Povídka č. 3 (10. kolo)

                              RŮŽOVÁ A ŠEDIVÁ

 

Události popsané níže se odehrály celá staletí před historií, kterou všichni dobře znáte. A jako celé dějiny i příběh, jaký se teď budu snažit povědět je příběhem zrady, intrik, lží a války, ale také lásky, přátelství i odvahy. Odehrává se v časech, které dávno lidé zapomněli, neboť už nežije nikdo, kdo by je pamatoval. Temná doba, kdy byl chladný Sever rozdělený na několik království a každý rod se snažil vydobýt si své místo na slunci.

 

 

                                       PROLOG

 

Dny se zkracovaly a vzduch se ochlazoval. Zima se blíží, vzpomněl si na slova rodu Starků. Popohnal svého koně do klusu. Donekonečna se táhnoucí stromy ho obklopovaly ze všech stran. Večer se hnal tak rychle, že smrk i borovice vypadaly jako rozmazané šmouhy inkoustu.
Za nějakou dobu přiměl svého koně uzdu ke zvolnění tempa. Začal se rozhlížet kolem. Studily ho tváře a pod kopyt jeho koně křupalo spadané listí, které pokrývalo celý les jako velký hnědý koberec.

 

Myslím, že by to mělo být někde tady. Rozhlížel se kolem sebe, když se ujistil, že je na správném místě sesedl z koně. Vytáhl z kapsy svého oděvu těsně srolovaný pergamen, který byl zapečetěný hrudkou růžového vosku.

Po přečtení obsahu, šel několik kroků vpřed, prohlížející si pečlivě každý strom, na který narazil. Jehličí šumělo pod ledovým vichrem a nebylo slyšet nic jiného než šeptavý krok jeho nohou.

 

Před sebou jeho oči nalezly jedli, která měla v kmeni velkou dutinu, nízko u kořenů. Šel k ní a hrábl dovnitř rukou.

 

Když nahmatal měkký kožený váček na tváři se mu objevil spokojený úsměv. Schoval ho do kapsy na vnitřní straně svého kabátce.

 

Znal i jiný způsob, ale u tohohle měl největší jistotu, že nikdo nic nezjistí. Pakliže by například od někoho vzal, či ze zahrady utrhl, hned by mohl někdo zjistit, že takovou věc vzal či utrhl a zle by dopad.

 

Nicméně, na vyjížďce na lov nemohl nikdo shledat nic podezřelého. Tuhle skutečnosti pojistil tím, že na zpáteční cestě na Zimohrad, ulovil srnu a dva zajíce.

 

Vyjel z lesa těsně před setměním. Před nim se tyčily majestatní šedivé hradby Zimohradu, které nepřemožitelně zíraly do krajiny kolem nich. V oknech a na hradbách mohl zahlédnout spousty světel zasťinující slábnoucí záři zapadajícího slunce.

 

Stráže ho ihned poznaly, když jim odhalil tvář a zahulákal na ně. Brána se otevřela a pustila ho dovnitř. Když nechal jednoho ze štolbů, aby se postaral ho jeho koně, šel rovnou do hradního sklepení.

 

Protože jen čtyři osoby měly klíč od dveří, osaměl uprostřed tmy v podzemí, které vzdoroval jen oheň, jenž plápolal na špici louče drženého jeho rukou.

 

Prohlédnul si všechny sudy a vzadu si vzal jednu ze skleněných lahví. Na Zimohradu nemělo pěstování vína dlouhou tradici, tušil, že začalo před pouhými sto padesáti lety.

 

Hrozny sice chutnaly divně, ale díky teplým pramenům pod hradem se každého roku urodilo. Načepoval ze sudu víno do lahve, po tom vyndal kožený váček a vysypal jeho obsah dovnitř.

Schoval lahev u sebe a šel si lehnout do svých komnat.

 

Když se ráno probudil, na nádvoří se to hemžilo lidmi. Zbrojnoši sedlali koně a připravovali početný doprovod na cestu do Mohylova. Když se převlékl a upravil se, vyšel ven s lahví v podpaždí.

 

V Božím háji seděl Artos. Klečel se sepnutýma rukama u stromu a modlil se ke starým bohů. Jeho starší nevlastní bratr uctíval staré bohy svým vlastním lehce fanatickým způsobem, přestože spíš než šílenství, za to mohla jeho dobrosrdečnost.

 

Jeho bratr disponoval vzhledem typického Starka, černé krátké vlasy, šedé až sněhově bílé oči a dětská tvář. Ačkoliv mu už bylo patnáct, tvář měl stále stejnou.

 

Artos uslyšel, že přichází a otočil se: „Dobré jitro, Sněhu.“
Jonnel Sníh se uchehtl: „Dobré ráno, Starku.“

 

„Není to krásné, jak oba dva víme, jak se jmenujeme.“ poznamenal Artos.

 

„Kdy odjíždíte?“

 

„Brzo, vlastně čekají jenom na mne. Měl bych už jít, Edrik se zase bude vztekat, že bude červený jako jablko.“
Oba se představě svého zuřícího staršího bratru rozchcehtali. Potom si Artos všiml lahve, kterou měl Jonell u sebe:

 

„Co to je?“

 

„Tohle?,“ řekl s předstíraným podivem Jonnel, „tohle je dar pro našeho, pana otce, rád bych, aby si mu to ode mne předal, je to letošní sklizeň. Vzpomínka na domov.“

 

Artos se zatvářil kysele: „Vždyť ta břečka, co tu s těží vyrobíme, se stejně nedá pít.“

 

„Prosím tebe, po deseti džbánech už ti je stejně jedno, co piješ a jak to chutná.“ zavtipkoval Jonnel a oba se znovu zasmáli.

 

„Otec tě prý jmenoval kastelánem.“

 

„Ne,ne,ne. Kastelánem zůstane bude Ben, já jsem pouze mistrem zbrojířem.“ odpověděl s jemným náznakem zklamání.
Artos ho chytil za obě ramena: „Hlavu vzhůru Jonelli, otec jednou nakonec plně docení tvoje schopnosti. Dej mu čas, má teď plno práce s Bromfordy, Boltony a Blackwoody, že ani neví kam dřív hlavu složit.“

 

„Nejsem si jistý, jestli….“ začal Jonnel, ale Artos ho zarazil.

 

„Ale kušuj, kdo ví třeba dostaneš k dalšímu dni jména nějaký pěkný hrad s pozemky, budou se teď rozdávat ve velkém, když je teď Král Mohly poražen.

 

„Pochybuji, jestli někdo dostane nějaký hrad bude to Edrik. Vždyť to sám dobře víš.“

 

„Prosím tebe, tohle říkáš jen kvůli tomu, jak se k tobě Edrik chová, ale zeptej se sám sebe: Kdy měl Edrik rád někoho jiného než Edrika? Trpělivost, Jonneli, trpělivost růže přináší. Přimluvím se za tebe u otce, jestli ti to pomůže a předám mu tvou lahev. Ale teď mne omluv bratře, můj šestý smysl mi říká, že když nebudu během okamžiku na nádvoří, tak Edrik odjede beze mne.“

 

Artos si od něho vzal lahev a odešel. Jonnel se díval, na jeho vzdalující záda. Vskutku bratře, my dva se ještě uvidíme, na to vem jed.

 

 

ARTOS

 

Vzduch kolem nich byl studený a nasákly pachem smrti. Obloha jako by to ucítila též a zahalila se do melancholického pláště mračen. Projížděli oblastí, kde se donekonečna táhla plochá travnatá rovina, na které leželo všude tolik hnijících mrtvol jako rostlo stromů v lese. Artos si přetáhl přes tvář šálu a nakrčil nos před dráždivým pachem hnilobného rozkladu mrtvých vojáků.

 

Těla na sobě měla kromě zbroje, také látku, se žlutou korunou na červeném poli. To už nic neznamená. Král Mohyly zemřel na Hořečnaté řece a jeho království připadlo jejich rodině a brzy otec rozpráší i poslední baštu nepřátel Mohylov. Artosovi to všechno připadalo hrozně smutné, ale zároveň se chvěl vzrušením. Nedávno se dožil patnáctého dne svého jména a otec usoudil, že je na čase, aby jeho syn okusil chuť války.

 

Dřevěný hrad králů Mohyl se mocně tyčil na travnatém vrchu Velké Mohyly a jeho čtvercovitě věže působily majestátním dojmem. Obrovský kopec působil uprostřed země, kde rovina jinde nebránila větru v pohybu jako cizinec. Po hradbách se procházeli ze strany na stranu hlídkující lučištníci. Nad jejich hlavami se divoce třepetala standarta rodu Bromfordů. Artose to zaskočilo, protože obléhání mělo být v době jejich příchodu u konce.

 

Nicméně, pod hradbami se utábořili otcovi muži a bíle vlajky se šedivým zlovlkem se táhla donekonečna, jako by byly sníh, který zima navála kolem pevnosti. Svého otce našli v největším stanu uprostřed tábora.

 

Rickard Stark, král Zimy, pán Zimohradu a hlava rodu Starků již oslavil padesátý den svého jména, ale myšlení i fyzičku měl na úrovni o dvacet let mladšího muže. Měřil téměř pět stop, z krku mu šla svalnatá šlachovitá ramena. Měl pevné břicho i dlouhé nohy. Černé havraní vlasy mu končily na zátylku, nyní je již čas od času proťal sněhové bílý záblesk šedin. Na hlavě nosil obrovskou bronzovou korunu, otevřenou čelenku s rytinami a hroty vytvarovaných do podoby mečů. Pro spoustu králů, byla koruna těžkým břemenem, nikoliv však pro jejich otce.

 

Oděný zůstal tak, jak to od něj vyžadovalo bitevní pole. Obrovská drátěná košile společně s kalhotami z kroužkové brně, jež byly potaženy dlouhou splývavou šedivou suknici se zlovlkem Starků na hrudi. Vlkem měl sepnutý I tmavě hnědý plášť, jenž mu visel ze zad.

 

Tmavý odstín kroužků na zbroji starého krále ladil s mračnou šedí jeho oči. Pokaždé když se jejich otec rozlítil, jeho oči vypadaly, jako by v nich zuřila bouře.

 

„Jaká byla cesta?“ zeptal se jejich otec přívětivým hlasem, naznačujícím poklidnou náladu.

 

„Studená‚” pověděl mu Artos, „nepříjemná, smradlavá a tichá.“ dodal.

 

„Viděli jsme tu paseku cestou sem. Musím ti pogratulovat k vítězství.“ řekl Edrik.

 

„Na oslavu vítězství je ještě brzo,“ namítl Rickard Stark, „válka není u konce, dokud jsou nepřátelé v poli. Mohylov dosud zůstává v opozici.“

 

„Co se pokazilo?“

 

„Bromford a jeho synové se utopily v bažinách Šíje. Věci se ovšem nešly tak hladce, jak jsem původně čekal. Bastard Bromfordova mladšího bratra Jared Sníh se zabarikádoval uvnitř hradu a drží ho dál v strýcově jménu. Díky bohům, že se sem Benjen Dustin dostal s naším předvojem rychle, takže se Sníh nestačil zásobit dostatkem jídla a vody. I tak hrad odolává přes měsíc.“

 

„Proč tu hromadu dřeva prostě nezapálíš?“ zeptal se Edrik.

 

„A zničil tak jediný pořádný hrad v širém okolí?,“ opáčil starý král, „Bromfordové byly možná hrdí na své mohyly a vojsko, ale co se týče budování pevností na svém panství, vždycky byli hrozně skoupí. Mohylov je pro upevnění naší vlády nad touhle zemí klíčový. Dustin navíc chce na Mohylov přesídlit, aby mu mohl vládnout v mém jménu. Těžko toho docílí, když bude mít ze sídla ruinu.“

 

„Já bych raději mečem udělal ruinu z Dustinova krku‚“ podotkl Edrik‚ „přeběhlíkům není radno důvěřovat.“

 

Artos se na bratra nevěřícně podíval. Edrik neustále šokoval své okolí svými příliš násilnými sklony. Artosovi to dělalo starosti. Správný pán musí být tvrdý, ale také laskavý. Laskavosti v sobě neměl Edrik ani malou špetku.

 

Jeho oči si každého měřily přísným pohledem a měl na rozdíl od Artose velmi málo přátel. Nebude to mít jednoduché, až se stane králem.

 

„Lord Dustin přivedl do naší armády dva tisíce pěšáků. Navíc je to opatrný muž váhající nad každým slovem. Odpřisáhl mi věrnost a já nemám důvěru jeho slovům nevěřit.“ odvětil král Rickard stále zahleděn na mapu.“

 

„Odpřisáhl věrnosti i Králi Mohyl.“ připomněl Edrik.

 

„Král mohyl je mrtví a jeho království zemřelo s ním. Horečnatou řeku si budou zde pamatovat ještě hodně dlouho a Dustinové jsou spříznění s Bromfordy, což jim ještě víc usnadní vládu nad krajinami. Navíc, možná budeme jeho muže potřebovat. Bažinář zaslechl šepoty ze severu.” Pán Zimohradu netečně přejel prstem na mapě v místech, kde tekla Plačící voda.

 

„Šepoty o čem? “ zeptal se Artos.

 

Obličej Rickarda Starka potemněl: „O hrůze, která je na vzestupu.“

 

 

TYBOLT

 

„Pochmurné místo na schůzku pronesl.“ Jeho hlas se šířil do chladné tmy Nacházeli se v hluboké jeskyni kdesi uprostřed Vlčího lesa. Sotva si viděl na špičku nosu a zatuchlý mrazivý vzduch ho škrábal na krku. Krápníky visely ze vzduchu jako špičaté zuby, čekající jen na to, až se do něčeho hladově zakousnou.

 

Král Havraního srdce prožil ve Vlčím lese celý život, a přesto tuhle jeskyni nikdy neviděl. Na Severu staré přísloví říká, že můžete navštívit Vlčí les, kolikrát chcete, ale tajuplný hvozd člověka vždy něčím překvapí. Blackwood musel uznat, že to je pravda.

 

Jeho černé oči s neklidem sledovaly okolí. Král se nebojí ničeho. Nesmí se bát. Neklidně si přejel svými tmavými vlasy a setřel kapičku potu na svém širokém čele.

 

Sešel jsem se s nebezpečným člověkem. Na Severu se o rudých králích povídaly strašidelné příběhy, jak páni Hrůzova stahují lidi z kuše, pojídají maso svých zabitých nepřátel a pořádají krvavé orgie, při kterých znásilňují a vraždí mladý panny z celého kraje. Obvykle povídačky přeháněly, ale v případě rodu Boltonů si člověk nemohl být jistý ničím. Pravda mohla získat ještě hrůzostrašnější podobu.

 

Mezi stíny viděl černý obrys velkého muže. Oblečeného v růžově zbarvené platové zbroji. Na hrudní plát zbrojíř vymodeloval rodový erb, muže staženého z kůže uprostřed kapiček krve. Jako by křičel zoufalstvím, pomyslel si Tybolt. Červené rubíny ve vrcholcích rudé koruny měl rudý král na hlavě lesknoucí se ve svitu louče.

 

„Vlci mají mnoho přátel, mnoho uší. Tahle jeskyně zaručí, že se nedozví nic, co si zde povídáme.“ řekl se šibalským úsměvem Royce Bolton

 

„Nejsem si jistý, jestli je tohle vhodné pro dva krále. “ opáčil ironicky Tybolt.

 

„Je to vynikající místo, pro krále, co králi chtějí zůstat, “ řekl Bolton, „Sám bys to měl vědět nejlíp. Ostatně ta záležitost u Torrhenova dvora hovoří za vše. Ošklivá věc. Spoustu mrtvých, hlava vlastního syna na hradbách.“

 

Blackwood se při té vzpomínce zachvěl jako osika. Můj první syn vzpomněl si s hořkostí na své tažení před dvěma lety. Král Rickard byl v té době zaměstnán válčením právě s Boltony, když se on rozhodl rozšířit své království o strategicky důležitý hrad na jih od Vlčího lesa. Do Torrhenova dvora pravidelně jezdily povozy s velkými sudy vína, neboť Robett Tallhart byl jeho největším milovníkem severně od Šíje.

 

Plán byl, že Theon přepadne dovozce na cestě do hradu, převlékne se za ně a společně s několika muži proniknou za hradby v sudech. Potom měl přijet on sám s početnou armádou a hradu se bez boje zmocnit, když ale přijel k hradbám, uviděl jen synovu hlavu nabodnutou na kopí, vystavěnou na odiv.

 

Rozzuřený tím pohledem Tybolt zavelel svému vojsku do útoku, rozhodnut vzít si Torrhenův dvůr silou, ale bylo to málo platné. Ačkoliv měl pět krát víc mužů na hradě jich zůstalo stále dost, aby bez obtíží útok rozmetali. Když se Tybolt uklidnil, nařídil zbytku svých zdecimovaných sil ústup zpět do lesa. Věděli, to zradil mne někdo z vlastních lidí.

 

Od té doby si dával moc dobrý pozor na to, o čem mluví a s výjimkou nejbližších členů rodiny už s nikým z vazalů nepromluvil. Tahle potupa ho pronásledovala, až do teď

 

Blackwood v reakci na to, co mu Royce Bolton připomněl, opáčil s neskrývaným podrážděním: „Opatrně Boltone, zacházíš příliš daleko.“

 

„Ale no tak, Vaše Veličenstvo, “ pronesl Rudý král s děsivým šklebem, „odkdy je Král Vlčího lesa taková netykavka. Přece neříkej, že by sis nepřál, aby si věděl, co se u Torrhenova dvora stane. Pak by tvůj syn byl ještě naživu“

 

Blackwoodův obličej potemněl: „Zdá se, že je nakonec pravda, co se říká, jsi hnusná zrůda Boltone!“. Jeho hlas se rozlehl po celé jeskyně a odrazil se zpátky ozvěnou.

 

„Zrůda, já, ale jak tě to mohlo napadnout.“ podivil se Rudý král. Tybolt zjistil, že ztratil pána Hrůzova z očí. Během chvíle se zničehonic vynořil z temnoty jeskyně za jeho zády, plácl ho přes rameno a zvolal: „BAF! “

 

Tybolt si v tu chvíli vystřelil jako by mu pod zadkem hořel oheň. Když zjistil, co je zdrojem strachu, nasupeně zakřičel: „Ať tě vezmou jiní.“

 

„Víš, já nejsem zrůda,“ zaprotestoval Bolton, nevšímajíce si Blackwoodových poznámek, „jen trochu vidím za roh.“

 

Blackwoodův obličej se zkroutil do znechucení. „A co vidíš?“ otázal se nakonec.

 

„Vlky, “ odvětil Bolton tichým hlasem, „Vlci po celém severu od Zdi až po Šíji. Vlky, kterým všichni budou lízat spodek jejich špinavých tlap. Vlky před kterými všichni ohnou koleno. Vlky, kteří nás zničí, když dostanou šanci. Král Bažin je po smrti, Král Mohyl je po smrti. Ryswell s Tallhartem se vzdali a vlk s každým dalším dnem sílí. A co mu pak zabrání pusit se do nás? “

 

„Stark přece nikdy nemůže doufat, že by mohl vládnout všem královstvím na Sever,“ nesouhlasil Blackwood otráveně, „na udržení tak velkého území nemá muže.”

 

„Zatím je nemá, “opáčil Bolton, „jenže s každým vítězstvím Starkova armáda roste. Sám Rickard už se přestal nazývat králem zimy. Teď už používa jiný titul. král Severu. “

 

Na Blackwooda to neučinilo valný dojem: „Tak si říkával i mohylový král a kde je teď? “

 

„Zlovlk ho pozřel jako pozře nás, pokud něco neudělám dřív, než bude pozdě,“ odpověděl Bolton, „Zimohrad teď ovládá území větší než, kterýkoliv jiný král na sever od Šíje. Drží Torhenův dvůr, Kailinskou držbu a teď už i Mohylov. Obrovské zásoby jídla a vody. Jejich armáda již čítá dvanáct tisíc mužů.“

 

„DVÁNÁCT TISÍC!, “ vykřikl nevěřícně Tybolt, „Nemožné, žádný Seveřan nevládne takovou silou. „

 

„Ujišťuji tě, že vládne,“ mluvil Bolton tónem, jako by n napomínal malé dítě, „ a bude jich víc, jako další jsme na řadě ty nebo já, ať už se ti to líbí nebo ne. Spíš ty.”

 

„Proč? “ Blackwood znervóznil.

 

„Inu, část tvé potenciální síly zemřela u Torhenova dvora, tvoje pozemky se nacházejí blízko Zimohradu a Vlčí les by mohl pro panství Starků se stát hezkým doplňkem, nemyslíš? Já budu ještě nějaký čas v bezpečí. Rickard si dobře pamatuje, že jsem jeho dva strýce při posledním boji se Starky nechal stáhnout kůže a jejich těla poslal zpátky na Zimohrad. A mé království z velké části odděluje od nich Bílý nůž a Plačící Voda. Přesto řeky a stahování je neudrží na uzdě věčně. Zima se blíží a ve světě, který vlk buduje, není pro mě nebo pro tebe místo, ale nemusíme takhle skončit.“

 

„Co tedy navrhuješ? ” zeptal se Blackwood, šťastný že Bolton konečně přešel k věci, kvůli které tu seděli.

 

„Musíme hada zadupat dřív, než nás stačí uštknout. Ty máš dceru, já mám syna. Spojme naše rody v jeden a uzavřeme spojenectví, kterým zlomíme Zimohradu vaz.“

 

„Odvážný nápad, jak to hodláš provézt?, ” zeptal se Tybolt s neskrývanou pochybností, „mezi Vlčím lesem a Hrůzovem je Zimohrad a příliš vlčích uší, jak si sám řekl”

 

Bolton se uchechtl: „Naštěstí provedl jsem jisté přípravy. Můj syn Roose nedávno zajal v bitvě Hodora Umbera, když se ten pitomec chytil do jím nastražené pasti. Poslední Krb je můj, tam se bude konat svatba a tam přiveď svá vojska, ale jednej rychle. Rickard už ví, že jsem se začal připravovat na válku, jakmile uslyší, že Vlčí les také buduje armádu, pojme podezření.“ Než stačil Blackwood, cokoliv namítnout Rudý král se ztratil ve tmě.

 

Tybolt chvíli uvažoval, jestli neudělal chybu, když jsem přišel. Bolton byl na jeho vkus až příliš nevypočitatelný, navíc se zdálo, že i napůl šílený. Jak si to tak přebíral v hlavě, při výstupu z jeskyně, koruna z bílého dřeva čarostromu mu nikdy nepřipadala těžší než v ten okamžik. Zoufalá situace vyžaduje, zoufalé řešení, pomyslel si Tybolt. A bylo mnohem lepší mít z Boltonů přátele než nepřátele, ať už se válka blížila nebo ne.

 

 

ARTOS

 

Dešťové kapky bubnovaly na zdi Mohylova, jako by staří bohové oplakávali smrt muže, který svůj rod bránil do posledního dechu. Zlomené a pokroucené tělo Jareda Sněha se válelo bezvládně pod hradbami, na kterých na kopí jejich otec nabodnul hlavy těch, kteří bastarda vyhodili z okna. Na hlavách i těle pod nimi začaly hodovat vrány, přesto Rickard svého posledního oponenta v téhle válce nepohřbil.

 

Vlčí Král chtěl, aby každý věděl, že s těmi kdo neohnou koleno, nebude mít ani kousíček soucitu. Tělo tedy hnilo a zůstalo potravou pro vrány po tři dny, aby celičký Sever věděl, jak Zimohrad jedná s těmi, kdo nepokleknou.

 

Po tom, co bastarda zradila vlastní stráž a hanebně ho zavraždila, vtrhli vojáci Zimohradu bez odporu na hrad, a vyvěsili vlajku se zlovlkem na znamení vítězství.

 

Starkové v ten den jedli v hodovním sále, společně s několika svými vazaly. Místnost byla dostatečně veliká, obdélníkového tvaru. U zádní kratší stěny se nacházelo to, co zbylo z mohylového trůnu. Otec ho nechal strhnout na důkaz zrušení titulu krále mohyl, navzdory rozhořčeným protestům Benjena Dustina. V síni, nebyly žádná okna, ale strop stavěný ze dřeva dával strávníkům vědět o divoké bouři zuřící venku.

 

Stěny osvětlovala řada loučí a svíčky na dlouhém dubovém stole. V čele stolu nejblíže místu, kde ještě ráno stál trůn, seděl v křesle s vlčími opěrkami král Rickard, jeho synové se nacházeli po jeho levici a pravici. Dál seděl vedle Edrika, lord Jonos Reed pán Stráže u Šedé vody, zakrslý bažinář s bledou pletí a zvídavými zelenými očima. Povídalo se, že dělá Vlčímu králi špeha a údajně ovládal prastaré magické umění. Artos nevěděl, jestli je něco z toho pravda, ale musel uznat, že na tom chlapovi něco vypadalo nepřirozeně, ba dokonce čarodějně.

 

Vedle Artose seděl Robbard Cerwyn, jeden z nejoddanějších vazalů krále zimy. Sám lord Robbard byl ohromný muž s vypracovaným hrudníkem, který chodil v obrovské kroužkové zbroji a v plášti ze sobolí kůže. Měl dlouhé hnědé vlasy a upravený plnovous a jeho modré veselé oči šťastně pokukovali po džbánu piva, který ležel na stole. Pohledný tváři dokázal vyvodit veselou grimasu stejně jako i nejděsivější pohled, když se rozzuřil a přátelé i nepřátelé mu přezdívali Smějící se sekera.

 

Dále vedle bažináře seděli lordové Tallhart a Ryswell, kteří odpřísahli věrnost Zimohradu v posledních dvou letech, výměnou za jeho ochranu a sňatkem s dcerami krále Rickarda, Arrou a Lyserou.
Mnoho a mnoho dalších hodovalo v síni a zapíjelo velké vítězství, smálo se, popíjelo, zpívalo a tančilo. V síni hrálo na loutny a píšťaly trio hudebníku, které sebou přijeli spolu s ním a Edrikem ze Zimohradu, když ještě pokračovalo obléhání.

 

Všichni byli veselí, krom lorda Dustina, který ještě stále oplakával rozbořený trůn a mlčky seděl u svého jídla a vína nepil, ani sousto nesnědl.

 

Artos si s vlčím úsměvem pomyslel, že je to jeho chyba. Na stole servírovaly ty nejvybranější pochoutky, makové koláče, citrusové zákusky a mísy s jablky, hruškami a švestkami dovozené lordy z celého severu. Nebylo to zdaleka všechno. Na stole na stříbrném tácu, byl pečený kanec povařený v brusinkové omáčce s chlebem.

 

Pán Zimohradu nechal dovézt i mnoho exotických pochoutek z jižních zemí a východu. Artos se nemohl nabažit hnědých destiček, které vypadaly jako usušené bláto, ale když je strčil do pusy, tak to bláto seznal sladším než to nejčervenější jablko. Dále okusili vynikající víno z východu, Dorne a Roviny.

 

Dokonce tu bylo zajímavé víno, které vypěstoval sám Jonos Reed na Šíji. Když ho jejich otec ochutnal, bolestně zkřivil obličej.

 

„Proboha, co mi to servíruješ za břečku, Jonosi, tenhle kvas je tak kyselý, že mi to láme krk.” zvolal hněvivě král Zimy.

 

Jonos se vyděšeně začal omlouvat, jenže král Rickard se navzdory první zkušenosti napil znovu. V tu chvíli dokázal Artos vyčíst v otcově tváři spokojenost.

 

„Musím říct Jonosi, že tohle vínko, kterési přivezl je kyselé, trpké a na první lok je to jak dostat facku, ale když ho teď tak popíjím, začínám v něm přece jen nacházet zalíbení.” řekl Rickard Stark potěšeně.

 

Bažinám mu se šibalským úsměvem odpověděl: „Naše víno, Tvoje Výsosti, je jako náš lid. Může se ti zdát trpký, kyselý, tajuplný a zvláštní, ale když ho lépe poznáš, objevíš v něm stejné zalíbení jako v tom víně.”

 

Rickard mu dal za pravdu a všichni lordi museli hned teď okusit víno z bažin a všichni si ho pochvalovali, ale zda to bylo proto, že jim chutnalo nebo se jen chtěli zavděčit otci, to Artos říct nedokázal.

 

Veselí pokračovalo, vína ubývalo. Seveřani si ho velmi oblíbili, protože se málokdy dostali k něčemu jinému než ke svému pivu, ale právě Zimohrad dokázal s pomocí bažinářů šikovně dodávat spoustu pochutin z jihu.

 

V jednu chvíli se lord Robbard zeptal: Tak, které načneme teď, pánové, červené nebo bílé?”

 

„Červený, bílý jsme už vychlastali.” zakřičel opilým hlasem Robett Tallhart a hostina pokračovala za zvuků muziky, dobrého jídla a pití.

