Povídka č. 1 (15. kolo)

Příběh pro královnu

 

Královna letěla vysoko ocelově šedou oblohou. Vítr jí šlehal do tváře a tahal za lem bílého pláště. Nadýchané sněhové vločky ženoucí se proti ní ji studily na kůži a zaplétaly se do dlouhých stříbřitě plavých vlasů. Blížil se konec léta, když se vydali na první cestu na Sever. Královo přístaviště tonulo v hřejivé záři zlatavých slunečních paprsků a v sladké vůni přezrálého ovoce. Zde daleko na severu o sobě již zima dávala vědět. Zima se blíží, říkají Starkové, ale ona na lorda Ellarda, pána Zimohradu nechtěla myslet. Byla šťastná a svobodná, když ji drak unášel pryč od dusna jednacích síní. Její manžel potřeboval půdu pro uskutečnění svého snu, čím by spojil celé království, ale lordi se jí nechtěli vzdát zadarmo. Každý líg byl prodán sliby a zlatem. Nejhorší ze všech byli lord Cerwyn a ser Wlad Manderly, kterému přezdívali Železný krab. Toto přízvisko získal, když rozdrtil braavoského korzára Ottera Opilého, který se svými veslicemi zaútočil na Bílý přístav. Moře bylo po bitvě rudé od krve a plné těl pirátů, ale ser Wlad nařídil, aby je nechali jako žrádlo krabům.

Pod nimi ubíhala neznámá krajina plná temných hvozdů, rozeklaných skalin, divokých pastvin a chudých vesniček. Byla na cestě již několik hodin, když poprvé spatřila temně šedou linii Zdi táhnoucí se na obzoru. Plna dychtivosti pobídla zvíře pod sebou a modrobílá dračice máchla mocně svými blanitými křídly.

Ledová stěna před nimi rostla a zvětšovala se, ale čím víc se přibližovaly, tím získával vítr na síle. Divoce dul a vší silou narážel do jejich těl, jako by je chtěl srazit z oblohy dolů. Pod kožešinou zdobený šat se dostal chlad a zakousl se do ní. Cítila, jak se při každém poryvu její tělo otřáslo chladem.

Dračice uháněla rychle vířícím sněhem a královna byla již celá prochladlá, když pod sebou konečně spatřila ledovou hradbu své říše a velký temný hrad. Zkřehlými prsty, v nichž ztrácela cit, uchopila otěže a pobídla zvíře, aby se začalo snášet níž k pevnosti. Vítr jí cuchal vlasy a chladný sníh ji bodal do zrudlých tváří. Tělo se jí třáslo a oči musela mít přivřené, aby vůbec viděla. Na nádvoří zahlédla pobíhat a řadit se drobné postavičky mužů Noční hlídky.

V té chvíli to uslyšela a po celém těle jí naskočila husí kůže. Nebylo to chladem jako doteď. Byl to strach. Rychle se rozhlédla, ale kromě roje kroužících vloček nikoho neviděla. Jak by zde nad zemí někdo mohl být? pomyslila si, ale srdce jí přesto v hrudi divoce bušilo. Dračice ze sebe vydala ohlušující řev, jako by cítila její strach, nebo to možná slyšela taky. Ale co bylo oním zvukem? Snad kvílivý poryv vichru odrážející se od ledové stěny Zdi, napadlo ji, ale pocit děsu jí neopustil.

Drak klesal níž a zakroužil kolem kamenných věží tyčících se k obloze. Přelétl nad budovami hradu. Z některých stoupal komínem dým, ale jiné byly opuštěné, poničené a zely prázdnotou. Na nádvoří viděla řady mužů v černém, když se přehnaly nad jejich hlavami. Několik z nich se poplašeně přikrčilo, ale čísi přísný hlas je napomenul, ačkoli slova nedokázala rozeznat.

Stříbřitě modrý tvor dosedl do suché trávy za kasárnami a složil svá kožená křídla. Odepjala řemínky poutající ji k sedlu a ladně sklouzla po šupinatém boku zvířete. Od nádvoří k ní mířili tři muži, zatímco si upravovala lem svých šatů. Snažila se v mysli zahnat vzpomínku na zvuk, jenž ji vyděsil. Teď musím být důstojná a silná, poručila si, ačkoli věděla, že vlasy má po letu rozevláté a celá se třese.

„Je mi velkou ctí přivítat tě v Noční pevnosti, královno Alysanne,“ přistoupil k ní menší, hladce oholený muž s řídnoucími tmavými vlasy a tichým hlasem se představil. „Jsem Ridley Bolton, lord velitel Noční hlídky.“

Velice mě těší, chtěla říci. Chtěla být silná, byla vnučkou Aegona Dobyvatele, ale chlad ji přemohl a její zuby o sebe divoce drkotaly. Zakoktala se a stěží ze sebe vypravila. „Ve-ve-velice mě těš-ší.“

Starý muž v hábitu a s řetězem mistra přistoupil k veliteli a laskavě pronesl: „Královna musí být po cestě unavená a navíc se již začíná šeřit. Možná by bylo lepší prohlídku hradu a seznámení s hlídkou odložit na zítřek.“

„Máš pravdu, mistře Stephone,“ pronesl a otočil se k druhému společníkovi, mladšímu a tělnatému muži s upraveným plnovousem. „Ser Vickon Buckler a jeho majordomové ti připraví komnaty a teplou lázeň, výsosti.“ Boltonův hlas byl tichý a přívětivý, ale jeho tvrdé, šedivé oči se jí vysmívaly. Věděla, že dnes to byl jen podzimní sníh, jenž se nedá srovnat ze zimou, která se blíží a cítila, jak v tváři rudne studem.

 

Voda v kádi pomalu chladla, ale jí se z vlažné koupele nechtělo vylézt. V krbu plál oheň, ale z holých, kamenných zdí čišel chlad. Místnost byla uklizena a skromně zařízena, ale ona věděla, že pokoje ve Věži králů dlouho nikdo neobýval. Poznala to nejen díky drobným nedostatkům, jenž muži lorda majordoma přehlédli, ale jejímu oku neunikly. Věž byla dříve určena pro návštěvy sedmi králů, kteří vládli Západozemí, do doby než je její děd porazil a ona je nyní prvním Targaryenem, který Noční hlídku navštívil.

Nechtělo se jí ven, ale za chvíli se měla dostavit k večeři u sera Boltona. Vylezla z kádě a postavila se na čisté rohože. Začala se rychle otírat, ale než setřela poslední kapky vody, na těle jí opět vyskočila husí kůže. Přešla k posteli, kde měla položeny sněhově bílé šaty lemované kožešinou ze stříbrné lišky a oblékla si je. U zrcadla, které jediné zdobilo zdi pokoje, si vyčesala vlasy a z koženého vaku, který měla po cestě připevněný k sedlu, vyndala dřevěnou truhličku. V ní se nacházela úzká zlatá korunka se zdobně usazenými kameny, již si posadila do plavých vlasů. Spokojeně se prohlédla v zrcadle a vyrazila z věže přes nádvoří do soláru lorda velitele.

