Vzestup Nočního krále.
Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje
nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné –
když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání
velmi jemné zaťukání na dveře – a pak už ne.
„Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné –
jednou jen a pak už ne.“
Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu,
každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne.
Toužil jsem po kuropění; – marně hledaje v svém čtení
ulehčení od hoře nad Lenorou – již poslušné
světice zvou Lenora – nad jménem dívky nadvzdušné,
jež byla mou a teď už ne.
Edgar Allan Poe: Havran
Noční Pevnost spala, na nádvoří se neozýval žádný hluk, ve stájích neřehtali koně, sníh se lehce snášel na temné hradby, vysoko nad ní se tyčila Zeď, ohromná a hrozivá ve své výšce. Jediné světlo v hodině mezi psem a vlkem tvořily pochodně postupující po ledovém schodišti vzhůru na Zeď, když si někteří z bratrů střídali svou hlídku. Světlo bylo vidět také v kůží potaženém okně Lorda Velitele. Kdyby někdo neznámý přicházel, po dlážděné cestě vedoucí k Pevnosti, jistě by se divil, proč je v celém rozlehlém hradě světlo jen v jednom okně, kdyby se ale ten pocestný zeptal některého z bratrů, kterých bylo ve tvrzi přes tisíc. Dostalo by se mu odpovědi, že Lord Velitel drží svou hlídku. Ale nikdo po cestě nepřicházel, po tichých zasněžených pláních se procházel jen vítr.
Na dubové dveře do komnaty Lorda Velitele se ozvalo zaklepání a o chvíli později se bez skřípnutí otevřely. Místnost, spíše než úřadovnu Lorda Velitele připomínala knihovnu, v policích byly seskládány staré svazky, v krbu lehce doutnal zbytek dřeva, na stole pokrytém voskem svící ležela otevřené kniha, nad ní se skláněl muž s havraními vlasy. Postava sedící v křesle zvedla hlavu.
„Dobré ráno, Lorde Veliteli, to jsem já Torrhen Flint, nesu vám snídani. Dnes se Ramsay činil, je to dušená zelenina, uzené hovězí klobásy a pšeničné pivo.“ Lord Velitel vypadal, že se nevyspal ani dnes v noci. Poslední týden tu nebyl žádný nájezd ať už mrtvých nebo divokých. Muži odpočívali ale on ne. „Díky, Torrhene.“ Lord Velitel odložil tác stranou.
„Přiletěl nějaký havran? Nějaké zprávy ze Zimohradu, nebo z Pěsti?“
„Z Pěsti nic pane, ale ze Zimohradu přiletěl havran. A dnes se má vrátit Alisdair a jeho muži od Mrazoklů, doufám, že vyjednávání s Joramunem přinese alespoň trochu užitku.“
Jon Sníh, třináctý Lord Velitel Noční hlídky, bastard Jeora Starka, bratr Brana Starka, Krále Severu, se po těch slovech zachmuřil.
„Také v to doufám, je těžké bojovat na více frontách. Pak už nám zbývají jen mrtví, a s těmi vyjednávat nejde. Dones mi tu zprávu ze Zimohradu a připrav solár, ať mi může Alisdair podat hlášení.“
První průzkumník Alisdair Jednooký otevřel dveře do soláru a ihned ho ovanulo teplo místnosti, osvícené dvěma krby a loučemi na zdech. Oproti mrazu venku to byla příjemná změna. Podal svůj plášť a rukavice jednomu z majordomů a vydal se ke stolu, kde už na něj čekal Lord Velitel.
„Buď zdráv příteli, jak vidím, užíváš si tepla hradu, jak je to dlouho co jsi vytáhnul paty na zeď?“ Alisdair se zasmál a přisedl si na křeslo naproti Jonovy. Ten nejprve tázavě zvedl obočí a poté se pousmál. „Nevím, možná to bude pár zim.“ I když lord velitel nejradši seděl u knih a spisů ve své komnatě přesto nezanedbával svou pozici na hradě, dobře věděl jak je na tom posádka, hrady a hlavně Zeď. „Byl jsi dlouho pryč.“ Pokračoval Jon. „Doufám, že mi od svobodného lidu neseš dobré zprávy.“ Alisdair se zachmuřil a promnul si chybějící oko zakryté páskou. Kdysi mu ho drápem vysekl lední medvěd a zůstaly mu na tváři ošklivé šrámy.
„No, jak vidíš, jsme živí a vcelku zdraví, cesta byla klidná a bez větších problémů, žádní mrtví, žádný nájezd. Joramun nás nevyhnal sviňským krokem, i když jsem si byl jist, že to udělá. Nepřijmuli nás vlídně, ale neublížili nám. Jejich osada čítá asi 2000 mužů, a přibližně stejný počet žen, starců a dětí. Leží v chráněném horském zákoutí, přední část má chráněnou kamennou hradbou. Ovšem, kdyby přišli chodci, nepomůže to. Říkají tomu Joramunův žleb.“ Průzkumník se hluboce se napil piva z rohu, aby zahnal sucho v ústech a hodlal pokračovat dál, velitel přikývl.
„Joramun nás přijal, ovšem odmítl jakkoli vyjednávat. Řekl, že bude mluvit jen s naším velitelem, z očí do očí. Budeš muset zvednout hlavu od spisů a jít tam sám.
