JEDEN ZE SEDMI
Slzy hněvu a ponížení, které jí smáčely tváře, už se ani nepokoušela skrývat. V duchu se modlila k Bohům a doufala, že jeden ze Sedmi by ji ještě mohl zachránit. Snad Panna? Ochrání její ctnost? Kdyby jen Válečník vdechl jejím údům svoji sílu, aby se mohla bránit! Bude Otec v jejím případě spravedlivý? Osvětlí jí Stařena lucernou správnou cestu? Uvítala by i náruč Cizince; smrt by byla vysvobozením od situace, v níž se nacházela, ale hlavně od osudu, který ji čekal.
Kdyby se o tom dozvěděl její otec, nikdy by něco takového nedovolil. Jenže ten jí už pomoci nemohl. A tak jí nezbývalo než prosit jednoho ze Sedmi, aby se nad ní smiloval…
* * *
Bývaly časy, kdy praporec s korunovaným jelenem hrdě vlál nad břehy Moře zapadajícího slunce. Nesmírně rozsáhlé království, stmelené válečnými výboji Durrandonů, však bylo těžké si udržet. Král Bouřlivých zemí byl jen jedním ze sedmi silných panovníků Západozemí, takže musel čelit nejen mocenským výpadům svých rivalů zvenku, ale i nebezpečí vycházejícímu zevnitř získaného území. Jedna vzpoura následovala druhou, drobní králové rašili jako plevel, Sedm království bylo tu osmi, jindy deseti, a pevnosti nesoucí znak jelena pustly a upadaly. Území Bouřlivých králů se v průběhu staletí zmenšovalo bitvu za bitvou, rok za rokem… Když jelení koruna spočinula na hlavě jejího otce, zdálo se, že úpadek vlády Durrandonů se konečně zastavil, mince se obrátila a štěstí ukázalo tomuto starobylému rodu opět svoji vlídnou tvář.
Argilak Durrandon byl sice slavný válečník, ale s rostoucím věkem, kdy se čerň jeho hustých vlasů a vousů postupně měnila ve stříbro, se vytrácela i jeho pověstná zručnost v ovládání zbraní, a bylo čím dál zřejmější, že nepříznivý vývoj situace nezvrátil, pouze jej na nějakou dobu zadržel.
Někteří si šeptali, že projevem počínající slabosti byla již neschopnost zplodit mužského dědice. Když zemřela lady Alyce, král Bouřlivých zemí zůstal své manželce věrný, znovu se neoženil a jeho jediným potomkem tak zůstala princezna Argella. On sám ji však nepovažoval za slabinu – byl si dobře vědom toho, že války se nevyhrávají jen mečem, ale i sňatkovou politikou. Ostatně i díky tomu, že kdysi za Úzké moře provdal svoji sestru, se mu podařilo uzavřít spojenectví s městy a zabránit výbojům Tygrů z Volantisu na pobřeží. Argella tak byla jeho skrytým trumfem. Přísně střežil její panenství a vychovával ji jako budoucí královnu připravovanou k sňatku s někým dostatečně urozeným a mocným, kdo bude schopen čelit čím dál troufalejším výbojům Harrena Černého na severu a Dornům na jihu. Jeho myšlenky se nejčastěji točily kolem aliance s králi Roviny, kteří sami z území bouřlivých lordů v posledních desetiletích postupně ukrajovali od západu. Když však Mern IX. Gardener, jenž měl stále v paměti smrt Garse VII. Argilakovou rukou, oženil svého staršího syna Edmunda s jinou nevěstou a Argilakovi nabídl mladšího Gawena, Bouřlivý král se dal slyšet, že raději nechá svoji dceru zemřít jako starou pannu, než aby se smířila s druhorozeným. V případě takového sňatku by se nejen nestala ženou budoucího krále, ale Mern by navíc Gawenovým prostřednictvím získal i všechna bouřlivá území.
Jenže s postupujícími roky také sám Argilak cítil, že slábne. Harren Černý dostavěl svůj obludný hrad a železní muži z něj podnikali výpady do širokého okolí. Kdyby byl o dvacet let mladší, Bouřlivý král by neváhal postavit se mu v poli v boji muže proti muži, ale ty časy byly dávno pryč. Dokázala by se Argella ubránit takovému soupeři, kdyby zemřel? Uvažoval o tom, kdo uchrání jeho království až nebude schopen udržet meč v ruce. Děsil se toho čím dál víc.
A pak mu Lyonel Fell, jeden z jeho nejsilnějších vazalů, navrhl řešení. Draky.
„Nejlepším řešením, můj pane, by bylo, kdyby Aegon Targaryen se sídlem na Dračím kameni učinil Argellu svojí královnou. Jistě by přijal za svou myšlenku získat zpět území na východ od Božího oka a coby náš spojenec by pak bránil Bouřlivý konec před nebezpečím ze severu a stal se tak nárazníkem mezi námi a Harrenem Černým.“
Argilak s návrhem souhlasil a vyslal k Aegonovi nikoli havrana, ale na znamení důležitosti posla s doprovodem. Targaryen však návrh smetl ze stolu, neboť si byl dobře vědom toho, že nabízené věnné země patří už bezmála padesát let k Harrenovu. Jistě, jednoho dne by možná Bouřlivé krajiny připadly Dračímu kameni, Argilak byl však nyní ještě plný sil a považoval se za svrchovaného vládce. Bylo zjevné, že se Aegona jen snaží využít pro své plány. Ten v odpovědi také neopomněl poznamenat, že už má manželky dvě – svoje sestry. Aby však stárnoucího, ale stále mocného krále zcela neurazil, nabídl mu jiné řešení, které by ve svém důsledku také přineslo spojenectví s dračími pány. Pokud by Argilak k nabízenému území přidal i Masseyův hák a země sahající na jih od Černovodého proudu až k hornímu toku Klikatice, nebude bránit sňatku mezi Argellou Durrandon a velitelem posádky Dračího kamene Orysem Baratheonem, svým nejvýznamnějším spojencem a od dětství blízkým přítelem.