 

Když se hostina chýlila ke konci, král Rickard vzal pohár na stole a zacinkal vidličkou o něj, aby si získal pozornost všech. Hudebníci přestali hrát, všeobecné veselí utichlo. Všichni hleděli na svého krále, ten se postavil a chvíli mlčel, aby vyvolal trošičku napětí a všichni se stihli dostatečně uklidnit.

 

„Jsem nesmírně potěšen, že jste se všichni dostavili. “ řekl pán Zimohradu.

 

Hlas se rozléhal celou síni až ke stropním a duněl v každé její části: „Vím, že mnozí z vás dnes prokázali na bitevním poli tu největší odvahu, jako kdy sever viděl. Zároveň, ale vím, že mnozí z vás mě možná v skrytu své duše nenávidí.”

 

Tahle slova vyvolal mezi vazaly nepříjemný pocit. I Artos netušil, kam tím otec míří. Podezíral snad někoho ze zrady. Špehoval někdo pro Blackwooda či Boltona. Pokusil se někdo někomu ze Starků ublížit.

 

Otázky si jistě našli místo v hlavách všech přítomných v síni, ale Rickard Stark se jejich rozpačitým pohledům usmál. „Rád bych vysvětlil svou vizi, kterou vám teď předkládám. Proč jsem mnohé z vás zbavil své svrchovanosti nebo královských titulů? Proč vedu neustále nějakou válku? Těší mě snad zabíjení jako Boltona? Na to zarytě musím odpovědět, že ne a válku beru jen jako nejkrajnější řešení, není-li člověk, s kterým jednán přístupný dohodě. To mohou ostatně potvrdit tady lordi Tallhart a Ryswell, kterým velice děkuju, že mě poctili tím, že moje dcery začlenily do svých rodin.” pokývl hlavou směrem k oběma lordům a řekl: „Připíjím na jejich zdraví a dlouhý život, nechť jim má děvčata porodí spoustu dětí.

 

Všichni složili přípitek a poklonu oběma pánům, kteří byli celí v rozpacích, než nakonec ze sebe jakousi větu vysoukal Cregan Ryswell: „Není na místě, abys nám děkoval za svou prokázanou laskavost, Tvé Výsosti a za tvá příjemná slova.” odpověděl a upil z poháru.

 

Jejich otec pokračoval: „Mým cílem je, aby se Sever spojil, protože jen jeden sever, bude řádně prosperovat, fungovat a bránit své hranice. Mnohé z vás železní okrádají při svých nájezdech, divocí kradou vaše dcery a ženy a chamtiví jižané se stále snaží prolomit obranu Šíje, aby si naši půdu zabrali pro sebe. A já vám říkám, že když budou seveřani spolupracovat, tak s požehnáním starých bohů, všechny ty zkurvysyny porazíme, aby věděli, že si Sever pamatuje.”

 

„SEVER SI PAMATUJE!!! “ ozvalo se celou síní a následný aplaus se stal ohlušujícím, když všichni provolávali slávu svému králi. Když zase utichli, král Severu se vztyčil a pronesl:

 

„Mnozí z vás si teď pochutnávají na lahůdkách, jež v životě neviděli a pití, jež jste neochutnali. Za tohle všechno, bych chtěl poděkovat Brandonu Starkovi, svému bratranci, který pro nás tuhle tu hostinu zařídil a který tu naneštěstí nemohl být s námi, protože se vrhl do nějaké další šarvátky mezi žoldáky v cizině.

 

I takto vytížen si nicméně udělal čas a kromě všeho, co vidíte na stole, mi můj milovaný bratranec poslal tisíc hřiven zlata, jenž ukořistil ve svých válkách. A já jsem se s tímhle štědrým darem s jeho souhlasem rozhodl podělit s vámi.”

 

Všichni lordi se začali radovat, neboť otec, každému slíbil padesát hřiven zlata, což bylo pro každého Seveřana požehnáním, neboť Sever byl spíš bohatý na dřevo nebo než na zlato, takže i za každý kousíček jsou jeho obyvatelé rádi. Dokonce i Benjen Dustin zapomněl na rozbitý mohylový trůn a připojil se k veselí.

 

Artos se neubránil vzpomínkám na pramen všeho veselí. Osamělý vlk, náš štědrý a veselý strýček. Brandon Stark byl bratrancem jejich otce a vnukem bratra jejich dědy. V mládí pochopil, že jako jeden z mnoha Starků ničeho pořádného nedosáhne a tak v den svého devatenáctého dne jména vyrazil spolu s pěti stovkami seveřanů na jih za dobrodružstvím.

 

A od té doby, se vyprávěli všelijaké divoké příběhy, o dobrodružstvích Osamělého vlka, jak lstí oloupil železné o jejich lup, který ukradli na pobřeží v teplých krajích. Když na to mořští vlci přišli, pronásledovali Brandona a hnali ho pryč z ostrovů se slovy: „Vrať nám naše poctivě nakradené zlato!”

 

Na Rovině prý Brandon začal studovat mnohá umění jako čarování, historii, alchymii a další roztodivné věci, o kterých nikdo moc nevěděl.

 

Za jisté se však považovalo, že je Brandon velice vzdělaný člověk, jenž dokonce uměl číst a psát, což samo o sobě bylo dosti vzácné. Artos uměl psát jen díky tomu, že na tom Rickard trval a často ho nutil spolu s bratrem studovat různé knihy, které skladoval král na Zimohradu.

 

Asi největší a nejslavnější příběhy pocházeli o Brandonově Krvavých vlcích. Se Seveřany, s kterými odjel na jih založit skupinu svobodných jezdců, která za zlato bojovala ve válkách hádavých a hašteřivých jižanů a později dokonce cestoval i přes moře na východ, kde zas se nechal najmout zdejšími lidmi v jejich bojích.

 

Díky tomu, se z Krvavých vlků stala disciplinovaná armáda žoldnéřů, kteří bojovali, kde se jim chtělo. Prosluli tak, že nikdy neporušily smlouvu. Seveřani tak na rozdíl od jiných žoldáků sloužili jako věrní, stateční a divocí bojovníci, nemající z strach z žádného protivníka a nehledící na počet nepřátel.

 

Král Rickard svého bratrance podporoval a začal posílat na jih svému bratrovi spoustu mužů a velké množství jich odešlo samo a nikdo je nemusel moc pobízet, neboť každý si chtěl vydobýt bohatství a slávu.

 

Artos mnohokrát snil o tom, že odejde s nimi, ale jeho otec mu to nikdy nedovolil. „Jsi ještě jarní dítě můj syn, ale slibuji ti, že tě jednoho za Brandonem pošlu, budeš si to přát, nejdřív ale musíš vyrůst v dospělého muže.” odpověděl král Rickard.

 

Při přemýšlení o otci, si vzpomněl na slib, který dal svému nevlastnímu bratrovi. Ihned odkráčel zpátky do své ložnice a vzal lahev, kterou mu Jonnel dal na Zimohradu.

 

Svého otce našel venku na nádvoří, kde se snažil nabrat trochu čerstvého vzduch.
Zavolal na něj „Otče.”

 

Rickard Stark se otočil: „Artosi?”

 

Artos mu podal skleněnou lahev: „Tohle je dar, víno z letošní sklizně na Zimohradu, dar od Jonnela.“
Rickard si od něj víno vzal: „Hmm, to je milé,“ s úsměvem si prohlížel lahev, „musím mu poděkovat.“

 

Když později usnul, zdál se mu nádherný sen o velkém rytíři v šedivé zbroji s helmou ve tvaru zlovlka. V ruce třímal meč, který jako by plál modrým ohněm. Rytíř se v plné zbroji proháněl v čele svých druhů hvozdem. Všude se ozývaly velké trubky, která hlasitým: „Tutututůůůůůůůůůů!” volaly do útoku. Vojáci masakrovali své nepřátele, jakési špinavé a v kožešinách oděné divochy, kteří bojovali kamennými zbraněmi.

 

Pak Artos uviděl mamuty, majestátní chlupatá stvoření, která jako jediná odolávala náporu rytířů v těžkých plátových zbrojích, ale nakonec se přes ně převalili jako kobylky.

 

Samotný muž s modrým dlouhým mečem se střetl v bitvě s někým, koho Artos považoval za vůdce těch divochů, ohromný plešoun, jedoucí na sobovi, s korunou z kostí na hlavě, který se vydal vstříc svému protivníkovi. Ten se bil na vlastních nohách, a když k němu jezdec na sobu dostal, uskočil stranou a rozetnul modrým mečem zvíře u nohou.

To se skácelo, ale jeho jezdec včas vyskočil, překuli se a vrhl se na svého soupeře. Ten se k němu vydal a modrý meč projel vzduchem. Artos se probudil.

 

 

ROYCE

 

Cestoval v tichosti, na malých pěšinách, stranou všech vesnic a míst, kde věděl, že by mohl narazit na lidi, často se rozhlížel, zda ho někdo nesleduje, ale nic nespatřil a věděl, že ho nikdo sledovat nemůže a přece se stále rozhlížel.

 

Belhal se mezi vysokými stromy, oděn v dlouhém černém rouchu, které mu zakrývalo chodidla, s ebenovou holí a s plátěným pytlem na zádech. Nic kolem sebe neviděl a tak pokračoval dál, po pravici našel ústí řeky, které hledal. Plačící voda pomyslel a s radostí se podél ní vydal k svému domovu.

 

Ach, domové sladký domove povzdechl k sobě s úlisným úsměvem, když konečně spatřil své nádherné sídlo temné, strašidelné, čnějící jako černá čepel na míle daleko. Sundal si vak a vyndal s něj, svůj meč a rudou korunu, kterou do něj schoval a samozřejmě pětici nožů, bez které nechodil nikam, do ruksaku zabalil svůj plášť, pod kterým skryl své brnění.

 

Mnoho lidí, kteří by ho v tu chvíli zrovna našli, by se plácalo po hlavě, kdo vyrazí na pěší pochod v brnění, ve kterém se musí potit a stěžovalo na člověku chůzi na každém kroku. Royce, ale si brnění vzal právě proto, neboť se snažil udržovat v kondici a člověk si na zbroj nejlépe zvykl, když ji nosil pořád.

 

Jasně, když si chtěl odskočit na velkou nebo na malou, bylo to trochu složitější, ale on vždycky dokázal něco vymyslet, ale především se snažil kálet, co nejméně. Upřednostňoval svou černou latrínu na Hrůzově, kde měl k dispozici i svou džbán s vodou na umytí.

 

Bavilo ho, si takhle udržovat fyzičku, navíc mu dlouhá procházka nevadila, vždycky když se někam takhle vypravil, snažil se vrátit se zpátky s poznáním nějakého nového místa, cestičky, tůně, jezera, či kopce domů. Vyznával zásadu, že člověk musí pořádně znát kraj, kde žije, neboť nikdy nevěděl, kdy to bude potřebovat.

 

Často se svými syny Roosem, Ramsayem a Rymundem vyrážel na výpravy po okolí, aby je naučil svůj kraj dostatečně poznat. Dávno věděli, že vzpírat se otci je zbytečné, ba dokonce životu nebezpečné, takže dost často svého otce na pěších procházkách provázeli.

 

Royce si nasadil korunu, upevnil svůj mečem a vyrazil směrem k svému sídlu. Kamenn zuby čněly z tlustých věží pod svitem poledního slunce a nad hradbami vlál muž stažený z kůže.

 

Spousta lordů považovalo za výborný nápad vybrat si za erb nějakou zvěř, nikoliv však Boltonové, kteří byli přece králi a tak se nebudou snižovat k tomu, aby je někdo zval vlky nebo lvy. Boltonové si za svůj erb vybrali věc, které se ostatní rody bály ze všeho nejvíc, stahování.

 

Moje krásná sbírečka už na mě čeká, přemýšlel spokojeně Royce. Říkal si, že by dneska měl pořádně promazat Beron s Elrikem. Také starší kusy bude muset vyčistit v bylinkových směsích, aby neshnily. Sice se snažil své syny naučit, jak o jejich dědictví po předcích pečovat, ale pochyboval, že se o ně starali tak pečlivě jako on. Chyběla jim hravost, nápaditost a hlavně srdce, kterou Royce do svého koníčku vkládal.

 

Došel k hlavní bráně. Strážný mezi černými zuby na ochozu ho ihned poznal. Je zmatený pomyslel si Royce. Hrad opustil v tichosti. Všem řekl, že je nemocen, ale ve skutečnosti se v noci vykradl, aby se mohl setkat s Tyboltem Blackwoodem. Ten hnusný skrček, co dělal poskoka starému vlku, měl své špicly všude a nejinak tomu bylo zde na Hrůzově.

 

Když otevřeli brány a on vešel dovnitř, na nádvoří na něj čekal jeho druhý syn a kastelán Hrůzova.

Roose Bolton měřil téměř osm stop a vážil třicet kamenů. A lidé ho nazývali Mlčenlivý obr, i když nikdo mu tak neříkal do jeho bledě modrých očí. Tohle označení získal, protože od svého narození nevydal ze svého hrdla ani hlásku.

V krajích kolem Hrůzova, lidé většinou oněměli, když jim nechal Rudý král vytrhnout jazyk, za to, že si šeptali zrádné řeči. To nebyl případ Roose Boltona, který měl jazyk a přece nemluvil.

 

Léčitel, kterého povolali, aby zjistil důvod Rooseho nemoci řekl, že chlapec má zřejmě postižené hlasivky. Royce neměl rád, když někdo řekl, cokoliv ošklivého o jeho dětech, jako třeba slovo postižený a tak se léčitel stál součástí sběratelské kolekce pod hradem. Další důvodem k tomuhle činu bylo Royceho podezření, že donášel bažinářům.

 

Roose kývnutím hlavy pozdravil Royceho, který mu odpověděl:

 

„Roosi, chlapče můj zlatý, jak se ti vede?” optal se ho rudý král na cestě do trůnního sálu.

 

Roose nasadil poklidný výraz a začal gestikulovat rukama, splétal prst, jako změť tlustých hadů a jeho výraz naznačoval, že to celkem jde.

 

„Rymund je v stále v Posledním Krbu?” zeptal se Royce?

 

Roose opět zamával rukama.

 

„Aha, dobře, Umberové jsou doufám v pořádku.?”

 

Roose zatřepetal dlaňemi, propletl prsty a dal palce k sobě.

 

„Raději ještě pošli dalšího ptáka, kde zdůrazni, že rukojmí chci nepoškozená a všechno, co udělá Rymund Umberům, bude hloupým vtipem oproti tomu, co já udělám s ním. ”

 

Pokračovali dál směrem k trůnnímu sálu. Prastarý stolec Boltonů by z dřevěného do rudé barva zbarveného materiálu, jehož opěrky byli vytvarovány na vrcholcích do X. Royce usedl a najednou si uvědomil, že je nějaké moc velké ticho. To nebylo na Hrůzově normální. Otočil se směrem k Roosovi

 

„Kde je Ramsay?”

 

Roose několikrát máchl rukama a jeho obličej potemněl. Ramsayho neměl v lásce a Royce to chápal. Žádní dva lidé se nemohli lišit více než Ramsay a Roose, přestože se narodili jako bratři.

 

„Dobře, dobře pošli havrana,” řekl Royce, „a nech klíč na stole, rád bych se dnes podíval dolů.”

 

Roose se uklonil a jal se plnit povinnosti. Royce se opřel v křesle a začal rozplétat myšlenky, které mu pochodovali v mysli. V ten okamžik se z dálky začalo ozývat hlasité troubení a šířící se zvuk melodické loutny doprovázené tím nejfalešnějším zpěvem, který kdy kdo na severu slyšel.

 

Mrtvola Starka plave po vodě

To není nic zvláštního, to patří k přírodě

Mrtvola Starka plave po vodě

to není nic zvláštního, to patří k přírodě

 

Roycovi rval ten zpěv uši, ale pro tentokrát potlačil pokušení svého syna bezvýsledně okřikovat a nechal zvednout brány. Když se setkali na nádvoří, Ramsay sesedal z koně a na záda si připínal loutnu.

 

Nejstaršímu synovi přezdívali Smrťák s loutnou, nebo také Písnězhouba, ale tuhle přezdívku princ Ramsay nesnášel a tvrdě trestal každého, kdo se ji odvažoval použít. Přestože jeho zpěv musel připadat strašný i osmdesátileté nahluchle stařeně. Nebyl tak vysoký jako jeho bratr Roose, ale byl pohlednější s kratšími vlasy a hezčí odstínem modří. Na sobě měl upravené růžovoučké šaty se staženým mužem uprostřed karmínových kapek na hrudi.

 

„Otče, strážný povídal, že jsi odešel. Proč jsi nic neřekl? Já byl tak smutný, že ses nerozloučil.“ řekl Ramsay se schválně přehnaným zklamáním.

 

„Zato já si tvého návratu všiml hned,” odsekl Rudá král, „staral si se dobře o mou sbírku?”

 

„Ano, držel jsem se instrukci a snažil se promazávat všechny kůže, jak si mi nařídil.” odpověděl s lehkou samozřejmostí Ramsay.

 

„Dobře.” řekl Royce, „začni balit svoje věci a pošli zprávu ke všem našim vazalům. Za čtrnáct dní, až se tu všichni shromáždíme, vyrážíme na pochod k Posledním krbu.”

 

„Co tam?”

 

„Svatba, jako můj dědic a princ Hrůzova je na čase oženit tě s vhodnou nevěstou. Jmenovitě s Melantou Blackwood.

 

Ramsayovi dychtivě zablesklo v očích: „S okřídlenou kráskou?”

 

„Ano, přesně s tou. Pro naši rodinu jde o velice důležitý sňatek, který posílí naši pozici na Severu. ”

 

Ramsay se naklonil k svému otci, spiklenecky se usmál: „Čeká nás další tanec s vlky?”

 

Royce se ušklíbl stejně jako jeho syn. „Největší jaký kdy Sever spatřil a já se hodlám tentokrát postarat, že i poslední.”

 

Ramsay spokojeně odešel splnit otcovi příkazy. Rudý král svlékl své brnění, oblékl se do domácího a sešel do prostoru pod hradem. Pod schody na stolku nechal Roose klíče, jak mu přikázal. Vzal je a šel ke dveřím, vybral ze svazku zelený klíč. Ten vložil do klíčové dírky a třikrát zatočil.
Ocelové dveře se s hlasitým skřípotem otevřely a Royce vešel dovnitř. A tam se nacházelo bohatství rodu Boltonů.

 

Na dřevěných věšácích, připevněných ke kamenným zdem, visely stovky lidských kůží. Každý kousek, který kdy každý Bolton stáhl, odvezl sem a uskladnil ho tu, aby další generace Rudých králů a princů mohly navázat na práci svých předchůdců.

 

Royce prošel bez povšimnutí několik kousků. Všechny byly skvostné a bez ohledu na stáří, všechny kůže, byly svěží, pružné a hebké na dotek, protože Boltonové znaly recepturu, jak kůžím zachovat jejich původní vzhled díky osvědčeným kombinacím čerstvých bylin a rostlinných směsí a mastiček, kterýma ošetřovaly lidské pokrývky.

 

 

Royce se zastavil u kousku, který byl jeho srdcovou záležitostí. Kuchař Harvyn, který donesl na stůl polévku příliš studenou, když mu bylo deset. Starý král Robert Bolton v tom viděl perfektní příležitost, jak svého syna zasvětit do rodinné tradice,

 

Kuchaře svázaly a pověsily ve sklepení, svlečeného do naha. Otec tehdy donesl svou bedýnku, v které měl uložené stahovací nože.

 

Royce si od prvního okamžiku stahování zamiloval, miloval tekoucí krev řinoucí se z kůže, stékající po kůži dolů na zem jako nějaký had, který slézá ze stromů. Miloval bolestné výkřiky těch, co stahoval. Miloval jejich prosby o milost, které málokdy, vlastně nikdy nevyslyšel. A miloval, výrazy z jakých se dívali na své části, které jim Royce už stáhnul. Výkřiky zděšení, bolestí a agónie zněly Roycemu sladkým zvukem, rajskou hudbou, která ho těšila a hřála u srdce.

 

Po kuchaři stáhl spoustu dalších lidí: služebnou Jeyne, žebráka Smraďocha, svého mladšího bratra po tom, co se ho pokusil zabít a mnoho jiných lidí, které do sklepení přivedl za účelem přidání jejich pokrývky do místní sbírky.

 

Došel až na konec chodby, kde Boltonové schovávali vrchol celé svojí snahy. Vládci z Hrůzova měli ve sklepení kůži snad každého příslušníka na Severu a pár z rodů mimo něj, ty byly považovány za mimořádnou vzácnost. Vrcholem celé kolekce, ale zůstala sada tří tuctů kůží ze Starků, které si Boltonové nechávali přivážet ze svých válečných tažení.

 

Royce našel svůj příspěvek do téhle části. Kůže strýců současného krále Rickarda Beron a Elrik. Bolton si pamatoval jako by to bylo včera, když je přivedl živé na Hrůzov. Na jejich pevné a odhodlané obličeje a na to jak se oba dušovali: „Dělej si, co chceš, my nic nepovíme.” Royce se tehdy zasmál a odpověděl: „Má rodina sice říká, že nahý muž má málo tajemství a stažený z kůže žádná, ale já vás nebudu stahovat proto, že bych se chtěl něco dozvědět. Já vás budu stahovat, prostě proto, že jste oba Starkové.” Jejich výkřiky se ozývaly ještě několik noci po tom.

 

Král Royce vzal obě kůže a sundal je láskyplně z věšáků a pomalu přešel ke stolu s ocelovou deskou na něm, jako by tam nesl novorozeně. Na chvíli si sedl a něžně obě kůže pohladil, po tom je políbil a ze zásuvky stolu vytáhl jednu z mnoha bylinných mastí, kterou namíchal. Namazal si s ní prsty a začal ji roztírat, opatrně, aby kůži nepřetrhl, po povrchu tělního pokryvu obou Starků. Bude lepší Elrik nebo Beron, uvažoval, když přemýšlel, do čeho se oblékne na cestě do Posledního krbu.

 

 

ARTOS

 

Jonos Reed stál u krbu a mnul si ruce v dosahu tepla vycházející z tančících plamenů. „Zdá se, že Umberové byli poraženi tím nejhorším možným způsobem. Rymund Bolton přitáhl k Poslednímu krbu s Hodorem Umberem v řetězech a před zraky celé posádky a jeho rodičů, ho začal stahovat. To dělal tak dlouho, než mu otevřely brány a jeho armáda vtrhla dovnitř. Všechny Umbery nechal uvrhnout do jejich vlastních kobek.” Bažinář si při svém povídání mnul ruce v dosahu záře oranžových jazyků, tančících v krbu.

 

V místnosti ho poslouchal král Rickard a oba jeho synové, spolu Robbardem Cerwynem, kterému otec důvěřoval na tolik, že ho zavolal v tuhle pozdní hodinu. Všichni se znepokojením naslouchali zprávám Jonose Reeda a v místnosti byla patrná napjatá atmosféra.

 

„Jak zajali Hodora Umbera?” zeptal se starý král Rickard a vylil do svých úst další džbán piva před sebou.

 

„Na lovu, Boltonové ho přepadli, když se vracel zpátky. Zřejmě ani nechápal, co se děje, ten chlapec je od narození churavé mysli, takže odpor kladli hlavně jeho ochránce a starší bratr, které nechal rudý princ všechny povraždit. Nic neobvyklého u Boltonů”

 

„Boltonové byli vždycky spíš démoni než lidé,” pronesl lord Cerwyn temným hlasem, „už od Dlouhé noci mají ty nejodpornější choutky. Má chůva mi jednou vyprávěla, že se dokonce spolčovali s Jinými. Otázkou je, co s tím? ”

 

Král Rickard se místo odpovědi bažináře zeptal: „Dozvěděl ses ještě něco dalšího?”

 

Jonos Reed se smutně usmál: „Mnoho a ještě více. Moje malé zelené ještěrky mi řekli, že Greenwoodové ze Zelené bašty, poklekli před Rudým králem a odpřísahali mu věrnost, když zjistili jaký osud potkal jejich sousedy. Hrůzov svolává své vazaly a připravuje se na pochod k Poslednímu krbu, kde mezitím drží pozici síly Rymunda Boltona. A ze západu přišly šepoty, že se Blackwood vydal také na sever s celou svou armádou. A pak taková maličkost, která vzhledem k okolnostem….”

 

Jonos vytáhl z kapsy svého kabátce srolovaný pergamen a podal ho vlčímu panovníkovi. „Černí bratři hlásí, že divocí migrují na jih ve velkých skupinách, vede je jakýsi Qohorin Krvesaj, jenž sám sebe nazývá král za Zdí.”

 

Král si pergamen prohlédl, ale pak ho odložil: „Divoši na konci světa jsou náš nejmenší problém. Bolton je mazaný. Táhne takhle, ale myslí na úplně jiného. Blackwood pochoduje na sever, aby s ním nejspíš spojil síly, jeli tomu tak, čeká nás válka a Bolton tímhle připravuje sílu, kterou by nás zničil.”

 

„Ano věc se má tak, že je nutné předpokládat, že ti dva spolupracují.”

 

„Jak to, že o téhle alianci nic nevíš?” zeptal se nevrle pán Zimohradu.

 

„Inu, nemáme vždy špehy a informátory na takových místech, jak bychom si mohli přát, tvoje výsosti. Bolton už ví, že mám zvědy i v Hrůzově. Většina ještěrek, které jsem tam poslal, už dlouho neštěbetají. Začínám se bát, že většinu z nich potkal osud horší než smrt.“

V místnosti se rozhostilo ponuré ticho.

 

Nakonec promluvil král Rickard: „Válka je tady. Všechny rody si zvolily stranu, rozhodující bitva proběhne brzo. Vracíme se na Zimohrad, co nejrychleji, Tallhart a Ryswell ať pošlou havrany na západ, potřebujeme všechny muže. Jonosi ty vyšli muže na Šíji a svolej všechny své lidi, až dorazí. Až se tu shromáždíme, vyrazíme na Zimohrad.”

 

Potom se otočil k lordu Cerwynovi: „Robbarde vezmi si dvě stě jezdců a jeďte hlídkovat podél Bílého Nože hlídejte všechny brody. Je dost možné, že se nás Boltonové pokusí rozptýlit nájezdy na naše území. Pokud to udělají, ztrestej smrtí.“

 

„Proměním Bílý nůž v potok krve, bude-li to nutné.“ odpověděl Cerwyn, uklonil se na rozloučenou a odpochodoval z místnosti.

Jonos pak přistoupil ke králi a řekl mu: „Malá rada Veličenstvo, obávám, že mé malé ještěrky nejsou jedinými vyzvědači. Pamatujte na to prosím”.

 

Král mu za radu poděkoval a pak nechal Jonose rozeslat havrany.

 

Rickard Stark se otočil ke svým dvěma synům: „Nyní je mě dobře poslouchejte. Zvedají se vichry zimy, budou silné, mrazivé a někteří z nás pod jejich náporem padnou, ale výsledkem bude mnohem silnější rod i země. Kdyby se mi cokoliv stalo, tak především od tebe Edriku očekávám, že se postaráš o bratry a matku.”

 

„Vždyť nejsi mrtvý.” namítl Edrik.

 

„Ne nejsem, jak ke svému zármutku, brzy Bolton zjistí, ale válka je vrtošivá věc. Musíme počítat s každou situací. Rudý král určitě nezaútočí s celou svou silou proti Zimohradu. Ne dokud je tu riziko, že bych ho mohl zachytit pod hradbami. Nejdříve se bude snažit rozložit mou armádu, teprve po tom napadne Zimohrad. Vás teď pošlu zpátky za jeho hradby. Tam budete v bezpečí, dokud válka neskončí.“

 

„Ne, chceme ti pomoct.” vyhrkl zděšeně Artos.

 

Rickard rozzuřeným hlasem zařval: „NE! Tohle je příliš nebezpečné, na Zimohradu musí být vždycky Stark, ať se stane, co se stane. Nemůžete jít se mnou, protože když umřete vy, tak vás nikdo nenahradí. Mě můžete nahradit, vy, ale když vy zemřete, naše rodina, naše práce, vše co jsem vybudoval přijde vniveč. Musíte dál nést jméno Stark.“

 

Opřel se o jejich ramena svýma svalnatýma rukama a zeptal se: „Jaká jsou naše slova?!

 

Artos a Edrik odpověděli: „Zima se blíží! ”

 

 

STRÁŽCE NA ZDI

 

Henry Wull, 313. velitel Noční Hlídky seděl za stolem a znepokojeně si mnul bradu. Věž lorda velitele mu nikdy nepřipadala, tak temná jako v těchto dnech. Když se tak koukal po jejích tmavýc černých krovech, zvažoval, kolik lidí už tu před ním sedělo.

 

Čím více času uplynulo od Dlouhé noci, tím víc hlídka chátrala, šlo to pomalu, jako když se šíří plíseň na Mycahově ovesné kaši v hradní kuchyni. Jejich počet klesl z původních šedesát stovek na méně jak polovinu toho počtu.

