Obje(ě)tí lásky
„Láska je jed. Sladký jed, to ano, a přesto zabíjí.“ – Cersei Lannister, Střet králů
Dunění obrovských bubnů se táhlo donekonečna. Na počátku hostiny začali hudebníci na stupínku hrát a od té doby nepřestali. Flétny kvílely, housle skřípaly, ale nejhorší byly bubny. Polovina svatebních hostů už musela ohluchnout, pomyslel si asi šestnáctiletý mladík trpce.
Seděli ve velké síni jednoho z hradů Dvojčat. Stěny byly pokryty mnoha portréty předků lorda Waldera, bitevními výjevy i podobiznami krásných mladých panen v dosti vyzývavých polohách. Mezi obrazy hořely pochodně vytvářející ostrůvky zářivého světla a zákoutí tmy. Na kolících visely opasky s meči a dýkami, nezbytné bezpečnostní opatření, které mělo zabránit jakýmkoli těžším zraněním při opileckých šarvátkách. Dole se tísnili u stolů méně významní hosté, přesto byli stále poctěni pozváním. Zbytek Freyova rozsáhlého potomstva se veselil na hostině v druhém hradě, které se vzhledem k počtu účastnících se nemanželských dětí mezi seveřany říkalo „hostina bastardů“.
Bohužel, i na stupínku bylo příliš mnoho lidí. Robb se tísnil mezi dvěma Freyovými děvčaty, Alyx a Krásnou Waldou. Alyx živě rozprávěla s Robinem Flintem, ti dva si zjevně rozuměli. Flint jí popisoval bitvy pod Robbovou zástavou s šedým zlovlkem a ona nadšeně naslouchala jeho hrdinským činům, často velmi přikrášleným.
„Projeli jsme těsně kolem velkého nepřátelského hradu, proplížili se okolo hlídkujících lannisterských a zabodli jsme oštěp lordu Tywinovi přímo do prdele. Sebrali jsme mu Skalisko, jel jsem těsně vedle krále Robba. Obránci proti nám vyjeli, ale neměli nejmenší šanci, sám jsem zabil velitele stráže v souboji muže proti muži…“
Vedle Krásné Waldy byl usazen Malý Jon, který se po několika vtípcích na začátku hostiny, jež se u málomluvné devatenáctileté panny setkaly s pramalým úspěchem, začal věnovat jedinému potěšení, co mu zbylo – jídlu. Byl jedním z vyvolených, kteří měli tu čest chránit dnes večer krále a nemoci se pořádně opít. Robb ho nevýslovně litoval. Jediné, co mohl říct dobrého o jídlu, které jim předložili, bylo to, že alespoň není otrávené. Sám se donutil ochutnat vše, co mu sloužící donesli, do mysli se mu však vkrádaly pochybnosti, jestli to za to stojí. Snažit se vlichotit hradnímu pánovi je jedna věc, trávit nepoživatelné pokrmy druhá. V době, kdy byla podávána pórková polévka a salát, příliš nejedl, a když spatřil další chody, musel toho litovat. Jídlo bylo mdlé, nedovařené, studené, než se dostalo na stůl a nekořeněné. Hlavním chodem byly telecí mozečky a velké kusy vláknitého masa se šťouchaným tuřínem. Mohl se alespoň trochu snažit. Ale co, jediné jídlo, které mě ve Dvojčatech zajímalo, byl chléb a sůl, který nám dali po příjezdu. Jeho matka na tom trvala. Robb musel uznat, že to bylo moudré, nyní je chrání zákony pohostinství, porušit je by znamenalo klesnout na nejnižší úroveň v očích bohů i lidí a věčné prokletí celého rodu. Největší nebezpečí snad bylo zažehnáno.
Mladý vlk pohledem našel ostatní nešťastníky, kteří byli určeni jako královská stráž. Patrek Mallister seděl opodál a mluvil s Wendelem Manderlym, jehož podbradky se od začátku hodokvasu nezastavily, medvědice Dacey Mormont sledovala střídavě svého krále a taneční parket a jeden z mála dobře se bavících hostů – Robin Flint – zrovna poslouchal vyprávění Alyx Frey a doléval jí víno, příliš zaneprázdněn, než aby si všiml, že pohár přetéká a víno tvoří na zemi velkou červenou louži.
