TURNAJ V HARRENOVĚ
(napsala: čejka)
Když louka pod hradem odložila závoj ranní mlhy vzešlé z jezera, zaplnila se v okolí hrazení tak, že připomínala spíš náměstí před Baelorovým septem v době největších svátků. Jen místo Nejvyššího septona se tentokrát modlil králův septon. Jeho slova se zvedala vysoko nad dav i stromy obklopující louku a byla tak zvučná, že je slyšeli i přihlížející na hradbách a v oknech hradních věží. Musela být taková, protože požehnání, o které kněz bohy prosil, měla kromě vladaře patřit i jedné výjimečné události.
Na trávníku před královým altánem právě poklekl ser Jaime Lannister, aby byl přijat mezi členy Královské gardy. Přísaha, kterou mu po úvodní modlitbě septon předříkával, do jisté míry připomínala rytířský slib; byla však mnohem závažnější.
„Skloň se před sedmi bohy, sere. Přísahej ve jménu Panny, že od dnešního dne bude tvůj štít jen bílý.“
„Přísahám při Panně.“
„Slib ve jménu Matky, že nepojmeš žádnou ženu za manželku ani nezplodíš žádné děti; že jedinou rodinou, kterou teď budeš mít, bude tvá služba králi.“
„Přísahám při Matce.“
„Slib ve jménu Otce, že se budeš ode dnešního dne řídit vůlí krále, stejně tak jako jsi dřív poslouchal svého otce. Také slib, že uděláš vše, abys panovníkovi vyhověl a nikdy se ve zlém nedotkneš nikoho z královské krve.“
„Přísahám Otci.“
„Ve jménu Stařeny přísahej, že budeš střežit králova tajemství, dáš mu svou radu, když si ji od tebe vyžádá, a pomlčíš o všem, co ti svěří.“
„Přísahám při Stařeně a její moudrosti.“
„Ve jménu Kováře slib, že učiníš vše, aby tvůj meč zůstal ostrý a paže silné, a že budeš chránit Jeho Veličenstvo před každým nebezpečím či hrozbou.“
„Přísahám Kováři.“
„Válečníkovi se zavaž, že budeš za krále bojovat, kdykoli ti to nařídí; že budeš bránit jeho říši a že dáš svou krev za jeho.“
„To přísahám Válečníkovi.“
„Slib, sere Jaime, že tvůj život bude teď patřit jen králi a pokud bude třeba, zemřeš pro něj.“ Jméno Cizince už, podle zvyku, při posledním slibu vysloveno nebylo.
„Přísahám.“
„Povstaň tedy, sere, a přijmi nový plášť na znak toho, že jsi nyní rytířem Jeho Veličenstva.“
Gerold Hightower, velitel Královské gardy, přistoupil, aby pomohl svému novému bratru na nohy a přehodil mu přes ramena nový sněhobílý plášť. Oba pak společně s ostatními bílými rytíři obklopili krále přecházejícího od svého altánu k tribuně. Ser Jaime se hrdě usmíval. Dav kolem křičel nadšením a nejhlasitěji ze všech zdravili syna svého lorda Zápaďané.
„Ať tě bohové chrání! Sláva říši a jejímu ochránci!“
„Slyšíte?“ Krále ta slova velice potěšila. Zvedl ruku, aby ze svého místa v lóži odpověděl na volání, o kterém si myslel, že patří jemu. „Chelsted měl pravdu. I ty,“ obrátil se k prošedivělému muži v bohatě vyšívaném rouchu, který seděl mezi šlechtici z jeho družiny hned vedle čestné lóže. „Dobře, že jsem se sem rozhodl přijet.“
Lord Symond Staunton, vyschlý jako pergamen, na který obvykle sepisoval návrhy svých zákonů, sklonil v úctě hlavu. „Lidé potřebují vidět hlavu říše, Veličenstvo.“
Aerys se podíval na svého syna. „A tys tvrdil, že to bude zbytečná cesta. Zůstal jsem v hlavním městě naopak příliš dlouho.“
„Jak říkáš, otče.“ Denní světlo je ještě nemilosrdnější než světla svic, pomyslel si princ. Ještěže baldachýn nad královskou lóží dokáže hodně zakrýt. Alespoň obyčejní lidé, kteří sem přišli, tak nevidí to, co šlechta z celé říše na včerejší hostině.
Štěstím bylo i to, že v tuto chvíli už se pozornost většiny přítomných soustředila na něco jiného. Na klání s dřevci si sice diváci museli ještě několik dnů počkat, ale i tak se začalo s představením, které všem zahřálo krev. Byl to první závod jezdců.
Na druhém konci louky stál sloup ověšený koroptvemi. Úkolem všech účastníků bylo dojet až k němu, vzít si jednoho z ptáků a co nejrychleji se s kořistí vrátit zpátky. Koně na startu tvořili různorodou směs – od huňatých mohutných valachů až po lehké dornské pouštní plaváky. V jejich sedlech se usadili povětšinou mladí panoši. V boji proti dospělým mužům by sice neobstáli, ale teď měli proti nim výhodu, protože jejich oři nesli menší zátěž.
Vzhledem k tomu, že téměř každý z přítomných šlechticů patřil mezi znalce koní, cítili všichni nutnost projevit svůj názor a vybrat si svého favorita. Občas se kvůli tomu mezi nimi rozhořel i spor; další hádky a sázky okamžitě vykvetly za hrazením mezi obyčejnými lidmi.
Mezi diváky na tribuně uviděl princ znovu také seveřanku s šedýma očima, lady Lyannu z rodu Starků. Seděla poblíž Lewyna Martella, chráněná z jedné stany svými bratry a z druhé svým snoubencem. Dívka, která brzy spojí Sever s Bouřlivými krajinami. Naklonila se přes lorda Roberta a trochu zvýšila hlas, aby ji králův rytíř mohl mezi ostatními lépe slyšet. „Nerada bych podceňovala vaše koně, ale zdají se mi příliš křehcí, než aby dokázali udržet tempo na delší trati.“
„Kdyby tu měli závodit ještě před třemi obraty měsíce, jistě by neměli šanci,“ odpověděl galantně princ Lewyn. „Ale jarní počasí je pro ně příznivé. Myslím, že vás dost překvapí.“
„Vsadíme se?“ nabídl lord Robert.
Princ Lewyn kývl. „Rád přijímám. Tak tedy… deset dragonů na klisnu z Pískovce.“
„Za mě právě tolik na grošáka Caronů.“
„Platí.“
Zbraně byly sice v tomto závodu zakázány, nicméně místo nich přišly ke slovu ostré lokty a dokonce i pár rán bičem. Divákům to ale vůbec nevadilo a naopak jezdce s chutí povzbuzovali.
„Objeď ho, copak jsi slepý?“
„Dej mu do zubů, vždyť tě blokuje!“
„Uhni a vraž mu ji zpátky!“
Je to závod nebo spíš rvačka? Princ si uvědomil, že se usmívá. To se mi už dlouho nestalo. Rozhodně ne při něčem tak bezvýznamném.