 

Sobolov, Šedá stráž, Sněhová brána, Hlubokojezero, na přes rok nejspíš i Noční pevnost, polemizoval nad tím, jak hlídka nemá dostatek mužů ani na uhlídání všech hradů. Nemám z toho dobrý pocit chodilo mu hlavou. Noční pevnost bylo místo, kde začínal. Samozřejmě to tam nenáviděl. Ponuré místo, kam přišel ještě, když mu matčino mléko teklo po bradě fungovalo jako místo, kam se odváděli zelenáči.

 

Pranic mu tehdy nepomohlo to, že pocházel o Wullů, kteří hlídku zásobovaly po celá staletí a měli s ní vynikající vztahy, protože spoustu Wullů sloužilo v hlídce a měli mezi jejím členy spoustu přátel, stejně jako černí bratři velice rádi navštěvovali své spojence v horách, kdykoliv to bylo možné, aby mohli zajisti zásoby na provoz řádu na další rok.

 

Stařec, který ho dostal tehdy na starosti, se jmenoval Pet. Prostý dřevorubec, který se k hlídce přidal ke sklonku života, když už věděl, že nestačí na své vlastní záležitosti. Jednoho dne, když si oni dva vylosovali hlídku mu řekl: „Poslouchej na Zdi existují tři věci, které tě spolehlivě zahřejou. Kožich, pálenka a fazole.”
Henry tím byl tehdy znechucený, sám si říkal, jestli náhodou Pet sám není teplej. Ale bych tomu starým neřádovi křivdil. Naučil ho všechno, co znal a když pak přišel den, kdy Petova stráž byla u konce, pocítil bolest nad ztrátou někoho, kdo sice permanentně pil, ale dobře odváděl svou práci.

 

Je tu tolik starých lidí, co by tu mohli být stopadesát let pomyslel si lord velitel a stále by měli, co říct. A pak je tu spoustu mladých lidí, kteří už nemají, co říct a nemuseli by tu být stopadestá let.

 

Úpadek Noční Hlídky způsobila to, že lidé zapomínali. Zapomínali na předešlé hrůzy, chyby, které udělali jejich předchůdci. Odmítali se poučit z historie. Dneska už nikdo nepamatoval Dlouhou noc, přestože stále nikdo nezpochybňoval existenci chodců.

 

Občas a to dokonce i v dnešních dobách, se stávalo, že rolník něco vykopal na svém políčku, či horalové objevily v jeskyni. Vždycky, ale na místě, kam v životě sluneční světlo nepřišlo ani omylem.
Obrovské ledové zbraně, které šly jen velice těžko vidět, jen při správném doapdu světla. Někdy to byl nůž, někdy kopí, někdy sekera nebo dokonce meč. Vždy se prostě dřív nebo později, takováhle věc někde vyrojila, ale s časem, který uplnyul od války s přízraky, mohl člověk tyhle věci pozorovat, čím dal vzácnji.

Přesto ty zbraně nedokázal ovládnout, žádný živý člověk. Henry slyšel o lidech, co se těch zbraní jen na mžik oka dotkl a prst jim bleskově zmrzl a ulomený odpadl na zem. Mnozí takhle přišly o celé končetiny, někdy i o život.

 

Lidé stále věřili v Jiné, protože člověk měl vždycky pocit, když se procházel po Severu, že tu něco kdysi žilo, ale už to šlo pryč. Nicméně, jako by vzduch měl v sobě stále uzamčený jejich pach.

 

Víra v démony, ale nestačila k tomu, aby lordi Severu posílaly na Zeď své muže. Sem se většinou dostaly třetí nebo čtvrtí synové, nějakého lorda, vzácněji krále, popřípadě sem tam pár rytířů se ctí, Sněhů tu měl víc než obyčejného sněhu a tři čtvrtiny bratrů tvořily sedláci nebo zločinci.

 

Za jeho předchůdců, neeexistovalo větší pocty, než jít k hlídce, ale s přbývajícím věkem, problémy na existenci a hlavně zráty největšího poslaní, neměla hlídka už takový nábor dnes, jako nabírala své členy před sto až dvě stě lety.

 

Pak, když se vlády nad rodem Starků ujal král Rickard, začal posílat všechny své nepotřebné lidi ke svému bratranci Brandonu Starkovi, místo na Zeď, což se začalo nehezky projevovat na jejím počtu. Ostatní rody si vzaly ze Zimohradu příklad a své počet odvedenců na Zeď, také snížily.

 

Neštěstí nikdy nechodí samo a tak zrovna v době, kdy Noční hlídka zažívala svůj úpadek se objevil nový král za Zdí. Qohorin Krvesaj, kterého se báli dokonce i ostatní divocí, pro jeho krutost a zálibu v pojídání lidského masa.

 

Z přemítání ho vyrušilo, když někdo zaťukal na dveře. Po tom se velika dřevěná masa se zakřípěním odsunula stranou, z venku dovnitř zafoukal chladný kousavý mráz, takže to rozfouklo stoh pergamenů, které měl lord velitel položené na pravo od sebe.

 

Dovnitř vešel Ron, chhlapec z farmářské rodiny, se srzavými vlasy, modrýma očima a pihovitým obličejem. Když viděl, co se stalo s listinami lorda velitele, jal se je hned uvézt do půdovního stavu.

 

Wulla se ho zželelo, když ho viděl na nádvoří, jak dostává těžkou nakládačku od ostatních chlapců a tak ho vzal pod svá ochranná křídla. Udělal to, protože mu Ron velice připomínal jeho sámeho, když jako mladý kluk přišel na Zeď. Při pohledu na něj cítil, že se dívá do svého mladšího zrcadla.

 

„Nějaké zprávy?” zeptal se lord velitel místo pozdravu

 

„N-n-n-e-e, můj pane,” odpověděl sluha, „na Severu se schyluje k boji. Hrůzov neodpověděl, Zimohrad neodpověděl a ani Havraní srdce. Ni-ni-kdo se nestará, co se děje takhle daleko, když všem válka klepe na dveře.”

 

Henry zlostně bouchl okovanou pěstí do stolu. Tohle přesně slyšet nechtěl.

Jestliže jim nikdo z králů nepřijde na pomoc, jsou vyřízení. Krvesaj pod sebou nashromáždil armádu, čítající sto tisíc lidí, pokud šlo věřit průzkumníkům.

 

„ Dál posílej havrany a čekej na odpovědi.” Nic víc dělat nemohli pouze čekat a doufat, že někdo přijde. Wull vyšel z věže a šel sledovat výcvik na nádvoří.

 

„Ro-rozumím, můj pane.“ Ron se uklonil a odkráčel z místnosti. Předtím než odešel ho lord velitel požádal, aby mu sem poslal další, které čekal. Pak rozložil na stůl obří mapu Zdi a oblastí kolem ní a na krajích zatížil talířem, knihou a svící.

 

Zanedlouho po tom, se v místnosti ocitl velitel Stínové věže Pype Wells. Jeho modré oči prozrazovaly únavu, protože v posledních dnech toho moc nenaspal, kvůli bolehlavu, který ho trápil již léta. Přes to se těšil stále úcty svých bratří, pro zkušenosti, které prokázal, když zavedl ve Stínové věži zcela nový systém výcviku ve zbrani. Jeho muži byli disciplinování, trenování a bitvami zocelení, neboť už se několikrát za jeho služby stalo, že divocí zaútočily přes most lebek.

 

Druhý příchozí nebyl nikdo jiný než Grenn Rudovous, protože vypadal, že má   světlější odstín zrzavých vlasů než Ron a na zdi s o něm mluvilo jako o lišce ryšavé.

 

„Lorde Veliteli.“ pozdravili ho, když jim Henry Wull se slušnosi nabídnul dvě židle u stolu. Předpokládal, že to bude dlouhý rozhovor, tak chtěl, aby se jim přemýšlelo v pohodlném prostředí.

 

„Nuže?“ zeptal se jednoslovně Wull

 

Začal Rudovous: „Naši zvědové hlasí, že Qohorin Krvesaj táhne na východ s početnou armádou. Podařilo se mu sjednotit lidi většinu kmenů, třebaže Thennové a obři se k jeho armádě nepřipojili. Průzkumnící odhadují počet nepřátel na sedmdesát tisíců, přičemž je mezi nimi spousta žen i dět a zhruba dvě kopy jezdců na mamutech.,“ přejel prstem na mapě tam, kde se nacházel Tulenní záliv, „všichni se dostali na pobřeží Tulenního zálivu, ani pět líg od místa, kde se nachází Východní Hlídka u Moře. Všichni kácejí stromy a stavějí vory. Zřejmě mají v úmyslu obeblout Východní Hlídku a napdanout Zeď z jihu, až se v dostatečném počtu vylodí poblíž jejich hradeb. Poslal jsem stovku průzkumníků, aby jim pořádně znepříjemnili život, takže práce se ne zrovna malým způsobem zpomalují, protože jim naši bratři neustále zapalují okraje tábora a pořádají předstírané útoky na jejich pozice. Přesto se obávám, že se jim stavby těch plavidel podáří dokončit a v současnoti nedisponujeme silou, která by je mohla rozdrtit.“

 

„Děkuji, první průzkumníku,“ uznale pokýval hlavu Henry a otočil se na Wellse, „veliteli Stínově věže, co navrhuješ?“

 

Wells si lehce odkašlal: „Situace, jako je tahle vyžaduje rychle řešení, lorde veliteli. Divocí jsou vůči nám v přesile, ale to nevadí. Stále velká část toho počtu, budou ženy a děti, nemluvě o tom, že většina divokých má primitivní zbraně, neschopné konkurovat naší poctivé výzbroji, kterou disponujeme. Jsou nedisciplinovaní, nezkušení, popravdě, nemám páru, jestli vůbec vědí, že s mečem se bodá špičatým koncem, neboť většina divokých stejně zbraň drží, jak prase kost. Mám dostatek mužů. Nechte mne vyjet proti nim, zadupu tu bandu ztroskotanců do příštího úplňků a zaženu je až do Zemí věčé zimy s hlavou Krvesaje připíchnutou na špičce svého kopí.“

 

V momentě, kdy se chystal Henry odpovědět, tak dřív promluvil Rudovous:

 

„Wellsi, ten tvůj plán je sice pěkný, ale má jednu zásadní slabinu, o které by si měl vědět, než začneš překládat návrhy na útok.“

 

„Řekl jsem snad něco špatně?“ otázal se Wells.

 

„Vůbec ne, za jiných okolností, by tenhle nápad neměl daleko k dokonalosti,“ usmál se s ironickým úšklebkem, „nicméně, Krvesaj je tam solidně opevnění. Možná působí prostoduchým dojmem, jako všichni divocí, ale nelze mu upřít jistou mrzkou vychytralost. Pánové, Qohorin je tam solidně opevněný, nechal své lidí po několik dní kopat velice hluboké příkopy, nechal kolem okraje tábora rozestavět špičaté kůly, sítě pasti, různé kameny.“

 

„A pro nás z toho plyne..?“ Henry Wull nechal zbytek nevyřčený.

 

„Že, rozdat si to s nimi na férovku, není úplně nejlepší nápad. K tomu s připočtětě fakt, že navzdory nedostatku zbraní a výcviku, jich je stále mnohkrát víc než nás. Krom toho, máme podzim, sníh může každým dnem natolik zhousnout, že přes něj armádu nedostaneme.“

 

Všichni tři sledovali jeden druhého a polemizovali nad slovama, která každý z nich pronesl. Nějakou dobu v místnosti nezůstalo žádného zvuku, krom praskání ohně.

 

Nakonec, jako první, ticho prolomil Henry Wull: „Nechť se všichni přisáhající bratři připraví na cestu, ať se nakrmí koně pící, osedlají se a muži se ozbroji vším, co poberou. Za prvního rozbřesku, vyrážíme do Východní Hlídky.“

 

Tu noc spal velmi špatně, zdál se mu divný sen. U stolu seděl tlustý stařec, se

kudrnatými vousem, ukrývající celý jeho krk, které přecházely do stran tyčící vlasy se stařeckou šedí. Mezi vousy na bradě a nosem, šlo vidět méné zarostlou část kůže. Wull si všiml, že pod nosem má také malinký knírek. Na tmavých malých očkách, měl jakási sklíčka. Henry vůbec nevěděl, co je to za ozdobu, neboť něco takového neviděl. Hlavu toho tlustého starce pokrývala černá čepička s uzounkým kšiltem ve předu. Jeho obličej, tak na Henryho působil potměšilým až vykutáleným dojmem

 

Zdálo se, že ten stařec něco naťukával do jakési destičky s tlačítky, která vytvářela na svítící bedně, jakési obrázky, kterým lord velitel, ale vůbec nerozuměl.

 

Ve tváři toho muže viděl, že ho nejspíš mačkání té destičky vůbec nebaví. Jeho obličej se křivil do otrávené grimasy. Nakonec po chvíli vzal zase jiné podivné zařízení a několikrát klikl. Potom svítící bedna zhasla.

 

Muž se otočil a přešel na druhou stranu a usadil se na měkké pohovce, která tam stála. Naproti ní zela ještě větší bedna, než ta předtím. Starec sevřel cosi v ruce a ta věc se rozsvítila, pak se mu v ruce objevilo jiné zařízení a on ho začal divoce mačkat.

 

Na té barevné bedně se mezitím objevil jakási postavička, běhající s kusem kovu v ruce, z toho kovu pršely na všechny strany jakési záblesky, dopadaly na další postavičky, které se hroutily k zemi v potocích krve.

 

Stařec vypadal, že ho to, co začal dělat velice těší, ba ve tváři měl velice spokojený až přímo ďábelský úsměv, jako by milióny lidí čekalo až konečně naťuká na té destičce to, na co se tolik těšily, ale on čerpal jakési zvrácené potěšení z toho, že je může nechat čekat a možná jejich očekávání nikdy nenaplnit.

 

Henry Wull se probudil ve své posteli celý zpocený potem. Tak a s makovým mlékem na usnutí končím.
Dal zavolat Rona, aby mu připravil snídani a džbán s pivem. Když pojedl chleba se sýrem a celé to spláchl, zrzavý sluha mu pomohl do jeho zbroje.

 

Takto vyšel ven z věže lorda velitele. Vynořil se pod oblohu barvy bílého olova.

Kolem něj se zvedaly bašty a věže Černého hradu, umenšené do trpasličích rozměrů ledovou nezměrností Zdi.

 

Shlédl dolů z dřevěného ochozu. Dole se tísnily hlava na hlavě stovky bratřích. Tisíce jich čekalo venku, protože množství koní a hlídkařů, kteří se zde shromáždily ze Stínové věže a ostatních pevností, Černý Hrad nedokázal spolknout.

 

Příliš velké sousto. Nevěděl zdá přemýšlí nad Černým Hradem nebo sám nad sebou. Ron ho doprovodil dolů. Wells s Rudovousem na něj čekali v předu, oba dva už v sedlech svých koních.

 

Jeho vlastní oř Bucefalos, již očekával přichod svého jezdce. Tohle jméno pro něj vymyslel Ron, údajně ho našel v nějaké historické knize.

Henry Wull se otočil k Ronovi: „Jmenoval jsem tě kastelánem Černého Hradu, zatímco já a Rudovous budeme pryč. Tak ať nepodpálíš věž Lorda Velitele, až budu pryč.“

 

Zrzka to ohromilo: „Ah, pane, já nej-nejsem si jistý. Většina bratrů m-m-mmnou pohrdá. Nebudou mne poslouchat.“

 

Henry se na něj otočil s kamennou tváři: „Nechávám tu s tebou jen zbabělce, mrzáky, starce a kluky, kteří ještě nezvednou meč. Pochybuji s tím, že z nich někdo má vůbec dost odvahy se vzepřít tvému rozkazu, třeba, že se ti za zády smějí. Všechny bojeschopné bratry beru sebou. Pokud by kdokoli i přesto odmítl vyplnit tvé rozkazy, můžeš mu pohrozit, že mu nechám setnout hlavu, jen co se vrátím. Nebo tu můžeš udělat sám, když nebude zbytí. Schopnosti pro to máš.“

 

Ron se při představě, že by někoho měl popravit viditelně otřásl, ale Henry Wull mu položil ruku na rameno: „Až se vrátím, promluvíme si Rudovousem. Osvědčil ses, takže si myslím, že by ses mohl přidat k průzkumníkum.“

 

Lord velitel se vyhoupl do sedla a pevně uchopil třmeny a naposledy se podíval na svého sluhu: „Na viděnou Ronalde, kež dlouho ubráníš Černý Hrad, doapdne-li bitva špatně.“

 

„Na viděnou, můj pane.“

 

Wull se rozhlédl kolem sebe, všichni černí bratři k němu upínali své zraky a čekali jen na jeho rozkazy. Napadla ho, jestli by neměl něco říct, ale pak tu myšlenku. Se slovy to nikdy moc neuměl, takže si svůj povzbuzující bojový projev šetřil na horší chvíle.

 

„Noční hlídko za mnou!“ zahulákal a pobídl Bucefala vpřed. Wells s Rudovousem zatroubily na své rohy. Odbověděly jim stovky ostatních rohů jenž burácely, jako příboj vlny a jejich táhlé troubení se odráželo od Zdi a s hukotem bouře rozléhalo do celého okolí. Hejno vran se dalo do pohybu.   

 

 

TYBOLT

 

„Ne, ne, ne kdybys to náhodou nepochopil tak ještě jednou ne!” zařvala Melantha na svého otce.

 

„Myslíš si, že budeš první dívka provdaná proti své vůli.” opáčil Tybolt znaveně.

 

Jeho dcera byla možná nejkrásnější dívka na severu. On sám jako otec nedovoloval, aby to někdo zpochybňoval. Melanha měla dlouhá vlasy až k polovině zad, krásný obličej se sněhově bílou pletí a černé oči hluboké jako noční obloha. A na dívku poměrně vysoká, ale tvrdohlavá, jako mezek. Tybolt si s tím nelámal hlavu. Za dveřmi už stálo pět strážců, připravených jeho dceru nacpat do vozu a odvézt ji na Poslední krb násilím, když to bude nutné, ale Tybolt se něčemu takovému chtěl vyhnout.

 

„Nemůžeš mě provdat za tu zrůdu, která hoduje na lidském mase a stahuje lidi z kůže.” křičela dál jeho neústupná dcera.

 

„Ach, zlatíčko můžu a udělám to,” řekl Tybolt a napil se číše vína, kterou měl před sebou, „si moje dcera a já jsem tvůj otec navíc král, takže uděláš, co ti řeknu. Krom toho se neprovdáš za Rudého krále, provdáš za jeho syna, Ramsayem, s jeho synem, Ramsayem. Je to milý chlapec, velice rád hraje na loutnu a zpívá. A pak, Boltonův dědic je ta nejlepší partie v kterou můžeš doufat.“ přistoupil k ní a položil svoji dceři ruce na ramena. Usmál se do jejích hlubokých nočních očí:

 

„To si vážně myslíš, že bych tě dal někomu, o kom bych si myslel, že by ti mohl ublížit? Nevidíš, že dělám jen to, co pro tebe bude nejlepší, aby si mohla žít šťastný život, vychovávat děti a mít se jako v bavlnce.“ Otřel rukou její slzy, které klouzaly z jejích očí jako lesklý had směrem dolů, kde v křišťálových kapičkách padaly na zem.”

 

To jeho dceru přimělo se uklidnit.

 

„Tak já teda půjdu.” řekla rezignovaně dívka.

 

Blackwood ji pohladil po vlasech a políbil na čelo: „Jsi moje zlatíčko a mám tě moc rád a vše bude takové, jaké budeš chtít. Mám tě rád víc než cokoliv na tomhle světě.“

 

Melantha obejmula svého otce: „Však já tě mám také ráda, táto.“

 

No to bych měl, za sebou pomyslel si spokojeně Tybolt Nutno přiznat, nedivil se své dceři, že si vůči Boltonům vypěstovala takovou averzi, ono to nebylo celkem jednoduché. Každopádně zoufalá situace, vyžadovala zoufalé řešení. Bolton byl magor, ale právě magora potřeboval, chtěl zastavit ty zatracené Starky v jejich plánu na ovládnutí severu.

 

Později sešel dolů dolu do své ložnice, kde na něj čekala jeho žena. Alayne Liddle si svého muže měřila hnědýma očima velice přísně:

 

„Jak si jen mohl zaprodat naši dceru, těm ďáblům?”

 

Tybolt se na oko zamyslel: „Jak jsem mohl? Hmm, no úplně jednoduše ty tupá huso, nechci vidět hlavy vás všech nabodnuté na kůlu.”

 

„Kdo by je tam jako dal?” zeptala se jeho otravná žena.

 

„Co třeba ten zatracený Stark a jeho banda!!!.” vybouchl Tybolt a nasupeně bouchl pěstí do dveří.

 

„Možná, bys to nemusel dělat, kdybys uzavřel příměří se Zimohradem a provdal naši dceru tam.”

 

„Těm vlčím bastardům!!” nasupeně zvolala Tybolt, „ženská já chci jejich hlavy na kopí, ne úd některého z těch lumpů v těle mojí dcery. Ti zkurvysyni nám zabili syna, vzpomínáš?”

 

„Ty si ho zabil stejnou měrou jako oni.” vmetla mu do tváře jeho žena.

 

Tybolt se rozzuřil, tak jako nikdy před tím. Vrazil jí takovou facku, že druhou chytla o zeď a řekl jen jedno slovo: „VYPADNI!” Královna s brekem utekla pryč.

 

Tu noc Tybolt spal velmi špatně, pořád se mu zdály sny o lodích. On a jeho rodina se naloďovala do lodí a připravovala se k cestě na jih. Moře klidně pohupovalo s jejich loďmi a oni dopluli daleko za moře.

 

Na obzoru uzřeli zemi a propluli ústím řeky do jejího vnitrozemí. Nádherná zelená země, s krásnými lesy a plná řek. Voda tu proudila snad úplně všude, jako žíly se klikatily celou krajinou a nesly sebou hejna ryb.

 

Tybolt pak dal povel, aby přistály. A řekl: „Tady budeme žít.” Ta země vypadala jako skutečný ráj na zemi. Viděl obrovský hrad, který měl ploché stěny a čtvercové věže a v jehož středu se nacházel čarostrom velký jako a silný jako drak. Nad hradem poletovala přímo hejna krákajících havranů.

 

Tybolt se probudil z rána. U snídaně byli jen jeho synové Tyrek a Torwald. Jeho dcera i žena zřejmě trucovaly po včerejších hádkách. V místnosti panovalo hrobové ticho, které přehlušovalo jen pojídání vynikajících vajíček s prasečí šunkou.

 

„Jaké jsou stavy našeho vojska?” zeptal se.

 

Tyrek mu odpověděl: „ Solidní, ale přišly ehm… špatné zprávy.”

 

„Jaké špatné zprávy?” zeptal se jejich otec mírně podrážděným hlasem.

 

Robb se nadechl a promluvil: „Jde o Pahorek v Hlubokém lese. Gregor Glover sice shromáždil asi dvanáct stovek mužů, ale zůstává za hradbami hluchý k předvolání od svého lenního pána.”

 

Tybolt rozhořčeně mrštil pohárem proti zdi: „Jaká drzost, tohle si ty požírači ryb odskáčou.“ Udeřil pěstí do stolu příliš rozzloben, než aby byl schopen promluvit.

 

„Mohli bychom vzít naši armádu a vypálit Pahorek do základů,” navrhl Torwald stejným tónem, jako by se zeptal: Nedáš si vejce navíc, „ jako lekci pro všechny, kdo se nás pokusí zradit. ”

 

Tybolt přemýšlel. Je pravda, že po tom kolapsu v Torhenově dvoře, by neškodilo jejich nepřátelům ukázat, že si nenechají kálet na hlavu od svých vlastních lidí. Na druhou stranu pozdní příchod do Posledního Krbu by se Boltonům zamlouvat nemusel. A on by velice nerad Royceho něčím popudil.

 

Chvíli uvažoval jestli, by prostě neměl nechat Glovera na pokoji, ale kam by se pak poděla jeho královská autorita. Nakonec by proti němu povstali úplně všichni lordi, kteří mu odpřísahali věrnost pokud…… Pak si vzpomněl, že existuje chytřejší způsob.

 

Podíval se na své syny a řešení bylo nasnadě. „Torwalde, rozhodl jsem se že se budeš ženit,” hlesl jejich otec.”

 

„Aha,” řekl Torwald, ..a s kým pak.”

 

Tybolt si to ještě v hlavě chvíli promyslel. Nešlo o nic poctivého, namítli by mnozí, na druhou stranu, za čest se platí, jak ke své smůle už mnozí zjistili. Nyní bylo důležité, aby se těch rebelů v Pahorku zbavil. Když nejde voda k havranovi, musí havran k vodě pomyslel si v duchu.

 

Bude muset provést potřebné přípravy, ale ano, bude to stačit. S tímhle by mu mohl pomoct jeho bratr Tywin, on vždycky tak rád chtěl naplánovat svatbu, tahle se mu bude líbit víc než ostatní.

 

Boltonové z něj budou mít mnohem větší respekt, až přijede na Poslední krb a celý sever si o tom ještě dlouho bude vyprávět.

 

Riziko bylo velké, ale ve válce a lásce je povoleno všechno pravila lidová moudrost a Tybolt Blackwood měl v úmyslu celou zem přesvědčit o tom, co dělá se zrádci.

 

Nakonec svému potomku odpověděl: „S Lyannou Glover.” a sledoval udivený pohled svých synů.

 

 

                                       ROYCE

 

Pobyt v Posledním Krbu se změnil v boj o holý život. Nejdříve ráno se začala celým hradem rozhléhat Ramsayho píseň Rod:

 

Když tvůj rod přežije, tak si zatleskej.

Když tvůj rod přežije, tak si zatleskej.

Války, hladomor nemoc

Intriky, hnusný boj o moc

Když tvůj rod přežije, tak si zatleskej.

 

„Drž hubu. Kdo má pořád poslouchat to tvoje krákání!?” Rymund Bolton byl nejmladší a pravděpodobně nejproradnější ze všech tří synů Rudého krále. Byl vyšší než Ramsay a nižší než Roose, ale velice svalnatý, s tlustýma rukama a nohama, disponující bystrou myslí. Nesnášel zpěv svého bratra víc než cokoliv na světě. Royce ho chápal, zvlášť, když Ramsay od doby, co přijel na Poslední krb tu svoji hubu nezavřel. Rymundovi modré oči plály zlosti a jeho oholená tvář s černými vlasy zrudla tak, že si Royce chvíli myslel, že praskne. Ramsay držel hubu. Asi tři vteřiny, než začal za doprovodu své loutny hrát další ze svých hitů.

 

Až Starkové jednou vyhynou,

dobře se budeme mít.

Až z jejich kůže je nože stáhnou

Boltonové budou šťastně žít.

 

„DRŽ HUBU.!” zařval Rymund a Roose ho hlasitým bušením meče do svého štítu v kritizování Ramsayho uměleckého projevu jen podporoval. Royce přemýšlel, jestli to nemá ukončit rovnou, ale řekl si, že v téhle bohy zapomenuté pevnosti, stejně není moc zábavy a tak čekal, jak se to vyvine.

Ramsay spustil potřetí:

 

Mrtvola Starka plave po vodě.

 

V tu chvíli mu na obličeji přistála ryba a praštila ho přímo přes ústa s mlaskavým dopadem. Royce ani nezaregistroval, kde Roose s Raymundem vlastně rybu vzali. To už se Ramsay naštval a zakřičel:

 

„Ať vás teda vezmou Jiní, když nemáte rádi veselé písničky.“

 

Následující dny na Posledním krbu proudily bez povšimnutí. Royce seděl u sebe v ložnici a psal několik pergamenů. Nedávno se mu dostalo zajímavé pozornosti, ale nemyslel si , že by z toho něco mohlo být. Přesto odepisoval.

 

Pátý den po jejich příjezdu k hradu dorazilo vojsko Tybolta Blackwooda. Roose se to celé rozhodl sledovat z hradeb a Royce se připojil. Čtyři tisíce bojovníků, tolik jich Blackwood přivedl z posledního krbu, společně z padesáti stovkami mužů, kteří přijeli z Hrůzova a další, které přivedl Henry Greenwood vyrostly téměř do stejně velikosti, jako armáda Zimohradu.

 

Royce se otočil na Roose a řekl, aby mu sem poslal Ramsayho. Roose poslušně jeho přání vyplnil.

Ramsay dorazil na hradní ochoz. Rudý král se podíval svému synu do očí:

 

„Rád bych tě synu poučil o významu manželství,” začal Royce a bedlivě svého syna pozoroval, „víš s tvou matkou, jsem byl ženat přes deset let. Měl jsem ji rád, možná dokonce miloval, ale pak udělala věc, která mě velice dotkla. Najmula si dvojici zabijáků ze Železných ostrovů a poslal ji na mou matku, tvou babičku. Uškrtily její vlastní šálou, kterou jsem jí daroval k sedmdesátému dni jména. Když jsem na to přišel, nechal jsem tvou matku stáhnout z kůže, pomalu, bolestivě a nechal ji umírat velice dlouho. Říkám ti to, protože ta dívka, kterou si vezmeš, to není žádná z těch vesnických selek, s kterýma sis hrál ty tvé svazovací hry.”

