ZROZENA POD SLUNCEM
- Dítě slunce
Narodila se uprostřed dlouhého léta, v době, kdy pole podél cest byla plná slunečnic, nastavujících své květy žhnoucímu slunci a všechny hradní sýpky byly plné až po okraj. Bylo to období blahobytu a hojnosti. Jako by okolnosti narození předvídaly lidský život, její dětství i dospívání bylo také ozářeno sluncem a naplněno štěstím. Ve skutečnosti byl celý její život až na jeden jediný mráček slunečný, ale o tom až později….
Doba jejího narození zanechala jasný podpis i na jejím vzhledu. Její vlasy měly barvu zralé pšenice a její oči se vybarvily do odstínu sametového mechu v hlubokých lesích. Její otec byl mladším synem pána hradu a kromě ní měl ještě osm dětí. Všechny své děti samozřejmě miloval, ale když viděl její zářivý úsměv, se kterým běhá po zahradách okolo hradu a dlouhé vlasy, vlající ve větru, v srdci se mu vždy rozhostilo teplo a mimoděk se začal také usmívat. I když to před ostatními jim příběhy dávných časů. Rozesadily se kolem něj a s doširoka otevřenýma očima naslouchaly příběhům o dracích, dávných králích či dětech lesa. Poslouchaly příběhy o hrdinství a prohrách, příběhy o lásce a zradě.
Někdy je chodil otec v noci uspávat. Každého pohladil po vlasech a popřál mu sladké sny. Všem dětem se už klížily zraky, ale když přišel k její posteli, pravidelně měla široce otevřené oči, tak jako když naslouchala jeho příběhům, a ke spánku měla daleko.
„Pročpak ještě nespíš, sluníčko?“ ptával se jí.
„Přemýšlím o tom příběhu, co jsi nám dnes vyprávěl, tatínku…“ odpovídala mu většinou. „Tatínku?“ zvídavě na něj upřela své velké zelené oči. „Myslíš, že mě také bude někdy někdo milovat, tak jako tu lady v tvém příběhu?“
„Ale co tě nemá, ty hlupáčku. Jistěže ano a ještě víc,“ cvrnkl ji lehce do nosíku. „A teď už zavři oči a jdi spát,“ pohladil ji po vlasech.
„Slibuješ?“ zašeptala už se zavřenýma očima.
„Slibuju…“
- Dítě soumraku
Narodil se v noci. Byla to tak dusná noc, že se stěží dalo dýchat. Měsíc neodbytně nahlížel do domu jeho rodičů a vzduch byl těžký, suchý a skoro nehybný. Narodil se jako poslední ze šesti dětí. Poslední a neočekávané. Celou dobu, co jej matka nosila pod srdcem, měla zlé předtuchy. Věděla, že den, kdy se narodí, bude zároveň jejím posledním dnem. Jeho otec jí to nevěřil, ale jak se o pár týdnů později přesvědčil, její tušení bylo bohužel správné a jemu zůstalo na krku šest dětí. Byl z menšího, ale starého rodu, avšak jejich dny slávy byly dávno zaváty pískem času. Nyní si zachovali jen menší dům ve městě a služebnictvo sestávalo pouze z kuchaře a jedné služebné. Později se jeho otec oženil s vdovou, které měla něco málo našetřeno, ale bylo jí proti srsti živit šest jeho dětí, obzvlášť, když si přivedla do domu své tři vlastní prvního manželství.
„Při tomto počtu tady brzy pomřeme hladem,“ bědovala často.
Časem se jí podařilo provdat jeho starší sestry a svou nejstarší dceru, ale i tak jich v domě zůstávalo příliš mnoho. Občas zachytil zkoumavý pohled, kterým ho sledovala, jako by se mu snažila nahlédnout až do duše. S oblibou o něm prohlašovala, že je budižkničemu. Nebyla to však pravda. Nebyl sice tak mrštný a obratný s mečem, jako jeho starší bratři a neměl ani tak vybrané způsoby a neuměl tančit módní tance jako synové macechy, ale zato byl pracovitý a poslušný. Moc toho nenamluvil, ale uměl velmi dobře poslouchat, a to zřejmě vadilo jeho maceše nejvíc. Byla si vědoma jeho vnímavosti a nedokázala odhalit, co se za jeho klidným pohledem skrývá. Postupem času se mezi nimi vybudovalo tiché, ale o to silnější nepřátelství, kterého si byli oba palčivě vědomi, aniž by si to kdy řekli.
- Slunečnice
Její otec měl několik sourozenců, takže děvče mělo spoustu bratranců a sestřenic, se kterými si často ona a její sourozenci hrávali na chodbách a zahradách hradu. Její nejoblíbenější hrou byla hra na schovávanou, protože v ní vyhrávala ze všech nejčastěji. Dokázala nalézt skrýše, které nikomu jinému ani nepřišly na mysl a často kolem ní hledač procházel, aniž by tušil, že je jen kousek od ní. Tiše se v té chvíli usmívala, pyšná na své umění.
