Davosseia
„O muži nesmírně bystrém mi vyprávěj, Múso,
jenž velmi mnoho se nabloudil světem,
když rozbořil posvátnou Tróju,
přemnohých lidí města on spatřil a smýšlení poznal,
přemnoho vytrpěl strastí i na moři v nitru své duše,
v zápase o svůj život a o návrat druhé.
Své druhy nemohl zachránit ale ni takto, ač horoucně toužil,
neboť svou vlastní zvůli a zpupností zhynuli,
bloudí, protože dobytek jedli, jenž náležel Hyperionu Héliovi a ten jim za to den návratu odňal.
Božská Diova dcero, i nám o tom něco teď pověz!“
1. Muž, který mlčel
Nebe bylo zbarveno do temně modré barvy a na obzoru začínalo splývat s mořem, jehož barva se se smrákáním také ztmavovala. Vzduch byl klidný a tichý. Až zlověstně tichý… Neznalý by předpověděl klidnou noc, ale zkušený námořník tušil, že za zdánlivým klidem nečíhá nic dobrého. Široko daleko po moři plula pouze jedna větší loď a její posádka si právě začala uvědomovat blížící se nebezpečí…
„Kapitáne, blíží se obrovská bouře… Loď je dost poničená, asi bychom měli zastavit u nejbližší pevniny a přečkat tam. Nevím, zda loď další takovou srážku s počasím překoná…“
„Máš pravdu, Yane. Pozorně sledujte, zda se blíží pevnina a jakmile ji uvidíte, dej mi okamžitě vědět,“ nařídil kapitán.
Po nějaké chvíli už se začal zvedat i vítr a doposud klidné moře počaly zdobit zvětšující se vlny. Jen ať to nemusíme přečkat na moři… Snad brzy narazíme na pevninu, přál si v duchu kapitán.
„Kapitáne! Kapitáne!“ zavolal jeden muž z posádky.
Kapitán okamžitě přispěchal, aby si vyslechl novinky.
„Kapitáne, Vernus severovýchodně zahlédl ostrov…“ sdělil mu Yan.
„Dobrá, změňte směr na severovýchod. Snad to stihneme. Další bouři už bychom nemuseli ve zdraví přežít…“ zavelel kapitán.
A tak se loď vzdala směrem k ostrovu, o kterém nevěděla vůbec nic.
***
K ostrovu to stihli taktak, vítr už foukal jako divý a v dálce bylo slyšet hromy a oblohu ozařovaly blesky. Na ostrově samozřejmě nebyly žádné přístavy. Ani je nečekali, tak loď zakotvili co nejblíže břehu a vydali se hledat přístřešek, ve kterém by přenocovali.
Po hodně celé posádka dorazila do vesnice postavené ze skrovných obydlí. Velká skupina samozřejmě nebyla zrovna nenápadná a za chvíli se už před přístřešky shromáždila většina obyvatelstva. Na první pohled bylo posádce zřejmé, že zdejší lidé žijí chudě a jejich zvyky nebudou stejní jako lidí v Západozemí. Divoši, měl hned jasno kapitán. Snad budou alespoň trochu vstřícní… Na moře se teď vrátit nemůžeme.
„Dobrý večer, omlouváme se za nečekanou návštěvu, ale kvůli bouřce jsme byli nuceni zakotvit u vašeho ostrova… Nechceme vás obtěžovat. Jen potřebujeme na jednu noc přístřešek a zítra, až se přežene bouřka, zase poplujeme dál…“ promluvil k vesničanům kapitán.
Vesničané se na něj i na ostatní nedůvěřivě koukali, ale vypadalo to, že rozumí tomu, co jim říkal. Následovali nejasné pohledy vesničanů navzájem a pak si vzal slovo obrovitý rezavý muž.
„Často tu nemáme návštěvy. A ani je nemáme rádi… Ale když nás necháte na pokoji, tak vás necháme přespat v našich chýších, nakrmíme vás a zítra můžete plout dál,“ zahřímal hlubokým hlasem, který se tak hodil k jeho vzhledu. „Ale jednu věc si nepřejeme…“
„Budeme respektovat vaše pravidla, jsme zde jen hosté…“ přikývl kapitán.
„Nepleťte se nám do našich záležitostí. Máme své zvyky a ty možná nepochopíte, ale budete tu jen jednu noc a nepřísluší vám se je snažit měnit, kritizovat a ani se zbytečně vyptávat.“
„Souhlasíme, je to váš ostrov, vaše vesnice, budeme ctít vaše zvyky,“ odvětil s klidem kapitán a rozhlédl se po posádce, která začala horečně přikyvovat.
Poté byl vůdce vesnice spokojen a jednotliví vesničané si „rozebrali“ posádku a zavedli je do svých chýší. Kapitán, jak se dalo očekávat, byl zaveden do příbytku obra.
Chýše byla zevnitř větší, než vypadala zvenku. Když prošli dveřmi, uviděl kapitán prostornou místnost se stolem a velkým ohništěm. V pravém rohu bylo zřejmě místo ke spaní a u ohniště ženy vařily. Když vešli, jen si kapitána mlčky prohlédly od hlavy k patě, ale neřekly ani slovo. Obr pokynul kapitánovi, aby si sedl ke stolu, ten tedy tak učinil a čekali na večeři. Když byla večeře hotová, najednou zavolali ke stolu ještě jednoho muže. Přišel z levého, tmavého rohu místnosti, kapitán si jej předtím ani nevšiml. Muž byl zarostlý a špinavý. Mohl mít asi kolem padesáti let, pro jeho ošuntělost a zanedbanost jeho věk nedokázal kapitán odhadnout přesněji. Co ale kapitánovi proběhlo hlavou hned, bylo to, že nevypadá jako místní… Kdo to je? Jak se sem dostal? Taky zde byl nucen zastavit za bouřky?, uvažoval kapitán. Muž si tiše sedl ke stolu a krátce zvedl oči ke kapitánovi. Kapitánovi se zdálo, že v jeho doposud netečném pohledu zahlédl záblesk zájmu. Jak se ale objevil, tak rychle zmizel. On se bojí…, uvědomil si kapitán. Než ale mohl dál zkoumat nově příchozího, začal s ním vést řeč velitel vesnice.
„Kam plujete?“ začal obr.
„Plujeme směrem na Dorne“ odpověděl prostě kapitán, protože zatím netušil, kam muž míří a nechtěl mu hned prozrazovat vše.
„A co v lodi převážíte? Zlato? Drahé kameny? Látky?“ vyzvídal dál hromotluk.
No jistě, mohlo mě napadnout, proč se o naši cestu tak zajímá, ušklíbl se v duchu kapitán své naivitě.
„Ne, nic tak cenného. Převážíme jen nějaké obyčejné koření,“ odpověděl s klidem kapitán.
„Když jsme vás tu tak laskavě nechali pobýt, tak byste nám tady mohli část nákladu nechat…“ mířil dál k cíli zrzavý vůdce vesnice.
„Myslím, že by to možná šlo…“ odvětil neochotně kapitán, s pocitem, že jiná správná odpověď není.
„Výborně,“ usmál se obr a odhalil řadu žlutých, zkažených zubů.
Velitel vesnice se tvářil spokojeně a hlučně pokračoval v pojídání večeře. Kapitán svůj zrak opatrně vrátil k druhému muži. Muž tiše upíral pohled do stolu a vypadal, že nevnímá okolní dění. Vůbec nevypadá jako zdejší, pomyslel si znovu kapitán.
„Ten nemluví,“ všiml si obr kapitánova pohledu. „Je to nastávající mojí nejstarší dcery. Sice si s ním moc nepopovídá, ale práci zastane, to je nejdůležitější,“ rychle vysvětlil kapitánovi.
Kapitán měl pocit, že to tak úplně není pravda. Ale raději si to nechal pro sebe. Zatím. Však já zjistím, co tady nehraje…, slíbil si.
