Prokletý muž
1. Krvesmilník
„Zbláznil ses?“ vyhrkla a zlostně se podívala do zrcadla na svého bratra, stojící ho za ní. Sama stála na nízké stoličce a dva mladí panoši ji oblékali do zlaté naleštěné zbroje.
„Ne, drahá sestro, ale je to jediná možnost. Vzdejme se.“
Kdy se z něj stal zbabělec, přemýšlela, dřív by tuto šanci v boji přijal s úsměvem. Dnes tu z něj stojí troska bez špetky odhodlání. Zůstala jsem tu sama obklopená zbabělci, pochlebovači a blázny. „Nikdy. Tommen je král a nebude před nikým klekat.“
Slyšela, jak si Jaime za ní povzdechl. Její bratr, se kterým si byla dřív blízká jako s nikým. Dnes to již pravda nebyla, vše bylo jinak. Podívala se na něj, jak za ní stojí ve své bílé zbroji, s hustým vousem a zlatou rukou. Byl již někým jiným, než koho znala dřív, cizincem v těle jejího dvojčete.
„Cersei, byl jsem v jejich táboře jako vyslanec, když nám nabízeli podmínky. Dobře jsem si prohlédl jejich vojsko i rozložení. Není tu šance jak je porazit, určitě ne, když mají draky.“
Mladý panoš jí utáhl nárameník ve tvaru řvoucí lví tlamy. Věděla, že má pravdu, bylo to již několik týdnů, co se doslechli, že mladý Aegon a Daenerys míří se svými armádami k branám Královo přístaviště. Nyní stála jejich vojska rozmístěná kolem hradeb a čekala na povel k útoku. Dočkají se brzy, až vyjde slunce, zaútočí, to jim řekla Stříbrná královna. Měli proti ní přesilu, ale ona se nevzdá, je lvice ze Skály, dcera Tywina Lannistra, ona nepovolí. „Jsi slaboch, ale neboj se, nechci, abys vedl mé vojsko do boje,“ pohlédla na jeho zlatou ruku se soucitem i opovržením. „Budu velet sama.“ Byla to pravda, začala se od královského zbrojmistra učit, jak zacházet s mečem, když se roznesla zpráva, že Targaryeni dobývají její území.
Jaime udělal krok blíž. „Zabráníme tím krveprolití. Zachráníš tisíce a tisíce životů.“
Panoši byli již skoro hotovi, Cersei na ně pohlédla, neboť věděla, že napjatě poslouchají jejich rozhovor. „Jste hotovi?“
„Ještě plášť, Výsosti,“ špitl Martyn Lannister, syn jejího zavražděného strýce Kevana. Společně s Willemem Freyem jí přehodili rudý plášť přes ramena a připnuli zlatou sponou. Odstoupili od ní a čekali. Ona jen přikývla a mávla rukou, ať odejdou. Sama se zadívala do zrcadla a prohlížela se. Zbroj, kterou jí vyrobili, byla úchvatná. Temně zlatá, vyleštěná jako zrcadlo, zbrojíř jí řekl, že lepší nesežene a ona mu věřila. Prsty sjela k meči na opasku a zlehka přejela po jeho hlavici. Otočila se na svého bratra a pomalu šla k němu. „Chci se tě jen zeptat na jednu věc, bratře. Říkal jsi, ať se vzdám a zachráním tím lidské životy. Odpověz mi. Zachráním tím i naše životy, životy naší rodiny?“ zahleděla se svýma smaragdovýma očima do jeho očí, které jim byli tak podobné.
Jaime chvíli zaváhal a to stačilo.
„Vidíš,“ přikývla. „Chceš se vzdát bez boje, bez naděje a nechat zemřít celou svou rodinu.“ Otočila se a šla ke stolu, kde stála sklenice s červeným vínem, vzala ji a napila se.
„A co Tommen…“ Víc říci nestačil.
„Ano, řekla ti snad ta dračí běhna, že mé děti nechá žít, když se vzdáme?“ Z jejích očí čišel chladný hněv.
„To ne,“ řekl odevzdaně, ale dodal s nadějí v hlase. „Nevěřím, že je zabije. Tyrion by…“
„Neříkej to jméno! Jsi blázen, zabil už jedno mé dítě. Myslíš, že ty druhé ušetří?!“ rozkřikla se a slova téměř vyplivovala.
Ozvalo se zaklepání a oba se otočili ke dveřím, do kterých vešel panoš Willem Frey. „Výsosti, vaše válečná rada vás očekává.“
„Jistě, ať vstoupí, můj bratr je stejně na odchodu.“
Do místnosti vcházeli její váleční poradci Mace Tyrell, Paxter Redwyne, Randyll Tarly, Daven Lannister, Orton Merryweather a Qyburn. Cersei k nim cítila nechuť. Jak se tihle můžou nazývat válečníky?! Půlka z nich by nejraději stáhla ocas a zmizela, nebo se přidala k nepříteli. Prvním z nich by byl Mace Tyrell, jediným důvodem proč to neudělal, bylo to, že jeho sladkou Margaery držela pod zámkem a on se bál o její život.
