Pes bez pána
Ztichlým hřbitovem se proháněl mrazivý vítr. Zem byla pokryta tenkou vrstvou sněhu a obloha byla zčásti šedivá a díky zapadajícímu slunci zčásti oranžová. Hřbitov byl opuštěný, až na hrobníka zahrabávajícího hrob. Ticho narušilo až vyzvánění klášterních zvonů, které svolávalo bratry ke společné večeři.
Hrobník zabořil lopatu do kopečku hlíny a ztěžka se o ni opřel. Cítil, jak mu mezi lopatkami stéká pot, zasychá a studí ho. Paže a záda ho bolela od dlouhé a usilovné práce s rýčem, lopatou a mrtvolami. Avšak v porovnání s cukavou bolestí, která mu tepala ve zraněné noze, se zdála být bolest od práce téměř příjemná.
Dnes vykopal hroby pro pár mladíků a čtyři starce, které na ostrov vyvrhl příliv, a také několik novorozeňat, které přinesly jejich matky ve víře, že by je mohli bratři oživit. I bez svého meče dál posílám lidi pod zem. Chtěl se zasmát, ale z úst mu unikl jen podivný chrapot. Mají se tam dole lépe než já tady nahoře. Zatracená noha, zatracený mnich, měl mě tehdy nechat zemřít. Jaký smysl mělo prodlužovat tohle utrpení? Veškerý smysl byl jeho životu odebrán v den, kdy se dozvěděl o smrti svého bratra. Mohl to být nejšťastnějším okamžikem jeho života, nebýt jedné maličkosti, a to té, že ruka, která poslala Gregora do pekel, nebyla jeho, nýbrž Oberyna Martella.
Od toho dne nezapomínal Sandor Clegane Rudou zmiji poctivě každý den proklít, jeho, sebe, Gregora, Skřeta, Staršího bratra a i tu Starkovu čubku. Měla mi dát dar milosti, pomyslel si, když si přehazoval náčiní přes masivní rameno a belhal se k jídelně. Koneckonců, zachránil ji život, když jí zabránil vběhnout do Dvojčat za jejími mrtvými příbuznými. Ani ji však nenapadlo mu poděkovat, místo toho ho nechala pomalu umírat podél cesty jak prašivého psa. Proč jak? Nevesele se zasmál.
Jaký jiný osud taky očekával? Možná by přeci jen měl být vděčný, že ho nakonec našel Starší bratr a ne jeho skutečný starší bratr či někdo z jeho mužů.
Starší bratr nazýval Sandorovo přežití milostí Bohů, Sandor to považoval za velice trpkou milost. Podle Staršího bratra se bude muset Sandor úplně oprostit od svého předchozího života a začít hledat Bohy ve svém srdci, aby se mohl znovuzrodit, očistit svou duši a nalézt klid. V novém životě už nebyl Ohařem, neboť ten zemřel tam u řeky. Sám Sandor si však nebyl jist, kým by nyní měl být. Prozatím si vystačil s rolí hrobníka. Měl dostatek jídla a pití do žaludku, teplé místo na spaní a výměnou za to jen kopal hroby. Téměř jako jeho služba v Králově přístavišti, jen bez nočních pitek, děvek a zabíjení. Tehdy nebyl Sandor spokojený, nebyl ani teď. Cítil se prázdný a bezúčelný, jakoby tam u řeky nezanechal jen svou helmu, ale mnohem víc.
Při pomyšlení na bastarda, který mu sebral helmu, v níž nyní plundroval v říčních krajinách, se Sandor málem zadusil hněvem a nenávistí. Jak se opovažují mu přisuzovat to, co se stalo v Solnopánvích? Tohle by on neudělal. Sice vypadal díky svému obličeji jako zrůda, bez slitování zabíjel muže, ženy i děti, ale nikdy nebyl jako Gregor! Přestaň kňučet, pse. Už dávno víš, jakým krutým a nespravedlivým místem svět je. Sám jsi to říkal, ptáčkovi, vzpomínáš? Přemýšlel, zda ještě žije, jestli se potuluje někde v říčních krajinách, jestli ano, možná by bylo lepší, kdyby nežila. Jestli jsou Bohové dobří –. Zatraceně, jsem tu mezi těmi svatými blázny už příliš dlouho. Žádní Bohové přece nejsou, a už vůbec ne dobří. To Sandor Clegane zjistil už ve svém dětství.