Jon se zamračil. „Může z toho být důležitá dohoda. Měl bych se s ním setkat. Už je to pár let, co jsem byl takhle daleko na severu příteli. Nechám si to projít hlavou.“
„Abych nezapomněl, Joramun ti posílá tohle.“ Alisdair odepnul od opasku roh pokrytý bronzovými runami a podal ho Jonovy. „Máš na to zatroubit, jakmile se budeš blížit k pevnosti, ne dřív.“ Roh vypadal starodávně, byl až přízračně bílý, runy se nepodobaly ničemu, co by Jon znal, už ze samotné podstaty ale vzbuzovaly odpor.
„Dobrá, dobrá, jak jsem řekl, musím o tom přemýšlet, Torrhene, večeři mi dones do pracovny. A ty si by sis Alisdaire měl zajít taky na něco k jídlu. Přišlo nám ovoce z jihu a majordomové doplnili sklady zvěřinou.“
„No výborně, už mi to nasolené vepřové lezlo krkem. Kdyby ses chtěl ještě na něco zeptat, budu v jídelně s muži.“
Toho večera se snažil lord Sníh najít nějaké informace o zvláštních runách, které byly na rohu. Podle knih to nebylo písmo ani prvních lidí, ani dětí lesa, ani se to nepodobalo ničemu na jih od zdi. I když byl roh celý den zabalený v kožešině, ve vyhřáté místnosti, stále byly runy mrazivé na dotek. Usnul dost brzo, a nezdály se mu pěkné sny. Opakoval se stále jeden sen. Vedl bratry z hlídky zasněženým lesem, noc se pomalu snášela a oni stále pokračovali v pochodu. Chlad řezal až do morku kostí. Poté, začali jeho bratři mizet. Jeden po druhém mizeli ve tmě. Svíral svůj meč z dračí oceli, dar od vyslance z Valyrie. Ve větru se začal ozývat hlas. Nádherný, přesto chladný hlas. „Králi, můj králi. Čekám na tebe, čekám za zdí, čekám. Přijď pro mne, prosím, můj králi. Pomoz mi.“ Viděl před sebou jeskyni, něco v té jeskyni čekalo, její temnota vzbuzovala hrůzu. Věděl, že musí vstoupit, musel se dozvědět, co se tam skrývá. Probudil se politý ledovým potem na stole plném listin. Už se plně rozhodl.
„Torrhene, nech svolat muže na nádvoří. Stavitele, majordomy i průzkumníky. Jejich velitelé ať na mě počkají v jídelně. Musím s nimi ještě prohodit pár slov, než promluvím k bratrům.“ Majordomus přikývl a pustil se do plnění povinností. Lord velitel oblékl čerň a opásal se. Už se s Joramunem kdysi setkal, ještě jako novic po přísaze. Jako člen družiny lorda Wayna, minulého velitele Noční hlídky. Co si pamatoval Joramun byl rázný, přímý ale skrznaskrz spravedlivý muž. Vzpomněl si na jednu z jeho dcer, mohla být asi jeho věku. Jak říkali divocí, byla políbená ohněm. Allyson, rusovlasé šídlo co okukovalo a šťouralo okolo bratrů noční hlídky. Přemýšlel, jak asi vypadá teď, skoro o patnáct let později. Možná se s ní ještě setká. Když se potkali naposledy, byli skoro ještě děti, v celém táboře byla jediná jeho věku. Jon se pousmál, přehodil pochvu s mečem přes rameno a odešel do jídelny na setkání s důstojníky.
„Já říkám ne, je to ohromné nebezpečí, hlídka by se tomu neměla zbytečně vystavit.“ Pronesl Rend Crowley, první stavitel. Ohromný muž s loupežnickým plnovousem ale dobráckou povahou, díky němu se za poslední roky zvýšila bezpečnost hradu jak ze strany zdi, tak proti možnému útoku z druhé strany. Noční pevnost měla hrady skoro tak silné jako samotný Zimohrad. Alisdair potřásl hlavou a promluvil.
„S odpovídajícím počtem mužů se nemůže stát nic, s čím bychom si neporadily. A zrovna teď, myslím, že možný zisk spojenců přesahuje riziko.“
První majordomus, Mors, přezdívaný mezi mladšími bratry Starý havran, pro jeho zálibu v chovu těchto ptáků, pokýval svraštělou holou hlavou.
„Ehm, ehm, zdá se mi, že tady zelenáč má pravdu.“ Podle Morse byl každý bratr, mladší než on zelenáč, pravdou bylo, že nikdo z žijících bratrů nebyl na hradě delší dobu, než on, a pravděpodobně byl ze všech členů Noční hlídky, od Východní hlídky u moře až po Západní hlídku u Mostu, snad nebyl zkušenější člen.
