Mdlé slunce ozařovalo přístav. Chvějivé paprsky se odrážely od měděných desek, kterými dělníci pokrývali obranné věže Lannisportu. Nyní, po letech od dobytí přístavu, byly strženy dočasné dřevěné stavby a král je nechává nahradit novými z kamene. Mistr Creylen si povzdechl a přesunul váhu z levé nohy na pravou, stále však lokty opřený o mramorové zábradlí. Odsud z výšin Casterlyovy Skály měl Lannisport jako na dlani. Opět mu připomínal staré časy, ještě v dobách, než Lord, o kterém se nemluví, odjel na východ sloužit Drakům. Nyní po čase strádání a bojů se opět začal Lannisport, i celý Západ, chvět životem. Město opět rozzářilo zlato a v mořském větru se třepotaly zástavy s lvem v purpurovém poli.
Z vnitřku budovy se ozvalo volání Creylenova jména. Starý mistr si dopřál další povzdech, tentokrát procítěný. Věnoval poslední pohled milovanému městu a opustil balkon.
Skrze zdobenou arkádu došel k otevřeným dveřím ze skla a olova v dřevěném rámu. Drobná mozaika zobrazovala stohy knih a svitků, brky a podobné nesmysly, které by člověk očekával v knihovně. Při pohledu na knihovníka Conera, byl mistr Creylen rád tomu, že mozaika nezobrazuje i jeho.
Jak byl Coner ošklivý, tak měl rád knihy. Možná proto byl králem jmenován do funkce dvorního knihovníka, i když byla knihovna vždy v kompetenci mistra. Creylen byl spokojený, knihovník byl poddajný a stařec potřeboval písaře při revizi knihovny. Právě on ho svým volání přivolal.
„Vyměnil jsem brk a jsem připraven k dalšímu zápisu, mistře.”
„Chmm… výborně, Conere. Kde jsme skončili? Aha už vím u zápisu Velmistra Vasariho o rané architektuře Andalů.”
„Spis zaevidován jako nepoškozený, v jedné kopii,” dodal Coner.
„Tak dál,” pronesl mistr a opatrně vytáhl z police svazek křehkých listů. Jemně ometl nahromaděný prach a mhouřil oči na název.
„Nefritový sborník – Colloquo Votar. Díl čtvrtý.” Coner mezitím pilně zapisoval, co mistr diktoval. „A tady je dopsáno… no tohle?”
„Mistře?”
„Jeho Výsost, tento spis asi v mládí četla, neudržela se a doplnila tento svazek poznámkami. Každopádně je spis v dezolátním stavu, pořídíme přepis.”
„Bude přepisovat i poznámky jeho Výsosti?”
„Samozřejmě, tak moudrý člověk jako král jistě doplnil dílo o cenné postřehy.”
Coner pokýval hlavou, odložil evidenční arch a vytáhl stoh jemných pergamenů, na které hodlal knihu dle diktátu přepsat.”
„Tak piš a nezapomeň na úvod,” napomenul Creylen. „Přepis čtvrtého dílu Nefritového sborníku Colloquo Votara v překladu z Valyrijštiny ústy ctěného mistra Creylena. Text pořídil… no, ty. Přepis pořízen dvanáct let po Druhém dobytí v roce Vracejícího se jara za vlády Tyriona, prvního svého jména, z rodu Lannisterů, vládce Casterlyovy Skály a krále Západu. Určeno pro knihovnu Casterlyovy skály a přidružené instituce,” máš to?
„… přidružené instituce. Ano, mistře.”
„Nyní text knihy… tedy hned to začíná poznámkou a… bohové buďte dobří, taková neúcta k autoritě!” zhrozil se mistr Creylen. „Nu což, jednou je králem,” zamumlal si pod vousy.
