V březnu vyšel v americkém časopise Vanity Fair rozhovor s Georgem R.R. Martinem. Pokud se chcete dozvědět něco o tom, co dělal Martin předtím, než začal psát romány, proč svoji ságu svěřil zrovna Benioffovi a Weissovi a jak to hodlá udělat, aby ho seriál nedohnal, můžete si nyní přečíst lehce zkrácenou verzi rozhovoru v českém překladu.
Celý rozhovor v angličtině je pak tady.
Dům v Santa Fe, Nové Mexiko. Dvě kožená křesla natočená proti sobě. Spisovatel George R.R. Martin sedí v jednom z nich, já si sedám do druhého. Po mé levé straně na poličce leží miniaturní replika železného trůnu z Hry o trůny, adaptace Martinovy velkolepé knižní ságy z dílny HBO. Zatím dokončil pět ze sedmi plánovaných dílů.
Jim Windolf: Jak se vám líbí tenhle trůn?
George R.R. Martin: Tenhle trůn je velmi ikonický a je teď po celém světě známý jako ten Železný trůn. Ale v tomhle případě se David a Dan a jejich výtvarníci značně odklonili od trůnu v knihách. Existuje jedna verze od francouzského umělce Marka Simonettiho, kterou jsem dal na svůj blog a řekl: „Tohle je Železný trůn. Konečně to někdo vystihl.“ Kromě seriálu vznikly i hry: karetní, stolní, miniatury. Hodně z toho pochází ještě z doby před seriálem. Existují kalendáře, ilustrace v knihách. Spolupracoval jsem během let s mnoha umělci, někteří z nich odvedli skvělou práci, někteří z nich méně skvělou, několik jich zkusilo i Železný trůn a nikdo se netrefil do mojí představy. Občas mě to trochu dohánělo k šílenství, protože jsem si říkal: „Nedokážu ho dobře popsat. Žádný z obrázků se nepodobá trůnu v mých knihách. Nedokážu to sám nakreslit. Jak to udělat…?“ Pak jsem na tom pracoval s Markem Simonettim a on to konečně trefil!
Hlavní rozdíl je v jeho velikosti. Železný trůn popsaný v knihách je obrovský. Gigantický. V seriálu je scéna, kdy Malíček mluví o tisících mečů Aegonových nepřátel a říká: „Ve skutečnosti to tisíc mečů není. Je to jen příběh, který si vyprávíme.“ David a Dan z toho udělali skvělou repliku, protože trůn v seriálu očividně není z tisíce mečů. Ale ten opravdový, ten v mých knihách ano! Možná i ze dvou tisíc! Musíte k němu vystoupat po příkrých schodech, je ošklivý a asymetrický. Ten v seriálu vypadá se svými hroty nebezpečně, ale nechybí mu jistá krása a souměrnost. Ten v knihách byl ukován kováři, ne návrháři nábytku. Měl to být symbol dobytí a triumfu, jako by říkal: „Podívejte se. Všechny tyhle meče jsem jim vzal a teď na nich trůní můj zadek.“
Všechno je v mé hlavě většinou větší. Máme největší natáčecí studio v Evropě, Paint Hall v Irsku. Paint Hall je hodně velké, scény jsou velké. Ale pořád to jsou filmové kulisy. V hlavě si představuju něco o velikosti katedrály sv. Pavla [v Londýně]. Westminsterského opatství. A trůn, který by dominoval takovému prostoru. Takový by se nám do Paint Hall ani nevešel! Takové kompromisy ale musíte dělat. Ve svých představách můžu přijít, s čím chci. Můžu věci udělat obrovské a hodně barvité. Můžu si vymyslet tisíc postav, ale když to převádíte do televizní podoby, musíte vzít v potaz jisté skutečnosti. Musíte ty obrovské věci vyrobit nebo je udělat digitálně. Na tisíc postav musíte najmout tisíc herců nebo je také vytvořit digitálně. Dlouho jsem pracoval v Hollywoodu, takže jsem to znal i z téhle druhé strany. Dokážu se vžít do role scénáristy nebo producenta. Ale ty výzvy, co před námi stály? Nevěřil jsem, že by ty knihy byly produkovatelné. Nikdy mi nedošlo, že by mohly být převedeny tak věrně a úžasně na obrazovku, když jsem je psal. Bylo to v době, kdy jsem s Hollywoodem skončil, na počátku devadesátých let. Snažil jsem se psát seriály, které by byly snadno produkovatelné. Žádný z nich nakonec nebyl natočený, tak jsem si řekl: „Kašlu na to. Napíšu něco gigantického. Něco, co nikdy nepůjde natočit. Je mi to jedno. Bude to kniha, román!“ A dílem jedné z malých životních ironií je zrovna tohle to, co se na obrazovku dostalo. Naštěstí teď všechny tyhle problémy nemusím řešit já, ale David a Dan.
