Povídka č. 3 (14. kolo)

Tajemství rudých zdí

 

33 AC

Harlan I

Když se král Aegon Dobyvatel za časů své vlády vydal na poslední cestu po panstvích Západozemí, jedním z hradů které navštívil byl tehdy také Zimohrad. Pro seveřany to byla velmi významná událost, neboť král překročil Šíji vůbec poprvé. Lord Torrhen Stark si tehdy usmyslel, že uspořádá pro Targaryena velký turnaj po vzoru jižanských tradic, a tak nechal svolat udatné válečníky, lordy a jejich syny do svého sídla a nechal je střetávat se v pranicích a na kolbištích před zraky diváků i samotného krále a jeho doprovodu. Tuto událost si nenechal ujít ani lord Donnor Karstark a jeho dva synové. A i když byli oba bratři příliš mladí pro účast v hlavních kategoriích, byla tu naštěstí také pranice pro chlapce jejich věku a postavení.

Chtěl tomu osud, štěstí, či snad obyčejná náhoda, když se Harlan tehdy střetl tváří v tvář se synem sera Towerse, jakožto posledním, kdo mu stál v cestě za vítězstvím? A byl to osud, štěstí, nebo náhoda, když nad ním také zvítězil?

Zdatný mladík s černou věží na bílém štítu před ním ležel na zemi a těžce se sbíral. Kdyby se pranice zúčastnil jen jako divák, sám by si na něho jistě vsadil. Jenže favorit nyní ležel v prachu a hlíně, a Harlan se nad ním tyčil jako lovec nad skolenou zvěří.

Hlediště se rozeznělo potleskem. Nebyly to tak silné ovace jako když před dvěma dny ser Darklyn srazil ze sedla lorda Brackena. Ani burácivé hučení, když Mors Mormont udolal Umbera v pěstním souboji. Ale i tak si tu slávu plnými doušky užíval.

„Výborně, chlapče, výborně! Sundej si svou přilbu a pověz nám své jméno!” zvolal na něho čísi hlas odněkud z královské tribuny.

Omámen euforií či únavou, dobelhal se k muži, který jej oslovil. Královská tribuna nebyla ani z poloviny plná. Aegon Targaryen nebyl na klání tak nízkého významu přítomen. Přesto však byl Harlan šťastný. Nevadilo mu to, neboť na tribuně krále zastupovala jeho vnučka, princezna Rhaena. Dívka krásná jako obrázek. Ametystové oči, jež nešlo přehlédnout. Platinově stříbrné vlasy ozdobené červenou stuhou s malými lesklými kamínky. Snad rubíny či granáty. Jako rudý had se vlnil a kroutil na vlnách stříbrných vlasů. Svou barvou skvěle doplňoval její šaty.

Opilý neočekávaným úspěchem, přepadla jej v tu chvíli spontánní myšlenka. Vítězové velkých turnajů měli vždy právo udělit jedné z dam věnec růží. A vítěz celého turnaje poté věnec nejcennější. Z modrých růží pro královnu lásky a krásy. Mladí bojovníci však takové privilegium neměli. Avšak on měl své vlastní řešení.

„Princezno, smím vám předat dárek?” zeptal se, když si sňal přilbu a oznámil své jméno.

Princezna a její doprovod se po sobě začali nejistě dívat. Zároveň se pár kroků od něho postavil rytíř v bílé zbroji. Muž Královské gardy, pověřen střežit její život.

„Pomalu, chlapče!” procedil ser Addison tiše mezi zuby.

Princezna se však ani nepohnula, a tak se k ní Harlan naklonil přes zábradlí hlediště a zašmátral hluboko pod nátepníkem, kde byl schovaný jeho dar.

„Pozor, princezno!” zakřičel někdo vedle ní.

“Má dýku! Bohové, má dýku!” zvolal kdosi v davu a než stačil cokoli udělat, ser Addison stál před ním a jeho ocelová rukavice se srazila s jeho zuby.

“Vždyť je to jen šátek. Docela obyčejný šátek,” ozval se z publika lehce zklamaný hlas.

“Šampión, a padl jak podetnutý.” zvolal jiný, doprovázen hromobitím smíchu.

Než otevřel oči a rozkoukal se okolo, bílý rytíř byl pryč a princezna zmizela kdesi za svými dvorními dámami. A tak stejně jako sláva neočekávaně přišla, tak také odešla.

Otřesen, zvedl se ze země a sebral kapesníček, který mu vypadl při pádu z ruky. Kousíček látky, který mu před lety dala matka pro štěstí. Byl ozdoben modrými růžemi, a nyní také hnědými skvrnami od bláta. Schoval jej zpět do rukávu a se sklopenou hlavou odešel z arény. Cestou ještě vyplivl kus zubu, jenž se mu při tom zásahu zlomil.

 

37 AC

Darwell I

Na jižním břehu Driftmarky to odpoledne panoval horký letní den. Na ostrově často sužovaném bouřemi to byl jeden z těch příjemnějších dnů a každý si takové počasí užíval dokud mohl. Pro něho však ten den byl tím nejhorším v jeho životě. Ještě to nevěděl, ale cítil to. Cítil, že něco strašného se děje, když vkročil do svého domu.

„Miláčku!” zvolal nejistě. V domě nikdo nebyl. Na jídelním stole kde po večerech rád sedával se svou ženou a dcerou, lpěla mezi rozbitými miskami krev.

„Pomoc!” uslyšel ženský hlas odněkud za zdí.

Dlouhými kroky vběhl do kuchyně, ale byla prádná. Ticho a tma.

„Tatínku, pomoz nám!” slyšel plakat svou dceru zpoza stěny, ale i když dům proběhl dvakrát tam a zpět, nenašel ji. Dům byl prázdný, ale hlasy ho stále volaly a prosily o pomoc.

„Tatínku, prosím!”

Jeho dcera plakala. Ten nářek bodal do uší drásal srdce.

„Už jdu!” zakřičel do stěny a rozeběhl se proti ní. Udeřil do cihel holou pěstí. Znovu a znovu až se mu ruka proměnila v zakrvácený palcát. Prsty odlamoval omítku a snažil se sténající hlasy najít.

Ve stěně náhle našel lidskou tvář. Byla to jeho žena. Lilie jeho života. Zavřené oči, nesmělý a klidný úsměv na rtech. Spí? Ne, nespí. Je mrtvá.

„Tatínku, pomoc!”

“Neumírej! Jsem tu u tebe.” řekl své ženě a ona náhle otevřela oči.

“Pozdě. Jsi tu příliš pozdě,” řekla mu s chladnou tváří a zmizela pod hladinou krve. Ponořil za ní ruce až po lokty a snažil se ji vytáhnout. Nemohl ji však najít. Místo ní v hladině uviděl tvář muže. Cizinec se mu pohrdavě vysmíval a on věděl, že ten muž je smrt.

“Orianno!” vykřikl, když otevřel oči. V nose ho zaštípal zápach bylin a síry.

Ležel na místě, kam nesvítilo slunce a nad ním se skláněly dvě postavy. Jedna z nich ho držela za ramena a nedovolovala mu vstát.

„Je při vědomí, ale v šoku.” řekl ten druhý, “Musíme mu podat makové mléko.” Byl to starší muž s šedivým vousem a špičatým červeným čepcem.

„Kde je Orianna? Kde je moje žena a dcera?” zeptal se zmateně a pokusil se vstát, ale muž který jej držel byl silný a on příliš slabý.

„To je v pořádku Darwelle,” ozval se třetí muž, stojící za jeho hlavou. Známý hlas. Hlas přítele.

„Moje žena… musím jim pomoct. Moje rodina. Ony umírají.”

„Já vím Darwelle. Vím co se stalo. Ale už je pozdě. Už je příliš pozdě. Musíš si odpočinout, příteli. Musíš spát,” řekl mu přátelský hlas a on plakal. Plakal když mu mistr naléval mezi rty makové mléko. Plakal, dokud neusnul.

 

Rhaena I

Vhagar se napřímila a vychrlila z chřtánu rudé plameny. Přes třicet stop vysoká hranice okamžitě vzplála. Plameny takových rozměrů musely být vidět široko daleko. Snad až ve staré Valyrii, nebo alespoň dole v přístavním městečku. Plameny polykaly dřevo nasáklé olejem, poklady, osobní věci a na úplném vrcholu i samotného krále. Dny vlády Aegona Dobyvatele byly u konce.

Oba bratři po jejím boku tiše štkali. Nebylo divu. Byly to ještě mladí chlapci a měli dědečka velmi v oblibě. Navíc byli přímo u toho když si pro něho přišla smrt. Zrovna jim v místnosti s malovaným stole vyprávěl své dobyvačné historky, když jej přepadla mrtvice. Podle mistrů rychlá a bezbolestná smrt.

Ona sama se však k pláči nedokázala přinutit. Neznala dědečka tak dobře jako její bratři Aegon a Viserys, kteří s ním trávili mnoho času, zde na Dračím kameni. Ona sama byla většinu času s otcem a matkou v Králově Přístavišti a svého praotce vídala jen při výjimečných situacích jako byly dny jména, výpravy po království či důležité královské povinnosti, kvůli kterým musel navštěvovat město.

Když se shromáždění začínalo rozcházet, našly si ji její dvorní dámy. Yrika Royce předvedla znuděné gesto, které ji málem rozesmálo a byla ráda, že má v tu chvíli přes obličej černý smuteční závoj. V duchu se za to pokárala. Přišlo jí to neuctivé, smát se na něčím pohřbu. Obzvláště pak na tomto. Ale Yrika by ji nejspíš dokázala rozesmát i na jejím vlastním pohřbu.

Po ceremonii, když plameny vyhasly a Vhagar odletěla zpět do jeskyní, započala smuteční hostina.

„Co je to?” otázala se Yrika, sklánějíc se nad zákuskem. Toho večera to byl poslední ze sedmi chodů.

„Citrónová pěna,” odpověděla ji Alys Harroway, právě vidličkou odkrajujíc špičku moučníku.

„Něco takového by se na pohřbech servírovat nemělo. Jinak si začnu přát, aby takových událostí bylo do roka víc,” vydala ze sebe Yrika s plnou pusou oné sladkosti. „Samozřejmě nic takového tobě a vaší rodině nepřeji,” dodala spěšně, když si všimla pohoršeného pohledu lady Celtigar, která zřejmě zaslechla část jejich rozhovoru. Snahu napravit si reputaci si však záhy pokazila, když jí při ochutnávání do pěny spadl jeden z culíků bronzových vlasů.

„Hromy aby do toho!” zaklela lady z Runokamene a strčila si špičku culíku do úst, což okomentovala slovy: „Nu co, byla by škoda, utřít to jen tak do ubrousku.”

Lady Celtigar se zhnuseně odvrátila, a gestem ruky naznačila, že se jedná o skandál toho nejhrubšího zrna.

Sama Rhaena se málem zadusila smíchy, jak moc se snažila nezačít se hlasitě smát. A když jim Yrika s překvapeným výrazem oznámila, že její vlasy chutnají nejen jako citrónová pěna, ale i jako srnčí pečeně, kterou měly během třetího chodu, začala se smíchy dusit i Alys.

Ze situace, která se pomalu schylovala k opravdovému trapasu, je vysvobodila návštěva u jejich stolu. Rhaena se postavila, a tak, jak jí přikazovala dvorní etiketa, předvedla před princem Maegorem své pukrle. Její dvorní dámy ji v tom následovaly. Obzvláště pak Alys, která si dala velmi záležet na tom, aby měl princ dost času prohlédnout si zlaté prýmky jejího dekoltu.

„Má nejoblíbenější z Aenysova kruhu,” polichotil jí strýc místo obvyklého pozdravu.

Pokusila se princi vyjádřit soustrast nad ztrátou otce a vyslovit nějaká slova útěchy, ale Maegor rychle stočil výměnu vlídných slov jiným směrem. Vlastně ani nešlo tolik o oboustrannou konverzaci, jako spíš o sérii zvídavých dotazů, které pokládal jeden za druhým.

„Již jsem byla navštívit líhně,” odpovídala na jeden z nich, “Dračí mistři mi přiřkli mladou dračici, jež se vylíhla z vejce po Meraxes. Drakonité říkají, že mám silný potenciál a dobré předpoklady pro dračího jezdce. Otec je však proti tomu. Na jeho žádost ji drží pod řetězy a zamezují dalšímu růstu.”

„Pokud je to tvým přáním, mohu se za tebe u bratra přimluvit. Bylo by špatné rozhodnutí, nevyužít takového potenciálu.”

Další otázka se stočila na její vdavky. Rhaena se při té otázce začervenala jako zralé jablíčko. Byla sice ještě dítě, když ji zasnoubili právě se strýcem Maegorem, ale pamatovala si to, a dnes si již plně uvědomovala význam toho aktu. Nakonec do věci zasáhl Nejvyšší septon a Maegor se tak místo toho oženil s dcerou lorda Hightowera, což z Rhaeny v současnosti činilo stále svobodnou mladou pannu. Nevěděla co říct. Polekaně zašilhala na lady Cerys Hightower stojící opodál.

„To je v pořádku.” řekl dračí princ nakonec, když ze sebe nedokázala vysoukat žádnou odpověď. „Nechtěl jsem tě dostat do rozpaků.”

Maegor k ní přistoupil blíž a rukou se dotkl její paže. Zatajila dech ze strachu, co má její strýc v úmyslu udělat.

„Mnohé se ode dneška změní. K lepšímu. Slibuji,” pošeptal jí tiše. Poté pozvedl její ruku a lehce ji políbil na prsty.

 

Harlan II

Královo Přístaviště vypadalo před hradbami jako velkolepé město. Za nimi to však bylo jen velké rozblácené tábořiště. Spousta domů byla rozestavěná a některé ulice vypadaly víc jako stanová městečka kočovníků než jako opravdové město. I Rudá bašta byla teprve ve fázi zrodu. Vnější hradby byly obklopeny lešením a věže se hemžily dělníky, kameníky a jeřáby, vytahujícími nahoru opracované kusy červeného kamene.

„Tam venku,” řekl Dag a tím myslel vše, co leželo mimo hradby města, „již kolují nejrůznější pověry a báchorky o tom, proč je bašta postavena právě z rudého kamene. Slyšeli jste některé z nich?”

„Prý, aby hrad zářil nad městem jako jasný plamen.” řekl rytíř jménem Willam Wells, „Už teď prý některé z věží za úsvitu vypadají jako v plamenech.”

„Já slyšel, že je to proto, aby nebyla vidět krev mrtvých zedníků, kteří tu den co den umírají při práci. Aby neupadala morálka při pohledu na zakrvácené hradby,” řekl ser Andar Royce se zakloněnou hlavou, když projížděli pod obloukem hlavní brány.

„Hovno,” zamumlal Leytonel, „spíš proto, že tu z toho žrádla všichni trpí krvácivým průjmem a ty sračky lijí dolů z cimbuří.”

Willam se zasmál. „Nesuď hrad dle vlastní řitě, Leyi.”

„Jak se můžete na vlastní oči přesvědčit, páni rytíři. Všechny tyto drby jsou holé výmysly.” řekl Dag s úsměvem. „A však jednu věc mají společnou. Oheň a krev.”

Za hradbami se před nimi vynořila hlavní tvrz hradu. Velká dřevěná budova s palisádou, která byla před téměř čtyřiceti lety první stavbou Aegona Dobyvatele na pevné půdě Západozemí. Na nádvoří před tvrzí je přivítal vznešeně oděný lord v doprovodu dvou zbrojnošů. Jedním z nich byl dokonce muž z Letních ostrovů, ve špičaté přilbici a pláštěm z pestrobarevného peří.

„Myslel jsem, že cestuješ sám a v utajení?” zeptal se Daga muž, který se jim představil jako lord Harroway.

„To je jen skromný doprovod. Pár dobrých rytířů, které jsem potkal na stezce. V těchto časech se hodí mít na blízku pár přátel co se umí ohánět železem. Cesty po Říčních krajinách nejsou tak bezpečné jako dřív. Zvláště poté, co tamní povstalci udělali z lorda Qoheryse vývar v jeho vlastní polévce.”

Lord Harroway chápavě přikývl. „I v Údolí vyvřely na povrch jisté problémy,” dodal, když všechny rytíře prolétl pohledem a na moment se zrakem zastavil na erbu sera Andara. „Ale nebudeme tu přeci rozmlouvat ve stoje. Račte vstoupit. Sál je pro královského kurýra a jeho rytířský doprovod vždy otevřen.”

Ser Leytonel Manderly se k němu otočil. „Postarej se o koně. Voda, píce, však to znáš.”

„Pak se k vám mohu přidat?” zeptal se Harlan dychtivě.

„Copak sis seděl na uších? Lord Harroway řekl: Pro královského kurýra a jeho rytíře. Ty přeci nejsi jedno ani druhé.”

Muži zmizeli za těžkými dubovými vraty, řešit potíže velkých pánů, které nebyly určeny pro uši mladého panoše. A tak se Harlan vrhl do své práce. Postarat se o pět koní však nezabralo tolik času jako ony problémy velkých pánů a tak se po čase začal znuděně potloukat po okolí.

 

Rhaena II

Krysa proběhla okolo ní, a když se na ni pokusila šlápnout, zapištěla a rychle uskočila.

Jen počkej, ty uvidíš.

Udělala dva rychlé kroky a pokusila se jí šlápnout na ocas. Vedle.

Ta je ale rychlá. A taky pěkně vypasená.

„Tady je místo jen pro jednu krysu,” zvolala na ni tichým hlasem, ”a ty to rozhodně nejsi.” Snad jich tu není víc. Pomyslela si. „Krysy jsou jako mor. Jak se někde objeví, těžko se jich zbavíš. Množí se rychle jako lavina a sežerou všechno na co narazí. Chutná jim dokonce i lidské maso. Když je nějaké místo nakažené takovým morem, dá se dělat jen jediná věc. Vypálit to místo celé do základů. Tak jako Harrenov. Ten byl také plný krys. Mořských krys.” Vzpomněla si na slova strýce Maegora. Mořské krysy nikdy neviděla, ale představovala si je jako normální krysy s ploutvemi místo paciček a s žábrami tam, kde by normální krysa měla uši. Pak si jich představila celou vlnu, jak se na ni valí úzkou chodbou. Otřásla se.

„Až tě chytím, budeš hořet,” zašeptala na malého tvora svou výhrůžku.

Udělala další dva rychlé kroky a pokusila se na ni dupnout. Ne však dost důrazně, aby ji ten hluk neprozradil. Za zdí po její pravici byly totiž slyšet hlasy. Na chvíli se zastavila a zaposlouchala.

Poznala hlas svého otce Aenyse, lorda Harrowaye a také Oryse Baratheona, královského pobočníka. Byli tam i další muži a dokonce jedna žena. Zaslechla také nějaká jména. Jakýsi Oleric Caswell, Kidwell a nějaký Břečťan nebo co. Nevěděla kdo ti muži jsou, ale nejspíš měli nějaké problémy s vrabci, a proto žádali meče. S mečem na vrabce? Podivila se Rhaena. S kuší by to šlo mnohem lépe. Jedna by se teď hodila i mně.

Rychle vyrazila chodbou dál, neboť té malé šedivé potvůrce dala větší náskok než měla v úmyslu. Pospíchala nejrychleji, jak to jen v úzké chodbě šlo. Pochodeň držela vysoko nad hlavou, aby ji neoslňovalo světlo plamene. Po chvíli ale dorazila k tajným dveřím na konci chodby a tam nebylo po kryse ani vidu ani slechu.

Princezna tiše zaklela. Musela mi proklouznout ještě někde v Pobočníkově věži, když jsem se zaposlouchala do hlasů za stěnou.

Rozčíleně uhasila pochodeň a po paměti zatáhla za páku, aby otevřela skryté dveře. V rozčílení úplně zapomněla zkontrolovat, jestli za dveřmi někdo není. Taková chyba se mi může jednoho dne vymstít. Musím si na to dávat větší pozor. Napomenula sama sebe v duchu. Bylo však již pozdě.

V chodbě vedoucí směrem na nádvoří stála postava. Mlčky čekala, až se vymotá zpoza tapisérie. Neměla pochyb o tom, kdo to je. Několikrát už ji tu v tajných chodbách chytil.

„Mistře Gormunde, ráda tě opět vid..” zbytek věty jí uvízl v hrdle. Předstíraný úsměv jí zmizel z tváře hned poté, co se vymotala z rudé tkaniny. Muž, kterému patřil stín, nebyl stavební mistr, ani nikdo jemu podobný. Vlastně to ani nebyl muž. Stál před ní černovlasý chlapec, ani ne o palec vyšší než ona. Byl oblečen v jezdeckém úboru s pláštěm černým jako noc, sepnutým malou stříbrnou hvězdou. Zíral na ni s vytřeštěnýma očima, nejspíš víc překvapený než ona sama.

Po chvilce naprostého ticha se chlapec konečně pohnul. „Moje pan.. totiž princezno. Moje princezno.” Vykoktal ze sebe a vysekl jí hlubokou poklonu, ve které zůstal tak dlouho, dokud mu neřekla, aby toho nechal.

„Ty jsi…” než tu otázku stihla vyslovit, uvědomila si, že ho nevidí poprvé. „Ty jsi ten panoš? Ze zimohradského turnaje?” Ten co se mě pokusil zabít.

 

Harlan III

Nemohl uvěřit vlastním očím. Stála přímo před ním. Ani ne dva kroky od něj. Harlan sice nebyl moc výřečný, ale tohle překvapení mu doslova zauzlovalo jazyk.

Ona si mě pamatuje? Problesklo mu hlavou. Jistě že si mě pamatuje. Kdo by na to trapné představení mohl zapomenout? Nebo spíše doufal, že alespoň ona by mohla. Nyní mu to však tolik nevadilo. Byl rád, že si ho alespoň pamatuje.

„Och, ano. V celé své kráse a neúplnosti,” řekl nakonec a vycenil na princeznu řadu bílých zubů, mezi nimiž mu jeden chyběl.

„Ser Addison nechodí pro rány daleko,” řekla Rhaena. „To je známo.”

„To vskutku ano. Dobře však pro vás, moje paní. Vaše bezpečí je jeho práce. Nicméně, nejsem jen ten panoš z turnaje. Mám i jméno. Harlan Karstark, nechť se zlíbí,” zdvořile se znovu uklonil, tak jak to vídal v audienční síni lorda Manderlyho.

„Kar… Stark.” řekla Rhaena v ozvěně. Rukou přitom narovnávala rudý závěs ve výklenku. „Snad se neurazíš za tu otázku, nejsem v heraldice a zeměpisectví příliš vzdělána, ale ty jsi nějaký příbuzný Starků?”

Harlan se pousmál. Jedna z věcí, na kterou byl velmi pyšný. I když dnes už ta příbuznost neměla tolik podobností.

„Ne tak docela. Velmi vzdálená rodová větev. Můj pra-pra-pra… chci říct, zakladatelem našeho rodu byl Karlon Stark. Je tomu již stovky, nebo dokonce i pár tisíc let v minulosti. Matka nám o něm v dětství vyprávěla příběhy. O povstání proti Zimnímu králi. O invazi andalského krále jménem Stříbrný gryf a o pádu rodu Amberů. Posledního podzimního krále z Listopadu. Tak se dřív říkalo našemu hradu, než se mu začalo přezdívat Karhrad. Po našem. Ale příbuznost se Starky je dnes už mizivá. Za dědice Zimohradu se můžeme těžko považovat. Natož já. Já ani nejsem dědicem našeho rodu.”

Výborně! Uvědomil si, co řekl. To jsem mohl rovnou říci, že jsem žebrák.

„Aha. A co tu vlastně děláš?” zeptala se princezna po chvilce mlčení. „Snad jsi se tu neztratil?”

Harlana nenapadlo nic lepšího, než přikývnout.

 

Rhaena III

Společně kráčeli chodbou, která vedla do pobočníkovy věže. Trasa přes nádvoří by byla kratší a rychlejší, ale rozhodla se svého hosta vláčet oklikou, aby cestou navštívila solár mistra Gormunda. Chlapec kráčel mlčky o krok za ní, a zdálo se jí, že si víc než hrad prohlíží ji samotnou. To jí sice lehce lichotilo, ale zároveň dost znervózňovalo a tak se rozhodla ticho přerušit.

„Znáš něco účinného na chytání krys?”

„Krysy?” Zamumlal zamyšleně chlapec a pak se znovu rozhostilo ticho odměřované jejich kroky.

Co je to za hloupou otázku? Zeptala se sama sebe v duchu, marně se snažíc vymyslet něco vhodnějšího jejího postavení.

„Náš kastelán je chytá na špek.”

„Krysy žerou špek?” Podivila se, než si uvědomila, že krysy žerou i lidské maso, takže špekem jistě nepohrdnou.

„Asi ano. Vědro, špek a prkénko. Náš kastelán tomu říká Cymrova lázeň. Krysa spadne dovnitř a už nevyleze. Stěny vědra jsou mastné a chycená havěť po nich nemůže ven. V podstatě se chytí sama a pak už ji jen stačí zabít.”