„Joramun je ochoten vyjednávat. A to samo už pro cestu za Zeď stojí, pokud to vyjde, bude hlídka silnější než kdy dřív, nejenže budeme mít hrady na této straně zdi, ale Divocí budou držet svá sídla i za ní. Pro nás to spojenectví je jen výhodné, bojovat s nimi není účelem hlídky, musíme udržet mrtvé a chodce od lidí. Doufám, že se v tomhle shodneme?“ Alisdair pokýval hlavou, taktéž Mors, Rend zachrchlal pod vousy a taktéž přitakal. „Výborně, hodlám tedy vzít pouze pět set mužů zdejší posádky, na odražení nebo zastrašení útoků to bude stačit. Alisdaire, vyber čtyři sta svých průzkumníků, a vy dva každý padesát svých majordomů a stavitelů. Ať jsou vyzbrojeni a připraveni, jdu to oznámit mužům na nádvoří. Odcházíme černou branou dnes po poledni. „ S těmito slovy se Jon otočil k odchodu. Nadechl se a vstoupil na mrazivý vzduch venku.
„Poslouchejte a slyšte dobře.“ Zvedl ruku a muži se postavili do pozoru. „Doufám, že jste si v posledních dnech užili polehávání v kasárnách. Protože teď nás čeká práce. Ještě dnes, ti šťastnější z vás dostanou zbraně a výstroj pro dalekou cestu. Odcházíme za Zeď, a vy víte, co nás tam může čekat. Jdeme daleko na sever, k Mrazoklům. Pokud tato cesta bude úspěšná, přestane hrozba divokých existovat a my získáme spojence za zdí. Uděláme to, jelikož jsme tak přísahali. Bratři, odříkejme tedy svá slova znova.“
Davem to zašumělo. Na pokyn Lorda Veliteli poklekli bratři jako jeden muž. A jako ozvěna jeho slov začali odříkávat svou přísahu.
„Noc se přikrádá a moje stráž začíná. Neskončí až do mé smrti. Nepojmu za manželku žádnou ženu, nebudu vlastnit žádnou půdu, nezplodím žádné děti. Nebudu nosit korunu a nezískám slávu. Budu žít a zemřu na svém stanovišti. Jsem meč v temnotě. Jsem strážce na zdech. Jsem oheň, který hoří ve tmě, světlo, které přináší úsvit, roh, který probouzí spící, štít, který chrání říše lidí. Svěřuji svůj život a čest Noční hlídce, pro tuto noc a pro všechny noci, které přijdou.“
Vyšli Černou branou, tunelem vedoucím pod zdí vybudovaném jako úniková cesta dávno před postavením Noční pevnosti. Šli po dvojicích, jejich kroky se ozývaly úzkým tunelem. Procházeli dveřmi z Čarostromu, ty byly opředeny prastarou magií, a nikdo, kdo nebyl členem Noční hlídky, a nezopakoval před nimi svou přísahu, nemohl projít. Po pár hodinách chůze vyšli bratři do jiného světa. Půl míle před nimi se rozkládal Začarovaný hvozd, temný a tichý. Muži se formovali do útvarů, z výšky na ně shlíželo 79 strážců. Jako věčná vzpomínka na to, že dezerce se u Noční hlídky trestá smrtí. Na konci prvního roku vlády Lorda Sněha došlo v hlídce k nepokojům, Lord Velitel byl pobodán a 79 bratrů opustilo svá stanoviště v Noční pevnosti a uteklo do zemí za ní, kde se začali živit jako psanci. Jedním z nich byl i nejmladší syn Lorda Ryswella. Nedlouho poté začali trpět hladem, když dosáhli zemí Lorda Ryswella hledali útočiště u jeho otce, ale namísto toho byli zajati a dopraveni zpět ke zdi. Lord Sníh tehdy strašně zuřil. Jako trest, bylo vyříznuto z vnější strany zdi 79 otvorů, jeden pro každého ze zrádců. Byli tam umístění s rohy a oštěpy, poté byly otvory znovu zakryty ledem, zatímco dezertéři byli stále naživu. Opustili své pozice jako živí, a tak budou svou hlídku držet navěky. To bylo před pěti lety a v ledu, byly stále vidět siluety strážců.
Oddíl za oddílem vcházel do stínů lesa, aby započali dalekou cestu. První obydlené místo byla vysunutá pevnost Noční hlídky, Pěst prvních lidí. Cesta k ní měla zabrat několik dlouhých týdnů usilovného pochodu. Na Pěsti sídlila menší posádka bratrů, sloužící jako předsunutá hlídka a poslední výspa Noční hlídky takhle daleko na severu. Jon Sníh počítal s krátkou zastávkou a brzkému pokračování k Joramunově Žlebu. Když se muži utábořili na první noc v divočině, vrátil se ke zkoumání symbolů na rohu. A té noci opět špatně spal, zvláštní sen se mu vrátil, ale byl intenzivnější a živější. Tentokrát do stínů jeskyně vstoupil, byla neuvěřitelně rozlehlá a temná, ze stropu visely ledové krápníky, Otočil se ke vstupu do jeskyně a uviděl tam stát své bratry, Oblečeni v černi, opásání meči a jejich oči svítily jako dvě modré hvězdy. Poznal, že není cesty zpět. Musel pokračovat do hloubi jeskyně.
