Povídka č. 4 (17. kolo)

Tajemství Zimohradu

 

Toho večera nemohl spát. Myšlenky se mu honily hlavou jako vážky nad hladinou jezírka v Božím háji. Co vše ještě musím vykonat, abych dokončil to, co jsem započal před mnoha lety?

 

Sluce se probouzelo k životu a začínalo malovat na východě tmavě oranžovou scénu stínů. Slyšel hlasy mužů a žen, chystajících se ke každodenní práci na stavbě opevnění. Vstal z postele, protáhl si ztuhlé klouby a oblékl se do lněné košile, koženého kabátce a kožených kalhot. Kolem pasu si dal opasek s mečem. Na dveřích visící plášt z kůže medvěda sepl stříbrnou sponou s hlavou havrana. Vklouzl do vysokých kožených bot. Z velké černé truhly pobité kovovými pásy vyndal kožený tubus a pomocí lana si jej přivázal na záda. Vyšel ze dvěří svého pokoje, naposledy se rozhlédl a vydal se dlouhou chodbou, která jej přivedla do velké síně, kde osádka hradu právě snídala. Rád snídal se svými muži. Dnes snídaně sestávala z krvavé klobásy, vařeného vejce, teplého chleba a másla. Na zapití si nalil roh piva ze džbánu. Zamyšleně a jakoby nepřítomně žvýkal jedno sousto za druhým, když v tom si uvědomil, že je v síni téměř sám. Dojedl poslední kosek a hlubokým lokem piva jej zapil. Vydal se na obchůzku jako každý den. Byla to jeho poslední obchůzka.

 

Jeho první kroky vedly k vnějším hradbám, které se táhly oválně od východu na západ jako dlouhý kamený had s ostny na hřbetě. Lanové výtahy vytahovaly na podestách kámen a maltu na poslední dokončenou řadu. Celý ovál nebyl pravidelný, na jedné straně již byla vidět hotová cimbuří, na druhé staně byla zeď v polovině výšky. Oběšel celou zeď a pozdravil každého muže, každého stavby mistra. Dále své kroky vedl doprostřed nádvoří, kde rostla nejvyšší budova. Zatím měla pouze tři patra, ale v plánu bylo osm. Měla široký oválný tvar a široké vchodové dveře nebo spíše vrata. Nad průčelím právě vytesával jeden z kameníků hlavu zlovlka, znak, který si sám vybral jako rodový. Vešel do nich a vystoupal do prvního patra, kde byla komnata jeho ženy. Chtěl se s ní rozloučit tady. Byla ještě slabá po porodu jeho druhého syna. Když vešel, stála u krbu. Přistoupil k ní a pevně ji objal. „Dobře se o syny starej, o sebe taky. Miluji tě“ V kolébce spokojeně spal jeho syn, políbil jej na čelo a bez prodlužování této chvíle odešel. Staršího syna našel na vrcholku věže, pomáhal s vytahováním jednoho z kamenů. Vítr mu cuchal dlouhé hnědé vlasy, vytáhl kámen, usadil, aby nespadl a šel ke svému otci. „Otče, odcházíš?“ „Ano, čas právě nastal, sever si pamatuje. Teď jsi tady pánem ty. Vše co jsem znal, jsem ti předal. Kdybys měl pochybnosti, zajdi se pomodlit do Božího háje“ Stiskli si pevně ruce a objali se. „Sbohem“

 

Od široké věže se vydal k Božímu hájí. V polovině cesty však vešel do vrat nízké budovy a okamžitě začal sestupovat po kamených schodech. Nad jeho hlavou byla oblouková klenba z kamene po, které tančily stíny od pochodní v kovových držácích. Točité chodiště jej přivedlo do široké jeskyně, kde právě tesaři posouvali dřevěný půloblouk pro kameníky, kteří podle něj vytesávali do hrubého kamene klenbu. Zde měla být krypta pro poslední odpočinek všech příštích generací rodu Starků.  A já budu ten první a  poslední. Ta představa jej děsila.