„Hádám, že bys nejraději jela s nimi?“ zaslechl princ výrazný, hluboký hlas nejstaršího Starka, statného ramenatého muže s hnědým plnovousem. „Nu, proč ne. Běž se převléknout a já ti dám zatím připravit koně.“
Smích lady Lyanny, kterým mu odpověděla, byl upřímný a veselý. „Prosím tě, Brandone. Umíš si představit, co nám řekl otec?“
„Co by.“ Brandon Stark pokrčil rameny. „Nic, jak ho znám. Dal by nás oba zavřít do stáje. Jen si to představ – každý den dostaneš oves, k tomu vědro vody, možná i jedno dvě jablka…“
„Ty přece sníš jablko, jen když je máčené v medovině.“
„Proto je nechám tobě. Tak co, zkusíš to?“
Dívčina slova ale zanikla v křiku davu. Nejspíš další žert mezi sourozenci. V závodu nakonec zvítězil hubený zrzavý chlapec oblečený do tuniky v barvách Florentů. Grošák lorda z Noční písně skončil druhý a dornská klisna v chumlu hned za ním.
Lewyn Martell sice ohnivě klel, ale porážku přijal se ctí a hned vytáhl měšec, aby vyplatil vsazenou částku. Lord Robert však přijal jen polovinu. „Vždyť vlastně nevyhrál ani jeden z nás. Co raději vsadit zbytek na další závod?“
Možná že bych měl udělat totéž, napadlo prince. I to je způsob, jak začít rozhovor.
Dařilo se mu to nakonec snáz, než očekával. Vyhrané mince otvíraly ústa dokonce i lidem, u kterých to předtím nečekal. Pár snadno získaných zlaťáků potěší víc než drahocenný dar, pomyslel si s údivem. Jak je to možné?
K večeru se mezi diváky vynořil také ser Richard Lonmouth, stále ještě pobledlý a s hlavou bolavou od včerejší pitky. „Omlouvám se, Výsosti,“ řekl, když měli konečně čas promluvit si beze svědků. „Včera jsem zjistil jen málo. Nečekal jsem, že lord Robert bude chtít tolik pít.“
„To je v pořádku.“ Princ se zadíval na akrobaty, jejichž kousky měly diváky pobavit, než začne poslední závod. Jeden z nich právě balancoval na hrazení s dlouhou tyčí, na jejímž každém konci bylo přivázáno několik klobás. Kolem běhali psi a snažili se vzpínáním na zadní a výskoky dostat k masu. Rvou se o jídlo, které by ten muž jistě rád snědl sám, ale přesto jim ho musí dát. Stejné to bývá s mocí, pokud je ten, kdo ji má, slabý. Proto potřebuji znát sílu i smýšlení všech lordů, kteří by mohli zasáhnout do osudu Západozemí. „Co ses dozvěděl?“
„Na to, jak málo se známe, se mnou lord Robert mluvil velice přátelsky. Jen mě neustále přerušoval a museli jsme připíjet Brandonu Starkovi a dalším mužům, kterým v turnaji věří. Hlavně seru Barristanovi a myslím, že i mladému seru Jaimemu… Další jména si bohužel nevybavuji.“
„Na tom nezáleží.“ Jde mi o jiná jména. „Co jeho zájem o politiku?“
„O Jeho Veličenstvu se zmínil jen letmo. Prý nečekal, že se král bude obtěžovat až sem.“
Na podnapilého muže se tedy pán Bouřlivého konce choval ještě dost opatrně. „A já?“
„O tobě, Výsosti, mluvil vcelku s respektem. Řekl, že u někoho tak vzdělaného se určitě nemusíme bát, že by se, hm… nechal tahat za nos od mistrů. Pak dlouho rozebíral průběh turnajů pořádaných v Lannisportu a v Bouřlivém konci a přesně si pamatoval, kdo tehdy s kým zápolil a s jakým výsledkem. Uznal, že v soubojích tě dokázal překonat málokdo. Nakonec ale dodal, že jen těžko lze někoho z korunovaných hlav srovnávat s Aegonem V. Podle lorda Roberta to byl jeden z mála králů, před kterým měli všichni pokleknout i bez draků a ne s ním bojovat.“
A to ho, stejně jako já, zná Baratheon jen z vyprávění. Přitom nebýt Létohradu…
„Nic víc?“
Ser Richard se zatvářil zahanbeně. „Odpusť, Výsosti, ale zbytek si už vybavuji jen jako v mlze.“
„Chápu. Díky za vše, cos zjistil. Ovšem jestli budeš dnes večer mluvit s dalšími šlechtici, zkus si lépe hlídat svůj pohár.“
Není to mnoho, ale aspoň začátek, uvažoval princ, když se procházel podél hrazení a prohlížel si zblízka jezdce před posledním závodem. Snad budu mít večer sám chvíli na to, abych se setkal mezi čtyřma očima s lordem Údolí nebo s Mace Tyrellem. A možná by si mohl s některým z nich promluvit zatím místo mě Jon Connigton?
Odpoledne uběhlo velice rychle, a to nejen jemu. Ser Jaime strávil většinu dne poblíž krále a k večerní hostině se už dostavil celý v bílém, jak mu teď příslušelo.
„Tvé zlaté zbroje bude škoda,“ poznamenal princ Oberyn, když ho uviděl. „Jistě bys v ní při klání zazářil.“
„Myslím, že vyniknu i tak.“ Mladý rytíř se sebevědomě usmál a skromnost se přitom nepokoušel ani předstírat.
Oberyn Martell naklonil hlavu. „Nu, předpokládám, že meč sis ponechal – určitě stejně ostrý jako předtím. Tvůj otec jistě zbrojířům vysvětlil, aby si dali záležet. Musím říct, že obdivuji oddanost rodu Lannisterů koruně. Když už zdraví nedovolilo lordu Tywinovi, aby dál sloužil Jeho Veličenstvu jako jeho pobočník, vzdal se toho nejcennějšího, co měl, a postoupil mu tebe. Ode dneška to tedy budeš ty, kdo bude stát panovníkovi po boku. Nikdo, koho znám, tak velkou oběť nečekal. Ne od tvého otce, který je známý spíš svou ráznou povahou než laskavostí.“
Aerys, který seděl hned vedle něj, strnul uprostřed sousta. Po chvíli začal znovu žvýkat, ale bylo vidět, že úplně ztratil chuť. Sluhu s dalším chodem rázně odehnal a místo toho kývl na ochutnavače, aby mu nalil pohár vína.
Ani to se však králi nezdálo. Zkusil doušek na jazyku a pak ho vyplivl. Podíval za sebe na Jona Darryho a pak se zkoumavě rozhlédl po celé místnosti, jako kdyby chtěl najít něco, co tam zřejmě vůbec nebylo. „Zavolejte mi Hightowera,“ vyštěkl pak. Na Darryho a sera Jaimeho, který se hned ke stráži nabídl místo svého velitele, jen mávl rukou, že si u sebe nikoho dalšího nepřeje.
Gerold Hightower sice sera Jonothora vystřídal, ale ani to krále neuklidnilo. Copak se můj otec tak se bojí Lannisterů? pomyslel si princ. Má strach, že se teď mu bývalý pobočník pomstí za dlouholetá příkoří přes svého syna?
Možná to tak skutečně bylo, neboť Aerys se už na hostině dlouho nezdržel. Odmítl každý další nabízený pokrm a po čtvrtém chodu, kterým byl páv s nádivkou z jezerních škeblí, vstal a bez slova rozloučení opustil místnost. A ráno zůstalo na hradě jen šest bílých rytířů, neboť ten sedmý odjel na podle panovníkova rozkazu do hlavního města střežit bezpečí královny a prince Viseryse.
