Povídka č. 11 (17. kolo)

I.

Vysílený se prodíral hustými keři, jejichž drny mu rozedíraly kůži do krve. Ty však nevnímal kvůli sečné ráně na boku, ze které mu tekla krev proudem. Nohy se mu pletly, ale věděl, že nesmí zastavit. Slyšel je. Jejich kroky se blížily… Nechápal, že zase utíká. Jako prašivý pes. Rána na boku mu pulsovala. Tušil, že ztratil dost krve. Děvče, co tě to ksakru popadlo?! pomyslel si. „Odsuzuji tě k smrti, sere Jaime.“ Kdo si u všech bohů myslí, že je?! Zatracená holka. Přitiskl si na bok dlaň, aby trochu zmírnil krvácení a potácel se dál.

Na drobnou chvíli zavřel oči. Zdálo se mu, že to byl jen mžik, ale když je otevřel, slyšel blížící se kroky. Snažil se zrychlit, ale nemohl. Nohy sotva odlepil od země. Ohlédl se, když tu najednou zakopl. Dopadl na zem a proti jeho vůli se mu znovu zavřel víčka. To je můj konec, prolétla mu hlavou poslední myšlenka…

 

Něco ho zašimralo na tváři. Lehounký voňavý dotyk. Ošil se. Chtěl zvednout ruku, ale nešlo to.

„To jsem si mohla myslet… Nezvládneš to beze mě,“ prohrábla mu rukou kadeře. „Beze mě jsi ztracený, bratře.“

Chtěl oponovat. Chtěl jí to vyvrátit. Dokázat, že ji vůbec nepotřebuje, ale když otevřel ústa, ucítil pouze suchu a z hrdla se mu vydral tichý sípot.

Opět ho začal zmáhat spánek.

 

Uvědomil si, že není sám. Stála ve dveřích. Vysoká a odhodlaná. Tentokrát promluvil první.

„Proč jsi mě chtěla zabít, děvče?“

„Pravý rytíř dodržuje své sliby,“ hrdě zvedla bradu.

Uchechtl se.

„Jistě a to já nemohu pochopit,“ ironicky odvětil.

Mezi prsty se jí zaleskl kov. Pozoroval, jak jí prsty na rukojeti zbělely.

„Vidím, že jsi přišla dokončit svou práci. Jen si posluž,“ pobídl ji.

Zaváhala.

„Nemohu jinak…“ zešeptala provinile. Vypadala jako malé děvčátko. Děvčátko vysoké jako zeď, pobaveně si pomyslel.

„Já vím, děvče. Nevyčítám ti to,“ snažil se ji uklidnit. Nelhal, opravdu mu to již bylo jedno. Chtěl jen zavřít oči a spát. Pocítit klid. I kdyby měl být věčný…

 

Omývala mu tvář. Dlouhé vlasy ho opět lechtaly na tváři.

„Proč jsi tady? Chtěla jsi mě zabít? To ty jsi je poslala? Už to nikdy nebude jako dřív, Cersei…“

Ustala v práci. Neslyšně zvedl ruku a chytil ji kolem zápěstí. Rychlým pohybem se mu vytrhla. Než stačil otevřít oči, zmizela ve dveřích komnaty. Zahlédl pouze útlou postavu a husté dlouhé vlasy.

 

Chlad mu prostoupil tělo. Chloupky na předloktí se mu naježily a pocítil bodavý pocit v bedrech. Její ruka byla chladná a přinášela smrt.

„Co mi to děláš?“ zasténal a zavrtěl sebou.

Zatlačila ho zpět do peřin.

„Cersei… Trestáš mě za to, že jsem se nevrátil?“

Pobaveně si odfrkla.

„Spi,“ poručila.

Měla cizí hlas. Vrtalo mu hlavou, jak se dostal do Králova přístaviště. Jak se dostal k sestře, ale neměl sílu nad tím přemýšlet…

 

Bokem mu projela ostrá bolest. Prudce sebou cukl.

„Drž,“ řekla ženský hlas.

„Cersie, to bolí! Ne! Cersei, prosím!“

Oči měl stále těžké, ale podařilo se mu mrknout. Měl co dělat, aby udržel víčka, ale na pár vteřin to již dokázal.

„Ty nejsi Cersei…“ zachraptěl.

Lehce posměšně zvedla obočí. Měla půvabnou tvář a tmavé vlasy jí ve vlnách splývaly přes rameno. Byla oblečená prostě, ale i tak bylo poznat, že se jí dostalo dobrého vychování.

„Myslel sis, že tě zachránila tvoje sestra?“ zasmála se ironicky.

„Kde to jsem, moje paní?“

Přimhouřila šedivé oči.

„To tě nemusí zajímat,“ řekla nakonec. „Žiješ, to by pro tebe mělo být důležité. Díky nám, ne tvojí sestře.“

„Co se stalo?“

„To se ptáš mě? Našli jsme tě v lese. Asi tě někdo napadl. Mlel jsi z posledního. Ztratil jsi spoustu krve a do rány se ti dostala infekce. Celý jsi hořel. Ale rána už vypadá mnohem lépe.“

„Jak dlouho tu jsem?“

„Týdny…“

„Týdny?! To není možné. Někdo by mě hledal… Jsem…“ zarazil se.

„Já vím, kdo jsi, sere Lannistře,“ ušklíbla se. „A nikdo tě nehledal. Zřejmě si myslí, že jsi mrtvý. To jsou ty vaše války…“ zavrtěla hlavou a zvedla se k odchodu.

„Musím se vydat na cestu,“ pronesl rozhodně.

Zastavila se u dveří. Měla štíhlou vysokou postavu. Chvíli přemýšlela.

„O tom teď ty nerozhoduješ,“ řekla nakonec příkře a odešla.

 

Druhý den mu přinesla oběd.

„Není to žádná delikatesa,“ pokrčila rameny. „Ale je to jídlo. To ti prospěje. Zvládneš se posadit?“ zajímalo se.

Zkusil to. Podařilo se mu to jen do polosedě. Vzdychla.

„Dobrá, opři se. Nakrmím tě.“

Chtěl protestovat. Bylo mu trapně. Ale hlad mu svíral vnitřnosti. Cítil, že ztratil spoustu ze své váhy. Potřeboval sílu, aby mohl odejít.

„Já si to také neužívám,“ usmála se, když viděla jeho rozpaky. „No tak, otevři pusu.“

Neochotně tak učinil. Polévka byla horká a málo slaná, ale po jejím pozření se mu tělem rozléval příjemný pocit. Víc než půl misky však sníst nezvládl.

