(Tahle „povídka“ je spíš jen můj experiment, jestli má cenu pouštět se do něčeho většího.)
*
Tak daleko Bran ještě nikdy nedoletěl. Zaplašil myšlenku, že by se už možná měl vrátit. Brynden byl neúnavný učitel. Znovu a znovu ho nutil dívat se na svět očima čarostromu a hledat konkrétní události v jeho životě. Bylo to náročné a Bran už pak neměl energii, aby objevoval nové jeskyně v Hodorově těle nebo lovil s vlčí smečkou.
Čarostromy vnímaly čas jinak, neměly starosti, nemusely se rozhodovat. Vydržel to několik týdnů, než si uvědomil, jak moc mu chybí jednodušší mysli zvířat – a hlavně pohyb. Našel ve své blízkosti havrana a teď si užíval pocit volnosti. Tříoká vrána (nikdy se neodnaučil mu tak říkat) to pochopí. Na učení mají ještě celý život. A sám přece řekl, že Bran bude létat! Otevřel zobák a šťastně zakrákal. Svět pod ním byl zachmuřený a mrazivý, ale nad ním bylo nebe. Zamával křídly a vyrazil k jihu. Jak daleko asi dokážu doletět? Nevěděl, ale už se těšil, až to zjistí…
Už nebylo místo pro opatrné naznačování a nicneříkající fráze. Napětí zhoustlo. Někdo to musí říct nahlas. Bowen Marsh se zhluboka nadechl: „Nejspíš máme jen jednu možnost. Je mi to moc líto.“ Skupinou mužů proběhl zdráhavý souhlas. „Ano…Jinak to nepůjde.“ „Bohužel.“ „Asi to tak má být.“ „ Pro Hlídku.“ Začali se rozcházet, ale on zůstal stát a pozoroval oblohu. Nevěděl, jestli je to správné. Někde hluboko uvnitř cítil, že možná ne. Ale v sázce je tolik… „Pro Hlídku.“ zašeptal do tmy. Měl by cítit odvahu. Jediné, co ale cítil, byla nejistota.
V křídlech už cítil únavu, ale pokračoval dál. Požitek z letu znásobila radost z nečekaného úspěchu. Havrani mají samozřejmě lepší zrak než lidé, takže bude muset letět ještě několik hodin, ale to dokáže. Matně si uvědomil, že zlomený chlapec ležící v někde podzemí má žízeň. Ale to nebyl on. Ne teď. Havran Brandon napnul veškeré síly a vyrazil rychleji. Ve slunečních paprscích se na obzoru leskla Zeď.
Jídelna se už dávno vyprázdnila a u stolu Stannisových vojáků seděly dvě opuštěné postavy. Nezdálo se, že by jim to vadilo. Ser Patrek byl opilý, dokonce velmi opilý. Bratr Noční hlídky, který seděl naproti němu, se ale očividně snažil, aby byl ještě víc. Prázdný korbel třeskl o podlahu. Rozhodně to nebylo poprvé za večer.
Othell Yarwick se pro něj sehnul, dolil ho a přistrčil rytíři. Pak (pomalu, aby ser Patrek dokázal pochopit, o čem s ním mluví) rozvíjel svou myšlenku dál. „Divocí za Zdí, to bude naše zkáza. Ale hlavně ten obr ‚Obři jsou přátelé, tenhle se jmenuje tak a tak a my na něj budeme milí.‘ To určitě.“ Zdálo se, že rytíř mu nevěnuje tolik pozornosti, kolik bylo třeba. Zvýšil hlas. „Samozřejmě, nedá se s tím nic dělat. Rozhodně ne, když si všichni velcí rytíři při pohledu na něj nadělají do kalhot.“ Žádná odezva. Pro jistotu přidal ještě: „Vždyť se ho bojíš tak, že radši obcházíš celý hrad, než aby ses k němu přiblížil.“ Zdálo se, že konečně zaujal rytířovu pozornost. Bylo na čase hodit si kostky:„Zabít něco takového bys prostě nedokázal.“ Zabere to? Jako při mnoha jiných příležitostech napříč dějinami kombinace přehnaného sebevědomí a prázdného pivního džbánu způsobila, že ta nejprůhlednější lest, jakou lze vymyslet, vyšla. Ser Patrek zvedl brunátný obličej. „Nedokázal? NEDOKÁZAL?!? Jen se dívej, co všechno NEDOKÁŽU!!“ Kymácivě vstal, s lehkými obtížemi našel měč a rychlým (přestože nejistým) krokem vyrazil ke dveřím.
