Utrpení mladého Whenta
Prolog
V komnatě, jejíž masivní vchodové dveře hlídal, konečně zavládl klid… Po těch letech se naučil zvuky se z ní linoucí nevnímat, ale v poslední době nabývaly na síle. Když je po svém vstupu ke Královské gardě zaslechl poprvé, jeho prsty rychle nahmataly hrušku meče a jeho nohy zamířily ke dveřím komnaty. Instinkt. Pak se zarazil, když si uvědomil, že vevnitř může být pouze král a královna. A ruku pomalu spustil…
Pochopitelně si při svém nástupu nepředstavoval, že bude němým svědkem hrůzných králových činů. Nikdy nic neviděl, ale královnin tlumený pláč mluvil za vše. Jeho prací nebylo soudit královy činy, ale hlídat jej a jeho rodinu… Samozřejmě mu to bylo proti srsti, bylo to proti všem jeho zásadám, ale co mohl dělat? Když se o tom zmínil před Arthurem, ten jen se smutným pohledem zavrtěl hlavou. Jejich povinností je sloužit králi, k tomu se zavázali a to budou do konce svých životů činit.
Tuto část dne měl rád. Noc končila a temná obloha se začínala pomalu vyjasňovat. Z černé se stávala jemně šedivá a za okamžik už šeď trhaly paprsky světla. Všude vládl klid. Nejen v komnatě královny, ale také v chodbách hradu a v ulicích Králova přístaviště. Ticho přerušoval pouze zvonivý zpěv ptáků. Byl to vzácný a pomíjivý mír, který končil nedlouho poté, co se oranžové sluneční paprsky začaly líně plazit po střechách domů a pronikat okny hradu. Když den začal, lid v Králově přístavišti se začal probouzet k životu.
Kdysi dávno sledoval východ slunce pravidelně. Ještě v dobách, kdy dělal panoše lordu Meadowsovi. Stával na hradbách nebo ve věži a netrpělivě čekal na první sluneční paprsky. A byl v té nejlepší společnosti…
I. Koulelo se, koulelo červené jablíčko
„Dobrá, tak pro dnešek to stačilo!“ zavelel zbrojmistr Yarwin a chlapci zbrocení potem opustili nádvoří a vydali se do svých komnat.
Cerwyn, nejstarší syn lorda Steffrona Meadowse, vycházel schodiště, když kolem něj prolétla jeho sestra Elysa. Elysa byla nejmladší z lordových dětí. Její starší sestry byly již provdány a Elwyn, její druhý bratr, byl panošem ve Vysoké zahradě. Doma v Travnatém údolí tak zůstali už jen Cerwyn a ona. Společnost jim dělali Oswell Whent a Rodrik Fossoway, chráněnci pána Travnatého údolí, kteří právě stáli pod schodiště a ještě rozebírali zážitky z dnešního cvičení.
„Dávej pozor!“ okřikl Cerwyn svou sestru, když do něj bezděky při míjení šťouchla.
Elysa na něj však jen vyplázla jazyk a se smíchem brala dál schody po dvou. Byla to veselá a temperamentní dívka. Pro svou prostořekost nebyla oblíbena mezi ostatními děvčaty, ale s hochy si rozuměla. S výjimkou svého bratra Cerwyna, který byl jejím naprostým opakem. Vždy vážný vytáhlý chlapec s bledým apatickým obličejem, na kterém se málokdy objevil úsměv. Postrádal sestřinu bezprostřednost a její odvahu pustit se do všeho, co se nabízelo. Oproti ní však skvěle ovládal počty a zajímal se o cizí jazyky.
Za okamžik už Elysa byla na konci schodiště a stanula tváří tvář Oswellovi a Rodrikovi, se kterými se přátelila již několik let. Oswell byl pro každou srandu a špatnost. Kdykoliv vymyslela nějaký žertík, kterým by pozlobila svého bratra nebo své dívčí společnice, přiložil Oswell ruku k dílu a pomáhal jí vše naplánovat. Před Cerwynem se pochopitelně vždy tvářil, že netuší, kdo si z něj utahuje, ale sotva Cerwyn zašel za rok, propukal v smích. Oswell byl vysoký tmavovlasý chlapec s pronikavě modrýma očima. Byl velmi dobrý šermíř. Mnohem lepší než Cerwyn a Rodrik Fossoway, který měl tu smůlu, že mu do vínku nebyla dána příliš atletická postava a už vůbec neoplýval obratností. Byl to však velmi dobrosrdečný mladík. Z jeho růžolící tváře zářily živé zelenkavé oči, přes které neustále padala ofina slámově žlutých rozcuchaných vlasů. Co mu scházelo na rytířských dovednostech, to doháněl přátelskou a srdečnou povahou. Nezkazil žádnou legraci a často se účastnil neplech Elysy a Oswella. Mnohdy krotil jejich divoké plány a navrhoval jednodušší řešení. Oswell Rodrika podezříval, že je do Elysy zakoukaný. Ostatně vždy, když ji v posledních týdnech potkali, hochova tvář se okamžitě zabarvila do nachova a začal se ošívat. Oswell raději nepodroboval Rodrika výslechu a dělal, že si změny jeho chování nevšímá. Nechápal, proč Rodrik chce zatahovat do přátelství jejich trojice jiné city.
V posledních pár dnech však byl Rodrik nesvůj a chodil chodbami hradu jako tělo bez duše. Dokonce se několikrát zapomněl i navečeřet a to u něj opravdu bylo neobvyklé, usuzoval Oswell. Vyřešení záhady netrvalo dlouho – Rodrikův starší bratr Wyman přijel na námluvy do Travnatého údolí… Když jej Oswell při jeho příjezdu poprvé uviděl, nevěřil, že by tito dva mohli mít stejné rodiče. Wyman měl štíhlou postavu se širokými rameny a úzkými boky. Byl to velmi pohledný hoch s hřívou světlých vlasů, které mu v elegantních vlnách padaly na ramena.
„Tak vidíš, já ti to říkal. Bratr je ve všem lepší než já…“ povzdechl si Rodrik, když Wyman přijížděl se skupinou rytířů Fossowayů z červeného jablka.
Oswell jej nepoznával. Rodrik míval stále dobrou náladu a ze své buclatosti a nešikovnosti si dělal legraci.
„Třeba tě Fossowayové našli jako novorozence opuštěného u hradu a přisvojili si tě,“ chtěl hocha Oswell rozveselit.
Rodrik však jen sklesle zavrtěl hlavou a šel šouravou chůzí přivítat svého staršího sourozence.
A nyní, několik dní po příjezdu Fossowayů byl Rodrik stále jako na trní. A tak když k nim dorazila Elysa, nervózně se kousl do rtu, věda, že dívka byla na projížďce po okolí s jeho bratrem.
„Elyso…“ zčervenal chlapec a plaše zamrkal řasami. „Ehm… Jak ses dneska měla?“ vysoukal ze sebe.