Další urážka lorda Tywina, pomyslel si princ, když mu o odjezdu sera Jaimeho řekli. Rád bych věděl, jestli si to otec uvědomil.
Nepřítomnost nového gardisty okamžitě vyvolala spoustu různých dohadů. Král dostal špatné zprávy z hlavního města. – Ten mladík nezvládl své povinnosti. – Lordu Lannisterovi se přitížilo, a tak požádal, aby za ním poslali syna. To poslední ovšem říkali jen ti, kdo nevěděli, že ser Jaime odjel opačným směrem. Protože nejmladší z králových osobních strážců byl považován za jednoho z favoritů turnaje, vracela se také spousta již uzavřených sázek, což hodně lidí roztrpčilo. Reptat nahlas na panovníka, který to způsobil, se samozřejmě nikdo neodvážil; jenže v anonymitě davu a v soukromí leckterého ze stanů a altánů padlo hodně ostrých slov.
Další dny byly ovšem plné jiné zábavy, proto se na ztrátu jednoho z možných vítězů turnaje brzy zapomnělo. Druhý a třetí den pokračovaly závody jezdců prokládanými soutěžemi lučištníků. Ti se nejdřív utkali o to, kdo zasáhne víc cílů zavěšených v koruně stromu, a pak o to, kdo dokáže dostřelit svůj šíp dál. Následoval závod kušostřelců ve střelbě na terč. Diváky také znovu mezi jednotlivými koly bavili akrobaté a zápasy místních venkovských siláků, kteří se rvali s vervou hodnou zdivočelých psů. Každý večer spolu soutěžili navíc zpěváci pocházející z východu, jihu i západu a šestý den došlo konečně i na hlavní část turnaje.
Jarní počasí přilákalo ke klání hodně urozených zájemců. Obyčejní rytíři měli tedy jen malou šanci, že jim rozhodčí dají možnost soutěžit a dostalo se jí nakonec jen těm nejlepším. I tak bylo uchazečů o titul přeborníka tolik, že při obvyklém způsobu boje jeden proti jednomu by museli zápolit ne několik dní, jak bylo původně plánováno, ale spíš půl obratu měsíce. Los je navíc dost ošidnou volbou. Kdyby proti sobě postavil dva muže, kteří mají oba šanci dosáhnout na vítězství, byl by jeden z nich předčasně vyřazen. Turnaj proto probíhal podle starší tradice, jako boj obránců krásné panny proti vyzyvatelům. Tak si mohli i méně zdatní šlechtičtí synkové vybrat přiměřeného soupeře a užít si svou chvíli slávy.
Královnou lásky a krásy se, jak bylo v takovém případě zvykem, stala dcera pána domu. Bránilo ji pět mužů – její bratři a s nimi jejich strýc, ser Oswell Whent. „Kovář se svými učni,“ poznamenal Gerold Hightower, když je uviděl. Ve zbroji vypadali všichni čtyři mladíci jako praví válečníci. Kdo je ale viděl na hostině, ví dobře, kterého z nich bude snazší porazit, pomyslel si princ. Nejmladší Whent, ser Lucas, byl čerstvě plnoletý a na rytířský titul si ještě nestačil zvyknout. Druhý nejstarší, Bryan, měl zase pravou ruku pokrytou jizvami po nehodě na lovu; dalo se tedy odhadnout, že kvůli tomu bude držet dřevec menší silou. A skutečně byl prvním, kdo získal soupeře. Vyzval ho Martyn Buckler, mladý rytíř z Bouřlivých krajin, zjevně si jistý vítězstvím.
Zbývající dva bratři se měli postavit Colmaru Farringovi z korunních zemí a Franklynu Fowlerovi, dědici lorda z Nebesáhu. Rytířem, který udeřil do čistě bílého štítu sera Oswella, byl Harwyn Bracken. Začátek patří netrpělivým. Turnaj měl trvat čtyři nebo pět dnů, podle toho, kolik se sejde uchazečů o titul šampiona. I nejlepší z nich však mohl jen těžko doufat, že se dokáže v pozici obránce udržet tak dlouho. Proto ti zkušení zatím neplýtvali silami a rozhodli se vyčkat, až řady bojechtivých zájemců prořídnou.
Při prvním nájezdu se udrželi v sedle všichni, až na nejmladšího. Ten chlapec by potřeboval ještě rok či dva dozrát. Jenže turnaj se tak dlouho odkládat nedal a Lucas Whent stál až příliš o to, aby mohl bojovat bratrům po boku. Teď mu nezbylo nic jiného, než se postavit svému soupeři na vzdálenost délky meče.
Kupodivu to, co mu scházelo v obratnosti s dřevcem, si vynahradil v šermu. Jeho sok náhle s překvapením zjistil, že leží na zemi a je beze zbraně. Ser Oswell pro své synovce udělal, co mohl. Princ přikývl. Sled krytů a navazujícího výpadu, který chlapci přinesl vítězství, poznal; viděl jej už několikrát při tréninku gardistů.
Vítězství získal v pátém kole také Bryan Whent, protože znal možnosti své slabší ruky a přizpůsobil tomu držení těla i úchop dřevce. Nejstarší bratr si vedl stejně dobře a jejich strýc byl hotov ještě dřív, neboť Brackena sundal na zem hned v druhém kole zásahem přesně mířeným na rameno. „Příště si štít trochu zvedni, sere,“ poradil mu pak přátelsky. „Tolik zdvořilosti, abys kvůli ní prohrál, mému bratru za pozvání nedlužíš.“
Třetí syn hostitele už ale štěstí neměl. Zvládl sice se ctí čtyři nájezdy, jenže pak, když se pak s protivníkem utkal na zemi, zakopl v nejnevhodnější chvíli a Colmar Farring neváhal tu příležitost využít. Zdá se, že bohové občas rádi dávají svou přízeň hazardérům a berou ji těm, kdo jsou opatrní.
Slabinu, které si všiml jeden, může ovšem postřehnout i někdo jiný. Další vyzyvatel Bryana Whenta si proto vybral těžší, zato jistější cíl než štít. Mířil zdánlivě mimo, a tak po prvním útoku zůstal mladý rytíř v černé a žluté sedět v sedle. Jenže to bylo vše. Jeho panoš k němu přiběhl, aby mu podal nový dřevec; mladík ale jen pustil z ruky část toho, co právě zlomil, a opřel si pravé předloktí o sedlo. Silný úder ho zasáhl do staré rány, takže nemohl pokračovat dál.
Herold pochopil a ohlásil vítěze: „Ser Lyn Corbray ze Srdcova v Údolí!“
Další spojenec odchází ze hry, pomyslel si princ.
Souboje pokračovaly a odpoledne už z původních obránců před svým štítem zůstal stát jen ser Oswell.
