EDDARD
(napsala: čejka)
Jezdci cválali po louce pokryté slehlou, hnědou zimní trávou, překryté palcem čerstvého sněhu. Nad vrcholky hřebene hor za nimi se hnala dlouhá trhaná mračna. Oděv i zbroj všech vojáků v oddílu nesly stopy nedávného boje; několik z nich bylo zraněných.
Když jim cestu zkřížila mělká říčka, zpomalili. Přes koryto plné oblázků bylo třeba jet opatrně, neboť jej při okrajích lemoval led.
„Už se těším na pořádný džbán horké medoviny,“ prohlásil vysoký, ramenatý mladík s hustými černými vlasy, který jel s Nedem v čele. „V poslední hospodě, kde jsme zastavili, se sice dalo najíst, ale pivo měli tak bídné, že člověku nestálo snad ani za to, aby do něj plivl. Myslíš, že jim horalé kromě slepic vzali taky všechen slad?“
Ned Stark s úsměvem pokrčil rameny. „Je to možné.“
„Jestli zima brzo neskončí, budeme ty proklatce brzo tahat i od holek z postelí v Měsíční bráně.“
„Snad jsme jim včera vysvětlili dost jasně, že se mají držet zpátky. Nemyslíš, Roberte?“
„Ti čtyři, co jsem zabil, to snad pochopili. Ti tvoji bezpochyby také.“ Robert se krátce zasmál a poplácal svého hřebce po krku. Každý jeho pohyb prozrazoval sílu. Pak zvážněl. „Na druhou stranu jsem jim vděčný. Sedět jen doma a čekat, co se stane… asi bych se zbláznil.“ Ohlédl se. I ostatní už se mezitím přebrodili na druhou stranu. „Jsme všichni, můžeme vyrazit!“
Pobídl koně a Ned učinil totéž; protože se však oddíl kvůli zraněným začal při ostré jízdě trhat, museli na chvíli znovu zvolnit tempo.
„Víš, mám čím dál větší chuť rozjet se do hlavního města za tvým otcem,“ pokračoval Robert Baratheon. „Pořád si říkám, že nebylo správné, že šel sám. Jon sice trvá na tom, abych mu dal čas, že k jednání s králem je třeba klid a rozvaha – ale vždyť kromě Brandona jde přece i o Lyannu! A na to, abych ji chránil, mám právo já. Jen kdybychom věděli, kde ji ten bastard drží…“
„Pak by jel můj bratr pro ni, a ne se dát zbytečně zatknout,“ odpověděl Ned. „Jenže jsme zatím nezjistili vůbec nic.“ I on snášel čekání stále hůř. Jeho sestra zasnoubená s Robertem byla unesena korunním princem krátce po začátku nového roku a král, místo aby zjednal nápravu, dal naopak uvěznit Nedova staršího bratra, který se dožadoval satisfakce. Zatkli rovněž Brandonovy společníky, kteří ho do Rudé bašty doprovázeli, včetně synovce lorda Arryna. Pak byli do hlavního města předvoláni k zodpovědnosti otcové obviněných; odjet tedy musel především Nedův otec, lord Rickard Stark.
Bylo těžké říct, nakolik dokáže Brandonovo jednání obhájit. Všichni ale doufali, že se mu podaří dosáhnout propuštění všech vězňů, i když zřejmě za cenu vysoké pokuty. V Údolí dostali zatím jen krátký dopis, který lord Stark napsal ještě před odjezdem z domova, a o půl obratu měsíce později další, poslaný z jednoho z hradů, v němž přenocoval. V prvním listu nařídil otec Nedovi zůstat prozatím v Údolí, i kdyby se dozvěděl cokoli dalšího o Lyanně. V druhé zprávě už nebylo nic osobního a popisovala jen dosavadní průběh cesty; to bylo vše.
Když byl oddíl zase pohromadě, mohli jezdci pokračovat dál. Přejeli několik holých, zasněžených polí, minuli menší statek a dostali se k částečně vydlážděné silnici vedoucí k Měsíční bráně. Obrovo kopí se tyčilo přímo před nimi a ukazovalo jim směr, pevnost na úpatí této hory však zatím skrývaly stromy.