Oswell viděl, jak se v dívčiných zelenomodrých očích blýsklo. Ten pohled dobře znal – projížďka nedopadla podle jejích představ. Elysa se na Rodrika však mile usmála a sdělila mu, že se měla dobře a že jej hledá jeho rodina. Když je chlapec zkroušeně opustil, otočila se na Oswella a obrátila oči v sloup.
„Ten Wyman… To je takový pitomec!“ rozhodila rukama a Oswell se začal smát. Znal ji jako své boty. „Celou dobu mluvil jen o sobě a o tom, jak mají plné sýpky a že Fossowayové z červeného jablka jsou stokrát lepší než ti ze zeleného. Nadutec jeden…“
„Chceš mi říct, že tě nepustil ke slovu?“ vykulil Oswell hraně oči.“Tebe?! Mistryni rychlé mluvy? Nevěřím…“
„No tomu tedy věř… Samozřejmě jsem se snažila ho poznat –“
„A udělala si na něj názor během dvou minut,“ popíchl ji Oswell.
„- ale je prostě příšerný…“ šťouchla do něj Elysa. „Nechápu, jak můžou být s Rodrikem jedné krve.“
„To by Rodrika možná potěšilo…“
„Proč?“ podivila se. „Vždyť je to jeho bratr…“
„To je jedno,“ snažil se to zamluvit. Měl pocit, že si Elysa nevšimla, že je do ní Rodrik zamilovaný a rozhodně neměl chuť to rozebírat. „Takže to bylo opravdu tak hrozné?“
„Bylo,“ hlesla. „Aby teda na chvíli zmlkl, tak jsem mu pověděla ten vtip o jablcích o červících, který jsem vymyslela. Pomatuješ si ho, ne?“
„No jasně,“ uchechtl se, když si na něj vzpomněl.
„No a co myslíš?“
„Hmmm. Nelíbil se?“ zkusil hádat.
„Zatvářil se, jako kdyby kousl do kyselého jablka. No chápeš to? On se vůbec nesmál!“ pohoršeně zavrtěla hlavou.
„No to snad ne!“ teatrálně vykřikl Oswell. „Jak si to mohl dovolit?!“
„Je to ignorant,“ ušklíbla se Elysa.
„Tak geniální vtip… A ten parchant si nevážil, že byl při jeho vzniku.“
„Ty si ze mě utahuješ?“ zbystřila a pokrčila malinkatý nosík. „Jen počkej!“ rozpřáhla se s nataženou dlaní, ale Oswell se smíchem hbitě ucukl.
„Nečerti se, Lyso,“ snažil se ji uklidnit. „Já chápu, že smysl pro humor je u muže naprosto zásadní záležitostí,“ pravil s vážnou tváří. „Na co titul nebo pozemky?!“ zvolal a koutky úst mu začaly cukat.
„No jak myslíš, Oswellku,“ sladce se usmála, protože věděla, jak nesnáší zdrobňování svého jména. „A abys věděl, tak to zásadní je. Copak bych mohla být s člověkem, který nechápe můj smysl pro humor?“
„Máš pravdu. Pro nějakého suchara je tě určitě škoda,“ souhlasil s ní, tentokrát už naprosto vážně.
„A co ta tvoje lady Serrett? Rozumí pávice tvému ostrovtipu?“ zazubila se Elysa.
„Pávice? Spíš slepice…“odfrkl si. „Ta nerozumí vůbec ničemu. Ale dost už o ní. Dědic Cider Hallu tě tedy nepřesvědčil?“
„Rozhodně ne. Tenhle určitě není ten pravý…“
„Myslíš, že to tvého otce bude bavit ještě dlouho?“ pochybovačně zvedl obočí.
„Slíbil mi, že si ženicha můžu vybrat…“ pokrčila rameny. „Jsem jeho nejoblíbenější dítě,“ rádoby nevinně zamrkala světlými řasami.
Byla to pravda. Lord Meadows ji měl nejradši a splnil by jí, co jí na očích viděl. Elysina matka zemřela dříve, než si ji dokázala zapamatovat a tak se jí to všemožně snažil vynahradit.
„No to ano, ale tvůj otec asi netušil, že budeš tak náročná,“ zasmál se Oswell.
„Tsss,“ ušklíbla se a odhodila z ramen dlouhé světlé vlasy.
„Lady Elyso!!! Moje paní, kde se mi zase schováváte?“ ozval se nedaleko nich krákavý hlas septy Leeony.
„Hledá tě ta šedá sůva…“
„Chjo… Právě máme mít hodinu, zapomněla jsem,“ vzdychla Elysa a vydala se septě vstříc.
Hostina pro hosty ze Cider Hall započala se západem slunce. Stoly se prohýbaly pod množstvím skvěle vypadajícího jídla a ve vzduchu se mísily lahodné vůně. V čele stolu seděl lord Meadows se svými dětmi, bratrem Rickardem a jeho rodinou po svém pravém boku. Lord Fossoway se syny a ženou seděl po levé straně lorda Meadowse. Elysa způsobně seděla v šatech barvy zapadajícího slunce, světlé vlasy spletené do slušivého účesu a spokojeně se usmívala. Nedaleko čela stolu seděl Oswell u svého poháru vína rudého jako krev a nervózně poklepával pod stolem nohou. Lord Meadows, vysoký a hubený muž s tváří popelavé barvy povstal a odkašlal si.
„Vážení přátelé! Pozvedněme teď své číše na počest lorda Fossawaye a jeho družiny, která nás poctila svou návštěvou. Jsme velmi potěšeni, že můžeme hostit tak ctěné hosty!“ kývl směrem k Fossowayům. „Dovolili jsme si připravit vám speciální hlavní chod, který pochází z darů našeho lesa. Snad vám bude chutnat,“ dobrácky se usmál na lorda a jeho staršího syna a pokynul sloužícím, aby urozeným hostům přinesli jejich pokrmy.
Každý sloužící nesl talíř zakrytý velkým poklopem, který odkryl po položení talíře před hosta. Jako první dostal své jídlo lord Fossoway, pro kterého byl připraven zajíc špikovaný slaninou a obložen opečenými bramborami. Poté dva sloužící položili talíře před jeho syny, kteří netrpělivě sledovali odhalení svých pokrmů. Rodrik potěšeně kvitoval bažanta na víně, ale jeho bratr vyděšeně vykulil oči a zíral na svou porci. Lord Meadows, který se právě chystal zakousnout do králičího stehna, ztuhl v půli pohybu a nervózně zamrkal unavenýma očima, jeho bratr Rickard s lehkým úsměvem pozvedl obočí a zhluboka se napil ze svého poháru, ale tvář Cerwyna Meadows byla stále znuděná a netečná. Zato Elysa pobaveně vyprskla víno, kterého se právě napila a schovala tvář do dlaní, ale zakryla před hosty svůj smích. Oswell se jen spokojeně pousmál a sledoval představení.
„Co toto-?! Co to má znamenat?!“ štítivě ukázal mladý Fossoway na prasečí hlavu, která ve své tlamě svírala rudé jablko.
