Noční král
„Jezdci, blíží se jezdci můj pane“ hlásal mladý panoš Jacop, když běžel přes nádvoří hradu s kopím v ruce. Lord Copfreed si jej měřil pohledem ze svého vysutého balkónu, který byl obehnán kameným zdivem do výšky pěti stop. Netušil, jaké praporce s sebou jezdci vezou a tak se sám odebral ve společnosti svého Mistra na hradby, aby si ověřil, zda k němu míří předvoj nepřítele, nebo spojenci, jež mu projevili důvěru v jeho nadcházejícím rozhodnutí, učinit přítrž připravované rebélii. Během výstupu na velké, bílým měsíčním kamenem vystavěné zdi, přemítal o dnešní ranní údálosti. „Kolik jich bylo dnes nalezeno?“ zeptal se svého Mistra. „Dnes ráno jich našli osm, můj pane.“ Mistr byl šlachovitý a velmi vysoký muž. Měřil necelých sedm stop, měl široká ramena a mohutný hrudník. Jeho tvář byla větrem ošlehaná, protáhlý bledý obličej bez vousů byl zjizven dlouhým šrámem táhnoucí se od čela přes pravé oko, až po bradu. Oděn ve své černočerné róbě postupoval za Lordem Alexem Copfreedem velmi pomalu. Stačil mu jeden krok, aby překonal svého pána o tři schody, stoupajíc na vyhlídkové stanoviště pro strážné, pozorující okolní krajiny. „Musím ovšem podotkout, můj pane“ tahající se za svůj mistrovský řetěz kolem krku „že tentokrát jim spodní část obličeje nechyběl, tak jak tomu bylo u předchozích mrtvých.“
„Ohavnost!“ zabručel pán Sekvojové bašty. „Ty stvůry, které tohle po nocích dělají, musíme konečně dopadnout! Jakmile vyřešíme tuto záležitost s jezdci, půjdu se na ty nebožáky podívat osobně.“ Lord Copfreed měl za sebou již padesátpět dnů jména. Jeho solí zbarvené vlasy a delší plnovous vanul v mírném letním větříku, když vystoupili na hradbu. „Žlutý praporec s jelenem, můj pane“ oznámil strážný, zírající do roury vyskládané skleněnými čočkami, aniž by odvrátil zrak.
„Takže nepřítel“ řekl klidným hlasem Lord. Mistr jej mlčky pozoroval, přikládajíc si svou obrovskou dlaň nad oči, aby zalespoň trochu zamezil oslepení slunečním svitem.On se bojí, uvědomil si Mistr. Všiml si jak se Copfreedovi jemně chvěje spodní ret. A má pro to dobrý důvod, řekl si v duchu. Pán Bouřlivého konce obeslal všechny své vazaly, aby se ujistil, že mu zůstanou během jeho povstání stále věrni, ať se stane cokoliv. Havran přiletěl také do Sekvojové bašty, ale obsah dopisu se k pánu sídla dostal v poněkud pozměněné formě. Mistr Oktos dopis po přečtení spálil a napsal sám novou verzi, aby rozehrál začínající hru o trůny. Až se budou o těchto událostech psát dějiny, budu v ní hrát tu nejdůležitější roli, pomyslel si. Budu ten, který vše začal, né Robert ani Aerys, ale já…Oktos. Všichni mne budou znát a při vyslovení mého jména budou panny krvavě omdlévat a muži si budou rvát vlasy a údy navzájem. Mírně se při té myšlence pousmál, ale dal si pozor, aby jeho starý Lord nic nepoznal.
