ZÚČTOVÁNÍ
Vhagar podrážděně zasyčela a zavrtěla se. Už nejméně po stopadesáté za tu dobu, co jsou tady. Tady je horko snad i drakovi, pomyslela si kysele Visenya. Dračice ležela vklíněná v úzké úžlabině mezi dvěma skalisky. Hrozná země tohle Dorne. Ona sama se doslova koupala v potu. Měla pocit, že se každou chvíli upeče. Po chladnějším počasí v horách Údolí Arryn nesnášela tak prudkou změnu moc dobře.
Kde je ta zpropadená Rhaenys? Měla by se tudy vracet ze Slunečního oštěpu ke svým jednotkám utábořeným na druhé straně rozsáhlého skalního masivu. Je to pravděpodobnější ze dvou možných cest, dokonce, i když letí na drakovi. Jednou možností by bylo letět ze Slunečního oštěpu na sever a pak se velkou oklikou vrátit k armádě. Ale to bylo moc daleko a Rhaenys bude spěchat zpátky do tábora, zvolí tedy kratší cestu. Druhá možná cesta navíc zpočátku vede podél řeky, což je v téhle vyprahlé pustině nespornou výhodou. Určitě poletí tudy, Visenya svou sestru znala. Hory se táhnou daleko oběma směry a jsou vysoké. Rhaenys na drakovi létala ráda a často. V sedle své Meraxes strávila víc času, než oba zbylí sourozenci na svých dracích dohromady. Přesto ale nerada létá ve velkých výškách. Takže místo, kde několik na sebe navazujících údolí tvoří jediný schůdný průchod skrz hory, pro ni bude jasnou volbou. Kromě toho se bude chtít dostat rychle z pouště. Rhaenys nemá ráda vedro.
Rhaenys nemá ráda hodně věcí, ušklíbla se Visenya. Její mladší sestřička si život velmi často zjednodušuje, k čemuž se nezdráhá využívat všech prostředků. Taky jí hodně napomáhá, že je Aegonovým miláčkem a může si tudíž hodně dovolit. Je jedinou osobou, které jejich bratr a společný manžel toleruje i vážné prohřešky a chyby. Určitě Rhaenys promine i to, že nedokázala porazit Dorny a dokonce musela svou armádu stáhnout zpátky za hory, protože jinak by ji ti píseční ďáblové vykrváceli. Visenya se znovu ušklíbla, jí za porážku v námořní bitvě u Města racků udělal rozhořčenou přednášku plnou výčitek. Jako by mohla za to, že Daemon Velaryon byl domýšlivý hlupák, přesvědčený o své dokonalosti. Visenya se s Vhagar cestou k Městu racků nečekaně zdržela, když je zaskočila série bouří. Lodě v bouři plout dokážou, ale drak to má ve vzduchu horší, takže nakonec musela přistát a počkat na pobřeží, až se to přežene. Pan admirál si myslel, že to zvládne i bez draka. Jenže nezvládl. Arrynské loďstvo jejich lodě doslova rozprášilo. Když Visenya dorazila na místo, bylo už téměř po bitvě. Vzdorovalo posledních pár targaryenských lodí. Kdyby nenechala Vhagar zapálit lodě nepřátel, nezbyl by jim ani malý člun na rybaření. Daemonova loď šla prý ke dnu mezi prvními. Visenyi ho nebylo líto ani na chvíli. A to se tenhle náfuka mohl kdysi stát jejím manželem!