Jaime byl již u dveří, když se otočil. „Sestro, rozloučila ses už s dětmi?“ Jeho hlas byl prázdný, kovový, jakoby dutý.
Byla tou otázkou zaskočená. „Jistě, jdi už.“ Pohlédla na muže u stolu a uslyšela těžké bouchnutí dveří za sebou.
Mace Tyrell promluvil jako první. „Měli bychom se vzdát…“
2. Lhář
O tři dny dříve.
Do stanu proudilo světlo a průvan si pohrával s vchodem do stanu. Tyrion ležel nahý, schoulený pod vrstvou pokrývek a kožešin. Pohlédl vedle sebe, kde mu na rameni spala Grešle. Opatrně vstal, aby ji nevzbudil a vyklouzl z lože. Dívka se zavrtěla a otočila na druhý bok. Mráz ho udeřil na jeho nahé tělo, rychle sebral ze židle halenu a škorně a začal se oblékat. Na stolku stála karafa s dornským červeným. Chtěl si jej nalít, ale víno přes noc zamrzlo. Natáhl si jezdecké boty, vzal kabátec s vyšitým znakem Bouřkovran, přes ramena přehodil plášť z kožešiny a vyšel ven.
Zmrzlou zem pokrývala jinovatka, která mu praskala pod nohama. Byl jasný, mrazivý den. Tyrion vyrazil s úsměvem ke stájím. V táboře byl čilý ruch. Vyhnul se skupince vojáků, čistících v sudech s pískem kroužkovou zbroj. Před zdmi Králova přístaviště pobývali již týden. Musel se usmát tomu, jak zvláštní skupina vojsk se zde sešla. Žoldáci jako Bouřovrány nebo Zlaté společenstvo, vojsko Neposkvrněných, ale i lordi z Dorne, Bouřlivých zemích a Roviny, a hlavně draci. Došel k velkému stanu, kde byli ustájeni koně. Vstoupil dovnitř, bylo tam poměrně teplo a vzduch byl vlhký. Šel chodbou mezi řadami koní. Stáli tam dva muži. Jako první se ho všiml samozřejmě Varys a něco tiše zašeptal do ucha sera Barristana. Ten se na něj otočil. „Co zde chceš? Královna ti přece včera jasně zakázala jet s námi.“
Tyrion se usmál, byla to pravda. Daenerys mu nedovolila, aby jel s nimi přivítat, zde jako vyslance, jeho bratra Jaimeho. Jemu to ale bylo jedno, chtěl se setkat s bratrem. Někde v hloubi duše ho měl stále rád, ačkoli si to přál sobě zakázat.
„Jsem svobodný muž a jako takový si můžu dělat, co chci. Zrovna dnes mám chuť se projet na koni. Jaká náhoda, že zrovna tím směrem, kudy jedete i vy.“ Usmál se na oba muže a sledoval je svýma odlišnýma očima.
„Myslím, že si stejně udělá, co chce, lorde veliteli,“ řekl tiše Varys a pokrčil rameny.
Selmy si jen ztěžka povzdechl. „Dobrá, pojeď tedy.“
Panoši jim připravili tři krásně vyhřebelcované koně a oni vyrazili se skupinou vybraných stráží ke Královské bráně. Tyrion byl ze setkání nervózní, ale byl rád za zpestření a uniknutí z dusna tábora. Přeci jen měli v ležení tři draky. Jeho samotného neděsili, ale koně ano. Nervózně řičeli a vzpínali se, když se některý hnal nad nimi po obloze. Měli již šest raněných podkoní, které kopli. Další problém byl, že vzácní Stricklandovi sloni jim obzvláště chutnali, přišli již o čtyři kusy, které sežrali. Navíc se jich děsila i Grešle, když jí vzal s sebou, aby jí je ukázal.
Jemu však dělali větší starosti dvounozí draci. Do Sedmi království se dostal s Daenerys, přes Staré město, které dobyli a osvobodili od Eurona Greyjoye. Poté se k nim přidali někteří lordi z Roviny jako Baelor Hightower, Mathis Rowam nebo lady Arwyn Oakheart. S Aegonem se potkali až před branami Králova přístaviště. Tyrion se na mladého Gryfa těšil, ovšem setkání dvou posledních Targaryenů nedopadlo dobře. Oba ušli příliš dlouho cestu, než aby couvli a vzdali se nároku na trůn. Aegonovu armádu tvořilo Zlaté společenstvo, Dorni a někteří lordi Bouřlivých zemí. Za Dany stáli Neposkvrnění, lordi Roviny, žoldáci svobodných měst, a hlavně měla draky. První rodinné setkání by jistě skončilo v potocích krve, nebýt Arianne Martell, která situaci uklidnila. Tyrion děkoval bohům za to, že je dcerou prince Dorana a ne Rudé zmije.
Z úvah ho vytrhl pohyb před ním, velká městská brána se otevřela a z ní vyjela skupinka jezdců. Selmy nařídil svým mužům zastavit a čekat, až k nim dojede Jaimeho družina. Jeho bratr jel v čele v bílé emailové zbroji s bílým kožešinovým pláštěm přes ramena a jeho zlatá ruka se blyštila ve slunečním svitu. Zastavili jen pár metrů před nimi.