„To je přece divočák za našeho lesa. Máme jen tu nejlepší divočinu!“ nevinně odpověděla Elysa a cítila, jak po ní otec nespokojeně střelil pohledem.
„Tohle je urážka!“ vyskočil Wyman Fossoway od stolu a v tu chvíli jablko z prasečích úst vypadlo a skoulelo se k mladíkovým dlouhým nohám. „Nebudu tady už ani minutu!“křikl na svého otce, který se jej snažil uklidnit, zatímco jeho mladšímu bratrovi cukaly koutky s naprosto jasným podezřením.
Hostina tak skončila dříve, než začala a ještě ten večer družina lorda Fossowaye opustila Travnaté údolí…
II. Jako blesk z čistého nebe
Elysa stála na východní věži hradu a její světlé vlasy byly zbarveny vycházejícím sluncem do ruda. Zavřela oči a nechala si hladit tvář slunečními paprsky.
„To je nádhera, nemyslíš?“ řekla po chvíli ticha, když konečně otevřela oči a otočila se na Oswella.
Čas od času se domluvili, že vstanou dřív, než se hrad probudí a budou sledovat probuzení slunce z místa, odkud je nejlépe k vidění. Když se někdy Oswellovi nepodařilo probudit, což bylo velmi často, Elysa to nevzdala, vplížila se k němu do pokoje a probudila ho polechtáním na chodidlech. Nesnášel to. Byl strašně lechtivý, ale svůj účel to splnilo, takže bylo zbytečné se na Elysu zlobit. A tak po ní jen hodil polštář a následoval ji do věže.
I dnes stál po jejím boku a pochechtával se, neboť kromě východu slunce se jim dostalo i jiné podívané – mohli sledovat, jak brány Elysina rodiště opouští družina rytířů oděných v černých pláštích zdobených fialovými blesky.
„Toho to nějak vzalo,“ řekl s pohledem na stále se zmenšující postavy rytířů.
„Vždyť jsem mu skoro nic neřekla…“ udiveně vykulila oči Elysa.
„Jeho pihu na obličeji jsi nazvala bradavicí a zeptala se, jestli ji má odjakživa…“ pozvedl obočí Oswell. „Zjevně je na poznámky ohledně ní dost citlivý,“ znovu se rozesmál.
Elyse se zaleskly jiskřičky v očích a za chvíli už kamenné stěny věže odrážely její zvonivý smích.
„Já jsem to nemyslela nijak špatně,“ bránila se. „Ale prostě mě k ní pohled stále táhl. Tak jsem to už prostě nevydržela a zeptala se…“
„Ty jsi fakt číslo,“ se smíchem se otočil ke dřevěným dveřím vedoucím dolů z věže. Když je otevřel, pokynul Elyse:
„Moje lady, máte přednost,“ teatrálně se uklonil.
„Já ti dám lady,“ vyplázla na něj jazyk, ale přece jen kolem něj proplula a začala opatrně scházet schody.
„Máš pravdu. Lady by se nikdy nepoprskala na veřejnosti vínem.“
„Ale za to můžeš ty!“ zasmála se Elysa při vzpomínce na brunátného Wymana Fossowaye, zírajícího nevěřícně na prasečí hlavu svírající jablko.
„Ano, já tu večeři v kuchyni vyměnil, ale ten nápad byl společný,“ připomněl jí, co se skrývalo za několik měsíců starou událostí.
„Zasloužil si trochu srazit hřebínek za to povýšené chování,“ usmála se sladce. „A za Rodrika,“ připomněla jejich společného přítele.
„Ale tvůj otec nebyl příliš nadšen…“
„Ale lord Fossoway ho ujistil, že jejich přátelství to nijak neohrozí. Jen raději následoval svého syna…“ pokrčila Elysa rameny a její tvář se zachmuřila.
„Máš strach, co řekne tvůj otec na rychlý odjezd Dondarrionů?“ zkusil Oswell uhádnout důvod změny její nálady.
„Hmm, trochu ano,“ připustila. „Bojím se, že tentokrát už se nenechá uchlácholit a začne na mě s tou svatbou tlačit víc…“
„Třeba to tak hrozné nebude…“
„Myslíš? Víš, kolik tady už bylo neúspěšných nápadníků?“
„To doopravdy už nedovedu spočítat,“ zasmál se, ale Elysa se tentokrát nepřidala. „No tak… Já jsem tomu, aby se tady Dondarrion cítil příjemně, taky moc nepomohl,“ snažil se ji utěšit. „Když se zavedla řeč na jejich znak, tak jsem poznamenal, že ten blesk věděl, kam se trefit. Kdo mohl tušit, že jeho strýce před dvěma lety blesk trefil?“
Elysa vyprskla smíchy.
„No vidíš! Úsměv ti sluší mnohem víc,“ poplácal ji potěšeně po rameni Oswell.
„Oswelle, nejsem pes, abys mě plácal,“ odvětila Elysa a zrůžověly jí tváře.
„Hluboce se omlouvám, ctěná lady Lyso,“ klekl na koleno. „Budu se dva týdny bičovat, abych odčinil svůj prohřešek.“
„Doufám, že v kuse,“ zvedla bradu a podívala se na něj z výšky, zvedla lem své sukně a pokračovala v chůzi. „A nemáš už náhodou být někde jinde?“ pronesla už zády k Oswellovi.
„Jistě… Yarwin už mě čeká ve zbrojnici,“ plácl se do čela, proletěl bleskově kolem ní a bral schody po dvou.
„Blázne,“ smála se ještě dívka, zatímco Oswell už zmizel z jejího dohledu.
Rodrik byl dnes ještě nešikovnější než obvykle. Nohy se mu sotva pletly a proti Oswellovým výpadům stihl podniknout sotva dva obranné manévry a už byl na holičkách.
„Snaž se trochu!“ křikl na něj znudeně Oswell. „Tahle můžu trénovat rovnou s panákem ze slámy…“ spustil ruku s mečem.
„Promiň,“ zamumlal Rodrik a otřel si pot z čela.
„Ty ses zpotil? Vážně?! Sotva ses hýbal…“
„Nějak mi není dobře.“
„Vidím, že už se flákáte, pánové!“ křikl na ně zpovzdálí Yarwin, který se věnoval souboji Cerwyna s jeho bratrancem Lymanem. „Pro dnešek tedy můžete skončit. Ale ty si nezapomeň nabrousit meč, Rodriku! Máš ho už tak tupý, že bys ho spíš než k boji mohl používat k mazání másla na chleba!“
Yarwin je vždy učil, že meč je obrázkem rytíře a i urozený muž by se měl umět o svoji zbraň postarat. A tak Rodrik, který si obrovitému muži nikdy nedovolil odporovat, vytáhl z brašny brousek a začal s úpravou meče. Oswell si sedl vedle něj a jal se komentovat jeho práci.
„Co se s tebou děje?“ zeptal se po chvíli vtipkování. „Poslední dobou s tebou není žádná sranda,“ plácl ho po zádech, až mu ruka s brouskem ujela a těsně minula ostří meče.
