Bylo horké léto a milovaný stejně jako nenáviděný král umíral. S posledním výdechem kdysi mocného dobyvatele přešla vláda říše na jeho nejstaršího syna. Aenys byl slavnostně korunován masivní korunou z ryzího zlata uprostřed trůnního sálu stále rozestavěné Rudé bašty. Poté usedl na železný trůn a započal tak svou rozpačitou vládu. Již předem znali mnozí jeho slabost a nerozhodnost a byli i tací, kteří toho hodlali využít. Onoho léta se na venkově vyrojili desítky potulných kazatelů, mudrců a septonů, kázajících a hříchu krvesmilstva tak často a tak urputně, že nenechali nikoho na pochybách o svém pravém účelu. Nevzdělané masy kmánů však důvěřivě kývaly při jejich plamenných projevech a hromadně přijímali bílou hvězdu Nuzných druhů, jelikož za každých septonem s odhodláním stál verbíř s upisovacím pergamenem. A tak se stalo, že ze žhavého léta byl podzim, ale hlas lidu neochladl a stále více ho bylo slyšet.
Aenys si unaveně promnul čelo a zajel si rukou do zlatých kadeří. Korunu odložil na stůl, nedbaje jak se tím zostouzí před Jeho Svatostí. Dopřál si další lok vína s lékem na spaní a upřel otupělý zrak zpět na svého pozdního návštěvníka.
„Vaše veličenstvo by jistě radši odpočívalo, já vím.“ pronesl úlisně Nejvyšší septon. Na rozdíl od krále si byl jistý svou dominancí a proto mu i zde při neformálním přijetí hlavu zdobila křišťálová koruna se sedmi hroty. ,,Avšak je právě mým zbožným přáním ulevit mému panovníkovi v jaksi… delším období. Samozřejmě jen dočasně,“ pokračoval septon a stále více se usmíval a kýval hlavou, jako když se rodič snaží zmanipulovat dítě k odpovědi.
Král si dopřál další doušek, tentokrát delší. Bylo mu už téměř vše jedno. Ať si vezmou říši, korunu, hlavně ať jeho nechají spát a v klidu. Byl velice unavený.
Jen si dopřej, démone, jen pij ty patoky co ti velmistr Gormund míchá, pomyslel si Nejvyšší septon.
,,Je samozřejmě nejbezpečnější svěřit vládu malé radě, a také je potřebné udělit znovu funkci Pobočníka, teď když lord Orys odešel na odpočinek. I když nejsem zastánce slučování světských a duchovních funkcí v jedné osobě, věřím, že s mou pomocí by se vláda upevnila.“
Septon stále pokračoval ve své řeči, které stále více a více ztrácela posluchače. Aenysova ruka s prázdným pohárem poklesla. Septon si to všiml.
,,Nechám připravit potřebné dokumenty a Vaše Veličenstvo může ještě dnes večer podepsat a zajistit si klidný spánek.“
,,S tvým jedem v uších by neusnula klidně ani zmije!“ ozvalo se ode dveří.
Jeho svatost leknutím nadskočila, jako by jí pod sutanu vlétla vosa. ,,Ach… to je princ Maegor, myslel jsem, že jste na Dračím kameni?“ zeptal se roztřeseně septon.
,,Byl jsem. A vrátil jsem se zdá se včas. Běž! Tvoje řeči uspali mého bratra účinněji než Gormundovy odvary.“
Nejvyšší septon věděl kdy vyklidit bojiště a vydal se ke dveřím.
,,A na ty dokumenty neplýtvej inkoustem,“ zavrčel Maegor, když byl septon u něj. ,,Budu dělat, že jsem tvé zrádné řeči neslyšel.“
Svatost mu věnovala poslední pohled vzdoru, na jaký si bez svých rytířů troufal a odešel vstříc noci.
S klapnutím dveří se ospalý král znovu probral.
,,Nejvyšší Mluvka už odešel? Bratře… rád tě vidím.“
,,Taky tě rád vidím, ale ne v tomhle stavu,“ Maegor mu vzal z ruky prázdný pohár a přičichl k němu. ,,Musíš přestat pít to, co ti ta stará krysa míchá. Bohové, tři měsíce od otcovy smrti a říše je na roztrhání a do všeho mluví ti potrhlí kazatelé. Měli by se naučit, kde je jejich místo. Posloucháš, bratře?“
,,Každé slovo,“ špitl král. ,,Ale je jich tolik, samé hlasy proti tomu a když něco schválím, tak se zase zvednou jiné hlasy proti onomu. A kdy tomu bude konec? Mám z toho žaludek na vodě a špatné spaní, proto piju co mi Gormund dá a raději se neptám, co to je, pro svůj klid duše. Rozumíš tomu?“
,,Rozumím, nemůžeš za to, jaký jsi, bratře. V našem rodě držíme při sobě, a pokud to znamená, že budu muset podpírat tvou korunovanou hlavu, rád to udělám, pro tvůj klid duše. A pro můj. Ale budu k tomu něco potřebovat, bratře. Jistý zlatý řetěz pověšený kolem mého krku.“
A král kývl na souhlas. Pro svou klidnou duši.
A tak před zraky svých poddaných pověsil Aenys řetěz symbolizující úřad Pobočníka krále kolem krku svého bratra a na jeho pás připnul Blackfyre, meč po právu náležící jemu. Když Maegor znovu povstal, mnozí se roztřásli pod jeho pohledem a už se neodvažovali nahlas mluvit o slabosti vládnoucího rodu. Stále tu ovšem byl Nejvyšší septon, sedící v přepychových komnatách soukromé rezidence, rozesílal jednoho havrana za druhým do všech koutů říše. Mnohým lordům vyhrožoval, jiné prosil. Některé vydíral a další uplácel. A tak získával stále větší území pod vliv svých věrných. Nuzní druhové zaplavili venkov, zvláště v Rovině nebylo města hradu ani vesnice, kde by septoni obklopeni davem věrných a pod dohledem několika rytířů nekřičeli svá dogmata.
,,A právě proto pohlíží Sedm nenávistně a se zlobou na toho, kdož zhřešil krvesmilstvem!“ mocný hlas se nesl od muže v hnědé kutně a s plešatou hlavou. Přihlížející dav byl uchvácen. Bylo toho málo, co mohli kmáni šlechtě vyčítat, ale prznění příbuzenstva bylo povětšinou stále výsadou stavovskou. Proto s klidným svědomím halasně souhlasili se septon stojícím v heroické póze na převráceném koši od jablek.
,,Sám Otec pravil: Nedejž, kdos jsi vlastniv dceru ni matku v lože…“ další příval krkolomných slov, zpaměti citovaných ze Sedmicípé hvězdy, přerušil mnohem prostší výkřik.