Nádvoří bylo pusté až na Stříbrokřídlou, ležící u zdi. Zvíře zvedlo hlavu, když procházela kolem a pohlédlo na ni svýma jantarovýma očima. Byla tichá a chladná noc, hvězdy nebylo vidět a z nebe se sypal sníh, který křupal pod podpatky jejích střevíců. Z jídelny černých bratrů se nesly hlasy a zvuky píšťaly. Ona však vystoupala po dřevěných schodech až ke dveřím velitele, kterými ji stráže pustili dovnitř. Místnost byla také skromně zařízena, ale bylo v ní příjemné teplo, což s radostí uvítala.

Spolu s ní se večeře účastnilo pět mužů. Ridley Bolton seděl proti ní, po levici měl obtloustlého Vickona Bucklera a po pravici Edgara Jestřába. Ten sloužil u hlídky jako první průzkumník, tvář měl ošlehanou větrem a levé oko mu kryla kožená páska. Jejím sousedem byl starý mistr Stephon s vrásčitou tváří a holou hlavou lemovanou věncem bílých vlasů. Z druhé strany seděl Bram Kámen, tichý mistr stavitel, který za celý večer neřekl jediné slovo a pohled střídavě upíral do talíře a ještě častěji do své číše.

„Všimla jsem si z hřbetu své dračice, že některé části hradu vypadají opuštěně a neudržovaně. Kolik nyní žije mužů v Noční pevnosti?“ zeptala se poté, co byly proneseny tradiční přípitky.

„V současné době zde slouží přes šest set mužů.“

„Šest set devět,“ opravil Vickona Bucklera velitel a ukrojil si kus krvavé pečeně.

„Jistě, šest set devět,“ usmál se nervózně tlustý muž a otřel si do černého kabátu zpocené dlaně. „Hrad by jich ovšem klidně pojmul na dva tisíce, ale doby, kdy zde žilo tolik černých bratrů je dávno minulostí.“

„Co se stalo?“ zeptala se se zájmem.

„Sláva Noční hlídky upadá,“ odpověděl jí přátelsky starý mistr. „Mladí lordi kdysi považovali za čest sloužit na Zdi. Dnes ale hledají štěstí u dvora, nebo si chtějí vydobýt ostruhy v bitvách, z nichž se mnozí nevrátí.“

„Navíc,“ vložil se do hovoru ser Ridley a upřel na ni chladný pohled, „dříve sedm králů dávalo odsouzencům možnost místo trestu obléknout černou a darovat své životy Noční hlídce. Král Maegor, ale raději své nepřátele popravoval.“

Jen zmínka o jejím strýci v ní probouzela hněv. Maegor I. byl stvůra a tyran, jenž se neštítil prolít krev své říše i rodiny. Zabil její bratry Viseryse a Aegona, aby se zmocnil Železného trůnu, který ho nakonec sám zahubil.

„Král nás, doufám, také poctí svou přítomností,“ přerušil nepříjemnou chvíli mistr Stephon.

„Jistě. Ovšem až se dohodne s Ellardem Starkem a ostatními lordy Severu,“ odpověděla a v duchu děkovala starému muži za nové téma.

„Je pravdou, že král Jaehaerys má v plánu vést cestu z Králova přístaviště až k Černému hradu?“ zeptal se vrchní majordomus a otřel si z čela krůpěje potu.

„Ano, sere. Avšak lordi se své půdy nechtějí jen tak vzdát. Drží mého manžela u jednacího stolu už několik dní.“

„Sever je sice velký, ale každý muž si váží půdy svých otců,“ řekl velice tiše Bolton.

„To zajisté chápu. A proto jsem vděčná tvému synovci lordu z Hrůzova, který nám vyšel vstříc s odkoupením půdy.“

„Cha,“ zasmál se drsně Edgar Jestřáb a pohlédl na ni zdravým okem. „Ten jistě rád pomůže. Hlavně když tím naštve Starka.“

Velitelovi šedé oči na něj tvrdě pohlédly, ale když promluvil, hlas měl pořád klidný a tichý jako dřív. „Můj synovec dobře ví, že všichni musíme sloužit králi. Doufám, že se mu záležitosti na Zimohradu povede brzy urovnat, aby nás také navštívil. Zatím je Noční hlídka plně k tvým službám, výsosti.“

„Děkuji ti, sere Ridley. Noční pevnost je nejstarším hradem na Zdi a již jako malé mi chůva vyprávěla různé příběhy o tomto hradu, zatímco já se bála zachumlaná pod svými přikrývkami. Zajímalo by mne, jestli něco z toho, co říkala, je vůbec pravdou,“ zasmála se okouzlujícím úsměvem a rozhlédla se po společnících.

Kolem stolu zavládlo nepříjemné ticho. Pohledy všech mužů se na ni upíraly, ale nikdo jí neodpověděl. Vycítila, jak se mezi nimi vznáší nepříjemný dusivý pocit napětí. Vyslovila něco, co neměla.

Tíživé ticho prořízl jak nůž ostrý hlas průzkumníka Edgara. „Má paní, tady jste na Zdi a na Severu se o některých věcech nemluví. Tohle není Jih, královno.“

 

Ledový vítr se proháněl prázdným nádvořím, když v doprovodu mistra Stephona opuštěla hodovní stůl. Šli spolu po dřevěném ochozu k jeho komnatám. Sníh jim křupal pod nohama a dřevěná podlaha tiše vrzala. Muž držel v ruce lucernu, jejíž světlo rozpouštělo tmavou noc.

„Nemuselas jít se mnou, výsosti,“ omlouval se a od úst mu stoupal obláček páry. „Jsem, již starý a raději dávám přednost svým komnatám.“

„To je v pořádku, mistře. Cesta mne unavila a raději si půjdu lehnout,“ zalhala. Po zbytek večera se necítila dobře. Hovor pokračoval dál, ale ona vnímala nepříjemnou tíži své otázky, vznášet se ve vzduchu. Něco ve tváři muselo prozradit její myšlenky. Stařec na ni pohlédl a promluvil. „Musím se ti omluvit za Edgara, ale je to pravda. Jsou věci, o kterých se zde nemluví.“ Odmlčel se a jeho oči přelétly nádvoří. „Jako mladý jsem studoval v Citadele a mí učitelé říkali, že pověsti a pověry mohou být nebezpečnější než pravda samotná.“

„Takže vše, co jsem o tomto hradu a o Zdi slyšela, jsou jen pohádky?“

„Dnes je příliš chladná noc na hovory,“ usmál se vrásčitou tváří a znovu pohledem přejel po temných stínech hradu. „Pokud by ses chtěla přesunout do mých komnat, jsou jen kousek odsud.“

V pokoji bylo příjemné teplo a v krbu rudě žhnuly uhlíky. Stařík je polenem prohrábl a přiložil. „Posaď se, prosím,“ ukázal na proutěné křeslo s ovčí kožešinou. „Mohu ti nabídnout trochu vína? Mám tu láhev červeného z Údolí, nebude sice tak sladké jako to ze Stromoviny a ani mít silu dornského, ale myslím si, že není nejhorší.“

„Z Údolí jistě postačí,“ usmála se vlídně a rozhlédla se po místnosti. Její pokoj byl jen skromně zařízen, ale tento byl plný skříní a polic, které byly až po okraj plné svitků a starých knih. Na stole stál svícen a u něj ležela hromádka lojových svící.