Zabít krysu. To zní snadněji než jaké to ve skutečnosti je.

„Jenže já ji nechci chytit. Co něco, co by tu krysu zabilo hned?”

„Kočka?” Odpověděl nejistě Harlan.

Rhaena nikdy neviděla jiné kočky, než ty v ulicích a stokách města. Špinavá, mokrá a rozčepýřená stvoření. Kradou ze stánků jídlo nebo se živí mršinami. Kdykoli nějakou na trhu potkali, motaly se jim kolem nohou a otíraly si srst o jejich šaty. Neshledávala je v ničem lepší, než krysy. Spíš horší, neboť krysa před ní alespoň uteče.

„Nahradit jednoho mrchožrouta ještě větším a špinavějším?”

„Kočky jsou docela čistotná zvířata,” namítl chlapec. „Jedna si dokáže poradit s více než jednou krysou. A ta tu určitě nebude sama.”

Děkuji ti za tuto potěšující informaci. Postěžovala si v duchu a opět si představila lavinu šedých kožíšků s malými ostrými zoubky.

„Já neřekla, že jsou tady na hradě.”

„Aha, já myslel že…”

„Viděla jsem tu jen jednu,” přiznala se, než dořekl svou větu. Ale nemohu říci kde.

„Pak tu nebude sama.” Na tváři Harlana se rozprostřel šibalský úsměv. “Možná by to chtělo nějaký jed. Nebo dračí oheň.” Poslední slovo vyslovil pomalým, dramatickým hlasem.

Rhaena si představila Baleriona, jak se snaží nahánět krysu. Byla to velmi destruktivní představa.

„Obávám se, že i kdyby některý z draků nechal tohle místo shořet v plamenech, ta krysa by to přežila.”

Chlapec se zasněně zahleděl na jeden z nástěnných úchytů na svícen, vyhotovený ve tvaru dračí čelisti.

„Musí být úžasné osedlávat vlastního draka,” řekl po chvíli.

„Je to určitě lepší, než mít kočku,” rozesmála se Rhaena a Harlan se k ní přidal.

Byl by to docela pohledný panoš, nebýt té mezery v jeho úsměvu, pomyslela si.

„Do pobočníkova soláru se dostaneš touto chodbou. Rovně a na konci doleva.”

„Och, tak to je,” vyhrkl chlapec, překvapený náhlou změnou rozhovoru. “V tom případě bych měl už jít. Děkuji ti, princezno.” Chlapec se znovu uklonil a ona mu odpověděla stejným gestem. Harlan však udělal jen dva kroky a znovu se zastavil.

„Moje paní. Já… abych pravdu řekl. Vlastně jsem se tak úplně neztratil. Nudil jsem se a tak jsem se procházel po chodbách a prohlížel si hrad. Audience zdá se ještě neskončila a tak mě napadlo… zkrátka, nechtěla bys mi dělat ještě chvíli průvodce?”

Rhaena mlčky stála a zvažovala předloženou nabídkou.

„Mohu ti cestou vysvětlit, jak funguje Cymrova lázeň. Nebo povyprávět něco o Karlonu Starkovi. Prý se mu říkalo Řezník z Boží tůně. A za manželku si vzal… no, to ti vlastně nemohu prozradit předem,“ dodal chlapec, aby zvýšil hodnotu své nabídky.

„Už jsi viděl královskou tančírnu?” Otázala se po chvilce uvažování, „je pojmenována po mé matce.”

Harlan zavrtěl hlavou ze strany na stranu.

„Pak mne tedy následuj.”

 

Harlan IV

V hostinci U Zeleného draka bylo plno. Ve většině se jednalo o námořníky, kteří se tu loučili s pevnou půdou pod nohama, kterou neuvidí několik následujících týdnů. A především také se ženskými.

Protlačil se skrze skupinku dobře oděných mužů zpívajících jakousi cizokrajnou píseň a vyhledal sera Leytonela. Seděl u menšího stolu v rohu nalejvárny a cpal se vydatnou porcí jehněčího masa. Společnost mu dělal Willam Wells, který již popíjel nejméně čtvrtý korbel černého piva, jak Harlan odhadoval dle jeho červeného nosu.

„Kde jsi, do sedmi pekel, byl?” zeptal se ho princ z Bílého Přístavu. “Poslední dobou mizíš čím dál častěji a na čím dál delší dobu.”

Harlan se jen potutelně usmál. Neobtěžoval se rytířům vysvětlovat, že zná tajnou cestu na Aegonův vrch a že se mezi zdmi královské pevnosti den co den setkává s rubínovou hvězdnou svého srdce. Nejen že jí slíbil, že bude jejich tajemství střežit, ale také proto, že by mu zkrátka nevěřili. Posadil se vedle sera Leytonela a zaposlouchal se do debaty u vedlejšího stolu. Tři muži zde hráli karty s malovanými obrázky. Dva před sebe vykládali jednotlivé listy a ten třetí je pobaveně pozoroval a oběma vnucoval své rady a triky. „Lvice má větší hodnotu než jelen,” vysvětloval muž v černé tunice. „Ne když je sama. Bez lvího krále je k ničemu,” oponoval ten druhý.

„Víte, že asi tři ulice západně od Dračí brány je jeden obchůdek, kde dělají ty nejsladší citrónové zákusky, jaké jsem kdy ochutnal?”

„A vida!” zvolal Willam, „já jsem ti to říkal Leyi. Panoš se ti zatoulává do Hedvábné uličky a hledá v tamních bordelech něco sladkého k zakousnutí.” Rytíř se zasmál a dopřál si vydatný doušek piva.

Že ho podezřívají z návštěv nevěstince ho nepotěšilo, ale na druhou stranu si pomyslel, svůj účel tahle mylná domněnka dozajista splní.

„Není toulání jako toulání. To moje má jasný cíl. Což mi připomíná,” zamyslel se na okamžik, „musím do zítřka sehnat kočku. Ale ne žádnou špínu z Blešince. Nějakou pěknou, čistou.” Chytat krysu na špek byla pěkná blbost.

Muž u vedlejšího stolu nevěřícně kroutil hlavou a valil oči na své karty. „To je přece podvod! Na poražení harpyje ti také stačila jen samotná královna bez jediného draka.”

„Co to tu blábolíš?” zeptal se zmateně Leytonel, když se právě marně sháněl po něčem k pití. Korbel který obracel v ruce byl prázdný a nejbližší šenkýřka byla zaneprázdněna třemi Pentosany, kteří si přehazovali zlaťák od jednoho k druhému a vybízeli dívku, aby jej chytla. „Žádnou kočku s sebou tahat nebudeme. A na loď teprve ne.”

„Není pro mě. Slíbil jsem Rubínové hvězdě, že jí opatřím něco…” náhle se Harlan zarazil, když si uvědomil, co Leytonel vlastně řekl. „Na loď? My někam odplouváme?”

„Čím dřív, tím líp. A zdá se, že právě včas. Jestli opravdu čmucháš po bordelech, bude lepší změnil bydlo, než tu začneš zapouštět kořínky. Rubínová hvězda, pche! Slyšel jsi to Willame? To je nóbl jméno. Snad jsi za ni neutratil všechno stříbro, co jsem ti dal? Nemáme teď dost na rozhazování. A mimo to, je na čase vypadnout z tohohle lokálu, ve kterém musím jehněčí zapíjet vzduchem.” Poslední slova Ley zvolal směrem k šenkýřce. Ta ho však neslyšela. Po jednom z nezdařených pokusů o chycení mince padla do náruče žlutě oděného námořníka se zlatou náušnicí, a nezdálo se, že by se hnala zpět do práce.

Leytonel rozčíleně udeřil do desky stolu a opileckou chůzí se odkymácel pryč. Harlan se nechápavě otočil na Willama.

„Zítra odplouváte do Bílého Přístavu.” řekl mu hnědovlasý rytíř. Na hustém kníru se mu leskla krémově světlá pivní pěna. „Já budu doprovázet Daga do Kamenného Mostu a Ley byl pověřen nějakou neodkladnou záležitostí na Severu. Děsně tajnou. Tak moc, že to dokonce nechce říct ani mně. Čestnému rytíři, co ani v kostkách nepodvádí.”

„Ale, vždyť tu máme koně,” namítl Harlan.

„Už ne. Jsou prodaní.”

Můj hnědák, pomyslel si. Moje rubínová princezna, pomyslel si vzápětí.

Zůstal zaraženě zírat do desky stolu. Karetní hráč v zelené vestě u druhého stolu začínal být čím dál více rozladěn. „Nechápu to. Jak může být královna tak silná. Sám jsi mi tvrdil, že ohnivý král je nejsilnější.” Třetí, nehrající muž, se pobaveně zasmál. “Nejsilnější je přece zimní obr. No jen se podívej na tu děsivou malůvku.”

Než se Ley usadil zpět ke stolu, postavil na desku jeden z plných džbánů, který sebral u nedalekého pultu.

„Můj pane. Mohl bych tu zůstat?”

„Proč? Jsi přeci můj panoš, popluješ se mnou.”

„Propustil bys mne ze svých služeb. Byl bych panošem jiného rytíře. Willame? Mohl bych být tvůj panoš?”

„To je přece vůl!” zvolal princ na Willama, jakoby právě objevil jasný důkaz o Harlanově bláznovství. „Snad ses do některé z těch kurev nezabouchl?

„Není to žádná kurva! Je to princezna!” Vyhrkl Harlan podrážděně. Až pozdě si uvědomil jak moc nahlas to řekl. Muž od vedlejšího stolu odlepil zrak od svých karet a pohlédl na něho. Pak se zahleděl na karty na stole. “Ten kluk má recht. Mám přeci ještě zimní princeznu,” řekl a vytasil na stůl kartu s obrázkem bílé panny korunované věncem modrých růží.

„Heh, princezna. Ty jsi asi vážně praštěný. Možná by to rána tímhle džbánem spravila.” Leytonel zacloumal nádobou v ruce, až tekutina uvnitř zašplouchala. Pak se napil. „Do hajzlu a do prdele!” zaklel, když vyplivl obsah úst zpět do džbánu. „To je voda! Copak se v tomhle pajzlu nemůže slušný člověk normálně opít?”

Willam mlčky seděl a přemýšlel. „Harlane,” řekl konečně, “měl bys přestat žít v těch svých pohádkách. Nevím sice, za jakou ženskou to lezeš, ale když si dám jedna a jedna dohromady, víš co mi z toho vychází?

„Dvě?” tipnul si podrážděně.

„Něco dost nebezpečného. Víš co se říká o dráždění zmijí bosou nohou? A teď si představ, že zmije v tomhle městě mají křídla a chrlí oheň.”

„U Sedmi! Zmije co chrlí oheň,” zvolal náhle Leytonel, „Na ty jsem úplně zapomněl. To vysvětluje, proč tu mají po hospodách víc vody než piva. Poslyš, ty zamilovaný Floriane, běž sbalit naše věci! S východem slunce vyplouváme. A jestli tu hodláš zůstat, nepočítej s tím, že ti v kapsách nechám jediný měďák. Jsi v mých službách z povinnosti a cti, ne abych ti platil jako služce a mohl tě propustit, kdy se ti zlíbí.” Po těch slovech vstal a odkymácel se směrem ke schodům do horního patra hostince. Willam již také dopil. Na dno prázdného korbelu vhodil několik mincí a vstal.

„Ráno se s vámi ještě rozloučím. Slib mi Harlane, že do té doby neprovedeš nějakou hloupost. Nekruť hlavou. Vidím ti to na očích. Svět je plný ženských, najdeš si nějakou, která za to riziko stojí.” S těmi slovy ho opustil.

U vedlejšího stolu se již dohrálo. Poražený prudce vstal od stolu a odešel. „Hej chlapče, nedáš si partičku karet?” zvolal na něho osiřelý hráč ve tmavé tunice.

„Nemám o co.”

„To nevadí. Zahrajeme si třebas o tenhle balíček karet. Stejně to tu se mnou nikdo nechce hrát. Je to stará valyrijská hra. Mám ji od jednoho obchodníka z Ghisu. Co říkáš, zahrajeme si?”

Harlan se napil vody ze džbánu a přesedl k druhému stolu. „Tak rozdávej. Ale rychle, mám dnes v noci ještě něco na práci.”

 

Darwell II

Uprostřed soláru nového pobočníka krále byl kulatý stolek. Na něm stály dva poháry a mísa s ovocem. Hrozny bílého i modrého vína, švestky, meloun a několik broskví. Poháry však nebylo čím naplnit. Raději by se napil, než jedl.

Sevřel ruku v pěst a opět ji narovnal. Při  tom pohybu se napnuly jizvy, táhnoucí se od zápěstí až do poloviny předloktí. Byl to nepříjemný šimravý pocit, který mu však dával jistotu, že je jeho ruka stále silná a zdravá. Vytáhl zpoza opasku lovecký nůž a vykrojil si pro sebe z melounu jeden srpek, aby jím zahnal žízeň. Než se dveře do soláru otevřely a vstoupil do nich pobočník krále, z melounu zůstala sotva polovina.

„Formality.” povzdychl si Maegor, „Ty formality mě unavují víc než válka.”

Králův bratr vypadal skutečně unaveně. V naolejované černé zbroji však stále impozantně. Položil na stůl meč a usedl tak těžce, až dřevo pod ním zasténalo. Sotva tak učil, znovu prudce vstal. Zamračeně se zahleděl na kulatý stolek a zavolal si sluhu. Mladý pacholek se uklonil.

„Co je tohle?” zeptal se Maegor.

„Broskve, můj pane,” odpověděl hoch.

„To vidím. Můj předchůdce, lord Baratheon, se možná rád cpal broskvemi. Drak má ale raději krev. To tě nenaučili? A zde můj přítel se tu celou dobu musí touhle ubohostí cpát. Přines něco pořádného k jídlu!” Princ švihem vyhodil jednu z broskví oknem. „A víno. Přines nějaké víno!”

Chlapec zrudl, uklonil se a spěšně odběhl splnit, oč ho jeho pán žádal.

„Omlouvám se, Darwelle, ještě jsem se tu nestihl řádně zařídit. Sotva jsem byl pobočníkem jmenován, musel jsem navštívil Údolí a připomenout tamní drůbeži, že drak létá výš než sokol. Jak se ti daří?”

Darwell opět sevřel ruku v pěst. Změť jizev se napnula. Vypadaly, jakoby mu je někdo vetkl hráběmi. Nepamatoval si jak se to stalo. Nepamatoval si z toho dne mnohé. Věděl však, že v ten den přišel o svou ženu a dceru, a věděl, že ty jizvy mu uštědřil jejich vrah.

„Stupidní otázka, já vím,” odpověděl si Maegor sám. „Jak jinak by ti také mohlo být, po tom, co se ti stalo. Nu, ale nepozval jsem tě sem proto, abych ti připomínal černou minulost.” Zvedl ze stolku meč. Když jej vytasil, obnažila se před jeho zrakem tenká, temná ocel. Valyrijská ocel. Její lesk měl blankytný nádech a jílec byl zdoben řadou bílých a černých perel. „Víš, čí je tento meč?” zeptal se ho princ.

„Je tvůj,” řekl Maegor, když se neodhodlal tipovat.

„Jak bych k němu přišel?”

„Je to meč tvého rodu. Zbraň tvého praotce Daemona. Toho, který zemřel před čtyřiceti lety u Rackova. Říkalo se, že šel ke dnu i s jeho tělem, ale zdá se, že to není pravda.”

Příliv. Ten meč se jmenoval Příliv, vzpomněl si.

„Představ si, že jej nosil nějaký bastard z Údolí. Mával jím přede mnou a vyzýval mne na souboj. Pošetilý blázen. Ale buď bez obav. Ztrestal jsem toho zkurvysyna i jménem tvého rodu.”

„Pokud je to opravdu zbraň mých předků, pak bys ho měl dát mému bratranci. Aethon je prvním synem mého dědy. To jemu ten meč po právu náleží.”

„Aby visel někde na krbové římse? Nevyužitý potenciál,” odfrkl si Maegor.

„Tak ho dej Corlysovi. Jako velitel Královské gardy pro něj jistě najde využití.”

„Corlys je starý. Možná je to stále dobrý rytíř, ale starý. Nikdo nedoufal v to, že se ten meč ještě někdy objeví. A přece je tu. Nenašel ho však Aethon, ani Corlys, nebo jeho syn Daemon. Našel jsem ho já. A já chci, aby odteď sloužil tobě. Ta ocel bude střežit tvůj stín a ty sám budeš střežit ten můj.”

„To je ten důvod proč tu jsem? Abych se stal tvým osobním strážcem?”

„Přesně tak. Král má svou sedmičlennou gardu a jeho pobočník má nosit holá záda? Potřebuji někoho, na koho se mohu spolehnout. Darwelle, jsme přátelé od dětství. Neznám nikoho, kdo by se ti s mečem mohl rovnat.”

Možná jsi ještě nepotkal dost lidí, pomyslel si.

„Před dvěma lety se někdo lepší našel, a ten někdo je tam venku a vysmívá se mi každý den a každou noc v mých nočním můrách,” řekl se zlostí v hlase. „Ten někdo, se mi bude vysmívat dokud ho nenajdu a nezabiji ho.”

Princ Maegor přikývl. „Chápu tě, ale co hodláš dělat? Chceš ho hledat sám? Chodit od dveří ke dveřím a doufat že si vzpomeneš na jeho tvář? Jen tady v Králově Přístavišti je přes dvě stovky tisíc švábů a krys. Když přijmeš mou nabídku a staneš po mém boku, slibuji ti, že toho muže nechám vypátrat a ztrestat dle královské spravedlnosti.“

 

Harlan V

Knarr, kterému se v ibbenském jazyce říkalo Ledový vichr z Ib Var byl lany s háky připoután k pravému boku jejich kogy. Vousatí muži s velkými pažemi na ni po lanech spouštěli bedny a sudy s nákladem. Koření, víno, hedvábí a několik prutů lesklé mědi. Na druhém boku byl zahákován druhý knarr jménem Tříšť. Na jeho palubě postávali muži v chlupatých kožešinách a opírali se o dřevěné oštěpy.

Velel jim široký muž v kožešinách z mamutí a tulení kůže, který se k nim přidal v Rackově. Zde u ostrova, který se dle svého tvaru nazýval Prsa, ale námořníci mu raději přezdívaly Cecky, se setkal se svou druhou lodí, aby mohl dokončit obchod s kapitánem jejich kogy.

Burgg si právě připíjel s jedním tyrošanem, který se s ním taktéž snažil uzavřít obchod. Po jeho boku stála žena, o hlavu menší než on. Měla pískově žluté vlasy a její kožený oděv skvěle obkresloval její velká ňadra a široké boky. Na botách, kolem pasu a na ramenou ji vysely bílé kožešiny z tuleních mláďat, díky kterým vypadala stejně široce jako Burgg.

„Chutná, můj pane?” zeptal se Tyrošan ve žlutém kabátci. „Mám tu třicet soudek této hruškovice. Nejlepší jaká v Tyroši seženeš. Dva soudek bych si však rád zachoval na cesta domů. Jistě mne chápeš, můj pane. Mohu ti jich tedy nabídnout dvacet a osm za… no vhaleg, třeba za pět pakle broušené jantary a nějaké kožešina.” Pohledem zašilhal na ženu vedle Burgga. „Bílé a krásné jako jsou tato,” dodal tyrošan v ne zrovna dobře zvládnutém společném jazyce.

„Na zatmelování děr v trupu dobré. Jako pití to však nestojí za nic,” zaburácel Burgg.

„Ale no tak. Vynikající pití a to nejlepší koření z východu. Co víc si muž chce přát? Snad jedině…” Tyrošan se náhle otočil k jednomu ze svých mužů. „Maghagon kesīr riña!” rozkázal a muž zmizel v podpalubí kogy.

„Zlato nemáš?” zeptal se Burgg.

„Jen počkat, můj pane, tohle je víc než jen zlato. Však ty uvidět to brzy.”

Harlan to se zvědavostí pozoroval. Než se však muž vrátil z podpalubí, přibelhal se k němu starý muž.

„Pomůžeš mi s tím na loď, chlapče?” otázal se ho. V náručí držel hromadu dřevěných tubusů naplněných pergameny, které se mu zaplétaly do řetězu z mnoha barevných kovů.

„Ano, mistře Harme.” Odpověděl mu laskavě Harlan a odebral mu z rukou část nákladu.

Mistr Harm s nimi vyplul z Králova Přístaviště. Byl to zcestovalý muž a všude kam zavítal, studoval tamní kulturu, zvyky, jazyky a po večerech při světle svící, kreslil nové, či zdokonaloval své stávající mapy. Harlan zbožňoval jeho práci a dlouhé chvíle v kajutě si krátil prohlížením mistrových map. Také rád poslouchat jeho vyprávění z cest, které absolvoval a z míst, která poznal. Nyní měl namířeno do severních oblastí Východozemí. Harlan si mistra velice oblíbil a loučil se s ním stejně těžce, jako s Královým Přístavištěm.

Tyrošský žoldák mezitím na palubu přivedl mladou hubenou dívku. Nevypadala o mnoho starší než on sám. Harlan ani nevěděl, že s nimi také cestuje. Byla plachá, měla na sobě lehké hedvábné šaty a na chladném ranním vzduchu se třásla zimou. Nikdy takovou dívku neviděl, ani žádnou jí podobnou. Měla úzké, šikmé a daleko od sebe posazené oči. Kulatou bradu, rovné černé vlasy, světlou pleť a na levé tváři měla tetování v podobě malé kapky. Kolem krku měla připnutý kovový obojek, který zároveň držel i její šaty. Měla velmi exotický vzhled, ale i tak musel uznat, že je hezká.

„Iōragon bē!” zavelel žlutý obchodník. Dívka se narovnala a zvedla hlavu. Přes šaty byly vidět dva drobné hroty jejích bradavek, ale jinak měla prsa malá. Rozhodně menší než Aewa stojící vedle Burgga.

„Považuješ ma snáď za otrokára?” zeptal se Ibbeňan žlutého muže.

„Otrokáře? To rozhodně nikdy, můj pane. Tato dívka je pro tebe. Bude ti zahřívat lože a plnit jakákoliv tvá vytoužený přání. Jak vidíš,” ukázal malým proutkem na znaménko na její tváři, „pochází z Yunkai a ovládá vše potřebné k tvé blaho.”

„A koľkokrát už privodila blaho tebe?”

„Mně? Nikdy. Ta dívka je plně nedotčena. Naprosto… naprosto neopotřebovaná.”

„Ehm,” odkašlala si Aewa, aby oba muži nezapomněli, že stále stojí vedle nich. Měřila si Tyrošana přísným pohledem a jednou rukou hladila ostří malé válečné sekery, která visela u jejího pasu.

„No. Já už ženu mám,” konstatoval suše Burgg. „A ako vidíš, tak sa o posteľ s ďalšou ženou deliť nemieni.”

„Tato dívka ví, i jak uspokojit touha ženy, ale jak ty chtít. Zlato? Bude tedy zlato. Moji muži přinést zlato.” Tyrošký obchodník to nehodlal vzdát.

Harlan se rozhlédl po horizontu. Na východní straně se formovaly hrozivě tmavé mraky. Cítil jak se začíná zvedat vítr. Blíží se bouře. Tenhle obchod již nebude trvat dlouho.

Rychle seběhl dolů do jejich kajuty, aby zkontroloval svého pána. Uvnitř to páchlo po víně a zvratcích. Ser Leytonel trpěl mořskou nemocí už od momentu, kdy vypluli z Králova Přístaviště. První tři dny chodil na záď lodě pravidelně zvracet a kapitán se mu posmíval, že chodí krmit ryby tak často, že už si je musel ochočit, a tak by jim mohl nějakou chytit holýma rukama a předhodit k večeři. Princ po třech dnech ztratil trpělivost se svým žaludkem a koupil od kapitána soudek vína. Od té doby již svou kajutu neopouštěl. Svého pána nyní našel v houpací síti ponořeného do opileckého spánku.

Na palubu se vrátil právě včas. Několik tyrošských žoldáků zrovna mířilo šípy na muže, co postávali na palubě Tříště. Další z nich s tasenými meči stáli okolo Burgga a Aewy. Ti již měli také v rukou své sekery a všichni jejich muži rovněž.

„Kapitáne!” zvolal tyrošský obchodník, „půl kamene čistého zlata pro každý tvůj muž, který se postaví na moje strana. A to platí i pro vás,” zvolal na Ibbenské muže stojící na palubě knarru. Několik mužů opatrně přešlo na druhou stranu lodě než nyní stáli. „A jeden zlatý prut pro muže, který mi přinese jeho hlava.” Dodal ještě a ukázal proutkem na muže, se kterým se ještě před chvílí snažil vyjednat výhodný obchod.

„Pol kameňa.” zařval Burgg. „To si povedal dosť presne.”

Muž z Ibbenu se rozpřáhl svou sekerou a udeřil do jedné ze zlatých cihliček, které před ním ležely na truhlici. Ta se rozlétla vejpůl a po dřevěných trámech paluby se náhle klouzalo několik úlomků, na povrchu zlatého, ale uvnitř šedivého kamene.

