Povídka č. 3 (15. kolo)

Byla to obchodní schůzka, takže se konala v pracovně pana Cobraina, kde vedl všechny své obchodní schůzky. Muž bez tváře si ovšem byl jistý, že služebnictvo trochu zaskočilo, že další návštěvník, kterého jejich pán hostil, má už zase jen obyčejné šaty, obyčejnou tvář a obyčejný přízvuk. Vůbec se mu nelíbilo, že se s ním setkává v jeho okázalém domě uprostřed Starého města, ale pokud věděl, Cobrain byl vždycky dobrý zákazník, a tak mlčel.

Cobrain měl přetékající břicho, vlasy prokvetlé šedinami a milý úsměv. Bohatý vdovec s jedinou dcerou a mecenáš celého města. Ovšemže to byla jenom fasáda, jak už to tak u bohatých lidí bývá. Své dvě manželky Cobrain utrápil a dceru držel s obojkem kolem krku. Muže bez tváře nepřekvapovalo, že chce využít jeho služeb. Co Cobrain netušil, tak to byl fakt, že ten, kterého chtěl vidět mrtvého, chtěl využít těch služeb využít zrovna tak.

Když na odchodu procházel zadní zahradou, poprvé ji uviděl. Seděla na lavičce, knihu, kterou četla, teď měla v klíně zavřenou s palcem založeným někde uprostřed. Byla malá a nevýrazná, s dlouhými vlasy barvy dubové kůry. Na jejím postoji ale bylo něco zvláštního, připomínal mu strom kdysi zasažený bleskem, který navzdory okolnostem roste stále vzhůru. Oči měla zavřené a tvář otočenou k obloze. Na rtech jí hrál lehký úsměv a jako by vyzařovala teplo, ne snad ostré nebezpečné letní horko, spíš uklidňující a hladící teplo slunce těsně předtím, než zapadne.

Díval se na ni příliš dlouho nebo snad vycítila, že ji sleduje, ale po chvíli otevřela oči a obrátila tvář k němu. Styděl se za to, ale nemohl si pomoct a kůži měl horkou a hned zase studenou. Rychle se otočil a zamířil k zahradní bráně. Nemohl jí říct, že je mu jí líto předem.

 

Byla už tma, bezhvězdná noc, kterou se proháněl studený vítr. Supění koní a vrzání kočáru na cestě už dávno zmizelo. Stála tu už docela dlouho, stála vzpřímeně a oči upírala na dveře… čekající dárek. Velice hezky zabalený, aby lord Tarly na první pohled nepoznal těch pár jejích kazů. Jeho země se jí instinktivně nelíbila. Byla studená, mokrá a divoká, ale na pachu všude kolem bylo cosi, co by přirovnala k člověku blízko smrti. Všude samý zkroucený strom a bodlák a toulavá zvířata. Dokonce ani ty zatracené dveře, před kterými čekala, nebyly rovné, směrem vzhůru se zužovaly. Pomalu v ní narůstala nechuť hořká jako pelyněk.

Až dohoří svíce, zavři oči… a než usneš, pošeptám ti tajemství.
Melodii měla Rohanne vždycky v hlavě, ale až doteď si vlastně nedokázala vybavit slova té písně. Maminčin hlas. Měkký a zpěvný, jako by v něm cinkaly zvonky. Nezdědila ho po ní. Vždycky mluvila tiše, hlasem, který zněl, jako by se musela namáhat, aby ze sebe dostala pár vět. Mluvila a vypadala jako bytost se slabou vůlí. Ale pod tím vším byla mysl ostrá jako  ocelová past…
Když se dveře před ní konečně otevřely, světlo z nich ji na chvíli oslepilo. Zaostřila na mužskou postavu před sebou. Byl to jen Mortimer, obchodní společník a přítel jejího otce, který měl lordu Tarlymu namluvit, že je krásná a vlídná a poslušná.
„Pojď dál. Chce tě vidět,“ pokynul jí, aby vešla dovnitř. Nadechla se a sbírala odvahu na to, co ji čeká uvnitř.
Až přejde bouřka, až déšť odnese zlé sny, čekej…
Do jídelny vklouzla hned za Mortimerem, držela se dva kroky za ním. Rychle se rozhlédla. Jídelna nebyla tak špatná jako všechno ostatní, co tu doteď viděla. Podlaha byla vcelku čistá. Stůl byl dostatečně dlouhý, aby u něj mohlo zasednout třicet hostů.