 

Na konci této široké jeskyně, kvelbené téměř ke konci, byl černý orvor, který byl začátkem dlouhé tmavé chodby.  Klikatila se jako chapadla krakena a klesala pozvolna dolů. Čím hlouběji byl, tím bylo chladněji a vzduch byl zatuchlejší. V jedné ruce držel pochodeň a v druhou hladil ostré stěny chodby. Světlo plamene po dlouhém sestupu osvětlilo další větší prostor. Připadal si jako v chřtánu nějaké obludy. Ze stropu viselo na tisíc krápníku, jako zuby, které ho chtějí sežrat. Bylo zde také velké vlhko a pod nohama mel písek nasycený slanou vodu. Vody přibývalo každým krokem. Ze stropu se mezi krápníky začaly objevoval silné bílé kořeny. Byl přímo pod čarostromem. Chlad a vlhko zde bylo již nesnesitelné. Zastavil, zachumlal se do pláště, sedl si na kámen a čekal.

 

Prostor slabě osvětlovalo světlo pochodně a vytvářelo tančící stíny všude kolem něj. Ticho přerušoval jen zvuk kapek z krápníků ztrácející se v ohromném prostoru a vracející se slabou ozvěnou. Kap…kap…kap. Čekal dlouho a napínal uči, zda je neuslyší přícházel. Ale stále to bylo jen kap…kap…kap. A pak…s tlukotem srdce se pomalu zvedl a udělal pár kroků ke stěně z dlouhých lián a kořenů. Pár kroků tam, odkud slyšel slabé, ale zesilující šustěná a praskání dřeva. Jsou tady. Natáhl ruku s pochodní proti zvukům. Přivřel oči a už viděl slabé obrysy malých postav oděných do zvlášních cárů z mechu, trávy, listí a kůry stromů.

 

Pomalu vyšli plaše ze šera a pokynuli mu, aby šel za nimi. Za oponou z lián, kořenů stromu a krápníků byla velká jeskynní komora. Vzduch byl nasycen sírou, solí a vlhkostí. Uprostřed ležel drak, jakoby spal, ale zíraly na něj přivřené zelenomodré oči s oranžovým žilkováním. Po jeho těle se plazily granitově šedé stíny jako pentle a táhli jeho dříve silné tělo k zemi. Zkoušel několikrát zvednou hlavu, tlapu, křídlo, ale nešlo to. Kouzlo bylo příliš silné i na tak mocné zvíře jako byl drak. Ten drak, na němž před lety přiletěl a zahnal Jiné zpět do země věčné zimy, daleko na sever.

 

Přes hlavu si přetahl kožené pouzdro a vytahl z něj meč v pochvě z dračí kůže a hlavou havrana na hrušce. Plynulým pohybem jej vytáhl, čepel se zaleskla černou a modrou barvou. Uprostřed čepele byl nápis v řeči tak staré, jako tento svět. Meč pozvedl nad hlavu a vyslovil ta slova. Meč se rozzářil mihotavým plamenem zelené a modré barvy s jazyky červené a oranžové. Osvětlil tmavé rohy jeskyně do modrozelena. Kámen i kořeny pokryl ledový dech  jinovátkou. Jen slaná voda pomalu kapala ze stalagnitů do velké louže všude kolem, sotva po kotníky a tiše odtékala štěrbinami hluboko do nitra země. Uchopil meč oběma rukama, pronesl další slova ve starém jazyce a zabodl meč drakovi do hrudi. Drak strašlivě zařval a celý se zatřásl, ale prsty stínů jej držely stále pevně ve své moci. Z rány se vyřinula tmavá krev a oheň, který jej obalil jako tisíce bodlin tančících po jeho těle. Plameny pohltily i stíny, ale to už se drak nehýbal a pod ohněm se jeho šupinatá kůže měnila v kámen. Naposledy vydechl nozdrami kouř a zavřel oči. Jen spi, než příjde opět tvůj čas. Na dlouhé věky v tanci ledu a ohně. Světla a stínu.

 

Pustil meč a omdlel, upadl do hlubokého spánku. Nevědel jak dlouho byl mimo. Když otevřel oči, seděl na jednom z kořenů a díval se na své bezvládné tělo. Kolem něj stály děti lesa, držely se za ruce a pobrukovaly tiše jako vítr modlidbu. Tělo se slabě chvělo, křečovitě zatínalo prsty do slanou vodou rozmáčené zeminy. Hruď se naposledy naplnila oteplujícím se vzduchem. Děti poodstoupily, vydechl. Kůže mu zmodrala a oči zapadly hlouběji do hlavy. Když je otevřel, byli modré jako led a zářící jako plameny, které olizovaly tělo draka vedne něj na slaném mokrém polštáři. Pomalu nemotorně vstal a lehkým krokem se vydal do tmavého tunelu následován Dětmi lesa.