„Vítej doma, bratříčku. Jsem rád, že jsi zdráv. Byl bych raději, kdybys byl na druhé straně hradeb se svou rodinou,“ zářivě se na něj usmál a studený vítr si pohrával s jeho vlasy. Tyrion chtěl něco říci, ale najednou ho naplnil hrozný hněv a hnus. Vzpomněl si na Tyšu, jak si ji stráže brali a znásilňovali, a to jen díky lži jeho bratra.
„Zdravím tě, Lannistře. Má královna Daenerys tě očekává. Pojeď prosím s námi.“
„Jistě, sere Barristane. Měl jsem o tebe strach, když jsi zmizel, ale koukám, že sis nalezl novou královnu, které sloužíš,“ Jamie se drze na staršího muže usmál.
Byl to zvláštní pohled na oba muže v bílé zbroji, byli si tak podobní, přesto je dělila služba i životy jinému králi.
„Co se ti stalo s uchem?“ zeptal se Jaimie.
Selmy se dotkl jizvy v místech, kde míval pravé ucho. „Přišel jsem o něj v bitvě u Meereenu. Koukám, že ty jsi zase přišel o svou ruku.“
„Ano, zapomněl jsem si jí na Harrenově u Varga Hoata,“ snažil se říci vesele, ale jeho hlas ho prozradil. Byla to jen maska, za kterou schovával svou ztrátu.
Tyrion jel po druhém boku svého bratra, sledoval ho svýma nespárovanýma očima a cítil jen čirou nenávist. Nenáviděl ho a toužil ho zabít, vzít nůž a odřezat mu ten jeho krásný obličej. Vítr si pohrával s jeho zlatými vlasy, ale Tyrion viděl jen mince, které Tyše propadávaly mezi prsty, když s ní muži jeho otce skončili. Ruka mu sjela k pasu, kde měl u opasku dýku a sevřel její jílec. Než mu jí prožene okem, měl by se ho ještě zeptat, usmál se a pevně jí vzal do ruky. „Bratře, víš kam chodí děvky?“ Jaime se na něj nechápavě podíval. Teď, zabij toho pancharta!
„Lorde Tyrione,“ uslyšel za sebou známý hlas. Otočil se a okamžik, kdy měl bodnout, pominul.
„Podricku?“ vydechl nevěřícně. Poznal ho okamžitě, ačkoli jeho tvář byla pozměněná léty i životními zkouškami, o kterých nevěděl. „Co ty tady děláš?“
„Je teď můj panoš, bratře.“
Takže Jaimeho se ujal toho plachého chlapce, který mu zachránil život a na kterého úplně zapomněl. Duší mu projel osten vděku ke staršímu bratrovi.
Mezitím vjeli do tábora a jeho šumu, malý muž si všiml pohledů, kterými je muži pozorovali, když se jim uhýbali z cesty. Dojeli do středu tábora, kde se tyčil obrovský plátěný stan.
„Zde tě čeká pravá královna Zapadozemí, Daenerys Targaryen,“ řekl Barristan Selmy škrobeně.
Jaime Lannister se rozhlédl po ostatních mužích a naklonil se k nim. „Myslíte, že by mě vaše královna přijala k sobě jako svého rytíře? Myslím, že odpovídám jejímu vkusu.“
Tři muži se po sobě nechápavě podívali, ale první promluvil pavouk „Jak to přesně myslíš, lorde veliteli?“
„Jestli má v oblibě nekompletní muže, jsem pro ni ten pravý. Chybí mi ruka, Tyrionovi nos, seru Barristanovi ucha a co chybí tobě Varysi, všichni víme,“ pobaveně se usmál.
Selmy se zamračil a Varys si jen znechuceně odfrkl. Jediný, kdo se hlasitě zasmál, byl Tyrion. Tohle byl přesně jeho bratr, kterého jako malý miloval.
3. Vrah
Drogon klesal níž pod ranní mraky a Dany se před očima zjevilo Královo přístaviště. Drak letěl vysoko nad městem, ona se ho pevně držela a pozorovala ulice, domy, věže, paláce a život svého domova. Černý drak plachtil a změnil směr, pod sebou měla Visenyin kopec a Baelorovo septum. Dívka se usmívala, mráz ji štípal do těla a vítr jí cuchal vlasy, ale ona byla šťastná. Vlastně opravdu šťastná byla už jen tady nahoře, pryč od všech starostí, na svém drakovi. Dole v táboře po ní všichni něco chtěli – zlato, pozemky, pocty… Radili jí, co dělat, jak vést válku, přitom ona byla drak, který přešel celý svět a změnil ho za sebou.
Koleny zatlačila do krku zvířete, a to se otočilo a začalo se vracet zpět do tábora. Pod sebou měla hradby města s katapulty. Muži se dívali nahoru na ni, ale již neutočili. Věděli, že jejich pokusy sestřelit ji jsou marné. Musela se rychle vrátit, dnes se měla setkat s vrahem svého otce, králokatem Jaimem Lannisterem. Velitelem královské gardy Uchvatitelova syna, který sem přišel jako vyslanec. Drago začal klesat na planinu za stany ležení, mával svými obrovskými blanitými křídly. Sedl do suché zmrzlé trávy a Daenerys z něj seskočila. Monstrum otočilo hlavu k ní a ono ho pohladila. Rozhlédla se a uviděla Agga, krev její krve, jak k ní jede s volným koněm za sebou. Rozeběhla se k němu.
