Pouliční bílá
Vychází slunce
Vlažný déšť se pomalu ve velkých kapkách snášel ze zamračeného nebe. Vzduch byl cítit nakyslým pachem ryb, které si volně plavaly v šedě zbarvené říčce. Postarší rybář, stojící po kolena ve vodě, působil zmoženým dojmem. Okraj jeho tmavě zelených holínek lemovaly vlnky řeky a sem tam se rybáři voda přelila dovnitř. Jemu to ovšem nevadilo. Starosti mu dělalo něco jiného. Na východě bylo Panenské jezírko, na západě rostlo již několik let něco monumentálního. Z toho, co rybář slyšel, se Harren Černý král rozhodl postavit největší hrad, jaký kdy západozemí a celý svět viděl. Starého rybáře nikdy nezajímalo, co mocnosti dělají a oč bojují. Měl svůj dům, svou ženu, své ryby a také své přátele. Zde, na jih od Trojzubce, se jim vedlo dobře, místní říčky mívaly vždy mnoho ryb, v teplých dnech se dařilo i orné půdě. To ovšem bývalo hodně dávno. V poslední době se množství ryb v řekách zmenšilo. Všechny řeky zde v okolí Trojzubce zešedly, z průzračně modré vody se stala zapáchající břečka. Dokonce i nebe bylo teď častěji šedé než modré. Lidé v okolí tvrdili, že je to trest bohů. Trest za to, že Černá král tak ničí jejich přírodu ku svému prospěchu. Starý rybář tomu také věřil. Vždy si myslel, že přílišná pýcha a majestátnost jsou zhoubou.
Rybář si povzdechl a zatáhl za síť, kterou měl ponořenou ve vodě. V jejich malých očkách se cosi hemžilo. Když ji vytáhl nad hladinu, uviděl malého pstroužka. Jeho tělo se snažilo osvobodit, avšak ploutev ho neposlouchala. Byla malá a na konci lehce zkroucená. Další důkaz boží krutosti, pomyslel si rybář. Došel na břeh a opatrně rybu vhodil do připravené kádě. Kdysi ji měl takhle navečer téměř plnou, teď se mu v ní kroutili sotva čtyři pstruzi, z toho jeden malý a nedomrlý. Starý rybář si znovu povzdechl. Takhle jim zase nezbude na víc než večeři a oběd. Tak jako každý z posledních dnů si dá okoralý chléb z minulého týdne a maso nechá na večeři pro svou ženu. Neměl z toho radost, ale jeho žena teď potřebovala jíst více než on.
Sbalil síť do tlumoku, sundal si kápi svého pláště a vydal se do vesnice. Měl rád, když mu déšť stékal po jeho téměř holé hlavě a tu a tam se mu kapky zakutálely do jeho vousů. Připadal si tak více na živu.
Šel svou obvyklou cestou, skrz les a menší údolí, našlapoval téměř poslepu a přemýšlel, jestli zítra přece jen neuloví více ryb. Potřebovali to jako sůl.
Z jeho myšlenek ho vytrhl zvonivý zvuk. Strnul jako socha a zamrazilo ho až v kostech. Ještě je přece moc brzo!
Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval. Zastrčil si kádi pořádně pod paži a zrychlil krok. Zvuk zvonu z jejich vesnice okamžitě poznal a vyděsil jej. Ještě je brzo…
Byl blízko své vesnice, a když se dostal na její okraj, uplynulo sotva pár chvil. Uviděl svůj dům, malou dřevěnou chatrč s polorozpadlým komínem, a u něj spoustu lidí. Ledabyle položil kádi i s tlumokem ke studni, která hraničila začátek vesnice, a kulhavým pohybem se rozběhl ke svému příbytku. Srdce mu tlouklo jako o závod a měl pocit, že mu co nevidět vyskočí z hrudi.
Byl pár stop blízko, když se lidé začali otáčet a s úsměvem na něj začali mávat a pokřikovat. Zavalitý muž s pleší ho jako první chytil kolem ramen a zvesela s ním zatřásl.
„Harrolde, chlape, ty máš syna! Malýho kluka, hrome!“
Tvrdý hlas zněl poněkud jemně a v hlavě rybáře rezonoval.
Já mám syna…Hergot, já mám syna!
Harroldovi se lehce zamotala hlava a do světnice se spíše vyvrávoral, než vešel. Na posteli ležela jeho žena. Hnědé zpocené vlasy jí splývaly podél těla. Měla tvrdý a zmožený obličej, pod jejíma očima se hloubily dva velké kruhy, ale Harroldovi připadala nádherná. Nemyslel si, že by ji kdy miloval více, než právě teď.
Lehce se usmál, došel na kraj postele a pohladil svou ženu po vlasech. Ta mu jeho úsměv vrátila a odhalila malé tělíčko pod dečkou. Chlapec měl hnědé oči, líčka téměř rudě červené a nosánek zardělý od snoplíků. Když si všimlo Harrolda, začalo na něj kulit oči.
Starému rybáři poskočilo srdce, jak ho zachvátilo štěstí. Objal svou ženu a dítě a po tváři se mu začaly linout kulaté slzy. Slzy štěstí, jak si pomyslel.
Bohové, díky.
***
Bylo už dávno po hodině sovy, když se opilý Harrold vypotácel z hostince. Na nuzné časy se toho večera na počest Harroldova syna vypilo docela dost vína. Hlavně s Hagenem, s mužem, který mu tu radostnou novinu sdělil, toho vypili hodně, spolu stáhli minimálně dva soudky. Ke konci už mu kyselé víno připadalo spíše jako citrón, Hagen pak dokonce usnul na stole, čemuž se Harrold notnou dobu smál.
Dopotácel se na kraj vesnice, aby se mohl vymočit. Motala se mu hlava a chvíli hledal rovnováhu. Naneštěstí ji neudržel dlouho a své hnědé prošívané boty si pomočil. V první chvíli si toho Harrold nevšiml, ale když se tak stalo, začal se tomu chraplavě řehtat. Co by si tak pomyslel můj syn, kdyby mě tak viděl.
Harrold se své myšlence ušklíbl. Dokonal svou potřebu a už se chtěl otočit na cestu zpět, když si na obzoru všiml něčeho zvláštního. Motala se mu hlava a viděl rozmazaně, ale ta šmouha byla skutečná. Rudá záře se linula po obloze a oddělovala šedé mraky. Harrold byl hodně opilý a v tu chvíli vůbec nevěděl, na jakou stranu se dívá. Asi už vychází slunce. Měl bych jít spát, můj malý Humfrey mě bude potřebovat.
Kdyby věděl, že se kouká na jih, možná by se nad svou myšlenkou zamyslel, možná by si myslel, že je blázen. Možná.
