Bitva na Trojzubci
Oddelin, se právě probudil prudkým škubnutím. Otevřel oči a chvíli mu trvalo, než si vzpomněl, kde je a co se kolem něj děje. Když se mu první vzpomínky vrátily, okamžitě se mu tím poznáním sevřel žaludek. V ústech cítil pachuť kyselého piva, kterého v noci vypil víc než by měl.
Vojáci před bitvou mají jen málo možností, jak přečkat noc a zapomenout na nadcházející den, buď hodně pít anebo ležet se ženou. Na to druhé neměl Oddelin peníze, vlastně je neměl ani na pití a proto se musel spolehnout na milodary od spolubojovníků, což bylo právě jen kyselé pivo, které ho sice opilo, ale rána kvůli němu bývala nesnesitelná.
Oddelin náhle pocítil jak mu zvratky stoupají hrdlem vzhůru a měl jen tolik času, aby se svalil na bok a vyzvracet se vedle sebe na zem. Opodál se nad tou podívanou uchechtl další z mužů, jež s ním v noci sdíleli oheň. Jmenoval se Guyren a byl o hodně starší než Oddelin, někdo slepý a hluchý by je mohl považovat za otce se synem, ikdyž Oddelin byl téměř o hlavu vyšší a trochu širší v ramenou.
Guyren pobaveně pozoroval Oddelina jak si utírá ústa a dál pokračoval v promazávání své kroužkové zbroje vepřovým sádlem.
„Připravuješ nám snídani?“ nedal si Guyren ujít příležitost, ačkoli velmi dobře věděl jak se chlapec cítí, vždyť i on mívá podobné pocity když se octne tak blízko smrti. Chlapec ale potřebuje takové zacházení, ještě si pamatuje jak měkký je slamník a jak chutná skutečné jídlo. Má-li tohle přežít, musí se zocelit.
„Jdi k čertu“ nedal se Oddelin. Tohle měla být jeho první bitva, první od chvíle kdy se připojil k žoldáckému společenství po letech bezcílného potloukání a příležitostného zločinu po tom, co opustil rodnou ves, kde ho nejstarší bratr po otově smrti vykázal z domu když mu bylo sotva 15 let.
Pro takové jako byl Oddelin nebylo ve společnosti místo, pokud se narodil jak mladší syn a dožil se dospělosti mohl se vydat buď na Zeď a nebo se nechat naverboavat potulnými fojty, kteří procházeli krajem a ujímali se mladíků bez budoucnosti, kterým slibovali bohatství a slávu.
„Tumáš“ podal Oddelinovi měch s vodou, ten ji vděčně přijal.
„Myslíš, že to bude dnes?“ zeptal se Guyrena s náznakem naděje v hlase.
„Určitě, dochází píce pro koně, nemužeme tady sedět do Zimy.“ Guyren nesnášel čekání na boj, stejně jako obléhání hradů nebo douhé pochody, zbroj rezne, svaly tuhnou a Lordi neplatí včas. Jenom přímý střet znamenal pro žoldáka příležitost získat nějaké to zlato, ačkoli mladý Oddelin by dnes možná vyměnil vidinu zlata za příslib dalšího týdne vyčkávání na břehu Trojzubce.
„Dost řečí, vstávej a dojdi pro vodu, kterou jsi mi vypil.“ rozkázal Guyren ostře, možná víc než měl původně v úmyslu.
Oddelin poslušně vstal a vydal se k řece. Od prvního dne, kdy se on a skupinka jemu podobných otrhanců přidala k houfci žoldáckého vůdce, kterému se říkalo Godard Štít, poznal, že uvnitř námezdního vojska panuje přísná hierarchie založen na jednoduchém pravidlu. Každý je tak nezávislý, jak se umí ohánět mečem.
Oddelin byl na svůj věk silný, ale se zbraněmi neměl zkušenosti. Ocelový meč doma nikdy neviděl, protože měl cenu roční práce jeho otce. Párkrát v životě spatřil jejich pána projíždět kolem se skupinou vojáků, jednou byl svědkem propravy setnutím. Nebýt mnohdy krvavých rvaček s ostatními vesnickými chlapci, nebyl by na boj vůbec připraven.
Trvalo nějakou dobu, než dorazil k řece a ještě déle, než našel vhodný břeh, kde by vodu nabral. Vždycky když ho pro ni poslali, nepatrně se u vody krčil, měl strach z šípů, které by mohly z ničeho nic přiletět z druhého břehu. Až později pochopí, že šípy mají větší cenu než jeho život, proto nemá cenu jimi mrhat před bitvou.
Nabral vodu a vydal se na cestu zpět, tábor mezitím pozvolna ožíval, cestou potkával množství urozených rytířů v lesklém brnění a s rozličnými erby umně vyhotovenými na štítech, jak se rovněž vydávali k řece napojit koně. Nevěnovali mu ani ten nejmenší pohled, Oddelin věděl že jím pohrdají, že ho vlastně ani nevnímají, ale jejich přítomnost ho podivným způsobem uklidňovala, chtěl věřit tomu, že rytíři v těžké zbroji jsou ti, kdo rozhodují bitvy.
Další věc, kterou později pochopí (nebo možná dřív než by si přál) bude, že jezdec může z bitvy jako jediný rychle uprchnout, a že také jako jediný má naději, že vyvázne živý v případě, že se vojsko rozpadne. Je to také jezdec, kdo pronásleduje prchající vojáky po prohrané bitvě a v nerovném boji je jednoho po druhém zabíjí.
…
Když se Oddelin vrátil k jejich ohni, většina ostatních už byla vzhůru a jak se dalo čekat pokračovali v pití. Totéž kyselé pivo znovu přivodilo bujarou náladu, muži kolem ohniště vtipkovali na účet táborových holek, které předešlou a nebo jednu z předchozích nocí poznali.
Gyuren mu jednou vysvětloval, že pouze opilí vojáci mají dost odvahy čelit hrůzám bitvy, jestli ale pijí i velitelé, kteří rozhodují o jejich osudu, to Oddelin nevěděl.
„Vida, Odd je zpátky, přinesl jsi něco k pití nebo zase ty chcanky z řeky jako obvykle?“ Bronn byl jedním z mladších žoldáků, ale pořád měl nad Oddelinem navrh, navíc byl dobrý s mečem zatímco na vetšinu nováčků připadly jen okované sudlice a různé palcáty.
