VÁŠNIVÁ ČTENÁŘKA
I. Malé věci
Byl bledý, skoro bílý a jeho oči byly krhavě červené. A mračil se.
„Kdo jsi, duchu? Odejdi.“
Duch na ni upřel nepříjemný pohled.
„Zrovna jsem přišel.“
„A co chceš?“
Duch si ji prohlížel.
„Nebojíš se mě? Nepřipadám ti zvláštní?“
„Já si s duchy občas povídám. Takže ne, nebojím.“
„Opravdu? A o čem?“
„Většinou jen poslouchám. Slyším hlasy v mé hlavě.“
„A co ti říkají? Nějaké ošklivé věci?“
„Ale ne,“ jen mávla rukou. „Někdy jsou docela legrační.“
„Aha.“
„Umíš být taky legrační?“
Najednou jako by posmutněl.
„Je mi líto, to neumím.“
Vypadalo to, že duch se chystá k odchodu.
„Počkej, nechoď pryč. Buď tu se mnou.“
„I když neumím dělat legraci?“ zeptal se duch pochybovačně.
„To nevadí. O legraci se postarám já.“
***
„Mami?“
Za zavřenými okenicemi se proháněl vítr, jeho poryvy neustávaly.
„Jsi to ty, mami?“
Venku byla jen noc.
„Já vím, že tam jsi, že jsi se přišla na mě podívat.“
Vítr nabíral na síle.
***
„Vrať mi tu knížku!“
„A co když ne?“
Aegor jí rád škádlíval. Nevěděla proč, někdy měla dokonce podezření, že se mu líbí. Občas se na ni díval zvláštním pohledem.
„Na, vezmi si ji sama!“
Dívala se, jak slézá z hradeb, z míst, kde položil její oblíbené Báje a velké milostné příběhy staré Valyrie. Z míst, kam by se nikdy neodvážila. Bylo to až na samém okraji.
„Máš strach,“ posmíval se jí. „Takže tam zmokne na dešti nebo ji sfoukne vítr dolů.“
„Pitomče!“ zaškaredila se na něj a pak opatrně, držíc rovnováhu jako kejklíř, postupovala až k zadní hradbě po úzké římse. Vyplazovala přitom špičku jazyka a úsilím celá zrudla. Konečně se dostala až na konec římsy, popadla knihu a opřela se o cimbuří. Teď ji čekala ještě dlouhá cesta zpátky.
Vykročila, ale náhle zafoukal zboku takový vítr, že se rychle stáhla zpátky.
„No tak co je, chceš tam strávit věčnost?“ volal na ni Aegor posměšně.
Chtěla znovu vykročit, ale nemohla. Najednou dostala strach, až se rozklepala.
Stála teď zády k Aegorovi, dívala se přes hradby. A dolů. Nebyla schopna pohybu.
Slyšela za zády nějaké zvuky, snad hádku. Křik. Všechny zvuky se jí slily v nesrozumitelnou směsici.
Pak ucítila, že k ní někdo jde. Slyšela šouravé kroky.
Ohlédla se přes rameno.
Stál tam Brynden, bílé vlasy mu ve větru divoce vlály, natahoval k ní ruku.
„Podej mi ruku. Chytnu tě a pak se vrátíme zpátky, co ty na to?“
„Já n-nemůžu.“
„Ale můžeš. Vždyť to nic není.“
Zavrtěla hlavou.
„Když mi dáš ruku, nic se ti nemůže stát.“
„Slibuješ?“
„Slibuju.“
Než se dostali zpátky, připadalo jí, že to trvá celou věčnost. Podívala se na knihu, kteru svírala v ruce, jako by si nemohla vzpomenout, kde se tam vzala.
„A teď si to vyřídíme my dva,“ o hlavu menší Brynden do Aegora prudce strčil, ale ten se jen zasmál a vrátil mu to i s úroky.
„Ty nedochůdče, to sis dovolil hodně!“
Srazil Bryndena k zemi a začal do něj bušit pěstmi. Shiera poskakovala kolem nich a snažila se je bez většího úspěchu odtrhnout.
Vtom se odněkud vynořil Daemon a takřka ledabyle odhodil Aegora stranou.
„Tak copak to tu máme?“
„Nepleť se do toho!“ supěl Aegor, ale bojechtivost ho očividně přešla.
