Prolog
Přepadli nás v lese kousek od hradu Hearthall. Tlupa maskovaných mužů bez jakýchkoliv znaků. Já s bratrem a ještě jedním mužem z družiny jsme jim ujeli do bezpečí. Mířili jsme tryskem k hradu, když se najednou zpoza houští vyřítili další čtyři muži na koních. Byli oblečeni ve zlato-černé. Dva nás objeli a zatarasili nám cestu zezadu a zbylí dva stáli před námi. Muži před námi měli v erbu vyobrazeno okřídlené srdce. Když zvedli hledí svých přilb, poznal jsem jejich obličeje…
„Tak jsme se konečně dočkali vzácné návštěvy,“ řekl posměšně starší z nich.
„Pěkně jsi ztloustl od té doby, co jsme se viděli naposled,“ dodal směrem k mému bratru ten mladší.
„Co chcete?!“ zavrčel brunátný bratr směrem k oběma mužům.
„Pomstu,“ odpověděl suše starší s úsměvem na vrásčité tváři.
„Za prvé je to zrada a za druhé, mojí povinností je vám v tom zabránit,“ odvětil jsem klidným hlasem a položil ruku na svůj meč, abych svým slovům dodal ještě větší váhu.
„Jsi dobrý muž. A skvělý rytíř. Ale nyní se hodláš bít za špatnou věc,“ obrátil se ke mně mladší.
„O tom ty nerozhoduješ, sere. Mojí povinností je bránit život mého bratra a to také budu dělat až do konce svého života,“ řekl jsem rozhodně a bez zaváhání.
„Škoda… Tak tedy, můžeme začít,“ kývl na své druhy starší a tasil svůj meč.
Rychlým pohledem jsem zkontroloval okolí a vyjel na obranu. Bylo nás sice o jednoho míň a můj bratr nebyl zrovna hbitým mužem, ale podařilo se nám jednoho z rebelů zabít a druhého poranit. Zbývali už tedy jen dva. Kde je zbytek družiny?, prolétlo mi hlavou, zatímco jsem šermoval se starším z mužů. Koutkem oka jsem zahlédl, jak mladší uštědřil tvrdou ránu našemu třetímu společníkovi a ten se bezvládně svezl k zemi. A nyní už muž mířil k mému bratru, chabě máchajícímu mečem. Dál jsem pokračoval s výpady vůči svému soupeři, ale stále jsem sledoval i druhý boj. Bratr před mužem jen tak tak ustupoval a bylo s podivem, že ještě neschytal žádný zásah…
„Chceme jen jeho. Víme, že ty jsi v tom nebyl namočený… Když nám ho necháš, možná tě necháme jít,“ křikl na mě můj soupeř.
„Nikdy. Rytíř z boje neutíká,“ odmítl jsem tuto hanebnou nabídku.
V dálce jsem uslyšel dusot kopyt. Třeba je to zbytek družiny… Konečně. Ohlédl jsem se na a viděl, jak můj bratr zakopl a padl na zadek, když mu jeho soupeř vyrazil meč z ruky.
„Bratře!“ vykřikl jsem a vrhl se na jeho obranu.
Ve vteřině jsem propíchl záda jeho protivníka a v tu chvíli sám ucítil štípnutí… Podíval jsem se na svůj hrudník a uviděl zvětšující se ránu. Koně už byli blíž a blíž a já zahlédl naše rytíře. V tu chvíli jsem se ale už jen stěží držel na nohou. Síly mi ubývaly závratnou rychlostí a já pomalu klesl k zemi… Položil jsem se do trávy a pohlédl na modrou oblohu.