Oblohu na východní straně proťal blesk.

„Myslíš si, že som tak zadebnený divoch, že nepoznám pravé zlato, ty žltý ptakolízači?”

„Jediné zlato, ktoré tento muž má, je to ktoré sa mu leskne v uchu. Ten z vás, ktorý mu ho utne, si ho môže nechať. Pakl jantáru pre každého tyroškého žoldniera na tejto lodi, ktorý k mím nohám zloží svoj ​​meč. To je lepšia cena, než akú by ste dostali za zbraň z tej najlepšej ocele.” Poté se obrátil ke kapitánovi lodi. „Až toto zkoncujeme. Môžete si tú jeho hruškovicu, hodváb a korenie ktoré tu je, nechať.” Pak si koutkem oka všiml Harlana a dodal s úsměvem: „A jednu posteľovú otrokyňu pre každého rytiera, ktorý mi prisahaj vernosť.”

Harlan si v tu chvíli vyděšeně uvědomil, že jeho meč leží dole v kajutě a nyní tu stojí zcela neozbrojen.

V dáli zahřměl hrom.

„Na téhle lodi jsem kapitánem stále já, a moji muži se téhle komedie účastnit nebudou. A kdo ano, Wille a Orme, přísahám při sedmi, že ho nechám protáhnout pod kýlem,” zapojil se do rozepře kapitán kogy. Po jeho slovech se vše dalo prudce do pohybu.

Někde za jeho zády se ozvalo šplouchnutí, jak někdo, nebo něco, spadlo do vody. Několik žoldáků sklopilo své luky a všichni kapitánovi muži zaujali místo po jeho boku. Nikdo z nich se nehnal do boje.

„Zbabělci! Ossēnagon bisa muña rōva qrugh!” zakřičel tyrošan a jeden z jeho mužů se vrhl na Burgga. Ten jeho výpad hravě odrazil, a když se muž pokoušel o druhý útok, zasekla se mu do zad sekera a skácel se k zemi.

„Sakramentsky!” vyhrkl Burgg rozčíleně. “Ten bol môj, ženská.”

„Tiež ťa milujem, zlatko,” odpověděla mu Aewa a vypáčila svou sekeru z mužových zad.

Poslední dva věrní žoldáci se po sobě podívali, a když zjistili, že stojí proti více jak desetinásobné přesile, odhodili zbraně.

„Blíží se bouře!” zakřičel kapitán a opět se vše dalo rychle do pohybu. Muži odnesli na knarry poslední kusy jejich zboží. Zůstaly pouze slíbené odměny a několik rozbitých cihliček kamenného zlata. Námořníci hodili mrtvého muže přes palubu. Tyrošký obchodník plakal a prosil o milost, když mu Burgg ke krku připnul obojek oné otrokyně, ke kterému jeho muži přivázali truhlici s falešným zlatem. „Skús tam dole svoju hruškovicu predať rybám. Treba ti za ni zaplatí trochou vzduchu.” řekl mu Burgg a pak skopl truhlici do moře. Tyrošan tu váhu neudržel. Přepadl přes palubu a ihned zmizel pod hladinou.

„Ešte to dievča.” Zvolala Aewa na svého muže, již naloděna na Ledovém vichru z Ib Var.

„Čo s ňou sakra budeme robiť?”

„Ty nič!”

„Smola, chlapče,” řekl mu Burgg a mávl rukou na jednoho ze svých mužů. Ten popadl křehkou dívku jako pytel ovsa a hodil ji dolů přes palubu, kde ji do náruče chytili další dva ibbeňané. Při letu se ji rozevlály hedvábné šaty, které už neměly na čem držet, a tak jim do rukou přistála skoro nahá. Muži se na ni zubili, jako by právě z moře vytáhli selkiji.

„A čo ty Harlane?” zeptal se ho Burgg když jako poslední Ibbeňan opouštěl jejich kogu. „Ideš s nami? Muž ako ty by sa mi hodil. A majster by bol tvoju spoločností tiež potěšený. A tiež máme na palube tvoju odmenu, ale Aewa. Ach, tá ženská. Až sa raz zamiluješ, dávaj si pozor, aby tá ženská nemala za opaskom sekeru.” Burggovy se rozestoupil hustý vous a objevil se široký úsměv.

„Nemohu. Musím pokračovat dál do Bílého Přístavu. Princ Leytonel…”

„Ten opilec, čo ťa len v jednom kuse uráža a má ťa za cvičeného mloka? Ten rytier je pre teba len mrhanie časom. Iste si čoskoro nájde iného poskoka a na teba už si ani nespomenie.”

„Není čestné takhle jen tak zmizet,” namítl Harlan.

„Ach, vy západozemští klekači a tie vaše hry cti a oddanosti.”

Harlan se nadmul pýchou, když ho někdo jako on nazval mužem. Ta nabídka ho nesmírně lákala. Vždycky toužil vidět Braavos a další města Východozemí. Burgg byl skvělý chlapík a zbožňoval práci mistra Harma. Jenže byl vázán přísahou a povinností ke svému pánovi a nemohl ho jen tak opustit. Navíc, když už by opustil Leytonela, vydal by se raději zpět do Králova Přístaviště.

Přestaň žít v těch svých pohádkách. Zazněla mu v hlavě Willamova slova. Ten sen o tom, že se jednou stane rytířem, je také jen pohádka, uvědomil si. Stál na okraji kogy a přemítal nad svou budoucností. Burgg již byl na své palubě a rozdával veslařům pokyny.

„Neměl bys nad tím tolik přemýšlet. Lidé ztrácí příliš mnoho času tím, že přemýšlí. Prostě to udělej,” ozval se za ním asi poslední muž, který se ještě nenalodil na jeden z knarrů. Byl jím bard Yrwin. Posmutnělý muž z Rackova, který měl to štěstí, že jej v sázce obral o balíček valyrijských karet. Přes rameno měl pověšenou fidulu a vak s osobními věcmi.

„Co bych měl udělat?” zeptal se zmateně Harlan.

„To, nad čím právě teď přemýšlíš. Utéct.” Yrwin snad opravdu četl jeho myšlenky. Přelezl jednou nohou zábradlí a chystal se skočit na druhou loď.

„A před čím utíkáš ty?”

„Já neutíkám.” Yrwin se na chvíli odmlčel. V jeho tváři se zableskl výraz odporu, možná smutku. „V téhle zemi už nemám před čím utíkat.”

„Tak tedy, štěstí s tebou Yrwine.”

„I s tebou… jakže se to vlastně jmenuješ? Ale to je jedno, stejně si to nebudu pamatovat.” Naposledy se na něho podíval. Přehoupl přes zábradlí i druhou nohu a seskočil na palubu ibbenské lodě.

„Zvednout kotvu!” zavelel kapitán. Poslední háky byly odhozeny a Ledový vichr se pomalu vzdaloval. Mezi loděmi byla nyní již deset stop široká mezera. V dáli se opět zablesklo. Patnáct stop. Ještě pořád mohu skočit. Harlan tam stále stál jako přikovaný. To rozhodnutí bylo jen a pouze na něm, a již neměl čas se déle rozhodovat.

Ozval se hrom. Teď už nebezpečně blízko.

 

39 AC

Rhaena IV

Její komnata byla o dvě patra výš, a tak musela šplhat po strmých, vlhkých schodech.

Jestli se nevrátím včas, budou mne hledat. Jestli mě budou hledat, budou se ptát. Jestli se budou ptát, zjistí kde jsem byla, a kudy jsem se tam dostala.

Tuhle tajnou cestu neměla ráda. Snadno se tu mohla ušpinit. Raději měla široké, sluncem vyhřáté chodby vedoucí v úpatí východní věže. Jednou takovou před pár lety vedla chlapce v černém plášti se stříbrnou broží ve tvaru hvězdy. Měl temně hnědé vlasy a oči šedé, s lehkým náznakem modři, jako perly z Myrthského moře. Jednoho dne, když spěchal dolů do města, odvedla ho tajnou chodbou, vedoucí hluboko a daleko od hradeb Rudé bašty. Od toho dne ji navštěvoval každé odpoledne, až se z nich stali přátelé, nebo si to alespoň myslela, dokud chlapec jednoho dne nezmizel. Doufala, že se mu nic nestalo, nebo ještě hůř, že ji nezradil.

Ze vzpomínek ji vytrhla nečekaná překážka. Ze tmy, sotva pár kroků před ní, se vynořila ocelová mříž. Zabloudila jsem? napadlo ji jako první, než si uvědomila, že je ve správné chodbě, jen ta mříž tu ještě před týdnem nebyla. Stavební mistr Gormund ji v tajných chodbách již dvakrát chytil a varoval, že chodby nejsou dokončené a mohou být pro dívku jako ona nebezpečné. Dokonce vyhrožoval, že zavede jistá opatření, která jí ve využívání chodeb zabrání. Pokusila se mříž ručně otevřít. Byla však pevně zamčená.

„Ne!” hlesla do ticha. Ne teď.

Otočila se čelem vzad a pospíchala chodbou zpět. Věž se dala obejít ještě jednou cestou. Tunelem, který vedl do hloubky pod hlavní nádvoří, kde je nad hlavou slyšet dusot kopyt a těžké kroky hradní stráže.

Scházela strmé schody. V jedné ruce svírala louč. Druhou rukou se opírala o stěnu, aby na vlhkých schodech neupadla. Cítila špínu na dlani a mezi prsty, a ani se neodvažovala prohlížet si své šaty. Jak tohle vysvětlím?

Náhle se zarazila. Z chodby před ní se ozval čísi hlas. Polekaně a zbrkle uhasila pochodeň, až se přitom málem zadusila kouřem. Hlas před ní se ozval znovu a odpovídal mu druhý.

Nějaký čas zůstala zcela nehybně přitisknutá ke stěně. Dokonce se i bála dýchat, jako by ji vzduch z plic mohl prozradit. Poslepu udělala krok. Pak druhý a další. Hlasy byly čím dál zřetelnější. Když v tom se na konci chodby objevilo světlo. Zlatavá záře svícnu.

„Ach, zajisté,” řekl jeden hlas tomu druhému, „pokud to prince potěší. Jednou věcí si však stále nejsem jistý. Jak máte v úmyslu toto tajné manželství využít ku prospěchu naší věci? Pobočník, má sice jistou moc, ale králem je jeho bratr. A jak jistě víte, přesvědčit Jeho Veličenstvo k radikálním činům, je téměř nadlidský úkol.”

„Ach ano, bohové k nám byli otočení zády, když jsme se modlili za rozumného krále. Předpokládám, že Nejvyšší septon nebude polichocen aktuální situací na Železných ostrovech a už vůbec ne tím, že to král tiše toleruje. Nicméně se domnívám, že to stále hraje na naši stranu. Chce to jen trpělivost, příteli.”

Jeden z hlasů pro ni byl zcela neznámý. Ten druhů se jí zdál povědomý, avšak nemohla si vzpomenout, odkud jej zná. Dorazila na konec chodby a zjistila, že se nachází v obrovském sklepení, naplněném velkými dubovými sudy. V jedné z uliček pomalu kráčela dvojice mužů a ochutnávala jejich obsah.

Tiše se proplížila na druhý konec a zamířila k nedalekému schodišti. Zarazila se však, když zaslechla v rozhovoru mužů jméno její dvorní dámy Alys. V ten moment si uvědomila, komu patří onen povědomý hlas. Byl to lord Lucas Harroway. Alysin otec. Měla na spěch, avšak v ten moment zvědavost zvítězila nad její zodpovědností a tak se zdržela a poslouchala oba muže, dokud nedopili a nevědomky ji nenechali ve sklepení zcela samotnou.

Mohla ještě doufat, že se do svých komnat dostane nepozorovaně. Že si její nepřítomnosti nikdo nevšiml. Že její výlety ve skrytých chodbách hradu zůstanou i nadále tajemstvím. Mohla v to doufat, avšak rozhodla se jinak. Ze sklepů vyrazila rovnou do královské věže za svým otcem. Ignorujíc zděšené výrazy služebných, při pohledu na její špínou zničené šaty a umazané tváře. Ignorujíc naléhání stráží u dveří, které jí opakovaně připomínaly, že její otec dnes večer nechce být rušen. Vtrhla do otcovy pracovny a vše mu řekla. O lordu Harrenova a neznámém septonovi v hradním sklepení. O tajné svatbě mezi Alys a Maegorem, o které oba mluvili, a o tajných chodbách ve zdech hradu.

Aenys jí tiše naslouchal, a když domluvila, poděkoval jí za její poslušnost a poslal ji do její komnaty.

Druhý den ráno ji přišel navštívit u snídaně.

„Nemusíš přede mnou nic tajit, mé dítě. Mistr Gormund mi o tvých toulkách v krysích chodbičkách pověděl už při prvním incidentu. Na můj rozkaz ti tuto neposlušnost toleroval. Teď se tě však zeptán na velmi důležitou otázku. Ví o těch chodbách ještě někdo další, o kom bych měl vědět? Někdo ze stráží? Služebných? Některá z tvých dvorních dam?”

“Ne, otče,” zalhala. “Byla jsem vždy sama.”

“Abych byl upřímný, trochu jsem doufal, že složitost a nástrahy chodeb tě nakonec odradí. Přesvědčil jsem se však, že tebe nezastaví ani dodatečně přidané mříže. Rozhodl jsem se tedy tvůj temperament zaměstnat jiným způsobem. Za tři dny odcestuješ za tvými bratry na Dračí kámen. Drakonité z dračích jeskyní už tvé toulavé nohy jistě zaměstnají.”

 

Darwell III

Alys Harroway nedávala své emoce najevo i dlouho poté, co vyrazili v koloně zpoza hradeb Rudé bašty. Když však nastupovala po lávce na připravenou loď, objevil se na její tváři rozeznatelný smutek.

Takhle si jistě manželství s druhým nejmocnějším mužem království nepředstavovala.

Darwell jel celou cestu vedle svého prince tiše a beze slov. Až nyní se odhodlal promluvit.

„Můj princi,” oslovil jej. „Smím mít otázku?”

Maegor se zamračil. „Vím, na co se chceš zeptat. Kde teď, zatraceně, nalezneš v Pentosu spravedlnost, kterou jsem ti slíbil, že?”

Sám by to neřekl lépe.

„Inu, byli jsme oba zrazeni, příteli. Připomněl jsem všem těm krysám a švábům, čeho je drak skutečně schopný. Přinutil jsem je mít z nás znovu respekt a sklonit se před Železným trůnem. A jak se mi za to můj bratr odvděčil? Pošle mne do vyhnanství za něco tak prostého, jako je svatba.”

Maegor si odplivl.

„Ale to není jeho práce. Tohle nevymyslel ten ubožák. To parazité v jeho radě. Ta verbež v čele s velmistrem Gawenem. Jednoho dne za to zaplatí, stejně jako vrah tvé ženy. To jsem ti slíbil, a to také splním.”

Když nastupovali na loď, Maegor ho uprostřed lávky zarazil. „Král vyhnal pouze svého pobočníka, ne však jeho strážce.”

„Mé místo je po tvém boku, jak jsem přísahal,” namítl.

„Zůstaň v Králově Přístavišti. Buď mýma očima a ušima, zatímco já budu pryč.”

„Jak?” zeptal se zmateně. „Havrani nelétají napříč Úzkým mořem.”

„Ale draci ano.” odpověděl mu Maegor. „Jednoho dne se vrátím. A možná dřív, než by sis sám myslel.”

Těmito slovy se s ním rozloučil. Několik dní nato do města dorazila zpráva z Dračího kamene. Jedna z lodí doprovázejících prince do exilu, zakotvila v tamních docích. Nedlouho poté se nad hradem objevil drak. Balerion Černý děs s jezdcem na svém hřbetě. Několikrát zakroužil nad nejvyšší věží a poté zmizel za horizontem východního moře.

 

41 AC

Rhaena V

Nejvyšší hora Dračího kamene měla kulatý a prostorný vrchol jako Rhaenysin pahorek v Králově Přístavišti, jen s tím rozdílem, že zde místo velkého septa byl jen kráter vedoucí hluboko do nitra spící sopky. V nejvyšším bodě, kam se dalo bez problému vyjít i pěšky, stál malý kamenný mužíček. Hromádka různorodých kamenů, které sem nanosili a postavili všemožní poutníci a hledači dobrodružství. Několik kamenů se vlivem počasí odkutálelo stranou, a tak si klekla na kolena a naskládala je zpět na jednu hromadu. S trochou fantazie mohl výsledek zdánlivě připomínat malou postavičku. Vytáhla z kapsy ještě jeden, vlastní přírůstek do díla. Kousek černého mramoru, který se odlomil z popraskané podlahy audienční síně jejich hradu. Barevně se mezi dračím sklem a sopečnými kameny tolik nevyjímal, avšak díky světlým žilkám mohl připomínat hlavu s očima a nosem, a tak jej položila na úplný vrchol malé mohyly.

„Já a tady pan Kamínek jsme nyní vládci tohoto ostrova!” zakřičela z plných plic a vyskočila do vzduchu. Mohla tu křičet a řvát, co jí dech stačil. Nebyl tu nikdo, kdo hleděl na její slušné vychování. Jako odpověď k ní dolehlo zasyčení. Vlastně, skoro nikdo tu není.

„Neboj se! Nezapomněla jsem na tebe. Já vládnu zemi, a ty nebesům!”

Krémově světlá dračice se převalila na druhý bok a jednu nohu zaryla hluboko do sopečného prachu. Zavřela oči a vyhřívala se v posledních slunečních paprscích dne.

Rozhlédla se okolo sebe. Byl odtud úchvatný výhled. Zvláště pak dnes, po pěti dnech trvající bouři. Na východní straně se před ní valila vrstva mraků zakrývající jí výhled na širé moře. Černé a tmavě modré mraky ve stínu hor. Nad nimi se však jako přílivová vlna valila další vrstva. Zbarvené byly zlatě a krvavě rudě ve světle zapadajícího slunce. Dostala chuť se jich dotknout.

„Vzhůru Snářko! Na polehávání bude dost času v noci.” Dračice otevřela jantarově zářící oči a zvedla hlavu. Rhaena vyskočila na její hřbet a připnula si opasek k sedlu.

„Leť Snářko! Sōvegon!”

Dračice napjala křídla a jedním máchnutím se odrazila od země. Pod nimi se zvířil černý prach až se z toho kamennému mužíčkovi opět skutálela hlava.

„Eglie! Eglie!” Křičela z pod kožené přilbice s maskou a Snářka stoupala stále výš a výš.

„Vidíš tam toho nebeského lva?” ukázala rukou na formaci sluncem zalitých mraků, i když ji její dračice nemohla vidět. „Za ním! Nābēmagon! Ossēnagon zirȳla!”

Vlétly do mraků jako šíp, který si hravě našel cestu skrze srst příšery. Obklopilo je sychravé bělmo. Během několika okamžiků se krupičky vody na jezdecké oděvu proměnily v dešťové kapky a začaly jí zatékat spárami pod tvrzenou kůži a studit na rukou a na obličeji. Vlasy ji ztěžkly nasáklou vodou a do očí se jí dostala rosa. Přitiskla se pevně ke hřbetu své společnice a vykřikla nový rozkaz.

„Ilagon! Adere, adere!” zakřičela a Snářka začala klesat. Tak prudce, až jí z toho na okamžik zalehly uši.

Když se jí sluch vrátil a opět slyšela vítr zurčící mezi blánami křídel, proměnila se obloha nad její hlavou v pochmurnou šedivou stěnu. Slunce nyní zářilo za horou a moře pod ní se nořilo do černi nastávající noci. Nasměrovala svou dračici zpět k návratu domů, když v tom si všimla, že dole pod ní pluje loď. Slovo pluje bylo však v tomto případě dosti nepřesné. Stěžně a vesla měla polámaná a tak ji proud bezmocně unášel k útesům ostrova. Další oběť podzimních bouřek.

Ve spirále pomalu klesala dolů, aby si loď blíže prohlédla, doufajíc, že posádku nezachvátí přehnaná sebeobranná reakce a nezačnou po ní střílet z luků a praků. Když se však dostala dost blízko, spatřila na palubě posádku, sledující ji s udivenými výrazy. Přinutila Snářku k prudkému půlobratu a proletěla těsně nad jejich palubou. Většina námořníků se polekaně přikrčila k zemi. Kromě jednoho odvážného muže. Poznala, kdo to je. Poznala ho i bez jeho černého pláště se stříbrnou hvězdou.

 

Harlan VI

„Princezna Rhaena tě opět pozvala do hradu?” otázal se zvědavý Yrwin, když si kolem ramen připínal starý černý plášť. Dnes ráno je venku velká zima, a nahoře bude ještě větší.

„Ne tak docela.”

„Ne tak docela, co?” vyptával se Yrwin dál. Rukou při tom přejížděl po strunách fiduly, aby si procvičil prsty. Během bouře, která je před měsícem zastihla uprostřed moře, si Royce poranil ruku.

„Co je ti vlastně do toho?” Plášť si sepnul stříbrnou hvězdou. Bylo s podivem, že ji po těch letech, a po všem, co s Yrwinem zažili, neztratil.

„Víš, když jsi mi jednou vyprávěl o tom, že jsi chodil za targaryenovic holkou, myslel jsem si, že strašně kecáš.”

„Kdy jsem ti něco takového říkal?” podivil se.

„No, bylo to v Ib Nor. Během té… zapomněl jsem jak se ta jejich lovecká slavnost jmenuje. Víš která? Jak byli všichni oplácaní tou modrou barvou a druhý den vyráželi na mamutí hon. Byl jsi tenkrát po té jejich medovině strašně opilý.”

„Ach tak.”

Zavěsil si přes rameno brašnu s pergameny a sadou na psaní.

„Co ještě jsem ti tenkrát vyprávěl?”

„Nu, vykládal jsi o svých zkušenostech se ženskými. O té postelové otrokyni co ti Burgg tenkrát strčil do kajuty. Pamatuješ? No a pak taky ještě o pár dalších věcech, při nichž jsem byl rád, že jsme se znali už dost dlouho. Jinak bych ti nejspíš vrazil jednu do zubů.”

Takže o Lynaře Stark jsem ti také vyprávěl, uvědomil si. Možná je dobře, že si z té noci nic nepamatuji.

„Nutno říci, že ibbenská medovina mě toho dost naučila. Například to, že je lepší ji vůbec nepít,” řekl, aby uvolnil atmosféru.

Yrwin se zasmál a hrábl do strun, aby smích doprovodil zvučnou melodií.

„Hádám, že je čas se rozloučit,” řekl jeho přítel a vstal. „Orrella dnes odplouvá se svou lodí do Rackova. Rozhodl jsem se, že se k ni připojím.”

„Takže se ztracený Royce nakonec vrací domů?” zeptal se. „Nebo tě jen těší Orrellina společnost?”

„Nejspíš trochu od obojího,” připustil Yrwin. “Vlastně se do Údolí pro něco vracím. Pro něco, co jsem tam před lety nechal, a bál si to vzít.”

Yrwin ho doprovodil až na okraj přístavního městečka, kde se s ním naposledy rozloučil.

„Snad se spolu ještě někdy setkáme.”

„Jak to říkal mistr Harm? Svět je malý a Západozemí obzvlášť. Hlavně na sebe dávej pozor. Milovat dcery králů není bezpečná kratochvíle. Sám o tom něco vím,” řekl mu Yrwin, než se rozloučili.

Bylo krátce po východu slunce, když opustil hostinec, ale než se dostal na vrchol hory, slunce stálo ve středu nebe. Ve studeném větru nebylo cítit teplý dotek jeho paprsků, avšak pod černým pláštěm jeho tělo zažívalo opak.

Na vrcholku hory nalezl malou mohylu z nanošených kamenů různého původu. Posadil se vedle ní, aby využil jejího závětří. Vytáhl z brašny knihu. Štos pergamenů svázaných v kůži zdobila malba v podobě bílého draka chrlícího modrý plamen. Jednalo se kopii jeskynní malby, kterou pořídil sám,v jedné z ibbenských svatyní. Sami Ibbeňané věřili, že se jedná o mořského draka, který za dávných časů střežil břehy jejich ostrova a za pomocí přílivu a odlivu bránil zamrznutí břehů. Neboť rybolov byl pro ibbenský lid jedním z hlavních zdrojů obživy. Pro tamního rybáře není nic horšího, než loď uvězněná v ledovém sevření.

Pokračoval v zapisování starých příběhů a legend, které mu lidé Východozemí vyprávěli na jeho cestách, dokud se na obloze neobjevila ta, na kterou tu čekal. Princezna Rhaena přistála na opačné straně sopečného kráteru. Než k němu došla, její dračice se rozvalila v sopečné půdě s končetinami roztaženými tak, že nemohlo být pro cizího návštěvníka rozeznatelné, jestli je drak mrtvý, či jen spí.

Harlan neskrýval úžas. „Už ti definitivně věřím,” řekl. „Létat na drakovi je nepochybně lepší, než chovat kočku.”