Pochod bratrů k Pěsti zabral několik týdnů. Sen se během nich už neopakoval. Cesta lesem byla klidná, bratři během pochodu minuli několik dlouho opuštěných vesnic divokých, ale to nebylo nic zvláštního, ti nebyli stavění na dlouhé přebývání na jednom místě, o to zvláštnější bylo to, že se jich tolik sešlo v Joramunově Žlebu. I když byla cesta bez větších problémů, tak tím víc byla únavná, proto bratři pookřáli, když se šedá střecha lesa otevřela do čisté bílé oblohy. Před nimi se otevřela vykácená mýtina, vprostřed se zvedal nad krajinou osaměný a větrem ošlehaný vrchol, který byl viditelný už dálky několika mil. Skutečně vypadal jako pěst, pěst vystrčený skrze zemi a les, s holými hnědými svahy posetými balvany. Okolo vrcholu se táhla kamenná zeď s ochozem, na kterém byli rozeznat jednotlivý bratři. Nad nimi se tyčila jediná věž s mnoha střílnami. Sotva se Noční hlídka vynořila z lesa, začali po ochozu pobíhat lidé, o pár momentů později už byla na hradbě celá osádka Pěsti. Když se bratři přiblížili na dostřel luku, přistál před prvním z nich zapálený šíp.
„Zvedněte vlajky.“ Zavelel Lord Sníh. Na jeho rozkaz, se v první linii vztyčily prapory Noční hlídky, stříbrný havran na černém poli bez ozdob. Pokračovali v cestě a z hradeb se ozval hlas.
„ Ogaři nestříléte, to só naši.“ Velitel vydal rozkazy k vybudovaní tábora a vydal se s důstojníky nahoru k pevnůstce. Sotva došli ke bráně, objevila se na cimbuří hlava, muž měl na hlavě černý kolpak a tvář zarostlou hustým vousem, vypadalo to, že se natahuje, aby je vůbec viděl.
„U všeckéch jam pekelnéch! Vy néste nemrtví, dy ť vy ste všeci úplně živý!“ Zahalekala a pak zmizela. „Koldo, ty barane, odlož tu palicu a otviré bránu, to só naši.“
O několik okamžiků později se brána doširoka rozevřela a před nimi stálo několik bratrů noční hlídky, oblečení a černé kožešiny na nich už zažily lepší časy, ale byli čisté a zalátané. V jejich čele stál mužík sotva pět stop vysoký, podsaditý a s hustým plnovousem.
„Tož toto sem nečul, dyt je to sám Jon Sníh.“ Zasmál se mužík a zdvihl hlavu, aby se mu podíval do očí. „Ani neviš, jak su rád že ťa tu vidím.“ Jeden z mladších průzkumníků, kteří přišli s lordem velitelem, pokrčil nos a zkřivil tvář při pohledu na trpaslíka a jeho manýry. Byl to mladý šlechtic z jihu, který musel pro dluhy odejít na zeď, ser Reknalf Gramar ze Sedmipotočí. Jeho výraz mluvil za vše. Tohle se snad neumí bez chyby ani podepsat. Nebyl u hlídky dlouho a neznal svérázného příslušníka Noční hlídky, Yorga Ledovouse. Yorg byl malý muž, dalo by se říci trpaslík nebo skřet, ale odvahu mu tohle říct neměl žádný muž z hlídky, který ho znal, byl u hlídky od nepaměti, dalo by se říct, že se do ní narodil, bratři ho našli jako nemluvně na skále u Západní hlídky, horské kmeny na severu netolerovali žádnou vadu a zmrzačené nebo jinak poznamenané děti nechávali svému osudu. Pokrouceného nemluvněte se ujali bratři, a on vyrostl v malého ale silného a svérázného muže, zřídkakdy opouštěl své stanoviště na Pěsti, jen za velmi tvrdých zim se s posádkou stěhovali do větších a lépe zařízených hradů u Zdi. Byl jedním z prvních, se kterými se jako novic Jon Sníh spřátelil, a který nikdy neměl poznámky k jeho bastardímu původu.
„Tož chlapče, co ťa za ďasa žene až sem? Myslel sem, že nérači čučíš do těch svéch léster a knih.“ A jedním dechem dodal. „ Ale co budem kecat venku, kalupem do tepla, pohostim ťa jak sám král Glacek, medovina a sušený vepřový.“
Když zasedli do nevelké jídelny v podzemním patře věže, Yorg nalil do velkých rohů z divokých turů medovinu, důkladně se přihnul a uvelebil se v židli. Jon se posadil naproti němu a také se, ač o něco méně, napil.
„Tak povidé, velitelu, před nějakó dobó tady prosvišťal Alisdér, ani prd neřek, vypadlo to, že ho ženó všeci Jiní. A teď najednó ty ve vlastní osobě.“ Jon se na něj usmál.
„Podle toho jak sa šťuříš to musí byt velká věc.“
„To skutečně je příteli, Joramun je ochoten vyjednávat s Hlídkou o neútočení a možná mnohem víc. S Alisdairem ale mluvit nechtěl, vyžádal si přímo mě, ve vlastní osobě.“
Yorg vyvalil oči.
„Není možná, staré Joramun že by bel nové kamoš vran? To snáď blbě slyšim.“
„Je to tak, míříme k jejich sídlu, podle Alisdaira je to tábor obehnaný hradbou, jsou tam snad čtyři tisíce svobodného lidu.“
„A ty si sebó bereš tak pětistovku, né vic. Nenapadlo ťa, že je to pasť?“ Yorg srazil huňaté obočí tak, že vytvořilo čáru přes celé čelo.