Divadlo
Bylo to již dvacet sedm dní jména, co přišel Humfrey na svět. Za ta dlouhá léta se svět příliš nezměnil. Říční krajiny stále chátraly, lesy byly káceny rychlostí zimních vichrů, ryb v řekách stále ubývalo, nebe už ani neměnilo svou barvu ze šedivé, půda byla rozměklá a neúrodná. Nic příjemného pro obyvatele Říčních krajin. Mezi tyto obyvatele patřili i Humfreyho rodiče. Jeho matka šila toulce, kabátce, tuniky a spoustu dalších věcí, pochopitelně to však příliš nevynášelo. Jeho otec býval rybář. Jenomže to bývalo před mnoha léty, v posledních letech již nedokázal každý den podnikat cestu k říčce a zpět. Začal tedy více pěstovat oves a žito na svém malém políčku u vesnice. To samo sebou také nebyl zlatý důl. A tak musel už od útlého věku svým rodičům pomáhat i Humfrey. Místo toho, aby s jinými dětmi pořádal bájný hon na pratura, hrál si na turnajového rytíře či zkoušeli královský bál, on pomáhal svému otci s rybami, se setím a sklizní. Už odmalička Humfrey zjišťoval, že má šikovné ruce. Rybářský uzel zvládnul hned napoprvé bravurně, s kosou zacházel obratně, a když si sem tam ve volné chvíli zkusil do ruky vzít dřevěný meč – který si sám vyrobil – byl sám překvapen, s jakou lehkostí a elegancí s ním zacházel.
Nejlépe mu však šla jemná práce. Bylo mu zhruba šest dní jména, když ho rodiče poprvé vzali na velký trh. Byl fascinovaný, kolik lidí zde bylo a jak rychle se zde žilo. Viděl krásné zdobené stánky, kde tržníci prodávali hedvábí, velké stany s ovocem, či rybami provoněné dřevěné kádě.
Nejvíce ho však zaujal stánek z lesklého borovicového dřeva – tehdy samozřejmě nevěděl, z jakého dřeva stánek je – kde postarší muž s pleší a vousem ovládal dřevěné postavičky pomocí provázků. Rodiče mu vysvětlili, že jde o loutky a hraje se s nimi divadlo.
Humfrey byl z loutek nadšený, strávil před stánkem celý den a nadšeně sledoval, jak muž loutkami pohybuje. Když se pak vrátili domů, Humfrey si umanul, že si udělá svoje vlastní loutky. A tak, o dva dny později, měl svého prvního dřevěného rytíře a první dřevěnou princeznu. Měl nesporný talent, to se muselo uznat, avšak první loutky nebyly zrovna valné, což mu také dávaly ostatní děti najevo svým posměchem. Humfreyho to však neodradilo a čím dál tím více své umění zlepšoval, až ho dovedl téměř k dokonalosti. Jemná řezbářská práce se stala jeho koníčkem a později i prací.
A tak dnes, téměř o dvacet jedna let později od doby, kdy si vyrobil své první loutky, seděl v horkém poledni ve svém stánku zde na východním břehu jezera Boží oko a zvědavě pozoroval kolemjdoucí. Před pár dny u jezera vyrostlo obrovské městečko, poskládané z plátěných stanů, dřevěných stánků, malých kolbišť a hospodských stanů. Všechna tato sláva vyrostla na přání (či příkaz) krále Harrena, jako oslava na počest dokončení jeho velkolepého hradu Harrenov. Hrad se tyčil na severu jezera a byl obrovský. Humfrey nikdy neviděl nic tak ohromného, velkolepého a zároveň tak strašidelného. Hrad byl celý černý, jeho věže se tyčily jako kopí, které chtějí nabodnout samotné nebe. Při každém pohledu na něj se Humfreymu naježila kůže. Neměl z toho hradu dobrý pocit.
Naštěstí nemusel s tímto divným místem přijít do kontaktu a tak měl Humfrey dobrou náladu. Dokončení hradu bylo vynikající zprávou pro celé Říční krajiny. Humfrey doufal, že by se pomalu mohlo zase zlepšovat prostředí, mohly by se vrátit ryby do řek, půda by se mohla zvetit a nebe by zase mohlo nabrat častěji modrou barvu. A také by si mohl vydělat pár stříbrňáků. O to přeci jde, že?
Bylo to stejné, jako předešlý den a den předtím. Jedno představení dopoledne, jedno odpoledne. Měl docela dobrou paměť na tváře a nikdy zde neviděl dvakrát stejného člověka. Důkaz toho, že tato slavnost je opravdu velkolepá a je zde opravdu spousta lidí. Pohledem prozkoumal své loutky schované pod předním pultem svého stánku. Když je vyráběl, jen těžko si mohl představit, že by některá z loutek měla představovat někoho skutečného. Leč příběhy se někdy střetávají a o náhody není nouze. A tak, v těchto dnech slavností na počest krále Harrena a jeho hradu, se jeho velká loutka z ebenového dřeva černého jako umaštěný uhel stala králem samotným. Ačkoliv to nikdo neřekl nahlas, všem lidem to bylo vidět na očích. Ta směs úžasu, pobavení a strachu hrála každé dopoledne a odpoledne v celém okolí jeho stánku. Loutka vzbuzovala to, co měla. Byla tvrdá, nesmlouvavá a v závanech větru v ní bylo cosi neskrývavě tajemného. Přesně jako sám král Harren, jak se alespoň vyprávělo.
Jeho druhá loutka, mnohem menší a ze světlého borovicového dřeva, představovala jasnou pannu, princeznu tak nádhernou, jako může být jen smaragdové moře, když přes něj plujete v nejjasnější letní den. Loutka byla dokonalá. Jasná panna nosila nádherné kašmírové šaty, s lehkým kardigánovým přehozem, přes ramena až po pás ji spadaly dlouhé vlněné vlasy v barvě jantaru a její obličej byl tak přesvědčivě reálný, jak jen může loutka ze dřeva být.
Poslední loutkou, kterou Humfrey ve své hře používal, byl pes. Pes, který však byl téměř stejně velký, jako samotný ebenový rytíř. Při pohledu na něj nejednomu člověku přeběhl mráz po zádech. Velké zelené oči vyčnívaly z huňaté hlavy. Statné boky, na kterých byly vidět vyřezané jizvy z bojů, které tato stvůra podstoupila – Humfrey po každém představení pečlivě jeho jizvy upravoval a rozšiřoval – vypadaly, při troše fantazie, jakoby se hýbaly, jak pes dýchá. A na konci hrozivý ocas, velký jako paže jasné panny o kousek vedle.
Příběh, který Humfrey hrával, byl klasický, takový, který hraje každý druhý. Mladou jasnou paní drží v zajetí velká nestvůra, očekává krutou a nemilosrdnou smrt avšak tu přichází hrdinný rytíř z ebenového kraje ve snaze zachránit.