[…]
Ve svých knihách máte velké zvraty a často vyvádíte čtenáře z rovnováhy. Nejdříve to vypadá jako Sword in the Stone [fantasy román o králi Artušovi od T.H. Whitea] – člověk tuší, kam se příběh bude ubírat, s Branem jako hlavním hrdinou, ale pak se to najednou změní v něco jako hru mezi vámi a čtenářem.
Myslím, že člověk píše to, co by sám chtěl číst. Už jako dítě v Bayonne jsem byl dychtivým čtenářem. Říkali mi „George s nosem v knize“. Za svůj život jsem přečetl spoustu příběhů, některé mě velmi hluboce ovlivnily, jiné jsem zapomněl po pár minutách. Jednou z věcí, kterou v beletrii oceňuji, je jistá nepředvídatelnost. Nic mě nezačne nudit rychleji než kniha, u které přesně vím, jak bude pokračovat. Určitě jste je také četl. Otevřete je, přečtete si jednu, dvě kapitoly a ani nemusíte číst zbytek. Přesně víte, kam to bude směřovat. Myslím, že něco z toho mám z doby, kdy jsem vyrůstal a kdy jsme doma koukali na televizi. Moje máma vždycky předvídala, kam se děj bude ubírat, ať už to bylo při I Love Lucy nebo něčem podobném. „Teď se stane tohle a tohle,“ říkala. A samozřejmě, že se to taky stalo! Ale nebylo nic nádhernějšího, než když se stalo něco jiného, když tam najednou přišel nějaký zvrat. Pokud tedy byl opodstatněný. Nemůžete náhodně přidávat zvraty, které nedávají smysl. Věci na sebe musí navazovat. Nakonec chcete něco, u čeho si řeknete „Pane jo, tohle jsem teda nečekal“. Ale byly tam určité náznaky, stopy, které si zpětně uvědomíte. Řeknete si „Jak to, že mi to nedošlo dřív?“ To je pro mě hodně uspokojivé. Takovou beletrii hledám jako čtenář a takovou se snažím i psát.
K tomu, jak byl Bran shozen z věže, také určité věci směřovaly, takže se čtenář necítil podveden. To samé s Rudou svatbou.
Vždycky je tu to napětí mezi fikcí a realitou. Fikce je více strukturovaná než realita. Ale my [autoři] tu strukturu musíme skrýt. Příliš mnoho příběhů je příliš viditelně strukturovaných. Způsob, jakým čteme, jakým koukáme na televizi, jak koukáme na filmy, nám dává jistá očekávání, jak se příběh vyvine. I z důvodů, které s tím samotným příběhem nesouvisí. Jdete na film, kdo je v něm hlavní hvězdou? O.K., pokud je to Tom Cruise, je vám jasné, že neumře v první scéně filmu. Protože on je přece velká hvězda! Jeho postava přežije. Nebo koukáte v televizi na seriál, který se jmenuje Castle. A víte, že postava Castla je v bezpečí. Bude tam příští i přespříští týden.
