Povídka č. 5 (17. kolo)

EPILOG

 

Trůnní sál byl zahalen do stínu, který mu v palčivém horku brzkého odpoledne připomínajícího letní den poskytovaly silné zdi a závěsy na oknech z jižní strany. Před křeslem místokrále stála delegace z Dorne, kterou vedl snědý mužík připomínající sušenou tresku. Svou žádost však přednášel s veškerou možnou vehemencí. Dorne velmi záleželo na snížení daní, neboť po skončení války se obchod znovu probouzel a obchodníci si zatím Sluneční kopí nijak nepředcházeli. Spíše se mu, vzhledem k místní situaci, vyhýbali obloukem.

„Jasnosti,“ sklonil se vyslanec v úkloně, za jakou by se nemusel stydět žádný potulný herec, „za našeho ctihodného prince i za cech obchodníků naléhavě žádáme korunu o úlevu na daních. Jejich výše nám už nedovolí se ani nadechnout.“ Poklekl na koberci s vetkanou korunou na svazku klíčů. „V našich přístavech vídáme jen lodě s potravinami, u kterých jsou si kapitáni jistí okamžitým rozprodáním nákladu. Ty, anebo takové, co potřebují opravu. Obchod s velbloudí vlnou a kořením je v troskách. Stále musíme bojovat s piráty, kteří se množí jako morové vši. A zisk nám utíká pod rukama i kvůli pašerákům a černému trhu. Věřím, že Tvoje Jasnost toto vše chápe a vyjde nám vstříc, jak jen to bude možné.“

Tyrion si promnul rukou vous a opřel se v místokrálově vysokém křesle. Sansa ze svého místa na galerii viděla, že zvažuje, jak zformulovat odpověď.

Ze zpráv, které četla, věděli, že situace v Dorne je skutečně tak špatná, jak vyslanec líčil. Nicméně v Dorne kvetly i jiné problémy, které si mužík nechal pro sebe a s nimiž bude nutné se vypořádat. Byla to korupce na nejvyšších místech i v přístavní správě, dále zanedbané pevnosti poničené při bojích či nedávným zemětřesením a navíc stále nedostatečně obsazené spolehlivou posádkou. K tomu sucho na polích, kde se zhroutil zavlažovací systém. Větší města, která v posledních bouřlivých letech zcela rezignovala na opravu stok a úklid ulic, zase sužovaly občasné epidemie tyfu a ostrovní horečky. Kromě toho zde byli povstalci, skrývající se v horách, podporující údajného syna prince Aegona a princezny Arrianne, původní zákonné dědičky trůnu.

Tyrion si gestem ruky přivolal sekretáře. Sansa měla dojem, že je to ser Devan. Chvíli se probírali dokumenty, které delegace přinesla. Pak je porovnávali se svými vlastními záznamy z místokrálova archivu. Až poté a po pár tichých slovech prohozených se serem Devanem se Sansin manžel obrátil k Dornům s odpovědí:

„Daně bychom snad do určité míry upravit mohli. Pod podmínkou, že částku, o kterou je snížíme, využijete k opravám hlavních přístavů.“ Podíval se zamyšleně na delegaci. „Dohlédnou na to zmocněnci, které osobně vyberu. Uvědomte si ale, že z vašich peněz hradíme kromě jiného výzbroj posádek na Kamenných schodech. Bez nich by si vás piráti už dávno nacpali do kapes. S tím, jak odbýváte vlastní obranu, jste na tom teď hůř než želva obrácená krunýřem v písku. Koruna má samozřejmě zájem na oboustranné prosperitě…“

Dornský vyslanec začal překotně hovořit. Doširoka k tomu gestikuloval. Zjevně předkládal další podrobnosti, které mohly ovlivnit výsledek jednání. Sansa už ale nečekala na ukončení audience. Ta vypadala, že se ještě zvrtne spíš na dlouhé kupecké handrkování. Navíc ji už začínalo obtěžovat horko v sále. Sešla tedy raději bočním schodištěm dolů do přízemí, kde bylo mnohem příjemněji.