„Jsem starý muž a moc toho nenaspím. V těchto knihách jsou ale osudy, jenž stojí za přečtení,“ řekl, když si všiml jejího pohledu a podal jí číši červeného.

„Ptala ses mě, jestli příběhy tvé chůvy o tomto místě jsou pravdivé či jsou jen fantazií.“ Na chvíli se odmlčel a upil trochu vína. „Přečetl jsem mnoho ze zdejší knihovny a upřímně nevím. O šíleném sekerníkovi jsem neobjevil nic víc, než příběh, který se vypráví a o Nočním králi ani ten.“

„Ale co ty o Krysokuchaři, Symeonu Hvězdookém nebo o sedmdesáti devíti dezertérech?“

„Ano, jméno Aldora Ryswella i všech jeho mužů jsem objevil. Opustili svou stráž a za trest jsou navždy pohřbeni ve Zdi. Ve velmi starém svitku se psalo i o nebohé Danny Flint, která uprchla ze svatby v doprovodu jen svých loveckých psů. Doufala, že zde nalezne ochranu, místo toho ji velitel znásilnil a nožem podřízl hrdlo. Krev na jeho dlaních a mužství nestačila zaschnout, když ho na nádvoří roztrhali Dannyni psi na kusy. Prý cítili krev své paní. Tohle, ale nejsou příběhy, které by se slušelo vyprávět královně,“ omluvil se náhle.

„Omluv není třeba. Mám ráda strašidelné příběhy. Připomíná mi to doby, kdy jsem byla malá a chůva mi je před spaním vyprávěla. Vlastně bych si znovu ráda nějaký poslechla.“

Mistr na ni pohlédl a prsty si upravil řetěz kolem svého krku. „Slyšela jsi, výsosti, někdy o zdejších nováčcích a o té věci, co si pro ně za temných nocí chodí?“

„Ne, tento příběh neznám,“ odpověděla a naklonila se zvědavě blíž.

Chvíli bylo v místnosti ticho, rušené jen praskáním ohně. Místr Stephon upil ze své číše a jeho vrásčitá tvář rudě žhnula od stínů, které vrhaly plameny. Když promluvil a začal vyprávět, jeho hlas byl klidný a zřetelný, přesto Alysanne cítila, jak se jí na zátylku zježily vlasy.

 

Je to již mnoho let… V Sedmi království ještě vládlo sedm králů a Targaryeni byli jen lordy Dračího kamene, když Boros Vinný měch přivedl nové rekruty na Zeď. Na své cestě od Bouřlivého konce, přes Prasklý výběžek, Údolí a nekonečný Sever jich posbíral čtyřicet dva. Byli to zloději, opilci a pytláci, ale i vysloužilí vojáci stejně jako starci, rybáři a pasáčci vepřů. Mezi těmito muži byli ale také tři chlapci. Humfrey Chelsted, pátý syn lorda Donela z Trnitého vrchu. Bylo mu patnáct let a lukem dokázal sestřelit šišku ze stromu. Stal by se dobrým průzkumníkem, ale jako malý si zlomil při pádu z koně nohu. Kost špatně srostla a on po zbytek života kulhal. Dalším byl sedmiletý sirotek, kterému pro jeho ryšavé vlasy říkali Plamínek. Pocházel z malé vesničky ležící v údolí mezi třemi kopci u ústí Černovody. Kopcům se tehdy říkalo Kančí hůrka, Patův pahorek a Kozí vršek. Dnes se jmenují jinak a chudá rybářská víska se změnila k nepoznání. Třetí hoch byl Cedrik a sloužil v kovárně lorda Sebastona Corbraye v Údolí. Byl to přátelský sedmnáctiletý mladík se slámově plavými vlasy, širokými rameny a silou medvěda.

Noční pevnost, ale není vhodným místem pro chlapce. Nekonečně dlouhá cesta ke Zdi z nich ale utvořila nerozlučné přátele. Společně zvládli trénink s mečem, kopím i střelbu z luku. Pomáhali si při náročné práci v kuchyni, stájích nebo při úklidu latrín. Hrad i černí bratři, kteří je při příchodu děsili, se pro ně stávali přáteli a novým domovem. Po týdnech výcviku přišel den, kdy velitel Arlan Swann rozdělil nováčky k průzkumníkům, majordomům a stavitelům.

Chlapci seděli s ostatními v jídelně, když je našel Jon Sníh. Byl to devatenáctiletý mladík, štíhlý jako proutek s černými lesklými vlasy. Byl bastardem ze Zimohradu a jeho otec Brandon byl nevlastní bratr krále Severu.

„Tak kam vás umístili?“ zeptal se bez obalu a přisedl si k nim.

„Já budu pracovat v kovárně,“ odpověděl Cedrik. „A Plamínek se bude starat o havrany mistra Ronarda.“

„To je rozumné,“ přisvědčil bastard. „To, že půjdeš ke Gaelovi, nikoho nemohlo překvapit, a co jsem slyšel, tak náš nejmenší to opravdu umí se zvířaty. A kam přiřadili tebe?“

Místo Humfreyho odpověděl plešatý muž sedící za nimi. „Mladý lord nám bude vynášet nočníky,“ zasmál se a ukázal své hnědé zkažené zuby.

Říkali mu Straka a býval zlodějem v Tumbletonu, než ho chytili. Lord Footly mu dal na výběr – buď Noční hlídka, nebo za každou krádež zaplatí prstem. Na Sever se mu nechtělo, ale prstů měl jen dvacet a zločinů mnohem víc.

„Náš ser po mně bude uklízet, až se vyseru,“ smál se nahlas a pár černých bratrů se k němu přidalo.

„Prý se z tebe stal průzkumník. To je škoda, že s tebou nepůjde za Zeď, aby tě mohl přebalit. Při prvním setkání s divokými nebo mrazem si strachem naděláš do kalhot,“ usmíval se Jon.

Jídelnou se opět rozlehl smích. Jon byl známý nejen svým ostrým jazykem, ale i čepelí. Sám byl průzkumník a během posledního léta se zúčastnil mnoha výprav za Zeď. Strace se zkřivila tvář hněvem, ale rozhodl se mlčet a se zlostí se pustil do hrachové kaše.

„Nic si z něj nedělej, být majordomem není žádná ostuda,“ chlácholil Humfreyho starší hoch a pak se do široka usmál. „Navíc dnes večer vás čeká poslední zkouška odvahy, než obléknete černou.“

„Já myslel, že jen zítra odříkáme v septu přísahu.“ špitl tiše zrzavý chlapec.