 

Roztahl černá křídla a letěl za nimi. Cesta hlubinami byla dlouhá, kolem byl jen kámen a hlína. Vzduch byl zatuchlý. Na jejim konci byla opět velká jeskyně, o nic menší než ta pod Zimohradem. Ze stropu visely také bílé kořeny čarostromu. Vyšli ven do prudké sněhové vánice. Na větvích čarostromu sedělo na stovky černých vrán, které když zahlédly tento výjev, vzlétly jako jedna. Rozletěli se do všech stran. A on s nimi. Své tělo nechal na pospas zimě, byla to daň, velmi drahá daň za pomoc od Dětí lesa.

 

Uběhlo mnoho let…stovky let…Jon se probudil, zdál se mu zvláštní sen, ten, který znal z dřívějška. Přesto byl živější než ty mnohé předešlé. Neskončil v kryptách Zimohradu, ale mnohem dál, za kamenou stěnou. Musí rychle jednat, co když… co když je to poslední naděje na zvrat v této bitvě, bitvě živých s Jinými a Nočním králem.

 

Svolal všechny muže na nádvoří Zimohradu. „Všichni, kdo jste tady, žíví a v rukou ještě udržíte meče a nářadí. Zkusili jsme vše z tohoto světa, vše co bylo v našich silách. Dnes jsme měl sen, musíme se vydat hluboko pod tento hrad. Není čas na vysvětlování. Najděte si cokoli z oceli, čím rozbijete kámen, musíme probourat stěnu v kryptě.“ Dále se uvidí, pomyslel si a šel za Samem, který ve svých knihách z Citadely hledal vše, co ještě nenašel a nezkusili. „Same“ „Jone, už znám každé písmeno, každou prasklinu v papíře a nic“ smutně pronesl Sam a pohlédl unavenýma očkama na Jona. „Dnes jsme měl živý sen…další vzkaz od Brana…muži již sestupují do krypt“ Vyjevil Samovi celý sen. „Ty jsi ten princ, který byl přislíben. Azor Ahai“ vykoktal Sam.  Jon si skládal v hlavě skládačku z informací, bylo toho na něj na jedno ráno moc. Sam mu již dříve  prozradil, jak pomohl Branovi na druhou stranu Zdi ,co mu vyprávěl mistr Aemon cestou do Braavosu a co vše vyčetl z knih v Citadele.

 

V tom se ozvalo bušení na dveře. Jon otevřel. „Rychle lorde, to musíte vidět“

————————————————————————————————————————

Jon seběhl rychle dolů a už stál přede dveřmi do krypt. Viděl v šeru  schody spirálovitě se točící dolů. Bál se, co na něj čeká, až je všechny sejde. Tam dole jsou staří králové zimy, sedí na svých trůnech s kamennými vlky u nohou a se svými meči na klínech, ale těch se nebál. Duch šel vedle něj s naježenou srstí na hřbetě,ostražitě krčil hlavu a napínal uši. Poté co prošel kolem všech Starků došel na samý konce ke zbořené zdi. Po levé ruce měl hrobku Eddarda, který mu byl celý život otcem a rádcem. Přesto jeho krve nebyl. Jeho kamené oči jakoby se mu omlouvaly.

 

Za hromadou kamenů začínal černý tunel. V rozích byly pavučiny pokryté prachem. Hustý zatuchlý vzduch vanul z útrob chodby, kterou se dlouho odhodlával vydat. První krok byl nejtěžší. Musíš jít, víš, že jsi předurčen. Opakoval si pro sebe.

„Všichni zde počkejte, jen Tormund půjde se mnou. Nevíme co se tam hluboko skrývá“ Dobře to věděl, tušil, vše viděl.