Jednou když kolem ní hledač opět bez zájmu prošel a vzdálil se jí, opustila svou skrýš a vydala se do zahrad hledat novou. Prošla kolem jezírka a prodrala se růžovými keři. Minula velký záhon slunečnic, který nechal otec vysadit na její počest, nebo to alespoň tvrdíval. Vyprávěl jí, jak se těsně před jejím narozením vydal na lov a při pronásledování velkého jelena zabloudil. Dostal se až k obrovskému poli plném slunečnic. Byla to nádhera. Jedna žlutá hlavička otáčející se ke slunci vedle druhé… Tam jej zastihl posel, vyslaný z hradu se zprávou, že jeho žena ulehla na porodní lože. Cestou k hradu měl před očima stále ten lán nádherných slunečnic. Občas jí říkával „ty moje malá slunečnice“, „slunečnice uličnice, ty ses narodila ze slunce“. Jen se tomu smávala, ale pravdou bylo, že slunce milovala a slunce milovalo ji. Nikdy se nespálila a milovala, když mohla svou tvář vystavit slunečním paprskům. Matka jí často zaháněla do stínu.
„Budeš hnědá, jako dcera nějakého sedláka! To se nesluší na urozenou dámu!“ hubovala ji.
„Nech ji, vždyť víš, ze slunečnice se otáčí za sluncem,“ uklidňoval ji s úsměvem otec.
Když bylo občas zamračeno a slunce bylo po celý den ukryto za mraky, cítila se slabá a srdce se jí svíralo. Často v takových dnech jen malátně polehávala a oknem pozorovala, zda náhodou slunce neprorazí mraky. Dnes však byl nádherný a jasný den a na nebi nebylo jediného mráčku. V takových dnech měla energie na rozdávání.
Po chvíli chůze se dostala ke staré lípě, nejstaršímu stromu v jejich zahradě. Její oblíbené místo, kde si tak ráda čítávala, bylo však obsazeno. Seděl zde tiše jeden z jejích starších bratranců.
„Proč si s námi nehraješ na schovávanou?“ zeptalo se ho zvědavě děvče, zatímco se snažilo dohlédnout až na knihy, které schovával v klíně. Byly plné čísel, nikdy takové knihy předtím neviděla.
„Mám důležitější věci na práci, než jsou dětské hry,“ odpověděl s vážným výrazem.
Byl o pár let starší než ona a ten vážný výraz měl snad od narození. Měl stejně jako ona světlé vlasy a zelené oči, ale tím veškerá podobnost končila. Jeho vlasy měl barvu podobnou spíš zlatu než pšenici a barva jeho očí byla mnohem světlejší než barva jejích očí. Děvče se nenechalo odbýt a sedlo si vedle něj a zvědavě pokukovalo po jeho knihách.
„Co to čteš?“
„To bys nepochopila, to jsou účetní knihy…“
„A ty to chápeš?“ tázala se s nevinným úsměvem, když si všimla vrásky mezi jeho obočím, které se mu samým přemýšlením vytvořila.
„No jistě!“ překvapeně na ni pohlédl, nechápaje, kde vzala drzost o něm pochybovat. „Akorát tady mi to pořád nějak nevychází…“ zamumlal si pro sebe.
„Ukaž,“ naklonila se ještě blíž k němu a opřela se mu o rameno. Jeho tělo trochu ztuhlo. Asi nepřichází moc do styku s děvčaty, pomyslela si pobaveně.
„Tady!“ zabodla prst na listu. „Tady je to špatně sečteno.“
Překvapeně se po ní otočil. V jeho pohledu bylo znát zmatení a obdiv. Znovu se podíval do knihy.
„Máš pravdu…“ kroutil hlavou. „Jak to, že jsem na to nepřišel…“
„Umím dobře a rychle počítat,“ pokrčila s úsměvem rameny.
„Jen dobře?“ Přímo výborně! Já nad tím sedím celé poledne…“ usmál se na ni.
To bylo snad poprvé, co ho viděla se usmát… Líbilo se jí to. Jeho obličej ztratil na tvrdosti a dostal příjemný a chlapecký výraz. I jeho pohled se najednou zdál jiným. Prohlížel si ji, jako by ji nikdy předtím neviděl.
„Co je?“ nedalo jí to. Trochu ji ten pohled znervózňoval.
„Nic,“ usmál se znovu.