Ve způsobu, jakým však Humfrey tento příběh vyprávěl, bylo něco kouzelného, něco, co nikdo nedokázal popsat, ale každý se zastavil a tento ohraný příběh hltal do posledního dechu. Ale nebylo to pouze tohle nevysvětlitelné kouzlo, co lidi fascinovalo a co je udrželo u příběhu až dokonce. Celý příběh byl totiž postaven tak, že nestvůra měla stále navrch. A když už každý čekal překvapivý zvrat, který měl každopádně přijít, čekal marně. Zvrat nepřišel, rytíř padl pod velkou tlamou té hnědé nestvůry a mladá panna umřela strašlivou smrtí.
Lidé po tomto konci byli šokování, znechuceni a nadšeni zároveň a ještě dlouho poté, co představení skončilo, o něm se zájmem diskutovali. Samozřejmě, že na druhý den už na něj dočista zapomněli, ale těsně po skončení byl Humfrey a jeho představení hlavním předmětem hovorů.
Poledne se překlenulo k odpoledni a Humfrey se pomalu začal chystat na další představení. Lidé kolem něj chodili, se zájmem se dívali, co se zde chystá a zvesela štěbetali. Humfrey začal vždy stejně, svůj příběh chtěl nastrojit, chtěl vybudovat jeho atmosféru. Slova z něj prýštila s neuvěřitelnou elegancí a zvláštním akcentem.
„Slyšte lide bláznivý, jež stojíte blízko zde.
Teď povím Vám příběh trýznivý, kde pláč nalézt lze.
O princezně, o nestvůře, o strachu.
O rytíři hrdinném, oči plné nachu.“
Lidé se začínali otáčet a dívat se jeho směrem, v tu chvíli Humfrey změnil výraz, nasadil si bílý čepec z látky, takový, jaký nosili staré ženy sklízející úrodu z polí, a přeběhl před svůj stánek. Bylo až neuvěřitelné, jakým způsobem a s jakou grácií dokázal Humfrey změnit hlas k nepoznání. Chviličku počkal a jemným hlasem postarší ženy zvolal.
„Už začínají!
Přednosti se předvádějí,
květina rozvíjí své barevné plátky
slunci dokořán,
ale sosák včely je míjí,
klesají zpět do půdy, pláčí
vznáší se nad nimi, chvějí se,
když vadnou a mizí.“
Následovala maličká pauza a Humfrey pokračoval.
„Mizí naděje, jež měly,
duše nevinné,
a stvůra znovu přichází,
z temnot ódu pěly,
pln radosti, radosti mučení,
a princezna pláče,
a princezna pláče.“
Humfrey se odmlčel, své jiskřivé oči opřel do publika před ním a pomalu přejížděl pohledem ze strany na stranu. Ozval se potlesk, tak malý a tichý, spíše z bázně provedený. Ale nezůstal sám, další potlesk a další. Najednou tleskali všichni, byl to ten potlesk plný očekávání a vzrušení.
Humfrey se uklonil, sundal nevkusný a hloupě vypadající čepek a přešel za svůj stánek. Uběhlo jen pár vteřin a začal své vystoupení.
Bylo to na pohled úchvatné, loutky se pohybovaly ladně, bez záseků a škubnutí. Humfrey měnil hlasy tak přirozeně, že lidé si po chvilce mysleli, že za stánkem je více divadelníků. Příběh mu odsýpal hladce, pohyby dělal poslepu, jako kdyby jeho ruce vedla nějaká nevysvětlitelná síla.
Kdysi, když zkoušel dělat představení poprvé a poté ještě mnohokrát, byl obezřetný, jak publikum reaguje. Když bylo nespokojené, ruce se mu roztřásly a zbytek představení stál za starou belu. Postupem času se však Humfrey naučil do svých představení vžít, jako by opravdu on byl tím rytířem, který chce zachránit krásnou princeznu, jako by byl tou nestvůrou, která je na venek krutá a strašidelná, uvnitř však ztrápená, rozpolcená, nebo jako by on byl tou princeznou, která již ztratila veškerou naději a uvnitř sebe již nemá nic.
A tak hrál svoje představení, bez zájmu na reakci publika tvořil svůj příběh a nemohl tak ani vidět, jak se v jednu chvíli lidé s tichým šepotem rozdělili na dvě strany, poklekli, a střed improvizovaného hlediště zůstal prázdný. Nemohl tak ani vidět, že mezi jeho diváky přibyl jeden, kterého by mezi publikem nechtěl žádný divadelník na širém světě.
Král Harren stál mezi rozdělenými diváky, kteří s napětím přestali sledovat hru a sledovali jen, co udělá, na sobě měl černý kabátec s velkou broží pod krkem, černé prošívané kalhoty a vysoké tvrdé černé boty. Ze zad mu visel plášť, jak jinak než černý jako samotná noc.
Harren byl docela vysoký, na hlavě měl vlasy jen po stranách, uprostřed mu vystupovala pleš jako koleno. Tvář měl tvrdou, vystouplé lícní kosti to jen podtrhovaly. Jeho tvrdý a krutý vzhled podpořily oči, které měl bezvýrazné a černé, jako by v nich sídlila samotná temnota.
Král Harren tam stál, výraz, který si každý vyložil jako výraz naštvaného muže, a sledoval, jak Humfrey pohybuje svými loutkami a vytváří tak jedinečný příběh. A samozřejmě ho zaujala loutka rytíře, celá z ebenového dřeva. Věděl, že loutka je on a nějakým zvláštním způsobem věděl, že on je loutka.
Ale stál tam, bez hnutí, beze slov, jen stál a pozoroval.
Kdyby Humfrey věděl, kdo jeho představení pozoruje, možná by změnil konec svého příběhu. Možná by ebenový rytíř nestvůru porazil a princeznu zachránil, jako pravý hrdina. Ale Humfrey to nevěděl. A tak se svou bezstarostností, zaujat příběhem a poslepu dohrál svůj příběh tak, jak končíval vždy.
Loutky ochably, skončili svůj život a Humfrey se triumfálně vynořil, s výrazem spokojenosti a hrdosti – předstírané hrdosti, samozřejmě, protože být hrdý dvakrát denně ze stejné činnosti nejde – a s úšklebkem na tváři se uklonil svému publiku. Dokonce ani tehdy si svého nečekaného diváka nevšiml. To až když stále v předklonu nezačal ten obligátní potlesk vyjadřující údiv, fascinaci a uznání.
S překvapením se narovnal a zůstal stát jako opařený. Viděl ho tam stát, celého v černém, viděl jeho bezvýrazné tvrdé oči a udělalo se mu nevolno. Nikdy sice černého krále neviděl, ale při prvním pohledu ho poznal.
Po čele mu začal stékat studený proud potu, po zádech mu přejel mráz. Stál tam dost dlouho bez hnutí, až král Harren povytáhl jedno obočí. Byla to první známka toho, že král má v obličeji svaly.
„Ty před svým králem nepoklekneš, pouliční divadelníku?“
Hlas krále zněl tvrdě, a zároveň nějak vzdáleně, tlumeně, až temně.