„Khaleesi, již na tebe čekají,“ řekl a podal jí otěže druhého koně. Nasedla na něj a společně se rozjeli do tábora.
Projeli spletí tábora až k velkému stanu v jeho středu. Daenerys sesedla a podala otěže panoši. Vešla do stanu, bylo tam tepleji než venku, ale vysela tam atmosféra napětí. Po stranách stáli její věrní muži Šedý červ, Mollono Yos Dob, Silný Belwas, Jorah Mormont, Tumco Lho, Harry Strickland, septa Lemora, Kachna, Otrhaný princ, Harmen Uller, Mathis Rowan, Arwyn Oakheart, Eldon Estermont, Donnel Swann a mnoho dalších. Daenerys přešla do středu, kde na stupínku stálo vyvýšené křeslo. Křeslo bylo přikryté kůži lva, kterou dostala od khala Droga. Usedla na něj. Po její pravici stál Aegon a za ním princezna Arianne. Pohlédla na svého synovce, byl zamračený a tvářil se, že ji nevidí. Dany si vzpomněla na okamžik, kdy se doslechla, že žije. Byla šťastná, byl její rodinou, jediným, kdo ještě žil. Vyrazila do Sedmi království, aby mu pomohla dobít zpět jejich domov. Jejich setkání ale pro ni bylo noční můrou. Aegon jí poděkoval, ale zároveň ji chtěl připravit o Železný trůn. Ona je přeci Matkou draků, dcera Aeryse II., ta, jež přešla trávové moře a osvobodila národy za Úzkým mořem.
Missandei se k ní z její levé strany naklonila: „Můžeme začít?“
Přikývla a malá písařka pokynula sloužícím, aby otevřeli vchod velkého stanu. Dovnitř vešli ser Barristan, Varys, Tyrion a králokat se svým panošem, nesoucím jeho štít. Její velitel gardy vystoupil na stupínek k ní a zůstal stát po její levici. Dany si rytíře pod sebou zvědavě prohlížela a on ji. Ve svých snech si ho často představovala. Muže, jenž zavraždil jejího otce, svého krále, jehož měl ochraňovat. Stál tam ve své bílé zbroji, s lehkým úsměvem na tváři. Musela přiznat, že to je pohledný muž, přesto vypadal jinak, než čekala. Doufala, že na jeho tváři bude něco, co ji bude odpuzovat, co bude moci ze srdce nenávidět. Nic takového tam však nebylo, naopak byl to velmi přitažlivý muž.
„Ser Jaime Lannister, velitel Královské gardy krále Tommena. Poklekni před Daenerys Targaryen za bouře zrozenou, khaleesi Velkého trávového moře, Rozbíječku okovů a Matku draků.“ Hlas malé písařky byl až neuvěřitelně zvučný.
„Omlouvám se, že nepokleknu, ale má služba je vázána jinému králi.“
Přes její tvář přelétl slabý úsměv, on se mě vůbec nebojí, uvědomila si. Šlechtici Meereenu, Astaportu a Yunkai jí pochlebovali a snažili se jí ze strachu zalíbit. „Nebudu tě nutit, sere. Jistě víš, proč jsi zde, takže přejděme rovnou k věci.“
„Ano vím a jsem ochoten přijmout tvojí kapitulaci.“
Musela se tomu zasmát, je vážně troufalý. Nechtěla to, ale cítila, že se jí ten muž líbí.
„Dobrý vtip, Lannistře. Možná sis nevšiml, ale je nás víc než vás. Můžeme vás kdykoli rozdrtit a taky to uděláme,“ promluvil Aegon hlasem plným hněvu a Dany věděla, že jeho hněv patří vlastně jí.
„Můj synovec má pravdu, ale máme pro tebe nabídku. Vzdejte se a nikomu se nic nestane.“
Teď se místo ní zasmál on. „Vážně nikomu? Ani Tommenovi, mé sestře nebo mně?“
„Chceš nám tu snad škemrat o milost, králokate? Sám moc dobře víš, že musíš zaplatit za své zločiny,“ řekl Aegon.
„A co Tommen a Myrcella? Jaké jsou jejich zločiny, za které mají platit oni?“
„Jsou to Uchvatitelovy děti,“ řekla klidně Daenerys a zadívala se mu do jeho zelených oči.
„Ano, ale možná to nevíš, to Robert zabil Rhaegara a já Šíleného krále. Ne Tommen a Myrcela. Ti ještě nebyli ani na světě. Nebo snad Rozbíječka okovů začne svou historii vražděním nevinných dětí?“
„Jak se opovažuješ, zrovna ty! Tvůj otec nechal zabít princeznu Eliu a její děti,“ Aegon se vzteky třásl a jeho fialové oči propalovaly rytíře pod sebou.