Pozvedla tázavě obočí, protože jeho odpovědi nevěřila, ale pak společně vybuchli jako na znamení smíchy. Domluvili se, že se zítra zase sejdou nad účetními knihami a ona mu pomůže s jejich procházením. Ona uměla rychle a dobře počítat a on znal spoustu zajímavých věcí nejen o účetnictví. Rád jí vyprávěl o všem, co znal a ona bedlivě poslouchala. Po pár týdne se jí o něm začalo zdát. Nejprve z toho byla trochu zmatená, ale po pár dnech už věděla, co má dělat.
Otce zastihla v soláru.
„Tatínku, můžu si na chvíli přisednout?“ váhavě předstoupila před otce.
„Jistě, holčičko,“ unaveně se usmál. „Pojď, posaď se vedle mě.
Podívala se znovu do tváře svého otce, rychlost, s jakou stárl, ji znepokojovala. Vlasy měl prokvetlé šedinami a vrásek na jeho tváři přibývalo.
„Jsi unavený? Kdyžtak můžu přijít později…“
„Ale ne, jen se posaď vedle mě a hned mi bude líp,“ pohladil ji po předloktí.
„Tatínku, pomatuješ si, na co jsem se tě vždycky ptávávala, když ji nás chodil uspávat?“
„Na to, jestli draci koušou,“ zasmál se z plna hrdla.
„To jsem zrovna nemyslela…“ usmála se jeho vzpomínce.
„Pomatuješ si, že jsi mi sliboval, že si můžu vybrat manžela?“
Otec překvapeně zvedl obočí a promnul si šedivějící vous.
„To jsi mě překvapila… No samozřejmě, že si to pomatuju. Chceš říct, že už sis vybrala?“
„Ano, vybrala.“
„A jsi si jistá? Vždyť jsi pořád ještě dítě, moje malá slunečnice,“ pohladil ji po tváři.
„Tatínku, brzy oslavím čtrnáctý den jména…“
„Hmm…“ zachmuřil se. „A kdo je tedy tím šťastným?“
„Tywin, tatínku,“ řekla pevným hlasem.
„Tywin?! Náš Tywin?“ vykulil šokovaně oči. „A jsi si opravdu jistá? Nebyla bys šťastnější s někým víc… řekněme veselejším?“
„Ne, tatínku. Chci jen Tywina, nikoho jiného. A budeme spolu moc šťastní, uvidíš.“
„No když je to tak… Slib je slib. A když si jsi tak jistá… Nebudu vám tedy bránit,“ smutně pokrčil rameny.
„Tatínku, děkuju!“ vrhla se mu kolem krku, takže už nemohla postřehnout, jak mu zvhly oči.
„Věřím, že se nemýlíš, moje malá slunečnice,“ zašeptal jí do vlasů.
Slunečnice, tak jí říkával, i když se jmenovala Joanna.
- Setkání
Chlapcovo žití zatím dál bezútěšně ubíhalo. Vyrostl ve středně vysokého mladíka s tmavými vlasy a světlýma očima. Oči, ty zdědil po své matce a byly také důvodem, proč jeho otec nenechal macechu, aby ho vyštípala z domu. Macecha byla prohnaná. Nechtěla ho vyhnat do světa jen s ranečkem oblečení, naopak se mu snažila nabízet různé možnosti, kde by mohl sloužit jako panoš. Ale otec o tom nechtěl slyšet. Zařekl se, že příslušník jeho rodu, který je starý a vážený půjde jen do Králova přístaviště a nikam jinam. Z části to bylo opravdu kvůli pýše, ale z části také předpokládal, že jeho nová žena nemá styky na tak vysokých místech. Byla to pravda, macecha opravdu neznala nikoho tak významného, aby se zaručil za chlapce a mohli jej poslat do Králova přístaviště.
„Ach Tome, co my s tebou budeme dělat?“ říkala mu starostlivým hlasem, chlapec však vnímal jen její pichlavý pohled a věděl, že to otcova žena jen tak nevzdá…
V den Tomova čtrnáctého dne jména byla celá jeho rodina pozvána na zásnubní hostinu v Casterlyho skále. Tom nikdy neviděl tak obrovský hrad a množství jídla a pití nachystaného na stole mu vyrazilo dech. Byla to hostina na počest zásnub syna lorda Tyta Lannistera a dcery jeho bratra Jasona. Tom a jeho rodina však seděli tak daleko od hlavního stolu, že přes davy od předních stolů snoubence sotva mohli pořádně zahlédnout. Seděli mezi menšími rody a Toma usadili vedle stařičké lady Stokeworth, už od pohledu velmi zvláštní ženy.
„Tome, neposlouchej, co ta harpyje říká,“ varoval ho hned na začátku hostiny otec, „tvrdí, že vidí budoucnost, ale spíš vidí až moc často dno číše“.
