Povídka č. 12 (17. kolo)

Síň hlučela radostnými hlasy přátel, kteří se konečně shledali. Korbele a poháry nestačily pojmout tolik piva a vína, aby to stačilo na oslavu zachráněných, kteří přežili uvěznění ve Dvojčatech. Každý z nich si odnesl vlastní vzpomínky na žaláře zapsané na kůži, v kostech i hluboko v sobě. O to však byli právě dnes veselejší, neboť vrátit se na denní světlo a vidět zase krajany bylo to, v co už většinou přestávali doufat.

U vyvýšeného hlavního stolu seděli vedle velitelů jako Hallis Mollen a Wylis Manderly také zachránění zajatci – Velký Jon Umber a s ním několik dalších rytířů.  Stačili se už převléknout a někteří i vykoupat v ledové vodě tekoucí pod hradbami. Většinou však byli tak hubení, že na nich i nové oblečení viselo stejně jako staré hadry, které odložili předtím.   Marq Piper rval zuby maso ze stehna rožněné ovce a pranic se nestaral, jak si s tím poradí jeho žaludek.  Ser Colen zase tloukl do stolu prázdným pohárem, i když bylo jasné, že víc než jeden či dva další už nejspíš nesnese. Kadeřavý Wik vyprávěl hlučné vtipy o zablešených krysách a na důkaz toho vytáhl jednu z kapsy. Byla ještě napůl živá.

Jon seděl s nimi a usmíval se. Tak veselou náladu nezažil už kolik posledních měsíců. Zaútočit na Dvojčata byl vážný krok, který se rozhodně nedal vyložit jako pouhá obrana hranic. Byl však nezbytný, když kvůli ničemu, tak kvůli mužům, o kterých doufal, že by mohli být ještě naživu. K tomu však byl nutný moment překvapení, aby je obránci nestačili využít jako rukojmí. Vítězství jim také otevřelo cestu k Mořské stráži.

Teď konečně seděli všichni pohromadě a po radostném přivítání se začali zajímat i o novinky.

„V poslední době tu máme o dost klidněji,“ vyprávěl jim Jon. Duch přitom ležel pod stolem u jeho nohou. I on odvedl při útoku svůj díl práce, takže měl právo na zasloužený odpočinek. „Železní se po všech jejich ztrátách stáhli a i Lannisterové mají právě vlastních starostí víc než dost. Dokonce kvůli tomu odvolali část zdejší posádky, i když Aenys Frey jako velitel jejich zdejších sil prý hodně namítal. Všechno teď míří do především do Lannisportu. Právě proto jsme zaútočili. A zdá se, že ve správný čas.“

„A co malí princové, víte o nich něco?“ zeptal se ser Piper.

Jon zavrtěl hlavou. „Po Branovi se pokoušela pátrat Hlídka i divocí. Ale kromě toho mála, co jsme se dozvěděli od Liddleů, že tehdy zřejmě mířili za Zeď, nemáme nic určitého.“ O posledních znepokojivých zprávách, které přinesli průzkumníci, se zmiňovat nechtěl. „A pokud jde o Rickona –Wylis Manderly vám už jistě řekl, jak jeho otec díky jednomu chlapci od železných nečekaně narazil na jeho stopu na Skagosu. Pokusil se ho zachránit. Ale ti muži, které za ním poslal, kromě Stanisova pobočníka, zmizeli také. Podle rybářů snad jejich loď zahnala bouře někam na jihovýchod. Od té doby se pokoušíme pátrat, ale zatím jej nikdo nenašel. Přesto ho stále považujeme za živého a doufáme, že se mu nakonec podaří dát o sobě alespoň zprávu. Hodně lidí čeká jen na to, až se vrátí domů. Já také.“ Neboť pokud Bran navždy zmizel někde ve sněhové pustině, byl Rickon posledním dědicem Zimohradu.

„Takže Zimohrad teď patří tobě, pane?“

Jon pokrčil rameny. „V podstatě jsem jeho správcem – prozatím. Nemohl jsem však nechat Sever v rukou Boltonů. Zničili by ho, stejně jako Lannisterové říční krajiny. Doufal jsem pak, že se mi podaří získat alespoň nějaké zprávy o lady Sanse, ale její stopa, zdá se, končí zatím v Králově přístavišti. A moje druhá sestra… Občas se o ní objevily nějaké zvěsti, ale ani to děvče, se kterým se oženil Bolton, prý nebyla ona. Nějakou dobu ji snad drželi kvůli výkupnému povstalci lorda Berika, ale těm také zmizela a pak už o ní neslyšeli vůbec.“ Občas si vzpomněl na její úsměv a věčně rozcuchané vlasy, jak stále bojovala se septou i se svojí sestrou, jak zkoušela přidat se k ostatním při zbrojmistrově výcviku. A jak se těšila na cestu do královského města, odkud se nikdo z nich nevrátil.

