I. kapitola
Byl krásný teplý den a sluneční paprsky příjemně ozařovaly rozlehlou komnatu. Lehký větřík po pokoji roznášel jemnou a přesto opojnou vůni vycházející z velké kytice, která trůnila ve váze na jednom ze stolků. Z přítomnosti několika žen a značného šumu bylo možné vyčíst, že se zde odehrává pečlivá práce. Několik služebných se pohybovalo po pokoji, přenášelo oděvy a různé další věci a balilo je do zavazadel. Na vše dohlížela vysoká, tmavovlasá žena. Ženu jako ona nebylo možné přehlédnout ani ve velkém davu. Přitahovala zrak svou nevšední krásou a vrozenou elegancí, které se odrážela v každém jejím gestu, v každém pohybu, ale i v jejím chování. Dnes však bylo možné na její tváři spatřit mírné znepokojení a starosti. Vysvětlovala služebným, které věci mají zabalit a které ponechat, přikyvovala nebo vrtěla hlavou na znamení nesouhlasu na dotazy služebných, ale po chvíli jejich neustávající otázky přestala vnímat a veškerý hovor v místnosti se jí slil jen v šum. Posadila se k oknu a už jen tiše sledovala pobíhání svých služebných. Nesnáším balení, je to tak únavné, proběhlo jí hlavou. Opřela pohodlně záda o temeno židle a zavřela oči. Zhluboka se nadechla, to ji vždycky uklidnilo. Při nádechu ucítila tu jemnou vůni, která se nesla celým pokojem. Otevřela oči a spatřila velkou kytici na svém stole. Pivoňky. Její oblíbené květiny. Záhada posledních týdnů, která jí nedává spát. Najednou si uvědomila, že jedna ze služebných k ní mluví. „Ano, Lenno? Můžeš mi, prosím, zopakovat svůj dotaz?“ obrátila se k služebné. „Lady, máte návštěvu,“ odvětila služebná. „Ach jistě, ať jde dál.“
Do pokoje vešla štíhlá žena s dlouhými tmavými vlasy, snědou tváří a čokoládovýma očima. Její rysy byly jemné a tvář na pohled příjemná. Dalo by se říct, že je tato žena krásná, ale v porovnání s majitelkou pokoje byla jen šedou myškou. Přesto tato nenápadná žena byla princeznou a její krásná přítelkyně byla jen její dvorní dámou. Dvorní dáma se decentně uklonila a počkala, až se princezna usadí. Poté se usadila i ona a široce se na princeznu usmála: „Vítám tě, Elio, čemu vděčím za tvoji milou návštěvu? Měla jsi pro mne poslat, jestli jsi potřebovala mou přítomnost, okamžitě bych dorazila.“ „Jen jsem tě přišla navštívit a podívat se, jak probíhají přípravy u tebe, drahá přítelkyně,“ usmála se Elia, „Vidím, že je to všude podobné. Hromadí se nepořádek a práce stále nekončí.“ „Ano, je to nebývale únavné. Ale je nutné si s sebou na turnaj odvézt dostatečné množství šatů, ať nám to sluší,“ mrkla krasavice na Eliu. Princezna se rozesmála, „Tobě by to slušelo i v pytli.“ Upřela zrak na svou dvorní dámu, jako by chtěla něco říct, ale poté si to rozmyslela a raději to nevyslovila. Její přítelkyně si toho ovšem všimla. „Chceš se na něco zeptat,“ usmála dvorní dáma na princeznu, „nestyď se, vždyť jsi budoucí královna. Tak jaképak rozpaky.“ „Nechci působit moc vlezle, ale vidím, že máš opět ve váze pivoňky… Takže to nepřestalo?“ „Nepřestalo, ráno je služebná opět nalezla za dveřmi… Nechápu, jak je sem mohl někdo nepozorovaně přinést, ale stalo se. Je to prostě záhada,“ usmála se na Eliu. „Je to zvláštní. Zrovna tvoje oblíbené květiny. A trvá to už pár týdnů. To nemůže být náhoda,“ zadívala se princezna na kytici pivoněk, „stále netušíš, kdo to je?“ „Vůbec,“ vzdychla dvorní dáma. „Řekla bych, že to bude někdo, kdo tě zná, když ví, jaké květiny máš ráda,“ odpověděla princezna, „Je to tak vzrušující… Nechtěla bys zjistit, o koho jde?“ „Samozřejmě, že chtěla, Elio. Jsem strašně zvědavá a ráda bych s tím člověkem mluvila,“ odpověděla, „ale vůbec nevím, jak to zjistit. Zaúkolovala jsem služebné i stráže, aby hlídkovali. Ale ty květiny se vždy nějak nepozorovaně objeví a nikdo neví, jak se sem dostaly a kdo je přinesl…“ „Možná by to chtělo někoho bystřejšího, než jsou stráže a služebné,“ zamyslela se Elia. „Asi ano, ale koho? Nemůže to být kde kdo, aby se to nerozneslo po celém Přístavišti a já se nestala žhavým drbem,“ pousmála se. „A co tvůj bratr? Je to rytíř Královské gardy, odvážný a inteligentní muž, ten by určitě něco zjistil,“ napadlo princeznu. „Ale má pečovatelské sklony… Ještě by mého ctitele odradil,“ rozesmála se tmavovláska. „Tak nějaký jeho bratr v přísaze? Určitě ses za tu dobu stihla spřátelit s někým, kdo by s radostí pomohl dámě v nesnázích. U tebe o tom nepochybuji,“ mrkla na ni Elia. „Hmm… Zrovna mě někdo napadl. Snad by mohl nepovažovat tuto záležitost za směšnou a udržet tajemství. Myslím, že lépe jsem si nemohla vybrat…,“ řekla své přítelkyni. „Výborně. Jsem zvědavá, kdo je onen tajemný dárce květin. A také jsem zvědavá, zda to bude pokračovat i během turnaje…“ „Necháme se překvapit. Třeba ho tam konečně odhalím,“ usmála se tajemně dvorní dáma. „Budu muset odejít a dohlížet na naše balení. Ale velice se těším. Konečně vyjedeme mimo Královo přístaviště a turnaje jsou vždy tak zábavné. Slyšela jsem, že Harrenov je impozantní hrad. Určitě to bude nezapomenutelná událost,“ usmála se Elia a zvedla se k odchodu. „A také se těším na pokračování tvého příběhu,“ mrkla ještě na svou přítelkyni a vyšla ven z pokoje. Já také. Už se nemůžu dočkat, proběhlo Ašaře hlavou.
