Povídka č. 8 (13. kolo)

Příběh purpurového rytíře

Poznámka autora – následující příběh je druhou částí příběhu o seru Cedrikovi.

První část si můžou čtenáři přečíst v 9. povídkovém kole, konkrétně v povídce číslo 9.

Část II.

Sny jsou jen sny

Vlasy se mu lepili ke kůži. Tváře měl zarudlé a hruď se mu zvedala v rychlých intervalech. Běh přes celý hrad ho opravdu zadýchal, ale nemohl přijít pozdě. Jeho otce by to naštvalo a bůh ví, co by si pomyslel král.
Viděl je zrovna přicházet. Celá královská rodina, král s královnou, jejich tři děti. Za nimi jakoby klopýtalo čtvrté dítě, ale mnohem ošklivější než ty ostatní. Po chvilce si uvědomil, že to je bratr královny. Vždycky chtěl vidět toho trpaslíka z Lannisterů. Malé kotě mezi lvy. Zvedly se mu koutky úst a zlehka se usmál. Jen co uviděl rytíře celého v bílém, který jel hned za králem, úsměv mu zvadl. Zlatavé kadeře tomu rytíři lemovaly ramena. Jeden z nejlepších rytířů Západozemí, Jaime Lannister. Králokat.
Chtěl zvednout ruku na pozdrav, jak se slušelo na syna lorda. Při tom pohybu mu ale ruka ztěžkla, nějak se změnil vzduch a najednou mu bylo ještě tepleji. V ruce svíral dřevěný meč. Dopoledne se změnilo v podvečer, dusno jakoby přilehlo k cvičišti. Stál tam s mečem připraveným. Ve svých třinácti vypadal od ostatních chlapců daleko starší.
Závan větru si pohrál s malou hromádkou listí, on se koukl do strany a něco ho zneklidnilo. Ten chlapec co tam stál s krátkým dřevěným mečem, ten knihomol, jak jen se jmenoval? Nedokázal si vzpomenout.
Další závan větru. Lehce se setmělo a již nebylo tak dusno. Pate. Už si vzpomněl, byl to Pate. Nyní stál s tím královským klukem. S Joffreym a o něčem se bavili. Ani nevěděl jak, ale najednou stál kousek od nich.
Jeden úder, druhý úder. Bylo to tak rychlé, nečekané, vždyť Pate nemohl nic udělat. Jako ve snu viděl, jak ten blonďák  přidává ležícímu chlapci jednu ránu za druhou.
Nevěděl, kdy odložil meč, ale v ruce ho neměl a stál tak blízko královskému chlapci, až ho polekal. Viděl v jeho očích záchvěv strachu a poté vztek. Ani nepostřehl, jak se to stalo. Jeho dlaň vylétla a vyťala tomu královskému klukovi pořádnou facku. Při pohledu, jak ten chlapec upadl a začal rudnout, se mu zamotala hlava.
Kde se vzali ti muži? Ne! Proč mě táhnete pryč? On si to zasloužil!
On si to zasloužil, otče. Nyní byl v otcově saláru. Dostal se tam rychleji než by stihl říct skopové. Cítil žár z krbu. Ale nejen z krbu. Cítil žár ze svého otce. Slyšel, jak z něho ten vztek přímo čiší. Musím tě nechat zbičovat synu! Ta slova ho pálila. Ne otče! Prosím! Ne! Ne! NEEE!