„Ale to víš, že mě to napadlo, ovšem i přes to riziko to stojí za to. Navíc, Joramun se nikdy k takové lsti neuchýlil. Jak ho znám, je to vcelku čestný muž.“
„To máš pravdu, chlapče, ale ať ta opatrujů všeci bozi severu esivá né. Jak dlóho se tade hodláš zdržať?“
„Jen pár dní, musíme vydržet se svými zásobami, neseme nové i vám. Nechci, aby mi moje první stráž umřela hladem.“
Yorg se zasmál. „Šak my tady, vydržime aj o sucharech. Poď, napijem sa.“ A aby potvrdil svoje slova, znove se zhluboka napil medoviny.
Té noci se Jonovy sen vrátil. Možná to bylo z přemíry medoviny, možná z únavy po cestě ale vrátil se s větší intenzitou než kdy dřív. Tentokrát se mu to zdálo úplně živé. Jeskyně, mrtví bratři, temnota číhající v její hlubině. Sestupoval po ledových schodech dolů, všude bylo naprosté ticho a od ledem pokrytých stěn a krápníků se odráželo světlo jeho louče. Došel do velké komnaty, v ní byla podlaha pokryta jenom jemným popraškem, nerostly z ní žádné stalagmity a ze stropu nevisely žádné stalaktity. Uprostřed, pod místem osvětleným dírou v klenutém stropě stál ledový blok. V jednom místě se v něm táhla prasklina. Když přišel blíž, poznal, že v ledu je zmražená lidská postava, nahá žena, s kůží přízračně bledou a krásným obličejem, vlasy jako křídlo havraní, rty modré jako hladina oceánu. Znenadání otevřela oči a upřela je na Jona. Byli jasně levandulové. V hlavě se mu rozlehl hlas.
„Pomoz mi, můj králi, prosím, pomoz mi.“
Druhý den se Lord Velitel vzbudil s pořádnou kocovinou. Yorg už byl na nohou, procházel se po dvoře a rozdával rozkazy. Když spatřil rozespalého velitele, jak ospale mžourá proti zimnímu slunci, zasmál se.
„Ty vypadáš, velitelu. Jak řekl stařeček Jánoš, pitku jsem presrál, ale dobro sa vyspál.“
„Slova jak z mramoru.“ Zahuhlal Jon a zapnul si sponu pláště. „Jak jsou na tom muži, musí být připraveni k odchodu ještě dnes, změnil jsem názor, musím se setkat s Joramunem co nejdříve.“
„No dyž chceš. Tvoji chlapy o tom nemajó ánunk, že bódó moset zas špacírovat. Počité s něma tak kolem poledňa.“
Jon Snow přikývl a vrátil se zpátky do útulného šera věže.
Za necelé dva týdny ostrého pochodu dorazili k Mrazoklům, lord Velitel omezil zastávky pouze na spaní, hnal je kupředu jako smyslů zbavený. Ale bezmezně mu věřili ani jednou si nahlas nestěžovali. O to víc byli rádi, když se před nimi zjevilo skryté údolí, středem vytékala říčka, teď naprosto zamrzlá, pokračovali podél jejího proudu. Konec údolí byl zahrazen kamennou zdí, byla podepřená kmeny stromů, spojována bahnem a ledem ale i přes svou konstrukci vyzařovala jakousi majestátnost. Za ní nebylo nic vidět, žádná věž, žádná hláska. Lord velitel opět rozkázal bratrům vztyčit prapory Noční hlídky a vydali se k bráně Žlebu. Když se přiblížili asi na poloviční vzdálenost, vytáhnul roh a zadul na něj. Zdálo se mu, že mu v okamžiku přimrzl na rty a jeho sny předchozích týdnů se mu rychle mihly před očima. Jako na povel se brána otevřela a z ní se vyrojila velká skupina divokých, ve zdánlivě neorganizovaném davu se vydali vstříc Hlídce, v jejich čele šel obrovitý muž svírající obouruční sekeru. Bratři se sestavili do obranné formace a čekali. Když přiblížili na polovinu dostřelu dlouhého luku, zastavili se.
„Vylez, vráno!“ Rozlehl se Joramunův hlas. Protože to skutečně byl Joramun, legendární Král za zdí. Pozvedl sekeru do vzduchu a zamával s ní jako s vrbovým proutkem. Při jeho výšce 8 stop a hrudníku, který by mohl čile soutěžit s pavézou, vypadal impozantně. Rudé vlasy a vousy měl zapleteny do copů, stáří prozrazovalo jen to, že na některých místech prokvétali šedými prameny. Působil dojmem, že mezi jeho předky musel být obr.
Jon Sníh se mu s pár muži vydal naproti. Sahal mu sotva po prsa.
„Přišel jsem Joramune, dlužíš mi pár vysvětlení.“ S těmi slovy pozvedl roh a ukázal ho Joramunovy. Ten přikývl a pokynul rukou.