II. kapitola
Zaklapnout hledí, pozvednout kopí, pevně v druhé ruce chytit štít a rozjet se. Pak následuje bodnutí do připraveného slaměného panáka, obrácení koně a opakování celé akce. A tak stále dokola. Dnes se rozjížděl snad již po padesáté a konečně začínal mít pocit, že jsou jeho výsledky vcelku uspokojivé. Trénink činí mistra, říkával vždy a svými slovy se také řídil. Zítra odjíždí na turnaj a chce uspět. Tak ještě deset jízd a mohlo by to pro dnešek stačit, určil si. Sloužící mu opět podal kopí, on jej pozvedl a rozjel se…
Přesně po deseti jízdách sesedl z koně, předal otěže sloužícímu a chtěl se vydat zpět k hradu. V tom si všiml, že opodál někdo přihlíží. Ašara. „Dobré ráno, přišla jste se podívat na trénink?“ usmál se na ni. „Vidím, že zatímco všichni ještě spí, tak vy již máte splněno. Vypadá to, že turnaj má svého horkého favorita,“ mrkla na něj laškovně. „Ještě to chce trochu vypilovat. Dostat do pohybu více jistoty…“ odpověděl jí skromně. Ašara se rozesmála, „Vy jste na sebe hodně přísný, že?“ „Člověk se musí stále zdokonalovat, neustrnout,“ odvětil jí. Usmála se a po tváři jí přelétl zamyšlený výraz. Vypadala, že mu chce něco sdělit, ale sbírá odvahu. „A co vás za mnou v tuto brzkou hodinu zavedlo?“ chtěl jí pomoct osmělit se. Její fialkové oči se na něj usmály, „Vidím, že mě za tu krátkou dobu máte již prokouknutou. Potřebovala bych pomoci v jedné záležitosti. A vzpomněla jsem si na vás. Za tu krátkou dobu co jsem zde, jsem si ještě nevytvořila moc přátel. A vy jste byl ke mně vždy tak milý a troufám si říct, že vás zrovna mezi tu hrstku přátel mohu počítat, “ začala Ašara. „Samozřejmě, že můžete,“ ujistil ji. „Problém je, že jde o trochu delikátní záležitost… Možná se vám to bude zdát trošku směšné a hloupé… Ale já už si opravdu nevím rady,“ pokračovala. „Delikátní záležitost?“ zeptal se překvapeně. Ašara se rozesmála, „Netvařte se tak šokovaně. Až tak delikátní to není,“ blýsklo jí v očích, „Ale jak říkám, možná vám to bude připadat jako malicherná hloupost…“ „Toho se vůbec nebojte, určitě nebude. Klidně mi povězte, co vás trápí a s čím vám mohu pomoci. Rád vám pomůžu…“ „Dobrá, přejdu tedy k věci. Již delší dobu mi někdo nechává za dveřmi mé komnaty květiny. Snažila jsem se zjistit, kdo to je. Stráže dostali za úkol dávat pozor a dokonce jsem touto záležitostí pověřila i své služebné, které hlídkovaly… Ale vždy se květiny objeví, aniž by se podařilo zjistit, od koho jsou. Vyslala jsem služebné i do města, aby se poptaly, také v hradě nenápadně rozhodily sítě, ale marně…“ „Takže tajný ctitel,“ usmál se na ni, „V podstatě to může být kdokoli.“ Zavrtěla hlavou, „Já si myslím, že je to někdo, kdo mne zná. Nebo se alespoň mohl dostat k důvěrnějším informacím o mně… Ty květiny, co mi nosí, jsou totiž pivoňky. Mé oblíbené květiny. A o tom neví každý…“ „Hmm, zajímavý detail. Takže mne tedy žádáte o pomoc s pátráním?“ zeptal se. „Ano, byla bych vám nesmírně vděčná. Chci vědět, kdo to je. Chtěla bych ho vidět, mluvit s ním…“ „Pokusím se vám pomoct. Co bych pro vás neudělal,“ odpověděl jí galantně. „Děkuji, jste skvělý přítel. Mám takové štěstí, že jsem si získala vaše přátelství,“ s vděčností se na něj usmála. „Myslím, že pokud se onen tajemný bude účastnit turnaje, určitě bude větší šance zjistit, kdo to je,“ zamyslela se. „Zjistíme to, nebojte se,“ ujistil ji. „Udělal jste mi obrovskou radost. Teď musím jít za princeznou, ale ještě se domluvíme, jak budeme postupovat. Ještě jednou vám děkuji, jste opravdu dobrý přítel. Jsem ráda, že vás mám, Barristane,“ usmála se na něj tím svým širokým úsměvem a vydala se směrem k hradu.
Co jsem to proboha udělal?!, proběhlo mu hlavou. Ale nedokázal jí nic odmítnout. Když před pár týdny přišla do Králova přístaviště, tak vzbudila poměrně rozruch. Byla neobyčejně krásná a všichni na ní mohli oči nechat. Ašařin starší bratr Arthur ji hlídal jako oko v hlavě a většina jejích ctitelů ji sledovala jen z povzdálí. Ale Barristan byl Arthurovým přítelem, často spolu pobývali, takže se s Ašarou potkával a za tu krátkou dobu se stihli poměrně dobře seznámit. Překvapilo ho, jak je bystrá a zábavná. Na děvče jejího věku byla velmi rozumná. Většinou se s ženami nedával moc do řeči, ale Ašara byla velmi příjemnou a okouzlující společnicí. Samozřejmě by jí pomohl s čímkoli, o co by jej požádala, ale tato záležitost… Nevěděl, proč jí na to vůbec kývl. Způsobí to jen problémy, proletělo mu hlavou. Ale byla to Ašara, neměl tu sílu jí říct ne. Ašara Dayne, sestra jeho druha ve zbrani, jednoho z nejlepších rytířů v Západozemí. Nejkrásnější žena, kterou kdy viděl. Žena, v jejíž přítomnosti mu vždy docházela slova. To jsem si naběhl, povzdychl si. Tajný ctitel… Nevím, jakým způsobem to zjistíme. Jak ho vypátráme? Jak?! Když jsem to vlastně já….
III. kapitola
Vzduch byl teplý a svěží, všude se rozléhal šum a napětí. Turnaj byl v plném proudu. Další dva rivalové již stáli se svými koni na určených místech a čekali na pokyny. Ašara seděla v lóži s princeznou Eliou a ostatními dvorními dámami a rozhlížela se po okolí. Harrenov byl obrovský, nikdy neviděla větší a monumentálnější hrad. Turnaj zatím probíhal podle předpokladů, favorité v soutěži postupovali a jediným překvapivým momentem byl tajemný účastník, který si říkal Rytíř smějícího se stromu. Nikdo nevěděl, kdo se skrývá pod brněním. Přes nevysoký vzrůst byl Rytíř smějícího se stromu poměrně šikovný a hbitý a jeho postup vzbudil uznalé a hlavně zvědavé reakce. Ale jak se objevil, tak i zmizel. Druhý den nebyl k nalezení a záhada nebyla dosud odhalena. Nyní však proti sobě stáli dva jiní hrdinové. Na jedné straně seděl na koni muž s rudým štítem, na kterém byl vymalován targaryenský drak, manžel Elii – princ Rhaegar. Soupeřem mu měl být jeden ze seveřanů. Starší ze Starků, ten který za ní první den přišel se zvláštní prosbou. Ten večer se konala úvodní hostina a Ašara se jako vždy skvěle bavila. Milovala tanec a dokázala protančit celý večer. Nejčastěji tančila se svým bratrem, ale vystřídala i další tanečníky. Když si na chvíli šla sednout ke stolu a osvěžit se, přišel za ní právě tento Stark…
„Dobrý večer, lady Dayne, mohu si přisednout?“ uslyšela za sebou. Ohlédla se a spatřila vysokého, pohledného mladého muže s tmavými vlasy a živýma šedýma očima. Jeden z těch seveřanů, proběhlo jí hlavou. „Jistě, posaďte se,“ pokynula mu. „Dovolte, abych se vám představil. Brandon Stark, moje paní,“ uklonil se jí. „Ašara Dayne, těší mě,“ zdvořile mu odpověděla. „Hodně jsem toho o vás slyšel,“ zadíval se na ni těma šedýma očima a posadil se na místo, které mu nabízela. „Vidíte a já o vás doposud neslyšela,“ odpověděla mu provokativně a čekala na jeho reakci. Rozesmál se, „Tak to budeme muset napravit.“ Nalil si víno a pozvedl číši: „Tak na to, že jsme se konečně seznámili.“ „Sebevědomí vám rozhodně nechybí, jak vidím,“ odpověděla pobaveně a připila si s ním. Naklonil se k ní a trochu ztišil hlas, „Vlastně jsem vás již jednou viděl. V Králově přístavišti, před několika týdny, když jsem byl s otcem u dvora. Měla jste krásné modré šaty a vyčesané vlasy…“ „Máte dobrou paměť,“ odpověděla s údivem a přemýšlela, kam tím míří. „Není těžké si vás zapamatovat,“ usmál se na ni a přisunul se ještě o kousek blíže. Už začínala mít tušení, kam tím asi míří… Přemýšlela, jestli ho upozornit, že se naklání do její blízkosti víc, než je zdrávo, ale nakonec usoudila, že mu ještě dá chvilku na to, aby se mohl snažit. „Děkuji za kompliment, Brandone,“ řekla jen. „Nemáte vůbec zač, vám není těžké skládat komplimenty…“ pokračoval. „Lady Ašaro, mohu na vás mít jednu prosbu?“ zeptal se. Už je to tady, prolétlo jí hlavou, teď mě požádá o tanec. V duchu se usmála tomu, jak ho hned prohlédla. „Ano, Brandone?“ zeptala se nevinně a čekala, až se vyjádří. „Zatančila byste si s mým bratrem?“ vyšlo z něj nakonec. „Bratrem?“ vylétlo jí, ale nejraději by ta slova vzala hned zpět. Pobaveně se pousmál, „Ano, s mým mladším bratrem Eddardem.“ Kývl hlavou ke konci stolu, kde seděli severští lordi a ukázal na mladíka se zadumaným výrazem. Darebák, prolétlo jí hlavou. Takže si všiml, že mě dostal… „Moc ráda si s ním zatančím,“ odvětila mu. „Výborně. Jste laskavá. Je trochu plachý, moc často s cizími ženami nehovoří,“ svěřil jí. „Budu na něj hodná, mě se nemusí bát,“ ujistila ho Ašara. „Tak já ho tedy jdu popohnat, hned vás přijde vyzvat k tanci,“ řekl jí a zvedl se k odchodu. „Budu jej s netrpěním očekávat,“ rozloučila se s ním. Ale než odešel, ještě se otočil, „My dva si ale také zatančíme, než turnaj skončí.“ Řekl to jistým, oznamovacím tónem, ve kterém nezněla sebemenší pochybnost. Ani nečekal na její odpověď, vlastně to ani nebyla otázka. Na severu se rodí troufalí muži…, prolétlo jí hlavou.
