Po setmění
1.
Kapka zvolna stékala po krápníku až k jeho tenké a jako jehla ostré špičce. Když dosáhla svého cíle, lehoučce se odlepila a zmizela dolů pod okno. A následovala ji další a další. Dívka seděla s podepřenou hlavou u okna a sledovala tání ledu. Přes den bylo tepleji, ale v noci, v noci přijde zase mráz, který se zažere až ke kostem. Vzpomněla si, jak jim otec vyprávěl o zimách ještě horších, než je tato. O zimách, kdy přes den vyráželi ven jen ti nejodvážnější, a to jen proto, že potřebovali nakrmit své rodiny. A o nocích opouštěli své domovy jen blázni… Taková zima však už dlouho nebyla. Ona a její bratři se sestrou už se narodili do mírnějších zim. Pochopitelně se museli teple obléknout, když měli vyrazit po setmění ven, ale mnohem větší nebezpečí než zima byla divá zvěř. Starší občas strašili, že ve tmě číhá zlo, které si neumějí představit. Ale mladí to brali jen jako povídačky a nad varováním jen mávli rukou. „Jaké by mohlo být venku zlo? Hlavně se nedostat do spárů medvěda nebo vlka! Anebo vrány… A pak bude všechno dobré,“ bohorovně odpovídali.
Val nevěděla, komu věřit. Její otec se řečem starších také smál a vždy ji uklidňoval tím, že on a jeho bratři nocovávali v lesích a nikdy se jim nic nestalo. Dokonce každý z nich přenocoval v hlubinách lesa i úplně sám, aby dokázal svou odvahu a dospělost. Stejně tak učinili i její vlastní bratři. Val vždycky jen přitakala, ale v duchu si vzpomněla na matku, která jí vyprávěla příběhy o tajemných stvořeních, jejichž kůže je jako led a bloudí v lesích. Občas ji to tak rozrušilo, že ji matka musela k sobě přivinout a vískat ve vlasech, dokud neusnula. Dodnes si pomatovala její sladkou vůni, i když zemřela před řadou let, při narození její mladší sestry. Dalla jí matku tolik připomínala. Měla její jemnou dětskou tvář a drobnou postavu. Také povahově se jí podobala mnohem víc, než Val kdy bude. Byla mírná a starostlivá. Dokázala zastat všechny ženské práce a dokonce ji i bavily. Val zvládla všechno, co její sestra, ale s radostí to opravdu nebylo. Mnohem víc ji zajímalo, co se opravdu děje v lesích. Proč někteří z obyvatel vesnice utíkají pryč a proč se občas někdo nevrátí z lovu. „Byli to jen hlupáci, Val. Neuměli se vyhnout medvědům. Víc za tím nehledej, holčičko,“ odpovídal jí otec. Ale ona měla stejně pocit, že v tom musí být něco víc…
Náhle ucítila dotyk chladu vzadu na krku. Studené kapky jí pomalu začaly stékat za límec haleny. Prudce se otočila a uviděla jednoho ze svých bratrů, jak drží v ruce hrudku sněhu.
„Pitomče!“ křikla na něj a pokusila se jej praštit. Bratr však mrštně uhnul a dál se chechtal.
„Jsou si pro tebe Jiní, sestřičko,“ vysmíval se jí. „Vždyť ty přece na ty povídačky starých bab věříš, ne?“
„Nevěřím,“ odsekla a zakabonila se.
„Ale věříš… Slyšel jsem tě, jak se zase vyptáváš staré kořenářky. Proč si to nenecháš vymluvit? Víš, co tam je? Ale doopravdy?“ přišel k ní blíž.
„Nevím. Tys tam byl sám přes noc, ne já…“ zeptala se se zájmem v hlase.
„Tak já ti to teda řeknu,“ řekl rozhodně a přiblížil ústa k jejímu uchu.
Val zadržela dech a napjatě čekala. Konečně se dozví pravdu.
„Nic. Není tam vůbec nic, čeho by se měl člověk bát, kromě lesní zvěře,“ zašeptal jí do ucha a posměšně si odfrkl. „Ty bys tam ale ani tak nedokázala přenocovat.“
„Ale dokázala! Když jste to zvládli vy tři pitomci, proč bych to neměla zvládnout já?!“ zkřížila dívka bojovně ruce na prsou.
„Protože jsi jenom malá holka,“ dobíral si ji dál bratr. „A ještě k tomu pěkně hloupá, když věříš všem těm povídačkám.“
„Zvládnu úplně všechno, co jste zvládli vy. Uvidíš!“ nedala se odbýt Val.
„Tak dobrá, sestřičko. Při příštím úplňku máš možnost to dokázat,“ usmál se sladce a jedovatě zároveň.
Val už věděla, že se ji jen snažil vyprovokovat, že mu naběhla ochotně do pasti, ale teď už nemohla couvnout… I když se jí sevřel žaludek, odpověděla pevným hlasem:
„Platí. O příštím úplňku.“
„Kluci!!! Slyšeli jste to?!“ s křikem utíkal její bratr ke svým dvěma mladším sourozencům, kteří před domem sekali dřevo. „Valinka nám přespí v lese!“
Val už jeho řeči však nevnímala. Dívala se opět z okna. V dálce se rýsovaly temné obrysy stromů… Sledovala je, dokud se pomalu neztratily ve tmě.