 

Ramsay se na něj vyděšeně podíval, ale Royce ho zarazil: „Ušetři můj čas popíráním, vím všechno. Co děláš ve svém volném čase, je tvá věc, ale tohle pro naši rodinu velice důležitá událost. Královská svatba, kdy se dva rody spojí v jeden,” odmlčel se na chvíli a pak se zahleděl vražedným pohledem do očí svého syna, „Pamatuj si tohle, můj synu, ta dívka Melanta Blackwood je pro nás velice důležitá. A ona bude tvou ženou, ne hračkou. Dobře si ten rozdíl zapamatuj. Ta dívka je velice pěkná a zdravá. Tybolt ji má rád a jistě by ho nepotěšilo, kdyby se ji měl jen zkřivit vlásek. Mohlo by ho něco takového naštvat. A to by mělo nedozírné následky především pro tebe. Říkám ti rovnou, jestli se princezně Melantě něco stane, tak to co jsem udělal tvé matce, ti bude připadat jako hloupý vtip, ve srovnání s tím, co provedu tobě. A budeš litovat dne, kdy jsem tě zplodil. Nebudeš ji stahovat, nebudeš ji bít, budeš před ní krotký jako beránek. Uděláš vše, co ji na očích uvidíš a souložit s ní budeš úplně normálně bez svazování čehokoliv k čemukoliv.”

 

Royce popadl svého syna pod krkem a naklonil jeho hlavu přes hradby až jeho syn vyděšeně vykřikl. Pak se ho zeptal: „Je ti to jasné?”

 

Ramsay přidušeně sípavým hlasem odpověděl: „Jako slunce, Výsosti.”

 

Venku za hradbami se všechny rody, co přitáhly společně s králi Vlčího lesa a Hrůzova shromáždily kolem stromu srdce, jehož krvavá koruna pokrytá tisíci srdci a kostnaté větve zářily ve světlé zapadajícího slunce.
Uprostřed celého davu šel Tybolt Blackwood, který držel za ruku svou dceru. Pod stromem srdce čekal Ramsay v hedvábném prošívaném kabátci a červených kamaších.

 

„Kdo přichází? Kdo předstupuje před bohy?” zeptal se tradičními otázkami Ramsay Bolton

 

Tybolt Blackwood mu odpověděl: „Předstupuje princezna Melanha z rodu Blackwoodů, aby zde byla provdána. Dospěla do věku ženy, je čistě krve a urozená a přichází prosit o požehnání bohů. Kdo si ji pro sebe přišel vyžádat?”

 

„Já,” odpověděl Ramsay, „Ramsay z rodu Boltonů, rudý princ a dědic Hrůzova. Já ji žádám pro sebe. Kdo ji dává?

 

„Král Tybolt z rodu Blackwoodů, vládce Vlčího lesa a pán Havraního srdce.” Otočil se k nevěstě: „Má dcero, bereš si tohoto muže?”

 

Melanta se podívala do očí svého otce, Royce ji neviděl do tváře, ale následovalo půlminutové ticho během kterého si otec a dcera dívaly do očí. Potom promluvila: „Beru si tohoto muže.”

 

Všechny rody v tu chvíli vypukly v jásot. Melantha došla až k Ramsayovi a vzájemně se políbili. Hudebnicí začali hrát a Ramsay se k nim připojil. Všechny lidi z Hrůzova překvapilo, že princ snad poprvé ve svém životě projevil snahu zpívat přijatelným hlasem.

 

„Vypadá jako vyměněný.” poznamenal udiveně Rymund.

 

„Promluvil jsem mu do duše.” odpověděl mu Royce.

 

Svatební hostina probíhala ve velkém. Z Hrůzova navezly moře piva v sudech a spoustu zásob měly i Umberové, kteří jaksi nemohli mluvit do toho, že jim vyjedí spíš, když hnily dole v kobkách. Navzdory téhle skutečnosti, hostina probíhala dobře.

 

Král Tybolt se smál vtipům lorda Jona Lockea. V jednu chvíli spolu uzavřeli jakousi sázku, ale Tybolt mu nevěřícně odpověděl: „To nedokážeš?”. Plešoun mu s úsměvem odpověděl: „Neříkej mi, co můžu a co nemůžu.

 

Royce se bavil tím, že si představoval, jak by vypadal Ramsay stáhnutý z kůže. Pomáhalo mu to udržet na synovi svůj bezpečný pohled. Ramsay už si dost nachcal do kalhot, tam nahoře na hradbách, ale Rudý král, chtěl mít jistotu, že jeho syn nerozdupe jeho několik let budované plány, během jediné svatební noci.

 

Ramsay konečně začal zpívat také nějaké normální písně, dokonce musel Royce uznati se snažil a zpíval hezky. Melantha Blackwood ho pozorovala s upřímným zájmem, což bylo jenom dobře. Ramsay při každém soustě pozoroval nervózně svého otce, který z něj ne a ne spustit z očí. Na čele Ramsaymu vyrašily kapičky potu.

Jen ať je nervózní pomyslel si Royce. Jeho synovi, alespoň nezbude čas vymýšlet nějaké zvrhlosti. Greenwood se opil natolik, že sotva stál na nohou, když se pokoušel přepít pána Vdoviny stráže. Royce vyznával zásadu, že se člověk by neměl pít, protože alkohol tupí smysly. Či tak nějak to říkal jeho otec.

 

Král Tybolt se za chvíli vrátil i s Jonem Lockem. Royce si mezitím zjistil, že ta sázka se týkala toho, jestli Locke trefí na dvě stě yardů havrana za letu. Sázku vyhrál a tak mu Tybolt dělal šenka, naléval do jeho poháru.

 

Dobře naladěn Blackwood zavolal na Rudého krále: „Výsosti, neměli by manžele zpečetit svůj sňatek. Meč potřebuje pochvu.”

 

Všichni lordi se rozesmáli.

 

Royce Bolton odpověděl: „Jestli myslíš, že už nastal čas, Výsosti.”

 

Vypukla velká salva smíchu a šlechtici povzbuzovali novomanžele, kteří se odebírali na lože. Před tím než se vytratili jim, ale Royce zastoupil cestu.

 

„Má paní,” oslovil Melantu Blackwood, „pověsti o tvé kráse nelhaly.” Políbil její ručku a pak objal svého synu.

 

„Jemně, Ramsayi, hlavně nezapomínej, jemně.” pošeptal mu do ucha. V ten moment mu vrazil okovanou pěst přímo do prostoru mezi nohama. Ramsay zkřivil ústa bolestí, ale neodvážil se vyslovit ani hlásku. Royce ho potom poplácal po rameni a šel pryč.

 

 

                                 ZELENOVĚŠTEC

 

Vlčí král seděl s Jonasem Reedem u stolu a probírali nadcházející konflikt. Poslední dobou na něm Reed pozoroval příznaky chřipky, jeho král dost často chrchlal a sám si stěžoval na bolesti v krku.

 

„Nevím, co bych bez té tvé makovice dělal.” poznamenal Rickard Stark.

 

Jonos Reed mu odpověděl: „Jeho Veličenstvo, je laskavé, ale na Sever není moudřejší král než vy.”

 

Zimní král odvětil: „ Jsi příliš skromný. Ach, vy bažinářů jste opravdu jak to vaše kyselé víno. Navzdory všemu, si ho člověk musí nevyhnutelně zamilovat.

 

Pán Stráže u šedé vody se usmál: „Chce jeho výsost přivézt další sud, jsem si jistý, že dole ve sklepení se nějaký ještě najde.”

 

Král Severu zavrtěl hlavou: „Kdepak, já teď piju víno jen ze Zimohradu. Můj syn Jonell mi poslal jednu lahev.”

 

Jonos Reed se zatvářil překvapeně: Netušil jsem, že na Zimohradu lze pěstovat víno.”

 

„Je toho spoustu, co lidé o Zimohradu neví. Pevnost mí předci postavili na horkých pramenech, takže je tam tepleji, než se zdá. Občas se nám tam podaří něco vypěstovat, ale většinou nejde o víc než pár lahví, které ani nejsou moc dobré, ale přesto, jsou z mého domova.”

 

Nervózně se zahleděl na mapu Severu: „Myslíš, že dokážu zvítězit.”

 

„Vaše vítězství je stejně jisté, jako že přijde zima, můj králi.”

 

„Jak můžeš být tak přesvědčný?”

 

„Protože každý od nejchudšího sedláka po nejbohatšího lorda na severu vidí, že vládnout budou buď Boltonové nebo Starkové. A každý, také ví, že pokud zvítězí Boltonové Sever bude trpět.”

 

Rickard zamyšleně sledoval svíčku na stole. Po chvilce ticha se ho Jonos zeptal: „Jonell, to je který z vašich synů.”

 

„Třetí, nejmladší, narozený o rok později než Artos,“ pak se chvílio odmlčel a nakonec dodal, „můj basard náladový, věčně zachmuřený, dokonce víc než Edrik. Hrozně se zlobil, když jsem ho nechal na Zimohradu, jako zbrojíře. Doufám, že mu to budu moct vynahradit, mám ho rád.”

 

„Věřím, že on vás má rád také.” ujistil ho Reed.

 

„To vím ta. Eheheheherrkkkkkkkkkk………..” jeho král nedokončil větu, když jeho se obličej se zkroutil do šílené grimasy a tělo bezvládně sesunulo na zem. Bronzová koruna se zvonivým zvukem dopadla na zem.

 

Jonos se mu vrhl na pomoc, ale Stark již nedýchal. Z úst se mu linul zlověstný zápach jedu a vína.

 

 

                                       ARTOS

 

Vysoké šedivé hradby Zimohradu před nimi vyrašily ze země, jakmile se dostali na dohled hradeb. Vracelo se s nimi více mužů, než kolik s nimi odjelo do Mohylova. Král Rickard nechal navýšit jejich počet, kvůli bezpečnosti svých synů, na Zimohrad se tak vrátilo tisícovka mužů, kteří tu zůstanou, aby rozšířily počet válečníků bránící jejích sídlo.

 

Jejich doprovod se rozlil po nádvoří, jako obrovská šedivá vlna. Stáje praskaly ve švech a muži sesedali ze svých koní. Jonella našel v hradní zbrojnici, kde zrovna brousil svůj meč.

 

„Koukám, že si se nakonec se svojí roli zžil.“ řekl potěšeně Artos, když ho tam uviděl.

 

Jonell se přestal věnovat tomu, co dělal: „Zpátky, takhle brzo?“

 

„Větry války, nás zavanuly zpět, milý bratře?“ odpověděl mu Artos.

 

„O válce, mi nemluv, té mám poslední dobou přímo plné zuby?,“ Jonnel vstal a vyšel ven, Artos ho následova, „Jon Locke si myslel, že přejde řeku, vyjeli jsme proti nim a rozsekali je na kousky. Pár preživších teď hnije dole v kobkách.“

 

Artose ta zpráva překvapila. „Malé vítězství, ale sladké,“ poznamenal potěšeně, „myslím, že to si zaslouží menší oslavu.“

 

Jonnel se naněj zmateně podíval: „Oslavu, když se blíží válka?“

 

„No, nevíme jestli budeme mít další šanci slavit, v chvílích kdy si člověk není jistý životem, si právě života musí užívat nejvíce. Válku, jídlo, pití, soulož, všechno si musíš užít, to je to právé tajemství života.“

 

„Když to říkáš…“

 

Hostina, kterou večer uspořádali, nebyla tak okázalá jako ta v Mohylově, ale tak snědli a vypili všeho dostatek, aby potěšily svoje žaludky. Osobně se Artos postaral, aby tu měli i nějaké věci, co poslal strýc Brandon, neboť chtěl, aby i na Zimohradu okusily exotické pochutiny, jenž jim strýc poslal. Zvláště sladké hnědé bláto.

 

Edrik mezi hodujícími lidmi neseděl. Jeho bratr se vrátil s Mohylova ještě zachmuřenější než odjel, takže si dnes šel lehnout. Vskutku náladový člověk Artos si nalil víno do dalšího poháru.

S naplněným břichem se ponořil do spánku rychle.

 

Ráno přišel na Zimohrad první sníh. Artos sešel dolů ze svých komnat, aby se znovu pomodlil v božím háji. Tisíce sněhových vloček ho bodaly do tváře jako jehly a on se uklonil před Čarostrom a začal se modlit. Nejvíce se modlil za to, aby jeho otec vyhrál nadcházející válku.

 

Najednou ho v nose podráždil, jakýsi povědomý zápach. V ten okamžik vešel do háje Jonnel. Artos znovu schrbil nos. Něco se palí, pomyslel si Artos. Otočil se na svého bratra, ale zděšeně uviděl, že nad střechami kolem božího háje proudí vysoké plameny, jenž napínaly vzpínaly své žluté konečky k obloze.

 

Artos se s poplašným výrazem podíval na svého bratra: „Jonneli musíme jít hasit.“ Až teď si uvědomil, že jeho bratr je oblečený v kroužkové zbroji a u pasu měl připevněný meč.

 

Jonnel mu s vlčím úsměvem odpověděl: „Jediné, co lidé opravdu musí je umřít.“ v tu chvíli tasil meč, který se s blištivým zasvištěním vyrazil z pochvy. Artos stihl uskočit jen tak, tak, aby ho čepel pouze škrábla do hrudníku a rozřísla jeho oblečení.

 

Artos stále zmatený na Jonnela nevěřícně zakřičel: „Co to děláš, vždyť si mne mohl zabít.“

 

Jonnel, již beze slova se hotovil k dalšímu úderu, jenomže ačkoliv ovládal umění boje lépe než Artos, tak on měl mnohem větší sílu. Artos uhnul před jeho dalším sekem, poslal svojí ruku k rukojeti meče a vykroutil ho Jonnelovi z ruky a shodil svého bratra na zem, do mělké vrsty sněhu.

 

Pak, ale zadrnčela kuš. Šíp trefil Artose přímo mezi šebrá a odhodil ho na strom za ním. Artos zasyčel bolestí a ihned uchopil dřík a snažil se vykrotit šíp z rány, ale to už ho do ramena zasáhla další střela, která projela jeho ramenem se štípavou a palčivou bolestí.

 

Artos zařval bolestí. Z jeho ran se řinulo obrovské množství krve, jako vodopády dopadaly do sněhu, kde se vpijeli do ledové krusty a zbarvovaly ji do karmínového odstínu. Artos se otočil ve snaze schovat se za Čarostrom, ale dál šíp z kuše projel jeho podkolenní jamkou. Zavrávoval, zapotácel se a tváři se zhroutil do bílé hmoty pod ním. Bratrův meč mu vylétl z ruky.

 

Sníh mu vnikl do očí, které zrudly jako krev, jenž opouštěla jeho tělo spolu i s jeho životem. Neviděl nic než vnitřní tmavou stranu svých víček a když se pokoušel otevřít oči, uzřel jen bílou barvu v které se nacházel jeho obličej.

 

Snažil se plazit, ale noha i ruce mu to dovolovaly a z úst se mu vyřinula další krev, jak se pokoušel nadechnout, plazil se pokořený, jako had, nechápaje stále, co se děje.

 

S vypětím posledních sil, obrátil hlavu k tváři stromu srdce, které se z vyřezaných očí tryskala karmínová míza, která se svíjela dolů po kůře, jako had a na zemi splývala s jeho krví. On pláče.

 

Najednou uslyšel kroky, které křupaly na sněhu. Jonnel se již mezitím stihnul postavit na vlastní nohy, takže se teď blížil k němu. Sehnul s k místu, kde Artos zanechal jeho meč a popadl ho do obou rukou.

 

Potom se zaměřil na svého bratra. Proč? U starých bohů, proč? Nechápal, co vedlo jeho bratra, kterého měl nejraději ze svých sourozenců, i když každý měl svou matkou a dokonce měl radši než otce. Protože Jonnel po celou dobu potřeboval, aby ho někdo měl rád nejvíc.

 

Jonnel mu dupnul na břicho. Artos už neměl ani sílu zařvat bolestí, protože krev umlčela jakékoliv zvuky, které by chtěl vydat z hrdla. Nevěděl, jestli ho bolí víc, zránění jenž utržil nebo pohled na svého bratra napřahujícího meč.

 

„Vyřizuji ti pozdrav, od Rudého krále.“ ozval se vítězoslavně jeho bratr, když mu meč propíchl hrldo.

 

 

HENRY

 

Východní Hlídka u moře vypadala ve srovnaní s obří rozlohou Zdi a mořem nacházejícím se za ní, jako rozinka, kterou někdo hodil do sklenice mléka.
Mezi jejím věžmi kvílel vítr, který proplouval přes celé pobřeží a přinášel vzkaz, že Zima se již neblíží, ale doraziila. Stejně jako všechny hrady, měla i Východní Hlídka chabou obranu z jihu, ale teď šlo vidět, že černí bratři postavily velkou palisádu z dřevěných kůlu, vykopali příkopy kolem dokola až k vodě.

 

Když vojsko hlídkařů v malinkých zástupech projíždělo opatrně úzkými cestami, mezi dírami, jenž tam kopali jejich bratři s ostrými nabroušenými kůli a kopími, jenž zapichovali do země, pochvaloval v duchu Henry práci, kterou stihl Cregan Coton velitel stihl za posledního čtvr roku dokončit.

 

Jeho muži usilovně pracovali na tom, aby se uvnitř dřevěného opevnení našlo dostatek prostoru pro většinu jejich bratrů, což se z velké části povedlo, jen mála část tedy zůstal venku, aby hlídala samotné příkopy a samozřejmě všichni lučeštnicí, která hlídka měla, strážila široké okolí kolem nich.

 

Nádvoří uprostřed všech věží a budov, zůstalo vyprázdněné, neboť všichni pomáhali, ať už nahoře na Zdi, kam na rozdíl od Černého Hradu, nevedl rumpál, za to, ale pevné, pečlivě udržované schody, nebo se stavbou jižního opevnení a v neposlední řadě v docích, kde kotvila skromná flotila Noční Hlídky.

 

Tam, také Henry našel Auron Mořeplavce, který se díval, jak několik bratrů opravovalo některé závady na lodích, způsobené neduhy počasí. Plachtoví galér Vlčí bouře a Sněhulák se divoce napínaly ve vichru zimy, který vedl se studenou silou od moře a studil Henryho na tvářích.

 

Auron Mořeplavec sloužil hlídce, již 12 let a svou práci odváděl, až s výbornou pečlivostí. Člověk v něm rozpoznal jednoho z těch lidí, kteří jsou za každých okolností pozitivní a ze vše co dělalo, vonělo nadšením a toto nadšení uměli předat ostatním.

 

Jeho tvář měl značné valyrijské rysy, jeho oči zařily fialovou barvou a vlasy měl stříbrné, jako sníh, který teď padal kolem něj, tudíž staří na něj mělo malý vliv a vypadal úplně stejně jako v den, kdy se začlenil do hlídky.

Akčoliv pocházel z ciziny, u mužstva si vydobyl patřičný respekt, což z něj brzo udělalo velitele Východní Hlídky.
Když spatři Henry Wulla, usmál se a začal kulhat směrem k němu. To byl důvod, proč se nakonec připojil k východní hlídce, neboť utržil zranění jako námořník, které už se nikdy zcela nezahojilo a tak se rozhodl dát se k černým. Jak sám říkal: „Bandu líných opic, zvládnu řídit i bez oči, natož s kulhavou nohou.“

 

„Lorde Veliteli.“ uklonil se Coton.

 

Henry Wull se mírně sklonil hlavu na pozdrav a zeptal se: „Co s těma loděma dělají.“

 

Valyrijec zakroutil mávl rukou: „To ani nestojí za řeč, jen leští palubu a spravují pár škrabanců na zábradlí. Muži před bitovu potřebují nějakou kontsruktivní činnost, protože pak se nemůžou stresovat blížícím se nebezpečím a zároveň je práce odvede od škodlivých myšlenek, jako třeba dezerce.“

 

Henry Wull se nepřestával podivovat nad napaditostí velitele Východní Hlídky. „Co hlasí tví zvědové o pohybu divokých“

 

„Vlastně nic zajímavého, lorde veliteli, to sámé, co před měsícem a měsíc předtím. Ta cháska stále pokračuje ve stavění těch skříněk a stolků, které zřejmě mají sloužit k plavbě, třebaže si myslím, že kdybych sedl na koště a skočil do vody, poplul bych na něm lépe, než oni na těch svých karikaturách na lodě. Každopádně jedné věci si hoši všimli. Krvesaj, zdá se není mezi divokými, tak milovaný a populární, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jisě za to může ten neuvěřitelně pozitivní dojem, které na své okolí dělá svou pověstí a také to chytlavé libozvučné jméno, co používá. Každopádně, ať je to u nich se sociálními vztahy, jak chce, část Krvesajových divokých vzala roha. Určitě ty počty, kterých jsme se původně obávali, jsou minulostí.“

 

Henry Wull spozroněl: „Kolik ho opustilo lidí?“

 

Auron si zamyšleně promnul bradu: „Přesné počty, jsou těžké říct, hrubý odhád je v řádech tisíců, víc jak tisíc určitě, ale každý průzkumník to počítá, trochu jinak, ti co teda počítat umí a ti co neumí, zase spolehájí na svůj vlastní subjektivní dojem, tudíž výsledná čísla můžou být značně skreslená. Pro nás je ovšm důležitá informace, že Krvesaj ztrácí podporu.“

 

Henry Wull souhlasně pokýval hlavou, zatímco Auron ukázal ruku na mraky, rysýujcí se na obloze. „Nadcházející bouře, je pro nás dokonalá, neboť‘ většina z těch špalků, co se snaží vydávat za lodě, by nemohla plout na klidném, na tož na rozbouřeném. Dejte na mne, většina divokých si nachčije do kalhot, jen co zahřmí a odmítne se na vodu vůbec podívat. Otázkou je, co udělá Krvesaj pak?“

 

„Pravděpodobně se vykašle na obeplouvání a skusí si prolomit cestu přes zem.“

 

Fialové oči se vůdci Východní Hlídky lehce zaleskly: „Správně a proto bych měl jeden návrh lorde veliteli.“

 

„Poslouchám.“

 

„Pravděpodobně zkusí zaútočit na tunel Východní Hlídky. Všechny ostatní hrady jsou už příliš daleko, než aby k nim Qohorin pochodval ve sněhu a v zimě, navíc se mizící podporou se bude snažit něco rychle udělat. Ten muž je brutální, ale nijak chytrý, uvažující, že on nevidí nás, my nevidíme jeho. Zeď je pevná, pravděpodobně ví kuloví, co se děje na naší straně, tudíž ani neví, že v současnoti je Východní Hlídka opevněná a po zuby ozbrojená.“

 

„Dobrá úvaha.“ připustil

 

Valyrijec se spokojeně usmál: „Tak mne napadlo, až přitáhnou, necháme zvednutý tunel.“

 

Wull se na něj zmateně podíval: „Ale to se pak dostanou dovnitř.“

 

„Vskutku, ale to je přesně to, co my chceme,“ opáčil Auron, „tunel je úzký, tudíž budou muset procházet v málem počtu, my si na ně počkáme se vším, co máme na druhé straně. Naše meče, zbroj, šípy a koně se postarají o zbyteké. Divocí se dají na útěk, jakmile okusí naši ocel a my jim do hlavy vypíchnem, takový kráter, že už se ke zdí nepříblíží ani na tisící líg.“

 

Ať si to Henry převaloval v hlavě, jak chtěl, nešlo upřít tomuhle nápadu jistou mazanost. Krvesaj určitě pojede v čelem na tom svém sobovi, takže s jeho smrtí, která bude vy tunelu nevyhnutelá, ztrátí divocí i poslední motivaci, která je ještě v tomhle mrazu stále držela.

 

„Necht tedy tví druhové nechají tunel zvednutý.“

 

O několik dní později se stalo, tak jak předpokládali. Moře sice nezuřilo tolik, jak přepovídal Auron Mořeplavec, ale v tom, že divocí při pohledu na pár vln ztratí odvahu se nemílil.

 

Wull seděl v sedle Bucefala, připraven se všemi muži nahuštěnými kolem tunelu, kteří svírali balvany, kopí, kusy dřeva, luky, šípy a meče a všichni tiše, jako myšky, čekající na divoké až si přijdou pro smrt.

 

Takhle tam stály dobré hodinou, ale divocí, které ohlásily hlídky na vrcholu Zdi, pořád nepřicházeli. Muži se na sebe překvapeně až zmatěně a trochu rozčíleně dívaly. Jediný zvuk, který se v té chvíli ozýzval, byl krákavý hlas havrana, kterému se podařilo odlétnout z klece v Auronově věži. Přelétl nad tím strnulým schromážděním a krákal: „Trapas. Trapas.“

 

Ze schodů se najednou vyřítil jeden z bratrů, co hlídkovali na vrcholu Zdi. Wull se na něj podíval, tušící, že se něco podělalo. Když se k němu, zadýchaný a zpocený hlídkař dostal, jen potvrdil jeho obavy: „Milostpane, tohle musíte vidět.“

 

Wull so ho zeptal: „Co se děje? Kde jsou všichni divocí? Proč nepřicházejí.“

 

„Divocí, pan něco na ně útočí.“

 

Henrymu ztuhla krev v žilách, na mysli mu ihned přišly zkazky o Jiných, nemrtvých, obrech, měchozubcíh, Dětech lesa a další historky, které mu vyprávěla jeho stárá chůva. Proboha, co to dělám okřikl sám sebe v hlavě a jal se společně s hlídkařem, který přišel, sám zhodnotit situaci, přesvědčen, že nejdendodušší vysvětlení bude to správné.

 

Když se jím podařilo zdolat nekonečný zástup schodů, vedoucí na vrchol zdi nad Východní Hlídkou a Wull stihl rozdýchat tu příšernou námahu a potlačit nutkání svalit se na zem a ztěžka oddechoval, dole pod Zdí se mu naskytl neuvěřitelný pohled.

 

Divocí, ve svých kožešinách a s primitvními zbraněmi, z dřeva a kamene, byli masokrování po tuctech vojáky v těžké zbroji, kteří se na ně hrnuli na svých statných koních ze Začarovaného hvozdu.

 

Všude hořely ohně a plamený pohlcovaly stromy. Výkřiky zděšení a bolesti, doléhaly až nahoru k nim.

 

Obrovská kavalerie projížděla řadami divokých, jako nůž máslem. Poslední hlouček stál zády ke Zdi, shlučení kolem muže v jelenní kůží, jezdící na sobu, který byl bezesporu Qohorinem Krvesajem. Ten svou sekerou zamával a divocí se vydali v před.

 

Wull si říkál, že ať už té armádě velí, kdokoliv zřejmě jim šel pomoct. Pátral po něčem, co by pomohlo určit jejich totožnost, když to pak spatřil na pobřeží. Obrovské galéry, z kterých se vyloďovalo vojsko, jenž právě drtilo nepřipravené divoké.

 

Na plachtách měli vyobrazený symbol, který Wull ihned poznal. Jedna nejlepších armád na světě, svobodné společenstvo tvořené výhradně seveřaný, založené bratrancem současného Krále Rickarda. Krvaví vlci. Rudý vlk se na plachtách zlověstně vzdouval vpřed.

 

Wullovi tohle stačilo. Jal se rychle, ale opatrně sejít dolů. Jakmile se ocitl zpátky na nádvoří, vylezl na svého koně, uchopil třmeny, tasil svůj meč a zařval: „Noční hlídka, za mnou!“ a popohnal Bucefala vpřed.
Hejno vrán se zanedlouho vynořilo z tunelu a rozehnat divoké, kteří se do něj schovali v naději, že uniknou rytířům, kteří zabíjeli jejich druhy na pobřeží.

 

Henry se prosekal několika divochama, meč projížděl vším, co přišlo do cesty, masem, kostí, kůží, krví, chlupy. Nezáleželo na tom.

 

Když se ocitly venku, viděli, že většiná divokých, již není schopna odolávat náhlemu přívalu rytířů a buď utekla.

 

Čeho si stačil v bitevní vřavě všimnout, že Krvesaj právě bojoval s nějakým mužem, jenž měl hrůzostrašnou vlčí přilbu a obrovitý obouruční meč, který zářil azurovým světlem.

 

Krvesaj třímal svou sekeru a vrhl se na svého nepřítele, jenomže ten zvláštní meč projel sekerou, kosa obilím. Krvesaj se nakonce ponořil do vlastní krve, která v tu chvíli zůstala jedinou, kteoru mohl kdy vysát.

 

Wull se prosekal několika dalšíma nepřátelema a pokračoval v pronásledování divokých.

 

 

ROYCE

 

Tohle je ta nejkrásnější věc, kteoru jsem, kdy viděl, pomyslel si Royce Bolton, když před sebou viděl sídlo rodu Starků v plamenech. Přivedl sebou k hradbám pět tisíc mužů, jen co mu ten idiot poslal zprávu, že vše klaplo. Jak bude překvapený, až se s ním setkám. Royce zkroutil své rty do škodolibého úšklebku.

