Povídka č. 8 (17. kolo)

Zlomený muž

 

Jeho tělo bylo jako brnění z masa a kostí, skrývající před světem křehké mužské srdce. Pod tím vším byste ho rozhodně nehledali. A přesto tam bylo.  Velké a zlomené, citlivé a bolavé. Kéž by měl v ruce nůž, aby jej vyřízl a zbavil se bolesti. Láska, jenž se mu uvnitř usadila, byla jako choroba požírající jeho srdce i jeho mysl. Byl plný hněvu a beznaděje a tak ublížil těm, kteří milovali jeho. Byl zaslepen a jejich lásku necítil. Nemohl už takhle dále žít.

Stál na okraji útesu a pozoroval, moře pod ním. Rozbíjelo se surově o útes a tříštilo se na miliony kousků. Představoval si, jak se takhle roztříští i on až dopadne dolů. Vlny ho volaly šumějícím zpěvem a on se jím nechal unášet. Když zavřel  naposledy oči, uviděl její krásnou tvář a z podvíčka se mu prodrala slza.

„Neměl bys chodit tak blízko k okraji cizinče“ , ozvalo se náhle za jeho zády. Chtěl umírat o samotě a ne za přítomnosti nějakého otrapy. Tady na tom světě člověk nemá ani možnost se v poklidu zabít. „Nestarej se a ztrať se!!!“  obořil se bez  sebemenšího zájmu.

„ Rozdělal jsem kousek odtud oheň, rozdělím se s tebou o večeři, pokud máš zájem.“

„Už jsem ti řekl ať zmizíš, nechtěj abych tě tam dolů poslal prvního!“

„Jak myslíš! Stejně neskočíš. Až budeš mít hlad, přijď za mnou.“

 

Šoural se za kouřem a za tím prorokem. Byl naštvaný, že nenašel odvahu ke skoku a ještě více, že měl ten cizák pravdu. Na jídlo však neměl ani pomyšlení.  Žaludek se mu svíral a kroutil pro rozeklanou psychiku. Hodil sebou k ohni naproti staršímu muži. Zatím co se stařec usmíval, hodil na něj vyčítavý pohled.

„Jak jsi věděl, že neskočím?“

„Nevypadáš na to“ , odvětil stařec a přiložil do ohně. „ Jak se jmenuješ chlapče?“

„Lutz“, řekl bez zájmu.

„A proč jsi chtěl skočit z útesu Lutzi?“

„Máš nějak moc otázek staříku. I kdybych ti to chtěl říct, musel bych tě potom zabít!“

„Jsme dohodnuti!“

„Počkej, ty se necháš zabít jen proto, abych ti tady skuhral o svých problémech? Jsi blázen!“, podivil se.

„Když mi vše povíš, uleví se ti. A pokud budeš chtít i tak vzít nějaký život, nabízím ten svůj. Jsi mladý muž a já stařec, zdá  se mi to jako dobrý obchod. Ale uvidíme na konci“, řekl s úsměvem.

„Jak myslíš starče, mě už na tom stejně vlastně nesejde. Tak tedy tady je můj příběh“:

 

Býval jsem rytířem, dokonce členem královské gardy. Vše začalo, když se král oženil. Byl jsem pověřen, abych střežil královnu před její komnatou. Stál jsem nehnutě na stráži, když vcházela poprvé do své komnaty. Byla krásná ,až se mi tajil dech. S úsměvem na mne pohlédla a vešla. Já pak stál celou noc u dveří a střežil její spánek. A tak tomu bylo i tu další a další noci po ní, bez jediného slova, přesto jsem se těšil , až kolem mne opět projde.

Jednou bylo královně v noci zle. Požádala mne, abych jí dělal společnost, protože nemohla spát. Nebyl jsem si tím úplně jist, vlastně jsem byl nervózní. Byl to její příkaz a já ho rád splnil. Usedla do křesla a nalila si pohár vody. Zeptala se mě na jméno, na to proč jsem v královské gardě. Dívala se na mne přitom hlubokým pohledem a já stěží nesl tíhu jejích purpurových očí. Povídali jsme si dlouho do noci a já se pak poslušně vrátil na své místo. K mému štěstí nebylo královně dobře ani noci další. Těšil jsem se na naše přátelské rozhovory noc co noc. Pak nastaly noci, kdy mě do své komnaty nepovolala. Z toho jsem byl nervózní. Říkal jsem si, zda jsem neudělal něco špatně. Uvědomil jsem si, že mi na ní záleží víc než by mělo. Jako členovi královské gardy mi samozřejmě nic takového nepřísluší. Složil jsem přísahu a mnohokrát jsem si podobné pocity zakazoval. Jenže cosi prolezlo mou zbrojí, mými svaly a kostmi přímo až do srdce. Lásku nelze uchopit a zkrotit, zahodit či zahubit. Usadila se a roztla. Roztla a bolela. Rvala mě zevnitř. Nemohl jsem jíst, nemohl jsem se soustředit, nemohl jsem ani spát.

