Povídka č. 2 (17. kolo)

Na sever a ještě dál

Téma „Námořník těžký chleba má“

Quran sledoval širý oceán všude kolem nich. Modravé hlubiny přecházely v bílou pěnu, která s tichým šploucháním narážela do přídi Quranovy lodi, jež trefně pojmenoval „Severní poběhlice“. Dodnes stále nevěděl, čí byla loď původně, kdy byla vybudována či jak přišla o svého majitele. Byla zakotvena ve zchátralém přístavu mnoho mil severně od Pentosu, v dávno opuštěné rybářské vsi. Bylo podivuhodné, že se tak úctyhodná kocábka ocitla v obklopení malých bryček. Když dovedl sehnat posádku, která nevěřila hloupým pomluvám, že je to loď duchů a je jistě prokleta, vyplul na širé moře, o němž od mala snil. Slyšel mnoho příběhů o dávné Valyrii a jejích jezdcích na dracích, o čemž snil každý chlapec i dívka v Pentosu, ale Quran ne. Ten odjakživa snil o vodě a soli.

Jeden ze členů posádky se sehnul nad hladinu moře a uplivl si. Malá kapka slin byla ničím ve srovnání s nezměrným Chvějivým mořem, které je obklopovalo, ale Quranovi to neušlo. Měl bystrý zrak starého mořského vlka a viděl i pro ostatní neviditelné.

„Pane Ilane, v mé přítomnosti ne. Moře je svátost a nezaslouží si býti poskvrněna člověkem…“ opomenul svalnatého námořního Quran.

„Ano, pane, už se to nestane.“

Kapitán nadále stál na přídi Severní poběhlice a upíral svůj zrak do dálky, na ten daleký obzor široširé vodní plochy. Usmál se, nasál chladný vzduch vonící solí a pohlédl na nebesa, kde se třpytily nejrůznější hvězdy noční oblohy. Mnohé neznal, takto daleko na severu se nikdy neocitl žádný hvězdář, který by měl tu čest hvězdu skromně pojmenovat. Quran to mohl udělat za něj, ale neudělal to. Jeho osudem bylo moře, nikoliv nebe.

Z chudého chlapce kapitánem, pomyslel si. Nikdy ani nedoufal, že se z naprosté spodiny Pentosu, jakou on od mala býval, stane bohatý kapitán s takovou pověstí, jakou vyvolávala jen korzárská loď Severní poběhlice. Nejprve se dal Quran na rybářství, ale to mu často znepříjemňovala konkurence. Pak zkusil lov velryb, kdy se vydával na sever do Chvějivého moře. Tam to měl rád, miloval sever a ledové kry kolem, ale stále mu výdělek z mrtvých velryb, prodávaných v Braavosu či Lorathu, nepřinášel uspokojení. Nakonec se však našel v jisté dosti nebezpečné, ale výnosné činnosti, a sice pirátství.

Bylo nespočet lodí, které již vydrancoval. Bylo mnoho škunerů, které po tučné výplatě potopil. A bylo nemálo životů, které někomu vyrval z těla… Ale nikdy ne nadarmo. Nedělal to rád. On občas zkrátka musel. Za jeho služby proslul tak, že i sám Euron Greyjoy si jednou zaplatil Quranovu výpomoc v Zálivu otrokářů. Ostatně jednoho Železného muže na palubě měl, mladého, ale zkušeného a silného. Ten zrovna cosi rozkazoval bandě povalečů.

„Uvažte plachty tak, jak jsou!“ přikázal Quran ke své posádce. „Vítr je klidný, není třeba kam spěchat.“

Ilane nasadil vážný výraz a přistoupil ke kapitánovi. „Pane… jsme už dost daleko na severu. Mužům je zima, ledové kry jsou stále častější a častější. Hrozí nám proražením trupu.“

Quran se přátelsky pousmál. „Cožpak si nepamatuješ, kam až jsme se tehdy dostali?“

„Ano, pamatuji. Ale to byl vrchol léta a teď… teď se blíží zima.“

Kapitán Severní poběhlice mlčel, očividně varování ohledně zimy bral na lehkou váhu. Ano, byli na severu, daleko na severu, všude kolem plavaly nejrůznější kry z bělavého ledu, ale na to byl Quran zvyklý. Na sever se naopak vydával s oblibou, měl to tu rád a byl tu blažený klid.

Cosi se chystal námořníkovi odvětit, ale v tom mu zabránila zelenavá záře na obloze. Nejprve se malé vlnité světélko jako by ostýchalo, ale záhy se rozhořelo po celé tmavé klenbě. Tančící záře zelených a modrých světel se odrážela i od klidné mořské hladiny. Zdálo se, jako by vše kolem utichlo. Světla severu…

Jeden z mužů, očividně nováček, tiše zahýkal a vyděšeně pravil: „Při Sedmi, Pánu světla, ba i Černé koze, to je varování! Nesmrtelná matka obrů tančí po obloze přímo nad našimi hlavami! Tato loď je opravdu prokletá!“

Quran se tak trochu pobaveně ohlédl. „Ale kdeže, můj mladý příteli! To nám jen Sedmero dává znamení, že vše je dobré! Moře je klidné a vzduch čerstvý, nač se tedy obávat? Uvolni se a hleď na tu majestátnost na nebesích!“

Bylo patrné, že se muž uklidnil a s úžasem hleděl nad sebe.

