Povídka č. 2 (18. kolo)

Tato povídka navazuje na dvě ukázkové kapitoly z 6. dílu. Najdete v ní spoiler k jedné z vedlejších postav (pro znalce částečně potvrzený v Hostině).

Děkuji Lady Ašaře, která se této povídce věnovala tolik, že se stala vlastně jejím spoluautorem, i všem ostatním, kdo měli zájem o pokračování příběhu z minulého kola.

 

ARIANNE

Už druhý den vál příznivý vítr. Na lodích určených k plavbě do Meereenu proto jejich posádky doplňovaly poslední zásoby. K sucharům, uzenému masu a koření nosili přístavní dělníci po úzkých můstcích bedny s citróny, pomeranči, klece se slepicemi a soudky s čerstvou pitnou vodou. Ti z námořníků, co měli štěstí, že dostali ještě na pár hodin volno, si vyřizovali doma poslední nutné záležitosti, nebo se loučili se Západozemím tak, jak uznali za vhodné, většinou v krčmách v úzkých přístavních uličkách.

Lodí bylo pět – Princovo žezlo, Mořská štika, Bleskurychlý, Sedmé kopí a Poutník. Vyplouvaly odpoledne, hned na začátku odlivu, přes Letní moře daleko na východ. Posel, který měl místo na palubě jedné z nich, už čekal, až ho zavolají do princeznina soláru pro poslední dopis, který měl s sebou ještě odvézt.

Arianne měla tedy nejvyšší čas svůj dopis dokončit. Poslední dny strávila přemýšlením, zda jej vůbec napsat a pak, jaká slova se může odvážit svěřit pergamenu, neboť ten se mohl místo k adresátovi dostat k cizím očím. Stále jí zbývaly ještě poslední řádky. Rozhodla se, napsala je a zasypala pískem. Ještě jednou si celý dopis přečetla. Bylo v něm vše, co chtěla mít, ale zbytek, uvádějící věci na pravou míru, už musela svěřit jen paměti posla, kterého si pro tento účel vybrala.

Její dopis začínal takto:

Mému bratru, princi Quentynovi z rodu Martellů:

Doufám, že jsi dospěl v pořádku k cíli své cesty. Připojuji se k pozdravům našeho otce určeným Tobě a každému, kdo je Ti blízký. I  já Ti chci poděkovat za dlouhou cestu, kterou jsi na otcovu prosbu vážil v zájmu nás všech.

Po dalších zdvořilostních větách se konečně dostala k jádru věci.

S velkou radostí Ti sděluji, že nejen Tebe se týká…

Zvedla hlavu. Tady už se pouštěla na velmi tenký led.

V posledních týdnech se zde na jihu stalo mnohé – po letech vyčkávání snad až příliš rychle. Ariannin otec měl sice jisté plány, pro které celé roky udržoval tajná spojení a chystal dornskou armádu, nicméně ani on neočekával, že místo královny z Meereenu se vrátí do Západozemí princ, sám a takovým způsobem. Neboť po bleskovém dobytí Gryfova hřadu získal princ Aegon s pomocí Zlatého společenstva velmi rychle také Bouřlivý konec, a to byl zřejmě jen začátek jeho tažení. Hned poté se Aegonův pobočník Jon Connigton obrátil na Dorana Martella a s odvoláním se na blízké příbuzenství jej požádal o pomoc.

Ve vzduchu ale kromě jiného zůstala viset důležitá otázka – jedná se o skutečného targaryenského prince, co přišel uplatnit svůj nárok na trůn, nebo jen o podvodníka, který si přivlastnil jeho jméno? K tomu bylo třeba setkat se s ním osobně.

Proto se Arianne s malým průvodem vydala do Bouřlivého konce. Její pověření by se, vzhledem k tomu, co nedávno provedla, mohlo někomu zvenčí jevit jako nezasloužená pocta, jenže ve skutečnosti to byla pouze nutnost, neboť vzhledem ke zdraví svého otce musela jako dědička převzít alespoň část jeho povinností. Doprovázela ji její mladší, napůl dětská sestřenice Elia, lady Jane Ladybright, několik rytířů a ser Daemon Písek z Boží milosti, její první milenec. Že by na to otec už zapomněl? napadlo Arianne. Pochybovala o tom. V poslední době ji otec překvapoval stále víc. Ser Daemon si tedy musel si získat jeho důvěru nejen díky svým vojenským schopnostem, ale také svou loajalitou. Ke mně zvlášť, ušklíbla se v duchu Arianne.