,,Zloději! Ty hnusnej parchante, hned to vrať!“ křik se nesl od některého z trhovců, kteří se na rynku snažili vydělat na shromáždění. Zdálo se, že jeden právě prodělal. Nehledě na další septonova slova, dav se začal vlnit jako stohlavá bestie a hemžení rozproudili desítky Nuzných bratrů prodírajících se k místu činu. Z druhé strany rynku se kopanci a hlasitými nadávkami snažili do stejného místa dostat městské stráže s rudým lososem na prsou. Na místo se dostali pozdě, a co viděli, museli ten večer opakovat oficírovi v kasárnách a další den před soudním tribunálem. Několik Nuzných druhů drželo zanedbaného a ječícího mládence a další z nich, staroch jako věchýtka se mu na usmoleném špalku snažil utít pravou ruku sekerou.
,,Jménem lorda Mootona, okamžitě toho nechte!“ zakřičel jeden ze strážných, ale mniši si jich nevšímali a dál konali své dílo. A i když byla sekera rezavá a tupá a ruka co jí třímala stará a nejistá, kost konečně vzdala marný boj a povolila. Drženému zloději přeskočil hlas a začal znovu ječet. Tentokrát o oktávu výš. Vše se seběhlo rychle a strážní, i když v početní nevýhodě se rozhodli projevit kuráž a rázně zakročili ratišti svých oštěpů. Nejprve srazili k zemi Nuzné druhy, co mládence drželi, nakonec zatkli a spoutali i staříka, který upustil sekeru, hned jakmile dosekal. Zadržení nekladli odpor a zdáli se být smířeni se svým osudem. K úlevě strážců ani jejich společníci, kteří
se přímo neúčastnili zločinu, nezasáhli do výkonu úřední moci, i když z davu občanů se neslo zlověstné mručení. Když odváděli zadržené do kasáren, slyšeli poslední septonova slova.
,,…a srazí k zemi každého, kdo by odvážil položit ruku na bojovníka svatého!“
Následoval další z nekonečného přívalu žalmů.
Lord Mooton seděl ve svém soláru, hleděl do plápolajícího krbu a v každém ruce třímal zprávu. Jeho mistr postávající v koutě se ošil.
,,Mám poslat odpověď, můj pane?“
,,Co má dělat člověk ve chvíli, kdy je sevřen mezi mlýnskými kameny,“ pronesl lord Mooton, jako by mistra ani neslyšel.
,,Můj pane? Smím se zeptat, čeho se ty zprávy týkají? Nemohu sloužit dobrou radou, když nevím, o co jde.“
,,Obě se týkají toho samého,“ povzdechl si lord. ,,Nejvyšší septon naléhá, abych se rozmyslel s vyhoštění náboženských řádů ze svého území. Prý neblahé důsledky. Vtipálek. Což můžu nechat ty fanatiky konat spravedlnost místo světských soudů? Mají pomáhat raněným a nemocným a ne se ohánět sekerou na tržišti a stínat domnělé zloděje!“
,,Myslím, že vina toho muže byla prokázána, všeho všudy se na strážnici i přiznal, můj pane.“
,, Pointa zůstává stále stejná, prostě se nebudou povyšovat.“
,, A ta druhá zpráva?“
,,Ano, ta je z Rudé bašty od Pobočníka krále. Ti havrani museli letět hned vedle sebe, i když každý nese zprávu nepřítele. Naneštěstí havrany nezajímá politika, takže se po cestě neuklovali a obě zprávy byly doručeny.“
,,A odpověď?“
Následovalo další povzdechnutí.
,, Mou odpovědí budou činy.“ řekl lord Mooton a hodil oba papírky do ohně.
A tak pod dohledem stráží Panenského Jezírka byly Nuzní druzi hromadně hnáni za hradby a septonům bylo zakázáno konat shromáždění mimo septa a doby bohoslužeb. Nejvyšší septon ve svém pohodlném křesle rozmýšlel nad novinkami jen okamžik, nařídil nechat si přinést brk pergament a napsal poslední, a to slovo skutečně zdůraznil, varování lordu Mootonovi ohledně vyhoštění těch nejspravedlivějších mezi spravedlivými. Zdálo se, že hrozba klatbou účinkovala, jelikož jen pár dní po doručení zprávy do Panenského Jezírka byli Nuzní druzi opět přijati v městských branách a převor místní skupiny Válečníkových synů byl dokonce pozván na hrad jako ctěný host. Septoni opět hlasitě volali na náměstích a trzích a lord Mooton dlouho neopouštěl svůj solár, a jen jeho mistr běhal do věže a zpět vysílat stále nové havrany.
V dalších letech lidová bouře narůstala na síle, až se po pěti letech stala neudržitelnou. Polovina urozených domů přestala odvádět dávky svým lenním pánům. Obchod i zemědělství byly ochromeny nedostatkem nevolníků. Z masy lidu povstal nový vůdce zvaný prostě Wat Drvoštěp. Bývalý dřevorubec na svá statná prsa nechal přišít bílou hvězdu a po hlavě se vrhnul do organizované ochrany věřících v celé říši. Nakonec se k jeho bandě přidali tisíce mužů, často pramálo zbožných úmyslů a začali drancovat Rovinu.
Mezitím král Aenys I. vypil svůj poslední pohár s tišícím lékem, usnul a už se neprobral. Jeho mladý syn Jaehaerys se začal chystat na korunovaci pod taktovkou velmistra Gormunda. Pobočník mrtvého krále měl ale jiné plány.
,,A nyní, ve světle Sedmi, přijímáš tuto korunu? Potom odříká Nejvyšší septon nějaké prázdné fráze a položí vám na hlavu korunu.“ řekl Gormund. Aenysův syn kýval na znamení, že si předem připravenou odpověď pamatuje.
,,Odpovím, že jsem srozuměn se všemi právy a povinnostmi krále.“
,,Správně, vybral si můj princ už, kterou korunu chce nosit?“
,,Myslím, že koruna mého otce bude hezkou vzpomínkou na jeho vládu, nechal jsem ji poslat Nejvyššímu septonovi, ať ji připraví na korunovaci.“
Z rozhovoru je vyrušilo zaklepání. Po dovolení se otevřely dveře a vstoupil jeden z mužů domácí stráže.
,,Promiňte, pane, ale Pobočník k sobě volá velmistra Gormunda v naléhavé záležitosti,“ pronesl uctivě.
,,Co může být důležitějšího než příprava prince na korunovaci?“ zeptal se rozzlobeně Gormund.
,,Právě o to jde, Pobočník Maegor chce s vaší Moudrostí probrat nějaké nejasnosti.“
,,Dobrá tedy, omluvte mě můj princi.“ Velmistr se uklonil a nechal se odvést ze síně v doprovodu dalších mužů domácí stráže.
Jaehaerys pokrčil rameny a posadil se do pohodlného křesla, kde tak rád sedával jeho otec. Celé to vzrušení z blížící se korunovace na něj doléhalo stále víc. Už nyní měl připraveno mnoho návrhů na zlepšení katastrofální situace na venkově. Uslyšel tiché zašoupání a otočil se. Zpoza obrovské nástěnné malby se právě vynořil jeho strýc, Pobočník krále. Měl na sobě černý vycpávaný kabátec doplněný ocelovými destičkami, jakoby se chystal do bitvy. Kolem krku mu visel těžký zlatý řetěz, symbol jeho moci. Co ale zaujalo Jaehaeryse nejvíc bylo jeho čelo. Maegorovu hlavu zdobila temná koruna Aegona Dobyvatele.