2.
„Děvčata, zítra půjdu s vašimi bratry na lov. Půjdeme dál než obvykle, až tam, kde začíná další vesnice. Tam také přespíme u mého přítele. Zvládnete to doma samy?“
„Jistě, tatínku,“ odpověděla poslušně Dalla.
„Ale pořádně se zavřete, aby si pro vás nepřišly bytosti z lesa, že Val?“ uchechtl se nejstarší bratr a ostatní se k němu přidali.
„Ty by ses měl raději starat o tom, aby ten tvůj tlustý zadek zvládl utéct před divočáky,“ odpověděla mu příkře Val a zbylí dva bratři se začali hihňat. Ustali až poté, co je nejstarší sjel tvrdým pohledem.
Všichni se výrazně podobali otci. Měli jeho urostlou postavu i tmavé vlasy. Otcovy šedé oči však měla jenom Val. Oči jejích bratrů byly modré jako obloha, když zrovna výjimečně vykouklo slunce nad jejich krajinou. Blankytné a ledové. Ledový byl i pohled, kterým ji nejstarší bratr oblažil těsně předtím, než opustil chalupu.
„Uvidíme, jak si povedeš ty…“ dodal ještě tiše. Tak tiše, že ho mohla slyšet jen Val, kterou zrovna míjel.
Valiným tělem projel jako nůž chlad, ale přisoudila to ledovému vzduchu, který dovnitř pustili otec a bratři, když odcházeli.
„Nic si z nich nedělej…“ pohladila ji po rameně sestra. „I ze mě si pořád dělají srandu. Nesmíš si to tak brát. A hlavně se nesmíš nechat vyprovokovat. Na to oni čekají.“
„Tebe si ale tak nedobírají!“
„Ne, protože já jim nevyvracím, že jsem malá hloupá holka,“ pokrčila rameny Dalla. „Nesnažím se jim odporovat. Na rozdíl od tebe…“
„Ale oni si myslí, že jsou lepší než my. Že jsme slabé a neschopné. Ale to nejsme.“
„Tak je při tom nech. Vždyť co ti na nich sejde?“usmála se Dalla. „Val, vždyť přece nemusíš do toho lesa… Víš, že to není dobrý nápad.“
„Nezačínej s tím i ty! Myslíš, že to nezvládnu?“ příkře na ni pohlédla Val.
„Nemyslím. Vím, že jsi odvážná. Mně to nemusíš dokazovat. Ani sobě…“
„Řekla jsem, že půjdu, tak tam půjdu,“ ukončila Val rozhodně diskuzi.
„Jak myslíš. Nebudu tě přesvědčovat,“ smířlivě jí odpověděla sestra. „Teď půjdu za Karou. Její matka nás naučí péct tuřínový koláč.
„A kdy se vrátíš?“
„Nevím… Záleží na tom, kdy skončíme. Když bude moc pozdě nebo bude vánice, asi tam raději přespím. Víš, že nerada chodím venku sama v noci. Nevadí ti to, že ne?:
„Nevadí.“
„Vážně ti to nevadí?“ opatrně Dalla zopakovala otázku.
„Vážně ne!“ odpověděla nyní trošku popuzeně Val.
„Nepřijde za tebou Wen?“
„Nevím, asi ne. Jedou do lesa na dřevo. Asi se mu nebude chtít ještě jít ke mně… Tak už běž. Nebudu tě zdržovat,“ pokusila se Val o ledabylý úsměv.
„Nezdržuješ. Ale už opravdu musím jít…“
Když celý dům ztichl, Val se rozhodla poklidit zvěř. Přecházela ke kozímu chlívku a hutný sníh jí křupal pod nohama. Podívala se směrem k vesnici a viděla jen rozmazané domy a stoupající kouř. Jejich dům stál trochu stranou od ostatních. Ve skutečnosti měli mnohem blíž k lesu než k vesnici, ale nikdy jim to nevadilo. Byl tu klid a hoši to neměli daleko, když se rozhodli něco ulovit. Musela odhrabat prostor kolem kozího chlívku, aby se dostala dovnitř, protože celou noc sněžilo a dvířka chlívku tak byla zavalena.
Koza ji přivítala hlasitým šťoucháním do krmítka.
„Žádné strachy, nesu ti seno…“ uklidňovala ji Val.