Jak kusem chleba vytíral poslední zbytky polévky, ucítil něčí dlaň na svém rameni.
„Starší bratr s tebou chce mluvit.“
Obrátil do sebe zbytek jablečného vína. Zvedl se, opustil jídelnu a zamířil k Poustevníkově díře, kde na něho čekal Starší bratr. Venku již byla tma, zpod kápě mu unikaly chomáčky bílé páry.
Uvnitř bylo tepleji, ale ne o mnoho. V krbu plápolal oheň, který tlumeně osvětloval místnost.
„Bratře Sandore, posaď se.“
„Nejsem žádný bratr, stejně jako nejsem žádný ser,“ zavrčel Sandor, nicméně židli přijal. Ač byl Starší bratr statný a vysoký muž, musel k Sandorovi trochu vzhlížet, když vedle něj stál a hovořil s ním.
„Jak je na tom tvá noha?“
„Tak, jak na tom zhnisané noze může být. Proč sis mě zavolal?“
„Dorazily ke mně novinky z Králova přístaviště. Usoudil jsem, že bys je rád slyšel.“
„Už dopadli Skřeta? To by byla zpráva, kterou bych rád slyšel.“
„Ne, stále se neví, kde se Tyrion Lannister ukrývá.“ Druhý muž si ho prohlížel pronikavýma očima. „Stejně tak se neví, kde se nachází jeho žena, Sansa Stark, jestli tě to zajímá.“
„Nezajímá,“ zaskřípal. „K čertu s tebou, mnichu.“
Starší bratr se na chvíli odmlčel, zamyšleně přejížděl dlaněmi po hladké desce stolu.
„Mé novinky se týkaly královny Cersei. Jak jsem ti říkal, byla vězněna v Baelorově septu za zločiny spáchané proti Bohům i lidu. Před pár dny se ke svým zločinům přiznala. Byla nucena projít nahá městem, přesto není zproštěna ze zbylých obvinění. Rozhodla se nakonec pro rozsouzení v souboji. Víš, koho zvolila svým šampionem?“
„Ať mě Sedm ošoustá, jestli mě to zajímá.“
Starší bratr se zamračil, ale přešel Sandorovu vulgární mluvu bez komentáře. „Sera Roberta Stronga, jedná se o nového člena Královské gardy. Vidím, že ti to jméno nic neříká. Neví se o něm mnoho, zjevil se jako duch, zničehonic, na královnino zavolání. Povídá se, že nemá žádnou slabost; nemá potřebu jíst, pít, spát, mluvit, bavit se… Je silný jako býk, přes osm stop vysoký… jako hora.“
Sandorovi zacukal spálený koutek úst. „Ani za krysí prdel nechápu, co se mi snažíš namluvit. Gregor je mrtvý, sám jsi mi to řekl.“
„Ano, to je pravda.“ Nato Starší bratr opět na chvíli zmlkl. Když znovu promluvil, hlas měl tichý. „Královna má nového mistra. Býval to mistr v Harrenově, občas jsem o něm slýchal znepokojivé řeči. V Citadele ho vyloučili za provádění zakázaných pokusů. Sedm chraňte nás, jestli je pravda, co jsem slyšel… ten muž dokázal přivádět mrtvé zpátky k životu.“ Starší bratr měl na tváři podivný výraz. Ve slabé záři ohně z krbu se jeho modré oči zdály být téměř černé.
