Stařena
Seděla schoulená u ohně, prsty nohou se téměř dotýkala žhavých uhlíků, a přesto se do jejího těla pomalu zakousával chlad. Zima přijde už brzy, pomyslela si. Nikdo z jejích druhů už dlouhou dobu nepromluvil a tak mohla alespoň nechat své myšlenky plynout. Přes svůj střední věk vypadala již jako stařena a u svého lidu byla velice vážená. Z jejích schopností, kterým nikdo z obyčejných nerozuměl, šel dokonce strach. Dokázala vidět nejen věci, které se staly tak dávno, že si je nemohla pamatovat nebo je dokonce zažít, ale také věci, které se teprve stát měly.
Tak jako její první sen, ten největší, který kdy měla. Znovu se při vzpomínce na něj otřásla a tentokrát to nebylo zimou. Viděla nekonečná bílá pole a to co z nich vystoupilo, pohltilo vše živé včetně jejích lidí. Divocí sice uměli přežít daleko na severu, tam kde žádný jiný člověk neměl šanci, ale tohle byla zkáza všech. A nad tím vším se jako černé stíny přehnali tři draci – jeden černý jako noc, druhý zelený a třetí bílý s jezdci na zádech. Svým dechem spálili celou zemi a vše živé i neživé v ní. Věděla, že tohle nemůže nikdo přežít, nikdo kdo zůstane na sever od zdi. To byl důvod, proč se rozhodla odejít. Její myšlenku by však neschválili, nikdy by ji nenechali odejít, ne svou věštkyni, svou léčitelku. A žádného divokého by ani k cestě na jih nepřemluvila. Tady byl jejich domov, mezi zasněženými stromy, průzračnými potoky zurčícími skrz temné jeskyně, jako svobodní lidé. Musela odejít sama, zradit své nejbližší a vydat se na jih, jenom tak se zachrání. Oni jsou příliš hloupí, než aby to pochopili.
Schopnost zachránit se jí ovšem nebyla cizí… V touze po synovi si třetí dceru otec ani matka již nepřáli, děvče se žlutýma očima a škaredým obličejem připomínajícím spíše žábu než divokou lidskou bytost už vůbec ne. Vždy musela pracovat víc než ostatní sestry, jen aby obhájila své právo na život v této drsné krajině. Přesto se jí od kmene dostávalo jen přehlížení a opovržení. Až do chvíle, než přišly její sny a vzala si ji pod ochranu stará léčitelka, naučila ji poznávat byliny, které pomáhají, ale i ubližují a učinila z ní svou nástupkyni. Léčitelku už dávno překonala ve svých schopnostech a dávno pod jejím tělem zapálila poslední oheň. Teď byla vážená ona sama. To vše ale skončí, až svůj domov opustí. Bude muset začít úplně znovu kdesi na jihu, mezi cizími lidmi, mezi nepřáteli, ale nebála se o sebe, s jejími schopnostmi ji přijmou všude, nejpozději po té, co vyléčí první nemocnou krávu nebo dítě…
Oheň zapraskal a do vzduchu se vznesl oblak kouře plný zářících jisker. Byla už rozhodnutá, zítra ráno opustí kmen. Ještě tu ale byla jedna věc, kterou jim musela sdělit, její poslední sen. Upřeně se zadívala na starce schouleného pod hromadou kožešin, který vypadal, že tvrdě spí. Ten najednou vyskočil a pravil: „Maggy …. ehm Maggy žába chce promluvit“ a všechny zraky se okamžitě přesunuly ze starce na ni. „Za několik let král konečně zplodí své potomky“ začala tiše. „Divocí nemají žádného krále Maggy“ zavrčel vysoký šlachovitý muž s rezavými vousy na druhé straně ohně. Zatím ne ty hlupáku, nebude trvat dlouho a všechny vás sjednotí ten černý havran, jeho snaha však bude marná, pomyslela si. Nahlas ale řekla „Ne lidský král, ale král zlovků!“ „Pff, ty bestie přece nemají jednoho krále, žijí ve smečkách“ znovu teď již trochu pohrdavě procedil ohněm políbený. Maggy se teď už postavila, aby dodala svým slovům větší váhy a chladně vyslovila své proroctví: „Černý král zlovků za několik let zplodí své jediné potomky, sedm štěňat bude vrženo a jedno z nich zachrání náš svět … Musíte přestat klást zlovlčí pasti. Samici, která je porodí, se nesmí nic stát, aby mohla všechna svá vlčata odchovat až do dospělosti.“ Kolem ohně to zašumělo, ale dál již nikdo nic neříkal. Maggy věděla, že ji poslechnou, vždyť už tolikrát svým proroctvím kmeni pomohla.
