Kůň unaveně zaprotestoval, když se ho ještě naposledy pokoušel popohnat. Hřebec odfrknul pěnu a na okamžik zůstal stát se skloněnou hlavou. Pak se pokusil s jezdcem udělat ještě dva kroky, než se pomalu zhroutil na přední nohy.
Benjen se snažil seskočit z koně dřív, než ho zavalí, přesto mu ale pod hřebcem zůstala část pravé nohy. Tělo měl chladem otupělé, takže lámání kosti dřív slyšel, než že by ho cítil. Až pak přišla vlna bolesti. Se zaúpěním se zakousl do rukavice. Několikrát nasál vzduch do plic, a pak nohu vytáhl zpod koně.
Hřebec zůstal ležet na sněhu, odfrkával a z těla mu stoupala pára. Jeho pán už se začínal sunout dál, ale nakonec ho přece jenom pohladil po hlavě, až zvíře zastřihalo ušima. Byl to dobrý kůň a před necelou hodinou ho zachránil před těmi nemrtvými zrůdami, ale možná mu teď může pomoct i podruhé. Na nohou měl totiž kůň několik mělkých ran, nejspíš od kamene nebo větví schovaných pod sněhem.
V bílém šeru zaslechl několik krátkých zavytí. Vlci už byli blízko. Benjen ze sebe vyrazil pobavený i zoufalý vzdech. Vlci zabijí vlka, to se ještě nikomu z jeho rodu nepovedlo!
Ale ne, ještě ne. Slyšel jejich pracky bořící se do sněhu, těžké oddechování a nakonec je ve světle měsíce uviděl, jak se vynořují mezi stromy. Rychle se odplazil od koně a vlci neomylně sledovali pach krve. Několik z nich koně obklopilo a začalo mu útočit na nohy. Hřebec měl ještě dost sil, aby první útoky odrazil a několik vlků dokázal s bolestným zakňučením poslat o metr dál. Nakonec se mu ale jeden z nich zakousl do stehna a kůň sebou začal zběsile zmítat. Kopal dál, ale další dva vlci se mu vrhli na hřbet. Jeden z nich se mu vzápětí zakousnul do krku. To byl konec. Kůň začal rychle ztrácet sílu, až z něj vyprchal život.
Benjen jenom tiše ležel na zemi o kus dál. Věděl, že ti vlci jsou dravci a dělají to jen pro přežití, ale část z něj je v tu chvíli stejně nenáviděla. Nakonec od jejich odporné hostiny při měsíci odvrátil zrak, ale stejně musel poslouchat jejich divoké vrčení v boji o kusy masa, trhání tkání a mlaskání. Brzy přijde na řadu on. S trochou hněvu si pomyslel, že takhle umřít nechce, ale radši skončí ve vlčím žaludku než jako jedna z těch nemrtvých zrůd.
Ned se smrti nebál, ne doopravdy, zkrátka považoval za důležitější způsob, jakým člověk odejde. Zato Benjen sám se obával, že na Staré bohy poslední dobou příliš nemyslel.
Zvedl ruku, která mu připadala příliš těžká a neohrabaná, a sevřel hrušku meče. Zadarmo jim přece nic nedá. Přestože – jak si hluboko uvnitř musel přiznat a tu myšlenku rychle zahnal – už necítí prsty. Zvuky vlčí večeře se pomalu vzdalovaly a byly tišší a tišší.
Poslední věc, kterou vnímal, byl ženský hněvivý křik, který mezi vlky vyvolal zmatek a pak bolestné zakničení. Kdyby to nebylo tak těžké, otevřel by oči. Hlas říkal nějaká slova, ale jeho mysl už je nedokázala přeložit. Kolem byla jenom tma, tichá a mrazivá, a pak už ani ta ne.
Téměř ho probral ostrý šíp bolesti, který mu projel nahoru nohou, která se hýbala. Cítil, jak o sebe ostré konce kostí zavadily a svaly kolem sebou zaškubaly, a kdyby už tak nebyl blízko bezvědomí, tohle by ho do něj určitě znovu dostalo. Ten okamžik vědomí byl milosrdně krátký.
Musel to být sen, protože to zaručeně nebyla vzpomínka. Seděl s ní v trávě v jakémsi hájku blízko srázu, kolem nich se tyčily stromy a vnímal i sladce vonící keře kolem, ale v pozadí slyšel hluk davu v nějakém cizím městě. V rukou měl pohár s vínem, stejně jako ona a kolem jeho poháru právě kroužila bzučící včela. Slunce se už začínalo klonit, ale zatím bylo teplo a příjemné bezvětří a vzduch voněl směsí suché země a trávy a čehosi nasládlého, jako by byl poslední letní den.
„Ale já přece vím, že přesně takový jsi,” řekla a tu větu doprovodila širokým gestem.
Nedíval se jí do tváře, viděl jenom její světle modré šaty, ale věděl, že ji zná.
„A vadí to?” slyšel se říkat. V tom snu mu na tom nepřišlo nic divného, i když si nevybavoval, proč to vlastně řekl.
Krátké zaváhání. „Ne.” Vyskočila na nohy a nabídla mu ruku, kterou přijal. „Je čas jít.”
Zatočila se mu hlava a kolem byla zase tma, i když tentokrát byla teplá a v pozadí slyšel praskání dřeva v ohni. Otevřel oči a uviděl ji. Držela ho za pravou ruku, stejně jako ve snu. Byla to stále ona, jen v tom snu byla mladší. Žena před ním měla tmavé vlnité vlasy místy prokvetlé stříbrem, mírně pokleslá víčka nad velkýma tmavomodrýma očima a kolem úst i očí vějířky vrásek. Byla to stále hezká tvář, s vystouplými lícními kostmi a velkým nosem, tvář, kterou si člověk zapamatuje. Cosi napjatého v jejím výrazu a jen napůl přítomný pohled mu ale napovídaly, aby byl opatrný, instinkt, který mu už tolikrát pomohl přežít.
Pustila mu ruku. „Vítej mezi živými, už bylo na čase” pousmála se mírně, ale ve tváři se jí přitom pohnulo jenom pár svalů. Měla příjemný sametový hlas, téměř stejný jako ve snu, jenom mírně změněný věkem.
Uvědomil si, že pod kožišinou leží nahý, ale zároveň předpokládal, že je pozdě před tou cizí ženou hrát nějaký ostych. Pokusil se promluvit, ale přes vyschlý krk dostal jenom tiché zasýpání.
„Omlouvám se,” přikývla pro sebe a rychle mu podala pohár s vínem, který stále držela v levé ruce. Ta jeho byla ještě nejistá, když pohár donesla ke rtům. Dychtivě ho do sebe obrátil, ale ona ho zadržela a poloprázdný pohár si zase vzala zpátky. „To už stačí, pokud to víno nechceš hned vyzvracet.”
„Díky za radu, paní, předpokládám, že je to tak.” Hlas měl ještě trochu ochraptělý, ale nezapomněl se na ni usmát. „Předpokládám taky, že to díky tobě ještě žiju.”
Rychle přikývla. Tohle byla chvíle, kdy se měla představit, ale neudělala to, takže to zkusil jinak.
„Jsem Benjen Stark, průzkumník…”
„Ano, já vím, kdo jsi. Díky tomu jsi ostatně ještě naživu.” Dál tam jen stála vedle postele. Svou zvláštní odpověď už dál nerozvedla.
„A můžu znát jméno svojí zachránkyně?” zeptal se přímo.
„Ach,” zasmála se skoro dívčím způsobem, „mělo mi dojít, že si ho nejspíš nebudeš pamatovat. Ileana.”