Sandorovi probleskly hlavou vzpomínky na Berica Dondarriona, kterému chybělo oko a který měl tělo poseté četnými smrtelnými zraněními. Sám Sandor mu přidal další. Čistý sek od ramene až k hrudní kosti. Obyčejný muž by zemřel. Nebýt toho proklatého kněze a jeho magie. Takže Cersei má nového mistra, co si zahrává s Cizincem, a taky šampiona, velkého jako Hora. Pohlédl na Staršího bratra, ale neviděl ho. Před očima mu tančily rudá a černá.
Kráčel ke své chýši tak rychle, jak jen mu to noha dovolovala. Bude si muset zabalit potřebné věci na cestu. Za ním se dlouhými kroky blížil Starší bratr. „Sandore, zastav. Tohle je šílenství. Chceš snad tak brzy a pošetile zahodit život, který se Bohové rozhodli ti ponechat?“
Odfrkl si. „A k čemu? Pověz mi, bratře, k čemu mi ho ponechali? A nežvaň mi tu znovu o zpytování, a pokoře. Je mi na nic z těch tvých hloupostí o hledání pokoje a odpuštění. To si strč někam. Já nejsem jako ty, mně nestačí se modlit, já potřebuju Gregorovu krev na svém meči. Takový jsem, hloupý mnichu, věř si, čemu chceš.“ S tím si hněvivě odplivl.
V mnichových očích mohl Sandor rozpoznat smutek a lítost, a když znovu promluvil, zněl unaveně. „Nejvyšší septon tě nepostaví proti královskému šampionovi. Nedovolí ti to ve stavu, v jakém jsi.“
„V tom případě je to mrtvý muž.“
Starší bratr si povzdechl. „Dám bratrovi Gordonovi vědět, aby ti připravil zásoby jídla, peníze a další nutnosti na cestu. Meč máš schovaný, Naplavené dříví na tebe čeká ve stájích.“ Sandor přikývl, rozpačitě přešlápl a přemýšlel, jak vhodně vyjádřit, co měl na srdci.
„Cením si toho, cos pro mě udělal, Starší bratře,“ zaskřípal nakonec a protentokrát to oslovení nemínil posměšně. Starší bratr mu věnoval smutný úsměv. „Bohům děkuj. To oni tě přivedli do mé cesty, osvětlili –.“ Sandor mu stiskl paži, zavrtěl hlavou a dal se do skřípavého smíchu.
„Šetři dechem, mnichu.“
„Ať tě Sedm ochraňuje, Sandore Clegane.“
Kopnutím rozrazil dveře do hostince. Když vešel, hlavy všech přítomných se k němu otočily, ale podle jejich výrazů mohl usoudit, že ho nepoznaly. Nemohly. Přes brnění měl přehozenou mnišskou kutnu a obličej měl zahalený šálou a schovaný v kápi.
Posadil se a poručil si silné víno a talíř toho, co se momentálně podávalo. Byl zmrzlý a unavený z dlouhé a tvrdé jízdy na Cizinci, na kterou nebyl po dlouhé odmlce zvyklý. V dusném teple hostince pomalu rozmrzal a do končetin a tváří se mu vracel cit, nebo alespoň do té pravé strany. Na levé necítil nic.
Zatímco seděl u stolu nad svou večeří, přiblížila se k němu drobná postava oděná v hadrech. V náruči chovala uzel z podobných hadrů. Když se postavila vedle něho, podíval se na ni zpod své kápě. Hleděl do obličeje dívky, který byl tak ztrhaný a hubený, že mohl klidně patřit ženě o padesát let starší.
„Bratře, omluv, že tě obtěžuji, ale prosím tě, požehnej malému. Jeho matka, moje sestra, zahynula nedávno při nájezdu vojáku do naší vesnice. Prosím, bratře, nežádám tě o nic víc, než požehnání pro malého.“ Sandor sklopil pohled na kojence v dívčině náruči. Bylo umouněné a zvedal se z něj nepříjemný zakyslý smrad. Zamumlal pár slov, které slýchal bratry na tichém ostrově pronášet při takových příležitostech. Dívka mu vroucně poděkovala, a když se otočila, zastavil ji.