Snaha dobrodruha Votara zůstat při své cestě na východ co nejdéle na souši, mě vede ke dvěma možným závěrům. Buď se velice bál vody a odmítal na loď byť jen pohledět, což by člověk u syna z rodiny s námořní tradicí v jednom z největších přístavů známého světa, neočekával. Nebo se Votar vydal podél břehů Zálivu otrokářů až k dalekému Qarthu s myšlenkou nekonečných nocí v zájezdních hostincích, které na východě plní často i milou povinnost zájezdních bordelů. To, na druhou stranu, by člověk od zbohatlického synka na cestách očekával. Vážně. T. L.
Doraziv poutník Qarthu, má vícero možností jak na východ dále se bráti. První možností je pevninský přechod, což však doporučiti se nedá neb na poutníka čekají divoké džungle Yi Ti, plné šelem a klanů znesvářených svými bohy. Pakliže by snad poutník překonal nástrahy Yi Ti, musí podél pobřeží dále mířiti na jih přes Země Stínu. V tu chvíli je dobré se naposledy pomodliti, jelikož poutník zde jistě zahyne.
Druhou možností je mořská cesta přes Nefritové moře. Má skromnost taktéž tuto cestu zvolila. V Nefritovém moři jest mnoho úchvatných míst, která autor navštívil, a která popisuje v předešlých svazcích díla svého. Tento díl vyhrazen tedy pro Ašaj, Země Stínu a okolní ostrovy.
Cesta z Qarthu do Ašaje trvá tři obraty měsíce na dobré plachetnici. Cesta mořská je svým klidem až nepoměrná k divokému Letnímu moři Volantisu. Však nepříjemnosti nabývají, když poutník se blíží východu.
Trasa je již věky dána podél pobřeží ostrova, kterého obyvatelé Qarthu zvou Velký Moraq, a který po právu si přivlastňují. Jest pravdou, že ostrovu vládne král svobodný, avšak na penězích svého souseda závislý. V dobách dávných ostrované vedli války, nyní již pevně sedí v područí Města tří hradeb. Na jihu ostrova loď konečně stočí svou plachtu k východu a naváže na dávnou obchodní trasu s kořením, kterou zavedl cech známý jako Kořenářský.
V další cestě stojí Ostrovy Mantichor, které své jméno získaly po drobném živočichovi, dobře a nechvalně známému lidem všude na světě. Vysoké kopce se zde zdvíhají přímo z hladiny mořské, pokryté neprostupným pralesem. Do přístavu největšího z ostrovů, který je ze dřeva neb kámen zde vzácně někdo opracovává, poutník může vstoupiti, avšak nikoliv hlouběji do vnitrozemí. Divoce žijící mantichory číhají, často prý maskovány tak, že ni list spadlý na dlaň bys čtenáři nepodezíral, než však by tě žahnul.
Málokterý cizinec zde z lodi vůbec vystupuje. Ostrované, malý a divoký lid pralesa, vozí v bambusových člunech své úlovky přímo k obchodníkům na loď. Jest známo, že lahvička jedu bílé mantichory zde stojí dvě hrsti skleněných korálků. Zdejší lid si na své zdobení velice potrpí. Pravda, za stejnou lahvičku v Qarthu dostanete měšec stříbra a ve Volantisu již dvě hrsti zlata. Pokud místní chytil by snad mantichoru živou, což bývá případ vzácný, nikoliv však nemožný, je dobré pro obchodníka nabídnouti co nejvíce. Živý tvor má pro místní lid rituální význam převeliký a lovec bývá v kmeni za hrdinu. Proto právě je třeba hned v začátku tohoto divocha uplatit a mantichoru v pevné kleci si živou odvézt a rychle ji prodat za malé jmění.