„To jistě, ale ještě je tu jedna věc, kterou musí mladí nováčci podstoupit,“ řekl Jon a jeho hlas byl najednou plný vzrušení a dychtivosti. „Musíte vystoupit na vrchol Zdi.“

„Ale my už na ní byli,“ namítl Cedrik. „Minulý týden jsem měl dvě hlídky.“

„To bylo za dne,“ mávl ledabyle rukou. „Za noci je to jiné. Počkáte, až se do hradu vrátí čtvrtá hlídka a pak sami vylezete nahoru. Já mám dnes v noci službu a budu na vás čekat. Dejte ale pozor ledové schody, mohou být za tmy zrádné. Hlavně se nesmíte bát. Zmrzlé oči dezertérů by vás viděly a oni ví, jak strašná cena se platí za strach,“ snažil se je vyděsit, ale jeho oči hrály  pobavením, když se zvedal a loučil se s nimi. „Tak dnes večer na vrcholku Zdi.“

 

Noc byla mrazivě chladná a vítr se s kvílením proháněl po nádvoří. Vysoko nad hradem získal na síle a bušil a bičoval chlapce, kteří pomalu stoupali po ledových schodech. Sníh vířil kolem a ostře je štípal do tváří tak, že sotva viděli před sebe. Pohybovali se opatrně, každý krok po zmrzlé cestě skrývat nebezpečí. Šli otočeni zády ke Zdi a přidržovali se chladného řetězu upevněného do ledové masy. Rukavice měli po chvíli mokré a prsty je bolestivě pálily z chladu. Mráz se kolem nich ovíjel jak had a prostupoval je. Cítili zježené chloupky na těle pokrytém husí kůží a celí se třásli zimou.

Humfrey šel pomaličku první, vítr ho šlehal do tváře a řasy měl pokryté zmrzlým ledem. Musel ale jít dál. Slíbili Jonovi, že vystoupají na vrchol. On navíc nebyl tím, kdo by před výzvami uhýbal. Lidé ho pro jeho zmrzačenou nohu litovali, ale on o jejich lítost nestál. Byl mrzák, ale ne zbabělec a chtěl všem dokázat, že je stejně dobrý. Pohlédl nahoru k ledové stěně, jíž museli zdolat, a za sebou zaslechl tiché vzlykání Plamínka.

Malému chlapci stékaly slzy po tváři a mrazem se měnily v led. V zkřehlých prstech držel křečovitě železná oka řetězu, ale vytrvale následoval svého přítele výš. Zuby mu divoce drkotaly a on se celý třásl chladem i strachem. Snažil si poručit nebát se, ale stačil jediný pohled k nohám a černé nekonečné propasti ležící pod ním, aby se mu útroby zalily děsem. Musel být statečný, neboť oni ho vidí. Cítil v zádech zmrzlé pohledy mužů, kteří byli pohřbeni ve Zdi a jejichž stráž nikdy neskončí. Věděl, že pokud by vycítili strach, jejich seschlé mrtvé ruce by ho chytily a zatáhly k nim do věčného ledu.

Schody se klikatily výš a nad nimi nebylo nic víc než temná noc a snášející se bílý sníh. Stoupali pomalu a vytrvale dál, celý prochladlí a vyčerpaní, když konečně zahlédli zlatavou záři ohně. U železného koše stál Jon, který jim vyběhl vstříc.

„Vy jste vážně vyrazili i v tomto hrozném počasí?“ zajásal a jeho černý plášť divoce vlál ve větru. Chytil Plamínka za paži a vedl ho k ohni. „Pojďte se rychle ohřát.“

Chlapci si stoupli kolem železného koše a s lačností žíznivého si užívali hřejivého tepla. Natáhli nad plameny své chladem zkřehlé prsty a za chvilku cítili mravenčení, jak se jim navrací do rukou cit. Na vrcholu Zdi fičelo ještě intenzivněji, ale jim to nevadilo. Užívali si krásné oranžové plameny a sálající teplo, které je hřálo po těle i duši. Jon se na ně spokojeně usmíval a je zaplavila hrdost, že jsou opravdovými muži z Noční hlídky.

Štěstí i pocit tepla je však náhle opustil. Cítili, jak se jim strachem zježily vlasy. Srdce jim v hrudi divoce bila a svírala neznámá hrůza. Nervózně se rozhlíželi kolem, ale nic neviděli. Všude byla neproniknutelná tma a sníh. Ticho rušilo jen praskání ohně. Pohlédli nejistě na sebe jako by se chtěli ujisti, že smích, který slyšeli se jim jen zdál. V tu ho zaslechli znovu. Děsivý, zlý chichot, při kterém stydla krev v žilách. Ohlédli se a v černé temnotě na ně zíraly dvě obrovské žluté oči. Úzké černé zřítelnice si je lačně prohlížely.

Jon s odvahou popošel kupředu a tasil meč. Ocel v koženém pouzdře zaskřípala, když oběma rukama pevně chytil zbraň. Zorničky se ještě více stáhly, jako by si ho měřily. Znovu se ozval smích, krutý a pobavený, když to vyrazilo vpřed. Už to nebyly jen oči. Nikdo z nich potom nedokázal popsat, jak ta věc vypadala.

Žluté oči se k Jonovi rychle blížily a on zdvihl meč nad hlavu připraven bodnout. Přízrak otevřel ústa připomínající sečnou ránu a vycenil tlamu plnou dlouhý špičatých zubů. Čelisti se prudce sevřely kolem mladíkova pasu a tvrdě skously. Nocí se nesl křik bolesti a praskání žeber. Zbylí chlapci stáli kolem ohně a nedokázali se pohnout. Mladý bastard vysel netvorovi v tlamě a bezmocně se zmítal. Z rány mu tekla horká krev a barvila sníh do ruda. Jeho zrak zabloudil k trojici a pak tiše zachroptěl: „Utečte!“

Jonovy oči najednou zmizely a z jejich místa vytryskla krev. Chlapci vykřikli hrůzou a rozběhli se ke schodišti. Cerdikovy srdce divoce bušilo strachem, když se v běhu ohlédl. Spatřil, jak nestvůra odhodila bezvládné tělo, které se obloukem zřítilo za Zeď do temné prázdnoty.

 

Cedrik a Humfrey leželi na tvrdých lůžkách pod tenkou přikrývkou a cítili, jak je zebou prsty u nohou. V místnosti bylo chladno, jelikož krb byl vyhaslý a oni se nedokázali přimět vstát a rozdělat ho. Jediné světlo vycházelo z lojové svíce, která čadila a pomalu dohořívala.

Byla hodina vlka, ale oni nemohli spát a nechtěli znovu mluvit o tom, co zažili. Sestup ze Zdi si vybavovali jako ve snu a divili se, že při zběsilém útěku neuklouzli a nezřítili se dolů. První jasnou vzpomínkou byla až tvář Jezevce, jak muži Noční hlídky přezdívali svému veliteli. Arlan Swann byl vysoký a statný válečník, který měl vlasy i vousy černé a léty hustě protkané stříbrem. V jeho soláru byl přítomen i mistr Ronard a strážný Tomm, jehož na nádvoří potkali jako prvního.

Ser Arlan se mračil a zlostně je provrtával pohledem, když mu vypověděli, co se na Zdi událo. „Vy si myslíte, že vám tohle uvěřím? Nějaký tvor, jehož nedokážete popsat, že zabil Jona!“ vztekle zahučel a přešel po místnosti. „Co, jste tam vlastně dělali? Hlídku jste rozhodně mít neměli?“

Chlapci sklopili zrak a byli zticha. Plamínek sedící uprostřed nepromluvil po celou dobu, jen se třásl a po tvářích mu bez ustání tekly slzy.