„To se zlepší,“ všimla si jeho rozladění.

„Kde to jsem?“ zkusil to znovu.

„Na hradě,“ řekla jen.

„Na kterém? Kdo tady vládne?“

„Vládnu tady já. To ti musí stačit.“

„Ty? A kde je tvůj – otec?“ zkusil. Byla mladá, ale již nebyla dítě. Mohlo jí být kolem osmnácti… Pokrčila rameny. „Muž?“ zkusil to jinak.

„Netuším, kde je můj otec. A můj muž je zřejmě pod nánosem černé hlíny.“

Nevěděl, co odpovědět.

„Šel do války. Do vaší války. A už se nevrátil,“ dodala ochraptělým hlasem. Šedé oči se jí zaleskly. Rychle se otočila.

„Večeři ti přinese služka,“ řekla přes rameno a zmizela.

 

„Vaší války“, tak to řekla, přemítal v noci. Celý den se už neukázala. Nenávidí mě. Kvůli válce, kterou začala Cersei se svou nenávistí a otec se svými ambicemi. A já? Protestoval jsem snad? Ne. Jako ovce jsem je následoval… Hrdá hloupá ovce v nablýskané zbroji. A čemu to bylo? Otec je mrtvý, Tyrion zmizel, přišel jsem o ruku a Cersei… Cersei si to rozdává s Lancelem, Osmundem Černokotlým a Měsíčním chlapcem. Kvůli ní jsem porušil všechny sliby, co jsem kdy dal a za co jsem svou čest vyměnil? Za mlhavou iluzi lásky? Proboha, zmrzačil jsem kvůli ní dítě! A jen co jsem zmizel za rohem, ona roztáhla nohy každému, kdo si řekl… Nevěřím, že mě kdy milovala. Už ne. Miluje jen sebe. Byl jsem pro ni hračka. Věrný pes. Zničili jsme životy tolika lidí. To už nedokážu odčinit…   

 

 

II.

Seděla na pelesti jeho postele, krátké světlé vlasy rozcuchané, po tváři se jí táhla jizva.

„Co po mě chceš?“ unaveně se tázal.

„Dala jsem své slovo. Rytíř musí ctít své sliby,“ zvedla bojovně bradu.

Drsně se zasmál.

„Podívej se na mě. Nedodržel jsem tolik slibů, a přesto žiju.“

Rty se jí neslyšně hýbaly.

„Co říkáš? Promluv nahlas, děvče!“ pobídl ji.

Pokrčila pihovatý nos a znovu slovo tiše zopakovala. Králokat…

Zuřivě bouchl pěstí do polštáře.

„Neříkej mi tak! Ty ne! Zachránil jsem tě! Raději už běž…. Zmiz! Běž ke všem čertům, děvče a už se nevracej!“

Ucítil stisk na svém rameni. Šedé oči ho vážně pozorovaly. Dnes měla vlasy svázané do dlouhého silného copu, který jí spadal přes rameno. Vynikly tak ještě víc její jemné rysy.

„Měl by ses zkusit posadit,“ pronesla s pátravým pohledem.

Váhavě se zvedal na loktech. Opatrně ho podepírala a podkládala mu záda polštáři. Cítil každý obratel, každé žebro. Ruce se mu třásly. Byl slabý jako dítě, ale nakonec se zvedl. Dokázal to. Povzbudivě se na něj usmála.

„Kdy budu moct odejít?“ zajímal se.

„Spěcháš někam?“ zavrtěla nechápavě hlavou. „Už jsem ti říkala, nikdo tě nehledá. Chtěli tě zabít.“

„Vidělas je?“

„Ne. A ty?“

Zaváhal. Kdybych měl možnost si s ní promluvit, třeba by si to rozmyslela… „Ne, přepadli mě. Nebylo jim vidět do obličejů,“ odpověděl nakonec.

„S jakým děvčetem jsi to předtím mluvil?“ změnila téma.

„Nevím, o čem mluvíš, moje paní.“

„Posílal jsi nějaké děvče ke všem čertům. Copak ti provedla?“

„Nepamatuji si své sny,“ vytáčel se. „Už mi prozradíš, kde se nacházím, má paní?“

„Já se ptala první,“ usmála se sladce.

Potvora, prolétlo mu hlavou.

„Potkal jsem jednu dívku, když jsem utíkal ze zajetí lady Stark. Není jako ostatní dívky. Je to… Rytíř.“

„Rytíř? To ti muselo imponovat.“

„Je velmi dobrá s mečem, ale především je…  Odhodlaná. Ano, odhodlaná. To je to správné slovo. Umanutá jako osel,“ usmál se při vzpomínce na Brienne.

„Osel?“ podivila se. „Toto přirovnání žádné ženě neudělá radost,“ odvětila pobaveně.

„Byla by potěšená, že jsem ji nazval rytířem, osla by si zřejmě ani nevšimla,“ pokrčil rameny.

„A ta žena – byla tvoje… Milenka?“

„Ne!“ rozesmál se. „Nebyla. Jak tě to napadlo, má paní?“ rozesmál se.

„Mluvíš o ní s velkou úctou. Myslím, že sis ji oblíbil.“

„Nu, svým způsobem. Obdivuji, jak se snaží žít v souladu s rytířskou ctí a zásadami.“

„Je to tak výjimečné?“ pozvedla pátravě obočí.

„Má paní, poznal jsem spoustu rytířů a věř mi, že je.“

„Nejsou snad muži Královské gardy ctnostní?“

„Měli by být. Ale musím přiznat, že zlaté časy Královské gardy jsou již pryč…“

„To zní smutně. Z úst jejich velitele.“

„Ano, ale je to pravda. Nejsem Gerold Hightower a mí muži nejsou Barristan Selmy ani Arthur Dayne.“

„Znal jsi je?“ zeptala se se zájmem.

„Ano, sloužil jsem s nimi,“ usmál se nostalgicky.

„Jací byli?“ vysela mu na rtech.

„Oddaní. Zásadoví. A vážní, pokud je řeč o Daynovi se Selmym. Nejlepší rytíři, které jsem měl tu čest poznat.“

Šedé oči jí planuly zájem, v tu chvíli mu trochu připomněla Brienne.

„A nyní mi, paní, prozraď, kde to jsem?“ přerušil vyprávění.

Nespokojeně zamrkala. Jako když se probudíte z napínavého snu a nevíte, jak příběh skončil. Stiskla rty.

„Jsi na mém hradě, lorde veliteli. Přesně tam se nacházíš,“ pronesla a zvedla se k odchodu.