„Kde to jsem, Ileano?”
„Zrovna ty se mě na to ptáš?” pozvedla jedno obočí.
„Zhruba vím, kde jsem byl, dokonce i na útěku jsem to dokázal odhadnout. Teď ale můžu být kdekoliv, nevím, jak dlouho jsem byl mimo.” Rozhlédl se kolem. Bylo tu pár kusů starého dřevěného nábytku – postel, dvě židle, stůl a skříň. Jinak tu byl jen krb napravo od něj. Místnost měla tvar půlkruhu. Věž?
„Ileano, před chvílí jsem měl sen… ale nebyl můj, že?“
„Byl můj,“ řekla jen, jako by to všechno vysvětlovalo. Čarodějnická věž? To mu připadalo jako v pohádce staré chůvy a snažil si tu představu zavrhnout.
„Záleží na tom?“ pousmála se.
Mohlo by, na té ženě bylo něco podivného, možná narušeného. „Ne,“ řekl nahlas.
Přehodila pohár se zbytkem vína do druhé ruky. „Teď, jestli mě omluvíš, nám půjdu připravit večeři,“ přikývla spíš pro sebe. Otočila se a zamířila ke dveřím na druhé straně místnosti.
„Ještě jednu otázku,“ zavolal za ní. „Na levé ruce mi chybí dva prsty a na pravé jeden. To udělali vlci?“
„Ne, byly mrazem scvrklé a černé, musely jít.“ Trochu napjatě stiskla rty. „Kdybych to neudělala, přišel bys o ruce nebo spíš umřel. Očekávala bych víc vděčnosti,“ přiostřila hlas nad obviněním, které ve skutečnosti nevznesl.
„Jsem vděčný. Díky za ošetření. A za péči,“ usmál se co nejlaskavěji a dál už se neptal. Snažil se jí věřit, ostatně nevěděl, jak dlouho ležel v zimě na sněhu.
Napětí v její tváři povolilo, jako by přešla temná bouřka, než se znovu otočila a vyšla ze dveří.
Jakmile byl sám, odhodil přikrývku, aby přezkoumal škody. Zalapal po dechu, protože to bylo horší, než čekal. Byl pohublý a s tím počítal, však ho mohla krmit jenom vývarem nebo něčím podobným. Obě nohy mu pokrývaly modřiny. Na levé noze mu ale chyběl palec a na pravé malíček. Nejhorší ale byla sešitá rána, která sahala od pravého kolene téměř po nárt, nejspíš od toho, jak se snažila spravit kost.
Hlavu znovu položil na polštář a oči zakryl ohbím ruky. Bylo to zvláštní, ale chybějící prsty stále cítil, když nemohl vidět jizvy, které po nich zbyly.
Bylo mu jasně, že jestli z té postele vstane, bude to trvat hodně dlouho. Ale být tu naživu s tou podivnou ženou bylo samozřejmě lepší než smrt. Věřil tomu. Musel tomu věřit.
K jídlu přinesla zvláštně chutnající ale celkem dobrou kaši oslazenou medem. Nabídla mu, že ho může krmit, ale on to odmítl – bude se konec konců muset naučit co nejdřív žít bez dvou krajních prstů a děkovat Starým bohům, že přišel jenom o ně. Ileana krátce přikývla, posadila se na okraj postele a začala jíst ze své kamenné misky.
Pochválil jí jídlo a na okamžik se rozhostilo ticho. Sama od sebe neřekla nic, a to ho trochu rozčilovalo. Měl na jazyku spoustu otázek, a tak začal tou nejjednodušší.
„V téhle věži žiješ sama?“
„Většinou ano,“ pokrčila rameny, aniž by se na něj podívala, a nechala lžíci klesnout. Přeložil si to tak, že tu není prvním hostem za poslední roky.
„„Myslel jsem, že to muselo být těžké, pokud ses o mě starala sama,“ odtušil a snažil se, aby v tom nezněla netrpělivost.
„Jestli se ptáš na to, jestli jsem já sama řezala tvoje prsty, sešívala rány, spravila ti kost, prala zakrvácená prostěradla, lila do tebe polévku, umývala tě a vynášela nočníky, tak to se nemýlíš, Bene Starku. Ale nemusíš mít obavy. Nejsi první nahý chlap, kterého jsem viděla, ani první člověk, který mi ruce zamazal krví.“
Hlas měla mírně pobavený, když to říkala. Položil svoji dlaň na tu její a ona se mu konečně podívala do očí. Tázavě nakrčila obočí.
„A já ti znova musím poděkovat, Ileano. Jestli se smím zeptat, ten muž ze snu, ten, se kterým jsi ve vzpomínce mluvila, byl opravdový?“
„Býval to můj snoubenec. Už nežije. Ne díky mě.“
„Opustil tě?“ přes rty mu přeběhlo pousmání, přestože mu právě řekla, že ho dostala do své vzpomínky, do své mysli, a pak ho zase vyvedla ven.
„Kdyby mě jen tak opustil, nezlobila bych se víc, než by si jeho špatné vychování zasloužilo. Abych zodpověděla jednu z tvých budoucích otázek – bývala jsem léčitelka v Lannisportu a myslím, že vlastně dobrá partie. Loreon si ale vyhlédl dceru obchodníka. Jak si asi domyslíš, potíž byla v tom, že to, že si měl brát mě, nebylo tajemství. Nebylo zrovna těžké poslat na mě několikrát místní opilce a nakonec poštvat dav, který mě malém upálil jako čarodějnici. Nakonec jsem jich ale několik poslala do hrobu já,“ stiskla pěst pod jeho dlaní.
Vyprávěla mu to jako varování?
„Je mi líto…“
„Nemusí, nejspíš jsem vždycky špatně odhadovala povahy.“ Vytrhla mu ruku a sáhla po jeho ještě napůl plné misce. „Jestli jsi už dojedl…“
Zadíval se na její dlaň s několika drobnými stařeckými skvrnkami a pak na její šaty, tentokrát černé. „Kolik ti je vlastně let?“ stáhl obočí k sobě. „V té vzpomínce máš stejný typ šatů, ale jsi v ní tmavovlasá a mladá.“
Hlavou jako by se mu prosmýkl malý hádek a zanechal šimrání.
„Příjemnější na pohled než teď, chceš říct?“ zvedla pobaveně koutek úst.
„Tvoje slova, ne moje, paní.“
„No, na tvoji tvář není těžké se dívat, takže předpokládám, že to bude jenom spravedlivé.“
Chytila mu bradu, aby se na ni díval přímo. „Sleduj, jak snadné je nasadit si pěknou tvář, na kterou ty jsi tak hrdý.“
Během úderu srdce se její víčka zvedla, pokožka zrůžověla a rysy zpevnily. Stříbrné nitky ve vlasech se vytratily. Netrvalo to déle než dvě zamrkání a seděla tu žena o nic starší než on sám. Ani teď by netvrdil, že je to nejhezčí tvář, kterou kdy viděl, ale s těma výraznýma modrýma očima a předním rtem větším než dolním bylo těžké z ní spustit oči.
Zvedla trochu bradu, jako by ho vyzívala, aby promluvil. Když pro ni neměl žádná slova, vytrhla mu misku z rukou a její o trochu štíhlejší, pevnější a rychlejší tělo vystřelilo ke dveřím. „Dobrou noc,“ zavolala za sebou.
„Dobrou noc,“ odtušil, vlastně o dost neklidnější než ve chvíli, kdy se začal ptát. Z druhé strany dveří uslyšel otočení klíče v zámku.