„Mistře Oktosi, je na čase, abychom naše hosty uvítali, jak se patří.“ Obratem na patě, směřoval Copfreed do Velké síně, kde se rozhodl příjmout předvoj Roberta Baratheona. „Připravte teplý chléb a sůl, abychom dali najevo své pohostinství!“ hlesl, jakmile s Mistrem vstoupili do Sukové haly. Síň byla obrovská, jak se k názvu Sekvojové bašty patří. Podél celé vstupní auly byly rozsety sekvoje, stáří dvěstětřiceti let, lemující zaoblené zdivo do výše, téměř dvaceti stop. Za mozaikou, vykládanou podlahou, v ornamentu zeleného sekvoje se táhl prostor velikosti tří mohutných stodol, obehnaných kolem stěn vysokými svícny ve tvaru stromů. Okna, která byla pozázena nad jejich úrovní, tvořily barevné skla, nahoře ustící do ostré špice. Připománaly okna v septu, které stálo za stájemi v ústí měsíčních hradeb, v zadní části pevnosti. Na konci celé síně bylo na stupínku vystaveno mohutné křeslo, vyřezané ze sekvojového kmene s vyrytými korunami stromů. Nad sekvojovým trůnem byla zavěšena, bezmála dvěstě let stará tapisérie s rodokmeny prvních lidí, kteří přišli do Západozemí. Dávno zapomenuté rody, se stále barevně výjmaly na vybledlé šedé látce.
Síní se rozléhal zvuk Lordova pochodového kroku, když mířil ke svému křeslu, přes mramorem vykládanou podlahu Velké síně. Ze zadních dveří na konci místnosti se vynořily dcery Lorda Copfreeda. Menší, světlovlasé stvoření s odstávajícíma ušima a zakrnělou bradou, odena v bílých krajkových šatičkách se rozběhla ke svému otci ihned, jakmile jej spatřila. „Tatínku, už víš co chci na svůj šestý den jména, jako dar?“ zeptala se s úsměvem na rtech, když svého otce objala kolem nohou, na úpatí sekvojového trůnu. „Předpokládám, že to bude poník, má drahá. Chůva Elomeia mi říkala, že celé dny a noci, nemluvíš o ničem jiném“ opětoval její úsměv.
Dnes v noci to bude naposledy můj pane, řekl málem Oktos.
Starší dcera Cathrinne byla velice půvabná, dalo by se říci, že se vyvedla mnohem lépe než mladší Jyana. Její kaštanové vlasy jí spadaly v pramíncích do čela. Ačkoli ještě neměla první krvácení, měla postavu plných tvarů, vyzrálé ženy, s pevnými prsy a ladnými boky, na kterých tajně spočinulo oko každého muže v hradu. Její dokonalá pleť bez jakékoli vady přitahovala nejen panoše a Lordy, začínající se ucházet o její ruku, ale především Mistra Oktose. Při pomyšlení, co všechno s ní dnes v noci bude dělat, ho zasvrběly prsty, jemně se zamračil a sevřel v pěst pravou ruku. „Děje se něco Mistře?“ otázala se jej. Všimla si toho, řekl si Mistr. Musím si dát větší pozor na můj zevnějšek, jinak bych toho mohl hořce litovat. „Ne, má paní. Všechno je v naprostém pořádku. Jen jsem…ehm, poněkud znepokojen jezdci, kteří se k nám blíží. Navíc se na našem sídle dějí věci, tak ohavné, že zde o nich nehodlám mluvit, před malou Lady Jyanou.“
„Tak o nich nemluv, hade!“ křikl Ser Cedrik, když vstoupil do síně, stejnými dveřmi jako jeho dvě sestry, chvíli před ním. „Cedriku, jsem rád že ses dostavil v čas, synu.“ objal Lord svého syna, jakoby tušil, že to dnes bude naposled. „Už zase ti našeptává otče, zbav se ho, říkám ti.“ šeptal Cedrik svému otci. „Hehehe, jako vždy máš tu svoji pedezíravou náladu?! Tady Mistr Oktos je v našich službách již osm let. Je to dobrý služebník. O naši rodinu se stará s úctou a úsměvem na rtech, stejně jako nebohý Mistr Polek před ním, než skonal. Ačkoliv je plešatější a mohutnější než býval Polek, má moji důvěru a dal bych za něj i ruku do ohně!“ „Děkuji ti můj pane, jsi nanejvýš shovívavý.“ a dnes v hodině sovy si to všechno ověřím.