„To není fér… Slíbila jsi, že mi to prozradíš!“

„Neslíbila. A i kdyby ano, nejsem rytíř,“ ušklíbla se a odešla.

 

V dalších dnech jej navštěvovali pouze sloužící. Převazovali mu rány, nosili jídlo a na všechny jeho zvídavé dotazy odpovídali mlčením.

„Kde je vaše paní?“ zeptal se nakonec vyčerpaně. Odpověď byla stejná jako předtím.

„Jsem snad zajatec?! Pokud mi někdo něco neprozradí, nebo si nebudu moci promluvit alespoň s vaší paní, přísahám, že skočím tady z toho okna!“

Sluha se na něj udiveně podíval. Nic neřekl, ale za hodinu, když přišel pro misku od polévky, přinesl i čisté oblečení.

„Toto je halena a nohavice na zítřejší večer, můj pane. Paní přikázala, že večeře se bude podávat v hodovní síni,“ řekl s hlubokou úklonou.

Jaime spokojeně přikývl a unaveně se opřel do peřin. Spánek přišel chvíli na to.

 

Stála nehybně ve dveřích. Tmavá kápě jí zakrývala obličej, ale on věděl, co se pod ní skrývá.  Zahlédl ji tehdy jen koutkem oka, ale ten pohled nezapomene…

„Kdo jsi?“ zeptal se.

Místo odpovědi jen zachrčela.

„Co po mě žádáš?“

Vydala sípavý zvuk a vydala se k jeho loži. Její kůže měla našedlou barvu. Ve svitu měsíce stříbřitě zářila. Nehty měla dlouhé a tmavé. Krev nebo špína, napadlo ho. Nebo obé… Když byla od postele vzdálená jen na tři kroky, zalesklo se jí něco v pravé ruce, kterou měla sevřenou v pěst. Nůž. Chtěl se zvednout, najít vhodnou zbraň na obranu nebo jí prostě utéct, ale nemohl se hnout. Svaly měl ztuhlé a nehybné, jako když se probudil z horeček. Postava v kápi již byla u pelesti a natahovala po něm prázdnou ruku. Sálal z ní chlad.

Do ticha pokoje se ozývalo jen její pravidelně pískavé dýchání a tluk jeho srdce. Kápě jí pomalu začala padat z hlavy a světlo měsíce postupně ozařovalo hrůzu, kterou skrývala.

„Nech mě být!“ křikl na ni. Ona na něj však jen hleděla mrtvýma očima. Byly plné čiré nenávisti. Ty oči už viděl…

„Nemůžu za to… Nevím, kde jsou! Kdybych mohl, vrátil bych je do bezpečí. Ale nevím, kde jsou! Nech mne být!“ vykřikl, když žena začala zvedat druhou ruku. Tu, ve které se skrýval nůž.

Jaime zakřičel a trhnul sebou.

Pak sebou trhnul znovu a ještě jednou. Ženské ruce ho však pevně svíraly. Drobné a čisté. S pletí jemnou jako hedvábí. Paní domu svírala jeho paže a třepala s ním.

„Už jsem vzhůru,“ ohradil se.

„Vyděsil jsi mě… Křičel jsi ze spaní,“ vysvětlovala, když jej pustila. „Co se ti zdálo?“

„Přišla si pro mě zrůdná postava v kápi…“

„Cizinec?“ zvedla obočí. Teprve teď si všiml, že má na sobě noční šat. Lehký jako vánek, lemující každou křivku jejího mladého těla.  Ztěžka polkl a odvrátil zrak.

„Ne. Byla to žena. Žena se znetvořenou tváří…“ Žena, které složil slib a nedostál mu.

„Sere Jaime, tebe pronásledují samé ženy. Není to zvláštní?“ zasmála se.

Nepřišlo mu to k smíchu. Chtěl, aby ho nechaly na pokoji. Chtěl si žít v poklidu a plnit své povinnosti. Přesto ho všechny zřejmě nenávidí a to nejen ve snu.

Nakonec však odpověděl pouze „ano“.

„Vrátím se na své lože,“ pronesla unaveně a zvedla se k odchodu. Měsíční svit její šat zprůhledněl. Její tělo bylo pružné a krásné. Zářilo zdravím a mladím. Vzpomněl si na doby, kdy mu bylo zhruba tolik, co jí. Nemyslel na nic jiného než na Cersei. A teď by dal cokoliv za to, aby již nikdy nemusel vidět její zrádnou tvář a slyšet její prolhaná slova. Dokázala by to také? Dokázala by i ona předstírat lásku? Zneužít muže k vlastním zájmům? Byla krásná. Velmi krásná. Cersei znal celý život a dokázala ho oklamat. Tuto ženu vůbec neznal, tak jak by jí mohl věřit? Drží ho tady jako zajatce, nic mu neřekne…

„Přeji ti hezčí sny, můj pane,“ kývla mu rozloučenou hlavou a její dlouhé vlasy, rozpuštěné po ramenech se zaleskly v měsíčním světle. „Zítra tě budu očekávat u večeře.“

„Dobrou noc, moje paní.“ Zítra budu u večeře očekávat odpovědi na své otázky, dodal v duchu a zavřel oči, doufaje, že nyní ho čeká sladší a nikým nerušený spánek.

 

K večeru příštího dne mu přišel sloužící pomoct s oblékáním a poté ho doprovodil do malého sálu. Byl prostě zařízen. Nebyla to velká hodovní síň jako na Zimohradě nebo Casterlyho skále, ale působila útulně a čistě.

U dlouhého dubového stolu, který zabíral většinu místnosti, seděla paní hradu. Tmavé vlasy měla vyčesané tak, že vynikla její dlouhá štíhlá šíje. Byla oděná do temně fialových šatů, které daly vyniknout její jemné pleti. Šperky neměla žádné, přesto byla oslnivě krásná. Jaký rozdíl proti mé sestře, která si zakládá na opulentních cetkách…

„Posaď se, můj pane,“ pokynula štíhlou rukou na místo blízko sebe.

Pomalu se, podpírán sluhou, došoural k židličce. Bylo to poprvé po dlouhé době, co vyšel ze své komnaty. Cítil se trapně a bezmocně, protože sám by chůzi nezvládl. Opatrně se usadil a sáhl po připravené číši vína. Mělo temně rudou barvu a hutnou chuť. Po těle se mu rozlil příjemný pocit.

„Omlouvám se za včerejší večer, má paní. Takto sis naše rodová slova jistě nepředstavovala,“ obrátil se poté na hostitelku.