První vběhl Duch, za ním Jon s pochodní, naposledy šel Tormund. Chodba se klikatila, snižovala, zvětšovala, tu zužovala a rozšiřovala. Vzduch byl stále teplejší a slanější. Oslepený plamenem pochodně si hned nevšiml, že se za dalším záhybem chodby černá mění v lehce namodralou barvu. První si toho všiml Tormund. „Jone, světlo“ Jon sklopil pochodeň a přivřel oči. Na stěně chodby před ním tančily modrozelené stíny od světla odněkud z poza záhybu.

 

Jonovi bušilo srdce prudce a nohy se mu měnily v kámen. Šel pomalu, přikrčen pod krápníky obalených solí. Modř sílila a po chvíli nepotřeboval pochodeň, vešli do široké rozlehlé jeskyně a snažili se rozeznat zdroj světla uprostřed. Horko se měnilo v chlad a zase naopak. Po kotníky stáli ve slané vodě. Jejich oči navykly ostrému svitu plamenů a rozenávali křivky, které je obklopovaly.

„To je…“ nadechl se Tormund

„Drak“ skočil mu do řeči Jon. „A to co má v boku je meč“

Tormund natahl ruku k plamenům, ale hned ucukl s bolestivou grimasou v obličeji. „Pálí to, ale ne jako oheň.“

Jon natáhl ruku do plamenů také, necítil víc, než kdyby se dotkl studené vody. Přejel prsty po tvrdých šupinách, po čepeli a uchopil meč. „Ustupte, oba“ ohlédl se na své společníky.

 

Jedním lehkým tahem vytáhl meč z kamenného draka. Meč hořel dál, ale plameny z dračího těla mizely a rozplývaly se. Hrubé šupiny se měnily v duhově lesklé, jakoby se načechraly a napřímily. Hruď se lehce pohla, pak křídlo, krk. Drak se probouzel ze svého tisíciletého spánku. Otevřel oči a z nozdet mu vyšel slabý dým smrdící po síře. Veškeré teplo ustoupil a z kořenů nad hlavamy okapávala vysrážená voda.

 

Drak protáhl své tělo, napl krk a stočil se k návštěvníkům jeho ložnice. Zíral na ně zelenomodrýma očima s oranžovým žilkováním po, kterých klouzala průhledná blána vnitřních víček. Jon natahl ruku a dotkl se jeho tlamy, jakoby hladil koně. Najednou měl za očima v hlavě záblesk…viděl muže z dnešního snu, jak sedí na hřbetu draka…Lehce zavrávoval, zavřel oči a viděl Brana.“Nemusíš se ničeho bát, já ti neublížím, nasedni a můžeme letět“ Branův obličej se ztratil v mlze. Jon s měčem v ruce nasedl na záda draka. Jenže co dál, tunel je příliš úzký…Hrudí se lehl na šupinatou kůži, byla příjemně teplá. „Pomoz mi, co mám dělat“ pošeptal drakovi du ušního otvoru.

Zavřel opět oči…věděl…pozvedl meč a odříkal slova, kterým nerozuměl. Zeme se roztřásla, kameny a hlína mu padaly na hlavu. Pokračoval v odříkávání slov, vše kolem se otřásalo a kámen se trhal jako když roztrhe horký chléb. Strop se vzdaloval, odtrhával, voda z jezera se v kapkách a pásech vznášela kolem. Země, voda a hory tančí. Vzniklá puklina byla dost velká, aby mohl vylétnout ven.

„Vraťte se chodbou, setkáme se nahoře“ zavolal na Tormunda s Duchem. Prach se zvířil pod máchnutím kožovitých křídel, dvě máchnutí a byli mezi čelistmi z kamene. Když vylétli, vše se zhroutilo zpět s hřmotem a duněním tisíce hromů a vytvořilo kráter. Z něj stoupal sloup kouře, prachu a vše zaplavila slaná voda z hlubiny. Na jeho břehu stál bílý, majestátný čarostrom s dlouhými bílými pažemy, s čerenými listy, které ve větru zpívaly svou píseň. Poprvé ji rozuměl…byla to píseň ledu a ohně. Povstal z kouře a soli. Třímal plamený meč, který roztančil horu.

 

Ve spirále se vznesli nad Zimohrad, nad jeho trosky… letěli nad planinou sněhu, než se dostali nad lesy a skaliska. Zamrzlé řeky křižovaly krajinu jako modré lesklé žíly. Největší ledová tepna byla před nimi. Vysoká, od východu na západ se klikatící Zeď.