Když Aegon ve dvanácti prohlásil, že se namísto s Visenyí ožení s Rhaenys, otec jen s úsměvem přikývl. Pro svého dědice by udělal cokoliv. Jí dal najevo svou přízeň jen jednou, když jí daroval Temnou sestru, rodový meč z valyrijské oceli. A matka nebyla o nic lepší. Hned začala plánovat, že se v takovém případě nejstarší Visenya provdá za některého z jejích velaryonských příbuzných. Mezi nejvážnější adepty patřil právě Daemon. Visenya to od rodičů brala jako políček. Aspoň její bratr to později trochu napravil. Zaúřadovala totiž Aegonova majetnická povaha a jeho svérázný smysl pro čest. Chtěl dodržet rodovou tradici, a tak se po smrti jejich otce rozhodl, že se ožení s oběma sestrami. Visenya to neodmítla. Smíšený sňatek pro ni byl sice ve své podstatě ponižující, ale Visenya byla bratrovi vlastně vděčná. Nechtěla strávit zbytek života zahrabaná v Driftmarce u Velaryonů. Taky to byl samozřejmě způsob, jak se přece jen stát lady Targaryen. Jen Aegon dokáže vzbudit vděk za čin, který urazí, povzdechla si a očima opět propátrala nebe.
Ale po svatbě zjistila, že si moc nepomohla. Visenya svého bratra nemilovala. Měla ho ráda, nesmírně si ho vážila a obdivovala ho pro jeho schopnosti, cílevědomost a odhodlání. Jejich manželství brala jako samozřejmou součást života. Chápala, že Aegon je už od dětství zamilovaný do Rhaenys. Byla krásná a milá, rozverná a veselá, velmi přitažlivá – zkrátka byla jako splněný sen. Za jiných okolností by jim ze srdce přála.
Ale to ona měla být jeho jedinou manželkou. Trpce snášela, že jako prvorozená byla odsunuta stranou. I když na veřejnosti nedělal Aegon mezi sestrami rozdíl a každý jim musel prokazovat stejnou úctu, v soukromí trávil čas převážně s Rhaenys. Ji navštěvoval v ložnici jen z povinnosti s mnohem většími časovými rozestupy, i když s téměř železnou pravidelností. Právě proto mu Rhaenys jako první dala dceru. Visenya se při vzpomínkách zamračila. Než se jí podařilo taky otěhotnět, Rhaenys stihla porodit i syna, Aenyse. Tím si připoutala Aegona ještě víc, chlapce naprosto zbožňoval a silně rozmazloval.
Ale Visenya nic z toho nedokázala bratrovi zazlívat. Povzdechla si. Kdyby se tenkrát Aegon oženil jen s ní a z Rhaenys učinil svou milenku, nenamítala by jediným slovem. Mohl Rhaenys naoko provdat za některého Velaryona, nebo by klidně mohla zůstat u jejich dvora. Ale nikdy se neměly stát obě rovnocennými manželkami. To ona měla dát svému bratrovi a manželovi dědice.
Zjihle pomyslela na své jediné dítě, šestiletého syna Maegora, a usmála se. Ač byl od Aenyse víc než o dva roky mladší, byl statnější, bystřejší a schopnější. Maegor byl pravým synem svého otce, skutečným princem.
Když Visenya krátce po bitvě u Města racků potratila, manželovi se k tomu nepřiznala. O těhotenství mu dokonce ani vůbec neřekla. Kdyby to věděl, zakázal by jí účast nejen v bitvě, ale i v celém tažení. To nemohla připustit. Když jí udělal rozhořčenou přednášku kvůli porážce u Města racků, nedokázala mu v prvním okamžiku ani vylíčit, jak se to vlastně přihodilo. Neměl vůbec tušení, kolik sil ji stálo jen zůstat před ním na nohou. Ale když za nimi dorazila Rhaenys, Visenya jen zklamaně přihlížela, jak ji Aegon v mžiku zahrnul chválou za úspěch v Bouřlivém konci, o který se ovšem z velké části zasloužil Orys Baratheon. Bolelo to víc, než její zmučené tělo.