Tu noc se mu dlouho nedařilo usnout a snažil se uspořádat myšlenky o té ženě. Snů měl jen málo, ale byly jeho vlastní. Jeden z nich byl povědomý sen o pádu z velké výšky, ale tentokrát se neprobudil dřív, než dopadl.
Postupně si zvykala na jeho přítomnost i otázky – na některé odpověděla, na některé ne, na další dala vyhýbavou odpověď. Naučil se trochu číst její proměnlivé nálady, nebo si to alespoň myslel. Její příchody a odchody pro něj odměřovaly části dne.
„Jak jsi mě sem vlastně dostala?“ zeptal se jednou. Potřeboval to vědět, protože Ileana byla spíš drobnější a nedovedl si představit, jak ho jen tak tahá bezvládného do schodů.
„Jsme v přízemí.“
„Jak dlouho tu už žiješ?“
„Myslím, že to bude už deset let. Devět let sama, od doby, co umřel můj muž. On tu žil předtím asi čtvrt století.“ Způsob, jakým se sem dostala, už nezmínila.
„Ale jak? Nic tak na daleko na severu přece nevypěstuješ a na lov se spoléhat nemůžeš.“
„Něco skutečně vypěstovat dokážu, moje zahrada zabírá dvě patra věže. Co se masa týče, nemusím zvířata lovit. Dokážu je najít a přimět, ať přijdou sem za mnou, otevřu dveře a jdou mi rovnou pod nůž. Ale některé věci skutečně kupovat musím – pokud se někdo z divokých objeví dostatečně blízko a já jsem pozorná, přivedu je sem. Nejde na to spoléhat, ale nikdy jsem neřekla, že žít tady je snadné. Co? Ty sis snad myslel, že jsem dokázala všechno to jídlo vyčarovat, Bene Starku?“ věnovala mu široký úsměv.
Zvyknul si na její popichování, byla zkrátka taková. Nezvyknul si ovšem na to, že na něj dokázala úplně zapomenout. Dvakrát se stalo, že nepřišla po dobu, která mu připadala o hodně delší než jeden den. Oheň dávno vyhasl a trochu světla sem pouštěla jenom dvě malá zasklená okna nízko pod stropem. Nenáviděl pocit, že je na někom závislý, že je závislý na ní, ale kručení v žaludku, bolest v ledvinách a plný měchýř jeho pýchu rychle překonaly. Pokud se jí něco stalo, jako první mu začne houstnout krev z nedostatku vody, pak přijdou bolesti hlavy a přeludy – to by mělo trvat několik dní. Nemohl si nic nalhávat, v pravé noze cítil trvalou bolest a každý pohyb to jenom zhoršovat. I kdyby se dokázat dostat ke dveřím, v místnosti nebylo nic, co by mu pomohlo poradit si se zámkem.
Ale pokaždé se vrátila. Chovala se, jako by se naposledy viděli před pár hodinami, a svoji nepřítomnost nijak nevysvětlila. Napadlo ho, jestli si vůbec všimla jeho zhoršeného stavu. Nebo dokonce, jestli vůbec vnímala, kolik času uplynulo.
Většinou mu ovšem dokázala věnovat pozornost. Postupně mu vytáhla stehy z míst, kde míval prsty, a protože kůže v těch místech tvořila drobné šupinky a svědila ho, použila mast vonící nějakými bylinkami. Pomáhalo to, aspoň na chvíli. Horší byla jizva na noze. Když ho zbavila stehů a prohmatala kost, několikrát sebou trhnul bolestí. Ta hned přestala a on si uvědomil, že ji zastavila Ileana. Stále sledovala jeho nohu a mírně se mračila. „Obávám se, že výsledek není zrovna zázračný.“ „Ale budu chodit, unese mě ta noha?“ vyhrknul.
Váhavě přikývla. „Ale ano. Byla zlomená na několika místech a nikdy už nebude silná. Bolet tě bude už vždycky.“
Zůstávala ve své mladší podobě a on se na to odvážil znovu zeptat jen jednou. Byla to jenom iluze, nebo se skutečně dokázala takhle změnit? Vzala jeho ruku, položila si ji na tvář a zeptala se, jestli se mu tohle připadá jako iluze. Ona v zrcadle viděla to samé, co teď vidí on. Cítila se teď mladší a živější. Nemohl by tvrdit, že tomu vysvětlení věří.
A tak čas běžel. Někdy mu tu nechávala knížku, aby se nenudil. Častěji si sedla se zkříženýma nohama naproti němu a četla nahlas, ačkoliv on sám ji o to nežádal. Milovala příběhy a on jenom sledoval, jak se jí oči rozšířily nadšením jako dítěti, když se do nich začetla. Občas přitom bezmyšlenkovitě přehazovala vlasy spletené do copu z ramene na záda a zase zpátky. Jindy mu vyprávěla o svém otci, který se jednoho dne nevrátil z práce v docích kvůli nájezdu Železných, a dvou bratrech, kteří umřeli ještě malí. O manželovi z Thennů, který byl šedivý a křehký už v době, když sem přišla, a nedokázala ho zachránit před souchotinami.
„O Starcích toho moc nevím, ale pamatuju si hlavně příběh o tvojí sestře. Že prý ji princ unesl a zprznil. Cha! Taková lež, co má ochránit čest holky, která utekla s ženatým mužem, přivedla rodinu do neštěstí a způsobila smrt tisíců lidí…“
Svaly ve tváři mu ztuhly a chtěl jí dát pádnou odpověď, ale pak jen unaveně pohodil hlavou. Záleželo v téhle zamrzlé zemi za Zdí, v téhle věži s touhle divnou ženou na udržení lži? „Řekl bych, že na důsledky měl myslet hlavně ten ženatý muž a následník trůnu. Já jsem vždycky to, co moje sestra udělala, viděl v trochu lepším světle. Jsem si jistý, že před smrtí se ještě natrápila víc než dost.“
„To tys ji znal, pravda. Já jsem zkrátka o podobné holčičí představy o lásce přišla v prvních dvaceti letech života. Máš už jenom jediného bratra, pokud mě paměť neklame?“ Byla to vlastně první skutečná otázka, kterou mu položila.
„O to vděčnější jsem, že ho ještě mám. Rád bych věřil, že Ned to vidí stejně. Ale on už má jinou rodinu. A já mám ostatně taky nové bratry, na Zdi,“ řekl, ale sám slyšel, jak strojeně poslední věta zněla.
„A nad smrtí nikoho z nich bys netruchlil stejně jako nad smrtí toho, s kým jsi zkoušel svůj první dřevěný meč, Bene Starku, “ podotkla a jako vždycky ťala do živého.
„Když už nic jiného, smrt nikoho z nich mě už nepřekvapí,“ dodal chladně. Už na to nechtěl myslet. Ani na Jona, chlapce, který na Zdi zůstal úplně sám.
Když měla dobrou náladu, několikrát mu tiše zpívala ukolébavku, což ho vždycky přimělo k úsměvu. Schoulila se pak v nohách postele a na nějakou dobu usnula. Probudila se pokaždé trhnutím a tvářila se mírně provinile.
Takové chvíle byly nejhorší, protože viděl milou ženu, kterou mohla být, kdyby… to měla v hlavě všechno v pořádku? Kdyby se její život odehrál jinak?
Napočítal zhruba šest týdnů od chvíle, kdy se probral. Mezitím mu Ileana k noze dala dvě kovové tyče a přivázala je plátnem jako dlahu. Občas pořád cítil prsty, o které přišel, ale smířil se s jejich ztrátou a na jejich místě zůstaly teď už zhojené růžové jizvy. Benjen stále častěji myslel na to, že se musí vrátit ke svým bratrům na Zdi a časem i za tím skutečným na Zimohrad. Nejčastěji hned potom, co uslyšel zvuk klíče v zámku.
