Povídka č. 4 (15. kolo)

Slib

 

Zelenými korunami stromů pronikaly neobytné sluneční paprsky. Sem tam v zelené záplavě vykoukl osamocený kvítek, ale většina se jich již snesla k zemi, kde tvořila měkkou peřinu. Keře opodál však zářily barvami. Bylo období rozkvětu a zrození. Po dlouhé zimě přišlo jaro a všichni doufali, že se nejedná o klam přírody. Potřebovali to. Zima byla ubíjející, sýpky hradu byly skoro na dně a všichni už byli vyhladovělí a znavení.

Yenna přimhouřila oči a zadívala se na vzrostlé stromy.

„Olan by je měl prořezat,“ obrátila se na Wyllu.

„Jistě, moje paní,“ odvětilo pihovaté děvče.

Yenna přešla k nedalekým šeříkovým keřům, které se táhly pomalu až k hradbám. Přitáhla si jednu z nižších větví a nadechla se sladké vůně. Milovala jaro. Nemohla se nabažit všech vůní a barev, které jej doprovázely. Slunce jí dodávalo sílu. Naopak zima ji vyčerpávala. A tato byla doslova nekonečná. Když zjistila, že je v očekávání, nemohla tomu uvěřit. Sotva stála na nohách… Jak by mohla porodit dítě do té nekončící tmy a zimy, která se dostala pod všechny vrstvy oblečení téměř až k jejich srdcím? Ale stal se zázrak. Dítě donosila. A nedlouho po jeho narození se začaly dny konečně prodlužovat. Ano, její dítě bylo dítě jara. Stejně jako ona sama. Usmála se při myšlence na jeho drobné ručky a velké oči…

„Měly bychom se vrátit. Můj synek je sám s chůvou už moc dlouho. Jistě postrádá moji náruč,“ obrátila se na Wyllu.

„Moje paní…,“ vykulila na ni nevěřícně Wylla oči. „Moje paní, nechcete se ještě projít? Je tady krásně. Sluníčko Vám jistě udělá dobře…“

Vlezlá holka, pomyslela si Yenna. Sama nejlépe vím, co potřebuju. Ano, je tady příjemně. Cítila, jak ji vítr jemně hladí po tvářích. Její pleť po dlouhých měsících zrůžověla a vlasy získaly lesk. Přesto už v zahradách nemohla vydržet ani minutu. Chtěla své dítě držet v náručí. Kolíbat jej a dýchat jeho neopakovatelnou vůni.

„Chci do své komnaty. Okamžitě,“ zarazila Wyllu, která v odpověď jen pokrčila rameny a jako stín následovala svou paní.

 

Zbytek dne strávila v komnatě se svým synkem. Kolébala jej a zpívala mu tiše písně, které jí zpívala matka. Tiše, aby ho neprobudila. Ale on byl klidný a pokojný. Ani jednou nezaplakal. Párkrát do pokoje nahlédla Wylla. Dokonce ji jednou napadlo zaklepat! Pitomá holka… Vždyť ho mohla vzbudit! Zpražila ji pohledem. Ale Wylla měla štěstí. Chlapec se ani tak neprobudil. Yenna tiše zašeptala, že nic nepotřebuje a Wyllu propustila. Za pár hodin jí přinesla večeři. Tentokrát už nezaklepala, ale tiše otevřela dveře, položila jídlo na dubový stůl a jen se tázavě podívala na svou paní, zda něčeho nežádá. Yenna jen tiše zavrtěla hlavou.

Posadila se ke stolu a nabrala lžíci polévky. Neměla na ni chuť. Ani na nic jiného… Dlouhá zima ji naučila postít se a všichni v hradě si zvykli jíst skromně. Ale věděla, že musí být silná. Pro svého syna. Vždyť je to teprve kojenec a veškerou sílu mu předává ona. Usrkla polévky a cítila, jak se jí zvedá žaludek. Zhluboka se nadechla nosem. Její útroby se trochu zklidnily. Silou vůle snědla vše, co jí v kuchyni připravili, a uložila se na lože.