Jenže když Mortimer ustoupil stranou a ona si konečně mohla prohlédnout lorda Tarlyho, málem vyjekla zklamáním. Byl úplně opilý. A navíc starší, než jí tvrdili. Nebyl tak starý jako Mortimer, to jistě ne, ale bylo to dost zlé. Tarly se nejistě postavil, aby si ji mohl lépe prohlédnout. Udělal k ní jeden krok, pak další. Do nosu ji uhodila těžká vůně vína, která jí skoro obrátila žaludek. Neměla ráda opilé lidi. Zažila jich dost v otcově domě. Někteří byli hrubí a říkali věci, které pak nešly vrátit.

Chtělo se jí utéct, na tom muži se jí něco nelíbilo, i když jí nic neudělal.

„Jak jsi stará?” zeptal se. Ne kolik jí je let, ale jak je stará. Měl hlas vypravěče pohádek, který se k jeho slovům vůbec nehodil.

„Dostatečně stará,” odpověděla jednoduše.

Čekala, že jí řekne něco dalšího. Cokoli. Konečně zvedla oči k jeho tváři. Později ten večer si byla schopná vybavit jen jednu věc. Tmavé oči. Bystré a úplně střízlivé.
Rychle uhnula pohledem k Mortimerovi. Hned, jak to udělala, ji Tarly obešel. Poslouchala vzdalující se kroky a pomalu si přiložila ruku na srdce. Bilo tak rychle, až to bolelo. „Nelíbila jsem se mu?“ zeptala se a pečlivě skryla naději, která v ní vzklíčila.
„Líbilo se mu tvoje věno,“ odtušil Mortimer. „Zítra si tě vezme.“
S tím odešel a hlasitě za sebou zabouchl dveře. Počkala ještě chvilku, a pak přistoupila ke stolu. Rukou přejela po sedadle jedné ze židlí. Samozřejmě byla zaprášená. To ji nepřekvapilo. Zarazila se, až když si všimla, že u stolu večeřeli dva lidé. A osoba, která strávila večer s Tarlym, byla určitě žena. V poháru po ní zbylo trochu vína a na talíři několik zhnědlých plátků jablka, žádné maso.
Sehnula se, aby ze země sebrala vidličku, kterou ta žena ve spěchu odhodila. Položila ji vedle poháru a vztáhla ruku k nedojedené večeři. Žaludek se jí stahoval hladem. Nejedla už několik hodin a jídlo jí tu nikdo nenabídnul. Ruku ale nakonec stáhla zpátky, protože nebyla zvyklá na zbytky.

 

Když ráno vešla do jídelny v naději, že ji tato domácnost poprvé pohostí jídlem, našl tam jen Mortimera. Beze slova se posadila proti němu a schválně zavrzala židlí dost nahlas na to, aby ji zaslechlo služebnictvo. Přesto ji překvapilo, když se brzy nato objevila služka s podnosem. Rohanne si většinou poddané neprohlížela, ale takhle dívka měla jiskřící měděné vlasy. K tomu čistou pobledlou pleť. A na ní na skráni fialovočernou podlitinu.
„Co se ti stalo?“ zeptala se služky měkce.

Dívenka se na ni poplašeně podívala a naprázdno polkla. „To byla nehoda, paní,“ odvětila rychle.
Samozřejmě. Nejstarší výmluva. Rohanne otevřela rty, aby vyslovila další otázku, ale donutila se ji spolknout. Byl tu Mortimer. A před ním se nemohla ptát, jestli se bude ráno probouzet s podobnými modřinami. Přesto jí ta otázka zůstala v hlavě vypálená jako cejch.

 

Předem by tomu nevěřila, ale ve svůj svatební den byla skutečně neklidná jako mladičká dívenka. Svatební obřad ji zklamal. Doufala, že její svatba bude velká a veselá. Obřadu se ale zúčastnilo jen pár lidí a jí naplno došlo, co znamená, že lord Tarly už nemá žádné příbuzné. Nevěsta, ženich, Mortimer a septon. Ten se během své řeči díval někam mimo. Dokonce ji ani neoslovil. A vždycky, když zmlkl, rozhostilo se kolem tísnivé ticho. Cítila, jak se jí potí dlaň, kterou ve své ruce držel Lenard Tarly.
Maminčin hlas. Vem mě sebou, řekni sám, jaká je cena. Nechci už spát. Chci být pirátova žena. Uklidňovalo ji to. Přeslechla, že kněz už ukončil obřad. Proto sebou trhla, když jí lord Tarly stiskl ruku. Podívala se na něj a překvapilo ji, že se na ni usmíval. Omlazovalo ho to. Vypadal docela dobře.