„Její dceru. Ty přece žiješ,“ řekl klidně Jaime. Jeho hlas Aegona přímo urážel. „Sám jsi to ale řekl. Můj otec, ne ty nevinné děti. Koukám, ale že o jejich osudu je stejně rozhodnuto.“ Jeho smaragdové oči se setkaly s jejími. „Něco tu pro tebe mám. Podricku!“
Panoš, stojící za jeho zády, neohrabaně vyrazil ke stupínku a podal štít seru Barristanovi. Teprve teď si všimla, že to není bílý štít Královské gardy, ale jenom štít zabalený do plátna. Daenerys ho vzala a rozbalila, vyobrazení na něm jí nic neříkalo. Pohlédla na sera Selmyho, který byl rudý vzteky. „Čí je to znak?“
„Tři psi na žlutém pozadí jsou, má královno, znakem Cleganů. Ser Gregor byl tím, kdo rozbil hlavu princi Aegonovi a znásilnil a zavraždil princeznu Eliu.“
„Myslel jsem, že by se ti mohl líbit, když máš v úmyslu zabíjet nevinné děti. Všimni si té podobnosti… Tři psi a tři tví draci.“
Ve stanu bylo hrobové ticho. Dany cítila, jak se jí vaří krev hněvem, její pohled byl plný nenávisti. „Jak se opovažuješ?! Muž bez cti, jenž zavraždil vlastního krále. Měla bych tě za tato slova zkrátit o hlavu.“
„Vlastně by mě to nepřekvapilo. Jsi dcerou Šíleného krále, ten s vyslanci jednal stejně. Slyšela jsi lordu Rickardu Starkovi?“
„Vypadni, zmiz odtud!“ vyplivla ta slova.
Ser Jaime jí vysmekl hlubokou poklonu a vydal se k odchodu.
„Králokate! Vyřiď své sestře, že za tři dny zaútočíme, pokud se nevzdáte a neotevřete nám brány. Počítej, ale s tím, že tvým masem nakrmím své draky.“
4. Křivopřísežník
Předvečer bitvy.
Brienne seděla v pokoji velitele královské gardy ve Věži bílého meče a prohlížela si již po tisící mapu, ležící před sebou na stole. Začínala být nervózní. Podívala se na Podricka, který na rozdíl od ní vypadal naprosto klidně. Seděl v křesle a jeho největší starostí byla špína za nehty. Uslyšela za sebou kroky z chodby a otočila se ke dveřím. Dovnitř vešel Jaime Lannister, „Tak co?“ vyskočila ze židle.
On na její otázku jen zavrtěl hlavou. „Pode, víš, co máš dělat. Dojdi do stájí a sežeň tam krytý vůz. Sejdeme se pak před Rudou baštou.“ Chlapec celou dobu stál a prohlížel si špičky svých bot. Neodpověděl, jen přikývl a vyrazil splnit svůj úkol.
Jaime se opřel o stůl a prohlížel si mapu. Vzal jí společně s mosazným klíčem. Klíč dal do kapsy a mapu hodil do ohně. „Můžeme vyrazit. Jen jsem tě chtěl ještě požádat o jednu věc,“ došel ke skříni, vyndal z ní brašnu a podal ji Brienne. „Mohla bys vzít se sebou tohle? Je to takový malý dárek pro tebe.“ Přikývla a vzala ji. Cítila jak se těžká, uvnitř byl nějaký hranatý předmět, nejspíš nějaká truhlička, napadlo ji.
Společně vyrazili do Rudé bašty, uvnitř hradu bylo rušno. Všude se pohybovali rytíři, panoši nebo služebnictvo. Cítila, jak se jí stáhly vnitřnosti. To nemůže vyjít, ne když je tu tolik lidí. Jaime šel před ní naprosto klidně a to jí dodalo odvahu. Došli do chodby, kam měli namířeno. Před dveřmi stáli dva lannisterští muži. Brienne se dotkla rukou hrušky svého meče. Muži se postavili do pozoru a nechali je vstoupit. Vešli do krásného pokoje, plného světla a hudby na loutnu. V posteli s nebesy seděly a hrály si dvě děti. Kolem nich bylo několik služebných, které se o ně starali.
„Lorde veliteli, stalo se něco?“ přišla k nim lady, která měla na starost krále a princeznu.
„Vůbec ne, lady Taeno, Cersei mě poprosila, abych jí přivedl děti. Chtěla by je ještě vidět, než to celé vypukne.“
„Jistě,“ uklonila se a začala společně se služebnými oblékat a upravovat Tommena s Myrcellou. Brienne přišlo, že to trvá celou věčnost. Nervózně přešla po místnosti a cítila, jak jí stéká pot po zádech.
„Sere Jaime, král i princezna jsou připravení.“ Před nimi stály dvě nádherné světlovlasé děti ve věku tak deseti let, oblečené do rudozlatých nákladných šatů. Lord velitel si je přitáhl k sobě. Jak si vůbec někdo mohl myslet, že by tyto děti mohly být krále Roberta? proběhlo jí hlavou.