Dveře Velké síně se náhle, skřípavým zvukem rozevřeli. Do prostoru vešel starší muž v temně zelené róbě, od pasu dolů v barvě podzimního listí se zlatou nití vyšitými motivy letokruhů. V ruce třímal kus opracovaného dřeva do podoby hole, namořené do barvy samorostů. Třikráte udeřil holí o mramorovou podlahu. „Můj pane, dovolte abych Vám představil předvoj Lorda Roberta Baratheona, pána Bouřlivého konce. Předstupují před Vás s doměnkou, vřelého přivítání a uctění pravidla pohostinství. Ser Marybald Lophand a jeho brat Ser Baribal, Ser Obedin Řeka a Lord Samwell Crosstreew.
„Crosstreew?!“ udivil se Lord Sekvojové bašty. „Ty, bratranče? Ty a Bouřlivý konec? Jak je to-“ „Prosím moji páni, nabídněte si náš teplý chlém a slánku, jak je u našeho dvora zvykem.“ přerušila jej Cat. Každý z nich si uzmul kus chleba, surově ho odtrhl a zabořil do slánky, jak jen to šlo. Za chůze pak přikusovali, jeden vedle druhého, kráčejíc vstříc Lordu Alexi Copfreedovi, sedícím na svém vyřezávaném křesle. Cathrinne přispěchala se zbytky chleba a poloprázdnou slánkou ke svému otci a jeho společníkům, aby si také mohli nabídnou, rozlomit chléb a dokázat, že jsou zde jezdci vítáni, bez jakékoliv újmy na zdraví. Mluvit začal Nejstarší z nich, muž hodně po padesáti dnech jména s šedivými vlasy a honosným knírem, který měl zatočen ve spirále nahoru. Oděn byl v leštěné zbroji s vyrytými runami po celé ploše hrudního plátu. Tyrkysový plášť mu spadal až ke kotníkům a vlnil se při jeho slovech, stejně jako jeho bezvousý podbradek. Erb, který měl vyšitý na tmavé suknici byl ve znamení spadlého kmene stromu přes řeku, skřížený dýkou na zeleném poli.
Ukaž, jak umíš bodat slovy můj pane a začni to, kvůli čeho jsem tě sem přilákal, řekl si pro sebe Oktos.
„Alexi, je na čase abys dal vale, svým zaujatým názorům a své pýše! Je na čase příjmout nového pána a vzdát se starých tradic. Nastává nová doba a válka je za dveřmi. Pomysli na své děti, především pak na svou nejmladší dceru. Nechceš přeci, aby ztratila otce, stejně jako svou matku?!“
„Aby pak vypadal jako zrádce, stejně jako vy, kteří před ním těď škemráte? Aby převlékl plášť?“ zeptal se Cedrik. „Pozor na jazyk sere!“ opáčil jeden z bratrů Lophandů. „Nevíš s kým máš tu čest! Jsme předvoj a né žádný posraný havran, co ti tu kráká do ucha rádoby prosby!“ „Abych uvedl věc na pravou míru, můj pane, jsme tu jen kvůli Lordu Crosstreewovi. Je to přece jen bratranec Vašeho Lorda otce a nechceme přeci, aby došlo v rodině…ehm…na nože…“ sdělil klidným hlasem Ser Obedin Řeka, který měl na prsou vystavený erb svého rodu, bílého racka na tmavomodrém poli, ověnčený zlatými poupaty. „Žádný bastard mne nebude urážet! Jsem dědic Sekvojové bašty a okolních krajin!“ svezl svou pravou ruku na jílec svého meče. Předstoupení jezdci pozorovali jeho náhlý pohyb ruky, ale nikdo nic neučinil. Lord Copfreed vše mlčky pozoroval a nechal celou síň zahalit hněvem a napětím, které by se dalo krájet. Šestero stráží, kteří stáli podél stromových svícnů učinili jeden krok vpřed, na znamení připravenosti. „Sere?!“ zeptal se Lord Samwell.
Že by to už byla ona chvíle, pomylel si Mistr, který stál vedle Cedrika a měl ruce svěšené za zády, jako by se zrovna procházel po Znovuvzrostlém háji. Jen do toho, ty domýšlivý pancharte. Začni hrát moji hru. Dokaž, že jsem se ke svému pánu nemodlil nadarmo. Asi potřebuješ popostrčit, usoudil nakonec Mistr. A tak zavřel oči, sepjal ruce před sebe a začal v duchu tichou modlidbu.