„To se nestydíš, bít menší a mladší, bratříčku?“ smál se Daemon a začal ho pohlavkovat. Aegor před ním ustupoval a kryl si hlavu, dokud nezakopl a nerozplácl se na zemi u jeho nohou.
„Nejsem tvůj bratříček!“ vyprskl Aegor zlostně, ale nejevil známky dalšího odporu.
„Ale jsi,“ usmál se Daemon. „A přijde čas, kdy si na to vzpomeneš.“
Obrátil se k Bryndenovi a Shieře.
„Všechno v pořádku, mládeži?“
„Děkujeme, Daemone,“ zavolala Shiera vděčně. „Začal si Aegor, on…“
Daemon zvedl ruku v zamítavém gestu.
„Nechci nic slyšet, nezajímá mě to. Raději odtud zmizte.“
Obrátil se zpátky na naštvaného Aegora.
„A tebe jestli ještě někdy uvidím, že se na ně vytahuješ, nakopu ti zadek, až ti zmodrají koule. Jasné?“
Aegor jen něco zabručel.
„Poběž, rychle!“ zavýskla Shiera a udělala jakési obscénní gesto.
Brynden se zatvářil pohoršeně, ale utíkal za ní, co mu jen síly stačily.
***
„Já mám strach, Bryndene.“
„Co je, Shiero?“
„Mám strach, že umřu.“
„Co to povídáš? Co ti je?“
„Mám strach, Bryndene. Dnes jsem na to přišla. Narodím se, vyrostu, zestárnu a
umřu. My všichni. Nikdo tomu neunikne. Shrbím se, oslepnu, vypadají mi všechny zuby a kůže mi popraská a budu celá vrásčitá.“
V široce rozevřených, vyděšených očích měla slzy.
„Ne, to se nestane.“
„Slibuješ?“
„Slibuju.“
„Ale…“
„Jsi malá a hloupá. Toho se nemusíš bát.“
„Ale tak to je. Neříkej mi, že ne.“
„Povím ti tajemství, chceš?“
Pohlédla na něj uplakanýma očima.
„Jaké tajemství?“
„Když budeš se mnou, tak nikdy nezestárneš.“
„Ty máš takovou moc?“
„Ano.“
„Jsi čaroděj?“
„Jsem mocný čaroděj. Chyť se mě za ruku a uvidíš.“
Poslechla, důvěřivě a trochu nejistě.
„Už se to děje?“ zeptala se po chvíli. Už nebrečela.
„Ano, copak to necítíš? Čas se kolem nás zastavil a nemůže na nás. To já ho zastavil. Udělal jsem to pro tebe. „
Cítil, jak její stisk zesílil.
„To je dobře,“ zašeptala. „Drž mě a já nikdy neumřu.“
II. Válka za časů lásky
Pamatovala si na ten den přesně. Byl to den královy smrti. A tehdy se stalo něco, co je navždy rozdělilo.
„Legitimizoval nás,“ opakoval Daemon už asi potřetí. „Tím se mění vše.“
Vypadal velmi vzrušeně. Shiera to vzrušení nechápala. Co se tím změní?
„Je to jen otázka volby,“ nezůstal pozadu Aegor. V očích se mu zablýsklo. „Je to stejné, jako by si Shiera měla vybrat mezi námi.“
„Proč bych si měla vybírat?“
Za těch pár let zkrásněla, přestože byla stále ještě nedospělá dívenka – poznala to na pohledech mužů i žen. Jako kdyby získala neznámou sílu, kterou dosud nechávala nepoužitou. Jak velká ta síla byla, zatím netušila.
„Musíme si vybrat stranu, na které budeme stát. Každý z nás,“ řekl Daemon.
„No tak, Shiero, vyber si!“ naléhal dál Aegor.
Stáli tam naproti ní – velký Daemon, pohledný, výřečný a oslnivý – bylo mu teprve čtrnáct let, ale už byl rytíř; vysoký, prchlivý a horkokrevný Aegor; štíhlý zachmuřený Brynden.
„Udělej to,“ usmál se na ni Daemon vlídně, jako by o nic nešlo.
Na každého z nich se podívala – usmála se ale jen na jednoho.
„Volím jeho,“ stoupla si po Bryndenově boku.
„Vlastně mě to ani nepřekvapuje,“ pokrčil rameny Daemon.
Aegor to však nesl těžce a Shiera si povšimla, jak mu zrudl krk.