„A jak to vypadá u Zdi?“

Jon si vybavil zprávy, které v poslední době dostal.

„V posledních době se oteplilo a hlídky teď Jiné vídají jen zřídka. Zdá se, že se neodvažují příliš blízko Zdi. Snad se naučili mít respekt z našich zbraní.“ Šípy s obsidiánovými hroty a pro nejvyšší nouzi v každé pevnosti i skromná zásoba divokého ohně. „Naše posádky se stále zlepšují. Už se k nám přidalo poměrně dost z divokých a i někteří další, především z Tuleního zálivu. Pár lidí z průsmyků a z Karské bašty.  Podařilo se také z nejhoršího opravit další dva hrady – Západní hlídku a Lesní stráž. Mezi všemi hrady pak máme vždy po dvou hodinách jízdy zřízeny malé stanice. Ty hlídají divocí – většinou jedna až dvě rodiny. Žádní vojáci, ale zajišťují alespoň píci pro koně, přístřeší a oheň. Bez toho tam dnes není možné přežít žádnou noc.“

Jejich rozhovor najednou přerušil Velký Jon Umber, který se rozhodl, že vstane od stolu. Navzdory vypitému množství vína stál na nohou ještě poměrně pevně. Vypadalo to, že se chystá promluvit ke všem v sále.

„Moji lordi a věrní muži Starků!“ začal. Zdálo se, že se chystá na dlouhý projev.  „Jsem rád, že tu dnes sedíme na místě těch krys, které nás tu téměř před dvěma roky přepadly přímo u večeře. Doufám, že jim dole v celách teď chutná stejně dobře jako nám!“  Sklidil zasloužené provolávání slávy a veselý smích. Pak se obrátil k Jonovi a ukázal na něj. Pokračoval: „Máme tu před sebou muže, který vás v poslední době vedl a pomohl vám získat zpátky naše domovy. Chvála našim bohům za něj a za to, že nás zachránil.

Ale musím vám všem dnes říci něco důležitého. Těsně před zradou těch stokrát proradných Freyů jsme se na cestě sem doslechli o smrti Balona Greyoye a o hádkách jeho dědiců o nástupnické právo. Náš král, Rob Stark, se proto tehdy rozhodl, že za sebou nezanechá stejný svár, jaký nastal v tom proklatém hnízdě krakatic.

Jak však víte, neměl tehdy syna, neboť jeho manželství s královnou Jeyne trvalo příliš krátce. Jako moudrý muž v době války, kdy nikdo netuší, jaký osud na něj může čekat, si tedy po zvážení všeho sám určil jiného dědice. A sepsal o tom před zraky své matky listinu, kterou podepsalo několik dalších svědků včetně mě. Byli to Jason Mallister, Galbart Glover, lady Mormont, kterou prý již také dlouho postrádáme, Raynald Westerling a lord Edmure Tully.  Máme tedy ve skutečnosti pravého dědice rodu, kterého si zvolil pán Severu a odkázal mu své jméno, zemi i čest rodu Starků.“

Nastalo ticho. Jonem ta zpráva otřásla, ale snažil se nedat to najevo.

Lord Umber mezitím pokračoval: „Král Rob si k tomu vybral muže, o kterém věřil, že v případě potřeby dokáže zaujmout jeho místo. Žádného chlapce ani zbabělce. Vybral si muže, který mu v té době sice nemohl stát po boku, ale o kterém doufal, že zachová práva jeho ženy i ostatních příbuzných včetně lady Catelyn.“

Jon tou dobou už opět získal ztracenou rovnováhu. Vstal tedy také a Umbera oslovil:

„To je opravdu nesmírně důležitá zpráva. Snad nám tedy můžeš říct, pane, kdo by to měl být?“