Můj pane, Temný pane, který shlížíš na hrůzy a muka dnešního světa. Prostup zkrze tohoto muže a učiň ho svým nástrojem pro krveprolití, abychom společně mohli nastolit vládu temna a dlouhé noci. Můj Noční králi, páne všeho zla. V síní se začaly mihotat svíce. Světlo jako by se kradlo pryč z útrob celé pevnosti. Dej ať započne ono- „Dost!“ okřikl muže Lord Copfreed. Mistrovi se rázem otevřely oči a světlo pochodní a svící v místnosti se náhle ustálilo.
„Mám dost celé této frašky! Cedriku, okamžitě se odeber do svých komnat Tvé pohrdání mými hosty je neomluvitelné. Společně jsme pojedli chléb a sůl, tudíž se nanejvýš předpokládá, že budeme zdvořilí, stejně jako oni.“ „Otče a oni mohou-“ „Stejně tak i vy pánové.“ skočil do řeči svému synovi. „Čekáme od Vás vyjednávání na úrovni. Né plané řeči a urážky. Takové postoje pod svou střechou nesnesu!“ „Omlouvám se, můj pane, za své muže i za mou maličkost. Toto chování se již nebude opakovat.“ řekl Lord Samwell Crosstreew a mírně se uklonil svému Lordu bratranci, sedící na svém sekvojovém trůnu před ním. „Také se Vám omlouvám pánové, ačkoli bych příště vážil výběr vašich slov. Ono nadarmo se u nás v kraji neříká Vážit si svého jmění je zrádnější, něž si vážit svých slov.“ opětoval omluvu svým drzým úsměvem. „Stačí Cedriku! Odejdi!“ okřikl Lord svého syna. „Raději bych zůstal s tebou otče, jako tvá tělesná stráž.“ pohrdavě při těchto slovech shlížel, ze svého čestného místa na stupínku, vedle vyřezávaného křesla, na Lorda Samwella.
„Žádné strážce nepotřebuji! Už jsem ti říkal, že pod mou střechou dodržujeme tradici pohostinství. Nic se mi nemůže stát. A teď ODEJDI!!!“ zakřičel rozhněvaným hlasem pán Sekvojové bašty.
Mumlaje si pod svým rádoby knírem odcházel Ser Cedrik Copfreed rázným krokem přes Velkou síň a Sukovou halu. Za ním vlál jeho hnědozelený plášť a při každém jeho kroku zařinčeli holenice a nárameníky v barvě tepaného bronzu. Jakmile se za ním zabouchly obří sekvojové dveře pobité kovovými panty a cvoky, Lord začal: „Ještě jednou se Vám velice omlouvám, moji páni. Co kdybychom se odebrali do příjemnějších prostor mého hradu, kde můžeme v poklidu probrat záležitosti, se kterými jste přijeli, něco pojíst a nalít si pohár medoviny či pikantního vína z Dorne?“
„Potěší li to mého Lorda bratrance, budeme nanejvýš polichoceni.“ odvětil s úsměvem Samwell, škrábajíc si svůj krční lalok. „Mistře Oktosi, tvé služby již nebudeme déle potřebovat. Odveď prosím mé dcery do jejich komnat a dej pokyn strážným aby se připravili na noc. Hlídka bude opět důležitá, né-li nebezpečná.“ „Můj pane, pokud dovolíš, raději bych byl součástí tvého vyjednávání, přece jenom-“ „Další umíněný pacholek.“ přerušil Baribal Lophand Mistra, cenící své křivé zuby zkrz nateklé rty od neustálého kousání nehtů na rukou. „Ačkoli, bohové asi nebyli při smyslech, když dali souhlas k narození takového monstra.“ Bratři se dali do hrdelního smíchu, který jim zbarvil tváře do ruda. Oba měli naprosto identické rysi, až by si člověk řekl, zda-li nejsou příbuzní, jako fretek se pářících Freyů. Plácajíc se hrdě po ramenou, následovali šouravým krokem Lorda Samwela a Alexe do zadních dveří, zatímco si je Mistr Oktos měřil pohledem.
Spodní čelisti těch dvou bratří, se mi budou hezky výjmat jako náramenáky, až s nimi skončím; zašklebil se Mistr a dal pokyn dcerám Lorda Copfreeda, aby jej následovali do svých komnat.