„Proč on? Já to nechápu. Co má on a my ne?“
Co má on a nemám já.
Usmála se. „Není tak oblíbený a pohledný jako ty, Daemone. Není tak silný jako ty, Aegore. Je tak zvláštní, tak jiný. Nikdo ho nemá rád. Ale má něco, co vy dva nemáte.“
„To by mě zajímalo, co to je.“
„Je chytřejší než vy oba dohromady.“
„Co mu jeho chytrost přinese, když se mi bude muset postavit na bitevním poli?“ zasmál se Daemon.
„Leda tak rychlou smrt!“ přisadil si Aegor.
„A ještě něco je na něm zvláštní.“
„Co?“
„Netouží po koruně.“
Daemon zvážněl. „To jsou věci, o kterých hloupé děvče jako ty ještě nic neví. Neměla bys o nich vůbec mluvit.“
„My na ni ale máme nárok!“ zasyčel Aegor. „Korunu pro sebe získá vždy ten lepší muž.“ Pohlédl na Bryndena, tvář zkřivenou vztekem. „Nemá v sobě krev draka! Vždyť se na něj podívej – je slabý a neduživý… Je to odpad!“
„To zní vskutku nenávistně, bratříčku,“ prohodil Daemon a už se opět usmíval. „Možná by ses měl krotit. Temné sestře by se takové řeči nemusely vůbec líbit.“
„Já se jí nebojím,“ odsekl vyzývavě Aegor.
„To bys měl, bratříčku, to bys měl.“
Daemon se podle všeho dobře bavil.
„Nejdřív by sis musel poradit se mnou,“ řekla Shiera hněvivě a stoupla si před Bryndena.
Aegor vybuchl: „Kdybych chtěl…“ chystal se něco odpovědět, ale Daemon mu položil ruku na rameno.
„Už si vybrala, bratře. Je čas jít dál.“
Ještě se otočil na Bryndena. „Až si vybereš ty, přijď mi to říct. Nadejde den, kdy si bude muset zvolit každý, na čí straně bude stát.“
Brynden ho pozoroval bez hnutí brvy.
„Proč jsi to udělala?“ zeptal se jí, když oba odešli.
„Chtěla jsem tě rozesmát.“
„Marně, jako vždy.“
***
Měla tvář, ze které muži propadali šílenství a ženy pláči, to už věděla.
Mohla si vybírat. Stačilo kývnout, pousmát se, projevit zájem. Nebyl tu však nikdo, kdo by jí chtěl naplánovat sňatek, někdo, kdo by o ni stál jako o výhodnou partii.
Jen jako o ženu.
Všechno je jen otázka touhy, napadlo ji. Ne volby. Daemon se mýlil. Svět neřídí meče, ale srdce. A muži jsou, co se otázek srdce týče, tak pošetilí… Občas si vedou ty svoje hry a války, aby se z toho nahánění žen nezbláznili. Ale je to jen náhražka. Chabá náhražka toho, po čem touží nejvíce ze všeho. Po čem nikdy toužit nepřestanou.
Shiera si dolila pohár vína a přemýšlela, kdo se z Rudotrávného pole vrátí jako vítěz.
Vítězství je pomíjivé, touha je věčná.
***
„Vezmi si mě, Shiero.“
„Už se stalo,“ zachichotala se rozpustile a přejela mu prstem po břiše.
„Ale ne, já myslel za muže. Budeme mít spolu děti. Půjdeme životem bok po boku.“
Po milování byl vždycky trochu nepříčetný.
„Vezmu si jen takového muže, kterého budu milovat.“
„A mě nemiluješ?“ Brynden se mírně odtáhnul.
„To víš, že ne. Ale to už jsme si přece vyříkali mnohokrát.“
„Tak proč se mnou spíš?“ To znělo už téměř hněvivě.
„Chtěl bys, abych přestala?“ škádlila ho.
„Proč to děláš?“
„A co?“
„Proč si nikoho nepřipustíš až do srdce? Jsem ti nejbližší osobou na celém světě? Řekni mi to.“
„Asi ano,“ připustila po chvilce zaváhání. Vzdychla.
„Tak proč…?“
„Nejsi ten pravý.“
„Je tu někdo jiný?“
„Je tu spousta jiných. Ale je to s nima stejné jako s tebou.“
„Musí přece existovat muž, kterému by ses oddala celá.
