Noční král
Jsou tady, cítím to. Přišli si pro mě nebo je poslala ona. Když vzhlédnu k obloze, nevidím žádné hvězdy, noc je černá a těžká. Celá ruka od lokte až k zápěstí mi pulzuje bolestí, snažil jsem ji zchladit sněhem, na chvíli to pomhlo. Teď už je to stejně k ničemu, jsou tady, vím to. Ohlížím se za sebe, mezi kmeny bylo ještě nedávnem patrné probleskování plamenů, nevidím nic, jen temnotu, svírá mě a tlačí k zemi. Tápu rukama před sebou jako slepec, je možné, aby noc byla stále tmavší a tmaší? Náhle se ocitám obličejem ve sněhu. Zatraceně, mám v něčem zaklíněnou nohu. Snad mezi kameny nebo kořeny stromů? Zmítám sebou a snažím se nohu vyprostit. Z hrdla se mi dere hysterický smích, musím vypadat jako ubohý pitomec, šváb převrácený na záda bezmocně kopající nohama ve vzduchu. „Vzpamatuj se hlupáku, jde ti o život!“ Mrskám sebou jako ryba na suchu, než mi dojde, že takhle to nepůjde.
„Dobře, dobře, to chce klid, jen žádnou paniku člověče.“ Snažím se dýchat zhluboka a klidně, i když moje srdce by nejraději vyskočilo z hrudi a dalo se na úprk. Pomalu otáčím chodidlem a zkouším různé úhly, ozve se zapraskání. „Aaach, jsem volný.“ Ohmatávám nohu, abych zjistil způsobené škody, zdá se, že je všechno v pořádku. Co…co to bylo? Obklopuje mě ticho, tohle ticho se mi vůbec nelíbí, není to, jako když se zavřu ve věži s knihami a plnými doušky vdechuji mírumilovnou atmosféru a bláhově si nechávám zdát o tom, že do mne vstupuje jejich moudrost. Ne, teď mě v plicích řeže ledový vzduch a tohle zlověstné ticho mi nahání strach.
Když se dravec blíží ke svojí kořisti, les zmlkne, trvá to jen okamžik. Scéna se vyklidí, zůstane jen lovec a jeho kořist, každý krok, každé nadechnutí, každý úder srdce, to vše sladěno v rytmu nadcházejícího tance, trvá to jen zlomek vteřiny, ne víc. Nemůžu se hnout z místa, třesu se, ale ne kvůli mrazu. Mám hlavu skloněnou, oči zapíchnuté někam, kde tuším, že by mohly být špičky mých bot. Nechci se tam podívat, bojím se toho, co uvidím, i když vím, co to bude. Co je horší, čelit hrůzné představě nebo hrůzné skutečnosti? Ozve se tupé žuchnutí, jak z větví dopadá sníh na zem, během toho, jak se mezi stromy prodírají ke mně. Jsou blízko, tak blízko, že bych mohl zaslechnout jejich dech, ale oni nedýchají, jsou mrtví a nenávidí vše, co je živé. Do nosu mě udeří odporný pach hniloby. Obklíčili mě, jsou všude kolem mě. Panika pozvolna opadá, tak tohle cítí kořist, když už vím, že nedokáže zabránit chvíli, kdy se osrté tesáky zaryjí do masa? Cítím vůbec něco? Ano, jistotu, vše je dané, tanečníci stojí na svých místech a vyčkávají.