Seděli společně bok po boku a vyprávěli si o všem co bylo, bude a co se mohlo stát, ale nestalo. Vyprávěl jí o své cestě po Východozemí a o tom, jak se stalo, že nakonec zůstali s Orrellou na její pašerácké lodi uprostřed rozbouřeného moře, dokud pro ně neposlala záchrannou loď. Vyprávěl jí o dni, kdy se viděli naposledy, a o knize kterou psal. Ona mu na oplátku vyprávěla o tom, co se v Západozemí za pět let změnilo. O zkrocení Snářky a o všech povstáních, se kterými má její otec trápení. Nuzní druhové se dokonce dostali do Rudé bašty a pokusili se jejího otce a nejmladšího bratra zabít. Vyprávěli si a smáli se, báli se a snili. Malý kamenný mužíček, stojící na stráži vedle nich, jim naslouchal a sdílel s nimi všechna tajemství. Když se rozloučili, tak jen aby se spolu za pár dní znovu setkali na tomtéž místě a pokračovali tam, kde je posledně přerušilo počasí, či zapadající slunce.

Při jejich sedmém setkání nebylo Rhaeně příliš do smíchu. Princezna se mu zdála být smutná a zamyšlená. Seděla přitisknuta k jeho rameni a choulila se před dotěrným podzimním větrem pod jeho plášť. Mlčky poslouchala jeho čtení z knihy, kterou psal. Zrovna se jednalo o legendu o Oelovi, prvním podzimním králi a kletbě, která stihla jeho sedm dětí, když v tom ho přerušila.

„Víš, Harlane, mnohé se za tu dobu, co jsi byl pryč změnilo. Lord Údolí vykopl svého bratra měsíčními dveřmi. Můj strýc byl vyhnán za lásku k mé dvorní dámě do exilu. Já konečně sedlám svého draka, tak jak jsem si od mala přála. Můj bratr Aegon se brzy bude ženit a mistři z Citadely ohlásili, že brzy nastane největší zima, jakou živí nového věku pamatují.”

„Jak Starkové říkají: Zima se blíží. Jako seveřan jsem si vždycky myslel, že vím co to zima je. Na Ibbenu jsem však poznal, že jsem byl jen bláhové letní dítě. V Ib Nor věří, že když přijde zima, každý muž nebo žena, kteří stojí u ohně sami, stejně nakonec zmrznou. I kdyby byly plameny sebevětší. Pokud se opravdu blíží taková zima, nechtěl bych…,” slova mu uvázla v krku. Vycítil, že nyní je ten pravý okamžik, aby svou lásku políbil. Naklonil se k Rhaeně a přitiskl své rty k jejím. Rhaena však od něho po chvilce odvrátila tvář. Pod zavřenými víčky se jí zaleskly slzy.

„Harlane,” řekla tiše, „jsi v mém životě výjimečný člověk. Jsi jediný, s kým jsem sdílela mnohá z mých tajemství. Dokonce i teď sedíme na jednom z nich. Věz, že bych si nepřála nic víc než to, abys byl mým sluncem uprostřed zimy. Neřekla jsem ti ale vše. O mém bratrovi a jeho svatbě. Neřekla jsem ti, s kým je zasnoubený. Ještě jsem ti nestihla říci, kdo bude jeho ženou.”

 

42 AC

Rhaena VI

Její manžel byl ambiciozní mladý muž, toužící se ve všem minimálně vyrovnat svému jmenovateli, jejich dědečkovi Aegonu Dobyvateli. Inspekční cesty měl starý král velmi v oblibě a absolvoval jich za svého panování mnoho, a tak se mladý princ a dědic trůnu vydal v jeho stopách. Nedlouho poté, co porodila jejich první děti, dvojčata Aereu a Rhaellu, vypravil se na svou první cestu do Západního království a svou ženu a dcery vzal sebou.

„Jen pošetilí blázni, by se postavili do cesty dvěma drakům,” řekl Aegon, když je členové rady varovali před hrozbami, které je mohou na cestě potkat. Avšak ukázalo se, že takových pošetilců je v tomto království mnoho. Celé stovky, ba dokonce tisíce fanatiků vedených septony.

Krvesmilnice a vyvrhel falešných bohů Valyrie. Předobraz sedmého pekla. Špinavá dračí coura a mnoho dalších nadávek slyšela toho dne, kdy je dav zaháněl do bezpečí hradu lorda Crakehalla. Nuzným druhům se podařilo přepadnout je nepřipravené a než se stáhli zmizela v ulicích městečka polovina jejich ozbrojeného doprovodu. Do bezpečí se stihli dostat všichni z jejího osobního dvora, včetně její rodiny, avšak za hradbami zůstali draci. Vzbouřencům se podařilo je odříznout od kopce, kde byli Snářka a Stříbrokmit usazeni. O draka jejího manžela neměla obavy. Byl to na svůj věk již velmi vzrostlý drak divočejší povahy, který k sobě nenechal přiblížit jediného neznámého živáčka, a tak byl po třech dnech spatřen, jak krouží nad městečkem, až nakonec odletěl severo-západním směrem, kde vypálil rybářskou vesnici a uhnízdil se ve zpopelněných ruinách.

Snářka však byla klidnější a poslušnější povahy. I po dvou týdnech přetrvávala na kopci tam, kde ji zanechala. Obklíčena nepřáteli, čekala na její návrat. Rhaena doufala, že to, co si Nuzní druhové dovolili vůči vojákům dračí stráže, si nedovolí na draka skutečného. Avšak rozzuřený dav, posilněný alkoholem a fanatickou vírou se dokáže odhodlat k mnohému.

Lord Alyn Tarbeck vstoupil do hlavní síně Krákalova v doprovodu svých rytířů. Těhotná Jeyne Westerling sedící vedle ní zatajila dech, když si všimla, že výzbroj jejího manžela je od lokte přes půl hrudi až po přilbu potřísněna krví.

„Jen klid, má drahá,” řekla jí, a položila dlaň na její roztřesenou ruku, aby ji uklidnila, „Rytíři krvácejí pod svými erby a hrudními pláty. To, po čem rudne jejich zbroj na povrchu, je krev nepřátel.”

Alyn za doprovodu zvonivých kroků jezdeckých bot přešel celou síň a poklekl před princem Aegonem.

„Mořská cesta na jih od hradu je opět volná, můj pane. Nuzní druhové, kteří uprchli, se stáhli na západ k pobřeží. Odtamtud se nejspíš vydají na jih do Prkenova,” řekl, když se znovu postavil.

„A moji synové?” otázal se lord Crakehall. „Kde jsou oni?”

„Dunsen vyrazil s několika jezdci dál na jih, aby jim do Prkenova odřízl cestu. O Arthurovi žádné novinky nemám. Naposledy jsem ho viděl před třemi dny, když vyjížděl z tábora do lesů. Ser Andar Royce jel s ním. Tvrdil, že se zná s lordem Plummem a že jej požádají o meče.”

Tentokrát zalapala po dechu dívka sedící po její levici. Yrika Royce chovala ke svému bratrovi vřelý vztah. I když od sebe byli deset let, doplňovali se jako dvojčata. Yrika ji sice sama dokázala pobavit víc než dost, ale když ji při projížďkách doprovázeli oba sourozenci, její smích neznal odpočinku. Nyní se však Yrika mračila a do smíchu jí rozhodně nebylo.

„Tady se člověk bojí vystrčit hlavu z okna, aby nedostal kamenem do hubě, a můj bratr si v klidu odjede k Plummům na švestky. Doufám, že mi alespoň nějaké přiveze, jinak dostane jednu pěkně zralou ode mne, přímo mezi oči.”

Zbytek dne strávili muži zavření v poradní síni lorda Crakehalla vymýšlením plánů, jak potlačit vzpouru a umožnit jim opustit hrad a vrátit se zpět do bezpečí Králova Přístaviště. Aegon se k ní vrátil pozdě v noci. Vzbudil ji, aby jí pověděl o jejich rozhodnutí a také si vyžádal své manželské právo.

„Zítra vyrazím v doprovodu lorda Tarbecka a těžké jízdy na západ k pobřeží. Musíme se probít skrz a najít mého draka. Znovu v sedle budeme mít situaci mnohem lépe pod kontrolou,” vysvětloval, když jí rozvazoval tkaničky u noční košile.

Tenhle plán počítá s tím, že tu budu sedět a čekat? ptala se v duchu.

Zrovna se chystala namítnout, že její dračice je mnohem blíž. Že by se měli pokusit dostat se na onen pahorek kde leží, neboť je stejně zdatná jezdkyně jako on, a kdyby se něco pokazilo, její život je méně důležitý než ten jeho. Když v tom je přerušilo klepání na dveře. Vstoupil sám lord Crakehall osobně. V ruce svíral pergamen s královskou pečetí.

„Můj princi, havran právě přinesl velmi špatné zprávy z Dračího kamene.”

„Ach, ne,” hlesl Aegon, když četl dopis, “Náš otec… on… je mrtvý.”

„To ovšem znamená, že nyní jsi králem ty,” řekl lord Crakehall a poklekl.

 

Darwell IV

„Budu se za tebe modlit k Sedmi, sere,” zvolal muž vyhlížející zpoza rudého cimbuří. Těmi slovy ukončil veškerou debatu o vyjednávání.

Ser Walton Towers se ocelovou rukavicí podrbal na vousech a odplivl si. „Modlitby si strč do prdele, vrabčáku! Třeba si pak neposereš paty, až budeš utíkat.” Obrátil svého koně ocasem k uzavřené bráně a vyrazil zpět. Darwell jej následoval.

Nuzní druhové, k nimž se přidali také pobožní rytíři z řádu Válečníkových synů, se hradu nehodlali vzdát bez boje. Situace ve městě nebyla pro draky dobře nakloněna. Vrabčáci ovládali všechny tři městské pahorky. Z ulice Sester se stalo tábořiště plné stanů se sedmicípou hvězdou vlající na středovém kůlu. Místo, kde se prostý člověk neměl čeho obávat. Zato ozbrojený muž, který neměl holou hlavu a hvězdu na prsou, si říkal o problémy. Ze Septa vzpomínek se pak během měsíce stala doslova tvrz a to ještě za vlády Aenyse. Stejně schopná, jako ta stará Aegonova za rudými zdmi, které se Válečníkovi synové nyní také zmocnili.

„Podle toho, co jsem měl možnost vidět, je tam tak dvě stě, maximálně tři sta mužů. Zdolat bránu nebude lehké, a vyhladovět je teprve ne,” řekl Darwell. „Mezi obyvateli města je spousta těch, kteří je podporují a pašují jídlo ke hradbám. Zásoby si nahoru vytahují po laně a brána tak zůstává celý den zavřená.”

Ser Walton si znovu odplivl. „Srát na nějakou bránu. Sami ji otevřou až dorazí král.”

Když dojeli mezi ostatní, králi věrným mužům, rytíř sesedl z koně a zavelel převrátit vozy a zablokovat cesty. „Štíty na vozech! Každý muž ať má kuši, nebo luk! Žebříky použíjte ke zpěvnění vozové hradby!”

„My obléhat nebudeme?” zeptal se jeden z vojáků zmateně.

„Není třeba. Pečení vrabčáci nám sami naskáčou do huby. Až budou tady mezi těmito ulicemi, sevřeme čelist a pobijeme je jako dobytek na jatkách.”

Jak ser Walton toho dne řekl, tak se také pozítří stalo. Nad městem se objevil nově korunovaný král Maegor na největším drakovi, kterého mohl osedlat. Balerion Černý děs byl takových rozměrů, že naháněl hrůzu i Darwellovi, i když věděl, že bojuje na jeho straně. Drak létal nad Aegonovým vrchem a chrlil pod sebe oheň.

Během chvíle byla padací mříž hradu nahoře a dolů ulicí se řítilo několik jezdců následováno řadou vystrašených chudáků, kteří museli utíkat po svých. Nepochyboval o tom, že si někteří z nich skutečně pokáleli paty.

„Střílet!” zakřičel ser Walton a do vzduchu se vznesla salva šípů. Koně padali jeden přes druhého a shazovali své jezdce na zem, aby je v uzavřené ulici zadupávali kopyty do dlažby. „Střílet!”

Několika Nuzným druhům se v tom masakru podařilo zdolat vozy na jižní straně barikády. Hrozilo, že se dostanou do ulice zvané Smyčka, vedoucí k rybímu trhu.

Zahodil samostříl, tasil meč a vyrazil obráncům na pomoc. Prvnímu vrabčákovi, se kterým se střetl, prošel meč hrudí skrz, jako nůž teplým máslem. „Pro lásku Matky, milost!” křičel nějaký chudák, dokud mu jediným máchnutím meče neotevřel holou hlavu. V ten moment se na něho vrhl urostlý chlap s dřevorubeckou sekerou. Hlavice nástroje se zasekla hluboko do jeho štítu a zastavila se jen pár palců od ruky. Ten muž byl o hlavu větší než on a měl sílu jako býk. Přerostlý vrabčák trhnutím uvolnil sekeru i s polovinou štítu.

Sevřel volnou ruku v pěst a znovu narovnal. Stále žije, stále zabíjí. Ucouvl před soupeřem dva kroky zpět aby získal prostor k manévrování, avšak v ten moment zády narazil do dalšího muže. Než se překvapený vrabčák rozkoukal co se děle, Darwell na něj zaútočil. Muž měl na sobě ocelový kyrys, ale ruce a nohy byly nechráněné a oděné pouze do ovčí vlny. Valyrijská ocel Přílivu mu uťala ruku v rameni. Ubožák vytřeštil oči na krvácející pahýl a pustil se do děsivého křiku. Než se otočil zpět, urostlý válečník se sekerou byl pryč.

Později toho odpoledne, když nad Rudou baštou opět zavlály černé praporce s rudým drakem, seděl nad valyrijským mečem. Čistil jeho ostří a přemítal. Toho velikána se kterým se střetl, znal. Jeho tvář už někdy někde viděl.

Znovu sevřel ruku v pěst a narovnal. Ucítil v jizvách nepříjemné trhnutí. „Tatínku, pomoz nám,” slyšel hlas ve své hlavě. Tak zřetelný, až se ohlédl, i když věděl, že tu jeho dcera není.

Před očima měl jasný obraz. V uličce zaplavené krví stál vysoký muž se sekerou. Smál se na něj a cenil své od krve rudé zuby. Znal ho. Znal tu tvář. Byl to úsměv vraha co se mu po nocích vysmívá.

 

Harlan VII

Jeden pocestný mu doporučil tento hostinec, když se ho ptal na cestu. Šerodol byl ještě den cesty, a vidina teplého jídla a střechy nad hlavou tuto možnost vítala. V hostinci však bylo rušno. Na první pohled to odhadoval na nějaké čtyři až pět desítek lidí i s dětmi a to ani neviděl do zadní části lokálu. Tady se dnes v noci těžko vyspím. I když podle koní venku se zdálo, že je zde převážně mnoho místních, kteří se pouze přišli napít. Když vtrhl dovnitř, zrovna se u výčepu odehrávala nějaká menší potyčka.

„A co ty dědku? Jsi s námi nebo proti nám?” tázal se jeden urostlý chlap starého vousatého muže.

„Proč bych měl být na něčí straně? Lordstvo snad zaplatí škodu na mém stádu? Pomodlí se Nuzní druhové k sedmi, aby mi bohové darovali ovce nové? Ani jedni, ani druzí pro mne nic neudělají.”

Než se protlačil davem do zadní místnosti, potyčka se rozšířila i tam. Když pozoroval, jak se to kolem něho začíná schylovat ke rvačce, přešla ho veškerá chuť k jídlu. Vidinu měkkého slamníku ztratil ještě o chvilku dříve. Už se chystal k odchodu, když v tom se na jeden ze stolů postavil muž v hnědém kabátci a začal brnkat na struny líbivou melodii. Vedle něho se postavilo malé děvčátko a začalo společně s ním prozpěvovat píseň.

Hej ty, neseď sám v koutě a pojď k nám blíž,
tady se hraje a zpívá, a ty se svým hlasem chybíš.

Zpočátku je bylo špatně slyšet, ale než se oba zpívající dostali ke druhé sloce, přidalo se k jejich hlasu několik dalších.

Pití pro muzikanty, holky na stůl, takhle to chodí
a už to s námi houpá jako na lodi.

Žíně třela o pětici strun a sukně některých děvčat se začaly vlnit do rytmu. Zdálo se, že rozepře příznivců Nuzných druhů a lorda Rosbyho byla na nějaký čas zapomenuta.

Dámy a páni, hrajeme na přání,
zázraky do dne, nebo na počkání.

Malá holka přestala zpívat. Seskočila ze stolu a zmizela někde mezi lidmi. Pod nohami se mu motaly další děti a mladou zpěvačku nahradilo několik mnohem vyzrálejších a pohlednějších krasavic, které si z několika stolů udělaly vlastní taneční parket.

Byli hodní, a tak si můžou přát,
jen řeknou kterou, a my budeme hrát!

Z okolí se začaly linout tóny dalších hudebních nástrojů, až si náhle uvědomil, že muzikant ve hnědé tunice už dávno přestal hrát. Seskočil ze stolu a tancoval s děvčaty mezi lavicemi. Po pár kruzích se protancoval až k němu a nenápadně jej popostrčil k východu.

„Co tu u všech bohů děláš? Myslel jsem…” chtěl se ho zeptat, ale on ho zarazil.

„Až venku. Povím ti to až venku. Hlavně nějak nenápadně.”

Když se vymotali ven z hostince, hudba za jejich zády stále hrála a lidé zpívali další píseň.

„Máš koně? Doufám, že se tam nemusíš pro nikoho vracet?” zeptal se ho zadýchaný Yrwin a zavěsil si fidulu přes rameno.

„Jsem tu sám a pěšky.”

„Pojď tam k tomu stromu. Rychle!”

Zpoza jilmu vylezlo ono malé děvčátko, které se v průběhu písně kamsi ztratilo. Když ho spatřilo, polekalo se.

„To je v pořádku. To je můj dobrý přítel, Harlan. Dnes bude nocovat s námi.”

Všichni tři putovali večerem i dlouho po západu slunce, až se utábořili nedaleko cesty v lese, na jednom rovném místečku mezi třemi duby.

„Tak to vyklop!” pobídl Yrwin malé děvče. „Máš i jeho?”

„Jistě.” Malé děvče vytáhlo z cestovního vaku malý měšec s mincemi a hodila jej Yrwinovi. Ostatní vysypala do prostředka jejich tábořiště.

Harlan si s šokem uvědomil, že ten, který má Yrwin v ruce, je jeho vlastní.

„Pěkné živobytí sis zařídil.”

„Okrádáme jen ty, kteří si to zaslouží,” řekl mu Yrwin. „Nu, a občas se spleteme. Ještě to chce trochu vypilovat čuch na ty správný lidi,” dodal se smíchem, když mu vracel jeho měšec. Posadil se a začal přebírat úlovek. Děvče se posadilo ke druhému dubu a s nožem velkým jako její ruka od zápěstí k lokti začalo na bílé zástěře krájet zeleninu.

Harlan raději nic nekomentoval. Uspořádal kameny okolo ohniště a rozdělal ohěň.

„To je tvoje…? Kvůli tomu ses vrátil do Údolí?” Zeptal se, když se konečně také posadil.

„Přesně tak. Představuji ti mou dceru Elmi.” Děvče se postavilo. Překřížilo nohy a předklonilo se, jako herec na divadelním pódiu.

Yrwin vytáhl z jednoho měšce zlatou nugetu. „Čí je tenhle?” zeptal se.

„Toho tlusťocha s obrázkem na šatech,” řekla Elmi.

„Nu, neříkal jsem to? Septon. Duše svatá. Káže všem chlastat vodu, jíst suchý z nosu a sám má kapsy plný zlata. A v tom měchu, co pořád tak cucal, určitě voda nebyla. Jinak by z toho neměl tak červený uši. Septoni zatracení. Ti v Údoli z ní chtěli udělat tichou sestru. Moji dceru, krev mé krve. Věřil bys tomu? Po otci silná jako kámen. Krásná jako čerstvě padlý sníh. Po matce samozřejmě. Srdce napůl Royce a napůl… ale však víš. Zavřeli ji mezi staré seschlé septy a navlékli do té hnusné pytloviny. I hlavu jí málem oholili nahladko jako koleno. Přitom má vlasy tak pěkné, bronzové po mně. No ne?”

Děvče zvedlo hlavu od zeleniny a zašklebilo se. „Po tatínkovi mám ještě…”

„Hele, ty tam! Už máš ten tuřín nakrájený?” okřikl ji Yrwin. „Jo, proříznutou hubu máš taky po mně.”

„Hlavně, aby si do rána s tím nožem neprořízla ještě něco.” Namítl Harlan a nabídl se, že jí s tím pomůže.

„To je můj nůž, najdi si svůj!” řekla pyšně. O neoškrabané mrkve se s ním však podělila o mnoho ochotněji.

Harlan se pobaveně pousmál. Elmi, přemítal v hlavě. „To je zvláštní jméno. Kdo ji takhle pojmenoval?”

„No já přece. Septy jí říkali nějak jinak. Ani už nevím jak.”

„Právě jsem si vzpomněl,” vylovil Harlan v hlavě vzpomínku, „To jméno je z knihy, o které jsi mi jednou vyprávěl. Elmi byla kdysi patronkou hudby a zpěvu. Je to tak?”

Yrwin přitakal. Vysypal z jednoho měšce pár stříbrňáků a jeden zlaťák. Do lesklého žlutého draka kousl. „Nevím, jaké štěstěně mohu být vděčný. Možná právě Elmi nebo spíš Aurae, jak se v té knize píše. Ale jsem rád, že jsem tě znovu potkal. Mám pro tebe jistý dar. Dlouho jsem si lámal hlavu s tím, komu jej svěřit. Ty máš knihy a všechny ty staré legendy rád, tak jsem si říkal… Nu, zkrátka, někdo mne kdysi požádal, abych tuhle věc svěřil do těch nejlepších rukou. A já momentálně nevím o lepším kandidátovi, než jsi ty.”

Yrwin se natáhl pro svou brašnu a vytáhl z ní starou, v kůži vázanou knihu. „Musím tě však varovat, není dokončená. Několik posledních kapitol není dopsaných.”

Harlan užasl a s velkou pokorou si ji od Yrwina převzal.

K jídlu si v malém kotlíku uvařili polévku. Měli i trochu sušeného masa, ale jinak byla především zeleninová. Teplé večeře se tedy toho dne opravdu dočkal, a i když pod ním nebyla měkká postel, vynahradila mu ji dobrá společnost. Zrovna se chystal knihu otevřít a krátce do ní ze zvědavosti nahlédnout, když se Elmi zmínila o královském pohřbu.

„Nesmíš jí všechno věřit. Strašně si vymýšlí,” varoval ho Yrwin.

„To ne! Je to pravda. Říkali to v hostinci. Drak zemřel a nějaký jiný přiletěl z moře, aby se stal králem.”

Yrwin mu začal vysvětlovat, že jí po večerech z té knihy četl a nejspíš to trochu přehnal. Ale Harlan věděl, že na výplody z hlavy tak malého dítěte to zní až moc opravdově. Navrhl cestu do Králova Přístaviště.

„Tebe to krocení draků ještě nepřešlo? Vždyť se to tam hemží vrabčáky víc než tady.”

„O nějaké krocení tu už dávno nejde. Mám však tušení, že se stane něco zlého. Zima se blíží, a ta s sebou vždy něco zlého přivane.”

 

Darwell V

Bylo tomu již několik let, co královna Visenya naposledy opustila Dračí kámen. Nyní zavítala do Králova Přístaviště, aby pomohla upevnit pozici svého syna na trůnu. Vyzvala všechny odpůrce, aby se králi postavili ve spravedlivém soudu sedmi. Nuzní druhové výzvu přijali.

Septum vzpomínek na Rhaenysině pahorku se stalo centrem pozornosti celého království. Na otevřeném prostranství před septem vyrostlo sedm dřevěných tribun, obklopujících prostor pro klání. Než dorazil sám král, byla na pahorek poslána početná armáda, aby zajistila pořádek a bezpečný průběh souboje. Byl to jeden voják v černé zbroji na každé tři přihlížející hlavy davu.

Maegor měl na sobě černou zbroj s rudým drakem na hrudi. Další dvě dračí hlavy chrlily oheň na jeho ramenech. Jel na těžkém válečném oři a u pasu se mu houpal Černožár.