Po večeři mu ještě obr nalil pár sklenic nějaké pálenky, kterou kapitán neznal. Kdoví z čeho byla, ale jako host musel ochutnat. Aby neurazil. Mlčenlivý muž se po jídle vytratil do rohu, ze kterého přišel a už jej nebylo vidno. Když se nachýlil čas spánku, vysvětlil obr kapitánovi, kde bude spát a ženy mu mezitím lože připravily. Kapitán tedy zalehl na dané místo a hned usnul. Byl to náročný den…
***
Probudilo ho třepání ramenem a tichý šepot. Byl tak unavený, že si nedokázal uvědomit, co se děje a kde vůbec je. Neochotně otevřel oči a zjistil, že je stále tma. Během dvou vteřin si vzpomněl, kde se právě nachází a zaposlouchal se do šepotu.
„Už jsem myslel, že vás tím pitím otrávili a mně se nepodaří vás probudit…“ šeptal mu tiše neznámý mužský hlas.
„Kdo jste? Co chcete?“ zeptal se zmateně kapitán a nechápal, co se děje.
„Musíte mi pomoct…“ pokračoval neznámý.
„Vy jste ten muž od večeře, že ano?“ uvědomil si kapitán. „Ten zrzoun říkal, že neumíte mluvit…“
„Mám zakázáno mluvit. Ale umím to,“ vysvětlil muž rychle důvod svého mlčení. „Potřebuju vaši pomoc. Musím se dostat z tohoto ostrova. Prosím…“
„Já ale stále vůbec nevím, kdo jste,“ odvětil kapitán nedůvěřivě. Muž ho zajímal, ale nechtěl si to rozházet se svým hostitelem. Slíbili přece, že budou ctít jejich pravidla…
„Nejsem tady dobrovolně. Nemůžu se oženit s jeho dcerou. Jednu ženu už mám. A musím se k ní vrátit. Všechno vám vysvětlím… Ale teď na to není čas, můžou se kdykoliv probudit a bylo by to tady nebezpečné nejen pro mě, ale i pro vás a vaše muže,“ řekl muž.
„Vy jste také ze Západozemí, že? Jak odtud chcete uprchnout? Vypadá to, že vás hlídají,“ zajímal se kapitán.
„Ano, jsem. Víc vám řeknu na lodi. Hlídají mě, ale existují i chvíle, kdy jsem nestřežen,“ začal muž s vysvětlováním svého plánu. „Každé ráno chodím do lesa na dřevo. Často mi to trvá celé hodiny. V té době bych se mohl jít schovat na vaši loď. Před polednem přece odjíždíte… A já bych tam na vás čekal. Začnou se po mně shánět nejdříve po obědě. A to už budeme daleko,“ dořekl muž. „Prosím, pomozte mi. Nejsem ozbrojen. Jediné co chci, je se dostat domů. Za svou rodinou. Prosím…“
„Je to nebezpečné. Kdyby zjistili, že vám pomáháme s útěkem… Slíbili jsme, že budeme dodržovat jejich pravidla. Ale věřím vám… I když pro to zatím nemám žádný důvod,“ uvažoval kapitán. Nechtěl proti sobě popudit své hostitele, ale muž opravdu vypadal, že potřebuje pomoc a je zoufalý… „Dobrá tedy, čekejte nás na lodi, v kapitánské kajutě. A až uslyšíte blížící se lidi, schovejte se a nevylézejte, dokud vás nevyzvu. Bohové ať nám jsou nakloněni…“
„Mockrát vám děkuji… Už jsem nedoufal, že se z tohoto zapomenutého ostrova kdy dostanu. Děkuji a slibuju, že zítra vám povyprávím svůj příběh,“ a s těmito slovy odešel muž do tmy.
Kapitán chvíli koukal na strop a přemýšlel, jestli udělal chybu, nebo naopak pomohl člověku, který za to stojí. Uvidíme zítra, rozsekl to a zavřel oči.
2. Ta, jejímž údělem je čekat
Po snídani se převlékla z domácích šatů a vydala se na trh. Venku bylo pod mrakem, ale teplo. Příjemně foukal větřík a vypadalo to, že později začne pršet. Možná bude bouřka, napadlo ji. Bouřky kdysi mívala ráda. Do té doby než se vdala. Pak se vše změnilo a s každou bouřkou ji naplňoval tísnivý strach. Ne o sebe, ale o muže, jenž byl jejím manželem. Vždy ji uklidňoval a říkal jí: „Neboj. Víš, kolik bouřek jsem už na moři zažil? Mám spoustu zkušeností. Zvládnu to. Nemáš se proč bát,“ a s povzbudivým úsměvem ji hladil po tváři. Přesto vždy, když uslyšela první hrom, a on nebyl doma, sevřelo se jí prudce srdce a v duchu ho prosila, aby na sebe dával pozor a vrátil se jí zpět. Někdo říká, že když tohle člověk zažívá často, tak si zvykne. Nezvykne, stále to bylo stejné, jako když od ní odjel poprvé a za pár dní začala jedna velká bouřka. Její přítelkyně jí říkaly, že se zbytečně strachuje a jednou se z toho zblázní. Že má začít myslet na něco jiného a nezabývat se tím, co by se mohlo stát. Ona však měla pocit, že když se o něj bojí a myslí na něj, tak je svým způsobem s ním a ho to možná ochrání. Měla pocit, že i když jí to on vymlouvá, tak je rád, že se za něj modlí a že mu to svým způsobem dodává na jistotě. A tak vždy, když začala bouřka, zavřela oči, poklekla a tiše se modlila k Matce, aby ho ochraňovala.
***
Když přišla na trh, už byl v plném proudu. U stánků byla spousta lidí, ale přesto bylo stále dost zboží pro všechny. Nakoupila tedy nějaké ovoce a maso, uložila je do košíku a pokračovala dál. Dorazila ke stánku svojí přítelkyně, která prodávala vejce. Moc přátel zde neměla. Přestěhovali se do tohoto koutu země sotva před několika lety a navíc se změnilo i jejich postavení. K lepšímu. Ale ona si nikdy nezvykla na lidi z vyšší společnosti. Stále dávala přednost obyčejným lidem. Těm, mezi kterými vyrostla ona i její muž. Dokonce odmítala i služebné. Mohli by si je dovolit, ale raději se o domácnost starala sama a jediným ústupkem byla starší žena, která jí pomáhala s chlapci jako chůva. A tu zaměstnávala hlavně z důvodu, že žena byla velmi chudobná a ona jí chtěla nějak pomoct. Věděla, že stařena je příliš hrdá na to, aby si od ní vzala peníze jen tak.
„Schovala jsem ti ta nejhezčí,“ oznámila jí spiklenecky trhovkyně, když k ní dorazila.
„Děkuji, jsi hodná,“ obrátila se na ni s lehkým úsměvem a uložila vajíčka do košíku.
„Stalo se něco? Máš dnes nějaký pošmourný výraz…“ podívala se na ni tázavě přítelkyně.
„Nic se neděje. Jen… Blíží se bouřka…“ začala jí vysvětlovat chabě.
Tato odpověď trhovkyni očividně roztrpčila. Na čele se jí udělaly hluboké vrásky a starostlivě se naklonila ke své kamarádce: „Zase na něj myslíš? Je pryč. Už si to konečně uvědom. Nejsi zas tak stará, aby ses nemohla znovu provdat… Zapomeň na něj.“
„To není tak jednoduché. Třeba se vrátí… Nemyslím si, že je ….“ začala vysvětlovat trhovkyni.
„Je mrtvý. Zapomeň na něj, Maryo. Je pryč a už se nevrátí. Nikdy,“ uzavřela nekompromisně diskuzi druhá žena.
3. Tajemný muž začíná vyprávět
V temném prostředí kapitánovy kajuty už čekal více než hodinu, ale věděl, že musí být trpělivý. Posádka se musí s obyvateli města rozloučit, což v překladu znamená, že jim musí jako díky zanechat značnou část svého nákladu a až poté se začnou chystat k odplutí z tohoto zatraceného ostrova. Jak jen to tu nenáviděl… Myslel si, že se už vrací domů. Mířil konečně za svou ženou a syny, ale místo toho ztroskotal na dlouhou dobu zde. Ani nevěděl, jak dlouho tady je… Určitě jsou to roky, ale kolik přesně, těžko říct. Až včera, včera konečně svitla naděje, že nezemře zde mezi cizími lidmi, ale bude se moci vrátit domů. Za tím jediným, co mu zbylo. Za svou rodinou. A tak všechno vsadil na tuto jedinou šanci. Kdyby ho divoši našli, okamžitě ho zabijí, ale mu to už bylo jedno. Už byl vyčerpaný z toho neustálého putování, které nemělo cíle. Už chtěl konečně být doma. Domov nebo to už napořád skončit, jedno nebo druhé, jiná možnost není.