,,Strýče? Co to znamená? Byli tu stráže a odvedli k tobě velmistra Gormunda,“ ozval se zmateně Jaehaerys.
,,Obavám se, že Gormunda už vlečou do černých cel ve sklepení. Po nočním výslechu, kde se přizná k vraždě mého bratra, začnu zítra svou vládu jeho popravou,“ pronesl tiše Maegor.
,,Ale to nedává smysl, jaká vražda? Navíc jsem právoplatný dědic já!“
,, Věřím, že pro dobro říše podstoupíš své místo mě. Jsi mladý, i když ne tak měkký jako tvůj otec, ale způsob jakým se plazíš před Nejvyšším septonem a autoritou víry se mi nelíbí. Jako Pobočník, bych nemohl říši udržet pohromadě, tak jako za tvého otce.“
,,Pohromadě? Pověz, strýče, dostáváš stejná hlášení z Roviny jako já? A že se plazím? Je třeba taky trochu respektovat druhou stranu. Na znamení dobré vůle jsem poslal septonovi korunu pro mou korunovaci…“
,,Jeho svatost už není ve městě, synovče,“ uťal Jaehaerysův příval slov. ,,Ještě dnes v noci uprchl i s tvou korunou, aby zabránil jejímu posazení na tvou hlavu. Jsi naivní, když si myslíš, že respektem něco vyřešíš, je třeba použít sílu, když je vhodná doba! Proto jsem dnes v záři ohně z pochodní v trůnním sále korunoval sám sebe králem, jako to udělal můj otec. Muži věrní našemu rodu mi provolali slávu. Mnoho jsem jich vyslal pod velením rytířů královské gardy do septa i rezidence zatknout Nejvyššího septona. To oni mě zpravili, že uprchl z města. Dodal nám dobrou záminku pro použití radikálnějších metod.“
,,Tomu nevěřím…“ vydechl Jaehaerys.
,,Přichází změna, synovče, nyní tě zde zanechám, protože jazyk velmistra Gormunda mi bude zajisté něco chtít sdělit.“ A s těmi slovy odešel nový král Západozemí.
Události po nečekané korunovaci, veřejnou popravou velmistra začínaje a odhalením úprku Nejvyššího septona konče, byli zlomovým okamžikem. Do té doby s menšími roztržkami vedené stádo Nuzných druhů a žebravých mnichů, přešlo do tajné války a za nimi stál řád Válečníkových synů a mnoho vzbouřených rodů. Některé z nich čekali na svou příležitost čtyřicet let a jiné prostě jen museli vyhovět početným zástupům pobožníků na svém území. Nový král zareagoval rychleji než by se Nejvyššímu septonovi dobře ukrytém na hradě lorda Falwella snilo. S nebývalou krutostí vydal Maegor první zákon určující odměnu stříbrného jelena za hlavu či skalp z Nuzného bratra a zlatého draka za každého mrtvého Válečníkova syna. S veřejným vydáním zákona prozíravě počkal až na turnaj k oslavě své korunovace, kam se mimo jiné sjelo mnoho členů tohoto řádu, aby se na rozkaz Nejvyššího septona pokusili potupit krále svým vítězstvím. A tak vstříc sobě vyráželi lordi a rytíři a kolem turnajové arény na ně mlčky shlížely desítky hlav nabodaných na kopí, se zlatým drakem nacpaným v ústech a duhovým pláštěm přišpendleným ke krku.
Maegor se ovšem nenechal ukolébat zdánlivým vítězstvím a pokračoval v nemilosrdné likvidaci svých odpůrců. Činem na turnaji, který otřásl i těmi nejotrlejšími, jeho odpůrci změnili strategii a z tajné války přešli do otevřené.
Ze všech stran se valil křik. Wat, zvaný Drvoštěp, si v záři obrovské vatry prohlédl tváře okolostojících bratrů a široká prsa zakrytá bílou hvězdou se mu nadmula pýchou. Zvedl ruce nad hlavu a dav se utišil. Wat, sám neznalý písma, pokynul septonovi, aby přečetl dopis, který přinesl havran.
,,Ve světle Sedmi,“ začal septon znělým hlasem. ,,Já, ser Oleric Caswell, lord Kamenného mostu a Obránce brodů, tímto zvu nejspravedlivější mezi spravedlivými a nejchudší mezi chudými, hvězdy zářící jako Sedm, na rokování o společném postupu. Nechť na vás Sedm dohlíží zrakem Nejvyššího.“
,,To je určitě past,“ houkl někdo z davu, ale ostatní ho syčením utišili.
,,Naopak, je to příležitost!“ vykřikl Wat. ,,Lord Caswell má pod dohledem největší a nejbezpečnější most přes řeku a my musíme na sever, svrhnout bezbožného krále!“ Několik opodál stojících rytířů řádu pokývalo hlavami na souhlas. A tak se mnohatisícový dav vydal na sever ke Kamennému mostu za svou novou nadějí.
Wat si přišel v sedle nepatřičně, byl zvyklý koně využívat v lese na tahání klád, ale málokdy na nich seděl. Nyní bylo, ale třeba předstoupit před lordy a rytíře jako rovný. Doprovázeli ho nejbližší bratři, rytíři řádu, kteří se báli, že s nepasovaným nebude šlechta jednat a septoni hlasitě halekající žalmy na všechny strany. Kamenný most, hrádek stojící na břehu řeky poblíž mostu, po kterém zdědil jméno, nebyl nijak vysoký, ale okolní rovná krajina si pohrávala s jeho velikostí. Před hradem stála menší skupina jezdců a kolem nich povlávalo mnoho praporů různých znaků a barev.
První kdo je zvednutím ruky pozdravil, byl muž ve středních letech s příjemným a milým obličejem. Za ním stojící panoš, třímající prapor se zlatým člověkem s koňským tělem, nenechal nikoho na omylu, že jde o pána zdejších zemí.
,,Vítám vás na mém panství,“ lord Oleric se usmál a lehce uklonil hlavu.
,,Nechť nad vámi Sedm bdí,“ zanotovali rytíři řádu.
,,Nuže dovolte, abych představil své, tedy naše, spojence v dalším konání.“ Lord Oleric pokynul směrem k okolostojícím mužům. ,,Lord Merryweather z Dlouhostolu, lord Meadows z Travnatého údolí, ser Kidwell, dědic Břečťanové síně, ser Harold Orme a ser Marcus Roxton.“
Wat, který nebyl zvyklý na noblesní představování, se ztratil už u druhého jména, zapamatoval si ale tváře. To jak se na něj mladý lord Meadows usmíval, jak si ser Kidwell místo pozdravu otíral bláto z boty o třmen a podmračený pohled sera Roxtona, rozmrzelého starého rytíře. Wat se všem uklonil a osmělil se k vlastní řeči.