Kozu podojila a ještě ji na rozloučenou poškrábala na hlavě. Koza k ní spokojeně zvedla své žluté oči. Vtom uslyšela dívka povědomý zvuk. Křoupání sněhu… Strnula a zaposlouchala se. Teď neslyšela nic než hvízdání větru. Potichu vylezla z chlívku a rozhlédla se po okolí. Nikde žádné stopy nebyly… Chvilku ještě vyčkávala, jestli se někdo přece jen neobjeví, ale nikdo nepřišel. Hodila slepicím zrní a pak se ještě rozhodla odmést cestičku ke kozímu chlívku a k chalupě. Když s prací byla hotova, stékal jí po čele pot a tváře měla zrůžovělé. Hřbetem ruky si otřela zpocené čelo a ještě jednou se rozhlédla po okolí. Směrem k vesnici viděla jen drobné stopy svojí sestry, směrem k lesu zase velké stopy otce a bratrů a brázdu po saních. Jinak sníh tvořil netknutou třpytivou peřinu, které pokrývala všechno kolem. Jenom se mi to zdálo… Asi někde spadl sníh ze střechy. Nic jiného… uklidňovala se a zamířila k domovu.
Doma si ohřála polévku, kterou uvařila předchozího dne Dalla a zapila ji ještě teplým mlékem. Všimla si, že se pomalu začalo stmívat… Dny teď byly velmi krátké. Val cítila, jak se jí pomalu zmocňuje únava, ale rozhodla se nepodlehnout. Pokusím se probdít celou noc, zařekla se a postupně uklidila celou chalupu. Když byla hotová, ještě se s trochou polévky posadila ke stolu. Venku už byla neprostupná tma a ona nevěděla, čím se teď zabaví. Rozhodla se přezpívat si všechny písničky, co ji jako malou naučila matka. Moc jich nebylo. Opřela si hlavu pohodlně do dlaní a broukala známé melodie…
S trhnutím se probudila a uvědomila si, že v místnosti je stejná tma jako venku. Párkrát zamrkala a nechala své oči zvyknout si na temno, které ji obklopovalo. Vyhořelo všechno dříví… Ale ven pro další se jí rozhodně nechtělo. Tak přes sebe přehodila teplou kožešinu a pomalu přešla k oknu. Uzounkým průzorem mezi okenicemi viděla, jak měsíc na chvíli ozářil obrysy lesa. Kulatí se. Za pár dní bude úplněk… Při této myšlence se jí sevřel žaludek. Měla hlad, ale v domě už nebylo nic, co by mohla sníst. Musím jen přečkat noc a zítra už se všichni vrátí… zařekla se a náhle ji zaujal podivně skřípající zvuk. Chvíli prohlížela dvůr, kam jen škvírou dohlédla a pak její pohled padl na kozí chlívek. Dveře do něj byly pootevřené… Přísahala by, že je za sebou zavřela.
Pomalu přešla k oknu, které bylo chlívku blíž a přiblížila svůj zrak ke škvíře mezi okenicemi. Pozorovala okolí chlívku, jestli neuvidí nějaké stopy, ale lehce padající sníh už utvořil na zemi novou vrstvu a nic nedokázala rozeznat. Měla pocit, jako by vítr zesílil. Sníh byl najednou hustší a vichr ho hnal proti oknu. Najednou však viděla jen stíny. Měsíc se opět ukryl za mraky a venku byla skoro stejná tma jako uvnitř. Měla bych jít spát… unaveně zamrkala očima a z ničeho nic strnula. Po druhém mrknutí zachytil její zrak pohyb těsně před oknem… Nehýbala se a uvědomila si, že ani nedýchá. Opatrně vydechla. Ale jen tichounce a mělce, jako by vedle ní někdo stál a ona nechtěla, aby ji slyšel. Široce rozevřela oči a snažila se rozeznat tmavé stíny. Záblesk. Její zrak byl náhle ozářen modrým problesknutí. Bleskově se skrčila pod okno a pevně zavřela víčka. Něco tam je… Nebo někdo. Viděla jsem to. Ten pohyb to modré – Co to bylo? Zářilo to ledově a jasně. Ale jenom chvilku. Pak to najednou zmizelo. Jen pouhý mžik. Ale pořád je to tam venku…
Měla kolem sebe obmotanou kožešinu, ale cítila, že má všude po těle husí kůži. Přemýšlela, co může dělat… Ven se nedostane a vlastně to ani nechtěla. Ale co když se to dostane dovnitř?! Chvíli nehnutě poslouchala zvuky noci a pak se rozhodla. Pokusí se doplazit ke stolu pro nůž. Opatrně se sunula podél zdí, až byla na dva metry od stolu. Lehla si na břicho a natáhla jednu ruku dopředu, aby pomocí ní posunula celé tělo. Pak natáhla i druhou a posunula se o další kousek. V půlce pohybu ji však zastavil šouravý zvuk… Šourání znělo namáhavě a táhle. Zdálo se jí, že zvuky jsou každou vteřinou hlasitější a přibližují se… Její srdce bušilo jako o život. Už je to jen kousek… Za chvíli bude nůž na dosah ruky, snažila se znovu rozhýbat