Po další hodině uslyšel na pláži hlasy, blížící se k lodi. Spadl mu kámen ze srdce. Opravdu se to děje… Já se opravdu dostanu po všech těch letech domů… Ukryl se do skříně, protože nevěděl, zda náhodou kapitána a jeho muže divoši nedoprovázejí. Být tak blízko a zase se zklamat… Ne, to rozhodně už nechtěl znovu zažít. Za chvíli uslyšel kroky, mířící k jeho úkrytu.
„Haló, jste tady někde?“ zaslechl hlas muže, se kterým hovořil včera v noci. Kapitán…
Vylezl ven ze skříně a postavil se před kapitána.
„Jsem tady. A jsem vám nesmírně vděčný, že jste mě vzali s sebou…“ začal.
„To nechme na později,“ přerušil ho kapitán. „Yan ti najde nějaké oblečení. To, co máš na sobě, už je úplně potrhané. A pak se mnou povečeříš v mé kajutě,“ kývnul na tmavovlasého mladíka a sám odešel na palubu.
Šel tedy s Yanem, vybral si nějaké čisté oblečení a poté konečně zasedl ke stolu kapitána. Kapitán pokynul Yanovi, aby jim oběma nalil vína. Poté mlčky upíjel z poháru a pátravě si ho prohlížel.
„Tak tedy…“ konečně prolomil kapitán mlčení. „Jak jsi se na tom ostrově vlastně ocitl? A kdo vlastně jsi?“
„Je to na dlouhé vyprávění. Nevím, čím přesně začít…“ přemýšlel muž.
„Máme spoustu času. Začni, kde chceš,“ pokrčil rameny kapitán. „Jsi někdo významný? Jsi z důležitého rodu? Měl bych tě znát?“ zajímal se.
„Vlastně jsem jen obyčejný muž. Zastával jsem ve svém životě spoustu funkcí, byla mi udělena řada důležitých úkolů, ale nikdy jsem se nepovažoval za obzvlášť důležitou osobu… Jsem jen muž, co slouží.“
„To je hezké, ale poněkud… nic neříkající,“ odvětil s úšklebkem kapitán.
„Máte pravdu, omlouvám se. Problémem je jen to, že se v mém životě odehrálo opravdu hodně věcí a já jsem přemýšlel, kde mám s vyprávěním začít. Ale nejlepší asi bude jít popořadě. Moje jméno je Davos,“ začal s vyprávěním.
„Davos?!“ vykulil kapitán oči. „Ten slavný pirát Davos Mořský? Ten, který se později stal pobočníkem Stannise? Máš být už dávno mrtvý…“
„Ano, to mám. Dokonce už několikrát,“ usmál se Davos v odpověď. „Pravdou ale je, že stále žiji. Nebo spíš, posledních pár let, přežívám. Ale Bohové mi stále ponechali dar života, tak vám tedy zde mohu povyprávět o své cestě.“
Kapitánův obličej se rozjasnil zájmem, dolil Davosovi další sklenici červeného vína a nechal donést nějaké občerstvení. Poté se pohodlně opřel a Davos začal vyprávět…
***
„Vyprávění začnu v Bílém přístavu. Byl jsem tam vyslán jako pobočník krále Stannise a mým úkolem bylo získat důležité spojenectví. Získal jsem víc než to. Získal jsem zajímavé informace a dostal nový úkol. Tím úkolem bylo napomáhat při nalezení dítě, o kterém si všichni mysleli, že je již dávno mrtvé. Měl jsem nalézt jednoho z potomků Eddarda Starka. Nejmladšího syna Rickona. Lord Manderly měl informace, že se nachází na ostrově Skagos. Sestavil tedy družinu, která se vydala na tuto nebezpečnou výpravu, a já byl její součástí.
Skagos se nachází severně od Zdi. Trvalo několik týdnů, než jsme k němu dopluli, ale nakonec jsme do cíle přece jen dorazili. Byl to nehostinný, ponurý ostrov, plný nebezpečných zvířat a divoké džungle. Hledali jsme chlapce všude možně, ale nikde po něm nebylo památky. Našli jsme pár prázdných vesniček, ale nikde nebylo ani živáčka… O tomto koutu světa se traduje leccos, proto jsme se snažili prohledávat ostrov co nejopatrněji a nejnenápadněji. Přesto nás někdo sledoval… O tom jsme ovšem tehdy ještě nevěděli. Zjistili jsme to, až když se jednoho rána kolem našeho přechodného tábořiště vynořila skupina místních bojovníků. Ač barbaři, byli zjevně dobře secvičení a my neměli možnost se bránit. Zajali nás a odvedli do svého tábora, kde jsme byli předvedeni před náčelníka Skagosanů. Velmi nás překvapilo, když na nás promluvil, sic trhaným, ale srozumitelným společným jazykem. Později jsme se měli dozvědět, kde se tento jazyk naučil… Náčelník se zajímal o to, odkud jsme a co je cílem naší cesty. Vysvětlili jsme mu tedy, že hledáme chlapce ze Severu, který má v Západozemí jistý úkol. Náčelník se hlasitě rozesmál a oznámil, že chlapec se nachází u jeho „dvoru“, ale že se s ním rozhodně rozloučit nehodlá. Ani nám ho neukázal a přikázal nás zavřít do cel.
Cela ve skagoském podání byla obrovská jeskynní místnost s jedinou, zatarasenou cestou, kterou hlídali skagosští bojovníci. Po chvíli jsme zjistili, že se ve „vězení“ nachází kromě nás i další lidé. Mimo jiné i žena, která podobně jako náčelník mluvila společným jazykem. Byla to žena, která přivedla Rickona Starka na Skagos. Ukrývali se ve vesnici, ve které žila její rodina. Ale na Skagosu ten rok vládlo nevlídné počasí a nepokoje mezi jednotlivými rody nebo spíše kmeny, jak si na Skagosu říkají. Vesnice byla později napadena náčelníkovým kmenem, byla vypálena a většina obyvatel vyvražděna. Západozemské vzezření ale ušetřilo chlapce od podobného osudu. Rickona i jeho ochránkyni odvedli bojovníci ke svému náčelníkovi, který byl chlapcem nadšen. Nenechal si od Ošy, tak se ta žena jmenovala, vysvětlit, že Rickon je na Skagosu jen dočasně. Že jednoho dne, až nastane ta správná doba, se bude muset vrátit do Západozemí a že do té doby ho musí Oša ochraňovat stůj co stůj. Náčelník Ošu uvěznil a Rickona si ponechal u dvora jako zdroj nových informací a zábavy. To byla tedy příčina jeho znalosti společného jazyka. Od Oši jsme se ale dozvěděli i další znepokojující informace… O Skagosu se traduje jedna nehezká věc. A zjistili jsme, že je naprosto pravdivá… Skagosané považují lidské maso za zdroj nebývalé síly, která mužům zajistí nepřemožitelnost a bojovného ducha. Maso získávají od zajatých mužů z nepřátelských kmenů, ale po dlouhých bojích na ostrově již mnoho takových kmenů nezůstalo. A ty co zůstaly, se skrývaly v lese před náčelníkovým kmenem, který byl několikanásobně větší. Oša nám to svěřila asi jako varování, protože později se ukázalo, že má družina měla tyto chybějící zdroje nahradit… A tak tedy vždy co pár dní zmizel jeden z naší družiny a už se nevrátil.