,,Můj pane, kolik mužů jste přivedl na pomoc naší věci?“
,,Mnoho a mí přátelé ještě víc, bývá zvykem na počest hostů uspořádat hostinu, žel věřím, že váš zápal vás žene nesmlouvavě vpřed.“
Wat by proti odpočinku nic neměl a zdálo se, že i rytíři řádu jsou unavení, ale nechtěl před novými spojenci vypadat slabě, a proto hrdě kývnul na nabídku okamžité cesty.“
Oleric Caswell se spokojeně usmál. ,,Most je dost úzký a zabralo by až do rána než by všichni přešli, proto jsem nařídil zavřít stavidla, která se naposledy použila za praděda mého praděda při stavbě mostu, a svedli jsme část proudu do vedlejšího koryta. Vedle mostu deset kroků po proudu je nyní mělký brod, který se dá dobře přejít.“
Pro Wata to byla zpráva úlevy, dokud most nespatřil, věřil, že je obrovský, nyní ale viděl, že svůj věhlas získal spíš stářím, než velikostí.
,,Velice chytré, “ podotkl ser Jonas Pyne z řádu Válečníkových synů. ,,Má vaše lordstvo už přichystaný i plán přesunu?“
,,Vskutku mladý muži, rychlost bude naší výhodou, starý drak věří, že se nedostanete za řeku ještě mnoho týdnů, a přitom již brzy zaklepeme na jeho brány beranidlem. Poslal jsem přes brod průzkumnou jednotku padesáti lehkých jezdců a stovky pěších pro zbudování tábora, kde se shromáždíme. Ser Kidwell a jeho čtyři stovky kopiníků povedou pochod přes brod, zatímco lord Merryweather povede své muže po mostě. Pak následuje přechod vašich mužů, mojí gardy a vojáků lorda Meadowse. Záda nám pro jistotu budou krýt jezdci Roxtona a Ormeho.“ Zmiňovaní, šlechtici mručeli na souhlas, když došlo na jejich jméno. Nezbývalo tedy než vyrazit.
Wat byl šťastný, po dlouhých dnech strádání konečně směřovali správným směrem, navíc podpořeni novými spojenci. Nezávazná rozmluva sera Jonase s lordem Olericem mu nic neříkala a dávno ji přestal vnímat. Naklonil se v sedle, aby dohlédl přes okraj mostu na zástupy hnědých kuten brodící se dvacet stop pod nimi vedle mostu. Voda skutečně nebyla hluboká, muži ji měli sotva po pas a koně ani nerousali břicha ve vodě. Jeho kůň tiše zaržal. Wat se otočil a zjistil, že kolona na mostě stojí, zahleděl se na Lorda Caswella. Ten ukončil rozhovor se serem Jonasem a rozzlobeně se vydal prodírat davem i se svou gardou v zádech, aby zjistil, co způsobilo zácpu. Wat se snažil ze sedla dohlédnout na konec mostu, ale kromě hemžení vojáků v předvoji lorda Merryweathera nic neviděl. Pohlédl opět na brod u mostu a i tam muži stáli a obraceli nechápavé zrak nahoru na most, jejich bratři na hoře jim opláceli stejnou mincí.
Někdo v davu dole vykřikl, Wat viděl, že ho strhl proud. Voda byla do té doby tak klidná, ale nyní viděl, že muži zápasí s proudem, který měli už po prsa, koně se vzpínali zvětšujícímu se proudu a snažili se dostat na druhou stranu, čímž způsobili ještě větší paniku. Wata naplnila děsivá předtucha. Stavidla se musela utrhnout a proud vody se valí ke starému mostu. Chtěl zavolat na lorda Caswella, který se nyní dohadoval s lordem Merryweatherem na konci mostu. Za nimi se začali vojáci obou pánů šikovat i s posilami, které už na druhém břehu čekali, ale nebyla jich stovka. Wat odhadnul aspoň čtyřikrát tolik.
Ledová ruka mu sevřela žaludek, hmátl po svojí sekeře a zavolal na bratry stojící za ním, aby se chopili zbraní, na druhém břehu jich ještě čekalo mnoho tisíc. Ruka se zbraní mu však poklesla. Viděla jak stovky šípů kosí jeho nechráněné muže, jak se jezdecké oddíly serů Ormeho a Roxtona v plné rychlosti zabořily do zmateného davu, z hradu je podpořil rychlý výpad schované pěchoty a další mračna šípů. Dav se nedal ovládat, jezdci zbraněmi i kopyty koní drtili muže před sebou a tlačili je do řeky. Muži v brodu už byli z větší části smeteni narůstajícím proudem a nyní se po desítkách topili. Dunění kopyt upoutalo jeho pozornost na druhém konci mostu. Celá korouhev těžké jízdy v klínové formaci najela do davu na mostě. Wat bezmocně přihlížel jak jezdci a kopiníci lorda Merryweathera tlačí muže ke středu mostu. Mnozí z jeho bratrů skákalo z mostu do řeky, snad hledající spásu nebo snazší smrt. Wat popohnal koně, ale v tísnícím se davu nebylo možné projet, aniž by neušlapal muže před sebou. Nezbývalo než čekat na smrt přibližující se z obou stran.
Ač hnal ser Roxton své jezdce vší silou, lord Caswell byl se svými muži blíž. Salvy šípů začali zasypávat už i střed mostu. Watův kůň hlasitě zanaříkal po ráně do slabiny, skoro jako člověk, pomyslel si. Kůň už se neudržel na nohou a sedl si, Wat raději seskočil ze sedla. Dopadl nešikovně na všechny čtyři a neviděl tak, jak lord Caswell zabořil meč do těla sera Jonase, se kterým, ještě před chvílí vedl bezstarostnou řeč. Duhový rytíř se převrátil ze sedla a jeho tělo okamžitě překryl postupující voj.
Wat se pokusil zvednout, na záda mu dopadlo něco těžkého. Krev, která mu natekla za límec, ho utvrdila, že jde o mrtvolu. Zoufale se snažil zátěže zbavit a zároveň pátral po své sekeře, která se ztratila v davu přetlačujících se těl. Otočil se na bok, podepřel se loktem a svalil ze sebe tělo. Pohyb zaujal nejbližšího vojáka, který napřáhl sekeru. Wat se instinktivně kryl rukou, ale prošívaný kabátec byl slabou ochranou proti nabroušenému ostří. Rána mu téměř amputovala ruku v polovině předloktí a ještě měla dost síly, aby se zabořila do hrudi přesně v místě bílé hvězdy a rozťala mu srdce ve dví. A tak, s krvavou slinou na rtech, vydechl Wat Drvoštěp naposledy.