Uplynuly další tři týdny. Vrátila mu jeho černé šaty, i když její laskavost nesahala tak daleko, aby mu vrátila meč. Ve chvíli, kdy mu sundala dlahy z nohy, se zmínil o svém návratu. Sledoval její tvář, jestli nedá najevo nelibost, úlevu nebo cokoliv jiného. Nepohnula jediným svalem ve tváři a pak řekla, že je ještě příliš brzy, pokud se nehodlá zmrzačit.
Tehdy sice přikývl, ale nevěřil jí. Počkal snad hodinu potom, co oznámila, že jde spát, aby měl jistotu, že ho nepřistihne zpochybňovat její slova. Musel to vědět. Nebo alespoň nakrátko udělat něco proti vůli svojí ošetřovatelky a věznitelky.
Spustil nohy dolů z postele a dotek dřeva na chodidlech po tak tak dlouhé době mu připadal nepřirozený a cizí. Několikrát se nadechl a vydechl, aby se obrnil proti tomu, co může přijít. Nakonec pomalu začal přenášet váhu na nohy. Nebylo to tak hrozné, pravá noha ho nebolela víc než obvykle. Nakonec se přestal opírat o postel a postavil se.
Vteřina, dvě. Bolest rostla, ale snažil se to vydržet. Pak to přišlo. Do dvou míst, kde kost srostla, jako by mu někdo vrazil dvě rozžhavené jehly. Jedinkrát vyjeknul bolestí a zřítil se na podlahu, kde několikrát pěstí udeřil do dřeva, aby neječel. Zhluboka dýchal a ta nejhorší bolest se změnila v horké pulzování. Mysl měl zastřenou jako po litru vína, ale dokázal se nadzvednout a zády opřít o rám postele. Za chvíli by měl být schopný vyšplhat se zpátky a urvat trochu spánku s tím, že Ileana se o tom jeho hloupém gestu nedozví.
Nebylo mu přáno. Sotva je byl schopný vnímat, zaslechl její rychlé kroky na schodech, vzápětí její boj s klíčem a nakonec vpadla do místnosti. Nedíval se na ni, ale ona rychle přešla těsně k němu. Její bílé šaty ve světle dohasínajícího ohně připomínaly barvu slunce těsně před tím, než zapadne, projelo mu omámenou myslí. Když očima dorazil k její tváři, zjistil, že rty má stisknuté pevně k sobě a sleduje ho tvrdýma očima, ale její výraz vyjadřoval stejně tak starost jako hněv.
„Cos to tu zatraceně prováděl, Benjene Starku?“ vypálila na něj otázku.
„Zkoušku, co jiného? Musel jsem to vědět,“ řekl upřímně. Nic jiného ostatně nezbývalo, protože její otázka byla řečnická.
„Muži v něčem opravdu nejsou lepší než děti,“ odfrkla si.
Přidřepla si vedle něj, aby se jí mohl chytit kolem krku a pomohla mu zpátky na postel. Nebylo to nic snadného a v jedné chvíli mu váha zlomené nohy zůstala viset na rámu postele, z čehož se znovu otřásl bolestí, ale nakonec se Ileana zhroutila vedle něj.
Těžce oddechovala, zatímco on v třesoucích se dlaních muchlal okraje přikrývky. Se zavřenýma očima se snažil myslet na cokoliv jiného než pulzující bod v kosti, soustředil se na její dech a praskání dřeva v krbu. Bolest skutečně pomalu opadávala, teď už nepochyboval, že zásluhou jeho hostitelky.
Pamatoval si, že si ho přitáhla k sobě, objala ho a jeho hlavu si přitiskla ke krku, kde vnímal uklidňující tlukot jejího srdce. Byla to už celá věčnost od doby, kdy mu někdo jemně projížděl prsty ve vlasech. Možná matka kdysi dávno, nebo Talia, drzá dcera pekařky ze Zimního města. Pamatoval si, jak se Ileana nad ním sklonila, políbila ho a její tmavé vlasy ho šimraly na tváři. A on vzal její tvář do dlaní, přitáhl si ji dolů a líbal nazpět, i když už tehdy věděl, jak špatný nápad to je. Pamatoval si všechno jako v horečce, i kůži jejích stehen na bocích a její sténání.
Ráno ho probudilo už známé zarachocení klíče v zámku. „Dobré ráno,“ pozdravila jako vždycky, když mu nesla snídani. Jako pokaždé se usadila se zkříženýma nohama na konci postele. Změřila si ho pohledem a hned odhadla, že je něco špatně. Chtěla ale, aby jí to řekl, ne v něm zkoumat. „Co se děje? Už bys na tom měl být líp než v noci.“
Sípavě se nadechl. „Ileano, je mi líto, co se stalo, my…“
„Co? V noci ses tu zkoušel zmrzačit a já ti pomohla zpátky na postel. Okamžitě jsi odpadnul, než jsem ti vynadala. Ale omluva je na místě,“ zatvářila se trochu zmateně.
„Jak říkáš. Byla to ode mě hloupost.“
A tak už dál nemluvil. Koneckonců, všechno si to pamatoval jenom jako v horečce. Nebo jako v horečnatém snu.
Tři další týdny věnoval tomu, že stále znova, i když váhavě zkoušel chůzi. Ileana jeho pokroky brala s jistým zadostiučiněním, ale v jejím výrazu mu neušel jistý neklid. V den, kdy poprvé kulhavě dokázal dojít ke stolu, s ní u toho stolu i večeřel. Znovu zmínil, že se musí vrátit na jih na Zeď a předat zprávu o tom, co viděl. Přesně, jak očekával, jenom se na něj na okamžik zadívala, a pak se vrátila k dalšímu soustu čehosi, co považoval za maso z losa.
„Dobře, přestaneme hrát zdvořilou hru. Když jsem tě poprvé uviděl, říkala jsi, že jsi mě zachránila kvůli tomu, kdo jsem. Předpokládám, že víš o lidech, kteří jsou v určité vzdálenosti od téhle věže, ale obvykle jim v nouzi nepomáháš. Jsem… poctěn. Ale proč?“
„Přece proto, že mi můžeš být užitečný.“
Obrnil se trpělivostí. „Chápu. V čem můžu být užitečnější než kdokoliv z divokých, kteří se tu v okolí párkrát za rok objeví?“
Povzdechla si, jako by odpověď byla očividná, a odložila nůž na stůl. „Jsme dál na severu, než většina z nich zavítá za celý život. Nevěřila bych, že by se někdo z nich vydal ještě dál a přežil. Ale ty bys mohl. A já se chci se dostat tam, odkud pocházejí.“
Rozšířil oči překvapením. Jenže ona to zjevně myslela naprosto vážně.
„Země věčné zimy? Myslím, že bereš příliš vážně příběhy ze svých knih.“
„Byly to jenom příběhy, než se ti nemrtví tvorové objevili dvě hodiny chůze od mojeho domova. Po tom, cos viděl, snad pořád nevěříš, že aspoň něco z legend o Dlouhé noci je pravda, myslíš, že se snad nemrtví objevili sami od sebe?“
„Věřím. Proto se musím vrátit na Zeď, abych o tom veliteli Mormontovi řekl. Myslím, že jsem dokonce zahlédl jednoho z Jiných. Ileano, proto jsem před nimi přece utekl. I ty bys měla utéct, co nejdřív, protože…“
„Zima se blíží?“ odsekla.