Kéž by tu byl Šedý vítr. Jeho zlovlk musel na rozkaz lorda Waldera zůstat venku se serem Raynaldem Westerlingem. Robb zatnul pěsti. Vzpomínka na jejich rozhovor ho pořád pálila. Nebýt toho hloupého incidentu u brány, kdy vyplašil koně a Petyr spadl, mohl tu být se mnou. Po zprávách ze Zimohradu již nevěřil v to, že jsou zlovlci předurčeni Starkovým dětem jako ochránci, jak tvrdil kdysi dávno Jon. Přesto mu byl vlk vítaným společníkem, cítil se v jeho společnosti jistější.
Robb byl, ačkoliv to navenek nedával najevo, nervózní jako… No, jako Roslin Frey, která se tak moc snažila usmívat, až by jí to nevěřil ani slepý. Její novomanžel ji obletoval jako motýl, tu jí nabízel zákusek, tu jí doléval víno, čas od času jí věnoval krátký polibek. No, jeden slepý by se asi přeci jenom našel, usmál se v duchu Mladý vlk.
Hostina se táhla již několik hodin. Panovalo nesnesitelné vedro a dusno, způsobené přemírou svatebních hostů a velkým nedostatkem oken. Robb čas od času unikl alespoň na chvíli na taneční parket. Tančil snad s polovinou Freyových dcer a vnuček, naposledy s teprve šestiletou dívenkou. Radostně mu vyprávěla o nové panence, kterou dostala ke dni jména, až do té chvíle, než si uvědomila, s kým vlastně mluví. Poté zčervenala jako růžička a již nepromluvila. Sečteno a podtrženo, Mladý vlk se rozhodl dát si od tance menší přestávku.
Dopil víno ze své číše a začal se rozhlížet kolem, s kým by prohodil pár slov. Pohlédl doprava, kde u jednoho stolu popíjeli Velký Jon a tři Freyové, Merret, Whalen a Petyr Uher. Whalen skončil pod stolem již před značnou dobou, Petyr, který sotva přišel, vypadal, že ho bude brzy následovat a Merret už se také sotva držel při vědomí; Velký Jon sice pil za všechny tři, ale na rozdíl od ostatních se ještě dokázal udržet na nohách a bavil přítomné písní „O medvědovi a krásné panně“. V kroužku kolem nich stálo několik Freyů, Malý Jon a Patrek Mallister, kteří pokřikovali a tleskali. Muzikanti bohužel zrovna hráli „Květiny jara“ a ten, kdo seděl mezi Velkým Jonem a pódiem si chtíc nechtíc musel zacpávat uši. Na tanečním parketu mezitím tančil Robin Flint s Alyx Frey. Ani se nepokoušel skrývat své úmysly osahávat mladou dívku, ta se však jen smála a tu a tam ho plácla přes ruku, když si dovolil příliš.
Mladý vlk pohlédl doleva a spatřil svou matku, sedící mezi opilým serem Rymanem Freyem a Roosem Boltonem, který si zamyšleně poťukával o rty číší s kořeněným vínem. Najednou se zvedl, omluvil se a odešel. Robb okamžitě využil příležitosti a přisedl si k ní.
„Ještě pár hodin a tahle fraška skončí, matko. Černý Walder je pro tentokrát mírný jako beránek. A zdá se, že strýc Edmure je se svou nevěstou nanejvýš spokojený.“
Když si představím, jak jsem ho musel nutit, přemlouvat, vyhrožovat. No, aspoň mi to nebude mít za zlé.
Obdařil svou matku úsměvem, poté si všiml rytíře sedícího vedle ní.
„Sere Rymane?“
„Ano, pane?“
„Doufal jsem, že požádám Olyvara, aby mi dělal panoše, až vyrazíme na sever, ale nikde ho tu nevidím. Že by byl na druhé hostině?“
„Olyvar?“ Ser Ryman byl očividně vyvedený z míry. „Ne. Olyvar tu není. Odjel… odjel z Dvojčat. Povinnost.“
To vyvedlo z míry Robba. Jakou důležitou povinnost může mít mladý panoš, že se nemůže zúčastnit plánované svatby jedné ze svých sester či tet nebo co vlastně byla? Bohové, kdo se v tom jejich rodě má vyznat.