V Rudé baště panovala noc, ale král stále seděl ve svém soláru a čekal, až mu nový velmistr donese zprávu z věže. Zašoupání před dveřmi prozradilo spěchajícího velmistra, který po krátkém zaklepání vtrhnul do místnosti a zadýchaně předal zprávu. Král se po jejím přečtení neudržel a dopřál si jeden ze zřídkavých úsměvů.
,,Dobré zprávy, můj pane?“ zeptal se opatrně velmistr. Zdálo se, že Maegor je díky zprávám ve sdílné náladě.
,,Nic co by se tě týkalo, šedá kryso!“ zavrčel a odhodil zprávu do ohně. ,,Vzbuď Mistra mincí, bude potřeba poslat pytel s devíti tisíci stříbrných jelenů do Kamenného mostu!“
Po krátkém a vyostřeném podzimu, přišla ještě kratší, ale o to mírnější zima. Zdálo se, že mráz otupil ostří a zchladil horké hlavy. Obě strany dodržovaly neoficiální příměří, ač se každá horečnatě připravovala na jaro. Přicházející tání sněhů oslavil každý jinak. Nejvyšší septon na hradě lorda Falwella nechal veřejně upálit velitele kárné výpravy na západ. Král Maegor celebroval v soukromí, popravou své druhé ženy.
Situace na jihu byla po smrti Wata Drvoštěpa klidnější a lordi, vděční za targaryenské stříbro, poslali na sever ke Královu přístavišti mnoho vojáků. Byli ubytováni v Rudé baště, na dohled právě dostavěné pevnosti.
Maegor se v oceli pobitých rukavicích opíral o mohutné cimbuří hradby. S uspokojením přejížděl zrakem po příkopu plném ocelových bodců, sedmdesát stop pod sebou. Tohle bude jeho odkaz! Jestli jeho nová žena selže, a nedá mu dědice, bude mít aspoň dítě z cihel a kamenů, toho nejtvrdšího syna jakého kdy kdo měl. Otočil se na nádvoří, kde stáli desítky zedníků, truhlářů a kameníků.
Král i se svou stráží sestoupil po úzkém schodišti, až ke krytému altánu, kde čekalo množství sluhů a sedící, dobře oblečený muž, který ihned povstal.
,,Je Vaše Veličenstvo spokojeno s prací mých mužů?“
,,Nemůže být spokojenější,“ odvětil nevrle, dodávaje tak svým slovům rozpor s výrazem. ,,Hlavně mě zajímá, jak jsi vyhověl mým speciálním požadavkům.“ Maegor, kývl na členy své stráže a ti bez otázek ustoupili z doslechu.
,,Ovšem, můj pane, nebylo snadné najít vždy vhodné podloží pro hloubení chodeb a některé tunely budou jistě nepohodlně vlhké, ale nyní existuje bezpečný východ z pevnosti až na pobřeží. Také je zde celá rozvětvená struktura, tajných chodeb, jak jste požadoval. Zde prosím,“ podal mu mnohokrát složený pergamen, obtočený stužkou a zapečetěný symbolem malého kladívka. ,,Jediný plán, pokud nepočítáte ten v mé hlavě, všechny dílčí návrhy jsem dal spálit.“
,,Výborně, mistře Nestore, nezklamal jste svou pověst… A nyní, buďte tak laskav a ukažte mi na muže, kteří hloubili a vyzdívali ty chodby.“ Maegorův hlas byl tichý a až nebezpečně klidný.
,,Já nerozumím, můj pane… všichni dělníci se střídali, ten dělal to a ten
zas ono. Tak to u Nestora Cordina chodí už od časů mého děda.“
,,Pak mám ovšem špatné zprávy… Všichni vaši muži se k vám přidají ve smrti.“ jako na zavolanou se odnikud vynořili vojáci v černých barvách královského rodu a chopili se blekotajícího mistra Nestora. I jeho dělníci se zničehonic ocitli v obklíčení, aniž by se zmohli na jediný hlasitý protest.
Maegor vyšel z altánu a postavil se čelem zástupu.
,,Pane, já musím důrazně protestovat, jsem důležitý muž, k čertu… jsem bohatý muž, nenech mě zemřít s touhle lůzou!“ osmělil se vykřiknout kamenický mistr, čímž si od svých zaměstnanců vysloužil mnoho nepřátelských pohledů.
,,Jen krev draka bude znát tajemství těchto zdí,“ pronesl zvučně král a s těmi slovy dal pokyn k zabíjení.
Na celý masakr shlížel ze své věže velmistr. Tohle byla poslední pomyslná kapka. Chopil se brku a napsal krátkou zprávu, po chvíli už vyletěl havran na západ. Velmistr, duševně smířený se svou zradou se vydal za dalšími povinnostmi.
Havran, spokojený, že je venku z klece, ještě ani nenabral rychlost a už se řítil k zemi. Prostřelený šípem naskrz. Ani ne čtvrt hodiny od jejího napsání už Maegor držel zprávu ve svých rukách a čekal, až k němu nový adept pro popraviště přicupitá.
Dále se oteplovalo a s lehkým jarním větrem přišly do Králova přístaviště i špatné zprávy. Po zdrcující porážce kárné výpravy, loajalist vedené na západ, se jejich nepřítel dal sám do pohybu. Zdálo se, že lord Falwell, nyní zvaný Bojující Blázen, vsadil vše na jednu kartu a jeho vojáci vedli tisíce Nuzných druhů, narychlo ozbrojených Žebravých bratrů a vesnických milic do Říčních krajin. Kontrast s ukoptěnými sedláky tvořila duhová jízda několika stovek rytířů řádu a jejich panošů, vedená serem Harysem Hillem, bastardem z Lannisportu. Kam se poděl Nejvyšší septon ovšem nikdo nevěděl.
,,Jak to myslíte, že se ztratil?!“ Maegor udeřil okovanou pěstí do stolu pokrytého mapami. Jeho generál, lord Velaryon, poslušně sklonil hlavu a přijal pánův hněv.
,,Jediný muž v tom zmatku při přesunu celé armády se nedal uhlídat. Naši zvědi odhadují, že se Nejvyšší septon přestrojil za jednoho z nuzáků a zmizel v davu,“ jal se vysvětlovat Mistr našeptavač. ,,Už jsme rozeslali havrany do Starého města, ale pochybuji, že by ho lord Hightower ukryl v Hvězdném septu. Ten muž je pragmatik a zná důsledky zrady.“
,,Myslím, že nás tíží jiné problémy, můj pane.“ ozval se opět lord Velaryon. ,,Nyní když jsou Říční krajiny pod náporem, nebudeme mít dostatek jídla. Říční obchod téměř vymizel a jih se stále potýká se špatnou úrodou.“
,,K čertu s tím! Tully, ten zkurvený zbabělec, zalezl do hradu a nevystrčí nos, stejně tak Frey. Starkové jsou daleko a Smallwood ani Piper je sami nezastaví,“ rozzlobeně vrčel král. ,,Koho máme k dispozici?“
,,Svolali jsme nejbližší vazaly a do pole můžeme ihned postavit šest tisíc kopí a tisíc jezdců, z toho půl třetího sta rytířů těžké jízdy,“ zarecitoval generál Velaryon z hlavy. ,,Dále jsou na cestě další dva tisíce z jihu, dorazit by měli za dva týdny.“
,,A máme je čím nakrmit?“ zeptal se král, i když znal odpověď. A tou mu bylo nesouhlasné vrtění hlavy.