„Oswelle! Vždyť jsem si mohl uříznout ruku!“
„Promiň, kamaráde. Alespoň bys už nemusel přemýšlet, jestli by ti to s mečem nešlo víc v levé ruce,“ dodal poťouchle.
Rodrik si jeho poznámky ale ani nevšiml a hluboce vzdychl.
„To ta Elysa…“ řekl skoro šeptem.
„Co je s ní?“ nechápal Oswell. „Odpoledne jedeme na vyjížďku. Pomatuješ?“
„Já asi nejedu…“ sklopil oči Rodrik. „Jsem s ní vždycky tak nesvůj… Je tak hezká…“
Oswell si odfrkl a vyskočil na nohy.
„Nech toho, Rodriku… Proč to kazíš? Jsme kamarádi, vzpomínáš? Bláznivá trojka, před kterou se musí mít všichni na pozoru, jak vždycky naříká septa Leeona a lomí rukama,“ zatřásl chlapcem Oswell. „Tak už se vzpamatuj!“
„Ale to nejde jen tak…“
„Co by nešlo? Začni se chovat jako dřív, je to naprosto jednoduché,“ příkře odpověděl Oswell a vydal se přichystat na vyjížďku.
Za hodinu už byl hrad v nedohlednu a oni projížděli hustým lesem. Dnes však byla projížďka jiná než obvykle… Většinou šíleně uháněli vstříc lesům a řehtali se Rodrikovi, který je sotva stíhal a snažil se je přimět ke zpomalení. Teď však byli jen oni dva. Rodrik se opravdu rozhodl nejet, což Oswella roztrpčilo a stále musel myslet na jeho slova… To ta Elysa… Po očku se po ní podíval. Samozřejmě že není ošklivá, dokonce by se dalo říct, že je hezká, když nad tím chce člověk přemýšlet. Ale většinou to zakryje ta její prořízlá pusa, zasmál se v duchu.
„Co je? Proč se na mě tak díváš? Mám snad ve vlasech větvičky? Nebo jsem se někde umazala?“ všimla si jeho pohledu, přimhouřila podezřívavě oči a pokrčila nespokojeně nos. Dnes byla i ona zamlká. Oswell to přisuzoval rychlému odjezdu Dondarrionů a roztrpčení lorda Meadowse.
„Ne… Jen mě napadlo, že jsi mi ještě neřekla, jak reagoval tvůj otec na odjezd družiny z Blackhavenu. Bylo to moc zlé?“
„Dal mi ultimátum… Podzim se blíží a než spadne listí ze stromů, musím si vybrat nebo mi někoho vybere on,“ povzdychla si a kývla hlavou k nedalekému jezírku.
„To mě mrzí…“ hlesl Oswell a nevěděl co víc říct.
„Neodpočineme si?“ změnila téma. „V kuchyni mi přichystali nějaké občerstvení,“ řekla s významným úsměvem.
„Ty víš, jak na mě,“ rozesmál se Oswell a zamířil k jezírku.
Když k němu dorazili, rozprostřel svůj plášť a Elysa položila košík plný ovoce, sýrů a jiných pochutin z hradní kuchyně. Oswell se opřel zády o strom a zakousl se do šťavnatého jablka.
„Doufám, že je z Roviny.“
Elysa se jen ušklíbla a se zamyšleným výrazem si uřízla kousek sýru.
„Rodrik neříkal, proč s námi nejede?“ řekla najednou a zvedla k Oswellovi oči.
„Ehm, no… Nevím… Asi se mu prostě nechtělo,“ neochotně ze sebe vysoukal.
„Můžu za to já, že?“ opatrně se zeptala.
Oswell na ni udiveně vykulil oči. Ona nás slyšela? Nebo si toho všiml Cerwyn a všechno jí vyklopil? Ten Rodrik taky musí všechno zkazit…
„Ty?! Ne. Proč? Jak jsi na to vůbec přišla? Jen mu něco přeletělo přes nos…“
„Nene, můžu za to já. Vím to…“
„Jak-?“ zarazil se. Mám se vůbec ptát, napadlo ho v půli věty. Co když mě obviní, že jsem to věděl a neřekl jí to…
Elysa však na jeho otázku nečekala.
„Rodrik se mě zeptal, zda bych si ho nechtěla vzít,“ sklopila oči.
„Cože?!“ vyjekl Oswell. Samotného ho překvapilo, jak vysoký hlas z něj vyšel. Nenápadně si odkašlal a pokusil se o tón, který se více podobal jeho běžné mluvě.
„To myslíš vážně? Neděláš si srandu? Opravdu ti to řekl?“
Elysa se ošila a kousla do rtu…
„Ano, naprosto vážně. Já jsem vůbec netušila… Netušila jsem, že se mu líbím.“
Ten hlupák! Proč to ksakru udělal?! Oswell se zhluboka nadechl a vrátil svou pozornost zpátky k dívce.
„A co jsi mu odpověděla?“ zeptal se váhavě.
„Nic… Zatím. Řekla jsem mu, že si to musí rozmyslet… Nevím, nikdy mě to nenapadlo. Je to přece Rodrik,“ zasmála se rozpačitě. „Na druhou stranu…“ změnil se Elysin tón hlasu do lehce váhavého.
Oswell pátravě pozvedl obočí: „Na druhou stranu co?“
„To ultimátum, ty hloupý! Rodrik je hodný kluk…“
„Ale je to Rodrik, ťululum Rodrik…“ připomněl jí.
„Hmm, zapomněla jsem, že tebe s tvojí budoucí ženou pojí silní pouto,“ utrousila jízlivě.
„Nech toho. Nechci o ní mluvit…“
„Proč? Stále jsi mi o ní skoro nic neřekl. Jen že je to slepice.“
„Protože je,“ suše odpověděl. „Viděl jsem ji pouze jednou a poznal, že je to strašně povrchní a hloupá holka. Domluvili to naši otcové, mě se nikdo neptal… Na rozdíl od tebe,“ ušklíbl se hořce.
„No vidíš… Tak by si to měl chápat! Chtěla bych být s někým, s kým si budu rozumět a mít si co říct. S někým s kým se zasměju a koho prostě budu mít ráda…“ zvedla k němu ty svoje velké oči a on si všiml, že jsou trochu vlhké.
„Ale určitě jinak, než jako máš ráda Rodrika.“
„Tak ti děkuju za radu!“ vztekle vstala a rozběhla se ke svému koni.
„Kam jdeš? Elyso!“ volal za ní nechápavě, ale dívka už nasedala na koně a za chvíli už uháněla zpět k hradu.
„Ona se snad zbláznila…“ zamumlal si pro sebe, naházel zbytek věcí do košíku a vydal se za dívkou.
Dostihl ji po několika minutách. Věděl, že v tuto chvíli by bylo zbytečné jí cokoliv vyčítat, ba na ni vůbec mluvit. A tak jeli jako tryskem a nevnímali nic než rychlost a zrychlený tep koní. Oswell se na ni odhodlal znovu promluvit až u stájí…
„Ještě se na mě zlobíš?“ zkusil.