Říká se, že když člověk umírá, proběhne mu před očima celý život… Tak to jsem tedy zvědav. Tolik času možná už ani nemám. A o celý svůj život znovu ani nestojím. Chci vidět jen ji… Ona byla to, co mě mnoho let drželo při životě. Důvod, proč ráno vstát z postele, těšit se na nový den, těšit se na chvíle, až se potkáme, až uvidím její něžný úsměv… Tak prosím, Cizinče, ukaž mi, zda máš opravdu smysl pro drama! Ukaž mi, co umíš…
1. kapitola
Tribuny duněly napětím, byl slyšet všudypřítomný ševel vzrušených hlasů a napětí se dalo krájet. Finálový střet byl na spadnutí a jen se čekalo, až herold vyhlásí oba soupeře a ti se ukážou davům. Cítil jsem, jak mi po zádech stékají krůpěje horkého potu. Čert mi byl dlužen tuhle taškařici. Proč jsem do toho jen šel?! Můj kůň netrpělivě hrabal kopyty do země a panoš měl co dělat, aby jej udržel. Přesto to nakonec dokázal. Ještě aby ne, dal jsem mu dostatek peněz za jeho služby. A také za mlčení… To ostatní pro něj nebude tak těžké, pobaveně jsem si řekl v duchu. Vybral jsem si němého kluka z vesnice. Bylo mi ho líto. A navíc jsem měl jistotu, že opravdu nikomu nic nemůže prozradit. A ještě si vydělal.
Uslyšel jsem slavnostní fanfáry a předtím tak hlučný dav najednou ztichl.
„Vážené obecenstvo, Vaše jasnosti, vážené lady, vážení lordové a serové, ctihodní rytíři a milý lide, obraťte nyní své zraky ke kolbišti a věnujte pozornost nejdůležitějšímu střetu celého turnaje. Čeká nás velkolepé finále, v němž se utkají dva udatní
a ctihodní rytíři. Ale vítěz může být jen jeden. Ser Lothar Florent!“ představil herold mého soupeře a ten vyjel před napjaté davy. Ozval se potlesk, sem tam jásot, ale vyložené nadšení jsem nezpozoroval.
„Jeho soupeřem bude rytíř, neznámo odkud, který ve svém erbu nese tři modré slzy v bílém poli a říká si Rytíř slz!“ zaburácel herold a já pomalu vyjel před obecenstvo. Ozval se hlasitý potlesk a nadšené povzbuzování. Tajemné rytíře má lid rád. Většina mi asi bude fandit… Ovšem, někteří vypadají méně nadšeně, jako příbuzní sera Lothara. A někteří vypadají dokonce nezúčastněně. Jako například samotný král, který místo sledování představování laškoval se svou milenkou, lady Falenou, která seděla po jeho pravici, a věnoval se pravidelnému přihýbání z poháru s vínem. Lady Falena byla mladá tmavovlasá žena s vyzývavým obličejem, který hodně lidí považovalo za krásný. Dokonce byla pro řadu lidí nejkrásnější ženou u dvora. Já měl raději jemnější typ krásy a celkově ženy něžnějšího vyzařování… To takhle rozhodně nebyla. Ale král vypadal spokojeně. Na rozdíl od královny sedící po jeho druhé straně, s tváří zasmušilou a bledou. Vypadala, že by nejraději byla lehká a průsvitná jako mlha.
Nyní již byl ovšem čas zaujmout místo. Vypustil jsem z hlavy všechny rušivé myšlenky a dojel až na svůj konec kolbiště. Panoš mi podal dřevec a já zaujal vhodné postavení. Zhluboka jsem se nadechl a pomalu vydechl. Snažil jsem se zklidnit svůj dech a soustředit se jen na jedinou věc. Na svého soupeře. Nyní to byl jediný bod mého vesmíru. Poslední překážka, která mne dělila od mého cíle. Soupeř se rozjel. Zabral jsem do ostruh a vyjel mu naproti. Čas jako by se v té chvíli zpomalil. Zapomněl
jsem na davy, na hluk i trápení. Vnímal jsem jen svůj dech. Každý nádech i výdech, každé uhození srdce a přitom sledoval pohyby soupeře. Když začal zvedat svůj dřevec, prudce jsem kontroval a rychlým pohybem jej svým dřevcem uhodil do hrudníku. A ser Lothar se žuchnutím spadl ze svého koně. Byl jsem vítěz…
Dav propukl v jásot. Lid miluje své tajemné rytíře… Zahalená identita má pro něj asi neodolatelné kouzlo.