Který by neměl jen tvé tělo. Já vím, zní to směšně.“
„I to je možné.“
„Já tě miluju a ty to víš. Nikdy tě nepřestanu milovat, nikdy tě neopustím a přijdu, když zavoláš.“
Usmála se. „Já to vím.“
„Ty miluješ sen, přelud, představu, ne živé muže.“
„Už je to tak, zamilovala jsem se do přeludu. A je to tak špatně?“
„A já ti nestačím?“
„Ale Bryndene, probírali jsme to už stokrát. Nechtěj, abys mě začal nudit.“
„Teď už to chápu. Láska není, když dáváš. Láska je, když trpíš.“
„Nemluv. Drž mě.“ Chytla ho za ruku. „Nepouštěj mě.“ Položila mu hlavu na rameno.
Byla v bezpečí.
Po jeho odchodu usedla k otevřenému oknu a dlouho tiše a bez hnutí seděla a dívala se, jak se noc mění ve svítání.
***
„Nepřipadá ti to sobecké?“
„Naopak. Sobecké by bylo, kdybych po někom žádala, aby žil tak, jak si přeju já, a nenechala ho žít si po svém. To po mně nechtěj.“
„Chápu,“ povzdechl chápavě.
„Vždy, když se mnou souhlasíš, cítím, že nemám pravdu.
„Máš naprostou pravdu.“
„To ale neznamená, že ji nemám.“
***
Někdy si ho dobírala.
„Hodíme se k sobě. Považují nás za anomálie – já jsem inteligentní žena a ty albín. Tvoříme skvělý pár.“
On se však nikdy nezasmál.
„Je příšerné, že lidi za našimi zády vykládají věci, které jsou dokonale pravdivé. Až na to, že nejsme žádný pár,“ dodával ponuře.
„Máš pravdu jako vždy – ale i tak se k sobě hodíme.“
***
Kroužil okolo ní. Bavil se s jinými ženami, ale vrhal pohledy na ni. Byl hezký a věděl o tom. V tomhle sále byli ona dva k sobě přitahování silou, která se jiným nedostávala.
Přiblížil se k ní – pohyboval se s elegantním půvabem dravce, který ulovil až příliš mnoho snadných kořistí a přestává mu na tom záležet; přesto si nemůže pomoci a zkouší to zas a znova.
„K dokonalosti vám chybí jen jedno, má paní,“ oslovil ji bez okolků.
Byla to jen hra. Hra, kterou se rozhodla hrát ještě předtím, než na sebe narazili, hra, ve které by pokračovala, pokud by se ukázala jako dostatečně zajímavá.
„A to?“ nadzvedla obočí.
„Nějaký malý nedostatek.“
Zasmála se. I on se na ni usmál.
Byl drzý, ale ne neurvalý. Představovala pro něj výzvu, ale kdyby se ukázala jako nedosažitelná, svět by se nezhroutil. Teď byla na řadě ona.
„Vy asi rád zdoláváte, já zase ráda odolávám.“
„To se mýlíte,“ hrál rozhořčení. „Dokážu odolávat všemu. Tedy – kromě pokušení.“
A v té chvíli oba věděli, že hra bude pokračovat a skončí až ráno.
Zasmála se znovu, tentokrát s nádechem jemné obscénnosti, kterým si přivlastňovala vše, co bylo v jejím dosahu. Byl to perlivý zvuk, jako korálky, které se rozkutálely po schodech. Měla ověřeno, že tento její smích spolehlivě zbavuje muže rozumu a posledních zbytků sebezáchovy.
„Krása odhaluje vše.“
Stále se usmívala a přemýšlela, kdy mu dojde, že to on a ne ona je kořistí.
***
Poctivost zkažená krásou, ano, to by ji zřejmě vystihovalo nejlépe.
Její modré oko se dívalo na svět užasle a dychtivě.
Její zelené oko bylo prohnané a skeptické.
Dohromady tvořily nesourodý, ale přitom dokonalý pár. Nic jim neuniklo, nic jim neodolalo.
Když je krásy hodně, až příliš, nedělá to dobrotu. Budí to příliš pozornosti na to, aby to bylo ještě slušné. Pozornost budí obdiv a ten zase závist, atakdále. Být příliš krásná je prokletí, které vás táhne dolů jako závaží, kterého se nemůžete zbavit, a pro které by jiní prodali duši.
Neměla by tolik pít, pak ji napadají takové myšlenky.