„Skvěle, bratře.“ Lord Whent vypadal velmi spokojeně. „Věděl jsem, že tebe nikdo z těch chvastounů nepřekoná. A jsem rád, že se chlapci díky tobě drželi tak dobře. Budou mít na co vzpomínat.“
Bílý rytíř se zasmál. „O tom nepochybuj. Přinejmenším tak dlouho, než si zas dokáží spočítat kosti. To ale platí i o těch, co předtím stačili sundali na zem. Tvůj mistr dnes půjde spát hodně pozdě, nemyslíš?“
Měl pravdu a harrenovský mistr měl další den práce ještě víc, neboť klání pokračovala zostra. Hned dopoledne došlo k několika tvrdým střetům a zraněním. Roland Crakehall přerazil Gilwoodu Hunterovi několik žeber a Hubard Rambton spadl z koně tak nešťastně, že jen stěží dokázal pohnout nohama. Ser Elys Westerling zasáhl Patreka Rygera do hledí přilby, zlomil mu nos a chybělo málo, aby ho připravil o oko. Leo Lefford ze Zlatého zubu se při pádu zachytil nohou ve třmenu a jeho hřebce chytili až na druhém konci louky. Teprve potom bylo možné nešťastného rytíře vyprostit.
Ser Oswell se utkal nejdříve s Jeffory Mallisterem a pak s Tytem Blackwoodem. V tomto souboji byl poprvé sražen ze sedla. Zvedal se ztěžka a bylo vidět, že přenáší váhu na levou nohu. „Kotník,“ usoudil Arthur Dayne, který souboj sledoval z tribuny. „S tím už moc nedokáže.“
Whent se však přesto nevzdal bez boje. Vykrýval všechny výpady protivníka, při kterých se nemusel příliš otáčet, a dokonce i sám útočil. Jednou se mu podařilo soupeře trefit tak přesně do zápěstí, že mladý rytíř vykřikl a upustil meč. „Zraněná šelma kouše hluboko,“ zasmál se princ Lewyn.
Nicméně Blackwood se z této zkušenosti poučil. Další útok už vedl s větším odstupem a stačilo několik rychlých kroků, aby se dostal Whentovi za záda. Pak už bylo o vítězství rozhodnuto.
Když ser Oswell, podpírán svým panošem, prostor pro klání opouštěl, zastavil se ještě na chvíli u tribuny. „Teď je řada na vás, bratři,“ zavolal směrem k ostatním gardistům.
„Máš moje slovo.“ Ser Athur vstal. „Výsosti, s tvým svolením?“ obrátil se k princi, protože král právě nebyl přítomen.
„Jen do toho.“ Princ mu kývl na souhlas. „Ukažte jim, co dokáží ostatní rytíři Jeho Veličenstva.“
Dayne tedy odešel obléknout se do zbroje. Den pokračoval a jeden útok střídal druhý. Ser Arthur si vydobyl své místo mezi obránci a byly to teď jeho zbraně, co vzbuzovaly mezi vyzyvateli respekt ke Královské gardě. Tucty rozbitých dřevců skončily jako dříví na podpal; meče při soubojích řinčely a diváci křičeli nadšením, někteří z nich až do ochraptění. Panoši, kováři i mistři měli co dělat; mnohá zbroj změnila majitele a pak se zas vracela zpátky, vyvážená tučným měšcem.
V pozdním odpoledni ale začaly řady nových vyzyvatelů pomalu řídnout. Až jich bude tak málo, že způsob boje pět proti pěti skončí, začnou i obránci bojovat mezi sebou o titul konečného vítěze. Pak budou smět do turnaje vstoupit pouze ti, jejichž právo na účast se nedalo zpochybnit – tedy nejvznešenější lordi Západozemí, jejich pravoplatní plnoletí synové a členové Královské gardy.
Zatím se sice pořád ještě objevovali další uchazeči o titul šampiona, jenže teď už zdaleka nebyla všechna jména oznámená heroldem zvučná a všem známá. Někteří z těchto vyzyvatelů, obvykle mladší synové nebo bastardi menších šlechticů, kteří se domohli rytířského titulu, vypadali dost chudě. Zjevně měli potíže dát vůbec dohromady peníze na koně a výstroj. Asi nejubožeji z nich působil muž uzavírající pětici, kterou ten den herold uvedl jako poslední. „Nyní se postaví obráncům krásné panny tito bojovníci. Odvážný Yohn Royce z Runokamene! Ser Jaremy Rykker z Šerodolu! Ser Willem Hewett a ser Harys Erenford. Nu a jako poslední rytíř, který si přeje, aby za něj mluvily jen jeho činy na kolbišti. Rytíř, který své jméno skrývá, rytíř, jehož erbem bude v tomto klání čarostrom starých bohů.“
Nic víc než své zbraně a štít ten muž zřejmě nemá, pomyslel si princ. Dokonce ani panoše. Rytířův valach byl obyčejně vyhlížející chundelatý hnědák. Aspoň že statný a pevný v nohou; nejspíš kořist z nějaké výpravy. Kůň vypadal vcelku slušně, ovšem se zbrojí to bylo mnohem horší. Hnědák neměl žádnou a jezdcovu dal někdo dohromady z kusů, které k sobě původně vůbec nepatřily. Přilba i pancíř byly navíc promáčknuté a poznamenané rzí. Déšť a žádná mince nazbyt pro kováře. Poškrábaný hrudní pancíř, stehenní pláty na první pohled každý jiný, přilba jen nedbale vyrovnaná. Vypadá to jako sbírka vyřazených kusů koupených lacino po včerejších soubojích. I ten nejchudší muž z Royceho družiny má lepší výstroj.
Jon Connigton věnoval novému uchazeči krátký znechucený pohled. „Myslel jsem, že žádní toulaví žebráci tu bojovat nebudou. Proč ho sem zapisovatelé pustili?“ obrátil se k hostiteli.
„To nevím. Ale zjistím to co nejdřív.“ Lord Whent k sobě zavolal maršálka turnaje. „Znáš jméno toho tajemného rytíře?“ zeptal se. „Zaručil se vám za něj někdo?“
Maršálek vypadal na rozpacích. Odpověděl šeptem, takže ostatní odpověď nezaslechli.
Lord Whent zbledl. „To snad ne. Jak sis mohl myslet, že…“ Vstal a chtěl odejít, jenže právě v tu chvíli ohlásila fanfára začátek klání. Whent se proto znovu neochotně posadil. Něco ho rozzlobilo? Má strach? Obojí? V tom případě ten, kdo svou tvář ukryl za spuštěným hledím, může být pro nás nebezpečný.
První nájezd byl prudký jako letní bouře. Ser Arthur smetl svého vyzyvatele hned při něm. I Yohn Royce ukázal, že si svou pověst přeborníka z Údolí zaslouží. Ser Jaremy zlomil svůj dřevec při tvrdém zásahu soupeřova štítu; v sedle ale zatím zůstali oba dva. Rovnocenného protivníka našel i Leslyn Haigh.