Cestou při noclehu v Duchokopci získali od lady Toland čerstvé zprávy. Arianne se dozvěděla, že noví dobyvatelé, považovaní místními lidmi spíše za piráty, stačili zatím obsadit další část pobřeží včetně Zelenokamene. Znamenalo to, že jejich zajatkyní se stala také manželka lorda Estermonta, Ariannina blízká přítelkyně Sylva. Nijak povzbudivě nezněly ani pochmurné narážky baculaté dcery paní Duchokopce o dracích a smrti. Lidé se bojí, uvědomila si Arianne. Ať pirát nebo princ, jeho příchod pro nás znamená ohrožení. A teď záleží na mně, jak s ním budeme jednat. Drak nebo válka – jediné slovo, kterým měla ve vzkazu otci určit, jestli bojovat společně s tímto cizincem, nebo ho zanechat svému osudu.

Během dlouhých hodin jízdy tedy přemýšlela, jak vlastně pozná, podle čeho by se měla rozhodnout. Jak by měl pravý princ vypadat? Snad jako postava ze starých tapisérií? Takových portrétů se už po předchozí válce mnoho nenašlo a co zbylo, utrpělo špatným zacházením. Arianne věděla vlastně jen to málo, co jí předtím řekl otec. Princ Aegon byl vychován za Úzkým mořem a nikdo po něm nepátral, protože se myslelo, že zahynul se svou matkou i sestrou před lety při dobytí Králova přístaviště. Skutečný Aegon musel být také o několik let mladší než ona sama. Setká se tedy s chlapcem, co se jí bude snažit vlichotit, či naopak s nebezpečným vetřelcem, nebo snad jen s loutkou v rukách Jona Connigtona? To měla zjistit už brzy.

V Bouřlivém konci byli ohlášeni předem. Brána mohutné pevnosti na bílém útesu se před nimi otevřela a vjeli na nádvoří. A najednou stála proti němu. Viděla, že je opravdu velmi mladý, ale i když vypadal na osmnáct let, za dítě by ho nikdo považovat nemohl. To žádného muže, který už vybojoval své vlastní bitvy, napadlo Arianne. Jeho dlouhé stříbrné vlasy i oči svou temně fialovou barvou jasně vypovídaly o valyrijském původu. Arianne znala jen jednoho člověka, který měl podobné – Gerolda Temnohvězdu. Rysy tohoto mladíka ovšem neměly nic společného s rodem Dayneů. Nemohl mít dokonce ani nic společného Lysem, kde si někteří obyvatelé tohoto svobodného města stále zakládali na tom, že pocházejí ze staré krve. Neboť Arianne s překvapením zjistila, že mladíkova tvář něco vzdáleně připomíná. Ne chladné obličeje králů, které znala z jejich podobizen v knihách a o kterých jí jako dítěti vyprávěl mistr, naopak – někoho důvěrně známého. Trystane, uvědomila si. Něco z jeho podoby má přece v sobě můj mladší bratr. Tento muž tedy skutečně musí být synem mé tety, princezny Elii. A kdyby odjel do Meereenu za dračí královnou on, neměl by Quentyn vedle něj žádnou šanci uspět.

Za svým princem potom, jako stín, stál lord Jon Connigton. To byl další muž, o němž se dlouhé roky předpokládalo, že je mrtev. K hostům se sice choval velmi zdvořile, jenže způsobem, který Arianne znepokojoval. Zdálo se totiž, že Aegonův pobočník by s ní raději jednal sám, neboť neustále přerušoval její rozhovor s princem a na každou otázku měl hned svou vlastní. Zároveň ale napjatě čekal na každé princeznino gesto, aby odhadl, jak se zachová.

Ser Daemon však zatím neztrácel čas. Zjistil si přesný počet princových jednotek a důvod Connigtonova jednání byl jasný. Dokonce i Arianne, která vojenské taktice vůbec nerozuměla, pochopila, že Aegonovy síly, složené zatím především ze Zlatého společenstva, stačí přinejlepším na obsazení a obranu krátké části pobřeží. Pro další postup potřeboval princ nezbytně posily, tedy armádu Dorne. A klíč k ní držela v rukou právě ona.

Přesto si vyžádala ještě několik dní na rozmyšlenou. Chtěla nejdříve lépe poznat situaci a také, proč to nepřiznat, i Aegona samotného. Jejich první společná noc na sebe nakonec nenechala dlouho čekat. Teprve pak Arianne poslala otci vzkaz, kterým určila další osud Dorne. Namlouvala si přitom, že to, jak se rozhodla, ve skutečnosti nemělo vůbec nic společného s jejím sblížením s princem.