Matka
Z dálky ucítila kouř z ohně. Lidé, pomyslela si, ti malí ubožáci, kteří nemají ani tesáky, ani drápy a přesto dokáží zabíjet zvěř v lesích svými nástroji z kovu a zvířecího paroží. Dnes neměla chuť na lidské maso, cíl její cesty byl jiný. Byla právě v říji a věděla, s kým jediným se spáří. Musel to být on, ten nádherný černý samec s rudýma očima, největší zlovlk, jakého kdy viděla … král. Putovala několik dní na nejrůznější místa, o kterých věděla, že se zde rád zdržuje a loví, až konečně ucítila jeho sílící pach. Přeskočila potok, protáhla své pružné bílé tělo trnkovým křovím a najednou ho uviděla. Jeho nádherná hustá srst kontrastovala se sněhem jako havraní peří, červené oči ji upřeně pozorovaly a ona si na chvíli nebyla jistá, jestli se nerozmýšlí na ni vyrazit a prokousnout jí hrdlo. V tom zapraskaly větvičky a vedle něho se tiše proplížila šedá samice, jeho královna. Obě zlovlčice se začaly pomalu přibližovat a cenily přitom své obrovské tesáky. Obcházely dokola ve stále se zmenšujících kruzích, až se téměř dotýkaly kožichy … započal tanec smrti. Černý král vše pozoroval z povzdálí se zjevným zájmem. V tom šedá samice vyrazila a zakousla se bílé těsně nad pravou lopatkou, nepouštěla svůj stisk a bílé samici nezbylo než se překulit na levý bok a stáhnout svou soupeřku nad sebe. Teď byla ve velké nevýhodě, ale šedá samice byla lehčí a tak ji ze sebe dokázala rychle setřást a bleskurychle její útok oplatila, vrhla se jí přímo na krk, na to nejzranitelnější místo a trhala a rvala pevnou kůži s chlupy, až ucítila chuť krve. To jí dodalo ještě větší sílu bojovat a tak za chvíli stála bílá zlovlčice se zakrvácenou tlamou nad svou mrtvou sokyní. Černý zlovkl pomalu zvedl své obrovské tělo a lehkým klusem se přiblížil k bílé samici. Očichal ji, otřel se svou hlavou o tu její, v porovnání s jeho tak malou a oba odešli do stínů noci.
—
Již několik dní cítila, jak je slabá. Břicho měla oblé a přitom se jí skrz prořídlou bílou srst rýsovala žebra. Netušila, jestli je to tak normální, byl to teprve její první vrh, ale vlčata v jejím těle ji strašně vyčerpávala, byla tak divoká a zdálo se, že se perou ještě v matčině lůně. Už ani nevěděla, kdy se jí naposledy podařilo ulovit pořádný kus masa, zřejmě ještě předtím, než se proplížila horskými průsmyky na západ od zdi. Věděla, že jižněji budou pro vlčata lepší podmínky k přežití, mírnější zima a snadnější kořist … Teď si ale nebyla jistá, jestli své síly nepřecenila. Neměla jich už ani dost na vyhloubení doupěte, kde by vrhla mladé. Proto se na příkrém srázu v závětří velikého balvanu schoulila do spadaného listí, aby se připravila k porodu.
Za svítání vrhla 7 mladých, jedno zemřelo ještě při porodu, ale 5 se jich mělo čile k světu, dravě sála matčino mléko, až byly její struky rudé a bolavé. Jen poslední narozené mládě, to nejsvětlejší po matce, bylo malé a slabé, takže nevěděla, jestli bude schopné přežít. Ležela s nimi v listí několik dní, síly ji už téměř opustily a ona se rozhodla, že musí po prvé od svých mláďat odejít, aby mohla lovit, jinak pro ně nebude mít dost mléka. Jen co se však vrávoravě postavila na všechny čtyři, ucítila ten nepříjemný pach … člověk!
Cizinec
Prodíral se na svém koni hustým křovím, daleko od hradu. Přestože nesměl, rád se takto toulal sám jen se svými myšlenkami, pryč od nepříjemných pohledů sloužících i rodiny. Rodiny?! pomyslel si … Ne, oni nejsou má rodina a nikdy nebudou. Jsem synem Železných ostrovů, nikdy nebudu Stark! Pravda ale byla, že si Theon již téměř nepamatoval, jaké to je plavit se na lodi se železnými lidmi, jaké to je jíst každý den solené ryby a spát v neustále vlhké komnatě bičované slaným větrem. Zimohrad mu byl mnohem pohodlnějším domovem, sice daleko na severu, ale tak útulný a s horkými prameny v jeho zdech i příjemně teplý. Většina jeho nových sourozenců se k němu chovala vlídně, dokonce i Lord Eddard, jen jeho žena měla v očích nedůvěru a snad i opovržení. Přesto to nebyla jeho rodina a nikdy nebude, snažil si neustále opakovat. Jednoho dne se vrátí domů a ukáže svému otci, že má právo stát se právoplatným dědicem Železných ostrovů!