Nakonec jsme se zbývajícími muži a Ošou vymysleli plán, jak se dostat nejen z vězení, ale i z ostrova. Oša znala tajné úkryty pro plavidla, která měla její vesnice, a mohla nás k nim dovést. Hlavní ale bylo neodjet bez Rickona Starka. On byl důvodem k cestě na Skagos a nemohli jsme to nebohé dítě na tomto ostrově nechat. Podařilo se nám vyrobit si různé kamenné nástroje, které jsme mohli použít v boji. Naším plánem tedy bylo nalákat Skagosany, kteří hlídají vchod do jeskyně a přemoci je. Pro útok jsme si vybrali dobu, kdy se opět blížila ona nechvalná hostina a oni tedy zrovna nebyli na vrcholu svých sil. V té době už jsem zbýval pouze já a další dva muži z původní družiny Wendella Manderlyho. Po osvobození jsme měli běžet k místu, kde přebýval Rickon Stark, ujmout se ho a posléze na nalezených plavidlech odplout z ostrova.
Strážce se nám opravdu přesně podle plánu podařilo nalákat do jeskyně a odzbrojit, problém ovšem nastal při osvobozování malého Starka. Hlídalo ho více stráží, než jsme předpokládali. Jeden z Manderlyho mužů byl v boji smrtelně zraněn, ale nakonec se do boje zapojil i samotných chlapec a podařilo se nám uniknout. Zde se ale naše skupina rozdělila. Ošu, posledního muže z původní družiny a Rickona jsem poslal do Bílého přístavu a já jsem vyplul ke Zdi, kde se nacházela družina mého krále…“
***
„Takže to byl tedy cíl tvé cesty? Přivézt zpět Rickona Starka? A jak to, že jsi tedy skončil na ostrově, na kterém jsme tě našli, když jsi vyrazil ke Zdi?“ přerušil ho zvídavými dotazy kapitán.
„Někdy jsou lidské cesty nevyzpytatelné… Nejraději bych zamířil domů, za svou ženou. Ale na Zdi byl můj král a mou povinností je mu sloužit. Tak jsem se tedy nejprve vydal tam, sdělit mu, jak jsem uspěl na své misi,“ odvětil Davos.
„Tím jsi mi ovšem neodpověděl na poslední dotaz…“ namítl kapitán.
„Budu vám všechno vyprávět, žádné strachy,“ uklidnil ho Davos. „Ale nejprve se na to pořádně najím,“ nabral si lžíci tuřínové polévky a s obrovskou chutí se do ní pustil.
4. Ten pocit, že něco víte, ač pro to nemáte žádný důkaz
Zase se probudila uprostřed noci s výkřikem. Cítila, jak jí po zádech stéká studený pot a točí se jí hlava. Měla ošklivé sny už dlouho… Občas přemýšlela, čím si je zasloužila. Nikdy neudělala nic, co by mělo trápit její svědomí. Byla dobrou manželkou, dobrou matkou a snad i dobrým člověkem. Možná to jsou věštecké sny, říkala si občas. Někteří lidé takové sny mívají. Ale jak je poznám? Jak je rozeznám od snů, které jen vycházejí z mé neklidné mysli, kterou zaměstnává strach o něj? Už vyzkoušela všechno. Byliny, teplé mléko, dlouhé procházky… Zkusila kdejaký osvědčený recept, který jí měl přinést klidný a ničím nerušený spánek, ale ošklivé sny se jí přesto stále vracely. Dlouho už se pořádně nevyspala. Na druhou stranu si ale říkala, že kdyby ty sny měly věštit budoucnost a mělo se mu opravdu něco stát, tak jejich neustálé návraty značí, že je stále ještě naživu… Nebo to žádné věštecké sny nejsou a on už dávno nežije, odpovídal jí tlumený hlas, zastrčený hluboko v hlavě. Tak či tak, její hlava ji mučila ve dne v noci. Ve dne přemýšlela, v noci snila a hlavní téma snů bylo stále stejné. Její muž…
***
Po lehké snídani se pustila do úklidu. Uklízela teď často, i když nebylo moc co. Ale nějak se musela zabavit. Mohla si dovolit služebnou, ale byla zvyklá pracovat. Nikdy si nezvykla na to, že by měla nechat ve svém domově uklízet cizí lidi. V domě panovalo prázdno a ticho. Odporné, plíživé ticho, které z duše nenáviděla. Uklízela tedy s tichým pobrukováním a snažila se dělat co největší hluk, jen aby to ticho přetrhla. Vždy tomu tak nebývalo. Býval zde slyšet nepřetržitý hovor a dětský smích. Bývaly dny, kdy o sebe obyvatelé domu skoro zakopávali. Ale ty dny už jsou pryč… Teď už zde pobývá jen se svými dvěma nejmladšími syny a ti si raději hrají někde venku s kamarády, než aby setrvávali v tichém domě se svou matkou. Snažila se tvářit, že je vše v pořádku, ale stejně asi vycítili její napětí a neklid. Už to bylo dlouho, co otec odjel… A vyprávěly se různé věci, chlapci nejsou hluší ani hloupí. Tak ráda by je toho ušetřila, ale lidé jsou zlí. Jen ti dva už jí zbyli…
Čtyři starší syny jí navždy sebrala rudá žena a Davosův král – ten, po kterém byl pojmenován jejich šestý syn. Když jí to přišli říct, plakala dlouhé hodiny. Z bitvy se vrátil jen jejich pátý syn. Myslela, že přišla o čtyři ze synů i o manžela. Přesto se i Davos nakonec vrátil, stejně jako vždy předtím. Jen to tentokrát trvalo o trochu déle. Její chlapci už se ale nevrátili… A potom jí rudá žena zase sebrala muže i pátého syna Devana. Jak jen tu ženu nenáviděla… Ale co mohla říct? Mohla protestovat? Nikdo se jí na názor tehdy neptal. Devan byl na službu ve Stannisových řadách nesmírně pyšný a Davos… Davos si získal Stannisovu plnou důvěru a stal se jeho pobočníkem. Pranic se jí nelíbilo ani jedno z toho, ale nebylo v jejích silách něco změnit. Tak je jen políbila na rozloučenou a poprosila je, ať se jí v pořádku vrátí domů. A zase jí nezbylo nic jiného, než se jen modlit…
Teď už je to více než tři roky a ona nemá momentálně zprávy ani o jednom z nich. Poslední zprávy, které měla o Devanovi, byly od Zdi, a to už bylo před více než rokem. Kdoví, kde je mu teď konec… A Davos. O tom neví nic už od jeho odjezdu. Donesly se k ní zprávy o jeho smrti… Ale nikdy jim nevěřila. Poznala by to. Poznala by, kdyby už její muž nebyl mezi živými. Už i Steffon se Stannisem se dávno rozloučili s nadějí, ale dávali si pozor, aby před ní mluvili opatrně a nerozrušovali ji. Přesto několikrát zaslechla, jak se o otci baví, jako kdyby už nebyl… Nemohla jim to mít za zlé, byli to jen děti a se smutkem se vyrovnávali po svém. Ale ona tuto možnost odmítala a stále se modlila za manželův návrat domů. Neměla na to důkaz, ale cítila, že je stále Davosovou ženou. Věděla to.
5. A vyprávění pokračuje….
Už dlouho se Davos nenajedl tak dobře. S
pocitem plného žaludku se opřel do židle a zapil večeři vínem.
„Výborné víno. Z Roviny?“ zajímal se.
„Z Dorne. Ale to je teď vedlejší,“ odvětil kapitán netrpělivě a visel Davosovi na rtech. „Tak co se dělo dál? Dostal ses na Zeď? A proč jsi nakonec byl na tom ostrově, když jsi jel na Zeď?“
„Nebuď netrpělivý, příteli,“ usmál se na něj Davos, „všechno se postupně dozvíš. Kde jsme to tedy skončili?“
„Ze Skagosu jsi odjížděl na lodi směrem Zeď,“ připomenul mu kapitán a v duchu přemýšlel, zda ho Davos náhodou nenapíná schválně.
„Ano, přesně tak. Lodí bych ono plavidlo zrovna nenazýval, ale svému účelu posloužilo. Po několika předlouhých dnech jsem připlul k Východní hlídce u moře. Muži Noční hlídky byli ve střehu, mého příjezdu si samozřejmě všimli a po vylodění mne odvedli na hrad,“ pokračoval Davos ve svém vyprávění.