„Vítězem královského turnaje k výročí založení Králova přístaviště se stává tajemný rytíř – Rytíř slz!“ vyvolával herold na všechny strany a za všeobecného potlesku ke mně přicházel jeden z královských panošů a podával mi věnec pletený z bílých lilií.
Opatrně jsem jej vzal a jel směrem k hlavní tribuně. Projel jsem kolem řady zástupců nejvýznamnějších západozemských rodů, kolem byla spousta krásných žen, ale já mířil k těm nejdůležitějším místům. Král si mě pobaveně prohlížel a zhluboka si přihnul ze svého poháru s vínem. Ženě po jeho pravici prolétl tváří spokojený a jistý úsměv. Přijel jsem přímo před krále, natáhl věnec jejich směrem… A podal jej ženě po jeho levici.
Zvedla své velké fialové oči, zářící jí z bledé tváře, a upřela na mne překvapený pohled. Nesměle se natáhla pro liliový věnec, lehce se na mne usmála a tiše zašeptala slova poděkování. Naše oči se na chvíli setkaly a já v nich zachytil vzácný záblesk světla. Podíval jsem se zběžně na její sousedy a uviděl brunátného krále, který mrštil pohárem o stůl, až se víno rozstříklo do všech stran, a měřil si mě nepřátelským pohledem. Lady Falena vypadala neméně rozrušeně, rty měla pevně stisknuté a pěstičky zaťaté. Mně už to bylo ovšem jedno. Otočil jsem svého koně, král nekrál, a vydal se směrem ke stájím. Odstrojit se, zapomenout na tajemného rytíře a vrátit se zpět ke svému životu. Nyní už byl můj úkol splněn a já byl naprosto spokojen.
2. kapitola
Rychle a nenápadně jsem se převlékl do svého standardního oděvu a nenápadně proklouzl ze stájí. Na velkém nádvoří mne zastavil můj panoš Tom.
„Sere, král si žádá okamžitě vaši přítomnost. Máte za ním přijít do jeho komnaty,“ sdělil mi spěšně.
Že by mě přece jen poznal? Nevypadalo to tak… Myšlenky mi vířily hlavou, když jsem stoupal po schodech a šel dlouhou chodbou do ložnice jedenáctého krále Západozemí. Dveře králova pokoje už byly na dohled, když jsem zaslechl vzrušený hovor… Dveře byly pootevřeny, tak jsem se raději rozhodl chvíli počkat, až hovor skončí.
„Můžeš mi vysvětlit, co to mělo znamenat?! Takto mě ztrapnit před celým královstvím… Co sis myslela???“ řekl rozzuřený hluboký hlas. Králův hlas.
„Já za to přece nemůžu…“ zazněl v odpověď mnohem tišší, jemný dívčí hlas.
„Raději už mi k tomu nic neříkej…“ suše ji přerušil hlas, ve kterém byla znatelně slyšet stopa alkoholu. „Jen mi řekni jedno. Kdo to byl? Který parchant si to dovolil?!“ zavrčel král.
„Já opravdu nevím… Už jsem ti to říkala několikrát. Nevím, kdo to byl. Nikoho jsem se neprosila o takovou pozornost…“ bránila se žena.
„Taková potupa. Královnou turnaje měla být lady Stokeworth!“
„Nepřipadá ti, muži, že tohle zas mohlo být potupné pro mě? Že se tam s ní veřejně promenáduješ a ještě ji chceš nechat zvolit královnou turnaje?“ ozvala se tichým, ale zarputilým hlasem žena.
„Co si to dovoluješ? Být tebou, opravdu raději mlčím. Jako královna máš povinnost povít dědice. Žádné naše děti tady kolem pobíhat nevidím. Ty snad ano?!“ zákeřně se jí král otázal.
„Já se opravdu snažím…“ skoro zašeptala žena a bylo slyšet, že stěží polyká slzy.
„Tvojí povinností je rodit dědice trůnu. Když nejsi schopná plnit ani tuto jedinou věc, tak se může naprosto snadno stát, že si najdu další královnu. Další možností je, že ty už královnou nebudeš. Kdoví, jaká kouzla používáš pro to, abys nepočala… Že já jsem plodný, jsem už dokázal,“ zdůraznil výhružně.