„Myslím, že je to takový zvyk, pane,“ odpověděl místo nich Tomm. „Chlapci musí před složením přísahy vylézt v noci na Zeď, aby dokázali svou odvahu.“

Jezevec pomalu přikývl, ale modré, přísné oči na ně hleděly zpod hustého obočí, než promluvil. „Nahoře jste každopádně neměli, co pohledávat. Měl bych vás zmrskat rákoskou, abyste se naučili poslušnosti.“

Nic takového, ale neudělal. Místo výprasku byli odvedeni na samotku a před dveřmi je hlídala stráž. Za trest jí byl pověřen Straka, který byl večer přistižen, jak ve spíži krade pálenku.

„Myslíš, že je ta věc pryč?“ zeptal se Humfrey Chelsted a přerušil dlouhé mlčení.

Jeho druh hned neodpověděl a upíral pohled do stropu, po němž se komíhaly šedé stíny od dohořívající svíce. „To netuším, ale doufám, že ano.“

Chvíli jen nehnutě leželi, než znovu promluvil. „Doufám, že Plamínek bude v pořádku.“

Nejmladší chlapec s nimi nebyl. Měli být odvedeni na samotku, ale on zůstal sedět a jen se pomalu kolébal dopředu a dozadu. Nepřítomně zíral před sebe a rty se mu chvěli jako by šeptal neslyšnou modlitbu.

„Ten hoch je v hrozném šoku,“ prohlásil mistr Ronard. „Myslím, že bude lepší, když na něho dohlédnu. Trocha makového mléka by měla uklidnit jeho nervy a pomůže mu ke spánku. Bezesná noc je to nejlepší, co mu pomůže, aby zapomněl.“

Chlapci dál leželi mlčky na lůžkách a čekali na spánek, který nepřicházel. Stíny se naposledy zachvěly, než svíce uhasla. Místnost se ponořila do bezútěšné černé tmy a hrobového ticha. Z venku k nim dolehlo tiché nespokojené zaklení Straky a skučení meluzíny. Okenice v poryvech vrzaly, když k nim vítr přinesl vysoký zlý smích. Oba se prudce posadili a třeštili oči ven. Za oknem byla tmavá noc a jen bílé větve čarostromu se kymácely a natahovaly jako prsty kostlivce. Strachem se chvěli a po těle jim ledovým děsem naskočila husina.

Do ticha se vztekle ozval chraplavý hlas: „Je tam někdo?“

Cedrikovi se hrůzou stáhly útroby. Na muže na stráži úplně zapomněl. Musí ho varovat, prolétlo mu hlavou a bos vyskočil z postele.

Prudký, tvrdý náraz udeřil do dveří, až dřevo zaskřípalo. Zarazil se a opatrně naslouchal.

Ticho.

Vnímal jen divoký strachem zesílený tlukot vlastního srdce. Nohy ho zábly od chladné podlahy, když se mu za zády pohnul Humfrey a přešel k němu.

Oba mlčeli a čekali.

BUM!

Polekaně nadskočili a celí se třásli. O okenní tabuli se rozprskla sněhová koule. Vyděšeně zírali na zbytky sněhu, které pomaličku klouzaly dolů a odkrývaly drobnou prasklinu. Do vzduchu se vznesla další koule a tvrdě udeřila do okna. S dunivým nárazem se ozvalo i prasknutí a po skle se rozběhla klikatá pavučina.

„Bohové, jde si pro nás!“ zasténal Humfrey a kulhavě se rozběhl ke dveřím. Zprudka je otevřel a málem poděšeně vykřikl. Rukama se chytil za ústa a s výrazem čisté hrůzy zíral na hlavu. Ta ležela na zemi a kolem pahýlu krku barvila sníh do ruda. Straka měl otevřená ústa plná zkažených hnědých zubů a hleděl na ně prázdnými důlky. Z koutků očí mu vytékala krev, takže vypadal, jako by ronil rudé slzy.

Mladík nedokázal odtrhnout pohled a cítil, jak se mu zvedá žaludek. Za rameno ho pevně stiskl Cedrik a bezhlesně pohnul rty: „Musíme pryč!“ Prstem ukázal přes temné nádvoří ke komnatám mistra, z nichž vycházelo světlo. Potichu se rozeběhli po dřevěné lávce ke schodům. Čerstvě spadlý sníh jim měkce křupal pod bosými chodidly a chlad je do nich bolestně štípal. Schody tiše zasténaly, než se dostali na volné liduprázdné prostranství. Pruh zlatavého světla zářil v naději šedesát metrů před nimi. Vyrazili do tmavé noci a vítr se do nich zakousl ledovými zuby. Zhluboka vdechovali mrazivý vzduch, který je pálil v plicích a od úst jim stoupaly obláčky páry. Ještě čtyřicet metrů. Vyděšený tlukot jejich srdcí se rozléhal po ztichlém nádvoří. Pohledy nervózně těkaly a pátraly v tmavých stínech pevnosti.

Každým krokem se přibližovali a vzdálenost mezi nimi a dveřmi se zkracovala. Cedrik byl vepředu a již dokázal rozeznat kliku vedoucí do světlem zalité místnosti, když se na ně z temnoty vrhla ta věc. Dravé žluté oči se rychle blížily a jemu se na poslední chvíli povedlo uhnout. Vrazil do druhého hocha a svalili se na zem. Humfrey bolestivě zaskučel, když se nad nimi přehnal temný stín. Cedrik vyskočil na nohy a rychle mu pomohl vstát. Kamarád měl halenu na zádech roztrženou a krvácel. Rána vypadala jako by ho sekla divá šelma.

„Jsi v pořádku?“

„Ano,“ odbyl ho a chvatně se rozběhli k nejbližší budově, kterou byla kovárna.

Za sebou zaslechli krutý smích a útroby se jim zalily děsem. Plavovlasý mladík uháněl k vratům a prudce je rozrazil. Otočil se a viděl zuřivé lačnící zřítelnice, jak se přibližují. Hmátl po kulhajícím opozdilci a zatáhl ho dovnitř. Ten uklouzl a spadl na zem právě ve chvíli, kdy přízrak narazil do dřevěných vrat. Mladý kovář ucítil pod úderem podkluzující chodidla. Ramenem zatlačil proti a snažil se vchod zavřít. Bestie na druhé straně se zuřivě bránila a snažila se dostat dovnitř. Napjal všechny svaly v těle a zabral. Vrata se s bouchnutím dovřela a v tom okamžiku je druhý chlapec zajistil trámkem.

Stáli vedle sebe v šeru a se strachem čekali na další pokus netvora dostat se k nim. Nic se ale nedělo. Námahou ztěžka oddechovali a po zádech jim stékal ledový pot. Chelsted se rozhlédl po kovárně, ve které sálalo teplo od žhnoucích ohnišť. Musí najít nějakou zbraň, aby se té věci mohl bránit, přemýšlel a pohledem pátral po místnosti. Obešel masivní kovadlinu a všiml si těžkého obouručního meče. Ten ležel u výhně a hrot měl ponořený do rudě žhnoucího uhlí. Minul zbraň, jenž pro něj byla příliš těžká a vyrazil ke zdi, na které visel starý luk. Sundal ho z rezavé skoby a srdce mu poskočilo, když pohlédl na stůl. Na něm ležely nově ukované železné hlavice šípů. Několik z nich bylo hotových a usazených na dříku s křidélky. Za jeho zády promluvil roztřeseným hlasem Cedrik a při jeho slovech mu přeběhl mráz po zádech.