Za chvíli pro ni přišel nesmělý Stark. Hluboce se uklonil: „Eddard Stark, moje paní. Smím vás požádat o tanec?“ „S radostí, sere Starku,“ přijala nabízené rámě a odkráčela s ním na parket. Hudba začala hrát novou píseň a oni se dali do tance. Mladší Stark byl trochu toporným tanečníkem, ale snažil se s ní držet krok. Moc hovorný tedy není, proběhlo jí hlavou. Je úplně jiný než jeho bratr. Tento klopí oči a mlčí. Jeho bratr mě propaloval pohledem a řekl toho ažaž. „Váš první turnaj?“ začala s rozhovorem. „Ano,“ odpověděl. „A bude se aktivně účastnit?“ zkusila podruhé. „Ne, bratr je v klání lepší,“ odpověděl Eddard. Celá věta, výborně, řekla si, třeba se rozmluví. Pár vteřin počkala, jestli jí ještě něco nesdělí sám od sebe, ale vypadalo to, že vedení rozhovoru zůstane na ní. „A jak se vám zde líbí?“ „Je tady hezky. Trochu teplo, ale vypadá to na výborný turnaj,“ odpověděl a šlápl jí na nohu. „Omlouvám se. Já opravdu nechtěl. Já…,“ zakoktal se a snad poprvé se jí podíval přímo do očí. Vydržel to pouze dvě vteřiny… „ To je v pořádku. To se stane,“ snažila se ho s úsměvem uklidnit. Chtěla mu říct, že se jí nemusí bát, ale raději si to nechala pro sebe, ještě by to mohlo mít opačný výsledek a znervóznila by ho ještě více. A tak jen pokračovali v tanci a ona mu sem tam pokládala běžné konverzační dotazy. On jí odpovídal v pár slovech a snažil se jí nešlapat na nohy. Ta jeho neohrabanost a ostýchavost jí vlastně byla milá a sympatická. Po celou dobu cítila v zádech pohled, ale bála se otočit a zjistit, kdo je tak bedlivě pozoruje. Když se píseň blížila ke konci, tak to přece jen nevydržela a ohlédla se. Střetla se s upřeným pohledem šedých očí…
To se odehrálo před dvěma dny, ale nyní již jezdci čekali na znamení od krále. Koně netrpělivě hrabali kopyty do země a v publiku se rozhostilo ticho, všichni upírali zrak na krále. Král Aerys. Ašara si na něj ještě stále nezvykla. Byl to zvláštní muž s podivnou povahou. Byl uštěpačný, zahořklý, často si něco mumlal pod vousy a Ašara nevěděla, co si o něm má myslet. Byl to otec manžela její přítelkyně, ale necítila k němu prozatím sebemenší sympatie. Král zvedl ruku a konečně dal znamení, na které všichni čekali. Jezdci se rozjeli proti sobě. Diváci ani nedutali a sledovali každý pohyb obou mužů. Soupeři se k sobě tryskem blížili a připravovali se na střet. Ale když se byli na stejné úrovni, tak se minuli. Obrátili koně a rozjeli se k novému střetnutí. Tentokrát zasáhl lehce Stark prince Rhaegara do štítu, ale princ atak ustál a jen se lehce zakymácel v sedle. Třetí rozjezd – koně opět vyrazili s jezdci proti sobě. Teď to přijde, napadlo Ašaru. A také přišlo. Princ Rhaegar trefil vší silou Starka do štítu, ten se prudce zakymácel a spadl z koně. Rhaegar byl opět vítěz. Elia vedle ní divoce tleskala a pyšně se usmívala. Publikum také tleskalo, ale ne všichni měli evidentně z princova dalšího vítězství radost. Podívala se na krále, tleskal, ale na jeho tváři byste marně hledali výraz hrdosti či pochvaly vůči úspěšnému potomkovi. Také v hloučku seveřanů se tleskalo jen ze slušnosti, ale to bylo pochopitelné, každý fandí svému. Když přejížděla pohledem po seveřanech, střetla se s pohledem jejího nesmělého tanečníka. Eddard Stark. Když se jejich oči střetly, okamžitě uhnul přistiženě pohledem. Vedle skupiny seveřanů seděla delegace z Bouřlivého konce. Ti také evidentně fandili Starkovi. Nejvýraznější z nich, statný černovlasý muž, po Rhaegarově vítězství jen třikrát tleskl dlaněmi a pak prohodil nějakou poznámku směrem ke svým věrným. Zjevně vtipnou, protože jeho společnost se rozesmála a nejvíc se smál právě on. Byl to poměrně hlučný muž, jak si Ašara za těch pár dní stihla všimnout. Byl pohledný a údajně i velmi dobrý bojovník, ale víno mu nebylo cizí a měl oči, ze kterých přímo čišelo, že ženy jsou jeho velkou slabostí. Že by on byl oním tajemným dárcem květin?, prolétlo jí hlavou. O ženy jeví velký zájem. Ale odhadovala bych jej na přímější metody než je tajné zasílání květin. Ale kdoví… Veselí tohoto kroužku si všiml i král, který je sjížděl svým typickým přimhouřeným pohledem. Ašara ještě nebyla plně poučena o vztazích mezi jednotlivými rody, ale už si stihla všimnout pár falešných úsměvů, chladných pohledů a postranních úšklebků, které mohly méně pozornému návštěvníkovi turnaje uniknout. Nicméně, turnaj byl zábavný a převládající pocit z něj byl ten, že lidé se baví a opravdu vejde do paměti jako jeden z nejlepších turnajů. I ona se poměrně dobře bavila. Nejvíce ji však zaměstnávaly myšlenky na to, že i zde již dvakrát objevila kytici pivoněk… Musí být tedy mezi námi, usoudila.
Z myšlenek ji vytrhl opětovný pohyb na kolbišti. Tentokrát se ovšem nejednalo o souboj, ale o významný rituál uvedení nového člena do Královské gardy. Mezi rytíře gardy vstupoval pohledný světlovlasý mladík, syn králova pobočníka Tywina Lannistera, a rituál pochopitelně prováděl velitel Královské gardy Gerold Hightower. Když mu přehodili přes ramena bílý plášť, mladý muž se vítězoslavně usmál. Spokojeně se tvářil i samotný král, což nebylo zas tak obvyklé. Ale otce mladého Lannistera byste zde hledali marně, nepřijel. Zvláštní, napadlo Ašaru. Přítomna bylo pouze chlapcova sestra, půvabná mladá dívka s dlouhými zlatými vlasy a nevinnou tvářičkou. Krásná a z významné rodiny, čeká ji zářná budoucnost, usoudila Ašara. A jak vypadá šťastně. Určitě je na svého bratra pyšná. Asi mají mezi sebou krásný vztah. Roztomilé. Naklonila se k princezně Elii: „Vypadá to, že tvůj manžel vyhraje,“ usmála se na ni. „Ano, je prostě nejlepší,“ odvětila šťastně Elia. „Elio, nevíš, proč zde není lord pobočník?“ chtěla ukojit svou zvědavost Ašara, „Uvedení do Královské gardy je přece pro rodinu velká čest…“ Elia se k ní naklonila ještě blíže, aby nikdo neslyšel jejich hovor, „Nepohodli se s králem… Lord Tywin nesouhlasí s přijetím Jamieho do gardy a Aerys mu to s radostí natruc udělal. Asi je lepší, že tady není…“ „Aha, to jsem nevěděla,“ řekla zamyšleně Ašara.