Mírně se usmála.

„Nic se nestalo, sere Jaime. Každý má občas nepěkný sen. I když pravda, ty je máš častěji.“

Nechápavě si ji měřil.

„Měl jsi dlouhé dny horečky. Přikládala jsem ti chladivé obklady a oslovoval jsi mě cizími jmény…“

„Nepamatuji se, má paní,“ zamumlal, ale poznal, že mu nevěří.

„Mysleli jsme, že zemřeš,“ pronesla najednou vážně.

„Děkuji, moje paní…“

Pohrávala si s číši. Přejížděla prstem po okraji a zamyšleně pozorovala její obsah.

„Vím, že se asi cítíš zmatený. Trápí tě otázky, co se stalo, kde jsi a kdo jsem já. Nemohu ti je všechny zodpovědět. Zatím ne. Ale mohu ti říct, že mé jméno je Amanta. To ti musí stačit. Pochop, můj pane, musíme se chránit…“

„Chránit? Před čím?“

„Kdyby se náhodou něco pokazilo…“

„Pokazilo? Hodláte mě zabít?“ zeptal se pobaveně. „Vždyť jste mi zachránili život…“

„Nehodláme tě zabít. Nemáme důvod. Momentálně. Ale je válka, můj pane. Náš pán odjel. Nevíme, zda je naživu.“

Toto téma se mu nelíbilo. Vzpomněl si na její výraz a slova, když naposledy mluvili o válce.

„Když to bude třeba, potřebujeme prostor k vyjednávání,“ dodala.

Takže když se ti to bude hodit, budu zajatec, konstatoval v duchu, ale raději na její slova nereagoval.

„Amanta je krásné jméno má paní, nikdy předtím jsem jej neslyšel,“ změnil raději téma hovoru.

„Děkuji, sere. Má matka nebyla odsud.“

„Přišla z daleka? Jistě to byla urozená žena.“

„Popravdě netuším… Přišly jsme sem, když jsem byla hodně malá. Urozená byla, ale já…“ zarazila se. Po tváři se jí rozlil ruměnec. Poprvé se tvářila nejistě. Najednou působila velmi křehce. „Jsem bastard, můj pane. Má matka porodila dceru muži jiné ženy… Odešla od rodiny a skončila tady. Pán byl velmi laskavý a přijal ji. Ke mně se choval jako k vlastní dceři.“

„Pán hradu? Tvůj muž?“ podivil se.

„Ano. Později se stal mým mužem. To bys nepochopil.“

„Víc o své matce nevíš? Kde je teď? Zemřela? A co tvůj otec?“

„Vyprávěla mi o své domovině. O překrásné přírodě. O hustých lesech, křišťálově čistých řekách a hlubokých jezerech. O nočním nebi, které nikde nezáří, jako v místě, kde se narodila a vyrostla. Nikdy však neřekla, kde se nachází. Moje matka byla velmi zklamaná žena. Životem i muži… Nikdy mi neřekla, kdo byl můj otec, jen mě varovala před okouzlujícími muži. Svedou tě a opustí. Když tě chtějí získat, řeknout ti spoustu krásných slov. Dají ti vážné sliby, na které však poté, co dosáhnou svého, okamžitě zapomenou… To mi vždy opakovala.“

„Tvůj otec musel tvé matce hodně ublížit.“

„Ano. Také si myslím. Nikdy mi neprozradila, kdo byl. Jen mi opakovala, že mám jeho oči.“

Ano, ty oči… Také je znám. Ale odkud? dumal Jaime.

„Nyní je matka pryč. Nezemřela. Odešla…“

„Nechala tě tady a ty ses musela provdat za staršího muže?“

„Prosím, nemluv o mém muži. Je to dobrý člověk. Má matka jednoho dne dostala dopis. Den poté si mě zavolala a řekla, že odjíždí. Řekla, že musí splnit jistý úkol, který náleží jen jí.  Že musí dostát slibu, který dala.“

Krátce se zasmál: „Další slib. O co by byl život jednodušší, kdyby se sliby tak snadno nevyslovovaly a ještě snadněji neporušovaly… Takže tě opustila? Zlobíš se na ni?“ zeptal se opatrně.

Zaváhala.

„Chápu, že chtěla dodržet slib, který dala. Zřejmě to bylo i důležité. Ale já jsem byla stále malé dítě… Bez otce. Pochopitelně mi chyběla.“

„Moje matka zemřela, když jsem byl také ještě dítě. Moc jsem si na ni nepomatuju, přesto mi také chybí.“

„Jaká byla?“ upřela na něj oči.

„Krásná a vlídná. Podle vyprávění. Já si pamatuju její vůni. Voněla po šeříku…“

„Moje matka byla také velmi krásná.“

„O tom nepochybuji moje paní, jistě jsi zdědila její krásu,“ vylétla z něj pochvala, ani nevěděl jak. Zatvářila se zaraženě.

„Děkuji, můj pane,“ zamumlala nakonec. „Má matka možná kdysi byla veselou dívkou. Ale já ji zažila jako melancholickou a zadumanou ženu. Můj otec ji musel velmi zklamat.“

„Ano, láska je občas jako silná chřipka. Mívá těžké následky…“

Zasmála se. Zvonivý smích se odrážel od kamenných stěn. Pak se náhle stáhla do sebe.

„Tvůj muž, moje paní – miluješ ho?“ Nevěděl, proč se na to zeptal. Tušil, že jí to nebude příjemné, ale ta otázka ho pálila na jazyku.

„Je to velmi laskavý muž. Ujal se mne i mojí matky, i když nemusel. Nikoho jiného nemám…“

To je vděčnost, ne láska, napadlo ho, ale svá slova raději nahlas nevyslovil.

„A zůstal na hradě nějaký jeho příbuzný? Bratr? Někdo kdo by vás ochránil?“

Zaváhala. Nechtěla prozradit víc, než je nutné.

„Zůstalo mi zde pár sluhů a mužů. Nejsou to však kdovíjací rytíři. Ti dobři odešli s mým mužem.“

„Nebojíš se, moje paní?“

„Co se má stát, stane se… Zatím se nám vyhýbají lupiči. Pár vojáků se zde zastavilo. Pohostili jsme je a zase odešli. Z úcty k mému muži se chovali i ke mně s respektem,“ pokrčila rameny.