Oddelin věděl, že Bronn jen provokuje proto nechal jeho otázku bez odpovědi. Bronn byl synem prostitutky a od raného dětství si musel živobytí obstarávat sám, zatímco Oddelinovi nemohl odpustit jeho vysoký původ, který v jeho případě znamenal to, že věděl, kdo je jeho otec a že až do osmi let nemusel pracovat.
Jen co se sehnul k zemi pro koženou kazajku, uslyšel ostrý hlas kaprála Genariona: „Otřít prdel natáhnout kalhoty a zbraně do ruky, vy bando z děvky vzešlých bastardů .“
Kaprál Genarion byl postrach i pro zkušené veterány, říkalo se o něm, že zabil vlastního otce, aby nemusel na Zeď, aby nakonec skončil se skupinou žoldáků. Taky byla ale pravda, že na svých víc jak padesát let měl obdivuhodnou schopnost zacházet mečem a mezi ostatními požíval téměř posvátné autority.
Celý tábor jakoby zrychlil svoje počínání, Oddelin se rychle oblékl a za kožený opasek si zastrčil svůj palcát. Zbytek svých nemnoha věcí nechal na zemi.
„Chlapče, všechno svoje si seber a nic tu nenechávej.“ prohodil Guyren.
„Proč? Kdo by kradl pár hadrů? Nechce se mi je tahat sebou do pole.“ odpověděl Oddelin.
„Ať to dnes dopadne jak chce, sem už se vracet nebudeme, na to dej krk.“ prohlásil vědoucně Guyren a dál omotával kožené řemínky kolem svých okovaných bot.
Oddelin se rozhodl dál se neptát a prostě udělat, co Guyren řekl. Všiml si, že i ostatní si svoje věci zabalili, nešlo sice o žádný velký náklad, ale přesto měl každý malý vak s trochou jídla, měch piva a pokrývku, pod kterou každou noc uléhali.
„Když zvítězíme, poženeme nepřítele před sebou, když se něco podělá, nebude čas balit si svoje krámy.“ řekl Guyren a prsty si jemně pohrával se sponou upnutou na krku, Oddelin měl někdy pocit, že to dělává, když je nervozní, ale rychle svoje podezření zaplašil a vydal se ostatními k místům, kde kaprál Genarion dál vyřvával svoje rozkazy.
…
Jejich skupinka čítající asi sedm mužů dorazila k místu, kde dav začal houstnout, na mírném návrší stál jako tyčící se sloup Godard Štít obklopen svými kaprály. I žoldáci potřebují rozkazy, ikdyž si s jejich plněním hlavu nelámou, časteji si vyslechnou jak jsou před bojem síly rozvrženy, aby si včas rozmysleli, kde končí jejich loajalita. Goddard Štít byl však jiný.
Oddelin se rozhlížel po ostatních, mnohé od vidění znal, většinu ale ne. Před pár dny slyšel říkat Guyrena, že jejich houfec čítá víc jak pět stovek můžů. Když se rozhlížel, skoro by se mu zdálo, že jich je mnohem míň, jak to ale mohl Oddelin vědět určitě, počítat neuměl a možná se mu dnes žádný počet nezdál dost vysoký.
Jeden z kaprálů začal bušit plochou stranou meče do vého štítu, aby se muži utišlili. Mnohohlasý hlahol sice pomalu utichal, ale skutečné ticho nastalo až když Goddard Štít zburácel mocným hlasem:
„Bratři“, vždycky je tak oslovoval, ačkoli stěží k někomu z nich choval zvláštní náklonnost.
„Náš dobrý princ Rhaegar, budiž mu Sedm nakloněno, se mi dnes ráno k zemi poklonil, olízl mi boty a vyslovil své přání.“ z mnoha stran se ozval skřehotavý smích, i Guyren se při té představě uchechtl.
„Že prý si přeje, abych mu já a mí hoši kryli záda, až bude těm zkurvysynům pomáhat do náručí Matky.“ opět se ozvalo souhlasné zahučení a třesk ocele o dřevo. Goddard Štít věděl jak mluvit se slabomyslnými muži, zkušené veterány svými vystoupeními spíš bavil a všem dohromady pomáhal zapomenout na následující chvíle.
„Já na to, Rheaggie, mí chlapci se budou bít jako lvi, ale mají žízeň, zatracenou žízeň, po všech těch týdnech, co pili jen říční bahno. Je na čase jim dát ochutnat trochu toho zlata, nemám pravdu?“
Ozval se bujarý jásot, i Oddelin se přidal, ikdyž jeho hlas zněl přidušeně, jen vidina žoldu ho donutila zvýšit hlas. Od chvíle, kdy se před půl rokem k houfci přidal, neviděl zatím ani měďák.
„Až zaženeme ty bastardy přes řeku, čeká na nás plno vesnic, kde si každý přijdete na své, ovce, kozy a kdo si troufne i nějaká ta buclatá kráva.“ opět burácivý smích. Plenit bylo zatím zakázáno, avšak s tím jak nebylo čím platit vlastnímu vojsku, natož žoldákům, morálka se postupně rozvolňovala.
Oddelin se trochu uvolnil, mnoho mužů kolem něho divoce bilo zbraňemi o sebe, hrdelní smích skrze zkažené zuby vytvářel obláčky páry, která po okolí roznášela pach kyselého piva a česneku.
„Bude se bojovat o brod Trojzubce,“ pronesl Goddard Štít už vážněji, „naši zaútočí první, mají víc luků a víc koní. Náš úkol bude střežit zadní voj jejich armády tady napravo po proudy řeky. “ Guyren neklidně přešlápl z nohy na nohu.
„Takže nepůjdeme do boje jako první?“ šeptl Oddelin ke Guyrenovi s náznakem naděje v hlase. Bylo zvykem posílat žoldáky do první linie, jednak pro svou prudkost měli šanci vyvolat v nepřátelských řadách zmatek, a taky nebylo třeba později platit tolika můžům.
„To se mi nějak nezdá, “ hlesl Guyren a úporně přemýšlel, co za tím vězí. Rozhlédl se po okolní krajině a v tom mu došlo, že napravo po proudu řeky, kde končí brod je ploché návrší, kde budou snadným terčem pro nepřátelské lučištníky. Tohle si ale nechal pro sebe, nemělo smysl chlapce děsit.
„Budeme čekat na znamení a v pravý čas se vrhneme na ty bastardy a zaženeme je až ke Zdi“, pokračoval Goddard Štít. Opět se ozval hlasitý ryk, to byla slova, kterým každý prostý muž rozumněl.