Říká se, že těsně před smrtí se člověku promítne před očima celý život. Obávám se, že tolik času mít nebudu. Než zvednu hlavu, zabere to plovinu věčnosti. Hledím do čtyř párů zářících strnulých očí, jsou prázdné. Ze tmy se vynořují desítky dalších, všechny upřené jedním směrem. Klap-klap, klap-klap. Slabé namodralé světlo, které jejich oči vydávájí odhaluje bledá hmyzí těla, pokrytá jemnými chloupky, každé opatřené osmi končetinami. Proboha, jsou tak velcí…
***
„Chybí další.“ křikne Rodrick mým směrem. „Tenhle týden už třetí, jestli to takhle půjde dál, bude Hlídka muset chodit pěkně po svých.“ Naše pohledy se střetly, v Rodrickovi se dalo číst jako v otevřené knize, oba jsme tušili pravdu, nikdo se ji však neodvažoval vyslovit nahlas. „Nebude mě poslouchat, možná…možná bys měl ty, na tebe dá.“ „Dřív možná Rodricku, dnes už si tím nejsem tak jistý.“ Rodrick svěsil ramena a poplácal po hřbetě hnědou klisnu, která neklidně přešlapovala z místa na místo. Bylo na ní znát napětí, jakoby nedávno prožila silný stres. Rodrick sebou náhle vzrušeně zvolal. „Nede, Nede pojď sem rychle, tohle musíš vidět.“ V seně na podlaze stáje ležel bílý pahýl. Nikde žádná krev. „Démon se určitě bránil, ten by se nenechal odtáhnout jako ovce na porážku. Určitě zuřivě kopal kolem sebe a bojoval o život do posledního nadechnutí.“ Démon byl statný hřebec černý jako noc, divoký a horkokrevný, z káždičkého jeho póru sálala energie a život. Bylo to nádherné zvíře, všichni bratři ho obdivovali a uctivě uhýbali z cesty, když na něm jel náš velitel.
Na Rodrickovi byl patrný smutek, truchlil nad ztraceným životem, jako by se jednalo o jeho vlastního syna. „Rodricku, jak je možné, že nikdo nic neslyšel? Takový souboj musel nadělat pořádný rámus.“ Bezradně potřásl hlavou. „Já nevím, ale říkám ti, že tahle věc nepochází z ničeho, co jsem dosud viděl. To nebyla stínokočka ani zlovlk.“ „Tak co, co by dokázalo odtáhnout velkého válečného oře ze stájí, uprostřed odpoledne, aniž by kdokoliv něco zaznamenal?“ „To já nevím Nede. To mi řekni ty, ty jsi mistr.“ Náhle se ke mně naklonil a ztlumil hlas. „Tohle se mi vůbec nelíbí Nede, od té doby co přišla ta ženská se dějí špatné věci. Zvířata jsou neklidná, vyplašená, jako by se jim pod nohama svíjelo klubko zmijí. Navíc už sedmý den trvá ta proklatá mlha, přes kterou si nevidím ani našpičku nosu. Nejdřív se ztrácely ovce, potom psi, teď koně. Řekni mi Nede, jestli to takhle půjde dál, kdo je další na řadě, až zmizí poslední zatracené zvíře v téhle pustině?“
Zabouchl jsem za sebou dveře a hodil tu věc na desku stolu. Před tím, jsem ji zabalil do kusu hadru, opatrně jsem ho sňal a zkoumal stavbu podivného pahýlu. Byl hustě pokrytý bílými tenkými chloupky a dlouhý zhruba jako paže dospělého muže. Konec byl trochu vychýlený, taky pokrytý chlupy, ale tyhle byle tuhé a tlusté, přiblížil jsem k nim prsty a s bolestivým syknutím je zase rychle stáhl zpátky a ostré jako břitva. Připomínalo to háčky, díky tomu se ten tvor mohl rychle pohybovat po hladkém zmrzlém povrchu, možná dokonce tak rychle, že si ho nikdo nestačil všimnout. Nejspíš to byla končetina, pařát nějakého strašlivého monstra. Tohle muselo tomu nebohému zvířeti způsobit strašlivá zranění, tak proč nikde nebyla žádná krev? Něco mi unikalo, měl jsem pocit, že to mám na dosah ruky, ale nedařilo se mi to polapit. Zavinul jsem tu věc opět do látky a uložil ke stěně. Moje pozornost se zaměřila ke knihám naskládaným v rohu místnosti. Snad mi pomohou se alespoň přiblížit k odpovědi.
Velitel si mě nechal zavolat k sobě, poprvé od té doby, co se tady objevila ta žena. Opustil jsem svoje knihy a vydal se k jeho komnatám. Mlha se líně převalovala přes nádvoří, hlídka si teď často stěžovala, že z vrcholu Zdi nedokáže nikam dohlédnout, byli jsme slepí a bezbranní bez možnosti včas zpozorovat blížící se nebezpečí. Nikde nebylo ani živáčka bratři se krčili ve svých celách a modlili se ke starým bohů, novým bohům, komukoliv, kdo poskytne útěchu a naději. Mnozí si nyní vybavovali příběhy a povídačky zasunuté hluboko v paměti. Nyní se zdály být příliš skutečné, příliš pravdivé, nikdo o tom nechtěl mluvit nahlas. Zapomenutý strach se znovu dral na povrch, ukrádal teplo krve a nedovoloval mužům klidně spát. Všichni byli ve střehu, napjatí, kradmo pátrali očima v tmavých zákoutích hradu a podezřívavě si měřili jeden druhého.