Ideálně byste tohle vědět neměl. Emocionální prožitek by byl větší, kdyby to člověk nevěděl. To je to, o co se snažím. Bran je první z hlavních postav, se kterou se čtenář po prologu seznámí, takže si řekne „O.K., tohle je Branův příběh, Bran bude tím hrdinou.“ A pak najednou „Ups. Co se to Branovi stalo?“ Okamžitě musí přehodnotit pravidla a od toho momentu je čtenář znejistěný, alespoň v to doufám. Miluju, když mi lidé říkají „Nikdy nevím, kdo je ve vašich knížkách v bezpečí. Nikdy si neodpočinu.“ Tohle ve svých knihách chci. A v knihách, které čtu. Chci cítit, že se může stát cokoliv. Alfred Hitchcock byl jedním z prvních, který tohle dělal. Nejznámější případ je Psycho. Začnete koukat na Psycho a myslíte si, že ona [Marion] je tou hrdinkou. Přece nemůže umřít ve sprše!
[…]
Snažím se mít příběhy s neočekávanými zvraty, některé z nich vycházejí z povahy postav. Snažím se vytvářet plnohodnotné, komplexní postavy, které jsou nejednoznačné a které řeší vnitřní konflikty, takže nejsou ani hrdinové, ani padouchové. Miluji Pána prstenů, nechci, aby to vyznělo tak, že se pouštím do Tolkiena, protože je to jedna z mých nejoblíbenějších knih vůbec, ale mojí nejoblíbenější postavou v Pánovi prstenů je Boromir, protože je ze všech postav nejméně „černobílý“. Bojuje s mocí Prstenu a nakonec jí podlehne, ale pak umře hrdinskou smrtí. Je v něm zároveň dobro i zlo.
Tuhle ambivalentnost naznačujete hned na začátku, když Ned popraví dezertéra, i když neprávem. Není to jednoznačné. I Jaime Lannister má přátelský vztah s Tyrionem, potom co vyhodí Brana z okna věže. Čtenář vidí jeho jinou stránku.
Opravdoví lidé jsou složití, komplexní. Opravdoví lidé nás překvapují tím, že dělají různé věci v různé dny. Vlastním jedno malé kino v Santa Fe, které jsem před pár měsíci koupil a znovu otevřel. Měli jsme tam nějaké akce se spisovateli. Měli jsme tam autogramiádu Pata Conroye. Úžasný autor, jeden z nejlepších v Americe. A ten strávil většinu kariéry psaním knih o svém otci. Někdy jako memoáry, někdy jako beletrii, ale vždycky tam vidíte prostupovat jeho komplikovaný vztah s otcem, i když mu dá jiné jméno a jiné povolání atd. V jakémkoliv převleku je postava Velkého Santiniho, otce Pata Conroye, jednou z nejkomplexnějších v současné literatuře. Je to odporný člověk propadlý alkoholu, který terorizuje své děti, mlátí svoji ženu, ale je také válečným hrdinou, bojové eso atd. V některých scénách, jako v The Prince of Tides, je skoro komický jako Ralph Kramden [postava z amerického sitcomu The Honeymooners], když si koupí tygra a chystá se otevřít si benzinovou pumpu a všechno se pokazí. Pořád je to ten samý chlap, někdy k němu cítíte obdiv, někdy nenávist a odpor, a je to tak skutečné. Takhle občas reagujeme i na skutečné lidi v našich životech.
Kde jste žil, když jste začal psát Píseň ledu a ohně?