Tímto rituálem bylo dnešní rytířské klání ukončeno. V turnaji zůstali už jen čtyři nejlepší a zítra se rozhodne, kdo z nich bude vítězem. Kromě prince Rhaegara postoupil i její bratr Arthur, který se zítra s princem utká o účast ve finále. Druhou dvojici bude tvořit její drahý přítel Barristan a proti němu bude stát samotný velitel gardy Gerold Hightower. Diváci se začali pomalu rozcházet do svých stanů, Ašara ale ještě musela něco vyřídit. Chvíli počkala na svém místě na tribuně, a když se jí zdálo, že už uplynula dostatečná doba, zvedla se a zamířila ke koním. Cestou minula skupinku seveřanů. „Lady Dayne,“ uklonil se jí jeden z nich. Brandon, jak jinak. „Sere Starku,“ pokynula mu, „škoda vašeho konce v turnaji.“ „Fandila jste mi?“ otázal se troufale. Místo odpovědi očima vyhledala jeho bratra. „Doufám, že si zopakujeme náš tanec. Tančilo se mi s vámi velmi příjemně,“ řekla Eddardovi. Ten lehce zčervenal, ale nakonec ze sebe dostal: „Bude mi ctí, lady.“ Ašara se v duchu pousmála Brandonově vykulenému výrazu a pokračovala v cestě.
Konečně našla toho, kterého hledala. „Dnes jste byl opět výborný.“ Cukl sebou, neslyšel ji přijít. „Děkuji za kompliment. Měl jsem štěstí,“ odpověděl jí Barristan. Už byl převlečen z brnění zpět do oděvu královské gardy. Zvláštní, jak některým mužům sluší uniformy, napadlo ji. Tuto úvahu si ovšem nechala pro sebe. „Tak jak jste daleko s pátráním? Naposledy jsme náš plán konzultovali během cesty…“ začala s tématem, kvůli kterému přišla. „Takže jste dostala květiny i zde?“ zeptal se jí se zájmem. „Ano, dokonce již dvakrát.“ „Víte co mně napadlo? Napadlo mě, že to nemusí být někdo z Králova přístaviště. Třeba si tam ten dotyčný jen někoho najal, aby vám dodával květiny…“ předložil svůj názor. „To je zajímavé tvrzení… Asi máte pravdu. Zřejmě opravdu nemusí být přítomen v Králově přístavišti. Ale jestli je to někdo z významných rytířů, tak se pravděpodobně účastní turnaje.“ „To asi ano,“ souhlasil s ní Barristan, „nenápadně jsem se zde poptával mezi sloužícími, ale zatím jsem nic významného nezjistil.“ „Nevadí, také pátrám. Určitě společnými silami zjistíme, kdo to je,“ usmála se na něj Ašara, „už mám pár podezřelých osob.“ „Vážně?“ zeptal se překvapeně. „Jsou to jen nápady,“ odvětila Ašara. „Nechám vás již odpočívat. Ale děkuji za snahu,“ usmála se na něj vděčně. „Nemáte vůbec zač, rád vám pomůžu,“ odpověděl jí přívětivě. Vydala se k odchodu, ale ještě se na něj otočila, „Barristane…“ „Ano, lady?“ „Bílá vám sluší,“ dodala ještě. Místo odpovědi se jen usmál. Otočila se k Barristanovi zády a vydala se ke svému stanu.
Cestou potkala toho hlučného černovlasého muže, který tak vtipně bavil společnost po Rhaegarově vítězství nad Brandonem Starkem. Když jej míjela, tak se jí uklonil, „Lady Dayne.“ Slušnost jí velela se zastavit a zdvořile prohodit pár slov. „Lorde Baratheone,“ odpověděla. „Vašemu bratru se v turnaji daří,“ řekl jí a přejel ji pohledem svých pronikavě modrých očí od hlavy až k patě. Ašara se při tom pohledu cítila jako nahá… „Ano, je velmi šikovný. Jsem hrdá na jeho umění,“ odvětila a přemýšlela, jak nejrychleji utéct a nepůsobit nevychovaně. „Třeba celý turnaj nakonec vyhraje. Já dávám přednost pranicím, je v tom větší přirozenost. Ale nyní vás, ač nerad, musím opustit a jít sehnat něco k snědku a pití. Ale ještě se uvidíme,“ mrkl na ni významně. V tu chvíli ji něco napadlo… „Lorde Baratheone,“ stihla na něj ještě zavolat. „Ano, lady?“ otočil se k ní a čekal. „Potkali jsme se už někdy?“ začala opatrně. „Bohužel ještě ne. To bych si pamatoval, věřte mi.“ „Tak mě napadlo… Asi je to hloupý dotaz, ale jaké druhy květin rostou v Bouřlivém konci?“ „Květiny?“ zeptal se překvapeně, „Nějaká zeleň nám tam roste, ale…“ „A rostou vám tam třeba, co já vím, pivoňky?“ dostala se k jádru věci. „Pivoňky??? To je nějaká květina? Neznám… V tomto vám nemohu posloužit,“ zněla jeho odpověď. „Nevadí, i tak vám děkuji,“ odpověděla a pokračovala dál ke svému stanu. Takže tenhle to není… Svým způsobem se jí ulevilo. Robert Baratheon stejně ani nebyl typ na tajné zasílání květin. Bude to někdo jiný…
IV. kapitola
Probudil ho hluk z okolí stanu. Dlouho se v noci převaloval a usnul až nad ránem, zřejmě už bude dost hodin… Už mu to začínalo přerůstat přes hlavu. Možná jsem jí to včera měl říct… Je odhodlaná, nenechá toho, dokud opravdu nezjistí, kdo to je. Nemůžu jí pořád říkat, že jsem na nic nepřišel… Bylo s podivem, že se v turnaji dostal tak daleko. V hlavě měl zmatek a nedokázal myslet na nic jiného než na ni a na to, jak tuto zapeklitou situaci vyřeší. Přemýšlel nad tím ve dne, v noci mu myšlenky nedovolovaly usnout, a když přece jen usnul, tak se mu zdály sny o tom, jak Ašara přišla na jeho tajemství a vysmála se mu. Blázním… Takhle to dál nejde. Pomalu se začal oblékat. Dnes ho čeká další turnajový souboj. Gerald Hightower, těžký soupeř. A když ho porazí, tak bude ve finále. Včera za ním přišla po turnaji. Myslel si, že když jí řekne, že její ctitel nemusí být přímo přítomen v Králově přístavišti, ale mohl si najmout člověka, který květiny nosí, rozšíří se okruh možný osob tak, že to nakonec budou muset vzdát. Ale ji to neodradilo. Naopak, byla pěkně umanutá a tak nadšená… A on jí zase všechno odkýval a ujistil ji, že budou v pátrání pokračovat. Když odešla, tak tam chvíli jen stál a vdechoval jemnou vůni, která po ní zůstala… Ta vůně ho vždy fascinovala. Voněla nádherně, jako exotické květiny, jako jarní vzduch… Ne, tu vůni nebylo možné popsat jedním slovem, voněla jako směs těch nejkrásnějších vůni světa. Barristan si vzdychl. A takové bláznivé věci mne napadají v její přítomnosti… Do Královské gardy vstoupil již před řadou let. Už jako malý chlapec snil o tom, že bude rytířem, jednoho dne oblékne bílou a bude mu udělena ta čest chránit samotného krále. Toužil po tom vyhrávat velké turnaje, být uznávaným rytířem… A tak se také stalo. Všechny jeho mladické sny se mu splnily. Sloužit v gardě ho vždycky naplňovalo, nedovedl si představit, že by dělal něco jiného. Být členem Královské gardy byla obrovská čest, ale přesto mu poslední dobou nepřinášela tato práce takovou radost jako předtím… Nevěděl proč, možná byl jen lehce unaven. Třeba když vyhraju tento turnaj, tak mi to dodá novou energii, napadlo ho.