„Ano, zima se blíží. Jenom hlupák by se vydával dál na sever,“ rozhodil rukama.
„Čekat na hrdinu nemůžeme, co říkáš?“ trvala na svém.
„I kdybych s tebou chtěl jít, netuším, jak užitečný bych byl proti takovým tvorům, natož dokázal najít místo, odkud pocházejí, než umrzneme. Tvrdíš, že nemůžeme čekat na hrdinu, ale sama si na něj chceš hrát.“
Založila si ruce na prsou. „To není o tom být velký hrdina. Ale vybrala bych si riskovat život pro něco, co mi získá respekt. Ne že bych měla v plánu Jiným dovolit, aby mě zabili. Počítám s tím, že spíš zabiju já je, pokud bude třeba.“
„ Jsou to myslící tvorové, takže ano, pravděpodobně tě poslechnou. To jenom mě by rozsekali.“
„Ani to bych jim nedovolila.“
Upíral na ni temný pohled, který ji ještě víc rozčílil. V hlavě ucítil známe zalechtání, jako by se v ní prohnal malý hádek.
„Ale ty mi to nevěříš,“ řekla tiše.
„Věřím, že bys mě klidně obětovala nebo zapomněla, jakmile bych nebyl potřebný.“ Nebo utekla ve chvíli, kdy by Jiné skutečně potkali. „Užitečnější budu na Zdi. Stejně jako bys byla ty.“
„Mohla bych tě přinutit.“
„To bys jistě mohla. Ale kdybys měla ve zvyku z někoho dělat ochotného otroka, který si jenom představuje, že něco dělá ze své vůle, už dávno bys to se mnou udělala.“
Ileana stiskla rty k sobě a ve svém obvyklém gestu si přehodila cop přes rameno. Bez dalšího slova sebrala nádobí a odešla.
Necítil se líp po tom malém vítězství, protože si vyjasnil, že má dvě možnosti – a ani jedna ho nadějí nenaplňovala. Poprvé mu vážně projela hlavou myšlenka, že ji bude muset zabít, aby se odsud dostal, a riskovat, že ho spíš zabije ona. Druhá možnost byla udělat to, co po něm chtěla, a brzy umrznout nebo ze sebe nechat udělat nemrtvou zrůdu. Modlil by se v tuhle chvíli ke Starým bohům, ale nevzpomínal si, že by někdy někoho vyslyšeli.
Nakonec souhlasil, ale chtěl vidět, s jakou výbavou můžou počítat. A tak, po víc než třech měsících, konečně opustil tu zatracenou místnost. Šel pomalu za ní a rozhlížel se. Ne že by toho k vidění bylo příliš, před místností byla krátká chodba, na jejím pravém konci schody nahoru, na pravém velké vchodové dveře. Přímo před nimi pak vedly kamenné schody dolů. Právě tam Ileana zamířila.
Snažil se na nic nemyslet a udržet si čistou hlavu. Měla tu zásoby ořechů, masa nebo zeleniny, přesně jak čekal. Ona upevnila pochodeň nad prvním schodem, vzala si jedno svrasklé jablko ze zásob a posadila se na zaprášený stůl.
Ukázala k protější stěně. „Prosím, jak je libo.“
Na stěně viselo několik nástrojů, které neznal, kladiva různých velikostí, několik krátkých mečů a dokonce jeden luk. U země viděl opřený svůj meč a na jediné polici několik nožů. Tohle byla celá sbírka zbraní a tak a si přiklonil k názoru, že on rozhodně nebyl první, koho žádala o pomoc. Do rukou vzal dlouhý tenký vykosťovací nůž, otočil se… a hodil.
Skoro to vyšlo… skoro. Nezachytila jeho myšlenku, protože nemyslel na nic. Jenže mu chyběl jeden prst, a tak nezasáhl přesně. Krátce vyjekla a ruka jí vystřelila k dlouhé ráně na spánku, ze které se teď valila krev. Během jednoho úderu srdce ale obrátila pozornost k němu a její pohled se změnil z nevěřícného na nenávistný. V tuhle chvíli, na malý okamžik, ho opravdu nenáviděla.
Najednou to nebyla ona, kdo křičel. Myslí jako by se mu prohnal kůň s doruda rozžhavenými kopyty a ta bolest ho srazila na studené kameny na zemi. Světlo pochodně ho bodalo do očí, před kterými mu tančily stíny jako křídla nočních motýlů. Jako by teď slyšel všechno, červotoče v polici, drobné larvy ze zdi, pískání myši dvě patra vysoko.
Slyšel zvuk jejích bot na podlaze jako skřípání kol u vozu. Když promluvila, málem si musel zacpat uši. „Tohle mám za pomoc?“ I její hlas skřípal.
„Tohle máš za věznění,“ dostal ze staženého hrdla. I těch pár slov ho stálo spoustu sil, protože bolest v hlavě byla ochromující a přelévala se dopředu a dozadu, dopředu a dozadu. Pokoušel se zvednout, ale nedokázal se ani udržet na rukou.
Stála nad ním a vlasy teď měla rozcuchané, po straně tváře až na krk jí stékaly pramínky krve a v očích měla divoký výraz, který u ní ještě neviděl. „Říkej tomu, jak chceš. Myslela jsem, že jsi jiný, ale ty jsi stejný zmetek jako všichni ostatní, Benjene Starku.“
Rychlým pohledem změřila sbírku kladiv a jedno z nich vzala do ruky. Svezla se dolů a posadila se vedle něj na chodidla.
„U všech bohů, Ileano, tohle…“
„Ano, u všech bohů. Utíkat už nikam nebudeš. Vydrž, bude to jenom chvíle,“ zvedla kladivo a nechala ho klesnout na jeho pravé koleno.
Ten křupavý zvuk, který následoval, ho dlouho potom pronásledoval, kdykoliv zavřel oči. Koleno jako by mu vybuchlo a ta bolest, která mu zkroutila celé tělo, mu na nějakou dobu zaplnila celou mysl. Zalila ho horká vlna a pak studená a pak znovu horká. Když byl dostatečně při smyslech, aby ji vnímal, neušlo mu, že Ileana má v očích slzy, i když tentokrát neudělala nic, čím by jeho bolest otupila.
„Můžeš si za to jedině sám,“ řekla tiše a hlas se jí jenom mírně třásl.
Ležel na posteli, neschopný z ní vstát. V nohách postele nechal nedočtenou knihu a oheň v krbu vyhasne asi za pět hodin. Někdy touhle dobou by měla přinést oběd, jako vždycky. Řekne mu pár slov, na což on odpoví jenom v případě, že to bude nutné. Za několik dalších hodin se to bude opakovat. Večer mu chvíli něco bude říkat, než ji to přestane bavit a odejde. Další den znova. Z toho koloběhu začínal šílet.
Nezklamala ho a skutečně se objevila. Přece jenom ale něco bylo jinak. Místo dospělé ženy vešlo asi třináctileté děvče. Zabouchla za sebou dveře, opřela se o ně zády a položila na ně i dlaně. Sklopila oči a přešlápla z jedné nohy na druhou. Kvůli té nejistotě by mu jí bylo málem líto, ale na to ji už stačil poznat příliš dobře.