A opravdu, stařičká žena pila s velkým gustem. Sotva dopila jednu číši, nechala si nalít další až po okraj. Tom se na ni raději moc nedíval, aby neupoutal její pozornost. Přesto si ho však stařena po nějaké době všimla. Upřela na něj svůj skelný zrak a zamyšleně si ho prohlížela. Chlapec se snažil dělat, že si toho nevšiml, avšak žena se k němu naklonila tak blízko, že cítil vinný opar jejího dechu.
„Chlapče, tady tě nečeká nic dobrého…“ zaskřehotala mu do ucha žena.
Tom se snažil stále předstírat, že neslyší, ale stařena se naklonila ještě víc a dál si vedla svou…
„ Běž domů, chlapče, než bude pozdě…“ zaťala mu do předloktí své kostnaté prsty, tolik podobné ptačím pařátům. „Tady žije tvá zhouba. Odejdi, dokud je čas! Jinak tě nečeká nic jiného než smrt!“
To už Tomovi stačilo. Vyskočil z lavice a nechal ženu za sebou i s celou hodovní síní. Cítil, jak se mu zvedá žaludek a po zádech mu stéká studený pot. Vběhl do zahrad kolem hradu a běžel, dokud neunikl ruchu hostiny. Až pak klesl na chladnou zem a opřel se zády o nejbližší strom. Možná té stařeně zaplatila macecha, napadlo ho. Třeba je to další ze způsobů, jak mě dostat z domu…
„Co tu děláš?“ ozval se za ním najednou dívčí hlas.
Tom leknutím vyskočil, ale když uviděl drobné, světlovlasé děvče, hned se trochu uklidnil.
„Jen jsem se procházel po zahradách, to přece není zakázáno…“
„Není, ale tohle je můj strom,“ ukázala prstíkem na kmen, o který byl Tom opřen.
Pak se však usmála, mírně naklonila hlavu na stranu a bohatá zlatavá hříva vlasů se jí svezla po rameni.
„No a co tady vlastně děláš?“ zvědavě na něj upřela zrak.
Tom na ni dál jen mlčky zíral. Neměl žádné přátele a s děvčaty se kromě svých sester nestýkal a už vůbec s nimi nemluvil. A tohle bylo to nejkrásnější děvče, co kdy potkal…
„Ty jsi oněměl?“ dobírala si ho a v kočičích očích se blýsklo.
„Ne…“ vyblekotal ze sebe. „Já… udělalo se mi špatně, tak jsem šel na vzduch…“
„Musíš pít méně vína, nebo ho občas proložit číší čisté vody,“ zvonivě se zasmála.
„Já nejsem…“ chtěl se chabě bránit Tom. „A co tady vlastně děláš ty?“ provedl protiútok.
„Vždyť jsem ti říkala, tohle je můj strom. A chtěla jsem si užít trochu klidu. Dnes slavím čtrnáctý den jména,“ zamyšleně se zadívala na hvězdy.
„Vážně?! Já mám také dnes čtrnáctý den jména! To je náhoda… A proč tak hloupě naplánovali tu zásnubní hostinu tvé sestry? Nebo snad sestřenice? Zrovna na tvůj den jména…“ zajímal se Tom.
Děvče se však místo odpovědi jen usmálo a oprášilo si šaty.
„Musím se vrátit, za chvíli by mě začali hledat… Půjčuju ti svůj strom, užij si ho, jak je libo,“ mrkla na něj a než se nadál, zmizela v tmavých keřích.
Tom jen zmateně koukal, chtěl za ní běžet, chtěl ji znovu vidět, ale neznal to tady a netušil, kudy přesně se vydala. Místo toho jen vzdychl a opřel hlavu o kmen stromu. Byla krásná a jasná noc, hvězdy nad jeho hlavou zářily jako drahé kamení. Tom se cítil zvláštně…
Když se vrátil na hostinu, macecha ho uvítala zářivým úsměvem.
„Sedni si, Tome, chlapče náš,“ zašvitořila sladce. „Mám pro tebe skvělou zprávu!“
Tom se podíval na svého otce, který mu na oplátku poslal strnulý a smutný úsměv.
„Pojedeš do Králova přístaviště! Lord Tytos se za tebe u dvora přimluvil a budeš tam dělat panoše. No není to báječné?“ brebentila s triumfálním výrazem otcova žena.
„Lord Tytos? Ty se s ním osobně znáš?“ drze se jí optal Tom, už mu bylo všechno jedno…
„Ne,“ kysele odpověděla macecha. „Ale znám jeho blízkou přítelkyni, které u něj za tebe ztratila dobré slovo,“ ukázala na ženu v drahých šatech, nevkusně ověšenou šperky u hlavního stolu. Teď už tam Tom viděl, když se hodovní síň trochu vyprázdnila. Kousek od ženy sedělo to děvče, co potkal v zahradách!