Prošla kolem vysokých strážných u vchodu a vstoupila do obrovské místnosti otevřené k moři. V rohu na lavici u okna se krčila dvě vyděšená děvčata. Jedno na sobě mělo hnědou zástěrku služebné, to druhé bylo oblečené v šatech mnohem důstojnějších barev vhodných pro královskou chůvu. Když zahlédly Sansu, vyskočily s rychlou úklonou a jedna z nich jí roztřeseně nabídla citronovou vodu a fíky z tácu na malém stolku vedle nich. Sansa je pozdravila a prohodila s nimi pár zdvořilých slov. Občerstvení s díky odmítla. Dívky se poté sesedly znovu k sobě a pokračovaly v tiché výměně důvěrností. Jen pak nepřestávaly Sansu sledovat s velmi špatně skrývanou zvědavostí.

Na druhé straně místnosti velké jako turnajový sál odpočíval drak. Sansa k němu opatrně přistoupila. V dračím pařátu, stulený jako v kolébce, spal v lehké vlněné přikrývce s holýma ručkama i nožkama sotva osmiměsíční chlapec. Sansa ho jemně pohladila po chocholce zlatého chmýří na hlavě. Dítě se jen zavrtělo, ale neprobudilo se. Drak však otevřel oči a zlehka se Sansy dotkl kožnatým výčnělkem na tlamě.

„Ach. Odpusť, nechtěla jsem tě vzbudit.“ Sansa poodstoupila. Stále si ještě nemohla zvyknout na drakovy rozměry. Přitom byla v jeho společnosti nesmírně ráda. Čerpala z jeho síly vlastní klid a jistotu.

Pohladila chlapečka znovu, velmi opatrně. Máš jen nás, drobečku, pomyslela si smutně. V den, kdy jí ho Jon svěřil, se snažila přijít na veškeré argumenty, jak jeho rozhodnutí zvrátit. Neměla však úspěch.

„Vzdám se vlády, Sanso. Svěřím ji, společně s dítětem, do rukou Tyriona a tebe.“ Podíval se na ni tázavě. „Chápu správně, že jste se tedy nakonec dohodli vaše manželství potvrdit?“

„Zdá se nám to oběma nejlepší.“ Když už přetrvalo takové roky i všechno ostatní.

„Dobře. Jsem rád – kvůli vám.“ Usmál se na ni krátkým, hřejivým úsměvem, vyjadřujícím podporu jejího rozhodnutí. Pak se vrátil k vážnější části rozhovoru: „Hodně věcí se tím navíc usnadní. S Tyrionem jsem mluvil už včera večer. Souhlasí. Svěřím mu plné pravomoci včetně případného regentství. Takže po sepsání potřebných listin odplujete do hlavního města. I s dítětem. Chlapec už je na tebe zvyklý. Staráš se o něj od prvního dne, takže tě považuje za svou matku. Bylo by kruté vytrhnout ho teď z tvojí náruče. Podle zpráv, které přivezl Tyrion, byste ale měli odjet co nejdříve.“

Sansa musela chvíli přemýšlet, aby pochopila, co právě slyšela.

„Vážím si tvojí důvěry“, řekla nakonec „A děkuji ti – za sebe i za Tyriona. Ale – copak se vzdáš Západozemí jen tak lehce? Po všem,“ co to stálo nás všechny, chtěla nejdříve říct. Ale pak si uvědomila, co se jeho slovy mění a dodala jen tiše: „… cos za něj musel zaplatit?“

„Já sám už přece vládu převzít nemohu. To dobře víš.“

Byla to pravda. Snažila se před tím zavírat oči, ale viděla to každý den.

Pokusila se ho potěšit: „Slyšela jsem, že i princ Doran měl přece problémy s chůzí.“ Diplomaticky řečeno. „Na trůnu přitom zůstal dlouhé roky a Dorne tím podle všeho nijak netrpělo.“

Jon potřásl hlavou. „Doran vládl jen jednomu z menších království. I tak měl co dělat, aby o něj nepřišel. A to si navzdory své nemoci dokázal udržet vždycky čistou hlavu. Se mnou je to jiné. Stává se mi, že někdy vůbec nevím, co se děje kolem a stěží dokážu odlišit jednoho člověka od druhého. Jako bych přišel na chvíli o všechny smysly.“

To bylo horší, než Sansa čekala.