,,Rozhodně ne nadlouho, zorganizovali jsme dovoz z Pentosu, ale letní moře je rozbouřené,“ ozval se Mistr Loďař, malý a téměř plešatý dědic Krabího Klepeta.
,,Co se dá dělat,“ pronesl Maegor se zaťatými zuby. ,,Rád bych viděl jak se vlna za vlnou ty pobožníci tříští o stěny mé pevnosti, ale nechcípneme tady hlady. Až dorazí posily, půjdeme do pole.“
,,Když veličenstvo dovolí,“ ozval se opět lord Velaryon. ,,Lord Mooton se vydal i se svým vojskem vstříc postupující armádě a nechal Panenské jezírko téměř nechráněné. Když vyrazíme hned, můžeme ho vyplenit a získat potřebný proviant.“
Král se zdál pobaven. ,,Dobrý návrh,“ uznale kývl hlavou. ,,Ale co když ti povím, že lord Mooton jim pochoduje vstříc, ne aby se s nimi spojil, ale aby je zradil.“
Všichni muži v místnosti na něj zůstali šokovaní zírat. Až na Mistra našeptavače, který celé spiknutí pomáhal zosnovat.
,,Vždyť lord Mooton povolil a nechal se zlomit výhružkami Nejvyššího septona!“
,,Na náš příkaz a přesně podle instrukcí.“ ozval se našeptavač, který znal královu neochotu cokoliv vysvětlovat.
,,Lord Mooton s sebou vzal pouze průzkumné lehké jezdectvo a spoustu lukostřelců. Panenské jezírko nechal hlídat většinou svých vojáků. Po cestě na sever se k nám připojí pod jinými prapory.“
,,Vaše Veličenstvo povede vojsko osobně?“ osmělil se zeptat lord Velitel královské stráže.
,,Za ty roky sezení na trůně jsem nezapomněl jak se ohánět mečem, sere,“ a s těmi slovy opustil Maegor solár.
Tedy vyjeli vojska royalistů. V čele hrdá jízda ježící se pestrobarevnými prapory, mezi kterými se tyčil ten s rudým drakem v černém poli. Za jízdou polykalo prach zvířený kopyty osm tisíc pěších vojáků ze všech končin země. Pochodovali spěšně a oddechli si až u Harrenova, kde je lord Qoherys, potomek staré valyrijské krve, uhostil ze svých rybích salíren a udíren. Při odpočinku dorazily zprávy od lorda Mootona, že jednotky vzbouřenců se opevnily u břehů Velkého Bodce. Nyní když znal postavení nepřítele, nechtěl Maegor na nic čekat a opět hnal své muže na další cestu. Až konečně stanuli na úbočí kopce plynule přecházejícího v pravý břeh Velkého Bodce.
,,Tady je brod, Veličenstvo,“ generál Velaryon poklepal prstem na mapu. ,,Je dost mělký i široký, ale z druhé strany ho kryje tahle vyvýšenina, takže jestli nás byť jen chvíli zadrží, budeme mít při přechodu neúnosné ztráty.“
,,Podle zvědů a diverzantů drží kopec právě Mootonovi lukostřelci a brod hlídá lord Caswell. Proto tam pošleme většinu vojska, Mooton bude šípy krýt nás a projdeme rychle,“ opáčil král.
,,Pane je skutečně moudré vsadit na důvěryhodnost lorda Mootona celou bitvu?“
,,Septon mu vyhrožoval a udělal chybu, já Mootonovi jeho loajalitu pěkně osladil, a proto je to můj člověk,“ zavrčel maegor.
,,Navrhnul bych noční útok, kdy je u brodu pouze Caswell a malé posádky lenních rytířů,“ ozval se jeden z přítomných lordů, ostatní na souhlas pokývali hlavami.
,,Souhlasím,“ řekl král. ,,Nuže moji lordi, kdo se ujme velení prvního útoku na brod?“
,,Bude mi ctí, vést váš předvoj,“ prohlásil lord Darklyn, pán Šerodolu.
,,Pak tedy dobrá.“ Zdálo se, že s blížícím bojem se králi vrací dobrá nálada. ,,Královská zástava zůstane zde na úpatí a bude velet zálohám. Doufejme, že vzbouřenci neznají přesný rozsah našich sil a pár tisíc chybějících vojáků přehlédnou.“
Nastal západ slunce a šerý stín zakryl budoucí bojiště. Přišla hodina netopýra a tisíce vojáků se postupně vydali skrz brod na levý břeh. Pomalými kroky se snažili nečeřit hladinu. Nenesli žádné pochodně, a jelikož přehled nad celým brodem měl lord Mooton, prošli nepozorováni téměř až na druhou stranu. Do vzduchu vyletěl z pravého břehu jediný plápolající šíp. Z druhé strany ho následovaly stovky bratrů a zasypaly ležení Bojujícího Blázna, lorda Caswella. Oheň osvětlil špičaté zátarasy připravené na svrhnutí do brodu, ale bylo pozdě. Muži co je hlídali, padli jako první ve smršti šípů a přes ně se jako lavina přelilo královské vojsko.
Nastala hodina úhoře a do královského stanu přinášeli poslové první zprávy z bojiště. Bitva vypadala nadějně, hlásili, oddíly lorda Caswella kladly po smrti svého pána už jen zbytkový odpor. Bojující Blázen padl v boji muže proti muži s lordem Mootonem, hlásili další. Vojsko zlomilo odpor a nyní plení tábor. Maegor popíjel svařené víno a zcela nevzrušen posílal zvědy zpět pro nové zprávy. Až ten poslední ho zvedl ze židle.
Nastala hodina ducha a s ní se v králově stanu zjevil přízrak. Posel byl udýchaný a od hlavy k patě mokrý, z pravé ruky mu trčel konec ulomeného šípu. Ten odvážný muž, pod nímž zastřelili koně, přeplaval řeku a z posledních sil doběhl až sem. Nyní zvěstoval králi ty nejhorší zprávy. Tu noc co se chystalo na přepad jeho vojsko, chystali přepad i vzbouřenci. Kus po proudu zbudovali ukrytý most ze svázaných člunů a přesouvali po něm celé houfy mužů. Jakmile to lord Mooton zjistil, vyslal zprávu po svých mužích ke králi. On dorazil jako jediný.
Nastala hodina sovy a záložní jednotky, dosud se krčící v podrostu a jezdectvo schované za vrcholky kopců se nyní řadily k útoku. V čele jednotek seděl na obrovském hřebci sám Maegor z každé strany obklopen dvěma bílými rytíři Královské gardy. Králův kůň svou barvou splýval s okolní černí i přes svit pochodní. Nyní už nemělo cenu skrývat se ve stínech. S těmi slovy nasadil koni ostruhy a vedl vojsko k výpadu.