„Já… jsem se nepřišla omluvit, ne za to, že jsem se bránila.“
„Udělala jsi víc, než že ses bránila. Víme to oba.“
„Chtěla bych ti vysvětlit, proč jsem to udělala, aby bylo mezi námi jasno,“ řekla tím tenkým dívčím hláskem. „Vždycky jsem chtěla lidem jenom pomáhat a musí ti být jasné, že přesně to mám v úmyslu i teď. I tobě jsem pomohla a pořád ještě ti můžu pomoct… plnit svoji povinnost, protože to přece chceš. Nakonec jsem vždycky musela utéct z místa, kde jsem si našla domov, a pokaždé jsem odtud utíkala jako o život, ať už kvůli tomu, že jsem někomu nedokázala zachránit manželku při porodu nebo kvůli tomu, že zjistili, co umím. Lidi, kterým jsem věřila…“
Beznadějně vyšinutá pachatelka dobra, pomyslel si.
Konečně se na něj podívala. „Jenom jsem ti chtěla říct proč.“
„Tak jsi to řekla. A já chápu. Děkuji,“ odtušil chladně. Chápal, ale odpustit jí nedokázal. Ještě pořád se slyšel křičet.
Nevěděl proč, ale v očích se jí objevily slzy, které zahnala mrkáním. Vyběhla z pokoje a jemu bylo jasné, že další jídlo a pití nejspíš dostane až ráno. Klíč se otočil v zámku a ona byla pryč. Znovu.
Musel uplynout další měsíc a tu kamennou místnost nenáviděl by rozboural vlastníma rukama, kdyby mohl. Nepokoušel se utéct, ani ji přechytračit a choval se k ní s odtažitou zdvořilostí. Ona se ho už nepokoušela o ničem přesvědčit. Jen jednou, a to ho vyděsilo ještě víc, přišla šedivější, než když ji viděl poprvé, a výraz ve tváři měla naprosto prázdný. V tu chvíli se skoro bál, že to skoncuje s nimi oběma.
Druhého dne jí řekl, že se vrací na Zeď a že jestli ho tu chce dál držet, bude ho muset zabít.
Tvářila se zklamaně, ale nejspíš přesně to čekala. „Venku se vydej hned doprava, je tam u zdi přístřešek, kde najdeš koně.“
Nedívala se něj ale do plamenů v krbu a v ruce točila pohár s horkým vínem. „Hodně štěstí,“ dodala.
„Ty chceš stejně jít na sever, i sama, že?“ Odpověď ale znal předem. Dovedl si představit, že Ileana může být v bezpečí před zvířaty, divokými a snad i Jinými, pokud jim rozkáže, ale neochrání ji to třeba před mrazem nebo vodou skrytou pod ledem a sněhem. Pochyboval dokonce, že bez slunce nebo hvězd na věčně temné obloze dokáže udržet severní směr.
„Na jih od Zdi mě nic netáhne a na Zdi být nemůžu,“ usrkla víno.
Pootevřel ústa, protože jí chtěl ještě něco říct, ale nenašel správná slova. Ona s ním na jih nikdy nepůjde. Otočil se na patě a jeho to kdovíproč zklamalo, že na něj nezavolala „Sbohem“. Výrazně kulhal, což mu pomohlo ten pocit rychle překonat.
Přesně jak řekla, v přístřešku našel dva koně. Jeden byl ryzák, který nejspíš patřil jí. Byl tu ale i druhý, vraník a u něj sedlo, jaké používala Noční hlídka. Zajímalo ho, jestli ho Ileana koupila od divokých nebo v tom bylo něco temnějšího. Ani ten kůň jí pravděpodobně nepatřil.
Jel na vraníkovi jen chvíli, než před sebou v šeru mezi stromy uviděl postavu. Kůň k ní nadšeně zamířil a Benjen ho opatrně nechal jít. Jen co se trochu přiblížili, kůň naopak začal panikařit a on mu musel přitáhnout otěže. Pak to pochopil. Kůň stejně jako sedlo skutečně patřili Noční hlídce. I ten muž v černém před ním, kterého kůň tak dobře znal, k ní před nedávnem patřil. Teď mu oči zářily modře jako dvě hvězdy.
Benjen sesedl z koně a udělal k tomu muži dva kroky blíž. Ne, nevzpomínal si na něj, i když se mohl mýlit, protože tvář měl muž smrtí tak změněnou, že nedokázal tvrdit s jistotou, že ho nezná. Nemrtvý zvedl meč a dutým zavrčením zaútočil, ale Benjen udělal půlobrat a ten výpad snadno vykryl.
Tohle nebude vyrovnaný souboj, došlo mu. On sám byl sice pořád oslabený, ale jeho protivník byl příliš pomalý, ale představoval velkou hrozbu. Než se muž stačil otočit k dalšímu útoku, Benjen sekl po jeho ruce s mečem, která zůstala viset jenom na pruhu kůže a svalů. Když se nemrtvý pohnul k dalšímu útoku, ruka vlastní vahou odpadla do sněhu.
Benjen uskočil dozadu, sekl mečem vší silou a rána, která dopadla mezi rameno a krk, muže srazila na kolena. Další ranou mu usekl hlavu.
Na chvíli zadoufal, že tohle bude konec, jen než se rozhlédl. Useknutá ruka ve sněhu ale stále hýbala prsty a tělo sebou škubalo. Hlava o metr dál stále pohybovala ústy, která něco chrčela, a oči stále modře zářily. Benjen se tomu muži v duchu omluvil, protože neměl jak ho spálit, jako to dělali divocí se svými mrtvými.
Díval se na části nemrtvého těla a černou látku a zaklel. Díval se toho muže a došlo mu, jak krátkozraké bylo myslet si, že on nebo bratři na Zdi můžou zastavit zrůdnost, která tohle způsobila.
Když se po vlastních stopách vrátil do ruin věže a otevřel vstupní dveře, Ileana už scházela ze schodů. Její temně rudé šaty a tmavý cop byly po mrazivém výjevu v lese jako zjevení. „Něco jsi zapomněl, Bene Starku, nebo se pokoušíš být galantní a odtáhnout mě na jih na bezpečí, jako bych byla princezna ve věži?“ zvedla obočí.
„Ty jsi věděla, že toho muže najdu?“
„Věděla jsem, že tam je, a pamatoval si dost ze starého života, abych poznala, že je z Noční hlídky. Předpokládala jsem, že kůň je jeho.“
„Takže ty sama jsi ho teď přivedla blíž k věži, mě do cesty.“ Ani to nebyla otázka.
Mávla nad tím rukou. „Nemyslela jsem si, že bys ho nezvládnul porazit. A pokud bys to nezvládnul… věděla bych, že mi nedokážeš pomoct, ale nedovolila bych mu tě zabít, pokud tě něco takového napadlo.“
„V Noční hlídce jsou jenom lidi, kteří ty zrůdy můžou zpomalit, ale nikdy je nezastaví. To ses mi snažila dokázat?“ Znělo to hořce, ale nemohl říct, že je to nepravda.
Neříkala nic, čekala na jinou odpověď od něj.
„Dobře, půjdu s tebou.“
Ileana se kousla do spodního rtu, usmála se a objala ho. Dovolil jí to, protože byla teplá a měkká a on měl černý kožich i rukavice nasáklé mrazivou krví.
Na sever vyrazili o dva dny později. Benjen se ještě ohlédl na polorozpadlou věž a připadala mu zvláštní představa, že zanedlouho bude temná a promrzlá bude se v ní prohánět ledový vítr. Představil si rostliny v její zimní zahradě mrtvé a obalené střípky ledu. Pustil tu myšlenku z hlavy, protože ta věž taková přece byla stovky a možná tisíce let.