„Ať je Sedm s vámi “ zakončil Goddard Štít a zdvihl nad hlavu tasený meč, což následoval celý houfec. Oddelin v návalu bojovné euforie vykřikl „Sedm“ ačkoli většinu života bohům moc slov nevěnoval.
…
Celý voj se dal na pomalý pochod, skupinka bojovníku kdesi vepředu začala zpívat nějakou vojáckou píseň, kterou Oddelin zatím neznal.
„Matky nás na svět přivedly, meč do rukou nám vtisknuly“ Oddelin cítil jak mu srdce začíná stoupat hrudí vzhůru, bušelo v rytmu písně, která se nesla okolím.
„My pro Pány se budem bít, jen život ten nám můžou vzít.“ cítil jak se mu čím dál víc nedostává vzduchu přitom dýchal rychleji.
„Nějak ztrácíš barvu, chlapče“, chytil Guyeren Oddelina kolem krku a prudce s ním zacloumal, ten neodpověděl ani slovo. „Slyšíš to? Zvuk tisíců bušících srdcí, to je naše píseň.“ Oddelin vhlédl vzhůru a spatřil blankytně modrou oblohu, která po mnoha dnech vystřídala ocelouvou šeď. Jen tu a tam černý pták krouží nad tím představením.
„Jen Sedm stůj při nás, dnes je náš čas, dnes je náš čas.“ Oddelinovi začalo prudce bušit ve spáncích. „Dnes je můj čas,“ pomyslel si. „Dnes je můj čas, “ řekl nahlas aniž by si to uvědomil.
Guyren na to nic neřekl, věděl, jak se chlapec cítí. Před mnoha lety, když šel poprvé do války, přes všechnu svou odvahu, kterou si myslel že má, prožíval podobný strach.
Odvaha je něco, co většinou každý voják nechá v táboře to ráno před bitvou. Za svůj život viděl zvracet vojáky v první lini, když se blížila formace jezdců, viděl nováčky v histerickém záchvatu plakat jako malé děti, když bylo po bitvě a jim naplno došlo, že ty hrůzy přežili.
Život vojáka byl krutý.
…
Oddelin bezmyšlenkovitě vrazil do muže, který kráčel před ním a tak mu došlo, že se celá formace zpomaluje. Protože se terén směrem k brodu mírně svažoval, měl možnost vidět daleko před sebe. Celou pláň už prakticky vyplňovalo vojsko, pravidelné obdelníkové formace, nad nimi se tyčící praporce, malé třepotavé vlaječky a různobarevné zástavy lordů z Roviny a Dorne.
Kdyby se byl Oddelin zastavil, cítil by jak se celá zem chvěje rytmickým pochodem desetitisíců okovaných těžkých bot. Zatím slyšel jen zvuk podobný bzučení obrovského úlu, ticíce nepatrných zvuků, přesky opasků, články kroužkových košil, skřípot ocelové zbroje, to vše se slévalo v jeden všeobjímající zvuk.
Oddelinovi začalo zvonit v uších, nejprve lehce, po chvíli byl zvuk tak intenzivní, že přestával vnímat okolí. Najednou ucítil, jak ho něco zprudka chytilo za rameno.
Když se otočil, uviděl Guyrena jak na něj mluví, ale nerozuměl ani slovo. Ne, on neslyšel, nebyl si ani schopen vybavit, komu ta tvář patří. Viděl jak Guyrenovi od úst odlétají malé kapičky slin, ale přesto nebyl s to jeho tvář nekam zařadit..
„Chlapče, jdeme dál, hni sebou.“ Guyren to už nevydržel a prudce Oddelina praštil, ne tolik aby mu ublížil, ale dost na to, aby se chlapec vzpamatoval.
Najednou jakoby se Oddelinovi vrátili všechny smysly, okolní rachot byl obnoven, slyšel vysoko znějící trubky vojáků z Dorne, v dalších řadách muži prali na bubny tak intenzivně, že se zdálo, že se jedná o jednolitý zvuk.
Oddelin vykročil, aniž by si uvědomil, že ho Guyren praštil. Najednou cítil jak se mu vrací ztracená odvaha, zatnul pěst kolem svého palcátu, až mu zbělely klouby. Levé předloktí se štítem pozvedl do pravého úhlu a pevně kráčel kupředu.
Guyren tu změnu postřehl, věděl, že chlapec překonal první, a možná tu nejhorší část bitvy. Tu chvíli, kdy se muž vyrovná z pocitem, že stojí tváří v tvář smrti, uvědomí si, že když došel až sem, tak se teď nemůže obrátit, musí jít dál a nechat bohy hrát kostky o jeho život.
…
Najednou se zastavili, celá formace Goddarda Štíta dorazila na předem určené místo, odkud měli zasáhnout do bitvy, až přijde znamení od lorda velitele pravého křídla. Oddelin zhluboka dýchal a měl pocit, že vzduch je teď čerstvější, doslova hltal každý nádech až se mu mohutná ramena ve zbroji z vařené kůže zvedala a klesala.
„Co teď bude, Guyrene?“ zeptal se vzrušeným hlasem. „Teď to začne, vidíš na druhém břehu houfy pěšáků s dlouhými kopími? Očekávají útok, dělají jedinou rozumnou věc, kopí před sebe a lučištníky do týla, tohle bude krvavý začátek .“
Ještě nějakou chvíli se nic nedělo, přitom se zdálo, jakoby se celé vojsko pohybovalo, jako když vítr tvoří na travnaté pláni vlny. Pak najednou zazněly trubky a přední voj celé Rhaegarovy armády se dal na pochod, nejprve zvolna, nemělo smysl běžet celé stovky metrů a přitom se unavit.
Jakmile první vojáci dosáhli řeky, celé uskupení začalo měnit tvar s tím, jak úzký byl Brod.
„Jestli mají všech pět pohromadě, tak teď pošlou salvu.“ prohlásil Guyren
„Jen to dořekl, z protějšího břehu zazněl zvuk drnknutí stovek tětiv následovaný lehkým šumem, to jak množství šípů plachtilo vzduchem.“ Oddelin si pomyslel, že žádné šípy nejsou vidět a přesto byl slyšet jejich let.
Čelo armády se najdenou citelně zpomalilo, dílem proto, že se museli vojáci potýkat s vodou Trojzubce, dílem proto, že první šípy začaly nemilosrdně dopadat do postupujících vojáků. Byly slyšet i první výkřiky raněných, které jednotlivě postupně odeznívaly, časem se ale slily do jednoho zvuku, který nepřestával a naopak nabýval na intenzitě.