Mávnutím ruky jsem zahnal pochmurné myšlenky a dál se plahočil rozbředlým sněhem. V mlze jsem spatřil postavu, mířila ke mně. Bylo to zláštní, bezhlesně se prodírala kupředu pomalými vláčnými pohyby, jakoby kráčela pod vodou. Brzy jsem rozeznal dlouhé šedivé hebké vlasy, vlnící se v husté mlze. V hladkém obličeji modře zářily stnulé mrtvé oči, rty měla pevně přitisknuté k sobě. Z její tváře ani ladné chůze nečišelo žádné napětí, jako ze všech ostatních lidských bytostí tady v hradu. Byla naprosto uvolněná, klidná jako vodní hladina. Dokonale svůdné křivky něžně zaoblené přesně na těch správných místech zakrýval průsvitný závoj sahající až ke kotníkům, který těsně obepínal její tělo a ještě palčivěji zdůrazňoval nadpozemskou krásu celé její bytosti. S každým krokem se přimkl blíže k její kůži a třpytil se a lámal světlo, až se zdálo, jako by byl ušitý z drobounkých sněhových vloček. Při chůzi se lehounce kolébala, jako by se její bosá chodidla vůbec nedotýkala země a jen se vznášela těsně nad ní. Zastavila pár stop přede mnou a její ledové oči se zabodly do mých. Její pohled ve mně vyvolával hrůzu, připomínal mi pohled hada hypnotizujícího svou oběť před smrtícím výpadem. Na neskutečnosti celé situaci dodávalo, že vše se odehrávalo v naprostém tichu. Při chůzi nevydávala žádné zvuky, její hruď se nezvedala v pravidelném rytmu dechu, jako by byla pouhým přízrakem. Moc dobře jsem věděl, že je naprosto skutečná a vzpomínal jsem na den, kdy jsem ji spatřil poprvé.
***
Ze sna mě vytrhlo táhlé zatroubení, průzkumníci se vraceli z výpravy za Zdí. Hned mi bylo jasné, že něco není v pořádku, vraceli se příliš brzy. „Mistře, mistře! Velitel si žádá vaší přítomnost ve velké síni.“ Do mé cely vtrhl můj mladý pomocník Ben, mlátil ztřeštěně rukama okolo sebe a něco vykřikoval o zmrzlé panně. „Bene, uklidni se a mluv pomalu.“ Snažil jsem se zadržet ten povyk a dostat z něj nějaké kloudné informace, jenže chlapec byl příliš vzrušený a plácal nesmysly. I když, vlastně to nebyly až tak úplné nesmysly, jak se nakonec ukázalo. V síni se okolo stolu shromáždilo pět průzkumníků a v čele stál velitel Hlídky, všichni zraky upřené na bledé nehybné tělo položené na desce stolu. „Nede, potřebuji abys ohledal tohle tělo a určil jestli je mrtvá nebo ne, mí muži v tom zdá se nemají úplně jasno.“ „Přísahám, u všech Sedmi, že jsem viděl, jak se pohla.“ „To je hloupost, zbytečně jsme se několik hodin vláčeli s mrtvolou, jen se na ni podívej je studená jako kámen, ta už to má pěkně dlouho za sebou. Měli bychom ji spálit.“ „A já ti říkám…“ „Tak dost!“ Ukončil jejich rozepři rázně velitel. „Nede?“ Velitel tázavě pozvedl obočí.