Cedrik se poplašeně posadil. Chvíli zíral před sebe, než mu došlo kde je. Ach bohové, jsem v Králově přístavišti. Byl to jen sen. Jistě že. Všechny sny jsou jen sny. Některé však mohou být noční můry.
Jeho bílá košile mu přilnula díky potu k tělu. Skrz okenice se dovnitř dostávaly pruhy světla. Pochopil, že je ráno. Další ráno v tomhle zatraceném městě. Okamžitě upadnul do špatné nálady, ze které se předešlého večera položil do spánku. Nic tady nešlo tak jak si představoval.
Promnul si spánky a v hlavě se mu převalil balvan. Víno ze včerejšího večera U Třech prasat se projevilo v celé své zákeřnosti. Bylo ho více než dost, dokonce více, než sám Cedrik plánoval.
Otevřel okenice a pohlédl na dav lidí na náměstí venku. Lidé. To bylo to nejhorší na celém tohle městě. Byli nedůtkliví, neohrabaní a pořád někam spěchali. Jako houf netrpělivých komárů.
Po chvilce přemýšlení o davu komárů pod sebou se Cedrik rozhodl obléct do čisté tuniky, oblékl si hnědý kabátec a lehké hnědé boty. Na truhle vedle postele ležel jeho meč, při pohledu na něj se Cedrikovi postesklo, již dlouho si nesedl a jen tak ho celý nenabrousil a nevyleštil.
Na truhle byl i jeho velký fialový plášť. Dnes tu zůstaneš ležet.
Cedrik nechtěl vypadat jako rytíř. Lidé tady totiž rytíře a jiné muže se zbraněmi či brněním či plášti zvlášť pozorují. Pokud se teda nejedná o Zlaté pláště, nad těmi rovnou ohrnují nos. Dá rozum, že pouze v soukromí.
Se svou postavou se sice také dost dostává pod drobnohled, ale je to pořád lepší, než kdyby nosil meč a plášť.
Zavřel jednu okenici a druhou nechal otevřenou. Ne snad pro to, že by chtěl zakrýt část místnosti, nebo ho ofukoval vítr, ale čistě pro to, že se mu zdráhalo nechat otevřeno okno dokořán, ale ten pach z vína ho nenechal okno úplně zavřít. Takový menší kompromis.
Rozhlédl se po pokoji. Byla tu jedna postel, jedna truhla a zatraceně málo místa. Ale stačilo to. Na tu jednu noc to bylo akorát.
Cedrikův příchod ke Třem prasatům včera večer byl naplánovaný, ne však už tak jeho přenocování zde. Měl tady schůzku s Malíčkem.
Dva dny od příjezdu do Králova přístaviště, kde byl přijat jako součást doprovodu Lady Lysy a dostal menší pokoj v jedné menší části Rudé bašty spolu s ostatními členy Lysyiny skupiny, neměl vlastně co dělat. Až třetí den ho probudil nějaký chlapec, že se za ním zastaví Petyr Baeliš. Když pak za ním přišel, byl to Malíček. Cedrikovi nemuselo dlouho docházet, jak významný Malíček je, protože jen tak mimochodem se pochlubil, že je v královské malé radě a ještě více mimochodem, že zastává úřad pokladníka koruny. A když pak vytáhl naditý měšec, bylo z toho příjemné setkání. Petyr se choval elegantně, stejně jako tehdy ve Vysokém pahorku, avšak nemohli spolu rozmlouvat příliš dlouho a tak se domluvili na neformální schůzku příštího dne v hostinci U Třech prasat. Večer se pomalu překláněl v půlnoc, když mu nějaký poslíček předal lístek s místem zítřejší schůzky. Cedrik musel lístek přečíst třikrát, než ho doopravdy pochopil a celá jeho dobrá nálada byla fuč. Ani pěkná muzika od mladého barda ho nepřivedla na lepší myšlenky a tak šel s pochmurnou náladou a značně opilý spát.