„Rozumím,“ řekl Mladý vlk, ale ser Ryman mu víc neřekl.
„Nechceš si zatančit, matko?“ Bylo by příjemné tančit s někým, s kým se dá normálně mluvit.
„Děkuji, nechci. Dcery lorda Waldera budou jistě potěšeny, budou-li ti moci dělat partnerky.“
Robb se na ni rezignovaně usmál. „Och, to jistě.“ Ale já jim tu radost neudělám, už jsem se s nimi natančil dost.
Robb se zvedl, rozhlédl se a uviděl mladou Dacey Mormont, smutně sedící u jednoho stolu, osamocenou, sledující tanečníky. V okamžení se rozhodl a zamířil k ní.
„Smím prosit o tanec, má lady?“
„Bude mi ctí, Tvoje výsosti.“
„Nějaké zprávy od tvé matky?“…
O tři písně později si unaveně sedl na své místo vedle Krásné Waldy. Dacey byla milá a tančilo se mu s ní dobře. Když na sobě měla šaty místo zbroje, byla docela hezká. Vysoká, štíhlá, usměvavá. Neustále po očku pokukovala po Edwynu Freyovi, který mluvil se svými bratranci u stolu nedaleko parketu. Robb si nechal dolít víno a znovu očima zkontroloval osazenstvo velké síně. Ser Hosteen se smál nějakému příběhu, který mu vyprávěl Chromý Lothar. Jakýsi mladý Frey si vydobýval pozornost děvčat svým žonglérským uměním. Ser Marq Piper a ser Danwell Frey hráli pijáckou hru s kostkami, vypadala jako „Šestka pije“, hra, se kterou se Robb seznámil po dobytí jednoho hradu na západě. Byla velmi jednoduchá. Kdykoliv někomu padla na kostce šestka, musel se napít. Alespoň si nespletou pravidla, ani když jsou opilí. Jediný problém, který může nastat, je ten, že nedokáží napočítat do šesti. A řekněme si to upřímně, v té době už leží kostka zapomenutá pod stolem a někteří z hráčů taktéž.
Král severu pohledem vyhledal lorda Waldera, právě včas, aby viděl, jak tleskl. Byl jedním z mála, kdo si toho všiml, ve všeobecné vřavě a parodii na hudbu složené z „Bujarého hocha“ zpívaného Velkým Jonem a „Železného kopí“ hraného muzikanty by se ztratilo troubení válečných rohů celé seveřanské armády. Dva z Freyů začali bouchat číšemi o stůl, dožadujíc se ticha. Postupně se přidávali další, ale trvalo skoro minutu, než se síň utišila.
Lord Walder vstal a otočil se na Robba s otázkou, jestli souhlasí, že nastal čas na obřad uvedení na lože. Mladý vlk zvedl ruku. „Myslím, že je načase, aby bylo tomuto zvyku vyhověno, lorde Waldere, a proto je nyní společně uveďme na manželské lože.“
Opilý dav začal jásat a odvedli rozjařeného Edmura a strachy zdřevěnělou Roslin z místnosti. Muzikanti se znovu probudili a začali hrát píseň „Královna si sundala sandál a král si sňal korunu“.
Síň se pomalu vyprazdňovala, ale Robb zůstal, užíval si nově nabytého prostoru na stupínku. Konečně trocha vzduchu. Píseň o králi a královně pozbývající své oblečení nahradila nová melodie. Robb ji odněkud znal, vždy mu připadala smutná. Asi ze západu…
Napřímil se. Píseň ze západu, Lannisterská píseň, o neposlušném vazalovi z hradu Kastamer. Rozhlédl se kolem sebe. Podíval se přímo do tváře lorda Freye. Ten lačný pohled se mu ani trochu nelíbil. Rychle přelétl očima velkou síň. Jeho matka mířila ke dveřím, spěchala za Edwynem Freyem. Najednou mu vyťala políček, až mu rozbila ret. On ji odstrčil stranou. Robb k nim zamířil, aby Freyovi zastoupil cestu. O polovinu úderu srdce později si uvědomil, že je všechno špatně. Sáhl pro svůj meč, který však u jeho boku nebyl. Visel s ostatními zbraněmi seveřanů na hácích na zdi. Bohové. Ta zrádcovská krysa. Zpozdilý lord Frey.