Rytíř beze jména se sice také při prvním útoku udržel na koni, ale jeho dřevec se o soupeřův štít jen zlehka otřel. Sám přitom utržil tak silný úder, že ho stěží dokázal snést. Jon Connigton se ušklíbl. „Už chápu, proč se nám ten chlapík nepředstavil. Aspoň že má tolik slušnosti, aby nechtěl veřejně zostudit jméno svého rodu.“
Druhý útok tajemného rytíře už ale kupodivu vypadal zcela jinak. Dřevec, v jeho ruce náhle lehký jako šíp, našel skulinu v obraně Borose Blounta s takovou přesností, že diváci jen vzdychli. „Mistrovská trefa.“ Ser Oswell uznale kývl. „Jako kdyby mu někdo ukázal, kam se pohne štít toho druhého. Číst tak dobře pohyb soupeře a zároveň si udržet sám pevnou ruku chce léta cviku. To dokáže jen málokdo.“
Poté co Yohn Royce uštědřil svému protivníkovi porážku tím, že mu vyrazil z ruky meč a zaujal jeho místo, zůstali z obránců kromě Dayneho jen dva. Mladý Frey, který byl sice sražen na zem, ale dokázal si své vítězství také získat mečem; a s ním pak Leslyn Haigh. Ten po několika roztříštěných dřevcích nakonec vyhrál díky protivníkově hrubé chybě.
Herold tedy vyhlásil vítěze a ti přijali zasloužené ovace. Všichni – kromě nuzného rytíře, který opustil kolbiště dokonce i bez toho, že by se staral o výkupné. Zvláštní, pomyslel si princ. Hned poté se hostům omluvil také lord Whent a ve spěchu odešel z tribuny.
K večerní hostině, která následovala, s sebou přivedl čtrnáctiletého chlapce s rozcuchanými vlasy. Mladíkovi se odrážela ve tváři směs studu a vzpurnosti. Princi se zdál povědomý. Možná že sedává poblíž hlavního stolu.
„Můj nejmladší syn Robar, jestli si vzpomenete,“ představil ho lord Whent. „A také vysvětlení, jak se mohl ten neznámý rytíř zapsat do turnaje. Robar chtěl bojovat stejně jako jeho bratři a jen těžce nesl, že jako panoš zatím nesmí. Maršálek si proto myslel, že je to on a nechtěl po něm žádnou záruku.“
„Opravdu jsi tím tajemným rytířem nebyl ty?“ zeptal se zachmuřeně král.
Chlapec mlčel. Měl by odpovědět raději rychle a s pokorou. Princ se podíval na lorda Whenta a ten naštěstí pochopil. Uštědřil synovi záhlavec a přiměl ho pokleknout; pak odpověděl místo něj. „Vím to naprosto jistě, Veličenstvo. Hned po klání jsem ho našel s jednou služkou ve stájích. Tak rychle by se zbroje zbavit nedokázal.“
„Dobrá. Kdo jiný to tedy mohl být?
Symond Staunton vypadal zamyšleně. „Že by…? Ale ne, to by se neodvážil.“
„Jen to řekni,“ vyzval ho netrpělivě král.
„Nu, Veličenstvo,“ řekl pomalu lord Staunton, „napadlo mě, že by to mohl být… nejmladší z tvých gardistů. Bylo vidět, že odsud odjíždí jen nerad. Pod svým jménem by se na turnaj samozřejmě přihlásit nemohl, ale kdyby se sem zkusil vrátit potají…“
Král se znovu zamračil. „Porušit můj rozkaz je zrada.“
To ano. Pokud dal ser Jaime skutečně přednost slávě před vůlí krále, bude tvrdě potrestán, což dopadne i na lorda Lannistera. Přitom už teď jsou vztahy mezi králem a Casterlyovou skálou dost napjaté.
Princ tedy zavrtěl hlavou. „Domnívám se, že musíme hledat jinde, lorde Stauntone. Není možné někoho obviňovat, když zatím nemáme žádný důkaz.“
„Kdo jiný by se ale musel tak skrývat?“
Jistě, kdo jiný. Když ne chlapec, pak ten, kdo své jméno říct nesmí. „Snad se nám na konci turnaje ukáže. To přece bývá zvykem.“ A doufejme, že opravdu nenosí bílý plášť.
Třetí ráno uvítalo bojovníky šedou oblohou s nízkými mraky. Tajemný rytíř se objevil znovu, ale hned po prvním kole se hustě rozpršelo, a tak musela být klání odložena, než půda znovu dostatečně vyschne. Místo nich se po dešti, co ustal až odpoledne, konala soutěž vrhačů seker a také se, dřív než obvykle, rozhořelo množství ohňů, které měly zahnat vlhkost a chlad. Králi připravili občerstvení u dobře naloženého krbu v jeho komnatách. Čas do večera tu zpříjemňovali pěvci, kejklíři a také skupina spoře oděných tanečnic ze Starého Města.
Je snad lepší čas zjistit, co se povídá mezi lidmi, než když se můj otec dobře baví? Teď by mě nemusel nikdo sledovat. Varys sem nepřijel, takže si nemůže hlídat své špehy tak pečlivě jako jindy.
Princ se proto oblékl do kroužkové košile a zahalen do tmavé pláště se vydal jen ve společnosti podobně oděného Jonothora Darryho na improvizované tržiště s jídelními stánky a do spleti uliček mezi stany.
Slyšeli a viděli tu ledacos. U stánků s jídlem se kromě výsledků odpoledního zápolení probíraly odhady totožnosti tajemného rytíře, jemuž se znovu podařilo opustit kolbiště bez odhalení. Copak jde skutečně o syna lorda z Casterlyovy skály? Princ o tom pochyboval stále víc. Dnes si neznámého muže prohlédl znovu. Výšku jezdce ve zbroji není snadné odhadnout, ale ten rytíř je aspoň o půl stopy menší než ser Jaime. I to mohlo přispět k omylu maršálka turnaje. Krom toho… Na princových rtech se objevil nepatrný náznak úsměvu. Žádný Lannister by přece na sebe nikdy nevzal tak bídnou zbroj.
Další hovory, které zaslechli, se týkaly hlavně vzpomínek na uplynulou krutou zimu, jiné zas prokládaly košilaté a hrdinské příběhy. V altánu Mace Tyrella se sešli Zápaďané se šlechtici z Roviny. Většina přítomných už měla tak upito, že bylo jasné, že na oficiální večerní hostinu půjde jen málokterý z nich.
U lorda Arryna se kromě lordů a rytířů z Údolí shromáždila společnost složená ze Seveřanů a družiny Roberta Baratheona. Našlo se tu i několik mladíků z říčních krajin, mezi nimi Jeffory Mallister. Jon Arryn seděl u stolu a hovořil se svým synovcem a s mladými Starky; hlučnou zábavu ale vedl lord Robert. Připíjel si tentokrát především s Brandonem Starkem, který vypadal, že na něj silné tmavé pivo, které se podávalo v obřích korbelech, vůbec nepůsobí. O dění v říši se tu mluvilo jen málo; kromě loveckých historek se probírala se hlavně taktika při šermu a při klání. Došlo přitom i na cvičný souboj sekery proti meči, který skončil popravou jednoho napůl vypitého sudu.
Jinde, mezi chudšími stany, však zdaleka tak veselo nebylo. Kromě Dorne a jižních částí Roviny nebyla zatím po zimě sklizena žádná úroda a to lidé, kteří sotva stačili zasít, stále cítili v cenách potravin. Princ s Darrym zaslechli stesky kupců na drahotu, útržky několika obchodních jednání a také dost napjaté handrkování o věnu v situaci, kdy bylo už zřejmě nutné sňatek uzavřít, ale ani jedna ze zúčastněných stran neměla mnoho co nabídnout. „Ty lumpe!“ vykřikl nakonec muž, který zastupoval nevěstu. „Jsi ještě větší zloděj než nový králův pobočník!“
„Že by měl Merryweather mezi lidmi skutečně tak špatnou pověst?“ obrátil se princ ke svému společníkovi, když poodešli z doslechu.
