Povídka č. 5 (10. kolo)

Vlčí duše

 

Mé jméno je Benjen Stark a jsem mužem Noční hlídky.

Světlo bylo všude kolem. Objímalo titěrnou černou postavu uprostřed bílé nicoty, balilo ji do ledu a chladu. Benjenovi nikdy nebyla taková zima jako dnes. Snad možná… včera? Předevčírem? Ztrácel přehled o čase. Pořád jen padal sníh.

Mé jméno je Benjen Stark.

Jak dlouho už se vůbec vláčel severní pustinou? Byl za Zdí už mnohokrát, ale nikdy ne tak dlouho. Kde skončili ostatní? Nepamatoval se. Nebe bylo šedé jako ocel a hvězdy vycházely málokdy, a jen podle těchto záblesků vědomí určoval směr, kterým jít. Na Jih, zpátky ke Zdi. Meč měl přivázaný k zádům, aby mu nepřekážel, a když ho třímal v ruce před domnělým střetem s nepřítelem, ruka mu padala a těžkla. Benjena opouštěly síly pomalu, a každým okamžikem mohly odejít docela.

Toho osudného dne jich vyjelo z Černého hradu jen pár, a to kvůli tak zdánlivě jednoduchému úkolu – najít sera Waymara Royce, tupě arogantního mladíčka, kterého si Benjen nikdy neoblíbil. Bylo mu záhadou, jak se jeho společníku podařilo překonat Zeď a dostat se přes Dar až do obydlených krajin severu. Ned ho musel popravit.

Ned… měl jsem dávat pozor… Jon.

Ten zběhlý průzkumník byl prý blázen. Nezešílel již i samotný Benjen?

Nohy měl těžké jako z olova, se sýpotem a setrvávající bolestí je zvedal při každém kroku. Přesto šel dál. Krev na jeho šatech zmrzla v černý škraloup.

Všechno se to událo až příliš rychle. Tábořili asi pět dní jízdy od Zdi, všude panovalo mrtvolné ticho a běloba jako vždy. Rozdělili se na tři skupiny – Benjen v čele jedné z nich vyrazil do lesa hledat stopy po černých bratrech. Kolem poledne nad korunami stromů zazněl roh v úpěnlivém volání o pomoc, když se však on vrátil, bylo pozdě. Ti z tábora byli do jednoho mrtví… alespoň to si myslel. Až když se všichni průzkumníci shromáždili, zjistili, že jedno tělo zmizelo.

Byl to jen začátek něčeho, co by ještě nedávno Benjen považoval za zlý sen.

Nakonec zbyl jen on. Zraněný, hladový a vyčerpaný. Když ještě měl koně, ubíral se k východu… ale to ubohé zvíře pošlo už před několika dny. I ty se mu ale slévaly dohromady.

Zbytek jeho družiny byl zabit. Narazili na skupinu Divokých, která utíkala směrem k jihu a došlo ke střetu. Ostatní vrány zemřely, ale jemu takové milosrdenství nebylo přáno.

Hlavou mu vířily myšlenky.

Jiní? To není možné… Mrtví přeci nemohli chodit po tomto světě. Ale uvězněn daleko za Zdí se i Benjen cítil, jako by jej už dávno opustil. Ještě další krok. A další. Něco zakřupalo, Stark zaúpěl a klesl k zemi. Cítil teplý sníh na své tváři. Byla to pravda, že mráz má k horku blízko. Za chvíli už bude jen teplo a nic jiného. Možná za to mohla krev severu, ale on se nehodlal vzdát. Zarputile se držel stébla naděje na přežití, i když… To stéblo bylo směšně krátké.

S námahou se přetočil na záda a třesoucími se prsty v rukavici rozhrnul rozťatou látku u třísla. I kdyby jej nevázala přísaha Noční hlídce, pravděpodobně by už nikdy syna nezplodil. Do rány se zarývaly porušené kroužky železné košile. Ben zasyčel, když se do rány zakousl mráz. Led byl skutečně tou nejostřejší čepelí – ale led patřící zimě, ne Led opečovávaný jeho předky na Zimohradu. Krev byla černá a uhnívající maso mrzlo. Jako by se díval na mrtvolu.