Humfrey se leknul, chtěl ohnout své koleno, ale na první pokus ho tělo neposlechlo. Musel promluvit, rychle než se stane něco zlého. Chtěl, aby jeho hlas zněl přirozeně, bez strachu, ale nepovedlo se mu to. Místo toho byl jeho hlas jakousi směsí skřehotu.
„Já- omlouvám se… Omlouvám se, králi.“
Při slovech se zakoktal a málem to ani nedořekl, ale naštěstí se mu podařilo uvolnit tělo a pokleknul, hlavu svěšenou dolů.
Neviděl ten pohyb, ale přímo cítil žár jeho pohledu, když se král pomalým krokem rozešel k němu a sledoval ho svýma černýma očima.
Byl to ten nejnepříjemnější pocit, jaký kdy zažil.
Král Harren se však u něj nezastavil, prošel kolem něj až k jeho stánku a zvědavě si prohlédl Humfreyho loutky.
Potěžkal všechny tři, až si nakonec do ruky vzal ebenového rytíře. Otáčel ho v rukách zády k Humfreymu a ten, stále pokleknutý na jednom koleni, začal cítit, jak ho bolí hlava a v břiše se mu vše točí, že za chvíli se určitě vyzvrací.
Stále neotočen a zkoumaje loutku promluvil král Harren bezvýrazným hlasem, úplně jiným, než před chvílí.
„To je v pořádku, divadelníku. Můžeš se postavit.“
Humfrey byl překvapen a pomalu se postavil, přičemž málem ztratil rovnováhu, jak se mu zatočila hlava.
„Tvé loutky jsou opravdu skvělá práce, divadelníku,“ promluvil znovu král.
„O tvém představení se hojně v okolí mluví. Že prý jsi nejlepší divadelník, jakého kdy lidé viděli. Chtěl jsem se o tom přesvědčit na vlastní oči. Divadlo mám totiž moc rád.“ Konečně se král otočil k Humfreymu, loutku rytíře stále v ruce, a podíval se Humfreymu do očí. Ten mimoděk uhnul pohledem a ztěžka polknul.
„Můj králi… myslím, že na světě je spousta lepších loutkářů… a ta moje hra není moc dobrá, je to jen hloupá hra.“
„Je fascinující,“ prohodil Harren, oči znovu sklopené k loutce.
„Fascinující?“ optal se Humfrey nervózně a trochu se ošil.
„Ta loutka,“ odpověděl Harren a zvedl pohled k Humfreymu. „Jakoby mi někoho připomínala.“
Oči obou se setkaly. Humfrey se snažil tvářit statečně, ale jeho obličej ho zrazoval. Zato král Harren měl stále svůj přísný vzhled a bezvýrazné oči.
„Tvá hra, divadelníku, má zajímavý konec,“ pokračoval Harren.
„Pověz mi, divadelníku, je ta nestvůra opravdu tak silná, že dokázala porazit tohoto rytíře?“ Hlas krále byl pořád stejný, ani náznak zájmu v něm Humfrey nepostřehl.
„V mém příběhu ano, můj králi.“
Chvilku ticha prořízl nářek nějakého ptáka v nedaleké koruně stromu. Humfrey by přísahal, že v tu chvíli uviděl v koutku úst krále Harrena malý úšklebek, ačkoliv nikdo před ním, a ani po něm, krále Harrena smát se nikdy neviděl.
„Jak se jmenuješ, divadelníku?“ Zeptal se král a Humfrey znovu postřehl ten hlas bez špetky zájmu.
„Humfrey, můj králi.“ Odpověděl Humfrey okamžitě.
„A myslíš, Humfrey, že by mohl tento rytíř,“ promluvil znovu Harren, ukazujíce přitom loutku ebenového rytíře v ruce, „dostat druhou šanci v souboji s trochu snazším protivníkem?“
Jeho hlas zněl nyní trochu hlasitěji.
Humfrey se znovu ošil a v první chvíli nevěděl co říct a tak nakonec řekl první věc, která ho napadla.
„Můj králi, já… já už nemám žádný jiný příb-“
„Nevadí!“ skočil mu král do řeči a jeho hlas se znovu zvýšil.
„Vytvoříme si svůj příběh spolu. Já a ty.“
„Já ale už nemám ani jiné loutky, můj králi.“
„Loutkami budeme my dva, Humfrey.“
Král Harren řekl poslední větu se zvláštní jiskrou a vykročil. Prošel kolem Humfreyho, aniž by se na něj podíval, a došel ke dvěma mužům v tmavě šedé zbroji stojící opodál. Oba byli velcí hromotluci a byli to osobní strážci krále Harrena. Pozorně ho poslouchali, načež se jeden z nich vzdálil a vrátil se o pár chvil později se dvěma meči. Král si je oba potěžkal, kývnul a rozešel se zpět k Humfreymu stojícímu stále mezi dvěma stranami jeho publika. Lidí okolo jen stály a tiše pozorovali. Oba dva strážci krále šli za ním, za těmito dvěma šlo dalších pět vojáků v kroužkových košilích.
Humfreymu se zatajil dech. Určitě jej teď vsadí do žaláře. Nebo ještě hůř, ho tady na veřejnosti zpranýřují. Bohové nade mnou, smilujte se!
Udělalo se mu znovu špatně. Den začal tak krásně a najednou se to mělo všechno pokazit.
Harrenovi stráže a vojáci začali kolem stojící lidi usměrňovat do jakéhosi půl kruhu. Dělali improvizovanou arénu, jak došlo Humfreymu po chvíli.
Sám král Harren se zastavil na dva metry od Humfreyho s oběma meči v rukou. Jeden z nich hodil Humfreymu k nohám a druhým dvakrát máchnul.
Humfrey stál jako opařený. Nechápal to. Jeho zrak sletěl k meči vedle jeho noh. Byl to dlouhý stříbrný meč s tmavou rukojetí ovázanou kůží. Čepel vypadala staře, opotřebovaná a – a ostří bylo otupené. Humfreymu se v hlavě najednou střetlo několik pocitů. Jedním z nich byl pocit nepopsatelného strachu, dalším byl pocit úlevy, třetím do party byla agónie. Humfreyho přepadl neočekávaný hněv. Měl své loutky, své divadlo, svou hru. Vyprávěl lidem příběh, dělal jim radost, tak jako sobě. A teď? Stojí tu, meč mu leží u nohou a před ním stojí celý v černém král Harren. Stojí tam, přesně jako ten netvor z jeho příběhu.
Humfrey ovládl náhlý pocit hněvu a zůstal stát, i když měl neuvěřitelně silné nutkání vzít meč a rozběhnout se přímo proti té nestvůře naproti němu.
Lidé již stáli tak, jak si Harrenovi muži představovali.