Byl natolik zaujatý myšlenkami, že si ani neuvědomil, jak moc se odklonil od poslední známé cesty. Kousek pod sebou uviděl velký balvan a dole v roklině zahlédl třpyt malé bystřiny. Rozhodl se seběhnout až dolů a trochu se osvěžit. Sráz byl ale dost prudký a on několikrát spadl o pár stop níž, cestou se mu vyzula bota a tak se klouzal dál s bosou nohou. Udělal dva kotouly, a když se zarazil o spadlý kmen stromu, uvědomil si, že po cestě vytrousil i svou krátkou dýku. Bylo vůbec s podivem, že mu Starkové dovolili nosit zbraň, takže ji tu rozhodně nehodlal nechat. Až se dole napije, bude ji muset najít. Pak mu pohled sklouzl mezi jeho roztažené nohy a musel se zasmát – jen dva palce od jeho rozkroku trčelo ze země špičaté paroží. Dost možná spadl nějaký jelen z tohohle srázu a zlámal si vaz, napadlo ho.
Ještě chvíli seděl na zemi, rozhlížel se a přemýšlel, kudy bude nejlepší dostat se až dolů, když v tom se mu na zátylku zježily i ty nejjemnější chloupky a on uslyšel temné zavrčení. Ohlédl se a jen pár stop nad ním stál velký bílý zlovk. Automaticky sáhl na svůj bok, ale místo dýky nahmatal jen prázdné pouzdro. „Do sedmi pekel“ pomyslel si. To už se zlovlk začal pomalu plížit směrem k němu, hluboko v hrdle vydával stále stejné výhružné vrčení a v očích se mu nenávistně blýskalo. Je to samice, všiml si a pěkně zřízená, možná tady dneska neumřu. Rychlým pohybem vytrhl ze země jelení paroží, což zlovlčici vyprovokovalo ke skoku. Theon byl však rychlejší a vyhublé samici se stačil vyhnout, ta dopadla bokem přímo na spadlý strom a on uslyšel hlasité prasknutí žeber. Z posledních sil se však dokázala zvednout, z tlamy jí odkapávala krev, přesto se znovu vydala jeho směrem. „Chcípni ty bestie“ zakřičel Theon a sklouzl se jednou nohou napřed z kopce přímo k ní. Stačila ještě chňapnout svými kdysi tak silnými tesáky do prázdna, ale to už ucítila, jak jí hrudí proniká ostré paroží …
Otřesený Theon seděl na kmeni stromu, stále těžce oddechoval a ruce se mu klepaly. Najednou si připadal jako malý chlapec, který provedl nějakou špatnost, když se toulal, kde neměl a málem se mu to vymstilo. Mohl jsem být mrtvý, zdechnout někde v lesích jako prašivé zvíře. Já musím zemřít na lodi po boku železných lidí, chtělo se mu téměř plakat. Na hradě se to nesmí nikdo dozvědět, vůbec by neměl být sám tak daleko v lesích. Navíc se už blížil západ slunce a všichni z rodiny se ještě budou chtít určitě sejít u večeře, zítra se má konat poprava a je třeba probrat detaily.
Naposledy se podíval na bezvládné bílé tělo, z něhož trčilo kus paroží a už už se chtěl otočit ke kvapnému odchodu, ale v tom si všiml, že samice má struky plné mléka. „Bože, někde tady musí mít mladé! Asi proto mě takhle zubožená napadla …“ Nejraději by se je vydal hledat, ale neměl už čas, slunce bylo za obzorem a na nebi jako rozmazané šmouhy zářily poslední červánky. Ale napadlo ho zajet sem zítra cestou z popravy. Možná by si mohl jedno zlovlče nechat pro sebe, vychoval by si ho a všechny Starkovy děti by mu záviděly. Byl bych pak ten, koho poslouchá zlovk v domě plném vlků, s úšklebkem si pomyslel. Ano, byl už rozhodnutý. Udělá všechno pro to, aby pro sebe získal mládě zlovlka, vybere si to nejsilnější z vrhu a ostatní utratí. Vychová z něj jemu oddanou krvelačnou bestii a nikdo už se neodváží na něj křivě podívat, konečně bude mezi seveřany Někdo …