Tady v Santa Fe. V sedmdesátých letech jsem žil v Dubuque v Iowě. Učil jsem na vysoké škole. Psal jsem už od mala, ale prodávat jsem začal až v roce ´71 a hned jsem měl dílčí úspěchy. Prodal jsem všechno, co jsem napsal. Šest let jsem psal povídky, prodal jsem první román a dostal za něj dobře zaplaceno. V roce 1977 vyhrál jeden můj kamarád, asi o deset let starší, Tom Reamy cenu Johna Campbella pro nejlepšího nového autora ve svém žánru. Začal ve svých čtyřiceti, takže byl o něco starší než ostatní, ale fanouškem sci-fi byl už dlouho předtím. Žil v Kansas City. Tom zemřel na srdeční infarkt jen pár měsíců potom, co vyhrál tu cenu. Našli ho shrbeného nad psacím strojem, měl napsaných sedm stránek nového příběhu. Z ničeho nic. Mrtvý. Nebyli jsme úplně blízcí přátelé. Znal jsem ho z conů a obdivoval jsem jeho práci. Ale Tomova smrt na mě měla nesmírný vliv, tenkrát mi bylo něco přes třicet. Učil jsem a při tom jsem si říkal, že na všechny ty příběhy a romány, které mám v hlavě a které chci napsat, mám dost času, protože jsem mladý. A pak přišla Tomova smrt a já si řekl, páni, co když nemám spoustu času. Co když umřu zítra, co když umřu za deset let. Budu tou dobou pořád učit? Učil jsem mimochodem docela rád. Šlo mi to. Učil jsem žurnalistiku a angličtinu a občas mě nechali vést i kurz science fiction na jedné malé škole v Iowě, katolické dívčí škole. Ale učení mi bralo hodně emoční energie. Psal jsem jen pár povídek během vánočních prázdnin a trochu víc během letních. Ale jinak jsem neměl čas.
Jeden román jsem dokončil, než jsem začal učit a nevěděl jsem, kdy budu mít čas napsat další. Po Tomově smrti jsem si řekl „Víš co, tohle musím zkusit. Nevím, jestli se uživím jako spisovatel nebo ne, ale kdo ví, kolik času mi zbývá? Nechci umřít za deset nebo dvacet let s pocitem, že jsem nevyprávěl příběhy, které jsem chtěl, protože jsem si pořád myslel, že budu mít čas příští týden nebo příští rok. Možná nebudu mít na jídlo, ale pokud to nevyjde, vždycky se můžu vrátit k nějaké jiné práci.“
Potom, co jsem dal výpověď, jsem si řekl, že nemusím zůstávat v Dubuque, že můžu bydlet, kde budu chtít. V té době mělo Dubuque za sebou několik pěkně krutých zim a mně už se nechtělo pořád vyhrabávat svoje auto z hromady sněhu. Myslím, že hodně věcí ze Hry o trůny, sníh a mráz, pochází z mých vzpomínek na Dubuque. Rok předtím jsem cestou na con ve Phoenixu projížděl Santa Fe a Nové Mexiko jsem si zamiloval. Bylo krásné. Tak jsem se rozhodl, že prodám svůj dům v Iowě a přestěhuju se do Nového Mexika. A nikdy jsem toho nelitoval.
Líbí se vám, jak seriál Hra o trůny vypadá? Hrady, kostýmy…
Myslím, že seriál vypadá úchvatně. Musel jsem si na to ale zvyknout. Žil jsem s těmi postavami od roku 1991, měl jsem v hlavě představy o tom, jak vypadají, nějakých dvacet let. Praporce, hrady… samozřejmě, že to vypadá jinak, než si já představuju. Ale to je v pořádku. Z mé strany šlo o to trochu si zvyknout, ale nejsem jedním z těch autorů, co šílí z toho, že jasně popsali šest knoflíků na bundě a ti idioti z Hollywoodu z toho udělali knoflíků osm. Takových spisovatelů jsem v Hollywoodu potkal až moc, když jsem pracoval na druhé straně barikády. Když pracujete v televizi nebo ve filmu, spolupracujete s více lidmi a musíte umožnit ostatním spolupracovníkům přinést do toho také svoje vlastní kreativní nápady.
Jednotlivé rody mají různé strategie, jak se dostat k moci a udržet si ji. Renly využívá svůj šarm, jako Bill Clinton. Ned se drží cti. Robb ho v tom následuje. Stannis je pedantský, ale také je přitahován magií. Daenerys má charisma spasitele. Připomínají známé politiky. Čtete hodně historické literatury, přemýšlíte o tom?