Společně s Ostrovy Mantichor tvoří mořskou úžinu vedoucí k Ašaji ostrov Leng. Nyní ať čtenář dobře poslechne radu autora. Není pro nikoho, kdož nebyl zrozen v tomto jícnu zla, vstupovati na ostrov Leng. V těchto moudrých dobách může obchodník jednat s místními a císaři ostrova byli již zcivilizováni religiosní kulturou Yi Ti. Ale v dobách minulých, to byli právě tito vládci, kdož nechal cizince, obchodníky a vyslance, nemilosrdně pobíti na celém ostrově. Tak se v dobách stalo nejméně čtyřikráte a Čistokrevní, kteří vládnou Qarthu, byli v pokušení vyslat výpravu kárnou na tento ostrov smrti. Avšak Božský císař Yi Ti předběhl je a za cenu krve mnoha svých mužů ostrov dobyl.
Prastaří, zdejší božstvo temné, tak temné, že ani démoni Yi Ti a velké opice Sothoryosu se jim svou ohavností nevyrovnají, byli svrženi Božským císařem jména Jar Har. Však zapečetit podzemní chrámy a zastavit proudy krve zkrápějící jejich oltáře není způsob, kterak bohy zničiti. Stále v srdci ostrova znějí bubny z kůže lidí a šílené vyjící stvůry, které snad kdysi byli člověkem, se klaní sochám Prastarých. Proto radím každému, kdož by pomyslil na návštěvu tohoto ostrova, aby zvážil svou cestu a nepadl tak za oběť démonům s křídly a chapadly místo obličeje. Varujte se ostrova Leng!
Dále již jest cesta poutníka volná a necelý obrat měsíce cesty po klidném moři ho dělí od Ašaje a Zemí Stínu.
Pro složitost popisu místa tak neobvyklého jako Ašaj, se autor rozhodl rozdělit popis do podkapitol.
A bez nadpisů. Jako čtenář se cítím okraden! T. L.
Je přirozené, že cestopis by měl začínati popisem místa. Ašajský přístav je obrovský. Jest enormních rozměrů, a to takových, že Volantis, a to pravím jako patriot, oproti Ašaji vískou rybářů se zdá. Soudě svým okem mohu říci, že se do kotvišť a k molům vejde stokráte sto kupeckých lodí. Však zrádné může býti zdání. Celé město se utápí ve stínu a temnotě a tak setrvává celé dny. Proto je dobré všechny cesty projíti, jelikož poutník kromě svého okruhu nevidí dále ničeho než temné mlhy.
Krom přístavů a přidružených budov, přechází Ašaj na souš a táhne se lígy do vnitrozemí po obou stranách Řeky popela, jejíž deltu okupuje. Budovy zde jsou mohutné a masivní a postrádají jemnosti a finesy, tak oblíbené architekty ostatního světa. Taktéž materiál použitý je chudý. Vše, co stojí, postaveno jest z černého kamene, který však čedičem by nazval jen ignorant. Kámen by připomínal mramor, avšak bez žíhání a se zvláštním, mastným vzhledem. Když člověk po kameni přejede rukou, nedokáže sám říci, zda se ušpinil, či kámen sám jen na omak nepříjemný. Autor vyzískal vzorky, které, byv se bál reakce místních, potají ulomil z nároží domu. Sám plánuje v rodném Volantisu diskutovat o tomto kamení s odborníky na nerosty.
Největší záhadou však jest, kdo město Ašaje zbudoval a kdy tomu tak učinil. Velikost města nikoho na pochybách nemůže nechat, že šlo o skutečnou metropoli, snad největší město světa. Co však čtenáři jistě zmate myšlenky je fakt, že stavitelé postavili obrovskou metropoli v dobách, kdy zbytek světa válčil kamennou palicí a oslí čelistí o svá loviště. Neznám badatele, kterého otázka původu města nechává chladným. Kdo by myslel, že z místních odpověď vymámí, plete se zle. Ani obyvatelé, tohoto pomníku času, neznají svou minulost. Město taktéž je velice řídce osídleno a za nocí, které zde člověk pozná obtížně, svítí matným světlem jen každý desátý dům. Jediné budovy, které se vymykají tmavosti tohoto místa, jsou chrámy. R´hllor, zvaný též Pán Světla, což jest poněkud ironické označení ve městě Ašaj, zde má nejeden svatostánek.