O několik dní později byla Visenya zraněna v bitvě proti armádám Roviny a Západu. I když ji šíp zasáhl jen do ramene, uvědomila si dvě věci. Jednak že život netrvá věčně. A jednak, že už dlouho před invazí dostávala k řešení nejrůznější věci banální povahy, které ji na dlouhou dobu odváděly z Dračího kamene. Nebo byla naopak pověřena těmi nejtěžšími a nebezpečnými úkoly, zatímco Rhaenys si životem proplouvala tanečním krokem. Při ošetřování zranění uvažovala nad těmito neveselými událostmi a životními ústrky, zatímco Aegon s Rhaenys jako jediný královský pár přijímali kapitulace nepřátel a obdiv vlastních vazalů.
Úsměv vyvolaný myšlenkami na syna se postupně vytratil a obličej jí ztvrdl do kamenné masky. Právě toho dne nakonec dospěla k rozhodnutí, které ji dnes přivedlo sem. Nejde to jinak. Jinak ani ona, ani její syn, nepoznají štěstí a život, který jim od narození právem náleží. Rhaenys musí zemřít.
Jako by to myšlenky přivolaly, Vhagar najednou prudce zvedla hlavu k nebi a zasyčela. Dračice byla nejmenší ze tří draků, kteří Targaryenům zůstali, ale byla z nich nejbystřejší a měla nejcitlivější smysly. Své druhy dokázala vycítit i na dálku, stejně jako rozpoznala, když se některý z nich dostal do potíží. A taky dokázala rozpoznat blížící se nebezpečí. Visenya nechápala, jak to dělá, ale za ta léta už se naučila jí plně důvěřovat. Ani teď neztrácela čas rozhlížením se a rovnou jí vydala povel ve valyrijštině. Dračice táhle zaryčela. V odpověď se ozval podobný řev, jen o něco kratší. Za okamžik bylo slyšet šustot křídel a na Visenyi padl stín dračího těla.
Meraxes se plynulým pohybem snesla dolů a téměř neslyšně přistála. Rhaenys s unaveným úsměvem seskočila na zem. „Visenye,“ přivítala ji, „co tě přinutilo zavítat do téhle hrozné pustiny?“ Navzdory úsměvu a jemnému hlasu to neznělo moc přátelsky. Z milé a veselé dívky se postupem času stala umíněná, panovačná a vznětlivá žena. Ale ani to Aegon neviděl. Nebo to vidět nechtěl.
Visenya přesto při pohledu na svou sestru zaváhala. Najednou začala pochybovat, jestli se nerozhodla ukvapeně. Zabít nepřítele v bitvě je jedna věc. Zavraždit příbuzného je něco úplně jiného. Doteď ji hnal chladný vztek, který si celou dobu pěstovala. Ale když se dostala až ke svému cíli, znejistěla.
„Támhle je voda. Bude teplá, ale lepší než nic,“ ukázala Visenya ke skále a snažila se, aby se jí moc netřásla ruka. Rhaenys přešla k odloženým vakům s vodou. Zvedla dva z nich a jeden podávala Visenyi. Ta ho posunkem odmítla, zatímco přešla k opodál ležícímu plátěnému pytli. Rhaenys sejmula zátku a začala pít. Visenya se chystala rozvázat pytel, když ji Rhaenys nečekaně oslovila. „Je mi líto tvojí ztráty,“ pronesla posmutnělým hlasem.
Visenya zbledla. „O čem to mluvíš?“
Rhaenys sklopila pohled k zemi, když pokračovala. „Už jsem prožila dost těhotenství na to, abych poznala, že jsi byla v očekávání. A že před bitvou na Rovině už zase ne. Vážně mě mrzí, že jsi přišla o dítě. A ani jako několikanásobná matka si neumím úplně představit, jak těžké to musí být.“ V hlase jí zněla opravdová účast.
Visenya ztěžka polkla. „Tobě to nevadí? Že jsem čekala druhé dítě?“
Rhaenys se na ni konečně podívala. Nechápavě se zeptala: „Proč by mělo? Jsi má sestra. Tvého chlapce mám ráda, vždyť je to Aegonův syn. Případné další děti na tom nic nezmění, budu mít ráda i je.“
Teď sklopila zrak Visenya, „Aegon to neví…“
Rhaenys kývla. „Myslela jsem si to. A ode mne se to nedozví. Netuším, co tě vedlo k tomuto rozhodnutí, ale nehodlám ti do toho nijak zasahovat.“ Znovu se napila.