Od porodu spávala se synkem v komnatě. Bylo to tak lepší pro všechny. Měla ho po ruce. A kdyby něco potřeboval, jen natáhla ruku a byla u něj. Její muž proti tomu nenamítal a na danou situaci si všichni zvykli. Občas přišel do komnaty. Zeptal se, jak se jí daří a mlčky vyslechl její slova. Občas se posadil do křesla u dveří a pozoroval ji, jak kolíbá synka. Ke kolébce se však nepřibližoval. Nechápala proč. Vždyť je to i jeho syn! říkala si v duchu. Jeho dědic. První a zatím jediný… Na to požehnání čekali dlouho. Mezi služebnictvem se již začaly šířit povídačky, že jeden z nich je neplodný, ale nakonec se jim po letech dlouhého čekání poštěstilo. Když jí mistr sdělil tu šťastnou novinu, běžela okamžitě za ním, aby se o ni podělila. Oběma samovolně po tvářích stékaly slzy. Jeho byly slzy radosti. Její radosti a také strachu. Ano, bála se. Bála se, zda dítě donosí. Zda jej bude čím krmit v této odporné a nekonečné zimě. Zda neumrznou…

„Yenno, ty můj hlupáčku. Proč byste měli umrznout?“ usmál se na ni chlácholivě. Byl zvyklý na sníh i dlouhé zimy, ale ona byla z teplejších končin. Nikdy si na ně nezvykla. Byl to jeho domov, ne její. Ale ona byla jeho žena a musela jej následovat do jeho rodného kraje. Milovala ho, takže nebylo o čem přemýšlet. Ale nikdy si nedokázala představit, jak se umí zima prokousat až do kostí…

„Ničeho se neboj. Já vás ochráním. Před vším. I před zimou! Stejně jednou musí skončit. Určitě to bude již brzy…“ pohladil ji po vlasech a pak sklouzl rukou na břicho a usmál se na ni. „Cítíš něco?“ zeptal se zvědavě.

„Ještě je brzo…“ oplatila mu úsměv. „Řeknu ti, až něco ucítím. Slibuju.“

Přesto se jí na stejnou otázku ptal každý den, Ale jí to nevadilo. Byli šťastní. Promrzlí, hladoví, ale šťastní. Nemohl se dočkat, až dítě bude na světě. Určitě to bude chlapec! opakoval často. Naučím ho bojovat s mečem a hospodařit. Budeme spolu brázdit lesy a chodit na lovy! šeptával jí po nocích a ona se tulila k jeho teplému tělu, aby si ukradla trochu toho tepla pro sebe. Dodával jí klid. I když někde hluboko bylo stále zaseto zrnko strachu. Ale snažila se to nedávat najevo. Usmívala se a modlila…

Den vystřídala noc a její oči se zavřely. Oči měla sice zavřené, zhluboka oddechovala, ale její mysl byla připravena kdykoliv ožít. Kdyby ji její syn potřeboval. Ale chlapec ani jednou nezaplakal.

Probudil ji šramot. Zamrkala očima do tmy a zadívala se na dveře. Tiše se otevíraly… Měla pocit, že její srdce přestalo bušit zatím, co vyčkávala. Když se však ve dveřích objevil temný obrys postavy, začalo naopak bušit jako o závod. Sevřela pokrývku v dlaních. Jako by ji to snad mělo ochránit… Nebyla to postava jejího muže. Ten byl mnohem vyšší a jeho ramena byla širší. Tato osoba byla malá a drobná. Šouravými kroky vešla do útrob pokoje. Za ní se objevila vyšší, štíhlá postava. Mužská, předpokládala Yenna ze stylu chůze. Ale ani toto nebyl její muž. Vzápětí se přidal ještě třetí stín. Středně vysoký, který měl něco přehozeného přes hlavu. Snad kápi pláště, hádala Wylla podle obrysů. Postavy klidnými pohyby přešly až do středu pokoje, kde se zastavily. Cítila, jak se jejího těla zmocňuje chlad. Stejně jako v těch tuhých zimách. Uvědomila si, že začne drkotat zuby a tak si rychle strčila jazyk mezi zuby. I když věděla, že je to marný krok. Věděli o ní. Ba co víc, hleděli přímo na ni. Cítila to. Měla by začít křičet. Jistě by přiběhli strážní a zajisté i její muž. Ale měla sucho v krku a nezmohla se ani na chrapot. Alespoň se pod peřinou štípla do ruky, aby se ujistila, že nespí. Ostrá bolest jí projela předloktím. Nespala…