 

Rymund, který seděl na koni vedle něho si spokojeného úšklebku svého otce všiml. „Vidím, že máš radost otče.“

 

„Vskutku, tohle je počátek jednoho velkého snu, v jehož splnění doufali celé generace Boltontů.“ Royce zkroutil svůj obličej do přestíraného dojetí.

 

Z dálky se k nim začali blížit jezdci: „No to se podívjeme,“ koukl se tím směrem Rymund, „ náše esa se vrací.“

 

Royce se ohlédl směrme, kam se koukal jeho syn. V dálce vlála standarta rodu Lockeů, skupina jezdců se vynořila z hořícíh trosek a cválala k nim. Jeden z nich měl na prováze spoutaného jakéhosi chlapce, kterého vláčel za sebou.

 

Jakmile se Jon Locke dostal na doslech svého krále, Royce se ho pozdravil.

 

„Těla?“

 

Jon Locke, který věděl, o čem je řeč, dal pokyn ke svým mužům. Ti před ně přinesli pytel. Jon Lock z něj vytáhl dvě hlavy, Rudý král si všiml, že jedna patřila kdysi černovlasému chlapci s šedivýma očima.

 

Druhá hláva nicméně, zčernala od toho, jak ji olizovaly plameny, takže vůbec nešlo odhadnout, jak ta osoba vypadala, když ještě její srdce bilo.

 

Royce nevěděl, jestli to způsobila jeho od přírody vrozená nedůvěřivost, kterou by jiní nazváli paranoiou. Nebo, jestli cítil z Lockeho mužů určité napětí. Ať, tak či onak, šestý smysl mu napovídal, že tu smrdí i něco jiného, krom těch hlav, co mu Locke předvedl.

 

Ta první mohla být Stark, ale ta druhá nešla poznat.

 

Potom se podíval na Jona Lockea.
Royce vynikal v talentu rozpoznat lež z tváří lidí. V ten moment se soustředil na obličej Jona Lockea, na směr jeho oči, pohyb jeho rtů, zaškobrtnutí vrásky, nepatrné otočení hlavou, či jen nesprávná kapička potu.

 

„Proč je ta hlava ohořelá?“ zeptal se ho pozorně Bolton.

 

„Když jsme ho honili, spadl do ohně, málem jsme nevytáhli tělo.“ odpověděl prostě Jon Locke.

 

„Aha, tak to jo. Dobře, propouštím tě můžeš jít.“ řekl klidně Royce Bolton.

 

„Co s ním?“ zeptal se ho Jon Locke.

 

Royce Bolton se podíval na osobu, která se válela v blátě, zpocená se spoutanými rukama, otlučená vláčením ze Zimohradu.
Royce Bolton sesednul a šel se na něj podívat, jeho potomek ho následoval. Ztroskotanec ležící v blátě otočil hlavu, aby viděl na toho, kdo se k němu blíží. Když si po chvíli uvědomil, o koho se jedná, podle Royceho koruny s rubína, začal vztekle řvát

 

„Boltone ty, zkurvysunu, slíbil si mi…“

 

Než stihl doříčt zbytek Rymund ho kopl do obličeje a tasil dýku připravenou k útoku, ale Royce zadržel jeho ruku. Rymund se na něj překvapeně a naštvaně podíval:

 

„Ty necháš toho šupáka, aby s tebou takhle mluvil.“

 

Royce se dál usmíval: „Rymunde, poslušného psa musíš odměnit, vždyť odvedl všechnu těžkou práci.“

 

Pomohl Jonnelu Sněhovi vstát a rozvázal mu jeho pouta, když si zrovna bastard začal mnout odřená zápěstí Royce se mu podíval do obličeje: „Vskutku si za své služby zasluhuješ odměnu.“

 

Jonnel se usmál, ale rty mu ztuhly, protože Royce bleskurychle tasil svou vlastní dýku a jedním vodorovným sekem přeřízl bastardovi hrdlo. Ten se v okamžiku stihl akorát chytnout otevřených žil, kašlat krev a bezvládně se svalit k zemi.

 

Royce si otřel o oděv Jonnela Sněha svou dýku a vrátil ji zpět na místo. Když se posadili zpátky do koní, Royce se nenápadně naklonil k Rymundovi: „Až se začnou vyčleňovat oddíly na plenění, vem si pár mužů a jdetě prohledat okolí, mám dojem, že jeden ze psů nám pláchl.“

 

Rymund se zatvářil zaraženě: „Myslíš, že s námi Locke hraje nečistou hru, možná by mu nůž otevřel ústa.“

„Na to dojde, ale ne tady, vyřídím to s ním, až se vrátíme. Ty si vem teď třicet chlap a jděte hledat toho druhého.“

 

Když se díval na Rymundova vzdalující se záda, Royce začal přemýšlet. Všichni, kdo toho kluka znali byli mrtvý a dokud oni ze svého chování nedají najevo nco jiného mrtvý zůstane. Royce si zklamaně povzdechl a pobídl svého koně do cvalu. Zatímco se jeho armáda řadila za ním a mířily směrem k Poslední řece, Royce pozoroval hořící zdi Zimohradu. Ten pohled mu nepřinášel takové uspokojení, jak by si myslel. Není mrtvý, pouze zlomený, stejně jako ten Stark.

 

 

LORD VELITEL

 

Henry Wull se znepokojeně díval po celé Východní Hlídce, praskla ve všech neboť nebyla schopná pojmout obrovské množství vojáků Brandona Stark, kteří připluli na Zeď z jihu.

 

Vojáci stihli vyjízt skoro většinu zásob, které hlídka měla. Auron Mořeplavec nad tím mávl rukou s tím, že má přátele za Úzkým mořem, takže nebude problém sehnat nové, každopádně se Henrymu zdálo, že navzdory jeho úsměvům a podávaným rukou, není z jejich přítomnosti o nic víc nadšený, než jeho lord velitel.

 

Největším paradoxem téhle situace bylo, že zatímco většina černých bratrů, musela spát venku pod stanama, zatímco Krvevlkovi muži bydleli vně prostoru dřevěné palisády.

Bratři hodně mrmlaly a došlo i k mnoha potyčkám, nicméně Brandon Stark požadoval místo pro své muže, tak mu Noční Hlídka musela vyhovět. A když Henry Wull většině bratrů důrazně připomněl, že Krvaví vlci jsou vůči nim v přesile navíc i lépe vyzborjeni a vycvičeni. Tenhle fakt vedl k tomu, že hlídkři v klidu, byť neskpokojeně, vyklidili místo jim vyhrazené, Starkovým žoldnérům.

 

Auron Mořeplavec, ještě včas přenechal své prostory ve věže velitele Východní Hlídky Brandonu Starkovi, takže si zachoval tvář, když pak odcházel se svými muži.

 

Henry Wull, byl teď na ceste za králem Severu, jak sám sebe Krvevlk nazýval, protože s ním chtěl probrat některé otázky. Jaké otázky, to se samozřejmě Wull nedozvěděl, nicméně i on, potřeboval s jeho výsosti mluvit.

 

Brandon Stark seděl na dřevěné židly s opěrkami před stolem, na kterém se rozprostírala mapa severu. Mapu měl zatíženou na jedné straně, blíže k sobě svým kouzelně modrým mečem, který nepřestával vul fascinovat a na druhé dvěma knihami, které si vypůjčil (bez ptaní) z Mořeplavcovi knihovny.

 

Brandon Stark byl neskutečně svalnatý člověk, to Wull poznal podle širokých ramen, i dlouhého krku a pevném držení těla. Navíc, při souboji s Krvesajem, kterého se zúčastnil, měřil dle jeho odhadu 6 stop. Měl dlouhé hnědě vlasy a modré oči, tudíž se vůbec nepodpobal svým ostatním příbuzným a málokdo by ho hádal na Starka. Jeho orlí nos, vypadal jako zobák nějakého dravce větřící kořist a velké zvídavé a opatrné oči, si prohlíželi stůl a mapu na něm. Na sobě měl obyčejný kábatec a suknici, oboje s červenou vlčí hlavou na bílém poli.

 

V místnosti, kromě stráží zůstal i Brandonův syn Karlon Stark, který se naopak základní vzhledové rysy Starků, na rozdíl od otce splňoval. Pod okem měl malé černé znamínko a na svůj věk vypadal celkem pohledně.
Pro Wulla, bylo tohle těžké posoudit, protože jeho zájmy, co se posuzování ženské krásy soustředily jenom a pouze na ženy.

 

Brandon Stark na něj zaměřil své oceánově modré oči: „Lorde Veliteli.“ pokynul hlavou na pozdrav.

 

„Tvoje Výsosti.“ odpvoěděl Wull, ačkoliv Noční Hlídka se nepřidávala na ničí stranu, ani nezashovala do žádné války. Přesto v tomhle případě to byla neškodná zdvořilost.

 

„Rád bych si s tebou promluvil, lorde veliteli, o našem současném pobytu tady, mí muži jsou trochu rozrušení. Prý už nemohou do vašich doků, ani do vašich spižíren. Rád bych věděl čím to je.“

 

Teď opatrně říkal si Wull: „Moje výsosti, Východní Hlídka není schopná uživit, vaše muže, moje muže a ještě zajaté divoké. Pokud velitel Auron uzavřel tvým mužům vstup do našich spižíren, jisté tak učinil z dobrého důvodu.“

 

„Ach, jistě, jistě. Vaše spižírny, tvoji muži. Říkám si, co by s vašimi spižírnami udělali divocí, kdybych nepřijel a nerozehnal je, co by udělali s tvými muži, kdybych k vám nepřijel já?“

 

Má vůbec tomu arogatnímu kokotovi vysvětlovat, že jsme žádnou pomoc nepořebovali? Polemizoval Wull a sám si odpověděl: „Zřejmě nás všechny povraždili a spižírny vyjedli. Také na to nezapomínáme a jsme vám velice vděční.“

 

Brandon Stark se usmál: „Vděčnost není na místě. Nepřijel sem, abych zachraňoval krky tlupě vyhladovělých ztroskotanců střežící kus ledu. Víte, moje společnost, přibrala v poslední době spoustu členů. Na divokých se celkem dobře trénuje jejich bojová zdatnost, celá ta fraška za tou vaší Zdí, možna nebyl pro ně výzva, ale zkušenost to jo. A také je tohle jediné místo, kde jsme se mohli vylodit bez Boltonova vědomí.“

 

Royce Bolton, rudý král vzpomínal Wull na zprávy z jihu. Král Rickard zemřel, údajně otravený Jonosem Reedem, Zimohrad několik dní na to vypálili Boltonové, i když nikdo netušil, jak a kdy se dostali dovnitř. Královi synové byli mrtví a jeho armáda se proměnila v absolutní chaos, když ztratila svého vůdce.

 

Reed uprchl před hněvem ostatních seveřanů zpátky na Šíji, Tallhart s Ryswellem se vrátily na své hrady. Robbard Cerwyn pokračova v nájezdech za Bílým nožem a Hrůzov s Havraním srdcem posilovaly svoji vlastní sílu, aby zničily to, co nespálí plameny a nesežerou vrány.

 

„Pravě kvůli Boltonovu vědomi, by vaši muži neměli pobývat ve Východní Hlídce moc dlouho,“ podotkl Wull, „když opemenem, že by vrhlo velice špatné světlo na neutralitu našeho řádu, tohle není žádná kamenná pevnost. Kdyby na nás mělo zaútočit něco jiného, než banda divochů a navíc z jihu, odkud nás nechární Zeď, zle by se to s námi potázalo.“

 

„Ušetři mne svých obav o svůj krk Wulle,“ reagoval nedotčeně Krvevkl, „ve Východní Hlídce zůstanu tak dlouhou, doku nevymyslím postup invaze. Plany jsou jako ovoce, musí dozrát, až se tak stane, dám ti vědět.“

 

Henry Wull si vzpomněl, jak vypadají teď spižírny pod jejich nohama a co se stane, jestli zeď bude vystavena útoku takových lidí jako jsou Tybolt Blackwood a Royce Bolton.

 

Blackwoodové se spojily s Boltony skrze sňátek, ale nebyla to jediná svatba, která se pořádala v těchto dnech na severu. Jeden ze synů krále Havraního srdce se měl oženit s děvčetem Gloverů, nicméně se rozšířily zvěstí, že svatba byla jen záminka a Glovery nechal všechny zavřít do žaláře, Tyboltův bratr Tywin. Svatba pak probhěla také, ale to už zas běžel jiný příběh.

 

Pak si Henry vzpomněl na svoje příbuzné a z hlavy se mu vyrojil nápad, jak se Krvevlka a jeho vyžírek zbavit:

 

„Výsosti, měl bych možná pro tebe návhr, jak vyhrát válku s Boltony.“

 

„Opravdu jaký?“ zeptal se znuděně Krvevlk tónem, jako by říkal, co krucinál ode mne ještě chceš.

 

Wull ukázal na mapu: „Vidíš tady ty hory?“

 

„Co s nimi?“

 

„Je to místo, kde by jsi mohl získat muže. Odhodlané, věrné, statečné, velcí bojovníci, zvyklí na tuhou zimu?“

 

Krvevlkovi najednou svitlo: „Severní horské klany?“

 

Wull se usmál: „Přesně ty, moji příbuzní a i ostatní ti rádi pomůžou, samozřejmě budeš muset projít do jejich hor, nicméně získáš dobré útočiště před Hrůzovem, lepší než ti kdy může dát Zeď. Nejsou tam žádné mocné pevnosti, za to ale pevné hory, které ztěžují příchod nepřátelům a ti, co je znají mohou velice znepříjemnit život mužům, co by se pokusili projít jejich území bez přechozího svolení.“

 

Krvevlk se zachechtal: „Nádher, ano, je ostuda, že jsem na to zapomněl, o hrdosti severních klanů jsem už jako malý slyšel, jsou navíc zapřísáhlí nepřátelé Boltonů. Vskutku dokonalé místo pro válku.“

 

Náhle se otočil ke svému synovi: „Karlone, jdi svolat naše muže, pozítří za úsvitu vyrážíme.“

 

Karlon si odkašlal a pak tajemně pronesl: „Ehm, otče, sudy bude trvat nějako dobu než všechny vyložíme na břeh.“

 

„Och ano, sudy, na ty jsem málem zapomněl. No dobře, sudy vyložit z lodí, naložit do žebřiňáků, ale za tři dny vyrážíme ani o den déle.“

 

Karlon Stark opustil místnost, aby veliteům zdělil rozkazy jejich vůdce. Krvevlk se podíval na Henryho Wulla: „Děkuju za užitečnou radu, lorde veliteli, až usednu na své místo na Zimohradě, postárám se o to, aby Noční Hlídka měla zase dostatek mužů. Vím, že spoustu, co mělo příjít na Zeď poslal můj bratranec ke mne. Uvidíš, že jsem velice vděčný člověk. Taky vám tu nechám svoje lodě, kdybychom náhodou prohráli a Bolton by měl potřebu splácét dluhy, budete mít únikovou cestu.“

 

Poslední věta Wulla znepokojila i potěšila zároveň, jen nevěděl, co z toho více.

 

„Výsosti, ještě poslední věc, bylo by dobré, aby tví muži byli při obveselování ze zajatými ženami divokých, trošku diskrétnější.“

 

Krvevlk na to odvětil: „Moji muži musí být správně odměněni, za to, že se mnou vážili tuhle strastiplnou cestu na konec světa. Na druhou stranu, toho jejich hekání je už únavný. V noci ani nemůžu unsnout, takže je napomenu, aby byli v tomhle ohledu méně zarputilý. Proboha, kdyby všichni mí muži uměli meč používat stejně, jako tu věcičku mezi nohama, Bolton si ani neškrtl. Udělám, co bude v té věci v mých skromných silách.“

 

Henry Wull už chtěl odejít, ale protože meč, který patřil Branovi, ho neustále přitahoval, nakonec mu pověděl: „Tohle je nádherný meč.“

 

Krvevlka viditelně potěšil zájem lorda velitele o jeho azurovou čepel: „Tenhle meč, pro mne vyrobil jeden z mých přátel z východu. Valyrijská ocel je nádherná, že. Neexistuje téměř nic, co by nedokázala proseknout a dokážou jí ukovat do různých barev. Já si vybral tenhle modrý odstín, protože tak nějak sedí k mému rodu. Tenhle meč je ovšem výjimečný i mezi ostatními zbraněmi ukuté z dračí oceli. Různými kouzly a tajemnými výrobními postupy, můj přítel docílil toho, že tahle ocel nestárné, nerezene, ani se nikdy neopotřebuje. Věčné mládí. Železná nesmrtelnost. Jednou lidé si už ani nebudou pamatovat, jestli je ten meč starý čtyři sta let, nebo čtyři tísíce let, protože bude pořád vypadat stejně.“

 

Henry Wull dál zamyšleně hleděl na dračí zbraň: „Takováhle výjemečná věcička, by měla dostat vlastní jméno.“

 

„Tak jsem nad tím přemýšlel,“ uznal Krvevlk, „ale pořád nemůžu přijít na nějaké slušné jméno.“

 

Lord velitel pořádně protáhl vnitřek hlavy, jak se snažil vymyslet oslovení pro ten meč, až nakonec se mu vyrojilo jedno slovo.

 

„Víte, ten meč má skoro stejnou barvu, jako naše Zeď,“ uvažoval Henry Wull s pohledem upřeným na Krvevlka, „tak, co takhle mu říkat Led.“

 

 

                                       EDRIK

 

Jeho kožich se prosákl sněhem natolik, že ho už nehřál, ale spíš mrazil po celém těle. Prsty ho pálily skrze stejně mokré rukavice, jako by mu je někdo polil smolou a zápalil. Na tom nezáleželo, stejně již brzy zemře.

 

Poslední jídlo měl zhruba tři dny zpátky, když ještě se mu podařilo nalíčit past na zajíce, ale to ještě nebyl takoví sníh.

 

Unikl jsem ze spáru jednoho Sněha, aby mě nakonec usmrtil druhý pomyslel si Edrik kysele. Nepochyboval moc o tom, kdo ve skutečnosti pustil ty zajatce z šatlavi. Lidé vždy říkávali, že bastardi mají zrádnou povahou, jeho otec Rickard měl víc naslouchat takovým hlasům.

 

Pak si, ale vzpomněl, že jeho otec je mrtvý. Všechny moje vzpomínky jsou otrávené. Zaslechl to, když se ptál na cestu v jedné vesnici, ale stejně nakonec cestu nenašel.

Obloha se zatáhla do šedivého zimního závěsu, nešlo vidět slunce ani hvězdy a padající sníh mu zakrýval výhled, jako nějaká kouřová clona, takže neviděl ani na špičku nosu.

 

Pokračoval dál, nevěděl proč. Stejně nakonec umře, když ne mrazem, tak hladem nebo žízní, ale přesto šel dál. Nevěděl kam. Oblaha halila slunce a hvězdy, takže nemohl určit, kterým směrem je sever, jih, výcho či západ.

 

Jediné na čem záleží je sníh. Ano, sníh, v kterém s bořil až po kolena a bránil mu v pohybu, polikal jeho nohy, jako by byl nějká obří bílá stvůra.

 

Přesto pokračoval dál. Možná nebyl na sebevraždu stavěný, tak se nechtěl vzdát z obavy, ze smrti samotné.

 

Těžko říct, jestli by byla lepší smrt nebo tohle. Nikdo netušil, co se děje s lidmi po smrt, ačkoliv to mnozí tvrdili a prohlašovaly svoje jakože filozofické bláboly. Přesto pokračoval dál.

 

V téhle céstě ho neprovázel jenom sníh, který usilova o jeho život. Brzo se objevili Boltonovi muži. Edrik si říkál, že i světadíly se musí pohybovat rychleji než on, když ho byli schopní začít hledat. Divil se, že vůbec věřili, že je živý. Sám si živý nepřpadal.

 

V to osudné ráno, vstal navzodry tomu, že šel spát brzy později, protože cesta ho znavila víc než čekal a on nemohl usnout. Zdály se mu tehdy divně sny, o valícím se sněhu, který pohlcoval vše, co mu přišlo do cesty, kdesi v horách.

 

První věc, co ucítil po probuzení, zápach palícího se dřeva, ho okamžitě přiměl zbavil ospaloasti, když uslyšel na nádvoří řinčení zbrání,zpozorněl. Vykoukl z okna.

 

Uviděl, že muži, co včera ještě hnili v žáláři jako zajatci obsazují hradní ochoz a za hradbami slyšel troubení nepochybně blížícíc se armády. Ihned mu došlo, že musí vypadnout.

 

Honem na sobě hodil, to co měl, svojí vlastní truhlicí ihned zabarikádoval dveře a jal se si z látek, které v ní měl uvázat provaz. Ten pak uvázal o nohi svojí postele a začal slézat dolů oknem ze své

 

V nádcházejícím zmatku, pro něj nebylo moc složité, ukrýt se v hrobce Vlčích králů, hned vedle svého pra-pra-pra-dědečka Brandona, nepamatoval si kolikátého.

 

Strávil s mlčícími králi Zimy dlouhé tiché a strašidelné hodiny, které provázelo dunění z povrchu, kdy k němu doléhaly výkřiky strachu a bolesti. Edrika to děsilo natolik, raději odsunul jedno z vík hrobek a lehnul k Brandonovi, nepamatoval si již kolikátému a zasunul za sebou víko.

 

Nedokázal určit, jak dlouho tam zůstal, ale věděl jistě, že to mohly být klidně i dny než konečně vylezl. Ze Zimohradu se stal ruina. Nikdy mu nepřipadal jeho domov, tak tichý.

 

Pak si vzpomněl na své bratry i jal se je hledat, když se dostal do Božího háje, doufaje, že s možná přežili.

 

Artosova mrtvola leželo bez hlavy pod Čarostromem božího háje, z jeho těla trčely tři šípy. Mrtvola již zapáchala hnilobou. Edrik se rozplakal. „Odpusť mi.“ řekl složil obličej na hruď svého bratra a začal vzlykat: „Odpudržet výčitky, že ho mohl zachránit. Mohl ho varovat, ale jeho bratr, již se nesmásť mi.“ Snažil se sám sebe přesvědčit, že to není on, že to je někdo jiný, ale bezhlavé tělo, mělo na sobé bratrovo oblečení.

 

Věděl, že by měl zmizet, než někoho z Boltonů napadne se vrátit, ale on ho tam nemohl takhle nechat. Odtáhl s obtízemi Artose do hrobky a zavřel ho tam k jejich předku. V ten moment si říkal, že až se vrátí, udělá mu oddělený hrob.

 

Pak odešel z hradu a vyšel ven, když tak pokračoval krajinou nasáklou pachem smrti a shořelých trosek, z celého podhradí udělali vojáci z Hrůova jen spalénou pustinu, plnou ohořelých koster domů.

 

Edrik se opatrně pohyboval mezi spálenými obydlími, aby ho nahodou někdo nespatřil. Pod nohama se pletly zčernalé kosti, některé ještě se zbytky hnijící částí těla.

 

Když dorazil dál od hradeb Zimohrad, které se s zvětšující vzdálenosti zmenšovaly, našel ve sněhu další ránu pro jeho duši.

 

Jeho nevlastní bratr se válel se spoutanýma rukama, aniž by dával najevo známky života.
Edrik věděl, že by ho mohli najít, ale nedokázal se přimět nechat Jonnela tady a takhle.

 

Pokoušel se ho odtáhnout zpátky domů, ale když otáčel jeho těl, uvnitř vnitřní kapsy jeho dlouhého kožešinového pláště, nahmatal svitek se zbytky růžového vosku.

 

Přál si, aby v tu chvíli neuměl číst. Když si celý svitek přečetl až dokonce, uschoval ho do své vlastní kapsy a vztekle svého bastardího sourozence kopl do mrtvého obličeje, proklínaje ho pak ještě po dlohou dobu, jenž tam stál.

 

Sníh stále padal ve větší intenzitě, sněhové vločky ho bodaly do tváře, jako tisíce jehel, sníh polykal jeho nohy až po kolena a zaplavoval jeho oblečení ledovým mokrým chladem.

 

Jeho prsty na svých konečcích zrudly a pálily ho, jako by mu je někdo polil smolou a zapálil. Edrik nevnímal bolest a šel dál. Netušil proč. V hlavě se mu stále rojily ohořelá těla a velicé živý pohled na zohavené zbytky Artose.

 

Nohy ho zanesly daleko, netušil kam jde, obloha byla zatažená, takže nešlo vidět slunce, ani hvězdy, vše se ukryly za mléčným závojem chomáčů, z kterých se k zemi snášelo ohromné množství sněhu.

 

Viděl smějícího se Artose stále před sebou, jak se kolují společně s Jonnelem. Hráli si na nádvoří, letní vítr si pohrával s praporci Starků na hradbách, pozoroval je otec a matka, ta tam byla taky.

Tehdy stále zářilo léto, které se teď zdálo Edrikovi jako sen, který vlastně nikdy doopravdy nezažil. Viděl krásnou a usměvavou tvář svojí matky, její zelené oči, jako smaragdy, smějící se starostlivou tvář a zrzavé lišcí vlasy, které jí sahaly až do pasu. „No tak Edriku, měl by si se také smát.“ Pak si uvědomil, že Zimohrad je spalený a matku už neviděl celá léta. Všechny moje vzpomínky jsou otrávené.

 

Jeho chodila zarůstala stoupajícím chladem, dýchal ztěžká, hlava měl jako sežehnutou ohněm, pálilo ho i vůbec otevřít rty.

 

Před ním se do krajiny rozlévala řeka. Netušil, jaká řeka, když se pokoušel přejít přes úzkou mělčinou na druhou stran, málem se utopil. Po tom, co vylezl mu jeho pláš zledovatěl, takže ho na kůži studil ještě víc než předtím. Prsty si myslel, že si ukouše.

 

V duchu proklínal svou stupiditu, že ho nenapadlo rozhlédnout se na Zimohradě, zda tam jeho ničitelé nenchali něco pro něj užitečného. S obrovskou namáhou a s pomocí všech čtyř končetin se zvedl ze studené země, všude pokryté sněhem.

 

Pokračoval skrz sníh, stromy kolem něho proudily, jako šedivé stíny uprostřed nekonečné bílé tmy. Šel dál. Prsty ho bolely mrazem natolik, že měl chuť si je ukousat.

 

V dálce uslyšel štěkot psů a dusot kopyt, pomalý, ale vytrvalý. Edrik běžel, jako by měl v patách Jiné. Snažil se sebrat zbytek sil, aby se dostal, co nejdál od pronásledovatelů, jenž se nezadržitelné blížili.

 

Na životě mu nezáleželo, ale nemínil skončit stažený z kůže a přibitý někde na zdi. Plahočil se dál rozsáhlými závějemi, zatímco za zády už slyšel výkřiky hlasů a táhlé troubení loveckých rohů.

 

Zakopl o kořen stromu a padl tváří do sněhu, ledové bíla hmota mu zaplavila obličej. S bolestivou rychlostí se zvedl a snažil se běžet dál. Hlasy pronásledovatelů se nemilosrdně blížili.

 

Najednou před sebou uviděl dívku, měla světlé vlasy a hluboké modré oči, jako mořská voda, vysoká, s krásnou sněhově čistou pletí. Edrik si na chvíli pomysel Matko, pak si uvědomil, že jeho matka je celá léta pryč. Druhou myšlenkou, která mu prolítla hlavu, že ta holka je docela pěkné. A třetí myšlenkou, která se dostavila vzápětí, že má u pasu meč.

 

Vedlé dívky stál krásný černý hřebec, který upíral své oči na něj. Pak si všiml, že

 

Na hrudi měla vyšitého losa, chvíli na sebe oba hleděli a Edrikovi v hlavě bzučelo něco, jako by se snažil vzpomenout na něco, co již zapomněl. Los, los komu patří los.

 

Za dívkou se objevilo několik dalších osob, muži na koních se zbraněmi. Jeli k němu.

 

Edrik jim vyšel vstříc s rukama za hlavou, přemýšleje zda by někomu z nich nemohl sebrat nůž, kteří měli všichni za pasem a vrazit si ho do krku dřív, než ho dostanou Boltoni.

 

Díka se na něj dívala s neutrálním výryzem, Edrik sotva se držící na nohou koukal do sněhu na její nohy.

Jeden z rohů zatroubil tak blízko, že Edrokovo srdce vyskočilo do krku. Dívka řekla: „Donalde, vem ho na koně a ojdeď s ním pryč.“

 

Jezdec se na ní nechápavě podíval: „Má lady, to je..“
„Rozumíš, sakra tomu, co říkám, vem ho na koně a jeď s ním pryč.“

 

Ten, kterého oslovila, jako Donald ho neochotně vzal před sebe na koně odcválal s ním o kus dál, za mírnější svah, kde neviděl na dívku a své druhy. Sotva jim zmizeli z dohledu, uslyše napůl mrtvý Edrik cval příjíždějících jezdců.