Zpátky na Parožnatý vrch jela v kočáře s Mortimerem. Celou dobu o něčem mluvil, ale ona ho neposlouchala. Vyhlížela ven z okénka kočáru. Stíny se protahovaly a světlo dostávalo oranžovou barvu. Hejno krkavců se slétávalo na něco mrtvého, co ve vysoké žlutavé trávě nebylo vidět. Brzy bude noc. Myslela na své nenarozené děti.

 

Muž bez tváře nehybně stál nad mrtvým lordem Tarlym – v hájku u náhrobku jeho první ženy. „Valar morghulis,” pronesl tiše. Pan Cobrain zkrátka zaplatil o něco víc, než nabídl jeho šlechtický zeť.

Lord Tarly měl úzký vpich mezi žebry a uzoučká zlomená čepel otrávené skleněné dýky zůstala bezpečně ukrytá uvnitř jeho hrudníku. Pro všechny, kdo by se snad starali o jeho odchod ze světa, to bude smutná náhoda, snad prasklá žilka, snad selhávající srdce.

Kolem se stmívalo a padal hustý déšť. Byl si jistý, že by ji slyšel přicházet, kdyby to bylo jinak. Takhle se otočil až ve chvíli, kdy si všiml pohybu a najednou tam stála, o dva rychlé kroky za kamennou bránou pozdě – než si všimla jeho přítomnosti.

Rohanne sjela pohledem z něj na mrtvého manžela a zase zpátky. Na pár zabušení srdce tam jenom stála, malá postava v černém plášti s kápí, s vážnou tváří smáčenou deštěm. Měla rozhodně čas utéct. On měl rozhodně dost času na to se k ní dostat a podříznout jí hrdlo. Uvědomil si, že ho v téhle podobě – s tmavě plavými vlasy, šedýma očima a bledou tváří – už viděla v domě svého otce a zjistil, že je mu to jedno.

Věděl o tom, jak s ní v posledních dvou měsících lord Tarly zacházel, a tak se nedivil, že její výraz není plný hněvu nebo smutku. Nečekal by ale, že Rohanne mírně nakrčí obočí a věnuje mu jenom tázavý pohled.

Proč jsi mě ještě nezabil?

V příští chvíli se otočila a rozeběhla se zpět, odkud přišla. Věděl, že až se Rohanne vrátí domů, všem řekne, že manžela nenašla. Přesto by ji měl dohonit, ústa zacpat rukou, rozdrtit hrdlo a tělo hodit do blízkého jezera – zaplaceno ostatně dostal od jejího otce už před několika dny. Měl by ji snadno dohonit, protože kulhala od chvíle, kdy v osmi letech na otce křičela kvůli své matce.

Měl by…

 

 

Nevrátila se domů. Otec to svým krutým způsobem myslel dobře, udělat z ní bohatou vdovu. Ovšemže to dělal i pro sebe, jako vedlejší zdroj příjmů a záchrannou síť, kdyby se mu v obchodu přestalo dařit. Pravda byla, že tom, čím se jí odměni, už neměla chuť být jeho hračka, jeho malá holčička. Nikdy nechápal, že být bohatá vdova a tudíž bohatá nevěsta je to poslední, po čem by toužila.

Když jí z krku sundal náhrdelník, spící princezna otevřela své stejně zlaté oči.

Občas zpívala maminčinu ukolébavku dětem zbohatlické rodiny, které teď hlídala děti. V hlavě jí ta melodie zněla i teď, když se vracela domů s citrónovými koláčky pro děti.

Rohanne Královo přístaviště už znala docela dobře, a tak šla zkratkou úzkými špinavými ulicemi. Nebylo tu vyloženě prázdno, ale bylo horké odpoledne, a tak se moc lidí venku nepotloukalo, pokud opravdu nemuseli. Několikrát mírně pootočila hlavu, protože se jí zdálo, že ji někdo sleduje, chvíli stařec a chvíli zase vysoký rudovlasý muž ve středním věku, a vždycky rychle zabočila za nejbližší roh.