V žádném případě se nepovažuju za historika, ale čtu hodně populární historie. Nečtu dizertace o osevních postupech v letech 1332 až 1347, ale miluju populární dějiny. Věci, které se dějí ve skutečném životě, jsou úžasné a kruté a plné překvapení. Ale rád nutím čtenáře o tom přemýšlet a ukazovat i jiné úhly pohledu. Je to trochu ošidné, protože to musím zprostředkovat současnému čtenáři z jednadvacátého století, ale nechci, aby postavy měly názory jako z jednadvacátého století, protože ve středověké společnosti je neměly. Genderová nebo rasová rovnost, myšlenka demokracie, že si lidé mají volit, kdo jim bude vládnout – tyhle myšlenky, pokud existovaly, tak neměly ve středověké společnosti dominantní hlas. Lidé měli vlastní silné představy o Bohu a lidech vyvolených Bohem, o Božím soudu, kdy Bůh zajistil, že vyhraje ten správný člověk, nebo o právu vládnout díky pokrevní příslušnosti.
Ženy ve vašich knihách jsou mocné.
Ale bojují s patriarchální společností, takže musí překonávat mnohé překážky, jako tomu bylo v opravdovém středověku. Jednou z mocných žen byla Eleanora Akvitánská, která byla manželkou dvou králů, a přesto ji její manžel mohl celé desetiletí věznit, protože ho otravovala. Byla to jiná doba, a tohle je navíc svět fantasy, takže je to hodně jiné.
Která strategie nakonec bude nejúspěšnější?
To bych prozradil příliš. Budete muset číst až do konce, abyste to zjistil.
Svým postavám vymýšlíte skvělé protějšky, například když Jaime putuje s Brienne z Tarthu. A jsou tam další dvojice, jako Arya a Ohař. Snažíte se vědomě vytvářet takové dvojice?
Drama vychází z konfliktu, takže rád dávám dohromady dvě postavy, které jsou hodně rozdílné, a pak jen sleduju, jak létají jiskry. Zajistí to lepší dialogy a lepší situace.
Některé drobné detaily, které máte v knize, jsou i v seriálu. Třeba když si Tyrion píská v knížce i ve Hře o trůny.
Peter [Dinklage] se ve skutečnosti dost odlišuje od Tyriona v knize, v základních tělesných proporcích. Je vyšší než Tyrion. A je výrazně přitažlivější. Peter vypadá dobře, Tyrion ne. Ale nic z toho není důležité, když ho vidíte hrát. On je Tyrion. Je to on. A je perfektní.
Když vás David [Benioff] a Dan [Weiss] oslovili, co vás ujistilo v tom, že budou vaše knihy v dobrých rukou?
Byl jsem pracovně v Los Angeles a můj agent Vince Gerardis pro nás zajistil setkání. Sešli jsme se na oběd a začali o tom mluvit, v restauraci bylo plno. Šel jsem na tu schůzku s tím, že se tahle věc nemůže nikdy podařit, ale že se s nimi setkám. Už dřív jsem absolvoval podobná setkání. Snídaně, obědy, telefonní rozhovory. Všichni z toho chtěli udělat film. Peter Jackson natočil Pána prstenů, ty filmy byly úspěšné, vydělaly kupu peněz a Hollywood v podstatě rád napodobuje úspěšné projekty. Takže jakmile se tohle stalo, každé druhé studio v Hollywoodu si řeklo: „Panebože, koukněte, kolik vydělává New Line. Musíme taky něco takového natočit.“ A začali se porozhlížet po všech velkých fantasy ságách. Myslím, že v hledáčku byly všechny fantasy knihy ze seznamu bestsellerů. Přišli za mnou, že chtějí natočit filmy, ale moje knihy jsou větší než Pán prstenů. Když dáte dohromady všechny tři díly Pána prstenů, máte asi tak stejný počet stran, jako má Bouře mečů. Nedovedl jsem si představit, že by z toho mohl vzniknout film. Někteří z toho samozřejmě chtěli udělat sérii filmů. „Uděláme tři filmy, jako Pán prstenů!“ A já jim vždycky řekl, „můžeme to zkusit, ale dostaneme smlouvu na tři filmy?“ „Ne, ne, uděláme jeden, a když bude úspěšný, natočíme další.“
Takhle z toho ale něco jako Pán prstenů nevznikne. Peter Jackson měl s New Line smlouvu na tři díly, když konečně dostal povolení natáčet. Věděl, že má k dispozici tři filmy. Natočil je všechny najednou. Díky tomu se ušetřilo dost peněz. A také věděl, že natočí celý příběh. Když natočíte první díl a čekáte, jestli se uchytí, dostanete Narnii. Natočili jednu z knih Philipa Pullmana a nedopadlo to dobře, takže nikdy neuvidíme zbytek příběhu. Nechtěl jsem, aby se tohle stalo mým knihám. Radši jsem nabídky odmítal.