Řekla opatrně: „Mistr přece říkal, že něco podobného můžeš očekávat. Ale časem že by se dalo hodně zlepšit.“

„Možná. Za pár let…. A může to být i naopak.“ Unaveně si přejel dlaní zdravé ruky přes obličej. „Země na to už ale čekat nemůže. Musím se rozhodnout hned.“

„Když ale odjedeme, jak si tu poradíš sám?“

„Sem patřím. Seveřané mě znají a myslím, že mě dokáží přijmout i takového, jaký jsem. Nu, přinejhorším, pokud bych se jim zdál už příliš rozbitým, vyřešilo by se vše rychlou a čistou cestou. Jako troska tu v žádném případě zůstat nehodlám.“

Sanse zamrzl úsměv na rtech. Dobře si vzpomínala na minulé roky, kdy mnoho lidí opustilo své domovy a odešlo do noci, aby nebyli ostatním přítěží. Byl to starý zvyk, který se drsnějšími kraji Severu táhl už několik tisíc let.

„To přece nemusíš,“ dostala nakonec ze sebe. „Kdyby, tak tu raději zůstaneme. Pomohla bych ti se vším, co bys potřeboval…“

Jon jí stiskl ruku. „Jsi moc laskavá, ale to by nemělo smysl ani pro mě.“ Pokusil se pohodlněji posadit. Šlo to jen obtížně, ale Sansa viděla, že nechce žádnou pomoc. „Doufám ale, že tak daleko snad věci nedospějí. Navíc, nebudu se muset bránit takovým útokům zvenčí jako vy na jihu. Tady málokdy hrajeme složitou hru o trůn, když většinou je dost co dělat s vlastním přežitím.

A prozatím tu se mnou zůstává Arya. Slíbila mi, že počká, dokud se věci nevyjasní. Možná si to sama neuvědomuje, ale právě ona má v sobě ukrytou sílu i tvrdost starých králů, asi nejvíc z nás. Ta mi jistě poví, jestli přijde čas na to odložit plášť a vyjet si navečer do hor. Kdoví, možná ji to pak přiměje změnit názor a zůstane?“

Sansa jen nasucho polkla. Pak navrhla: „Možná bych se tu mohla nějakou dobu zdržet jen já s dítětem? Vždyť tím, že ho pošleš pryč, se sám připravíš o nejkrásnější dny z jeho života.“

„To bohužel nepůjde. Tebe a Tyriona potřebuji v první řadě v hlavním městě. Jste nejspíš jediní, kdo v současné době správu království zvládne a především jediní, komu v tom mohu bez výhrad důvěřovat. Tvůj manžel už schopnost vládnout dostatečně prokázal. A nezapomeň – vždyť ty sama jsi úžasná žena. Odvážná, moudrá i krásná zároveň. Myslím, že jinou takovou dnes v říši nenajdeš. Zasloužíš si v ní také svoje místo. Můžeš Tyriona podpořit a vyvážit u lidí jeho tělesné nedostatky. Vždyť jsi přece dospěla uprostřed politických intrik. Učili tě Lannisterové, Královna trnů, Varys a především Malíček.“

Petyr Baeliš. Na toho nedokázala vzpomínat bez hořkosti. Občas měla chuť splatit mu znovu všechny rány, které v ní zanechal. Ke všemu byl zodpovědný za smrt Sansina otce, čímž rozpoutal v Západozemí válku v nejhorší možnou dobu. Byl ovšem mistrem v politických kličkách ve věcech, na kterých mu osobně záleželo. Sansa se od něj naučila hodně.

Jon pokračoval. „A nezapomeň, dítě je dědicem království. Musí proto vyrůstat všem lidem na očích. Jinak ho budou vždycky považovat za cizího. Za dobyvatele, jako Daenerys, i přes její původ a kouzlo. Vzpomeň si, Joffrey v sobě přece neměl laskavosti nebo hrdinství ani špetku. Přitom na něj někteří lidé stále myslí jako na zlatého právoplatného prince.“ Povzdechl si a tiše dodal: „Krom toho možná tušíš, že ve skutečnosti není jisté, kdo…“

V tu chvíli Sansa pochopila zbytek. Povídačky mezi služebnictvem. Pohledy, kterými ser Mormont vždy sledoval svou paní, i doteky, kterými mu občas odpovídala. A zdá se, že těmi nakonec opětovala jeho city. Stalo se tak zřejmě ve zklamání po některé manželské roztržce. Uvědomila si, že ti dva, královna a její rytíř, k sobě svým způsobem patřili vlastně už celé dlouhé roky, kdy Jorah Mormont miloval svoji paní a pomáhal jí na cestě k Železnému trůnu. A právě do rukou svého šampiona nakonec Daenerys v zoufalé době po Johnově zranění vložila svoji nejvyšší důvěru.

