Lord zapadajícího slunce
„A pak prozřel, ten, co snil –
když se soud jeho rozjasnil.
Pod závoj vhlédl a nohy na ramena vzal,
neboť spatřil: Za ženu jelena si bral!“
Zabrnkal jsem poslední tóny na své loutně, a když dozněly ozvěny protáhlého „braaaal“, v hospůdce se strhnul hotový blázinec. Všichni se začali smát, jakoby to mělo být to poslední, co udělají, nalévat pivo, házet po sobě kousky plesnivého sýra a ti, co doposud tančili na stolech a předváděli mou baladu (Píseň o rytíři, jenž si bral jelena se nikdy neomrzí), slezli za doprovodu hýkavého smíchu, popřípadě se zhroutili do opileckého spánku přímo uprostřed sestupu na udusanou hlínu, která v krčmě U Smrdutýho vosla sloužila coby podlaha. Několik málo děveček s ruměncem na tvářích přispěchalo, hodilo do mého klobouku pár stříbrných a já jim za to vysekl hlubokou poklonu. Děvčata se zachichotala a odkvačila stejně rychle, jako se zjevila.
„Výborně, výborně!“ tleskala hospodská, kyprá postarší žena, víc širší než delší, která doposud vedla hlavní taneček při mém zpěvu. „Už dlouho jsme tu neměli tak dobrého pěvce, jako jsi ty… Jak ti vůbec máme říkat? Za pár stříbrnejch ze svýho kloboučku tady můžeš zůstat třeba i týden.“
Hluboce jsem se uklonil, což vyvolalo další bouřlivý smích („To je poprvé, co se někdo ohybá k její suknici dobrovolně,“ poznamenal jakýsi muž s dýmkou). „Bylo by mi ctí, má paní. A můžete mi říkat Zlaté hrdlo, nebo alespoň tak jsem byl znám v Braavosu.“
„V Braavosu?“ zahřímal brunátný mužík násavající svou medovinu. „Co tě vedlo do takový díry, synku?“
„Okolnosti,“ usmál jsem se a pohladil svou loutnu. „Příliš dlouhý příběh.“
„Tak nám ho pověz!“ zvolal kdosi a několik málo zběhlých vojáků v koutku začalo na důkaz souhlasu bušit korbely o dřevěný stůl.
Hospodské se to nelíbilo. „Žádný takový, hošku! Zpívej! Vyprávět si můžem sami.“
„Je to ale dlouhý a smutný příběh,“ poznamenal jsem.
„Však nevadí! Jídla i chlastu máme dost,“ přikývla stále trochu rozjuchaná vlastnice Smrdutýho vosla. Když jí někdo na oplátku zakřičel: „Jenom hezký ženský chybí!“ okřikla ho velice neslušnou nadávkou a přívětivě se na mě usmála. „Tak hrej a pěj, panáčku, dřív, než mi dojde pivo.“
Usmál jsem se, naladil loutnu a spustil:
„Kdysi dávno – je to už mnoho let –
nemusím nad tím ani přemýšlet,
stalo se za dob, kdy bylo v krčmách střízlivo,
když byla zima, blýskalo se a jiskřilo…“
Události, o kterých jsem v jedné zapadlé hospůdce kdesi v Arrynském údolí zpíval, se staly skutečně před mnoha a mnoha lety, kdy ještě existovala jistá pevnost široko daleko známá jako Hrádek Východu, nacházející se kdesi v malebném kraji v Rovině. Dnes už po Hrádku zbyly jenom sutiny a rozvaliny a po rodu Dawnů, který tam žil, pouze bezejmenné hroby. Svého času se však jednalo o pěkné místo s krásnými přilehlými pozemky, kde sem tam Dawnové hostili i velké pány z Vysokých Zahrad. Samozřejmě to bylo ještě v dobách vlády Targaryenů. Povídá se, že Dawnové vzešli z jedné z jejich vedlejších rodových větví, proto se u nich dědila fialová barva očí.
Hrádek Východu byl postaven na úrodném prostranství a za svůj název vděčí legendě, podle které zakladatel rodu, který zde později začal vládnout, přesvědčil slunce, aby si s ním zahrálo kostky. Protože prohrálo, muselo splnit vyzyvatelovo přání – a sice že Hrádek bude prvním místem, kterého se dotknou sluneční paprsky, aby tak celému světu dal najevo, že „jeho rod nezapadá“. Rodu se pak začalo říkat podle jejich sídla a velkým pánům, kteří z něho vládli, Lordové vycházejícího slunce. Pravda je samozřejmě mnohem prostší, ale proč bychom se jí měli zatěžovat, když nám pověst předkládá tak krásnou verzi?
Dawnové tam vládli mnoho let a vládli by jistě dlouho, kdyby nedošlo k našemu příběhu. Ale hezky popořadě.