Podivuhodné určitě shledá čtenář i to, že v Ašaji nenajde rostliny ni zvířete. Vskutku v městě kromě jeho obyvatel nebují žádný život, asi kvůli pochmurné atmosféře a všeobecné tmě. Vody řeky, v naší řeči Řeky popela, mají svůj světle šedý zjev ve stínu dne a opalizující světélkování v temnotě noci. Nebezpečno tu vody z řeky píti, či se jí pouze omývat!
Žádná zmínka o děvkách? Skutečně hrůzyplné místo… T. L.
Lid Ašaje je tím, co městu dodává patrného nádechu života. Velice obvyklé jest v přístavech světa vstřícnost místních, jelikož na ochodu stojí jejich živobytí. Ašaj, kterýž tuto podmínku splňuje dvakráte více, má ovšem lid velmi tichý a tajemný. Když už vidí host někoho z ašajců, tak bývá většinou nesen pomalým, ba i pohřebním, tempem ve svém palankýnu z černého železa. Lidé, co ve městě celý život strávili, nikdy neukazují svou tvář.
Jest mnoho theorií a dohadů, proč tomu tak. První mluví o náboženském zvyku neznámého významu, jiní by určitě zmíniti mohli nepřirozenou bledost vlivem počasí a stínu. Nejodvážnější tvrdí, že do tváře ašajce se nedá pohledět bez ztráty rozumu, takové jsou ceny za život ve stínu. Ovšem lidé místní nijak neupozorňují v mělkém rozhovoru na své zakrývání. Pouze pokývají hlavou a mění téma hovoru. Masky, které nosí, jsou z tvrdého dřeva pokrytého ornamenty neznámých tvarů. Tato fakta ovšem neznamenají, že snad by v Ašaji ukazoval svůj obličej jen autor tohoto manuskriptu. Nikoliv. Jakožto rodilí ašajci si tváře zakrývají, otrocká kasta chodí s obličeji odhalenými. A mrtvé výrazy jejich očí prozrazují zhoubný vliv zdejšího prostředí.
Jazyk zdejšího lidu jest velice obtížný a málo obchodníků pochopilo byť jen jeho základy. Tiché trylkování se často nachází v kontrastu s dunivým mručením a podle hlasu nemožno poznat pohlaví mluvčího, což budí podiv! Taktéž autor nepotkal ašajce, který by byl vzrůstu menšího než tři a půli lokte. Taktéž zde nebyl autorem spatřen jediný voják, či snad strážný. A otrocké bouře, tak častý to jev v civilizovaném světě, zde je pojem neznámý. I zde mám theorii, otroci jsou totiž kroceni tajemným uměním magie, zde tak rozšířené (viz dále čtenáři). Autor taktéž viděl několik otroků napájených vodou, kteráž pocházela z Řeky popela.
Zvláštní jest, že Ašaj nebyl nikdy cílem válečný výpravy svých sousedů. Dnes, v osvícených dobách, nám přijde zcela normální zachovávat mír, ale ani v minulých časech, kdy zuřil v Nefritovém moři boj bratra proti bratrovi, nebyl Ašaj napaden. Tvrzení, jež jsem nyní přednesl, ostře rozporuje s připraveností města na válku. Málokterý muž zde, chová se jako voják. Však tajemství boje není ašajcům neznámé. Poslyš čtenáři, což jsem viděl, vlastním očím nevěříc.
Bojem se ašajci toliko odlišují od ušlechtilého Vodního tance Braavosu či snad hrubé řeže krátkých mečů Sedmi království. Místní mistři, s maskou vždy z tmavého dřeva, staví proti sobě dva bojovníky, kteří, třímajíc dlouhé meče, zápasí tak zručně a nezvykle až z toho mrazí. Podotknout je nutné, že sám autor není válečným odborníkem, avšak mnohé viděl a leckde byl. Povím vám tedy, zda jste nevěřili, že možné jediným úderem je se krýt i útočit, bojovníci by vás jistě překvapili. Místní praví, že sám Azor Ahai byl právě největším z dávných mistrů tohoto řemesla.