Jestli ovšem i to ostatní je pravdou… „Pak tedy…  neměl by sis měl raději vybrat jiného dědice?“

„Ne, to rozhodně ne. Přemýšlel jsem o tom vícekrát. V každém případě je to Danyin syn. Má v sobě dračí krev. Je poslední z rodu Targaryenů. Kdo jiný by měl mít nárok na trůn?“

„Kdyby ti bohové dopřáli další děti? Vím, je to brzy, ale možná jednou…“

Jon zavrtěl hlavou. „Na tom nezáleží. Dany se pro nás ve skutečnosti obětovala. Zaslouží si, aby za ni životní sen převzal alespoň její syn.“

Sansa se zamyslela. Vzpomněla si na cosi, co jí kdysi řekl Tyrion. Bylo to jedno zvláštní úsloví o mincích. Proto se ještě zeptala: „A kdyby se časem ukázalo, že chlapec není… v pořádku?“

„Ponechávám si zatím formální titul krále. S trochou štěstí vše, co potřebuje, je správná výchova a laskavá náruč. Doufám, že obojí najde u vás dvou.“

Poodstoupila. Dítě spalo dál a smetanově bílý drak pokrytý jizvami střežil jeho spánek. Za hřbetem draka, volně zavěšený na zdi, svítil tlumeným plamenem obrovský dvoubřitý meč. Jeho čepel jakoby se chvěla vnitřní silou. Prsty ohně, které se z kovu vynořovaly, měly měděnou, stříbrnou, jindy purpurovou barvu. Zdálo se, jako by tiše hovořily hlasem spleteným z hukotu hořícího krbu, ševelení nočního větru a lidských slov. Byl to meč vykovaný Gendryho rukama pro sera Joraha Mormonta.

Sansu obešla hrůza pokaždé, když si vzpomněla, jak byl meč stvořen.

Byl to den nekonečné temnoty. Chovala na rukou maličkého prince. Ve vedlejším pokoji se zatím porodní bába pokoušela zachránit život jeho matky. Čekali tehdy napjatě na odvetu za poslední útok, který ještě vedl Jon. Bylo třeba vyřešit, jak postupovat dál. Muži se o tom radili v hodovní síni. Jen Melisandra, obcházející kolem jako rudý přízrak, místo rad šeptala nad svícemi každému podivně známá slova cizím jazykem. Jako by tak splétala síť – hustou, i s velkými oky zároveň. Nakonec pozdě večer přišel do Daenerysina pokoje ser Jorah. O čem společně s Dany a s Melisandrou hovořili, neslyšel nikdo. Ale pak se na nádvoří ozvalo bušení kovu o kov. Gendry stál u Drogona a společně s ním pod Melisandřinými kouzly koval svůj mistrovský meč. A ten byl zakalen v krvi královny Daenerys. Když Mormont poklekl s přísahou u těla své umírající paní, vyšlehl z meče plamen. A pohled na dva lidi, kteří se loučili v záři meče, byl tak úchvatný a krutý, že na něj Sansa nezapomene do konce života.

Věděla, že, že jednou přijde čas, kdy chlapec sám svou vlastní rukou uchopí ten meč, stejně jako přijme svoje jméno. Ale dnes to bylo jen malé dítě spící pod ochranou posledního z draků.

Meč zatím poklidně zářil v příšeří dračího stínu. A zářil i mezi lidmi, v písních opěvujících jejich hrdinskou bitvu s temnotou. Sansa jich už slyšela bezpočet a stále přibývaly další. Některé vycházely z pravdy, jiné si z ní jen udělaly podstavec, jako by si jimi lidé ještě dodatečně dodávali odvahu. Písně o strašlivé nekonečné zimě protkané umíráním a boji v ledové noci, písně o bezejmenných lidech čelících hladu a Jiným, písně o hrdinech z velkých rodů i dalších válečnících, o meči stvořeném z dračího ohně a vytouženém příchodu jara.

Sansa si vzpomněla, jak Bran kdysi miloval hrdinské příběhy. Jak moc coby malý chlapec a ještě i po svém zmrzačení toužil patřit do jednoho z nich.