Opožděně ucítil bolest na hrudi. Vzápětí upadl, z nohy mu trčela šipka z kuše. Pohlédl na pódium k muzikantům. Polovina z nich stále hrála, druhá polovina však držela kuše a znovu nabíjela. Ser Wendel Manderly se topil ve vlastní krvi, Robina Flinta probodávaly znovu a znovu Freyovské dýky, jeho společnice Alyx tomu přihlížela se znuděnou lhostejností. Najednou se Mladý vlk ocitl skrytý za deskou stolu, kterou ho zaštítil Malý Jon Umber. Stále bojoval. Matko, kde jsi? Uteč pryč, rychle.
Uslyšel její výkřik. Ze dveří se vyhrnuli jacísi muži, neviděl, kdo jsou. Odhodil desku stolu, zvedl se na kolena. Vnímal, že se mu lord Frey posmívá, ale jednotlivá slova neslyšel. Matka se snažila vyjednávat, držíc dýku u hrdla bláznovi.
„Zachraň si život…, když ne kvůli mně, tak kvůli Jeyne.“
„Jeyne?“ To jméno mu na chvíli vlilo novou energii do žil. Sevřel okraj stolu a zvedl se na nohy. „Matko. Šedý vítr…“
„Jdi za ním. Hned. Robbe, odejdi odsud.“ Zvoníček se marně snažil vykroutit z jejího sevření.
Uteč pryč, jemu na něm nezáleží, je jen další z mnoha nepotřebných vnuků, uteč… Byl to záblesk růžové?
Najednou si uvědomil, že před ním stojí nějaký muž. Měl na kabátci z kůže staženého muže Hrůzova. Pohlédl mu do tváře a poprvé ve svém životě uviděl, jak se tenké rty Roose Boltona zformovaly do krutého úsměvu. „Pozdravuje tě Jaime Lannister,“ zazněl Mladému vlkovi jeho hlas v uších těsně před tím, než mu Bolton vrazil pěst do břicha. Když ruku odtáhl, spatřil Robb dýku zabodnutou až po jílec ve svém těle. Slyšel svou matku křičet, slyšel lorda Waldera smát se, slyšel žalozpěv za své království cinkaný malými zvonečky umírajícího chlapce.
*****
Listí šeptalo. Výpadový oddíl složený převážně z rychlých jezdců mlčky procházel úzkou pěšinkou v lese. Ještě před malou chvílí bylo možné slyšet šum hovoru, severské bojovníky, kteří se holedbali svými ženami a ratolestmi, stěžovali si na malé příděly potravy, nadávali na zženštilé jižanské rytíře, oslavovali poslední vítězství jejich krále a předpovídali mnoho dalších, ale nyní byli příliš blízko strážní tvrze a mluvení bylo zakázáno. Ticho bylo téměř hmatatelné. Jejich králem byl sice mladík, ale všichni věděli, že po otci zdědil víc, než jeho tullyjský vzhled napovídal. Nikdo by se neodvážil neuposlechnout Neda, nikdo se toho neodvážil ani u jeho syna. Sami se až divili, čím si Mladý vlk získal jejich respekt, bezpochyby si ho však zasloužil.
Po několika desítkách minut se atmosféra začala uvolňovat. Olyvar Frey, králův panoš, si zcela očividně oddechl. Robb naznačil svým mužům, že přímé nebezpečí odhalení pominulo. Tento plán spřádal dlouho a nijak netoužil po tom, aby byl prozrazen, ale tvrz stála daleko za nimi a seveřané by tak jako tak o moc déle nevydrželi. Alespoň nebudu muset trhat žádné jazyky. Když Robb nařídil mlčení, Velký Jon se vší vážností, které byl ve svém permanentně podnapilém stavu schopen, vyprávěl několika Freyovým rytířům, jak přišel o prst na ruce a dodal, že pokud nechtějí, aby měl Šedý vítr jejich jazyk k večeři, měli by se tím rozkazem řídit.