Oddelina z toho začalo mrazit, blesklo mu hlavou, že muži kteří, padli šípem, ať už je zabil nebo jenom zranil, jsou pravděpodobně ušlapáváni postupujícím vojskem.
„Třetina jich zdechne, než vůbec dorazí k nepříteli“ pronesl suše Guyren.
Oddelin celý výjev pozoroval se zatajeným dechem, když mu Guyren podal měch s pivem, nepřítomně jej přijal a s pohledem stále upřeným před sebe polknul doušek. S tím, jak mu trpká chuť prostupovala patrem, jakoby se probral ze sna a směrem ke Gyurenovi pronesl jen „Díky“.
Guyren sám se zhluboka napil a nashlas odříhl, „Musíme sledovat protejší břeh, přímo naproti nám, až se ocitneme ve stínu letících šípů bude už pozdě.“
Ta věta Oddelina dočista probudila, až doteď si myslel, že jsou zatím na svém břehu řeky v dokonalém bezpečí, ale s tím, jak se hlavní voje obou armád střetly, nebylo možné využít lučištníky, aniž by nehrozilo, že zasáhnou i svoje vojáky. Nejsnazší by bylo, ostřelovat druhý břeh.
„Zatím, se štěstěna nepřiklonila ani na jednu stranu, nebudou chtít plýtvat šípy.“ měl pravdu, zuřící boj dole u řeky zatím probíhal nerozhodně, obě strany měly dost sil na to, aby ani o píď neustoupili.V bitvách často zleží na jediném okamžiku, jedné nepatrné chvíli, kdy část formace zaváhá, poleví ve svém tlaku, což protistrana využije ve svůj prospěch. Jakmile jedni uvidí, že druzí ustoupili, začnou utíkat a celé vojsko je v mžiku ve zběsilém úprku.
Boj se nyní odehrával těsně za brodem, na suchém břehu mírně se zvedajícím směrem k Robertově armádě a Oddelin si všiml, že proud řeky pomalu odnášel těla mužů ktěří padli zasaženi šípem, ztímco další, kteří svůj boj o život ještě nevzdávali se po čtyřech plazili zpět.
Vzduch najednou proťal ostrý zvuk rohu velícímu k útoku. Oddelin očima pátral po bojišti, aby zjistil, která ze stran ztratila trpělivost a posílá další muže. Nedaleko od místa, kde stáli připraveni žoldáci, na levém křídle, dál od břehu řeky, se začali neklidně vzpínat tmaví koně dornské jízdy.
„Pošlou koně, aby je zadupali do země?“ v Oddelinově hlasu byl znát úžas spíš než zvědavost. Guyren se napatrně zamračil, ale neodpověděl.
Oba němě pozorovali obrovskou masu hnědých koňských těl, jak se pomalu dává do pohybu, zvířata mocně ržála a jejich páni je ještě pobízeli ostruhami. Poslední týdny příliš nepršelo a tak z pod kopyt koní stoupal prach, který se táhl nad celou tou jezdeckou formací. Až nyní Oddelin cítil, co je to, když se třese zem pod náporem tisíců železných podkov.
Najednou první zvíře zabořilo nohy do vod Trojzubce, za ním druhé a postupně v řadách po pěti běželi vodou přímo do bitevní vřavy. Jeli semknuti ve tvaru klínu, aby snáz prorazili nepřátelskou řadu, drželi se vpravo, aby mohli zasáhnout řadu nepřátel v jediném místě a tím tnout jako sekyrou do živého masa.
Útok to mohl být nádnerný a zdrcující, jenomže přední část jezdecké formace začala citelně zpomalovat a rozšiřovat hrot svého klínu. Někteří koně kopyty drtili mrtvá těla těch, které voda pomalu odnášela pryč a tím jejich postup znatelně zpomalovala. Chvíle překvapení byla pryč.
Jezdi sice dosáhli něpřátelské linie, mnoho jich ale padlo, když se velitel lučištníků vzpamatoval a nařídil vypálit alespoň jednu dávku šípů.
„Naše chvíle se blíží,“ pronesl Guyren. „Cože?“ vzpamatoval se Oddelin, „Jak to můžeš vědět?“
„Co nevidět pošlou všechno co mají, dřív než se to zvrtne.“ odpověděl Guyren a znovu se napil ze svého měchu až mu kapky stékaly po zarostlé bradě.
Ještě nějakou chvíli pokračoval boj jako doposud, stále bylo slyšet křik umírajích, zvuk do sebe narážejích ocelových mečů a smrtelné vzpínání koní. Opět zazněly rohy a do pohybu se daly další sbory pěších, tentokrát mnohem víc než na počátku, jako kdyby všechen dosavadní boj, všechno to umírání byla jen předehra k hlavnímu představení.
Protože Robertovy síly byly mnohem blíž, donutily Rhaegarův přední voj ustoupit až k brodu, místy už se bojovalo ve vodě. Poslední týdny nepršelo, proto byla řeka mělká a brod širší než obvykle. Teprve teď Oddelinovy došlo, na jak velkém prostoru se může bojovat a vojáci budou stále po kolena ve vodě.
Jestli doposud bylo slyšet bitevní vřavu, nyní to byl válečný ryk. Voda všechny zvuky nesla po širokém okolí, všechno se slilo v jeden strašlivý mocný hluk, před kterým nebylo úniku.
…
Oddelinovi se zdálo, že boj trvá celé věky, přitom slunce na obloze stále nedosáhlo svého vrcholu. Otevřel ústa s otázkou na jazyku, když v tom zaslech kdesi z předních řad žoldáckého houfu rytmický zvuk úderů meče o štít.
Každý úder doprovázelo hrdelní „Hu, hu, hu, hu…“ pomalu se zpěv přibližoval až najednou každý bil svou zbraní o štít a ve stejném rytmu se doprovázel: „Hu, hu, hu…“
„Je to tady chlapče.“ vykřikl Guyren.
Oddelin neměl čas uvědomit si, že to co se děje je skutečné, nezmohl se ani na odpověď.
„Drž se u mě“ byla poslední slova, která slyšel.
Najednou se dali do pohybu, Oddelin necítil nohy, jenom mechanicky kladl jednu před druhou, zíral na otrhanou kazajku z vařené kůže muže, který kráčel před ním. Neměl přilbu a Oddelin, kdo ví proč zíral na temeno jeho hlavy, na mastné kadeře tu a tam ozdobené hnidami vší.