To už jsem nevydržel a hlasitě vešel do pokoje. Král na mě obrátil své temně fialové oči a změřil si mě pátravým pohledem. Zkoumal, co všechno jsem slyšel. Stále má ze mě respekt…
Aby taky ne, jsem mnohem lepší rytíř, než kdy byl on. Když neshledal žádné nesrovnalosti, tak se mě otázal: „Byl jsi tam? Viděl jsi to dnešní divadlo?“
„Divadlo? Myslíš finále turnaje?“ odvětil jsem klidně. „Byl jsem tam, ale ne až do konce. Musel jsem řešit nějaké záležitosti ohledně gardy…“ vymluvil jsem se. Nic neví. Toho by to nenapadlo, ani kdyby mě potkal se štítem s třemi slzami v ruce…
„Naše malá sestřička se stala královnou krásy a lásky,“ odfrkl pohrdavě.
Pohlédl jsem na drobnou postavu sedící v rohu. Upřela na mě smutné fialkové oči a omluvně pokrčila rameny. Stále vypadala jako děvče. Jemné stříbrné vlasy se jí vlnily po ramenech a zádech a její pokožka byla skoro průsvitná. Byla ještě bledší než obvykle. Nedivil jsem se, po tom, co jsem před chvíli zaslechl z Aegonových úst.
„Jako Targaryen si zajisté tento titul zaslouží,“ řekl jsem diplomaticky a myslel si svoje.
„Ty abys ji nebránil,“ odsekl Aegon, ale už si více nedovolil na sestru přede mnou plivat jedy. „Můžeš jít do svých komnat,“ otočil se příkře k sestře.
Naerys se beze slova zvedla a zamířila ke dveřím. Předtím ovšem ještě trucovitě ze stolu vzala liliový věnec a pevně jej sevřela v ruce. Aegonovi jen blýsklo v očích, ale už se nic neodvážil říct.
Počkal, až za sebou zavře dveře a spustil: „Aemone, jako můj bratr a velitel královské gardy jsi povinen mi pomoct. Zjisti, kdo je ten bastard se třemi slzami v erbu,“ oznámil mi suše.
„Byl to přece tajemný rytíř. A kouzlo tajemných rytířů spočívá v jejich tajemnosti… Můžu se poptat po okolí, ale kdyby někdo věděl, kdo to je, tak už se tato informace dávno určitě rozšíří,“ snažil jsem se bratra odradit.
„Zjisti to. Nikdo si ze mě nebude dělat šoufky. I když je neschopná, tak je to stále MOJE žena. A když já se rozhodnu, že královnou turnaje být nemá, tak jí být prostě nemá,“ trval si tvrdohlavě na svém.
„Bratře, nezdá se ti, že se k ní chováš dost hrubě?“ nevydržel jsem to. „Naerys je Targaryen a taky naše sestra. Měl bys ji ctít a ne ji zraňovat. Okaté vystavování lady Stokeworth u dvora se mi vůči Naerys zdá dost kruté…“
„Tomu ty nerozumíš,“ odbyl mě. „Co ty víš o ženských? A o manželství? Tvojí družkou je meč. Tak se do toho laskavě nepleť.“
3. kapitola
Od bratra jsem odcházel roztrpčen, ale mnohem větší starost mi dělala Naerys. Smutek v jejích očích se v posledních měsících prohluboval. Co jen bych dal za to, kdyby se smála, tak jako když jsme si jako malí hrávali v zahradách. Když náš starší bratr naháněl služebné a my leželi v trávě, koukali na oblohu a sledovali plující mraky, ve kterých jsme viděli nejrůznější zvířata, lidi i věci. Snažil jsem se vždy přirovnat právě proplouvající mrak k co největší šílenosti, jen aby se moje sestra roztomile zachichotala a tváře jí zrůžověly pobavením. Dokázali jsme tam tak ležet i celé hodiny a nic nás netrápilo. Ale ty časy jsou už dávno pryč… Teď je náš starší bratr králem Západozemí. Z hezkého a pyšného chlapce se stal obtloustlý a nevrlý muž. Ale nahánění žen mu stále zůstalo… Naše malá sestra se stala jeho královnou. A já? Já se stal rytířem, jak jsem si vždy přál. Všichni tři bychom asi měli být šťastní. Ale nejsme… S hlavou plnou podobných myšlenek jsem došel až k sestřiným dveřím. Zaklepal jsem.