S touto myšlenkou se obrátila k drakovi. A najednou – jako by ho viděla poprvé. Opatrně se naklonila přes jeho trny a s úctou ho políbila. „Teď jsi prvním rytířem království,“ řekla mu něžně.

Drak doširoka rozevřel oči. Zachvěl se a vyfoukl trhaný obláček páry. Mohou draci plakat? napadlo Sansu. Jak by to šlo dohromady s ohněm? Jemně pohladila jeho nozdry. Drak se na ni znovu podíval Branovýma očima. Bohové nám někdy vyplní sny tak zvláštním způsobem, napadlo ji.

S větším klidem v mysli pak pomalu odcházela ke svým komnatám. Možná opravdu záleží na tom, co si přejeme, říkala si. A u dítěte zase záleží především na tom, jak je přijme muž, který je má vychovávat. Ne ten, který je v kterési vášnivé noci pomohl přivolat na svět. Tento chlapec má naštěstí zatím ji a Tyriona. Jednou snad bude mít i svého, jak věřila, skutečného otce.

Po schodech ke své ložnici stoupala pomalu, s velkou opatrností. Neboť sama v sobě si nesla příslib budoucnosti vzešlé z divokých časů, kdy šlechtické tituly ztratily svůj smysl. Ten příslib měl už v příštích dnech naplnit její a snad i Tyrionův život vlastním štěstím. Jen byla si v tomto ohledu jistá jednou věcí – že její dítě rozhodně nebude trpaslík.

 

Toho dne vyjeli z hradu společně.

Slunce se teprve prodíralo z hradby šedých mraků. Foukal čerstvý chladný vítr nesoucí v sobě kapky vody, jež mohly být právě tak rosou jako mrholením. Přesto obloha slibovala cosi lepšího. Jonovi se tentokrát podařilo dostat na koně téměř bez pomoci štolby. Alespoň levá noha už ho konečně začínala poslouchat. Měl z toho radost. V poslední době ho trápila stará zranění víc než dost a potřeboval už čerstvý vzduch jako havran zavřený dlouho v kleci. Sevřel uzdu mezi ztuhlými prsty.

Arya jela s ním. Vybrala si dnes vzpurného grošáka s tvrdou tlamou a dlouhými rousy. Kůň očividně ještě nebyl dobře zaježděný. Neklidně tančil a štolba měl co dělat, aby stačil uhýbat před jeho kopyty. Vpředu i za nimi jeli strážní, desítka mužů v lehké zbroji, kterým se pod nohama pletla smečka psů.

Vítr rozvinul vlajky na věžích. První z nich patřila Starkům. Na druhé se ukázal Ledový drak. Třetí zástava na nové Strážní věži nesla osobní znak Bastarda ze Zdi. Byl na ní bílý zlovlk nad bílou zdí v černém poli. Oči zlovlka se v ranním světle rubínově leskly.

Projeli městečkem a vydali se kolem potoka k lesní cestě. Stopy války už byly tvrdou prací obyvatel značně odstraněny. Přesto je stále nacházeli všude. Náměstí s pouhými pár trhovci, zhroucené domy s prázdnými okny, opuštěné hospodářství, zničený most, holina vypálených stromů, mrzák, který s posledními dvěma dětmi a vyhublým poníkem začal obdělávat zarostlé pole.

Musíme obstarat další koně, přemítal Jon. I na jihu byl ještě všeobecný nedostatek potravin, neboť několik jarních měsíců zatím nestačilo zajistit obilí na vývoz. S podporou královského loďstva by se však mohlo v konvoji podařit přivézt zásoby z Letních ostrovů. Osivo, chovnou drůbež a dáme se znovu do pořádku.

Jeli zvolna. Poprašek sněhu z minulého dne už téměř roztál. Slunce jim začínalo zlatit cestu. Jon se pokusil zadívat do dálky. Občas trpěl dvojitým viděním, dnes si ale naštěstí mohl vychutnat krásu křovinatých luk, které se konečně začaly pokrývat zeleným porostem.

Zkusil na chvíli pobídnout koně do klusu. Mimochodný vraník byl velmi inteligentní, takže nevyrazil divoce, respektoval jen náladu jezdce. Jon se díval, jak Arya cválá kolem a zkouší možnosti svého grošáka. Při prudkém skoku se jí uvolnil cop. Vlasy jí na chvíli vlétly do očí. To ji vůbec nezastavilo. Pobídla koně k dalšímu skoku přes bahnitou strouhu. Pak zatočila zpět, aby objela zadní dvojici strážných. Hullen by na ni byl pyšný, pomyslel si Jon. Tak dobře nejezdil snad ani Rob.