Trubaduři oznámili jejich vjezd do arény. Z více jak poloviny tribun se ozýval jásot a skandování podporující nového krále. Na druhé straně kolbiště již postávalo sedm vyzyvatelů. Převažovala mezi nimi stará omlácená zbroj svobodných rytířů a členů řádu Válečníkových synů. Z jejich řady vyčnívali pouze dva rytíři, jejichž zbroj byla stejně honosná, jako ta králových rytířů. Hlavním vyzyvatelem byl ser Damon Morrigan v temně zelených barvách s havraními křídly na přilbici. Na černém štítu mu zářila sedmicípá hvězda. Druhým vznešeně oděným rytířem byl jakýsi Lymond Terrick v purpurových a zlatých barvách. Starý muž, jenž měl za sebou mnoho vyhraných turnajů a byl tedy obávaným soupeřem. Při pohledu na celou sedmici vyzyvatelů však nejvíce obav vyvolával ten, jenž je všechny o hlavu převyšoval. Darwell při pohledu na něj ucítil škubnutí v zápěstí. Věděl, kdo to je. Poznal jej i díky velké dřevorubecké sekeře, kterou měl zavěšenou na sedle.

Ser Corlys Velaryon, lord velitel Královské gardy, si svolal své muže okolo sebe. On sám se k nim také přidal, aby si vyslechl, co jim chce jeho bratranec sdělit. Ser Addison, ser Humfrey a ser Robin naslouchali.

„Ať budete v té šarvátce bojovat s kýmkoli, pamatujte, že naším hlavním úkolem, je chránit krále. Pokud padne on, selhali jsme všichni. Král pojede ve prostřední stopě. Po jeho levici pojedeš ty!” Corlys ukázal prstem na Humfreyho Maškaru. „Napravo budu já. Vy ostatní si zvolte soupeře sami. Jen toho Chmurného rytíře nechte jet na kraji, co nejdál od krále.” Corlys pokývl bradou na sedmého člena jejich strany. Chmurný rytíř, nebo prostě Chmur, jak mu všichni říkali, byl oděn do černého brnění s pozlacenými bodci na kolenou, ramenech a také na přilbici. Na černém štítu se mu lesklo pozlacené válečné kladivo, stejně tak jako na jeho sedle. Toho muže jim doporučil sám lord Harroway ze své osobní stráže. Původně králi nabízel svého válečníka z Letních ostrovů, avšak to Maegor pohrdavě odmítl.

„Kdo pojede proti tomu obrovi?” zeptal se Temný Robin a začal se s Addisonem přít o tom, kdo z nich dvou má víc nasráno. Darwell je oba přerušil. “Já! Toho velkého, nechte mě!”

 

Harlan VIII

V prostorách mezi tribunami se tlačilo nepříjemné množství lidí. Bylo tu téměř nedýchatelno.

„Vidíš něco? Už to začalo?” zeptal se Yrwina.

„Nevidím nic, jako všichni ostatní. Počkej, mám nápad.” Yrwin popadl svou dceru a vysadil si ji na ramena. „Jak to tam nahoře vypadá?”

„Jsou tam rytíři na koních.” volala Elmi s otevřenou pusou. „Stojí proti sobě a mají velké oštěpy.”

„To jsou turnajové dřevce,” opravil ji otec.

Harlan ji pobízel, aby jim popsala, co všechno vidí.

„Čtyři jsou úplně bílí. Tři žlutí a dva černí,” hlásila Elmi.

„Ti bílí jsou z Královské gardy. Ty žluté neznám. Vidíš nějaké znaky?”

„To jsou bratři Tomm, Tymm a Tymmon,” vysvětloval jeden muž vedle nich. Několik lidí okolo také uvítalo, že jim malé děvče hlásí, co se v aréně děje. „Jsou to královi vyzyvatelé. Všichni tři z jednoho lůna. Jako vejce od vejce k nerozeznání. Za víru a za septony bojují.”

„Jeden rytíř má na přilbici něco velkého a modrého. A támhleten má na štítu červeného draka. Mezi těmi bílými a černými je ještě jeden azurový.” Hlásila Elmi.

„Azurový rytíř je Darwell Velaryon. Králův osobní strážce a ten s drakem je sám král Maegor Targaryen,” vysvětloval muž vedle nich. „Toho třetího neznám.”

„Ale já ano!” ozvala se jakási žena za jejich zády, “To je ser Těžkohlavý. Ta modrá věc na jeho přilbici je kovadlina, nemám pravdu, děvče?”

Tímhle způsobem dali dohromady všech čtrnáct jezdců, a tak si Harlan v hlavě dokázal vykreslit  přehledný obrázek. Náhle se z tribun ozvaly fanfáry a dav zajásal.

„Už jedou!” zakřičela Elmi a vzápětí se ozvat třeskot zbroje a praskání dřevců. Ze sedmi tribun se ozvalo zděšené zahučení. Místy i potlesk.

„Ten rytíř s drakem spadl z koně,” Hlásila Elmi. Král Maegor byl na zemi.

„A co Morrigan?” zeptala se žena až skoro starostlivým hlasem. „Je ten zelený rytíř pořád v sedle?”

Elmi neodpověděla. Třeštila oči na něco v aréně. Až po chvíli řekla: „To je krev! Tamten rytíř krvácí.”

Harlan už to nevydržel. Začal se tlačit davem kupředu a doufal, že až to skončí, najde uprostřed toho zmatku Yrwina s Elmi v pořádku. Dav křičel, tleskal a jásal. Z arény stále zněl dusot kopyt. Několik jezdců bylo stále v sedlech a naráželi do sebe. Nakonec si našel místo, odkud mezerou mezi dvěma lidmi vyděl na polovinu bojiště. Uprostřed kruhu v písku ležel jeden z trojčat. Nehybný a v louži krve. Pod nimi podél hrazení právě proběhl kůň. V jeho sedle byl bílý rytíř, avšak byl zakloněný vzad a téměř ležel hřebci na zadku. Z hrdla mu trčel kus dřeva a po hrudi se táhly pramínky krve. Na jedné straně kolbiště spolu bojovali dva muži stále v sedlech. Jedním z nich byl azurový rytíř. Jeho soupeřem byl muž obrovité postavy, který se místo dřevcem již oháněl sekerou. Tesař Hoott, vzpomněl si na jeho jméno.

Král sice přišel o koně, ale byl na nohou. Vedle něho stáli dva členové Královské gardy a společně odráželi soupeře. Poslední z trojčat, který stále seděl na koni, se proti nim rozjel. V ruce svíral již zlomený dřevec, ale ulomená strana měla stále špičatý tvar, i když podle jeho názoru krátký a nepoužitelný. Ke králi však stejně nedojel. Když míjel jednoho z bílých plášťů, noha jeho koně se střetla s ostřím meče a oba se zřítili na zem.

„Zab ho, zkurvysyna, zab ho!” hulákal zavalitý chlapík vedle něho. Nevěděl však, kdo má být zabit, a kdo je oním zkurvysynem.

Darwell a Hoott se znovu střetli a tentokrát už nezůstali ani jeden v sedle. Oběma se podařilo soupeře shodit a nyní se těžce sbírali ze země. To už se Harlan dostal ještě o kousek dál a nyní viděl i na zbytek bojiště. Král Maegor a ser Addison odráželi nápor tří soupeřů naráz, neboť ser Humfrey dostal drtivý zásah do kolene a plazil se stranou pryč z centra bojiště. Nejprve si myslel, že se jen snaží dostat do bezpečí, ale pak si všiml, že se doplazil ke sraženému jezdci a snaží se mu otevřít hledí přilbice. Po celou tu dobu, se na druhém konci bojiště odehrával souboj mezi Chmurným rytířem a serem Těžkohlavým. Chmur do svého soupeře bušil válečným kladivem a dělal z jeho štítu kupu třísek.

V hledišti to opět zaburácelo, když Darwell jedním máchnutím meče přesekl soupeři sekeru a ocel se zakousla Hoottovi do ramene. Velký muž padl s výkřikem na záda. Azurový rytíř nad ním stál a něco na něj hulákal skrze hledí přilby. Harlana v tu chvíli však víc zajímalo dění okolo Maegora. Humfrey Maškara ležel na jednom z trojčat a ocelovou pěstí mu tloukl do otevřené přilby.

„Ten chlap je šílenec. Vždyť mu nadělá z ksichtu kaši,” zvolal pohoršeně kdosi a zavalitý muž znovu zaskandoval: “Zab ho, zkurvysyna!”

Purpurovo zlatý rytíř Lymond Terrick již mlel z posledních sil. Před útoky Temného Robina již pouze couval a vůbec neútočil, až nakonec únavou padl na kolena. Rytíř královské gardy mu však nehodlal prokázat milost a rozpřáhl se k útoku. Starý rytíř ale z posledních sil ještě sekl mečem a zasáhl svého soupeře pod ramenem, až do vzduchu vystříkla sprška krve. Zaujatý tímto momentem, nevšiml si vůbec, že Maegor odpadl ze souboje. Klečel na kolenou a držel se za hlavu. Poslední z trojčat se jej právě chystal dorazit svým palcátem.

„Zab ho, zkurvysyna! Zab ho!”

Ser Addison Kopec přispěchal svému králi v poslední chvíli na pomoc a srazil útočníka stranou. Král se v ten moment vzpamatoval a ležícímu soupeři vrazil svůj meč mezerou pod kyrys. Damon Morrigan se chtěl na krále také vrhnout, ale u jeho nohou byli dva ležící rytíři v bílém a snažili se ho strhnout na zem. Damon od sebe odkopl sera Humfreyho a po Addisonovi se ohnal mečem. Ten se odkulil stranou, sebral čísi zbraň a postavil se. Král Maegor také vstal, ale vrávoravě. V hledišti nastalo ticho. Všichni zatajili dech.

Harlan pohledem rychle přelétl bojiště. Souboj Chmurného a Těžkohlavého rytíře byl u konce. Vůbec neměl ponětí kdy a jak se to stalo. Jestli jen padli únavou, nebo jsou oba mrtví, ale leželi nehybně vedle sebe a nebylo pochyb, že ani jeden z nich už do souboje nezasáhne. Darwell Velaryon stál nad mrtvým Hoottem a vůbec nereagoval na volání z hlediště. Civěl na mrtvolu pod sebou a držel se za ruku, jako by byl raněn. Náhle padl na kolena a zničeho nic omdlel.

„Co se stalo? Je mrtvý? Kdo ho zasáhl?” I lidé okolo něho zmateně zírali a dohadovali se nad tím, co se stalo.

Mezi tím již ser Damon zaútočil. Vyběhl proti Maegorovi. V tu chvíli vyrazil i Addison. Meče se střetly a zařinčely. Morrigan byl rychlejší a zdálo se, že ušetřil více síly než oba soupeři, ale zásah dostal jako první, když se králi podařilo jej trefit do nohy. Damon začal kulhat okolo krále, který neútočil, pouze odrážel výpady. Addison se pokusil zaútočit, ale v ten moment mezi ně vběhl poplašený kůň, který na svém hřbetě stále vozil tělo sera Corlyse Velaryona. Damonovi ten náraz vyrazil meč z ruky, ale Addison to schytal ještě tvrději. Pro něho náraz přišel nečekaně, mimo zorný úhel a tak padl na zem jako vržený pytel tuřínů a zůstal nehybně ležet. Když zvíře probíhalo okolo Maegora, král zaklel a sekl koně do boku. Hřebec zavřeštěl, odcouval několik stop bokem a svalil se na zem tak, že svým tělem zalehl nešťastného sera Humfreyho. Než Damon sebral meč, byl král u něho.

„Zab ho, zkurvysyna! Zab ho!”

Maegor máchl valyrijskou ocelí a sekl Damona do ramene. Poté znovu a znovu. Damon po něm hodil hrst písku, ale drak si kryl hledí rukou. Znovu do rytíře sekl Černožárem tak, že se ostří dostalo skrze kroužkovou zbroj a uťalo mu ruku pod ramenem. „Milost!” vykřikl zelený rytíř, ale král neměl slitování. Chladnokrevně poraženého na místě popravil. Když byl hotov, zdvihl zkrvavený meč nad hlavu a cosi nesrozumitelného zvolal. Král Maegor byl posledním mužem stojícím na nohou.

Do bojiště vběhlo na pomoc několik vojáků v dračí zbroji. Než však doběhli ke králi, Maegor padl na zem. Vojáci jeho bezvládné tělo obklopili štíty a v doprovodu mistrů odnesli pryč.

„Jsou mrtví, zkurvysyni. Všichni do jedno a dobře jim tak.” Slyšel zvolat zavalitého muže, než ho rozháněný dav vytlačil ven.

Yrwina a Elmi nalezl v hospodě U zeleného draka.

„Už jsem se bál, že tě ten dav ušlapal,” řekl Yrwin. „Nějaký plešatec tam hulákal, že je král mrtev. Že je to znamení od bohů a začíná převrat nebo co. Řeknu ti, chodit sem byla strašná šílenost. Chudák holka, z toho co tam dnes viděla nejspíš týden neusne.”

„A to, co se chystám udělat, je šílenost ještě větší,” řekl mu.

„Mám se bát?” Yrwin hlasitě polkl.

„Jednou ses mi chlubil, že tvůj rod je u královského dvora vítaný. Pokud vím, tak tvá sestra je dokonce dvorní dámou princezny Rhaeny. A jestli je pravda to, co se říká. Že je král mrtev. Víš, co to znamená?”

„Že odsud musíme co nejdřív vypadnout. Podívej, vím že ti na té holce asi záleží, ale podle toho, co víme, je teď manželkou vlastního bratra. Jestli je Maegor mrtvý, tak je teď královnou, a ty se nemáš proč strachovat.”

„Možná máš pravdu,” připustil, „nejspíš se chovám jako pitomec a doufám v nevím co. Ale po pár dnech budu mít větší jistotu.”

„Pár dní říkáš?” přemítal Yrwin, “pár dní bych tu ještě vydržet mohl, ale určitě co nejdál od Septa vzpomínek. To místo se mi po dnešku hnusí ještě víc než kdy předtím.”

 

Darwell VI

Stál před vstupem do královy ložnice a čekal až mu dovolí vstoupit. Sevřel ruku v pěst a znovu narovnal. Ten pocit byl jiný, než dříve. Pohlédl na svou zjizvenou ruku. Vedle série starých šrámů přibylo několik nových. Po soudu sedmi byl pár dní v bezvědomí, a když se vzbudil, zjistil, že jeho ruka není jako dřív. Snažil se vybavit si, kdy k nim během boje přišel. Nepamatoval si to. Ani jak a kdo ho srazil k zemi. Pamatoval si však tvář toho muže. Tesař Hoott mu říkali. Chlap jako hora. Pamatoval si ten jeho výraz, když mu svou ocelovou pěst narval do tváře. Ten strach, když nad ním stál. Tu vyhasínající jiskru v očích, když mu Příliv vrazil do úst. Jako by to ani nebyl ten muž z jeho snů. Ten vrah, co zabij jeho ženu a dceru. Měl pochybnosti, zdali nepochybil. Mohl jsem se splést? Zabil jsem muže, který s tím neměl nic společného? Pomstil jsem se, ale necítím vůbec žádnou úlevu.

Dveře se otevřely a on vstoupil dovnitř.

Král Maegor byl již znovu na nohou. Stál zcela nahý u malého stolku a naléval si pohár vína. Po soudu na Rhaenysině pahorku byl téměř třicet dní v bezvědomí. Říkalo se, že už se neprobudí. Dokonce někteří lordové již opustili město a vrátili se na svá panství a v radě se začínalo mluvit o Aegonu Targaryenovi jako o možném nástupci na trůn. Některé z těch koleček intrik se již nepochybně dalo do pohybu. Nyní tu však král před ním stál plný síly, jakoby těch posledních třicet dnů vůbec nebylo. Jedinou památkou mu zůstalo pár jizev. Také si všiml, že několik nových, čestvých šrámů má na zádech. Jakoby rýpanců od nehtů.

Koutkem oka zaregistroval pohyb. Ohlédl se. Až nyní si všiml, že král ve své ložnici není sám. Mezi polštáři a přikrývkami královské postele ležela ona. Maegorova milenka z Pentosu. Byla stejně jako on nahá a vůbec se před ním nesnažila zahalit. Na jednom z ňader se jí leskly rudé kapky od vína, či snad od krve. Ve hnědých vlasech se jí v průvanu komíhala peříčka z roztrženého polštáře. Vyzývavě si ho prohlížela a cosi si přitom olizovala z prstů. Ještě včera touto dobou, když Tyanna připlula do města, byl král stále v hlubokém spánku.

„Darwelle, příteli!” řekl Maegor když se napil z poháru. „Tak rád tě vidím mezi živými. Řekli mi, že ze Septa vzpomínek neodešel po svých nikdo. I řady Královské gardy trochu prořídly.”

„Jsem rád, že se ti daří. Proč jsi mě nechal zavolat? Prý je to velmi naléhavé.”

„Ano. Zdá se, že mé tělo ještě ani nebylo odneseno do Rudé bašty, a krysy a švábi se dali do pohybu. Soud jsem vyhrál, a přesto se nic nezměnilo. Hloupé divadýlko, jen aby se havěť dobře bavila. Mám toho všeho už po krk. Darwelle, jsi jeden z posledních mužů, kterým mohu věřit. Jmenuji tě novým členem Královské gardy. Běž za serem Addisonem. Je nyní novým lordem velitelem. Dá ti zbroj a bílý plášť. Formality a ostatní ubohosti vyřešíme později. Teď ale svolej muže a pošli je k Septu vzpomínek.”

„Proč?” podivil se Darwell. „Cožpak soud nebyl spravedlivý? Byl jsi posledním mužem na nohou.”

„Pamatuješ si, jak to probíhalo, když jsem obsadil Rudou baštu? Krysy a švábi se hrnuli ze svých skrýší dolů z pahorku a ochotně naskákali do hrobů. Ať mají všichni muži kopí a luky. Jestli mám tohle království vyčistit od škůdců, je třeba začít ve vlastním domě. Krví a plamenem.”

Později toho dne se král vznesl nad městem na hřbetě Baleriona a dal všem lidem na vědomí, že ještě není mrtev. Že je dost zdráv a má mnoho sil. Nejvíc se o tom přesvědčili ti, kteří toho večera byli na Rhaenysině pahorku. Černý děs se snesl z oblohy a velké septum proměnil v planoucí hranici. Nuzní druhové a rytíři řádů mečů a hvězd se hnali z ohně rovnou mezi naostřenou ocel. Krysy a švábi umírali pod nátlakem vlastního strachu. Doufal, že tam někde mezi nimi je i ten, kterého hledal.

 

43 AC

Rhaena VII

„Až se vrátím, budeme muset znovu napravit to, co náš strýc zničil,” řekl jí Aegon ze sedla svého draka.

„Pokud se vrátíš,” vyřkla tu obavu nahlas. „Dva draci jsou víc než jeden. Sám Maegora nezastavíš.”

„Proto musíš zůstat v bezpečí. Nikdy nás nesmí získat všechny najednou. Neměj obavy! Mám za sebou mnoho dobrých rytířů a zkušených lordů. Ty musíš zůstat zde. Kdo jiný by se postaral o naše dcery, kdybychom padli oba?”

Kdo se postará o naše dcery? zeptala se sama sebe v duchu. Mají tě raději než mne. Ona sama se jim od porodu vyhýbá. Svěřila je kojným a chůvám. Nechtěla si je nechat přirůst k srdci. Bála se, že o ně brzy přijde, když se narodily místo jedné dvě. Křehké a slabé malé holčičky. Tak jako její nejmladší sestřička Vaella, jenž se nedožila ani prvního dne jména. Matce ta ztráta zlomila srdce. Jsem příliš mladá na to, abych jim byla dobrým rodičem. Bude lepší, když je bude vychovávat někdo jiný.

Když za ní přišel lord Farman a oznámil jí, že Aegon nad Božím okem padl, neplakala. Nedokázala uronit pro svého bratra a manžela v jedné osobě žádnou slzu. Až pár dní poté ji zachvátil smutek a zmar. Vykázala chůvy z pokoje a vzala své dcery do náruče. Ze dvou slabých tělíček se již staly silné, zdravé děti. V dračí krvi je nevídaná síla.

„Váš otec se již nevrátí,” pošeptala jim, a nebyla si jista, zda chápou, co jim říká. „Už neuvidí jak jste silné. Už vás neuvidí vyrůstat. Neuvidí vás se smát. Vaši první lásku. Vaše první děti. Už se nevrátí.”

Zřítil se z nebes, s rudým praporem vlajícím nad ním, jako stopa krve za raněnou zvěří. Zemřel a už se nikdy nedozví o té porážce. Že Stříbrokmit padl vedle něho. Že jeho rytíři prohráli a shořeli v žáru Balerionova dechu. Že sťali lorda Tarbecka a lord Plumm převlékl plášť, sotva tělo draka dopadlo na zem. Že tu rudou zástavu s jejich slovy vojáci roztrhali na obvazy pro raněné, a že dračí tělo váleční řezníci rozporcovali na suvenýry a trofeje. Už nikdy se nedozví, že jsme tu zůstaly samotné. V ten moment se opravdu a silně rozplakala.

Skrýš na nějaký čas nalezla u lorda Farmana na Krásném ostrově. Lord Lannister byl sice vyzván, aby přivedl svého vazala k poslušnosti a vydal ji králi na milost, ale lev byl hrdý a i když ji, ani Aegona ve válce nepodpořil jediným mečem či šípem, ctil právo hosta.

Ležela v kádi s horkou vodou a přemítala, co bude dělat. Kolik věrných je ještě na její straně. Kam utekla, a kde se skrývá její matka a ostatní sourozenci, Jaehaerys a především Viserys. Za okenicemi Krásnohradu zuřil vítr a rozptyloval její myšlenky. Uvolnila proto služebné, aby si dopřála horkou koupel o samotě. Yrika Royce se však zdržela o něco déle.

„Můžeš také jít. Chci tu být chvíli sama!”

Yrika se ale místo toho posadila na okraj kádě a začala jí kaštanovým mýdlem drhnout záda.

„Mám novinky od mého bratra.” oznámila jí tichým hlasem.

„Povíš mi je zítra.”

„Od mého staršího bratra, Yrwina,” dodala rychle.

Zamyslela se. „Ten, co utekl do exilu? Prosím, hlavně mi neříkej, že se tvůj bratr za mořem spolčil s Maegorem. Nesnesla bych, aby proti mně stála i část tvé rodiny.”

„No víš, zdá se mi to jako hloupost, ale Yrwin mne v dopise prosí a naléhá, že ti mám vyřídit jistý vzkaz od jeho přítele.”

„A tím je?” otázala se znaveně. Pára stoupající z koupele ji příjemně ukolébávala.

„Jméno v dopise nepíše,” přiznala Yrika. „Ale mám vyřídit, že zimní vichry se blíží a slunce stále čeká, až vyjdou hvězdy.”

 

44 AC

Harlan IX

Od pahorku Nejvyššího srdce až k Šedým útesům to byla cesta na nejméně čtyři desítky dnů, možná tři, kdyby se jezdec rozhodl uštvat koně. Na křídlech draka jim to však zabralo pouze necelé tři dny.

„Zůstane tady?” zeptal se nejistě, když přistáli na Suchém kopci.

„Snářka je velmi klidná a tichá,” řekla Rhaena. „Pokud tu na ni nenarazí nějaký zbloudilec, místní se ani nedozví, že tu kdy byla.”

„O to bych se neobával,” ujišťoval ji. „Suchému kopci se všichni vyhýbají. Říká se o něm, že je prokletý a přečkat na něm noc znamená jistou smrt.”

„Doufejme tedy, že nás tu nikdo neviděl přistát. Jinak se ta kletba stane skutečnou.”

Celou cestu letěli vysoko na obloze a pokud to bylo možné, skrývali se v mracích tak, aby je nespatřilo jediné lidské oko. O tom, že se princezna bude skrývat na Severu nesmí vědět nikdo, krom několika vyvolených. Doufám, že nás na hradě přijmou,  přemítal v duchu. Přeci jen, byla to již dlouhá doba, co viděl domov naposledy. Za ten čas se mohlo změnit mnohé. Jediné, co z doslechu věděl bylo, že otec již zemřel a hradu nyní vládne jeho bratr Errold. I on se mohl za ten čas změnit v jiného muže.

Cesta z kopce do Karhradu vedla skrze skalní městečko, ve kterém trávil velkou část svého dětství. Mohl ji vést mnohem snadnější cestou okolo. Po vyšlapaných pěšinách a stezkách kudy táhla stáda vysoké či skupinky lovců. Šedé skály však byly něčím, co chtěl Rhaeně ukázat.

Zpočátku šlo pouze o pár menších skalních útvarů, dobře skrytých před nepozorným divákem ve stínech hustého lesa. Později však cestu začaly lemovat vysoké až majestátní pískovcové útvary, jenž si u místních po mnoho let vydobyly celou řadu přízvisek.

„Rybář, Vůz, Tři medvědi, Hlupák se sirotkem, a támhle vzadu, Poslední mamut.” Prstem ukazoval na jednotlivé sklaní útvary a jako slova z knih, sázel jejich jména přesně tak, jak si je po letech pamatoval. Zanedlouho se dostali do průsmyku, který vedl do míst, kde se dalo mezi skalami snadno ztratit, tedy pokud člověk s sebou neměl zkušeného průvodce jako byl on. Skály byly tak vysoké a uličky mezi nimi tak těsné, že museli kráčet v řadě za sebou. Cesta ze šedivé podzimní oblohy nad jejich hlavou dokonale kopírovala tvar té z jemného písku pod jejich nohama.