Venku se již smrákalo, když postupovali točitým schodištěm do třetího podlaží, kde měly dcery své komnaty, umístěny naproti sobě přeš chodbu. „Dobrou noc drahá sestřičko. A né, že ke mne v noci zase příjdeš a budeš fňukat, ať tě k sobě pustím do postele. Dnes ne, drahoušku.“ uklonila se Mistrovi na znamení rozloučení a políbila svou malou sestru na čelo. Zabouchla za sebou velké dubové dveře a zadělala petlici, jak šlo slyšet.
„Proč mne pořád co třetí den vyhání ze svých komnat?“ zeptala se smutně Jyana Mistra Oktose, když vcházeli do jejího pokoje. „Víš Jyano, každý takový den, tedy spíše noc, tvou sestru navštěvuje jeden z panošů. Po většinu jejich společné chvíle hrajou různé hry, štěbetají si do ouška přesladká slovíčka, tajemství a různé příběhy o rytířích, svatbách a dobrodružstvích z Vašich krajin.“ „Já chci hrát s nima taky.“ odvětila, zatímco se jí začínala chvět brada, jakoby měla za chvíli začít plakat. „Dnes né, dítě. Snad někdy jindy a teď už dost o hrách, je načase jít do postele. Za chvíli sem za tebou přájde chůva Elomeia. Přinese ti večeři a taky nějáké šaty na zítra.“ ty už ale potřebovat nebudeš. „Večer tě tu ještě příjdu pro jistotu zkontrolovat“ usmál se na Jyanu. Jakmile ji pohladil po jejích světlých kadeřích, zabouchl za sebou dveře a odebral se do svých komnat, které se nacházely na západní straně bašty.
Když scházel z točitých schodů na úrovni Velké síně, míjela ho zrovna chůva Elomeia. „Buďte zdráv Mistře Oktosi, je naše malá princeznička připravena ke spánku?“ zeptala se s úsměvem, když se zastavila na schodech.
I přes to, že na sebe hleděli z očí do očí, stál Mistr o pět schodů níže. „Je ve své komnatě, moje paní. Pro případ nebezpečí, které se poslední dobou objevují kolem pevnosti, požádám strážné, aby dnes v noci hlídali také u dvěří Vaší svěřenkyně.“ otočil se a postupoval dál, aniž by čekal na odpověď chůvy.
U obřího mramorového sloupu, který odděloval velkou hodovní síň od vchodového výklenku kuchyně, narazil na dva strážné, laškující s kuchtičkami, které se chystali prostírat jídelní stůl. Chvíli stál nehybně beze slova za nimi, než jej pomocné kuchařky spatřily. Polkly svůj smích a slova, kterými dávali najevo svou náklonost dvěma urostlým mužům a se sklopenými pohledy odešly dělat svou práci. Strážní se ohlédli za sebe. Jakmile viděli Mistra, jejich oči se setkali s jeho. Měřil si je chladným pohledem, při kterém na sobě nenechal nic znát. „Pánové“ řekl klidným hlasem mistr. „Jeho Lordstvo má dnes večer spoustu práce. Se svými společníky bude hodovat a probírat strategie předválečného stavu.“ „Předválečného?“ zeptal se zděšeně jeden ze strážných. „Ano, válka je na spadnutí pánové. Mladý princ Rhaegar šikuje svá vojska, stejně jako pán Bouřlivého konce. Jak myslíte že to asi dopadne?“ nečekal na jejich odpověď. „Každopádně, jsem teď prošel všechna zákoutí a nebezpečná místa, abych se ujistil, že naší pevnosti nehrozí žádné nebezpečí. Poberte své druhy a zajděte si do místní krčmy na lahodné zlaté pivo. Slyšel jsem, že uvařili novou, jazyku lahodící várku.“ Oběma jim vtiskl do dlaně pět stříbrných a uklonil se na důkaz, že mohou jít. Strážní si vyměnili pohledy. Nechápajíc pak chvíli pozorovali blištící se mince v dlaních od světla pochodní. „Děkujeme Mistře. Určitě tě v této záležitosti nezklameme.“ řekl druhý z nich. Chichotavě se odebírali ven, zatímco je Mistr pozoroval a tajně při tom doufal, že s sebou vezmou co nejvíce strážných.