Ta myšlenka ho na chvíli vrátila do smutku. Jeli opět zvolna. Jon přitom myslel na den, kdy pod ním Rhaegal zahynul při prolomení obrany nemrtvých, což byla na dlouhou dobu jeho poslední vzpomínka. Myslel na také Brana, jak mu muselo být v Drogonově těle, když se mu s Jorahem Mormontem na hřbetě konečně podařilo zničit poslední sílu Zimy. Zatímco ti dva se zbytky jejich armády zachraňovali zemi lidí, Bran sám byl mezitím ironií osudu zavražděn zabijáky vyslanými tehdy již mrtvou Cersei. Přežil jen díky tomu, že vstoupil do posledního z Daenerysiných draků, neboť také Drogon při útoku zemřel společně se svým jezdcem. Splnili však svůj úkol. Shořeli společně i s jejich nepřáteli a ze všeho zůstal v troskách jen meč.

Jon jel dál a vzpomínal na svá dvě manželství. Na dítě, které svěřil společně se Západozemím Tyrionovi a Sanse. Na Daenerys i na Ygritte, neboť i ta jeho ženou podle zvyklostí divokých bezpochyby byla. Každá tak jiná, přesto je obě spojovala hrdost i oheň, v němž nakonec odešly.

Jel dál a myslel na budoucnost Severu a snad i na svou. Napadaly ho různé myšlenky. Nakonec ho jedna z nich přiměla zastavit na úpatí kopce s povalenými mohylovými kameny porostlými mechem.

Arya přijela až k němu. Její kůň se zatím zklidnil. Arya měla vlasy stočené do chundelatého uzlu. Její oči se přitom smály.

„Copak, už ses unavil?“

Jon jí odpověděl úsměvem: „Podle toho, co vyprávěla Dany, by mě Dothrakové hodili do příkopu s podříznutým krkem už dávno.“

„Dnes ale ne.“

„Ne, dnes ne,“ souhlasil Jon. „Doufám, že takových dní bude víc.“

„Přála bych ti to.“

Jeli mlčky a slunce je hřálo do zad. Jon najednou znovu zastavil. „Sestřičko…?“

Arya na něj pohlédla s otázkou v očích. „Tak jsi mi už roky neřekl.“

„Máš pravdu. Dávno jsme vyrostli.“ Jeho kůň znuděně přešlápl a kopl zadní nohou do hromady sněhu navátého mezi balvany metelicemi z posledních dní. „Zažili jsme mezitím hodně. Ty jsi prošla polovinou světa a na mě si lidé pořád ještě ukazují jako na mrtvolu.“

„Správně. Možná bys je měl začít chodit strašit.“

Jon se zasmál: „Děti přede mnou utíkají už teď.“ Pak zvážněl.

„Arry, vím, že chceš odjet. Ale nepřemýšlela jsi někdy nad tím, jak moc ti na Severu ve skutečnosti záleží? Víš, myslím si, že patříš sem, stejně jako já. Máme jeho krev.“

Arya k němu vzhlédla: „Jak to myslíš?“

Jon pokračoval: „Patříme sem, oba. Bratr a sestra už nejsme… rád bych věděl… zvážila bys někdy možnost zůstat na Zimohradu natrvalo? Zůstat tu – se mnou?“

Arya se na něj překvapeně podívala. A v tu chvíli jako by se čas vrátil o dlouhou dobu nazpět. Arya měla na okamžik pocit, jako by znovu stála na schodech v Pobočníkově věži. Vedle ní klečel její otec, držel ji kolem pasu a mluvil s ní o její budoucnosti. Slova se rozplývala v mlze, která dělila její vzpomínku od skutečnosti. I tak se jí zdálo, jako by k ní lord Eddard natáhl ruku a přitiskl ji k sobě. Věděla, co jí chce říct. A její odpověď byla jasná.

Natáhla se hluboko pod břicho svého koně, aby dosáhla až k závěji u cesty. Pokrčila rameny a hodila po Jonovi plnou hrstí sněhu. „Já se mrtvých nebojím.“ A pobídla koně na zpáteční cestu.