„A proč jsi se ocitl tady, můj pane, v našich hustých lesích? Není místo velitele Královské gardy po boku krále?“

Ošil se. Protože moje sestra je zrádná coura. Protože se mě chtěla zbavit. Protože jsem nechtěl plnit všechny její rozmary… „Protože bylo potřeba vyřešit situaci v Řekotočí a poté v Havranostromě, moje paní,“ řekl nakonec.

„A uspěl jsi?“

„Jistě.“

Pátravě si ho prohlížela. Pohledem sklouzla k jeho ruce, respektive k místu, kde dřív bývala. Zlatou náhradu zřejmě ztratil v lese. Takže zbyl jen ošklivý pahýl. Štítí se mě? Je jí to odporné jako mojí sestře?

„Jaké to je? Jak se cítíš?“ zeptala se nakonec.

„Jako bez ruky,“ usmál se a ji to pobavilo. Podruhé za večer odhalila své bílé zuby a nahlas se zasmála. Najednou působila mnohem přístupněji. Chladná a nedotknutelná krása se změnila v hřejivý půvab. Všiml si, jak jí šedé oči při smíchu jiskří.

Náhle vešel do místnosti sloužící. Měl na tváři rozpačitý výraz a v ruce svíral roličku pergamenu.

„Moje paní…“ uklonil se hluboko.

„Přiletěl havran? Je to zpráva od mého muže Dej mi to!“ vykřikla netrpělivě a vytrhla mu psaní z rukou. Štíhlými prsty rozlomila pečeť a dala se do čtení. Jaime ji zvědavě pozoroval. Věděl, že by neměl. Bylo to neslušné. Nemohl však odtrhnout zrak od jejích jemných rysů. Na čele se jí vytvořila vráska, kousla se do spodního rtu a četla. Její pleť postupně zbledla až do odstínu pergamenu. Chlad její tváře byl zpět.

„Stalo se něco, moje paní?“

Ruka, ve které svírala dopis, se jí slabě třásla. Měl pocit, že sotva stojí na nohou. Nemotorně se postavil, aby jí pomohl. Byla na krok od něj. Stačilo jen natáhnout ruku. Stačilo udělat jen krůček, aby jí mohl nabídnout rámě či objetí… Ona se od něj však odtáhla.

„Měl bys jít, sere,“ pronesla ledovým hlasem.

„Lady Amanto, stalo se něco?“ zopakoval.

Ona se však ani neotočila. Ruce se jí již netřásly, stála nehnutě a kamenně jako socha.

„Běž do své ložnice. Večeře skončila. Tome, odveď Králokata do pokoje,“ kývla na sluhu a ustoupila k oknu.

Neochotně se zavěsil do sluhy a ještě naposledy se ohlédl k Amantě. Už mu nevěnovala jediný pohled…

 

 

III.

Po tom večeru ji dlouho neviděl. Jednou za den mohl vyjít z komnat, projít se po hradě. Procházel se po ochozen hradu a obhlížel okolí. Všude okolo byly jen husté, lehce zasněžené lesy. Netušil, kde se nachází. Hrad ani okolí mu nebyly povědomé. Ptát se sloužících nemělo cenu. Nikdo s ním neutrousil víc slov, nebo bylo potřeba. Navíc nyní po celém hradu panovala zasmušilá nálada. Tušil, co se stalo. Jejich pán je mrtev a lady Amanta je vdova. Zemřel v „naší“ válce… A teď jsou bez pána a bez pořádné ochrany.

Přemýšlel, jaké je jeho postavení. Dávali mu najíst, zachránili mu život, ale odejít ho nenechali. Pravdou bylo, že se ještě zcela nezotavil. Daleko by se nedostal… Amanta sice nepřipustila, že by byl zajatec, ale také to nikdy zcela nevyvrátila. Nechali ho chodit samotného, ale cítil na sobě jejich ostražité pohledy. Vždy ho někdo zdáli pozoroval.

Lady Amantu zahlédl jen párkrát. Mihla se na schodech, zmizela za rohem či se procházela hradem. Časem vypozoroval, že často navštěvuje zahradu. Rozhodl se, že tam za ní zajde. Netušil, co jí řekne, ale věděl, že s ní musí promluvit. Takhle už to dál nejde…

Jeho chůze se o něco zlepšila. Již nepotřeboval podepírat, ale stále nedosáhl sil, které kdysi míval. Možná se nikdy nevrátí. Ruka mi taky zpět nenarostla… Měl bych si začít zvykat, že jsem bezmocný chabý kripl, prolétlo mu hlavou, když se pomalým krokem blížil ke stromu, pod kterým zamyšleně stála lady Amanta.

Všimla si ho už zdálky. Neřekla ani slovo a jen ho pozorovala neproniknutelným pohledem.

„Moje paní,“ pozdravil ji, když jej také ukryl stín stromu.

Vypadala unaveně. Tvář měla propadlé a pod očima měla temné stíny

„Co tě sem přivádí?“

„Mrzí mne tvoje ztráta, lady Amanto. Kdybych mohl pomoci…“

„Nemůžeš,“ přerušila ho ostře. „Můj muž je mrtev.“

„Chápu, že mne viníš. Můj rod byl jednou z příčin této války. Ale kdybych to mohl vrátit…“

„Nemůžeš, můj pane. Nikdo nemůže.“

„Vím, že jste mě zachránili, ale necítím se zde zrovna vítaným hostem, moje paní.“

Semknula rty.

„Můžeš volně chodit po hradě…“

„Přesto se cítím jako zajatec.“

„Už jsem ti říkala, že nejsi zajatec.“

„Nyní.“

„Ano, nyní. Ale nejsi ještě zcela při sílách. To, že jsi tady, je pro nás v současné situaci výhodné…“ pronesla pomalu.

„To zní jako zajetí,“ ušklíbl se.

„Copak to nechápeš, můj pane?!“ pohlédla na něj rozčíleně. „Bojím se toho, co s námi bude! Na obranu tu máme jen pár mužů. Starých a neschopných…“

„Omlouvám se, moje paní,“ sklopil oči. Cítil se jako tupec. Musím si uvědomit, že ne každá žena je chladně vypočítavá jako moje sestra. „Rád bych pomohl…“

„Tak s námi zůstaň do té doby, než se vyléčíš, sere Jaime…“ upřela na něj šedivé oči. Viděl na ní, jak moc se musela přemáhat, aby pronesla svoji prosbu. I když prosím neřekla.

„Zůstanu. Zachránili jste mi život,“ odvětil pevným hlasem.

„Jsem ráda, že si to pamatuješ,“ kývla hlavou a vydala se směrem k hradu. „Večer přijď do hodovní síně na večeři,“ dodala přes rameno.

Usmál se.