„Har har, to ano. Ale lépe se mluví v teple a s plným žaludkem. Zvu tebe, a tyhle vrány k nám. Zbytek si může postavit tábor pod hradbou.“
„Dobrá, ale dávej si pozor, mí muži jsou mi dokonale věrní.“
„Har har, v tom je síla, síla kterou budeme potřebovat. Ty jsi Sníh že? Minule jsem tě viděl jako malýho, dělals sluhu Waynovy, byl to na vránu dobrej chlap a dobrej bojovník, škoda ho. Ty vypadáš, že půjdeš v jeho stopách.“
Ve středu tábora, obklopen menšími stany, byl postaven velký jelenicový stan, určený k tomu, aby obsáhl všechny náčelníky svobodného lidu. Dali mu jméno Medheglin, „Síň medoviny“, a pro všechny divoké to bylo místo úcty, kde se jídlo a pití sdílelo v přípitcích Starým bohům severu. Dnes se kolem stanů udržovaly malé ohně, vypadalo to, že příchod Velitele Sněha a jeho bratrů byl očekáván. Všichni náčelníci se již shromáždili v Medheglinu a začali s hostinou. Na všech stolech stály velké rohy s medovinou a výzvy k zápasům v měření sil se ozývali čím dál tím častěji. Vypadalo to, že šli všechny rozdíly a spory mezi divokými kmeny stranou, ačkoliv jindy spolu kmeny sváděli krvavé bitky. Jon šel po boku Joramuna a míjeli náčelníky, pár jich podle popisu poznal, ale valnou většinu neznal. Seděl zde Vren, Magnar Thennů, bojovného kmene z dalekého severu, Halfdaan, náčelník nájezdníků z východního pobřeží, Slepý Los, šaman a vůdce kmene ze Začarovaného lesa a jiní.
Joramun se postavil do čela lavice, zpříma a pyšně, rozložitá ramena rovná, jak se slušelo na představitele hrdého lidu. Divocí převyšovali o hlavu a víc průměrně vzrostlé muže z jihu, rostli, jako by jim sama příroda chtěla pomoci zdolat nekonečné dálky zmrzlé tundry. Byli podobní své zemi, jejich zarostlé tváře byli zhnědlé sluncem a popraskané větrem do tvrdého, nezlomného vzhledu – do bezvýrazné, odmítavé masky, která v cizincích vzbuzovala strach. Lidmi za zdí opovrhovali, pokládali je za slabochy a klekače, honící se za bohatstvím a postrádající jakékoli duchovní hodnoty.
„Ticho.“ Zaburácel Joramun, aby si získal pozornost stolujících. To se mu okamžitě povedlo, všechny tváře se obrátili k němu a k Jonovi. Ten se zhluboka nadechl a důstojně se napřímil.
„Dnes, k nám zavítaly Vrány! Har har, dávejte pozor, nikdo proti nim ruku nezvedne, bude to, jak kdyby zvednul ruku proti mně.“ Sálem se ozvalo dunivé zahučení, jak náčelníci přijali novou informaci. „Posaď se po mé pravici, vráno. Máme toho hodně co říct.“
„To skutečně ano Joramune, dlužíš mi pár vysvětlení. Tak předem, proč jsi svolal kmeny, a co je zač ten prokletý roh?“
„Nebyl jsem k tvému průzkumníku tak úplně upřímný Sněhu, skutečně bychom rádi klid zbraní, ale znáš náš lid. Jsme svobodní.“ Nechal větu odeznít do prázdna. Jon tázavě naklonil hlavu na stranu.
„Hlavní věcí je tohle, i když vyhlásíme smír, časem, po mé, nebo tvé smrti, ho některá ze stran přestane respektovat. Přesto, ti to chci nabídnout. Potřebujeme vaši pomoc.“
Jon byl skutečně překvapen.
„Naši pomoc? Odkdy potřebuje svobodný lid pomoc vran?“
„Našli jsme matku.“ Ve třech slovech se hromadila nesmírná tíha.
„Matku?“ Jon skutečně nerozuměl.
„Ty nevíš nic, Jone Sněhu.“ Ozval se z druhé strany ženský hlas. Otočil se a tam stála ona. Rudé vlasy jí spadaly na ramena, Ačkoliv byla oblečena v kožešinách, rýsovala se pod nimi krásná ženská postava. Oči měla barvy lískových oříšků a jiskřily v nich nezbedné plamínky. Nad rudými rty se vyjímal malý nosík s pár pihami.
„Allyson.“ Hlesl Jon.
„Našli jsme matku, ledovou královnu, královnu a matku Jiných, Bílých Chodců.“
„To není možné, je to dávná pověst, nemůže to být pravda.“
„Bohužel to pravda je vráno.“ Zahučel Joramun. „Žádná pověst. Ten roh, který jsem si poslal, pochází z její ledové hrobky. Máme v úmyslu se jí zbavit a s ní padnou i Jiní a mrtví.“
Jonovy to konečně začalo dávat smysl.
„A proč potřebujete nás?“
„Nic nevíš, Jone Sněhu.“ Zasmála se Allyson a zarecitovala:
„ Až ledová pouta se otevřou a bratři válku povedou, černá křídla se rozevřou tak zkáza stihne Mrazivou.“
„Obávám se, že nerozumím.“ Zakroutil hlavou.