„Modlila ses k nám, má paní…“ promluvil ženský hlas.

„Proč jste tady?“ nechápavě zašeptala Yenna.

„Modlila ses k nám,“ odpověděl hluboký mužský hlas.

„Nevím, o čem to mluvíte…“

„Učinila jsi slib. Slib, který není možné porušit,“ ozval se třetí hlas. Nedokázala se rozhodnout, zda je mužský nebo ženský, ale když začal mluvit, ve spáncích jí začala pulzovat ostrá bolest…

„Každý se modlí… Není to přece nic špatného,“ namítla Yenna.

„Ty víš, pro co jsme si přišli!“ ostře odsekl mužský hlas.

„To nejde… To přece nemůžete chtít. Zima skončila.“

„Ano, skončila. Právě proto jsme tady,“ řekl ten děsivý hlas.

Ženská postava šla jejím směrem. Prudce se na posteli posadila a rozhlédla se, co by použila jako zbraň. Stařena však byla překvapivě rychlá a v momentě byla u ní. Sevřela její zápěstí do svých svraštělých rukou a zaryla své dlouhé nehty do její jemné kůže. Chtěla se vytrhnout. Opravdu chtěla, ale nemohla…

„Dala jsi slib. Teď je čas, abys ho splnila,“ téměř zavrčela babka.

„To po mně přece nemůžete chtít! Prosím…“ zašeptala plačtivě Yenna. „Prosím… Udělám cokoliv jiného… Cokoliv.“

„My nesmlouváme,“ řekl nelidský hlas.

„Tak mi alespoň dejte víc času. Prosím….“ upřela oči do tmy a cítila, jak ji jejich pohledy propalují. „Ještě pár dní. Prosím vás…“

Babka povolila svůj stisk a odstoupila od jejího lože.

Chvíli ji pozorovali a pak se vydali pomalu ke dveřím komnaty.

„Vrátíme se…“ řekl výhružně mužský hlas. A Yenna o jeho slovech nepochybovala…

 

Únavou přece jen na pár hodin usnula, ale její spánek byl neklidný a únavný. Když se probudila, pohlédla na své ruce. Její zápěstí zdobily dlouhé škrábance. Až do krve…

 

Bylo po dešti. Vzduch v zahradách byl svěží a voňavý. Mokrá stébla trávy se jí otírala o kotníky, ale jí to nevadilo. Naopak to byl příjemně chladivý pocit. Až si skoro přála, aby si mohla lehnout na zem a nechat chladivé dotyky ukonejšit bolest její hlavy. Ale věděla, že to není možné. Zase ji doprovázela ta otravná holka. Wylla byl ve dne jako její stín. Kam se otočila, tam ji zahlédla. Byla v dětské komnatě několikrát denně. Pořád se jí chodila ptát, zda něco nepotřebuje. Vyšla si do zahrad, Wylla se bez ptaní přidala. Chtěla jít na trh a Wylla začala přemýšlet, zda je to v jejím stavu možné. Proč by nebylo?! A jakém vůbec stavu? Ano, nedávno porodila, ale to už zvládlo tolik žen. Nejsem přeci malé dítě… zlobila se v duchu.

„Už se mi nikam nechce,“ řekla místo toho a vydala se opět do zahrad.

Bylo jí naprosto jasné, že pokud by celý den zůstala v komnatách svého syna, Wylla by ji neustále navštěvovala a vyptávala se, zda něco nepotřebuje, zda se nechce jít projít, jestli už obědvala… Ta holka už jí lezla na nervy. Zařekla se, že si o ní promluví se svým mužem, až se naskytne vhodná chvíle. Takhle by to dál už nešlo.