Edric byl na velitele Noční hlídky poměrně mladý, možná až příliš? Byl tmavovlasý a vysoké statné postavy. Jeho tvář byla pohledná a vyznačovala se přimými ostrými liniemi, nejpozoruhodnější byly jeho oči, měli tmavou barvu téměř černou barvu, vyzřovala z nich upřímnost a tvrdost, zdálo se jakoby patřily o desítky let staršímu člověku. Přistoupil jsem k tělu a sběžně ho prohlédl a neshledal jsem žádné známky svědčící o životu. Byla mrtvá. Vztáhl jsem ruku, abych se o svých poznatcích přesvědčil, když náhle otevřela oči. Rychle jsem ucukl zpátky, jako bych se popálil. Rychlým ladným pohybem šelmy se napřímila do sedu a pátravě přejížděla pohledem od jednoho muže k druhému, až se zastavila u Edrica. Ten křečovitě stáhl obličej, jakoby jeho tělo postihl náhlý záchvat nesnesitelné bolesti a zhroutil se k zemi. Ostatní na sebe chvíli nevěřícně zírali, než se jejich pozornost obrátila k jedinému viníkovi, který jim zbyl. „Zadržte, nepřibližujte se k ní a za žádnou cenu se jí nedotýkejte.“ Vykřikl jsem a vrhl se k Edricovi.
***
Stála proti mně a probodávala mě svým chladným pohledem, jako by se snažila nahlédnout až do nitra mého srdce. Takhle chvíli setrvala, pak se najednou obrátila k odchodu a dále už o mne nejevila zájem. Hlasitě jsem si oddechl a pospíchal ke komnatám lorda velitele. Když jsem poprvé po několika dnech pohlédl do jeho tváře, skoro jsem ho nepoznal. Tenká kůže pobledlé barvy se napínala přes ostře vystupující lícní kosti. Tváře měl propadlé jakoby týdny hladověl, temné kruhy pod očima prozrazovaly potíže se spánkem a ve vlasech jsem postřehl několik nových stříbrných pramínků. „Byla to chyba. Strašlivá chyba Nede.“ Promlouval ke mně Edric tichým skřípavým hlasem. „Pane…,“ zadržel moje slova mávnutím ruky. „Nikdy jsme si neměli myslet, že můžeme něco takového pochopit nebo snad ovládnout? Bylo to šílenství, je pozdě to zastavit, zkoušel jsem to.“ Velitel si unaveně promnul oči a cítil, jak mě pomalu zaplavuje nepříjemný tísnivý pocit, který se sbíral od konečků prstů a svíral mi hrdlo. Měl pravdu, zachovali jsme se jako hlupáci, když jsme si mysleli, že bychom mohli tu ženu využít. Vina leží i na mě.
„Včera v noci jsem se příblížil k její posteli. Ležela klidně na zádech a měla zavřené oči, zdálo se, že spí nebo odpočívá, já nevím. Zabodl jsem nůž přímo do jejího srdce, pak znovu a znovu. Nic se nezměnilo, stále tam jen tak ležela, ani neotevřela oči, nevydechla překvapením nebo bolestí, nic. Bylo to jako bodat do mrtvého kusu masa. Zvedl jsem tu věc, odnesl ji na vrchol Zdi a shodil dolů, pak jsem se vrátil do svojí cely a poprvé po několika dnech bdění propadl spánku.“ To, co Edric říkal mi nedávalo smysl, před chvíli jsem ji potkal na náměstí a vypadala naprosto zdravě, tedy alespoň svým vlastním děsivým způsobem. „Když jsem se následujícího rána probudil, krve by se ve mně nedořezal. Seděla tiše naproti a pozorovala mě tím svým chladným bezedným pohledem.“ Chvíli jsem se nezmohl na slovo. „Možná oheň…“ „Nede, myslím si, že to už nám nedovolí, ne potom, co jsem se ji pokusil odstranit. Teď je ve střehu, je připravená. Řekla mi to, řekla mi ať už to nezkouším, už je pozdě.“ „Musíme to zkusit, musíme něco udělat.“ Dodal jsem tiše, ale znělo nepřesvědčivě, Edrick se zamračil a neodpovídal.
O dva dny později se ztratil poslední kůň, dojde teď na Rodrickova slova? Obklopovala nás neprostupná hradba bílé mlhy, která včera odpoledne pohltila skupinu průzkumníků, co Edric vyslal, aby přivedla pomoc. Hluboko uvnitř jsme však věděli, že je to jen beznadějný výkřik do tmy. Nikdo nepřijde, nikdo se nevrátí, jsme v tom sami. Bílá žena se prochází chodbami hradu a všichni jí uhýbáme z cesty, snažíme se nedívat se jí do očí. Ty oči…změnily se, pozorují nás, někteří muži se cítí nesví, protože si myslí, že nás hlídají, ale já vím, že tak tomu není. Ne, ve skutečnosti je to mnohem horší, protože vím, že nás loví.
Rodrick zmizel.