Jeho odhad byl víceméně správný. Ileana dokázala udržet směr ve vzácných chvílích, kdy se na zatažené obloze ve dne objevil světle šedý kotouč slunce, který ale byl tak nevýrazný, že si často ani nevšimla, když se na okamžik objevil. Nevěděla nic o tom, jak se orientovat podle toho, na které straně stromu najde lišejník, nebo toho, na které straně stromu jsou větve holé. Několikrát se pokoušela správně určitě směr, ale když ji pokaždé opravil s tím, že takhle by spíš došla k pobřeží – pokud by přežila – rychle to nechala na něm. Stromy byly stále vzácnější a stejně tak keře.
Dny byly zlé a i v hustém kožichu se většinou třásl zimou. Noci byly ještě horší, většinou tmavé, bezhvězdné a plné mrazivého větru. Pokud to šlo, našli útočiště u nějaké vyvýšeniny nebo skály, které mu připadaly dostatečně bezpečné. Jednou před nimi z doupěte poblíž toho místa utekla liška, jejíž kožich splýval se sněhem, a několikrát vyplašili bílé zajíce. Od začátku se bránil rozdělávání ohně, protože by k nim vábil dravce, se kterými by si ani Ileana nemusela umět včas poradit. Na noc přehodil přes koně silné deky, aby jim alespoň trochu ulevil. S Ileanou většinou spali na kožišině těsně vedle sebe, což ho samo o sobě nutilo k ostražitosti. Jeden z nich byl vždy vzhůru, zatímco ten druhý sice nemohl v chladu a všudypřítomném větru příliš odpočívat, ale nakonec vždycky usnul vyčerpáním.
Nepočítal dny, ale jednou během druhého týdne celý den i večer vytrvale sněžilo a i když jim vichr nemohl vmetat sníh do chráněných tváří, šel jim přímo do očí. Ileana zaklela, vytrhla ze skály mrtvý keř a položila ho na sníh. Klekla si ke dřevu, odhalila tvář a začala odříkávat modlitbu k Sedmi.
„Nezbláznila ses?“ pronesl suše, když se postavil vedle ní.
„Jestli dnes v noci nemáme umrznout, tak potřebujeme oheň. Ať si klidně přijdou vlci nebo i Jiní, ty přežijeme spíš.“
Několikrát opakovala modlitbu k Panně a Matce, ale nic se nedělo. Pak se obrátila ke Starým bohům, ale on by jí sám mohl říct, že ti jen zřídka modlitby vyslyší. Trhnul sebou, když se začala modlit k cizokrajnému Pánovi světla. Zavřela oči a nechala slova plynout. A pak ze suchého dřeva vyšlehl oheň. Benjen uskočil dozadu, ale Ileana se bezstarostně rozesmála. „Podívejme, kdo je na naší straně!“
Čekal, že plameny keř během pár okamžiků pohltí, ale ten plál se stále stejnou silou. Neodolal a posadil se k ohni vedle ní. Té noci usnul s hlavou v jejím klíně a zdálo se mu o teplých pramenech na Zimohradě, letním počasí na Harrenově, ale po pár hodinách ho probudil sen o lidech křičících v ohni na hranici.
Jak postupovali dál na sever, krajina se změnila v ledovou pustinu jen občas přerušovanou kamenem. Zvěře tu bylo málo, ale začal lovit, protože zásoby se jim pomalu ztenčovaly a dobře věděl, že směrem, kam mají namířeno, se to rozhodně nezlepší. Lovil, co se dalo, což občas znamenalo, že se museli smířit s malým hlodavcem.
Pán světla na ně očividně nezapomněl, a tak se každý den mohli ohřát u ohně, ať už vzplanul z látky, kosti nebo z masa. Den a noc se tu už ani nestřídaly, kolem byla jenom tma. Ale pokračovali přímou cestou, tím si byl tak jistý, jak jen být mohl.
Muselo uplynout o dost víc než třicet dní, když ho ze spánku vytrhlo zpanikařené ržání koní, zvířecí řev a překvapené vyjeknutí Ileany. Na dohled od nich se obří bílý medvěd rozmáchnul tlapou po krku jednoho z přivázaných koní a jedinou ranou ho roztrhl a zlomil mu vaz. Z provazců krve stoupala pára a pod zvířetem se začala tvořit rychle zamrzající rudá kaluž. Pod sebou rozdrtil zbytky jejich zásob. Medvěd se okamžitě otočil k druhému koni, který kolem sebe šílený strachem kopal, a srazil ho dolů. Drápy mu rozpáral břicho, do rány strčil čumák a začal žrát.
Benjen držel v ruce meč, ale bylo příliš pozdě. Ileana stála vedle něj a vyděšeně ten výjev sledovala. Bylo to tím krvavým divadlem, nebo tím, že měla hlídat a koneckonců měla toho medvěda vycítit dlouho předem, ale selhala v tom? To obří zvíře si jich nevšímalo, takže se už trochu vzpamatovala a byla užitečnější.
„Je mi to líto. Zamyslela jsem se,“ zamumlala. „Tady… tady jako by člověku i myšlenky zamrzaly.“
Svraštil čelo. „Už se stalo. Poradíme si i bez koní, stejně by nejspíš už dlouho nevydrželi.“ To nebylo vůbec jisté, ale pokusil se tu myšlenku odsunout tak rychle, aby ji neobjevila.
„Můžu toho medvěda přinutit…“
„Radši ne. Kdyby ses jenom na chvíli přestala soustředit, roztrhal by nás. Sama víš, že přesně to by se stalo.“
Ileana si na zádech upevnila luk. Když jí nabídl rámě, zavěsila se do něj, a tak od chrčícího medvěda odcházeli do mrazivé tmy, kulhající muž a žena třesoucí se zimou, šokem a znechucením.
Jak čas plynul, mluvili stále méně, protože to bylo víc a víc vysilující. Dny byly stále stejné a stále stejně únavné. Oba už byli bledí a na první pohled špatně živení. Snažil se nemyslet na to, jak jednoduché by bylo zastavit se a nechat se tím mrazem prostoupit, nechat ho otupit smysly, zpomalit myšlenky a nakonec odejít tiše, jako by ho zasypal sníh. Naštěstí nebyl zvyklý volit jednoduchá řešení. Nemohl ale mluvit za ženu, kterou doprovázel.
Ileana se vyčerpáním zády svezla po balvanu pokrytém slabým lišejníkem a zavřela oči. Když se vydal zpátky, aby ji zvedl na nohy, konečně je uviděl. Nejdřív si ve světle měsíce nebyl jistý, co vlastně vidí, ale jakmile se pohnuli, jejich modře planoucí oči si nešlo s ničím splést. Čtyři Jiní pomalu sestupovali z mírné vyvýšeniny nad Ileanou, ale nespěchali, naprosto si jistí svojí převahou.
Rychle na ni zavolal, ale nereagovala. Udělal dva kroky a sáhl po meči, když po své pravé straně uslyšel jakési melodické ledové zapraskání. Několik desítek stop od něj stáli další dva Jiní a sledovali ho s něčím, co snad mohlo být pobavení. Když je viděl takhle zblízka, všiml si, že jejich brnění odráželo svět kolem v tisíci odrazech, jako pospojované částečky ledu. Jejich vyzáblé údy a bílé tváře byly svým způsobem půvabné a dost podobné lidským na to, aby ho právě jejich odlišnosti vyděsily do morku kostí.
Všichni z nich měli tenké ledové meče, a tak věděl, že jestli bude muset bojovat, tak jen proto, aby svoji kůži neprodal lacino.
„Ileano!“ zařval na ni, a když ani to ji neprobralo, vrhl se k ní, vzal ji za ramena a zuřivě s ní zacloumal.