„Lidé, buďme svědky souboje, mezi urozeným rytířem a králem Harrenem, jež chce zachránit jasnou pannu ze spár tohoto netvora, jež si říká Humfrey pouliční divadelník!“ zvolal král Harren. Měl stále svůj vzpřímený postoj, v jeho hlasu a především v jeho pohledu bylo však něco, co Humfreyho znepokojilo.
Lidé kolem vzrušeně začali tleskat a štěbetat, zatímco Humfrey tam stále stál, nehnutý, s mečem u nohou.
„No tak, divadelníku Humfrey, chop se meče, ať může začít náš společný příběh.“
Král Harren zněl pohrdavě. Věděl, že Humfrey proti němu nemá šanci, nevzal si ani náloketníky či přilbu. Byl si jist, že Humfrey pro něj nepředstavuje žádnou hrozbu. A Humfrey si tím byl jist také.
Byl sice s mečem a celkově v práci s rukama šikovný, ale tohle byl král probůh. Nemohl se s ním rovnat.
Napadlo ho, že kdyby meč nezvedl, možná ho král nechá. Nazve ho zbabělcem, možná mu zbourá stánek, ale nechá ho jít. Sbalí si svých pět švestek a odjede hodně daleko. Jenomže král byl jiného názoru.
První výpad byl náhlý. Král Harren udělal dva úkroky směrem k Humfreymu a udeřil mečem překvapeného Humfreyho do levého ramene. Tupý náraz srazil Humfreyho doprava a ten dopadl na bok. V levém rameni mu pulzovalo. Byl překvapený, ale král se na něj řítil s dalším úderem. Tentokráte ho zasáhl plochou ostřím meče do levého předloktí, které proti meči Humfrey instinktivně posunul. Další vlna bolesti vyhrkla Humfreymu do očí slzy. Byl to zřejmě pud sebezáchovy, který přemohl jeho překvapení, a síla, která pohnula jeho tělem, mu přišla vzdálená, jako nebe nad ním. Vstal na obě nohy zrovna ve chvíli, kdy král Harren udeřil po třetí. Tentokráte však stihl Humfrey uskočit doleva a ocitl se téměř za Harrenem. Jeden dlouhý úskok a byl u meče, který stále ležel na zemi, kde ho král Harren pohodil. Teprve teď si Humfrey uvědomil, že i králův meč má ztupené ostří. Alespoň, že tak, pomyslel si.
Uslyšel jásot lidí, ale byl to divný zvuk. Jakoby vycházel přímo z něj. V hlavě mu nepříjemně pulzovalo a levá ruka vysílala do těla bolestivé signály. Letmo přejel svou ruku pohledem a viděl, že se mu třese a zcela volně mu visí podél těla. Dostal strach. Jeho ruce jej živily, a kdyby mu měla jedna ruka zůstat chromá, byla by to tragédie. Nesměl na to myslet.
Meč v pravé ruce byl překvapivě lehký, jak si Humfrey s podivem uvědomil. Věděl, jak se zachází s dřevěným mečem, jednou či dvakrát si už vyzkoušel i turnajový meč, ale přesto to byl pro něj zvláštní a nepříjemný pocit. Možná by o tom ještě chvíli přemýšlel, kdyby se na něj král Harren znovu nerozběhl. Tentokrát vedl úder úsekem šikmo zleva doprava směrem dolů. Humfrey stihl vystavit meč v obranné postavení a tupé ostří obou zbraní se setkalo. Zbraně zařinčely, Harrenův meč se po tom Humfreyho svezl.
Následoval další úder, pak další, a poté ještě jeden. U třetího úderu udělal král Harren úkrok pravou nohou, lehce se předklonil a meč vedl spodním úsekem. Humfrey nemohl použít levou ruku a po druhém odraženém úderu ztratil lehce rovnováhu, takže u třetího úderu nemohl Harrenové zbrani nijak zabránit. Jeho meč jej trefil nad pravé koleno a ve chvíli, kdy se ledová plochá čepel setkala s lehkými hnědými kalhotami a s nohou, explodovala v Humfreym dosud nepoznaná bolest. Měl pocit, že se mu hlava rozskočí na milion malých střepin, a koleno má minimálně rozmašírované na kaši. Okamžitě se mu pravá noha podlomila a on dopadl na zem. Zůstal klečet na jediné zdravé noze a před očima se mu zatmělo.
Král Harren se zatvářil vítězoslavně, v očích však stále ten bezvýrazný pohled.
Humfrey nevěděl, kde se v něm vzala ta síla, že dokázal ve svém stavu ještě pohnout mečem. Možná za to mohl hněv, který byl někde tam vzadu v jeho hlavě potlačen, dřímal tam jako netvor v temnotě a nyní mu povolily řetězy.
Přes veškerou bolest se dokázal postavit, pravou nohu nepřirozeně ohnutou tak, aby ji nezatěžoval. Nestvůra chtěla ven.
Bylo to, jako by jeho ruku vedl někdo jiný. Jeho úder byl rychlý a silný, král Harren se na něj nestihl připravit a meč jej zasáhl na hrudník. Možná v něm Humfrey zahlédl překvapení a to ho motivovalo.
Další ranou vedl meč na levé rameno, ale král Harren se již stihl vzpamatovat a úder odrazil. Musel ale udělat úkrok zpátky, aby neztratil rovnováhu a nespadl. Na třetí Humfreyho úder byl již připravený, ve svém postavení se napružil a při Humfreyho výpadu vedl protiútok. Při střetu jejích mečů nebyl síla příliš velká, ale Humfrey stál vahou jen na jedné noze, s překvapením musel uskočit, čehož král Harren využil. Rychlým švihnutím trefil Humfreyho předloktí pravé ruky, tomu vypadl při nárazu meč z ruky a při odskoku se neopatrně postavil na chromou pravou nohu, aby udržel balanc a nespadl. Znovu mu v hlavě a v těle explodovala vlna bolesti a Humfrey se zhroutil na zem.
Zůstal ležet, před očima rozmazáno a v celém těle bolest. Slyšel jásot lidí, poté utichli. Král Harren stál nad ním. Viděl jeho oči, černé a kruté. Meč měl stále napřažený. Humfrey čekal na úder, už neměl sílu vzdorovat. Ale král Harren najednou meč složil. Otočil se k davu, který jako publikum v aréně teď dychtivě čekal na poslední úder. Zvedl ruku.
„Milí lidé. Tohle je správný konec příběhu!“ Harrenův hlas zněl tvrdě.
„Chrabrý černý rytíř porazil svého nepřítele, porazil onu nestvůru! Pamatujte si tento příběh, šiřte ho!“
Znovu se otočil k Humfreymu, který už začínal přicházet k sobě.
„Tobě, divadelníku,“ promluvil znovu král Harren.
„Tobě uděluji titul. Bude z tebe ser Humfrey Převlečený, aby si lidé pamatovali také, že tento příběh má svého poraženého.“
S těmito slovy se král Harren otočil a odešel. Nechal ta Humfreyho zuboženého, zostuzeného.