Nedostatek vína je již jen krutým výsměchem. T. L.
Právě malátnost podnebí a všeobecná temnota způsobují závislost na dovozu potravy. Každá loď, i ta na kteréž autor přijel, byla naložena jídlem a vodou, vínem a málem ostatního zboží, ze které ašajci platí. Málokteré zvíře by žilo dlouho, a proto ještě v přístavu je zabito, porcováno a maso bývá nasolenu pro delší užití. Autor sám se přesvědčil o pokročilosti konzervace jídla v Ašaji. Sám měl tu možnost ochutnati jehněčí, kteréž dle místních, bylo již rok staré, a chuť byla stále uchována. Opět snad magie stojí za těmito zázraky. Málokteré tajemství však ašajci odhalí, prozradili jen, že jde maso zataviti do kovu neprodyšně bez vzduchu, kterýž jest zde zkažený a více již o tom nemluvili.
Čtenář jistě se podiví, čím že to ašajci platí za neustálý dovoz jídla. Věz tedy, že na nedostatek zlata si místní stěžovati nemohou. Zlí jazykové tvrdí, že zlato Ašaje prokleli démoni, ale málokteré obchodník se stará o takové věci. Taktéž drahé kameny se vozí z hlubin města, avšak žádný ašajec nikdy nevychází z městských bran, hledati poklady venku.
Nyní povím o tom, proč mnohý z vás drží a čte tyto řádky. Skutečně v Ašaji bývá možné magii praktikovat, a to zcela otevřeně, netřeba se skrývat. Viděl jsem pyromancery, kteří svým světlem malovali po obloze, aeromancery, kteří pouhým mávnutím přivolali mraky. Vida i zručné čaroděje co dovedli zapálit obyčejný prach, dokonce mi půjčili do rukou kámen, co hoří. Také, však jen zdáli, my ukázali vůz plný ohně a dýmu co jel po cestě, sám hýbaje koly pomocí magie.
Mnohé z otroků zde mísí prach hořícího kamene s hustou černou melasou a mnoha špetkami tajemných prášků, až jim dlaně krvácely, tak zle byly leptány. Výsledným roztokem natírali tenké vrstvy na dlouhé meče bojovníků. A poté, považ čtenáři, jsem byl přítomen zázraku stvoření meče, jakým byl Světlonoš. Stačí čepel smočit v látce kapalné, autor vida tento jev s krví vepře, meč prudce vzplane téměř bílým plamenem. A podobných magických zázraků jest zde mnoho.
I metalurgii dobře obohatili magií. Obří pece, téměř bez dýmu, svým dračím dechem vmžiku taví železo a ocel je pružná jako vrbový prut. Z malé hroudy plevné hlíny, v našich dolech vyhazovanou jakož nepotřebná, pomocí tekutého kovu vytahují ašajci zlato. Považ čtenáři, nestačí, že třímají kov, který teče, a přesto je možné se ho dotýkat, ale ještě jím z prachu a hlušiny tvoří kov králů. Snažíc se získat část toho živého kovu, jsem však byl vykázán z kovárny, nespatřiv tak další taje jejich dílen.
Jest zde také mnoho věštců, jedni věští z tekoucí vody Řeky popela, jiní z ptačích kůstek. Spatřil jsem však i temné zvrácenosti, nenechávaje mne na pochybách, že ašajci jsou z temné části světa. Jejich kněží řežou živé i mrtvé, snad pro radost tahají za kousky těl a hýbou s nimi jako s loutkami. Mnozí z výše zmíněných, také drtí mnoho kamenů a bylin, které by člověk rozumný kopnul pryč z cesty, či zardousil jako plevel a užívá tyto podivné tinktury. pravdu dím, že z Řeky popela, tak stvůrně krásné svou zelenou září, pijí vodu mnozí kejklíři umění magického. Bezoké rybky, připomínající mléčně bílé pulce, jediné živé tvory Stínových zemí, také loví a pojídají při zvláštních obřadech právě čarodějové a jiní arkanisté.