Visenya opět zaváhala, s těžkým pytlem stále v ruce.
„Co je v tom pytli?“ Rhaenys se do hlasu vrátil známý netrpělivý podtón.
Visenya přešlápla a připadala si jako malá holka. „Něco pro tvoji dračici,“ odpověděla rozpačitě. Rostoucí paniku se snažila zamaskovat smíchem. „Nemáš ponětí, kolik mě stálo námahy, abych Vhagar přinutila to jehně opéct, ale nesežrat. Popravdě, povedlo se mi to až na třetí pokus,“ pokračovala Visenya ve vysvětlování a rychle rozvazovala pytel.
Rhaenys udělala dva kroky vpřed, jako by jí v tom chtěla zabránit, ale zase se zastavila při pohledu na Vhagar, která hlasitě nasávala vzduch s hlavou nataženou k pytli. Meraxes z druhé strany reagovala stejně. Visenya sebrala odvahu, vytáhla upečené jehně, do kterého předem vložila uspávací prášek a rychle ho hodila velké dračici. Ta ho obratně zachytila ještě v letu a rovnou spolkla jako zákusek. Visenya se trhaně nadechla.
Tohle byl zlomový okamžik této schůzky a ona se na něj pečlivě připravila. Když přemýšlela jak zabít svou sestru, rozhodla se svést její smrt na Dorny. Nikdy nebudou schopní dokázat, že to neudělali, zatímco ji zase nikdo nebude podezřívat, že se na tom nějak podílela. Své armádě dala pokyn k návratu za Aegonem s tím, že sama letí na obhlídku Údolí. Jedinou překážkou v provedení se jí tak stala sestřina dračice. Kdyby Meraxes chtěla bránit svou jezdkyni, mohly by se obě jejich dračice dostat do souboje a ten by na nich pravděpodobně zanechal stopy. To už by vysvětlovala jen těžko. Rozhodně nechtěla dračici zabít, potřebovala ji živou. Kdyby si Maegor dokázal Meraxes připoutat, mohla by pak Visenya zkusit přesvědčit Aegona, že to jejich syn by se měl stát jeho dědicem. Kvůli tomu chtěla dračici jen uspat. Po probuzení se Meraxes dokáže sama vrátit domů na Dračí kámen. A tak přišlo na řadu její umění, které někteří nazývali čarodějnictvím. Namíchat přípravek ze směsi bylin dost silný, aby složil draka, vyžadovalo velké znalosti. Takové, jaké ovládali například západozemští mistři z Citadely. Jeden mistr vždy sloužil i na Dračím kameni, ačkoliv tenhle ostrov nikdy nepatřil k žádnému ze Sedmi království. Od mistra získala tyto znalosti i ona. Pozorně starého muže sledovala, naslouchala mu a učila se. Ale nikdo o tom nevěděl. Mistr rád vyhověl jejímu přání, aby o tom nemluvil. Nechtěl se zesměšnit přiznáním, že učil ženu.
„Takže? Jak to, že jsi tady? Podle poslední zprávy od Aegona bys měla být v Údolí.“
„Sharra Arryn se vzdala. Odevzdala to svoje vzácné Údolí pod naši nadvládu a odpřisáhla věrnost. Teď už je z královny jen obyčejná lady.“
Rhaenys přikývla hlavou. Půvabně si odhrnula pramen vlasů, který se jí uvolnil z pod zlaté čelenky zdobené dračími křídly. Tu přihlouplou čelenku jí daroval Aegon za narození jejich první dcery. „Výborně,“ zatvářila se spokojeně. „Ten nápad s drakem v Orlím hnízdě byl můj. Věděla jsem, že to bude snadné a ta nána to vzdá. Chtěla jsem tam letět sama a tebe poslat do Dorne. Ale Aegon se bál, že to pro mě bude příliš nebezpečné, a tak tam poslal tebe.“
Ve Visenyi nad tou samolibostí vzkypěla zlost. „Zřejmě důvěřoval mým schopnostem,“ odsekla. „Na rozdíl od těch tvých.“
Rhaneys si zcela nezpůsobně odfrkla. „Pro Aegona jsi vždycky byla jen něčím jako rodinným šperkem. Přívěšek, který je třeba opatrovat a vážit si ho, i když se ti třeba nelíbí. Ničím víc. Je mi líto.“ Ale teď už v jejím hlase žádná lítost nebyla. Stejně jako v pohledu jejích jasně fialkových očí.