 

„Kdo sakrá jseš?“ ozval se vzteklý špičatý hlas jehož majitele Edrik neznal.

 

„Melony Hornwood, dcera lorda Waldera Hornwood, pána Hornwoodu, teď řekněte, kdo jste vy.“

 

„Jsi snad slepá ženo, to nevidíš toho staženého muže nad námi. Na něco se tě zeptám, nešel tudy náhodou někdo?“

 

„Ne,“ odpověděla mu lady Hornwood, „neviděli jsme tu nic kromě sněhu, ehm lorde…“

 

„Rymund, princ Rymudn, syn rudého krále Royceho Boltona, tvého krále.“ představil se nakonec ten hlas, který už nezněl vůbec vztekle, ale přešel do přímo vřelého tónu.

 

„Víš, hledáme to kluka, mladého s černými vlasy a šedivé oči, ehm… zvěda, rád bych vás požádal o pomoc.“

 

Chvíli nebylo slyšet nic než dunění větru a houpající se strom s jehličím. Mezi ledovými vichry se ozvala dívka

 

„Obávám se, že nemohu sloužit, zrovna se vrácíme zpátky, lord Robbard nám zapáli naše pole na jihu, musím se ohlásit otci.“

 

„Víš, holubičko,“ kráktkodoboá vřelost v jeho hlase se vytratila, „mohl bych ti prostě nařídit, aby si šla s námi, jsem tvůj princ. Široko daleko jenom zasraný sníh, hrozná zima, potřeboval bych zahřát.“ Edrik zaslechl malé hromadné uchehtnutí.

 

„Obávám se, že si budeš muset vystačit se svou rukou, princi.“

 

Chichot utichl. Pak Melony pokračovala: „Víte, nikdy jsme úplně nepochopila, proč se vás lidé bojí. Ah, ano banda psychopatů, ochotná stáhnout své nepřátelé z kůže, ale kdo dnes není ne,že?. Stahují i ostatní rody, byť si nenchali dát něco tak ohavného, na svojé praporce.“

 

„Ty jsi ale drzá, tak teda po zlém ty děvko,“ řekl Rymund, „myslíš si, že jsme všichni úplně blbí, v tom sněhu končí stopy tady, pak jako by se do země propadli, široko daleko není nikdo jiný, než ty a tví kámoši. Takže, kam si ho schovala.“

 

„Vzali ho Jiní.“ odpověděl s ironií v hlase světlovláska.

 

„Myslíš, že jsi vtipná,“ odpvoděl jí Rymund, „koukám, že ti asi budu muset sebrat nějakou tu kůži, aby si pochopila, proč se nás lidé bojí. Třeba ti to osvěží paměť.“

 

„Oh, to by se mi líbilo,“ Edrik uslyšel písknutí, meče vytaženého z pochvy „ale máš smůlu. Teď zase poslouchej ty smradlavej skunku, padejte z našeho území, než vám budeme muset pomoct.“

 

„Ale, ale tak koťátko má drápky, až tě ojebu do prdele ty náno pitomá, kdo z nás dvou bude smolař.“

 

„To každou dívku namlouváš s mečem,“ uchechtla se Melony, „no s takovým ksichtem se ani nedivím.“

 

„Budu ti muset ukázat, kde je tvoje místo, otec tě asi přesvědčil, že si muž.“

 

„Tvůj otec ti namluvil to samé.“

 

Pak neslyšel nic, než hlas jedoucích koní, řinčení mečů a bolestivé výkřiky. Když po tom přijela dívka a její doprovod všichni zborcení krví, Edrik na ně zíral s otevřenou pusou, do chvíle než odmlel vyčerpáním

 

 

KRVAVEVLK

 

 

Byli to už tři dny, co vyrazili z Východní Hlídky do hor na Západě. Pohybovali se rychle, jejich koně pocházeli z severního Essosu, takže byli zvyklé na sníh, většina jela na koni a jen malá část z povozy šla pěžky.

 

Brandon Stark věděl, že nejdůležitější je ve válce rychlý přesun. Protože právě tadyn na Daru, byla jejich armáda vystavena mnohonásobné přesile Boltonů a Blackwoodů.

 

Jejich zvědové každý den putovali krajinou a hlídaly na lígy daleko. Měli s nimi domluvené znamení, že v případě nebezpečí mají rychle přijet a nahlásit nepřítele. Zatím se to nestalo.

 

Jejich armáda putovala rychlostí 40 líg za den. Měly sebou spoustu zásob, které sebou odvezli z Východní Hlídky a armáda se živila ze samotného daru. Pár vesnic měla vždycky něco shovaného, takže rádi a ochotní něco půjčili jejich vojsku.

 

Ne, že by snad byl čas na plundrování, protože každá hodina jim byla drahá. Zřejmě už se na severu vědělo, že Brandon Stark se vrátil zpátky a potřebovali být, co nejrychleji v bezpečí severních hor na západě.

 

Zrovna teď rozbli tábor pod vrcholem, který byl znám jako Šibeniční Vrh. Legenda vyprávěla, že se tu kdysi konal soud, kdy neprávem obvinili dívku, za zločin, který nespáchala. Než ji pověsili mohla si zvolit poslední přání. Divka zažádala o to, aby mohla zasadit na tom místě čarostrom z úcty ke Starým bohům lesa.

 

Zasadila ho ovšem kořeny vzhůru a řekla, že když se na jaře začervená, je to důkaz její neviny a tak se stalo, pro dívku ovšem pozdě.

 

V táboře bylo rušno, muži rozestavovali vozy kolem dokola, koně se nechávali napást a přerozdělovala se voda a potraviny pro žoldáky. Všichni už trpěli neskutečnou únavou.

 

Brandnon pozoroval svoje chlapce. Ašajský mistr Sun, kdysi napsal, že člověk by měl svoje muže brát jako své vlastní děti, protože pak ho jsou ochotní následovat i do pekla.

 

Brandon velkou část z nich znal jménem, snažil se být se svými muži na jedné lodi, pomáhal s kopaním příkopu, často náleval polévku, když žoldnéři čekali ve frontě na svůj příděl, čímž si samozřejmě vysloužil velkou oblibu.

 

Původně vůbec netušil o zničení Zimohradu a smrti svého bratrance. Obojí ho napňovalo velikým žalem. Ach, co se ti stalo ty starej ničemo. Vskutku, Rickardova přílišná dobrosrdčnost, se nakonec obrátila proti němu. Zakrslíci a ženy jsou zákeřní říkalo se, zřejmě se opět ukázala pravdivost těchto slov.

 

Rickard se rozhlížel po táboře a hledal mezi muži svého syna. Nakonec se optal jednoho desátníka, kam šel Karlon a on ho poslal přímo na čarostrom na vrcholu Šibeničního vrchu.

 

Svého syna nalezl opřené ho ostrom, jak pozoruje okolní krajinu, když si všiml příchodu svého otce, zeptal se ho: „Jak to vypadá?“

 

„Jako vánice,“ Rickard se posadil do sněhu vedle něj a ukázal rukama na zuřící vichřici, „musíme brzo pokračovat, než sníh bude tak hluboký, že přes něj neprojdeme.“

 

„Nechápu, proč prostě neobsadíme nějaký hrad,“ Karlon hledě na létající vločky, „většina rodů odvelela své lidi do Posledního krbu, mohli bychom toho využít a vydobýt si základnu pro další tažení.

 

„K oblehání opevněných měst přistoupíme až když není zbytí: Neboť útočné věže a všechny stroje nepřipravíme dříve než do tří měsíců a další tři měsíce trvá nežli navršíme valy. Vojevůdce hnaný nezkrotnou netrpělivostí, žene své lidi jak mravence proti hradbám, takže jedna třetina padne aniž město dobyl. Takový způsob je holé neštěstí,“ zarceitoval zpaměti Brandon, „občas by sis měl uvědomit, že válka je umění, které vyžaduje jistou dávku umu, ne jako když do sebe hodiš korbel piva.

 

„Občas my přijde, že děláš věci složitější než jsou.“ odporoval mu znaveně Karlon

 

„Ne to ty děláš věci jednodušší, než jsou, občas by ti mezi obveselováním s děvkami neuškodilo taky přečíst nějakou knihu, hlava potřebuje knihy stejně jako meč potřebuje brus. Zapiš si to za uši.“

 

Než mu na to stačil Karlon něco stihl říct, na kopec za nimi vyběhl zpocený zvěd, udycháný s vlhkým kabátcem s vyšitým rudým vlkem na hrudi.

 

„Pan, naši zvědové hlasí, že Tybolt Blackwood je den jízdy odsud s šestící isící muži všichni na koních.“

 

Karlon se usmál: „Vidíš otče, kde je teď to tvoje umění.“

 

„Na to bych se se měl zeptat spíše tebe.“ Brandon se otočil ke zvědovi: „Ať se vojsko připraví k pohotovosti, večer se sebere všechna naše pěchota a půlka jízdy a budeme pokračovat dál západním směrem, zbytek kavalerie zůstane s mým synem“

 

„Rozkaz.“ Zvěd je opustil.

 

„Co to sakra…“ začal Karlon, ale Brandon ho ihned utl.

 

„Nyní budeš muset uplatnit válečné umění o němž tady debatujeme. Nepřátelé jsou blízko, nemůžeme doufat, že bychom jim upláchli bez střetu.“

 

„Jestli mne chceš zabít udělej to rovnou,“ odpověděl mu Karlon, „Necháš mi tu tisíc mužů na koní, proti jejich šesti tísícům a čekáš co? Že si Blackwood strachy uprdne až uvidí naše hrdé voje a odcválá zpátky se staženým ocasem?“

 

„Kdo tu mluvil o zabíjení,“ zeptal se ho přátelsky Brandon, „koukni kolem sebe, co vidíš?“

 

„Sníh“.

 

„Ne.“

 

„Čarostrom.“

 

„Ne.“

 

„Ehm, nevím mraky.“ plácl bezradně Karlon.

 

„Ach bohové, někdy si říkám zda si opravdu můj. Kopec, kluku hloupá, kopec. V celém okolí tu není jiné vyvíšené místo, proto jsme se tu utábořili, kdy by si přečetl tu zatracenou knihu, jak ti nesutále povídám, tak by si to věděl. Kopec, který ti umožní pozdržet naši dychtivou várnu a umožní získat veliký náskok.“

 

„Tahle zmrzlá hromada hlíny,“ zapochyboval jeho syn, „tenhle prokletý strom.“

 

„Výhoda postavení, vezmeš jízdu na vrchol s vozy, které naložíš kameny či dřevem, je tu rozhled, uvidíš co se děje.“

 

„Co když se rozhodne kopec oblklíčit, co pak? Půjdu na něj s holí a nadávkami?“

 

„Inu pokud si bude myslet, že má tolik času, jestli oblklíčí kopec rozdělí svoje síly, navíc ho to bude stát více času, jakmile to udělá, probiješ si cestu skrz nejslabší článek blokády. A když by se náhodou pustil za mnou napadneš ho zezadu a chytnem do kleští, v tom je umění války ve schopnosti se přizpůsobit, každé situaci.“

 

„Tobě se to říká, když si v klidu odjedeš do bezpečí s vetšinou armády,“ vyčetl mu jeho potomek, „někdo by si mohl myslet, že odjíždíš ze strachu.“

 

Brandonovi oči potemněly: „Chlapče, já drtil s mnohem menší silou, mnohem větší armády, když ty si se v inkriminované době houpal v mém pytlíku. Jestli za každou cenu odmítáš tuhle příležitost, kterou ti velkoryse dávám, můžeme si role klidně prohodit, ale pak ode mne nečekej, že ti v budoucnu svěřím cokoliv důležitého.Myslel jsem, že po takové příležitosti toužíš.“

 

Karlonova tvář změnila výraz do odhodlaného pohledu.„Prokaž mi laskavost, otče,“ řekl nahněvaně Karlon, „Pokud nemáš žádné jiné velení, které bys mi svěřil, budu bojovat s Blackwoodem.“

 

 

TYBOLT

 

Tisíce koní dupaly svými kopyty do země jako by se probudil zemětřas. Nezadržitelná vlna praporců se staženým mužem a havranem na rudém poli se řýtila vpřed, jako kdyby se rozvodnila červená řeka.

 

V dáli se rýsovla kopec Šibeniční vrch, na jehož vrchu divoce tancoval rudý vlk, jako by hladově mával na svoje vyzyvatele.

 

Tybolt Blackwood velel ze zálohy svému vojsku, protože aby seděl v přední linii, nebyl jeho způsobe boje, neměl v úmyslu riskovat svůj život, ať už bylo riziko jakkoliv malé.

 

Jejich voje se zastavily nedaleko Šibeničního vrchu. Tybolt se rozhlížel kolem, nikde jinde nešlo najít další kopec. Starkové zůstávali na hoře, jejich síla se rozevřela kolem čarostromu, jako ocelová růže s červeným středem.

 

Tybolt Blackwood dal znamení a začal rozkazovat: „Greenwoode, ty si vem naše muže a objeď nepřátele a napdní jejich levé křídlo. Bole ty pojedeš pomaleji středem, až je Greenwood napadne. Moss a já tě budeme následovat. Ashmere ty pojedeš a zkusíš nepřítele s pěti stovkami jezdců napadnout nečekaně zezadu, vemte to obloukem a snažte se, aby si vás nevšímali.“

 

Potom Blackwood tasil svůj meč a zařval: „NA NĚÉÉÉÉ!“.

 

Armáda Tybolta Blackwood se začala rozvíjet, jako nějaké klubko hadů, Greenwood se svými jezdci cválal na levo, zatímco Ashmer se vzdaloval zpět a se svými jezdci, aby mohl nepřítele překvapit výpadem do zad.

 

Byli-li zprávy od zvědu pravdivé, Brandon Stark rozdělil své síly a ještě včera se po krátkém odpočinku zde vydal se většinou svých síl na pochod. Dle zpráv, které obdržely měl Brandon Stark sedm a půl tisíce žoldnérů, výborně vycvičených a bitvou prověřených.

 

Z toho dva tisíce tvořila pěchota, zbytek byl na koních. Nicméně včera se stalo, to, že Krvavý vlk rozdělil svoji armadu, takže u Šibeničního vrchu zůstala jen malá síla ne více než dva tisíce těžkooděnců na koních.

 

Tybolt netušil, jak na tuhle zprávu reagovat. Stark se zřejmě snažil vyhnout velkým ztrátám a otevřenému střetu v rovné krajině daru, proto rozdělil své síly, aby je menší část zrdžela, zatímco větší část se podaří dostat do bezpečí ho na západě.

 

Tybolt vyjel z posledního krbu s šestitisícovou kavalerii a zhruba čtyřmi tisící kopiníky, nicméně ty nechal pod velením Roose Boltona za nimi, aby hlídali jejich týl, pokud by se je Krvavý vlk pokusil napadnout zezadu.

 

Blackwood těsně před dosažením Šibeničního vrchu uvažoval, že pošle havrana Roosi Boltonovi, aby pronásledoval Brandona Starka, ale myšlenku hned zavrhl. Nebylo moc pravděpodobné, že v současném počasí, ve sněhu by dokázal Bolton pěšky doběhnout Starka, když většina jeho sil pochodovala s koňmi.

 

Boton zůstal zhruba dva dny za nimi, pochodující jejich směrem a kryjící jim zád, zaroveň hldíající přístup k Poslednímu krbu a Hrůzovu.

 

Ozvalo se dlouhé táhnuté dunění seveřanských rohů, z Šibeničního vrchu jim odpovědělý válečné rohy doprovázené jižanským zvukem trubek.

 

Bole zrychlil, jeho jezdci napřáhli vyjeli do prudkého svah, pokrytého sněhem, který se ve světle vycházejícího slunce blištil, jako by nějaký bůh celou zem posypal krystalky stříbra.

 

Greenwood mezitím vtrhl z boku proti Krvavým vlkům, zelená masa se střetla s bílou šedí a červenými hlavami. Z vrchu hory Tybolt slyšel bolestné výkřk koní i lidí.

 

Boleovi muži napřáhli před sebe kopí, jako obrovská větev s ocelovým jehličím se valili vpřed. U čarostromu na špičce Šibeničního vrchu je očekávali jezdci, co sesedli ze svých ořů, čihající se svými dlouhými zbraněmi s ostrým hrotem.

 

Tu si Tybolt všiml, že kolem nic jsou vozy, když nebyli ani padesát yardů od nich. Několik žoldnérů se pohnulo, oddělali dvířka na boční straně žebřináků. Z nich začali jejich druhové, kteří na nich seděli shazovat obrovské hromady klády, které se kutálely jako dřevěna lavina na ně

 

Někteří stihli ještě otočit a pádit zpátky dolů ovšem celá první řada rytířů ve zbrojích, se zhroutila k zemi, jejich koně zakopli a dřevéné kusy rotující jim pod nohama a svalily se na zem, kde je rozdrtily další kutalející se válce dřeva na krvavé hroudy pomačkané zbroje, kostí, masa a vnitřností..

 

Tybolt se držel preventivně vzadu, tudíž než se k němu stihly dokutálet po kluzkém sněhu většina kmenů, odvedl své muže do bezpečí. Moss vyvázl též téměř bez škody, ale Boelova jízda z jedné třetiny přestala existovat.

 

Greenwood se snažil seč mohl proniknout tvrdým ježkem, který utvořili opěšalí jezdci s kopími, leč bez úspěchu se musel také stáhnout zpátky pod svah, protože i on utrpěl při útoku těžké ztráty.

 

V tu chvíli se všichni nepřátelští kopinící vrhli do sedel svých koní a obrovské rohy zatroubily na útok. Tybolt si myslel, že je budou chtít pronásledovat, nicméně v polovině svahu se koně otočily a vyrazili v plné síle vstříc Ashmerovi, který se k nim pomalu blížil zezadu.

 

Greenwood je pronásledoval. Tybolt nechal zatroubit na rohy a všichni vyjeli za krvavými vlky.

 

Jezdci Karlona Starka projeli Ashmerovými pěti sty kavaleristy jako nůž maslem, sekali na vše, co jim přešlo pod ruku. Ashmer nestihl seřadit svoje muže a tak pro něj nadcházející útok přinesl zdrcující následky.

 

Nicméně velká část kravých vlků neprojela nedotčeně a mnohý žoldák skončil na zemi v kalužích krve. Zbývající síla pokračovala dál, nevšímající si více Ashmerova vojska.

 

Tybolt chvíli uvažoval, že by je pronásledoval, ale nejdřív museli seskupit síly. Loren Greenwood, k němu přicválal na svém oři, celý v špinavé zbroji, s roztrhnutým zeleným listem na hrudi. Světlovlasý muž s očima jako letní listí. „Můj pane, zajali jsme několik jejich setníků, pobili velkou část sil, která se s námi střetla na vrcholu kopce, ale obávám se, že Karlon Stark stihl utéct s hlavní části skrz Ashmerovu pozici.“

 

„Naše ztráty?“ otázal sého Tyboltem

 

„Zhruba několik desítek jezdců, koní i mužů, bude třeba postarat se o raněné.“

 

„Pošlete havrana Roosi Boltonovi, ať si pospíší na Šibeniční vrch, felčaři se postarají o raněné, muži i koně si musí odpočinout.“

 

Škoda, pomyslel si Tybolt. Cílem tohohle útoku Karlon Stark, zmizel spolu s větinou jezdců, co projeli liniemi Grenna Ashmera. Ať tak či tak, vydobili první vítězství a zahnali obávané krvavé vlky na útěk. Moralní účinek na sever by měl být významný. Navzdory tomu, Tybolt měl neustále neodbýt, že právě skákal, jak Brandon Stark chtěl.

 

 

EDRIK

 

Ve chvíli svého procitnutí, nedokázal čelit pomyšlení na jakoukoliv činnost. Cítil, že na hlavě ma mokrý obklad a na sobě bílou noční košili Kde to jsem?

 

Horký pocit v jeho hlavě zmizel a dýchaní se mu také zlepšilo. Začínal se rozhlížet, ale v místnosti neviděl nic než mdlé světlo vycházející z proskleného okna vysoko nad ním.

Brzo přišla jakási stařena, která chodila v dlouhém černém hábitu s kapucí. Vrásky brázdily celý její obličej a upínala na něj své staré unavéně oči. V kostnatých prstech dřímala džbán s jakousi tekutinou, která voněla po mátě.

 

„Pij.“ stařena přiložila džbán k Edrikovým ústům. Teplá tekutina projela jeho tělem a rozzářila jeho vnitřnosti, jako slunce noc. Edrik ze sebe vysoukal tiché.

 

„Děkuju.“

 

Stařena za nim takhle přišla několikrát. Jednou přišla s kuřecím vývarem, podruhé s rancem buchet, jindy zas s vynikající koroptví s pohankou.

Edrik se uzdravoval čím dal rychleji. Jeho tělo ze sebe vyhnalo všechen chlad a nemoc, takže už netrpěl takovou slabostí a únavou, jako předtím.

 

Začal si vybavovat dívku s losem na hrudi, padající sníh a Boltony, kteří ho pronásledovali hrozně daleko. Jednou večer mu stařena donesla čisté šaty a večeři.

 

Ráno pak se Edrik oblék potom posnídal a vydal se dolů, protože mu stařena řekla, že její pán čeká.

Walder Hornwood na něj čekal, opřen v polstrovaném křesle v největší místnosti svého hradu. Edrik si pamatoval všechno až do posledního momentu, když omdlel. Walder Hornwood byl již šedesátník s prošiděvělými vlasy, sotva stojící na nahou s velkým bramborovým nosem a plnými rty. Oči měl usazené blízko u sebe, dva uhlíky, které si ho pozorně se zaujetím prohlíželi.

 

„Koukám, že se ti udělalo líp.“ Hornwood mu pokynul rukou k druhému křeslu. Na dřevéném vyhoblovaném stolku se nacházel džban s vímen se dvěma zlatými poháry.
„Nabídni si pokud chceš.“ Stařeci si vzal džbán a nalil do obou červené víno vonící po skořici.

 

„Je dovezené z východu, vynikající ročník.“

 

Edrik se zamyšleně díval na Waldera, který když dopil víno, tak s předstríaným zamyšlením mu pověděl: „Měl bych tě poslat zpátky Boltonům.“

 

Nevyvedlo ho to z míry, fakt že ještě žil svědčil o tom, že stařec naproti němu s ním má jiné plány, proto zatím Edrik řekl prostě: „To by jsi měl, ale teď tu sedím, zdrávý díký tvé kořenářce, v teple díky tvým zdím s pohárem plněný tvým vzácným vínem. Trochu moc namáhy na někoho, kdo by mě chtěl poslat zpátky Boltonům.

 

„Rudý král preferuje živé zajatce, zvlášť když si z nich může udělat vlčí kůži.“ Hornwoodovi oči zářily.

 

„A co ti Bolton dá, za moji prašivý kožich.“ zeptal se ho Edrik, který tuhle hru znal. Často sedával se svým otcem na porádách, často již mluvil z lordy. Teď už stačilo jen zjisiti, co od něj chce.

Tam venku, chtěl zemřít, protože mu žal otrávil mysl. Nyni se však jeho oči otevřely. Měl v úmyslu vymazat Boltony z povrchu zemského. Stařec naproti němu k tomu byl očividný prostředek.

 

„Inu, nic moc, popravdě můj zeť by mi za tvé zajetí ani nepoděkoval,“ Walder si dal další doušek vína, „můj arogantní král. Myslí si jak není mazaný a v té své pološílené makovici má veškeré vědění světa, přestože to není nic jiného než psychopat lačnící po moci.“

 

„Divné, že takhle mluvíš o někom za koho si provdal svou dceru.“ Edrikovi víno chutnalo.

 

„Tak by si tak mluvil, kdyby ti tvůj zeť stáhl dceru z kůže. Panchart. Ostatně to tobě nemusím moc vysvětlovat, že?“

 

Edrikovo tvář zvadla a do jeho rtů se nahromadila potlačovaná zlost. „Myslím, můj lorde, že máme společné zájmy, pokud budeme oba dost chytří, mohli bychom brzo z těchto skvostných pohárů popíjet čerstvou krev Boltonů a Blackwoodů.“

 

Walder Hornwood se usmíval: „Je vidět, že jdeme přímo k věci. Pád rudého krále si přeji od chvíle, co moje holčička umřela, věřím, že když spojíme síly můžeme ho natolik utopit v krvi, že bude vypadat jako ten muž na jeho praporcích. Měl si docela štěstí, ze Zimohradu sem je to štreka, děkuj bohům, nebýt té vánice, Bolton by tě měl vmžiku zpátky ehm..“

 

„Edrik,“ napovděl mu, „Edrik Stark, nechť se zlbí.“

 

„Nejstarší syn vlčího krále Rickarda,“ Walder Hornwood vypadal potěšeně, „dobrý chlap, jen kdyby ho ten připosranej trpaslík neotrávil.“ Hornwood si na znamení svých slov odplivl.

 

„To nebyl on.“ Hornwood se zatvářl překvapivě.

 

„Tou krysou, kteoru bys hledal ve vlčí smečce mého otce, byl můj bratr Jonnel,“ pokračoval Edrik, „za svou zradu zaplatil životem, naneštěstí, ne mou rukou.“

 

„Bastardi bývají zrádné krve,“ souhlasně prohlásil Walder, „ostatně pro rod jsou vždycky jen prokletím. Já jsem zamlada sázel svá semen, kde se mi zachtělo, ale bědě nějaké z těch poběhlic, které by za mnou přišli, že prej mají mé dítě, hned bych ji nechal zbičovat a dítě hodil do řeky. Parkrát jsem to takhle udělal a je klid.“

 

Edrik si myslel o takovémhle způsobu své, ale říkal si, že lepší bude se k tomu nevyjadřovat, proto pokračoval v mluvení o věcech, na kterých se s Hornwoodem shodl: „Mám spoustu přátel, mé sestry jsou v současnoti u lordů Tallharta a Ryswella, kdybych dostal možnost jim poslat havrany jistě by se nehcali přesvědčit ve společném tažení proti Boltonům, rovnou je mohu informovat, že bažinář je v tom nevinně, takže společně s tebou budem v přesile.

 

Walder Hornwood se uchechtl: „Situace nám přeje, Royce Nadutec svolavá vazaly do Posledního krbu, protože hrad Cerwyn sice padl a Smějící se sekera je na ústupu, nicméně ze severu přišly dobré zprávy. Krvaví vlci se prý vylodili ve Východní Hlídce, rozmetali nekonečné hordy krále za Zdí a chtějí od severu zaútočit na Boltony.“

 

Edrika tahle novinka ohromila: „Brandon Stark se vrátil zpátky domů? Pak je o našem vítězství rozhodnuto, Krvaví vlci jsou nejdisciplinovanější armáda v téhle části světa. Sám Brandon je velitel, vyhrál stovky bitev, Boltonové nemají šanci.“

 

„No, no, no, no,“ zastavil ho Walder, „zas je nepřeceňuj. Dostali se ke mne zprávy, že Krvaví vlci urpěly porážku v bitvě u Šibeničního vrchu, ale je pravda, že jim tam velel Krvevlkův syn Karlon Stark. Holt, když tohle jablko spadlo ze stromu, tak se skutálelho někam pod třešeň. Každopádně Krvevlk sám dosáhl hor a v poli zůstal neporažen. A to jeho štěně sice krákavá vrána porazil, ale nerozdrtil, bitvu přežil a připojil se ke svému otci. Zřejmě se budou snažit zburcovat severní horské klany.“

 

„V tom případě, není důvod k obávám, získali můj strýčke Bran na svou stranu klany, bude mít dost sil, aby čelil Rudému králi.“

 

„Problém je v tom, že je nemůže získat všechny, krákavá vrána je ženatý s Liddleovic holkou, předpokládám, že ti nebudou moct nadšení, že je chce tvůj strý připravit o ten ojedinělý případ, kdy se jim povedlo, aby se jedna z těch jejich pasaček vepřů stala královnou. Nicméně, Bolton bude chtít abych přijel sám, ale ujišťuji, že to se stane, až začnou sněžit lejna. Pošlu místo sebe svou Melony, už jsi ji myslím potkal, trochu divočejší povahy, ale je nádherná, jako její matka a sestra, což mi přípomíná, že se dostáváme k poslední části našeho rozhovoru.“

 

„A tou je…“ zeptal se Edrikovi

 

„Inu,v rácmi vzájemné důvery, by bylo hezké náš pakt nějak zpečetit. Nejsi ženatý, moje dcer rovněž nenáleží žádnému muži…“ zbytek nechal nevyřčený.

 

Edrik chvíli zaváhal, věděl, že za jakoukoliv jinou odpověď než ano, byho Walder Hornwood nepochváli, takže se rozhodl souhlasit, přece jen, co si pamatoval matně, tak ta holčina byla vážně celkem pěkná.