Mastné se vlasy se najednou rozhrnuly a z pod nich se objevil šíp zbarvený do ruda, který právě odnikud přiletěl a zasáhl před ním stojícího muže do hlavy. Ten se pomalu svezl dozadu na Oddelina, který pod jeho vahou klesl s ním . Tělo zůstalo ležet na zádech a Oddelin stále zíral na mužův obličej. „Hnědé oči,“ pomyslel si. Krev pomalu stékala po mužově čele a barvila bělmo stále otevřených očí na růžovo.
„Štít!“ zařval Guyren. To přimnělo Oddelina zareagovat, zjistil, že všichni se krčí pod svými štíty které se nepravidelně ježí zabodnutými šípy. V mžiku zvedl ten svůj nad hlavu, ale všechny šípy už dopadly, na druhém břehu se lučištníci připravovali k dalšímu výstřelu, bylo třeba vyrazit.
„Kupředu!“ zaburácel hlas kdesi v předu. Většina mužů se v mžiku zvedla, další následovali.
„Musíme dál, útect jim z dosahu!“ zakřičel Guyren.
Všihni se zběsile rozeběhli kupředu. Oddelin cítil jak mu buší spánky. „Hnědé oči, bělmo do růžova..“
Štít a palcát mu težkly v ruce, najednou měl pocit, že slyší nad sebou slabý svistot, jako by si cestu vduchem probíjeli další šípy. Kdesi za ním několik mužů vykřiklo.
Ještě zrychlil, studený vzduch ho začínal pálit v plicích a v ústech pociťoval sucho. Zdálo se, že běží celou věčnost když v tom si uvědomil, že muži před ním dosáhli cíle, jako vlna se rozbili o útes nepřátel. Nebylo slyšet nic než křik, údery do sebe nařážejícící ocele a praskání lámaných dřevěných kopí a pík.
Žoldácký houfec zaútočil proti nepříteli, který to nečekal, z boku. Jako kladivo o kvadlinu narazili do jejich řad a na krátkou chvíli je donutili ustoupit. Oddíly severských lordů, kteří byli zrovna zaměstnáni postupem proti Dornským se však brzy vzpamatovaly a v semknutém šiku se znovu zformovaly.
Protože se obě skupiny neprolunuly, všechno se vlastně odehrávalo muž proti muži. Oddelin neviděl, co se děje vpředu, zezadu cítil narůstajíí tlak můžu, kteří dobíhali a celá skupina tím houstla. Za chvíli už stáli tak blízko sebe, že už nebylo možné ani zvednout paži se zbraní.
Oddelina se začínala zmocňovat panika, nebyl schopný se pohnout, stále slyšel zuřící boj jen pár kroků od něho, ale nedokázal se dostat blíž, vlastně to ani nechtěl, protože ta bezmoc ho naplňovala podivným strachem. Začal si uvědomovat, že kdyby teď někdo zatroubil k ústupu, okmažitě by zahodil zbraně a rozeběhl by se zpět.
Boj však pokračoval dál, zatím nerozhodně. Desetitisíce můžu bojovali a krváceli do brodu Trojzubce, jehož voda zvolna měnila barvu, nejprve do nachu, později do temně rudé.
Veliteli Rheagarova pravého křídla se tah s bočním útokem žoldáků vyplatil, oddíly severských se pomalu dostávali do obklíčení. Muži Goddarda Štíta rozprostřeli svou formaci a tím získali víc prostoru, řady už nebyly tak sevřené a postupovaly zvolna kupředu.
Kolem Oddelina už nebylo tak těsno, vracel s mu pozvolna cit do rukou, zvedl paži se štítem do úrovně krku a zaujal bojové postavení. Jen pár kroků před ním už bylo vidět tváře nepřátel míhající se vždy na pár okamžiků mezi změtí zbraní a temen vlatních spolubojovníků.
Najednou Odelin cítil, jak se mu sklouzla noha po něčem kluzkém, asi dosáhli břehu řeky, pomyslel si. Pohlédl dolů a zůstal němě zírat na tělo bojovníka, kterému svou těžkou okovanou botou strhl část obličeje. Temně rudá krev se mísila s okrovým bahnem jeho bot a Oddelin měl podivný pocit, že se tělo ještě hýbe, celé sebou jakoby škubalo, ale možná to bylo jen tím, že i okolo stojící můži svými botami naráželi do bezvládného těla.
„Co se tam děje, chlapče?“ zeptal se náhle Guyren, který byl skoro o hlavu nižší než Oddelin a kolem sebe viděl jen další bojovníky, změt kazajek z vařené kůže, kroužkových košil a ocelových přilbic.
Oddelin ukročil stranou, stoupl si na hruď mrtvého těla a mírně zakolísal, jak hledal rovnováhu na vratkém podkladu. „Před námi jsou Seveřané, nalevo Dornští. Jsou jich tisíce, kam až dohlédnu.“ odpověděl Oddelin a sestoupil zpět na pevnou půdu.
…
Oddelin nedokázal odhadnout, jak dlouho postupovali krok za krokem směrem k nepříteli, ani jak dlouho už stáli víceméně na místě, když se postup zastavil. Za celou dobu se nedostal k boji, protože on i Guyren se nacházeli ve třetí nebo čtvrté řadě bojovníků.
Stejně tak Oddelin nedokázal odhadnout, co znamenal bujarý jásot, který se k němu po vodě donesl směrem ze sředu bojiště. „Co to bylo?“ zeptal se Guyrena. „Nevím, ale rozhodně nic dobrýho.“
Guyren přimhouřil oči a vypadalo to, že napíná uši, aby zachytil sebemenší zvuk, terý by mu prozradil, co se se uprostřed bojiště děje.
Najednou Oddelin zpozoroval, že dál proti proudu řeky, zhruba v polovině délky brodu, formace Dornských ztrácejí tvar, někteří muži se dokonce obraceli na zběsilý útěk.
„Oni utíkají!“ hlesl bezduše Oddelin. Několik mužů kolem něho to slyšelo. Guyren se zamračil a bylo vidět, že usilovně přemýšlí.
„K čertu, muselo se něco stát, drž se u mě“.