V žáru slunečního tepla, jež se odráželo od neudržované cesty, a tetelilo vzduch nad sebou, uviděl Cedrik přicházet Petyra Baeliše. Nebyl nijak významně oblečen, jak by očekával od člena malé rady, vypadal spíše jako obyčejný měšťan. Navzájem si pokývli hlavami a Petyr se na něj zlehka usmál.
„Omlouvám se, že jsem včera nedorazil, sere Cedriku. Řešil jsem jisté záležitosti týkající se královské koruny. Není jednoduché se starat o pokladnu, když lidé tak rádi rozhazují. Jakou jsi měl noc?“
„Obyčejnou. Jsem zvyklý spávat v hostincích s trochou vína v sobě.“
„U Třech prasat je to pohodlné. Hraje se tam i pěkná hudba. Hrála tam včera hudba?“
„Nevím.“
Pomalou chůzí procházeli ulicí směrem k Vysenyině kopci a jejich ticho rušil pouze halas procházejících lidí. Spolu vypadali nanejvýš groteskně, Cedrik velký jako Petyr sedící na koni, Petyr malý, jako Cedrik bez noh. Jejich chvilkové mlčení nakonec prolomil Malíček.
„Sere Cedriku, vím, že máš mnoho otázek, ohledně toho, proč jsi vlastně tady a věř, že já ti na ně odpovím, jak nejlépe dovedu, ale chtěl bych, abychom se k sobě mohli chovat jako přátelé.“
Oba se zastavili. Cedrik se podíval na nataženou ruku a lehký přátelský úsměv jeho společníka. Nevěděl, co si má o Malíčkovi myslet, ale připadal mu jako člověk, kterého je dobré za přítele mít. Koneckonců je to správce pokladny.
Stiskl mu ruku a oplatil mu úsměv.
„Říkej mi Cedriku.“
„A ty mi Petyre. I když jak jinak bys mi taky chtěl říkat, že?“ Petyrův úsměv se rozšířil, stejně tak jako ten Cedrikův. No já nevím, třeba Malíčku?
„Dneska je těžká doba. Je těžké najít poctivého a čestného člověka. O mně spousta lidí tvrdí, že jsem vypočítavý. Určitě to od někoho uslyšíš. A přitom mi záleží hlavně na ctnosti. A proto si vážím toho, že jsi doručil můj dopis Lady Lyse tak, jak jsme se dohodli. Lady Lysa ti ho jistě ukázala?“
Cedrik se zamračil.
„Ano, ukázala. A musím být upřímný, byl jsem hodně zmatený. A také podvedený.“
„Chápu tvé pocity, a je mi líto, že jsem tě musel takhle vodit za nos. Ale musíš taky ty pochopit mě. Cesta do hor bývá vždy nebezpečná, a kdyby se dopis s nějakými informacemi měl dostat do nesprávných rukou, mohlo by to mít nedozírné následky. Navíc, zpráva byla obsažená ve tvém příchodu. Nejen já jsem tvým dlužníkem, ale i Jon Arryn je ti vděčný. Měl strach, že kdyby se někdo dozvěděl o tom, že má přijet Lady Lysa, mohla by být v nebezpečí.“
„Proč by měla být v nebezpečí?“
Cedrik se zatvářil nechápavě.
„Jon Arryn je chytrý muž a neujde mu spousta věcí. A někteří mají rádi svá tajemství pod pokličkou.“
Pokračovali v chůzi a Petyr mluvil dále.
„Abych se vrátil ke vděčnosti Jona Arryna. Jako pobočník krále má spoustu vlivu a když jsem se mu zmínil, že bys rád startoval na turnaji, slíbil, že to zařídí.“
Pro Cedrika to byla zpráva jako z říše snů. Prudce se zastavil a zadíval se kolem sebe. Stáli na malém náměstí plném lidí. Lidí, kteří byli rádi, když se jejich zboží prodá, jejich žaludky naplní jídlem a jejich hlavy vínem. A on tady stál mezi nimi jako budoucí šampión. Byl si tím jist. A jako šampión vyzvu Joffreyho, a uštědřím mu stejnou hanbu, jakou on před léty mně!
Z jeho představ ho vyrušil Petyr.
„Jon Arryn od tebe ale bude ještě něco potřebovat.“
Cedrik pozvedl obočí.
„Ode mě?“ Jeho hlas zněl překvapeně, ale pořád z něj byla cítit zasněná radost.
„Ano. Nepůjde o nic velkého a sdělí ti to, až nadejde ta správná chvíle.“
Cedrikova nálada byla nyní na vrcholu hory štěstí a proto mu nevadilo další tajemství z Petyrových úst. Představoval si sebe na turnajovém poli a na nic jiného nechtěl myslet.
„Pro mě za mě. Nemohu se dočkat turnaje a rád pro něj něco udělám. Konec konců, kdo se může pochlubit službou pobočníkovi krále, že?“
Petyr se usmál.
„Moc lidí jistě ne. A abych nezapomněl, znám jednoho skvělého zbrojíře, který ti zajistí potřebnou zbroj pro turnaj, pokud budeš chtít.“
Petyr udělal dva kroky a otočil se.
„Budu muset jít, musím vyřídit pár pochůzek a vybrat trochu zlata do pokladny. Až budeš potřebovat zbrojíře, vyhledej mistra Hghaala. Je to černoch jako eben a je to ten nejlepší zbrojíř, jakého znám. Udělá ti zbroj na míru.“
S těmito slovy se začal Petyr vzdalovat, přičemž Cedrik se stále tvářil zasněně.
Najednou se Petyr ještě otočil se zvednutým obočím a nenuceným hlasem vyslovil otázku, která Cedrika vykolejila.
„Mimochodem Cedriku, kde je tvůj panoš, který s tebou byl ve Velkém Pahorku? Nikde jsem ho tu neviděl.“
Byl to tvrdý zásah do Cedrikova nitra. Otázka ho vytrhnula ze snění a vrátila ho do tvrdé reality. Nevěděl co říct. Jen otupěle zíral do prázdna.
Petyr popošel k Cedrikovi a položil mu ruku jemně na paži.
„Cedriku? Stalo se něco?“
Cedrik sebou při dotyku Petyra trhnul a podíval se na něj.
„Já… On…“ Cedrikovi se zadrhnul hlas a chvilku mu trvalo, než jej zase našel.
„Pate tu cestu nepřežil. On… Byl moc mladý…“
Cedrik zněl tlumeně a Petyrův hlas se změnil na lítostivý.
„To mě mrzí Cedriku. Já… budu se za něj modlit.“
Cedrik jeho slova jakoby nevnímal. Nevnímal ani to, že se Petyr otočil a pomalu odešel. Zůstal stát sám uprostřed ničeho, jen se svou bolestí uvnitř jeho nitra. Sáhl do kapsy a nahmatal cosi chladného a kulatého. Vzpomínka ho bodla jak nůž a po tváři se mu vyhrnula slza. Nedokázal to potlačit a ani nechtěl. Bylo to silnější a držel to v sobě příliš dlouho. Nakonec se rozplakal úplně, on, velký jako kůň, tam stál, plakal, a tiše vzpomínal.