„Nu, podle toho, co jsem tu v posledních dnech slyšel, nijak zvlášť oblíbený není. Jeho daně jsou prý tím vyšší, čím dál se jde od Králova přístaviště,“ odpověděl rytíř.
„Na tom může něco být. Hm. Zkusím to raději prověřit v účetních knihách, až se vrátíme.“ I když umí Merryweather se zlatem zacházet opravdu dobře, je jisté, že ve vzduchu ho nenajde.
Nakonec došli až k altánu lorda Vanceho, kde se nad velkým ohništěm se otáčel rožeň s opékajícím se kancem. Poblíž se kolem dvou velkých stolů s lavicemi shromáždila skupinka Vanceho přátel z říčních krajin – dva či tři Goodbrookové, mladý Piper, bratři Vyprenové, Gawen Smallwood a několik rytířů, které princ neznal. Popošel blíž a zatím v úkrytu za stěnou altánu si napůl shrnul kápi, aby lépe slyšel.
Řeč se podle všeho vedla o posledních novinkách z hlavního města. „… nechal ho popravit a pak vzal nárok na titul i jeho synům…“ „… spor o další zvýšení daní…“ „… královna nepřijela, protože prý je znovu těhotná…“ „… Chelsted by se neměl do ničeho plést.“ Pak se ozval hlas Lyonela Vyprena: „Mluvil jsem včera s Connigtonem. Podle něj má princ Rhaegar na vládu v říši jiný názor. Kdyby se nám podařilo…“
„Výsosti!“ Lord Vance zahlédl nečekaného hosta a okamžitě vstal. „Bylo by nám velkou ctí, kdybys ses posadil k našemu stolu.“
Tak přece. Možná bych měl raději odmítnout, ale tady nás s trochou štěstí nikdo nezaslechne. Princ kývl na bílého rytíře a přijal za oba nabídnuté místo i pohár myrského likéru. „Vynikající,“ pochválil jej. „Přímo sálá horkým sluncem.“
Smallwood souhlasil. „To ano. A jestli počasí vydrží, brzy se napijeme i vína z naší čerstvé úrody. Vždyť ti bastardi za Úzkým mořem už chtějí za své zásoby neskutečné peníze.“
„Jedno se jim ovšem musí nechat,“ vmísil se do rozhovoru Clement Piper. „Umí si udělat pořádek na vlastním prahu. Většina Svobodných měst si své vládce volí a ti zůstanou u moci jen tak dlouho, dokud se to místním líbí. Ve Volantisu třeba jen rok. A když jsou Pentosané nespokojení se svým princem… nu, prostě se ho zbaví a najdou si jiného.“
To už zachází příliš daleko. I když svým způsobem i velmi blízko k tomu, co jsem doufal, že uslyším. V Pentosu ve skutečnosti vládli magistři a tamní princ mohl být zabit pokaždé, když bylo třeba najít oběť pro uklidnění davu. Vražda vládce však není totéž jako omezit jeho pravomoci. „Tady naštěstí žijeme bez barbarských zvyků z východu,“ řekl nahlas. „Ponechme si jejich látky, ocel a vína, proč ne. Ale to ostatní ať raději zůstane za mořem, mezi lidmi, co jsou schopni prodat do otroctví třeba i členy vlastní rodiny.“
„Pravda, Výsosti,“ přitakal hned lord Vance, který si jako jediný uvědomil, jak nebezpečný tento rozhovor ve skutečnosti je. „Buďme vděční, že v Západozemí žijeme ve světle Sedmi. Ať žehnají Jeho Veličenstvu. Na zdraví krále!“
„Na zdraví krále.“ Princ zvedl svůj pohár k ostatním. Myrský likér mu připomněl pocity, s nimiž se původně do Harrenova chystal. Vyčistit stezku, kterou můj otec nechal zarůst a rozhlédnout se pak dál, za hranice hradeb, do nichž jsme se uzavřeli. Zkazí se mi i tahle chuť stejně jako víno, když v horku zkysne?
Aerys toho večera k hostině vůbec nepřišel. Avšak po pátém chodu, kdy prince odvedli na chvíli z hlavní síně mladí šlechtici z Roviny, aby mu mohli připít i se svými rytíři, se objevil Barristan Selmy s příkazem, že král očekává svého syna v Loveckém sále. Aerys seděl na stupínku v honosném křesle nahrazujícím trůn, u tabule bohatě prostřené jen pro jednoho. Princ si nebyl jist, v jakém rozpoložení otce najde. Král měl někdy myšlenky zcela jasné, jenže jindy se propadal do pochmurných nálad, které končily buď pláčem nebo neovládaným výbuchem vzteku. Velmistr Pycelle mu sice připravoval léky, jež měly tyto záchvaty mírnit, jenže jejich účinek už zřejmě slábl.
Dnes večer ale žádný lektvar nebyl zapotřebí. Aerysovy oči tentokrát nezakrývala mlha; dívaly se výjimečně jasně a tvrdě. Král kývl na strážné a sera Barristana, aby odešli. „Konečně jsi tu,“ přivítal svého syna. „Zdržel ses.“
Princ se uklonil. „Omlouvám se. Přišel jsem hned, jak mi vyřídili vzkaz. Hrad je rozlehlý a chvíli trvalo, než mě našli.“
Král nedbale přikývl a přimhouřil oči. „Jak se ti líbí turnaj?“
Opatrně. To zřejmě není jen zdvořilá otázka. „Velmi. Všichni hlavně oceňují tu výjimečnou čest, že jsi se sem dostavil osobně.“
„Čest…“ Aerys se opřel o zadní část křesla. Mlčel a dlouze si prohlížel svůj prsten se znakem Targaryenů, jako kdyby pro něj byl zcela nový. Náhle se prudce zvedl hlavu, s pohledem upřeným na syna. „Myslíš, že jsem hlupák?“ zasyčel. „Doslechl jsem se o podezřelých schůzkách, co se tu odehrávají. Už předem mě před nimi varovali. Možná že se chce Whent ožebračit, jen aby na ostatní udělal dojem. Anebo je v tom něco úplně jiného. Prostě a jednoduše – spiknutí. Proto v tvém vlastním zájmu doufám, že jde jen o pýchu zdejší říční chásky. Jestli se ti chvástavci o cokoli pokusí, dám je smést jako popel před krbem. Ale jestli jsi s nimi spolčený i ty… Uvědom si, že beze mě neznamenáš nic. Mám ještě dalšího syna, co může zaujmout tvé místo.“
Princ strnul. Opravdu bys mne kvůli nejasnému podezření vydědil? Vždyť Viserys je ještě dítě. Chlapec, co zatím neopustil matčiny komnaty a nemá žádné ponětí o správě království. Koruna by pro něj byla jen hračkou a vláda by spadla do klína radě regentů, mezi nimiž by nejspíš nebyli muži, co si to zaslouží svou moudrostí, ale Merryweather, Staunton a Chelsted.