A najednou byl před ní, znovu ten muž, kterého viděla v otcově domě a pak nad mrtvolou svého manžela. Instinktivně se snažila dostat se od něj, zavrávorala dozadu a od pádu ji zachránilo jen to, že se zachytila o povoz na okraji cesty. Prsty si ale přitom poškrábala o rezavý hřebík, a tak tiše zaklela a dlaň překryla bílým kapesníkem.

Klidně ji sledoval. „Je mi to líto.“

Mírně se zamračila, protože tohle od něj opravdu nečekala. Tušila celkem přesně, kým nejspíš byl, a nejspíš by se měla bát. Jenže kdyby ji chtěl zabít, už dávno měl příležitost, možná už celé dny.

„Co ode mě chcete?“ řekla odměřeně. Byla hrdá na to, že hlas měla tentokrát plný sebevědomí, které necítila. Ale to byla jenom jedna z lekcí přežití za poslední dobu.

„Nejsem tu kvůli tobě, lady Tarly. Tedy… ve městě nejsem kvůli tobě,“ udělal k ní jeden krok.

Celou dobu z ní nespustil oči a to ji vyvádělo z míry. „Narazil jsi tu na mě v ulicích Blešího zadku náhodou, že?“ vyrazila ze sebe s odfrknutím.

Druhý krok. „Abych řekl pravdu – a věř mi, že s tebou se pokusím být od začátku upřímný – tak jsem se tady narodil.“

Třetí krok a už byl téměř u ní. Srdce jí bušilo jako čerstvě vyklubanému ptáčkovi, ale on jí jenom nabídl rámě.

„Věř mi, že vím, že bude bezpečnější, když tě doprovodím, Rohanne.“

„A jaké je tvé ctěné jméno, když ty znáš moje?“ Byla to zkouška, samozřejmě. Pokud věděla, měl by jí lhát nebo tvrdit, že se stal nikým.

Viděla mu na očích, jak rychle zvažuje pro a proti. „Paxter,“ řekl nakonec tiše, jako by jí skutečně svěřoval tajemství. „I když tomu nemusíš věřit.“

Mlčky ho přejela od hlavy k patě. Mohl zahrát chvilkové přemáhání, které mu přeběhlo po tváři, i tón hlasu, ale navzdory tomu, co se chystala říct, byla přesvědčená, že řekl pravdu.

Pořád ještě nepřijala jeho nabídku, a tak pokrčil rameny, otočil se a pomalu se vydal uličkou dál. Doběhla ho a zavěsila se do něj. Nepochybovala, že kdyby to neudělala, stejně by za sebou celou dobu cítila svůj stín.

Na cestu do k domu jejího zaměstnavatele, majitele několika místních nevěstinců, se pochopitelně neptal. Jejího pána našli s podřezanými žilami v jeho ložnici o dva dny později.

 

Potkal ji znovu až za několik měsíců. Tentokrát je nijak nesvedla dohromady jeho práce. Hledal a našel ji v jednom hostinci kus před Slunečním oštěpem, kterou pomáhala vést ženě o dvě desítky let starší. Paxter nedokázal říct proč, ale měl pocit, že spolu ještě neskončili. Riskoval už tím, že jí prozradil svoje dávno zapomenuté jméno, a riskoval ještě víc tím, že už několikrát viděla tvář, kterou by označil jako svou vlastní, kdyby… nebyl nikým.

Když vešel do hostince U Býka, bylo už pozdě a skoro všichni hosté už byli opilí. Rohanne si na tváři udržovala vážný výraz, ale několik pořvávajících mužů sledovala ostražitýma očima. Špatné vzpomínky?

Když si ho konečně všimla, jen několikrát zamrkala. Položila ruku na ramenou dívce roznášející pivo a medovinu, která zrovna procházela kolem, a něco jí pošeptala do ucha. Pak vyšla zadním vchodem.

Když ji následoval, zjistil, že vzadu je otevřený prostor a jen několik uvázaných koní. Trochu světla poskytovaly jen dvě pochodně u dveří. Rohanne se k němu hned otočila a nesouhlasně si ho změřila pohledem.

„Koho se chystáš zabít dnes? Moji společnici?“ řekla suše, výraz chladný a nepřátelský.