* * *
Argella nikdy nezapomene na výraz v otcově tváři, když mu Aegonův posel sděloval odpověď. Jen myšlenka na to, že by měl svoji jedinou dceru a dědičku zneuctít sňatkem s mužem pochybného původu, ho dohnala k zuřivému záchvatu. „Bastard zůstává bastardem, i když ho oblékneš do sametu a dáš mu do ruky meč,“ dával se slyšet a při slovním spojení „dračí sémě“ si rovnou znechuceně odplivoval.
Tenkrát by snad posel vyvázl živý, kdyby z vlastní iniciativy důležitě nepoznamenal, že jiným způsobem se jim pomoci proti železným nedostane a až Bouřlivé země schvátí oheň války, bude lid trpět nouzí a hladem. Na to jej Argilak nechal odvést do přeplněných sýpek ve sklepeních Bouřlivého konce, aby mu ukázal své bohatství. Otevřel před ním truhlici po okraj plnou zrna a vyzval ho, aby doň zabořil ruce.
„Pohleď, kolik jídla mám pro svůj lid!“ vyzval ho. Posel se shovívaným úsměvem věnovaným bělovlasému muži poslechl, poklekl a ponořil ruce až po lokty do sypké zlatavé záplavy. V tu chvíli Bouřlivý král tasil meč a obě ruce mu jediným úderem uťal. Dal je pak v truhlici poslat zpět Aegonovi se slovy, že to jsou jediné ruce, které od něj jeho bastard dostane. Teprve později se Argella dozvěděla, že se o černovlasém Baratheonovi, jenž byl obdivován pro svoji odvahu, ctěn pro svoji sílu a obáván pro zdatnost v boji, a k němuž se Aegon choval téměř jako k bratru, povídá, že ve skutečnosti je nemanželským synem Aeriona Targaryena, který vzešel z uplatnění práva první noci.
Když pak do Bouřlivého konce dorazila zpráva, že Aegon dal svolat své přátele, vazaly a nejdůležitější spojence, začal se Argilak, nazývaný pro svoji arogantní odpověď Zpupný, chystat na válku. Nikdy netahej draka za ocas, zní známé rčení a on si zahrával hned se třemi spícími draky. Byl si proto jistý, že se k němu nyní obrátí jejich hněv. Havran však z Dračího kamene na černých perutích nepřinesl výzvu k boji, ale nečekaně prostou zprávu, že od této chvíle bude Západozemí vládnout jediný král, a jen ten, kdo před Aegonem Targaryenem poklekne, bude si moci ponechat vlastní území i tituly. Ti, kdo proti němu povstanou se zbraní v ruce, budou svrženi a zničeni…
* * *
Aegon se nechal korunovat králem v Aegonově pevnosti, hradu sestaveném z hrubě opracovaných trámů a hlíny, který nechal vztyčit na vrcholku nejvyššího ze tří kopců nad Černovodým zálivem. Svým věrným udělil nové tituly: Stříbrovlasý Daemon Velaryon z Tříště byl jmenován pánem Přílivů a velitelem královské flotily. Triston Massey, lord z Kamenotance, se pro svůj důvtip, bystrý úsudek a spravedlnost stal nejvyšším zákonodárcem, a lord Celtigar, pověstný šetřivostí, jíž někteří neváhali označit za lakotnost, správcem pokladny. Oryse Baratheona pak Aegon prohlásil za svůj štít, spojence a muže, který bude navždy stát po jeho boku. Bastard se stal prvním pobočníkem a pravou rukou nového krále.
Křehká mocenská rovnováha v Sedmi královstvích se začala otřásat. Někteří, a Argilak Durrandon byl mezi nimi, nehodlali sklonit hlavy kvůli jednomu dopisu a svolali své vazaly, aby se připravili na boj. Jiní nabízeli Aegonovi různé výhody a spojenectví, aby dosáhli svých vlastních cílů a upevnili své postavení. Kupříkladu Meria Martell, Žlutá žába z Dorne, mu nabídla, že se k němu – ovšem pouze jako rovnocenný spojenec – připojí v boji proti Argilakovi. Nezletilý Ronnel Arryn ústy své matky regentky Shary žádal území na východ od Zeleného bodce výměnou za pomoc při porážce Harrena Černého. A dokonce i na vzdáleném Severu se události daly do pohybu. Všichni čekali, na jakém království spočine Aegonův zrak jako první.
Pár dní po korunovaci se targaryenská vojska dala na pochod. Nevyrazila však jedním směrem; Aegon rozdělil své síly: Na jih k Bouřlivému konci se vydali vojáci pod vedením Aegonova pobočníka Oryse Baratheona, jehož doprovod tvořila královna Rhaenys s dračicí Meraxes. Visenya s Vhagar střežily flotily plující k Údolí Arryn a Aegon sám se vypravil na pochod směrem na severozápad k Božímu oku a Harrenovu.
* * *
Na rozdíl od samozvaného jediného panovníka králové Západozemí zprvu slavili úspěch. Bouřliví lordové Errol, Fell a Buckler pozabíjeli tisícovku mužů z Baratheonova předvoje v lesích u Klidnoproudu. Pán přílivů Daemon Velaryon padl v námořní bitvě u Města Racků, kde se targaryenské loďstvo střetlo s loděmi chlapeckého krále Údolí, jejichž množství rozšířily najaté braavoské válečné galéry. Aegon sám utrpěl velké ztráty u Kvílivého vrbí, když se mu do zad dostali Harrenovi synové a napadli jeho vojáky.
Jenže pak se do bojů zapojili draci. Královna Visenya spálila na popel celou flotilu údolí. Rhaenys zapálila les, v němž se skrývali Argilakovi vazalové, a Balerion, drak Aegona Dobyvatele, se snesl jako ničivá zkáza na Harrenov. Zvěst o tom, jak se Harren Černý k vlastnímu neštěstí přesvědčil o tom, že kámen hoří, se rozlétla po celé zemi rychleji, než trosky pyšného hradu přestaly doutnat. Argilak Zpupný se rozhodl nenásledovat osudu svého někdejšího nepřítele a raději čelit dračím pánům v bojovém střetu se zbraní v ruce. Argella sama mu pomáhala utáhnout řemínky hrudního pancíře zdobeného rytinou korunovaného jelena Durrandonů. Studený vítr jí cuchal tmavé vlasy, když ještě dlouho hleděla z hradeb směrem, kterým zmizelo vojsko jejího otce.