K jeho komnatě vedla dlouhá chodba, vydlážděna velkými kusy zaobleného kamene. Kamenné zdi ústili u zčernalého stropu do oblouku. Pochodně a průzory ven lemovali jen pravou část stěny.
Mistr musel jít přes celou chodbu ohnutý, jinak by se uhodil do své plešaté hlavy. Při každém jeho kroku, cinkal kolem jeho krku řetěz z různobarevných článků, který kdysi strhl jednomu neopatrnému mistrovi na Královské cestě. Ten den jsem ho tím řinčivým nesmyslem uškrtil; vzpoměl si. Jeho oči se barvili do ruda, když jsem ten řetěz víc a víc utahoval a jeho ruce lapali po dechu, místo jeho úst. Malé, groteskně mávající údy, se svíjeli jako dva hadi, když mu začaly nabíhat fialové žíly na čele. A přesto v sobě našel ten blázen trochu odholání bojovat. Když nahmatal u své nohy zlomený hrot šípu, zvednul jej svou křečí zmítanou rukou a vrazil mi jej nad oko. Tu bolest cítil Mist ještě dnes. Při tom pomyšlení si přejel prstem pravé ruky po celé délce jizvy na své tváři, od oka po bradu, tak jak to dělával častokrát. Tenkrát jsem sebou škubnul a napomohl tak většímu zranění, než jen bodnutí. Nyní jsem chytřejší a mám větší moc; přemítal, když velkým kovovým klíčem odmykal dveře své světnice.
Prostor, ve kterém pobýval Mistr Oktos osm let, byla skromná, malá místnost s jedním oknem, hned naproti dveří. Nemohl si stěžovat. Měl zde dokonce místnost s latrínou a strop byl dostatečně vysoký na to, aby zde nemusel přebývat shrbený. Zdi komnaty navazovali na chodbu přede dveřmi, ovšem jednalo se o měsíční kámen. Bílý třpytící se nerost, který ve světle svící měnil odstín do temně purpurové. Na zemi byl položen myrský koberec v barvě sekvojové zeleně. Postel z vyřezávaných kmenů místních stromů stála v levém rohu pod oknem. Pokrývky a podložka pod hlavu byly vyplněny pilinami. Nedalo se říct, že jsou nepohodlné, ale u Oktose to nehrálo žádnou roli. Již téměř tři roky nespal. „Temný pán ke mne promlouvá…“ řekl sám sobě nahlas. „…je na čase, abych splnil svou povinnost. Osm let jsem zde hrál spropadenou roli Mistra. Urážky, posměch a nekonečné reptání místního Lorda.“ Postavil se ke svému stolu na kterém hořela lojová svíce, vedle které stálo leštěné sklo, odrážející obličej. Mistr se chvíli pozoroval, pričemž svými velkými hbitými prsty vytahoval z dřevěné misky malé, bílé krystalky čehosi, co vzdáleně připomínalo sůl. Opatrně je položil na ohněm zčernalou lžíci a začal je zahřívat nad plápolající svící. Jak plameny olizovaly bříško lžičky, malé krystalky se začaly tavit, až nakonec zůstala jen bílá doutnající tekutina. Už už byl připraven ji pozřít, tak jako každý večer, ale oproti předchozím dávkám, byla ta dnešní poslední. „Dvojtá dávka na závěr“ zabručel.
V tom, jako by k němu promlouval čísi hlas: „Oktosiáne….Oktosiáne….“ Mistr se při těch slovech zachvěl. Rozhlédl se po svém pokoji, ale nikdo tam nebyl. „Né, je to jen v mé hlavě! Nikdo tady není, jen já a…“ na chvíli se zamyslel.
Je opravdu schopen učinit tak hrůznou věc? Vzpoměl na mladé dcery Lorda Copfreeda. Na děti, které před pár lety obveseloval historkami o turnajích. Na staré kuchařky, které ho měly vždycky rády. Přemítal také nad procházkami Znovuvzrostlým hájem, plný sekvojů různého vzrůstu a popadaných šišek o velikosti koňských hlav. „Oktosiáne….Oktosiáne….“ zaznělo mu opět v uších.