Pravda, zasloužil si to. Už dvakrát ji svým počínáním přinutil změnit život a to rozhodně ne ve všech ohledech k lepšímu.

Paxter seběhl několik schodů, které je dělily, a přitom jí hodil měšec zlaťáků. Ona ho chytla, ujistila se o obsahu a věnovala mu ohromený pohled.

„Chápu tě. Aspoň nějak jsem ti to chtěl vynahradit, Rohanne.“

„Nebudeš kvůli tomu mít potíže?“

Ta otázka ho zarazila, vlastně nikdo nikdy se nestaral, jestli bude v bezpečí, pohodlí nebo dokonce o tom, jestli bude mít potíže. Neurčitě přikývl.

„Díky, Paxtere.“ Její pohled změkl a jeho jméno řekla teple do noci.

Zvedl její volnou ruku a lehce jí přitiskl rty na klouby prstů. Všiml si několika škrábanců a drobných modřin na její ruce, které nejspíš získala od třísek a těžkých korbelů.

„Díky,“ opakovala, „tohle pro mě ještě nikdo nikdy neudělal.“

Myslela tím stále zlaťáky, nebo polibek ruky?

Sevřel jí zápěstí, když začala odtahovat ruku, zatímco ho ta otázka pálila na jazyku. Pod palcem cítil, jak rychle jí muselo teď bít srdce, a její oči najednou byly oči divokého zvířete lapeného v pasti. Ovšem. Sám uvolnil sevření. „Špatné vzpomínky?“

Pousmála se jedním koutkem úst, ale už nic víc neřekla, když ho oběhla a vracela se zpět do hostinského sálu.

„Zase někdy na viděnou, Rohanne,“ zavolal přes rameno.

 

 

Vlastně příliš nevěřila, že by myslel vážně, že se ještě někdy setkají. Jenže myslel, jen to trvalo déle, než by čekala. Poslal jí nepodepsaný jednoduchý vzkaz, kde a kdy na ni bude čekat. Dlouho přemýšlela, jestli se tam vydá, ale zvědavost jí nedala, a tak v daný čas nasedla na koně a vyjela od jednoho ze statku poblíž Lannistportu, jehož výnosy měla právě na starosti.

Čekal na ni u obřího dubu na kraji lesa a louky a skoro ji dojalo, že byl očividně překvapený, že skutečně přijela. Přijala, když k ní natáhl ruce a pomohl jí sesednout z jejího ryzáka. Seděli vedle sebe v trávě a sledovali mělký potok v nedaleké prohlubni. Nějakou dobu pak mluvila o tom, co dělala v poslední době a jak se učila určité tvrdosti, jak se učila věci o životě, které měla vědět před deseti lety. Pak mluvil on, o dost stručněji, ale nenaléhala na něj.

„Předpokládám, že jsi mě přišel znovu podpořit,“ řekla žertovně.

„Slyšel jsem, že to přátelé dělají.“ V jeho slovech naopak nic pobaveného nebylo.

Povytáhla obočí. „Takže my jsme přátelé? Jak ti pomáhám já?“

Hluboko uvnitř si to uměla domyslet, i když příliš nechápala, proč si vybral zrovna ji. Naklonil se k ní a prsty jí přejel přes spánek až k líci, kde je nechal. Když ji políbil, byl to nezkušenější polibek, než by čekala, ale byl vřelý a trochu zoufalý. Pomyslela si, že jeho dosavadní zkušenosti se ženami se nejspíš omezovaly na děvky a v hrudi ji z toho povědomě bodlo. Prsty teď lehce přejížděl po její čelisti z obou stran tváře a líbal ji, jako by snad měla cenu pokladu.

Odtáhla se a zakroutila hlavou. Příliš stará, neškolená, nehezká.

            Tentokrát Paxtera poprvé viděla usmát se, slabě a na zlomek zabušení srdce, ale úsměv to byl. „Rohanne, já jsem syn děvky z Blešího zadku.“

Nebránila se, když ji položil do trávy a ruce ve volném sevření jí vytáhl nad hlavu, zatímco postupně políbil její krk, bradu, obočí… „Dostal jsem tě,“ zašeptal nakonec proti jejím rtům.

Rohanne jenom přikývla. „Dostal jsi mě,“ vydechla těžce.

