Černé srdce
Nocí se neslyšně snášely vločky na Královo přístaviště. Rudá bašta, Baelorovo septum, Bleší zadek i ulice a domy pokrývala nadýchaná pokrývka sněhu. V krásném domě poblíž Říční ulice sledovala dívka za oknem zářící vločky klesající temnou oblohou. Ležela nahá na lůžku po milování.
„Jako malá jsem milovala sníh,“ pronesla tiše.
Muž ležící za ní pažemi objímal její dokonalou nahotu. Měl rád její hlas, její hebké tělo a nejvíc chvíle, kdy byl s ní. Poslouchal a tváří se otřel o hřívu hnědých vlasů vonících levandulí.
„Se sestrami a bratrem jsme si v něm pod hradbami hrávali. Stavěli jsme z něj statečné válečníky s červenými nosy z mrkve bránící nás suchými větvemi. Nebo jsme sváděli hrozné bitvy a vrhali po sobě sněhové koule a já si vždy připadala jak královna Rhaenys.“ Dívka se otočila a pohladila ho po tváři. „Dodnes mám ráda sníh, připomíná mi totiž tebe.“
Oba si pohlédli do očí a políbili se. Muž cítil dívčinu horkou kůži pod dlaněmi. Svými oblými ňadry se tiskla k jeho hrudi a jeho tvrdnoucí mužství se otíralo o jemné chloupky jejího klína.
Dívka ho kousla něžně do rtu. „Miluji tě.“
„Já tebe víc, Beth,“ zašeptal Terrence Toyne než se spolu znovu pomilovali.
***
Tma. Nic než věčná tma rozprostírající kolem něj svá křídla. Světlo či barvy již neviděl několik dní možná týdnů. Čas se pro něj stal iluzí, kterou nedokázal odhadnout. Muž se nacházel v Černé cele pod Rudou baštou. Jeho jedinými společníky zde byly samota a zoufalý křik vlastních myšlenek. Celé tělo a každý sval či nerv ho bolel při nejmenším pohybu. Žalář, který obýval, byl nízký, že nemohl stát rovně a krátký tak, aby se nemohl pohodlně natáhnout.
Bolest nebyla nic proti mučivé přítomností vlastních obav. Strach a zoufalství mu v hlavě vířily a dorážely v hrůzných a sžíravých představách. Netrápil ho vlastní osud, ale obavy život Bethany Bracken. Nemohl nic dělat, jen trpět a beznadějně vyčkávat na den svého konce. Pokud tato chvíle vůbec nastane a jeho tělo spíš neshnije ve vlhké slámě cely.
Býval rytířem královské gardy, ale on svou čest a povinnost vyměnil za lásku. Svým srdcem zradil krále, jehož měl ochraňovat. Palác a bílý plášť vystřídala temná kobka a špinavé hadry. Cítil, jak páchne potem, močí a vlastními hovny. Připadal si jako ubohá nečistá kupa hnoje, ale jeho myšlenky zůstávaly s jeho láskou. Nemohl s tím přestat a znovu vzpomínal na dívku z Kamenného plotu a chvíle strávené s ní.
Tvrdý kámen ho tlačil do rozbolavělých zad, když ve dveřích cely zarachotily klíče. Mozek se mu zklidnil a on cítil vtíravou jistotu smrti. Hleděl ke dveřím očekávaje svůj konec. Místnost zalilo zlaté a ostré světlo, které jej oslepilo. Zavřel oči bolestí a poslouchal blížící se kroky.
„Podej mi ruku, Terrenci. Pomohu ti vstát,“ uslyšel známý vlídný hlas svého velitele.
Čísi ruka ho uchopila a zvedla na vratké a nejisté nohy. Aemon Targaryen ho podpíral, když společně vyrazili do hřejivé záře světla.
***
„Mami, mami,“ volal chlapec a vběhl do komnat svých rodičů.
„Potichu, Terry, ať nevzbudíš otce,“ okřikla ho žena ukazujíc na nezdravě hubeného muže sedícího v křesle na terase.
„Copak se stalo, zlatíčko?“ zeptala se vlídněji a odložila list papíru k dalším, které se hromadily na desce těžkého dubového stolu.
„Glendon a Tytos mi sebrali meč a nedovolí mi cvičit,“ zatahal hoch s prosíkem za cíp matčiny sukně. „Mám se jít učit dějiny k mistru Alynovi, ale já nechci. Chci trénovat, aby ze mě byl ten nejlepší rytíř.“
Štíhlá žena se vlídně usmála a kolem jejích znavených očí se vytvořil vějíř vrásek.