„Co to bylo za vojáky, co měli ve znacích?“
„Měli modré praporce s ptákem a srpkem měsíce, bratře.“ Co tu pohledávali do války nezataženi Arrynové? „Zdržují se v těchto krajinách už mnoho dní, prohledávají všechny vesnice, na které narazí. Před dvěma dny vpadli do té naší. Bylo to hrozné. Hledali nějakou dívku, která jim uprchla.“ Že by se malá vlčice přece jen dostala ke své tetě? Proč by od ní ale prchala? Možná jsem měl nakonec pravdu a Lysa Arryn se skutečně pokusila provdat vlčici za svého malého Roberta. Málem vyštěkl smíchy, kdyby si neuvědomil, že se vydával za svatého bratra. A tak jen zúčastněně sklonil hlavu a odkašlal si. „Nic špatného neprovedla,“ pokračovala dívka, „ale stejně ji odtáhli s sebou, spolu s dalšími vybranými děvčaty. Nejdřív nás totiž vytáhli z našich domovů, dívky nahnali do středu vesnice, postavili nás tam do řady. Vybrali si několik z nás a pak odjeli. Naše matka se za nimi rozběhla, za naší Kaštankou. Ach, maminko,“ dala se v tomto momentu do pláče, slzy ji zanechávaly cestičky na začouzených tvářích. „ Zabili víc lidí. A pak zapálili celou vesnici, i když už si vzali, co chtěli. A tak jsem popadla malého a utekla.“ Dívka dál žalostně štkala, Sandor seděl nehybně, čekaje, až ustane.
„Netušíš, jaké děvče hledali?“ Zavrtěla hlavou.
„Jak vypadala tvá sestra a ty další, které si odvedli s sebou?“
„Kaštanka byla vždycky hezčí než já, taky vyšší. Měla krásné kaštanové vlasy, proto jsme jí taky říkali Kaštanka. A oči stejné jako maličký.“ Pohladila jemné měděné chmýří na chlapcově temeni. Ten otevřel oči, velké a modré.
„Říkáš, že se tu ti vojáci stále zdržují?“
„Ano, bratře, starý Ron tvrdí, že je viděl naposledy v nedalekém Žaludopadu. Proto se tu schovávám. Modleme se k Sedmi, ať už odejdou. Bojím se vrátit, i když tedy ani nemám kam.“
Sandor ji dál neposlouchal. Zavřel oči. Za víčky spatřil její tvář. Krásnou, bezbrannou… a vyčítavou. Jestli je to opravdu ona… A i kdyby, co chtěl dělat? Nemohl pro ni udělat nic, stejně jako tehdy v Králově přístavišti.
Přisunul k ušmudlanému děvčeti svou nedojedenou večeři, sebral džbán vína a beze slov se zvedl a zamířil ke schodům vedoucích k patru s pokoji na spaní.
Nacházel se ve stísněném ošuntělém pokoji, rozvalený na proleželé posteli, která zavrzala při každém jeho pohybu a která vypadala tak staře, že musela být stlučená snad v době, kdy Aemon Dračí rytíř dostal svůj první dřevěný meč. Matrace byla vycpaná slámou a byla cítit po zvratkách a jejích předchozích nocležnících. Pořád lepší než ležet venku na ztvrdlé, mokré zemi. Zvedl k ústům džbán, vyprázdnil zbytek mocným hltem a odhodil ho do tmy. Poškrábal se po těle. Musela se na něm zabydlet celá armáda blech. Jen další detail k dokonalému obrazu psa, pomyslel si s úšklebkem.
Dost převalování, do Králova přístaviště je dlouhá cesta, musí nabrat tolik energie, kolik jen půjde v těchto podmínkách. Zavřel oči a zpravidelnil dech.
Rukama i nohama se přidržoval skály. Kámen byl bílý a vlhký. Když ale nechtěně ulomil nějaký výstupek, kámen uvnitř byl černý jako obsidián. Kolem jeho těla dul ostrý vítr, snažil se ho odtrhnout od skály. To se však nesmí stát. Lezl usilovně a vytrvale, jakoby na tom záležel jeho život. Lezl, aniž by věděl, co ho na vrcholu čeká.