Naštěstí to byly bestsellery, ty peníze jsem nepotřeboval, takže jsem mohl říct ne. Jiní zase měli takový přístup, že s tolika postavami a tolika příběhy je lepší soustředit se jen na jeden. Udělejme to celé o Jonu Sněhovi. Nebo o Dany. Nebo Tyrionovi. Nebo Branovi. Ale to by také nefungovalo, protože ty příběhy jsou propojené. Rozdělí se, ale zase se slévají dohromady. Ale nutilo mě to o tom začít přemýšlet, jak by to šlo udělat a nakonec jsem našel odpověď – mohlo by to jít v televizi. Nejde to natočit jako celovečerní film nebo sérii filmů. Takže televizní seriál. Ale ne žádná běžná televizní stanice. Pro televizi jsem dřív pracoval. Věděl jsem, co v mých knihách je, sex, násilí, popravy, vražedné masakry. To by se do televize v pátek v osm večer, kam vždycky cpou fantasy, nedostalo. Oba seriály, pro které jsem psal, Twilight Zone a Beauty and the Beast, běžely v pátek v osm. Oni si totiž řeknou: „Fantasy? Pro děti!“ Takže takový seriál to nemohl být. Ale sledoval jsem HBO. Sopránovi. Řím. Deadwood. Přišlo mi, že jako seriál na HBO, kdy jedna řada obsáhne jednu knihu, by to šlo. Takže když jsem si sedl s Davidem a Danem v restauraci v LA, začalo to jako setkání u oběda a skončilo to večeří, viděl jsem, že na to mají stejný názor, najednou jsem věděl, že jsme na stejné vlně.
Když jsem na to setkání šel, tak jsem to nevěděl. Byli totiž od filmu. Ale došli ke stejnému závěru jako já. A také na mě zapůsobilo to, že oba byli spisovatelé, jim se zase líbilo, že jsem pro televizi už pracoval a že nebudu jedním z těch puntičkářských autorů typu „Jak jste tohle mohli změnit?!“. Chápal jsem ten proces i z druhé strany. Ale oni to zase chápali z pozice spisovatele, protože oba psali romány, a David měl i zkušenosti s převodem své knihy na plátno. Takže jsme měli takové zrcadlové zázemí a padli jsme si do oka.
Víte, že Barrack Obama označil Hru o trůny za jeden ze svých oblíbených seriálů?
To bylo velmi milé. Je to přání z říše snů pro každého spisovatele, už od doby, kdy John Kennedy prohlásil, že rád čte romány Iana Fleminga. To je to, co proslavilo Jamese Bonda. Do té doby to byla jen málo známá série knih, která se moc neprodávala. Najednou se o Flemingovi mluvilo v každé domácnosti. Ale nejsem si jistý, jestli Obama čte i moje knihy. Má rád seriál. Kdyby četl i knihy, bylo by to vážně neuvěřitelné.