„Tohle je jedno z mých nejoblíbenějších míst,,” oznámil, když se cesta opět rozšířila a skály kolem nich tvořily jakési tribuny okolo arény, ve které stáli. „Říká se tomu Zkamenělý chór. Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěl příběhy o Prvních lidech, kteří tu žili ve Věku hrdinů?”

„Myslíš ty o Oelu Amberovi a kletbě prvního Podzimního krále?” zeptala se Rhaena.

„Ne, ještě o něco starší. Z dob, kdy tu žádná z těchto skal nestála. Staří bohové po dlouhé a vysilující válce nastolili mír, který museli dodržovat jak bohové, tak i obyčejní lidé. Běda tomu, kdo dny míru porušil. Největší obtíže s tím měli dva staří magnarové žijící v těchto lesích. Magnar Varjag žil na východní straně těchto kopců. Na západě to byl Harald zvaný Krásnovlasý. Magnarové si pochopitelně nechtěli bohy rozhněvat, a tak drželi své bojovníky na uzdě. Domnívali se však, že trest stihne pouze ty, jež se ohání zbraní a štítem. Uspořádali proto klání v hudebním a pěveckém umění. Aby si bohy ještě více naklonili, vykonávali celou slavnost na počest Elmi, bohyně hudby, poezie a umění celkově. Na první pohled to měl být mírumilovný střet, v němž nepoteče krev a lidé nebudou umírat a přesto bude ukojen duch po soutěživosti a bojovnosti. Už si nepamatuji podrobnosti, jak to celé začalo a proč se bohové nakonec rozhodli do věci zasáhnout, ale většina z těch skal, které jsme cestou viděli, vznikla toho dne. Každý kdo kdy mír porušil, byl proměněn ve chladný kámen. Tady, kde stojíme, to všechno začalo. Sedm bardek říkají tomu někteří. Aurora, Astrids, Sigrid a Dagny za magnara Haralda na západní straně. Styrke, Skott a Zara na straně druhé. Vidíš? Támhleta má dokonce harfu.”

Rhaena neskrývala údiv. „Ty si musíš vymýšlet. To si všechna ta jména opravdu pamatuješ?”

„A nejen to. Počkej, až se dostaneme mezi Dračí zuby. Taková spousta neužitečných informací, co si pamatuji, na to mám hlavu. Ale abych si pamatoval něco důležitějšího… to už jsem celý já.”

„Dračí zuby?” podivila se Rhaena, „Tady už si určitě vymýšlíš. Nebo mi chceš namluvil, že tu před pár lety zkameněl i jeden z draků?”

„Vím, že to zní jako nesmysl. Však se říká, že vaši draci byli v Západozemí první. Dokonce ani nikdo z místních tomu Dračí zuby neříká. Ale vím o jedné staré knize, ve které se píše něco docela jiného.”

„To myslíš tu věc, co s sebou pořád vláčíš v brašně?” zeptala se Rhaena zvědavě. Harlan přikývl.

Zdálo se mu, že se Rhaeně mezi skalami líbí. Dokonce sama navrhla vydat se cestou, před níž ji sám varoval, že je zbytečná, vedoucí do slepé uličky. Ale její zvědavost se nedala snadno uchlácholit. Kráčela před ním a konečky prstů klouzala po stěnách pískovce jasně vytyčujících jejich cestu. Na zádech se jí houpal cop platinově stříbrných vlasů, v němž se jako had na mořských vlnách proplétala rudá stuha s malými rubíny. Uvědomil si, že stejnou měla i v den, kdy ji poprvé spatřil. Než dorazili do místa, kterému se říkalo Věž tajemství, všimla si Rhaena kusů železa ve stěnách.

„Bývaly tu mříže.” vysvětlil jí. „Prý je tu nechal udělat Karlon Stark, první mého rodu. Údajně proto, aby nikdo nezabloudil do Šeptající jeskyně na konci této stezky. Je to velmi zrádné a nebezpečné podzemní bludiště, v němž se již ztratilo mnoho lidí. Především zvědavých dětí.”

„To říkají místní. A co říká tvá kniha?” zeptala se Rhaena se šibalským úsměvem.

„To bude lepší ukázat.”

Věž tajemství byl prostor válcovitého tvaru, obklopen dokonalou skalní stěnou, s průrvou pouze tam, kudy přišli a s vstupem do jeskyně na opačném konci. Vlastně to nebyl dokonalý kruh, ale spíše ovál. Dva tucty stop na šířku a ještě jednou tolik na délku. Tajemné místo opředeno mnoha legendami. I mírný vánek tu mezi kameny záhadně vyl. Byl to do jisté míry uklidňující a příjemný zvuk.

„Mříže nebránily pouze ve vstupu. Držely také to, co bylo za nimi. Tajemství ukryté hluboko ve stínu země.”

Viděl Rhaeně na očích, jak by se nejraději vydala na průzkum jeskyně, a tak jí včas vysvětlil, že je to opravdu nebezpečné místo plné zrádných cest a propastí do bezedné hlubiny. Navíc s sebou neměli nic, čím by si mohli posvítit na cestu. Vše, o čem si mysleli, že nebudou potřebovat, nechali na Suchém kopci.

„Bojíš se tmy?” zeptala se Rhaena a pohlédla do jeho očí. Mírně poprchávalo a tak se jí na hlavě a ramenou začaly lesknout kapičky deště jako malé perly. Uvědomil si, že je to ta nejkrásnější žena jakou měl kdy možnost vidět. Dvěma prsty láskyplně narovnal neposlušný pramínek jejích vlasů.

„Čím temnější noc, tím jasnější hvězdy,” řekl. Vítr mezi skalami souhlasně zavyl.

Dotkl se její tváře a palcem setřel dešťovou kapku ze rtů. Měl chuť ji políbit a tak to udělal. Měl chuť svými prsty a rty zkoumat všechny záhyby a detaily její krásné tváře. Prsty klouzal po kůži na tvářích, spáncích a okolo nosu. Hladil a masíroval ji nejjemněji jak dovedl. Jako sošku z našlehaného bílku, kterou nechtěl poničit. Rhaena zavřela oči a nechala se jím rozmazlovat jako kočka, co se k člověku přitulí za chladných večerů.

Políbil ji na špičku nosu a znovu na rty. Oba páry rukou již vzájemně zkoumaly ostatní části jejich těl a hledaly cestu skrze šat. Všechny pohyby byly pomalé, důkladné a něžné. Rhaena zasténala a vítr nad nimi cosi šeptal. Snad milostnou píseň či zvědavé duchy odháněl. Najednou nebylo kam spěchat a před čím utíkat. Nic a nikdo jiný neexistoval. Jen oni dva. Sami pro sebe. Zde mezi skalami, co dávná i nová tajemství střeží.

 

Rhaena VIII

Leželi nazí v objetí mezi vysokými věžemi skal a jemný bledý písek chladil jejich těla. Odpočívala s hlavou na Harlanově hrudi a poslouchala tlukot jeho srdce, zatímco těžce oddychoval.

„Tenkrát na Zimohradě,” přerušila po delší době ticho. „Co jsi to měl v ruce?”

„Šátek po matce,” přiznal Harlan, zatímco ji hladil na šíji. „Dárek pro mou první lásku. Byl jsem tenkrát velmi unáhlený mladý hlupák.”

„To jsi za ty roky nepotkal jinou?”

„Žádnou, kterou bych miloval jako tebe.”

Zdálo se jí, že tam takhle leží celou věčnost. Protože to opravdu byla věčnost. Užívali si vzájemné doteky a nikam nespěchali. Dokud jim chlad nezačal běhat po zádech. Než se znovu oblékli a vyrazili cestou zpět, přemýšlela. Přemýšlela o mnoha věcech. V tu chvíli štěstí pomalu zahaloval pocit smutku a viny. Dělám správnou věc? ptala se sama sebe v duchu, když se vraceli na hlavní stezku. Šla před ním, aby neviděl, že má slzy na krajíčku.

Jedna její polovička byla šťastná a chtěla tu zůstat. Ta druhá měla strach. Chtěla se vrátit k tomu, co nechala za sebou. Chtěla zpět své dcery ponechané v úkrytu. Byla to součást dlouhodobého plánu a přesto se s ním nemohla vyrovnat. Nechtěla si je připustit k srdci, ale nějak se to přihodilo. Jak jsem je mohla opustit a nechat je tam samotné? Ten pocit ji zžíral víc a víc. Dřív nebo později někdo zradí a vydá je koruně. Najdou i mě. Maegor zradu nepromíjí. Jen trestá. Krví a ohněm. Bylo to jako černá vlečka smrti, co se za ní táhla již od smrti otce a nyní ji přitáhla až sem. Do domova jediného muže, kterého opravdu milovala.

Šla tak rychle, že téměř utíkala. Cesta se vinula mezi skalami a brzy se v ní Harlanovi ztratila z dohledu. Slyšela, jak na ni volá. Předstírala, že jej neslyší a spěchala dál. Uprostřed Zkamenělého chóru se dala do běhu. Dohnal ji až pod Suchým kopcem. Chytil ji za ruku, přitáhl k sobě a pevně ji objal. Nebránila se. Polovina jejího já si přála, aby ji nepouštěl a nenechal odejít. Na kopci se zvedl pohyb. Dračice vycítila, že je nablízku a protáhla si křídla. Harlan mlčel a na nic se neptal, jakoby chápal proč utíká. Přesto měla pocit že mu to musí vysvětlit.

„Harlane, my dva, jsme oba tolik odlišní. Jako noc a den. Jako oheň a led. Z nějakého důvodu mne k tobě cosi přitahuje. Jakoby led občas potřeboval dotek plamene a trochu roztál. Jakoby se oheň po čase potřeboval napít trošky vody, aby nezapomněl kým je, a jak křehký je jeho život. Přesto však spolu nemůžeme zůstat navždy. Byla by to smrt pro nás oba. Prosím, nech mne odejít. Zapomeň na mne.”

„Nech mě jít s tebou,” naléhal na ni. Přesto ji pustil ze sevření.

S námahou přelézala suché, bledé kmeny dávno padlých stromů, jimiž byl celý kopec posetý. Harlan kráčel za ní a snažil se ji přesvědčit aby zůstala. Zastavila ho až Snářka, která se napřímila a zasyčela.

„Kdo jsem, abych ti stál v cestě.” Harlan před ní smutně stál. Ani stříbrná brož na jeho plášti se neleskla. „Jednu věc ale musíš znát. Pokud se ti někdy něco zlého stane, do smrti si to neodpustím.”

Vymotala ze svých vlasů rudou stuhu, kterou na ní měl tak rád. Ta malá dívka, do které ses zamiloval, už je pryč, pomyslela si. Řekla však jen: „Prosím, snad mi to někdy odpustíš.” Rudou stuhu pustila na zem a vzlétla. Snářka se mávnutím křídel odrazila od země a zvířila prach všude okolo. Rozletěla se pryč a celý Sever nechala za zády.

O tři dny později přistála hladová a vyčerpaná na Krásném ostrově. Lord Farman ji přivítal se smutným výrazem. „Má paní,” řekl a poklekl před ní na koleno, „prosím za odpuštění. Zklamal jsem tě. Byli tu. Našli je.”

„Kdo?” otázala se zmatená a vystrašená. „Kdo tu byl?”

„Maegorovy černé kápě. Ona je našla. Králova paní našeptávačů, Tyanna poslala muže pro tvoje dcery. Černé kápě zavraždily mého majordoma a kapitána stráží. Zapálily vesnice a věšely zrádce na stromy. I ženy a děti. Neměl jsem jinou možnost. Prosím, odpusť.”

Rhaena byla unavená a zničená. Přesto se nemohla a nechtěla zastavit. Probudila se v ní zuřivost dračí krvi vlastní. Znovu usedla na hřbet dračice a vzlétla. „Jikagon lenton!” zakřičela na ni rozkaz.

Snářka přelétla nad vystrašeným a klečícím lordem Farmanem a zavřeštěla. Zatočila se několikrát dokola, aby ve spirálách nabrala výšku. Pak se rozletěla domů, na Dračí kámen.

 

Darwell VII

Ser Addison před sebou popostrčil Alys, když se před davem zastavila. Mladá královna byla od porodu velmi slabá a sotva stála na nohou. Addison ji musel celou cestu popohánět a několik posledních metrů dokonce i podepírat. On sám takové potíže neměl. Lord Harroway, kterého vedl, kráčel hrdě a pokud měl strach, dobře jej skrýval.

Před nimi poskakoval dvorní blázen, Sander, přezdívaný Divoký zajíček. Na obličeji měl bílou masku se zaječíma ušima. Rozhazoval před ně na zem rudé růže a zpíval svatební píseň. „Pro královnu lásky a krásy. A pro jejího hrdého otčíma, co myslel si, že dceru dobře provdá a k trůnu se tak dostane. Místo toho hlavu katovi pod sekeru vrazil.” Sander začal házet květy i před ně, dokud ho Darwell nenakopl do zadku. Blázen se s naříkáním a prskáním odkutálel stranou.

Král Maegor nechal před několika měsíci vsadit do podlahy v trůnním sále několik malých sloupků s řetězy. Zde nechával během procesů připoutané vězně a odsouzence, dokud jim dle rozsudku a trestu nebyl vytržen jazyk, zlomeny prsty, ruce či zuby. Nebo dokud jim nebyla setnuta hlava. Výjimečně pak byli někteří odsouzenci věšeni na oprátky nebo stínáni samotným Maegorem. To vše zde v trůním sále. Sotva dvacet kroků od Železného trůnu. Před zrakem koruny, jeho rady a prostých lidí, kterých se dovnitř vešly stovky. Dovedl lorda Harrowaye k jednomu ze sloupků, kterým se začalo přezdívat Maegorovy náramky, nebo také Pomníčky spravedlnosti, a připoutal okov k zápěstí Lucasovy ruky.

Alys, stále ještě královnou, klesla na kolena a prosebně hleděla na svého manžela. První královna Cerys seděla na menším dřevěném trůnu hned vedle toho železného. Mnohem blíže ke králi však byla Tyanna. Maegorova třetí a nejnovější manželka, která byla zároveň také členkou rady a zastávala funkci paní našeptávačů. I když proces vedl nově jmenovaný pobočník lord Edwell Celtigar, byla právě Tyanna tou, která nejčastěji mluvila.

Darwell sevřel ruku v pěst a znovu ji narovnal. Vzpomněl si, jak před několika dny stál v králově soláru a poslouchal z jejích úst rozkaz zajmout lorda Harrowaye. Byla to krásná žena, o tom nebylo pochyb. Měla v sobě však něco zlověstného. Něco temného, co se skrývalo za jejíma očima.

„Přijímám rozkazy pouze od krále nebo jeho pobočníka. Ne od tebe,” namítl.

„Já jsem právě s králem mluvila. Tlumočím ti jeho slova. A on se řídí mými radami. Takže budeš poslouchat i mé rozkazy, sere!”

Přistoupila k němu blíž a chytila jej za zjizvenou ruku. Ucítil v zápěstí horko. Jakoby její ruka byla kus rozpáleného železa. Jen s velkým sebezapřením neucukl a nevytrhl ji z jejích prstů. „Král mne obeznámil s tvou minulostí, Darwelle. Požádal mne, abych tvému případu věnovala nějaký čas. Byla jsem nakloněna ti pomoci, ale také si to ještě mohu rozmyslet.”

Darwell sevřel ruku v pěst a znovu ji narovnal.

Ze stráží lorda Harrowaye byl největší výzvou černý žoldák z Letních ostrovů. Tančil po soláru v plášti z barevného peří a oháněl se zahnutou šavlí. „NuqNeh? TachDaq maghom,” zvolával stále znovu a znovu, dokud mu Darwell nehodil do tváře strženou tapisérii. Než z ní válečník vymotal zahnutou čepel, Příliv pronikl duhovým peřím a okusil chuť vnitřností. Než však válečník padl, stihl jej dýkou zasáhnout do levé ruky. A tak se k sérii jizev, které ji hyzdily, přidala jedna nová.

Sevřel ruku v pěst a znovu ji narovnal. Necítil ji tak jako dřív, ale stále žila. Musí vydržet, dokud nezabiji muže, který se mi ve snech vysmívá do tváře.

Královna Alys plakala. Selhala jako manželka i jako matka. Dítě které před několika dny porodila byl netvor. Bez očí, malé a zkroucené monstrum. Maegor zuřil a popravoval. Pomníčky spravedlnosti rudly krví tichých sester a septonů, kteří se měli modlit za narození zdravého syna. Padaly hlavy porodních bab a také velmistra Desmonda, který se o královnu staral.

„Trest za zradu. Výsledek vykvetlý z tajného svazku, postaveného na zlých úmyslech. Nečistá krev, nečistá mysl,” hlas Tyanny se nesl velkou síní a dav přikyvoval a dožadoval se nejvyššího trestu. Král jim vyhověl. Než se lordu Harrowayovi sevřela smyčka kolem krku, Maegor před ním sťal jeho dceru. Král popravil svou manželku. Darwell v jeho tváři viděl jisté uspokojení. Jakousi radost z prolité krve. Když Lucas Harroway visel a jeho tělo sebou v agónii trhalo, král se usmíval. Vůbec jej nepoznával. Je to stále on? Je to stále Maegor Targaryen? Přítel, s nímž se znám od dětství.

Ta myšlenka jej od toho dne začala pronásledovat stejně urputně, jako temná minulost.

 

Rhaena IX

Když se dozvěděla o smrti Ovdovělé královny Visenye, zachvátila ji v první řadě hrůza. Král Maegor měl u své matky vysokou podporu a v mnohém jí dokázal naslouchat. Často se díky ní nechoval tak krutě. Obávala se tedy, že se nyní král projeví jako šelma utržená ze řetězu. Určitou radost, ale zároveň i strach v ní probouzela druhá zpráva, kterou přinesl stejný havran. Vzniklého zmatku po smrti Visenye využila její matka, když uprchla ze zajetí na Dračím kameni. Společně s ní unikli také Jaehaerys a Alysanne. Jakoby to král a jeho špehové tušili, nechali ji a jejího bratra Viseryse převézt sem, do Králova Přístaviště sotva před dvěma týdny.

Jakékoli nadšení skončilo ještě toho dne, když odvedli Viseryse do kobek. Dva dny jej mučili, a když jim nic neřekl, nechal jej Maegor připoutat na nádvoří hradu, aby tam mrzl a hladověl, dokud si pro něj Alyssa nepřijde.

Tajnou cestou se uprostřed noci proplížila k nádvoří. Její bratr nebyl hlídán. Nebylo třeba. Po sedmi dnech věznění bylo jeho tělo natolik zesláblé, že i kdyby jej někdo osvobodil z pout, nedostal by se po svých ani z nádvoří, natož za hradby Rudé bašty.

Když se dotkla jeho tváře, cukl sebou. Otevřel oči a cosi zamumlal.

„Bratře,” řekla tiše, „to jsem já.”

Ze skryté kapsy černého pláště s kápí vytáhla kus suchého koláče a strčila mu jej před tvář. Viserys se po něm dychtivě natáhl, div jí s jídlem neukousl také pár prstů. Polykal tak velká sousta, až se při tom dusil. Hladověji než včera, mnohem zuřivěji než předevčírem.

„Vydrž. Musíš vydržet. Brzy to skončí,” utěšovala jej. Lhala mu. Nevěděla, jak dlouho to bude trvat a kdy jeho utrpění skončí. Nemohla se zkrátka vydržet dívat na to, jak trpí.

„Rhae… musíš,” snažil se uprostřed žvýkání něco říct. „Ut… sestro, musíš pryč! Vědí to.”

Víc už jí nestihl říct. Těžká ruka v ocelové rukavici ji chytila za rameno. Než se postavila, muž jí strhl kápi z hlavy. Stál před ní bílý rytíř Královské gardy. Odstrčil ji stranou. Zvedl Viserysovu hlavu a zacpal mu nos.

„Vyplivni to!” zachrčel rytíř. Její bratr udělal, jak muž přikázal, jinak by ze skutečně zadusil.

„Nech ho být, ty stvůro!” rukama tloukla do bílého pancíře. Bylo to jako mlátit do kamenné zdi. S rytířem to ani nehlo. Chytil ji za obě zápěstí a zakroutil tak, že se bolestí sehnula k zemi a padla na kolena.

„Jsi přeci rytíř. Muž Královské gardy. Jak můžeš tohle dopustit?” naříkala Rhaena. „Máš slabým pomáhat a chránit je.”

Ser Darwell Velaryon mlčel. Odstrčil ji stranou a bránil jí dostat se k vězněnému.

Z průchodu na nádvoří se vynořila další postava. V ruce držela zapálený svícen.

„Odveď ji ke mně do věže,” řekla Tyanna a otočila se zpět do chodby. Darwell ji vedl po schodišti do komnat královy paní našeptávačů. Tyanna kráčela před nimi a svítila svícnem na cestu.

„Králi netřeba podávat hlášení. Vyřídím mu to sama. Teď se již můžeš vzdálit!” řekla Tyanna, když byli u cíle. Darwell beze slova odešel a nechal je o samotě. Rhaena se ocitla v jejích komatách vůbec poprvé. Říkalo se o ní, že má zálibu v čarodějnictví a alchymii. Vybavení v jejím pokoji tomu všemu nasvědčovalo. Nejvíce ze všeho ji zaujalo dračí vejce posazené do jakéhosi stojanu na jednom ze stolků.

„Jak jsi k němu přišla?” zeptala se, a nijak neskrývala podráždění, „jen potomci valyrijské krve se mohou dostat k dračím vejcím. A ty nejsi z dračí krve.”

„Naštěstí je kolem spousta jiných draků. I když jich v poslední době rychle ubývá.” Tyanna přistoupila k jednomu ze stolků, na nichž stálo tucet všemožně tvarovaných a různě velkých skleněných nádob. V každé z nich byla jiná tekutina. Sebrala tu, která barvou připomínala víno a nalila jej do poháru. „Aenys, Aegon, Visenya,” vyjmenovala seznam mrtvých. Pousmála se a něco přisypala do poháru. „A s Viserysem už to nebude trvat dlouho. Ne teď, když už jsem konečně chytila toho nezbedného ptáčka, co mu potají nosil žvance.” Vytáhla jakýsi špičatý měděný nástroj a obsah poháru s ním promíchala. „Až vypátrám zbytek tvé rodiny, Maegor je nechá všechny do jednoho pověsit. A pak už se z draků stane téměř vyhynulý druh.”

„O co ti jde? Jakým jeden jsi ho otrávila?” zeptala se.

„Travičství,” odfrkla si Tyanna, „To není můj styl.”

Pentosanka se k ní naklonila a neočekávaně ji políbila na rty. Překvapeně ucouvla zpět, až narazila do jednoho z alchymistyckých stolků. Tyannu její reakce očividně pobavila. Pak náhle švihla rukou a řízla ji měděným nástrojem do ruky. Uskočila stranou a chytla se za paži. Rána byla jemná a nijak zvlášť hluboká. Spíše škrábnutí. Tyanna se znovu pobaveně zasmála. Olízla jednu stranu zakrvácené špičky nástroje. Zamručela při tom, jakoby ochutnala sousto sladkého medového koláče. Druhou stranu nožíku vymáchala v poháru.

„Proč jedem kazit něco tak dokonalého, jako je dračí krev?” vysvětlovala Tynana.

„Řeknu to králi. Řeknu mu, co tu provádíš. Za tohle tě nechá serem Darwellem zbít do němoty a pak ti vlastníma rukama setne hlavu jako Alys.”

„Ser Darwell? Ten chudák s vymytou palicí, co si ani nepamatuje, jak zemřela jeho žena? Ten bije do němoty každého, o kom řeknu, že může za smrt jeho rodiny. Co kdybych králi řekla, že jsi i přes zákaz tajně donášela odsouzenému zbytky od večeře? Že se po nocích plížíš ve skrytých chodbách hradu a hledáš cestu do jeho ložnice, abys ho mohla ve spánku zadusit?”

Tyanna k ní natáhlla ruku s pohárem. „Pij!”

Rhaenna se vzdorovitě mračila a nemínila uposlechnout.

„Neměj obavy! Je to lék. Víno a trocha koření. Léčivo na mnoho ženských problémů,” sdělila jí Tyanna a demonstrativně vypila půlku poháru, aby dokázala, že ji opravdu nechce otrávit. „Ještě bych mohla jít za králem a sdělit mu pár dalších zajímavých informací. Třeba to, že daleko na severu, pod záštitou se zimním sluncem žije jistý muž tvého věku. Temně hnědé vlasy, šedé oči, černý plášť a stříbrná hvězda. Proč by ho někdo takový měl zajímat, ptáš se? Třeba proto, že pod srdcem již dva měsíce nosíš jeho dítě. Nebo raději počkáš, až se ten spratek narodí?”

Jak to může vědět? Jak se to dozvěděla? Stála vyděšená z toho, čeho je tato žena schopna.