I tohle mají s Aegonem společné. Jako by vážně byli stvoření jeden pro druhého, uvědomila si Visenya. Její mladší sourozenci měli barvu očí téměř stejnou, zatímco ona měla oči tmavě fialové, jako nebe před bouří.
„Ale pořád jsi mi neodpověděla. Proč jsi tady, a ne s Aegonem na tažení proti seveřanům? Stalo se snad něco?!“
Visenya se snažila ovládnout. „Ano. Tedy ne. Brzy se k němu připojím. Ale nejdřív jsem chtěla…“
Meraxes se najednou složila do písku a se syčivým výdechem znehybněla. Rhaenys jako by bodl. „Co se stalo? Cos jí to udělala, co to snědla? Tys ji otrávila!“
„Ne, jen spí. Bude v pořádku.“
„Proč?“
„Chtěla jsem…“ Visenya nevěděla, jak pokračovat dál.
Rhaenys se téměř znuděně rozhlédla po poušti a povzdechla si. „Chápu. Vidím, že jsi nakonec dospěla ke stejnému závěru jako já.“ Nečekaně se usmála, když se zase podívala zpátky na svou starší sestru. „Sice o několik let později, ale přece.“
Visenya zalapala po dechu. Podezření se změnilo v jistotu. Ačkoliv si to domyslela, přesto ji otevřené přiznání těžce zasáhlo.
„Nikdy jsem se nesmířila s tím, že si Aegon vybral nás obě. A nikdy se s tím smířit nehodlám,“ pokračovala Rhaenys. Z hlasu jí najednou čišela zášť.
Takže ho přece jen miluje, pomyslela si Visenya. A mě se chtěla celou dobu zbavit. Nikdy si nebyla úplně jistá, zda Rhaenys bratrovy city skutečně opětuje, nebo jestli jen šikovně využívá situace.
Visenya si svou sestru změřila chladným pohledem. „Ty řeči o tom, jak máš ráda mého syna. Bylo na tom něco pravdy? Nebo plánuješ, že se zbavíš i jeho?“
Tentokrát ji Rhaenys překvapila. „Ne, k tomu bych se nesnížila. Maegor je Aegonův syn. Je z dračí krve. Neublížila bych mu. Ožení se s naší dcerou. A pokud by snad Aenys neměl syna ani dalšího bratra, stane se Maegor jeho nástupcem. Jde čistě jen o tebe a o mě. Vždycky to tak bylo.“
Visenya chtěla reagovat, ale Rhaenys jí nedala příležitost. „Pamatuješ si přece, jak nám matka vždycky říkala, že jsme jako ona a její sestra? Rozdílné povahy, které spolu neustále musí soupeřit.“
Visenya vztekle semkla ústa, „Jistě, pamatuju si to dobře. Jak by ne, když mi to matka při každé příležitosti vyčítala.“
„A pak do toho navíc vstoupil Aegon. Pořád se o něj dělit nemůžeme a ty to víš. Právě proto tady teď obě stojíme. Takže nezbývá, než to vyřídit osobně,“ uzavřela Rhaenys.