Ležel tam ještě notnou dobu, než se odvážil stát. Lidé se již začínali rozcházet, hovor vesele pokračoval tam, kde skončil před tím osudným představením. Dokulhal ke svému stánku. Nikdo z těch lidí kolem se mu nesnažil pomoct. Jeho utrpení bylo všem putna, nebo jen měli strach, že by je mohl král potrestat za to, že pomáhají – komu, co vlastně byl? Hrál si své divadlo, příběh, který nebyl namířen proti nikomu. A přesto si to král vyložil jako urážku a on dostal lekci. Znechuceně se ušklíbl a vyplivl kousek krve. Uvědomil si, že při posledním úderu se ošklivě kousl do jazyka. Podíval se na své loutky. Princezna a netvor tam ochable leželi, ale ebenového rytíře nikde neviděl. Nemohl jej vidět, protože si ho král Harren nechal. Zřejmě jako suvenýr a památku na jeho bájný příběh o černém rytíři a Humfreym Převlečeném. Znovu si odplivl, tentokrát vzteky.
Humfrey Převlečený.
Zjistil, že černého krále nenávidí. Nenávidí jej z celého srdce.
Dnes večer odsud odjede. Odjede se svým povozem a už nikdy se sem nevrátí. Na vše zapomene. Na vše.
Sen
Jak dlouho to již bylo? Matně si vzpomínal. Bylo to určitě více než deset let. Ale ten sen… pořád ho budí ze spaní. Nezdál se mu nějak často, to ne. Ale čas od času se mu vrátil, jako to otravné bzučení hmyzu, když se výrazně oteplí.
V takových nocích se budil celý zpocený, noční košili durch promočenou. A přesně taková noc byla ta minulá. Humfrey nyní seděl na posteli a popíjel citrónovou vodu. Před očima měl ten sen však stále.
Začínalo to vždy stejně.
To divadlo, které hrával, ten příběh, který vyprávěl a černý král. Postupem času se sen lehce měnil, už si nepamatoval, kolik ran tehdy utržil, ale jedno bylo vždy stejné. Cítil tu potupu, tu citovou porážku, kterou cítil i tehdy. Pak se obraz změnil. Viděl to obrovské zvíře. Tehdy si však myslel, že je to nějaký ďábel. Jak zjistil později, byl to drak Balerion s králem Aegonem na svém hřbetu. Viděl je, když byl na východ od jezera Boží oko, stín draka pozřel snad celou zemi široko daleko, tak obrovský byl. Zprávy se nesly rychle a Humfrey tak věděl, že nějaký cizí princi či král se snaží o invazi do západozemí. Také slyšel, že stihl již zabrat Růženín či Panenské jezírko. Ve své nerozvážnosti tomu nepřikládal žádný význam. Až do doby, než na cestě nepotkal armádu. Ve svém životě nikdy neviděl tolik lidí pohromadě.
Armáda postupovala na západ, vlnila se podél krajiny jako dlouhý had.
Praporec, který nesl jeden z mužů, nepoznával, nikdy se o historii a dějepravu moc nezajímal. Armáda to však byla vskutku zajímavá. S mnoha muži se dal Humfrey do řeči, většina z nich byla i po unavujícím pochodu v dobré náladě. Jak se Humfrey dozvěděl, armáda měla namířeno na Harrenov, na samotného černého krále. Humfreyho rozhodnutí bylo rychlé.
Rány na těle se mu zahojili, dokonce rychleji, než čekal. Ale rány na duši, ty se hojí pomalu. A tak se stalo, že Humfrey pochodoval znovu na místo, kam se již nikdy nechtěl vrátit.
Obraz se znovu změnil. Vzduch prořízl strašlivý řev. Humfrey se díval na oblohu, kde se pásl ten hrozivý tvor, celý černý, s obrovskou tlamou. Drak Balerion. A na něm Aegon Targaryen. Byl to fascinující pohled.
Když poprvé vyšlehly plameny z Balerionova chřtánu, Humfreymu se stáhly všechny vnitřnosti.
Král Harren byl zpupný. Myslel si, že jeho zdi vydrží všechno. První plameny, temné jako drak sám, se o zdi opravdu jen opřely a nenadělaly větší škodu. Tehdy si musel král Harren myslet, že na svého soka vyzrál. Jenomže postupem času plameny sílily a zdi začaly rudnout. Nebe nad Harrenovem zářilo jasnou červenou barvou. A král Harren umíral.
Když se zdi hradu začaly rozpadat, bolestivý křik umírajících lidí by slyšet na lígy daleko. Z toho zvuku tuhla krev v žilách.
Humfrey krále Harrena nenáviděl, ale tohle bylo už i na něj moc. Spadl na kolena a začal zvracet. A sen byl pryč
Eleana
Humfrey seděl na dřevěné lavici a zrovna dojídal jablko. Zlatavé sluneční paprsky ho oslňovaly a on si musel volnou rukou čas od času zaclonit oči, aby lépe viděl. Seděl uprostřed malého náměstí, které ukončovalo ulici plné tkalcovských stavů. Seděl, čekal a zkoumal lidi okolo. Bylo to zvláštní. Celé tohle město bylo městem prohlášeno teprve nedávno, snad jen pár měsíců zpátky, ale lidí bylo zde již opravdu hodně. Královo přístaviště. Vznešené jméno pro vznešené město. Král Aegon I začal s výstavbou svého města krátce poté, co byl oficiálně prohlášen za krále Západozemí po kapitulaci lorda Hightowera ve Starém městě. Pro lidi v západozemí bylo ohlášení nového hlavního města překvapením a přijali to s rozpaky. Ale Humfreymu to nevadilo. Královo přístaviště bylo hezké město a mu se tady líbilo.
Konečně ji uviděl. Šla ze západního konce náměstí, dlouhé kaštanové vlasy ji spadaly přes ramena na záda a bílé dlouhé šaty ji lemovaly její křivky. Byla neobyčejně krásná a byla jeho. Pozoroval ji, jak si ladně a elegantně vyšlapuje. Cítil horko, jak se mu rozlévá po těle a hlavně v kalhotách. Vstal a vyšel ji naproti. Byl to každodenní rituál, Eleana šla ráno na trh kouknout na nové šaty, Humfrey se svými loutkami – měl jich více než třicet – odehrál jedno divadelní představení. A pak se oba sešli tady, letmo se políbili, vášeň až komicky skrývajíc za vážnými pohledy a ruku v ruce šli tam, kde to měli nejraději. Do své postele. Měli svůj domek kousek odsud, malý, ale útulný.
Došli až k sobě, oba vážný pohled, políbili se a mlčky vyšli směrem ke svému domovu.