„Pij, a pěkně do dna!” přikázala jí Tyanna znovu, „A nechtěj abych ti připomínala, jak král vymazal rod Harrowayů z tohoto světa. Karhrad je sice daleko, ale ne dost.”

Rhaena si pohár vzala a se slzami v očích pila.

 

45 AC

Darwell VIII

Vyhlédl si mezi strážemi půl tuctu mladíků, na nichž byla nervozita nejvíce znát. Bude lepší, když zůstanou zde.

„Budete držet hlavní dveře! I kdyby byl nápor sebevětší, nepovolíte!”

Jeden z hochů, v obličeji bledý jako mléko, hlasitě polkl. „Jak dlouho to bude trvat?” zeptal se.

„Dokud hostina neskončí. Dávejte pozor! Odteď jsem poslední člověk, který vstoupí do sálu. A budu také první, kdo jej opustí. I kdyby to trvalo věčnost. I kdybyste zpoza dveří slyšeli cokoliv. Dveře se otevřou jen na můj příkaz.”

Hodovní síň byla plná. Všichni mistři a stavitelé, kteří se podíleli na výstavbě Rudé bašty a Maegorovy pevnosti, byli uvnitř. Pili, jedli a zpívali. Podél stěn stály řady stráží s kamennými výrazy. Nikdo z nich se k bujarým oslavám nepřidal. Nebylo divu. S vědomím, co se za pár okamžiků stane, by veselí nepředstíral ani on. Stavitelé se však zdáli být již natolik opilí, že si ozbrojenců nevšímali.

Když se za ním zavřely dveře, přistoupil k němu ser Addison. „Na jaké znamení?” zeptal se.

„Na moje.”

„A to?”

„Jsem si jistý, že to poznáš,” odpověděl mu a vydal se středovou uličkou na druhý konec sálu. Několik opilců se mu postavilo do cesty. Jeden z nich ho chytil za rukáv a nabízel mu pohár vína. Mávnutím ruky ho odbyl a pokračoval dál. Mračil se tak, že jej nikdo další s pitím neobtěžoval. V čele hlavního stolu seděl mistr Gormund. Posadil se vedle něho.

„Tak tedy nakonec poslal tebe?” zeptal se mistr. „Trochu jsem doufal, že to bude sám král osobně. Ale nakonec jsem vlastně rád, že jsi to právě ty. Ach ano, vím proč jsi tu.” Mistr seděl vzpřímeně v křesle a pozorně ho sledoval. Před ním na stole stál vrchovatě naplněný pohár se sladkým likérem. Zdálo se, že je Gormund jediným z oslavenců, který dnes v noci ještě není opilý.

On o tom ví? Očekával to již delší dobu, nebo něco poznal až nyní? Znejistily ho vlastní myšlenky. Váhavě se rozhlédl po sále.

„Neměj obavy. Nikdo z nich nemá ani tušení. A jestli ano, sami se bojí uvěřit tomu, co se jim při pohledu na tebe a všechny ty vojáky okolo honí hlavou.”

„Pokud víš, proč jsem přišel, proč tu stále sedíš. Proč jsi neutekl?”

„Víš, sere Darwelle. Jsem starý muž. Běhání už mi moc nejde. Vždycky mě živily mé ruce a nápady. Nikoli mé nohy. Stavěl jsem tento hrad kámen po kameni s vědomím, že někde ve tmě na mne čeká hladový meč. Věděl jsem, že až své dílo dokončím, ten meč bude nasycen mou krví. Takový už je dnes osud umělců.” Mistr Gormund seděl v klidu a tvářil se, že je se svým osudem smířený. „Má ten meč nějaké jméno, sere?” Pohlédl na jeho zbraň.

„Příliv.” Tasil jej z pochvy a položil před mistra na stůl. Pár opilých pohledů to přilákalo, ale brzy se opět navrátili k jídlu, pití a zpěvu.

„Jsem poctěn. Skutečně mistrovská práce. Zdá se, že i s vlastní smrtí mohu být spokojený,” řekl Gormund s ledovým klidem. „Jakýpak příliv asi čeká na tebe, sere?”

„Já nejsem umělec jako ty.”

„Ale ano, jsi. Být mistrem v zabíjení a vládnout zbrani jako nikdo jiný, je také umění. Máme společného víc než si myslíš, sere. Například, oba jsme si zvolili sloužit. Zvolili jsme si být nevolníky, abychom ve stínu obrů kráčeli ku vlastnímu mistrovskému dílu. Pravda, možná jsem nepostavil ten největší, ani ten nejnedobytnější hrad v celém království. Ale to, na co jsem opravdu hrdý, stojí v trůnním sále. Stovky a stovky mečů, na nichž sedí král. Meče čekající ve tmě na svou další krev. To je skutečné mistrovské dílo, ne hrad a jeho tajemství, kvůli kterému tu dnes všichni sedíme. Rudý hrad je jen kulisa stojící okolo Železného trůnu. Škoda, že už se nedožiji toho tvého.”

Mistr se na okamžik odmlčel. „Už mi z toho povídání nějak vyschlo. Myslím, že je čas, abych dopil svůj pohár. Tak tedy, na krále! Nechť tajemství zůstane navždy tajemstvím!”

Mistr Gormund zvedl pohár ze stolku a obrátil jej do úst. Ve chvíli, kdy zaklonil hlavu, aby vypil i poslední kapky z poháru, odhalil před ním svůj krk.

Darwell sevřel ruku v pěst a znovu narovnal. Stále žije. Stále slouží. Popadl Příliv a jediným svižným pohybem ťal do mistrova obnaženého hrdla.

 

47 AC

Harlan X

Vstupní branou do Řekotočí je pustili tak hladce, jakoby jim to tu patřilo. Sotva muži u brány spatřili tvář jeho společníka, bez řečí je nechali projít.

„Tohle mi budeš muset vysvětlit. Jsme spolu na cestě už tolik dní a ještě ses mi nepochlubil, že jsi ve službách lorda říčních krajin.”

Willam Wells si z hlavy sundal polopřilbu a nervózně se poškrábal v upocených vlasech. „Ne tak docela,” řekl. „Vysvětlím ti to později, jen co najdeme…”

„Á, příteli!” přerušil je hlas jiné osoby. S rukama rozpřaženýma k obejmutí se k nim hnal Yrwin Royce. V patách mu pospíchala Elmi. Harlan vyvalil překvapeně oči. Svět je malý. Nakresli jej do mapy, a bude ještě menší. Tak to říkával mistr Harm, vzpomněl si.

„Tebe také pozvali na oslavu?” otázal se zmateně a objal dobrého kamaráda. „To musí být největší svatba nového věku, jestli je tu tolik hostů z celého království.”

Yrwin se zatvářil nechápavě. „Ty jsi mu to ještě neřekl?” zeptal se sera Willama. Ten zakroutil hlavou ze strany na stranu. „Pojď dovnitř, Harlane! Sudy jsou již naraženy. Napijme se a já ti to mezi tím vysvětlím.”

V hodovní síni lorda Tullyho vládlo bujaré veselí. Nikoho z přítomných lidí neznal a nikdo neznal jeho. Posadili se s Yrwinem na lavice u jednoho z dlouhých stolů a objednali si rohy černého piva. Elmi se také dožadovala jednoho z nich, ale Yrwin jí to zakázal. „To je pití pro chlapy,” řekl, „Na, tu máš. Cucej si tohle!” Postavil před ni pohár s červeným vínem. Dívka se napila a kysele se zakřenila, až jí z toho uši zrudly jako dvě rajčátka. Po zbytek hostiny už raději pila jen citrónovou vodu.

„Lord Tully se s nikým nežení. To král,” vysvětloval Yrwin, když už měli oba vousy od pěny. „Bylo vyhlášeno všeobecné veselí. Všichni lordové na to nejspíš z vysoka pečou, ale lord Tully se toho rozhodl patřičně využít.”

„A s kým se král žení? Vždyť má ještě dvě manželky,” zeptal se. Ta informace pro něho byla velkou novinou. Ve vesnicích, které cestou potkávali, se o ničem takovém nemluvilo.

„No, to je právě ta věc,” řekl Yrwin a jeho hlas o něco potemněl. „Říká se jim Nevěsty v černém. Jsou tři a všechno jsou to vdovy. Král si je dnes bere všechny naráz, a jestli to zvládne, tak je také dnes všechny obtěžká.”

Harlan si dopřál velkého loku piva, aby nemusel nic říkat. Napadla ho věc, které se obával už dva roky. Yrwin to zřejmě vytušil a tak nechodil dlouho kolem horké kaše. „Máme tedy čtyři mladé královny. Ta první Ceryse už je pod drnem. Prej nějaká nemoc nebo co. Ale víš jak to chodí na královském dvoře. Potom Tyanna z Pentosu. O té už jsi jistě slyšel. Prý konkubína, a králův havran. A teď ty tři nové. První z nich je Jeyne Westerling. Vdova po Tarbekovi. Královi vyslanci ji doslova vyfoukli lordu Casterlyovy skály přímo pod nosem. Pak jakási Elinor Costayne. Manžela jí zabili na Dračím kameni, když pomáhal Alyss Velaryon prásknout do bot. Moc o ní nevím, ale prej je to zatraceně pěkná ženská. Škoda jí pro takového krále, říkám si. No, a ta poslední nevěsta je Rhaena,” řekl a víc už nebylo třeba dodávat.

„Zdá se mi to. Nebo je to pivo nějaké slabé?” zeptal se Yrwina po delší odmlce. Měl chuť se dnes v noci pořádně opít.

„Upřímě, je to chcanka. Ale na tom nezáleží. Pojď, chci tě s někým seznámit.”

Yrwin přikázal své dceři, aby se od stolu nehnula ani na krok a vydal se do hradního sklepení. Harlan mu kráčel v patách. Jdeme vykrást lordovy osobní zásoby? chtěl se zeptat, když ho Yrwin předběhl s jinou otázkou: „Věříš mi?”

„Měl bych mít důvod nevěřit?”

„Za těmito dveřmi ti nic nehrozí. Chtějí se tě zeptat jen na pár otázek. Nic víc,” řekl Yrwin a pěstí zabušil na dveře. Třikrát. Pak chvíli počkal a poté ještě dvakrát. Když jim otevřeli, vklouzli oba do malého sklípku. Uprostřed sudů a zásob na zimu byl kulatý stůl a kolem něho hlouček lidí. Mnoho z nich neznal, avšak pár známých tváří tu bylo. Vzadu opřen o jeden ze sudů byl Willam Wells. U stolu seděl Yrwinův bratr Andar Royce a byla tu také Orrella Otherys. Když si všiml braavoské pašeračky, hned pochopil, koho má Elmi za svůj vzor v oblékání a česání.

Ostatní z přítomných mu byli postupně představení. Starý a šedivý lord Tully. Lord Mooton z Panenského Jezeří a syn bývalého pobočníka krále Oryse Baratheona, princ Robar Baratheon.

„To je on?” zeptal se lord Mooton nevěřícně. „Čekal jsem někoho trochu jiného.”

Princ Robar mu pokynul, aby přistoupil blíž. „Ty jsi prý chlapec, co zná tajnou cestu do Rudé bašty?”

Ach ták. Tak o to tu jde. Kvůli tomuhle mě sem Willam táhl přes půl království.

„Neví!” vykřikl Mooton, když dlouho neodpovídal. „Neříkal jsem to snad? Tenhle a Rhaena? To dřív začnou z nebe padat jitrnice, jestli si královská ženská začne s takovým otrhancem od cesty.”

„Drž hudu Lucasi!” okřikl jej Robar, „Na lososa jsi nějak moc hlučný. Ptal jsem se jeho a ne tebe.”

Dal jsem slib, že o tom nikomu nikdy nepovím. Je to naše tajemství. V kapse nahmatal červenou stuhu a pevně ji sevřel v pěsti, až se mu malé rubíny zaryly do dlaně.

„Mluvím jménem královny. Pravé královny, Alyss Velaryon,” vysvětlil mu princ Robar. „Muži, kteří tu sedí okolo stolu jsou ti, kteří podporují jejího syna Jaehaeryse v nároku na trůn. Tady tvůj přítel Yrwin se zapřísahal, že tajnou cestu do hradu znáš. Je to pravda?”

„Už je to dávno,” podotkl Harlan. „Tehdy ještě nestála Maegorova pevnost.”

„Nám stačí dostat se za vnější hradby,” řekl ser Andar.

„V tunelu je padací mříž. Dá se otevřít jen zevnitř.”

„To se dá zařídit,” řekl Willam. „Takže cestu znáš?”

„Znám,” přiznal a mračil se. „Jestli se chcete vplížit dovnitř a stáhnout krále z trůnu násilím, je mi to jedno. Ale jestli vám tu cestu ukážu, mám podmínky.”

 

Rhaena X

Příliš brzy, příliš brzy. Hnala se ji hlavou jediná myšlenka. Šest měsíců je na porod příliš brzy. Pospíchala co jí nohy stačily. Když vtrhla do ložnice Jeyne Westerling, praštil ji do nosu zápach z vykuřovadla. Septon se nahlas modlil k sedmi a prosil za odpuštění. Rozehnala porodní báby a spatřila, že porod je již u konce. V proutěném koši vedle postele leželo ve zkrvavených látkách malé dětské tělíčko. Odporné a pokroucené. Bez očí a s malými, jakoby zaknělými křídly na zádech. Když to spatřila, vyběhla jí do krku večeře. Hned ji spolkla zpět, aby se nepozvracela úplně. Ještě před okamžikem chtěla septona okřiknout a vyhodit jej i s vykuřovadlem ven. Teď však za silnou vůni kouře byla ráda. Jeyne ležela v posteli stejně schoulená jako nemluvně a plakala. Vzala svou kamarádku za ruku a utěšovala ji.

„Kdo to řekne králi?” zeptal se vyděšeně někdo z přihlížejících. Maegor byl tou dobou již na cestě zpět z bitevního pole. V bitvě u Kamenného Mostu uštědřil stoupencům Nuzných druhů a Válečníkových synů další drtivou porážku. Na hřbetě Baleriona tu bude dříve, než zapadne slunce. Do té doby snad máme čas.

Napadlo ji králi lhát. Domluvit se se všemi přítomnými, že došlo k nehodě, kvůli které Jeyne potratila. To je hloupost. Napomenula sama sebe v duchu. Co ten předčasný porod vlastně způsobilo? Napadlo ji. Zrovna se snažila z Jeyne vymámit tu informaci, když všichni v místnosti utichli, jako když utne.

Ohlédla se. Ve dveřích stál Maegor. Dosud oblečen ve válečné zbroji, špinavé od zaschlého bláta a krve. U pasu zbraň a na ramenech plášť. Z výrazu jeho tváře jí přeběhl mráz po zádech. Pomalu vešel dovnitř a zastavil se nad proutěným košem.

„Zrada,” zamumlal sotva slyšitelným hlasem. Pak se podíval na svou manželku, ležící ve zkrvavených prostěradlech.

„Zrada!” zakřičel náhle tak nahlas, až se polekaně kousla do jazyka.

Maegor prudce vytasil Černožár. Popadl křičící Jeyne za vlasy a vytáhl ji i s ložním prádlem na okraj posele. Než stihl kdokoli cokoli udělat či říci, král máchl mečem. Jedním jediným pohybem ukončil život další ze svých manželek.

Se zuřivostí v očích se podíval po ostatních v místnosti. Všichni byli bledí ve tváři a nikdo se neodvažoval ani pohnout. Maegor se díval jako opilý, i když opilý nebyl. Poté, jakoby si toho teprve nyní všiml, zvedl ruku,, ve které za vlasy držel useknutou hlavu a hodil ji do koše k mrtvému plodu.

Rhaena nevěděla, kde v tu chvíli vzala odvahu, ale hrdě se postavila. Měla chuť se na něho vrhnout a rozbít mu hlavu čímkoliv, co by v tu chvíli měla po ruce. I když by ji nejspíš čekal stejný osud jako Jeyne, možná by Maegora stihla alespoň vážně zranit. V mžiku u ní však stál bílý plášť sera Darwella, který se v místnosti zjevil jako duch a jakoby jí četl myšlenky. Ucítila na paži jeho ocelovou rukavici.

Maegor k ní přistoupil a zdviženým ukazovákem jí namířil do obličeje. „Dnes v noci budeš lepší než ona. Protože jsi lepší než ona.” řekl a odešel.

Tu noc za ní přišel, jak slíbil. Nejprve ji zbil. Poté z ní strhal šaty a vzal si ji. Tak tvrdě jako nikdy předtím.

 

48 AC

Darwell IX

„Převést draky z Dračího kamene do Dračí jámy na Rhaenysin pahorek možná zapůsobilo na obyvatele města, ale na lordy a rytíře zalezlé v jejich hradech rozhodně ne. Co Jaehaerys veřejně vyřkl svůj nárok na trůn, přestávají létat havrani z více a více míst,” oznámil velmistr členům rady.

„Navrhuji veřejně prohlásit jednu z Rhaeniných dcer za tvou právoplatnou dědičku“, navrhl králi lord pobočník Celtigar, „Tím bude princ vyčleněn z dědičných nároků na trůn. Samozřejmě jen do doby, než tvoje veličenstvo získá legitimního potomka.”

„Tím je chceš porazit?” otázal se lord Rykker hořce. „Spíš nám řekni, jak chceš zastavit vojska z Řekotočí, Bouřného konce a Driftmarky?” dožadoval se odpovědi, zatímco prstem ukazoval na prázdné křeslo admirála královské flotily, kde měl sedět lord Daemon Velaryon. „Schovávat se za kus papíru nám nepomůže.”

„Nechal jsem svolat vazaly,” řekl Celtigar stručně.

„A kde jsou? Mám pocit, že jsem tu výzvu vyslyšel jen já. Ani ten zatracený lord Towers z Harrenova tu není,” rozčiloval se Rykker a otíral si zpocené čelo.

Všichni členové rady se dohadovali a plánovali. Mluvili jeden přes druhého, až z toho Darwella začínala bolet hlava. Jediný, kdo mlčky seděl a jen poslouchal, byl král.

Poradu přerušil příchod královského kurýra. Dag Hammars, jak se muž v širokém klobouku představil, rozložil před radu na stůl všechny důležité pergameny a pečetě, které jej opravňovaly být královským kurýrem. Listiny podepsané již Aegonem Dobyvatelem a jeho sestrami. Strážci severu, jihu, východu i západu. Lordy protektory, včetně pečetí z Dorne, Braavosu, Pentosu, lorda velitele Noční hlídky i Nejvyššího septona ve Starém Městě. To vše z něho činilo muže, jehož hlavu chránily před kýmkoli a téměř kdekoli ty nejvyšší tresty. Havrani jsou v nošení zpráv rychlí a neomylní. A však nikdy nemohou zaručit, že informace dorazí do správných rukou, nebo tam, kam nejsou naučeni létat.

Poté, co byl kurýr náležitě představen, vytáhl ze svého zavazadla jeden z tubusů. Byl to složitý mechanizmus vyráběný až v dalekém Braavosu, v jehož dutém středu byl ukryt pergamen s informacemi, určenými pro adresáta. Otáčel kovovými kroužky na obvodu tak dlouho, dokud se neozvalo kovové cvaknutí. Poté z tubusu opatrně vyjmul nejprve trubici s tekutinou, která by při nesprávném otevření znehodnotila nesenou zprávu a posléze vytáhl samotný pergamen.

Tyanna si chtěla od muže zprávu vzít, ale Dag byl nekompromisní.

„Do vlastních rukou,” řekl a předal pergamen králi.

„Darwelle,” oslovil jej král, když dočetl, “odveď našeho hosta do jednoho z pokojů. Ať se může najíst a odpočinout si. Zítra se opět vydá na cestu.“

S úlevou vyvedl královského kurýra ven z Maegorovy pevnosti na nádvoří hradu. Vydali se do věže pro dvorní osazenstvo. Před vstupem do věže se jej Dag otázal, zda jsou na hradě přítomny také královy manželky.

„Zajisté. Mluvit s nimi můžeš ale jen, pokud k tomu král svolí.”

„Jsi zkutečně vzorný příklad věrné služby, sere Darwelle,” řekl Dag takovým tónem, že nedokázal odhadnouz, jestli je to pochvala, či urážka. „Zdá se, že jsi poslední Velaryon, který tu zůstal. Budeš chránit krále i proti vlastním příbuzným?”

„Je to má povinnost. Přísahal jsem.”

„Zajisté.” přitakal Dag. „Mám to štěstí, že jsem se v životě setkal již se všemi z tvé rodiny. Znal jsem dokonce i tvou zesnulou manželku, Oriannu. Byla to výjimečná žena.”

Darwell položil ruku na jílec meče, aby potlačil nutkání, dát tomu muži jednu do zubů. Dag si toho všiml, ale nepřimělo ho to změnit téma.

„Mám tu jednu velmi starou kryptiku z doby, která by tě mohla zajímat,” řekl kurýr a vyndal zpod hábitu jeden z kovových tubusů. „Víš, můj otec i můj děd a praděd, kteří založili cech královských kurýrů, byli velmi pečliví muži. Vždy si potrpěli na přísném dodržování pravidel. Však víš, šlo o čest a dobrou pověst. Tato zpráva je jedenáct let stará a rozhodně není adresována do tvých rukou. Takže ti ji nemohu předat. Potíž je v tom, že ta osoba dnes již nežije. Můj praděd by nepochybně trval na tom, že nedoručitelná kryptika musí být neprodleně zničena. Jsem však ochoten udělat malou výjimku. Doručit ji náhradnímu adresátovi. Věřím, že její obsah ti poskytne více informací, než ti královští zvědové naslibovali za posledních jedenáct let tvé služby.”

Stáli před vstupem do věže a mlčeli. Darwell váhal, zda tomu muži uvěřit, či ne. Pohlédl vzhůru na cimbuří hradu. Nad vstupní branou do Rudé bašty byla řada kůlů s nabodanými hlavami popravených. Někdo měl tu odvahu je všechny spočítat a dostal se až za hranici dvou tisíc. Přesto mezi řadami ohlodaných lebek viděl ještě pár volných míst. Stačila by trocha času a mrchožrouti by se postarali o to, aby kurýrova, či moje hlava pěkně splynula s davem.

„Takže,” přerušil Dag napjaté ticho, „komnaty královny Rhaeny jsou tudy?”

 

Rhaena XI

Bosá pomalu a neslyšně kráčela po parketách ložnice k velké posteli s nebesy. Náhle šlápla na cosi ostrého a málem vykřikla bolestí. Rukama si zakryla ústa a v duchu zaklela. Postava ležící na posteli se ani nepohnula a spala klidně dál. Na stolku vedle postele ležel jeho meč. Obnažená ocel, připravená, aby se pro ni mohl rychle natáhnout, kdyby ho uprostřed noci někdo nečekaně vzbudil. Pomalu jej zvedla a prohlédla si čepel v měsíčním světle. Velký rubín vsazený do rukojeti se leskl jako dračí oko. Držela meč oběma rukama přímo nad spícím manželem. Valyrijská ocel je ostrá a lehká. Tak ostrá, že by i jí stačilo jedno mávnutí meče a Maegor by byl mrtvý. Nejsem jako on. Nejsem vrah. Zabijí ho jiní. Už to nebude trvat dlouho. Králových stoupenců je s každým dnem méně a méně.

Odkulhala zpět k tajnému vstupu do ložnice a prolezla jím do černého tunelu. Lezla po čtyrech a na slepo. Musela být opatrná, aby si o obnažený Černožár nepořezala ruce.

Tajné chodby které nechal Maegor vyhloubit ve vnitřní pevnosti hradu neznala tak dobře jako ty ostatní, ve kterých se plížila jako malá. Měla strach, že než se dostane k průchodu do velkého trůnního sálu, bude již svítat.

Za tajnými dveřmi ji překvapila černá silueta stojící postavy. Polekaně jí srdce vyskočilo až do krku, než si všimla stříbrné spony ve tvaru hvězdy. S velkou úlevou padla Harlanovi do náruče.

„Má rubínová hvězdo,” držel ji a líbal na tvář.

„Prosila jsem tě, abys na mne zapomněl. Cožpak tě omrzel život, má lásko?”

Společně prchali tmou skrze trůnní sál. Na chladné mramorové podlaze pleskaly její bosé nohy. Skrze barevná vykládaná skla dovnitř proudily paprsky měsíčního světla. Vykreslovaly zlověstný obraz Železného trůnu. Obrovitého monstra nad nímž visela očištěná lebka Aegonova draka. Maegor přikázal po bitvě nad Božím okem ostatky Stříbrokmita přivést do města, avšak mrchožrouti a řezníci byli rychlejší a tak se královým mužům podařilo získat jen dračí hlavu. Ten obraz tam nad nimi stál jako zlé znamení.

„Musíme pro mé dcery. Kde jsou?”

„Šli pro ně ostatní,” řekl Harlan a vedl ji za ruku dál. „Dobří muži, moji přátelé. Musíme se odsud co nejrychleji dostat.”