Královna mě opět povolala a já vstoupil. Byla bledá a unavená. Zaujmul jsem své místo u dveří a ona to své v křesle.

„Ráda bych se s tebou podělila, jako s přítelem o veselou zprávu milý Lutzi. Čekám dítě.“

Ta slova mě zasáhla jako šíp. „Gratuluji má paní.“

„ Ty nemáš radost?“ podivila se.

„Samozřejmě mě to velmi těší má paní. I král bude jistě potěšen!“

„Přesto se mi zdá, že tě něco trápí můj milý rytíři!“

„ Nerad bych vás zatěžoval mými problémy.“

„Jen do toho, je to můj příkaz!“

„Dobrá tedy. Chovám jisté city k jedné ženě. Bohužel, je to nešťastná láska, protože se jako člen bílých plášťů nesmím oženit a ona žena je navíc vdaná.“

„Znám tu ženu?“

Chvíli jsem nervózně mlčel . „Ano má paní.“

„Je ta žena někde poblíž?“. Neodpověděl jsem. Neměl jsem odvahu.

„Můj milý Lutzi, nezlobím se na tebe. Ale jen si povídáme. Oba máme povinnosti a ty nám něco takového zakazují.“

„ Já vím má paní, nic po vás nežádám. Odpověděl jsem upřímně na váš dotaz. Snad jen ujištění, že vy ke mně žádné city nechováte!“

„ To nemohu. Jsem s tebou ráda, to bych lhala. Ale dnes už se cítím unavená, měl bys už jít!“

 

Ta noc byla ta nejdelší v mém životě. Stál jsem tam s bolavým srdcem a žaludkem. Beznaděj se proměnila ve vztek. Tiskl jsem svůj meč a ryl jsem jej do podlahy. Kdyby šel kolem král, usekl bych mu hlavu.

„Král byl ale před nedávnem zabit, že Lutzi?“ usmál se stařík. Jeho úsměv byl prozářen plameny a jeho oči zatemněny dýmem.

„Ano“ , povzdechl si ztěžka Lutz.

„Jeho vrah zatím nebyl dopaden. Ale ty jakožto člen královské gardy tušíš kdo by mohl být tím vrahem?“ zeptal se stařec  proradným tónem.

 

Jednoho dne si mě král nechal zavolat. Když jsem dorazil, všichni opustili sál a zůstali jsme sami. Král neskrýval špatnou náladu.

„Můj pane!?“ , pozdravil jsem jej.

Král pozdrav neopětoval. Namísto toho šel ihned k věci.

„ Dostala se ke mně informace, že navštěvuješ  v noci královnu!“

„Bratře, ujišťuji tě, že jsem se jí ani nedotkl! Stál jsem pouze u dveří a jen jsme……..“

„Mlč!“ přerušil ho král. „Královna čeká dítě, následníka trůnu! Jaké zvěsti asi budou kolovat, když jí po nocích navštěvují rytíři v jejích komnatách?! Jak si mohu být teď jist, že bude dítě opravdu mé? Což si nevážíš toho, co jsem pro tebe všechno udělal? Vytáhl jsem tě ze špíny a bahna, dostalo se ti poct, o jakém by se chudému bastardovi ani nesnilo! A ty! Ty se mi odvděčíš zradou!“

„Nezradil jsem tě! Královny jsem se ani nedotkl. Jen jsme mluvili. Nikdy bych tě nezradil!“

Král se odmlčel. V jeho očích byla zloba, křivda i láska. To vše jsou sestry šílenosti. Víc než kdokoliv jiný jsem chápal jeho niterní slabost. Slabost pro královnu.

„Bratře, královna čekala dítě ještě před tím, než jsem jí začal navštěvovat. Ty jsi otcem toho dítěte!“

„Nebo ještě nějaký jiný rytíř!“ odsekl král. „Nedá se jí věřit. Královna bude odsouzena za zradu“.

„To je šílenost! To ti nedovolím!“ vyhrkl jsem a instinktivně tasil meč.

„Ještě před chvílí mi tvrdíš, že bys mě nezradil a teď tasíš meč. Jen dokazuješ svojí prohnilost bratře. Až padne královnina hlava k zemi, pošlu za ní tu tvou!“

To mě vyprovokovalo a vrhl jsem se na bratra. Víc než záchrana mého života, bylo motivací zachránit ten královnin. Myslel jsem na ni při každém úderu našich mečů.  Král nebyl nikdy dobrým šermířem a to se mu nakonec stalo osudným. Naposledy na mě pohlédl vyčítavým pohledem, než padnul k zemi. Ten pohled mě bude pronásledovat a tížit do mých posledních chvil.

„Nejsi skutečný rytíř, jsi jen odporný zrádce!“, byla jeho poslední slova.

„Nikdo není skutečný rytíř bratře! To jsou jen vymyšlený báchorky. Jsme jen muži v pevné zbroji s křehkými srdci. Jsme jen loutky, které hrají něčí hry“.