Jak dlouho bude trvat, a nebude se moci dívat vůbec?

Ať se před Jonem Sněhem snažil tvářit jakkoli, Benjen teď skutečně myslel na něj a svou rodinu – pravou rodinu, a ne černé bratry. Dlouhá léta si to nepřipouštěl, ale krev nebyla voda. Mohl sedět v prameny prohřívaných zimohradských síních a sledovat svého syna, jak vyrůstá. Jistě by byl starý jako Sansa, možná Arya. Možná, že kdyby válka dopadla jinak, kdyby se Lyanna vrátila…

Běloba ukolébala Benjena ke spánku. Ležel, ránu vystavenou bledému slunci severu, a umíral. Teď už opravdu, cítil to. Nikdo si nepamatuje, jak život začal, ale s jistotou pozná, když končí.

Mé jméno je Benjen Stark a jsem mužem Noční hlídky.

Jsem Stark.

Byl silný, ale co je silné, vyčerpá se. Zavřel oči…

Sníh zakřupal a svrchní prašan rozehnal závan větru. Zlovlk se kradl k Benjenovi tiše, jako duch. Protože jím byl.

 

Páchl. Cítil ho na míle daleko. Jeho stopa byla jasná. Smrt, slabá kořist, krev. Člověk. A Jon. Byl z něj cítit Jon, a on samotný. Poznal ho. Přiběhl k němu. Vypadal mrtvý, ale nebyl. Cítil to. Něco ho táhlo pořád blíž. To stejné, co přitáhlo lordy severu k jeho sestrám a bratrům a Jona k němu. Osud.

 

Benjena něco donutilo otevřít oči. Tlak někde za očima. Byl zmrzlý na kost, pálily ho svaly a věděl, že už nevstane. Nebe bylo temné a nahoře zářil malý měsíc v úplňku. Stříbro v černi. Kolem černého bratra však byla nekonečná běl a…

Rudá v ní. Dva červené body nedaleko od něj.

Duchu? pomyslel si Benjen, když to spatřil. Zrak se mu začínal rozostřovat, ale cítil. Čas se zpomalil, zrychlil, ubíhal rychle vpřed a stál. Barvy kolem se slévaly a vířily v nejasných obrazcích. Jeho prsty se pohnuly. Zlovlk přišel blíž a sklonil se k němu. Horký jazyk se přilepil na omrzlou ránu, ze které začala vytékat čerstvá krev. Duch ji olízl, téměř láskyplně, a pokračoval. Měsíc zářil ostřeji a sněžilo hustěji.

Mezitím, co vítr čechral rudými listy nedalekého čarostromu, Duch serval z Benjena oblečení. Cosi ho vedlo dál. Opřel své těžké tlapy o Starkovu hruď a olízl si čumák.

Pohledy černých a rudých očí se setkaly v objetí osudu.

A potom se Duch zakousl.

 

>>><<< 

 

Ráno se vkradlo do severské pustiny nepozorovaně a nepovšimnutě. Uprostřed nekonečného lesa poryvy větru ulevovaly tuhým červeným listům od tíhy sněhu. Čarostrom vdechoval jitřní vzduch zhluboka a nerozeznatelná tvář sevřená ve věčné grimase hrůzy shlížela dolů na mýtinu. Uprostřed na pokrývce sněhu leželo tělo. Jeho pozůstatek. Černé cáry látky se zkroucené válely kolem. Tvář mrtvoly byla k nerozeznání, a při pohledu níž by zatuhla krev v žilách i řezníkovi. Břicho bylo rozpárané, od třísel až ke krku zela k nebi ohavná černá díra.

Dnes v noci tu tančily bohové.