„Nemůžeme se k ní dostat, nejenže je její okolí zamořené mrtvými ale i chodci. Máme v úmyslu je zdržet, dokud ty nezničíš matku. Podle proroctví, ji může zabít jen muž s černými křídly, což jsi ty. Bratr Noční Hlídky.“
O několik dní později se kmeny a bratři chystali k dalšímu pochodu. Pochodovali do věčně zmrzlé oblasti hor, známé jako Ledová Koruna. Těžce ověšení muži neúnavně pochodovali vpřed. Šli připraveni na válku, někteří s těžkými batohy, jiní na ramenou nesli sudy se zápalným olejem. Žádná strana sice nebyla ráda, že musí spolupracovat s tou druhou, ale oddanost a víra ve správnost jejich rozhodnutí je vedla dál. Po deseti dnech pochodu dorazili k Ledové koruně. Nehostinné, studené místo v srdci hor. Joramun vzal Lorda velitele stranou.
„Necelé tři míle odsud je to místo, ukážu ti ho, a muži ať se připraví k boji. Když bude slunce nejvýš na obloze, vyrazíme.“
Jon s Joramunem si našli dobrý úkryt mezi skalami nad jeskyní. Temná brána jeskyně byla přímo pod nimi. Pod nimi se rozkládalo pole kostí. Doslovně, na zasněžené pláni pod nimi se váleli kosti lidí, zvířat i něčeho, co nedokázali rozpoznat. Leželi tam i zdánlivě čerstvé mrtvoly, muži v černi hlídky, divocí v kožešinách. Byli v různých stádiích rozkladu, od dokonale zachovaných až po pouhé kosti obalené hnijícím masem. Byly jich tam stovky a ještě něco jiného, nad krajem se vznášel hmatatelný chlad, sám vzduch na tomhle místě byl jako ledová voda. Joramun ukázal na západní konec lesa.
„Odtamtud zaútočí moji lidé a tvoje vrány, počítám s tím, že oni,“ Máchl rukou velikosti šunky, aby obsáhl celou pláň. “Zaútočí. Dám ti deset nejlepších bojovníků, vem si své nejlepší muže, půjdete kolem skalní stěny a odtud, se na lanech můžete dostat do ústí jeskyně.“
„Souhlasím Joramune, jen doufám, že na to skočí, podceňovali jsme je už dost.“
„Nezbývá než doufat! Har har!“
Když bylo slunce nejvýše na obloze, stáli na okraji pláně Bratři noční hlídky bok po boku Svobodnému lidu. Poprvé v historii se odvěcí nepřátelé postavili většímu zlu. Když Joramun vkročil na pláň, bojovně zařval a pozdvihl svou sekeru. Jako odpověď přišlo ledové kvílení. Zasněžená zem vybuchla. Vypadlo to jako při posledním soudu, mrtví vstávali ze svých hrobů. Obloha se zatměla a sluneční světlo zmizelo, v pravé poledne se rozhostila tma. Vyzáblé, lidem podobné postavy vyšly z nitra jeskyně. Jejich bledá těla jakoby tvořil prastarý led. Zářivě modré oči se upíraly na vetřelce. Ozval se řev připomínající lámající se kry v Chvějivém moři. Obrovské kosti ležící na zemi zahalila bílá mlha. Ty se vznesly do vzduchu a vlétly přímo do centra mlhy. Ozvalo se další zaburácení. Z mlhy vykročilo obrovské stvoření.
„Ledový drak.“ Zašeptal Joramun. „Bohové nás ochraňujte.“
Jon a jeho věrní mezitím slézali příkré svahy hory. Slyšeli burácení, ale na bojiště dosud neviděli. Každý z nich nesl zbraň z dračího skla, pochodeň a malou nádobku s olejem. Když se zatmělo, poznal, že bitva začala. Na lanech sešplhali k průrvě ve skále a vydali se vstříc temnotě jeskyně.
Lidé se vrhli naproti mrtvým, drak zařval a vychrlil do vzduchu modrý plamen. Když se první voj střetnul s nemrtvou přesilou, vystoupili ze stínů lesa lučištníci a o pár okamžiků později zasypal bitevní pole déšť hořících šípů. Mrtví začali hořet, ale bez rozmyslu pokračovali dál, dokud nepadli spálení na popel. Drak se vznesl na kostlivých křídlech a vychrlil proud ledu mezi útočníky. Muži v přímém zásahu prostě zmizeli, rozpadli se na ledové úlomky, ostatní zmrzli uprostřed pohybu. Joramun stál uprostřed záplavy přízraků a oháněl se sekerou, každý pohyb za sebou zanechával zničená těla. Těm, ale jakoby to vůbec nevadilo a i bezhlavé trupy, usekané končetiny pokračovali dál v útoku. Cítil, jak se mu něco sápe po noze a rozdrtil to dupnutím. Situace se zdála být neudržitelná, těla zabitých lidí se během pár okamžiků zvedala ze země a zaútočila na své bývalé spojence.