Pár kroků před nimi se stále bojovalo, okolní muži se ale dívali jeden po druhém, zmatek jim vyzařoval zpod zarostlých tváří. Tohle byl přesně ten moment, kdy jedinec nejedná za sebe, ale je napojen na jakési kolektivní vědomí. Muži v bitvě buď bojují jako jeden nebo se jako jeden dávají na útěk.
„Pokud se rozpadl střední voj, jsme ztracený,“ vykřikl Bronn, kterého Oddelin neviděl od začátku bitvy.
„Stůjte pevně, bojujte!“ bylo slyšet odněkud zprava jednoho z žoldáckých kaprálů.
Někteří muži se začali rozhlížet a otáčet ve směru zpět, odkud přišli. Oddelin se také otočil a pohled, který se mu naskytl ho na místě přimrazil.
Týl jejich vlastní armády, všechny záložní oddíly, které zatím do boje nezasáhly se zvolna dávaly na ústup. Oddelin vůbec nechápal, co se děje, kdo dal těm mužům rozkaz, aby ses táhli, a platí ten rozkaz i pro ně? V hlavě mu začaly vířit myšlenky jedna přes druhou. „Stahujeme se, abychom se přeskupili nebo je to ústup se vším všudy, a pokud ano, pak kam?“
Posledních pár týdnů strávili na břehu Trojzubce nečinným zevlováním, nebudovali žádné opevnění, protože z Jihu nikdo útok nepředpokládal. Poblíž nebylo ani žádné opevněné město nebo hrad, který by pojmul takové množství vojáků, a když už, tak rozhodně ne žoldáků.
Oddelin si najednou uvědomil hrozivou pravdu, která mu vlila smrtelný výraz do tváře. Pokud se vojsko rozpadne, nepřítel je požene před sebou a bude je honit jako psi po okolních lesích, dokud je jednoho po druhém nechytnou a nezmasakrují.
„Guyrene, co teď?“ hlesl Oddelin, směrem ke svému příteli, který stále zíral před sebe a pevně svíral meč připraven bojovat.
To už někteří žoldáci v zadních řadách ztratili hlavu a obrátili se k ústupu, ucítili příležitost, že pokud se pokusí o ústup teď, mají největší šanci. Oproti tomu první linie stále hrdině bojovala, dílem proto, že si zatím neuvědomovali vážnost situace, dílem proto, že byli přiliš zaměstnáni bojem.
„Musíme vypadnout, tohle je ztracený.“ pronesl polohlasem Guyren, jakoby se za svoje slova styděl.
Události nabírali rychlý spád, nejprve povolila žoldácká formace v bocích, kde byla nejslabší, v krátkém sledu následovala celá řada. Nepřítel na krátkou chvíli vyrazil proti nim, aby využil neuspořádaného ústupu pokusil se zabít několik mužů utíkajích zezadu, pár jich mělo smůlu, že při ústupu zakopli o těla padlých a byli dílem ušlapáni dílem ubiti postupujím vojskem.
To už Oddelin, Guyren a většina ostatních utíkala zpět do mírného svahu, kde se terén směrem k řece mírně svažoval. Měli štěstí, že nebyli unaveni bojem a proto mohli postupovat snadno kupředu. Taky se nemuseli brodit tolika těly, muži bojující vpředu skoro všichni padli včetně kaprála Genariona, který se snažil burcovat ustupující muže až byl jeho kůň probodem píkou a on spadl na změklou zem, kde se snažil popadnout dech, až ho nakonec probodl mečem mladý a rekrut ze Severu.
Oddelin při běhu těžce oddychoval a měl sto chutí odhodit svůj palcát a štít, ale něco mu stále říkalo, že pokud to udělá, bude naprosto bezbranný. Měl pocit, že za sebou už neslyší nepřítele v takové blízkosti jako před chvílí, na malou chvíli se otočil a zjistil, že nepřítel je nepronásleduje. Nehodlal ztrácet čas myšlenkami proč a pokračoval dál. V ústech slanou pachuť a pálení na plicích.
Velitelé armády Roberta Baratheona se rozhodli nepronásledovat bezhlavě prchající Rheagarovi vojáky, aby zbytečně nevpadli do léčky, přeci jenom početní stav byl pořád nevyrovnaný v neprospěch Seveřanů. Namísto toho seskupili pěchotu, která měla v sevřeném šiku postoupit přes brod Trojzubce a jízdu rozdělili na dvě křídla, aby pěchotu objela z boků, vyčistila obě křídla a následně obklíčila zbytky nepřátel, kteří se ještě nevzdali.
Proto se žoldákům včetně Oddelina zdálo, že je nikdo nepronásleduje a zvolnili tempo. „Měli bychom si pospíšit, pryč odsud?“ zvolal Guyren.
„Nejdou po nás, vidíš? Celá armáda se zastavila na našem břehu.“ odpověděl Oddeli a doufal, že má pravdu.
„Pěchota možná, ale jízda teď půjde po nás.“ nenechal se Guyren.
Měl pravdu, Oddelin se zahleděl směrem na bok pěšího vojska, kde se formovali jezdci. Byli jich stovky, nezměrná masa hnědých a černých lesklých těl. Najednou zazněl roh a masa se zvolna dala do pohybu.
Oddelinovi se sevřelo hrdlo, bylo slyšet jak koňská kopyta dusají po změklé zemi tam kde ještě před chvílí stáli oni. Nebude to trvat dlouho a dostihnou je.
„Musíme se semknout a bojovat v sevřené fomraci.“ zvolal někdo.
„Nesmysl, rozsekají nás na kousky, musíme pryč.“ reagoval Guyren spíš směrem k Oddelinovi,
„Pospěš!“
…
Prchající vojsko se drolilo na menší houfy až nakonec masa ustupujících připomínala z ptačího pohledu rozsypaný hrách. Nebylo možné v tomto pohybu vysledovat jakýkoli řád, každý si toužil zachránit holý život. Většina lordů spořádaně odcválala a nechala své může napospas svému osudu, našli se ale i tací, kteří v bitevní vřavě zvoli smrt raději než potupný úprk.
Oddelin, Guyren a hlouček ostatních si pro svou záchranu zvolili řídce zarostlý háj osazený pouze mladými vrbami v naději, že i takto chabá překážka odradí jezdcce, kteří by je pronásledovali.
Oddelin se neustále otáčel zpět, aby se vždy ujistil, že pronásledovatelé jsou jim blíž. Možná náhodou, možná kvůli řídkému porostu se zdálo, že se ale žádný nerozhodl pronásledovat je řídkým stromovím. Všude kolem se ozývali strašlivé smrtelné výkřiky.