 

Žádný milenec by nebyl jemnější – prsten od snoubence se zvoněním dopadl na zemi, když jí ho stáhl z ruky.

Jsou spolu tímhle způsobem jenom málo, za poslední dva roky jenom pětkrát. V té době je už její svatební noc s manželem zasunutá vzpomínka. Na to, jak se v ní všechno napínalo a trhalo, když si probojovával cestu jejím tělem a ruce jí přitom držel u těla. Až do rána ji pak držel v náruči, ale druhý den jí došlo, že i to udělal ze sobeckých důvodů, jen aby sám sebe přesvědčil, že neudělal nic špatně.

Paxeter jí nechal vzkaz, vždycky to byl on, kdo nechával vzkaz. Tentokrát ho našla v hostinci na rozcestí u Panenského jezírka, a pokoj byl lacině zařízený, ale celkem čistý.

Přirazil a ona zalapala po dechu a prsty mu zajela do vlasů. Někdy ho vedla ona, ale tentokrát tu úlohu přenechala jemu, protože vycítila, že dnes to potřebuje. Nikdy doopravdy nevěřila, že by tohle mohla mít a pořád čekala, že jí to někdo ukradne. On jí nepatří. Nikdy nepatřil a Rohanne se snažila připomínat si to, aby zmírnila nevyhnutelné škody.

Jednou rukou ji vzal pod kolenem a zvedl nohu, aby se do ní dostal ještě hlouběji.

„U všech bohů, Paxtere,“ dostala se sebe přerývaně, ale s úsměvem.

„Osm měsíců,“ vydechl do jamky na jejím rameni, jednu ruku na jejím prsu.

„Nejkratší doba, ale taky… celé věky,“ zašeptala mezi dalšími dvě přiraženími. „I pro tebe… znamená to…“

Nedokázala dokončit věku.

„Ano, přísahám,“ zašeptal.

Ztuhla, protože on byl jako vždycky rychlý v tom vyjádřit něco, co ona nedokázala nebo nechtěla. Pot na její kůži jí najednou připadal chladný a dlaň v jeho vlasech sevřela, jako by to byl pařát.

Musel to vycítit, protože se přestal hýbat. „Rohanne?“

Podívala se mu do očí a pokusila se o co nejlepší povzbuzující úsměv. Políbil ji na tvář a sebral tak slzu, která se tam objevila.

„To je v pořádku, nepřestávej, prosím,“ pohnula se pod ním a kotníky se zaklesla na jeho kříži. Nevzdávej to se mnou, víš, že se pořád učím.

 

Několik hodin se střídavě pohybobali mezi bděním a spánkem, jeho tvář odpočívala na její hrudi, zatímco mu občas prsty odhrnovala vlasy z čela. Dlouho sbírala odvahu říct ta slova a byla si jistá, že Paxter na ní musí vidět, jak se jí něco honí hlavou. Nakonec tu prosbu řekla téměř neslyšně. „Vezmi mě s sebou.“

Po těch slovech v jejích rukou ztuhl. Pak rychle opustil ji i postel. Najednou cítila okolní chlad, přitáhla si pokrývku k tělu a posadila se.

Oblékl se a pak se znovu otočil k ní. „Už nikdy o to nežádej. Myslím to vážně.“

Když už nic víc neřekl, netrpělivě oponovala. „Proč ne? Nejsem žádná bezmocná princezna.“

„O to nejde. Myslíš si, že víš hodně o tom, co dělám, o mých… bratrech. Ale kdyby se o tobě dozvěděli, ležel bych druhý den s podříznutým krkem v kanále. A ještě předtím by do tebe, moje drahá, vráželi hřeby, dokud bys nevykrvácela, aby mě potrestali.“

Mluvil s ní teď jako s hlupačkou, která potřebuje vzdělat, a připomněla si, jak mladě Paxter vypadá, když se úplně neovládá. Jako když se zoufale snaží vyhrát hádku. V tu chvíli v něm viděla chlapce plného hněvu, který se od dětství učil v Bleším zadku rozdávat rány.

„Tak je opusť a odjedeme co nejdál. Můžeš se živit jinak. Já jsem to udělala.“ Mluvila a dívala se na něj vyrovnaně, i když ji to stálo hodně úsilí.

„To není to samé. Muže bez tváře ještě nikdy nikdo neopustil, tohle neděláme.“

Nemůžu. Nechci?