V jeskyni byl nepopsatelný chlad, zvenku byl slyšet rachot boje. Bratři sundali nádobky s olejem a rozlili ho u vchodu. Jeden z divokých ho zapálil a vytvořil tak ohnivou stěnu. Jon věděl, že je to jen provizorní ochrana, ale doufal, že chvíli vydrží. Přinutil zmrzlé nohy k pohybu a vyrazil kupředu, jakoby chytil druhý dech. Všudypřítomný klid jim dodal odvahy. Pomalu postupovali hlouběji do nitra jeskyně. Z ledových krystalů a žil vystupovala chladná modrá záře, byly jí protkány stěny, strop i podlahy. Jon poznával jeskyni ze svých snů. Byl za záři vděčný, jeho muži se alespoň mohli věnovat zbraním a ne loučím. Přišli do komnaty, kterou už dobře znal. Neomylně je vedl k ledovému bloku. Přesně jak si pamatoval, táhla se jeho středem prasklina, fialové oči ženy v ledu byli pevně zavřené. Zdálo se, že ani nežije. Zdálo se mu, jako by měl před sebou milenku, zahalenou průsvitným závojem. Zvedl ruku a pohladil led, byl hladký, kluzký a smrtelně chladný…ano, byl to led, ale bylo v něm něco neobvyklého. Nebyla to jen zmrzlá voda. Nevěděl, jak to poznal, ale bylo to tak. Bylo v něm něco mocného, něco ne z tohoto světa.
Smutek.
V hlavě se mu rozezněl šepot. Mrtví žádají pomstu. Z hloučku divokých vystoupil Bílý had, učedník Slepého Losa.
„Vráno, musíš zadout na ten roh a setnout jí hlavu. Spěchej, nemáme čas, bratři venku umírají.“
Nenávist rostla v jeho těle jako živá bytost, kdo je on, že se opovažuje rozkazovat Lordu Veliteli Noční hlídky. Znovu uslyšel šepot, zprvu byl nesrozumitelný, ale bylo jasné, komu patří.
Nedělej to můj Králi, ty jsi byl vyvolen, abys mě osvobodil. Pomož mi a já se ti odvděčím. Pomož mi, pomož můj králi. Budu ti sloužit Noční králi, pro tvou slávu. Budu pracovat a sklízet smrt. Všichni, kdo se proti tobě obrátí, se stanou součástí noci. Dychtím potom, abych tě mohla poslouchat.
Jeho bratr byl král Severu, kdo byl on, obyčejný bastard, který se musel přidat k Noční hlídce. I zde však zůstával bastardem, posmívali se mu dokonce i nejnižší ubožáci. Teď měl možnost změnit osud. Rozhodl se. Odpovědí byl prázdný, chladný smích.
Sundal z ramene svůj meč a vytáhl ho z pochvy. Sebral Bílému hadovy z rukou roh a vrazil ho do praskliny. Rozmáchl se obouruč mečem a ze všech sil do něj udeřil. Roh se rozletěl na tisíc kusů, stejně tak jako ledový blok. Jeden z kusů proletěl tělem Bílého hada, který stál vedle něj. Žena, ještě nedávno uvězněná spadla ochable za zem. Vlasy jí zahalily tvář. Jon ji vzal do náručí. Divocí začali vytahovat své zbraně.
„Zabijte je.“ Štěkl na své muže a ti okamžitě začali plnit jeho rozkaz.
Joramun si uvědomil, že je něco špatně. Trvalo to už příliš dlouho. Najednou muži Noční hlídky přestali bojovat, otočili se a zaútočili na své dosavadní spojence. Pochopil, že se stalo, něco zlého. On, který nikdy nevydal tento rozkaz, zavelel k ústupu. Pohlédl k ústí jeskyně a uviděl Jona Sněha jak se svými muži vystupuje ven. V náručí nesl přízračně bílou ženu. Král za zdí zaklel a následoval své vojsko.
Alisdair procházel tichou Noční pevností. Posel se zprávou ho zastihl v polovině cesty do Černého hradu. Lord Velitel se vrátil. Pevnost byla podezřele tichá a bratři málo hovorní. Od Morse se dozvěděl, že s ním chce Jon okamžitě mluvit. Kráčel proto chodbou k jeho komnatě. Něco bylo jinak, dveře strážili dva bratři. Beze slov ho pustili dovnitř. Komnata vypadala jinak, pryč byly police s lejstry a knihami. Pryč byl masivní dubový stůl. V ohništi nehořel žádný oheň. Na druhé straně místnosti stál trůn, stvořený z černého ledu. Na něm seděl Lord Velitel. Vypadal jinak, jeho tvář byla bílá a strhaná, dříve černé vlasy mu prokvetly stříbrnými prameny. Opíral se o svůj meč, jeho ocel zářila ledovými jiskrami. Na hlavě měl korunu Králů severu, stvořenou z ledových krystalů. Ze stínů za ním se vynořila přízračná žena s pronikavýma fialovýma očima. Upřela je přímo na Alisdaira. Ozval se hlas Lorda velitele, ale zněl jinak, jako když se po sobě sunou dva náhrobní kameny.
„Vždycky jsi mi věrně sloužil, můj příteli. Držel jsi vždy věrně svou hlídku. Poklekni před svou královnou.“
Ani nevěděl jak, žena se objevila vedle něj.
„Co jsi zač?“ Muž na trůně se chladně zasmál. Alisdair ucítil ledově chladné ruce, jak ho uchopily kolem krku. Najednou neměl sílu vzdorovat. Poslední co slyšel, byly chladná slova v jeho hlavě.
„Držel jsi svou hlídku za života, ve smrti budeš sloužit. On je tvůj král. Noční král.“