„Děkuji lady Taeno. Za chvíli vám je sem vrátím,“ usmál se a společně opustili pokoj. V předu šel Jaime s dětmi a za nimi Brienne. Všichni byli zticha, jen jejich kroky se rozléhaly prázdnou chodbou.
Cesta
Rudou baštou proběhla snadno, potkali sice pár lidí, ale nikdo jim nevěnoval přílišnou pozornost. Dole před bránou na nádvoří na ně čekal Podrick. „Je vše připraveno?“
„Ano, můj pane.“
Myrcella přitáhla svého mladšího bratra k sobě. „Strýčku, co se to děje? Říkal jsi, že máme jít za maminkou,“ z jejího slabého hlásku byl slyšet strach.
„Máš pravdu, Myrcello, nevedu vás ke královně. Ve vašem pokoji jsem musel lhát, kdyby nás někdo slyšel. Já a vaše matka jsme se dohodli, že vás ukryjeme do bezpečí, než bude po bitvě. Tady lady Brienne a můj panoš vás budou mít na starosti. Vaše maminka a já pro vás potom přijedeme.“ Jaime klečel před nimi na koleni, usmíval se a lhal.
„Já nechci, chci ještě vidět maminku. Měl jsem si sebou vzít pana Drápa a paní Fousku,“ král začal fňukat a po tváři mu stékaly slzy.
„Proč tu není teď s námi máma a proč nám to nikdo neřekl?“
„Vaše matka je teď ještě se svojí radou, mám od ní za úkol dostat vás do bezpečí. Nemohli jsme vám to říci dřív, Myrcello. Báli jsme se, aby se nedozvěděl o tomto plánu někdo nepovolaný. Tommene, nesmíš teď plakat, musíš být statečný, maminka by na tebe byla pyšná.“
Světlovlasá dívka se naklonila k němu. „Ano, Tommene, musíš být statečný, abys mě po cestě ochránil. Jsi můj rytíř.“ Pohladila bratra po tvářích a otřela jeho slzy. Její slova na ustrašeného chlapce zapůsobila a dodala mu odvahu.
Venku na nádvoří sněžilo a z nebe padaly velké nadýchané vločky. Strýc pomohl dětem do krytého vozu, který přivezl Pod. „Musíte být teď poslušné a celou cestu zticha, tady ta hodná teta s vámi pojede. V těch rancích na zemi je oblečení, které si oblečete, aby vás nikdo nepoznal.“
Jaime jel na koni vepředu, Podrick řídil vůz a Brienne seděla uvnitř s králem a jeho sestrou. Byla nervózní, nevěděla, jak jednat s dětmi. Jediné, které poznala, byly ty z jejího dětství a ty neměla ráda, protože se jí posmívaly. Vzpomněla si i na sera Ronneta Conningtona. Kráska, Kráska z Tarthu, rychle ty to vzpomínky zahnala.
Dívka vysypala svůj pytel s oblečením a začala se převlékat, král vystrašeně seděl opřený o plachtu povozu. „Měl by ses taky převléknout,“ řekla mu. Ten ji však nevnímal.
„Já mu pak pomůžu.“
Myrcella už převlečená, pomohla se vší vlídností svému bratrovi. Povoz kodrcal ulicemi města. Princezna objímala svého bratra a hladila ho po vlasech.
„Hej, stůjte!“ ozval se cizí hlas venku z ulice a vůz zastavil. Brinne si přiložila prst ke rtům a modlila se, aby chlapec nezačal brečet.
„Co se děje?“ slyšela Lannisterův hlas.
„To jste vy, lorde, promiňte. Máme hlídku a musíme všechny kontrolovat,“ řekl hlas úslužně.
„Jistě, dobrá práce vojáku. Mě snad ale prohledávat nemusíte.“
Uslyšeli další zvuk koňských kopyt, které k nim mířily zezadu vozu. „Co se to tu děje?“ hlas patřil muži, kterého znala, ale nemohla si ho v tu chvíli spojit s danou tváří.
Myrcella měla ruku přes bratrova ústa, druhou mu hladila vlasy a konejšila ho.
„Nic, jen běžná kontrola. Co zde děláš ty?“
Kůň pomalu přešel kolem vozu. „Vracím se na hrad se vzkazem pro královnu. Kam jedeš ty s tím vozem?“
„Myslím, že do toho ti nic není. Teď koukej jet vyřídit ten vzkaz a pak zpátky na své stanoviště. Rozuměl jsi, sere Borosi?“
„Jistě lorde veliteli,“ zavrčel Boros Blount.
Povoz se znovu rozjel, Brienne si oddechla úlevou, přesunula se dozadu a lehce odhrnula plentu. Ve světle lucerny viděla na ulici dva muže hlídky a bílého rytíře na koni, který je sledoval.
Zbytek cesty proběhl už v klidu. Vůz zastavil na dvoře opuštěného stavení, Brienne vyskočila z vozu a pod nohama jí zakřupal sníh. Pomohla dětem ven. Přes střechy viděla cimbuří městských hradeb. Podrick zavíral vrata a Jaime pohladil děti po vlasech. „Jste moc statečné, jsem na vás hrdý. Já se tady s vámi budu muset rozloučit, ale budete v bezpečí…
„Pode, pojď mi pomoct najít ten poklop.“ řekla a nechali Lannistery samotné, aby se rozloučili. Brienne věděla, že poklop do kanálů by měl být vzadu u zdi v místech, kudy
tekla strouha, přesto jim ve tmě chvíli zabralo, než ho našli. Víko bylo těžké a zanesené blátem a slámou. Společně zabrali a odsunuli ho stranou.