Další den jsem na nádvoří objevil lidskou paži, čistě oddělenou od zbytku těla, jako když horký nůž projede máslem.
Nemůžu nikde najít Bena. Mlha neustupuje, přichází noc.
Dnes se ztratil kuchař a u základny Zdi jsme nalezli jednoho z mužů, co hlídkoval na jejím vrcholu, jeho hlava ležela neporušená ve sněhové závěji, tělo je pryč.
Neposíláme už hlídky na Zeď. Muži to odmítají, během posledních dní přibylo pár dalších hlav.
Zbyla nás jen hrstka, zabarikádovali jsme se v hlavní síni. Průzkumníci se vrátili, každou noc se snaží probít k nám dovnitř.
„Jste si jistí, že chcete jít v noci? Nebylo by to jistější za dne? Nevíme kolik jich tam venku je. Mně se to nelíbí.“ Ozval se nejistě Ben. Zakroutil jsem hlavou, zkontroloval ostří mé sekery a zastrčil jsem si ji za opasek. Edric mé počínání pozoroval s lehkým úšklebkem. Včera v noci slyšel, jak k němu promlouvá Bílá žena. Edric mi prozradil, že její hlas zní jako když se tříští sklo, nelidsky a ostře. Byl jediným, ke komu promlouvá. Když k němu tenkrát promluvila poprvé, myslel, že mu bolestí praskne lebka. Odtud vzešlo naše hloupé rozhodnutí, že si tu ženu zajmeme, abychom se od ní dozvěděli víc. Strašlivě jsme se zmýlili. Mezitím, co se zdálo, že přistupuje na naši hru, nás chytře využívala. Nejdřív jako žrádlo pro ty odporné pavoučí bestie, teď naši mrtví bratři sloužili jako její osobní stráž.
„Zaslechl jsem, jak svým ochočeným mrtvolám přikazuje, aby překročily Zeď a vydaly se směrem na sever. Je to naše jediná šance.“ „Ale co když je to past, půjdeme tam jako ovce na porážku.“ Vykřikl zoufale Ben. „Téměř jistě je to past.“ Odvětil příkře Edric a jasně tak naznačil, že o tom nehodlá dále diskutovat. Někdo zabouchal na vrata, tři rychlé údery. „To je Jon.“ Pustil jsem ho dovnitř. „Všechno je hotové, zapálil jsem louče na stěnách dlouhé chodby a rozmístil sudy se smolou.“ Edric ho polácal po zádech. „Výborně Jone! Cestu do hnízda máme připravenou.“ Pak se obrátil ke mně. „Jsi si jistý, že se tím nepřipravíš o vlastní končetinu?“ „Ne to nejsem pane, ale slibuji, že než vykrvácím, pokusím se jich co nejvíc vzít s sebou.“
Jon s Benem zůstali v síni, měli napočítat do tří set a pak zapálit hrad. Já se vydal s Edricem přes dlouhou chodbu vedoucí k velitelově k věži. Tam nyní sídlila Bílá žena. Raději jsem nechtěl myslet na to, co nás tam nejspíš čeká. Nevjvíc mě děsili obrovští pavouci, kteří se teď potulovali po pevnosti. Byli odporní a nebezpeční. Při střetu s nimi bychom neměli šanci na výhru. Byli neuvěřitelně rychlí, pohybovali se tiše a nikdy neminuli svůj cíl. Na nohou měli dlouhé tvrdé chlupy ostré jako břitva a tlustá silná kusadla pod zářivýma blankytně modrýma očima hrozivě cvakala. Téměř se nedalo odhalit, jestli se blíží, ale byla tu přeci jen jedna nápověda, prostory, kde se zdržovali, byly zamořeny odporným nasládlým puchem hnijícího masa.
Jindy mi trvalo chviličku překonat vzdálenost mezi velkou síní a věží, teď se zdálo jakoby chodba měla několik líg. Do očí mi stékaly pramínky potu, takže jsem si neustále otíral čelo třesoucíma se rukama. Edric se zdál být podivně klidný, náhle zpomalil a přitiskl se ke stěně. Blížili jsme se k místu, kde se chodba křížila se schodištěm vedoucím do sklepení. Edric si přiložil prst ke rtům a naznačil mi abych byl zticha. To nemusel dělat, už takhle mi připadalo, že mám v hrdle obrovský kámen, který mi téměř nedovoloval dýchat. Pevně jsem sevřel v ruce svou sekeru a přímačkl se ke zdi vedle Edrica. Poslední zapálená louče byla u vrcholu schodiště, zvedl ji a odhodil dolů do tmy. Ozval se tupý náraz, když dopadla na zem, zadržel jsem dech. Edric na mě pohlédl a pokýval hlavou, jakoby sám sobě dával souhlas, pak vytasil svůj meč, opatrně nakoukl za roh a k mému zděšení následoval louči.