Člověk, který způsobil zkázu celého rodu i jejich věhlasného bohatého sídla, se narodil někdy za dob vlády Aegona III. jako prachpustě obyčejný syn děvky, o něhož se nemohla starat. Porodila ho v tichosti v nějakém zapadlém nevěstinci v Králově Přístavišti a ponechala ho pár minut chůze od hlavního města Západozemí u cesty, aby tam buď zemřelo, nebo potkalo šlechetného pocestného, který by se ho ujal. Svého otce nikdy nepoznalo a nejsem si jistý, zdali sama matka věděla, kdo otcem je. I když jsem zazpíval, že „byla zima, blýskalo se a jiskřilo“, v době, kdy to nebohé dítě matka nechala u cesty, bylo nádherné letní počasí.
Asi vás ani nepřekvapí, když vám povím, že dítě skutečně potkalo jakéhosi šlechetného kolemjdoucího. Jmenoval se Ben, měl něco přes čtyřicet let, jeho žena zemřela na chřipku, syn odešel do války a dcera utekla s nějakým pirátem kamsi za moře. Ben byl sedlák, měl statek ve vesničce Hůra asi dva dny cesty od Králova Přístaviště po Růžové cestě. Hůra se skládala jen ze shluku několika málo dřevěných domů a jednoho septa, alespoň v době našeho vyprávění. Jak to tam vypadá teď, netuším.
Ben se zrovna vracel z jakési obchodní schůzky s místokrálem, když zahlédl to dítě. Možná by ho tam byl nechal, ale jakýmsi podivným způsobem ho nesmírně zaujalo: neplakalo, naopak se zvědavě rozhlíželo kolem sebe a svým způsobem Benovi připomínalo jeho vlastního syna, když byl ještě malý. „Peněz mám dost a práce taky. Mámu mu nahradí sousedovic Gretta, ta má mlíka na rozdávání,“ zabrblal si pod vousy a dítě vzal k sobě na povoz.
Dal mu jméno Archie, podle Archibalda Dawna, původního zakladatele rodu Dawn, které v tu dobu vládlo svému malebnému území, pod které spadala i Hůra. A jak doufal, o dítě se starala pomalu celá ves; Gretta kojila, stará bába kořenářka hlídala, když byl Ben na poli, a mladý Thom mu sem tam utkal oblečení. A Archie vyrůstal v pokoji a v radosti ze života, nic mu nechybělo a na nic si nestěžoval.
Jednoho dne se však všechno změnilo, jak už to u takových příběhů bývá.
„Jednou v noci, patnáctý rok měl,
začínal hledat života svůj směr,
když se přihnali ti bastardi,
ti ohavní s Havranem, špinavši.“
Říkali si Pekelníci, banda hrdlořezů, které vedl velice hloupý muž jménem Harrton, přezdívaný Havran (podle svého černého odění), sedm stop vysoký svalnatý hromotluk. Povídalo se, že zběhl z Noční hlídky a protože nic neuměl a věta o více jak čtyřech slovech mu činila značné potíže, stal se lapkou. Ostatní, asi dvacet agresivních chlapů, kteří na tom rozumově byli asi stejně jako jejich velitel, Harrtona Havrana následovali jenom kvůli jeho síle a brutalitě. Ve své době, nebylo to mnoho let, si většinou vytipovali menší vesničky a ty surově přepadávali. Hůra byla bohužel mezi nimi – ženy ohavně znásilnili a podřízli jim krk, vyjedli všechno, co jim vesnice nabídla, a zabili každého, kdo se jim připletl do cesty. Takový byl i Ben, chudák jeden bláznivá, zabil tři z Pekelníků, ale nakonec mu Havran holýma rukama zlomil vaz. Pak přišli i na Archieho, který se schovával pod postelí. Když se mu pokusili rozseknout lebku sekyrou, nabídl své služby Harrtonu Havranovi jako osobní panoš. Harrtonovi se velice líbila představa sebe samého jakožto rytíře, a tak souhlasil.
Archie putoval s Pekelníky asi tři roky (to už si nepamatuji přesně). Viděl mnoho škaredých věcí a lhal bych, kdybych řekl, že ho to nijak nepoznamenalo. Spíše naopak. Sice předváděl, že je stejně lačný po krvi jako ostatní kumpáni z Pekelníků, ale ve skutečnosti byl inteligentní a tušil, že jejich řádění už bude brzy učiněno přítrž. Na konci jeho osmnáctého dne jména už z původních dvaceti Pekelníků zbývalo jen pět, včetně Harrtona a Archieho. V tu dobu už Archie byl od nich odhodlaný utéct; naučil se zacházet s mečem, lukem i sekyrou a byl připraven Harrtonu Havranovi i podříznout krk.