Turnaj

V místnosti bylo téměř ticho a plála pouze jedna svíčka. V matném světle, které osvětlovalo jen stěží stůl a knihu na něm položenou, se komíhaly rty starého muže, jak si pro sebe šeptal. Muž přejížděl prstem po stránkách a druhou rukou zapisoval na kus pergamenu jména. Po každé, když nalezl něco pro něj zajímavého, zběsile namočil brk to tmavého inkoustu a rychle čmáral. Byl rozrušený a po vrásčité tváři mu stékal pot, jak se soustředil na knihu.
Když byla svíčka již téměř dohořelá, Jon Arryn prudce zavřel knihu, kus pergamenu schoval do kapsy svého pláště, knihu vzal pod paži, a vstal. Roztřeseným hlasem zavolal svého panoše a druhou rukou vzal svíčku. Po chvilce vstoupil do jeho saláru chlapec, měl krátké blonďaté vlasy a výškou Jona Arryna převyšoval.
„Huthe, zajdi rychle za králem Robertem. Vyřiď mu, že s ním potřebuji náležitě mluvit, ať se za mnou zastaví. Je to velice důležité.“
Huth přikývl, otočil se a chtěl odejít, když do místnosti vešla Lady Lysa. Huth se poklonil a omluvil se a zrovna, když se chtěl kolem lady protáhnout, zastavila jej rukou.
„Ty budeš Huth, že? Prosím, je noc a myslím, že není vhodné nyní krále budit. Mnohem lepší by bylo, kdybys mne a tady mému manželovi donesl něco k pití. Třeba víno. Souhlasíš?“
Huth znejistil a ošil se.
„Můj pán povídal ale, že je to naléhavé…“
„Lyso, tohle je důležité, musím s Robertem mluvit.“
Jon Arryn zněl nejistě a nervózně. Oproti tomu Lady Lysa vypadala rozmrzele a najednou nezněla tak vřele.
„Přijeli jsme za tebou s tvým synem takovou dálku. Jediné oč tě žádám, je chvilka pozornosti a ty místo toho chceš noc trávit s Robertem? Kolik nocí si s ním trávil a kolik s ním ještě budeš moct trávit? Žádám od tebe snad příliš? To jsem pro tebe snad jen přítěž?“
Jon vypadal nešťastně, jako dítě, které musí jít brzo spát.
„Lyso, tohle je opravdu důležité, našel jsem něco, co musí Robert vědět.“
„Pokud je to pro tebe opravdu tak důležité, bude nejlepší, když se zítra s malým Robertem sbalíme a odjedeme domů. Když tu o nás nestojíš, nebudeme tady.“
Lady Lysa dala ruce v bok a zatvářila se uraženě. Jon Arrynpředvedl ztrápený úškleb a rozhodil rukama.
„Dobře, dobře má lásko. Huthe, přines nám, prosím, nějaké to víno. Můj vzkaz můžeš vyřídit až zítra ráno. Ale udělej to hned časně z rána, než začne turnaj.“
„Ano můj pane. Má lady.“ Huth se uklonil a odešel ze soláru.
Po chvíli se vrátil se džbánem vína a dvěma sklenicemi. Položil je na pracovní stůl a chvíli zůstal stát.
„Děkujeme ti Huthe. Můžeš odejít a prosím, abys nás teď nerušil. Dlouho jsme se s mým mužem neviděli.“
Huth přikývl a uklonil se.
„Má lady. Můj pane.“
Jon Arryn a Lady Lysa zůstali sami. Lysa vzala džbán a nalila dvě plné sklenice, přičemž si všimla, že Jon stále drží v ruce knihu.
„Můžeš prosím odložit tu knihu drahý. Co jsi v ní vlastně hledal?“
Jon Arryn sebou škubnul, otočil se a přešel ke knihovně na druhé straně místnosti.
„Nic má lásko. Jsou to jen královské záležitosti, nechci tě tím zatěžovat.“
Při svých slovech se díval na obal knihy a tiše dumal. Nemohl tak vidět, že Lady Lysa vytáhla z pod šatů malou lahvičku a do jedné ze sklenic ukápla dvě kapky průzračně čisté vody. Nemohl ani vidět smutek v jejích očích a malou slzu, která se ji vyrojila v levém koutku. Byl příliš položený do svých myšlenek.