Omezuje existence seriálu nějak vaši fantazii, představivost? Nemáte pocit, že musíte co nejrychleji Píseň ledu a ohně dokončit?
Určitě to ten tlak zvýšilo. Ale ten jsem do jisté míry cítil i předtím. V momentě, kdy vyjde jedna kniha nějaké série, lidé se hned začnou ptát, kde je další díl. A čím úspěšnější ta série je, tím víc lidí se ptá a tím větší tlak cítíte. Fakt, že mě seriál dohání, to ještě prohloubil. Pravdou je, že některým autorům to prospívá. Mně moc ne. Nemám rád deadliny. Celou kariéru jsem se snažil jim vyhýbat. Romány, které jsem napsal před Písní – Dying of the Light, Windhaven, Fevre Dream, Armageddon Rag – ty jsem napsal, aniž bych na ně měl smlouvu, čistě svým vlastním tempem. Když jsem je dokončil, poslal jsem je svému agentovi a řekl: “Tady vám posílám svůj dokončený román, prodejte ho.” A díky bohu ho prodal. Ale nikdo na něj nečekal. Nebylo oznámeno žádné datum vydání, které by se muselo posouvat, protože jsem ho neodevzdal včas, atd. Takže jsem mohl psát v klidu a části mého já tahle doba chybí. Ale jakmile jsem začal pracoval na tomhle megarománu a začal jsem vydávat jednotlivé díly postupně, došlo mi, že jsem o to přišel. Že je to pryč. Až dokončím Píseň ledu a ohně, možná se k takovému postupu vrátím. Až dokončím všech sedm dílů, nebudu nikomu říkat, že pracuju na nějakém románu. Prostě ho napíšu a pošlu svému agentovi se slovy “Tady, prodejte to.” S takovým postupem přichází jistá svoboda.
David a Dan mi říkali, že se s vámi setkali, aby si ujasnili některé věci, protože vám se seriálem už pomalu šlapou na paty.
Ano, je to alarmující.
Řekl jste jim, kam příběh směřuje?
Jisté věci vědí. Něco jsem jim řekl. Mají určité informace, ale ďábel je v detailech. Můžu jim zhruba načrtnout, co zamýšlím, ale ty detaily tam ještě nejsou. Pořád doufám, že je nenechám mě dohonit. Řada, která zanedlouho začne, pokrývá druhou půlku třetí knihy. Třetí [Bouře mečů] byla dlouhá, takže ji rozdělili do dvou sezón. Ale ještě tu jsou dvě další, Hostina pro vrány a Tanec s draky. Tanec s draky je sám o sobě stejně dlouhý jako Bouře mečů. Takže je tu potenciál pro tři další řady pokrývající Hostinu a Tanec, pokud je rozdělí stejně jako Bouři. Hostina a Tanec se odehrávají současně, takže to nemůžou natočit v tom pořadí, ve kterém jsem je napsal. Můžou je zkombinovat a uspořádat chronologicky. Doufám, že to tak udělají, a pak, ještě než mě doženou, budu mít vydané Vichry zimy, což mi přinese dalších pár let. S tou poslední, Sen o jaru, to asi bude těsné, protože oni se doslova řítí kupředu.
Předpokládám, že by šlo udělat jakousi přestávku a rozdělit sezónu na dvě části, jako to dělají u Mad Men.
Stejně jako to udělali u Breaking Bad. Existuje více možností. Spartacus se vrátil v čase a natočil prequelovou řadu [předcházející ději první řady]. To je také možnost. My totiž prequel máme. Napsal jsem povídky o Dunkovi a Eggovi, které se odehrávají asi sto let před Hrou o trůny. Právě jsem vydal ‚Princeznu a královnu‘, která se odehrává dvě stě let před Hrou. Materiálu je dost, pokud bychom chtěli udělat nějaký projekt z westerosského prostředí, ale nemusí to tak nutně být. Ale tu hrozbu si vážně uvědomuju a nechci to zlehčovat. Postupujeme v ději dopředu a dětští herci stárnou. Maisie [Williams] byla ve stejném věku jako Arya, když jsme začali natáčet, ale z Maisie už je mladá žena, zatímco Arye je pořád jedenáct. Čas v knihách plyne pomalu a o dost rychleji v reálném světě.