„Nemáš šanci,“ varovala ji Visenya. „Ani se o to nepokoušej. Jsem silnější a v boji zkušenější. Tvoje největší šance na úspěch byla Meraxes, a o tu jsem se postarala,“ mávla rukou k omámené dračici. „Nedělej to!“
Rhaenys přesto elegantním pohybem vytáhla meč. Byla to skvělá zbraň, nádherná ukázka kovářské práce. Rhaenys ho dostala od Aegona za narození jejich syna. Jak typické. Ale s jejím mečem se přesto nemohl rovnat. Visenya zareagovala nacvičeným pohybem a Temnou sestru držela připravenou dřív, než Rhaenys dokončila rozmach k prvnímu úderu. Šedá valyrijská ocel se na dornském slunci nádherně zaleskla. Visenya se plně oddala instinktům a naučeným zvykům, byla připravená. Boj pro ni nebyl nic nového. Obě prodělaly výcvik se zbraněmi, ale zatímco Rhaenys to vždycky brala jako nutné zlo a v myšlenkách už se viděla při zábavě a tanci nebo na hřbetu draka, tak Visenya byla se zbraní v ruce ve svém živlu. Proto taky dostala od otce Temnou sestru. Plně si ji zasloužila.
Rhaenys se nedostatek zkušeností snažila nahradit odvahou a útočností. Rychle vyrazila, ale Visenya se zaskočit nedala. První seknutí odrazila snadno a zároveň svou sestru naposled varovala: „Přestaň!“
Rhaenys odpověděla druhým výpadem, se kterým si Visenya poradila stejně jako s prvním. Třetímu se vyhnula rychlým úkrokem doprava, při kterém sama švihla mečem a zasáhla Rhaenys do levého stehna. Ta s výkřikem klesla na kolena, při pádu se pootočila doleva. Visenya nabídnutou šanci neodmítla. Prudkým úderem odrazila její meč stranou a ihned z protipohybu jí rozťala hrudník od pravého ramena až pod levá žebra. Rhaenys zůstala klečet a v šoku zírala na hroznou ránu, která se jí táhla napříč hrudníkem. Ani se nijak nepokusila zastavit příval krve. Visenya ohromeně padla na kolena naproti ní. Vše se odehrálo tak rychle, že teprve teď jí došlo, co vlastně udělala. Temná sestra jí vypadla z ruky.
„Ne! C-co jsem to udělala?“ Natáhla ruku k umírající a prosebně zašeptala: „Sestřičko, odpusť. Odpusť…“
Rhaenys jí spadla obličejem dopředu k nohám. Krev se kolem ní rozlila do široké louže a téměř okamžitě se vpila do písku, kde zanechala jen tmavou skvrnu.
Visenya vzlykla, do očí se jí draly slzy. „Ach bohové. Co jsem to provedla!“
Do poslední chvíle o svém rozhodnutí pochybovala a nečekala, že to nakonec dokáže udělat. A přesto je Rhaenys mrtvá. Slyšela, jak se Vhagar vysoukala ze své těsné skrýše a doplazila se za ni. Nereagovala, když jí do ramene slabě šťouchla nozdrami. Dračice se vztyčila do výšky, natáhla svůj dlouhý elegantní krk a zaklonila hlavu. Pak vydala táhlý srdceryvný ryk, který se znásobil ozvěnou. Oplakávala padlého dračího jezdce.
Zvuk jejího hlasu zapůsobil i na stále omámenou Meraxes, která sebou lehce trhla. Po chvíli posunula hlavou a slabě zachrčela. To Visenyi vyburcovalo z letargie. Meraxes jí na rozdíl od její jezdkyně nikdy nedávala najevo nepřátelství, ale netušila, jak se zachová, až spatří mrtvou Rhaenys. A ani to nehodlala zjišťovat. Rychle popadla meč, postavila se a třemi dlouhými kroky se dostala ke své dračici, která se na úsečný povel naučeně sklonila co nejníže k zemi. Levačkou nahmátla opratě a zkušeně se vyhoupla do sedla. Křikla povel k odletu a cukla opratěmi. Vhagar nezklamala. Rozložila svá široká křídla, dvakrát jimi máchla a s prudkým zhoupnutím se dostala do vzduchu. Stoupala přímo vzhůru. Když Visenya po chvíli vzestup zastavila, byli několik set metrů nad zemí.