tělo. Zhluboka se nadechla chladného vzduchu a opět začala tělo posouvat k temnému obrysu stolu. Když už byla dostatečně blízko, natáhla ruku a položila dlaň na dřevěnou desku. Její prsty přejížděly přes předměty na stole a pátraly po noži. Vtom jí tělem projela ostrá bolest. Neubránila se syknutí a rychlým pohybem si přitiskla ruku k tělu. Přejela si palcem druhé ruky po dlani a ucítila horkou krev. Nebuď jak malá! Teď není čas bolístky, slyšela v duchu své starší bratry. Krev setřela a rychle znovu natáhla ruku ke stolu. Teď se trefila lépe. Její prsty stiskly chladnou rukojeť nože a bleskově jej stáhly k zemi. Vsoukala se celým tělem pod stůl, lehla si na bok a přitáhla kolena k tělu. Potřebovala se nějak zahřát… Cítila, jak jí mezi dlaní a nožem zvolna odkapává krev. A šourání bylo již skoro pod okny. Ne pod jedním, ale zdálo se jí, že snad úplně pod všemi…
Tady mě nemůžou vidět. Je tady tma a mám nůž… uklidňovala se. Jenže nevěděla, co to je… Co obchází jejich dům. Ten šelest ji děsil. Byl tak pomalý a klidný. Jako by to, co jej vydávalo, mělo všechen čas světa… Zato Val tady byla úplně sama, měla jen nůž a do svítání zbývalo ještě spoustu času. Najednou šourání ustalo. Neuklidnilo ji to. Věděla, co to znamená. Už to je u domu… Čekala, co se bude dít. Sledovala se zatajeným dechem okna. Místo oken však uslyšela hlasité zabušení na dveře. Cítila, jak se jí zvedá žaludek. Zaťala nehty do dlaní a zavřela oči. Znovu bušení. Třeba to odejde, když budu úplně potichu… Třeba to o mně neví a jen to zkouší, co se bude dít. Anebo se to dovnitř dostane samo… kousla se do rtu tak silně, že ucítila v ústech chuť své krve. Třetí bušení…
„Val!“
Trhla sebou… Ten hlas jí byl povědomý, ale své mysli teď nevěřila.
„Val! No tak, otevři. Je tady strašlivá zima!“
Vyčerpaně položila hlavu na podlahu a uvolnila sevření svého těla. Bolel ji každičký sval.
„Val? Je všechno v pořádku? Jsi tam, Val?“ zabušil znovu na těžké dveře Wen.
„Už jdu!“ odpověděla mu ochraptělým hlasem. Namáhavě vylezla zpod stolu a došla ke dveřím.
Spolu s otevřením dveří vběhl do domu i mrazivý proud sněhových vloček. A v nich, do kožešin zabalený, stál vysoký hubený mladík. Ze zahaleného obličeje mu koukaly jen oči, které se na ni usmívaly.
„Honem, pojď! Ať mi nenafouká do domu sníh z celé zahrady!“ popohnala ho.
Protáhl se kolem ní a když zavírala dveře na závoru, objal ji zezadu kolem pasu. I přes svou kožešinu cítila chlad, sálající z jeho těla.
„Cos tady prováděla?“ zašeptal jí u ucha. I jeho dech byl studený.
„Tys chodil kolem oken?“ otočila se k němu. „Myslím, než jsi začal bušit na dveře…“
„Ne. Přišel jsem rovnou ke dveřím a zabušil. Proč?“
„A nebyl tam venku někdo?“
„Nebyl,“ zakroutil hlavou a zatvářil se nechápavě. „Val? Co se děje?“
„Nic… Jen jsem měla pocit… Zdálo se mi, že venku někdo je.“
„Jsi jen unavená… Spala jsi vůbec?“ pohladil ji po vlasech.
„Trošku…“ přiznala neochotně.
„Co to máš s rukou?“ všiml si najednou odkapávající krve.
„To nic není. Jen jsem se trochu řízla…“
„Pojď, lehneme si. Opřeš se o mě a můžeš v klidu spát,“ řekl, když jí obvázal ránu plátnem.
S tou únavou měl pravdu. Byla utahaná jako kotě… Normálně by protestovala, ale byla tak vysílená, že se nezmohla na odpor.
Položila mu hlavu na rameno a znaveně zhluboka vydechla.
„Jsi pořád strašně studený…“
„To je tou cestou…“
„Jsi si jistý? Můžu ti někde najít další kožešinu.“
„Je mi dobře, Val. Jsem v naprostém pořádku,“ usmál se lehce.
Chvíli se mu dívala do jasně modrých očí. Pak se jí svezla hlava na jeho hruď a zavřely oči. V té modři by se utopila…
Když otevřela oči, mezi okenicemi prosvítalo denní světlo. Wen ležel nehnutě a dýchal tak tiše, že jeho dech ani neslyšela. Zvedla k němu zrak – nespal.
„Zavřel jsi vůbec na chvilku oči?“
„Samozřejmě,“ ujistil ji. „Už je ti líp?
„Ano. Mnohem. Ten včerejšek… Opravdu se to stalo. Někdo chodil venku pod okny…“
„Val, byl jsem tam… Nikdo tam nebyl. Kdyby tam býval někdo byl, tak bych ho býval potkal.“
„Ale já jsem je slyšela!“ prudce se posadila.
„Val… A není to jen tím, že máš obavu z té vaší sázky?“ zeptal se opatrně.