Benjen Stark totiž nebyl mrtvý. Probudil se o kus dál v šeru lesa.

 

A nikdy se necítil tak silný. Jeho nohy byly lehké, necítil žádnou bolest. Zrak měl v pořádku, ale když otevřel oči, viděl pořád tu samou bílou pustinu. Něco ale bylo jinak. Jeho nos zavalila stovka a tisíce pachů, a on netušil, kde se tam vzaly. Když se chtěl posadit, něco bylo špatně. Neměl nohy… neměl ruce… měl čtyři stejné končetiny. V hlavě se mu ozval hlas. Nebyla to slova, byly to pocity, pokyny, vábení vyšší moci než byl on.

Jeho jméno možná bylo Benjen Stark, ale nebyl mužem Noční hlídky. Nebyl totiž mužem. Byl jenom Duch, hostem v jeho mysli… Která splynula v jedno s jeho. Jedno tělo, jedna duše.

 

Obřadní slova získala v tom okamžiku nový smysl. Zlovlk se zvedl se země a vyrazil na jih.

 

>>><<<

 

Benjen to nechápal. Duch to nechápal. Ale oba věděli, že musí na jih. Museli najít Jona Sněha. Měli dost času na přemýšlení o tom, co se stalo. Mezi Divokými žili měniči, lidé spojeni se zvířaty, ale o to tu nešlo. To On, Jon, byl měnič. Nevěděli, odkud to ví, ale věděli to, že Bran je jím také. Benjen slyšel Duchovy bratry a sestru. Své bratry a sestru. Vzadu v hlavě, někde, kam jeho vědomí nedosáhlo, to bylo.

Ned byl mrtvý. Duch mu to pověděl. Černý hrad byl opuštěný, Noční hlídka v troskách. Mance Nájezdník táhl se svou armádou na jih pokořit Zeď a vytáhnout do krajin severu a celého Západozemí. Jon byl u Divokých, protože musel, a spolu s nimi přelézal obrovskou ledovou hranici mezi Sedmi královstvími a severní pustinou. Co z toho, že porušil nějakou přísahu? Museli ho najít. Benjen věděl, že to je teď jeho úkol – chránit svého synovce. Napínal svaly a letěl vpřed. Byl zlovlk, ničeho tady se nemusel bát. Ničeho, co znal.

Běžel dny. Možná týdny. Nevěděl, kde na to on nebo Duch vzali sílu, ale běželi. S neustálým dup, buch buch buch tryskem překonávali sněhové valy a ledové říčky s větrem osudu v zádech. A pak to bylo před nimi. Pohled, který jim oběma byl tak důvěrně známý. Zeď, lesknoucí se na slunci zářivěji než diamanty. Dnes neplakala. Měla být prolita krev.

Benjen se musel rozhodnout, jestli se vrátí. On anebo Duch, protože oba se vrátit nemohli. Dost daleko od armády Divokých si našel klidný kout. Věděl, že musí spěchat, ale nerozhodnost ho sžírala celou cestu.

Proměnil se.

Duchova bělostná srst se roztrhla a objevila se holá kůže. Lidská záda pokrytá krví. Byla to agónie. Benjen se stulil do klubíčka, nahý jako když poprvé přišel na svět, se zarudlou kůží a slepenými vlasy. Bylo ticho, ačkoli měl chuť řvát a ječet, dát průchod bolesti. Nemohl, stejně jako Duch nemohl štěkat a výt.

Benjen Stark byl němý.

 

Vrátil se do Černého hradu, ale jinak, než kdy dřív. Vrátil se jako Duch, který je vedl, ale Benjen sám věděl, co dělat. Museli ochránit Jona. Drželi se mu v patách, připraveni pro něj zabíjet. Vyrvat srdce z hrudí těm, kteří by proti krvi Eddarda Starka pozvedli čepel nebo hlas.

Byl to osud. Oba zemřeli proto, aby jej ochránili. Nesmělo to vyjít nazmar.