Otočil hlavu a pohlédl dolů, aby zjistil, jak vysoko se dostal. Dost vysoko, neboť dívka, která dole stála, vypadala malá jako panenka. Stála zahalená v bílém plášti Královské gardy, v jeho plášti. Třásla se, jestli zimou či strachem, to nemohl říct, červenohnědé vlasy jí povlávaly ve větru. Zvedla k němu oči modré jako letní obloha.
„Pomoz mi,“ zvolala. Přestože se nacházela hluboko pod ním, slyšel ji dobře. Sandor zavrtěl hlavou. Nemůžu ti pomoct, nikdy jsem nemohl. Nedokážu pomoct ani sám sobě.
„Teď už ale můžeš, stačí slézt z té hory. Prosím, jdou si pro mě.“
Musím nejdřív vylézt. Počkej, až pak slezu.
„Ale oni nepočkají. Prosím tě. Řekl jsi mi jednou, že mě ochráníš.“ Ve chvíli, kdy poslední slovo opustilo její rty, z nebe zakřičel sokol. Snesl se k ní a zaryl své ostré drápy do jejího měkkého bílého masa. Sansa zavřískla. Když pták znovu vzlétl, v zakrvácených hnátech svíral kouřící změť něčeho, co bývalo jejím obličejem.
Měl v úmyslu pokračovat ve výstupu, ale teď zaváhal. Bylo by pozdě, kdyby nyní slezl? Obličej by jí už nevrátil, ale možná by ji dokázal zachránit. Dostal se však už tak daleko! Kdyby slezl, veškeré jeho úsilí by přišlo vniveč. A chtěl přece vylézt tuhle zatracenou horu. Nevěděl o ničem, po čem by ve svém životě toužil více. Jakým právem ho žádala, aby se vzdal jediné potěchy, která ho na vrcholu hory jistě čekala? Pokud se nedokážeš bránit, zemři a nestůj v cestě těm, kteří to umějí. Jeho vlastní slova mu skřípala v hlavě. Říkal jí je, měla to vědět. Pod sebou uslyšel náhlý lví řev, v odpověď mu přišel dívčí jekot, vystrašený a bolestný. Ke lvu se znovu přidal sokol následován stínokočkou. Zatnul čelist a lezl dál. Po chvíli přestal počítat, kolikrát zaječela. V kakofonii rostoucího řevu dravců její vzlykot téměř zanikal.
Když spočinul na vrcholu, nebylo slyšet už nic, jen hukot větru a jeho vlastní sípavý dech. Převalil se na záda a hleděl do oblohy. Čekal na všechny ty sladké, opojné, vítězstvím chutnající pocity, které si během výstupu vysnil, ale nic se nedostavilo. Postavil se roztřeseně na nohy a podíval se přes okraj hory. Všude, kam až dohlédl, se rozprostíral bílý čistý sníh. Až na jediné místo, kde jeho oči spočinuly jako poslední. V purpurové kaluži tam ležela dočista obraná kostra. V bezmasých prstech stále svírala plášť, nyní na cáry rozedraný a již ne déle bílý. Sandor jí hleděl dlouze do prázdných očních důlků, dokud se nesesunul na kolena, shrbený, s předloktími opřenými o chladný bílý kámen. Celé jeho tělo se otřásalo, jak se mu z hloubi hrdla draly tiché vzlyky.
Slunce ještě nevyšlo, ale Sandor už byl vzhůru. Osedlal Cizince a vyhoupl se na něj. Místo toho, aby zamířil k cestě vedoucí do Králova přístaviště, otočil svého koně opačným směrem. Gregora ať vezmou Jiní. Poprvé za svůj dospělý život se Sandor obrátil k Bohům. Modlil se, aby ji našel dříve než oni, dříve než bude pozdě. Na ničem jiném nezáleželo.