„Nejsem blázen…“ procedila mezi zuby a zvedla se z lůžka. Došla k hrnku s vodou a zhluboka se napila. Po včerejší noci jí úplně vyprahlo v krku.
„Někdo nebo něco tady bylo…“
„Jestli chceš, tak já ti pomůžu,“ ozvalo se těsně za ní.
Wen jí položil chladnou ruku na rameno a pokusil se ji otočit čelem k sobě. Val se ale nenechala. Chtěla k němu zůstat zády. Dát mu najevo, že se na něj zlobí, protože jí nevěří.
„Můžu přijít ten večer do toho lesa za tebou…“
„Proč?!“ vyjela na něj. „Máš pocit, že to snad nezvládnu? Ty taky?!“
„Myslel jsem, že to chceš… Že se jen bojíš zeptat,“ pousmál se.
„Tak to sis myslel špatně. Měl bys raději jít…“ ucedila chladně.
„Když to tak chceš,“ pokrčil rameny.
„Chci,“ řekla pevně a otočila se k němu zády.
Slyšela, jak otevírá petlici a odchází. Chvíli měla chuť mu říct, že si to rozmyslela. Ať zůstane a ať za ní té noci přijde, ale hrdost jí to nedovolila. Kousla se do rtu a mlčela. Za chvíli byl pryč…
Počkala, až jeho postava zmizí v dáli a vydala se poklidit zvířata. Kolem domu žádné stopy nebyly… Všude byl jen čerstvý sníh. Když přišla do kozího chlívku, koza ležela zmrzlá na boku.
3.
„Máš kožešinu na spaní?“ shlížel na ni ze své výšky otec přísně.
„Mám.“
„A nuž?“
„Samozřejmě, otče,“ obrátila Val oči v sloup.
Vzrušením se jí třáslo celé tělo. Chtěla se už vydat do hloubi lesa. Za pár hodin se zešeří a ona si potřebovala najít vhodné místo na přenocování.
„Víš, co dělat, když narazíš na divočáka?“
„Vylézt na strom.“
„Kam dáš jídlo?“
„Vysoko, aby tam nedosáhl ani medvěd. Ale jsem zvědavá, jak tam polezu já,“ ušklíbla se.
„A když budeš mít potřebu?“ vyslýchal dál otec dívku.
„U všech bohů! Mohla bych už jít?“ zeptala se netrpělivě.
Otec vzdychl a upravil jí kožešinu na ramenou. I když za poslední rok docela vyrostla, sotva mu sahala po prsa.
„Ještě pro tebe něco mám. Je to po tvojí matce…“ dodal zasmušile a vložil dívce do dlaně kus látky.
Val je opatrně rozbalila. Kámen…
„A to je všechno? Kus kamene?“ nevěřícně zírala na lesklý a jak havraní křídla černý kus kamene.
„Matka si ho přivezla ze své domoviny… Je vzácný,“ snažil se jí vysvětlit otec.
„Dobrá, dám na něj pozor.“
„Dej pozor na sebe,“ pozvedl otec významně obočí.
Věděla, že se chce zeptat, jestli si to nerozmyslela. Ale to nechtěla dopustit. Sama si nebyla jistá tím, co by odpověděla…
„Val…“
„Musím jít. Za chvíli bude úplná tma,“ řekla rychle a vydala se směrem k lesu.
„Přijedu ráno,“ uslyšela za sebou otcův hluboký hlas a pak jen křupání sněhu pod jeho nohama. Když byl dostatečně daleko, ohlédla se za ním. Teď už není cesty zpět…
Nadechla se mrazivého vzduchu a cítila, jak jí zaplňuje plíce. Věděla, jak přežít v přírodě. Otec jim své rady vyprávěl celé dětství. Ale nikdy si to ještě nevyzkoušela sama na vlastní kůži.
Nevěděla, jak dlouho šla, než konečně našla vhodné místo pro přespání. Jídlo si rozdělila na dvě části. Jednu snědla hned a druhou si nechala na ráno. Než dojde zpátky na kraj lesa, zabere to nějaký čas a ona bude potřebovat síly. Pokud se dožiju rána… napadla ji chmurná myšlenka, kterou hned zažehnala. Nechovej se jako dítě, Val. Když to zvládli tví bratři zvládneš to taky! povzbudila se v duchu a raneček s jídlem pevně svázala. Pak vylezla na nejbližší strom, tak vysoko jak jen to dokázala a pověsila raneček na větev. Opatrně slezla ze stromu a rozprostřela pod ním svou kožešinu, do které se zabalila.