***

Hutha probudilo ostré zabušení na dveře jeho pokoje. V první chvíli byl celý zmatený a rozespale hledal košili. Našel ji a zapínal si knoflíky, když se ozvalo další zabušení, tentokráte silnější a hlasitější. Rychlým krokem přešel ke dveřím a otevřel je. Na chodbě stál člen hradní stráže, v levé ruce držel kopí. Na hlavě měl přilbici bez hledí, hranatá tvář vypadala nebezpečně a z brady mu rostl vous do tvaru špičky. Měl úzké oči a tvářil se přísně, až se ho Huth lekl.
„Huth, panoš lorda pobočníka?“, štěkl skřípavým hlasem.
„A…Ano“, odpověděl váhavě Huth.
„Král Robert si přeje, aby ses účastnil turnaje jako předjezdec.“
Huth se zatvářil nechápavě.
„Já? Ale já nejsem rytíř.“
„Mám rozkaz tě okamžitě přivést dolů ke kolbišti, kde ti zbrojíř připravil zbroj a koně.“
„Já ale musím nejprve mluvit s jeho veličenstvem, mám pro něj důležitou zprávu.“
„To počká, král teď nechce být rušen a chce si užít turnaj. Měli bychom jít, nemáme moc času.“
Strážný udělal půl krok směrem k Huthovi a udělal pohyb kopím.
„Dobře, půjdu.“
Huthův hlas zněl roztřeseně, když vycházel z pokoje.