Nechal si přinést snídani, která už v podstatě sloužila jako oběd. Po jídle si oblékl svou turnajovou zbroj a vydal se k místu klání. Přišel ke svému koni, kterého sloužící právě chystali, a čekal, až provedou všechny potřebné úkony. Hlediště už se začínalo plnit. Rozhlédl se po tribunách. Královna a král již byli přítomni, také princezna Elia již seděla v suitě svých dvorních dam. Ašara ale chyběla… Zřejmě se ještě připravuje. I když ona nepotřebuje dlouhé přípravy. Stačí jí jediný úsměv a je hned nejkrásnější ženou v širokém okolí… „Barristane…“ Prudce sebou trhl. Otočil se a za ním stála ta, o níž právě v duchu přemýšlel. Ta, na kterou vlastně myslel poslední dobou skoro každou volnou vteřinu… „Ašaro, co vy tady? Překvapila jste mě.“ „Nechtěla jsem vás vylekat. Jste nervózní?“ „Trochu. Soupeři jsou velmi kvalitní,“ odpověděl Barristan. „K té naší záležitosti…“ začala, „Včera jsem vyřadila ze seznamu jednoho z kandidátů. Roberta Baratheona.“ „Baratheona? Vy jste si myslela, že to může být on? No, vlastně proč ne, je mladý, pohledný, dobrý bojovník…“ „Tyhle vlastnosti pro mě nejsou zas tak podstatné… Mám z něj dojem, že věrnost nebude zrovna jeho ctností. Takového muže bych asi nechtěla. Vlastně jsem ráda, že to není on,“ odpověděla. Chytrá žena, napadlo ho. „Barristane a co vlastně uděláte, když zvítězíte?“ „Budu mít radost,“ řekl zmateně, protože nevěděl, kam tím dotazem míří… „To je samozřejmé,“ zasmála se, „myslela jsem, koho zvolíte královnou turnaje.“ „Aha, jistě. To mi nedošlo. Nad tím jsem zatím nepřemýšlel,“ zalhal. „Ale pokud by vám to udělalo radost, můžu zvolit vás. Pokud byste chtěla…“ doplnil. Rozesmála se. Když se směje, rozzáří se jí oči… „To by od vás bylo opravdu milé. A já bych to ráda přijala. Jste vážně výborný přítel, Barristane,“ podívala se na něj s vděčností. Přítel… Kdyby tak věděla… „Tak já vás už raději nebudu rušit a vydám se na své místo. Ale přeji vám hodně štěstí,“ usmála se na něj a otočila se k odchodu. Vdechl tu jemnou vůni. „Ašaro…,“ vyletělo mu z úst. „Ano, Barristane?“ otočila se k němu „Jen jsem vám chtěl říct, že… Že když jsem s vámi, tak mám pocit, že se zblázním. Kvůli vám mne napadají myšlenky nechat všeho, po čem jsem kdy toužil…, proběhlo mu hlavou. Ašara zvedla mírně obočí v očekávání dokončení jeho věty. „… že, jsem již blízko zjištění toho, kdo vám posílá květiny. Dnes večer to určitě budeme vědět, nebojte se,“ řekl místo toho Barristan. Hlupáku, proletělo mu hlavou. „To je úžasné… Už se nemůžu dočkat, až to zjistíme,“ usmála se na něj potěšeně Ašara, „Potřebuji s ním mluvit… Tak tedy večer. Najdu si vás,“ oznámila mu vesele a odešla. Nevěděl, proč jí to řekl. Snad do večera přijde na to, jak vše vyřešit… Říkali mu Chrabrý. Ale v její přítomnosti někdy pochyboval, zda oprávněně. „Sere Selmy, už je čas. Za chvíli začíná klání,“ přišel k němu jeden ze sloužících. Barristan nasedl na koně a nechal se odvést na určené místo.
Zaklapl hledí, pevně stiskl štít a nechal si podat kopí. Pohlédl na druhou stranu dvorce, velitel Hightower byl také připraven. Čekalo se jen na pokyn krále. Srdce mu začínalo bušit. Zhluboka se nadechl a pomalu vydechl. Ještě jednou, potřeboval se uklidnit. Král se postavil. Barristanův pohled zamířil do lóže princezny Elii, Ašara již seděla po její pravici a napjatě čekala na králův pokyn. Stejně jako všichni ostatní v hledišti. Král dal znamení. Barristan pozvedl kopí a rozjel se. Koně se k sobě blížili. Barristan bodl… A Gerald Higtower ležel na zemi. Jsem ve finále, uvědomil si. Zabloudil pohledem opět k lóži princezny a viděl Ašaru vzrušeně tleskající jeho vítězství. Dnes večer jí to řeknu, rozhodl se v té chvíli. Už to nemůžu tajit. Zaslouží si vědět pravdu. Možná, že moje city opětuje. Možná… Nevěděl sice, co přesně by v takovém případě udělal, ale by si jistý tím, že by byl nesmírně šťastný.
V. kapitola
Publikum vzrušeně zašumělo a jeden ze soupeřů padl k zemi. Byl to rytíř se štítem, na kterém byl vyobrazen meč a hvězda na purpurovém pozadí, Ašařin bratr. Princ Rhaegar je ve finále a soupeřem mu bude Barristan Selmy. „Úžasný turnaj. Rhaegar zajisté vyhraje,“ zašeptala jí do ucha nadšeně Elia. „Je výborný rytíř,“ usmála se na ni Ašara. „Nejlepší rytíř. A nejlepší manžel,“ usmála se na ni Elia. Bylo na ní vidět, jak moc svého manžela zbožňuje. „Jaké to je?“ napadlo z ničeho nic Ašaru. „Milovat někoho?“ odvětila Elia, „Ty to nevíš? Nikdy jsi nebyla zamilovaná?“ zeptala se překvapeně Ašary. „Nevím, asi ne…“ usoudila Ašara. „Je to úžasné,“ usmála se na ni spiklenecky Elia, „Bála jsem se, že si nebudeme rozumět. Ale je tak pozorný a milý. Ano, má občas zamyšlenou náladu, kdy si jen brnká na tu svou harfu, ale už jsem si zvykla. Lidé jsou tady trochu jiní než v Dorne… Už jen jeden soupeř a bude ze mě královna turnaje,“ usmála se spokojeně na Ašaru, „ já ti říkala, že to bude nezapomenutelný turnaj.“ „Ano, měla jsi pravdu. Je to velkolepý turnaj. Teď mě napadá, že bych se měla jít podívat na bratra. Ten pád byl opravdu ošklivý, snad se mu nic nestalo…“ rozhodla se Ašara. „Jistě, běž. Zkontroluj bratra, ale nezapomeň se vrátit na finále,“ zdůraznila princezna. „Nezapomenu,“ odpověděla Ašara přítelkyni a vydala se za bratrem.
Prošla tribunou a mířila ke stanu, kde odpočíval její bratr. U koní si všimla Eddarda Starka. Když už je tady, škoda toho nevyužít, rozhodla se a zamířila k němu. „Sere Eddarde.“ „Lady Ašaro, jdete za bratrem?“ „Ano, jdu jej zkontrolovat. Eddarde, mohu se vás na něco zeptat?“ Tvářil se zmateně a trochu… vyděšeně, nazvala by to Ašara, ale přikývl, „Samozřejmě, jen do toho.“ „Váš bratr mi říkal, že o mně již dříve slyšel. Předtím, než jsme se seznámili… Vy jste o mně také slyšel?“ zeptala se. Stále nechápal, ale odpověděl: „Víte, já se moc o vztahy mezi rody nezajímám… Snad vás to neurazí, ale bohužel neslyšel.“ „V pořádku, to nebyl žádný chyták,“ usmála se na něj. Takže tento nesmělý chlapec to také není… „Ještě jednou děkuji za odpověď. A ten tanec dnes večer platí.“ „Jistě, budu se těšit,“ odpověděl a jeho tvář lehce znachověla. Ašara se otočila a vydala se do bratrova stanu.