Nějak se to vyřeší.
Nakonec budou knihy a seriál stejně odlišné. Musíte vzít na vědomí, že tam budou jisté rozdíly. Jsem velmi spokojen s tím, jak je seriál věrný knihám, ale nikdy to nebude úplně stejné. Nemůžete do seriálu zahrnout všechny postavy. Nemůžete tam mít jejich přesné repliky z dialogů nebo vedlejší zápletky. Ale snad to bude fungovat jako celek sám o sobě. Vezměte si knihu Sever proti Jihu a stejnojmenný film. Jsou podobné, ale ne identické. Existují tři filmové verze The Maltese Falcon [detektivní román D. Hammetta], ale žádná není stoprocentně věrná předloze. Každá funguje sama za sebe a každá má svoje kladné stránky. Pán prstenů je dalším skvělým příkladem. Existují tzv. tolkienovští puristé, kteří filmy Petera Jacksona nenávidí, ale myslím, že je to malá skupina. Většina lidí, kteří milují Tolkiena, miluje i Jacksonovu verzi, i když vypustil Toma Bombadila. Podařilo se mu zachytit ducha těch knih.
Máte nějakou teorii o tom, proč máte tak velkou představivost? Ptáte se někdy sám sebe, proč jste tím, kým jste?
Někdy se sám sebe ptám, proč jsem takový, jaký jsem. Některé moje stránky mi dokonce nedávají žádný smysl. Pocházím z dělnického prostředí v Bayonne. V žádném případě z literárního prostředí. Moje matka přečetla pár knih, většinou bestselery a podobně. Můj otec nikdy nevzal knihu do ruky poté, co vyšel střední školu, tím jsem si jistý. Žádné z dětí, se kterými jsem vyrůstal, nečetlo. Proč jsem já byl vždycky ten s nosem zabořeným v knize? Skoro to vypadá, jako bych byl kukaččí dítě. Je to geny? Něco ve výchově? Co utváří spisovatele? Nevím. Proč mají někteří talent na basketbal nebo baseball? Takový talent já určitě nemám.
Myslíte si, že člověk musí být nějakým způsobem psychicky poznamenaný, aby mohl být umělcem? Nebo může mít talent, aniž by byl emocionálně poškozený?
Víte, něco na tom asi bude. Znám spisovatele, kteří nevypadají nijak narušeně a tvrdí, že měli šťastné dětství a že jsou vyrovnanými dospělými, ale někdy, když je slyším, tak si říkám, jestli nelžou a něco neskrývají. Myslím si, že lepší autoři píší ze srdce, ze svého nitra, stejně jako rozumem. To byl poměrně záhy i můj případ. V roce 1971 jsem vydal pár povídek. Myslím, že jsem byl slušným autorem, ale jen jsem vyprávěl příběh, pečlivě vybíral slova. Moje rané povídky byly intelektuální příběhy. Psal jsem o věcech, o kterých jsem nic nevěděl, o kterých jsem jen přemýšlel. Politické otázky nebo něco takového. Jsou to povídky intelektuálně laděné nebo s nějakým neotřelým nápadem, ale nejdou moc do hloubky. Ale v létě ’71 jsem začal psát povídky, jejichž napsání skoro bolelo, byly pro mě bolestivé. To jsou právě příběhy, ve kterých se odhalujete, jako autor odhalujete svoji zranitelnost. Pokud nedojdete do tohoto stádia, nikdy se nestanete skvělým spisovatelem. Možná budete úspěšný, populární, ale pokud chcete postoupit na další úroveň, musíte na stránkách trochu krvácet.
[…]
obrázky (c) Marc Simonetti
náhledový obrázek (c) Vanity Fair