Svítání je zastihlo procházející lesem pár líg severně od Skaliska, hradu rodu Westerlingů, vazalů Lannisterů, spíše hrdých nežli mocných. Podle zvědů měla pevnost jen symbolickou obranou sílu, pár chlapců, pár starců a kastelána hradu, Rolfa Kořenáře, bratra hradní paní. Tohle by mohlo lorda Tywina zvednou ze židle. Na napadení svých vazalů musí odpovědět. Lord Tywin byl chytrý a opatrný, ale pokud se nepohne z Harrenova a nepomůže vlastním lidem, ztratí západ. Jeho bratr Kevan sice verbuje novou armádu, ale Robb věděl, co jsou zač. Holobrádci narychlo vybraní mezi rolníky a příliš staří muži, zkušení, ale pomalí. Nemá smysl se tím zabývat. Zvolil jsem cestu, teď už se vrátit nemohu.
—
Byla tma. Měsíc, skrytý za mraky, nevydával žádné světlo. Ta pravá chvíle, pomyslel si Mladý vlk. Velký Jon zatroubil na roh. Rozespalí obránci Skaliska se začali chápat mečů a kopí, ovšem proti divokým seveřanům neměli šanci. Někteří to pochopili a zbraně upustili, žadoníc o milost. Jiní odmítli složit zbraně a bojovali až do hořkého konce. Bránu však drželo tvrdé jádro rytířů domobrany pod vedením Rolfa Kořenáře. Robb ještě před bitvou rozkázal porazit vzrostlý strom, aby posloužil jako beranidlo. Nyní stanul v čele výpadu vedeného k jediné přístupové cestě do pevnosti, hradní bráně. Dvě menší skupiny seveřanů pod vedením Malého Jona a Černého Waldera Freye vzaly žebříky a probojovávaly si cestu přes hradby. Shora na ně pršel déšť šípů, ale seveřané měli dobrou zbroj a velké štíty. Nakonec to většina obránců vzdala a jala se pomáhat při zpevňování brány. Nebylo jim to nic platné. Okamžik před tím, než si Malý Jon probojoval cestu přes hradby, se ozval praskot dřeva a brána se rozletěla. Seveřané vtrhli dovnitř a obklopili malou skupinu zbylých obránců. Jeden z rytířů, který se v záchvatu hrdinství vrhl Robbovým směrem, padl na zem usmrcen Šedým větrem. Z nejvyšší věže se ozval zděšený výkřik mladé dívky. Rolf Kořenář si odplivl a nařídil všem složit zbraně. „Skalisko je tvé,“ pronesl do nastalého ticha.
Seveřané propukli v jásot. Robb však nepolevil v ostražitosti.
„Vezmi si skupinu mužů a prohledej celý hrad, musíme najít hradní paní a její děti,“ pronesl směrem k Velkému Jonovi.
„Postarám se o to. A ty si nech ošetřit rameno, Tvoje Výsosti.“
„Rameno?“ zeptal se Robb nechápavě.
Velký Jon jen kývnul a Mladý vlk si poprvé uvědomil bolestivé škubání v levé ruce. Museli mě trefit těsně před tím, než padla brána.
—
Když vešel do dveří hradní síně, uvítal ho bouřlivý jásot a pokřik. „Král severu“, volali seveřané. „Král trojzubce“, odpovídali říční lordi. Mladý vlk se usmál a přijal číši od Malého Jona. Kolem se ozývaly pijácké písničky, jeden z mužů lorda Karstarka vyskočil na stůl a zpíval oplzlou verzi písně O medvědovi a krásné panně, která se, navzdory množství alkoholu, jež vypil, občas i rýmovala. Po chvíli se ke svému králi připojil Velký Jon.
„Lady Sybell a její děti na tebe čekají v audienční síni, Tvoje Výsosti“, sdělil mu, pro jednou potichu. „Asi bys je neměl nechat čekat.“
„Promluvím s nimi hned. Pohlídej vojáky, aby zůstal alespoň někdo střízlivý, ať nás nějací pomstychtiví sluhové nepozabíjí ve spánku.“
„Nevím, jestli sis vybral správného muže, Tvoje výsosti“, usmál se Umber.