Unavený havran těžce dosedl na střechu jedné z budov Černého hradu. Stále ještě napůl nevěřil, že to dokázal. Tolik mil… Zvědavě se rozhlédl po okolí. Bylo to zvláštní, ale kromě bratrů Noční hlídky se po nádvoří procházelo i několik vojáků s planoucím srdcem vyšitým na hrudi (Bran marně přemýšlel, čí je to asi znak a byl si skoro jistý, že mist Luwin se o něm nikdy nezmínil) a dokonce se mu zdálo, že zahlédl pár Divokých. Přesto se nikdo neměl k tomu, aby je zadržel všichni se víceméně úspěšně tvářili, že tak to má být. Co se to děje? pomyslel si Bran zmateně. A kde je Jon? Rozhlížel se v naději, že ho třeba uvidí, ale zaujalo ho něco jiného.
Z jedněch dveří se vypotácel očividně velmi opilý muž s mečem v ruce, k Branovu nemalému údivu se rozběhl k hromadě hadrů a kamení v rohu nádvoří a vší silou do ní bodl. „Hromada“ se z řevem postavila a vrhla se na rytíře. Bran zatajil dech. To, co se tyčilo na nádvoří, byl obr. Musel být. A navíc evidentně velmi rozzuřený obr. Vrhl se na útočníka a slepě mával pěstmi okolo sebe. Ze všech stran se ozývaly výkřiky.
A pak se odněkud vynořil Jon. Rychlým pohledem zhodnotil situaci a začal vydávat rozkazy. Havran na chvíli zapomněl na strach a zaplavila ho vlna blánivé úlevy. Žije.
Blížili se k němu z různých stran, ale on si jich zatím nevšiml. „Žádné meče!“ vykříkl.. „Wicku, dej ten nůž…“
…pryč, měl asi v úmyslu říci. Když mu Wick Párátko sekl po krku, ta slova se změnila v zamručení. „Proč?“ vydechl Jon. „Pro hlídku“. Wick po něm znovu sekl. Jon sáhl po Dlouhém drápu, ale prsty měl ztuhlé a neohrabané. Nevypadal, že má strach, jeho obličej byl směsicí překvapení a zmatku.
Bowen Marsh k němu přistoupil, po tvářích mu stékaly slzy. „Pro Hlídku.“ Udeřil Jona do břicha. Když ruku odtáhl, dýka zůstala vězet tam, kde ji zabodl. Chvíli ji zhypnotizovaně pozoroval, pak se rozběhl pryč, klesl na kolena do sněhu a zvracel. „Pro Hlídku.“ „Pro Hlídku.“ „Pro Hlídku.“ Kolikrát to bude muset zopakovat, aby tomu uvěřil?
Obr kolem sebe stále ještě mlátil pozůstatky opilého rytíře. Muži spěchali k němu i od něj a vzájemně do sebe naráželi. Ve dveřích věže se na okamžik objevila rudě oblečená žena a spěšně zmizela. Na vzdálenějším konci nádvoří 998. Lord velitel Noční hlídky nekonečně pomalu klesl na kolena do sněhu, který už nebyl bílý, ale rudý, krvavě rudý. Muži stojící kolem těla si vyměnili zasmušilé pohledy a začali se vytrácet. A nad tím vším, na střeše nejvyšší věže, seděl malý havran ochromený hrůzou. Jone! chtěl zavolat, ale vyšlo z něj jenom: „Sníh. Sníh!“
Najednou to ucítil. Něco (nebo spíš někdo) se dotklo havranových, vlastně jeho myšlenek. Naléhavě. Velmi naléhavě. V Noční hlídce měniči nejsou, prolétlo Branovi hlavou. Musí to být Divoký. Nebo… Jeho pud sebezáchovy ale stihl zareagovat dřív než mozek a vší silou vetřelce odrazil. Cizí vědomí se nebránilo, jen sláblo. Sláblo, až se vytratilo docela. Havran překvapeně zatřepal hlavou, roztáhl křídla a vydal se na jih. A daleko za Zdí pod kořeny obrovského bílého stromu s rudými listy otevřel zlomený chlapec oči a plakal. Nevnímal, že Meera i Jojen se polekaně probouzí a snaží se ho uklidnit. Bylo mu jedno, co všechno dokáže s pomocí tříoké vrány. Nevzpoměl si ani na okamžik, kdy se do jeho bratra zabodla první dýka. Protože ony ho nezabily. Ne. Zabilo ho sobectví, Branovo sobectví, protože to Bran si pro sebe nechal dvě těla ve chvíli, kdy Jon Sníh neměl žádné.