Kopyta koní rachotila všude kolem a hluk ještě víc rezonoval v uzavřené přilbě. Úzkými škvírami v hledí viděl Maegor pouze koňskou hlavu. Byl zkušený jezdec a v mládí pro něj nebylo turnaje, kterého by se nezúčastnil. Celý útok se jako vichr hnal z úbočí přímo k řece, kde se stále ve stínech skrývala nepřátelská armáda. V době, kdy pozdní noc přechází v brzké ráno, se stíny rozptýlily a král uzřel na břehu řeky tmavou masu vojáků a dlouhý můstek přes říční koryto. Nenesli žádné pochodně. Na rozdíl od útočící jízdy, kterou spolehlivě prozradil hluk. Král nadzvedl ruku s kopím a sklonil ho hrotem k nepříteli. Ozval se zvuk rohu, který komandanti předávali podél celé linie. Jízda přešla z klusu do cvalu.
Nastala hodina vlka a železná stěna jízdy zuřivě najela na masu pěšáků. Maegor hned při prvním nárazu zlomil kopí, ale řady před ním povolily a kůň se brodil dál lidskými těly. Tasil svůj valyrijský meč a bil na všechny strany. Halberdy i kopí odskakovaly od ocelového krunýře bez újmy jeho či koně. Kdokoliv se přiblížil s palcátem či sekyrou, aby prorazil kov královy zbroje, byl smeten jedním z vířících mečů bílých rytířů.
Zdálo se, že jízda rozsévá smrt všude kolem. Ve skutečnosti byla ale sevřena masou pěchoty a postupně vybíjena. Nejprve padli lehcí jezdci na křídlech, kteří se po ataku nestihli vymanévrovat z boje. Nakonec zůstalo pouze ocelové jádro, které jako tvrdá pecka bránilo úplnému rozdrcení měkkého plodu. Zranění naříkali a jejich řev se rozléhal všude kolem.
Maegor si zvedl hledí, aby si z očí vytřel pot i krev, což sešlo v ocelové rukavici nijak snadno. Z okolních spolubojovníků jich byla dobrá polovina bez koně, včetně krále. Bílé pláště také sesedli, aby mohl panovníkovi lépe krýt záda a boky. Jeden z nich náhle zakolísal a padl na kolena, meč mu vypadl a klečící rytíř si svíral zraněný bok. Na Maegorovu gardu se vrhla duhová lavina. Válečníkovi syni byli jako jedni z mála vyzbrojeni až po zuby, takže se mohli směle postavit i královským rytířům. Jestli byl boj do teď lítý, tak jeho divokost postoupila na novou úroveň. Třesk mečů v soubojích muže proti muži se mísil s výkřiky těch, co prohráli. Tělo bílého rytíře, nyní již ležícího ve zvětšující se kaluži temné krve, překročil jeden z útočníků. Ocelový krunýř opásaný duhovou šerpou doplňoval šlap bez hledí. Nikoliv zbroj, ale mohutné sumčí kníry spolehlivě prozradily sera Haryse Hilla, velitele řádových rytířů. Vida, že nikdo nebude rušit jejich souboj, zaujal postoj a ztuhl s mečem ve střehu namířeným na krále.
Maegor si odplivl a setřásl z ruky poslední zbytky nepoužitelného štítu. Jeho postava i meč byli větší, než ser Harys, ale krále omezovaly tři kameny oceli, do které byl obalen od hlavy až k patě. Jeho soupeř si toho byl také dobře vědom a přešel ze ztuhlého postoje do matení soupeře vířením meče. Krunýř, který mu svíral pouze hruď, neomezoval jeho pohyb, a tak rychle jako lasice přiskočil a pokusil se meč vrazit do skuliny v králově zbroji. Maegor nebyl ovšem žádným soubojovým nováčkem a nenechal se zmást protipohyby meče, namísto toho sledoval soupeřovy nohy a právě rozkročení a pevné došlápnutí na tu zadní ho prozradilo před samotným útokem, který zazvonil o silnou parádu, ze které přešel Maegor do rychlé riposty. Ser Harys se již v průběhu odražení skláněl před připraveným protiútokem a podběhl mu pod mečem. Dostal se tak králi do zad. Ještě než se funící Maegor stihl otočit a strašlivým šikmým sekem rozpůlit soupeř, našel duhový rytíř jednu ze skulin v ocelové zbroji a udeřil přesně na spoj nákrčníku a ramene. Následoval úhyb a soupeři se opět vrhli do kroužení a vyčkávání na chybu toho druhého.
Po levé straně krunýře stékala Maegorovi krev. Cítil, jak ho pomalu začínají brnět prsty levé ruky a při malém pohybu ramenem se mu křivila tvář bolestí. Spoj na zbroji ránu nevydržel a pouze kožené krzno se železným podšitím ochránilo ruku před amputací. Duhový rytíř se nebál riskovat a nehodlal hrát o čas. Vyřítil se s dalším útokem vstříc králi. Fintu stihl král odrazit, ale ser Harys se otočil kolem vlastní osy a pokračoval s napadáním na oslabenou stranu, čímž nutil Maegora neustále se otáčet a nastavovat bok. Právě tam po dalším klamném výpadu vrazil meč ser Harys. Opět neomylně našel spoj předního a zadního plátu. Jeho čepel přeťala jednu z přezek a zanořila se půl stopy do masa. Zaklíněnou čepel se ještě pokusil vypáčit, ale bylo pozdě. Maegor nehledě na bolest v rameni i boku sevřel rytíře necitlivou levicí a pravou rukou mu zapřel hrot Blackfyru těsně nad krunýřem. Jeden tep srdce si hleděli navzájem do očí, potom král zařval, snad bolestí či vztekem a zabodl svůj meč do bastardova těla až po jílec. Blacfyrům hrot, trhaje orgány a lámaje kosti vyjel z beder sera Haryse Hilla a přerval nit jeho života.
Maegor se zhroutil k zemi spolu s bezvládným tělem a z posledních sil se snažil vyrvat si z těla meč. Ruce se mu třásli, svět navzdory brzy vycházejícímu slunci potemněl a přes hučení v uších neslyšel král volání svého jména. Někdo ho zvedl nad hlavy ostatních a nesl přes bojiště. Na obzoru vlály praporce Mootona a Darklyna z druhého břehu řeky byl slyšet křik mužů tlačených do vody Velaryonovými šiky, celá scéna byla ozářena hořícím plovoucím mostem. Král se snažil zvednout a něco říct, ale plicím se nedostávalo vzduchu a hlas mu váznul v hrdle. Krční svaly ochably a hlava mu zaduněla o něco tvrdého pod sebou.
Nastala hodina slavíka a král upadl do milosrdného bezvědomí.