„Vybral. Ty můžeš vypít tolik piva, že by ti celá jejich zásoba nestačila, a pořád bys zůstal střízlivý“, odpověděl Robb. Alespoň střízlivější než většina. Což vlastně moc neznamená.
—
„Přísahám věrnost tobě i tvým dědicům. Od nynější hodiny, nechť je Skalisko součástí království Starků a rod Westerlingů tvým věrným vazalem.“ Lady Sybell vstala a přenechala své místo synovi, seru Raynaldovi, který odříkal podobnou přísahu, byť mírně neochotně. Šedý vítr seděl vedle křesla, které Robbovi posloužilo jako trůn. Audienční síň byla malá, avšak útulná místnost s tkanými koberci a krbem, ve kterém jakási přičinlivá služebná zapálila oheň. Kamennými zdmi profukoval studený podzimní vítr. Zima se blíží.
Po svém bratrovi přišly na řadu mladší děti. Rollam Westerling byl přibližně Branova věku, možná o něco vyšší a silnější. Starší dcera lady Sybell se jmenovala Jeyne. Bylo to půvabné stvoření s obličejem ve tvaru srdce a kaštanově hnědými kadeřemi. Mladší dívka, Elenya, si při chůzi přišlápla sukni, ale zvládla udržet rovnováhu, což byl v jejich botách obdivuhodný výkon. Zčervenala jako růžička, zamumlala „Tvoje Výsosti“ a rychle se vrátila zpět do řady. Jako poslední přišel na řadu bratr hradní paní, Rolf Kořenář. Popošel dopředu, zmrznul však uprostřed pohybu, vyděšen hlubokým výhružným vrčením.
„Šedý větře, ticho“, přikázal Robb. Co se to s ním děje? Asi bych ho neměl brát do bitev, zabil už příliš mnoho lidí a je divoký.
„Omlouvám se, pane. Neublíží ti, když jsem tady“, ujistil Mladý vlk muže.
Rolf Kořenář popošel blíž, odříkal svou přísahu a vrátil se na místo ještě rychleji, než jeho malá neteř.
„Tvoje Výsosti, pokud je to vše, snad bychom se mohli odebrat do svých komnat k odpočinku?“ navrhla lady Sybell.
„Samozřejmě, nebudu vás déle zdržovat, má lady.“
Lady Sybell opustila místnost, za ní šly její děti a průvod uzavíral Rolf Kořenář. Šedý vítr na něj vycenil zuby, ale už ani nehlesl. Mladý vlk ho bezmyšlenkovitě poškrábal za uchem.
„Tak pojď, je čas vrátit se na hostinu. Musíme jim dát možnost opěvovat jejich krále a jeho zlovlka, bude se to hodit, až se jednou něco zvrtne.“
—
Vzbudil ho paprsek světla pronikající těžkým sametovým závěsem na okně. V rameni mu bolestivě škubalo, hlava mu třeštila a cítil horkost. Oblékání mu trvalo déle než obvykle, stejně tak scházení schodů. Hlavu měl podivně lehkou. Na konci schodiště málem vrazil přímo do Velkého Jona, který se usmíval od ucha k uchu.
„Včerejší hostina se opravdu vydařila. Jak si myslel, hňup jeden Freyovská, že se mnou může soutěžit v pití. Skutálel se pod stůl po… Tvoje Výsosti?“
Mladý vlk se zapotácel a jen taktak se chytil zábradlí, aby neupadl.
„Nic to není, jen mě trochu zlobí to rameno, nedělej si starosti.“
„Nic to není? Takhle se mezi chlapama neukazuj, Tvoje Výsosti. Vrať se raději zpět do svých komnat, řeknu synovi, ať za tebou pošle nějakého léčitele.“
Mladý vlk chtěl začít protestovat, ale nová vlna horka mu v tom zabránila. Nemá smysl hrát si na hrdinu a složit se před celým vojskem. Ještě by mě měli za slabocha.