Nejraději by si rozdělala oheň, ale věděla, jak nebezpečné to je. Ať by kdokoliv šel kolem, viděl by mě dřív než já jeho… Naštěstí byla jasná noc a měsíc v úplňku jemně ozařoval okolí. Opřela se zády o strom, co nejblíže, aby byla ve stínu a pokoušela se rozeznat obrysy lesa. V dáli houkala sova a sem tam se ozval zvuk padajícího sněhu, kterého byla na větvích stromů požehnaně. Aby také ne, celé tři předchozí dny nepřetržitě sněžilo a přestalo až dnes. Val si najednou vzpomněla na dárek od otce a sáhla do kapsy. Rozhrnula cípy látky a přimhouřila oči, aby na kámen lépe viděla. Byl nepravidelně opracovaný a na jedné straně ústil v ostrou špičku. Val po kameni přejela prstem a okamžitě se jí na něm objevila krůpěj krve. Rychle ucukla a prst si přitiskla na rty. Bohové, na co tohle matka potřebovala?! Natáhla ruku do měsíčního svitu, aby na kámen lépe viděla. Temně černou lemovaly tenoučké bílé žilky, kterých si předtím nevšimla. Netušila, co za druh kamene to mohl být. Vlastně ani nevěděla, odkud její matka pocházela… Otec o ní moc nemluvil. A když se na něco zeptali, odpověděl jen stručně. Na otázku odkud matka pocházela, zněla odpověď zdaleka… A tak už se raději nevyptávali. Nyní se však Val zařekla, že jakmile se vrátí, nenechá se odbýt.
Vzpomněla si na ten večer, před pár dny, kdy zůstala v noci sama doma. I když ji Wen ujišťoval, že venku nikoho nepotkal, nemohla tomu uvěřit. A ta koza. Párkrát se stalo, že dvířka zapomněli zavřít, ale koze byla ráno vždy v pořádku… Něco tam venku bylo a vědělo to o ní… Možná z toho měla vycouvat, ale jak? Mysleli by si o ní, že je slabá. Její bratři by si z ní stále utahovali a její sestra by ji utěšovala. To by nesnesla… Prostě tady přečká jednu noc a ráno půjde domů. Nic víc…
Zničehonic uslyšela šramot v nedalekém křoví. Se srdcem až v krku tiše nahmatala v kapse nůž a stiskla jeho rukojeť. Navrátilo jí to trochu síly. Čekala. Napjatě sledovala místo, ze kterého měla pocit, že zvuk vychází. Zašramocení se ozvalo znovu, tentokrát o kousek blíž… Natáhla ruku s nožem před tělo. Vtom zpoza keře vyběhlo nevysoké, štíhlé zvíře. Za chvíli už jeho zrzavý kožich ozářilo měsíční světlo. Liška šla přímo proti Val, jako by se vůbec nebála. Dívka s napětím sledovala její ladné tiché pohyby. Až pak si všimla jejích očí, které ve světle měsíce jasně zářily. Modře… Úlekem jí vypadl nůž z ruky. Vrhla se k zemi a pokoušela se jej nahmatat, ale nikde nebyl. Liška se mezitím pomalu přibližovala. Jako by neměla nejmenší důvod spěchat. Val rychle sáhla do kapsy alespoň pro kámen, který jí dal otec, ale kapsa byla prázdná… Liška byla teď jen na dva metry od ní a ona neměla vůbec žádnou zbraň. Zvíře se přikrčilo a napjalo všechny svaly. Připravuje se ke skoku, uvědomila si v té rychlosti Val, ale nedokázala rozhýbat své tělo. Byla jako v transu. Jen sledovala, jak ji liška hypnotizuje ledovým pohledem, odráží se….
Náhle se s trhnutím probudila. Měla pocit, že snad i vykřikla. Rychle si přitiskla dlaň na ústa, i když už bylo pozdě. Zaťala nehty do kožešiny pod sebou a snažila se zklidnit dech. Ten sen byl tak opravdový… Sáhla si do kapsy a nahmatala nůž. Úlevně vydechla a opřela se o kmen stromu. Skrze větve viděla noční nebe plné hvězd. Napadlo ji, jestli stejné hvězdy vidí lidé i za Zdí. Matka říkávala, že je to bezpečné místo, kde je všeho dost. Jídla, oblečení, místa na nocleh… Ale kdoví, jestli tam kdy byla… Na to se jí už nestihnu zeptat. Možná se tam někdy podívám sama… Jejich lidé se občas pokoušeli dostat na druhou stranu, ale strážci ledové zdi dělali vše pro to, aby se tam nedostali. Třeba mají víc jídla a teplejší domovy, ale my máme zase svobodu, přemýšlela Val. Tu bych za nic nevyměnila… Cítila, jak se jí pomalu zavírají oči. Přitiskla si kožešinu blíž k tělu a dál sledovala tu nádhernou noční podívanou.
Najednou její tělem projel ostrý chlad a ona vykřikla. Něco jí sáhlo na rameno. Uskočila od stromu a rychle vzala do rukou nůž. Cítila, jak ji rameno pálí, ale teď musela sebrat veškerou sílu, kterou bude potřebovat. Vedle stromu se objevila vysoká a štíhlá postava.
„Co chcete?!“ křikla Val na muže.