Mladík stál u zaprášeného okna a hleděl ven do temnoty. Pohledem pátral po vraždící stvůře, ale kromě poletujícího sněhu nic neviděl. Komnata mistra náhle potemněla a on před jejími dveřmi spatřil zářit dvě žluté oči. „Jde si to pro Plamínka,“ vydechl hrůzou.

 

Ta věc na něj hleděla s bezcitnou krvelačností, když zaútočila.

Plamínek ztěžka otevřel oči. Ležel v měkké posteli přikrytý nadýchanou peřinou. Ospale sledoval plamen svíce, která stála na stolku a po těle se mu rozléval klid. Mistr mu dal napít makového mléka, než ho uložil a on se teď cítil hrozně unavený. Víčka mu pomalu klesala, ale bál se usnout. Pokaždé když ho spánek přemohl, zdálo se mu o Jonovi a temném přízraku.

Škrábání brku ustalo a od stolu se zvedl mistr Ronard. Byl to laskavý hnědovlasý muž, kterému z úzké protáhlé tváře vyčníval hákovitý nos.

Měl bys spát, řekl a vlídně ho pohladil po vlasech.

Naslinil si prsty a zhasil svíci, z jejíhož knotu se začal v líných spirálách vlnil pramínek kouře. Místnost se ponořila do temnoty a mladíka opět přemohl strach. Nedokázal popsat proč, ale hřejivé světlo svíčky ho uklidňovalo, jako by mělo moc zahnat všechny zlé duchy.

BUCH! BUCH! BUCH! Dveře se otřásly a dunivý zvuk se roznesl pokojem.

Kdo to tak pozdě může být?podivil se mistr a šel otevřít příchozímu.

Ne, nedělej to!chtělo se mu vykřiknout, ale v ústech měl sucho. Nemohl se pohnout a hrdlo se mu stáhlo úzkostí, jako by ho škrtila neviditelná ruka. Bezmocně zíral na muže, který vzal za kliku a otevřel.

Dveře se rozlétly a dovnitř vtrhl temný stín. Udeřil Ronarda do prsou a odhodil ho na skříň, po níž se sesul k zemi. Úzké tmavé zorničky se s krutým pobavením otočily na Plamínka a pokojem se rozneslo výsměšné chichotání, než zaútočily. Ochromení náhle pominulo a on v poslední chvíli uskočil. Do vzduchu se vznesl oblak jemných peříček od roztržené peřiny. Plamínek dopadl na tvrdou zem a rozběhl se ke stolu. Vklouzl pod něj zrovna ve chvíli, kdy stvůra máchla drápy. Ozval se praskot dřeva a židle kterou zasáhla místo něj se rozbila v třísky. Chlapec se přikrčil v rohu a vyděšeně dýchal. Celý se třásl a zoufale pátral po útočníkovi. Nikde ho neviděl, ale po levici upoutaly jeho pohled otevřené dveře. Mohl bych jimi utéci a sehnat pomoc, napadlo ho, když k němu dolů nakoukly zářivé žluté oči.

Teď!

Vyrazil ve stejném okamžiku co lačnící bestie. Rychle se vyhnul dřevěné noze a rozběhl se ven. Blížil se ke dveřím a zprudka je otevřel, když v tu chvíli ho srazila k zemi. Lýtkem mu projela ostrá bolest, jak se mu do něj zasekly drápy. Natáhl ruce a nehty zaryl do dřevěné podlahy zatím, co si ho přitahovala k sobě. Otočil se k divokým krutým očím a kopl do nich volnou nohou. Věc vztekle zasyčela a smýkla s ním o zeď. Hlava se mu bolestí málem rozkočila a před očima se mu roztančily hvězdičky. Připadal si jako v hrozném snu a už se nedokázal bránit. Přízrak se k němu naklonil a v posměšném úšklebku vycenil ostré zuby. Špičky drápů mu rozevíraly víčka a on vyděšeně poulil obnažené oči. Celý se zachvěl při vzpomínce na Jonovi prázdné krvavé důlky.

Náhle se dveře rozlétly a dovnitř vtrhly dva stíny. Netvor na ně vztekle pohlédl a v té chvíli mu se svistem prolétl šíp černou zřítelnicí. Pustil chlapce a vztekle syčel na nově příchozí. Statnější postava vší silou máchla mečem a hrot zbraně prořízl temnotu v rudě žhnoucí šmouze. Ozval se zvuk jako trhající se látka a s ním bolestné skučení. Bylo to příšerné nelidské kvílení, při kterém se ježily vlasy a tuhla krev v žilách. Žluté oči se zmítaly a probodávaly je nenávistí, ale chlapci v nich poprvé spatřili i strach. Náhle prudce vyrazily a dveřmi uprchly ven do temné noci.

Humfrey se kulhavě rozběhl k mladšímu chlapci.

Jsi v pořádku? zeptal se a zděšeně pohlédl na krvácející ránu. Bohové tvá noha, vydechl a sebral z podlahy spadlý ubrus, který roztrhal na pruhy, aby jím zranění obvázal.

Cedrik mezitím zajistil dveře a zapálil svíci. Sehnul se k muži, který zhrouceně ležel zpola zasypán knihami a svitky, které se na něj z polic vysypaly. Mistr byl v bezvědomí a mělce oddechoval, když ho zdvihl a přenesl do postele.

Plamínkův pohled se upíral na masivní zbraň, jejíž hrot chladl a tmavnul. Víčka ho pálila od škrábanců způsobených drápy a v noze mu ostře pulzovala bolest.

Ten meč je kouzelný? zeptal se se syknutím a pevně zatínal zuby, když mu kamarád utáhl obvaz.

Není. Ale myslím, že ta věc se bojí ohně, odpověděl zamyšleně Cedrik.

Nemusíš mít strach, konejšil ho druhý hoch a povzbudivě se usmál. Zapálíme svíce a přečkáme zbytek noci zde.

Myslím, že bychom se jí měli postavit.

Oba šokovaně zírali na mladého kováře a v jejich pohledech se mísila hrůza s údivem.

Můžeme se schovat, ale já nechci prožít život ve strachu a čekaní na den, kdy si pro mne přijde, pokračoval odhodlaně. Známe její slabé místo a společně ji můžeme porazit.

Ale jak to chceš udělat?zeptal se se zájmem starší z chlapců a hlas se mu vyděšeně třásl.

Mám nápad, odpověděl a pohlédl na Plamínka. Pamatuješ si, kde mistr Ronard uchovává olej do lamp?