V nastávajících týdnech ležel Maegor v horečnatém snění. Zabalen v bandážích a napájen makovým mlékem, téměř nevnímal plynoucí čas. A v té době se chopil šance jeho synovec Jaehaerys, kterému byla šest let upírána koruna. Mladý princ nebyl již tím naivním mladíkem jako kdysi. Ač nesouhlasil se strýcovými metodami, mnohému se přiučil. Obklopil se kotérií nejdůvěryhodnějších mužů a začal tiše odstraňovat strýcovy muže z důležitých postů. V chaosu nastalém po vyhrané bitvě započalo bezvládí, jelikož Maegor sloužil jako král i Pobočník zároveň a neměl kdo převzít moc. Malá rada, generálové i šlechta se dnem i nocí hádali a nikdo neodhalil Jaehaerysovy pikle dokud nebylo pro něj pozdě. Princ i velmistr v jeho žoldu si byli téměř jisti, že Maegor zemře na zranění z bitvy i přes snahu mnoha mistrů a léčitelů.
I ve své vyzrálosti se Jaehaerys přepočítal a podcenil Maegorův tuhý kořínek. Měsíc po bitvě se král
posadil na loži, vykašlal makové mléko, kterým ho zrovna napojili, a zbytek konve mrštil po nejbližším sluhovi. První den zůstal stále ještě na loži, ale mocně klel a stále se tázal, co se nového přihodilo v jeho království. Další den byl už natolik silný, že došel bez pomoci do trůnního sálu. Triumfálně usedl na Železný trůn a započal audienci, na jejímž konci nechal rozhlásit veřejnou popravu tisíce zajatců z bitvy.
Jaehaerys měl nečekanou návštěvu. Od odpoledne, kdy strýc ukončil audienci tím morbidním prohlášením, seděl ve svých komnatách a čekal, až se přiřítí stráž a odvleče ho do cely pod pevností. Za dveřmi ovšem nestáli krvelační pohůnci Maegorovi, ale stárnoucí plešatící muž. Bez pozvání vešel do skromných komnat a zavřel dveře.
,,Můj princi,“ uklonil se návštěvník. ,,Dovol, abych se představil, jsem nový Nejvyšší septon.“
Jaehaerys zůstal stát s otevřenými ústy u dveří, na mysli mu vytanulo spoustu otázek, ale na nic se neptal a nechal vyprávění na příchozím.
,,Můj předchůdce, Otec mu buď spravedlivým soudcem, zemřel na černý kašel už před několika měsíci a Nejoddanější zvolili mne jako nástupce. Musíte to ukončit, to šílené krveprolití je zbytečné. Potřebuji ale vaše zastání u dvora, společně musíme přesvědčit krále, aby pronásledování ukončil. Tisíc duší závisí na vás.“
,,Měl jsem moc ukončit celou občanskou válku,“ přerušil ho Jaehaerys. ,,Ale moc krátce, než abych začal jednat. Můj strýc už opět chodí a má chuť na krev a až se dozví o mých krocích v nejvyšší sféře státní správy a o přesunech na pozicích, nebude trvat dlouho a na popravišti poteče i má krev.“
,,Věříte, že by král spáchal vraždu příbuzného?“
,,Je odhodlaný k ledasčemu,“ pronesl téměř lhostejně princ.
Zdálo se, že do té doby pokornému septonovi zasvítila očka bezohledným odhodláním. ,,A vy?“
,,Hrajete se mnou stejnou hru jako váš předchůdce, Svatosti. Nejsem ten naivní chlapec jako kdysi. Jestli chcete obchodovat, můžeme se dohodnout.“
,,Stanovte cenu, musíme to ukončit za každou cenu.“ zašeptal nejvyšší septon, zahnán do kouta. Krutě svého soka podcenil.
,,Dejme tomu, že král přestane vládnout… Ale mám podmínky. Zrušíte všechny ozbrojené řády ve svém žoldu a já na oplátku vyhlásím amnestii pro ty, co složí zbraně a vrátí se v míru domů. A to platí pro pány i kmány.
,,Kdo bude bránit víru ve svatou Sedmičku!“
,,Královský majestát.“ odpověděl mrazivě Jaehaerys. ,,Dále ztratíte právo na trestání zločinu, i to přejde pod světskou moc vládnoucího rodu. Chcete něco dodat nebo půjdeme ke strýci zkusit vyměnit vaši hlavu za moji?“
Nejvyšší septon jen polkl a kývnul.
,,A nyní mne omluv, musím se s někým nutně sejít.“
Dávno se setmělo a Jaehaerys kráčel v doprovodu deseti ozbrojenců temnými chodbami do trůnního sálu. Král ho očekával pohodlně usazen na trůnu. Bylo zde mnoho ozbrojenců, ani jeden z nich nebyl v jeho žoldu a byl si jist, že Maegor to zatraceně dobře věděl. Jedinou výjimkou byli Bílé pláště, kde jich všech šest zbývajících stálo za trůnem a starý velmistr s konvicí snového vína, které král vyměnil za makové mléko.
,,Tak drahý synovče, šest let jsi seděl v koutku, jako tichá myška ses nechal přehlížet. Ukázalo se, že nikoliv myška, ale zrádná zmije se plíží mou pevností a hledá skulinu jak se dostat k moci. No dnes to skončí, odsud je jen jedna cesta a vede pod zem, do černých cel. Chtěl jsem ti dát poslední příležitost se obhájit, jako členu rodiny ti aspoň to dovolím.“ Král se opřel a natáhl ruku s pohárem, kam mu velmistr dolil snové víno, vrhaje zvláštní pohled na Jaeharyse.
Král se zhluboka napil a pokynul. ,,Nuže?“
,,Mám toho na jazyku hodně, strýče. Je mnoho věcí co bych ti toužil říct. Spokojím se ale pouze s tímhle: Ne všechny problémy se dají spláchnout potokem krve.“
Maegor zachrchlal a ošil se, než nalezl opěradlo trůnu, o které se ztěžka zapřel. Zdálo se jako by na něj slova doléhala víc než hora kamení.
,,Před lety jsi měl strach o naši říši, ale poučil jsi mě, aspoň s tou myšlenkou se můžeme rozloučit.“
Králi sjela ruka z opěradla a čepele na ní nechávaly krvavé šrámy. Vzápětí se král napjal v prudké křeči a doslova se řezal na kusy o svůj trůn. Ztěžka funěl a krev z něj crčela jak z podříznutého prasete, které se cuká na porážce. Stékala po schodech dolů a u Jaehaerysových bot tvořila malou louži. Než kdokoliv stačil zareagovat, král se bezvládně zhroutil přes opěradlo, koruna se mu svezla z hlavy a zařinčela na kamenné podlaze.
Všichni v sále nevěřícně hleděli a přemýšleli, co se právě stalo, ale pouze dva z nich to skutečně věděli.
,,Král je mrtev,“ ozval se do ticha lord Velitel královské gardy. ,,Ať žije král!“ a stejně jako jeho bratři poklekl před Jaehaerysem.