* * *
Bitva v kopcích u Bronzové brány, v níž se srazila ocel bouřlivých lordů s královským vojskem, trvala den a noc. Z nebe padal vytrvalý déšť, který se kolem poledne změnil v bouři doprovázenou vichřicí, takže se muži na obou stranách brzy brodili v bahně. A taky ve vlastní krvi. Třikrát vyjel Argilak proti Orysovi Baratheonovi, ale teprve při čtvrtém výpadu jeho jízda prorazila obranu. V tu chvíli však Argellin otec stanul tváří v tvář královně Rhaenys a její dračici Meraxes. Z mnoha mužů se stali planoucí pochodně a Argilak Zpupný nakonec v souboji padl rukou Aegonova nevlastního bratra…
Již krátce poté, co do Bouřlivého konce dorazili první uprchlíci s neblahými zprávami, dala Argella pokyn zatarasit brány a jmenovala se Bouřlivou královnou. Novým kastelánem a poradcem ve věcech vojenských určila Lyonela Fella. Lord Eroll zemřel jako první během potyček s postupujícím Baratheonovým vojskem a Dickon Morringen, Bastard z Černoazylu, i lord Buckler, kteří veleli přednímu voji, padli meči nepřítele nebo plameny dračího ohně. Porážka a smrt Argilaka Durrandona však zlomila ducha bouřlivých lordů.
„Má paní, nejlepším řešením by bylo vzdát se…“ radil přeživší lord Fell své královně. Jiní radili, aby se urychleně provdala. A šeptem se ozýval i názor, že přece nejsou v Dorne, aby je vedla žena… Ale stála si za svým. Jak zaslepená byla ve své hrdosti! To ji měli zvát Argellou Zpupnou, nikoli jejího otce.
* * *
Jen co pohřbili své mrtvé, posel s mírovou zástavou, kterého nechali přijet až k bráně promluvit, jí předložil návrh královny Rhaenys k osobnímu setkání. Ve své pýše se ani ona neubránila zachvění, když se pak dračice Meraxes blížila a každou pídí, kterou se přibližovala k hradbám, byla větší a větší. Někteří muži bez ostychu zírali se zakloněnou hlavou a otevřenými ústy. Argella o velkých rozměrech draků doposud jen slyšela a vytvořila si o nich klamnou představu – něco úplně jiného bylo vidět je na vlastní oči. Stejně působivým dojmem jako drak na ni však zapůsobila i Aegonova sestra. Vyzařovalo z ní osobní kouzlo, směsice valyrijského půvabu, sebedůvěry i přirozené autority. Pokud taková byla i Visenya, Argilakova dcera chápala, proč jim Aegon dal přednost před ní samotnou.
Rhaenys sestoupila ze hřbetu draka a na znamení úcty se mírně uklonila. Argella, jež ozdobila svoji tmavovlasou hlavu jelení korunou, úklonu opětovala a dala si záležet na tom, aby nekývla hlavou ani o vlas níž než druhá žena. Po přednesení návrhu, aby vydala hrad, vzdala se titulu a sklonila se před zástavou tříhlavého draka, však šly veškeré formality i zdvořilost ze strany královny Bouřlivého konce stranou.
„Durran Boží žal z Věku hrdinů se nezalekl samotných bohů, Durran Zarputilý neměl strach z obrů, Durrandonové se nesklonili před Andaly a můj otec, poslední muž rodu, neohnul koleno před samozvaným králem ani před jeho draky. Jsem možná žena, ale v žilách mi proudí stejná a hrdá krev. Poplivala bych otcovu památku, kdybych tvému bratrovi vydala Bouřlivý konec. Než abychom se poklonili Targaryenům, já i mí muži raději do jednoho padneme. Můj hrad možná nakonec dobudete, ale s ním získáte pouze kosti, popel a krev. Budeme se bránit. Naše je zuřivost!“
Když stříbrná dračice se zlatýma očima po jejím výkřiku zprudka roztáhla kožnatá křídla, očekávala Argella, že Rhaenys dá drakovi povel k útoku. Počítala s tou alternativou a nádvoří bylo proto již předem obklopeno skrytými lučištníky s nataženými tětivami i muži ve zbroji, jejichž dlaně pevně spočívaly na jílcích mečů či svíraly kopí. Byla připravena sama zemřít, jen když spolu s sebou vezme k Cizinci i dračici a Aegonovu sestru. Rhaenys však podobou odpověď zřejmě čekala, přijala proto bez emocí a výhružek její sdělení, klidně nasedla na hřbet draka a odletěla zpátky k vojsku Oryse Baratheona, které se jako hnusná náplava rozlévalo již několik dní kolem hradu.