Muž neodpověděl. Dívka opatrně ustupovala pozadu a nespouštěla z muže oči. Neodpověděl. Ale také ji upřeně a apaticky pozoroval. Jeho pohyby byly pomalé a šouravé. Když se ocitl v měsíčním světle, všimla si Val jeho očí… Byly úplně stejné jako oči lišky v jejím snu. Nyní si však byla jistá, že nespí. Věděla, že je rychlejší než on. To bylo dobré znamení. Dokud neuslyšela křupání sněhu za sebou…
Srdce se jí zastavilo. Kousla se do rtu a pomalu otočila hlavu. Za ní byli další dva. Stejné oči, stejně pomalé pohyby. Jejich pokožka byla pod svitem měsíce sinalá a skoro průsvitná. Nesvírali v rukou žádné zbraně, na rozdíl od ní. Přesto bez jakéhokoliv pocitu strachu směrovali k ní… Ten, co byl k ní nejblíže, najednou skočil. Uskočila stranou a rychle zabodla nůž do jeho společníka, který se náhle objevil po jejím boku. Cítila, jak čepel projíždí jeho tělem, zranění ho však vůbec nezastavilo a chmátl po její ruce. Ten dotyk jí doslova propaloval kůži. Zakřičela bolestí a upadla na zem. Uvědomila si, že v ruce už nesvírá svůj nůž… Skláněl se nad ni ten, který vylezl jako první, ale jeho tělo odletělo zpátky, když ho vší silou kopla do břicha. Pak se rozeběhla.
Běžela, co jí síly stačily. Nevnímala větve, co jí rozdíraly tváře a ruce. Studený vzduch jí plnil plíce a těžce se jí dýchalo, přesto nezastavovala. Věděla, že ji sledují. Nevěděla, kam běží. Ale věděla, že nesmí zastavit.
„Val!“ uslyšela najednou několik desítek metrů před sebou.
„Val! Tady jsem!“ volal na ni ten povědomý hlas.
Zpomalila a cítila, jak se její tělo uvolňuje ze sevření.
„Kde ses tady vzal?“
„Věděl jsem, ze mě budeš potřebovat…“ odpověděl.
„Wene, kdybys věděl, jak ráda tě vidím… To co jsem řekla předtím… Zapomeň na to, prosím,“ zlomil se jí hlas a vrhla se mu do náruče.
Byl promrzlý na kost. Pod svými prsty cítila chlad jeho těla a přes látku košile jeho žebra. Minule si ani nevšimla, jak je hubený…
„Proč ses proboha neoblékl víc?! Nechceš kožešinu?“ pohladila ho po paži.
„Je mi dobře, Val. Všechno je v pořádku,“ usmál se smutně.
„Jak jsi vlastně věděl, kde mě najdeš?“ napadlo ji najednou. Les byl rozsáhlý a hluboký. Sama nevěděla, kde se právě nachází…
„Cítil jsem tě. Věděl jsem, že mě potřebuješ…“
„Cítil?“ zakroutila dívka nevěřícně hlavou. „Jak jsi mě mohl cítit?!“
Wen k ní natáhl ruku a jemně stiskl její rameno. Jeho ruce byly úplně ledové. Najednou měla zase husí kůži všude po těle, i když se předtím během rozehřála.
„Val, všechno bude v pořádku… Má to takhle být,“ upřel na ni svůj průzračný zrak.
„O čem to mluvíš?“ chtěla se mu vytrhnout, ale jeho stisk zesílil. „Pust mě, Wene. Děsíš mě…“
„Jenom takhle spolu můžeme být.“
Ztěžka polkla. Cítila, jak se jí opět zvedá žaludek.
„Wene…“ řekla tiše. „Co se ti stalo?“
„Co by se mi mělo stát?“ zasmál se zvonivě. „Propadl jsem ledem… Moje plíce se plnily vodou a já cítil, jak mi dochází dech. Viděl jsem nad sebou jen samý led a nikde cestu ven. Nikoho, kdo by mi pomohl… Tak jsem zavřel oči a přestal se bránit. A pak jsem se probudil a už mi zima nebyla,“ šeptal tiše do jejího ucha. „Nebude to bolet… Slibuju.“
„Ty nejsi Wen…“
„Samozřejmě, že jsem,“ pohladil ji po vlasech. Cítila, jak ji začíná pálit kůže.
Pevně stiskla dlaň. Krev jí protékala mezi prsty, ale ona stisk nepovolila. Natáhl druhou ruku, aby ji mohl chytit kolem pasu, ale ostří černého kamene projelo místy, kde tušila jeho srdce.
„Val…“ překvapeně se na ni podíval a klesl na kolena.
Rychle kámen vytáhla a rozběhla se. Po chvíli viděla v dálce obrovský strom s bohatou korunou. Tam bych zvládla vylézt… napadlo ji. Třeba tam přečkám do rána, vlila se jí do žil naděje. Nohy se jí bořily do hlubokého sněhu a cítila, jak ji pálí celé tělo. Už jenom kousek, Val. To zvládneš! povzbuzovala se a opravdu. Ke stromu zbývalo pár metrů. Zřetelně viděla obličej, vyřezaný do kmenu. Najednou se však její levá noha v něčem uvízla. Překvapeně padla do sněhu. Jsem tak vysílená… uvědomila si najednou. Tváří ležela ve sněhu a chtěla se zvednout, ale nemohla přimět své tělo, aby se pohnulo. Už jenom pár kroků… Musíš, říkala si. Přesto stále ležela a cítila, jak se jí začínají zavírat oči. Ležela nehnutě na sněhu a jejím tělem prostupoval mráz. Svaly jí tuhly a poslední síly, kterými se mermomocí snažila udržet oči mezi mrknutím co nejdéle otevřené, ji pomalu opouštěly… Ještě naposledy otevřela oči a viděla průsvitné postavy, které se k ní zvolna blížily. Pak už neviděla nic.