„Děkuji. Asi bych měl vážně jít nahoru. Vyřiď ostatním, že se tady chvíli zdržíme, ať nevypijí všechno pivo hned druhý den.“
—
Ležel na zádech v posteli hradního pána a díval se ven protějším oknem. Z hlubokého zamyšlení jej vytrhlo nervózní zaklepání. Otočil hlavu a spatřil ve dveřích starší dceru lady Sybell nesoucí obvazy a pár lahviček.
„Tvoje Výsosti? Mohu dál?“ ozval se v jeho hlavě tichý hlásek mladé dívky. Jeyne, jmenuje se Jeyne, jako dcera našeho majordoma.
„Tvoje Výsosti?“ zeptala se znovu, zmatená tím, že nereaguje.
„Omlouvám se. Pojď, prosím, dál a posaď se, má lady.“
Vešla. Při chůzi zatřepala hlavou a odsunula neposlušnou kadeř z obličeje. Uvědomil si, že je mladá, ale přesto již dospělá, štíhlá jako proutek, ale s širšími boky. Znovu ho zalila vlna horka. Hlavu měl podivně lehkou.
„Poslali mě, abych ti ošetřila ránu, Výsosti. Náš mistr zemřel a ještě jsme nesehnali náhradu. Ale neboj se, spoustu jsem se toho od něj naučila, jako malou mě brával s sebou, když šel trhat bylinky nebo ošetřovat raněné.“
Posadila se na postel, ale poté se zarazila.
„Mohl by sis prosím sundat košili, můj pane? Potřebuji se dostat k ráně.“
Dívka se krásně zapýřila. Nervózně si upravila jednu z kadeří, opět padající přes její krásné oči. Robb se posadil a opatrně se svlékl, jak mu nařídila. Poté si znovu lehl a nechal ji dělat její práci. Mezitím pozoroval její vlasy, šíji, útlý pas, souhru rukou, které ho ošetřovaly. Její dotyky byly velmi něžné. Kdyby se mi po každém zásahu šípem dostalo takového zacházení, dobrovolně bych si stoupl před terč.
„Tak, hotovo. Mohl by ses na chvíli posadit, Výsosti? Musím to ještě ovázat… Výborně, snaž se moc s tím nehýbat, přijdu znovu večer, vyměnit ti obvazy.“
„Děkuji, má lady.“
Sledoval ji pohledem až ke dveřím. Těsně před odchodem znovu půvabně pohodila hlavou, upravujíc si zatoulanou kadeř.
—
O pár dní později se probudil se vzpomínkou na její poslední návštěvu. Mluvili spolu ještě dlouho po té, co mu obvázala ránu. Vyprávěla mu o svém dětství, o výletech s mistrem, o návštěvě v Casterlyově skále i svém sokolovi, kterého dostala k jedenáctým narozeninám od bratra. On jí na oplátku vyprávěl o Zimohradě, dětských hrách s Jonem Sněhem, malých bratrech Branovi a Rickonovi, divoké Arye i půvabné Sanse. O svém otci, kterého zabili v Králově přístavišti i matce, která na něj čeká v Řekotočí. Již dlouho si takto s nikým nerozuměl. Byl rád, když přišel čas na výměnu obvazů. Každý den na tu chvíli čekal. Přesto, že jej horkost přešla, Jeyne u něj stále způsobovala návaly horka a lehkou hlavu. Někdy si to v duchu vyčítal, ale, koneckonců, vždyť si jenom povídali. Bylo mu s ní dobře, to je vše. Přestaň. Na to ani nemysli. Zaslíbil ses jiné. Ach, otče, proč musí být život tak složitý?
Oblékl se a sešel dolů po schodech, s potěšením zaregistroval, že opět v normálním čase. Cestou narazil na dva seveřany, kteří zjevně ještě nevystřízlivěli po minulé noci. Nebo spíš nevystřízlivěli od doby, co jsme sem přijeli. Musíme se odtud hnout, muži se nudí a nuda způsobuje nesváry, úpadek morálky a v konečném důsledku rozpad armády.