Za dalším lesíkem se setkali s početnou jízdní hlídkou v barvách Arrynů. Její velitel je pozdravil. „Vítejte zpět, pánové.“ Rychle zjistil, kolik vojáků se vrací, a zarazil se nad jejich nízkým počtem. „Doufám, že vaše výprava byla úspěšná?“
„To ano,“ odpověděl Ned. „Všichni horalé se z vesnice stáhli. Stálo nás to jen několik zraněných, dva jsme museli nechat na místě. Zůstal s nimi zbytek mužů, kteří zatím pomůžou místní domobraně.“
„Ach tak.“ Velitel přikývl. „Lord Arryn měl kvůli vašemu zdržení jisté obavy. Proto nás vyslal, abychom vám raději poskytli doprovod.“
„K čemu?“ Robert si odfrkl a zavrtěl hlavou. „Vracíme se jen o den později.“ Pohled, kterým se podíval na Neda, jasně říkal: Jon si nás pořád ještě hlídá jako malé kluky.
Doprovod však přijali. Po několika lígách se konečně dostali z lesa na volné prostranství a projeli vesnicí lemovanou úzkými pruhy polí táhnoucími se mezi ovocnými sady. Pak už se před nimi otevřel vstup do Měsíční brány, pevnosti, která střežila stezku vinoucí se po hřbetu Obrova kopí až do výšin k Orlímu hnízdu. To bylo po krátkém náznaku jara znovu opuštěno a skrylo se pod sněhem.
Jejich přítel a bývalý pěstoun Jon Arryn je očekával v malé síni. Pán Údolí už sice překročil šedesátku, rozhodně však kvůli tomu ještě neusedal mezi starce. Naopak, kromě zubů a prošedivělých řídkých vlasů, na nichž si čas opravdu stačil vybrat svou daň, to byl stále zdatný, houževnatý muž a především rozvážný, vzdělaný člověk se širokým rozhledem, který svou část země dokázal spravovat jako málokdo. Oba mladíky doprovázené strážnými přivítal se zřejmým ulehčením. Na úspěch výpravy, z níž se jeho svěřenci právě vrátili, se však nezeptal ani slovem; pouze je uvítal a vyzval, aby se posadili. Sám přitom zůstal stát. Dal také pokyn strážným, aby zůstali u dveří, což Neda překvapilo. Jon přece obvykle dává přednost jednání v soukromí. „Dozvěděl ses něco nového?“ zeptal se.
„Ano.“ Lord Arryn vzal svitek, který zřejmě před chvílí studoval. Ned náhle pocítil, jak se kolem nich stahuje chlad. Podle pečeti to byl bezpochyby dopis koruny.
Jon Arryn pergamen rozvinul a četl: „Velmistr Pycelle mi ve jménu krále píše:
Jeho Veličenstvo ve své milosti svolilo lordu Starkovi k rozhodnutí projednávaného sporu při božím soudu. On ani jeho syn se však při něm neobhájili.“
Vyřčená slova zůstala viset ve vzduchu jako náhle zhmotnělý přízrak. Jak lehce se to dá říct, pomyslel si Ned. Pár prostých řádek v dopisu. „Takže je zabili – oba?“ řekl těžce.
Lord Arryn přikývl.
„Jen proto, co se Brandon odvážil říct? Že se nám stala křivda?“ Zdálo se mu, že křičí a zřejmě tomu tak i bylo, jenže v tu chvíli neslyšel dobře ani svůj vlastní hlas. Jen jakoby z dálky k němu pronikly Robertovy kletby a výhrůžky určené Targaryenům.
„Je mi to nesmírně líto, příteli. Truchlím s tebou.“ Jon Arryn položil Nedovi ruku na rameno. „A stejně jako ty jsem rozhořčen. Nečekal jsem, že král zajde až tak daleko.“
Můj otec možná ano. Proto tak dlouho váhal s odjezdem. Ned se vlastně něčeho podobného obával už ode dne, kdy se dozvěděl, že lord Stark poslechl rozkaz a vydal se do hlavního města. Přesto mu vše stále připadalo neskutečné. Mimoděk stiskl ruku, kterou mu přes stůl podal Robert. „Otec chtěl přece pro Brandona žádat o řádný soud. Proč u všech bohů tak riskoval?“
„Máš pravdu. Takového soudu by se podle tradice měli účastnit i další z hlavních lordů, takže rozsudek by nemohl být vyřčen bez zvážení jejich názoru. Zároveň by to byla možnost, jak se domáhat nápravy za únos Lyanny. Tvému otci však zřejmě toto právo upřeli – anebo zjistil, že jeho věc je předem ztracená. Došlo už k lecčemu, ale nikdy ne k až tak otevřenému bezpráví. Popraveni byli navíc téměř všichni Brandonovi společníci včetně mého synovce Elberta.“ I vždy klidný Jon Arryn sevřel ruku v pěst. Protože mu osud nedopřál vlastní děti, byl Elbert nejen jeho nejbližším pokrevním příbuzným, ale také dědicem.