4.
První, co ucítila, byla zatuchlá, silně zemitá vůně. Pak si uvědomila šílenou bolest hlavy a nekonečnou únavu. Pomalu otevřela oči. Tma. Několikrát mrkla a její oči se pomalu začaly přizpůsobovat. Viděla však jen obrysy. Netušila, kde může být… Nedaleko sebe zahlédla siluetu drobné postavy. Nějaké dítě, napadlo ji. Asi mě našel někdo z vesnice a odnesl do svého domova. Ale proč je tu taková tma a puch? Postavička se k ní začala přibližovat… Když byla na krok od ní, natáhla ruku a položila ji Val na čelo. Z ruky dítěte sálalo neskutečné teplo. Val zavřela oči a úlevně vydechla. Bolest odcházela…
„Kdo jste?“ zašeptala ochraptělým hlasem a uvědomila si, jaké má sucho v ústech.
Otevřela oči a viděla, jak jí dítě druhou rukou k ústům přikládá dřevěnou misku s tekutým obsahem. Opatrně zvedla hlavu a napila se. Tekutina byla hustší než voda a hodně sladká. Překvapilo ji to. Presto však pila dál, dokud miska nebyla prázdná. Položila opět hlavu a podívala se na dítě. Bylo opravdu krásné. Mělo souměrné rysy, rovný nosík, drobná malá ústa a velké zlatavé oči. Nikdy neviděla takovou barvu očí…
„Kde to jsem? A kdo jsi?“ zeptala se znovu. Dítě se jemně usmálo a jen zavrtělo hlavou.
Najednou Val přepadla opět nesnesitelná únava. Snažila se s tím bojovat, ale nedokázala oči udržet otevřené…
Když se znovu probudila, bylo jí mnohem lépe. Hlava ji vůbec nebolela a dokázala se posadit. Protáhla si šíjové svaly a uvědomila si, že kousek od ní někdo sedí. Dítě, ale tentokrát jiné. Toto dítě bylo také velmi půvabné, ale jeho oči byly zelené jako mech v nejhlubším lese. Kolem těla mělo ovinutou kožešinu z lišky a upřeně ji pozorovalo.
„Kde to jsem?“ zeptala se znovu.
Osůbka otevřela ústa a odpověděla jí. Val si uvědomila, že mluví jiným jazykem, ale překvapivě dítěti rozuměla.
„Našli jsme tě v lese. Ležela jsi na sněhu nedaleko našeho obydlí a vyprchával z tebe život. A oni se blížili…“
„Vy jste je viděli?!“
„Pochopitelně… Zahnali jsme je,“ usmálo se dítě jejímu udivenému výrazu. „Brzy budeš moct jít domů. Tvé síly se navracejí a les je momentálně bezpečný. Pro jistotu tě však doprovodím ke kraji lesa… Ale předtím nám musíš slíbit svoji pomoc…“ podívalo se dítě na Val svým hlubokým pohledem.
Dívka nechápala, jak by mohla být nápomocná někomu, kdo ty bytosti dokázal zahnat…
„Pokud to bude v mých silách,“ nakonec odvětila.
„Viděli jsme, že jsi jednoho z nich zabila… Ten kámen. Odkud jsi ho vzala?“ naklonilo dítě tázavě hlavu na stranu.
„Byl mojí matky…“
Dítě jen pokývalo hlavou, jako by tato odpověď byla dostačující.
„Schovej si ho. Ještě ho budeš potřebovat,“ pohladilo Val po předloktí. „Oni se vrací…“ pokračovalo dítě náhle potemnělým hlasem. A Val si všimla, že jeho pohled byl najednou upřen do dáli. „Vracejí se a přinášejí smrt. Když vyhrají, nebude už žádná naděje. Jen smrt, temnota a chlad.“
„Ale jak vám můžu pomoct?“ nechápala dívka. „Mám jen ten kámen a nikdo řečem o nich nevěří…“
„Musíš nám slíbit, že najdeš toho, který může zachránit svět… To je jediné, co po tobě chceme. Abys ho našla a provázela ho na jeho cestě…“ řeklo dítě a Val si všimla, že v ruce třímá misku s červenou tekutinou, kterou k ní posléze natáhlo.
„Ale jak ho poznám?“ zeptala se a vzala misku z jeho rukou.
„Dříve nebo později ho poznáš. Obětuje svůj život za ostatní a dodá ostatním sílu k boji. Jen ten, který sám uvízl mezi životem a smrtí, může zachránit svět…“ proneslo dítě a Val se zhluboka napila tekutiny, o které předpokládala, že je to víno. Nebylo.
„Slibuju. Slibuju, že se ho pokusím najít…“ odpověděla a zavřela oči.