***

Ostré sluneční světlo ho pálilo na tváři. Hejno much a komárů na něj neustále útočilo a pot mu z mastných vlasů padal do očí, až ho štípaly. Stříbrnou přilbici držel v levé ruce a zíral na kolbiště před sebou. O tom, že bude startovat na turnaji jako první, se dozvěděl teprve včera večer. Zprávu mu donesl jakýsi muž, přičemž mu předal i list papíru od Jona Arryna. Cedrik stále přemýšlel nad jeho obsahem. Nebyl nijak tajemný, stálo v něm jen, že potřebuje, aby Cedrik vyhrál svůj první souboj. O to mu přece šlo, proto na turnaji chtěl startovat, aby porazil své soupeře.
Hleděl směrem ke kolbišti, zatímco mu Hgghaal připínal pásek ke zbroji. Jeho fialový dlouhý plášť mu lehce vlál.
„Je čas, sere.“ Hgghaalův hlas zněl jemně jako med.
Cedrik si nasadil přílbu a zhluboka vydechl. Byl sice nervózní, ale když vstoupil na kolbiště, nervozita ho pohltila. Na jedné zastřešené tribuně po jeho levé ruce seděla snad stovka lidí. Uprostřed na vyvýšeném trůnu seděl král Robert a po jeho pravici královna Cersei. Dále seděli členové rodiny, po levé ruce krále uviděl Cedrik sedět Petyra. Jejich oči se na chvíli střetli, ale o okamžik později už herold začal troubit na znamení započetí souboje.
Jeho jméno zaznělo první.
„Ser Cedrik Mooton, syn lorda Mootona z Panenského jezírka.“
Uslyšel lehký potlesk a srdce mu trochu povyskočilo.
„Na druhé straně se proti seru Cedrikovi postaví Huth, panoš lorda pobočníka Jona Arryna.“
Z tribun se vznesl údiv mísený s potleskem či posměšky.
Cedrik byl také překvapen. Na druhé straně stál jeho protivník, oproti Cedrikovi vypadal o dost menší.
Herold zatroubil na znamení a k Cedrikovi přistoupil Hgghaal s jezdeckým koněm. Cedrik si chtěl na souboj vzít svého Hnědáka, ovšem Hghaal byl proti, jelikož Hnědák nebyl pro turnaje vycvičen a mohl by se chovat nepředvídatelně. Cedrik s tím souhlasil, nicméně se svým novým koněm nebyl moc spokojen. Jezdecký valach se choval na jeho vkus až moc klidně a měl nepříjemný pohled.
Cedrik si vyskočil do připraveného sedla a kůň zaržal. Vzal si uzdu do levé ruky a druhou rukou pokynul Hgghaalovi, zrak přitom pevně upínaje na svého soupeře na druhé straně kolbiště. Hgghaal k němu přistoupil a podal mu dřevěné kopí do pravé ruky, fialový menší štít do ruky levé.
Jeho soupeř učinil totéž. Čas jakoby se zastavil a Cedrik vložil veškeré své soustředění do kolbiště před sebou. Herold mávnul vlajkou a Cedrik šlápl do třmenů, aby pobídl svého valacha.
Najednou se začali oba jezdci k sobě přibližovat obrovskou rychlostí. Cedrik ani nevnímal, jak svou pravou rukou namířil kopí směrem ke svému protivníkovi. V okamžik kdy se míjeli, Cedrik pohnul kopím směrem vzhůru, přičemž zvedl nahoru štít. Jeho soupeř se pokusil o totéž, ale nebyl příliš rychlý a tak se jeho kopí jen svezlo po Cedrikově štítu. Naopak Cedrik zamířil přesně a kopím trefil protivníka mezi levou paži a hrudní plát. Náraz byl silný a Cedrika zabrnělo až v rameni. Dojel na konec a otočil svého koně, aby se připravil na druhé kolo. Jeho soupeř na druhé straně však nevypadal dobře. Byl ohnutý na pravou stranu a vypadal, že se drží na koni jen silou vůle. Pro Cedrika to bylo překvapením, měl za to, že jeho úder nebyl tak dobrý a silný.
Podíval se na své kopí a uviděl příčinu. Na konci byl malý železný hrot, ze kterého odkapávala krev. Nechápal to. Pohledem se rychle snažil najít Hgghaala, ale nikde ho neviděl. Ten hrot tam musel dát schválně. Ale bohové, proč?!
Chtěl to zjistit, ale herold znovu zatroubil ke druhému kolu. Podíval se na svého soupeře a ten v poněkud krkolomné poloze namířil kopí jeho směrem a pobídl svého koně. Cedrik se rozjel také.
Namířil své kopí a díval se na hrot, který čouhal z dřevěného konce. Nechtěl nikomu ublížit, jeho ruka trochu povolila. Najednou přišla rána, Huthovo kopí trefilo Cedrika přímo doprostřed jeho hrudníku, rozletěly se třísky a Cedrikovi vypadlo kopí z ruky. Ještě chvíli se snažil Cedrik na koni udržet, toho ale zasáhlo pár třísek a ten se vzepjal. Cedrik stabilitu neudržel a spadl dozadu. Při dopadu si dokonce lehce vyrazil dech.
Bylo to jako ve snu. Cedrik ležel na zádech, zíral na nebe nad sebou a jen vzdáleně slyšel jásot tribun. Připadalo mu to dlouhou hodinu, než se postavil. Byl to zvláštní pocit. Necítil stud z prohry. Cítil zvláštní hněv. Došel ke svému kopí a zvedl ho. O kousek dál uviděl, jak panoš Huth neohrabaně slézá z koně a vydává se směrem k tribuně. Měl kulhavou chůzi a držel se za bok, ze kterého mu stékala krev. Těsně pod tribunou ho zradily nohy a upadl do písku. Vzhlédl k Robertovi a chtěl něco říct, ale vypadalo to, že je moc slabý. Jako první zareagoval Petyr Baeliš, který začal volat po ranhojiči a seskočil z tribuny k Huthovi.
Ve chvíli, kdy chtěl Cedrik vykročit směrem k Huthovi, aby objasnil toto nedorozumění, jej kdosi chytil za levou paži. S překvapením se ohlédl a uviděl muže, kterého od příjezdu do Králova přístaviště neviděl. Lothor Brune měl kamennou tvář a tvářil se přísně.
„Měl bys odsud odejít Cedriku.“
Cedrik se zatvářil nechápavě.
„Ale proč Lothore? Nechápu, co se stalo. Já toho panoše nechtěl zranit. To kopí mi podal Hgghaal…“
„Já ti věřím Cedriku. Ale je tady spousta lidí, kteří viděli, co viděli. Pospěš si. Musíme jít.“
Cedrika tlačilo na hrudníku a ztěžklo mu v krku. Rozhlédl se po kolbišti a směrem k tribuně. Mladého panoše zrovna odnášeli pryč, za ním spěchal Petyr Baeliš a lidé na tribuně se pomalu začali utišovat. Nechtěl, ale musel. Rychle se otočil a vyšel za Lothorem.