„Naerys? Sestřičko… Otevři. To jsem já, Aemon.“
Služebná mi po chvíli otevřela dveře a sama vyšla ven. Naerys seděla u okna a koukala se ven.
„Naerys? Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se opatrně.
„Jistě,“ otočila se ke mně a usmála se. Oči se jí ovšem nesmály. Tohle není ta Naerys, kterou jsem znával…
„Sedni si ke mně, Aemone,“ pokynula na vedlejší židli. Odložil jsem svůj plášť a postavil se vedle ní k oknu. Chvíli jsme se jen tak mlčky dívali ven. Věděl jsem, že je ráda, že jsem přišel. Neměla žádnou přítelkyni, které by se mohla svěřit a vyplakat na rameni. Neměla nikoho, kromě
mě. A já to měl vlastně stejně. Až na ten pláč. Plakal jsem vlastně jen jednou jedinkrát… Po chvíli se Naerys opřela do opěradla židle a vzhlédla ke mně.
„Já vím, že jsi to byl ty,“ řekla prostě.
„Napadlo mě to. Když se naše oči setkaly… Říkal jsem si, že jsi mě možná poznala, “ odvětil jsem.
„A proč jsi to udělal? Mohl jsi tušit, že ho to rozzuří, vždyť jej přece znáš…“
„Nechtěl jsem ti uškodit. Opravdu. Nezlob se… Jen jsem ti chtěl udělit titul, který ti právoplatně náleží. Titul královny lásky a krásy. Ta žena si jej nikdy nezasloužila…“ odfrkl jsem ve vzpomínce na lady Stokeworth.
„Ach, Aemone… Tvoje pozornost a laskavost mě vždycky tak dojme. Nikdo na mě není tak hodný jako ty… Nechápu, jak můžete být s Aegonem bratři,“ povzdychla si Naerys.
„Naerys, já ti opravdu nechtěl uškodit. Slyšel jsem, co ti Aegon řekl…“ chytil jsem ji za ruku.
„Už jsem si zvykla. Vždycky byl takový…,“ zašeptala tiše a sklopila oči k zemi. Neklamná předzvěst přicházejícího pláče… Ach, Naerys, tohle mi, prosím, nedělej… Nesnesu pohled na tvé slzy.
„Sestřičko… Sestřičko, moje drahá, neplakej, prosím tě,“ pohladil jsem ji po tváři.
„Aemone, co jen mám dělat? Slyšel jsi, čím mi vyhrožoval. Nejraději by se mě zbavil…“ vzlykla.
„Budeš prostě muset… Budeš muset splnit svoji povinnost,“ dostal jsem neochotně přes zuby a tíživě mě bodlo u srdce. Sedl jsem si vedle ní a objal ji kolem ramen, abych alespoň trochu ulehčil jejímu trápení.
„Já se ho úplně štítím. Je mi odporný… Je zlý a neustále opilý. Ty povinnosti se snažím co nejvíce omezovat,“ řekla rozhodně.
„Já tě chápu, Naerys, ale bylo by pro tebe bezpečnější, kdybys porodila Aegonovi dědice… Jeho by to uklidnilo, dal by ti pokoj a ty bys byla v bezpečí,“ snažil jsem se ji přesvědčovat o něčem, co mi šlo jen těžko z úst, ale věděl jsem, že je to v jejím zájmu. Ale stejně mi to rvalo srdce.
„Jedno stříbrovlasé dítě… A budeš v bezpečí,“ chtěl jsem ji uchlácholit, ale ona na mne vrhla smutný fialový pohled a její oči se zalily potoky slz.
„Ach, Aemone,“ stulila se mi do náručí. Hladil jsem její jemné stříbrné vlasy a přemýšlel, jak jí vykouzlit alespoň maličký úsměv na tváři.