Když opustila Arthurův stan, vydala se zpět na kolbiště. Za chvíli začne poslední zápas a turnaj bude znát svého vítěze. Dostala se zpět na své místo a usadila se vedle Elii. Barristan již stál se svým bílým koněm a čekal na příjezd prince Rhaegara. Za chvíli dorazil i princ na svém černém oři. Oba soupeři byli připraveni, publikum se utišilo. Elia chytla Ašaru vzrušeně za ruku a napjatě sledovala, co se bude dít. Ašara se podívala na Barristana. Vypadal impozantně na koni a ve zboji. Vlastně je to docela pohledný muž, napadlo ji. Když přišla do Králova přístaviště, neznala nikoho kromě svého bratra a princezny Elii. Když nebyla s Eliou, trávila čas se svým bratrem a u něj potkala Barristana. Spřátelili se, dokázali spolu mluvit dlouhé hodiny a ona se díky němu necítila v hlavním městě, které bylo tak odlišné od její domoviny, tak osamělá. Elia sice byla její přítelkyně, ale měla vlastní starosti a Ašara ji nechtěla zatěžovat těmi svými. Bratr byl skvělý rytíř, dobrý člověk, ale nemohla mu říct všechno… A Barristan uměl poslouchat. Dokonce byl i vtipným společníkem, což jí Elia sice nikdy nechtěla věřit, ale bylo tomu tak. Byla ráda, že zde získala takového přítele, jako byl on. Kéž by byl můj tajný ctitel takový jako je on… prolétlo jí hlavou. Z myšlenek ji vytrhl král, který pomalu zvedl ruku na znamení…
A koně se rozjeli. Barristan nebo Rhaegar? Elia jí stiskla ruku ještě silněji. Ta měla svého favorita. Ašara by asi měla fandit princi, ale v duchu přála svému příteli, věrnému Barristanovi. Koně se tryskem blížili k sobě, publikum ani nedutalo. Barristan zaútočil. Rhaegar se mírně naklonil dozadu a Barristanovo kopí jej taktak minulo. Publikum zašumělo. Jezdci dojeli každý na svůj konec a obrátili se. Zaujali pozici a znovu vyrazili. Tentokrát byl rychlejší Rhaegar, ale trefil Barristanův štít jen lehce a ten jeho atak tedy ustál. Oba soupeři stáli ve svých původních pozicích, zvedli kopí a opět se rozjeli… Oba zaútočili téměř ve stejnou chvíli. Barristan trefil Rhaegara lehce do ramene. Rhaegar měl ale tentokrát lepší mušku a trefil Barristana větší silou. Barristan se zakymácel a spadl z koně… Rhaegar byl vítěz. Elia vyskočila a zuřivě tleskala. Publikum také tleskalo svému vítězi – Rhaegaru Targaryenovi. Škoda, proběhlo Ašaře hlavou, ale alespoň bude mít Elia radost, usmála se v duchu. Rhaegar zajel až na kraj kolbiště, kde mu jeden ze sluhů něco podal. Když se rozjel a blížil se k publiku, bylo vidět, že se jedná o květinový věnec. Zajisté pro královnu turnaje, usoudila v duchu Ašara. Rhaegar se k nim blížil, Ašara se podívala se na Eliu, která se šťastně usmívala. Když byl na jejich úrovni, tak se princezna vzrušeně nadechla a tmavé oči jí zářily. Ale Rhaegar je minul… Co to má znamenat?, proletělo Ašaře hlavou. Určitě dojede na konec, otočí se a vrátí se. Napíná nás, řekla si v duchu. Rhaegar projížděl dál a najednou se zastavil. U tribuny, kde seděla skupina seveřanů. Dojel až k zábradlí, za nímž seděli sourozenci Starkovi a podal květinový věnec tmavovlasé dívce, sedící mezi Brandonem Starkem a jeho bratrem Eddardem… Dívka jej váhavě přijala. Takové ticho se kolbištěm nerozléhalo ani při závěrečné bitvě. Všichni čekali, co se bude dít dál… Ašara se podívala na svoji přítelkyni. Ellina tvář byla nehybná, s klidem se dívala před sebe a nebylo na ní znát žádné rozčílení. Když vycítila Ašařin pohled a tak na ni pohlédla. Byl to jen zdánlivý klid, usoudila Ašara. V těch pár vteřinách, kdy se jejich oči setkaly, spatřila tu hlubokou bolest, kterou jí právě Rhaegar způsobil. Elia ovšem byla důstojnou ženou, která byla daleko od toho, aby tropila hysterické scény. Jen klidně seděla a hrála dál svoji roli. Ašara by ji nejraději pevně objala ji a utěšila, ale zde to nebylo možné. Rhaegar odjel z kolbiště a publikum se začalo zvedat. Klání bylo u konce… Elia se tiše zvedla a vydala se směrem ke svému stanu, dvorní dámy ji beze slova následovaly. Před stanem se k nim otočila a tichým hlasem je propustila, „Můžete jít, jsem unavena. Půjdu si lehnout.“ „Chci být sama,“ otočila se i k Ašaře. Ašara jen přikývla a splnila její přání.
O pár hodin později se konala závěrečná hostina, oslavující ukončení turnaje a jeho vítěze. Když Ašara dorazila do hodovní místnosti, ta již byla zaplněná. V čele stolu seděl král s královnou a hostiteli. Král, jak bylo jeho zvykem, přejížděl podezřívavým pohledem po okolí a usrkával vína ze svého poháru. Na druhém konci stolu seděla skupinka ze severu společně se zástupci Bouřlivého konce. Vypadali trochu zaraženě, tatam bylo bujaré veselí prvního dne… Dokonce i Robert Baratheon jen zamyšleně upíjel víno a nebavil společnost, jako u něj bylo obvyklé. Byli zde i oba Starci, Ašara se setkala s vážným pohledem očí Eddarda Starka a kývla mu na pozdrav. Mezi bratry Starkovými seděla tmavovlasá dívka. Ta, která způsobila dnešní pozdvižení. Tak přece jen přišla… V místnosti vonělo pečené maso a dornské víno. Ale byla zde cítit i zvláštní, dusná atmosféra… Výrazy hostů byly jiné než při úvodní hostině, kdy se všichni vesele a nevázaně bavili. I dnes hrála hudba a stoly byly bohatě prostřeny, ale všichni jakoby na něco čekali, napětí v síni by se dalo krájet…
Ašara se pohledem vrátila do čela stolu, kde nedaleko královského páru seděla princezna Elia. Na tváři měla mírný úsměv a vypadalo to, že je vše v naprostém pořádku. Ale Ašaru nemohla ošálit. Navíc místo po její levici, tam, kde by měl sedět vítěz turnaje, pro kterého byla hostina uspořádána, bylo prázdné… Rozhodla se, že půjde Elii dělat společnost. Přešla sál a posadila se vedle Elii. Princezna se na ni přívětivě usmála, „Nádherné šaty, vypadáš překrásně. Určitě budeš i dnes v jednom kole, jako ostatně na každé hostině,“ mrkla na Ašaru. „Ráda tančím“, usmála se Ašara. „ Elio,“ změnila Ašara tón,“ jak se cítíš?“ „Cítím? Odpoledne mne trochu bolela hlava, ale již jsem v nejlepším pořádku,“ odpověděla Elia klidně. Ašara se k ní naklonila a stiskla jí lehce ruku, „Elio, přede mnou nemusíš hrát ten klid a veselí. Já tam odpoledne byla…“ „Stejně jako polovina dvora,“ usmála se smutně Elia. „Ano, bylo to tak…“ hledala Ašara to správné slovo, které by vyjádřilo míru šoku, který ve všech zúčastněných událost zanechala, a přesto ještě více nezranilo Eliiny city. Přes klid, který navenek vyzařovala, měla Ašara stále v živé paměti Eliin pohled plný smutku. „Ponižující,“ dořekla za ni Elia. „Nikdy by mě nenapadlo, že ti tohle provede… Zeptala ses ho, co to mělo znamenat?“ „Ano,“ přitakala Elia,“ bylo to prý jen nedorozumění…“ „Nedorozumění?!“ vypravila ze sebe překvapeně Ašara, „Nedorozumění před očima půlky království… Před tvýma očima.