„Ne!“ obrátila se k němu zády a Oswell věděl, že jistojistě nemluví pravdu.
„Zítra ráno odjíždím na turnaj… Třeba zemřu hrdinskou smrtí a konečně se dostanu do legend,“ pokusil se ji vyprovokovat k reakci.
Elysa ale jen mlčela. Tak alespoň řekni, že jsem hloupý a že ten vtip stál za nic… prosil ji v duchu.
„Hmmm,“ ozvala se nakonec její záda. „Tak se tam dobře bav. Za pár dní přijedou hosté z Vysoké zahrady, takže tady také bude o zábavu postaráno,“ utrousila a bez jediného pohledu opustila stáje.
Oswell vůbec nechápal, co se stalo… Elysa nikdy nebyla jako ostatní dívky. Není urážlivá, a když něco chce říct, tak to řekne. A když se na mě naštve, s gustem mi to vytmaví. A ráda. No a já se tomu vždy jen zasměju, protože vím, že ji to rychle přejde. Přece jsem to myslel dobře… Nemůže přemýšlet o tom, že by si Rodrika vzala… Vždyť jsou jako sourozenci. Za všechno může ten pitomý Rodrik! Kdyby poslouchal, co jsem mu říkal… Kdyby to poslechl, nemuseli bychom teď všechny ty blbosti řešit! rychle našel viníka a nakvašeně odešel ze stájí do své komnaty, protože venku se už stmívalo a on věděl, že brzy ráno bude vstávat.
III. Noc patří netopýrům
Zhluboka se nadechl a cítil horkost dornského vzduchu. Všudypřítomný písek mu pronikl skrze průhledy přilbice. Ale nebyl čas na stížnosti. Měl svůj úkol a ten teď musel splnit. Byli tady.
Je jich dvakrát víc, pomyslel si, když se ohlédl po svých bratřích ve zbrani. Ale my jsme lepší. Jsme ti nejlepší, proto jsme tady. Pevně stiskl meč. Ruce se mu potily, ale věděl, že je připraven. V tom náhle ucítil, jak se něco otřelo o jeho chodidlo… Kopl a trefil se do něčeho měkkého.
„Zbláznil ses!“ vyjekl dívčí hlas. „Chceš mě zabít?!“
Párkrát zamrkal a uvědomil si tmu kolem sebe. Je noc a já jsem spal, ujasnil si a poznal onen hlas.
„Lyso, co tady proboha děláš?!“ posadil se na posteli a pokoušel se najít ji v temnotě.
„Tady jsem, ty blázne,“ šťouchla ho do pravého boku a on ucítil, jak si sedla vedle něj na lůžko. „Kopl jsi mě,“ vyčítavě mu připomněla.
„Za to se omlouvám, ale spal jsem a jsem si naprosto jist, že na kopanec tak nepatrné síly nikdo ještě neumřel,“ utrousil rozespale. „A pořád jsi mi ještě neřekla, co tady děláš.“
„Co asi?“ odsekla mu. „Pojďme se podívat na východ slunce…“ dodala už smířlivěji.
„Za pár hodin vstávám, Elyso. Víš přece, že jedeme na ten turnaj…“
„Dospíš se tam,“ neměla slitování a vydala se ke dveřím.
„Jasně, nebo se můžu prospat po cestě přímo na koni,“ zamumlal si pro sebe, ale přesto se začal pomalu oblékat.
Za chvíli už vystupovali do nekonečných kamenných schodů východní věže. Elysa šla první a Oswell to, jak tomu říkal, jistil zezadu. Ve skutečnosti šel téměř poslepu. Ještě nebyl schopen zcela otevřít oči, tak jen sem tam mrkl a následoval dívku popaměti a podle svitu louče, jejíž světlo probleskovalo i přes zavřená víčka.
„Za pár dní přijedou Tyrellové,“ pronesla nejednou.
„Škoda, že tady nebudu, mohli jsme vymyslet nějaký vtípek.“
„Můj otec už začíná ztrácet smysl pro humor,“ připomněla s obavou v hlase.
„Vždycky se můžeš stát septou,“ odpověděl lakonicky. „Jejich oděvy jsou velmi slušivé a lichotí každé ženské postavě.“
„A tebe vždycky můžou najít pod věží,“ vyplázla na něj jazyk. „Nehody se stávají,“ usmála se sladce a pokračovala ve výstupu.
„Myslím, že tiché sestry by byly ideální…“ dodal ještě tiše.
„Říkal jsi něco?“ otočila se na něj s významným pohledem.
„To se ti jen zdálo, moje paní. K ženě se zapálenou loučí chovám vždy jen ten nejhlubší respekt.“
„Pospěš si, obloha se už začíná vyjasňovat,“ kývla k jednomu z malých okýnek netrpělivě.
A tak přidali do kroku a za okamžik už stáli na vrcholu věže. Zadýchaní a s tvářemi zrůžovělými z namáhavého stoupání.
Elysa upřela oči do míst, kde věděla, že za nedlouho vykoukne slunce. Oswell pohlédl na svou kamarádku a sledoval, jak se s blednutím noční oblohy vyjasňují rysy její tváře. Když před pár lety přijel, ještě byla skoro dítě. Nyní již vypadala spíš jako žena než dítě. Možná je to tím, jak jí zmizely ty buclaté dětské tvářičky a lícní kosti jsou nyní výraznější. Ale ten roztomilý pršáček jí zůstal.
„Slyšela jsem, že je mladý Tyrell docela ošklivý,“ zakabonila se Elysa.
„Třeba bude mít dobrý charakter,“ pokusil se o vtip Oswell.
„Ty jsi fakt hloupý,“ chtěla ho plácnout dlaní, ale on dokázal bleskově uhnout. Tak jen s povzdechem nad jeho vtipkováním zakroutila hlavou. „Kdy ty s těmi vtípky přestaneš…“
„Nikdy,“ pokrčil rameny s lehkým úsměvem. „Proto mě máš přece ráda.“
„Myslíš, že tě mám ráda?“ řekla trochu útočně a lehce přimhouřila oči.
„No…“ váhavě odpověděl, netuše, kam svou otázkou mířila. Její tón ho lehce znepokojil. „Jsme přátelé už několik let a znám tě dost dobře na to, abych věděl, že s lidmi, které nemáš ráda, neztrácíš čas.“
„Rodrika mám taky ráda…“
„Čímž chceš říct co?“ pozvedl pátravě obočí. „Že jeho nabídku přijmeš?“
„To jsem neřekla… Vždyť víš, je to Rodrik…“
„Jsi prostě strašně náročná.“
„To není pravda!“ ohradila se.
„Klídek, dělám si z tebe srandu. Jako vždy,“ šťouchl do ní ramenem. „Já tě přece chápu… Taky se mi nechce pojmout za ženu tu hloupou a nudnou holku.“
Elyse mlčky sledovala, jak se slunce vynořuje na obloze a její tvář zezlátla.