Když už se nemohla do trávy položit, alespoň si sundala boty a bosá brouzdala trávou, měkkou jako koberec. Mezitím zaujala její pozornost stará chůva, která sbírala květy z nedalekého stromu.

„Wyllo!“ ozvalo se za jejími zády z dálky volání jedné z pomocnic v kuchyni. „Wyllo! Potřebujeme tě tady!“

Wylla se nejistě kousla do rtu a podívala se nedůvěřivě na svoji paní. Pak její pohled přešel na chůvu. Ta jen němě pokývala hlavou. A děvče neochotně odběhlo.

„Co to sbíráš?“ snažila se projevit zájem Yenna.

Starou chůvu měla docela ráda. Starala se o jejího muže, když byl dítě a dokonce i o nebožtíka jeho otce. Od těch dob však uplynulo spoustu let a náplň její práce se změnila. Až doteď zde nebyly žádné děti, o které by se mohla starat, ale žena zde zůstávala a pomáhala v kuchyni nebo při další potřebné práci.

„Bez, moje paní. Na čaj… Pomáhá se zažíváním i od bolestí hlavy.“

„Můžu ti pomoct? Dosáhnu na vyšší větve…“ usmála se na vrásčitou ženu, která jí sahala sotva po ramena.

„To není práce pro ženu tvého postavení, moje paní. Ale nebudu ti bránit…“

Mladá žena natáhla ruku k opojně vonícím světlý květům a opatrně trhla. Práce jim šla od ruky a za chvíli měly již polovinu nůše plnou. Pracovaly tiše a bez zbytečných řečí. Yenna za to byla ráda. Uklidňovala ji ženina přítomnost. Nepokládala jí nesmyslné otázky. Pátravě na ni nezírala a nic jí nevnucovala…

Ani nevěděla, jak dlouho už sbíraly, když si najednou všimla, že se ochladilo. Na odhalených pažích jí naběhla husí kůže. Obloha se zešeřila a začal se zvedat vítr. Nejprve lehce, ale za pár minut už hlasitě ševelil korunami stromů a vzduchem vířily okvětní lístky různých barev.

„Blíží se bouřka, moje paní…“ konstatovala chůva. „Měly bychom se vrátit. Bohové se zlobí.“

„Bohové?“ tázavě se na ni podívala Yenna.

„Ano, moje milá,“ usmála se stará žena laskavě. Zručným pohybem si hodila nůši na shrbená záda a pomalým krokem se vydala zpět k hradu. „Každý den na nás shlížejí. Pozorují naše životy, naše kroky a poslouchají naše modlitby. A když nejsou spokojení s tím, co uzří… Nu, tak to umějí dát najevo,“ uchechtla se.

„Vždycky jsem myslela, že bohové jsou dobří… Že tady jsou, aby nás chránili,“ odvětila Yenna.

„Dobří… Jsou jako lidé, moje paní. Lidé umí být špatní i dobří. Stejně tak i bohové. Chtějí pocítit lásku, stejně jako lidé, ale bohům se dokazuje láska jinak.“

„Jak?“

„Člověku stačí sladká slůvka, letmý dotyk, úsměv… Bohové chtějí, aby se jim člověk oddal. Aby jim obětoval svůj čas, slova a často i činy.“

„Obětoval? To se snad dělalo jen v případě Starých bohů…“ namítla mladá žena.

„Bůh jako bůh, všichni jsou stejně nenasytní. Ale lze se jim divit? Lidé se k nim obvykle obrací, když něco potřebují. Modlí se, prosí, chtějí něco od bohů, ale co jim nabízí výměnou? Vděk? Málokdy. Většinou se po splnění svých proseb vrátí ke svým životům a k bohům se navrátí, až když něco opět potřebují.“

„Ale bohové jsou tady přece proto, aby nám pomáhali. Aby nás vyvedli z temnoty…“

„Vyvedou a pak zůstanou osamělí… Bohové žijí z naší lásky. Nelze se proto divit, když si vezmou něco zpět.“

„A co si berou?“

„To je různé moje paní…“

„A když člověk při svých modlitbách učiní slib?“ opatrně vyslovila Yenna to, co ji tížilo.