„To mohlo být nebezpečné. V nynějších rozbouřených časech…“ poznamenal kapitán s pozvednutým obočím.
„Mohlo,“ uznal Davos. „Ale když velitel Východní hlídky uslyšel mé jméno, tak mě s úctou přijali. Hostili i mého krále, když se dopravil k pobřeží při cestě na Zeď. Od velitele jsem se dozvěděl o řadě událostí, které se odehrály, zatím co jsem byl v zajetí na Skagosu. Můj král Stannis byl ztracen někde na Severu, Západozemí se čím dál více ponořovalo do hrůz války a i v samotné Noční hlídce nastaly časy převratu. Více jsem se ale měl dozvědět až v Černém hradu, kam jsem mířil. Podle mužů z Východní hlídky tam měla stále pobývat královna Selyse se svou družinou, a dokonce i samotná rudá žena. O mém synu v jejich vyprávění nebyla ani zmínka, což mne samozřejmě velmi zarazilo a zarmoutilo. Nechtěl jsem ovšem dělat předběžné závěry a tak jsem tyto obavy raději potlačil. Po pár dnech jsem se plně zotavil, přece jen můj pobyt na Skagosu a několikadenní plavba v primitivním plavítku mi zrovna na zdraví nepřidaly, a doprovázen několika muži z Východní hlídky jsem se vydal k Černému hradu.“
„A dál? Co se dělo tam? Našel jsi rudou ženu? A co tvůj syn?“ měl kapitán plnou hlavu otázek.
„Ano, rudou ženu jsem našel. Nebo spíš ona mě. Ale začněme příjezdem. Jak jsem již zmínil, časy byly bouřlivé nejen v celém Západozemí, ale i v Noční hlídce. Můj příjezd se nesetkal, ze strany mužů Noční hlídky, s příliš velkým nadšením. Obzvlášť nový velitel se na mne díval s nelibostí, ale Stannisovi lidé zde byli stále tolerováni a nahlas mi nikdo nic neřekl. V Černém hradě panovala zvláštní, napjatá atmosféra. Muži byli jako na trní a v jejich očích šlo zpozorovat nejistotu a obavy. Převrat ve vedení nebyl ještě zcela dokonán a někteří zjevně stále nebyli rozhodnuti, zda se jednalo o správnou věc nebo ne.“
Kapitán se uchechtl: „Ano, Noční hlídka je plná novinek. Od té doby se zase mnohé změnilo. Budu ti to vyprávět, ale až po tobě,“ předal slovo opět Davosovi.
„Dobrá. Nechme hlídku hlídkou a přejděme k zajímavějším věcem. První, co mne na Černém hradě čekalo, byla audience u královny Selyse. Když jsem vešel do jejích komnat, šokoval mne její vzhled… Nikdy to nebyla pohledná žena. Ale nyní vypadala doslova nehezky a jak jen to nazvat… Zruinovaně. Její obličej byl pohublý a bledý a pod očima se jí objevily tmavé stíny. Mou přítomnost vzala na vědomí bez absolutních emocí. Nebyla překvapená, potěšená, ale ani se jí v očích nezračila nelibost. Bylo jí víceméně jedno, že jsem se vrátil. Samozřejmě se zeptala na to, jak má mise
dopadla. Ale když jsem jí sdělil, že jsem chlapce úspěšně nalezl a odeslal jej do Bílého přístavu, který nám tak bude zavázán a bude našim spojencem, vzala to lakonicky a tak, jako kdybych jí vyprávěl, co jsem měl k večeři. Zato Shireen mě vítala s nesmírným nadšením. Vždy jsem měl to děvče rád. Má dobré srdce a je na svůj věk neuvěřitelně chytrá. Doufám, že se jí nic nestalo od té doby, co jsem ji neviděl… Se zájmem mne také pozorovala rudá žena, která byla královně po boku a v nestřežené chvíli mi zašeptala do ucha, ať později navštívím její komnatu.“
„No podívejme se,“ zvedl pobaveně obočí kapitán.
„Nebylo to tak, jak si myslíš…“ ohradil se Davos proti familiérnímu tónu kapitána.
„Proč ne? Slyšel jsem, že je to velmi krásná žena. Mladá, s pěknými křivkami, zrzka…“
„Krásná a nebezpečná. A já jsem ženatý muž. Nikdy jsem neměl důvod dívat se na jinou ženu, tak jako na mou Maryu.“
„Jistě, omlouvám se. To je tvoje věc. No a co se tedy dělo v těch komnatách? Leze to z tebe jak z chlupaté deky,“ vzdychl kapitán a zhluboka si lokl vína.
„Kdybys mě pořád nepřerušoval, už jsme dávno ve vyprávění pokročili,“ odsekl Davos, „Předtím jsi mne nepřerušoval a jak nám to šlo.“
„Předtím jsi vyprávěl svižněji,“ vpálil mu kapitán. „Ale tak už pokračuj. Slibuju, že už tě nebudu přerušovat. Pokud se tedy už konečně dostaneme k zajímavějším věcem…“
***
Jak po mně rudá žena chtěla, tak jsem učinil. Po audienci u královny a po večeři, kde jsem se šťasten shledal po dlouhé době se svým synem Devanem, jsem přišel do její komnaty. Když jsem vešel, stála u ohně a koukala do plamenů. Ani se neohlédla a věděla, že jsem to já.
„Dal sis na čas, sere Davosi…“
„Proč sis mě pozvala, čarodějko?“ přešel jsem rovnou k věci.
„Zdá se, že tě budu potřebovat…“ odpověděla tajemně, stále stojící zády ke mně.
„Mě? K čemu? Víš, že ty tvé čáry neuznávám. Ale když už jsem tady… Co náš král? Co o něm říkají tvé plameny? Kde je? Potřebuje mou pomoc?“ zajímal jsem se o téma, na které nepřišla u Selyse řeč.
„Abych pravdu řekla, plameny mi o Stannisovi nedávají žádné zprávy… Už nějakou dobu. Nevím, kde se nachází a co se mu stalo. A to také souvisí s tím, proč jsem si tě zavolala. Existují i jiné cesty, jak o něm něco zjistit… Jsou to trochu netradiční cesty, ale já je mohu zařídit. Ovšem, bohužel se jimi nemohu sama vydat. Potřebuji někoho, kdo má s danou osobou blízký vztah. Vztah založený na důvěře,“otočila se ke mně tváří a oči jí rudě plály.
„Potřebuješ mě ke svým čárám? Víš, že tohle nepodporuji. A jestli to zahrnuje nějaké lidské oběti, tak už vůbec…“
„Žádný strach. Potřebuji jen tebe a také tvou důvěru. Alespoň dočasnou,“ usmála se tajemně.
„Co přesně zamýšlíš?“ zajímal jsem se stále s obavami.
„Toto kouzlo je založeno na nápoji, který tě přenese někam, řekněme mezi svět živých a mrtvých. Někam, kde neexistuje čas a okolí. Budeš tam jen ty a tvé podvědomí, které může vyvolat přítomnost lidí, kteří jsou ti nejbližší. Lidí, na které myslíš. Můžeš vidět, kde se nacházejí a co je v blízké době čeká, nebo se u nich odehrálo v minulosti. A také možná uvidíš to, co čeká tebe,“ objasnila svůj návrh obsáhle Melisandra.
„Nápoj? Jak ti můžu věřit, že až budu „mimo“, tak že se mi nic nestane?“ upřel jsem na ni pohled.
Mrkla pomalu svými dlouhými řasami a usmála se: „Kdy už to konečně pochopíš, Davosi? Jsme na stejné lodi. Ty mi nevěříš. Nesdílíš mou víru. Nevadí. Ale oba jsme věrni králi Stannisovi.“
Chvíli jsme se mlčky měřili pohledem a snažili se oba proklouznout do mysli toho druhého.
„Vím, že mě nemáš rád. To mi také nevadí. Jen chci, abys věděl, že jsem k tobě vždy hleděla s úctou. Jsi moudrý a loajální muž,“ překvapila mne svými slovy. „Můžeš mi věřit,“ řekla pevně a já nezpozoroval sebemenší důkaz o opaku.