***
Ode dne, kdy usoudila, že nestřídmost ženě jejího postavení nesluší, už si své milence navlékala do svého náhrdelníku pošetilostí (tak tomu v duchu říkala) jako korále.
Náhrdelník pošetilostí žil svým vlastním životem, neustále se rozrůstal a obměňoval, každý kámen v něm byl jiný, jedinečný, divoký, prázdný, namyšlený, krutý, duchaplný, hrozivý, dětinský, protřelý, zábavný, ale i nudný. Žádný však neměl výsadní postavení, ve kterém by svou důležitostí zastiňoval ostatní. Možná takový ani neexistoval. Takový, aby ji zcela zasáhl, oslnil a pohltil, aby jí na něm začalo záležet víc než jemu na ní. Byla chyba v ní nebo na jejich straně? Nevěděla. Nepřála si to vědět. Minimálně do té doby, kdy se čas brát a čas dávat nachýlí ke svému konci, který však v tuto chvíli zůstával v blaženém nedohlednu.
III. Paní černé magie
„Paní, lázeň je hotová.“
Služebná byla mladá, nová a viditelně nervózní. Co by udělala, kdybych jí nabídla společnou koupel? napadlo Shieru.
Její matka byla čarodějnice, proč by koneckonců neměla být i ona? Existuje jediný příčetný důvod, proč ne?
Nepochybovala o tom, zda se i ona koupala ve vaně až po okraj plné panenskou krví. To byla starodávná procedura. Víc marnivá než účelná.
Ale jestlipak měla schopnost věštit budoucnost v okamžiku orgasmu tak jako ona?
***
Knihy pro ni byly víc. Víc než muži. Víc než všechno.
Když se ponořila do četby, zastavil se čas. Všechno utichlo, zklidnilo se a zároveň se rozjitřilo. Její smysly se napnuly, mysl se vyčistila, do srdce jí vstoupila radost, prostoupila jí něha a vášeň, které se nic tělesného nemohlo vyrovnat.
Bylo to duševní propojení se slovy a myšlenkami někoho jiného, kontrolovaná, nefalšovaná, nekonečná extáze.
Svět musel počkat, dokud se do něj zase nevrátí.
***
„Nic na tom není. Koneckonců, je to jen otázka správného načasování při vyvolávacím rituálu.“
„A dotyčný se nesmí bát, že při tom zemře.“
„Proto chci, abys u toho byl se mnou. Abys mne podržel, kdyby se mi to začalo vymykat zpod kontroly.“
„Myslíš, že tě bude chtít ovládnout?“
„Musíme být opatrní. Démoni jsou nevyzpytatelní. Duše ze záhrobí skučí touhou po hmotě.“
„To jistě, ale i tak…“
„Nepřistupuji k černé magii lehkovážně, Bryndene. Rozmlouvala jsem o tom s moudrými lidmi. Četla starodávné zakázané knihy. Pohoršený zájem projevili dokonce i někteří mistři z Citadely. Nejsem žádná bláznivá začátečnice.“
„Jsi mírně pokročilá amatérka.“
„Jsem velmistryně 3. stupně Tajného kruhu.“
„To je skoro totéž.“
„Jak jinak mám získat zkušenosti, než to zkusit?“
„Nebudeš první ani poslední, to je jisté, Shiero.“
***
Vášnivá čtenářka.
Říkal jí tak. Někdy četla a cítila, jak se na ni dívá. Zbožňovala způsob, jakým to dělal. Jak se na ni dívá. Žádný muž se na ni nikdy nedíval, tak jako on.
Bylo to, jako by ji miloval pohledem. Hladově, rozvážně, něžně. Jako by pro něj byla vším.
A v té chvíli i byla.
***
„Lady Serenei, jsi mezi námi?“
Nic.
„Matko, slyšíš mě?“
Něco. Šramot. Sípot z jiné dimenze, jiného času.