Trhnutím se probudila, rozrušená, jako by se probrala ze zlého snu. Ukázal na dva Jiné po jejich pravé straně, kteří k sobě cosi prohodili skřípavým jazykem a pak se k nim pomalu vydali. Ileana na ně ale jenom zírala a zděšeně zalapala po dechu.
„Vzpamatuj se přece,“ obrátil na chvíli její pozornost k sobě. Oči, které na něj upírala, byly plné divokého strachu jako u čerstvě lapeného lesního zvířete. Pak ale pohled znovu obrátila k nim. Zastavili se. Na okamžik si pomyslel, že Ileana s nimi přece jen nic nezmůže. Pak jeden z nich tasil meč, ale ten druhý byl rychlejší a ze strany mu probodl hruď. Zraněný vydal skřek a vyrazil ze sebe několik slov ostrých jako rampouchy.
Zdálo se, že čtyři zbylí Jiní se mu hrnou na pomoc, ale sotva se přiblížili, jejich výraz se změnil a začali do zraněného na zemi bodat také. Když byli hotoví, po chvíli zmatku se vrhli na útočníka – a vzápětí jeden na druhého.
Ileana ho chytila za ruku a odtáhla pryč od boje.
Když zbyl jenom jeden Jiný, sám s několika zraněními, obrátil konečně svou pozornost zpátky k lidem. Ileana pevně stiskla Benjenovu ruku. Neušlo mu, že z modré krve Jiného žádná pára nestoupá. Jiný vypustil z úst několik slov, které nejspíš měla být hněvivá. Ileana od něj nakonec odvrátila pohled, a on skoro okamžitě padnul k zemi ke svým druhům. Podivné modré světlo v jeho očích konečně vyhaslo.
Benjen hlasitě vydechl. Kdovíproč se klonil k představě, že ti tvorové musejí sami být nemrtví, ale to, co viděl, ho vyvedlo z omylu.
„Jsou rozhodně naživu,“ řekla Ileana tiše, „a žili tu dlouho před námi. Oni nás nenávidí a pohrdají námi, jako bychom my nenáviděli šváby, kteří zamořili sousedství a snaží se dostat do našeho domu. Myslela jsem, že je nějaká šance, že se snad budeme moct vzájemně pochopit. Ale vybavoval by ses snad ty s prašivou krysou, nebo bys ji umlátil dřevěnou tyčí a zabral si místo, kde žila, kdykoliv se naskytne příležitost?“
„Chápu. Tohle jsme i my lidi vždycky dělali.“
Obrátila se k němu a mrazem popraskané rty se jí třásly. „Nechápeš. Lidi se i to nejhorší, co udělali, snaží ospravedlnit, protože to chápou jako špatné. Tihle tvorové ničím takovým svázaní nejsou. Pokud jsou o něčem přesvědčení, nesejdou z cesty. To, na co mysleli… to, co mi chtěl ten poslední udělat… potom mě zabít… a pak znova.“
Hlas jí postupně odumřel a pohled teď měla skelný, a tak ji objal kolem ramen a pomalu odvedl pryč. Nevěděl, jak ji utěšit, když i jeho samotného děsilo, co viděl, i když by to nikdy nepřiznal.
„Jdeme za nějakým cílem jako za přízrakem, ale co když nic takového není?“ zeptala se ochraptěle. „Třeba ty zrůdy ve skutečnosti neznají nic jiného než uskupení po několika tvorech. A my se jim jako hlupáci jenom vrháme přímo do cesty.“
„Počítala jsi s tím, že přemýšlejí a chovají se podobně jako lidé. Za to tě nikdo nemůže vinit.“
„My tu umřeme zbytečně, že?“
Na to neřekl nic.
„Je mi to líto, Bene.“
Ta poslední věta, to zlomené přiznání selhání, ho bodlo nejvíc, protože je tak dlouho poháněla jenom její víra.
O něco později se na temné obloze objevila zelená a purpurová záře. Proměnila tuhle zamrzlou pustinu v něco skoro krásného. Věděl, že už jsou skoro na konci cesty.
Mezi dvěma vrcholky hor se rozprostírala vysoká masa ledu, v zelené probleskující záři skoro přízračně připomínající Zeď. Bylo tu ticho, téměř bezvětří, a Benjen si pomyslel, že jakkoliv dlouho bude ještě žít, tenhle obraz už nezapomene.
Stáli vedle sebe beze slov, dvě tmavé postavy, které se proti ledové Zdi kus před nimi zdály drobné a bezvýznamné. Teď přijde ta chvíle, pomyslel si. Tak dlouho se bál, že k cíli buď nedorazí, nebo nebude žádný cíl. Teď se cítil lehce a skoro spokojeně. Možná už to taky neměl v hlavě úplně v pořádku stejně jako jeho společnice.
Ileana si tenkými a nezdravě bílými prsty sundala látku z tváře, i její rty už byly skoro bílé a bezkrevné. Nabrala mrazivý vzduch do plic a sípavě vydechla. Je dobře, že už jsou tady, vydržela by naživu jenom příštích pár dní, víc ne. Tu myšlenku se před ní ani nepokoušel skrývat.
„Takže tady se musíme rozdělit, Bene.“
„Ani jsem neměl v úmyslu pokračovat, tady už jsem zbytečný,“ podotkl pobaveně.
„A já bych tě k tomu ani nenutila,“ zasmála se a do tváře se jí na chvíli vrátil život. „Zato já vím, že musím jít dál a co musím udělat. Možná nejsem Azor Ahai, ale udělám svoji část, jako by měl každý.“
„Já svoji část udělám na Zdi, jak jsem říkal od začátku.“
„Právě teď se zdá stejně daleko jako Dorne,“ mírně se zamračila.
Věděl, kam tím mířila. „O mě se bát nemusíš, přežil jsem horší věci.“ Myslel na teplo krbu v jídelně Černého hradu a svého synovce, který pořád hloupě trval na krevním poutu a určitě si o něj dělá starosti.
„To doufám, kdo jiný by taky světu řekl, co jsem dokázala,“ vrátila se Ileana se svému znevažujícímu tónu.
„Slibuju.“
Vzala jeho hlavu do rukou a políbila ho na čelo. „Sbohem.“ Hlas tentokrát měla pevný. Na jedno zabušení srdce zaváhala, ale pak si dodala odvahy a vyrazila.
„Sbohem.“ Měl nutkání vztáhnout ruku a zastavit ji, i přes všechno to, co mu provedla, i přesto, že ho dostala až sem na kraj světa, ale dobře věděl, jak bláhové takové nutkání je.
Ledová vrata se otevřela okamžik předtím, než k nim dorazila. Čekalo tam na ni několik téměř lidských postav, ale nikdo nevydal jediný zvuk, než se za jejími zády vrata zase zavřela.
Benjen se otočil směrem k jihu a vyrazil. Styděl se, že jí lhal. O mě se bát nemusíš, přežil jsem horší věci. I kdyby se dokázal vrátit na Zeď, nikdo by nevěřil bláznivým slovům dezertéra, který vyvázl hrdlem jenom kvůli svému jménu. Jenomže on kulhal, byl podchlazený a bez zásob a na týdny cesty kolem byla jenom nepřátelská mrazivá pustina. Ať se bude snažit sebevíc, nikdy nepřežil horší věci.
Pak v dálce za sebou slyšel výkřiky znějící jako lámající se kry a připadalo mu to jako nejkrásnější zvuk na světě. Ty výkřiky, ať už jich nakonec bude sto, dvě stě nebo tisíc, totiž znamenaly, že tahle výprava měla smysl, i když se o nich nikdo nikdy nedoví.