Nadechl jsem se k odpovědi, když tu jsem zaslechl zaskučení z vedlejší místnosti.
„Ty tady někoho máš?“ zeptal jsem se překvapeně.
„Ano. Mám tu bývalého velitele Noční hlídky,“ pravila mi do šokovaného obličeje s klidným pousmáním. „Proč sis myslel, že je zde tak napjaté prostředí? Ne, bývalý velitel nezemřel. Byl pobodán, umíral, to jistě. Ale nakonec přece jen přežil. Nicméně byl zbaven své funkce a já se o něj teď starám. Léčím ho, i když na to zde řada lidí hledí s velkou nevolí. Odporovat mi si ovšem nedovolí,“ vysvětlila.
„To jsem netušil… Ale zpátky k tvé žádosti. Věřím ti. V tomhle. Kdy se do toho tedy pustíme?“ zajímal jsem se.
„Dnes je úplněk. Tedy nejvhodnější den pro toto kouzlo. Posaď se, prosím. Já zatím připravím ingredience.“
Posadil jsem se a sledoval Melisandru, která chodila po pokoji a snášela na stůl
různé byliny, prášky, oleje… Když už byl skoro celý stůl zaplněný, přinesla si misku a různě do ní přilévala oleje, sypala byliny, jednu dokonce zapálila a do misky poté nechala spadnout její popel. Sliny se mi zrovna na obsah misky nesbíhaly, ale když už jsem se jednou tomuhle propůjčil… Melisandra zatím míchala obsah misky.
„Za chvíli to už bude hotové,“ oznámila mi, aniž by přestala míchat. „Už chybí jen poslední ingredience.“
Po chvíli se jí už obsah misky zdál dostatečně umíchaný a přistoupila k ohni. Misku položila na římsu krbu a z římsy nato něco sebrala. Ve světle se zaleskl tenký nůž. Ani jsem nedutal a sledoval, co se bude dít dál.
„Aby bylo podpořeno tvé „vidění“ je vhodné do nápoje přidat i krev čarodějky,“ oznámila mi a píchla se do prstu. Okamžitě jí vytryskla krůpěj krve. Odložila nůž a opět uchopila misku, do které kápla tři kapky své krve.
„Hotovo,“ pohledla na mě od krbu a oči jí rudě zableskly.
„Tak co teď? Mám to vypít? A mám zůstat sedět tady?“ začal jsem se vyptávat.
„Lehni si do mé postele,“ zavelela a já ač nerad, jsem její pokyn splnil. A sledoval jsem, jak obsah misky pomalu přelévá do stříbrného poháru. Pak přišla ke mně a podala mi jej.
„Ničeho se neboj, jen to vypij a nech se unášet kouzlem. Nic se ti nestane. A hlavně dávej pozor a zapamatuj si vše, co tam uvidíš…“
„Dobře,“ přikývl se a vypil pohár až do dna. Položil jsem se na postel a zavřel oči…
***
První, co jsem uviděl, bylo pobřeží plné dřevěných prken z lodí, těl a poházených zbraní. Rozhlédl jsem se a poznal své rodné město… Jaká bitva se tu odehrála? Co mi tohle má říct? přemýšlel jsem. Šel jsem dál po pobřeží a spatřil plachtu jedné z lodi – srdce v plamenech… To tedy znamená, že se odehraje další krutá bitva na Černovodě? Opět budeme poraženi? Nebo tentokrát zvítězíme? Rozhlížel jsem se kolem sebe a hledat znamení, ze kterého si budu moci odvodit více. Když tu jsem za sebou uslyšel hlas.
„Otče…“ Ohlédl jsem se na toto oslovení. A uviděl čtyři ze svých synů. Dale, Allard, Matthos a Maric…
„Otče, tak rádi tě vidíme,“ pohlédl na mě s radostí Matthos.
„Doufám, že nejsi …“zahlédl jsem obavu ve tváři Dalea.
„Nejsem, je to jen sen. Nebo něco podobného. A vy jste stále …?“ nemohl jsem nahlas vyslovit tu bolestivou skutečnost.
„Ano. Stále a napořád,“ usmál se smutně Maric. „Ale nebuď z toho nešťastný, tatínku. Zemřeli jsme jako muži. V boji.“
„A co maminka?“ zeptal se mě Allard.
„Už jsem ji dlouho neviděl. Doufám, že je v pořádku…“ odvětil jsem podle pravdy.
„Měl bys být s ní…“ vzhlédl ke mně Allard.
„Jakmile to bude možné, zamířím za ní,“ slíbil jsem svým hochům a byl šťastný, že je vidím. Ale jejich podoba začínala blednout. Ztráceli se a já viděl už jen jejich siluety.
„Řekni mamince, ať není smutná… Ať už pro nás nepláče. A ať na nás vzpomíná s úsměvem,“ zaslechl jsem ještě Daleův hlas předtím, než zmizely i jejich siluety. Pobřeží i celé Královo přístaviště se začalo rozmazávat a já nevěděl, co se děje…
***
Začal jsem na kůži pociťovat chlad. Všude kolem mě bylo bílo a já zpozoroval padající vločky sněhu… Jsem na jiném místě. Padání sněhu zesilovalo a postupně se začaly objevovat i obrysy přírody kolem. Udělal jsem krok dopředu a probořil se do hlubokého sněhu. Zabalil jsem se do pláště, který jsem najednou měl na sobě a kráčel bílou krajinou, ve které bylo možné vidět jasně maximálně na dva kroky. Po deseti metrech jsem na něco šlápl… Sehnul jsem se a otřepal sníh z oné věci. Meč… Udělal jsem dva kroky a opět na něco narazil. Tentokrát jsem nemusel odhrabávat sníh, abych věděl, co to je. Byl to člověk. Po bližším ohledání jsem objevil uniformu vojska krále Stannise. Jsem na Severu. Tam, kde byl i Stannis, uvědomil jsem si.
Šel jsem dál a ve sněhu objevoval další těla, ale i stany a jiné věci. Většinu vojáků jsem znal. Vídával jsem je v Bouřlivém konci a někteří z nich byli i na Černovodě. Ale kde je Stannis? Stihl ujet? Je někde se zbytkem armády? Hlavu mi zaplnila spousta otázek, když tu jsem ve sněhu objevil další tělo…
Stál jsem u boku, takže první, co jsem ze sněhu vyhrabal, byl meč. Hned jsem ho poznal… Ztuhl jsem. Byl to Světlonoš. Opatrně jsem popošel tam, kde jsem předpokládal hlavu oné osoby a sehnul se. Opatrně jsem oprášil sníh a uviděl tvář, kterou jsem vidět nechtěl. Muž, kterému jsem sloužil tolik let. Muž, jemuž patřila veškerá má loajalita a úcta. Tento muž zde ležel zmrzlý a mrtvý. Král je mrtev… V duchu jsem odříkal modlitbu k Cizinci. Tohle je konec. Stál jsem tam a přemýšlel, co budu dělat dál, když se opět svět kolem mě začal rozplývat…
***
Najednou už jsem na sobě neměl kabát a vzduch kolem mě byl svěží a vlahý. Foukal jemný vánek a já v něm cítil vůni, která mne provází celý můj život. Moře. Rozhlédl jsem se kolem a uviděl krajinu Mysu hněvu. Jsem doma… Známou cestou jsem se vydal ke svému domu. Stál tam, jako kdybych nikdy neodešel. Pořád stejný, se stejnou zahradou a stejnou přístupovou cestou. Fascinovaně jsem na něj koukal, když jsem za sebou uslyšel hlasy. Otočil jsem se a uviděl dvojici starších žen, které jsem nepoznával.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem je, ale ani jedna z nich neodpověděla. Ani se na mě nepodívaly.
„Bydlí tady ještě Marya Mořská?“ zkusil jsem to znovu, ale opět se stejným výsledkem. Možná mě nevidí, napadlo mě. Zaposlouchal jsem se do jejich hovoru…
„Chudák holka. Takový těžký osud má…“ říkala ta první, malá a zavalitá bruneta.