„Měl bys poslechnout své bratry, Terrenci.“
„Ale oni mi vůbec nerozumí,“ přerušil ji. „Mě ty hloupé knihy nezajímají.“
„Rytíř není jen ostrý meč ale i bystrý rozum. Musíš znát historii, zeměpis i počty, aby z tebe byl moudrý a statečný muž, jakým býval tvůj otec,“ pohlédla se smutkem Lady Toyne na svého manžela.
Chlapec si otce před bitvou u Kamenoschodů nepamatoval. Z vyprávění slýchával, že to byl udatný ale i laskavý pán. Z války, kde zachránil život králova pobočníka se ale vrátila jen zmrzačená schránka a stín duše.
„Za pár let budeš panošem nějakého lorda. Budeš ho poslouchat a učit se od něj, než se sám staneš velkým válečníkem. Zatím ale musíš poslouchat své starší bratry. Slib mi to, Terry,“ domlouvala synovi a prsty ho hladila v tmavých vlasech. „Jsou tvá rodina a myslí to s tebou dobře. Musíte si navzájem pomáhat a ochraňovat se.“
***
V síni vládlo hrobové ticho a pohledy všech se upíraly k vyvýšenému pódiu, kde stál král Dareon a Andara Martell. Před nimi ležela na stole smlouva stvrzující mír mezi znepřátelenými stranami. Mladý drak vzal brk a namočil ho v kalamáři, aby jako první zpečetil ukončení války. Jeho pohledná tvář byla strhaná a popelavě šedá. Oči se mu ztrácely v tmavých stínech jeho starostí, když po papíru zaskřípalo pero v kličkách jeho jména. Sálem se roznesl potlesk králových mužů i Dornů.
Andara se usmála na muže oděného v tmavé zbroji se zlatým drakem na prsou. Sama měla jen lehké rudé šaty s výstřihem až k pasu. Byla to pohledná žena kolem třiceti s medově zlatými vlasy staženými do ohonu a pletí snědou od slunce.
„Pohlédni, všichni jsou šťastní, že válka končí. Zbytečně zemřelo mnoho mužů. Nyní ale cítím, že konec bojů a mír se blíží,“ pronesla k Dareonovi a s úsměvem na rtech ho objala.
Králův panoš s tmavým okřídleným srdcem ve znaku slyšel každé její slovo. Byla to velká čest a on cítil hrdost, že může být zde v Princově průsmyku.
„NE!!!“ prořízl zděšený křik štěstí a klid vznášející se v sále.
Chlapec nechápal co se děje. A ostatní muži na tom byli podobně. Jen Olyvar Oakheart již tasil meč a řítil se ke svému králi. Mladý Targaryen byl pořád v objetí dcery lorda Martella, když se mu podlomila kolena. Dívka se stále usmívala a v ruce držela čepel zborcenou krví.
„To je za Slunečný oštěp a za můj lid,“ řekla s hořkostí v hlase než bodla klečícího muže do krku mezi okruží jeho zbroje.
Ser Olyvar se prohnal jako bílý stín na pomoc umírajícímu drakovi.
„Ochraňuj krále, Terrenci!“ křikl ještě v běhu, než mávl svým mečem.
Síla úderu by jistě rozsekla Andaru v půli, nebýt lorda Damiana Daynea, jenž ji v poslední chvíli odstrčil. Meče obou mužů o sebe zvonivě zadrnčely, když se velitel Královské gardy a pán Hvězdopadu utkali ve smrtelném tanci.
V tu chvíli vypuklo pravé peklo. Muži kolem se chopili svých zbraní a zaútočili na sebe. Pravdou je, že Dornové byli rychlejší. Ser Valerion Crane byl zabit dřív, než stačil tasit meč a lorda Symonda Corbraye probodlo hned několik kopí. Targaryenští muži padali pod hroty nepřítele nebo se kvapně vzdávali. Bílý plášť sera Donela Florenta jen zavířil, když prchal ze sálu pryč. Někteří se přesto nevzdávali. Dračí rytíř odrážel hned dva útočníky a Benfred Swann bojoval i když měl jednu ruku uťatou v lokti. Pán Starého dubu a bratr velitele gardy ležel na zemi v kaluži vlastní krve a nepřestával troubit na svůj válečný roh.
Mladý Toyne jen v šoku přihlížel a nechápal, co se stalo. Vedle něj meče sera Olyvara a Daynea zpívaly svou smutnou píseň přinášející smrt. Ostří naposledy zazvonila o sebe, když byl rytíř s padající hvězdou rychlejší. Hrot pronikl brněním a rudá krev zbarvila bílý šat poraženého. Bylo po boji a muži draka odkládali zbraně a vzdávali se. Andara Martell přistoupila ke svému rytíři a rozhlédla se po krvavých jatkách své lsti. U jejich nohou ležel Dareon I. a dusil se vlastní krví.