Rozhodnutí

U Třech prasat bylo již notnou dobu ticho. Poslední pijan odešel již před dvěma hodinami. Ser Cedrik stál u okna svého staronového pokoje a skrz okenice pozoroval měsíc, jak vytváří na ulici pod ním světelné obrazce skrz střechy budov. V místnosti byla tma, ani svíčka nehořela. Na posteli se rozvaloval Lothor Brune a tiše si pobrukoval O medvědovi a krásné panně.
Dvojí zaklepání a do místnosti vstoupila postava menšího vzrůstu v plášti s kápí. Petyr za sebou zaklapl dveře a západku, rozhlédl se a sundal si kápi z hlavy.
„Ten panoš přežije. Dostává makové mléko a utišující mastičky. Zranil jsi ho pořádně Cedriku, ač se to nemuselo na první pohled zdát. Král Robert se rozhodl jmenovat jej rytířem na počest jeho odvahy i přes zranění mu podat zprávu o Jonu Arrynovi. Po jeho smrti vládne v radě zmatek.“
Petyr Baeliš se odmlčel a Cedrik se odvrátil od okna.
„A co Hgghaal? Našel jsi jej?“
„Ne. Jako by se po něm slehla zem. Lidé se začínají ptát. Startoval jsi na turnaji na žádost Jona Arryna, v den jeho smrti a téměř smrtelně jsi zranil jeho panoše. Ke všemu ta divná zpráva, kterou ti Jon předal. Nevypadá to dvakrát růžově Cedriku.“
Cedrikovi po tváři přejel škleb hněvu.
„Chceš snad tvrdit, že mám něco se smrtí Jona Arryna?!“
„To netvrdím, podle všeho umřel Jon Arryn stářím. Ale pochop Cedriku, vypadá to tak.“
Lothor Brune si přestal broukat píseň a ironickým hlasem tiše promluvil.
„Vypadá to tak, jak to vypadat mělo. Někdo to na tebe hodil Cedriku. To by pochopil i tupec, jako já, natož vzdělaný ser jako ty.“
„Chceš si ze mě utahovat Lothore?“ Cedrik si jej přeměřil přísným pohledem.
„Vůbec ne, můj příteli. Jen říkám, co si myslím.“
Petyr se znovu chopil slova.
„Ať je to jak chce, nejlepší by bylo, kdybys Cedriku odjel z Králova přístaviště. Na severu mám pár přátel, kteří by tě mohli na čas schovat, než se vše uklidní.“
Cedrik se znovu zadíval skrz okenice na ulici.
„Budu utíkat jako psanec kvůli něčeho, co jsem nespáchal?“
Cítil se dotčený, jeho čest a hrdost měla skončit a on měl utíkat, jako zločinec.
Avšak kde je má hrdost a čest? Zabil jsem člověka. Dalšího jsem málem připravil o život kvůli malicherné pomstě. Možná si nic jiného nezasloužím.
Lothor Brune přešel místnost a postavil se vedle něj.
„Život není fér, příteli. O to víc je však nádherný. Pojedu s tebou, tahle díra už mě nebaví, na cestách se cítím daleko lépe.“
Lothor položil ruku na Cedrikovo rameno a dvakrát poklepal.
Díky, příteli.