„Nu, tak to by ho měl splnit.“

„I když byl třeba neuvážený?“

„Slib je slib. A slib bohům je slib neporušitelný, moje paní,“ řekla stará žena.

Mezitím přišly až na nádvoří. Stařena se od Yenny odpojila a nechala ji mlčící stát na nádvoří. Yenna si opakovala všechna stařenina slova, dokud na ni nespadly první kapky jarního deště. V dálce již oblohu křižovaly blesky a tak se vydala do svých komnat. Její synek ještě nikdy nezažil bouřku, musí mu být nablízku….

 

Nespala už několik dní. Věděla, že se jednou vrátí… A tak čekala. Chtěla být připravena. Věděla přesně, co jim řekne. Musí to fungovat… byla přesvědčená. Všichni dostanou, co chtějí. Všichni budou spokojení…

Cítila, jak se jí zvedá žaludek únavou. Oči se jí zavíraly… Zaťala si nehty do předloktí. To ji probudilo. Vstala z postele a tiše přešla ke kolébce. Lehounce s ní zakolíbala tak, aby dítě neprobudila. Svět za okny již pohltila tma, kterou narušovaly jen matné obrysy krajiny a slabě zářící hvězdy na noční obloze. Sledovala po skle okna se líně plazící poslední kapky nedávného deště. Přerušovaně a klikatě se setkávaly v různých úsecích své trasy, spojovaly se do větších celků a pak se jejich cesty zase rozcházely. Najednou však kapky zpomalily a ona sledovala, jak se na vlhkém okně pomalu tvoří obrazce ze zamrzlých krůpějí… Přicházejí…

Otočila se čelem do pokoje a přitáhla si noční košili blíž k tělu. Snažila se zachovat klid, ale dech se jí třásl a na hrudi jako by ji tížil kámen.

Mrkla pomalu těžkými víčky a už tam byli… Tři temné stíny stojící u dveří. Chvíli ji beze slov i pohybu pozorovali a pak udělali tři kroky do středu pokoje.

„Přišli jsme si pro to, co nám patří,“ zaskřehotala žena. Její hlas byl ostrý a jeho zvuk ji bodal ve spáncích.

„Já…“ začala třesoucím se hlasem Yenna. „Čekala jsem na vás…“

„Čekali jsme na to, až nás přivoláš zpět.“

„Přivolám?“ vyklouzlo Yenně překvapeně. Vždyť já přece nechtěla, aby se vraceli… Proč bych to proboha dělala?! Rozhodla se však, že jim nebude odporovat.

„Jsme tu jen kvůli tobě, drahé dítě,“ pronesla hlubokým hlasem vysoká postava a přesunul se blíž.

Yenna se rychlým pohybem dostala před kolébku a roztáhla před ní paže, aby dítěte ochránila.

„Ty bláhová!“ zasmál se třetí hlas. Hlas, který ji drásal zevnitř. Cítila, jak se jí zmocňuje slabost, ale z posledních sil se držela na nohách. Rozhodla se, že se od postýlky nehne ani na píď.

„Vzdej se svého dítěte, ženo,“ pronesl klidně muž.

„Neubližujte mu… Prosím.“

„Učinila jsi slib. Patří nám,“ řekla nekompromisně žena. „Už to není tvoje dítě…“

„Prosím, je to jen nevinné dítě…“ zavzlykala. „Nevěděla jsem, co činím. Přece mi ho nemůžete vzít! Potřebuje mě…“

Žena už stála po jejím boku a Yennu, která jí chtěla zastoupit cestu, hrubě odstrčila. Po jejím doteku ji pálila kůže, jako by byla v ohni.