Už chtěla dát povel k odletu, když její dračice stočila hlavu dolů a prudce zasyčela. Visenya strnula. Zdálky slabě zaslechla dusot koňských kopyt a po chvíli i lidské hlasy. Blížili se nějací jezdci. Pobídla Vhagar, aby vystoupala ještě výš a zůstala v letu na místě. Zpoza nejbližšího výběžku skal se vynořila skupinka deseti jezdců na ryzácích. Podle výstroje evidentně Dornové. V lehkém brnění, vyzbrojení meči a dlouhými oštěpy. Vedoucí jezdec trhnutím zastavil svého koně, když uviděl ležícího draka. Meraxes stále ležela na zemi, ale zvedala hlavu, která se jí kymácela ze strany na stranu a zároveň nahoru a dolů, jako by ji nemohla udržet. Ostatní jezdci se shromáždili kolem svého vůdce. I na tu vzdálenost bylo slyšet, že vzrušeně pokřikují. Dva z nich ukazovali zpátky směrem, ze kterého přijeli. Téměř všichni otočili koně. Jen velitel se neměl k odjezdu. Stále upřeně sledoval ležícího draka. Došlo mu, že s ním není něco v pořádku.
Najednou kopnutím pobídl svého koně vpřed. Během chvíle ho přinutil přejít do trysku a vytrhl oštěp ze závěsu u sedla. V plné rychlosti se blížil k Meraxes, které se konečně podařilo udržet hlavu ve vzduchu. Pokusila se nejistě nadzvednout z lehu a snažila se zorientovat. Zoufalá Visenya sevřela meč pevně v ruce. Ale než stačila cokoliv udělat, vrhl jezdec oštěp a vzápětí strhl koně, aby ležící dračici objel širokým obloukem. Mířil přesně. Zbraň zasáhla Meraxes do levého oka a zajela jí hluboko do lebky. Meraxes hromově zaryčela bolestí, až se ten zvuk v ozvěně vracel z hor. Vhagar na její zoufalý nářek zareagovala vlastním zařváním. Oba zvuky se slily v jeden. Visenya okřikla Vhagar, která poslušně zmlkla. Hlas zraněné Meraxes zeslábl v rachotivé chrčení a hlava se jí kymácela, jak se ji mermomocí snažila udržet nahoře. Jako by se nechtěla vzdát a odmítala umřít. Ale Visenya věděla, že je s ní konec. Pak dračici přece jen došly síly a s posledním zachroptěním se s těžkým zaduněním sesunula k zemi.
Visenyi se zdálo, že otřes cítila až nahoře ve vzduchu. V prvním okamžiku chtěla slétnout dolů a spálit toho dornského zmetka na uhel. Zatím si jí žádný z jezdců nevšiml, věnovali pozornost veliteli, který s radostným povykem stále objížděl kolem svého úlovku. Jen jeden z nich ho následoval při útoku, a ten nyní zastavil svého koně u těla Rhaenys. Ale ostatní byli roztažení v dlouhé řadě, přičemž poslední dva zůstali na místě, kde prve zastavili. Visenya si nebyla jistá, že se jí podaří zabít všechny. Kdyby jeden jediný unikl a zmizel jí v některé soutěsce nebo jeskyni, mohl by podat svědectví o její přítomnosti. To nepřipadalo v úvahu. Nesmí pokoušet štěstí, Aegonovi by to nikdy nedokázala vysvětlit. Na její další pokyn Vhagar vylétla ještě o kousek výš. Za tohle Dorne zaplatí krví, ucedila skrz zaťaté zuby. S pohledem stále upřeným k zemi Visenya svou dračici pobídla, aby odletěla nad hory. Během chvilky zmizely za nejbližším vrcholem.