Pekelníci však nebyli jediní, kteří se pod rouškou tmy kradli ztemnělými lesy, loupili a rdousili. V oné době se po lesích Roviny pohyboval i jeden zlovlk. Nikdo vlastně pořádně neví, kde se tam ten zlovlk vzal a co tam dělal tak daleko od severu, ale choval se velice zmateně, někdy plaše a někdy velice agresivně, proto se říkalo, že ztratil rozum (i když nikdo netušil, jestli může vůbec takový zlovlk zešílet?). Jeho počínání bylo nakonec tak neúnosné, že z Hrádku Východu vyšlo následující prohlášení: Kdokoli, kdo zabije zlovlka, se stane dědicem Alexandra Dawna, pánem Hrádku Východu a oficiálním pánem dawnského panství.
Ó ano, Alexandr Dawn, blázen hodný Aeryse II. Targaryena. Pořádně se nevědělo, kdy ztratil rozum, ale předpokládalo se, že někdy v době, kdy se jeho manželka upálila. Novou ženu už si nikdy nenašel, protože u něho v nestřežených chvílích vypukaly záchvaty nepříčeného vzteku. Kolem padesátého roku svého života už nedokázal ani racionálně myslet, natož vládnout svému území. Jeho funkce zastávali septon Martyon a rádce Paull, mocichtiví blbci, jejichž jediná zábava byla počítání zlatých. Nápad o vyhlášení oznámení, že kdo zabije zlovlka, stane se dědicem Alexandra Dawna, dostal Martyon jako reakce na lid, který se shromažďoval před branami Hrádku Východu a požadoval, aby už někdo toho zlovlka zabil. Paull se bál o nedocenitelné životy armády, tak požádal Martyona, aby ve jménu víry vydal to oznámení. Nepředpokládal, že by skutečně někdo zlovlka zabil, ale alespoň to umlčelo poddané.
Prohlášení se dostalo až ke zbývajícím Pekelníkům. I přesto všechno, co se Archie naučil, věděl, že jen těžko by tak ohavně silné zvíře jako je zlovlk přemohl sám, a tak požádal o pomoc stejně ohavně silné zvíře: Harrtona Havrana. Řekl mu, že díky Benovi se naučil skvěle stopovat zvěř, že zlovlka najdou sami a zabijí ho. Ještě téhož dne, kdy dostali vyhlášku, Harrton i s Archiem potichu opustili zbylou trojici Pekelníků a vydali se za zlovlkem.
Zlovlka našli. A měli víc štěstí než rozumu.
To zvíře už umíralo, když ho Harrton dorazil čistou ranou své sekyry. Nezmohlo se na nic než jen na unavený pohled a plačtivé zafňukání.
„Měli bychom do Hrádku vzít nějaký důkaz,“ mínil vychytralý Archie, který si nechtěl špinit ruce. „Co vzít kůži? Mohl bys ji potom nosit jako plášť.“
To se Harrtovi náramně zalíbilo. Odřezal zlovlkovi kůži ze hřbetu a břicha a když ji vítězoslavně zvedl na hlavu, Archie ho chladnokrevně zastřelil šípem ze svého luku. Bezvládné tělo pak odtáhl pár desítek stop pryč od místa zlovlkovy mrtvoly a zaházel zemí a listím. Poté si oblékl uřezanou kůži, obalil se ve zlovlčí krvi, udělal si pár škrábanců na těle jeho drápy a vydal se k Hrádku.
Tuctový zakrvácený obličej Archieho s kůží přes ramena septa Martyona i rádce Paulla velice překvapil. Paull samozřejmě za žádnou cenu nechtěl připustit, aby nějaký sedlák získal jejich pravomoce, až Alexandr zemře, a mohl si tak de facto dělat, co chtěl. Horko těžko ho přesvědčovala i zlovlčí mrtvola. Všechno snažení Paulla i Martyona překazil až šílený Alexandr, který se připotácel a prohlásil Archieho za svého dědice.
A tak se z chlapce, kterého jeho vlastní matka pohodila u cesty, který nikdy nepotkal otce, vyrůstal jako sedlák a tři roky žil coby vrah a zloděj, stal pán, který měl rázem pod palcem jednu z nejúrodnějších částí Roviny, krásně zachovalý hrad, překypující pokladnici a vůbec cokoli, co jeho srdce ráčilo. Bylo pak až příliš lehké manipulovat s Alexandrem – ten podepsal výnos, že Archie je ve skutečnosti jeho dlouho utajovaný bastard, Archibald, později zvaný Archibald II. Dawn. Vazaly Hrádku Východu tím neošálil, ale stvrdil si tím právo na vládu i přes své nečekané zjevení.