 

Cedrik nikdy v životě neprožil tolik strachu jako právě teď, když stál sám uprostřed pustého nádvoří. Roztřesenými prsty zalovil v kapsách mistrova hábitu, který měl na sobě a vyndal jednu z lahviček plných oleje. Pevně ji stiskl v dlani, aby mu nevypadla a trpělivě vyčkával. Srdce mu v prsou divoce bilo, když pohledem pátral po temném hradu a tmavých stínech. Čekal na smrtící útok a svou příležitost. Ve chvíli kdy oči zabíjely, získaly i tělo a to on musel flakónkem zasáhnout. Noc ale zůstávala klidná a tichá až na sníh, jenž se snášel z oblohy dolů.

Humfrey stál u otevřených dveří a hleděl na osamocenou postavu svého přítele. Úzkost mu ledovým chladem zalévala vnitřnosti a děsivé myšlenky mu vířily myslí. Ruce měl ale jisté a klidné, když v nich držel luk se založeným zápalným šípem. Pohlédl na vystrašeného chlapce a chtěl mu dodat odvahy a povzbudit ho. Otevřel ústa, ale slova se mu zadrhla v krku. Plamínek seděl na zemi s nataženou nohou a v ruce svíral lucernu. Měl ji připravenou k zapálení šípu, který provizorně vyrobili. Humfrey vyhlédl znovu ven a vyčkával. Minuty se dlouze vlekly a on vnímal tlukot vlastního srdce a pomalu plynoucí čas. Možná ji zranění mečem zahnalo, přemýšlel a úvahy ho nutily k činnosti.

Plamínkovi v noze bolestně škubalo a nervy měl napnuté až k prasknutí, když mladý šlechtic vyrazil z místnosti na dřevěný ochoz.

„Třeba utekla, Cedriku,“ zvolal.

„Ne, ta se jen tak nevzdá. Jdi zpátky, může to být past,“ nabádal ho hlas nesoucí se z nádvoří.

Hoch se otočil a chtěl se vrátit, když vše pohltila temnota. Stín se na něho snesl a ovinul se kolem něj jako břečťan. Zlý smích se pobaveně chichotal a mísil s bolestnými výkřiky. Vše trvalo pouhou chvíli, ale Plamínkovi ta hrůza připadala jako celá věčnost. Nářek odumřel a přízrak se vznesl do noci. Zmizel a s ním navždy i Humfrey Chelsted, po němž na zemi zůstal ležet jen jeho luk.

Ne! Bohové to se nemělo stát, třásl se šokovaný Cedrik. Měl strach, ale doufal, že jeho přátelé budou v bezpečí. Teď je ale jeden z nich byl mrtvý a on cítil mučivý pocit viny. Rozběhl se ke schodům, ale tvrdý náraz ho udeřil zezadu do hlavy až spadl na zem. Dlaní mu projela ostrá bolest, když mu střep z rozbité lahvičky rozřízl ruku. Z rány tekla horká krev a kapala do sněhu. Na střeše kovárny se posmíval netvor a úzkými zřítelnicemi si ho měřil. Mladík chtěl rukama zajet do kapes, avšak v tu chvíli si uvědomil, že je pozdě. Slyšel chřestění skla a po těle a oblečení se mu rozléval chladný kluzký olej.

Lačnící oči vyrazily a on se neměl jak bránit. Napřáhl pěst a vší silou do nich udeřil. Rána je odhodila stranou a ony se skutálely po zemi. Čerstvě napadaný sníh se vznesl do vzduchu a zavířil kolem temného stínu. Ten znovu vstal, vztekle syčel a cenil zuby. Cedrika pálily šrámy na hrudi, kde ho stín stihl seknout. Chvěl se a hleděl na rozzuřenou bestii, když se všiml pohybu v komnatách mistra. Musel to být Plamínek, uvažoval a myšlenky na něj zběsile dorážely. Nevěděl, co má dělat, ale musel ho zachránit.

Rozběhl se s křikem k té věci a jejich těla se srazila. Svalnatými pažemi jí chytil drápy, které ho chtěly rozervat. Držel ji pevném objetí a tiskl se k ní.

„Zapal ji, Plamínku! Střílej! Zab tu stvůru!“ řval z plných plic.

Chlapec se krčil u dveří a s hrůzou hleděl na souboj. Slyšel volání svého přítele, ale měl strach. Vyděšeně zíral na luk před sebou a třásl se. Neviděl, že by Cerdik tvora polil olejem, ale pravděpodobně to musel udělat teď. Zatnul odhodlaně pěsti a sebral zbraň. Nohou mu projela bolest, když se postavil a přiložil hrot k plamenu. Ten ihned vzplál a on jím zamířil na záda netvora. Ruce se mu chvěly a on se bál, že mine. Vzpomněl si na Humfreyho slova. „Musíš se zhluboka nadechnout a ovládnout tlukot srdce,“ nabádal ho ve vzpomínkách kamarád. „Klidně zamiř a potom pomalu vydechni a vypusť šíp.“ Plamínek uposlechl dávné rady a hořící šíp prudce vystřelil temnotou.

Netvor zavřískal, když jím střela prolétla a zabodla se do Cedrikova stehna. Tmavé zřítelnice na něj poděšeně hleděly, když olejem nasáklý oděv vzplál. Mladík cítil, jak celé jeho tělo pohltila nesnesitelná vlna bolesti. Řval, ale pažemi pevně svíral přízrak. Ten se zmítal a snažil osvobodit od spalujícího žáru. Pařáty drásal chlapcova záda, ale ten ho nepouštěl. Pokud měl zemřít, hodlal ho vzít do pekel s sebou. Nocí se neslo jejich společné děsivé vytí, když najednou ucítil, jak se mu do krku zahryzávají špičaté tesáky.

„Ne, ne, ne…“ šeptal třesoucími se rty malý chlapec a zděšeně zíral na dvojici pod sebou. Ta se k sobě tiskla jak pár milenců, než vzplanuly rudými plameny. Prázdným nádvořím se nesly jejich zoufalé výkřiky a hoch se se strachem sesul k zemi. Tiskl si pevně kolena k bradě a jeho zoufalý šepot sílil až do křiku. Dlaněmi si zacpal uši, aby unikl trýznivému nářku svého přítele. Po tvářích mu stékaly slzy a on se ve vzlycích třásl. Cítil, jak mu žal rozdírá srdce v hlubokých ranách, jež čas nikdy nezhojí. Nevnímal nic než vlastní smutek a ani neslyšel, když bolestná agónie utichla. Plakal a jeho duše krvácela při vzpomínce na své přátele.

Schouleného a vzlykajícího ho našel strážný Tomm s ostatními černými bratry, které hluk a křik z nádvoří probudil…

 

Když mistr domluvil a sklopil smutně zrak k vrásčitým dlaním, pokoj se ponořil do tíživého ticha. Alysanne cítila husí kůži a tělo se jí slabě chvělo, ačkoli plameny v krbu rudě plály.

„Co se stalo s nejmladším chlapcem?“ zeptala se přidušeně.

„Říká se, že zešílel,“ odpověděl starý muž a pohlédl k svíci, jež pomalu dohořívala. Ztěžka se zvedl a přešel ke stolu. Vzal z připravené hromádky další a zapálil ji. Knot jasně vzplál a světlo ozářilo jeho strhanou tvář. „Poslali ho na několik let pryč, aby zapomněl a přišel na jiné myšlenky. Strach z noci a temnoty ho ale pronásledoval po celý zbytek života.“ Hleděl na zářivý plamen a hlas měl plný bolestných vzpomínek..