Poté, co targaryenská královna přeletěla hradby Bouřlivého konce, otočila se Argella ke svým mužům a pronesla plamenný proslov o hrdosti Durrandonů, odvěkých válečníků a jediných privilegovaných pánů Bouřlivých krajin ovládajících celou západní polovinu Západozemí. Teď, když byl poražen Harren Černý, mohli si znovu nárokovat Trojzubec a země ležící na sever od Černovodého zálivu. Ano, byli oslabeni nájezdy pirátů z Kamenných schodů i dornským drancováním v pohraničí Rudých hor. Jen se ztrátami, které utržili v bitvě Poslední bouře, natož vyčerpáni obléháním, by se stali snadnou kořistí nejen Baratheonova vojska, ale i Dornů, těch zákeřných supů z pouště, držících se prozatím stranou, ale číhajících na příležitost. Drželi však Bouřlivý konec, který nikdo nikdy nedobyl. Sídlo vystavěné Branem Stavitelem, do jehož základů byla vetknuta starodávná kouzla Dětí lesa a které ani bohové nedokázali zničit. Jeho důmyslně zbudovaná štítová hradba, vysoká sto padesát a široká osmdesát stop, uvnitř vyplněná pískem a sutinami předchozích pevností, mocnější a silnější než hradby Harrenova, chránila obyvatele Bouřlivého konce nejen před počasím, které jejich zemím dalo jméno, ale i před nepřáteli. Povrch hradeb byl hladký jako pokožka obyvatel Letních ostrovů a nikdo, ani vítr ani člověk, jím nebyl schopen proniknout. A ona byla Bouřlivou královnou této nedobytné tvrze. Aegon zdaleka nepokořil celé Západozemí a bylo jen otázkou času, kdy jeho muže rozpráší Gardenerové spolu s Lannistery. A ani Sever ještě neřekl své poslední slovo…
Mělo ji varovat již to, s jakým nedostatkem nadšení přijali obránci Bouřlivého konce její slova. Lord Fell se kamsi vytratil. Pro vlastní myšlenky neviděla ani pozdější kradmé vyhýbavé pohledy svých služebných, když ji připravovaly na lože. A proto pro ni bylo skutečným překvapením, když v noci do její komnaty vstoupili ozbrojenci a oznámili jí, že se jménem krále Aegona I. Targaryena stává rukojmím. Kdyby kolem sebe neviděla důvěrně známé obličeje a neslyšela hlasy, které slýchávala od dětství, myslela by, že hrad padl do rukou nepřítele. Takto se ocitla v noční můře. V čele povstalců stál její rádce, lord Lyonel Fell.
„Nejlepším řešením je vzdát se, má královno,“ uvedl na obhajobu svého zákeřného jednání.
Aby nemohla zburcovat své věrné, kterých podle všeho mnoho nebylo a s nimiž se vzbouřenci začali vypořádávat ještě před vstupem do jejích pokojů, zacpali jí ústa roubíkem, a pak ji spoutanou vyvedli z věže na nádvoří. Nad hradbami, za nimiž až k obzoru svítily táborové ohně nepřítele, již v nočním větru pleskala bílá vlajka. Jako kdyby samotné Bouřlivé země plakaly pro její porážku, začalo jemně mrholit.
* * *
Zalekli se Argilakovi vazalové síly Oryse Baratheona a jeho pána, nebo je vyděsili draci a ukázka jejich síly? Otcové, bratři i synové mnohých padli v bitvě Poslední bouře. Jí bylo tělo Argilaka Zpupného s úctou náležejícímu padlému králi vydáno. Mohla ho se všemi poctami uložit do kamenného sarkofágu, jenž bude poté, co kameník odvede svou práci, nést jeho podobu, a tak bude navždy spočívat u základů Bouřlivého konce po boku svých předků. Ale prostí rytíři museli padlé pochovat přímo u Bronzové brány, potřísněni bahnem i krví hloubili hroby ve vytrvalém dešti a byli nechtěnými svědky toho, jak Meraxes jen kousek od nich děsivě hodovala na mršinách koní i lidí, které předtím, než je hltala roztrhané na kusy, spálila svými plameny… Argelle už žádná rodina nezůstala, ale v Bouřlivém konci žily ještě jejich manželky a děti.
Svým způsobem tu zradu chápala, ale odpustit ji nemohla. A to ještě netušila, jaké ponížení ji teprve čeká. Než ji svázanou naložili do krytého vozu, dostal jeden z mužů skvělý nápad, jak si Baratheonovu přízeň získat hned na začátku, a zrádný lord Fell ho přijal. Když z pochvy vytáhl dýku, čekala, že ji podřízne, ale namísto toho začal řezat na cáry její již tak sporý noční úbor. Nestačilo, že ji z postele vytáhli její vlastní muži, teď se k ní ještě navíc chovali jako k nějaké běhně vedené na trh v Zálivu otroků! Pokusila se bránit, ale hned ji uchopilo několik párů silných rukou a znehybnili ji. Přes roubík na ně alespoň chrlila urážky a několikrát sebou bolestně cukla, když nabroušené ostří prořízlo kromě tenké látky i jemnou kůži.
Po chvilce už na nádvoří stála nahá jako prst. Neuplynulo ani dvanáct hodin, kdy na stejném místě jako královna přijímala sobě rovnou Rhaenys Targaryen, a přesto se od toho okamžiku tolik změnilo. Už se nehýbala, pouze si s opovržením měřila okolo stojící ozbrojence modrýma očima, které nabyly barvy rozbouřeného moře. Několik mužů se s hanbou odvrátilo od její nahoty, neunikly jí ale i pohledy špatně skrývající mužský chtíč. Doposud pro ně byla princeznou, po smrti otce se nakrátko stala Bouřlivou královnou, ale právě v tuto chvíli před nimi stála obyčejná žena, o mnoho hezčí než jejich manželky poznamenané opakovanými těhotenstvími i obyčejným životem.
Lord Fell prolomil kouzlo a postrčil ji směrem k vozu. „Je to nejlepší řešení…“ mumlal. Klopýtla, bolestivě se uhodila do stehna a zakymácela se, takže už nebylo tak těžké ji dostat dovnitř. Lyonel ještě vydal pokyn svázat jí pro jistotu i nohy v kotnících, přičemž muž, který horlivě vykročil splnit jeho rozkaz, předtím lascivně pohladil její lýtko, a pak se pod bílou zástavou vydali na cestu. Útěcha a zadostiučinění z toho, že ozbrojenci předtím, než ji svázal, alespoň vykopla přední zuby, ustoupila do pozadí chmurné budoucnosti. Její otec vyrazil do boje, protože se odmítl nechat rožnit v dračích plamenech jako prase s jablkem v tlamě. Ji však vezli na porážku, aniž by jí dali na vybranou.
Její byla zuřivost, ale vztek brzy začaly střídat jiné emoce. Slzy hněvu a ponížení, které jí smáčely tváře, už se ani nepokoušela skrývat. V duchu se modlila k Bohům a doufala, že alespoň jeden ze Sedmi se smiluje a sešle jí v poslední chvíli záchranu. Nebo alespoň milosrdenství rychlé smrti.