Chvíli jsem přesvědčoval sám sebe, abych se pohnul z místa, ale bylo to marné, strach mi svázal nohy. Stál jsem jako přikovaný na místě, pevně jsem sevřel víčka k sobě a snažil se uklidnit. Náhle se mého ramene dotkla ruka. Málem jsem vyletěl z kůže. Než jsem stihl vykřiknout, Edric mi přitiskl dlaň na ústa a zavrtěl hlavou. Držel louči, která vrhala nazlátlé světlo na jeho ostře řezanou tvář, byl bledý, ale a oči mu jasně zářily. Zdálo se mi, že jsem v nich zahlédl vzrušení. Vykročil vpřed a já mu šel těsně v patách. Okolo tmavé prohlubně vedoucí do sklepa jsem proletěl rychle jako šipka. Díval jsem se přímo před sebe, měl jsem nepříjemný pocit, že mě ona černá tma, kterou jsem koutkem oka stačil zaregistrovat, pronásleduje. Zdálo se mi, jakoby se najednou ochladilo. “Nejsme tu sami.“ Pomyslel jsem si. Edric mlčel, jestli ho něco rozrušilo, nijak to nedával najevo ani nevypadal, že by ho něco vyděsilo. Jistým krokem rázoval dál, osvětlenou část chodby jsme nechali za sebou. Nyní byla naším jediným zdrojem světla pochodeň, kterou Edric držel v ruce. Zničeho nic se prudce zastavil, až jsem do něj málem vrazil. Pomalu se obracel ke mně a jeho ústa se pozvolna rozahovala do šíleného šklěbu, oči mu horečnatě svítily. Chodbou se prohnal závan studeného vzduchu, světla zhasla.
Hlavou my zběsile vířily myšlenky, co to sakra má znamenat? „Edricu?“ zašeptal jsem do ticha. Stále ještě žhnoucí pochodeň vrhala krvavě rudé stíny na jeho obličej, neodpovídal, jen se na mě dál šklebil. Všimnul jsem si, že v jeho černých duhovkách slabě svítí modrý plamínek, který pozvolna nabíral na síle, dokud nezářily tmavě modrou barvou. Krev mi zmrzla v žilách, sekera dopadla s ostrým kovovým zařinčením na podlahu. Pomaloučku jsem ustupoval dozadu. Edric se nehýbal, nad jeho pravým ramenem se náhle otevřely oči, nebyla vidět žádná tvář jen ty oči, zdálo se že se vznáší v prostoru. Zabodávaly se do mě chladně a nenávistně, měly černou barvu jako Edricovy, bělmo protkané červenými žilkami ostře kontrastovalo s černou tmou, která nás obklopovala. Pochodeň skomírala v rudých záblescích rychle dohořívala, až zůstala jen temnota. Neviděl jsem nikde Edricka, zlé černé oči tu stále byly. Visely ve tmě přímo naproti mně. Během okamžiku se najednou objevily sotva pár palců přede mnou. Ucukl jsem dozadu, neudržel rovnováhu a upadl jsem. Ticho prořízl hluboký mužský smích, Edric.
***
Nevzpomínám si, jak dlouho jsem běžel. Mrtví, všichni jsou mrtví. Zapálil jsem pevnost, štiplavý kouř mi plní plíce a ztěžuje dýchání. Nezastavuji se, zběsile uháním dál skrz hustou mlhu, dál do noci dál do tmavého hlubokého lesa. Spetl jsem se, strašlivě jsem se zmýlil, teď jsou všichni mrtví a Bílá žena se mi směje. Po tvářích mi stékají slzy, ale z úst se dere ven hysterický smích. Mrtví všichni jsou mrtví, já jsem mrtvý. Těsně před koncem, se prý člověku před očima promítne celý život, tolik času mít nebudu. Jsou tady, cítím to. Přišli si pro mě…