„Ilane, chceš povědět jeden příběh?“ otázal se Quran. Na odpověď však nečekal, a jakmile se Ilane nadechl pro odpověď, kapitán začal mluvit:

„No… Kde bych jen začal… Už je to pěkná řádka let, co jsem tu historku naposledy slyšel. Tehdy jsme ještě velrybařili, pamatuješ si to, že? Ovšemže ano. Onehdy jsme ulovili tu velkou velrybu s jizvou přes hřbet a prodávali jí v Lorathu. Zatímco ses dohadoval o ceně, já se po tom malebném městě zkrátka musel projít. Ano, miluji moře, ale jsme tvorové suchozemští a občas i mně se zasteskne po pevné zemi pod nohama. Lorath byla dokonalá příležitost. No a jak jsem se procházel po ulicích toho města, samozřejmě se obloukem vyhýbaje vykřičeným domům, našel jsem zbídačeného starce, jak se válí na rozbahněné zemi a lije do sebe levné víno. Požádal mne o malý milodar. Při Sedmi, kteří jsou mi svatí, jsem mu vyhověl. A hned štědrou sumou. Stařec se na mne tak mile usmál a v očích mu zazářilo, až jsem na chvíli zapomněl, jaký je svět vlastně kruté a bezcitné místo. Starcova tvář byla zkušená, velmi zkušená, a tak jsem si přisedl, špína nešpína, a zeptal se na jeho příběh. Něco tak zajímavého jsem ještě neslyšel!“

Quran se podivně odmlčel. Kdekoho by napadlo, že to není normální a postaršímu pirátovi už to nemyslí jako dřív, ale kapitán Severní poběhlice to tak měl ve zvyku. Říkal tomu „nutný odpočinek“.

„Tak tedy…“ pokračoval, upíraje zrak na mihotavá světla na obloze. „Stařec se rozmluvil. Před lety, když byl ještě mlád, se živil stejně jako my, tedy velrybářstvím. Byl na jedné lodi velmi laskavého a zkušeného kapitána, který vyplouval lovit velryby taktéž na sever. Avšak jakmile se ocitnul mezi krami, cosi se v něm změnilo. Jako by zešílel a neustále mluvil něco o tom proklatém leviatanovi. Leviatan, jak víš, je druh obrovských velryb zde v Chvějivém moři, Ilane. No, zpět k věci. Plánoval jakousi pomstu jistému bílému leviatanovi, avšak nikomu se nechtěl svěřit s důvodem jeho msty. Posádce se to nelíbilo, nikdo mu nevěřil, a kapitán je přesto neustále proti jejich vlastní vůli hnal na sever, do Bílých pustin ledu a zimy. A pak se to stalo. Loď roztrhala velká kra, když padla na klidnou mořskou hladinu hustá mlha. Jediný, kdo ten masakr přežil, byl onen stařec, který se zachránil na troskách toho, co býval trup. Avšak jakmile se ze všeho dostal, nikdo jej k posádce znovu přijmout nechtěl, že prý s sebou nosí smrt. Bylo mi ho líto a tak jsem mu nabídl místo na Severní poběhlici, ale on svýma zkřehlýma rukama vzal moje, usmál se, poděkoval a zdvořile odmítl. Chystal jsem se již k odchodu, ale stařec mne na poslední chvíli zadržel. Prý to nebyla kra, co je kdysi potopila, nýbrž cosi bílého, obrovského a… živého. To ‚něco‘ stráží tento sever a mezi krami nepustí nikoho, kdo tu nemá co dělat. Alespoň tak mne stařec varoval… Když jsme se po nějaké době vrátili do Lorathu znovu, tentokrát už jako piráti, starce jsem již nenašel. Nepochybně přišel jeho čas…“

Ilane nevěděl, co říci. Oněměle zíral na svého kapitána. Příběh se mu zdál až uvěřitelný, přestože tušil, že si Quran jen dělá legraci. Ale cosi v jeho hlase mu dodávalo smrtelnou vážnost. Až po několika drahně dlouhých chvílích dokázal vůbec promluvit: „Věříte Vy v to monstrum, co stráží vody Chvějivého moře tady, na severu?“

Quran váhavě pohlédl na námořníka. Chvíli přemýšlel, ale pak přece jen promluvil: „Kdoví, co tyhle chladné vody ukrývají. Na tomto světě je toho mnoho, o čemž člověk neví a ani vědět nebude. Tak proč by ne?“

Oba pak zírali na moře a světelné představení na obloze.

„Tak dobrá tedy!“ zvýšil kapitán hlas. „Obraťte loď, vracíme se!“

Severní poběhlice se pomalu otočila, jak mužstvo opatrně navigovalo loď skrz ledové kry. Nepochybně nastal čas opět vydrancovat nějakou z obchodních lodí…

Loď plula dlouho. Ještě téže mrazivé noci se však od severu přihnala zuřivá bouře. Chladný vichr se opíral do plachet, stěžně vrzaly a mužstvo ostře nadávalo. Moře se rozbouřilo a vítr kvílel, jak pronikal mezi ledovými krami. Znělo to jako naříkání šílenců.

Náhle, zničehonic, loď narazila do bílé ledové kry. Ta ji roztrhla vejpůl a Severní poběhlici tak zchvátila temná mořská hlubina. Všichni muži se buď utopili či umrzli, každopádně nejdéle vydržel Ilane. Jak klesal do mrazivých vod s vědomím brzké smrti, byl by přísahal, že ve vodě cosi viděl. Cosi obrovského, bílého, jak to mizí v černé hlubině. Viděl bílý velrybí ocas, nepřirozeně velký…