Oddelin už pomalu necítil nohy, svaly ho strašivě pálily, nemohl popadnout dech, ale věděl, že musí běžet dál, že dřív nebo později budou jezdci pročesávat i tenhle lesík. Věděl, že o bezpečí si bude moct nějakou dobu nehat jen zdát, budou z nich štvanci. Podle oblečení každý pozná vojáka, v lepším případě jim půjdou z cesty, v horším je budou hnát jako vlky, dokud je neuštou k smrti.
Najednou bylo slyšet dusot kopyt kdesi za nimi, bylo možné ho jasně odlišit od všech ostatních zvuků bitvy, které k nim doléhali jakoby z dálky. Tenhle zvuk byl ostřejší, jednotlivé údery koňských nohou se nesli lesíkem jako smrtonosná ozvěna. Bylo jasné, že jeden nebo více jezdců pročesává mlází a je jim na stopě.
Oddelinovi se zastavilo srdce, tentokrát se neotočil a v duchu doufal, že jedců není víc než jeden či dva, ačkoli jakou útěchu to mohlo skrývat.
„Stůjte! Musíme se mu postavit.“ Vykřikl Guyren, který si všiml, že pronásledující jezdec je sám, ostatní na to ale nereaovali. Zbyli ostatně jenom čtyři, on, Oddelin a ještě dva muži, které neznal. Oba cizí muži na něj nereagovali a ještě zrychlili.
„Idioti!“ procedil vztekle Guyren. „Odde, postav se mi k pravému boku a stůj pevně, jezdec zaútočí na mě, protože kopí drží v pravé ruce, na můj povel se rozestoupíme a ty sekneš koně na své straně, já zase na své. Musíme nejdřív sejmout toho koně, pak se můžeme vypořádat s tím bastardem. “
Oddelin byla jako ve snu, jakoby všechno, co se kolem něj dělo bylo jen představení, které se tu odehrává a on je divák, kterého si herci vybrali z hlediště. Někde v hluboko v nitru ale věděl, že musí Guyrena poslechnout. Byla to jediná možnost, jinak je jezdec jednoho po druhém uloví jako vlk králíky běhající zmatěně po poli.
Postavil se těsně vedle Guyrena, levou paží se dotýkal jeho pravé. Štíty oba pozvedli k očím a srazili k sobě. V pravé ruce svíral křečovitě svůj palcát, nevzhledný sukový kyj nakonci skrz na skrz probitý ocelovými hřeby, ostrými jako jehlice. Když se mu podaří koně správně zasáhnout v běhu, využít jeho rychlost, mohl by mu rozpárat bok, uvažoval v duchu.
Jezdec se zastavil nějakých sto kroků od nich a zdálo se, že se opatrně rozhlíží, jestli se nejedná o léčku. Dva muži sami stojící v řídkém lese, lučištníci mohli být někde skryti a čekat na příležitost ho překvapit. Oddelin ale věděl, že tu nikdo jiný není a to nakonec usoudil i jezdec.
Pobídl koně k pomalému cvalu, nechtěl ho zbytečně štvát, bohatě stačí když přejde v trysk na posledních padesát kroků. Oddelina však ten pomalý cval přivděl k šílenství, byl by si přál, aby jezdec jel rychleji, aby se už střetli a on věděl, jestli svůj boj zvítězí anebo najde smrt na téhle bohy zapomenuté pláni.
Oddelin cítil, že mu srdce bije čím dál prudčeji, jezdec přešel do trysku a teď se zdálo, že tlukot jeho srdce zní stejně jako údery koňských kopyt.
Blížil se. Kopí se v běhu ani nehlo a neochvějně mířilo přesně mezi něj a Guyrena. Zbývá posledních pár kroků.
„Teď!“ křikl Guyren.
Oba uskočili stranou a nechali jezdce mířit přímo mězi ně. Oddelin napřáhl pravou paži a z plných sil sekl po míjejícím koňském těle. Kůň bolestně zaržál, přední nohy zabořil hluboko do země a téměř na místě zastavil. Jezdec, který to nečekal sletěl popředu ze sedla. Kůň znovu zaržál a vyrazil cvalem pryč.
Oddelin stál jako přikovaný na stejném místě neschopen pojmout výjev, který se mu naskytl. Gyuren ležel na boku, v ruce stále meč, ale do tváře vidět nebylo. Jezdec opodál tváří k zemi a jeho kůň opouštějící tuhle strašlivou scénu.
Najednou se jezdec pohnul, zasténal a lokty se pokusil zvednout ze země. Oddelin věděl, co musí udělat. Zamířil k němu, muž se otočil a jejich zraky se na malou chvíli potkaly, stačil jen otevřít ústa než mu Oddelin vší silou vrazil palcát do hlavy. Celé tělo zase kleslo na zem, jen sebou tu tam mírně škublo.
Oddelin nechal palcát vězet v jezdcově hlavě a rozeběhl se směrem ke Guyrenovi. Ten stále ležel ve stejné poloze, uchopil ho za ramena a obrátil ho směrem k sobě. Zprvu to vypadalo, že zrakem hledí kamsi za něj než se mu podařilo zaostřit.
„To byla rána,“ hlesl tiše. „Je ti něco?“ začal ho prohlížet Oddelin. „Ne, jenom mě trochu odhodil stranou.“
Oddelin Guyrena zvedl ze země a skutečně to vypadalo, že je v pořádku. „Musíme odsud vypadnout, můžou se objevit další!“
Začali klopýtat směrem, kde les začínal houstnout. Oddelin svého druha přidržoval na rameni. Najednou se Guyrenovi podlomila kolena a on se malátně svezl k zemi.
„Co je ti?“ vykřikl Oddelin a svezl se k zemi s ním. Najednou si všiml, že mu z koutku úst vytéká malý pramínek krve. „Jsi zraněný!“
„Nic to není.“ vydechl bezmocně Gyuren.