„Naerys, pamatuješ, jak jsme na Dračím kameni jedno léto chovali ty dva vrabčáky, které jsme našli v lese? Každé ráno jsme je krmili a pak je pouštěli ve stájích,“ chtěl jsem ji rozveselit vzpomínkami na dětství.
„A pak jednoho dne odletěli nadobro…“ dokončila Naerys chmurně vzpomínky.
„Ano, uletěli. Ale pak jsme je ještě přece po delší době několikrát viděli sedět na hradbách. Pamatuješ? Vrátili se, nezapomněli na naši péči,“ připomněl jsem jí.
„Máš pravdu. Málem bych zapomněla. Vrátili se…“ přisvědčila Naerys a já v jejím hlase uslyšel pousmání. „A pořád byli spolu. Nikdy nepřiletěli jen jeden nebo druhý, vždycky jen spolu…“
„Přesně tak,“ vzal jsem ji za bradu a objevil na jejím něžném obličeji lehký úsměv. „Když se směješ, rozzáří se ti oči. Třpytí se jako hvězdy na noční obloze,“ vyletělo ze mě. Náhlý příval těchto slov ji donutil se začervenat. Sklopila oči a mírně nahnula hlavu. Vypadala, že mi chce něco říct, ale sbírá odvahu.
„Víš, Aemone… Já věděla, že jsi ten tajemný rytíř ještě dřív, než jsi mi přinesl ty květiny…,“ řekla tiše.
„Tys to věděla už předtím?!“ překvapeně jsem zopakoval.
„Vím víc věcí, než si myslíš,“ vzhlédla ke mně s široce otevřenýma očima.
„Jsi velice chytrá a sečtělá dívka. To já přece vím, Naerys,“ ujistil jsem ji.
„Tak jsem to nemyslela. Myslela jsem věci, které v knihách nevyčteš. Zato v lidech ano…“
„Jaké věci?“ nechápal jsem.
„Ty mě miluješ,“ oznámila mi a já překvapeně vykulil oči.
„Už dlouho. Snad odjakživa… A miluješ mě naprosto oddaně a bezvýhradně,“ pokračovala.
Přemýšlel jsem, jestli to popřít nebo říct něco na svou obranu, ale ona jen s pousmáním zavrtěla hlavou.
„Vždycky jsem to tak nějak věděla, jen jsem si to neuměla poskládat do těch správných slov. Teď už to umím. A nestyď se, to přece není nic špatného. Naopak…“ chytla povzbudivě za ruku tentokrát ona mě.
„Já vím, že to není správné… A že jako rytíř královské gardy bych vůbec neměl nad podobnými věcmi uvažovat. Ale je to ve mně už tak dlouho, že se city k tobě staly mou trvalou součástí… Nemůžu si pomoct,“ řekl jsem omluvně a cítil, jak se mi začíná točit hlava.
„Aemone, copak ty to nechápeš? Ten pocit, je často jedinou věcí, co mě drží nad vodou… Škoda, že jsi se nenarodil jako prvorozený ty. Všechno mohla být úplně jinak…“ konstatovala se smutkem v očích.
„Takové myšlenky jen budou ještě víc prohlubovat naše trápení,“ pohladil jsem ji nešťastně po tváři. „Musíme se přizpůsobit tomu, co nám bylo dáno…“
„Napadla mě jedna věc…,“ začala nesměle se sklopeným pohledem Naerys. „Já vím, že jako královna mám povinnost počít královského potomka. A že na tom záleží moje bezpečí a budoucnost království. Jak jsi říkal. Jedno stříbrovlasé dítě…“ tiše zopakovala moje slova
a zvedla ke mně své uslzené oči. Chvíli mě upřeně pozorovala a čekala, zda pochopím, co tím chce říct.
„Naerys, to přece nejde… Já jsem zavázaný přísahou. A je to zrada… Ne, že bych nechtěl, ale… Prostě to není dobrý nápad,“ dostal jsem nakonec ze sebe.