„Kdo je ta dívka ve světle zelených šatech?“ zeptal se otce.
„To je přece lady Joanna, chlapče.“
„Je to její zásnubní hostina, ty hloupý…“ obrátila oči v sloup macecha.
Teprve teď si Tom všiml vysokého zachmuřeného mladíka se zlatými vlasy, který seděl po jejím boku. Teprve nyní viděl pohled, kterým se na sebe dívají…
Odejdi, dokud je čas! vzpomněl si na slova stařeny, která už v síni dávno nebyla.
Příští den si Tom sbalil své oblečení, rozloučil se s otcem a sourozenci a odjel z Lannisporu.
- Svatba
O pár let později přišel čas Joanniny svatby, která se odehrávala v Králově přístaviště.
Ještě nebyl čas probuzení, krajinu zatím stále pokrývalo matné světlo před rozbřeskem, ale Joanna už byla dávno vzhůru. Proplížila se kolem svých služebných a bosá tiše probíhala důvěrně známými chodbami. Když se vkradla do Tywinova pokoje, ještě stále tvrdě spal. Neslyšně vlezla pod jeho peřinu, podepřela si bradu a chvíli v pološeru pozorovala jeho klidný spánek. Pak mu přejela chladným chodidlem po lýtku. Hned zareagoval.
„Co to?!“ otevřel překvapeně oči. Když ji však v přítmí pokoje rozpoznal, rozespale se usmál. „Joanno, ty blázínku, co tady děláš?“
„Nemohla jsem spát,“ položila hlavu na jeho rameno. „Už se nemůžu dočkat…“
„Já také,“ pohladil ji po vlasech. „Jen doufám, že tu odpornou ženštinu, co dělá jen ostudu, nechá otec doma,“ zaskřípal zubama Tywin.
Joanna věděla, o čem mluví. Tytos Lannister nezvládl být po smrti Tywinovy matky sám… Tywina to nebývale rozčilovalo.
„Otec dělá našemu rodu jen ostudu! Rozházel většinu jmění a tahá se s děvkama. Až budu hlavou rodu já, vrátím mu jeho slávu a hlavně čest,“ mumlal, jak tolikrát předtím.
„Jistěže, budeš jedním z největších Lannisterů, co kdy žili, můj drahý,“ konejšila ho Joanna. Byla hrdá na jeho cílevědomost a vůdčí schopnosti, už teď byl rukou krále Aeryse a to byla velká čest, pro tak mladého člověka. Joanna si byla jistá, že Tywin dokáže vše, co si umane.
„A ty budeš po mém boku, Joanno,“ políbil ji lehce do vlasů. „Ty jsi světlo mého života…“
Tiše se zasmála. „Odkdy je Tywin Lannister takový romantik?“ škádlila ho.
„Od té doby, co tě mám,“ usmál se v odpověď. „Až budu pánem Casterlyho skály, bude jméno Lannister budit mnohem větší strach a úctu. Už se Lannisterům nikdy nikdo nebude smát.“
„Ty to dokážeš, já to vím,“ tiše odpověděla.
Znala všechny Tywinovy plány a cíle. Svěřoval se jí s nimi už od dob, když spolu procházeli účetní knihy pod jejich stromem, i v dopisech v dobách, kdy si byli vzdáleni. Byla si jistá, že to dokáže. Musí, jinak by nikdy nedošel klidu, říkala si občas.
„Bez tebe by se moje srdce proměnilo v kámen…“ dodal ještě chvíli před tím, než se mu znovu zavřely oči.
Když začalo slunce svými prvními paprsky pronikat do oken hradních komnat, Joanna už byla dávno ve své komnatě, kam ji za chvíli přijdou vzbudit a obléct.
Ve stejných chvílích vstával na druhém konci hradu i mladý panoš Tom. Díky své poslušnosti a dobrým službám se dostal až k samotnému králi Aerysovi. Za těch pár měsíců co mu doléval víno a nosil jídlo, už stačil poznat náladovost a nevypočitatelnost svého pána. Hned pochopil, že tohoto muže není radno popudit. Král měl rád zábavu a společnost. Často pořádal hostiny, kde se tančilo až do rána. Ale měl i druhou tvář… Tvář, kterou znali jen někteří. Někdy postřehl v králových očích podivný, vzdálený a až zvířecí výraz. Občas měl pocit, že Aerys je vzdálen realitě a uniká do vlastního světa, ve kterém se věci zdají být jiné, než jsou ve světě, kde se nachází všichni ostatní. Párkrát také zaslechl útržky drbů, které se šířily mezi ostatním služebnictvem o tom, jak ošklivě se chová král ke své ženě. Mnohdy královna dlouhé dny nevycházela ze svého pokoje a obvykle se tak stávalo po králových návštěvách. Jako důvod se vždy uvádělo, že královna trpí ukrutnými bolestmi hlavy… Ale Tom, stejně jako nakonec všichni ostatní, pouštěl tyto řeči druhým uchem ven a raději se věnoval své práci.