…
Oddelin při pohledu na krev v ústech svého druha zbledl a srdce mu začalo znovu zběsile bušit. Rozhrnul tkanicemi svázanou koženou kazajku zjistil, že Guyrenova zažloutlá košile je prosáklá temnou krví. „On tě bodl!“
„Můj vak! Najdi nastříhané pruhy látky, muíš zastavit krvácení!“ Guyrenovi s každým slovem vytekla další krev z úst. Najednou se prudce rozkašlal a krvavou pěnou potřísnil Oddelina v obličeji. Ten začal bezmyšlenkovitě šmátrat v jeho vaku a hledat látku na obvaz. Když se mu to konečně podařilo, všechnu nastříhanou látku mu bez ladu a skladu přitlačil na krvácející ránu, celé to přikryl zkrvavenou košilí a utáhl tkanice kolem kazajky. Musí to teď stačit, nejdřív je třeba se odsud dostat pryč. Les kolem nich je stále příliš řídký, než aby poskytl nějakou ochranu, všude kolem navíc musí být spousta nepřátel, stále jsou slyšet koně, vojenské povely a křik zabíjených.
„Guyrene, musíme pryč! Není se kde shovat a zanedlouho budou tenhle les pročesávat.“ naléhal Oddelin.
„Nech mě tady, budu pro tebe přítěž.“
„Nesmysl.“ odpověděl Oddelin a pokusil se zvednout Guyrena ze země. Nejprve klopýtali dál, ale Guyrenovi se co chvíli podlomila kolena. Když Oddelin pochopil, že takhle se daleko nedostanou, vyhodil si Guyrena na záda a krok za krokem supěl směrem, kde les houstl.
Oddelin pod tíhou svého břemene musel často odpočívat, ale jen co nabral síly vydal se dál. Po nějaké chvíli se takto dostali hloub do lesa, kde už nebylo vidět na kraj, ani zvuky bitvy už se neozývaly tak ostře jako dřív. Byla cítit vůně borovicové pryskyřice a hub, světla ubývalo slunce protínalo stromy svými zlatými paprsky.
Najednou oba dorazili k ríčce, spíš většímu potoku, který se jako had klikatil lesem. Voda tekla průzračně čistá a na slunci se jasně třpytila. Oddelin pocítil náhlou žízeň, od rána vlastně nic nepil. Může Guyrenovi vyčistit ránu a naplnit měchy vodou.
Kousek níž po proudu voda vytvořila rovný písčitý břeh, kořeny stromů byly podemleté a vytvořili mělkou noru, dost hlubokou na to, aby se pod ní dalo schovat. Oddelin pocítil úlevu, naberou si vodu a v téhle prohlubni přečkají noc, musela by to být velká náhoda, aby je tady objevili.
Položil Guyrena do písku zády opřeného o strom a začal budovat provizorní ležení. V prohlubni roztáhl přikrývku, naplnil měch studenou vodou a prohledal Guyrenův vak, jestli by nenašel něco k jídlu. Kromě mechu s ječným pivem našel jen ztvrdlý chléb, cibuli a malý kousek uzeného masa. Bude to muset stačit, pomyslel si.
Guyren byl bledý, ale zdál se být v pořádku. Krev mu kolem koutků zaschla a zčernala, ale žádná další už netekla. Guyren hleděl malátně kamsi před sebe a ztěžka oddychoval.
Zrovna když se Oddelin sklonil, aby zkontroloval Guyrenovo zranění, zaslech dusot koňských kopyt. Prvních pár okamžiků zůstal zděšeně civět před sebe než se vzpamatoval. Všechny věci které měli bezmyšlenkovitě naházel do prohlubně pod stromem. Popadl Guyrena a dovlekl ho pod písečný převis, oba se tam jen tak tak vešli, leželi teď oba vedle sebe, před sebou písečný břeh a zurčící voda v potoce.
Koně se přibližovali, teď už byly slyšet hlasy jezdců, museli být tři nebo čtyři, byli klidní, možná přijeli dát koním pít, spíš ale v lesích pátrali po utíkajících vojcích.
Oddelinovi se sevřelo hrdlo, pokud je tu najdou, na místě je zabijí, utéct není kam. Guyren stále těžce oddychoval a nevypadalo to, že příliš vnímá, co se kolem děje. Oddelin horečně přemýšlel, z kterého směru jezdci přijeli. Museli se sem dostat ze stejného směru jako oni, to je jasné, to znamená, že je na první pohled neuvidí.
Choulili se jako zajíci v noře, Oddelin si uvědomil, že se třese. Když v tom najdenou zůstal jako opařený zírat na písečný břeh přede sebe. Tím že tam přešlapoval za sebou nechal velké množství stop, které mířili ve směru do jejich nory. Kdyby alespoň hlupák nechal víc stop u vody, aby to vypadalo, že se daly říčním korytem dál, jezdci by se mohli domnívat, že uprchli tímhle směrem.
Najednou byly hlasy slyšet velmi blízko, možná je jenom nesla lesní ozvěna, ale zdálo se, že stojí jen pár kroků za jejich úkrytem.
V tom Guyren začal pokašlávat, nejprve slabě, sotva sebou trhal při každém nádechu, ale později se rozkašlal víc, prskal krev, která se mu usadila v plicích a nebyl k utišení.
„Ticho, proboha nebo nás objeví,“ naléhal Oddelin, ale zdálo se, že ho Guyren vůbec nevnímá.
Hlasy utichly, určitě to taky slyšeli a teď přemýšlí, co se to děje. Oddelin chytil Guyrena jednou paží kolem ramen a přitlačil mu dlaň na ústa, aby ho utišil. „Šššš!“
Guyren měl ale stále potřebu kašlat, tělo mu poškubávalo v rytmu jednotlivých nádechů. Skrz prsty, kterými Oddelin přitlačil jeho ústa prosakovala krev, místy se tvořily malé bublinky, které hned na to praskaly.
Jezdci se opět daly do hovoru a nebylo jasné, zda pátrají po původu těch podivných zvuků nebo jejich pozornost upoutalo něco jiného. Oddelinovi se zdálo, že to trvá celé věky, stále slyšel tlumeně jejich hlasy, ale nebylo rozumět ani slovu.
Najednou hlasy utichly a udusanou hlínou se nesl dusot koňských kopyt, které se pomalu a zvolna vzdalovaly a Oddelin se neodvažoval vydat ani hlásku, dokud si nebyl úplně jist, že jsou pryč.
Povolil sevření kolem Guyrenových úst, ale zjistil, že jsou podivně ztuhlá, rychlým pohybem se narovnal, aby na svého druha mohl pohledět zpříma a ten se díval kamsi daleko za něj, ústa napůl otevřená a podivně zkřivená od toho, jak je Oddelin pevně tiskl. Byl to strašný pohled, tvář, kterou důvěrně znal znetvořil on sám.
Oddelin pohlédl na své ruce, byly temně rudé od krve a on se dal do tichého usedavého pláče.
…
KONEC