 

***

Petyr Baelish jim slíbil, že je budou příští noci čekat koně u severní brány. Jak slíbil, tak se také stalo. Cedrikův Hnědák již netrpělivě přešlapoval ve stáji nedaleko brány, byl zde kůň také pro Lothora.
Cedrik svého koně pohladil po hlavě a hřívě a cosi mu chlácholivě zašeptal do ucha. Hnědák lehce zařehtal a potřásl hlavou. Věděl, že ho jeho věrný oř ponese oddaně a s pokorou, kterou si navzájem oba prokazovali. Viděl ve velkých Hnědákových očích laskavost, která ho naplnila štěstím. Štěstím tolik potřebným v takto těžké době. Znovu jej pohladil a vyhoupl se do sedla. Hnědák zvesela zaržál. Vedle nich se do sedla svého tmavého valacha posadil Lothor. Na obou koních měli zavěšené brašny se zásobami na cestu.
Brána byla otevřená a zela prázdnotou. Hlídka zde nebyla a jen Petyr věděl, co jim slíbil za to, aby takto zanedbali své povinnosti.
Vyjeli z brány a pomalým klusem se vydali na sever. Měsíční svit vytvářel před nimi zajímavé obrazce, stromy podél cesty se nakláněly a Cedrikovi se zdálo, jakoby jim mávaly na cestu.
Oba jeli mlčky. Cedrik pozoroval noční oblohu a přestavoval si různé obrazce. Krátce po opuštění Králova přístaviště si oba sundali přilby a vánek jim teď lenivě procházel vlasy. Cedrikovi se to líbilo. Pomalu zapomínal na to, že je z něj teď prakticky psanec a cítil svobodu, která jej obklopovala.
Lothor Brune si oproti němu vybalil ze zašedlé látky nějaký předmět a zkoumal ho. Byla to dýka a Cedrik ji poznal. Byla to ta, kterou měl tehdy v hostinci ve Vysokém Pahorku Petyr Baelish. Z valyrijské oceli, s rubínem uprostřed rukojeti. Cedrika to zaujalo.
„Odkud máš tu dýku Lothore?“ Zeptal se co nejledabyleji, jak dokázal.
Lothor od své dýky ani nevzhlédl a stejně ledabyle odpověděl.
„Petyr ji prohrál na tom turnaji na počest Joffreyho. Vsadil se s králem Robertem, Petyr vsadil na Jaimeho Lannistera, král na sera Lorase. A ser Loras vyhrál. Večer pak pil Robert tak moc, že usnul na lavici a dýku nechal ležet u vědra s vínem. No a tak se dostala ke mně.“
Cedrik povytáhl obočí.
„Ty jsi ukradl dýku samotnému králi?“
Lothor se uchechtl.
„Stejně by ji někde ztratil. Tak bude alespoň v dobrých rukách.“
Cedrik zakroutil hlavou.
„Předpokládám, že tě nenapadlo ji vrátit Petyrovi?“
Lothor se znovu zasmál.
„Jasně, že mě to napadlo. Ale nejsem přece blázen, valyrijskou ocel nenajdeš každý den.“
Tentokráte se zasmál i Cedrik.
„Takže mým jediným přítelem je královský zloděj. Hned se cítím lépe, ser a zloděj na cestách.“
Lothor schoval dýku zpátky do brašny a pobídl svého koně do rychlejšího běhu.
„Tak schválně, jestli toho prašivého zloděje chytíš, sere!“
Začal Cedrikovi ujíždět a ten na něj zavolal.
„Tebe doženu i na mule!“
Pobídl hnědáka do trysku, až mu vlasy vlály všude kolem.
Vítr mu šlehal do tváře a Cedrik si připadal šťastný. Pro jednou.