Aerys pokračoval: „Pokud zjistím, že jsi znovu mluvil s některým z těch možných zrádců… budu s tebou jednat jako s kterýmkoli z nich. Dávej si pozor. Rozumíš mi?“
„Ano.“ Princ věděl, že nemá cenu otci odporovat. „Trůn patří tobě. Všichni to vědí a nikdo se neodváží to zpochybňovat.“
„Ani ty?“
„Já ze všech nejméně.“
„Dobrá.“ Král pokýval hlavou. „Ale i tak stále přemýšlím nad tím, proč jsi tu vlastně chtěl být. Chelsted má pravdu. O turnaje jsi přece nikdy nestál. Jezdíváš na ně jen z povinnosti. S dřevcem ti to jde dobře, meč ti také z ruky vyrazí jen málokdo, jenže vždy kdy můžeš, dáš přednost knihám a harfě. Aby ses zajímal o to, kdo s kým bojuje… a prý že dokonce sázíš na vítěze? Nevěřím ti. Proto si pamatuj, co jsem ti řekl. Mám ještě Viseryse.“
Princ se místo souhlasu znovu uklonil. Slovy mu odpovědět nesmím. Chce pokoru, nic jiného, pomyslel si. Kdybych promluvil, nedostal by ji a začal by běsnit. Těžko říct, jaké by to mělo následky.
Aerys ještě chvíli hledal na svém synovi jakoukoli známku vzdoru. „Můžeš strávit těch pár dní, co tu ještě budeme, s tou svojí dornskou cuchtou,“ řekl pak. V hlase mu při tom zřetelně zaznělo zklamání. „Nebo si zalez jako krysa do knihovny. Klidně můžeš třeba i vyšívat s ženskými – to je mi jedno. Hlavně se s nikým nespolčuj. A teď zmiz.“
Tohle už přesáhlo všechny hranice. Vždyť se mnou mluví hůř než s posledním sluhou. Princ pevně sevřel rty. Cítil, jak to, co mu ještě zbylo ze synovského citu, odplývá pryč a místo toho se hluboko v něm vzmáhá hněv. Hněv nesmírně silný, pramenící z mnoha let, kdy musel snášet otcovo nevhodné chování, s počátky u ran, které z jeho ruky mnohokrát bezdůvodně utržil v dětství a na něž se pak marně snažil zapomenout. Síla, která by neovládaná přiměla člověka dokonce i zabíjet. Nejsem tvůj otrok, pomyslel si. Jakým právem mne tak hrozně urážíš? Vím, žes mě nikdy nechápal, že jen pohrdáš vším, co pro mne má cenu. Ale myslíš si, že králi k tomu, aby vládl, stačí jen pouhý titul? Část tvé mysli je sice chorá, ovšem stále ještě jednáš vědomě; jinak bys přece nepoznal, co se děje. Jenže copak jsi zapomněl na svého vlastního otce i děda? Já jsem je neznal, přesto vím, jací byli. Jaehaerys II. a Aegon V. – oba dva na rozdíl od tebe říši chránili. Ty však každého, kdo ukáže jen trochu síly a neplazí se před tebou, považuješ za hrozbu a chceš ho zničit. I mne.
Nakonec se ovládl, i když to tentokrát šlo jen velmi těžce. Jeden z nás musí, pomyslel si hořce. Avšak právě teď jsi ty sám přeťal poslední pouto, které nás kromě rodu ještě spojovalo. Jestli se domníváš, že mne smíš tolik ponížit, jsi už mým otcem jen podle jména.
Otočil se a bez dalšího slova vyšel ven ze síně, kolem stráží a pak spletí chodeb k východu. Tolik příprav, napadlo ho. Doufal jsem, že tu přes otcovu přítomnost alespoň něčeho dosáhnu. Jenže po dnešním večeru se vše mění ve fiasko a bude těžké ho napravit.
Na chvíli ho zaplavil ho pocit marnosti a beznaděje. Co vlastně ještě mohu dokázat? Co mohu udělat pro říši, když kromě otcovy povahy musím bojovat také s jeho rádci? Jsem jako svázaný.
Zdálo se mu, že ho obklopuje prázdno a chvíli šel jako slepý. Pak se mu ale v mysli vynořilo proroctví, které kdysi dalo jeho životu nečekaný směr a přesvědčilo ho, aby poprvé z vlastního rozhodnutí vzal do ruky zbraň. Něco mi přece jen ještě zbývá, pomyslel si. Něco mnohem důležitějšího než je pýcha a zloba, důležitějšího než celý spor o dědický nárok. Musím si uchovat zdravý rozum a ochránit naši linii. Západozemí bude jednou potřebovat muže z našeho rodu, možná dokonce tři – a zatím mám jen Rhaenys. Vzpomněl si na svou manželku. Ano. Klíčem k tomu je pro mne Elia. Moje žena, laskavá a něžná, jediná kromě matky, kdo se mi kdy snažil porozumět. Má ráda hudbu, i když ji kvůli neznalosti posuzuje jen povrchně. A umí se laskavě usmát, dokonce občas i tehdy, když se bojí. Vybavil si první dny jejich manželství. Tenkrát měl pocit, že konečně našel, co mu v životě chybělo, protože dostal alespoň na krátký čas bytost, která žila jen pro něj.
Náhle ho zaplavila touha po Eliině náruči. Obrátil se tedy a vydal se k jejím komnatám. „Ohlaste mě,“ řekl strážnému u dveří a ten poslechl.
Jenže po chvíli se místo jeho manželky objevila pouze jedna z dvorních dam s omluvným úsměvem. „Je mi líto, ale Její Výsost už šla spát. Necítila se dnes dobře, a tak…“
„Jistě.“ Princ byl sice zklamán, ale ne překvapen; něco podobného se v poslední době stávalo až příliš často. Samozřejmě by ke své manželce mohl přijít i tak, ale dnes by mu to bylo zvlášť proti mysli. Mám probouzet krutost, s jakou se k ženám chová můj otec? Je přece možné, že ji mám v sobě také a když ji jednoho dne něco přivolá, vyjde najevo. „Nebudu ji rušit. Jen ať si odpočine.“
Sešel zpátky dolů po schodišti a pak zamířil jinam, pryč z ponurých, uzavřených zdí. Kdybych byl lepším věřícím, šel bych do septa, napadlo ho. Jenže naše skutečná víra sahá hlouběji než k Sedmi. V Západozemí jsme se jí vzdali, poté, co naši bohové odešli s Valyrií. Jenže něco ze sebe v nás přesto nechali; proto jsme i dnes jiní než ostatní lidé.
Část louky určené pro turnajová klání teď zela prázdnotou. Živo bylo naopak jinde – u stanů zabírajících její zbývající část, u řady barevných stánků, která ji lemovala, u hrazení sloužících místo stájí a hlavně u ohnišť, nad nimiž se na rožních pekly kýty z praturů a celé ovce. Tam ale pro něj nebylo místo.
Nakonec došel až do božího háje. Na kmeni stromu srdce, osvětleného kvůli Seveřanům pochodněmi, musel chvíli hledat, ale pak je našel. Třináct zářezů, které se stále ještě jasně rýsovaly v kůře; zdálo se, že z nich vytékají kapky krve. Jenže to byla jen rudá míza, kterou předtím na povrch vytáhlo teplo jarního dne. Zem ještě prohřátou jarním sluncem pokrývaly zbytky opadaného, téměř zetlelého listí.