“ „Prý to není tak, jak to vypadalo…“ začala Elia,“ jen chtěl vyjádřit přátelství koruny vůči severu… Nic víc.“ Ašara přemýšlela, zda Elia sama věří tomu, co právě říká. Zda přehlédla pohled, kterým se Rhaegar na Lyannu Stark díval, když k ní odpoledne přijel a daroval jí věnec, nebo zda se jen rozhodla vše raději přehlížet. S těmito myšlenkami se jí pohled opět zatoulal k té, jež byla příčinou zmatku dnešního dne. Nešťastná holka. Ani si neuvědomuje, co způsobila, proletělo Ašaře hlavou. „Je krásná, že?“ vyrušila ji z myšlenek Elia. Ašara se na ni opatrně podívala – ano, není pochyb, že si Elia byla vědoma pohledu, kterým Rhaegar Lyannu sledoval. „Svým způsobem je,“ odpověděla opatrně Ašara,“ ale ty jsi přece také moc krásná.“ „Ne takhle,“ odvětila suše Elia. „Elio, musíš něco udělat… Snaž se trochu. Zakaž mu to. Pověz mu, jak tě to zranilo. Udělej něco,“ obrátila se naléhavě Ašara na princeznu. „Já…nemůžu,“ začala ztěžka Elia, „stejně mu nezabráním, když to bude chtít udělat… Už víc nezmůžu. Ale pojďme k něčemu veselejšímu,“ změnila Elia téma hovoru, „jak jsi na tom s pátráním? Už jsi zjistila, kdo je tvým tajným ctitelem?“ „Pracuji na tom,“ odpověděla s tajemným úsměvem Ašara. „Trochu konkrétnější odpověď by se nenašla? Jsem zvědavá,“ mrkla na ni spiklenecky Elia. „Dobrá. Pomáhá mi Barristan…“ začala Ašara. „Barristan Selmy? Ten suchar?“ zeptala se udiveně Elia. „Vůbec není suchar. Je to moc milý člověk a výborný přítel. A navíc svolil, že mi pomůže s pátráním,“ objasnila Ašara. „A už jste něco zjistili?“ přerušila ji princezna. „Blížíme se k tomu,“ usmála se Ašara, „ a já ještě provádím své vlastní pátrání. Ve víru zábavy. Myslím, že už vím, kdo by to mohl být…“ Elia se zájmem vykulila své čokoládové oči, „Opravdu? A prozradíš mi to?“ Ašara se zvonivě rozesmála, „Nechci ho vyplašit. Dnes se to pokusím opatrně zjistit. A když se mé tušení potvrdí, zajisté tě informuji.“ „Výborně,“ usmála se Elia, „už se těším. Ale teď tě již opustím. Jsem po dnešním dni znavena. Hezky se bav a ať ti to pátrání vyjde,“ popřála Ašaře. „Děkuji. A ty si odpočiň. Určitě bude vše v pořádku,“ stiskla s povzbudivým úsměvem své přítelkyni ruce, i když sama nebyla přesvědčena o pravdivosti tohoto výroku. „Určitě,“ odvětila jí se smutným úsměvem Elia, „a Ašaro…. Děkuji ti za všechno. Krásný večer,“ řekla a vydala se do svých komnat. Ašara pozorovala svou přítelkyni, jak odchází z místnosti. Obdivovala ten klid a eleganci, které si Elia dokázala zachovat v každé situaci.
Teď se ale musím zaměřit na své záležitosti, rozhodla se. Zvedla se a pomalu se vydala na místo, které pro ni bylo původně určeno. Sedla si vedle svého bratra a zaposlouchala se do rozhovoru, který Artur vedl s Geroldem Hightowerem. Řešili samozřejmě turnaj a techniky boje, jak jinak. Po chvíli je přestala vnímat. „Smím prosit o tanec?“ ozvalo se za ní. Otočila se a pohlédla do živých šedých očí. „Tak tedy pojďme,“ rozhodla a zavěsila se do něj. „Dnes moc netančíte… Není to škoda?“ zapředl rozhovor. „Jsem dvorní dáma, mým úkolem je starat se o princeznu…“ podívala se na něj významně. Pochopil, že ta výtka směřovala k jeho sestře. „Ano, nešťastná událost… Chci, abyste věděla, že sestra nijak neusilovala o to, být královnou turnaje…“ poprvé ztratil svůj sebevědomý výraz. „Nechtěli jsme nijak narušit průběh turnaje či způsobit skandál,“ pokračoval ve vysvětlování. „To doufám,“ řekla přísně Ašara, „Elia je moje přítelkyně a velmi by ji ranilo, kdyby se něco podobného mělo opakovat…“ „Pokusím se sestře vysvětlit, že bylo nepatřičné přijmout květiny a poučit ji, aby se propříště vyvarovala podobného chování. Ale pojďme se bavit o něčem veselejším,“ usmál se na ni. „Například?“ zajímala se Ašara. „Například o tom, jak si užíváte tanec se mnou,“ zašeptal jí do ucha. „Brandone Starku, vy jste neskutečně namyšlený muž, už vám to někdo řekl?“ urazila se Ašara, ale jen naoko. Rozesmál se, „Líbí se mi váš temperament, Ašaro.“ „To na severu nemáte, že?“ popíchla ho. „Nemáme. Žádnou vám podobnou jsem tam nepotkal,“ podíval se jí do očí. Zneklidňoval ji. Díval se do očí příliš dlouze, při tanci stál příliš těsně u ní, a když jí odpovídal, nakláněl se příliš blízko… Nebyla si jistá tím, jak moc jsou jeho lichotky upřímné a jak počestné jsou jeho záměry, ale se znepokojením pozorovala, že k němu pociťuje jistou míru sympatií… Píseň skončila a Ašara si všimla, že k ní míří její bratr. „Bratr si pro mě jde. Velice rád tančí,“ řekla Brandonovi. „Bratra samozřejmě nemůžete odmítnout,“ usmál se na ni souhlasně. „Uvidíme se ještě?“ zašeptal jí na odchodu do ucha. „Po pěti písních venku, buďte tam,“ řekla mu rychle a široce se usmála na přicházejícího Arthura.
Přesně po pěti písních se nenápadně vytratila ze sálu. Okolí již obklopovala tma, kterou ozařovaly jen zapálené louče. Rozhlédla se po okolí a hledala pohledem toho, za kterým přišla. Nikde jej neviděla. Nerada čekám, prolétlo jí hlavou. Ale pak ho uviděla, zády se opíral o zeď stáje. Rychle a tiše k němu přišla. „Nemohla jsem vás najít.“ Trhl sebou, „Jste tichá jako myška.“ I ve tmě cítila jeho úsměv. Naklonil se k ní… Rychle ucukla. „Počkejte, Brandone, kvůli tomu, jsem se s vámi nesešla…,“ začala vysvětlovat. „Aha, tak to jsem asi jen něco špatně pochopil,“ odpověděl provokativně, „Jaký je tedy důvod našeho setkání?“ „Jen jsem si chtěla popovídat. Vevnitř je dusno, nedá se tam dýchat…“ odvětila Ašara. „Dusno. Ano, to je to správné slovo,“ uchechtl se Brandon Stark. Tak do toho, povzbudila se Ašara. „Brandone…“ oslovila jej. „Ano, moje paní?“ „Nechcete mi ještě jednou povyprávět, kdy jste mě poprvé viděl? Kdy, že jste to vlastně navštívil Královo přístaviště?“ zeptala se jej. „Bylo to před pár týdny… S otcem jsme přijeli řešit záležitosti severu. Měli jsme audienci u krále a tehdy jsem vás uviděl, dělala jste ještě s dalšími dámami společnost princezně Elii, ale vy jste mezi nimi zářila jako drahokam. Nešlo vás přehlédnout,“ odpověděl s úsměvem. „Takže mě vlastně znáte…,“ shrnula Ašara. „Zaujala jste mě. Později jsem se na vás poptal a zjistil, že jste sestrou slavného Arthura Dayna…“ „Máte rád květiny, Brandone?“ „Jistě, kdo ne? Ale na severu jich moc neroste…“ Že by to byl opravdu on? Zná mě již z dřívějška – to by sedělo. Informoval se o mně – to by také sedělo… Ale sedí k němu i tajné zasílání květin? Nepatří Brandon Stark k mužům, kteří by spíše poslali květiny svým jménem? Působí tak sebevědomě a jistě… Ale třeba je to jen maska, pod kterou se skrývá nesmělý muž… „A co pivoňky?“ rozhodla se Ašara dobrat k cíli. „Krásné květiny. Pivoňky zbožňuju,“ odvětil jí tichým hlasem. Že by to byl opravdu on? „Brandone,“ začala pomalu Ašara, „jste ten, který mi již několik týdnů tajně zasílá kytice pivoněk?“