„Promiň, nezlob se, prosím. Já vím, jsem hloupá,“ vykročila Naerys k oknu, z kterého se zhluboka nadechla. „Zapomeň, prosím, že jsem něco takového vůbec naznačila,“ zašeptala stále obrácená zády ke mně.
Vypadala tak drobná, křehká a zranitelná. Ztracená víla… Vůbec nepatří do prohnilého prostředí dvora. Jak rád bych ji odvezl někam daleko, někam, kde by se mohla jen smát, číst, tančit… Přešel jsem k oknu a objal její drobná ramena.
„Naerys… Vůbec se nemusíš za nic omlouvat. Nikdy bych se na tebe nedokázal zlobit,“ zašeptal jsem jí tiše do drobného bledého ouška. „Jak jsi říkala, miluju tě odjakživa. Jsi to nejčistější stvoření, co tato země, kdy nosila,“ vtiskl jsem jí letmý polibek na tvář.
Naerys se otočila tváří ke mně a zvedla oči. Když jsme stáli, sahala mi sotva po ramena. Natáhla paže a vzala můj obličej do dlaní. Stoupla si na špičky a přiložila své rty na mé. Chtěl jsem ji jemně odstrčit. Chtěl jsem si uchovat poslední zbytky rozumu. Chtěl jsem zopakovat, že to nesmíme, že je to nebezpečné a zakázané. A chtěl jsem, aby to nikdy neskončilo…
Epilog
Nikdy to nevyslovila nahlas, ale vyčetl jsem jí to z očí a z jejího štěstí po Daeronově narození. Cítil jsem, že ten drobný chlapec je náš syn. Můj a mojí milované Naerys… Když jsem se na něj prvně podíval, byla to druhá nejšťastnější chvíle mého života. Vyrostl z něj dobrý muž. A jednoho dne bude i spravedlivým králem. Škoda, že jej nebudu moci ochraňovat… Tento úkol už ale budou muset převzít jiní.
Ani Naerys už našeho syna jako krále neuvidí… Odešla před několika lety. Tiše a klidně, stejně jako žila. Velmi mi scházela. Scházel mi pohled na její zadumanou tvář, když četla knihy a její úsměv, se kterým sledovala našeho syna. Scházel mi stisk její drobné ruky, který byl už od oné noci naším jediným vyjádřením náklonnosti. Ta noc se již nikdy neopakovala. Nebylo to správné a bylo by to nebezpečné. Jak pro mě, tak i pro Naerys i Daerona. A tak jsme si vystačili s těmi kradmými stisknutími. Pouhé stisknutí ruky, které řeklo víc než tisíc slov. A pak jednoho dne odešla… Útěchu jsem našel v našem synovi, který samozřejmě nic o svém pravém původu nevěděl. Přesto jsme si velmi rozuměli. Byl sečtělý a velmi inteligentní. Měl Naerysinu klidnou povahu a její průzračně fialové oči…
Moje sladká Naerys… Zavřel jsem oči a uviděl ji před sebou v jejích krásných šestnácti letech. Viděl ji pobíhat po zahradách a schovávat se za stromy. Vždycky jsem hned věděl, kde se skrývá, ale chtěl jí udělat radost, a tak jsem dělal, že ji nemůžu najít. A ona se ke mně „nenápadně“ přiblížila zezadu a vybafla. Jak se pak vždycky smála… Fialkové oči jí zářily, dlouhé stříbrné vlasy jí vlály v jarním větříku a vypadala jako lesní víla. A přesně takhle jsem ji teď viděl před sebou… Točila se dokola a šaty kolem ní vlály. Najednou se zastavila a podívala se na mě smutným pohledem. Chvíli přemýšlela, pak se jemně usmála a vydala se ke mně. Když už byla jen na krok ode mě, tak natáhla svou drobnou ruku.
Už je čas, Aemone…, zaslechl jsem její něžný hlas. Věděl jsem, co musím udělat. Stačí jen natáhnout ruku… Tak takovéhle je tedy umírání. Kdybych to věděl, že je to tak krásné, tak bych to dělal častěji, pobaveně jsem se v duchu usmál. Pohlédl jsem do její jemné tváře a pomalu stiskl nabízenou ruku.