Když se dozvěděl, že v Králově přístavišti se bude odehrávat svatba Tywina Lannistera a lady Joanny a král si ho vyžádal, jako nalévače vína, protože mu věřil a neměl rád cizí a neprověřené služebnictvo, radost neměl. Svatební obřad v Baelorově septu byl krásný a honosný. Nevěstě to v rudých šatech se zlatými výšivkami nesmírně slušelo a vysoký a statný ženich s vážným výrazem pyšně stál vedle své krásné ženy. Když Tom později zahlédl Joannu Lannister v hodovní síni, vzpomněl si na večer, kdy se seznámili. Od té doby ji nesčetněkrát zahlédl na dvoře, ale ona si ho nikdy nevšimla. Často na ni myslíval. Ráno, když ho probudily první paprsky slunce, večer, když znaven uléhal na své lože. Dnes se mu zdála dokonce ještě krásnější než tenkrát pod světlem hvězd…
Joanna byla štěstím bez sebe. Obřad se vydařil a na hostině se hosté výborně bavili. Někteří až moc… Dělalo jí trochu starosti, že si Tywinův otec přivezl svou družku z Lannisporu. Stačil jí letmý pohled a potvrdila si, že Tywin jen skřípe zubama. Ale vše ostatní je dokonalé, utěšovala se, když najednou ucítila, jak jí po těle přeběhl mráz… Věděla, co je příčinou. Když zvedla zrak, setkala se s bledě fialovým pohledem krále, který zaujímal čestné místo u stolu.
Nebylo to poprvé, co se jejich oči setkaly… Už od jejího příjezdu ke dvoru ji pronásledoval svým pohledem. Naštěstí jen pohledem. Nikdy spolu nebyli o samotě, nikdy si nevyměnili víc než pár prázdných zdvořilostních frází. Přesto ji ten pohled děsil… Odvrátila pohled od krále a obrátila se na svého manžela, který právě vedl nesmírně zajímavý hovor o způsobu výběru daní. Pod stolem mu jemně stiskla ruku a když jí stisk opětoval, už klidně se usmála.
Tom zatím stál na svém místě, za Aerysovými zády a čekal, až král dopije svou číši. Najednou si všiml, že král rukou naznačuje, že má dopito. Tom rychle přiskočil a dolil mu vína. Král naznačil, že mu chce něco říct, tak se Tom naklonil blíž ke královým ústům.
„Neříkal jsi, že pocházíš z Lannisporu?“
„Ano, můj pane. Narodil jsem se tam.“
„Hezké děvče, lady Joanna. Že ano?“ kývl hlavou k Joanně sedící opodál. Záblesk, který spatřil v Aerysových očích se Tomovu vůbec nelíbil… „Moc hezké děvče…“
„Ano. Ale královna Rhaella je určitě krásnější, můj pane…“ vylétlo Tomovi z úst.
„Ty drzý kluku! Všímej si, čeho máš. To posoudím sám, která je krásnější! A dolij mi! Copak nevidíš, že mám prázdnou číši?!“
„Jistě, můj pane…“
I když už svůj zrak na krále zpátky neupřela, jeho pohled ji neustále pálil. Najednou za sebou zaslechla kroky…
„Lady Lannister je mi dlužna tanec.“
Nemusela se otáčet, aby věděla, kdo ji žádá o tanec. Nohy jí zmalátněly. Nejraděj by utekla, avšak krále není možné odmítnout. Obzvlášť když Tywin má tak velkolepé plány do budoucna… Musíme udržovat s korunou dobré vztahy. Jako žena budoucího lorda Carterlyho skály se musím přemoct, poručila si, přiměla se vstát a zaklesla se do nabízeného rámě. Husí kůži, které jí naskočila okamžitě po celém těle, však potlačit nedokázala…
„Krásná svatba, opravdu překrásná…“ zamumlal Aerys, když hudebníci započali hrát na své nástroje novou píseň.
Joanna z něj cítila víno. Hodně vína… Nesnášela opilce, z duše se jí protivili a sama pila jen když musela a pouze symbolicky. Až budeme mít s Tywinem děti, budeme je vést ke střídmosti, zařekla se v duchu.