Ochraňuj krále, vzpomněl si Terrence na poslední slova velitele. Ruce se mu třásly strachem, když vytáhl meč visící u jeho pasu. Bál se, ale věděl, že musí splnit rozkaz a ochránit umírajícího muže.
***
„Uklidni se,“ poručil mírným hlasem svému příteli.
Aemon vztekle přecházel po místnosti a drtil nadávky mezi zuby.
„Jak to může přejít bez povšimnutí?! Je to jeho sestra, manželka a královna. On jen sedí a usmívá se vtípkům na Dareonův původ…“ lord velitel se sesunul do židle a beznadějně povzdechl.
Princ Dareon byl slušný, klidný a vzdělaný muž, což se nikdy nedalo říci o jeho otci. Vzniklo mnoho pomluv o tom, že není královým synem. Ta nejznámější a nejpikantnější uváděla jako otce králova mladšího bratra. Právě jeho tato lež rozzlobila a s ní i ser Hastwyck, který rád na toto téma vtipkoval.
„Nejraději bych se pomstil tomu proklatci za ty jedovaté řeči, jež vede o mé sestře,“ povzdechl si Dračí rytíř.
„To přeci můžeš,“ řekl Terrence a pomalu volil slova. „Jsme Královská garda a ta má chránit tvého bratra i královskou rodinu. Počkej, až bude příště ser Morgil pomlouvat Naerys a poté ho vyzvi, ať se omluví ze své lži.“
„Co když odmítne?“ povzdechl si světlovlasý muž.
„Pak požaduj rozřešení soubojem.“
„To můj bratr nedovolí. Morgil Hastwyck patří mezi jeho oblíbené pochlebovače.“
„Musí,“ trval na svém mladší rytíř. „Ty nebudeš bojovat ze msty, ale ze své povinnosti chránit život i čest královny. Musíš ale zachovat klid. Jsi nejlepší šermíř, kterého znám a s Temnou sestrou proti tobě nemá žádnou naději. Souboj ale musí vypadat věrohodně. Dovol mu pár úderů a chvíli ustupuj, než to s tím bastardem skončíš.“
„To ale nepůjde,“ dodal po chvíli Targaryen. „V souboji musím mít spolubojovníka. Rudá bašta je ale plná patolízalů, kteří nebudou riskovat Aegonův hněv.“
„Tvým štítem budu já.“
Aemon vstal a objal mladšího rytíře. „Jsi nejlepší přítel, kterého mám, Terrenci.“
***
Svět byl oděn do barev podzimu. Celá krajina vypadala jako velká pokladnice plná rudé, zlaté a oranžové. Koně řítící se tryskem bušili kopyty do suché trávy. Chladivý vzduch bičoval jezdce do tváře a bílý plášť kolem jeho ramen vlál jako křídla holubice. Dívka ženoucí svou klisnu před ním se radostně smála a on se musel smát s ní. K vyhlídce na srázu dorazili oba udýchaní s tvářemi rudými od větru.
„Říkala jsem, že mám v sobě krev koní.“
„Musím se ti omluvit, že jsem o tom pochyboval, lady Bracken,“ řekl rytíř Královské gardy zatím, co uvazoval koně.
Král měl dnešního dne vyrazit na vyjížďku se svou milenkou. Díky důležité schůzce s paní z Harrenova musel své plány zrušit, ale poslal sera Toyna, aby dělal dívce společnost. Ten ji zavedl na místo, kde před mnoha lety spatřil Královo přístaviště poprvé. Vyhlídka se nacházela u ostrého srázu k moři. Nekonečná modř vody se táhla k obzoru a splývala s oblohou. Z vrcholu kopce, kde stáli, se jim otevřel pohled na šeptající pláně táhnoucí se na jih až ke Královskému lesu. Pohled každého ale upoutalo majestátné město rozkládající se před nimi.
„Stačil by jediný krok,“ zašeptala dívka a její pohled se upíral na vlny Úzkého moře narážející do skalisek pod nimi.
„Stalo se něco, lady Bethany?“ zeptal se Terrence hledíc do její náhle vážné tváře.
„Ne, vše je v pořádku,“ usmála se smutně a poodstoupila od srázu. „Jen si říkám, jaké to je žít celý život ve lži.“
Rytíř Královské gardy nechápal, o čem mluví. Možná ji mrzí, že není teď s králem, pomyslel si. „Král Aegon..“
„O toho nejde,“ přerušila ho. „Myslím svého otce a sestru.“
Dívka měla sklopenou hlavu a prsty hladila stébla suché trávy. Chvíli byla zticha, než znovu promluvila.