Velký Jon se na něj zvědavě podíval.  Pak se usmál a odhalil přitom dásně se zničenými zuby.  „Než to jméno řeknu, pane, odpusť, ale rád bych se tě zeptal na jednu otázku. Co uděláš, až se jeho jméno dozvíš?“

Jon si nebyl zcela jist. Uvažoval, kdo ten dotyčný může být a především, proč v té době nestál Robovi po boku a proč tedy zřejmě byl i mimo všechny rozhodující bitvy. Nejspíš se jedná o nějakého vzdáleného příbuzného, snad žoldnéře, který sloužil ve Svobodných městech nebo o některého z jeho věrných vazalů, který mu však musel být hodně blízký. Snad Černá ryba? Dva roky a tolik nás rozdělilo, že ani neznám všechny, kdo k němu tehdy patřili, napadlo ho. Byla to těžká odpověď, něco však říci musel.  Všichni na jeho slova napjatě čekali.

„Rob Stark byl můj bratr a právoplatný pán Severu.  Vážím si jeho vůle a přijmu tedy i jeho odkaz, jak to jen bude možné.“

„Skutečně, pane? Ty bys ustoupil nějakému cizinci, někomu, jehož jméno tady nikdo nezná? Všechny bys nás opustil a předal bys vládu do rukou někoho, kdo se na našich posledních bitvách a vítězstvích vůbec nepodílel?“

Jon to zvažoval. Pak řekl pomalu: „Jestli si toho muže zvolil můj bratr, měl k tomu svůj důvod. Měl plné právo vybrat si svého nástupce, ať už to je kdokoliv. Věřím, že vybral tak, aby vás ten člověk mohl vést stejně dobře jako on sám nebo já. Proto doufám, že tu i pro mne bude stále místo.“ Nebo tak by se zachoval jen alespoň trochu rozumný velitel, prolétlo mu hlavou. Nemohl však tušit, co udělá muž, kterému zničehožnic spadne do klína taková odpovědnost.  Šlo především o to, aby chápal situaci v plné její šíři, zač bojují a jaká nebezpečí jim hrozí především. Bylo mu jasné, že jej ten dotyčný může považovat za soupeře a podle toho s ním jednat. To však nebylo to nejdůležitější. Podstatné bylo, jak se dokáží ubránit hrozbám, které se na ně valily z jihu i zpoza Zdi.

Doufal tedy, že se s tím mužem, kterého si Rob zvolil, skutečně dokáže dohodnout.  V opačném případě by byli v nezáviděníhodném postavení oba dva. „Přinejhorším mi stále zbývá Zeď. Tam je místo, kde je třeba skutečně bojovat a všichni tady to víme.“

V síni se ozvalo nespokojené reptání a šepot. Všichni zachránění rytíři se po sobě dívali, stejně Mollen s Manderlym. Někteří z mužů začali sahat na své meče. Duch vyskočil na nohy. Nálada v síni najednou nepříjemně zhoustla.

Velký Jon jako by si toho vůbec nevšiml. Místo toho se rozmáchl rukama, jakoby rozhrnoval husté lesní křoví. Protože se mu zdálo, že má pro sebe málo volného prostoru, odsunul do rohu boční stůl ze stupínku a postavil se na jeho místo. Stál tam rozkročený jako na vrcholku hory a díval se, co se děje pod ním. Pak si náhle hlasitým řevem hodným pratuřího samce zjednal ticho. Nespokojené hlasy na chvíli opadly a většina lidí čekala, co se bude dít.

Jon Umber se jen křivě usmál.  „V tom případě,“ ukázal znovu své rozbité zuby, „vám všem teď musím něco povědět“.  Obrátil se čelem do síně a zvedl hlas tak, že překřičel i poslední nejzarputilejší reptaly. „Musím vám říct, že si náš král nemohl vybrat lépe!“  Tehdy už všichni v místnosti viseli pohledem jen na něm. Pán z Posledního krbu si ještě několik okamžiků vychutnával svoji chvíli.

„Neboť dědicem Roba Starka, naším jediným a pravým králem – jsi ty, můj pane.“ Pak poklekl Jonovi k nohám.

V tu chvíli málem spadla celá síň. Muži se sbíhali ze všech stran a pokládali svoje meče před Jona. Křičeli „Stark!“ a strkali jeden druhého a někteří měli co dělat, aby se zachránili před ušlapáním. Byla to noc, kdy už nikdo neusnul a ráno přivítalo tábor s novými vlajkami, které opět patřily Králi Severu.