„Dnes vám to moc sluší, lady Joanno…“
Ztuhla. Nevěděla, co odpovědět. Nechtěla ho urazit. Je to přece král…
„Děkuji, můj pane, jste laskav,“ nakonec tiše odpověděla. Pevně svíral ve svých kostnatých a studených rukách její malou a jemnou dlaň. Měla pocit, jako by svou dlaň položila na chladný kámen, ke kterému se slunce nedostalo po staletí…
„Váš muž je velmi nebojácný a ambiciózní…“
„Je vaším věrným služebníkem, můj pane. Jednoho dne bude vynikajícím lordem Casterlyho skály, připravuje se na to už od dětství,“ vylétlo z ní, ale pak si všimla králova úšklebku. Poslední větu už jsem nemusela dodávat… vyčítala si v duchu.
„Přijďte dnes v noci do mé komnaty, lady Joanno,“ z ničeho nic pronesl král. Krev jí ztuhla v žilách…
„Můj pane, budeme uvedeni na svatební lože… Můj muž by si všiml, kdybych zmizela…“
„Tvůj muž chce být jednoho dne lordem Casterlyho skály, lady Joanno? To se mu podaří jen, když mu to dovolím…“ zlověstně ztišil hlas. „Když budu chtít, naprosto ho zničím. Tak jak jsem ho pozvedl, tak ho zase můžu zadupat zpátky do země… Když budu chtít, ještě dnes seženu nejméně dva svědky, kteří potvrdí, že Tywin Lannister plánoval vzpouru proti svému králi,“ uchechtl se. „A tvůj muž budu mít najednou ještě horší pověst než jeho otec, bude všem jen pro smích a všichni jím budou pohrdat…“
Joanna cítila, jak se jí zvadá žaludek a nohy jí opět malátní.
„Ale můj pane, jak mu to mám vysvětlit?“ pokusila se protestovat.
Král rychlým pohybem sáhl do jedné z kaps svého pláště a nenápadně jí do dlaně vtiskl lahvičku s průzračnou tekutinou.
„Nalij to svému muži do vína a do půl hodiny usne. Přemýšlej pečlivě, lady Joanno. Jaká chceš, aby byla budoucnost tvého muže?“ zašeptal jí Aerys do ucha právě když doznívaly poslední tóny písně. Joanna zůstala opařeně stát sama na parketu…
Zbytek večera strávila jako v mrákotách, že kterých ji probralo až křepčení svatebních hostí, kteří se hlučně dožadovali uvedení na svatební lože.
Mezi oplzlými narážkami přehlušila všechny ostatní jedna: „Škoda, že bylo zrušeno právo první noci!“ doprovázena hlučným smíchem.
Byl to hlas krále… Hosté se tomu opile smáli, ale Joanna zachytila další Aerysův pohled, který ji utvrdil v tom, že schválně vyslovil tato slova. Chtěl vyprovokovat Tywina k nějaké neuvážené reakci… Chce, aby všichni viděli, jak se protiví svému králi. Pak když bude chtít, ho kdykoliv zničí… Vše, co jsme si kdy vysnili, zničí jako hrad z písku. Hlava se jí točila a srdce měla až v krku. Pohlédla na svého muže, který se na oplátku usmál. Byla jediným člověkem, který ho kdy přiměl k úsměvu…
„Tak asi přišel čas, kdy se budeme muset nechat uvést na lože, má drahá,“ řekl s rozpačitým úsměvem a zhluboka si lokl vína.
„Ano, už nastal čas…“
- Mezi světlem a tmou
Tom už se chtěl jít uložit ke spánku, když ho znovu povolali ke králi…
Aerysova komnata byla matně ozářena ohněm z krbu a král zamyšleně pozoroval prskající polena. Ani se neohlédl, když zaslechl Tomovy kroky….
„Nalij mi, hochu…“
Tom mu mlčky naplnil číši vínem rudým jako krev. V odrazu ohně se třpytilo a vlnilo.
„Nalij ještě jednu číši, chlapče… Očekávám návštěvu.“
Toma to zarazilo, ale věděl, že mu nepřísluší se vyptávat. Dolil i druhou číši a položil ji na stůl. Těsně poté se ozvalo tiché zaklepání. Poté vstoupila postava v tmavém plášti. Byla drobná a štíhlá, už od pohledu bylo jasné, že se jedná o ženu. Pro Toma to nebylo ničím novým, už několikrát zahlédl královy návštěvy. Věrnost nebyla jeho předností. Ale Tom si o tom nic nemyslel. Mou prací není myslet, říkával si, mou prací je sloužit. Tiše zamířil ke dveřím, aby zanechal krále s jeho noční návštěvou o samotě, ale když procházel kolem ženy, z temnoty kapuce zahlédl pohled jejích očí. Zelené a kočičí… A vystrašené. Otevřel ústa, ale nevydal ani hlásku. Nepřísluší mi mít vlastní názor na věci, které se u dvora dějí, připomněl si. Ale když odcházel, stejně se za ní ještě od dveří ohlédl. Právě jí kapuce pláště spadla dolů a místnost ozářily její světlé vlasy…
Ten kluk mě viděl… Teď si myslí, že jsem nějaká coura… prolétlo Joanně hlavou, když chlapce minula. Ale aťsi, hlavně, že Tywinovi se nic nestane. To bych nepřežila… hrdě zvedla hlavu a odhalila své dlouhé vlasy.