Náhle na pěšině za ním zašustily kroky. Ohlédl se. Byla to ona, šedooká dívka z kraje chladu. Strážného, který ji doprovázel, nechala stát a ke stromu přišla sama.
„Výsosti.“ Uklonila se před ním, ladně, s úctou, bez jakékoli stopy ostychu. „Doufám, že tě neruším. Chtěla jsem se tu jen pomodlit.“
„Za koho?“
„Za mého bratra a snoubence, aby jim bohové dopřáli vítězství v turnaji.“
Proti své vůli se musel kvůli ní znovu usmát. „Oběma zároveň?“
Dívka mu úsměv vrátila. „Nebudou přece bojovat proti sobě.“ Pobavení s náznakem shovívavosti se jí odráželo i v hlase. „Můj bratr Brandon sice vyzve jednoho z obránců krásné panny, ale lord Robert bude bojovat v pranici. Vždycky jí dával přednost a hodí se mnohem víc k jeho povaze.“
„Ach tak.“ Ustoupil o krok stranou, aby mohla až k čarostromu. Všiml si, že se jejich očích objevil údiv a také úlek nad svatokrádeží, když si všimla ran v bílé kůře. Podívala se na něj, jako kdyby ho podezírala z toho, že zářezy před chvílí vyryl on sám.
„Nejsou čerstvé,“ řekl, aby ji uklidnil. „Jen teď na jaře tak vypadají.“
„Kdo to mohl udělat?“
„Daemon Targaryen. Během dní, když tu čekal na prince Aemonda.“
Viděl, že si vzpomněla.
„O jejich souboji nad jezerem byla přece píseň, kterou jsi zpíval hned první večer, že, Výsosti?“
„Ano.“
„Omlouvám se, že jsem ti pak tu nádhernou chvíli zkazila. Můj bratr měl vlastně pravdu. Stává se jen málokdy, že bych plakala. Ale tehdy…“
Zvláštní. Ještě jsem nepotkal dívku, co by se styděla za své slzy. „Omluvy nejsou třeba. Pro každého pěvce je přece nejvyšší poctou, když ty, kdo ho poslouchají, dokáže hluboce dojmout.“
Potřásla hlavou. „Opravdu? Jenže – měl byste vědět, že nejsem jako dvorské dámy, co tráví dny posloucháním milostných příběhů.“
O to jsou její slzy cennější. Věděl jsem to. „Ani Kopřiva, o které jsem zpíval, nebyla bez citu. Statečná dívka, dračí jezdkyně. Přesto plakala po své první bitvě. Alespoň tak se to píše v kronikách.“
„Opravdu? Tím víc je mi jí i prince líto.“
„Někteří zpěváci v písních vyprávějí i o tom, že se ti dva pak možná znovu setkali.“
„Že by princ Daemon souboj se svým synovcem přežil? Ne, to přece není možné.“
„V písních je možné všechno. Proto existují.“
Vzdychla. „A doopravdy?“
„To nevím. Ale láska mezi princem a neurozenou ženou? Ta ano, stalo se to.“ Protože Daemonova milenka v sobě měla nejen krev, ale i odvahu Valyrie, pomyslel si. A já teď stojím proti dívce, která se jí v tom podobá. Navíc je laskavá a vřelá – možná tak, jako byla kdysi Kopřiva. Nejsem sice Daemon Targaryen, jenže mé manželství bude možná časem stejně prázdné, jako bylo tehdy to jeho. Vždyť Elia je po narození dítěte ochotná dát mi už jen svou něhu a láska jako v písních mezi námi nikdy nebyla. Naprosto nic ani vzdáleně podobného tomu, co cítím teď.
Vzal dívčinu dlaň a políbil ji. Překvapeně sebou cukla, ale neodtáhla se. Lord Robert nejspíš právě hledá soupeře k další pitce, napadlo ho. Jeho chyba, že si svou snoubenku nehlídá.
Myslel na ni ještě dlouho potom, co odešla. Procházel se po břehu jezera a před očima měl stále její tvář. Je výjimečná, uvědomil si. Tak svěží a krásná, bez jakékoli stopy dvorské falše. Přímá jako muž a zároveň tak vnímavá, aby dokázala pochopit moji píseň. Sny sice jen málokdy připomínají skutečnost, jenže se zdá, že ona jim rozumí také.
Jezero pod hradem sloužilo jako napajedlo a travnatý břeh byl během turnaje zcela rozdupán, proto ho lord Whent nechal posypat štěrkem. Princ šel pomalu a nohy se mu přitom bořily do bahna smíchaného s drobnými kousky kamení. Kolem kotníků mu šplouchala chladná voda. Náhle zakopl o cosi plochého. Sklonil se a vytáhl na měsíční světlo pět palců dlouhý kus zubatého, rzí pokrytého kovu. Úlomek meče. Ze které bitvy asi pochází?
Znovu si vzpomněl na prince Daemona, který zde krátce po tom, co se rozloučil s milenkou, zemřel v souboji.
Se svou ženou královnou sice hledal štěstí, ale nakonec je nenašel. Těžko mu vyčítat, že se poohlédl jinde, tak jak byl zvyklý předtím. Je možné, že z toho souboje na rozdíl od Aemonda opravdu vyvázl? To by však bylo příliš krásné, vždyť život je obvykle mnohem krutější. O tom vím dost.
Zadíval se na klidnou noční hladinu. Byla tichá a neprozrazovala už nic z dávných tajemství.
Osud je třeba naplnit. Jenže jak? Bohové přece nikdy mluví jasně. I když ta lesní čarodějka, podle jejíhož proroctví se můj děd řídil, nelhala, protože, jak vím, nebyla první, kdo mluvil o hrozbě zkázy pro náš svět. Vždyť jinak by jí také Jaehaerys jen těžko uvěřil a jistě by nenařídil sňatek mých rodičů, po kterém netoužil ani jeden z těch dvou. Jenže pokud jsou znamení hovořící pro mne opravdu příliš slabá, vyplývá z toho, že mám být jen pouhým prostředníkem, jen tím, kdo otvírá cestu pro úmysly bohů? Nebo mám právo dokázat něco sám? Zavrtěl hlavou. Pokud otec nechce, abych se pokoušel udržet království za něj, ať má tedy volnou ruku. Ať ukáže všem, jaký opravdu je, jak málo soudnosti už mu zbylo. Pak snad i jeho přisluhovači pochopí.
Sevřel v ruce úlomek staré zbraně tak silně, až se mu ostří zarylo do kůže. Je toto moje výzva? Rozhlédl se. Turnajová louka byla stále tichá, jako jeviště před představením. I boj má svůj smysl, napadlo ho. Zvláštní, že jsem to pochopil až dnes.
Zvedl hlavu. Noční vítr zavál přímo proti němu a shrnul mu vlasy z čela. Princ opět pomyslel na šedookou dívku. Někdy je třeba zahodit opatrnost a podívat se životu do tváře, bez ohledu na následky. Neboť jen tak můžeme zjistit, co si o nás bohové skutečně myslí.
Nadechl se a přikývl. Jenže každý, kdo to chce vědět, se jim musí ukázat. Zeptat se přímo. A právě to zítra udělám.