„Tak si mě vezmi ty… A všechno se vyřeší,“ otočila se na něj náhle a upřela na něho své velké oči.
„To je nápad! A lady Serret pošleme místo mě Rodrika!“ zasmál se pobaveně.
Elysa se otočila zpět ke slunci a mlčela.
„No, tak slunce už vyšlo, asi se můžeme vrátit do komnat…“ řekla po chvíli.
„Mně už se ani nechce spát. Už jsem dokonale probuzen,“ oponoval Oswell.
„Ale já jsem unavená a chci jít spát…“ ucukla Elysa pohledem.
„Stalo se něco?“ nechápal.
„Ne. Jak říkám, jsem jen unavená. Tak si užij turnaj,“ rozloučila se tichým hlasem a začala sestupovat z věže.
Oswell nechápavě sledoval, jak mizí. Opřel se znovu o kraj věžní zdi a rozhlédl se po kraji, který byl jeho domovem již několik let. Nejprve se mu sem vůbec nechtělo, ale nakonec si Travnaté údolí opravdu zamiloval. Líbila se mu zdejší krásná příroda, která hrála rozličnými barvami a skrývala neskutečné divy v podobě lesů bohatých na zvěř a rozsáhlých květinových luk Ale ze všeho nejvíc mu k srdci přirostli Rodrik s Elysou. Užívali jsme si legraci a dobrodružství, dokud to všechno Rodrik nepokazil…
Zamyšleně vzdychl a rozhodl se vrátit do svých komnat. Za pár hodin musí být připraven na odjezd na turnaj ve Starém městě, kam odjíždějí s lordovým bratrem Rickardem.
Cesta byla po tak krátkém spánku doslova ubíjející. Několikrát se mu mimoděk zavřely oči a málem sklouzl z hřbetu svého koně, k pobavení ostatních spolucestujících. Nakonec mu pomohl samotný Rickard Meadows, který mu dal napít ze svého koženého měchu. Oswell se nejprve proti nabídce nevěřícně ohradil. Pít alkohol na koni… Kdo to kdy viděl! Ale pak jej ser Rickard uklidnil, že se jedná o vývar z rozmarýnu, který ho povzbudí a především probudí. Oswell tedy vděčně přijal a zhluboka si lokl. A opravdu, po pár minutách už se jeho oči neklížily a po zbytek toho dne už ani jednou nezívl.
Po pár dnech konečně dorazili do Starého města na turnaj, který uspořádal lord Leyton Hightower, pán Vysoké věže. Jednalo se o opravdu významný turnaj, který se konal u příležitosti další svatby lorda Hightowera, které se rozhodl zúčastnit i samotný král Aerys, doprovázený početnou družinou královského dvoru.
Když vjížděli do Starého města, Oswell se jen nevěřícně rozhlížel vedle sebe. Nikdy Staré město nenavštívil a nyní ho uchvátilo svou velikostí a rozmanitostí. Nejen že se ve vzduchu mísily rozličné vůně, pocházející jednak z bohatých městských trhů, tak i vycházející z lodí obchodníků přijíždějících do Starého města udat své zboží, ale rozmanité byly i tváře obyvatel města, které se pohybovaly na barevné škále od té nejsvětlejší až po tmavě ebenovou. Oswell obdivně sledoval, jak se městem jako kořeny stromů splétají a zase rozplétají dlouhé vodní kanály či úzké i široké ulice a vše je spojováno úžasně propracovanými kamennými mosty. Nejimpozantnější ze všeho však byla obří stavba, která dohlížela ze své výšky na celý ten vířící mumraj pod sebou. Vysoká věž. Masivní hrad z černého kamene s majákem na samém vrcholu, který odjakživa patřil rodu Hightowerů.
„Říká se, že z jejího vrcholu dohlédneš až na samotnou Zeď…“ naklonil se k Oswellovi Rickard, když si všiml jeho fascinovaného pohledu.
„Taky se říká, že je postavena z kamenů ze staré Valyrie. Povídačky,“ ušklíbl se Cerwyn.
„Tak či tak, ta stavba bere dech,“ odvětil Rickard Meadows. „Pojďme si odpočinout do stanů,“ pobídl chlapce vysoký muž. „Čeká nás náročný turnaj…“
IV. Růže je královna květin
Hned první den turnaje se uskutečnila svatba ve velkolepém Hvězdném septu , následovaná bohatou hostinou, která byla zároveň úvodní slavností turnaje. Rickard Meadows se rozhodl přihlásit do hlavní soutěže. V mládí býval velmi dobrým rytířem a i dnes si zachovával vypracovanou postavu, budící respekt. Hlavní soutěž začínala však až čtvrtý den, a tak se družina z Travnatého pole bavila sledováním pranice a opravdu napínavého souboje mezi pěvci.
Oswell ale vše vnímal jako v mlze. Nemohl zapomenout na své poslední dny před odjezdem. Nemohl si pomoct, ale ze všeho vinil Rodrika. Za celou cestu s ním prohodil sotva dvě věty. Nemohl se na něj ani podívat. Že neposlechl jeho rady a nedokázal usměrnit své city k Elyse bral jako zradu. Druhý den už Rodrik nevydržel jeho mlčení a s pohledem nakopnutého štěněte se jej zeptal, co se děje.
„Co se děje? To myslíš vážně?!“ obořil se na něj Oswell. „Proč jsi to udělal? Co sis jako myslel, že se stane?“
Rodrik jen smutně sklopil zrak a pokrčil rameny.
„To sis opravdu myslel, že na tvou nabídku kývne?“ zeptal se ho už trochu smířlivěji Oswell.
„Spíš ne… Ale musel jsem to zkusit,“ zkroušeně odpověděl Rodrik. „Chtěl jsem jí pomoct a mám ji rád. Ale ona mě má ráda jen jako kamaráda…“
„Však o to taky od začátku přece jde! My tři jsme jen přátelé, Rodriku. Uvědom si to. Ti nejlepší přátelé.“
„Elysa má stejně ráda někoho jiného…“ kousl se do rtu Rodrik.
„Vážně?“ udiveně pozvedl obočí Oswell. „Nikdy se nezmínila, že by po někom pokukovala… Ničeho jsem si nevšiml.“
„No právě…“ usmál se trochu posmutněle Rodrik.
Oswell nechápal, kam tím Rodrik míří a už vůbec nechápal, proč se mu Elysa nesvěřila s tím, že si někdo přece jen získal její srdce.
„Měl by ses přihlásit do šermířského souboje, Oswelle,“ navrhl mu Rodrik.
„Myslíš? Jsou tady i členové Královské gardy. Nevím, jestli mám proti tak dobrým rytířům nějakou šanci…“
„Opravdu bys to měl zkusit, Oswelle,“ ozval se za ním náhle hluboký hlas. Když se Oswell otočil, spatřil sera Rickarda. „Sledoval jsem tě při Yarwinově výuce a ty ses snad narodil s mečem v ruce.“
Oswell se potěšeně zarděl. Rozhodl se tedy uposlechnout jejich rady a do šermířské soutěže, která začínala druhý den turnaje, se přihlásit.