„Ale, vlče nám vylezlo z pelechu. Rád vidím, že jsi opět s námi, Tvoje Výsosti. Už jsem se bál, co ti to děvče míchá za lektvary. Nikdy bych si neodpustil, že jsem ji za tebou poslal zrovna já. Doufám, že se nezlobíš. Mistra jsem nenašel a ona vypadala, že se vyzná.“
Malý Jon stál přede dveřmi jídelny, ze které se linula vůně bohaté snídaně. Gestem ho pozval dovnitř, ale vzápětí mu zamrzl úsměv na rtech. Mladý vlk se otočil a spatřil Velkého Jona s téměř děsivým výrazem. Když se dozvěděli o smrti lorda Starka, z tváře Umbera čišel hněv a lačnost po pomstě. Nyní pouze slabě prosvítaly pod něčím jiným. Robbovi přeběhl mráz po zádech. Nikdy dříve nespatřil v Jonově tváři tak hlubokou lítost.
—
Sekal mečem do stromů, jako by to byli jeho nepřátelé. Jako by to byli Lannisterové, Tywin a Jaime, jako by to byl Theon. Theon, kterého kdysi považoval za svého bratra. Po několika dlouhých minutách upustil meč a padl vysílen na zem. Nikdy jsem mu neměl věřit. Neměl jsem ho posílat na Železné ostrovy. Proč jen jsem neposlechl matku?
„Tvoje Výsosti?“ ozval se Velký Jon.
Robb neměl náladu se s někým bavit. Otočil se a rázným krokem zamířil do svých komnat. Stále nemohl uvěřit té zprávě, kterou přinesl havran. Temná křídla, temná slova. Zimohrad, jeho domov, vypálen do základů, jeho obyvatelé povražděni včetně… nedokázal se přinutit pomyslet na ta jména. Jména bratrů, které nikdy neuvidí vyrůstat, kteří mu věřili a které zklamal. Skrze clonu ze slz již téměř neviděl. Dorazil do svých komnat a zabouchl za sebou dveře.
—
Seděla tam. Starší dcera lady Sybell, krásná šestnáctiletá panna jménem Jeyne. Když uviděla jeho tvář, přišla k němu a objala ho.
„Co se stalo, Robbe?“ oslovila jej potichu. Poprvé ho oslovila jménem, byť jí to navrhoval již dříve, samozřejmě jenom v soukromí. Nevěděl, jestli ho k tomu vedlo toto nebo její starostlivý výraz nebo ty nádherné oči plné lítosti a soucitu, ale naráz se v něm něco zlomilo. Klesl na postel a vypověděl jí vše, od Branova pádu, přes únos otce, přechod u Dvojčat, bitvu v Šeptajícím lese, smějícího se Theona slibujícího flotilu Železných ostrovů, zajetí sester, smrt otce, smrt Brana, smrt Rickona…
Celou dobu mlčky poslouchala. Nesmála se mu za jeho slzy. Do ucha mu zašeptala slůvka útěchy. Znovu ho objala. Nová vlna horkosti, doprovázená touhou, neskutečnou touhou a láskou. Vše, o čem si dokonce zakázal přemýšlet, vytanulo na povrch.
Pomalu se odtáhla jen pro to, aby si rozvázala šněrování šatů. Sklouzly na zem, záplava jemného hedvábí. Stála před ním, štíhlá jako proutek, s širšími boky, jako by čekala na jeho hodnocení. Nervózně pohodila hlavou a upravila si kadeř kaštanově hnědých vlasů padajících do půvabného obličeje ve tvaru srdce. Tohle nesmíš, nedělej to, není to správné, není to čestné, otci by se to nelíbilo.
Přitiskla se k němu. Políbila ho. Nepřítomně jí polibky vracel, stále se hádaje sám se sebou. Pomalu mu svlékla košili. Rozvázala mu tkanice u kalhot. Neviděl nic víc než ji, její útlý pas a krásné oči, ve kterých se doslova ztratil. Děláš chybu, strašlivou chybu, chlapče.
Nemyslel. Nebyl. Po chvíli upadl do sladkého zapomnění.
*****
Po hrudi umírajícího krále, který klesl na kolena do kaluže rozlitého vína, stékaly kapky krve rudé jako rubíny. Z posledních sil zamumlal ženské jméno.
„Jeyne…“