 

Podával se pečený bažant s bramborami. S chutí trhal maso a zapíjel ho vínem. Cítil, jak mu víno příjemně stoupá do hlavy. Lady Amanta na sobě dnes měla jednoduché modré šaty a vlasy si nechala sčesat k jednomu rameni. Působila stále velmi křehce, i když se přemáhala k úsměvům.

„Sere Jaime, jak dlouhá bude ještě tato válka? Co myslíš?“

„Nemohu ti dám uspokojivou odpověď, moje paní. Byl bych rád, kdyby skončila co nejdříve.“

„Už jsme ztratili hodně…“

„Ano, vskutku.“

„Co jsi ztratil ty?“ upřela na něj pohled. Nebyla to výčitka, jen pouhá zvědavost.

„Krále,“ kterému jsem obšťastňoval královnu, „otce, bratra, synovce…“, syna a víru v sestřinu lásku… „A ztratil jsem ruku. Ztratil jsem možnost dělat to, co jsem uměl nejlépe. Bojovat.“

„Máš druhou ruku.“

„Ta nevládne mečem, jako vládla ta pravá.“

„Žiješ.“

„Ano, žiju. Omlouvám se,“ dodal.

„Já ti to nevyčítám, můj pane,“ usmála se po dlouhé době nenuceně.

„Asi by mě nebyla škoda…“

„Proč si to myslíš?“

„Udělal jsem spoustu věcí, na které nejsem pyšný.“

„Zabil jsi krále,“ odpověděla.

„To si nevyčítám.“

„Přestože ti to všichni připomínají… I já tě nazvala tou ošklivou přezdívkou. Omlouvám se,“ sklopila oči.

„Není třeba, moje paní,“ dotkl se zdravou rukou jejího předloktí. Ztuhla, ale neucukla. „Vím, že jsi byla zarmoucená.“

„Ano, přesto mi to nedalo právo, abych se ti snažila ublížit. A snažila jsem se…“

„Paní Amanto, tvoje vina je nic proti mým vinám. Já si odpuštění nezasloužím. Vzpomínáš, když jsem ti vyprávěl o své matce?“

„Ano. Zemřela, když jsi byl hodně malý. Nepamatuješ si ji.“

„Viděl jsem ji ve snu… Byla velmi smutná. Zklamaná z toho, co se ze mě a Cersei stalo.“

„Vždy existuje cesta, jak odčinit své hříchy,“ odpověděla odhodlaně.

„Modlením?“ zasmál se. Líbil se mu její zápal a víra v dobro. „Já na bohy nevěřím, Amanto.“

„Modlením ne. Skutky, můj pane. Skutky jsou silnější než slova.“

„Miloval jsem svou sestru…“ pronesl najednou.

„Je to tvá sestra, to je pochopitelné,“ namítla.

„Ne. Já jsem miloval svoji sestru,“ zopakoval důrazně.

Pochopila. Napřímila se a vytáhla svoji ruku zpod jeho.

„Takže ty řeči byly pravdivé…“ řekla nakonec. „A teď? Stále ji miluješ?“

„Nevím. Myslím, že ne. Pochopil jsem, jak je zrádná a prohnaná.“

„A král?“

„Robert? Nic netušil.“

„Ne… Myslela jsem krále Tommena.“

„Tommen… Ano, je to můj syn. Všichni jsou – byli – mé děti.“

Zhluboka se nadechla.

„Zklamal jsem tě? Víc než doposud?“ hořce se usmál.

„Jsem jen unavená… Odeberu se na lože, můj pane,“ rozloučila se rozrušeně a zmizela do svých komnat.

Dopíjel mok ze své číše a přemýšlel, proč jí to vůbec řekl. Způsobilo to víno, na které už nebyl zvyklý? Nebo v ní chtěl zabít veškeré sympatie ke své osobě? To uměl skvěle, obracet lidi proti sobě… Nyní už o mě ví skoro všechno, napadlo ho. Brzy mě také začne nenávidět. A zasloužím si vlastně něco jiného? Nepřinesl jsem do toho domu radost, usoudil a dopil poslední lok.

 

Probudila ho změť hlasů, která se nesla z nádvoří. Oblékl se a vydal se podívat, co se děje. Na nádvoří bylo několik mužů na koních. Neměli žádný štít ani prapor… To nejsou muži, kteří se drží rytířských zásad, to jsou muži, kteří nerytířsky drancují… Lady Amanta stála obklopena některými ze svých sloužících. Hrdě a nebojácně.

„Dobré ráno,“ křikl z ochozu. Muž, který zřejmě skupině velel, se na něj překvapeně podíval. Měl zarostené tváře a tmavé rozcuchané vlasy. Pokynul hlavou a přemýšlel, jaké pokyny dát svým druhům. Jaime sešel schodiště. Snažil se jít pevně a rázně. Na nádvoří se postavil se po bok lady Amanty.

„Jak vám můžeme posloužit, pánové?“ usmál se troufale na muže.

„Kdo jsi?“ zeptal se ho bez jakéhokoliv úsměvu vůdce.

„Ty mě nepoznáváš?“ hraně se podivil. „Lord velitel Královské gardy. Jaime Lannister,“ podíval se mu upřeně do očí.

Tmavovlasý muž se zamyšleně podrbal ve vousech, ale Jaime v jeho očích viděl, že mu uvěřil.

„Žádáme jen o vědro vody, můj pane.“

„Vodu potřebují i koně mé družiny, ale mohli bychom se uskrovnit.  Pokud lady Amanta dovolí,“ otočil se Jaime na dívku. Nedala na sobě znát sebemenší rozrušení.

„Samozřejmě“ odvětila pevným hlasem. „Tome! Nech donést pár věder vody!“

Nehnutě sledovala, jak sloužící donesli vodu a jak si muži naplňují čutory a koně se napájejí. Jaimeho pohled sklouzl k jejím rukám. Měla pevně zaťaté pěsti…

„Děkujeme za laskavost,“ pronesl vousáč a vydal se k branám hradu. Jaime opatrně natáhl ruku k Amantě a stiskl její pěst. Roztáhla prsty. Ruka se jí stále třásla, když ji bral do své. Tentokrát neucukla. Naopak mu stisk oplatila.

„Myslíš, že nám uvěřili?“ zeptala se, když sloužící za muži zavřeli brány.

„Ano, jsem o tom přesvědčen,“ odpověděl a snažil se znít co nejjistěji.

„Děkuji…“ zašeptala sotva slyšitelně.