„Ne! To jméno už nejsem já. Zavrhl jsem jej při první službě mému Temnému pánovi. Překročil jsem hranici, kde už není cesty zpět. Jsem Oktos. Noční Král. Pán tmy. Vyvolený mým bohem.“ sděloval svému odrazu ve skle. „Je na čase ukončit můj život, aby se zlo mohlo probudit a pohltit tento svět!“ Přiložil si lžíci s bělavým roztokem k ústům a vypil jej.
Náhlý příliv energie, skolil Mistra na kolena. Levou rukou se držel za stůl, když jím začala energie vibrovat. Celý se roztřásl. Vyčerpaný nekončící třepavkou se svalil na zelený koberec. Jeho mohutné prsty se zarývali do tmou zahalených štětin. Chvílemi se dostával do nepřirozených poloh, když jej chytaly křeče. Najednou své tělo dostal na kolena. Něco zkaženého se mu dralo do krku, proto vydávil vše, co ho tížilo. Žaludeční šťávy zbarvily myrský koberec do ruda. Krev, pomyslel si.
V mžiku se ohnul v zádech, měl hlavu skoro u chodidel, když začal vydávat zvuk, tak temný, až z něj prasklo leštěné sklo a okenní tabule. Svíce zhasla a on se s démonickým smíchem postavil na nohy. Kůže mu začala blednout. Ucítil prudkou bolest na ramenou odkud mu z kůže začaly vyrůstat černé rohy. Protrhly jeho róbu a zbarvili jeho bledé mrtvé tělo sraženou krví. Oči se mu propadly hlouběji do lebky a zakalili se do odstínu dračího skla. Krk se mu začal svrašťovat. Najednou měl pod svou bradou šest odporných laloků, zeschlé povislé kůže. Rozpažil ruce, zaklonil hlavu a zařval „YÍÍÍÍÍÍÍÍÁÁÁÁÁÁÁÁH.“
Zvuk se šířil skrz kamenné zdivo. To muselo přerušit poklidný večer bašty a probudit všechny zbývající strážné, pokud tu nějácí jsou; řekl si pro sebe. Sepjal ruce, do polohy modlitby a začal nahlas vyzývat svého Temného pána.
„Můj pane, Temný pane, který shlížíš na hrůzy a muka dnešního světa. Prostup zkrze mne a učiň mě svým nástrojem pro krveprolití, abychom společně mohli nastolit vládu temna a dlouhé noci. Můj Noční králi, páne všeho zla.“ Temný opar, který jej začal obklopovat značil jediné, jeho pán jej vyslyšel.
V pavučinou roztříštěném skle zahlédl obrys svého boha, který k němu začal promlouvat syčícím, téměř hadím jazykem: „Ssssssssss….Je časss. Pro dovršení tvého osudu…..sssssss……musssíš propojit všech osssssm…..obětí…….arrrhhhh…. a všechny…..zabít, zabít, ZABÍT!!!.“
Oktos, temný služebník, vrah dětí a zrádce popošel k výklenku, který sloužil jako prostor pro latrínu. Vytrhal všechny dřevěné desky, aby pod nimi nalezl tucet otrhaných, tlejících a červy prožraných spodních čelistí. Byly tam čelisti lidské, koňské, ovčí i psí.
Od každého druhu sebral po dvou kusech. Jednu mužskou, jednu ženskou, pár koňských a ovčích čelistí a také dvě psí. Z nich pak seskupil pomocí tenkého provazu, namočeného do černého oleje hrůznou masku. Mistrovský řetěz mu přitom stále tiše cinkal na krku. Jeho róba byla protrhaná černými rohy na obou ramenech a také třemi na zádech. Místo nehtů, mu vyrašily shnilé pařáty s kterými trvalo sepnutí masky déle, než čekal. Stále ovšem nikdo nepřišel, aby se dotázal na démonické zvuky, linoucí se z jeho komnat. Jakmile měl vše hotovo a připevnil si masku z uřezaných čelistí na svůj mohutný, temně bledý obličej, démon jej pohltil úplně.