Alexandra v tichosti otrávil houbami a svedl to na nepozorné kuchaře. Pravda, Alexandr byl sice neschopný, ale alespoň za něho vládli Paull a Martyon, takže dawnské panství přesto kvetlo do prosperity. Archie si však do svého rádoby vládnutí nenechal jen tak mluvit. Jakmile mu samozvaný rádce a septon začali lézt na nervy, prohlásil je za podvodníky a upálil.
Tak skončili všichni, kteří se mu postavili do cesty, nebo ti, kteří Archieho vládu ovlivňovali až příliš. Brzy se mu začínalo říkat Lord zapadajícího slunce, ne vycházejícího, neboť se šeptalo, že Archie je ten, kdo přivodí rodu Dawnů zkázu. Byl hrozným manželem, ale ještě horším vládcem.
„Hrádkem dříve tekly démantů i zlata potoky,
on je však slepě vychlemtal a zahradil.
Rázem docházelo jídlo, dostatku bylo jen roboty,
v lidech nenávistí lásku nahradil.“
A než se Archie nadál, oslavil padesátý den jména, došel poslední zlaťák, své manželce, který utíkala z Hrádku Východu kdykoli jenom mohla, neobstaral žádné potomstvo, lidé ho nesnášeli, protože jim zvýšil hodiny práce, a začali se ho dokonce všímat i Tyrellové z Vysokých Zahrad. Situace nakonec byla natolik neúnosná, že ho jeho manželka společně s novým septonem vyslali do Vysokých Zahrad dopis, kde Archieho vylíčili jako zlotřilce, podvodníka a obzvláště vychytralého zloděje, který okradl Zahrady o několik stovek zlatých, aniž by si toho někdo všiml. Dvě první jmenované jsou pravda, třetí ne. Byla to bouda, kterou společně na Archieho ušili.
Lord Tyrell si ho nechal předvolat, a protože měl dost emigrujících venkovanů, kteří zapřísahali Archibaldu Dawnovi smrt, uvěznil ho a s oficiální platností mu uzmul všechny pravomoce. Vše bylo předáno jeho manželce a septonovi. Rád bych řekl, že se pak dawnskému panství dařilo dobře, jenomže Archieho manželka byla příšerná monarcha a její septon jí téměř vůbec nepomáhal. Aukce výbavy Hrádku Východu nepřinesla ani zdaleka ty očekávané sumy; z onoho dříve bohatého hradu se pak staly jen holé stěny a žalostě skromný nábytek. Služebnictvo propustili, v panství už zůstávali jen staří a nemocní a lady Dawn se brzy utrápila k smrti. Septon ji velice brzy následoval do hrobu. Prý, povídá se, se oběsil konopným lanem na soše Cizince.
Archie však v kobkách Vysokých Zahrad nezůstal. Povídá se, že ho poslali mezi Vrány na Zeď, aby tam odpykal své hříchy. Někdo říká, že se tam udřel k smrti, protože skoro po třicet let nehnul ani prstem a vše mu bylo servírováno na stříbrném podnose. Jiní však tvrdí…
„V nestřeženou chvíli utekl, ten zločinec,
pryč na jih, až k lodím a dokům.
S vousy bez zlata a démantů chodil jako cizinec,
všem pro smích, Lordům i otrokům.
A tak skončil ten Archie od cesty,
do Braavosu zbaběle prchnul,
v hrobě pod městem počítal hvězdy,
jakmile pach Smrti naposledy vdechnul.“
Když zadrnčela má poslední struna, U Smrdutýho vosla bylo ticho horší než před bouří. Všichni seděli zaujatí mou strastiplnou baladou, někdo na mě bez ducha zíral, jiní bezeslovně hleděli do plamenů. Jako první se vzpamatovala hospodská.
„Co se s nim stalo, mladej?“ optala se neurvale, i když bych přísahal, že se jí zachvěl hlas. „Umřel na Hlídce nebo ho pohřbili u Braavosu?“ Několik štamgastů, včetně plačícího muže s medovinou, přisvědčilo.
Usmál jsem se. „Existuje ještě jedna verze.
Jakmile sloupy města spatřil,
seznal, že jeho je místo na západě.
Když uviděl zpáteční loď, zavětřil,
utekl pryč domů v otrhaném kabátě.
Pak prý vzal loutnu a zpíval,
zpíval o věcech mnohých,
na ty co pamatoval, spílal,
v hospůdkách i domech ubohých.
Tam jeho místo je, tam patří,
na krále to byla jenom hra.
Vzpomínal na svůj život bohatší,
než na něho Smrt naposled sáhla.“
Mužík v hnědém, moly prožraném plášti vyndal z úst dýmku a trochu otráveným hlasem se optal: „Tos nám to teda osvětlil. Jak teda Archie skončil?“
Laskavě jsem se na něho zadíval. „Kdoví?“