„Měli bychom vyrazit, Jaime.“
„Máš pravdu,“ sklonil se a políbil Tommena a Myrcellu na tvář. „Všechno bude v pořádku, brzy za vámi s vaší matkou přijedeme.“ Usmál se na ně, zalovil v kapse a vyndal klíč. „Brienne, tady je klíč od vstupu do stok. Buď opatrná, prosím. Víš, co máš dělat.“
„Ano, vím,“ ztěžka polkla. Chtěl mu ještě něco říci, ale nemohla.
„Ano, i já vím, co dělat, ty bastarde.“ Za vozem se objevil bílý rytíř. Ser Boros Blount.
„Co tady děláš?!“
„Sledoval jsem tě, králokate. Nikdy jsem ti nevěřil, ty svině a věděl jsem proč. Zabít vlastního krále….“ Za jeho zády se objevili dva vojáci, co je zastavili, s tasenými meči v rukách.
„Ničemu nerozumíš, ale to bych od tebe ani nemohl čekat, vždycky si byl hlupák. Teď se seber i s těma dvěma a odejdi.“
„Myslím, že rozumím. Nestačilo ti zabít Šíleného krále, chceš teď prodat Tommena, vlastní rodinu, aby sis zachránil ten tvůj ubohý krk,“ odplivl si a sám tasil meč.
Jaime levou rukou vyndal svůj meč z pochvy. „Podricku, ochraňuj krále a princeznu.“
Brienne už měla v ruce Přísežníka. Meč, který dostala od králokata. Stála po jeho boku s hrotem, namířeným k trojici mužů. Ostří jejich mečů se temně modře zalesklo nocí.
5. Jaime
Poklop s těžkým bouchnutím zapadl do rámu, velitel Královské gardy vstal a rozhlédl se kolem sebe. Na zemi ležely tři těla a jejich krev se vsakovala do sněhu. Zadíval se na mrtvolu sera Borose Blounta a zachvěl se. Byl to můj bratr v přísaze, pomyslel si. Vlastně jsem ho ale nezabil já, byla to Brienne. Levou rukou už nejsem schopen zabít nikoho. Vstal a rychle vyrazil ze dvora pryč, překročil mrtvolu vojáka a vyhnul se jeho střevům na zemi. U sloupu měl přivázaného svého koně. Odvázal jeho ohlávku a nasedl na něj.
Cesta na hrad byla delší, než se mu kdy zdála. Přestalo sice sněžit, ale mráz se mu zakusoval do těla. Hlavou mu běželi myšlenky na Brienne a na děti a doufal, že se rozhodl správně. Nenapadal ho jiný způsob, jak je zachránit. Dračí královna by je nechala zabít… Schovat je ve městě se bál. Bylo tu až příliš mnoho zrádců, obzvlášť Tyrellů. Věděl, že se obrátí proti nim a udělají vše, aby se nové královně zalíbili. Ulicemi pofukoval studený vítr, přitáhl si bílý plášť k tělu a popohnal koně. V myšlenkách se vrátil ke dni, kdy byl v táboře před branami a k posledním slovům, která mu jeho bratr řekl. Zachraň je Jaime. Tak se o to pokusil. Když se dozvěděli o blížících se Targaryenech, nechal spravit všechny mříže výpustí stok a jednu osadil zámkem. Klíč k němu měl jen on a nyní ho měla Brienne, aby mohla proklouznout a dostat se nepozorovaně i s dětmi na druhý břeh, do bezpečí.
S těmito myšlenkami dojel až k Rudé baště. Brána byla zatím otevřená a pobíhali tu vojáci. Jaime vjížděl dovnitř, když ucítil kapku, která mu dopadla na rameno. Vzhlédl vzhůru a viděl muže, houpajícího se na oprátce nad ním. Na nádvoří si všiml Addama Marbranda, staronového velitele Zlatých plášťů. „Co provedli ti muži, kteří visí na hradbách?“
„Dezertéři.“
Přikývl a za stojícím Marbrandem uviděl panoše Josmyna Peckledona. „Pecku, dojdi pro sera Ilyna. Bude ve své věži na konci zrádcovské uličky. Vyřiď mu, ať přijde za mnou do Věže bílého meče.“ Chlapec přikývl a odběhl vyřídit vzkaz. Jaime zatím sesedl a došel k příteli. „Addame, tohle dnes nebudou jediný zrádci, kteří se rozhodnou nebojovat, vzpomeň si na sera Bywatera. Dej na sebe pozor. Byla by škoda, kdyby ses nechal zabít kvůli pár zběhům.“
Po této rozmluvě vyrazil do svých komnat. Všiml si, že od jeho odchodu zde nikdo nebyl, jelikož sníh nebyl pošlapaný. Zastavil se před Věží bílého meče a užíval si chvíli klidu a ticha. Stál sám ve své bílé zbroji, v měkkém čistém sněhu, který mu křupal pod nohama. Smutně se rozhlédl kolem sebe a šel dál. Času nezbývalo mnoho.