„Byla jsem hloupá a ztrácela jsem rozum. Z té bolesti, pláče a té příšerné zimy… Nevěděla jsem, co slibuji. Prosím… Vzývám vás! Ušetřete nás…“

„Ne, ženo. Ustup,“ pronesl nejděsivější z hlasů a vydal se také jejím směrem. „Dítě je naše,“ řekl, když se postavil těsně před ni.

Cítila, jak ji jeho oči propalují. Bála se. Celé její tělo se třáslo, ale neodstoupila ani o krůček.

„Vezměte si mě,“ navrhla třesoucím se hlasem. „Prosím… Můj syn za nic nemůže. Vezměte si mě a jeho nechte být.“

Mlčeli. Tiše a nehybně stáli. Jako by o jejím návrhu přemýšleli. Tak tiše, že Yenna slyšela každý úder svého zběsile bijícího srdce. Tělo jí pomalu začala zaplavovat euforie. Opravdu o tom přemýšlejí! To je dobré znamení…

„Ne,“ vyřkl náhle tichý hlasem ortel prostřední stín.

Yenna zalapala po dechu a kolena se jí podlomila. Tiše prosila, ale stíny se již shromáždily kolem ní.

„Abys však viděla, že umíme být i milosrdní, dáme ti možnost se rozloučit.“

„Ale až přijdeme příště, dítě si odneseme.“

A byli pryč.

Žena zasténala a zoufale si objala tělo pažemi. Kolébala se a neslyšně naříkala. Hlavou jí vířily nesouvislé myšlenky, ale ani jednu nedokázala zachytit na delší dobu. Co když utečeme? – Ale oni nás najdou všude! Mohla bych to říct muži. Určitě vymyslí řešení. – Bude mě nenávidět za to, co jsem udělala… Zaryla si nehty do paží a kousla se do rtu tak silně, že ucítila krev. Ovládla ji naprostá bezmoc a ona se nedokázala ani zvednout…

 

Otevřela opuchlé oči a protáhla rozbolavělé údy. Usnula vyčerpáním přímo u nohou kolébky… Ruce se jí třásly, ale přesto se jí podařilo opatrně zvednout. Nahlédla do kolébky. Byla prázdná.

Uniklo jí trýznivé zavití. Její synek byl pryč…

V tu chvíli se rozrazily dveře a do pokoje vlétla Wylla s vylekaným výrazem.

„Moje paní! Co se stalo?“

„Můj syn! Kde je můj syn?! Ty jsi ho někam odnesla?“

„Moje paní…“ pokrčila bezbranně dívka rameny. „Já jsem vaši komnaty od včerejšího večera nenavštívila. Nikdo tady nebyl. Od včerejška. Vždyť bylo zamčeno zvenku a klíč mám já…“

Yenna ji však již neposlouchala a vyběhla z pokoje.

Slíbili mi, že se můžu rozloučit! Vždyť to slíbili… Ještě je brzo! Potřebuju ho ještě pochovat v náručí. Alespoň chviličku!

Vyběhla jen tak v noční košili a bosá do zahrad. Někde tady ještě musí být! Nemůžou být daleko… Vždyť jsem usnula jenom na moment.

„Yenno!“ uslyšela za sebou náhle hlas svého muže. Vypadal vyděšeně.

„Yenno! Miláčku, co tady proboha děláš? A proč nejsi oblečená?“

„Je pryč… Náš syn je pryč. Vzali nám ho!“

„Lásko… Buď rozumná a pojď se mnou dovnitř,“ zaprosil zoufale její muž.

„Nemůžu nikam jít! Zbláznil ses? Odnesli ho! Copak to nechápeš?!“ zavzlykala bezmocností.

„Yenno…“ pohladil ji po rameni.

„Je to i tvoje dítě! Proč jsi takový?!“

„Yenno, musíš se vzpamatovat…“

„Já to nechápu… Vždyť ses na něj těšil… Stejně jako já. Byli jsme tak šťastní! A teď tě tvůj syn vůbec nezajímá!“

„Já už dál nemůžu…“ bolestně vzdychl a pustil ji. Otočil se k ní zády a zhluboka dýchal.