„Mohu tě doprovodit k tvým komnatám, má paní?“ nabídl jí rámě.

„Ano, můžeš,“ přijala jej a vydali se po schodech nahoru.

Šli mlčky. Cítil, jak se její tělo stále jemně třese. Nejraději by ji stiskl pořádně. Pevně by ji objal, ale nechtěl ji rozrušit či urazit. Po chvíli došli jejím dveřím. Rozpačitě ji pustil. Zvedla k němu šedé oči. Ten pohled byl zvláštní. Nedokázal ho rozluštit.

„Ještě jednou ti děkuji, sere Jaime. Kdybys tady nebyl…  Nu, nemuselo to dopadnout dobře.“

„Je to nejmenší, co jsem mohl udělat.“

Stále si ho měřila pohledem. Zdálo se, že její šedé oči mají nyní velmi tmavou barvu. Jako nebe před bouří.

„Vždycky mě dokážeš překvapit…“ řekla nakonec se zamyšlením a zmizela za dveřmi komnaty. Jaime tam zmateně zůstal stát. Nakonec se vydal do svých komnat, kam mu zajisté brzy donesou jídlo. Přemýšlel, co se asi odehrává za hradbami tohoto hradu. Možná už proběhl Cersein soud… A co Tommen? Jak mu musí být, když jeho matka čelí vážným obviněním? Je v područí popínavých růží? Dumal, kolik toho Amanta asi ví. Ale nejčastěji se mu na mysl vracela její slova. Vždycky mě dokážeš překvapit. Byla to urážka? Nebo to byl kompliment? Nebyl si jist. Přesto již neměl pocit, že ho nenávidí. Rád by jí slíbil, že ji ochrání, ale co zmohl? Mrzák bez družiny, bez meče, bez ruky… Zůstalo mi jen moje jméno. Žádnou jinou zbraň nemám a cena téhle není valná.

 

Seděla mu po pravém boku. Zlaté vlasy měla vyčesané a hluboký výstřih odhaloval její plné poprsí. Byla krásná. Krásná a jedovatá… Jako oleandr.

„Nech mě na pokoji,“ řekl unaveně a otočil se k ní zády.

„Proč mě odháníš?“ stulila se mu na rameno. „Ty už mě snad nemáš rád?“ pronesla holčičím hlasem.

„Už těm tvým lžím neuvěřím,“ odstrčil ji. Zelené oči se jí nenávistně zablýskaly. Teprve teď si všiml, že jí zášť nesluší. Vystoupily jí na povrch vrásky a její tvář ztratila jemnost.

„Kvůli té couře?“ odsekla. „Myslíš si, že by tě snad mohla milovat?“ zasmála se jízlivě. „Podívej se na sebe… Jsi mrzák. Jsi nic. Jen pouhý stín toho, co jsi býval.“

„Máš pravdu, sestro. Už nejsem ten, kdo jsem býval. A je to dobře.“

Vztekle se postavila.

„Nebude tě milovat. Nebude. Až zjistí pravdu, vyžene tě.“

„Ví pravdu a stále jsem tady,“ odvětil.

Cersei se zarazila.

„Stejně se vrátíš. Jako vždycky,“ usmála se nakonec povýšeně. „Jestli chceš ještě někdy vidět své děti, budeš se muset vrátit.“

„Zmiz!“ vykřikl rozzlobeně. „Už mě nech na pokoji!“ prudce se posadil a otevřel oči.

Studený pot mu stékal po zádech. Přerývavě dýchal. Potřeboval se uklidnit. Potřeboval se nadechnout čerstvého vzduchu. Rychle se oblékl a vydal se na procházku po ochozech. Studený noční vzduch ho uklidňoval. Ani nevěděl, jak a najednou stál u dveří komnaty lady Amanty. Zaváhal. Co když se urazí? Ale nakonec přece je zaklepal. Neodpověděla. Nedalo mu to a potichu otevřel…

 

Spala sama a tiše. Přikrývka jí sklouzla k pasu a oheň z krbu ozařoval její nahé tělo. Ztěžka polkl…Byla nádherná. Náhle se jeho pohled potkal s pohledem jejích šedivých očí.

„Neměl bys tady být, můj pane.“

„Já vím.“

„Jsi rytíř Královské gardy.“

„I to vím. Mám odejít?“

„A chceš?“ řekla sotva slyšitelně.

Jen slabě zavrtěl hlavou a přistoupil k jejímu loži. Přikrývka se jí svezla k boku a měsíční světlo obteklo její dlouhé štíhlé nohy a políbilo štíhlé bříško.

Chtěl ji obejmout, ale tu si vzpomněl, že už má jen jednu ruku. Cersei se jeho pahýlu štítila…

„Jsem mrzák…“

Zavrtěla jen s mírným úsměvem hlavou a vzala jeho zdravou ruku do své. Pomalu si ji položila na jedno ze svých ňader.

„Nikdy jsem nebyl s nikým jiným než se sestrou,“ zatajil dech. „Znechucuje tě to?“

„Ne.“

„Jsem špatný rytíř a muž s tou nejhorší pověstí…“

„Nejsi zlý člověk,“ přejela mu ukazováčkem jemně po tváři. „Nikdy jsem nebyla s žádným mužem…“ dodala.

„Vždyť jsi vdova. Jak je to možné?“

„Vždyť jsem ti to říkala. Můj muž mě bral jako svou vlastní dceru. Vzal si mě jen proto, aby mě ochránil. Ale už nechme toho mluvení…“ usmála se a přimhouřila oči.

A tak přestali mluvit…

 

Sledoval, jak se jí drobné krůpěje potu lesknou na spáncích a klíčních kostech. Natáhl zdravou ruku a jemně jí po klíčních kostech přejel.

„Tvá sestra je prý nejkrásnější ženou v království,“ řekla do ticha.

„Ano, říká se to. Také jsem si to vždy myslel. Má krásnou tvář a tělo, ale uvnitř je prohnilá na kost. Ne, to není krása. Ty jsi krásná. Krásná a čistá.“

Schoulila se mu do náruče.

„Tak kdo jsi? Už mi to řekneš? Tvé rysy jsou mi povědomé…“

„Jsem bastard.“

„To už vím. Nejkrásnější bastard Západozemí,“ usmál se. „Ale kdo byli tví rodiče? Co se s nimi stalo?“

„Moc toho nevím. Má matka vyprávěla, že byla nějakou dobu u dvora, ale pak se rozhodla od toho všeho zmizet.“

„Znal jsem ji?“

„Tenkrát asi ano. Někteří tvrdí, že byla nejkrásnější ženou u dvora,“ usmála se jemně.