Celá tato šaráda skončila přesně ve chvíli, kdy se zavřely domovní dveře. Humfrey chytil Eleanu kolem pasu, mírně ji zaklonil a vášnivě ji políbil. Eleana se mu plně oddala. Jemně ji položil na postel, začal polibky na krku a postupně se přesouval níže, až dospěl ke klínu, vyhrnul jí šaty až nahoru a své vlhké rty jí do klínu zabořil. Cítil, jak mu v kalhotách tuhne jeho úd a zároveň věděl, že Eleana je v naprostém blahu. Pod pohyby jeho úst se prohýbala a slastně vzdychala. Poté se role obrátily a Eleana strhla Humfreymu kalhoty. Udělali se několikrát a potom spolu jen tak leželi v milostném objetí.
„Lásko, víš o tom, že tě miluji?“ Hlas měla Eleana hladký a sladký. Tenhle hlas Humfrey miloval.
„Ano. A já miluju tebe, a to víš zase ty.“ Odpověděl Humfrey.
„Vím, lásko, vím. Ale taky vím ještě něco, co bys měl vědět také ty.“
Následovala chvilka ticha, ve které Humfrey láskyplně pohladil Eleanu po vlasech.
„Jsem v očekávání, lásko. Čekám naše děťátko.“
Bylo to krásné. Humfrey vždy toužil po tom mít s Eleanou děti. A teď se jim to konečně povedlo. Neměl slov, byl jako opařený a Eleana začala být nervózní.
„Ty nemáš radost, lásko?“ Cítil v té otázce víc než cokoli jiného velký strach.
„Samozřejmě, že mám radost, Eleano. To je naprosto báječná zpráva!“
Humfrey chtěl, aby jeho slova zněla radostně, protože měl radost, ale v té paletě emocí se mu to tak úplně nepovedlo. Eleana vstala a oblékla si krátkou vínovou halenku. Vlasy měla zpocené, ale přesto vypadala nádherně.
„Lásko, musím jít za Lady Ollenou. Sejdeme se k večeru jako obvykle na našem náměstí.“ Humfrey ji miloval tak, jako ještě nikdy nikoho. Usmál se svým typickým křivým úsměvem s koutkem nahoru a vzal ji za ruku.
„Budu tam, moje lásko.“
Dýka a krev
Slunce se začínalo lehce sklánět k obzoru. Humfrey byl čtyři ulice od tkalcovského náměstí. Věděl, že má čas a tak se zastavil u červeného stánku. Urostlý avšak obtloustlý muž snědší pleti, původem zřejmě z jihu, prodával okrasné svíčky. Měl tam nespočet druhů, barev, vůní či tvarů. Humfreyho nejvíce zaujala tygrované svíčka ve tvaru hrušky. Vůně byla ještě zajímavější, než její tvar. Humfrey si nebyl úplně jistý, ale řekl by, že svíčka voní přesně jako kadidlo, které používají septoni při svých kázáních a modlitbách. Jednu tygrovanou si vzal, k ní přidal ještě jednu červenou kuželovitého tvaru, která voněla po jahodách, zaplatil dva měďáky a s úsměvem na rtech se vydal směrem k tkalcovskému náměstí. Měl radost a Eleana bude mít ze svíček jistě taky radost. Ona svíčky zbožňovala, ve svém příbytku jich měla snad dvacet pět či šest.
Pokračoval ve volné chůzi. Byl již kousek od náměstí, když uslyšel ten hluk. Na náměstí bylo nějak moc lidí, jak dokázal ze své vzdálenosti zpozorovat. Dostal se co nejblíže a teď viděl, že lidé tvoří jakýsi půl kruh kousek od kašny, která vyplňovala východní cíp náměstí. Musel se prodrat první vlnou davu, aby mohl vůbec spatřit, co se na náměstí děje.
Ve volném půlkruhu stálo celkem šest mužů či žen – pohlaví nemohl rozlišit, protože stáli zády k němu – v černých hábitech s kápí na hlavě. Další dva lidé, oba muži, v černém stáli kousek od nich a otočení směrem k davu.
Před těmito šesti postavami v kápích stály čelem k nim dva lidé, jejíchž přítomnost Humfrey přímo šokovala. Stál tam král Aegon a jeho sestra Visenya.
Král měl na sobě zdobený kabátec rudé barvy s černými přezkami, černé kalhoty a vysoké boty. Jeho sestra měla obdobný oděv.
Stáli tam, oni dva a těch šest postav, a o něčem se bavili. Humfrey popošel blíže, aby lépe slyšel. Zrovna mluvila jedna z černých postav.
„Tato žena mě urazila a proto si zaslouží trest.“ Byl to muž a měl cizí přízvuk, Humfrey matně tušil, že muž bude pocházet z Dorne. Teprve teď, když došel téměř na okraj davu si všiml, že jedna z těch postav před sebou někoho drží a zřejmě mu drží na krku nůž či dýku. A ten někdo bude zřejmě žena.
Král Aegon stál vzpřímeně a vypadal jako opravdový král. Jeho fialové oči jen žhnuly a bedlivě pozorovaly muže, který k němu promluvil.
„Pokud vás tato žena nenazvala pouštními brouky, myslím si, že si žádný trest nezaslouží. Jako král vám nařizuji, abyste tuto ženu nechali volně odejít, a stáhli své ocasy ven z tohoto města. Nedovolím, aby kdokoliv ohrožoval bezdůvodně obyvatele tohoto města.“
Muž s dýkou se ušklíbl a odplivl si. „Pche, ty mi nebudeš nic rozkazovat, dráčku. Já neposlouchám nikoho.“
„Dávej si pozor na pusu, ty skřete! Mluvíš s králem.“ Vyjela po něm Visenya a muž s dýkou si znovu odplivl.
„Ty drž hubu, děvko! Celý ten váš rod se mi hnusí a žádná čubka mi tu nebude říkat, co mám dělat!“
Visenya ani nestihla nic namítnout a Aegon vedle ní měl již tasený meč. Ve stejnou chvíli všech osm mužů či žen v černém tasilo také své meče. Muž s dýkou se ošklivě ušklíbl.
„Tak král chce okusit chuť ocele, co? Tak ať ji teda zkusí! Dnes tu totiž nemáš tu svou stvůru, jako tehdy před Harrenovem, aby tě ochránilo. Král Harren by tě rozštípal na třísky. Mimochodem, jeho bratr nechává pozdravovat.“
Muž pohnul rukou a dýkou zajel do krku té ženy. Ledová čepel se zakousla do kůže a jako nůž máslem projela od jednoho ucha k druhému. Z rány se vyřinula rudá krev a žena se s chrčením sesunula k zemi. Hned poté zavládl chaos. Král Aegon s jeho sestrou Visenyí se dostali pod nepříjemnou palbu osmi mečů. Lidé kolem začali zběsile a zmateně pobíhat. A Humfrey zůstal stát jako přibitý k zemi. Viděl ležet to tělo, zpod kterého se řinula kaluž krve. A znal ten obličej. Znal jej až moc dobře. Eleana tam ležela v tratolišti a její vínová halenka se pomalu měnila v rudou.