A nakonec to byl Oswell, který to v turnaji dotáhl z jejich družiny nejdále. Prvními pár koly prošel naprosto bez problémů. Pak se však postavil Walterovi Chesterovi, velmi šikovnému šermíři ze Zelenopole. Jejich souboj trval snad hodinu, ale nakonec získal Oswell přece jen převahu a rytíři ze Štítů vyrazil meč z rukou. Jsem mezi čtyřmi nejlepšími šermíři turnaje! uvědomil si náhle. Nadšení však rychle opadlo, když se dozvěděl, že jeho příštím soupeřem bude Gerold Hightower, velitel Královské gardy…
Při myšlence, že se má postavit jednomu z nejlepších rytířů, které kdy viděl, se mu stáhlo srdce. Zkroušeně se vrátil do stanu, aby se před tímto soubojem pořádně vyspal. Byl si jist, že nemůže vyhrát. Bílý býk byl o více než hlavu větší a jeho ramena byla skoro o polovinu širší než Oswellova, a to nebyl Oswell žádné tintítko, ale dobře rostlý mladý muž.
Oswell se položil na lůžko a zavřel znaveně oči. Přemýšlel, co se teď odehrává v Travnatém údolí. Tyrellové už jistě přijeli… Najednou ho však z myšlenek vytrhl šramot.
„Byl jsi dneska skvělý,“ pronesl Cerwyn Meadows, který právě vešel do stanu. Posadil se na protější lůžko a pátravě si ho prohlížel.
Nikdy nebyli přátelé. Cerwyn byl pro Oswella příliš vážný a neměl podle jeho názoru ani špetku smyslu pro humor. Jejich zájmy byly naprosto odlišné, proto nebylo překvapením, že si ani neměli co říct. Teď však budoucí pán Travnatého údolí ocenil jeho šermířské umění, což Oswella udivilo. Celý turnaj totiž Cerwyn vypadal, že ve Starém městě doslova trpí nudou. Sice se zbytkem družiny seděl v ochozech a byl přítomen jako divák každému klání, ale jak si Oswell všiml, vždy po několika okamžicích, když se pozornost všech upřela na bojiště, vytáhl knihu a začetl se do ní.
„Děkuji. Netušil jsem, že tě šermířské souboje zajímají…“ snažil se o přátelský tón Oswell.
„Ani ne. Ale dnes jsem dočetl poslední knihu, co jsem si vzal s sebou,“ vykouzlil trochu pokřivený úsměv Cerwyn.
Byl to snad první úsměv, který na něm za ty roky Oswell spatřil. Dnes je opravdu divný den, pomyslel si Oswell. Co bude následovat? Lyman Meadows vyhraje klání v hodu sekyrou? vzpomněl si na churavějícího syna sera Rickarda.
„A co jsi četl?“ chtěl Oswell na oplátku potěšil Cerwyna a pokusil se zavést rozhovor na téma mu bližší.
„Četl jsem knihu o Visenyi Targaryen…“
„Aha…“ nevěděl co odpovědět Oswell, protože historii Targaryenů se nikdy příliš nevěnoval. „A bylo to zajímavé?“
„Řekl bych, že ano,“ pousmál se dnes už podruhé Cerwyn. „Byla to skvělá bojovnice. Líbila by se ti. A také byla dost nešťastně provdaná…“ podíval se Oswellovi zpříma do očí a ten si poprvé všiml, že mají úplně stejnou barvu jako oči jeho sestry. Tak přece jen existuje něco, co mají společného…
„To jsi opravdu tak hloupý, Oswelle?“ zvážněl náhle Cerwyn a Oswell byl zmaten změnou jeho nálady.
„Proč? Protože jsem nečetl o Visenyi? Rozumím zase jiným věcem. Na rozdíl od tebe,“ ohradil se trochu popuzeně Oswell.
„Takže ano, jsi,“ sarkasticky se ušklíbl Cerwyn. „Čti si nebo nečti, je mi to jedno. Ale ty sis opravdu nikdy nevšiml, jak se na tebe moje sestra dívá?“
„Elysa?“ zeptal se trochu hloupě Oswell.
„Jistě. Která jiná? Co ti bylo dáno na umění s mečem, to ti zřejmě bylo ubráno jinde…“
Oswell se nezmohl na slovo a zmateně zakroutil hlavou. To není pravda… Určitě si ze mě teď utahuje, aby se mi pomstil za všechny vtípky, které jsme na něj s Elysou nastražili. A on si myslí, že mu skočím na lep! To určitě…
„Sleduju to vaše drama už pěkně dlouhou dobu…“ pokračoval Cerwyn a opřel se pohodlně o stěnu stanu. „Ty Rodrikovy toužebné psí pohledy… Myslel jsem, že se nikdy neodváží přiznat sestře své city. Ale překvapil. Snad ani sám nevěřil, že by si ho opravdu vzala. Myslím, že stejně jako já věděl, že to k tobě chová city, které by si přál, abych chovala k němu… Odmítala všechny nápadníky a stejně tak odmítla i jeho. A ty sis pořád ničeho nevšiml… Až tak jsi byl slepý! To tě nikdy nic nenapadlo? Opravdu ne?“
„No…“ váhavě začal Oswell, který konečně našel řeč. „Před odjezdem navrhla, že bychom se mohli vzít. Ale myslel jsem, že je to vtip…“ kousl se do rtu, když pochopil, co udělal.
„A pořád si to ještě myslíš?“ upřel na něj svůj vážný pohled Cerwyn, který se po chvíli mlčení zvedl a zanechal Oswella ve stanu opět samotného.
Oswell znovu zničeně lehl na lůžko a pokusil se usnout. Ale spánek nepřicházel… Zato přicházely mučivé myšlenky. Myslel na to, co asi musela Elysa cítit, když převrátil její vážně myšlený návrh ve vtip. Jsem prostě blb… Jak jsem si toho mohl nevšimnout!? A kdybych si toho všiml, tak co? Co by se stalo? ptal se sám sebe. Ale odpověď netušil. Vždyť je to Elysa. Lysa, moje nejlepší kamarádka… Co kdyby to všechno zkazilo? Už teď je to divné… Ale třeba by to naopak bylo to nejlepší, co by mě mohlo potkat. S nikým si nerozumím víc. Ani s Rodrikem. Elysa chápe můj smysl pro humor a já její. Zažili jsme toho spolu tolik… Dokážeme se spolu bavit o všem. Tedy doteď jsem si to myslel… Ale co mám teď dělat? Zanedlouho moje služba u lorda Meadowse skončí a já se vrátím domů. A jsem zaslíben té hloupé pávici… zoufal si v duchu. Myslel na to, že brzy bude muset opustit Travnaté pole. Bude muset začít žít jiný život. A bude muset opustit i Elysu…
Nakonec ho však jeho vlastní myšlenky natolik unavily, že přece jen usnul…
Pevně obtočil své prsty kolem chladné oceli a upřel pohled na horu svalů, která se před ním tyčila ve stříbrné zbroji, ramena ledabyle přehozena sněhobílým pláštěm. Tmavé vlasy Gerolda Hightowera byly místy prokveteny šedinami, ale jeho modré oči měly stále mladickou jiskru. Muž se usmál a kolem jeho úst a modrých očí se ukázaly vrásky.