 

„Meč potřebuej pochvu,“ Edrik si položil chodilo nohy na koleno, „bude mi velkou ctí říkat ti otče, můj pane.“

 

Walder Hornwood přímo zářil: „ Výtečně, Edriku, výtečně. Co se týče dalších věcí, rád bych, aby si mou dceru doprovodil do Posledního krbu, neboj se, dám ti dostatečné přestrojení, ale přece jen nechci, aby moje srdíčko, odjelo do hnízda zmijí, kde umřela její sestra sama, navíc tví přátelé budou jistě ochotnější, pokud budou vědět, že jejich král riskuje stejně, jako oni. Souhlasíš?“

 

Tahle ide se Edrikovi nezamlouvala, ale nešlo ji upřít jisotu logiku: „Takže, až to bude Bolton nejméně čekat, tvoji muži převléknou plášť, no u toho rozhdoně nesmím chybět. Rád tvou sličnou dceru doprovodím do Posledního krbu, abych se s ní vykoupal v Boltonově krvi.“

 

„Dobře, teď již zbývá poslední věc, budoucí novomanžele by se měli trochu více poznat nemyslíš, proto…“ Walder Hornwood se zvedl a odešel zadními dveřmi v místnosti, když se vrátil, vedle něj stála Melony Hornwood.

 

Edrik zapomněl jak se jmenuje, jak má mluvit a na všechn Bolotny, Blackwoody či svého strýce.

 

Melony vypadala v bílých šatech krásně, teda ona mu přišla krásná už předtím, ale teď získala podobu bohyně. Walder Hornwood se potichu vytratil, předtí na Edrika spiklenecky mrkl.

 

Ten chlap je neuvěřitelnej. Hornwood mu přávě předhazoval svou dceru, jak kuplíř nějakou něvěstku, ale jemu to nevadilo, Melony vzhledem k jejím pohledu, upřenému na Edrikovu tvář asi taky ne, no a Edrikovi asi ze všech nejméně.

 

„Ahoj.“ řekla Melony, její hluboké modré oči s barvou moře vášnivě hleděly na jeho tvář. Edrik měl pocit, že se v nich topí. Vlasy, které jí splývaly až do pasu, zářili světlem slunečních paprsků a velké poprsí se hrdě tyčilo pod nádhernou bílou látkou

 

„Ahoj.“ vysoukal ze sebe Edrik, kterého začal zrazovat vlstní obličej, takže teď zrudl jak řepa.

 

Melony se mu posadil na klin a začala ho hladit po vlasech: „Už je ti lépe.“ zeptala se ho sladkým hlasem a sjela rukou na jeho krk.

 

Edrik ji jemně uchopil kolem boků, jí to zřejmě nevadilo: „Nikdy mi nebylo líp.“

 

„Ah, to jsem ráda, Agnes se o tebe postarala dobře, je to výborná žena, pomáhala mne přivést na svět.“ Kousla ho do ucha.

 

„Je to zručná žena,“ řekl Edrik povzbuzený jejími provokacemi a začal ji hladit po bocích a hrát si s jejím vlasy, „nicméně, vypadá to, že ty mi dnes poskytneš jiný druh péče.“

 

Melony ho políbila na krk a začala rozepínat knoflíky jeho kabátce, který měl na hrudi: „Doufám, že tě neuvádím do rozpaků, víš aby sis nemyslel, já jsem počestná dívka, ale když jsem tě spatřila tam venku, ihned si se mi líbil, proto jsme nemohla dopustit, aby takový kluk přišel o tu hezounkou tvář.“

 

Edrika to potěšilo a věřil jí, přece jen ho vytáhla z docela velkého průšvihu. S ženami to vždycky uměl spíš Artos, Edrik se do nějakých záletů nepouštěl, už jen kvůli tomu, že měl velkou nedůvěru k nevěstkám. Přišlo mu, že je docela nebezpečná strkát někam ptáka, kde ho před ním mělo tisíc chlapů, s kdovíjakou chorobou.

 

Nicméně teď se v Edriku probudil chtíč, jeho úd ztvrdl a on neměl v úmyslu si takovouhle šanci nechat ujít. Chytil Melony za temeno a vtiskl ji obrovský polibek. Ona mu sundala tričko a pustila se do jeho kalhot. Edrik se zaměřil na šněrovačku na jejích zádech, když skláněla nad jeho kalhotama.

 

„Myslím, že bych měl svoji zachránkyni náležitě poděkovat.“

 

Melony mu sundala kalhoty, stála před ním náha a plná ňadra začala obklopovat jeho úd. „Ale opatrně můj pane, jsem ještě panna.“
Vzhledem k jejím dovednostem odmítal Edrik uvěřít, ale nakonec uvěřil donutila.

 

 

KRVEVLK

 

Do tábora dorazila pětistovka přežívších z Šibeničního vrchu. Většina z nich padla vyčerpáním, takže jim ostatní pomohli se zbrojí, zraněními a s koňmi. Jiné vojsko by tenhle podhle možne demoralizoval, ale Krvaví vlci věděli, že tohle je riziko povolání a že i takovéhle věci se prostě stávali.

 

Když dorazili poslední jezdci, Krvevlk si všiml svého syna Karlona, jak se k němu blížší. Vojáci, kteří hlídkovali na kraji jejich ležení mezitím zavřeli barikádu z kůlů.

 

„Vidím, že si přežil.“ poznamenal Brandon neutřálně.

 

„DĚLÁŠ SRANDU,“ zařval na něj jeho potomek, „málem jsme tam všichni chcípli, kdybychom odtamtud nevypadli, dřív než se k nám dostal Ashmer, byli bchom mrtví.“

 

„Chceš říct, kdybych ti neproadil očividné výhdo plynoucí z tvého postavení,“ odpovděl mu Brandon, „ tady to řešit nebudeme, pojď dostanu.

 

Stan Brandona Starka, byl vlastně i jeho domovem, protože ho měl od dob, kdy jako mladý dobrodruh vyjel na jih. Proto už byl značně špinavý, tisíckrát záplatovaný, ale Brandon si ho nechával z nostalgie.

 

Posadil se na dřevěnou stoličku, která stála u stolu s mapou severu a Ledem, který ji zatěžoval. Karlon se posadil naproti němu.

 

„Asi se mne chceš zeptat, jaký měla smysl ta řezničina u Šibeničního vrchu, že?“

 

„No to bych prosil.“ pověděl mu Karlon vztekle.

 

Brandon se nadechl. „Důvod je jednoduchý, prostě jsme potřebovali prohrát.“

 

Karlon nechápal. „Co?“
Branden si povzdechl a obrátil oči v sloup. „Krvaví vlci, mají na severu až příliš dobrou pověst, lidé se nás bojí, Boltonové se nás bojí, to co jsem prováděli za Úzkým mořem působí na seveřany stejně jako kouř na včely odpuzuje je.“

 

„Vždyť to je snad správně, ne?“ Karlon si svého otce prohlížel, jako kdyby se ho chtěl opatrně zepta na jeho zdraví.

 

„Ne, synu, to není dobře. Strach je to, co udrží člověka na živu v tomto světě klamu a zrady. Royce Bolton by proti nám nikdy nevyjel, dle toho, co u nás slyšel. Šibeniční vrch ho měl takové opatrnosti zbavit.“

 

„Chceš říct,“ Karlon stále svého otce pozoroval s nedůvěrou, „že jsi potřeboval Royceho přesvědčit o naší zranitelnosti, že vlastně nejsme tak dobří, jak se říká.“

 

„Správně,“ Brandon se poškrábal na nose, „Blackwood je dle toho, co jsem o něm slyšel arogantní, abychom v očich severu vypadali špatně, bude se svým vítězstvím chvástat všude, vmete ho do tváře Royci Boltonovi, vmete ho do tváře každému, koho potká. Ano Royce možná vytuší nějako čertovinu, tím jsem si jistý, ale bude mu to málo platné, všichni ostatní do něj budou hučet, že když nás porazili jednou podaří se jim to zas. Velika pýcha, veliký pád. Potom bude mnohem lehčí připravit past.“

 

Brandon ukázal prstem na mapu: „Vidíš, co je zde?“

 

Karlon se na to podíval: „Vlčí les, co s ním?“

 

„Vlčí les je země Blackwoodů, jejich království, slyšel jsem, že Tybolt nechal zavřít do vězení Glovery, pod záminkou svatby a porušil zákony pohostinství. Tudíž nejde o stabilní území, málokdo teď bude Blackwoody milovat. Většina jeho armády je na jihu, kde plení krajinu kolem Zimohradu a doráží na oblast mohyl. Jakmile se spojím s horskými klany, krom Lidlleů, na ty bacha, naše síla bude deset tisíc mužů, klany znají hory dobře, provedou nás, až k bránám Blackwoodových hranic, začneme s nájezdy, několik rozptýlených jednotek, zapálíme celý Vlčí les, budme pořádat najézdy, vypleníme Blackwoodovi hrady jeho sýpky. Ten muž není trpělivý, ani přílši moudrý, jakmile se to dozví, co děláme bude se snažit Royceho donutit, aby proti nám vyjel, ten bude muset poslechnout, protože jinak o ně přijde. S tím, jak je to opatrný velitel, povolá všechny svoje přátele, vazaly a spojence. Vlákáme je do hor a tady s nimi skoncujeme.“

 

Karlon se ho zeptal: „Jak?“

 

Brandon už chtěl odpovědět, když do stanu vletěl jeden z velitelů Krvavých vlků Kenneth, svalnatý muž s úzkým nosem a černýma očima. „Tvoje Výsosti!“ vykřikl na pozdrav a uklonil se.

 

„Co se u všech Jiných dějě?“ zeptal se ho Brandon.

 

„Máme zajatce, můj králi, pojďte se na ně podívat.“

 

Když vyšli ze stanu, Kenneth jim začal vše vysvětlova: „Do tábora se pokusilo proniknout dvacet mužů, chtěli zapálit povozy s koňmi, zásoby a dělat další neplechu, ale nejdří si jich všimly první hlídky, pak chlapy uvnitř a než se nadáli, na každýho z nich, vyrazilo destet nás a bylo po všem.“

 

Brandon nevěřícně zakroutil hlavou: „Dvacet mužů, si snad Boltonové myslí, že jsme absolutně blbí, ne?“

 

Karlon se evidentně dobře bavil: „Pošlou dvacet mužů, aby přepadli tábor několikatisícový tábor, no to je neuvěřitelný, Chacháá. Zda se, že ten tvůj plán otče funguje lépe, než si čekal. Dvacet mužů, u všech Starých bohů, nevím, co to rudý král chlastá, ale chci to taky.“

 

Na náměstí mezi stany, klečelo na zemi dvacet mužů s černými tunikami s rukama spoutanýma za zády.

 

„Tak a zde vidíte milí pánové příkladu důvtipu našich nepřátel.“ zakřičel zvesela Brandon a muži hlasitě odpověděli: „BRAN!!!!!!!“

 

„Kdo měl dnes hlídku, varoval nás a jsme mu vděční za dopadnutí těhle stupidních krys?.“

 

Z procesí vojáků, vystřčili před Bradnona jednoho vysokého muže s velkými svaly, který v těžké zbroji vypadal, jako ocelová hora plátů. Na hlavě měl přilbu s úzkým průzorem a tak mu nikdo z přítomných neviděl do tváře.

 

Brandon Stark se ho zeptal: „Jsme ti všichni zavázaní vojáků, jak se jmenuješ?“

 

Voják vypadal rozpačitě a nervózně přešlapoval nohama na místě a držel si ruce za zády: „Varel, milostpne.“

 

„Varel,“ zopakoval Brandon, „Varel a jak dál?

 

Voják se vzchopil a odhodil veškerý stud: „Kopiník, Varel Frištenský, výsosti.“

 

„Varele Frištenský, ti to tě povyšuji na poručíka, navíc za svou vytravalou bdělost dostaneš dvojnásobnou porci přídělů.“

 

„Huráááááááááááá!!!!!“ ozvalo se ze všech stran.

 

Kenneth se Brandona zeptal: „Co s touhle cházkou?“

 

Brandon se na ně podíval: „Stáhnout z kůže. Ať celý Sever ví, že nejenom Boltonové mají ostré nože.“

 

 

ROYCE

 

„Nějaké zprávy o Rymundovi.“ zeptal se znovu znaveně Rudý král. Roose pouze zklamaně zamával rukama.

 

„Aha, no ať hledají dál, dokud nenajdou tělo, nesmí polevit v úsilí.“

 

Royce popadal těžký smutek, větší než by pokládal za možné. Rymund byl z jeho synů ten nejschopnější. Byl chytřejší než Ramsay, mluvil lépe než Roose a stahoval stejně dobře jako on sám. Jeho ztráta bolela starého Boltona víc, než cokoliv jiného.

 

Pokynul hlavou Roosovi, že ho proupouští a vydal se na hradby Posledního krbu. Když se jim podařilo dostatečně vyplenit sýpky náležející Zimohradu a území západně ob Bílého nože, vrátili se zpátky za Poslední řeku.

 

Zprávy, které dostaly nebyly zrovna pozitivní. Krvaví vlci zničili divoké, za Zdí, pak dostali přes čumák od Blackwood, což stále Rudý král považoval za jakousi vysněnou fantazii a teď byli v severních horách a připravovali se na úder proti nim.

 

Royce Bolton mezitím poslal všem svým vazalům vzkaz, ať se vrátí z plenění. Hornwoodové se dali do pohybu a dokonce i Vdovina stráž vyslyšela volání hrůzova. Do čtrnácti dnů by měli dorazit, co udělají po tom, sám nevěděl.

 

Šibeniční vrch, pořád tomu nemohl uvěřit. Vítězství, které ale jaksi páchlo kyselosti nějaké vymýšlené podlosti. Nejlepší armáda o jaké měl možnost slyšet, zocelená stovkou bitev, poražena kým? Tyboltem Blackwoodem, jehož bojové zkušenosti, byly akorát bitva jako obležení stolu s jídlem na svatbě své dcery a bitva o sud s vínem.

 

Ne, tady něco nehrálo, ale Royce zatím neměl moc možností zjisti, co. Předně se dost těžko vysvětlovalo seveřanům, kteří po jednom vítězství si už mysleli, že jsou neporazitelní. Znepokojovalo ho to.

 

Zdálky zaznělo troubení rohů, Tybolt Blackwood se vracel z bitvy. Ztráty, které utrpěl u Šibenčního vrchu byly zanedbatelné, nepřítel se stáhl a tak mělo spojenectví Blackwoodů a Boltonů na kontě první výhru.

 

Roose už se vrátil včera, protože Tybolt ještě zůstaval na Šibeničním vrchu, kvůli zvědům, které poslal špehovat Brandonovo vojsko. Nyní se vracel a jak se zdálo plný svého úspěchu.

 

Večer se sešli na válečné poradě. Kolem stolu seděli Tybolt Blackwood, on sám a samozejmě jeho synové Roose a Ramsay. Další v místnosti stáli Wendel Bole, Grenn Greenwood a Jon Locke.
Ramsay k velkému úžasu všech, jim zvesela řekl svůj strategický nápad, který realizoval: „Vlk možná utekl vráně, ale nebojte zatímco tu spolu mluvím, mnou pečlivě vybraná skupina statečných mužů traví Brandonovi muže, zapaluje jeho potraviny a jinak škodí těm jeho jižanksým psům“

 

V Roycově hlavě to zazvonilo na poplach: „Ramsay, synu, co pak hezkého si vymyslel?“ zeptal se ho s příjemným hlasem a skrývaným vztekem Royce.

 

„Poslal jsem dvacet mužů, aby pod rouškou tmy a sněhové vánice zápalili Brandonův tábor.“ odpověděl mu s nadšením Ramsay, čekající od otce pochvalu.

 

Royce se snažil uklidnit, napočítal do pěti a poděkoval v duchu bohům, že na tuhle sebevražednou misi obětovali jen dvacet mužů a ne více. Imbecilita jeho dědice dosahovala takových rozměrů, že zřejmě potlačovala sebe sama. Raději se neptal, co jim Ramsay nakukal, že do tohohle podniku šli.
Royce se proto jen ucechtl. „Ramsayi, teď ti něco povím. Myšlení tě může dostat do jednoho velkého průseru, nepřeháňej to s ním.“ Jeho obličej v ten moment mluvil za vše a jeho syn se již neodvážil otevřít pusu.

 

Zbytek večera strávili zbytečným chvástaním Tybolta Blackwood a jeho hrdinských kousků. Když se vracel do svých komnat za Roycem přišel Roose.

 

Royce to překvapilo. Roose několikrát mávl rukama.

 

„Aha, to zní zajímavě, no tak se pochlup.“

 

Roose ho zavedl do sklepení, kde přechovávali kůže. Když prošli dveřma ukázal na truhlu. Royce ji otevřel.

 

„Vždyť je prázdná.“ Royce se podíval na Roose.

 

Ten několikrat propletl prst, dvakrát tleskl a dal palce k sobě.

 

„Že se mám podívat pořádně?“
Royce upřeně díval na dno truhly, až si všiml, že se na jejím dně něco třpytí.“

 

Roose si všim, že jeho otec uviděl, co chtěl a zápalil svičku nad truhluou. Dole se začal rýsovat meč, který jako by se skládal z ledu. Přesto ovšem držel svůj tvar a Royce tušil, že je ostřejší než všechny meče, které kdy viděl.

 

„Co to je?“ zepal se ho Royce.

 

Roose mu to několika pohyby prstů vysvětlil.

 

Royce se ušklíbl: „Jo tak meč bílého chodce, no řekni te své čarodějnic Yennefer, že má u sebe rozhodně zajímavé kousky.“

 

 

EDRIK

 

„Co se vlastně stalo s tvou matkou?“ Melony se pozorovala Edrika zvídavým pohledem.
Edrika ta otázka nezaskočila, od chvíle kdy se oficiálně vzali pod stromem srdce, zjistil že mu na té divoké dívce, která mu zachránila život, neskutečně záleží.

 

Než odjeli, oblékli do barev Hornwoodů, jak škodolibě řekl lord Walder: „Až nastane správný moment, klidně si pak poskakuj v šedobílých spodkách, ale do té doby“

 

„Do té doby budu nenápadný jako los.“ odpověděl mu Edrik.

 

Edrik se na chvíli zamyslel, po tom se rozhodl svojí ženě odpovědět: „Moje matka zmizela, když mi bylo osm let, dodnes nevím proč, otec ji hledal několikrát.“

 

„To je mi líto.“ Melony se do tváře vrojila melancholie.

 

„Co tvoje matka?“ Edrik se na ní podíval a opět musel obdivovat její krásu. Po tom, co ho bohové připravili o celou rodinu, mu zase dali naději, že dokáže vyléčit díru ve svém srdci.

 

„Moje matka umřela už hodně dávno,“ Melony se zamyslela, „popravdě, ani jsem jí moc neznala, otec o ní nerad mluví. Hrozně ji miloval, s ní odešla i veškerá lidskost, kteoru v sobě měl, či tak nějak to říkala Agnes. Teď se oženil s nějakou mladou Flintkou, ačkoliv je otec v pokročilém věku, nevzdává se naděje, že stihne splodit syna.“ To poslední neřekla moc nadšeně.

 

Edrik si prohlížel meč, který měla připevněný u pasu: „Docela zajímavý koníček, místo vyšívaní.“ poznamenal a ukázal na zbraň.

 

„Inu otec nikdy neměl syna a tak mne vychovával jako kluka,“ Melony tasila meč a dvakrát jim švihla před sebou, „myslím si, že vyšívaní je ve srovnání s tímhle nuda, člověk si u tohohle rozhodně užije víc legrace.“

 

„Přesto, nezvyklé u urozené dámy.“ odpověděl Edrik

 

„Náhodou, ženy divokých bojují zcela běžně.“ Melony zastrčila meč zpátky do pochvy.

 

„Ano ano, a spí s mědved, co jsem tak slyšel, co dělají divocí by nám nemělo jít moc příkladem,“ Edrik si odkašlal a opřel se o strom, z vaku který měl pověšený na rameni, vytáhl chleba se šunkou, do kterého se zakousl, „mňam, upřímně obdivuju tě, když takhle máváš tím mečem, tak jsi ještě víc okouzlující než obvykle.“

 

Melony po něm střelila nebezpečný pohled: „Zdá se, že pochybuješ, že žena může bojovat stejně dobře, jako muž. Možna by si mněl obnažit svou ocel a vyzvat mne na souboj.“

 

Edrik se znovu zakousl: „Upřímně Mel, jestli ten souboj bude stejného druhu, jako ve dvanácti předchozích případech, klidně tě vyzvu třeba stokrát, třeba že budu chtít obnažit něco jiného než ocel, i když šermovat s tím umím obstojně.“

 

Sladký smích vyprskl z jejích červených rtů. Melony se posadila vedle Edrika:

 

„Docel mne překvapili tvé..ehm zkušenosti. Ty už si s někým byl?“

„Ne, ale Artos mi mockrát dopodrobna vyprávěl o svých soubojích, něco jsem z těch jeho oplzlých řečí pochytil.“ Mel se ušklíbla a spilenecky mrkla.

V tu chvíli za nima dorazil Donald: „Má lady, můj lorde, měli bychom pokračovat. Muži jsou najedení.“

 

Dál se šinuli cestou na sever do Poslední krbu. Zima již pokročila, takže sníh byl již hluboký a všude se proháněl ledový vichr. Stormy, působil hrozně tiše a šeptali tichou píseň jehličí.

 

Když přebrodili brod Poslední řeky, vánice se zhoršovala. Edrik neviděl ani na špičku vlastního nos a tak si zachumlal. Když se před ními ze sněhu vynořili hradby Posledního krbu, všichni již promrzli na kost.

 

Strážní na hradbách je pustili dovnitř, hned jak uviděli jejich praporce. Vevnitř se tísnili tísice mužů, protože nikomu se nechtělo mrznout venku, přestože ti, co přišli po nic, museli již stanovat pod hradbami.

 

S přicházející nocí se vichry trochu uklidnily. Muži z Hornwoodu zatím byli na nádvoří. Edrik a Melony zůstali s nimi. Edrik k ní nenápadně šeptal:

„Čekal bych, že se budeš chtít zúčastntit válečné porady, když tolik toužíš po zrovnoprávnění.“

 

„Royce Bolton stejně s ženou o válce mluvite nebude,“ vysvětlila mu Melony, „a my nesmíme na sebe připoutávat pozornost.“

 

Donald se vrátil pozdě v noci, později v koutku, velice potichu řešili, co se jim chystal sdělit:

„Vypadá to dobře, má lady. Hadájí se, neustále se hádají. Krvevlk ani ne před třemi dny vypálil většinu země Blackwoodů, celý Vlčí les v plamenech a Tyboltova úroda jakbysmet. Teď se snaží Boltona donutit, aby vytáhla proti Krvevlkovi a není jediný.“

 

Karta se obrací. Spojené síly Boltonů a Blackwoodů, čítali dvacet tisíc mužů, dvojnásobek toho, co měl Krvevlk, ale válečný pochod v tomhle sněhu, hrál do karet jeho příbuzným než vládcům z Hrůzova.
„Než správná chvíle nadejde, musíme být opatrní, špitala Melony, „pamatujte, tichá voda břehy mele.“

 

Edrik v jednu chvíli ucítil volání přírod, proto vylezl na horu na ochoz, když začal provádět potřebu, přistoupil k němu jeden ze strážných s mužem staženým z kůže. Edrik už se bál, že svým chováním nějak vzbudil vojákovu nelibost, ale ten ho chytil za kabátec a přivinul si ho k sobě tak blízko, že by se mohli políbit.

 

„Sever si pamatuje.“ řekl.

 

Edrik pochopil: „Zima se blíží.“

 

Strážný se usmál: „Můj pán Jonos děkuje, že jste očistil jeho jmén a mám vám sdělit, že přípravy jsou již dokonány. Dustin, Ryswell, Tallhart a samozřej my, budeme čekat na signál.

 

„Výborně, ať čeká dál. Bolton se brzo vydá na pochod, nemá možnost, spojenectví se jinak rozpadne. Hlavně řekněte Jonosovi, že musí všechno utajit.

„Nebojte se,“ ujistil ho strážný, „Bolton polevil v ostražitosti, válka ho zaměstnává. Naše ještěrky jsou opět všude a máme tady na Posledním krbu i v Hrůzově, dokonce i v Havraním srdci spoustu přátel. Nebude vědět nic, dokud nebude příliš pozdě.“

 

„Skvělé,“ zaradoval se Edrik, „ať mne Jonos kontaktuje, až budeme na pochodu, nejlépe u úpatí hor. Těsně po tom, co vypukne bitva, přijde naše chvíle.“

 

„Zima se blíží.“ Strážny pustil Edrika a šel dál, jako by se nic nestalo.

 

Edrik se díval za ním. „A Sever si pamatuje.“

 

 

KRVEVLK

 

„Naši zvědové hlasí, že Royce Bolton a Tybolt Blackwood vyrazili z Posledního krbu,“ Kenneth ukazoval na mapu, kde tekla Poslední řeka, „sníh už je hluboký, pochod v takovém mrazu bude obtížný.“

 

„Há, tohle je ještě mírný letní vánek,“ ujistil je všechn Korin Norrey, tlustý horal v beranní kůže se sekerou na zádech, hnědými vousy, černýma očima a tlustými rty, „brzo přijde moment, kdy nás všechny zima pořádně ošoustá.

 

Branodn nepochyboval, že mluví pravdu, sám si pamatoval, jak vypadají na Sever zimy, vyrostl zde. Což je pro nás jen dobře.

 

„Bolton tedy zareagoval na naše provokace podle očekávání. Vyjel proti nám, aby s námi skoncoval, jenže netuší, že si kope vlastní hrob,“ Brandon ukázal na mapu, na místo, kde malíř nakreslil malinkou mezeru mezi horami, „tady se střetneme s jejich armádou.“

 

„Tady,“ Rodrik Wull, rozložitý svalovec, v kiltu s velkým obouručním mečem, hnědýma očima a ošlehaným oblčejem, na jehož vrcholu čněla pleš se zadíval pochybovačně, „je jic dvakrát, co nás, proč bychom je tahali do otevřeného prostranství, já říkám rozsekejme ty šmejd pěkně mezi horami na úzkých pěšínách, kde se nebudou moct hnout a je problém vyřešen.“

 

„Ne,“ odpověděl Brandon, „Royce Bolton bude jenom tady dostatečně sebejistý, aby věřil ve své vítězství a pak nastražíme past.

 

„A v čem spočívá?“ optal Bob Burley, zachovalý stařec, s velkým kyjem opřeným o stěnu, krátkými bílými vlasy a vrasčitými tvářem, prodchnuté očima v barvě ledu.

 

„Mám v úmyslu,“ pronesl Brandon téměř slavnostně, „použít jeden vynález z východu a zavalit Boltona sněhem.“

 

Klany se zatvářily divně: „To zní zajímavě,“ Bob Burley si odkašlal, „co je to za vynález.“

 

„Nerad bych zahýbal do podrobností,“ zareagoval Brandon, „ale jde o výbušnou směs, která způsobí lavinu, jímž zavalíme Boltona.“

 

Všem načelníkům se nápad líbil, sice na jejich vkus trochu podle, ale zato prozíravé a hlavě je zajímal ten výbuch, tudíž to všichni odsouhlasili dokud nepromluvil Bob Burley: „No, tak jdem nakrmit Boltona sněhem, ne?“

 

 

ROYCE

 

Neměl radost, že tudy šli. Všude se nad krajinou zvedal kouř, kolem nich zůstali ohořelé zbytky stormů, domků a mrtvol. Příšerný pohled. Tybolt Blackwood nedokázal ten pohled snést.

 

Krvaví vlci potvrdili, proč se jim říkalo krvaví. Vidět výsledky jejich práce nikomu nepřinesl hezký zážitek. S Roycem to ale pohlo jen málo, protože to konec konců není jeho země, ale země Blackwoodů.

 

Litoval, že se nechal vytáhnout na tohle tažení. Teď už chápal význam Šibeničního vrchu, třebaže většina seveřanů, setrvávala ve své slepotě a odmítala přiznat, že i porážka může být součástí válečného plánu.

 

Rozbli tábor na jižním úpatí severních hor, cestou zem umrzlo pár desítek lidí, někteří dezertovali a taky mi začínali hynout koně. Navíc se počasí jenom zhoršovalo, což Boltona začínalo děsit.

 

Muží začínala znervózňovat nastávající situace, Royce by rád vyrukoval s nějakým řešením, jenomže co si počíst.
Nečekané překvapení, jako blesk z čistého nebe pro něj, že s odpovědí na jeho problémy přišel ten, kdo jeho problémy způsobil. Tybolt Blackwood.

 

Ráno nechal svolat válečnou poradu, na které jim představil svého zetě. „Moji přátele, tohle je Daern Liddle, můj zeť, který je tak hodný a přesně nás dovede k našim nepřátelům, navíc nás provede tajnou stezkou, kterou se budeme moct k nim dostat.

 

Royce ihned ucítil potřebu se téhle příležitosti chytit: „Naši nepřátele jsou kde?“

 

Daern Liddle ukázal na mapu před sebou přesně na malou mezírku mezi horami: „Údolí sněžného muže, čekají na vás, pokud nadále půjdete cestou, kteoru chcete, zřejmě se k nim nikdy nedostanete, ale já vás povedu zkratkou.