A tehdy si konečně vzpomněl. Ten úsměv, bohaté tmavé vlny, ladnost, se kterou se pohybovala…

„A tvůj otec?“

„Netuším. Zřejmě mrtev.“

„Pojeď se mnou ke dvoru…“ popadla ho náhle euforie, ale okamžitě toho začal litovat. Cersei by jí vyškrábala oči či ji přinejmenším otrávila. A kdoví, zda je Tommen ještě král a Cersei naživu…

„Vždyť to ani nemyslíš vážně,“ usmála se líně.

„Myslím. I když možná bychom mohli nejdřív odjet na Casterlyho skálu…“

„Nejdřív bychom se mohli pořádně prospat, co říkáš?“ položila mu hlavu na hruď a za malou chvíli už tiše oddechovala.

 

 

IV.

Další dny prožil jako ve snu. V krásném bezstarostném snu. Přes den chodili po zahradách, kde už napadala pěkná vrstva sněhu, a v noci ji navštěvoval v její komnatě. Nemohl se nabažit jejího těla, jejích doteků a polibků. Vždycky si myslel, že nedokáže milovat někoho jiného než svou sestru. Jak jen se mýlil.

Jednoho dne u večeře je však vyrušil sluha se zprávou, kterou právě přinesl havran. Amanta ji pečlivě přečetla. Nespokojeně se zamračila.

„Varování ze Zdi,“ zvedla k němu oči. „Ze severu prý přichází smrt…“

„Mohu?“ natáhl se po dopisu. Přejel řádky rychlým pohledem. Podepsán byl lord velitel Jon Snow. Vzpomínal si na toho zasmušilého chlapce ze Zimohradu…

„Myslíš, že je to pravda?“ zeptala se s obavami v hlase.

„Je to možné.“

„Prosí o muže. Žádné již nemám. Muži mého chotě se z války nevrátili.“

„Já vím… Budou je muset posílit jiní.“

„Co myslíš, že udělá král?“

„Upřímně? Nemám tušení,“ odpověděl a nechal ji, aby se mu schoulila do náruče. Z Králova přístaviště neměli vůbec žádné zprávy.

 

To se ovšem brzy změnilo. Amanta spala ještě na jeho rameni, když na dveře její komnaty zaklepal Tom. S pokrčením ramen ho vyzvala ke vstupu do pokoje a převzala od něj další psaní. Po přečtení mu jej beze slov předala. Zprávy z Králova přístaviště. Cersei je opět volná… To byla nejzásadnější zpráva, kterou se dozvěděl. Je na svobodě a dál má v područí Tommena.

„Je jako kočka, má devět životů,“ usmál se na dívku. Víc k tomu neřekl, ale celý den nedokázal myslet na nic jiného. Pátravě si ho prohlížela. Ale na její dotazy odvětil, že je pouze unavený.

Když večer zavřel oči, ocitl se v lese. Hlubokém a temném. Stála nedaleko něj a její šat lehce povlával. Netřásla se zimou. Jak by mohla? Donesla se k němu lehká vůně šeříku. V zimě šeříky nekvetou, napadlo ho.

„Matko…“ oslovil ji.

Otočila se na něj se smutným pohledem.

„Už jsi pochopil?“

„Myslím, že ano.“

„To je můj statečný chlapec,“ pohladila ho po tváři jako malé dítě. Její ruka byla jemná jako satén.

„Nemůžu ji tady nechat. Potřebujeme mě.“

„Tvé děti tě potřebují a potřebuje tě i tvoje zem,“ namítla. „Občas musíme obětovat i to, co milujeme.“

„Ale já nechci. Chci mít oboje.“

„Nemůžeš mít všechno, moje dítě,“ zašeptala a rozplynula se.

Do oken se opírala sněhová vánice, když se zvedal z lože. Tu cestu by ušel i poslepu. Dnes však nespěchal. Chtěl to oddálit, co to jen šlo… Nakonec se přece jen ocitl u Amantiných dveří. Také nespala a hned ho pozvala dál.

„Zítra odjíždím… “ sedl si vedle ní na krajíček postele.

„Čekala jsem to.“

„Nezlob se. Musí za Tommenem. Až se o něj postarám, vydám se na Sever… Zlobíš se na mě?“

„Ne, hlupáčku,“ usmála se smutně. „Jsi dobrý člověk. A staneš se i dobrý otcem…“

Položila mu hlavu do klína. Pohladil ji po hustých vlasech. Ustrnuli tak na dlouhé minuty…

„Budeš mi chybět,“ řekla po nějaké době.

„Ty mně také…“

Stáhla ho k sobě. Zabořil hlavu do jejích vlasů a nadechl se, jako by to mělo být naposled.

 

Příští ráno již byl připraven k odjezdu.

Rozpačitě přešlapoval ve sněhu a čekal, až mu sluha přichystá koně. Přistoupil k Amantě, která se třásla chladem, a chytil do dlaně její drobnou ruku.

„Za chvíli vyrážím, moje paní.“

„Nejezdi…“ upřela na něj prosebně oči, ale on věděl, že nečeká, že by zůstal.

„Musím.“

„Tak dobře, lhala jsem. Cítím se tu osaměle.“

Najednou vypadala jako malá holčička. Křehká a opuštěná. Srdce se mu sevřelo. Tohle mi nedělej… Tak rád by řekl „Zůstanu ještě pár dní…“, ale věděl, že pak by už nedokázal odjet nikdy.

„Pošlu ti sem muže. Za pár dní budou tady. Ochrání tě. A slibuji, že vrátím,“ řekl místo toho. Víc nemohl nabídnout.

„To neříkej… Vzpomeň si, cos říkal o slibech. O co by byl život jednodušší, kdyby se sliby tak snadno nevyslovovaly a ještě snadněji neporušovaly…“

„Ale já ti to přísahám. Až bude vše vyřešeno, vrátím se pro tebe.“

Zhluboka vzdychla a unaveně zavřela oči. „Věřím ti.“

Naposledy ji objal a políbil. Pak naskočil na koně a pobídl ho ke klusu. rdce se mu svíralo. Jak rád by zůstal. Lehl by si vedle ní na lože a tak by zůstali navždy… Ale on se vrátí. Jamile to bude možné, vrátí se k ní. Věděl, že už dal spoustu slibů, ale žádný nemyslel tak smrtelně vážně. Tento splní, i kdy to měla být poslední věc, kterou v životě udělá… Před tím však bude muset stanout tváří tvář své sestře. Naposledy.