„Tak mladíku, jen do toho. Žádný ostych,“ pobídl Bílý býk Oswella.
A tak se Oswell zhluboka nadechl a učinil první výpad. Bojovali dlouho. Bílý býk každý jeho útok odvrátil a okamžitě přešel do protiútoku. Ale Oswell si nevedl vůbec zle. Dokázal se bránit a jeho postava mu dovolovala mrštně se vyhýbat útokům mohutného rytíře Královské gardy. Bojovali tak dlouho, že Oswell naprosto ztratil pojem o čase. Ke konci už byl tak unaven, že sotva držel meč. Ale nechtěl to jen tak vzdát. Vždyť šermířskému klání dnes přihlížel i král Aerys! A v hledišti byl také slavný Arthur Dayne, který se po dopoledním souboji stal prvním finalistou šermířské soutěže.
Tohle by měla vidět Lysa, napadlo náhle Oswella a uviděl před sebou tvář své kamarádky. Její lehce zvednutý malinký nosík a velké oči barvy moře. Představil si i její jemně vykroužená růžová ústa, o kterých si až nyní uvědomil, jak jsou půvabná. Nebo to možná věděl už dlouho, ale nedokázal si to přiznat… Nebo bych měl být spíš já v Travnatém údolí, uvědomil si a v tu chvíli ucítil, jak jeho stisk povoluje a meč mu odlétá z ruky. Prohrál… Jeho vystoupení však bylo oceněno uznalým potleskem. A i samotný Gerold Hightower jej uznale poplácal po rameni.
„Byl jsi opravdu dobrý, chlapče. Jsi skvělý rytíř… Jistě to dotáhneš daleko.“
Oswell potěšeně poděkoval, ale jeho myšlenky byly daleko od Starého města.
Okamžitě se vrátil do stanu a začal si balit své věci. Ke svému koni skoro běžel, ale když doběhl do stájí, cestu mu znovu zkřížil Bílý býk.
„Tvoje vystoupení se nelíbilo jen mě, ale i králi…“uznale pokýval obrovitý muž hlavou.
„To mě velmi těší…“ netrpělivě odvětil Oswell a přemýšlel, jak se jej co nejrychleji zbavit.
„Počkej, chlapče,“ položil mu Hightower ruku na rameno. „Můj král tě shledal výjimečným rytířem. V Královské gardě je jedno volné místo…“
Oswell nechápavě pohlédl do tváře velitele gardy. Opravdu hodlá říct to, co si myslím?
„Přál bych si, abys to místo zaujal ty. Líbí se mi tvoje bojovnost a houževnatost. Dokázal bych to navrhnout králi tak, aby si myslel, že je to jeho nápad…“ významně na něj mrkl Bílý býk.
Oswell nevěděl, co odpovědět. Být rytířem Královské gardy bylo splněním všech jeho snů. Byl by mezi nejlepšími rytíři Západozemí, po boku Bílého býka a Meče jitra. Chránil by krále a jeho rodinu. A nemusel by si vzít lady Serett. Ale možná nikdy by už neviděl Elysu…
„Za tohle bych dřív vyměnil duši…“ odpověděl popravdě Oswell. „Ale teď … Teď musím být někdy jinde, nezlobte se, sere Hightowere. Opravdu si vaší nabídky nesmírně vážím. Ale nemůžu… Nezlobte se,“ a nechal stát oněmělého rytíře samotného.
Jel skoro bez přestání několik dní. Když už nemohl udržet oči, seskočil z koně, vsedě se opřel o strom a na dvě tři hodiny se prospal. Pak zase usedl do sedla a pobídl svého koně, ať běží tak rychle, jak jen zmůže… Když konečně dorazil do magických luk Travnatého údolí, mohl se konečně pořádně nadechnout. Dokázal jsem to. Jsem tady. A teď se všechno napraví… Vjel do bran hradu a koně ledabyle uvázal ve stájích. Své věci jen tak pohodil do rohu stájí a vydal se hledat Elysu. Nikde ji však nemohl najít…
Nakonec mu poradila septa Leeona, se kterou se srazil na schodech.
„Je na východní věži, ty blázne jeden!“
Jako smyslů zbavený vyběhl dlouhé schody věže a sotva popadaje dech vrazil do dřevěných dveří věže. Po jejich rozražení uviděl drobnou postavu opírající se o vrcholek zdi a shlížející do lesů a luk okolo hradu. Světlé vlasy jí jemně splývaly po drobných ramenou a na slunci se třpytily.
„Elyso…“ udýchaně dívku oslovil. „Všude jsem tě hledal.“
„Co tady děláš? Máš být ve Starém městě…“ promluvila na něj, aniž by se k němu otočila.
Přistoupil k ní a položil jí ruce na ramena. Opatrně ji otočil a podíval se jí do tváře. Té, kterou několik dní nemohl dostat z hlavy.
„Vrátil jsem se. Za tebou,“ trochu nesměle se usmál. Tohle nikdy nedělal. Nikdy nemluvil o svých citech a pocitech. Raději si ze všeho udělal legraci. Ale tohle legrace nebyla…
„Zmeškal jsi svatbu,“ zvedla k němu Elysa své světlé oči a on si všiml, že plakala.
„Ne…“ zakroutil nevěřícně hlavou a zlomil se mu hlas.
„Ale ano. Včera jsme se s Olymerem Tyrellem vzali. Zítra odjíždím do Vysoké zahrady.“
„To není pravda…“
„Ale je, Oswelle,“ zamrkala, aby zahnala slzu, která se jí drala do oka.
„Elyso…“ snažil se ji obejmout, ale dívka mu vyklouzla z náručí a vydala se ke dveřím.
„Sbohem, Oswelle…“ ještě tiše zašeptala. Tak tiše, že ho zvuk jejího hlasu jen pohladil a pak odletěl dál jako vánek.
Odletěl do hustých lesů, hrajících všemožnými odstíny zelené, kterými ještě téhož dne odjel zpět na Harrenov, kde své rodině sdělil, že odchází ke Královské gardě. Plul dál rozsáhlými loukami Travnatého pole, na jejichž krásu ještě po letech vzpomínal. A vždy, když uviděl louku plnou krásných různobarevných květin, vzpomněl si na ni. Na Elysu. Na její zvonivý smích, který se ozvěnou odrážel od hradních zdí. Na veselé oči barvy mořské vody a drobný nosík, který pokrčila vždy, když se jí něco nelíbilo. Na to, jak světlo vycházejícího slunce hladilo její krásnou a laskavou tvář. A i po těch letech se mu stále zjevovala v hlavě stejná otázka. Jaké by to bylo, kdybych to pochopil dřív? Ale nikdy na ni už nedokázal nalézt odpověď.