Chlapec mezitím zmizel z pokoje. Král se k ní pomalu otočil.
„Tak jsi přišla… Věděl jsem, že přijdeš,“ přejel zkoumavým pohledem její tělo od hlavy až k patě.
„Všiml jsem si tě už dávno, lady Joanno. Jsi krásná, ale to jistě víš. Vždy mě zajímalo, čím jsi kromě své krásy upoutala muže jako je Tywin Lannister. Muže, který dokáže hovořit jen o mužských záležitostech. A najednou ho vidím, jak ti opětuje tvé sladké úsměvy… Ale vidím, že jsi nejen krásná, ale i odvážná. Proč, lady Joanno, proč jsi přišla? Kvůli mně?“ tázavě zvedl obočí.
„Přišla jsem kvůli němu a vy to víte, můj pane… Možná to bude znít směšně, ale jsem tady z lásky…“
„Pojď blíž, lady Joanno…“ pokynul jí Aerys.
Joanna tedy přistoupila až těsně k jeho křeslu. Aerys jí stiskl ruku. Cítila chlad. Chlad a bolest. Slzy se jí draly do očí. Tak je pevně stiskla. Když je udržím zavřené, třeba se mi podaří přesvědčit se, že to je jen zlý sen… Cítila jeho pohled. Jeho pohled, který ji pálil na kůži.
„Obleč se.“
„Můj pane?“ překvapeně otevřela oči. Nechápala…
„Obleč se a zmiz mi z očí, lady Joanno,“ chladně zopakoval a otočil své křeslo zpět ke krbu.
Rychle přehodila plášť přes své ramena a rozběhla se ze dveří.
„VÍÍÍÍNOOOOO!“ zaslechla za sebou ještě na chodbách králův hlas, ale nemínila se už nikdy otočit….
„VÍÍÍÍNOOOOO!“ uslyšel Tom králův hlas. To bylo nějaké rychlé, pomyslel si Tom. Až moc rychlé. Vždyť tam lady Joanna byla sotva pět minut…
Když vešel do královy komnaty, král stále seděl ve svém křesle. Nic se nestalo, věděl Tom. Nechal ji jít… Dolil královu číši a pohlédl mu do obličeje. V jeho zamyšlených očích viděl výraz, který tam nikdy dřív nespatřil… Ten pohled byl tak vzdálen onomu zvířecímu, kterého se tak bál. Jeho fialové oči najednou získaly měkké až laskavé vzezření.
„Udělal jste správnou věc, můj pane,“ vylétlo mu najednou z úst.
„Prosím?“ obrátil na něj Aerys tvář, nyní neproniknutelnou. „Co jsi to říkal? Zopakuj to…“ pobídl mrazivě chlapce, když si ten uvědomil, že měl raději mlčet. „Zopakuj, cos řekl!“
„Nemyslel jsem to tak… Jen jsem chtěl říct…“
„STRÁŽE!“ rozkřikl se najednou král a jeho rysy ztvrdly. Jeho oči dostaly opět ten děsivý výraz, který Tom párkrát viděl. Zvíře…
„Ten kluk mě chtěl otrávit! Okamžitě ho popravte, nezaslouží si ani soud!“ rozkázal Aerys a zatím co ho táhli ze dveří, otočil se zpět k ohni…
Toma popravili, ještě než se královský dvůr stačil probudit. Poslední, co ve svém životě spatřil, byly první sluneční paprsky, které začaly pronikat hradbami. Lehce a teple mu ozařovaly tvář, zavřel oči, nechal si hladit tvář světlem a pak už neviděl nic…
Lady Joanna pár dní po své svatbě opustila Královo přístaviště. Nikdy nezapomněla na svou svatební noc… Nevěděla, že Tom, chlapec, kterého kdysi potkala v zahradách Casterlyho skály tehdy zemřel kvůli ní. Ale své vlastní rozhodnutí zapomenout nedokázala. Občas se jí zdál sen, jak procházely Rudou baštou a míří k Aerysovým dveřím. Když se však s hrůzou probudila, přitiskla se ke svému muži a vše bylo v nejlepším pořádku. Její život nebyl dlouhý, ale byl až do konce šťastný. Zemřela mladá. Její poslední dítě spatřilo světlo světa těsně po západu slunce. Se sluncem odešla i lady Joanna…