* * *
Táborem nepřítele projeli snadno. Bílá vlajka jim otevírala cestu, a pokud se snad někdo ptal, co je obsahem krytého vozu, stačilo říct, že vzácný dar pro jejich vůdce a nechat tazatele letmo nahlédnout pod plachtu. Proto, když vůz konečně s poskočením zastavil, obklopoval Fellovu skupinu hlouček kradmo se usmívajících zvědavců. Jízda do středu nepřátelského ležení sice netrvala dlouho, Argella se však třásla nejen pokořením, ale především zimou. Ležela schoulená do klubíčka na hrubě opracovaných prknech, mrholilo a všudypřítomný lezavý vítr se několikrát opřel i do povozu. Pokaždé měla pocit, jako kdyby ji zmrazil až k samotné duši.
Jeden z mužů odhrnul plachtu, vytáhl ji ven a srazil na kolena do bláta.
„Co se to tu děje?“
Při zvuku toho hlasu se zachvěla. Zvedla oči, a pak je zvedla ještě výš. A ještě výš. Ze stanu, před nímž klečela, vystoupil vysoký muž a rozhlížel se po okolo stojících.
„Přivezli jsme kapitulaci Bouřlivého konce,“ odpověděl Lyonel Fell a ustoupil stranou. V tu chvíli světlo pochodní ozářilo mužovu tvář a Argella pochopila, že Sedm ji vyslyšelo. Na pomoc jí přišel sám Válečník!
Byl široký v ramenou a ač byl mohutný, měl dokonale ploché břicho a veškerou masu jeho těla tvořily svaly. Oděn byl do tmavé zbroje prosté jakýchkoli ozdob, zlatých rytin či drahých kamenů, kterými se rádi chlubili králové Roviny, a jeho vlasy byly stejně černé a nepoddajné jako její. Široká čelist byla porostlá hustým tmavým vousem, díky čemuž vypadal jako samotný Argilak v dobách, kdy byla ještě malým děvčátkem. Jen jeho oči nebyly modré jako její a otcovy, ale černé – takové prý měla Argilakova sestra.
Válečník k ní sklonil zrak. Jeho pohledu se nabídla kulatá ramena, smetanově hebká plná ňadra s růžovými hroty jen částečně skrytá závojem rozcuchaných zvlhlých vlasů černých jako havraní křídla, ušlechtilé bílé paže a dlouhé, štíhlé nohy mezi jejichž pevnými stehny se dala tušit houštinka stejně tmavá jako její vlasy. Argella neměla ponětí, že obdiv, který k němu pocítila a jež se jí promítl do očí, tvoří spolu se vzdorem, hrdým držením těla a její divokou nahou krásou neodolatelnou kombinaci.
Posměšné poznámky a významné pochechtávání okolo stojících ozbrojenců ztichly, jako když utne, když muž bez váhání rozepnul sponu svého pláště, přehodil jí ho přes ramena a poklekl před ni do bláta. Tasil dýku a ona instinktivně ucouvla, ale neměl v úmyslu jí ublížit. Přeřízl jí nejprve pouta na nohou a poté i ta, která jí rozdírala zápěstí. Zvedl ještě dlaň v rukavici, aby ji zbavil roubíku, ale zarazil se na půl cesty, neboť Argella sama byla rychlejší a prudce si jej strhla. K jeho i vlastnímu překvapení pak vložila prsty do jeho napřažené dlaně a nechala ho, aby jí pomohl zvednout se na nohy, druhou rukou svírajíc lemy těžkého pláště na prsou. Považovala se za vysokou, ale on měřil víc než sedm stop a kdyby se k němu přivinula, mohla by si položit hlavu na jeho srdce, o tolik byl vyšší.
Muž se obrátil k mladému rusovlasému rytíři, který byl zřejmě jeho vlajkonošem: „Harmone, dohlédni na to, aby vojáci převzali kontrolu nad Bouřlivým koncem a všechny meče byly poslány do Aegonovy pevnosti. A dohlédni též na to, aby tito muži dostali odměnu, jež jim náleží.“ Kývl směrem k Argilakovým lordům.
Vlídně se na ni pousmál, když ji vybídl: „Přijmete pozvání do mého příbytku?“
„Do vašeho příbytku?“ zeptala se hloupě a teprve si uvědomila, že hedvábný stan, před nímž ji vyložili z vozu a který se tyčil pár kroků od ní, sice není označen žádným znakem, ale je větší než okolní a zřejmě tvoří pomyslný střed ležení.
„Ano. Jsem Orys Baratheon.“
* * *
Než ušla těch pár kroků ke stanu a prošla plentou tvořící jeho vchod, Argella si stihla vynadat do hlupaček a mobilizovat veškeré síly, které v ní zůstaly, než bude muset čelit nepříteli a vrahu svého otce. Přesto se nedokázala přinutit, aby vytrhla dlaň z té jeho, a i když se uvnitř rychle rozhlédla, kudy by šlo uniknout a co by jí mohlo posloužit jako zbraň, přijala Baratheonovu pobídku a bez odporu se usadila do nabízeného křesla poblíž železného koše s ohněm. Ten muž se jí mohl zmocnit jako zvíře přede všemi, anebo hůř, nabídnout ji k pobavení svým vojákům, aby ji poté, co s ní skončí, zbavili jazyka a poslali k tichým sestrám, ale namísto toho jí projevil úctu a choval se k ní zdvořile. Po příchodu do stanu dokonce vzbudil svého panoše a poslal ho pro džbánek svařeného vína.
Vnitřek stanu byl stejně strohý a vojensky účelný jako zbroj jeho majitele, bez zbytečného vybavení, uspořádaný co nejpraktičtěji. Stůl, z něhož Orys Baratheon při jejich příchodu uklidil několik popsaných svitků, a na kterém stál svícen, tvořila obyčejná dřevěná deska položená na dvou nahrubo stlučených kozách. Kromě něj tvořilo vybavení stanu jen prosté lůžko pokryté kožešinami, truhlice na oblečení a dřevěná bedna, dvě křesla a místo, kde spal panoš. Dokonce ani země nebyla překryta přepychovými koberci, ale jednoduchými rohožemi, což na Argellu učinilo asi největší dojem. Stejným způsobem by svůj stan zařídil i její otec.