„Doma v Kamenném plotu mi oba vyprávěli, jaký král je. Jak šlechetné srdce má, že je galantní, štědrý a pozorný. Barba mi ho líčila jako dokonalého muže i rytíře.“
Toyne nechápavě poslouchal, než si všiml, že pláče. Věděl, že by to neměl dělat, ale přesto cítil, že ji musí obejmout.
„Já ale nemohu, nesnesu jeho dotyk. Hnusí se mi být s ním a připadám si jako sprostá coura,“ hlas se jí třásl a po tvářích se jí kutálely slzy, když pohlédla do jeho tváře. „Proč nemohu být s tím, koho mám ráda?“
Bílý rytíř byl překvapený a zmatený. Cítil jak se mu v srdci rozlévá dávno zapomenutý pocit, když se zahleděl do oříškových očí Bethany Bracken. Pokud to udělám, jsem navždy zatracen, varoval ho vlastní rozum, když přitiskl své rty k jejím.
***
Z tribun obklopujících popraviště se k němu snášela vlna nenávisti a urážek. On je ale nevnímal. Hlava se mu točila a cítil, jak se mu chvějí nohy. Dva žalářníci ho vedli sněhem k pranýři. Sníh křupal pod jejich nohama a mráz se zakusoval do jeho kůže.
Naproti němu na vyvýšeném místě seděl tlustý král Aegon s bývalou milenkou lady Falenou. Královnu Naerys nikde neviděl, ale Aemon Targaryen stál vedle svého bratra s nepřítomným pohledem upřeným v dál. Pod nimi klečela ve sněhu spoutaná Bethany Bracken. Oříškové oči měla zrudlé od pláče a její tvář byla popelavě bledá.
Někdo vyslovil jeho jméno, ale on si jej nevšímal. Slyšel vznášející obvinění i trest, jež ho čeká. Na ničem mu ale nezáleželo. Díval se na strachem se třesoucí dívku a v duchu proklínal celý svět. Chtěl ji obejmout a utěšit, ale silné ruce jeho strážců mu nedovolovaly se ani hnout. Ocelový stisk jeho věznitelů ho držel a táhl k pranýři ve tvaru X. Ke koncům kříže mu začali přivazovat ruce a nohy.
„Miluji tě, Bethany. Miluji tě a vždy budu,“ zvolal, ale hlas se mu třásl.
Dívka na něj pohlédla a po tvářích jí stékaly slzy. Možná chtěla něco říci, ale rty se jí chvěly jako lístky ve větru.
Musím být v myšlenkách s ní, poručil si. Vzpomínal na společné chvíle a znovu tiše šeptal své přísahy lásky. Ostrá bolest v boku ho rychle probrala a jeho zmučený křik se nesl k tribunám. Hlava se mu zatočila a on cítil, jak se mu podlamují kolena. Pohlédl ke svému boku, ze kterého prýštila horká krev. Kapky stékaly po jeho těle do sněhu, který se zbarvoval doruda. Zhluboka oddechoval a na rtech se mu zaleskla krvavá slina.
Pohlédl na muže v kápi, který odkládal do výhně kleště se zbytkem jeho spálené kůže. V tvrdých kožených rukavicích uchopil druhé čekající na jeho maso. Železo rudě zářilo a vzduch se kolem něj tetelil.
Bohové, ať to rychle skončí, pomyslel si, když ucítil horko blízko své tváře.
***
Na východě svítalo a první paprsky pronikaly temnotou. Měkké ranní světlo začínalo odkrývat svět schovaný pod rouškou noci. Královo přístaviště bylo toho jitra zahaleno chladivým sněhem. Všechna špína a hnus zmizely pod nadýchanou sněhovou pokrývkou a vše zářilo ledovou čistotou.
Terrence Toyne stál u okna a sledoval své město, zatímco ho Bethany oblékala. Sama byla oděna jen v lehké saténové košilce, která vykreslovala každou křivku jejího dokonalého těla. Právě zapínala přezky na černém koženém kabátci a prsty mu zlehka přejela po hrudi. Nadzvedla se na špičkách bosých nohou a políbila ho na rty.
Dívka se otočila a vyrazila pro plášť ležící přes brokátové křeslo. Rytíř sledoval její boky vlnící se při chůzi a obliny jejího zadku pod jemnou látkou. Broží ve tvaru černého srdce připevnila světle žlutý plášť kolem jeho ramen. Štíhlé ruce ho objali a on ucítil její dech vonící mátou.
„Miluji tě, Terrenci,“ zašeptala a políbila ho na krk.
Svítalo a paprsky se prodíraly k líbající se dvojici v objetí. Za okny poletovaly poslední osamělé vločky a třpytivý sníh pokryl té noci úplně vše. I stopy bílého rytíře.
Za tři dny byla jasná noc a nesněžilo, když král Aegon přistihl milující se pár.