Královna se bála znovu zeptat, ale musela to vědět. Otevřela ústa, ale mistrův vyčerpaný hlas ji přerušil: „Měla bys jít spát, výsosti.“

V mysli jí vířily otázky a obavy, když opustila jeho komnaty. Noční pevnost byla zahalena tmou a nepřirozeným tichem. Vyrazila k Věži králů a po prázdném nádvoří se rozléhalo křupání sněhu v rytmu jejích kroků. V dálce zahoukala sova a ona pocítila, jak se třese. Strach se jí zavrtal do srdce a celou ji prostoupil. Přerývavě dýchala a chladný vzduch jí stahoval hrdlo. Pohlédla k oknům své ložnice a přála si již ležet ve své posteli schoulená pod vyhřátými přikrývkami. Za zády se jí ozvalo kovové chřestění a cinkání. Ztuhla neschopná se pohnout a v prsou jí šílenou hrůzou bilo srdce, až to bolelo.

Pomalu se ohlédla a spatřila tři ploužící se postavy sněhem s okovy kolem nohou a zápěstí. Vyděšeně zírala a třásla se nepopsatelným děsem. Cítila chladnou husí kůži, jež jí naskočila, když jim pohlédla do tváří a temných propastí prázdných oči. Noc prořízl zlomyslný a posměšný smích, při kterém jí tuhla krev v těle. Z temné oblohy na ni chvíli shlížely dvě žluté nenávistné oči, než se prudce vrhly k ní. Chtěla utéct, nebo zavolat o pomoc, ale nemohla se hnout a v ústech měla sucho. Rty se jí chvěly a ona zděšeně čekala na hořký konec, který se rychle blížil. Temný stín se krutě a pobaveně zasmál a vycenil ostré špičaté zuby, připravené ji roztrhat.

Hrůzu náhle jako meč prořízl sálající oheň a ohlušující řev. Královna cítila horko z plamenů, jenž chrlila Stříbrokřídlá. Tichým hradem se neslo příšerné nelidské kvičení a sténání netvora, když ho pohlcoval žár plamenů. Zoufalé oči se zmítaly a svíjely v ohnivé pasti, než konečně s puknutím praskly a vytekly. Alysanne se zatočila hlava a vnímala, jak pomalu klesá do měkkého sněhu. Poslední, co slyšela, než se propadla do bezvědomí, bylo zařinčení uvolněných okovů, které poutaly uvězněné duše chlapců.

 

Poslední paprsky zapadajícího slunce pronikaly do jejího pokoje, když otevřela oči. Připadala si hrozně slabá a zmatená, neboť komnaty nepoznávala a netušila, kde je. Naproti ní v křeslech seděli dva muži. Mladší z nich s hnědými kudrnatými vlasy a krátkým vousem prudce vyskočil, když si všiml, že bdí.

„Bohové budiž pochváleni! Probudila ses,“ zajásal septon Barth. Ta slova ji vyděsila víc, než čekala. Znamenala, že se také nemusela vůbec probudit.

Rozběhl se ke dveřím a rozkázal strážím: „Přiveďte ihned krále.“

Starší muž v hábitu mistra k ní přistoupil a konejšivě se zeptal? „Jak se cítíš, výsosti?“

Královnina paměť chvíli tápala, než si rozpomněla, kdo stařec je. Mistr Stephon… A se jménem se jí vybavila i prožitá hrůza. Chtěla mu odpovědět, ale v ústech měla sucho a přes rozpraskané rty z ní vyšlo jen slabé zasípání.

„Musíš mít hroznou žízeň, ale pij opatrně,“ nabádal ji septon Barth, když jí podával číši s vodou.

Chladný nápoj jí uhasil vyschlé hrdlo a ona ho s požitkem vypila. Zavřela na chvíli oči a užívala si rozkoš, kterou jí osvěžení přineslo. Měla pocit, že v životě nepila nic lepšího. Znovu pohlédla na muže a roztřeseně se zeptala. „Jak dlouho jsem byla v bezvědomí?“

„Čtyři dny, výsosti,“ odpověděl septon, který byl zároveň pobočníkem jejího muže. „S králem jsme se ihned vypravili za tebou, když jsme se dozvěděli o tom, co se zde událo.“

V tom okamžiku se otevřely dveře a do místnosti vběhl její manžel v doprovodu lorda velitele.

„Díky bohům. Tolik jsem se o tebe bál, Alys,“ vydechl a políbil ji na rty.

Štíhlými prsty ji hladil po tvářích a vlasech, když se na ni šťastně usmíval. Nebyl ale jediný, komu se zjevně ulevilo. Ser Ridley vypadal, jako by mu spadl velký kámen ze srdce, ačkoliv ona pochybovala, že by se obával o její život. Měl strach, co by král udělal, kdyby se jí zde něco přihodilo.

„Co se ti stalo drahá?“ vyptával se Jaehaerys a hleděl na ni fialkovýma očima. „Říkají, že tě napadla Stříbrokřídlá.“

„Ne, to není pravda. Ona mne zachránila, když…“ Na chvíli zaváhala a volila slova. Pohlédla do vyděšené tváře starého mistra a dodala: „Když jsem omdlela. Musela zařvat a tím mi přivolat pomoc.“

„Já věděl, že tvá dračice by ti neublížila,“ usmíval se spokojeně, když ji políbil. Lord Bolton na ni ale pohlížel chladnýma šedýma očima, v nichž se zračilo, že jejím slovům nevěří.

„Jaehaerysi, královna si teď potřebuje odpočinout, aby nabrala síly,“ řekl rozhodně Barth a začal vyhánět hosty z jejího pokoje.

Alysanne se usmála na svého manžela a pohladila ho po tváři. Cítila, jak je unavená, ale musela něco vyřídit.

„Ráda bych si ještě na chvíli promluvila s mistrem Stephonem.“

Muži se po ní překvapeně podívali, ale nakonec jen souhlasně přikývli. V tichosti čekali, dokud Ridley Bolton s podezřívavým pohledem nezavřel za ostatními dveře.

Stařec na ti hleděl a bál se zeptat: „Byla to ta věc?“

„Ano,“ přikývla a sledovala, jak se zhroutil do křesla a prsty se mu strachem roztřásly. „Už se ale nemusíš bát. Má dračice ji svým ohnivým dechem spálila. Konečně tě noci nebudou děsit.“

Mistr si dlaněmi zakryl oči a rozplakal se štěstím.

„Jak se ti za tohle odvděčím?“ řekl po chvíli a po vrásčité tváři mu stékaly slzy.

„Mohl bys mi pro začátek přinést něco k jídlu,“ řekla, kdy ucítila, jak jí kručí v břiše a pak dodala: „A také mapu Zdi. Ráda bych od tebe dostala rady, kde najít vhodné místo pro nový hrad, který vám chci věnovat místo Noční pevnosti.“

Spokojeně pohlédla oknem ven do rudých červánků soumraku a vnímala, jak ji pozvolna přemáhá klidný spánek.