„Chápu, nakonec vždycky umřete při plnění úkolu,“ pokývala hlavou. „Nebo vás zabije další z takzvaných bratrů.“

Nepotvrdil ani nevyvrátil její slova, jako by už tak prozradil moc.

„No tak nikde nebudeme příliš dlouho. Mně to nevadí.“

Nad tím tvrzením se mírně ušklíbnul. „A za pět let, za deset? Vždyť ty ani nevíš, jaké to je několik dní nejíst nebo trávit noci na ulici s otevřenýma očima.“

„Vím, jaké to je líbat botu od hnoje, jenom aby už přestala kopat, a ještě za to poděkovat.“

Než stačila říct víc, rychle se otočil a byl skoro u dveří.

„Neopovažuj se!“ zasyčela za ním. „Zasloužím si něco lepšího“

Než vyšel z pokoje, řekl překvapivě jemně: „Ano. To souhlasím.“

 

Její otec zemřel o dva úplňky později. Stalo se to, když už už jeho hosté opustili dům a sám už šel spát. Ráno ho našli s rozbitou hlavou vedle postele. Že prý v opilosti musel zakopnout. Rohanne tomu pochopitelně nevěřila. Měla by za to Paxtera nenávidět, protože ať už byl jakýkoliv, tohle byl to její otec. Nějakou dobu ho opravdu jenom myšlenka na něj naplňovala hněvem, protože jí znovu převrátil život naruby.

A tak se vrátila domů, až na to, že teď už tu na ni ani nikdo nečekal. Nakoupila drahé šaty a navštívila několik známých, kteří měli nejblíž tomu, co by mohla nazvat přáteli. Setkaa se s několika muži a přečkala jejich otřesné pokusy o dvoření. Nic z toho ji pochopitelně netěšilo.

Přiznala si, že na tomhle místě jenom pořád slyší maminčin hlas a otcovy rozkazy, že se z ní znovu začíná stávat spící princezna ve věži. Stále častěji mířila do  přístavu a sledovala racky nad rozbouřeným mořem.

Když konečně dospěla k rozhodnutí, šlo to rychle. Měnší část majetku nechala Mortimerovi, větší část bratranci Lancelovi. Něco si nechala pro sebe, protože věděla, že to, co chystá udělat, nebude zadarmo.

Den před odjezdem šla s bratrancem navštívit hrob svých rodičů a zjistila, že už jim odpustila. Když se jí Lancel zeptal, kam odjíždí, jenom se rozesmála: „Nejspíš ze mě bude pirátka.”

 

Hodně času Paxter trávil v Domě černé a bílé, ale bylo stále těžší to snášet. Věděl, že nikdy nebyl dobrý Muž bez tváře, ale od doby, co ještě jako dítě tu roli přijal, o ní nikdy nepochyboval. Věděl moc dobře, že díky tomu ještě žije. Stejně tak dobře věděl, že brzy bude muset zase zmizet.

Ten chlapec ho našel skoro hned, jakmile vyšel z černobílých dveří Domu. Čekal tu na něj a do rukou mu vnutil zapečetěný list. Do jeho drobné dlaně Paxter upustil několik drobných mincí.

Byl to jenom krátký nepodepsaný vzkaz, ale bylo mu jasné, že je od ní – první vzkaz, který mu napsala. Pár vět. Věděla, že on se nezmění, že nejspíš už ani nemůže, ale pokud by snad mohl… A pod tím dvě slova: Šarlatová stuha.

Jméno lodi, která mířila přes Yunkai do Ašaje. Jak jenom mohla být tak hloupá, vždyť už to, že mu poslala jakýkoliv vzkaz v tomhle městě, ji mohlo zabít…

Chlapec před ním mluvil o tom, že obdivuje chrám a to, co řád pro Braavos dělá, ale až teď ho Paxter skutečně poslouchal.

„Chtěl by ses k nám přidat? Hochu, ty nemáš představu…”

„Vím, že nejste monstra, jak o vás občas lidi mluví.”

Sladké dítě léta…

„Ale ano.”

„Nevadí. Monstra před sebou aspoň vždycky mají velkou budoucnost.”

Paxterovi uniknul z plic přerývaný dech.

„Nadějnou. Někdy mají monstra nadějnou budoucnost,” složil pečlivě list v rukou.