„U sedmi pekel,“ zaklel Robert. „To byla přece vražda, nic jiného!“
„Ano,“ souhlasil lord Jon. „Popravit tolik nevinných! Takových činů se dopouštěl jen kdysi Maegor Targaryen. Náznaky královy pravé povahy se sice projevily už dříve, jenže donedávna ještě držel jeho šílenství ve snesitelných mezích Tywin Lannister. Vím, je to tvrdý a nemilosrdný muž, který jen těžko získává přátele – byl to však on, kdo Západozemí ve skutečnosti vládl. A pokud král jeho rozhodnutí neměnil, vládl skutečně dobře. Ale i na něj už toho zřejmě bylo příliš. Nahradit ho mohl jedině princ Rhaegar. Jenže ten místo svého podílu na vládě učinil… co učinil.“
„Krom toho, jak ublížil Lyanně, má teď na svědomí smrt lorda Starků a jeho dědice. Vždyť odmítl převzít zodpovědnost za svůj čin.“ Ned vstal, aniž by věděl, kam vlastně chce jít. Blízko něj se ozval hřmot převržené židle – to vstal i Robert. „Měl jsem jet do hlavního města také,“ řekl. Jeho hlas přetékal trpkostí a hněvem. „Zvítězil bych – i kdyby proti mně zkusili poslat celou tu zatracenou královu gardu najednou.“
„Jistě bys měl větší šanci.“ Jon Arryn pokýval hlavou. „O rovných podmínkách toho souboje totiž velmi pochybuji. Vždyť Brandon přinejmenším celé tři obraty měsíce nevzal do ruky meč, navíc byl pravděpodobně oslaben dlouhým uvězněním. A tvůj otec, Nede – nepopírám jeho schopnost zacházet se zbraní, ale byl starší než většina rytířů z Královské gardy a hlavně nezasvětil svůj život jen boji tak jako oni. Jestli proti němu postavili sera Selmyho nebo dokonce Gerolda Hightowera…“ Vrásky na jeho čele se prohloubily. „Jenže to, bohužel, ještě není všechno.“
„Lyanna?“ Neda nevěděl, zda to, co teď uslyší, bude horší pro něj nebo pro Roberta.
„Ne. O ní není v dopisu žádná zmínka. Jde o něco jiného.“ Lord Arryn se odmlčel, zřejmě přemýšlel nad volbou dalších slov. „Sever teď spočívá na tobě, příteli,“ řekl nakonec vážně Nedovi. Ten si v hloubi svého smutku překvapeně uvědomil, že to je pravda. Když jsou jeho otec i bratr po smrti, pak samozřejmě… Lord Eddard Stark. Znělo mu to naprosto cize. Touto možností se téměř nikdy nezabýval, zvlášť proto, za jak nešťastných okolností přicházela v úvahu. Stačil mu vlastní život, klidnější, bez tak velké odpovědnosti, netoužil zaujmout místo svého staršího bratra – jenže právě to se stalo.
Jon Arryn pokračoval. „A vzhledem k tomu, že Bouřlivé krajiny patří tobě, Roberte, král si i při svém šílenství uvědomuje, jak jste pro něj oba dva nebezpeční. Proto…“ Hlas mu náhle ztvrdl. „Žádá ode mne vaše hlavy.“
„Cože?“ Robert vykřikl a udělal krok směrem k němu. Ani Ned nemohl uvěřit tomu, co slyšel. Jejich bývalý pěstoun zvedl ruku. „Nechte mne domluvit. Dostal jsem dnes zprávy, že Marq Grafton zcela uzavřel Rackov. Stáhl mé zástavy a ponechal si jen targaryenské. Navíc k horské cestě před Krvavou bránou míří vojenské oddíly pod stejnými prapory. Jsem tedy sevřen ze dvou stran a musím se rozhodnout. Jestli nesplním králův rozkaz, octne se Údolí ve válce.“
Ned se podíval na stráže u dveří. Jejich přítomnost najednou dávala nový smysl. „Takže nás vydáš?“ zeptal se tiše. Pátral ve tváři lorda Jona po jakémkoli náznaku. Zahnali ho do pasti. Jenže pokud by nás chtěl nechat uprchnout, stačilo poslat varování, abychom se nevraceli. Rychle se ohlédl po Robertovi. Ten stál, s rukou položenou na jílci, napjatý jako před začátkem souboje. Krátce mu pohled oplatil. Aspoň že máme ještě svoje meče, pomyslel si Ned. Ovšem bojovat právě s Jonem, s mužem, který nám dosud nahrazoval otce…
Lord Arryn ale zavrtěl hlavou. „Ne.“
„Opravdu?“ Ned se o tom potřeboval ujistit. „Chceš říct, že krále neposlechneš? Jenže – to by ses stal vzbouřencem. Myslel jsem…“ Kývl hlavou směrem k vojákům.