Tyrion Lannister – krotitel hadů. Zní to dobře… T. L.
Mluvíme-li o Ašaji, hříchem by bylo nezmínit i Země Stínu. Jako jest Ašaj městem, které nemá ve světě bratra, tak Země k němu přiléhající nemá sestru. Skutečně věř, čtenáři, že autor velice toužil se za městské hradby podívati, ale bojácnost, či tajemnost obyvatel mi toho nedovolila. Ti, kdož chodí z města, jsou pouze magikové a jejich kasta hermetiků mi nedovolila je doprovodit. Ovšem z vyprávění jsem postihl spoustu náznaků, co nachází se za černým kamenem zdí ašajských.
Jako v Ašaji, i tam vládne věčné šero, zem prý je pokrytá travinami duchů, vysokými jako dva muži a svou mléčnou září zahánějí stíny. Co dělají v Zemi Stínu čarodějové, nikdo neví. Mnozí se zaklínají, že snad zde se domlouvají s duchy a získávají od nich svou moc. Jiní řka své děsivé zkazky o krocení draků a hadů, kteří je vozí skrz dusivé traviny.
Pravda, shodnou se vyprávění v jednom. Kdesi v hlubinách té strašné země stojí město. Nikdo z těch co žijí a mluví se mnou, ho neviděl, však všichni o něm ví, jako o vlastním srdci. Ani čarodějové se neodvažují do tohoto města vstoupit, takové hrůzy v něm přebývají. Proto ho zvou Stygai – Zlo. Palčivá zvědavost nedala autorovi, aby se nepídil dalších informací. Mnozí z ašajců tvrdí, že právě odtud pochází draci a mluví o mrtvých tělech, která chodí jako živí.
Děsivé zjištění bylo, když mi ukazovali sošky bohů, kteří prý vládnou ve Stygai. Sošky, které stály na hradbách Ašaje, než je před věky strhli prapředci místních. Nechci snad ani mluvit o tom, jak moc připomínaly sochy to, co jsem spatřil na ostrově Leng. A přesto, že je Ašaj až mrtvolně klidné místo, při tom pohledu jsem znovu slyšel dunění bubnů a hučení nekonečné džungle. Takto trudnomyslně se autor rozloučil s Ašajem neb lodě plující do civilizovaného světa, co kromě otroků a jídla vozí i cestující, zde kotví zřídka.
Proto se nyní autor loučí i s tebou, drahý čtenáři. Shledáme se nasnadě při čtení pátého dílu Nefritového sborníku, kterýž pojednává o Šafránových ostrovech a pobřeží Ulthosu a Sothoryosu.
Vážený C. Votar, Magistratus Geographicus ctihodného města Volantis.
Mistr Creylen se vzdychnutím odložil trouchnivý svazek a protáhl si stará záda.
„Je to pravda, mistře? Myslím to všechno, co napsal pan Votar o Ašaji.” ozval se nesměle Coner.
„Co já vím, nikdy jsem neopustil Západozemí, mohu jen vyvozovat z knih, jako je tato.”
„Ale je přece pravda, že jste mluvil se Stříbrnou královnou, při návštěvě Casterlyovy Skály.” nechtěl se vzdát Coner. „Ona prý kdysi byla v Ašaji.”
Zatracené drby, pomyslel si mistr Creylen. „Ano, mluvil jsem s její Výsostí. A skutečně řekla o Ašaji něco, čemu jsem nevěřil.”
„Takže skutečně. Ohnivé vozy, živé stříbro, planoucí meče!”
„Nic z toho, ty fantasto!” přerušil ho mistr.
„Co tedy?”
„Řekla mi, že lidé v Ašaji mluví pravdu. A tomu já nevěřím.”