„Ne… Nech mne na pokoji.“
„Nemůžu. Už jsem zašla příliš daleko.“
„Co po mně chceš?“
„Mám pár otázek. Kdybys mi dokázala poradit…“
„Proč bych to měla dělat? Zabila jsi mě, když jsi se narodila.“
„To nebyla moje chyba.“
„Jak se to vezme. A nebojíš se, že bych se třeba mohla chtít pomstít?“
„Matko, uklidni se. Chci si jen popovídat.“
„Tak ty si chceš povídat.“
„Ano.“
„Chtěla bys vědět, jaké je to tady u nás? Je to takové… nijaké.“
„Popravdě mě spíš zajímá elixír věčného mládí, na kterém jsi odvedla kus práce a já myslím…“
„Chtěla bych tě pohladit, Shiero. Aspoň jednou.“
„Nedovol jí to, Shiero!“
„Kdo je to s tebou? Přivedla sis na mě pomocníka?“
„Matko, pokusme se soustředit na ten elixír. Ingredience…“
„Ale kdepak, Shiero, takhle se obchody se záhrobím nedělají. Nejdřív musíš něco nabídnout ty, abys vzbudila můj zájem a ne hned lačně natahovat ruku. A já si chci sáhnout na tvého tajemného pomocníka. Jsem na něj velmi hla- chci říct zvědavá.“
„Je na čase to ukončit, Shiero.“
„Ještě ne, Bryndene.“
„Ona se pokouší o kontakt!“
„Matko, nedělej to, prosím!“
„Rychle pryč!“
„Pozor!“
„Teď!“
„No tak dělej!“
„Děvko!“
„Tak někdy příště, matko, dnes zjevně nemáš dobrou náladu.“
IV. Kniha dní
Z náruče do náruče. Většinou to byla objetí tak těsná, že nezbývalo místo na city. Ale i tak se cítila smutná, slabá a opotřebovaná. Ztratila klíč ke své radosti a bezstarostnosti. Spolu s ním poztrácela i kamínky ze svého kdysi tak blyštícího se náhrdelníku. Už se nerozrůstal. Teď se zmenšoval, jeho lesk a záře pohasínala, náhle ji začínal tížit, a někdy dokonce škrtit, až ho chtěla popadnout a strhnout z krku. Už ho nechtěla nosit. Připomínal jí ji samotnou, když byla ještě mladá a tu vzpomínku nesnášela z hloubi srdce.
Zakázala si minulost a v budoucnu už ji nečekalo nic, na co by se měla těšit.
Ta bezútěšnost ji děsila. Děsila ji bezmocnost.
Začala nenávidět každé nové ráno.
***
„Víš, jak mi teď říkají?“ Lord Bloodraven přecházel v jejím prosluněném pokoji po znepokojivě klikaté trase. „Mrchožrout.“
„Pokud si pamatuji, mršiny jsi nikdy nepojídal.“
„Vidím, že smysl pro humor tě nepustil.“
„Nikdy tě neměli rádi,“ konstatovala pokojně.
„Víc mi vyhovovalo, když se mě báli.“
Copak mu někdy záleželo na mínění davu? Úplně jsem mu stačila já.
„Ale vždyť oni se tě bojí pořád.“
„Ale už se tak netřesou.“
Změnil téma. „A jak si tu žiješ? Nechybí ti dvůr a slavnosti a … ostatní věci?“
„Ne, obdiv mi neschází,“ odpověděla, mírně překvapena tím, že to bylo upřímné.
„Co tak děláš, celé dny? Nepostrádáš … vzrušení?“
Usmála se. „O muže nemám nouzi.“
Ani v nejmenším neměla v úmyslu ho ranit a on ji znal natolik dobře, že ho její upřímnost nezaskočila. Jen krátce přikývl, na znamení toho, že to bere na vědomí a nehodlá proti tomu protestovat.
Už dávno se vzdali pokusů jakkoli zasahovat do života toho druhého.
Zastavil se u její knihovny a zíral na dlouhé řady hřbetů knih. Po očku ho pozorovala.
„Kvůli nim jsi všechno opustila?“
„Všechno ne, jen pár únavných lidí.“
„Nakonec tě každý omrzí, že?“
„Až na výjimky,“ upřesnila, když pochopila, že to nebyla řečnická otázka, a že čeká na odpověď.
Lord Bloodraven si prohlížel knihy nějak dlouho.
„Co se děje, Bryndene?“ zeptala se přímo.
„Odcházím k Noční hlídce.“
„Nedobrovolně?“
Věnoval jí unavený pohled.
„Chtěl by ses rozloučit?“ nabídla mu.
„Myslel jsem, že to právě dělám,“ ucedil nasupeně.
Přišla k němu a zlehka se dotkla jeho ramene.
„Takže se nebudeme vídat.“ Její vlastní hlas jí zněl hluše a cize.
Pohlédl na ni zblízka.