Převlékl se a sešel do jídelny svých bratrů v přísaze, kde už na něj čekal ser Ilyn Payne. Jaime si vzpomněl na Brienne, která tu na něj čekala před pár hodinami a uvědomil si, že úkol, který má pro němého kata, je stejně nebezpečný a možná ho bude stát život. Paynovi strašlivé ledové oči se zabodly do Jaimeho v jeho zlaté zbroji Lannisterů. Ser Ilyn si ho prohlížel a vydal kdákavý zvuk svého smíchu. Ten bastard to ví, uvědomil si, naštěstí to nikomu neřekne.
Společně došli do Rudé bašty, před trůnní síní stáli muži Lannisterů a panoš Martyn Lannister.
„Je královna uvnitř?“
„Ano, lorde veliteli, ale královna regentka si nepřeje být rušena.“
„Sere Ilyne, promluvím si teď se svojí sestrou a nepřejeme si být rušeni. Pokud to někdo nepochopí, vysvětli mu to svým mečem.“ Mrtvolně bledý obličej přikývl. Jaime otevřel
dveře do trůnní síně a vstoupil. V místnosti pod Železným trůnem byly pouze dvě osoby. Cersei a Lancel ve zbroji Válečníkových synů, se kterým se hádala.
„… ty i ten tvůj vrabčácký septon, nejste nic jiného než hnusní zrádci. Vyřiď tomu seschlému starci, že se může teď schovat do Baelorova septa. Ale až to skončím s Targaryeny, tak si ho najdu a jeho hlava bude zdobit hradby Rudé bašty.“
„Co se tady děje?“ zeptal se Jaime a jeho hlas se nesl prázdnou síní. Sešel po schodech a připojil se k nim.
„Nejvyšší septon mi poručil vzkázat její Výsosti královně regentce, že se Válečníkovi synové nepřipojí k jejím vlastním vojskům.“
„Chápu, Lanceli, má prostě strach stát na prohrávající straně.“
„Ano, je to jen vrásčitý zbabělec, stejně jako ty, Lanceli. Ty ubožáku!“
„Dost sestro.“ umlčel Cersai a otočil se ke svému bratranci. „Uvědomuje
si, že za existenci svých válečníků může poděkovat nám? To Targaryeni prvně zničili Válečníkovi syny a Nuzné druhy. Nebo na to už nejvyšší septon zapomněl?“
„Nezapomněl, ale dnes je jiná doba a jiná válka.“
„Děkuji ti, Lanceli,“ řekl znechuceně. „Teď se seber a vypadni odsud.“
„Ale…“
„Zmizni!“
Lancel se uklonil a vydal se k odchodu. Jaime však sledoval svoji sestru, která nervózně přecházela pod trůnem. Došel k ní a ruce jí položil na ramena. „Cersei, víš, co to znamená? Je konec.“
Její oči byly plné šíleného hněvu. „Jsou to zrádci, všichni jsou jen zrádci… Tohle není konec. Musíme bojovat za Tommena a Myrcellu.“
Jaime ji pohladil po vlasech. „Děti jsou v bezpečí, dostal jsem je z města.“
„Cože, zbláznil ses?“ vyhrkla a zabořila svůj obličej s pláčem do jeho náruče. Jaime byl v šoku. Neviděl svou sestru brečet od doby, co byli malí. „Mé děti… Jak jsi mi je mohl vzít?“
„Byla to jediná možnost, sestro. Neboj se, budou v bezpečí.“
Podívala se na něj svýma zarudlýma očima. „Co bude s námi Jaime?“ Na to neměl odpověď. „Nesmíme jim dovolit, aby nás pokořili. Znovu už ne. Jednou jsem to zažila. Prosím, slib mi, že jim nedovolíme, aby nás zlomili. Nesnesla bych, aby mě zase ta lůza vláčela ulicemi.“
„Slibuji, že to nedovolím.“ Jaime jí zdravou rukou hladil po jejím lesklém chladném brnění. „Slibuji ti, že nikdo z nich ti neublíží.“ Sklonil se a políbil ji. Cítil, jak se mu poddává, její rty šly naproti jeho. „Miluji tě,“ zašeptal a bodl. Prsty si předtím našel místo mezi pláty její zbroje. Cersei zasténala a vytřeštila na něj své zelené oči. Chtěla něco říci, ale nemohla. Rána byla vedená přesně, rty se jí zachvěly a ona zemřela.
Jaime s ní klesl na schod pod Železným trůnem. Její hlavu držel v náručí a hladil vodopád jejích zlatých vlasů. Tak tam seděl, zatímco její tělo chladlo a on čekal na svou smrt. Byla to ironie. Druhý král, zavražděný jeho rukou a na stejném místě. Dnes nebude utíkat před svým činem. Zabil svou královnu, svou sestru, svou jedinou lásku. „Musím být vážně prokletý muž.“