Sotva to Harlan dořekl, zničeho nic se zastavil a zapotácel. Něco nesrozumitelného zamumlal a ohnal se mečem do tmy. Nikdo tam však nebyl a čepel prořízla pouze černý noční vzduch. Harlan se znovu zapotácel. Pustil její ruku a chytil se za krk. Rhaena nechápala co se děje, dokud se několik kroků před ní neozval smích.

Jako mrknutím se ve tmě objevil plamínek svíčky. Před ní stála Tyanna a smála se. Světlo plamene pod její bradou vykreslovalo její tvář v děsivých tvarech.

„Copak to tu máme? Dvě hrdličky co spěchají za šťastným koncem?” Tyanna se znovu zasmála a cosi před ně hodila do vzduchu. Oslepil ji nečekaný záblesk bodavého světla a najednou byla všude kolem neproniknutelná tma. Než se její oči znovu přizpůsobily tmě, Tyanna ji neslyšně obešla a něčím udeřila do boku. Ohnala se Černožárem, ale nikoho netrefila. Harlan ležel na zemi a rukou se natahoval po něčem ve tmě.

„Mám to ale štěstí,” zašeptala Tyanna. „Valyrijská krev a stará krev Prvních lidí. Společně na dosah ruky.”

Náhle se v paprscích měsíčního světla objevila další postava, kterou Rhaena neznala. Stála v černém plášti nad Harlanem a něco mu vtiskla do dlaně. „Je to jen přelud, Harlane. Vypij to a hned to přejde,” řekla mu neznámá žena a sejmula si kápi z hlavy.

„Ty?” zasyčela nevěřícně Tyanna a couvla od nich několik kroků zpět.

„V chrámu Němých hlasů dnes v noci zpívají tvé jméno,” řekla záhadná žena, ve světle svíce a měsíce se zaleskly její oči. Jedno fialkové, druhé zlaté. „Slepí z bludišť Lorassymu se již nemohou dočkat, až tě znovu spatří.”

„To jsi mě celé ty roky hledala jen kvůli tomu?” Tyanna odkudsi vytáhla malou stříbrnou dýku. „Všichni do jednoho si to zasloužili. I tihle tady kolem nás. Jsou stejní jako oni.”

Harlan již stál na nohou a znovu ji chytil za ruku.

„Jděte a neohlížejte se!” přikázala jim cizinka. „Já se o ni postarám.”

„Mě nezabiješ!” vyhrožovala Tyanna své soupeřce.

„To ani nemám v úmyslu. Zasloužíš si něco lepšího.”

Harlan ji táhl za ruku pryč. „Musíme jít! Musíme odsud zmizet. Když Orrella řekne, že se nemáme ohlížet, tak je záhodno ji poslechnout.”

 

Darwell X

„Řekni jak se jmenuješ, špíno!” zařval ser Addison Kopec na zajatce a hodil jej ke královým nohám. V soláru byli všichni rytíři Královské gardy. Ser Humfrey dovnitř přivedl princezny Aereu a Rhaellu. Obě děvčátka měla na tvářích slzy jako hrachy.

„Tebe já znám,” řekl Maegor překvapeně. „Ty jsi syn lorda Royce.”

Ser Robar Royce plivl před krále krvavou slinu.

„Švábi a krysy! Tu jejich drzost ztrestám. Kde je ten druhý?” zeptal se Maegor.

„Darwell ho nechal uprchnout podzemním tunelem,” řekl Addison temným hlasem a podezřívavě na něj zašilhal.

„Byl těžce raněn. Nebude daleko,” namítl na svou obhajobu.

„Můj králi,” volal jeden ze stráží, který k nim právě přispěchal a vyrušil je, „V trůnním sále… měl bys to vidět na vlastní oči.”

Všichni pospíchali přes nádvoří do Velkého sálu. Černá noční obloha se již pomalu měnila v nachovou. Za králem se hnali jeho lovečtí psi spolu s dvorním bláznem Sanderem. Na první pohled v sále nespatřili nic neobvyklého, než si všimli, že na vrcholku Železného trůnu sedí královna Tyanna s rukama od krve.

Dva bílé pláště ji stáhly dolů a přitáhly před krále. Maegor na ni křičel a dožadoval se vysvětlení. Tyanna se však jen smála jako smyslu zbavená.

„Mluv ženská! Nebo ti jazyk nechám rozvázat rožhaveným železem.”

Darwell si všiml, že krev na jejích rukou je nejspíš její vlastní. Když ji rytíři pustili na zem, královna se zakousla do jednoho ze svých prstů a sála si vlastní krev.

„Bohové, ona se zbláznila. Jako támhle Divoký zajíc.” Sander když uslyšel své jméno, udělal kotoul a zastříhal plátěnýma ušima.

„Mrtví jsou mrtví,” zamumlala Tyanna, „Všichni jsou mrtví, tak jako ty,” ukázala okousaným prstem na Maegora. „Všechny jsme je zabili. Cožpak si nevzpomínáš? Popravil jsi jejich muže a já otrávila jejich děti. Všechny tvé děti. Ty jejich spratky, malé dráčky, co jim zevnitř ohlodávali vnitřnosti.”

„Co to říkáš?” Král chytil Tyannu pod krkem a zvedl ji do vzduchu.

„Všichni jsou mrtví a ty s nimi,” zasípala, než ji znovu pustil na zem. „Cožpak to nechápeš? Černý stín je nad tvou hlavou. Kletba byla vyřčena a ty jsi ji zpečetil prolitou krví. V krvi je nevídaná síla.” Tyanna se na chvíli odmlčela, aby olízla pramínek krve stékající jí po paži dolů k lokti.

„To není pravda. Žádná dračí krev ten den prolita nebyla!”

Tyanna se rozesmála šíleným smíchem, „I v krvi Prvních lidí je síla. Prastará a mocná. Lvi, vlci, všichni jí v žilách trochu mají.”

„Můj meč!” zakřičel Maegor rozkaz. Ke králi přispěchal panoš. „Můj pane, tvoje zbraň je pryč.”

Král sprostě zaklel.

„Darwelle!” Maegor si od něho vyžádal Příliv.

„V krvi je síla. Tomu již neunikneš Maegore Krutý,” řekla Tyanna, když ji dva rytíři chytili za paže. „Maegore prokletý.”

Než jí král vrazil do hrudi meč a vyřízl srdce, pohlédla na něho. Než život v jejích očích vyhasl, vydechla poslední slovo s pohledem upřeným na jeho tvář. Z úst nevyšel žádný hlas, ale z pohybu rtů vytušil, co bylo tou poslední myšlenkou.

 

Harlan XI

„Mám o ně strach,” řekla mu Rhaena, když se na smluveném místě již dobrou hodinu nikdo neukázal. Nedorazila ani Orrella, ani ser Andar a Willam. „Určitě se jim něco stalo.”

„Musíš odletět. Brzy si někdo všimne, že stráže u Dračího doupěte chybí. Leť na Driftmarku. Lord Velaryon je podporovatelem tvého bratra. Do města co nevidět dorazí vojsko lorda Baratheona a začne obléhání. Pak už se z města nedostaneme. Leť a meč vezmi s sebou. Já tu počkám na ostatní,” naléhal na svou milovanou. O něco později pak pozoroval z uličky Blešince, jak se z Rhaenysina pahorku na oblohu vznesla Snářka. S úlevou si oddechl. Ale jen na moment, než si v záři vycházejícího slunce všiml, že na jejím hřbetě nikdo nesedí.

„Já se tam dnes v noci vrátím,” řekla mu, když ji opět našel. „Nemohu je tam nechat. Ty Maegora neznáš. On jim ublíží, když se nevrátím. Vím to.”

„Tajné cesty teď již budou hlídané. Oba dva nás chytí a popraví,” řekl jí smutně.

„Mě ne,” řekla s ledovým klidem. „Prosím, nech mě tam jít samotnou.”

Vyndal z kapsy červenou stuhu s rubíny a uvázal ji Rhaeně okolo krku.

„Jestli má mít tenhle příběh smutný konec, tak ať. Ale podruhé už tě odejít nenechám.”

 

Darwell XI

„Neměli jste se vracet,” řekl zlověstvým hlasem, když za dvěma vetřelci zaklaply padací dveře.

Maegor jim přikázal hlídat tajné cesty vedoucí do hradu. Zbytečná práce, pomyslel si. Jen hlupák by se sem vracel takto brzy a ještě stejnou cestou. Zmýlil se.

Muže, který doprovázel královnu přemohl snadno. Nebyl to nijak zvlášť zdatný šermíř. Ani zkušenostmi, ani postavou. Dal si však záležet na tom, aby svého soupeře nezabil. Vlastně ani nevěděl proč to dělá. Mohl jsem jim dopřát mnohem čistější a rychlejší smrt než je čeká, napadlo ho, když je s Addisonem vedli ke králi.

Rhaena je prosila o smilování. O pomoc. Nabádala oba bílé pláště ke zradě proti králi. Zvláště pak apelovala na jeho samotného. Koutkem oka zašilhal po svém druhovi ve zbrani. Dával královně jasně najevo, na čí straně stojí rytíř královské gardy. Cítil však, že Addison si o tom myslí své. Neměl jsem jí pomáhat v tom útěku. Co to do mě vjelo? Jsem stejný hlupák jako oni.

Cestou potkali pravého hlupáka. Tedy alespoň toho, o kterém se to bez pochyby vědělo.

„Kde je král?” zeptal se Sandera ser Kopec.

„V trůnním sále, přeci. Se svými rádci. S věrnými co mu zůstali, přeci.”

Blázen je vedl k Železnému trůnu. Na nádvoří na ně dýchl chladný večerní vzduch. Trůnní sál byl již prázdný. Na stěnách hořelo několik posledních loučí a členové královy rady se již rozešli za svými povinnostmi. Nebylo jich málo. Ze západu i z jihu se blížila vojska lordů řek a bouří. V ulicích města se znovu probouzela povstalecká vlna a pokusy o sabotáže byly opět na denním pořádku. Nebýt draka a jeho hrozby, situace by byla již beznadějná.

Maegor seděl na vršku trůnu, zahloubán do svých myšlenek. Když spatřil koho mu přivedli, zatvářil se nadmíru spokojeně.

„Sandere! Přiveď princezny,” přikázal král, a blázen odběhl splnit jeho rozkaz. „Jejich matka se s nimi jistě znovu ráda shledá.”

Dovedl královnu k jednomu z Maegorových Pomníčků spravedlnosti a připoutal jí k zápěstí bytelný okov, tak jako již mnoha jiným před ní. Addison udělal totéž se zajatým mužem. Maegor si ho přísně prohlédl.

„Tak s takovouto lůzou se nyní zahazuješ, má drahá? Vybrala sis raději život mezi šváby a krysami? Vkládal jsem do tebe mnohem větší naděje. Ale vidím, že jsi pro náš rod jen zklamáním. Slabomyslná výchova mého bratra z tebe učinila to, čím jsi. Ale ještě není pozdě. Ještě se dá ledasco uzdravit. Krví se dá vyléčit mnohé. V krvi je totiž síla, jenž se dá tvarovat k úžasným věcem.“ Maegorovy ametystové oči vzplály vzrušením.

Divoký zajíček vláčel obě dívky za ruce a nohama vykračoval v tempu jakéhosi tance. „Ta-da-dý, ta-da-dá! Ta-da-dý, ta-da-dá!” broukal si do rytmu melodii i přesto, že se mu obě malé dívky snažily vší silou vytrhnout z rukou. U úpatí Železného trůnu se to jedné z nich opravdu podařilo. Rozeběhla se ke své matce, ale zakopla a upadla přímo k Darwellovým nohám. Nehnutě na ni civěl. Uplakané malé devče. Bylo jí sotva pět nebo šest let. Jako vejce vejci podobná své sestřičce. Krásu zděděnou po matce a s dětskou nevinností, jenž se jí v slzách kutálela po tvářích na špinavou zem. Stříbrné vlásky spletené do několika malých copánků. Vzpomněl si, že i jeho vlastní dcera nosila podobné.

„Tatínku! Pomoz nám!” ozval se zoufalý hlas v jeho hlavě. Ten hlas neslyšel už několik let, uvědomil si. Naposledy v den soudu sedmi před Septem vzpomínek.

Sehnul se a pomohl dívence na nohy.

„Přiveď ji sem!” rozkázal král. Malá Rhaella na něho hleděla vlhkýma očima. Zůstal stát jako socha. Nemohl se pohnout. Nechápal co se to s ním děje. Pak slyšel vlastní ústa, jak vyslovila jediné slovo.

“Ne!” vykřikl. Náhle jej cosi udeřilo zezadu do zátylku a on padl do tmy.

Probudil se na dřevěné podlaze pokryté rohožemi. V pokoji voněl čerstvý chléb a pečené vepřové. „Má lásko,” zamumlal do rákosí, na němž ležel. Z pozvolného usínání ho vytrhl výkřik. Prudce vstal a rozhlédl se. Jeho dům hořel. V kaluži krve před ním ležela roztržená dětská panenka. „Orianno!” vykřikl a vyběhl ven z domu zadním vchodem. Uprostřed zahradního jezírka plavalo nehybné tělo. Skočil do vody a snažil se svou ženu vytáhnout ven. „Proč? Proč jsi to udělal, tatínku?” Když se ohlédl, ve dveřích domu stála jeho dcera. Z rozbité hlavy jí tekla krev. Znovu pohlédl do svých rukou. Tělo jeho ženy bylo pryč. Klečel uprostřed jezírka plného tmavé krve úplně sám.

Najednou viděl, jak se po dřevěných parketách kutálí kovový tubus. Pergamen, který svíral mezi prsty byl určen pro jakéhosi starého alchymistu. Vzkaz mu nebyl doručen, neboť stařec spáchal sebevraždu. Uvázal si oprátku a oběsil se ve vlatní pracovně.

Někde v dáli štěkali psi. Tělem Tyanny projížděla čepel Přílivu a přitom hleděla na něho. Její rty se pohybovaly v rytmu poslední myšlenky. V rytmu posledního slova. Lež. Psi hltali její čerstvě vyřízlé srdce.

Vidiny přicházely a odcházely jedna po druhé. Náhle ležel na lůžku a sténal bolestí. Někdo volal, ať ho svážou než si ublíží. Pozdě. První věcí, kterou našel, si do ruky vyryl písmena. Lež.

„Bude to fungovat?” zeptal se mladý muž, stejně starý jako on. Tehdy byli ještě oba mladí. Starý alchymista páchnoucí sírou přitakal. „V krvi je síla,” řekl.

„Jak velká?” zeptal se mladý muž.

„Stačí slovo a přesvědčíš se sám.”

Stál ve dveřích svého domu, z něhož se k němu linula vůně dobrého jídla. Ve dveřích do kuchyně viděl, jak si jeho dcera hraje s hadrovou panenkou.

„Jsou muži, jenž se zrodili, aby vládli,” řekl Maegor, “a jsou ti, jenž se zrodili být otroky. Hemžící se švábi a krysy. Chápeš, co tím chci říct, příteli?” Maegor se ohlédl dveřmi do jeho domu. „Nyní jdi a zabij!”

A tak Darwell šel a zabíjel. Zabíjel Nuzné druhy. Stínal hlavy Válečníkových synů. Pěstmi drtil obličej tesaře Hootta, dokud nezůstala jen krvavá kaše. Prohnal ostří meče tělem černého žoldáka. Přesekl tepny mistra Gormunda, až jeho krev vystříkla na dlouhý stůl mezi hory jídla. Držel v ruce lano, na jehož konci v oprátce visel starý alchymista páchnoucí sírou. Své tajemství si odnesl do hrobu. Tajemství o monstru, které pomohl stvořit. Držel v dlaních hlavu své dcery a tloukl s ní o stůl, dokud nepřestala křičet. Klečel nad Oriannou a zjizvenou rukou tlačil její hrdlo ke dnu malého jezírka. Na hladině se zrcadlila tvář vraha. Jeho tvář.

Znovu se probudil. Těsně u hlavy mu zadrnčela tětiva samostřílu.

„Prázdná. Je prázdná,” řekl smutně Sander s kuší mířící mu do obličeje. Stoupl si na lučiště a znovu natáhl pletenou tětivu.

Ležel na černém chladném mramoru s rukou připoutanou v železe. Ztěžka se zvedl na kolena a rozhlédl se kolem sebe. Přímo před ním se odehrávala hotová jatka. Jedna Rhaenina dcera ležela nehybná na zemi v louži krve. Tu druhou Maegor právě držel za vlasy a chladnokrevně podřezával jako mladé jehně. Rhaena křičela a plakala. Její ruka v okovu byla sedřená do krve, přesto se z chladné oceli nedokázala vyprostit. Uvězněný muž se sloupek snažil vyvrátit. Kopal do něho, avšak marně. Kámen byl těžký ukotvený železnými nýty. Pouta a zámek byli tak silné, že by si s nimi těžko poradilo silné kladivo, natož jeho ubohé kopance. Sander seděl opodál s nataženou kuší bez šipky a naříkal: „Chci mu utrhnout ouška, ale nemůžu. Skáču, a když skočím, neodlepím se od země. Je to mé prokletí, mé věčné prokletí. Chci mu utrhnout ouška ale nemůžu. Je to mé zkurvené prokletí! Prosím! Utrhněte mu je! Prosím!”

Když byl Maegor se svým dílem hotov, vystoupal znovu na vrchol trůnu a posadil se. Seděl tam s rukama od krve a unaveně vydechoval. V sále nastalo ticho přerušované jen královniným pláčem.

Darwell se pomalu zvedl na nohy, aby se mu nezatočila hlava. Pohlédl na svou ruku zamčenou v nezlomitelném okovu. Ruka vraha. Jak ho tížila. Jak ho pálila. Sevřel ji v pěst a znovu narovnal. Nepomáhalo to. Pohlédl na svého druha, jenž to vše mlčky sledoval.

„Ty od neštovic poďobaný čubčí synu! Budeš tu jen tak stát a civět?” zvolal na sera Addisona. Přes rameno mu visel jeho Příliv. Rytíř se k němu přiblížil na pár kroků. Ruku položil na jílec svého meče.

„Čekám, až na tebe přijde řada. Tu chvíli si náramně vychutnám. Jednou o ní budu tvým příbuzným vyprávět, až tu budou na tom samém místě co ty, klečet a prosit o milost. Jak se slavný ser Darwell před smrtí strachy rozklepal.”

Ten hlupák se vždycky nechá tak snadno vyprovokovat.

„Takový kecy si zavař do džbánu. Budou se ti jednou hodit, až budeš vnoučatům vyprávět o tom, jak ti slavný ser Darwell rozbil rypák.”

„Jsi snad opilý nebo co?” zasmál se bílý rytíř. „Kde já bych u sedmi přišel k nějakým vnoučatům?”

Darwell využil jeho chvilkové nepozornosti. Předpokládal, že Addison bude ránu do nosu čekat, a tak jej místo toho kopl mezi nohy. I když mu bota nemohla skrze pancíř nijak ublížit, rytíř se instinktivně předklonil ve snaze kopanci zabránit. V ten moment uchopil jílec Přílivu na jeho zádech a tasil jej z pochvy. Než se Kopec vzpamatoval, sekl po něm. Zásah. Addison se chytil za krk a odpotácel se stranou. Zpod prstů ocelových rukavic se valily červené pramínky.

Na ostří Přílivu se taktéž zablištěla červeň. Ten meč již okusil mnoho krve. K tomu, aby se z něho stala legenda, však chybí ještě jedna. Krev vlastního pána. Napjal svou zjizvenou ruku a sevřel ji v pěst. Ruka vraha, jenž mě tíží. Ruka, jenž ze mě učinila otroka. Zběsile zakřičel a ťal. Valyrijská ocel prošla zjizveným masem jako nůž horkým máslem.

Ser Addison klečel na kolenou a z úst plival vlastní život. Rhaena naříkala a vzlykala. Harlan na něho civěl jako na božské zjevení a Sander okolo poskakoval jako zajíc a měl z toho co se děje náramnou radost. Jeho oči se však upřely na jediný cíl. Maegor seděl na vrcholku Železného trůnu a jeho tvář zkřivil strach. Jdi a zabij. Rozkázal nyní sám sobě. Vyrazil vpřed.

„Zabij ho! Zabij ho!” Král křičel na svého blázna. Darwell se po něm ohnal mečem. Sander však odskočil stranou jako skutečný zajíc a začal něco lovit ze svých bot. Nezajímal se o něho. Divoký zajíček jej pouze rozptyloval. Nechal blázna bláznem a pokračoval v cestě vpřed.

Schůdky Železného trůnu byly vysoké a úzké. Vlhké od krve malých dívek. Vrávoravě stoupal vzhůru. Meč mu těžkl v ruce a motal se mu pod nohy. Rychle ztrácel sílu v ruce i v nohou. Náhle mu kolem ucha zasvištěla šipka ze samostřílu.

„Zab ho. Zab to monstrum!” Král běsnil.

Ohnal se a hodil po Sanderovi svůj meč. Nepotřebuji ho. Uvědomil si. Zbraň kterou mám, je nyní pod mýma nohama. Je všude kolem. Sám král na ní sedí. Tisícovka mečů roztavených a zkroucených do uměleckého díla mistra Gormunda. Krásného a děsivého zároveň. Stoupal vzhůru a měl jen jediný cíl. Král se v sedátku svíjel hrůzou a kopal do něho. Jedinou rukou odrážel jeho nohy stranou a snažil se k němu dostat. Uprostřed zběsilého souboje náhle ucítil prudký náraz do ramene a z mezery mezi pláty zbroje vykoukl hrot šipky.

„Zab ho! Zabij ho! Pošli to monstrum do pekel!”

„Ano!” Zaburácel na Maegora z plných plic, „Jsem monstrum. Stvůra, kterou jsi stvořil. A monstra patří do pekel. Společně!”

 

Harlan XII

Ser Darwell si z ramene vytrhl šipku a použil ji jako lezecký hák. Hrot pronikl rudo-černým sametem a zakousl se králi do lýtka. Maegor vykřikl bolestí, a to už byl rytíř Královské gardy nad ním a snažil se jej zdolat vlastní vahou. Společně se zmítali ve zběsilém souboji a každý jejich pohyb měnil královy šaty v rozedrané cáry.

Harlan se mezitím snažil volnou rukou natáhnout pro Darwellův zahozený meč. Ani konečky prstů na něj nemohl dosáhnout. Nohou však ano. Lehl si na zem a patou přisunul zbraň k sobě. Než se ho zmocnil, bezvládné tělo sera Darwella se zřítilo dolů z trůnu pod jeho základnu. Král Maegor stále seděl na jeho vrcholu. Z rukou a nohou mu však trčely hroty mečů a sudlic, a z mnoha řezných ran vyprchával jeho život. V sále nastalo ticho. Dvorní blázen zmizel. Snad někam utekl, nebo se schoval. Nechal za sebou jen odhozený samostříl a roztrženou bílou masku se zaječíma ušima.

Mluvil na Rhaenu, ale ona ho nevnímala. Měla oči jen pro jediné. Vysílená a vyčerpaná ležela na zemi s rukou nataženou k chladnoucímu tělu své dcery. Chtěl ji utěšit, ale nemohl. Byl pro ni v tuto chvíli příliš daleko. Jak tělesně, tak i slovy.

Noc již pokročila do hodiny ducha, když se v síni objevilo několik lidí. Muži v černých pláštích s kápěmi zakrývajícími jejich tváře. Uprostřed hloučku stála postava v širokém klobouku. Královský kurýr Dag Hammars si zděšeně prohlížel celou scénu.

„Odpoutejte je!” přikázal svým lidem a sám se jal prohlédnout mrtvá těla rytířů. „Král byl zabit členem vlastní gardy. Špatné to světlo se nyní sklání nad královským majestátem,” konstatoval chladně. „Vezměte ta těla a odneste je ven z hradu! Ale ne hlavní branou. Tajným průchodem, který jsem vám ukázal. Těla dívek odneste také!”

Rhaena, osvobozena z pouta se doplazila k Rhaelle. Myslí nepřítomna se snažila její chladné tělo probudit, jakoby malé děvčátko jen spalo. Objal ji a táhl stranou, pryč od té hrůzy. Mluvil na ni, ale měl pocit, že jeho slova nevnímá. Král byl mrtev. Rubínová hvězda klečela živá v jeho náruči. Když však spatřil, jak je její duše zlomena, měl pocit, že mu ji Maegor navždy vzal.

„Krále nechte tam, kde je!” rozkázal Dag svým mužům. „Bude to vypadat, že ho samotný trůn zabil. Pospěšte si! Musíme být pryč, než bude svítat.”

„Je tu tolik krve. Tomu nikdo neuvěří,” namítl kdosi.

„Za jeho kruté vlády byla pod trůnem vždycky spousta krve. Nad tím se nikdo podivovat nebude,” ujišťoval jej Dag.

„A co ten blázen?” zeptal se někdo jiný. „Co když nás prozradí?”

„Ten?” zadumal se Dag, jakoby na něho úplně zapomněl. „Toho nechte být. Bláznovi nikdo jeho slova nevěří. I když jim pravdu zpívá přímo do očí.”