„To ano. Čtyři synové mrtví, jeden bůhví kde… Ještě, že jí zůstali ti dva nejmladší,“ odpověděla druhá, prošedivělá a vysoká.
„A na všechno je sama. Ten její muž… Já si myslím, že už je dávno mrtvý,“ naklonila se zasvěceně tmavovlasá
žena k šedivé. A já si potvrdil, že opravdu hovoří o mojí Marye.
„Já taky. Ale ona si nedá říct,“ vzdychla šedivá žena.
„Však ona to jednou pochopí a smíří se s tím. Čím dřív, tím líp. Měla by se znovu vdát. Ještě není úplně nejstarší, má hezký dům, nabídek k sňatku také dost…“
„Já jí to říkám pořád. Dokud je ještě relativně mladá, měla by toho využít. Vždyť už jen kvůli těm chlapcům by se měla znovu vdát,“ pokývala hlavou druhá žena. Chvíli ještě mlčky koukaly na náš dům a pak změnily téma a vydaly se dál.
Podíval jsem se na dům a viděl, že dveře se otvírají. Ven vyšla Marya. Starší, unavenější, ale byla to ona. Prošla kolem mě a vydala se k městu. Na tváři jsem jí zahlédl pošmourný, utrápený výraz. Chtěl jsem běžet za ní, ale rozplynula se v mlze, stejně jako zbytek Mysu hněvu…
***
„Tak už ses vrátil,“ uslyšel jsem ze tmy hlas mladé ženy. Melisandra. Uvědomil jsem si, kde jsem a pocítil sucho v krku.
„Vodu…“ zasípal jsem.
Melisandra mi rychle podala pohár a napjatě čekala, až se napiju.
„Tak co jsi viděl? Co Stannis? Kde je?“ nevydržela to a netrpělivě se začala vyptávat.
„Viděl jsem své syny, kteří zahynuli na Černovodě. Viděl jsem i Maryu, je smutná, trápí se a má řadu nápadníků. A viděl jsem i Stannise…“
„A?“ napjatě mě pobízela.
„Stannis je mrtvý,“ sdělil jsem jí bez přemýšlení krutou novinu. Slyšel jsem, jak těžce polkla. Ztěžka si sedla a mlčky se dívala do ohně.
„Zemřel na Severu. Zřejmě umrzl. Našel jsem tam celou armádu…“ dopověděl jsem jí celou svou vizi.
„Tak proto jsem ho neviděla v ohni,“ hlesla.
„Asi bych tě měl nechat o samotě…“
„Asi ano. Děkuji ti za pomoc,“ pohlédla na mě krátce naposledy prázdným pohledem a zase se odvrátila k ohni.
***
Rozšíření noviny o smrti krále Stannise jsem nechal na Melisandře. Já měl jinou starost. Chtěl jsem se dostat domů. Ke své ženě. Teď už mě tady nic nedrželo. Udělal jsem pro krále Stannise vše, co bylo v mých silách. Nyní má služba byla u konce.
Rozhodl jsem se, že se vrátím k Východní hlídce na moři a pokusím se odplout domů. Samozřejmě jsem chtěl, aby se mnou jel i Devan. Našel jsem ho v jídelně.
„Slyšel jsem, že chceš odjet, otče,“ vzhlédl ke mně od talíře.
„Ano. Už je na čase. Měl bys jet se mnou,“ naléhal jsem na něj.
„Otče, rád bych. Ale má služba ještě neskončila. Sloužím lady Melisandře a musím jí být po boku,“ řekl pevně a já věděl, že nemá žádný smysl ho přemlouvat. Byl to syn svého otce. Loajální a pevný. Trval si na tom, co považoval za správné. Pocítil jsem v sobě hrdost.
„Dobře. Ale až budeš moct, vrať se. Budeme na tebe s matkou čekat a modlit se za tvůj brzký návrat,“ rozloučil jsem se s ním a krátce ho objal.
***
„A pak jsem se vrátil k Východní hlídce u moře a tam si vyprosil menší loď a trochu zásob, které by mi vystačily na cestu domů,“ ukončil své vyprávění Davos.
„Ale my tě přeci objevili na tom ostrově…“ nechápal kapitán.
„Ano, samozřejmě. To jsem zapomněl říct. Přišla velká bouřka, jak to tak bývá, a já ztroskotal na tom ostrově. Domorodci mě našli a ujali se mě. No, ujali… Spíše jsem jim sloužil jako pracovní síla,“ doplnil Davos.
„Tvůj život je plný dobrodružství, sere Davosi,“ zasmál se kapitán a zvedl pohár. „Tak na tebe.“
„Ano, zažil jsem velká dobrodružství, ale nyní netoužím po ničem jiném než po klidu a domově. Už chci být u své ženy a synů,“ přihnul si Davos a začal pociťovat, jak se loď pomalu začíná kývat ze strany na stranu.
Pohyby postupně zesilovaly. Muži se po sobě podívali. Oba věděli, co to znamená. Oba byli zkušení mořeplavci. Blíží se další velká bouřka…
„Čert, aby to vzal! Ty jsi snad prokletý,“ ucedil kapitán směrem k Davosovi a vydal se na palubu, udělit svým mužům pokyny.
6. Když naděje umírá
Na dnešek měla ohlášenou návštěvu, tak když chlapci vyběhli ven, pustila se do pečení. Ruční práce ji uklidňovaly. Nikdy si nepořídila kuchařku. Vařila ráda a ještě raději pekla. Vytáhla z pece jablečný koláč a dala jej vychladnout na okno, když uslyšela zaklepání na hlavní dveře.
Je tady strašně brzo…, prolétlo jí hlavou. Otřela si ruce do zástěry a vydala se ke dveřím. Otevřela a ustrnula…
Ve dveřích stál zarostlý, špinavý, starší, ale pořád to byl on. Její syn.
„Devane!“ zvolala a prudce ho objala.
„Maminko, tolik jsi mi chyběla…“ zašeptal jí do ucha.
Po chvíli se od něj odtáhla, aby si ho pořádně prohlédla.
„Ty ses vytáhl. A jak jsi zmužněl… Už jsi dospělý. Co jen jsem se za tebe namodlila,“ vyhrkly jí slzy z očí.
„Maminko, neplakej,“ setřel jí je a usmál se.
„Tak pojď dál. Nebudeme tady stát. Jsi přece doma,“ pobídla ho a šli spolu do kuchyně.
Když si sedli, tak se ho začala vyptávat.
„Tak kde jsi celou tu dlouhou dobu byl?“
„To není podstatné. Určitou dobu jsem byl na Zdi, určitou dobu jinde. Ale důležité je, že jsem doma,“ mávl rukou šťastně Devan. „Víc ti povím později. Ale zajímalo by mě, kde je otec?“
„Tatínek? Tatínek tady není…“ odpověděla mu podle pravdy.
„Jak není? Jako vůbec? Nebo je jen momentálně mimo dům?“ zajímal se zmateně dál Devan.
„Není tady vůbec. Naposledy jsem ho viděla tenkrát, když jsem naposledy viděla i tebe. Už hodně dlouhou dobu o něm nemám žádné zprávy…“ řekla se smutkem v očích.
„Byl na Zdi, před několika lety,“ stiskl matce ruku Devan.
Zvedla k němu oči s nadějí a zájmem.
„Opravdu? A kam pak šel?“ vzrušeně se vyptávala.
„No, nasedl na loď a vyplul k domovu…“ uhasil všechny její naděje Devan.
„Aha,“ hlesla a on viděl, jak jí po tváři přešel stín.
„Myslel jsem, že už je dávno s tebou…“ vysvětlil Devan.
„Není…“ smutně pokrčila rameny a zvedla se, aby z okna vzala již vychladlý koláč.
„Udělám ti něco k obědu,“ usmála se na něj, ale v očích jí zůstával smutek.
***
„Ty jsi ale vyrostl Devane, skoro bych tě nepoznal,“ řekl Devanovi bodře Tomm, místní hostinský. Devan ho znal už od té doby, co se přestěhovali na Mys hněvu. Byl to vcelku milý muž, i když jeho vtipy občas postrádaly vtipnost.