Malou chvíli oba mlčeli a přeměřovali si toho druhého zkoumavými pohledy. Argella Durrandon byla zvyklá jednat s muži. Nejednou se účastnila otcových porad, kde byl její názor považován za rovnocenný a ostatní naslouchali jejím myšlenkám. V přítomnosti Oryse Baratheona se však cítila podivně zranitelná a odhalená, a nebylo to dané jen tím, že ji halil pouze jeho teplý plášť podšitý tmavou norčí kožešinou. Její myšlenky se vracely k okamžiku, kdy jí ho přehodil přes ramena – byl vyhřátý jeho teplem a cítila z něj jeho pot. Oči jí zalétly ke kožešinám pokrytému lůžku a když si všimla, že mu směr jejího pohledu neunikl, nakonec uhnula zrakem jako první.
„Omlouvám se za zacházení, jakého se ti dostalo,“ prolomil tmavovlasý obr mlčení jako první. Tón jeho hlasu byl laskavý a skutečně se zdálo, že upřímně lituje okolností doprovázejících jejich setkání.
„A přesto jsi těm zrádným psům slíbil odměnu,“ cukla hlavou směrem k východu ze stanu a vzdorně napřímila ramena.
„Dondarrion jim vyplatí odměnu, jež jim po právu náleží,“ pousmál se. „Zlato za Bouřlivý konec a výprask za to, jak naložili s vlastní královnou.“
Argella se ihned nevzmohla na odpověď, jen její obočí překvapeně vyletělo vzhůru. Baratheon pokračoval: „Byl bych jim dal každému useknout po jedné ruce, ale král Aegon přislíbil těm, kteří pokleknou, že jim nebude zkřiven ani vlas. A vlastní zkušenost mi napovídá, že v této válce budou ještě obě ruce potřebovat.“
Hoch s vínem byl zpět. Baratheon ho poslal pryč, stáhl si rukavice a sám jim nalil. S povděkem přijala nabízený pohár a když upila, objala ho dlaněmi, aby se zahřála. Silný nápoj jí rychle stoupal do hlavy.
„Zabil jsi mého otce.“
Zamýšlela, aby to znělo jako výhružka, ale vyšlo z toho jen prosté konstatování.
„Ano,“ sklonil její protějšek nepatrně hlavu. „Ale nedal mi jinou šanci. Vím, je to chabá útěcha pro jeho dceru, ale padl s mečem v ruce a v čestném boji.“
„V čestném?“ ušklíbla se Argella pohrdavě. „Slyšela jsem jinou verzi. Než jste spolu zkřížili meče, bojoval prý proti přesile šesti mužů, kteří odčerpali jeho síly.“
Orys Baratheon přikývl na souhlas, ale mírný úsměv neopouštěl jeho rty. „I já toho dne bojoval proti přesile, a ne jednou. Vím, co se chystáš namítnout. Že Bouřlivý král byl starým mužem, kdežto já disponoval výhodou mládí, ale musím tě upozornit, že to byl on, kdo zasadil první ránu a náš boj byl velice dlouho vyrovnaný.“
Slova, jimiž chválil mrtvého protivníka, ji překvapila. Ač se stále snažila tvářit vzdorovitě, udělal na ni znovu dojem tím, že se nechvástal, nehaněl nepřítele, ba dokonce mu vzdával hold. Protože nic neříkala, Orys se pustil do vyprávění průběhu závěrečné bitvy včetně konečného souboje, který vše rozhodl.
To, že se Argilak blíží a kolik má mužů, Orys věděl díky výzvědným letům královny Rhaenys. Zaujal proto výhodnou pozici na vršcích jižně od Bronzové brány, kde se jeho vojáci zakopali na vyvýšenině a očekávali nepřítele.
„Vaše vojsko mělo dvojnásobnou převahu a tvůj otec měl i výhodu co do počtu rytířů a těžké jízdy. Mohl sice počkat, než se bouře přežene, ale dobře rozpoznal, že jsme v nevýhodě, neboť nás oslepoval nemilosrdný vítr, který urputně vháněl déšť přímo do našich tváří.“
Sice slyšela tentýž příběh ústy svých lordů, nyní na něj však nahlížela očima z druhé strany. Popisované obrazy se zhmotňovaly před jejím zrakem. Jízda nesoucí zástavy Bouřlivých krajin neměla šanci na rozbahněných kopcích uspět, váleční koně se potáceli a útoky ztrácely na hybnosti a soudržnosti. Ale když Argilak vyslal kupředu pěší kopiníky, postupně dobýval jednotlivé pozice Baratheonova vojska. „Nemohli jsme je účinně odrážet. Tětivy našich luků byly úporným deštěm navlhlé, a tedy naprosto k ničemu. Útočníci se pokaždé najednou nečekaně vynořili z deště a tmy…“
Argilakova těžká jízda nakonec prorazila obranu a projela středem Baratheonovy armády. Tam však čekala Meraxes a její plameny vnesly na bojiště nekoordinovaný zmatek a ničivou zkázu. Argilaka vyhodil ze sedla vlastní kůň a ihned se na něj vrhlo několik rytířů, ale povstal a pokračoval v boji, aby útok odrazil. Když se k němu Orys dostal, bojoval s půltuctem mužů a u nohou mu leželo stejně tolik těl. „Samí dobří a stateční muži,“ neopomněl Orys Baratheon dodat. Sesedl z koně, aby se mohli utkat za rovných podmínek, a vyzval šedovlasého muže, aby se vzdal.
„Namísto toho proklel celou mou rodinu, a nabídl mi, že mi nejprve usekne obě ruce, potom hlavu, a nakonec mne naporcuje na kousky.“
Argella se musela pousmát. Něco takového by Argillak skutečně řekl, byla si však jistá tím, že otcova slova byla pro její uši zjemněna. Ve skutečnosti byla nabídka na sekání údů jistě rozšířena minimálně o ošukání mečem s detailním popisem takového aktu.