„Jak tě to vůbec napadlo?“ odpověděl lord Arryn. „Nikdy bych nemohl vydat své hosty a téměř syny. Když jsem se zavázal, že vás budu chránit, šlo o skutečný slib, ne o prázdnou zdvořilost.“ Usmál se, aby oba mladíky uklidnil, zřejmě však sám právě setřásl ze svých ramen břemeno. I když mluvil zdánlivě lehce, jako kdyby šlo o samozřejmost, muselo to být pro něj, i přes vraždu jeho synovce, velice obtížné rozhodnutí. „Ti muži jsou tu kvůli vašemu bezpečí. Vždyť od této chvíle už nebude cesty zpátky. Musíme počítat s tím, že se v posádce hradu objeví zrádci – a možná dokonce najatí vrahové, aby si král pojistil, že dosáhne, čeho chce. Proto, dokud se tu ještě zdržíte, mějte u sebe vždy někoho z mé osobní stráže.“
„Dokud se zdržíme?“ I na Robertovi byla vidět obrovská úleva, stejná, jakou cítil Ned. „Co máš v plánu?“
„Musíme jednat. Poslal jsem posily posádce v Krvavé bráně, abychom měli krytá záda od západu. Zbývá ale východ.“
„Rackov.“
„Ano. Chci ho dobýt zpět.“
„Jdu s tebou.“ „Můžeš se mnou počítat.“ Odpověděli mu oba, téměř současně.
„V to jsem doufal.“ Jon Arryn přikývl. „Rád vás budu mít po boku, ale, Nede, je třeba udělat ještě víc. Potřebujeme Sever. Bouřlivé krajiny jsou příliš daleko a já zatím nemám žádnou loď, na které bych vás mohl poslat domů. Ale pokud bys chtěl riskovat jinou cestu…“
„Přes Krvavou bránu?“
„To bych ti neradil. Potřebuješ odjet tajně. Měl by ses raději vydat přes hory a pak… na pobřeží se přece většina lidí živí rybařením. Malá plachetnice není tak nápadná jako válečná galéra, takže proklouzne mnohem snáz. Snad bude mít někdo z tamních chlapíků dost odvahy, aby se v zimě pustil přes moře na sever. Když se vás bude držet štěstí, mohl by ses za pár dní plavby dostat do Bílého přístavu.“
Byla to rozumná rada a jen těžko se dalo v této situaci přijít s lepším návrhem. Ned proto souhlasil.
Brzy poté vzlétly z Měsíční brány tucty ptáků. Ti, co měli nejkratší cestu, letěli do všech hradů v Údolí. Jon Arryn vyzval své vazaly, aby co nejrychleji svolali vojsko a sjeli se k Rackovu. Doufal, že většina z nich mu zachová věrnost, takže díky nim získá ty, kteří váhají. Další krkavci se vydali na Sever a do Bouřlivých krajin. Ostatní byli vysláni na západ do Řekotočí a Casterlyovy skály, neboť pro vzpouru bylo nutné získat další spojence. Lord Tully už před nějakou dobou naznačil, že by si přál mít lorda Údolí za zetě, a to byla naštěstí struna, na kterou byl Jon Arryn, jemuž nedávno zemřela druhá manželka, i přes svůj zralý věk ochoten zahrát. Velké naděje vkládal rovněž do Tywina Lannistera. Jeho napjaté vztahy s králem se během posledních let staly veřejně známou věcí – a skutečnost, že se lord Lannister údajně kvůli nemoci vzdal svého úřadu hned poté, co byl jeho syn poctěn bílým pláštěm, to jen potvrdila.
Avšak dlouho předtím, než mohla přijít jakákoli odpověď, opustil Ned vojsko směřující do Rackova a jen se dvěma společníky, vybranými z nejvěrnějších mužů lorda Arryna, zamířil na severovýchod, k moři lemujícímu skalnaté, chudé Prsty.