„Byl jsem dlouho pryč,“ odtušil Devan.
„Matka musí být šťastná, že jsi zpátky. Už se natrápila dost…“ pokýval hlavou Tomm.
„Ano, to je. Byla to dlouhá doba a stala se spousta věcí,“ řekl Devan zamyšleně.
Do pokoje vešla Marya s tácem plným koláče. Položila ho na stůl a oba pobídla: „Tak si přece berte.“
Tommovi nebylo nutné říkat dvakrát. Hned si jeden kousek vzal a s chutí se do něj zakousl.
„Výborný koláč, Maryo, ten se ti povedl,“ zamumlal ještě s plnou pusou.
„Tomm má pravdu, mami. Úplně jsem za tu dobu zapomněl, jak skvěle pečeš,“ přisvědčil i Devan.
„Ale to nestojí za řeč,“ skromně mávla rukou Marya, potěšená, že jim chutná.
„Maryo,“ vypadal Tomm, že má něco na srdci, „Přišel jsem sem kvůli jedné důležité záležitosti…“
„A jaképak?“ zeptala se s pozvednutým obočím Marya. Devan se zájmem přihlížel.
„Víš, už jsi tu dlouho sama. Myslím, že se známe dost dlouho a docela dobře. A myslím, že si i rozumíme… Mám rád tvé dva nejmladší syny a mám rád i Devana. Takže, kdybys svolila, rád bych si tě vzal. Vždyť přeci nejsme tak staří, abychom to ještě nemohli zkusit…“ dostal ze sebe Tomm.
Maryu jeho nabídka očividně překvapila.
„Ale já jsem vdaná žena….“ namítla.
„Mami… Otec odplul ze Zdi už dávno a nikdy sem nedoplul…“ vložil se do toho Devan.
„Já to vím, Devane. Ale to neznamená…“ vedla si dál svou Marya.
„Nejlepší bude, když ti dám nějaký čas na rozmyšlenou,“ přerušil ji vlídně Tomm. „Už půjdu a ty si to zatím v klidu rozmyslíš, zvážíš situaci a rozhodneš se. Já doufám, že kladně, ale záleží to samozřejmě na tobě,“ řekl Tomm a zvedl se k odchodu. Marya ho vyprovodila a vrátila se do pokoje.
„Mami, možná už bys měla přestat čekat. Je to tak dlouho… Vždyť už ani já nevěřím, že otec ještě žije,“ podíval se na ni zkroušeně Devan.
„Ale já to prostě cítím. Věřím, že žije,“ snažila se mu vysvětlit Marya. „Myslím, že se půjdu projít na pláž, provětrat si hlavu…“
„Nezlob se na mě. Nemyslel jsem to špatně…“
„Vždyť já se na tebe nezlobím,“ usmála se Marya na Devana a odešla na pláž.
***
Tak už ani Devan nevěří… Byl tam. Její muž byl na Zdi. A chtěl se vrátit za ní. Před několika lety, ale nikdy nedoplul… Možná jsem bláhová, pomyslela si. Možná živím jen falešné naděje a kazím náladu všem okolo.
Procházela se po pláži a pak nohama jí křupal písek. Občas tudy s Davosem chodili. V těch vzácných chvílích, kdy byl doma. V těch chvílích, kdy byl jen její. Procházeli se a pozorovali moře. Miloval moře. Byl zrozen pro život na moři a v souladu s mořem. Ne oheň, který měl ve znaku Stannis, to voda byla jeho živlem.
Když naposledy odjížděl, tenkrát s Devanem, stála tady nedaleko a loučila se s nimi. Oba pevně objala a mávala jim do té doby, dokud loď nezmizela za obzorem. Vždycky věřila v to, že se vrátí. Věřila, že to tenkrát nebylo naposled, co je viděla. A Devan se jí teď vrátil…
Devan, který už sám nevěří, že je jeho otec naživu. Stejně jako jeho dva bratři…
Posadila se na pláž a koukala do dáli. Sledovala jen tak moře, které dělalo drobné vlnky, rybáře, kteří se vraceli z práce, děti, které v dáli pobíhaly a sbíraly kamínky. Bylo to uklidňující. Ale stejně tak jí to působilo bolest v srdci. Možná už je načase tyto myšlenky opustit a nechat Davose jít… Možná už je čas přestat čekat.
7. Návrat
Bouře byla sice obrovská, ale loď měla na palubě ne jednoho, ale hned dva zkušené kapitány, a tak nakonec zvládli situaci bez problémů. Po pár dnech dopluli k Mysu hněvu a Davose zde vysadili.
„Tak hodně štěstí, sere Davosi,“ pokynul mu z odplouvající lodi kapitán.
„Ještě jednou děkuju… A dávejte na sebe pozor,“ volal za nimi Davos.
Když loď odplula, rozhlédl se po krajině. Byla přesně taková, jakou si ji pamatoval. Přesně taková, kterou tenkrát viděl v tom podivném snu, způsobeném Melisandřiným nápojem. Byl doma. Nadechl se svěžího, známého vzduchu a vydal se po pláži.
***
Přemýšlela nad Tommovou nabídkou a dál sledovala moře. Proplula kolem ní větší loď, zřejmě před chvílí vyplula z přístavu. Tomm je hodný muž. Možná bych to měla přijmout… Ale bude to fér, když mám stále ve svém srdci Davose?
Kolem ní proběhly děti, které před chvílí sbíraly kamínky a se smíchem je teď po sobě házely. V dálce přicházel nějaký otrhaný vandrák a podél pobřeží se procházel postarší pár. Z pohledu na ně ji bodlo u srdce. Taky jsme se tady tak mohli procházet… Kdyby nebylo Stannise. Kdyby nebylo Melisandry. Kdyby nebylo války. Kdyby nebylo moře a jeho lásky k němu… Samé kdyby, povzdychla si. Možná bych sem nějakou dobu neměla chodit. A možná bych se měla konečně začít chovat rozumně…
***
Boty se mu jemně bořily do písku a on s úsměvem pozorovat děti, které kolem něj proběhly. Mí synové si tu také tak hrávali, napadlo ho. Jestlipak sem pořád chodí? Za chvíli minul pár starších manželů, který si dělal procházku po pobřeží. Pozdravil je a oni jej sice nejprve sjeli nedůvěřivým pohledem, ale pak přece jen odpověděli na pozdrav. Uvědomil si, jak asi musí vypadat. Staré oblečení, přerostlé vlasy a zarostly obličej. Za ta léta mu přibylo ve vlasech šedin a na obličeji se mu ty časy podepsaly novými vráskami. V dálce zahlédl sedící ženu na pláži. Jestlipak je to nějaká naše známá? Pokud ano, musím se jí okamžitě zeptat na Maryu…, umínil si.
Přiblížil se a začal ho zaplavovat divný pocit. Ještě si to nechtěl přiznat, ale měl pocit, že vidí Maryu… Ale třeba se mi to jen zdá. Třeba je to omyl… Po dalších metrech se mu ale tato myšlenka zdála stále více pravděpodobná.
Je to ona, ujistil se po další chvíli. Je to moje Marya…
***
Zpozorovala, že se k ní blíží ten vandrák. Byl to starší muž se značně prošedivělými a neupravenými vlasy, ale s celkem zachovalou postavou a s opálenou tváří, lehce ošlehanou větrem. Asi mořský vlk, usmála se v duchu a vrátila se pohledem k moři. Po nějaké chvíli ale na sobě začala cítit palčivý pohled. Podívala se po muži. Stále se přibližoval a na snědé tváři mu hrál úsměv. Vypadalo to, jako by se usmíval přímo na ni. Známe se? pátrala Marya v paměti, když byl muž od ní už jen na deset kroků.
A v té chvíli si to uvědomila…
„Davosi?“ vyhrkla překvapeně. Jen se na ni usmál.
„Davosi!“ rozeběhla se a skočila mu do náruče. Vší silou ho stiskla, jako by ho už nikdy nechtěla pustit. A taky, že nechtěla.
Já to věděla, prolétlo jí v tu chvíli hlavou. Já to prostě věděla.