Její prchavý úsměv černovousému Aegonovu pobočníku neunikl, neboť jí v nastalém krátkém tichu věnoval zvláštní zkoumavý pohled a teprve pak pokračoval ve vyprávění.
Argilak zasadil první úder a zemi zkropila Baratheonova krev. Oba muži bojovali s urputností srovnatelnou s běsněním okolní bouře. I Orysovi se podařilo protivníka zranit, přesto zápas trval ještě dlouhou chvíli, než se splnilo přání posledního Durrandonů a ten padl k zemi s mečem v ruce.
„Jeho poslední slova byla věnována tobě, královno Argello. Prohlásil, že dokud bude živ poslední z Durranova rodu, Bouřlivý konec se nikdy neskloní před Dobyvatelem.“
Mladá žena sklopila tvář, aby pod vlasy skryla slzu dojetí, která se jí skutálela po tváři. Dějiny píší vítězové a Orys Baratheon si byl jistý, že přes hučení větru nikdo jiný poslední Argilakova slova neslyšel, a proto mu nyní do úst vložil jiná. Ve skutečnosti ho totiž starý král před smrtí šťavnatě proklel a nazval „zkurveným bastardem“.
* * *
Argella Durrandon dopila víno a odložila pohár na desku stolu. Přitáhla si plášť blíže k tělu a promluvila: „Děkuji ti za ta slova.“ Zvedla k němu své jasně modré oči a zpříma mu pohlédla do tváře. „Můj otec měl ale pravdu. Naši muži možná ztratili v boji odvahu, Bouřlivé krajiny však stále patří rodu Durrandonů. Argilak Zpupný se nesklonil před Targaryenem ani tváří v tvář smrti a ani já před ním nehodlám ohnout koleno. Natož je roztáhnout jeho pobočníkovi za pohár vína.“
* * *
Orys Baratheon se neurazil. Spíše by byl překvapený, kdyby Argella projevila poddajnost a klesla mu k nohám. Koneckonců jí zabil otce a každý z nich stále bojoval za svoji věc. Nedávno sice oslavil teprve šestadvacátý den jména, ale v Aegonových službách již proslul jako zuřivý válečník. Přesto však stejně jako Argilak znal také jiné cesty k vítězství než ty, které přinášel meč. Uvědomoval si, že války se vyhrávají i slovy. A tak namísto toho, aby opětoval její urážku, povstal, aby jí mohl znovu naplnit pohár.
„Za víno a plášť,“ opravil ji. Když se jí před chvilkou při jeho vyprávění mírně zvedly koutky úst, přiměl ho ten letmý úsměv k zamyšlení, jak asi vypadá její hrdé čelo, když z něj spánek vyhladí tvrdohlavou zpupnost a nevraživost? „Přiznám se, že jakákoli jiná odpověď z tvých úst by mne zklamala.“
Znovu se posadil proti ní. „Já sám jsem se sice narodil na Dračím kameni vonícím solí a sírou, ale v žilách mi koluje andalská krev. Můj otec si ji sice přivezl zpoza Úzkého moře,“ – Argella moudře spolkla otázku, kterého svého otce myslí, a namísto toho vyčkávala, kam svým nečekaným tématem zamíří – „ale matka pocházela ze Západozemí. Po jednom povstání ve Svobodných městech ji jako čerstvou vdovu osvobodil z jakési otrokářské galéry, a i když byla starší než on, pojal ji za manželku. Neměla jiné děti než mne a když jsem byl malý chlapec, často mi vyprávěla o Sedmi královstvích a místech, která v nich navštívila.“
Orys Baratheon se odmlčel, jako kdyby se znovu vrátil do těch časů. „Nejčastěji hovořila o kamenitých pobřežích, zasmušilých pohořích a deštěm nasáklých mokřinách, jejichž obyvatelé jsou stejně tvrdohlaví a hrdí jako jejich země, odolávající rozmarům bohů. Avšak teprve když jsem v čele vojska postupoval z Aegonovy pevnosti směrem k jihu a Bouřlivému konci, její slova začínala ožívat. Nejednou se našim zrakům odhalilo pusté a divoké pobřeží bičované divokými vlnami a sužované větrem a deštěm. Mezi lijákem zmáčenými stromy jsme míjeli prostá mechem porostlá venkovská stavení, varovali se ponurých bažin. Procházeli jsme a bojovali v ohromujících zelených lesích bohatých na zvěř a dýchali mlhu odpařující se z mechu a rašelinišť okolních mokřadů. Přestože jsem zde nikdy nebyl, pochopil jsem, že toto je království, k němuž se matčiny vzpomínky obracely nejčastěji. Její domov.“
Upřel na ní své černé oči. „Musíš si uvědomit, že tvůj otec byl jen jedním ze sedmi králů Západozemí. Jednotlivá království jsou rozhádaná, řeší jen své spory a upřednostňují vlastní zájmy. Častokrát jde o království jen podle jména, neboť dílčí území mají své vlastní zákony, zvyky i tradice, panují mezi nimi rozdíly. Pouze sjednocením a pod vládou jednoho silného panovníka bude Sedm království znovu prosperovat. Jistě, Dornové se stejně jako Starkové zatím nevyslovili, a Gardenerové s Lannistery uzavřeli spojenectví a vytvořili obrovské a silné vojsko, ale nikdo z nich nemá draky. Jak se přesvědčil Harren Černý, i kámen může hořet. A jak ke své smůle poznali vazalové tvého otce, i deštěm nasáklé lesy Bouřlivých krajin vzplanou jako pochodně, prožene-li se jimi hradba dračího ohně. Než být královnou ohořelých sutin, popela a kostí, nebylo by lepší pokleknout před Tříhlavým drakem?“
Argella byla hrdá, ale nebyla hloupá. Kdyby pokračovala ve svém vzdoru, jaký odkaz by po sobě zanechala? Úkolem krále nebylo jen bojovat, ale i chránit svoje země a lid. Lord Fell nebyl zbabělý, pouze to pochopil jako první. Nejlepším řešením skutečně bylo vzdát se.