„Unesli nám dítě… To s tebou přece musí hnout-„

„Žádné dítě není!“ obrátil se na ni prudce. „Náš syn už není!“ chytil ji pevně za obě ramena a zatřásl s ní. „Copak si to nepamatuješ?! Zrovna ty!“

„To není možné…“ zašeptala. „Sedávám u jeho kolébky celý den. Poslouchám jeho dech… Oni nám ho chtějí odnést! Musíme něco udělat…“ namítla.

„Ta kolébka je prázdná… Ty si opravdu nevzpomínáš, co se stalo?!“ rozhodil bezmocně rukama.

Yenna se zmateně posadila na trávník. Objala svá kolena a zalapala po dechu. Proč to říká? Proč říká tak ošklivé věci? To už je opravdu vůbec nemá rád?! Nemá rád svoje dítě? Vzpomněla si na drobounké dítě, které po porodu držela v náručí.

Byl tak maličký a tak droboučký… Potřeboval jíst, ale ona to nedokázala… Nemohla. A chlapec stále plakal… Ve dne v noci pořád ji pořád provázel jeho usedavý pláč. Modlila se, aby jí Matka požehnala a ona dítě mohla nakojit. Modlila se, aby chlapci stačilo, co mu dávali. Modlila se, aby přestal plakat. A pak se začala modlit, aby dlouhá zima konečně odešla a nastalo jaro. Období růstu a zrození. Ano, jaro, přesně to potřebovali. Modlila se, ale zima stále přetrvávala. Byli tak slabí, ona i její syn. Její modlitby byly marné. A ta zima… Ta zpropadená zima! Ano, to ona za všechno mohla. Za to, že nebylo co jíst, za to, že nemohla své dítě nakrmit a ukonejšit. Kdyby jí nebylo, byli by tak šťastní. Bohové však její prosby nevyslyšeli…

Dítě stále naříkalo a ona několik týdnu nedokázala zamhouřit oka. Chodila jako ve snách a v duchu odříkávala své modlitby. Nejprve ze všeho prosila Matku, aby její dítě přestalo plakat. Když Matka její prosby nevyslyšela, modlila se ke Stařeně, aby jí dodala klidu a moudrosti, aby našla způsob, jak své dítě utišit. Pak se obrátila s modlitbou k Otci, aby příroda obžila a oni měli dát co do úst. Nakonec se začala modlit k Cizinci… K tomu, kterého se vždy bála oslovit. Ale měla pocit, že právě on je ze všech Sedmi nejmocnějším. Ale ani tento odvážný krok jí nemohl. Dítě stále plakalo…

Stála nad jeho kolébkou, polštář přitisknutý k uším a sledovala jeho hubené tělíčko. Jak to, že má stále síly na pláč? Vždyť ona nedokázala už ani křičet! A to měla pocit, že jí praskne hlava.

„U všechno bohů, ať už to skončí!“ zanaříkala. „Co mám udělat? Co po mě chcete, aby ta tma a zima odešla a přišlo slunce?! Co mám udělat???“

A najednou si to uvědomila… Stále jen prosila, ale nikdy nic nenabídla zpět. Ano, i bohové jsou marniví… Potřebují důkazy.

„Udělám cokoliv! Cokoliv! Modlím se k vám – Stařeno, Otče i Cizinče! Slibuji! Slibuji, že udělám cokoliv…“ v slzách opakovala a upřela zrak na syna, který ji nyní tiše pozoroval. Zabořila prsty do měkké látky polštáře. A dítě zase začalo naříkat…

Seděla na vyhřáté trávě, svému muži u nohou a nemohla popadnout dech… Probírala se ve svých vzpomínkách, ale nevěděla, co je pravda a co není. Zadívala se na rozkvetlé keře. Zavřela oči a nadechla se všech vůní jara. A když otevřela oči, její muž jí podával ruku. Vděčně ji přijala a pak k němu zvedla zrak.

„Musíme se vrátit. Náš chlapec mě jistě již postrádá…“