Humfrey se konečně odlepil od země a rozběhl se k ní. Cestou srazil několik lidí, kteří se mu vpletli do cesty. Byl u ní během několika úderů srdce. Sklonil se k ní a vzal ji do náručí. Její oči byly skleněné a vyprchával z nich život. Humfrey se rozplakal. Velké kulaté slzy se mu pohybovaly po tvářích a on ji objímal. Snažil se mu něco říct, ale vycházelo z ní jen nesrozumitelné chraptění. Humfrey se naklonil co nejblíže k jejímu uchu a roztřepaným hlasem ji do něj zašeptal.
„Miluji tě lásko, navždy.“
Slyšela jej a věděla, že je to pravda. Že ji bude milovat navždy. A poté naposled vydechla, oči přestaly zářit životem a zůstala nehybně ležet.
Humfrey nevěděl, jak dlouho tam jen klečel a objímal mrtvé tělo Eleany.
Z paralýzy jej vytáhl řinčivý zvuk. Jeden z mužů v černé kápi dopadl kousek od něj na zem, přeseknutý téměř v půl. Jeho meč dopadl s ním na zem. Král Aegon s Visenyí dokázali zabít již dva muže v černém, ale nyní byly pod silným nátlakem.
Humfrey jednal bezmyšlenkovitě. Popadl meč, který ležel vedle něj a rozhlédl se. Jaké štěstí měl, že ten, kdož Eleanu připravil o život, stál nejblíže k němu. A byl otočený zády. Stejně jako král Aegon, kterého se teď muž chystal bodnout.
Humfrey neváhal. Ještě stále se slzami na tvářích se rozběhl a v mžiku byl u něj. Nečekal na nic. Meč vrazil vší silou tomu muži do zad. Cítil, jak čepel projíždí vařenou kůží a zbrojí pod hábitem a zajíždí do zad až po jílec. Muž vyjekl a ztuhl. Meč mu vypadl z ruky a v tu chvíli se i Aegon otočil. Humfrey vytáhl meč… a vrazil ho tomu muži do zad znovu. A pak znovu. A znovu. Všechny údery vedl s neuvěřitelnou silou a brutalitou. Když skončil, byl muž prošpikovaný skrz na skrz. Nechal ho spadnout na zem a poté ho bodnul ještě jednou. Pocit, který se Humfreymu odehrával v hlavě, byl nepopsatelný. Hněv a smutek však vše přebilo. Rozhlédl se a viděl, že zbylo pět mužů v černém. Dva útočili na Visenyu, zbylí tři na Aegona. Humfrey přiskočil k Aegonovi a zatlačil dva z útočníků zpátky, ti zůstali překvapení. Humfreyho útoky byly agresivní, plné hněvu.
Král Aegon využil nastalého zmatku a dvěma rychlými údery srazil hlavu svého protivníka z ramen. Přidal se k Humfreymu a vytvořili dva páry. Netrvalo to dlouho a oba své protivníky vyřídili. Mezitím Visenya jednoho ze dvou svých protivníků zranila, že nemohl pohybovat rukama.
Aegon i Humfrey byli ve vteřině u ní, pár tvrdých ran a bylo po boji.
Náměstí vypadalo tragicky. Devět mrtvých těl leželo v kalužích krve, ale jen jedno z nich trhalo Humfreymu srdce. Stál nad jejím tělem a kdosi mu zezadu položil drsnou ruku v železné rukavici na rameno. Byl to Aegon a jeho pohled vyjadřoval pochopení.
„Je mi líto tvé ztráty.“ Zašeptal zdrceným hlasem.
Humfrey se znovu rozplakal.
Pouliční bílá
Humfrey seděl v měkkém křesle z kašmíru a popíjel rudé víno. Bylo příjemně kyselé a na jazyku mělo zajímavý ocas. Kousek od něj stal muž celý v bílém, krátké šedivé vlasy mu tvořily kouty. Ser Corlys Velaryon držel v jedné ruce pohár vína a ve druhé měl džbánek, ze kterého si zrovna dolíval. Měl měkký hlas, když promluvil.
„Mohu mít otázku, sere Humfrey?“
Humfrey zvedl obočí.
„Ale jistě, sere Corlysi.“
„Král Aegon si tě vyžádal do své královské gardy, kterou nyní tvoříme. Upřímně, já mám pochybnosti.“
Humfrey se napil a usmál se.
„To se není čemu divit, sere Corlysi. Přece jen, objeví se nějaký pochybný potulný rytíř, o kterém nikdo nic neví, a má hlídat krále. Jsi nervózní oprávněně.“
„Tak mi teda řekni, sere Humfrey, proč bych tě měl do svého řádu přijmout?“
Ser Corlys odložil džbánek s vínem.
„Protože díky mě má tvůj řád koho chránit.“
Humfrey se znovu napil.
„Povím ti svůj příběh, sere Corlysi. Vyrostl jsem jako syn rybáře, mám veliký talent na převleky a také vlastním několik loutek, se kterými hraji divadlo. Titul ser jsem dostal kdysi dávno, když jsem se utkal v bitvě s tupými meči. Dostal jsem pořádný výprask a ten, kdo mi můj titul udělil, nebyl nikdo jiný, než černý král Harren.“ Humfrey udělal úmyslnou přestávku a ser Corlys povytáhl obočí.
„Harren měl k tomu mému titulu i jeden přídomek. Ser Humfrey Převlečený, jako posměšek mému divadelnímu umění. Ptáš se, jak mi lze věřit? Viděl jsem, jak král Aegon se svým drakem Balerionem spálil celý Harrenov na popel. Mám se rád a vážně nechci skončit jako uhel na trout. A hlavně, král Aegon chtěl uchránit lady Eleanu, čehož si vážím ze všeho nejvíce. Takže, když se mě zeptáš, zda mi lze věřit, odpovím ti, že ano. Král Aegon je můj král a vždy bude.“
Humfrey se odmlčel a ser Corlys na něj upřeně hleděl. Po chvíli promluvil.
„Král ti věří. Takže ti budu věřit i já.“
Corlys přešel místnost ke komodě. Vytáhl komínek bílých věcí a položil jej na oltář vedle komody. Vytáhl knihu a pokynul Humfreymu, který se postavil vedle něj. Podal Humfreymu jeho bílý plášť a ten si ho oblékl. Začal předčítat slib.
Humfrey po něm pečlivě opakoval.
„… nebudu mít žádné pozemky ani jiné tituly, nepojmu žádnou ženu za manželku a nezplodím dítě…“ říkal ser Corlys zrovna. Humfrey zavřel oči.
Já dítě zplodil, svou ženu nezradil. Navždy budu v srdci s tebou, má Eleano. Tak přísahám.