„Jak se jmenovala tvoje matka?“ prolomila nastalé ticho.
„Argalia.“
* * *
Možná se dalo pochybovat o tom, kdo byl Orysovým otcem a zda jeho krev není z poloviny valyrijská, původ jeho matky však nedával prostor k mýlce.
Baratheonova matka nosila stejné jméno jako sestra jejího otce.
„Pokud se pro tebe vzdám své svobody, otcova jména i vlády nad vlastním královstvím, čeho se vzdáš ty?“
„Pro tvoji krásu a divokost se vzdám svého otce. Přijmu slova domu Durrandonů i jejich znak. Tak jejich odkaz nebude nikdy zapomenut.“
* * *
Protože to bylo stejné řešení, jaké prve navrhoval sám Aegon, udělil záhy nato dračí král svému vazalovi vládu nad Bouřlivými krajinami a Argellu Durrandon mu dal za ženu. Málokdo ovšem tušil, že dohoda byla již uzavřena. Zpupná Argella nakonec přece jenom poklekla. Nikoli však před Aegonem Targaryenem s jelení korunou v dlaních, ale ještě téhož večera po boku Oryse Baratheona před táborovým septonem.
Předtím, než se stali manželi, prohlásila prý poslední svrchovaná vládkyně Bouřlivého konce: „Nemám žádný meč, který bys mohl poslat svému králi, mohu ti však nabídnout svoji ruku,“ a při těch slovech nechala sklouznout plášť ze svých bělostných ramenou. A pak později v jeho stanu, do něhož stále vytrvale bubnovaly dešťové kapky, přijala na loži z kožešin svoji porážku a definitivně se podrobila svému přemožiteli.
* * *
Argelliny prosby k sedmi tvářím jediného andalského boha byly vyslyšeny. Nejen, že jí na pomoc seslali válečníka, ale bohové nyní mlčenlivě shlíželi na dvojici na lůžku a žehnali jejich svazku. Stál při nich dokonce i jeden ze Sedmi, kterému bylo v posledních dnech obětováno mnoho duší, stranou stojící Cizinec, jenž v tu chvíli nesl tvář Argilaka Durrandona…
* * *
Mezi pěti tisíci mrtvých na Ohnivém poli byl i král Roviny Mern IX. Gardener, jenž shořel s celým svým rodem včetně druhorozeného Gawena. Jeho spojenec Loren I. Lannister proto před drakem poklekl, aby vstal sice ne již jako král, ale stále jako pán Casterlyovy skály. Navždy pak již nosil přízvisko Poslední. Údolí Arryn se přidalo vzápětí a Torrhen Stark u Trojzubce složil Aegonovi k nohám starou korunu králů zimy. Někdejší vazalové a majordomové Gardenerů, Tyrellové, se stali pány Vysoké zahrady a Harlan Tyrell byl jmenován strážcem jihu. Hightowerové, poslušni znamení Sedmi, vydali Targaryenům Staré město a tři dny na to byl Aegon Dobyvatel pomazán nejvyšším septonem a korunován za krále Andalů, Rhoynů a Prvních lidí, pána Sedmi království a ochránce říše. Řeč sice byla o Sedmi královstvích, jedno ze sedmi však zůstalo nedobyto: Dorne.
Když Orys před odjezdem z Bouřlivého konce svěřil čest velet vojskům bouřlivých lordů pod dračí zástavou lordu Fellovi, neopomněl poznamenat, že jeho jmenování bylo tím nejlepším řešením. Lyonel Fell ztratil život hned na počátku první dornské války v krupobití kamenů při přechodu mostu nad řekou Wyl, a jeho syn byl o pár let později zardoušen najatým dornským vrahem v nevěstinci Králova přístaviště. Orys Baratheon byl v téže potyčce v průsmyku zajat. Aegon jej sice později vykoupil, stejně jako jiným Drakovým lordům mu však byla uťata pravá ruka, aby již nikdy nemohl pozvednout meč proti Dorne. Se slovy: „Králova pravá ruka bez ruky? Nedopustím, aby se o mně říkalo, že jsem králův pravý pahýl,“ požádal svého panovníka, aby jej zprostil povinností pobočníka a uchýlil se za Argellou do Bouřlivého konce. Navzdory svým slovům o potřebě obou rukou v boji, však Orys ještě nejednou prokázal, že je stále nesmiřitelným a obávaným protivníkem.
Argella Durrandon byla sice vychovávána být manželkou krále, ale za muže přijala králova nevlastního bratra. Stala se sice lady Baratheonovou, zůstala však ve svém domě a z Bouřlivého konce nadále spravovala Bouřlivé krajiny. Jak jí slíbil o jejich svatební noci, manžel se stal jejím ochráncem a nestrpěl, aby proti ní kdokoli řekl křivého slova či se vůči ní dopustil jakéhokoli neuctivého chování. Z nesmiřitelného nepřítele se stal jejím nejbližším člověkem. Jeden v druhém našli zalíbení a jejich manželství bylo jedním z těch šťastných a láskyplných. Orysovi, jenž nakonec zemřel na následky zranění utržených v boji proti Dornům u Kamenopřilby při rebelii Supího krále, porodila celkem šest dětí, čtyři syny a dvě dcery. Jejich potomci po smrti rodičů dál nesli pokrevní linii Durrandonů a Baratheonů, sehráli významnou úlohu během nesnadných válek Aegonových následníků, uzavírali sňatky s targaryenskými králi, a nadále vládli pevnosti svých předků, jež nebyla nikdy nikým dobyta. Během století si mnoho mužů i žen rodu Baratheonů vydobylo slávu, kráčejíce ve šlépějích Oryse Jednorukého a Bouřlivých králů z Durranova rodu před ním. Moc Bouřlivého konce a jeho blízkost ke Královu přístavišti a Železnému trůnu učinila Baratheony prvním z velkých rodů Západozemí.