VI. kapitola
Začalo to před několika týdny. Když se dostavila ke dvoru. Věděl, že dorazí sestra Arthura Dayna, slyšel o její kráse, ale nikdy předtím nepodléhal ženským zbraním, takže ho tato informace nijak významně nezaujala. Nikdy by jej nenapadlo, že by se mohlo stát něco podobného… Ale stačilo jedno setkání, jeden rozhovor a byl ztracen. Samozřejmě si uvědomoval, že je o dost mladší než on a že on je v postavení, ve kterém by si neměl všímat žen, ale nemohl si pomoct. Vždy když na něj upřela ty překrásné purpurové oči, vždy když slyšel zvuk jejího smíchu, vždy když se nadechl její vůně… byl opět ztracen. Rád by se jí vyhýbal, ale bylo to těžké, když byla sestrou jeho druha ve zbrani a zároveň dobrého přítele. Navíc si jej také oblíbila, často jej vyhledávala a vedla s ním přátelské rozhovory… Rád s ní mluvil, bylo mu v její společnosti velmi příjemně a nikdy se více nenasmál než při hovorech s Ašarou. Vlastně byl rád, že už to v sobě nebude muset držet. Když se dnes odpoledne rozhodl, že jí to řekne, ulevilo se mu a naplnil ho pocit svobody a očekávání něčeho nového. Na jednu stranu se bál Ašařiny odpovědi, přece jen byl rytířem Královské gardy a byl o dost starší než ona. Ale na druhou stranu si vždycky výborně rozuměli, byli přátelé a Ašara byla tak laskavá a dívala se na něj s takovou důvěrou… Nevěděl, co bude dál. Neměl žádný plán pro případ, že jeho city opětuje. Jen věděl, že jí to musí říct…
Rozhlédl se po místnosti, před chvílí tady ještě byla. Viděl ji přicházet, krásnou a zářící, s rozpuštěnými tmavými vlasy a jiskřivýma purpurovýma očima. Povídala si s princeznou Eliou a po jejím odchodu tančila. Tančila s Brandonem Starkem a také se svým bratrem. Tančila i s Jonem Conningtonem, ale teď ji nikde neviděl. Naklonil se přes stůl k Arthuru Daynovi. Arthur měl ty samé fialové usmívající se oči jako jeho sestra. „Arthure, neviděl jsi svoji sestru?“ zeptal se Barristan, „Odešla? Bolela ji hlava?“ „Myslím, že neodešla… Ašara nikdy neopouští hostinu mezi prvními,“ zasmál se Arthur, „Asi se šla jenom na chvíli vyvětrat na vzduch…“ Barristan přikývl a rozhodl se počkat. Hudebnici mezitím přehráli další dvě písně, ale Ašara se neobjevila. Rozhodl se tedy, že se po ní půjde podívat ven. Zvedl se a zamířil k východu. Ve dveřích se srazil s Brandonem Starkem. Kývl mu hlavou na znamení omluvy, ale Brandon Stark se jen ušklíbl a pokračoval dál směrem k místu, kde seděl jeho bratr a sestra.
Našel ji na vzduchu, na dvoře před hodovní síní. Stála nedaleko stáje a koukala na noční oblohu. Po chvíli ho zaregistrovala a otočila se k němu. „Taky vám uvnitř bylo takové vedro?“ zeptala se s úsměvem. „Ano, je tam hodně lidí. Ale také jsem vám chtěl něco říct.“ „Říct? A copak by to mělo být?“ zvedla tázavě obočí s mírným úsměvem. „Dneska jste opět v jednom kole, že? Jste oblíbená tanečnice,“ usmál se na ni. „Dnes je tak krásný večer… Proč se nebavit? A také jsem pátrala, když vy jste nebyl úspěšný,“ řekla s důrazem na poslední větu. „O tom s vámi právě chci mluvit…“ začal. „Vím, že vás hodně zajímá, kdo vám posílá ty květiny. Já vím, kdo to je. Vím to už delší dobu, ale nebyl jsem si jist, zda by vás ta informace potěšila…“ Ashara se rozesmála, trochu ho to zmátlo. „Drahý Barristane, já už to přece vím,“ řekla mu s úsměvem a něhou v očích. Ona to ví. A usmívá se. Ona z toho snad má opravdu radost… „Proč jste mi to neřekl?“ „Nevěděl jsem, jak na to budete reagovat. Jestli nebudete zklamaná…“ „Zklamaná? Proč bych měla být zklamaná?“ „No, je to trochu nestandardní situace. Možná jste si představovala někoho jiného. Někoho vhodnějšího…“, odpověděl jí. „Nejsem vůbec zklamaná, Barristane. Měl jste mi to říct dřív,“ usmála se na něj zase tím svým úsměvem. Byl tak šťastný, že nevěděl, co jí odpovědět. Takto si to opravdu nepředstavoval. Možná by spolu opravdu mohli být… „A jak jste to vůbec zjistila?“ dostal ze sebe nakonec. „Řekl mi to,“ odpověděla. „Řekl??? Kdo vám to řekl?“ překvapeně se jí zeptal. „Brandon Stark přece,“ rozesmála se, „Barristane, vy jste dnes nějak mimo.“ „Brandon Stark?“ nechápal. Jak ten to ví? Že by mě viděl, když jsem jí před dvěma dny nesl ty květiny? „Ano, zeptala jsem se ho a on mi potvrdil, že je to on, kdo mi ty květiny posílal.“ Bylo to jen pár slov, ale on měl pocit, jako by ho někdo bodl do srdce. „Víte, Barristane, nejprve jsem byla jen zvědavá. Ale pak mě to pátrání začalo čím dál víc pohlcovat, a když jsem zjistila výsledek, tak jsem měla takovou radost. Není to úžasné, že věděl přesně, které květiny mám nejraději? Děkuji vám, že jste mi pomáhal s pátráním. Jste skvělý přítel“ objala ho Ašara. „Mám radost za vás, Ašaro,“ dostal ze sebe a s vypětím všech sil vykouzlil nepovedený úsměv. Vdechl její jemnou vůni. Naposledy. Byl to jen sen. Jenom krásný bláhový sen… A v té chvíli se rozhodl, že jí to neřekne. Vždyť ho tohle bláznovství musí brzy přejít. A ona vypadá tak nadšeně… Brandon Stark se mu sice moc nezamlouval, ale nechtěl ji zklamat. Neměl tu odvahu jí říct, že se zmýlila. Poté se spolu vrátili do hodovní místnosti, Barristan zaujal své místo mezi rytíři Královské gardy a Ašara se oddala víru zábavy. Toho večera nebylo krásnější a více okouzlující ženy v místnosti. Celý večer protančila. Nejčastěji tančila s Brandonem Starkem…
Epilog
To bylo naposledy, kdy viděl Ašaru Dayne. Při zpáteční cestě do Králova přístaviště se jí vyhýbal a po příjezdu do Králova přístaviště přijal úkol, který jej zavedl na dlouho daleko od hlavního města. Nějaký čas nato začala rebelie, při které zemřel král Aerys, princ Rhaegar i Ašařin bratr Arthur. Poměry v Západozemí se po rebelii Roberta Baratheona, toho veselého muže, který na turnaji v Harrenově bavil celou společnost, navždy změnily. Brandon Stark, který mu vzal Ašaru, zemřel krutou a nespravedlivou smrtí. A krátce po konci Robertovy rebelie zemřela i samotná Ašara. Teorie o tom, jak a proč zemřela, byly různé. Většina zmiňovala nešťastnou lásku, kvůli které skočila z útesu. Prý porodila mrtvé dítě. Jako jméno otce se nejčastěji skloňovalo jméno právě Brandona Starka, ale později i jméno jeho mladšího bratra, Eddarda. Kdoví, kde byla pravda…
Podstatné je, že se ukázalo, jak hluboce se Barristan mýlil. Nikdy nepřestal litovat toho, že jí neřekl pravdu, když k tomu měl příležitost. Často se k tomu okamžiku v mysli vracel, mnohokrát si jej přehrával v hlavě. I po těch letech stále nezapomněl na její jemnou vůni. Na její nakažlivý smích, při kterém se jí rozzářily oči. Na ten pocit, který ho pohlcoval při každém pohledu na ni… A na mysl mu přicházelo nepříjemně se opakující, že možná, kdyby byl odvážnější, všechno mohlo dopadnout jinak. Možná by dnes Ašara žila… Ale to už se nikdy nedozví…