 

Pak jsem prchl z hradu. Čím více jsem se vzdaloval, tím více mě tížilo, že svou královnu již nikdy neuvidím. Její obraz mě pronásledoval jako stín. Kamkoliv jsem šel, nesl jsem s sebou svůj žal.  Měl jsem zastřenou mysl. Nemyslel jsem na nic jiného než na to, jak se dostat zpět ke své lásce. Vždy mě však srazilo na kolena, že má láska stejně nebude opětována. Nejspíš mě teď celým srdcem nenávidí, protože jsem zabil jejího krále, otce jejich dítěte. Zajala by mě a zabila. Její nenávist mě zraňuje víc než moje láska. Proto jsem se raději rozhodl vzít si život sám, než aby mi ho vzala ona.

„ Jsi hlupák milý Lutzi! A hlupáci měli vždy pramálo štěstí. Neviděli jej, tam kde bylo a hledali jej tam, kde ho nikdy nenaleznou.“ Starcova slova byla upřímná a pravdivá. Lutz to věděl a přesto ho rozhněvala.

„ Co jsi zač starče, že máš tu drzost mě soudit!?“

„Jsem tvůj osud Lutzi. Jsem tvá spása, naděje či možná splněný sen. Zahojím všechny tvé rány. Zocelím opět tvé tělo i tvou mysl.“

„Mlč šarlatáne! Nedokážeš nic! Mě už není pomoci. Půjdu a dokončím, co jsem začal a tebe za tvou drzost ztrestám!“

„Ale nedokončíš! Jsi slaboch. Vždycky si jím byl. Fňukáš tu kvůli jediný ženský. Nebiješ se jako rytíř o její srdce ani o svůj život! Měl jsi zůstat chudým bastardem. Měl jsi opětovat lásku ženě, která ti jí nabízela. Měl jsi se postarat o děti, které jsi sní zplodil. Měl jsi hlavu v oblacích, když ti tvůj bratr nabídl zlatou rukavici. Myslel sis, že budeš rytířem. Že budou k tobě mít všichni úctu a respekt. To všechno bez toho, aniž by ses o cokoliv zasloužil. Rytířem se člověk rodí, nestačí být synem-bastardem krále.“

„Jak to všechno víš? Kdo jsi?! Mluv nebo tě ubiju k smrti!“ obořil se Lutz rozhněvaně. V jeho hlase klíčila zoufalost.

„Už jsem ti to řekl. A povím ti, kdo jsi ty! Tvůj bratr tě měl rád a pomohl ti z chudoby. Zabil jsi jej. Arriana tě milovala. Opustil jsi ji. Tvé děti tě potřebovaly a nechal jsi je v chudobě a o hladu. Jsi sobec! Ale nejsi necita. To vše zanechalo na tvém srdci hluboké rány. Tvé srdce je bolavé a těžké jako kámen. Daruj mi jej. Zbavím tě tvého břemene a dám ti dar. Budeš  se moci vrátit ke své královně. Budeš moct být králem nebo se klidně vrátit k Arrianě. Budeš moci vše, co budeš chtít.“

Lutzovi stekla po tváři slza. Byly to příliš krásné myšlenky, než aby mohly být pravdou. „Ať jsi kdo jsi, jsi odporný lhář! Nenechám se od tebe dál ponižovat!“ Tasil svůj meč a bez rozmyslu starce probodl. Nic se však nestalo. Dokonce neukápla ani kapka krve. Lutz nevěřil svým očím, zkoprněl a všechna nenávist se rázem změnila ve strach.

„Mě nemůžeš zabít chlapče. A tento dar bych ti chtěl dát. Výměnou za tvé bolavé srdce“.

„To je přece nesmysl. Když ti dám srdce, zemřu.“

„Daruj mi jej a já ti dokážu, že nezemřeš“.

„Budiš! Vezmi si mé prokleté srdce. Stejně ho už dávno měly pojídat ryby!“

Stařec vyzval Lutze, aby obnažil svou hruď. Pak mu na ní přiložil svou ruku. Projela jím jako máslem. Ucítil ostrou bolest. Cítil, jak mu stařec drtí srdce. Cítil, jak se trhají jeho tepny. Řval bolestí, ale nebyl schopen pohybu. Byl naprosto odevzdán cizincově magii. Náhle bolest ustala. Necítil nic. Dokonce ani hněv, ani lásku. I zoufalství  a vinna byly pryč. Sáhl si na hruď a nenahmatal nic neobvyklého. Stařec předním stál, usmíval se a v ruce držel bijící srdce. Druhou rukou si roztrhl košili. Jeho hruď byla jako jedna velká modřina. Do jejího středu vložil Lutzovo srdce. Stařec si s úlevou oddechl, jakoby se znovu narodil. Jeho modřina začala rázem ustupovat a jeho kůže nabírala zdravou barvu.

„Jsi hlupák Lutzi. Teď běž za svou královnou a naplň svůj osud. Splň si své sny.“

„A co budeš dělat ty?“

„Já? Já konečně budu moci zemřit!“