 

„O kolik kratší?“ zeptal se Jon Locke.

 

„Zhruba o tejden, ehm nebo tak nějak.“
Všichni odsouhlasili tenhle postup cesty, Roycovi to trochu zmírnilo nepříjemný pocit svírající mu břihcho. Měl radost, že aspoň něco může vyjít podle jeho představ.

 

Ráno jejich armáda vyrazila, vedena průzkumníky Liddleů, kteří je vedli sice klikatící, ale kratší stézkou na východ. Jejich nepřítel neměl ani ponětí, že se blížší mnohem rychleji než předpokládali.

 

 

KRVEVLK

 

Uplynulo mnoho dní, co pobyly v údolí sněžného muž

Jejich šiky se formovaly do obdélníkového útvaru, příslušníci klanů, byli v prvních liniích, na svých chundelatých zakrslých ponícíh, ve svých kožešinách z beranů a ovcí a se svými meči, kladivy a sekerami, těmi především.

 

Za nimi se seřadila těžká jízda krvavých vlků, v šedivých zbrojích, s chraničí na koních. Jejich těžká zbroj se bořila do sněhu, ale přesto hrdě stáli v záři vycházejícího slunce.

 

Počasí jim přálo, protože bouře ustupovala, takže již šlo vidět na míle daleko. Vysoé hory se leskly jako obrovské masy bílých smaragdů, jenž nějaký bůh zašpičatěl a zabodl do země.

 

Za jízdou se nacházela početná pěchota, hlavně kopiníci, které velel Karlon

Než mělo dojít k určujícím okamžiku, zajel Brandon za Karlonem. Ten tam seděl mezi svými muži.

 

Společně pak šli dál, aby je neslyeli, posadili se vedle sebe na spadlý strom a rozdělali spolu lahev vína, kterou měli.

 

Brandon nerózně pohnul svým tělem: „Rád bych se ti omluvil Karlone, víš další důvod, proč jsem ti svěřil velení Šibeničního vrchu bylo, že jsem nechtěl, aby utrpěla má vojenská prestiž. Chtěl jsem ti říct, že mne to mrzí.“

 

„Proboha, přestaň být tak sentimentální jen proto, že nemusíme přežít následující den,“ zatvářil se kysele Karlon, „a vůbec, měli bychom chlastat před bojem?“

 

„Vždycky před bojem piji, boří to zábrany.“
„A tupí smysly.“

 

Karlon si do úst vrazil další lok a podal lahev zpátky otce: „Každopádně se nemusíš za nic omlouvat, když už měla něčí vojenská prestiž utrpět, tak raději ta tvoje, než moje. Já nic neznamenám, svou slávu si musím teprve vydobýt.“

 

„Až usednu na trůn,“ Brandon si lokl a podal lahev svému synovi, „dám ti hrad, nějaký pěkný, pevný s úrodnou půdou. Budeš tam mít knihy, aby si už taky konečně něco přečetl, kluku hloupá, teplý krb a dobrou ženu. A bych se ti odvděčil.“

 

„Jestli by někdo měl být někomu vděčný, tak jsem to já. Myslím si, že žádný člověk neměl možnost vidět, to co já, v tak mladém věku. Probho, zdá se, že mne ta tvá sentimentálita nakazila. Už tu chybí jen moje matka, aby mi vrazila hudlana.“

 

Brandona to očividně pobavilo: „Há, tví matce byla zima, když tam v té jejich díře trochu zapršelo, tady by z toho zešílela. Možná pro ni pošlu, až zase bude léto. Přece jen stále je to moje žena.“

 

Když oba domluvili a dopili, vrátili se ke svým oddílům.

 

K Brandonovi zničehonic přiběhl jeden z poslů: „Výsosti, problém.“

 

„Jaký problém.“

 

„Royce Bolton a jeho armáda prošli jinou cestou, o níž zvědové nevědeli, budou zhruba za hodinu.“

 

Všichni muži, co to slyšeli se začali velice znepokojovat. Brandon se jim nedivil, protože muže, které poslal se sudy na určnou pozici, kvůli odpálení laviny vyrazili teprve před chvíli. Nebyli připravení, jestli se sem teď dostanou.

 

V tu chvíli zůstala jen jediná možnost. „Budeme je muset zdržet.“

 

„Jak to u všech ďasů myslíš?“ zeptal se ho Rodrik Wull.

 

„Část z nás bude muset vyjet a zdržet je v údolí,“ Brandon mluvil klidně bez výrazu, „jestli budou pokračovat tímhle tempem překročí údolí dřív, než je stihneme zavalit. Ovšem ti, co se tak rozhodnou, skončí pod sněhem společně s Boltony.

 

Mezi muži se rozhostilo ticho, všichni věděli, že kdo teď odjede, nemá vůbec žádnou šanci se vrátit. Nikdo se neodvažoval promluvit, praporce bezvládně visely dolů, neboť vítr se zcela vytratil.

 

„Zavolejte mého syna.“ zvolal Brandon.

 

V momentě, kdy Karlona přivezli, Brandon slezl z koně. V obou rukou třímál pochvu s Ledem. Šel směrem k svému synovi a natáhl k němu ruce s mečem:

 

„Tohle je příliš vzácné, já už to nebudu potřebovat, vem si to, jako dědictví, které se bude předávat po celé generace příštích Starků.“

 

„Já nerozumím,“ Karlonův hlas zastřel smutek, „proč mi tohle říkaš, tati?“

 

„Bolton dorazil dřív než jsme čekali,“ Brandon se smutně usmál, „musíme ho zdržet, jinak vyleze z pasti dřív než stihne sklaponout.“

 

Karlonův obličej zbledl: „Ne, to nedělej, prosím, otče. Já, já povedu útok, ty přece nemůžeš.“ oči mu zrudly, slzy tekly po tváři.

 

Brandon Stark, Krvevlk položil svému synovi ruce na ramena: „Ty musíš dál nést jméno Stark, protože mne můžeš nahradit ty. Jsem hrdý na to, že jsem mohl být tvým otcem.“

 

Brandon Stark od něj odešel a vyšvihl se na svého oře, popojel kupředu a rozhlédl se po svém vojsku. Tasil meč, který měl u pasu a zakřičel na své muže:

 

„Nemám žádný nárok to po vás chtít, ale nyní se vás musím zeptat,“ Brandonova tvář nasadila divoký šílený výraz, „Půjdete se mnou do mé poslední bitvy?.“

 

Chvíli se nedělo, ale pak několik krvavých vlků popojelo vpřed a dokonce někteří horští příslušníci klanů se k nim připojili, včetněho starého Boba Burleyho: „Tohle stejně bude má poslední zima, tak proč nechípnout při nečem užitečným.“ Z dálky se ozvalo troubení válečných rohů.

 

 

ROYCE

 

Rudý král se rozhodl zůstat se zálohou pěchoty vzadu a posečkat v horách s osmi tisíci pěšáky. Dvanáctitisícovou jízdu, podpořenou navíc pětisty příslušníky Liddleů, poslal dopředu pod velením svého syna a Tybolta Blackwood.

 

Měl v úmyslu se zapojit do bity, že obejde tajně jejich pozice, které obejde po kozích stezkách. Zrovna teď jejich muži pochodovali kolem údolí, po kamenné cesté, která mířila na východ.

 

Po obou stranách měli vysoké jehlčinany, které stínily slunce, jemuž se podařilo rozehnat šedivý závoj mléka, který tak dlouho schovával skutečnou oblohu. Sníh se v jeho světle zvláštně třpitil.

 

V ten okamžik se začal ozývat výkřiky a řinčení mečů. Royce ucítil pach ohně. Všichni pěšáci se zastavili a šli dozadu, jenomže v tu chvíli se na ně z toho směru vyvalili Hornwoodové.

 

Stovky mužů s kopími a meči si prosekávali cestu svými spojenci, dokonce i kolem Royce se jich najednou vyrojilo několik desítek a jejich armádu zachvátil zmatek. Co to má znamenat? Royce Bolton překvapila tahle zrada.

 

Tasil svůj meč, v ten momen se za jeho zády ozvalo: „Zdá se, že navzdory veškerému vynaloženému důvtipu, máte trochu problémy s bezpečností výsosti.“

 

Veliký roj rytířů z Hornwoodů se rozestoupil a z jejich čela vystoupil černovlasý chlapec, s šedýma očima a v kroužkované zbroji, přes kteoru měl potaženou látku s vyšitým zlovlkem. Na hlavě měl přilbu, která mu zcela zakrývala obličej.

 

Royce se rozchcehtal: „Čekal jsem, kdy někdo z vás idiotů udělá nějakou pitomost, no jsi blázen, když si myslíš, že se vzdám bez boje.“

 

Royce Bolton se vrhl na chlapce a všichni muži za nim vyrazili proti Hornwoodům.

 

S nelibostí si Royce všiml, že Hornwoodové stihli zabít, či zahnat na útěk většinu jeho mužů, takže síly byly teď víceméně vyrovnané. Začínal proklínat svého zatraceného zetě, protože on tohle měl bezpochyby na svědomí.

 

Sekl po Starkovi, ale ten jeho meč odrazil a stočil se stranou. Royce, ale znovu sekl a když se štěně pokusilo uhnout trefil ho svou ocelovou pěstí přímo do přilby.

 

Nicméně, Stark akorát trošičku zavrávoral, ale pokračoval ihned v boji. Dlouhým obouručním sekem vyrazil Royceho čepel stranou a začal ho tlačit dozadu, kde končila stezka a začínal sráz dolů.

 

Royce už měl svá nejlepší léta za sebou, teď zjišťoval, že v otevřeném boji sotva tomu klukovi stačil. Velice obtížně vykrýval všechny jeho výpady, ale v poslední chvíli před srázem kopl nohou do sněhu na zemi a vychrstl jeho část do úzkého očního průzoru protivníkovi přilby.

 

Stark zastenál, Roce po něm sekl, Stark odrazil, Royce ho nečekaně strčil ramenem a povalil na zem, už se chystal k dalšímu úderu, když tu náhle mu s palčívou a štípavou bolestí něco vjelo do zad.

 

Royce se zatavil, zjistil, že mu něco teče po zádech, pravděpodobně jeho krev. Otočil se a popadla ho hrůza, protože před ním stála ona.

 

Nemohl tomu uvěřit, ale před ním se objevila Lucy Hornwood, jeho žena. Její modré oči ho topily ve svých oceánech hněvu, zlaté vlasy ji padaly dolů jako to nejjemnější zlato. V ruce třímala luk a na zádech jí visel toulec s šípy.

 

Rudý král v ten moment ani nedýchal. Vždyť jsem jí stáhl. Pamatoval si to, jako by to bylo včera, ale ve své úchylné zášti, později svého činu litoval, i když to nikomu nikdy neřekl.

 

Další šíp mu proklál jeho srdce, Royce se s bolestí zhroutil k zemi. Už je to tak dávno. Před ním se objevil jeho otec Robert a lord Walder, vyděl je, jak jsou oba šťastní. A pak uzřel i jí, krásného anděla v bílých šatech. „Beru si tohoto muže.“ Její sladký hlas mu zvučel v hlavě. Molhlo to být tak…zhruba před dvaceti lety. Tak je to tedy. Rudý král ležel na sněhové pokrývce, jeho krév se vpíjela do sněhu pod ním. Co jsem to…

 

 

ZAPALOVAČ   

 

Kapitán Derem Šelmozhouba, se plahočil sněhem, jak se snažil kutálet ten sud přeplněný zelenou břečekou před sebou. Nohy měl mokré, ale to mu nevadilo, horší byl, ten zatracený chlad.

 

Prostoducý Varel Frištenský pomáhal do sněhu zasazovat další sudy, které vykládali z vozů.

Rem Watt, ten který jim měl pomoct také, vtezkle před sebou tlačil dřevěný sud. Rudé vlasy měl zborcené potem a šlacha se svaly se mu je napínaly.

 

„U všech bohů, co je v těch sudech za svinstvo.“

 

„Divoký oheň.“ zakřičel na něj Derem

 

Remy se zatvářil nechápavě: „Kde jste to splašili?“

 

„Od nějakýho chlápka z dalekého východu,“ Derem si snažil rozpomenout, „jak on se to sakra jmenoval, tuším, že nějakej Tajdrlík nebo Torgoren,Targarygon nebo Targay, nevím jistě, bezvýznamná dračí famílie, ale šéf od nich nakoupil všechno, co tu teď vidíš.

 

„A co se stane, až to zapalíme?“ pídil se Varel

 

„Obrovský zelený plamen! Plameny jenž prý mají spálit všechno, kov, dřevo a maso prý při něm taje jako svíčka. Povíd se, vychčij se na divoký oheň s uhoří ti penis.“

 

„Au.“ ošil se při te zmínce Rem.

 

„Tak, to by snad bylo všechno, Frištenský, hoď mi tu lahev oleje.“ Varel mu ji hodil a Derek ji zachytil v letu, polil s ní sud, co měl před sebou, před tím ještě zavolal na Varela: „Frištěnský a prosím tebe, odvaž koně, díky.“ Varel kývl na to, že rozumí jeho příkazu a sundal si z krku uzdu.

 

Derem vytáhl ze svéh koženého vaku dva křemenáče a začal s nima křeste, nemusel dlouho, pyromancerský olej brzo chytil.

 

„Teď co?“ zeptal se Rem

 

„Teď zdrhejte, jako by vám v patách stál bílý chodec.“

 

 

KRVEVLK

 

Nepoměr sil zůstaval obrovský. Prává sláva leží za horizontem. Dvanáct tisíc jezdců se nezadržitelně blížila k nim, tisíci kavaleristů složených z horských klanů a žoldáků. Právě proto, že to bylo nemožné jsem to chtěl dokázat.

 

Táhle troubení se k ním blížilo, rezonovalo v Branových uších. Tohle je má cesta válečného umění.

 

Brzo se střetli obě armády, Boltonové se převalili přes ně jako, když se řeka rozlije z koryta. Umírali po stovkách, ale přes to bojovali.

 

Každý horal či žoldák se snažil vzít sebou do hrobu, alespoň tři seveřany. Brandon se prosekával svým mečem, jel dál.

 

Potom dal zbytku svých sil povel k ústupu, neměl v úmyslu se nechat zabít zbytečně. Objížděli kolem dokola Boltonů, kteří je jali pronásledovat. Hlavně zůstaňte tam, kd jste.

 

Spoustu jejich mužů, co spadli z koně, bojoval na svých vlastních nohách, žádný z nich neměl v úmyslu se vzdát nebo ustoupit. Všichni zabíjeli na vrcholu svých sil, každý věděl, že buď vše nebo nic.

 

Brandon Stark jednomu jezdci s havranem na rudém poli rozťal lebku skrz přilbu vedví. Sehnul se před letícím kopím a přesekl krk koni vedle něj. Udupal pod kopyty svého oře jednoho nepřítele, co s těžkou zbrojí spadl na zem.

 

Najednou si všiml, že se několika jeho jezdci se prosekával muž. Brandon nevěřil vlastním očím. Muž si prosekával cestu zbraní, kterou nemohl identifikovat. Ten meč není vidět.

 

Brandon zalitoval, že si sem nevzal Led, ale pak popohnal svého koně, zabil dalšího vojáka, co se ho pokusil propíchnout kopím, ale stál na zemi, Brandon mu uťal hlavu, a hodl dýk přímo mezi oči jezdci, co se k němu přibližoval zprava.

 

Jel vstřích velkému obrovi v těžké plátové zbroji na obrovském černém oři, jenž se prohýbal pod jeho vahou. Přilbici a brnění měl celé růžové a na sobě suknici s mužem staženým z kůže.

 

Brandon zařval bojový pokřik a vyřítil se proti němu plnou rychlosti. Muž v brění stočil svého koně stranou a uťal hlavu jedním řezem, Branově oři. Bran sám jen tak, tak stihl vytáhnout nohy ze třmenů a vyskočit s překulením na zemi.

 

Stále oběma rukama svíral svůj meč. Velký obr se znakem Boltonů otoči svého koně. A rozehnal se proti němu. Brandon nastavil svůj meč špičkou proti blížícímu se jezdci.

 

V tu chvíli se za jeho zády ozval ohlušující výbuch a celé prostranství naplnila oslnivá záře zeleného světla. Mlčenlivý muž odvrátil zrak a Brandon se znovu překulil a rozsekl koni nohy, Obr se sesunul na zem.

 

Po tom ovšem se zvedl. Brandon nyní v záři zeleného světla na kopci viděl, jak dlouhý je skleněný meč, jenž obr svíral a přesto ostřejší než jakákoliv čepel. Blížil se k němu, ale najednou se ozvalo hučení a země se začala třást.

 

Boltonovský válečník se otočil a zjistil, že z hory, kde před chvíli viděl zelené světlo se valila ohromná lavina sněhu. Brandon Stark vyrazil kupředu na obra, zatímco se díval vzad.

 

Brandon Stark se usmál, když se proti jeho obličeji mihla čepal v záři divoké ohně, odrazil ale jeho meč se roztříštil na tisíc kousků, odskočil od obra, ale tichý rytíř ho pronásledoval s mečem stále v rukou.

 

Bran se usmál. Ocelová masa napřáhla ruku a v ten moment je spolkla

bíla temnot způsobená lavinou, smetající vše, co jí přišl odo cesty.

 

 

RAMSAY

 

Utíkali, co nejrychleji mohli, aby se Hornwoodům vzdálili. Zatracení zrádci. Ramsay přisáhal, že toho jejich dědka stáhne z kůže, přežije-li tuhle honičku, čemuž nic nenasvědčovalo.

 

Stromy zůstavaly daleko za nimi a mnoho daleko před nimi, prakticky netušil, kterým směrem jdou, ale pramálo na tom záleželo, hlavně že jdou vpřed. Když se konečně dostlali ven z les, Ramsay se rozhlédl kolem

 

S osmitisícové pěchotní síly Royceho Boltona, zbyly v okolí možná tři stovky. Ramsay na něj zařval: „Pojďte, vracíme se domů.“

 

Všichni strnuli při zvuku seveřanských rohů, na obzoru se objevily ohromné dlouhé linie hlučících koní. Ramsay spatřil zeleného ještěra Reedů, ohnivého koně Ryswellů, zkřížené korunované sekery Dustinů a tři stromy na hnědém poli Tallhartů. A sekery Cerwynů.

 

Ramsay viděl, že on nemá koně a všichni ostatní také ne, hluboce polkl a řekl: „Tak teď už mu hoši není do zpěvu.“

Rytíř stojící vedle něho se na něj vděčna podíval: „Aspoň něco dobrého.“

 

 

                                     EDRIK

 

Edrik si oprášel prach z kolenou, Melony stále vedle něj. „Víš, tak jsem přemýšlela, není ti trapné, že ti pořád zachraňuji krk?“

 

Edrik se zvedl a nabídl ji rámě, ona ho přijala a těsně se na něj přilepila, její vlasy ho šimraly na tváři. „Vůbec ne, protože kdybych naopak já zachraňoval tebe, nebylo by to příšerný klišé?“

 

Dívka se chytla za bradu a pokývala uznale hlavou: „Na tom něco bude.“ Hornwoodovi muži je následovali lesem. Najednou se k nim začali připojit jezdci Reedů, Tallhartů, Dustinů a Ryswellů.

 

Vedle Edrik přicválal na zarslem chundeláči Jonos Reed se svým atypickým obličejem: „Výsosti.“ pozdravil

 

„Lorde Jonosi,“ všiml si, že má zbroj od krve, „vidím, že jste měli napilno.“

 

Jonos se usmál: „Pouze jeden zpěvak měl svou derniéru.“

 

Před nimi se otvírala plochá planina údolí Sněžného muže. Celé ho pokrývala obrovská hromada sněhu, která spadla z hory ležící nad ním. Proti nim právě šli muži s praporci rudých vlků a příslušnící severních horských klanů.

 

Vystoupali na vrchol sesuté hromady sněhu. Edrik tam uviděl osobu zhruba jeho věku, s velkým azurovým mečem v rukou, který zářil ve světle slunce zimy modrým plamenem.

 

Edrik k němu natáhl ruku. „Těší mne, já jsem Edrik Stark.“

 

Chlapec naproti němu pokývl hlavou, že rozumí, letmým pohledem zabloudil na Melonino poprsí a pak mu také podal ruku: „Těši mne, já jsem Karlon Stark.“

*****************

 

Z venku se ozýval zvuk tlukoucích kladiv a zvedajících kamenů. Edrik seděl na prastarém trůnu rodu Starků. Na hlavě měl velkou železnou korunu s vrcholy vytvarovanými do mečů. Jonos Reed stál pod ním a hlásl mu poslední novinky.

 

„Všichni vazalové Boltonů nám poslali havrana, v němž přísahají věrnost Zimohradu, rovněž tak učinili horské klany a všechny rody z Vlčího lesa, s výjimkou Blackwoodů, kteří uprchli na moře do exilu. Noční hlídce byl zvýšen na žádost lorda velitele počet mužů, tudíž už jsou opět v plné síle. Přestože, pro nás bude do budoucna velice nákladné udržovat tuhle organizaci, nejrozumnější by možná bylo hlídku zrušit a rozšířit vaše državy za Zeď, ale tuhle otázku bych nechal na později. Co se týče Hrůzova, zůstává v opozici, přestože si myslím, že již brzo se i téhle pevnosti zmocníme. Mimochodem mám vás pozdravovat od vašeho pana zetě, že prý doufá, že si užívate plody své mladé králvony.“

 

Melony sedící vedle něj se ušklíbla, na sobě měla krásné šedivé šaty, s bílými pruhy, na hlavě ji též seděla menší železná koruna. Edrik ji nechal postavit prozatím dřevěné ebenové polstrované křeslo, vedle jeho trůnu, i když kameníci tajně pracovali na mramorovém trůnu k jejímu osmnáctému dni jména.

 

„Děkuju ti za všechny informace Jonosi můžeš jít, pošli sem dalšího.“ Jonos se uctivě uklonil.

 

Jako další do trunního sálu vsotupil Karlon Stark, nesoucí v rukou obrovskou pochvu, jakéhosi velkého meče, poklekl před Edrikem: „Tvoje Výsosti.“

 

„Povstaň Karlone, neboť za tvé služby, bych já měl kleknout před tebou.“ odvětil král Edrik. Karlon se zvedl.

 

„Za služby a z respektu k tvém statečnému otci, jenž za cenu svého života bránil čest našeho rodu a svobodu všech Seveřanů, ti já král Sever, Edrik z rodu Starků, první svého jméno, dávám do tvého vlastnictví na trvalo a všem tvým potomkům na věčné časy Zelenou baštu se všemi jejími pozemky, která nechť se od této chvíle, až do konce věků jmenuje s požehnáním bohů Karlonova bašta.“

 

Karlon hluboce uklonil svému králi: „Můj pane, obdaroval si mne vynikajícím darem, proto i já musím nabídnout dar přinejmenším stejně výjimečným. Karlon vzal pochvu a vytáhl z ní oběma rukama meč, který zářil modrým světlem. Pohleď Led, ukutý ve výhních hořící Valyrie, dračím ohněm. Kéž ho tví potomci používají k hajení spravedlnosti, stejně jako to dělal můj otec. Podal mu ho a Edrik si prohlížel se zaujetím ocel.“

 

„Děkuji ti, Karlone, příteli, na Zimohradu budeš vždy vítan.“

 

„A ty budeš vítaný v Karlonově Baště, výsosti.“ Karlon Stark se uklonil a odpochodoval z místnosti.

 

Edrik zastrčil Led zpátky do pochvy, pak si zamyšleným výrazem sedl a zeptal se Melony: „Všilma sis tak, jak ti furt čuměl na prsa?“

 

Melony se zatvářila zaraženě: „Jo, zřejmě je to docel úchyl,“ potom se spikleneckým pohledem zaměřila na Edrika, „Co pak, snad nežařlíš?“

 

Edrik odložil meč stranou: „Znervózňuje mne to, přece jen kluk od svobodného společenstva, celý život bojoval, máte mnoho společného…“

 

Melony si povzdechla: „Až příliš, já a on jsme si až moc podobní, takže bych ho zřejmě dřív nebo později musela zabít.“

 

Potom si sedla na Edrikův klín a vášnivě ho políbila. Ten, ačkoliv oba byli v trunním sále a on zrovna seděl na stolci svých stolců, neměl nejmenších námitek.

 

 

KARLON

 

Svobodné společenstvo Krvaví vlci oficiálně ukončili činnost, většina mužů teď na nádvoří Zimohradu sedlala koně, aby doprovodili svého nového pána do jeho nového domova.

 

A tam se usadili a žili již poklidný život. Každému se stýskalo po starých dobrých časech, ale nějak všichni věděli, že bez Brandona Stark, by už to nebylo to právé ořechové.

 

Karlon se vyhoupl do sedla, rozhlédl se kolem sebe, viděl jak spostu práce dalo Zimohrad zpátky do původní podoby, takže již vypadal jako před vypálením

Pozoroval, jak Frištenský spolu s Deremem vytahují nahoru další kládu.

 

Vedle něho přijel na svém oři Kenneth: „Rozkazi pane?“

 

Karlon se naposled rozlédl kolem a pak vzhlédl k obloze. Slunce jasně zářilo na zimní obloze, ozařovála sníh pod ním a ten pak vypadal jako hromada bílých diamantů. Slunce zimy pomyslel si Karlon Stark. Je zajímavé, že se tak odlišné věci, dokáží spojit v tak nádherný celek. Líbí se mi to.

 

„Jedem na můj hrad.“

 

 

     EPILOG

 

Melanta se bezcílně procházela po Hrůzově. Je mrtvý. Věděla to, dřív než jí tu zprávu oznámili. Ramsay Bolton nebyl dokonalý, občas jí přišel hrozně vystrašený, i když ji nikdy úplně nebylo jasné z čeho, ale přesto vždycky se k ní snažil chovat jako opravdový princ z písní.

 

Hleděla z okna své komnaty na zelené hluboké hvozdy. Brzo to tady také ukončí. Starkové vyhráli válku, tudíž i Hrůzov bude muset brzo kapitulovat, když ho po bitvě na Sněhovém poli opustili všichni spojenci a přátelé.

 

Její otec zmizel s celou rodinou někam na jih. Pro ni se už nevrátil Melanta nevěděla, jestli má brečet nebo se smát. Brečet nad vším, co ztratila nebo se smát té ironii, že její hrdy otec byl nucen odejít do exilu.

 

Ve svém nafouklém břiše ucítila kopnutí. Možná bych měla taky odjet na jih. Nedělala si iluze, že pokud král Edrik Hrůzovem odmění některého ze svých vazalů, bude mít nový pán pramálý zájem, aby se narodilo dítě, které by si mohlo nárokovat jeho hrad a pozemky.

 

Dál bloumala po chodbách a vzpomínala na své bratry a matku, které už nikdy neuvidí a vzpomínala také na Ramsayho a jeho legrační písně, které ji uměly tak rozesmát.

 

Když se trochu napial vína a dojedla večeři ulehla na svoje lože, ležela a přemýšlel, kam na jih by se měla dát.

 

Slýchavala písně o velké zeléna zemi, kde vládnou hrdí Zahradníci a jsou tam krásné panny a stateční rytíři. Nebo by mohla jít na východ, kde leželo veliké dračí království. Možná by bylo nádherné vidět než zemřu draka.      

 

Dveře její komnaty vyletěly z pantů. Melantha se vřískotem vylítla z postele. Ve dveřích stál její švagr Roose Bolton. Ten, když jí uviděl jen v noční košili, tak se usmál nebo spíš předvedl něco, jako úsměv, co spíše vypadalo, jako děsivý úšklebek nějakého zvířate.

 

Začala křičet, ale Roose se na ni vrhl, roztrhl ji košili a nasílím si ji vzal. Netušila, jak dlouho to trvalo a tvrdými bolestivými přírazy jí tlačil na postel, zatímco se na ní stále uspokojoval.

 

Snažila se kopat,vzpírat se, vykroutit semu ale on jí jednou rukou sevřel ruce za zády ruce a druhou jí udeřil do temené tak, že málem omdlela.

 

Vzlykala tak moc, že rudé slzy namočily prostěradlo pod ní, jak z ní tryskaly.

 

Po chvíli už to Roose přestalo bavi.t a přitáhl si ji blíž. Vrazil jí ocelovou pěst do úst, nadělal jí třísky ze zubů a potom vecpal železné prsty do jejích očí. Cítíla se, jako by jí někdo, zapálil oční důlky, řvala neboť ta bolest byla ukrutná, Rosseovi prsty pronikaly hlouběji do jejíc očních důlků, cítila jak rosolovitá hmota, co dřív byli její oči teče ven. Potom ji Roose popadl za vlasy a nemilosrdně jí začal mlátit hlavou o kamennou stěnu. To si vážně myslíš, že bych tě dal někomu o kom bych si myslel, že by ti mohl ublížit?