„Když mě zavoláš, já přijdu.“
Snažila si zapamatovat každý rys jeho strohé tváře, jeho chladné pronikavé oči, rýhy kolem úst, neústupnou bradu. Obličej poznamenaný činy, které by méně silného člověka zlomily už dávno.
Příštích devět let se neviděli.
***
Někdy, výjimečně, měla při četbě pěkného příběhu chuť říct nahlas „to je krása“ a vzít někoho za ruku. Jenže nikdo u ní nebyl.
Četba už jí nepřinášela to potěšení jako kdysi. Kolikrát se přistihla, že na konci stránky vlastně neví, o čem to četla.
Možná bych měla začít kouzlit, uchechtla se strnule. Jsem přece čarodějka. Aspoň se to o mně povídá.
Nebo povídalo?
***
„Vybrala sis samotu jako svého společníka.“
Umberto stál ve dveřích, už nad ním neměla žádnou moc.
„Odejdi, unavuješ mě.“
„Jak si přeješ. Ale já mám za kým jít. Ty ne.“
„Zmiz mi z očí.“ Její hlas byl znepokojivě bezbarvý.
„Ještě něco ti chci říct na rozloučenou. Dnes jsem přišel naposledy. Ale to už jsi při svých jasnovideckých schopnostech asi uhodla.“
„Táhni už!“
Ozvěna jejího vřískotu jí zněla v uších ještě dlouho poté, co zůstala sama.
***
Vyšla bosá na terasu. Na obloze svítil měsíc v úplňku. Cítila se zcela klidná. Dlaní přejela přes drsnou kamennou zídku, když na ni vylezla a pohlédla na útesy, o které se dole hluboko pod ní rozbíjely vlny.
Cítila, jak jí po tváři stékají slzy. Cítila, jak zatíná zuby tak pevně, že jí ze rtu začala téct krev.
„Nechci zemřít stará,“ zašeptala s vědomím toho, že ji nikdo nemůže slyšet.
Cítila, že když se pustí a udělá krok dopředu, překročí hranici, za kterou se nacházejí poslední věci člověka.
„Skoč!“ volal na ni jeden hlas uvnitř hlavy. „Hned teď.“
„Nedělej to,“ promluvil měsíc. „Ještě ne.“
Chvíli se kymácela a třásla ve studeném nočním vzduchu.
Pak zahanbeně přidřepla a seskočila zpátky na terasu.
Cítila, jak jí divoce buší srdce,
obestírala ji malátnost, ze které jí bylo až nevolno.
Když se vrátila do svého pokoje, šílenství už téměř ustoupilo a ona se propadla do hlubokého temného spánku beze snů.
***
„Co jsi tu dělala, celou tu dobu?“
„Četla jsem knihy, milý Bryndene. Knihy jsou lepší než život. Jejich příběhy trvají věčně.“
„Ale není v nich opravdový život.“
„Já ho tam cítím.“
„Dostal jsem tvůj vzkaz.“
„Nebyl jsi tady,“ zašeptala vyčítavě. „Kde jsi byl, celou tu dobu?“
„Na Severu, to přece víš.“
„Kde jsi byl, když jsem potřebovala držet tě za ruku?“
„Teď jsem tady. Přišel jsem.“
„Vzpomínáš si na to, jak jsi mi jednou řekl, že když mě držíš, tak zastavíš čas?“
Přikývl, bez úsměvu jako vždy.
„Udělej to kouzlo zase. Ještě jednou. Naposledy.“
Přišel k ní a vzal její ruce do svých.
„Víš, co je zvláštní?“ zašeptala. „Už nemám strach.“
Pak už nic neříkali, ani nic nedělali, jen tam tak stáli, potmě, tiše, dva zestárlí lidé, co se drží za ruce.
K vyvolání kouzla nebylo ničeho jiného zapotřebí.
A čas se zastavil a ustrnul.
***
Našli ji schoulenou v křesle, poblíž ní ležela na koberci rozevřená kniha, kterou už nestačila dočíst.
Shiera Seastar zemřela v požehnaném věku 67 let. Je pochována na neznámém místě, o němž do dnešních dnů panují dohady.
Nikdy se nezamilovala do žádného muže, ačkoliv nespočet mužů milovalo ji.
Říkalo se o ní, že ve své době byla nejkrásnější ženou Západozemí.
A pověsti a písně, jak známo, nikdy nelžou.