Kývla na služku u dveří. „Ať přijde posel.“

Dovnitř vstoupil její přítel Garin, povolaný ze svého vyhnanství v Tyroši, kam byl předtím poslán za svůj podíl při únosu princezny Myrcelly. Jenže Arianne pro svůj plán potřebovala spolehlivého posla, který ji za žádných okolností nezradí. Vybrala si proto právě jeho a po dlouhém přemlouvání se jí podařilo uprosit otce, aby jí jejího mléčného bratra a nejmilejšího společníka z dětství vrátil. Koneckonců Meereen leží od Dorne mnohem dát než Tyroš a svým způsobem se proto vyslání s dopisy dalo považovat také za jistý druh vyhnanství, které nahradilo to předešlé. Úkol posla na této výpravě byl totiž sice čestný, ale také, vzhledem k dlouhé cestě, poměrně nebezpečný.

Dala mu svůj hotový dopis přečíst. „Ať víš, co v něm stojí. A nech si to raději pro sebe.“

Garin se soustředěně zabral do dopisu. Trvalo mu to dlouho a Arianne jasně viděla, jak přitom pohybuje rty. Pokrčila rameny. Čtení nikdy nebylo jeho silnou stránkou, ale na tom přece nezáleželo. Teď od něj potřebovala paměť a věrnost, o jeho vzdělání tu vůbec nešlo.

Garin konečně dočetl. Zarazil se. „Vždyť to vůbec není …“ Nedovolil si vyslovit nahlas, co se mu v jejích řádcích nezdá, přesto ale bylo vidět, že od ní čeká nějaké vysvětlení.

„Já vím, co jsem napsala,“ řekla mu. „Hned ti to objasním.“ Kývla na služku čekající u stolku s psacími potřebami. „Pečetní vosk.“ Dívka jí ho podala i se svíčkou. Zatímco se vosk nahříval, přejela očima po pergamenu, nejspíš zvědavá na jeho obsah. Ale Garin ji hned odstrčil stranou. „Copak ty umíš číst, malá?“ Služka, co by to dokázala, byl tak zřejmý nesmysl, že se Arianne ani neobtěžovala na to něco říct. Jen netrpělivě mávla rukou. „Přines nám sem raději něco k pití.“

Dívka se rychle uklonila a nalila jim do křehkých sklenic osvěžující lehké víno smíchané se šťávou z granátových jablek. Roztavený vosk zatím stekl na dokončený dopis. Arianne do něj vtiskla pečeť se znakem kopí a slunce Martellů. To, že jí otec rodovou pečeť svěřil, bylo dalším důkazem, jak ho potěšilo, že splnila své poslání v Bouřlivém konci. Ale skutečnost, že ji mohla použít na dopis pro svého bratra, vypovídala o tom, co se změnilo, snad nejvíc. Ještě před několika týdny by to bylo jistě nepředstavitelné. Quentyn odjel na východ tajně a právě takový by musel být každý vzkaz, který by mu poslala.

Jenže když vstoupili do války, čas skrývání skončil. Nemohli doufat, že by se jejich podpora princi Aegonovi dala koruně vysvětlit jinak. Vždyť touto dobou pochoduje dornská armáda společně s Aegonovými žoldnéři ke Starému Městu. Už se k nim připojily také některé z menších rodů bouřlivých krajin a podle Jona Connigtona bylo jen otázkou času, kdy totéž učiní i Staré Město. Jejich plány se proto teď musely ubírat právě směrem k získání dalších spojenců, neboť pokud by se k nim některá další část říše připojila otevřeně, mohlo by to i u jiných království změnit rovnováhu v jejich prospěch.

Ještě před rozkazem k pochodu bylo nutné také zajistit návrat Písečných hadů vyslaných do Králova přístaviště, lady Nym a Tyene. Tím sice přišli o cenný zdroj informací, s nímž se původně počítalo, ale rukojmí v podobě dcer svého bratra nehodlal Doran Martell královně v žádném případě poskytnout. Chtěl za to ovšem jisté záruky, vždyť otevřenou válkou přece riskoval všechno. Sňatek Arianne s princem Aegonem byl tedy vhodnou mincí, co měla podporu Dorne splatit, nicméně Arianne brzy pochopila, že se Jon Connigton zásadně staví proti tomu. Zvláštní člověk, napadlo ji. Nejen, že se zdálo, jako by se nezajímal o ženy, nenašla u něj dokonce ani stopu po opilství, které jaksi očekávala, neboť přece mělo být příčinou jeho smrti v exilu. Zjistila, že je to ve skutečnosti mimořádně uzavřený, tvrdý a cílevědomý muž, oddaný do posledního vlákna v těle svému princi. K Arianne se stále ještě choval se stejnou odtažitostí jako tehdy v Bouřlivém konci. Jde mu o to, aby se Aegon mohl oženit s dračí královnou, pochopila nakonec Arianne. Já bych jim v tom překážela… Po dlouhém přemýšlení ji ale napadlo jisté řešení, a proto její dopis Quentyovi končil slovy:

Nalezli jsme s princem Aegonem v sobě zalíbení a už brzy jej zpečetíme sňatkem. Doufám, že i Ty získáš podobné štěstí. Otec a já bychom tím byli velmi potěšeni.

Tvá sestra Arianne, princezna Dorne, dědička rodu Martel

„Až budeš mluvit s Quentynem,“ obrátila se ke Garinovi, „vysvětli mu, že to, o čem se tu píše jako o hotové věci, není zatím vůbec dohodnuto. Ale nezapomeň, řekni to jen přímo mému bratrovi, nikomu jinému.“ Pokud si královna Meereenu bude myslet, že si její příbuzný zvolil podobně, mohla by se pak na mého bratra dívat v příznivějším světle. Vždyť už jsme loajalitu k jejímu rodu prokázali dost jasně. „Jestli tedy Quentyn uspěje v tom, čím ho otec pověřil, jistě jí vysvětlí, jak je důležité, aby se vrátili co nejdříve.“ Aby mohli podpořit prince Aegona v jeho nároku na trůn. Jako Quentynova manželka ho musí poslechnout, to je základním pravidlem většiny manželství. Je sice královnou, ale…

„Jenže pokud ho odmítne?“ zeptal se Garin. „I to se přece může stát. Co pak?“

Arianne se zamyslela. „V tom případě mu řekni, ať se ji naopak pokusí v Meereenu nebo cestou ještě určitou dobu zdržet. Nebo to udělej sám. Věř mi, mám k tomu dobrý důvod.“

Usmála se. Cítila se přitom trochu hloupě, protože pomyšlení na ten důvod ji nutilo chovat se jako nezkušené děvče, i když dobře věděla, že se teď musí ovládat lépe než kdy dříve. Jde přece o budoucnost Dorne a možná celého Západozemí. V této válce může Aegon zvítězit i bez draků, stejně tak jako se bez nich museli obejít králové před ním už sto padesát let. Síĺy Dorne se sice nikdy nemohly postavit proti celé říši, jenže to ani nebude třeba. Sever je stále rozpolcený vlastními válkami a k Aegonovi se každým dnem přidávají další lidé. Původně to byli jen osamělí rytíři nebo prosťáčci, pak několik méně významných lordů. S úspěchem princova tažení se však dalo doufat v mnohem větší podporu, především ze strany významných rodů, co se kdysi musely vzdát své věrnosti Targaryenům a sklonit se před Robertem Baratheonem. Skutečným dědicem říše je teď princ Aegon. A Arianne, poté, co ho poznala, neměla nejmenší chuť se o něj dělit s kýmkoliv.

Říkala si, že poté, co se její plán zdaří, by už Daenerys neměla být pro ni nebezpečná, a proto bude její návrat do Západozemí jedině žádoucí. Jenže do té doby, než Arianne dokáže, co si předsevzala, je nutné udržet ji stranou. Kdyby se teď měli sejít zákonný dědic a meereenská královna ovládající tři draky, jak jinak by mohli, kromě války, vyřešit své protichůdné nároky na trůn než právě sňatkem? Vždyť jsou ze stejného rodu a pouto krve je tedy spojuje už nyní.

Arianne doufala, že si dělá zbytečné starosti. Je možné, že bohové zatím dopřáli Quentynovi úspěch a on dokázal splnit otcovo přání. Je však třeba počítat i s tím, že její bratr selhal, což se jí při tom, nakolik ho znala, bohužel zdálo mnohem pravděpodobnější. Nechala tedy svého posla odjet a nelámala si vůbec hlavu se služkou, která nemohla z právě ukončeného rozhovoru zaslechnout nic, co by jí dávalo smysl.

*   *   *

Pozdě odpoledne, když se pětice vyplouvajících lodí už dávno ztratila z dohledu, seběhla drobná dívka v tunice služky po točitých schodech podél sluncem prohřáté zdi do krejčovské dílny pod hradbami. U dveří do zadní místnosti čekal muž, kterému kromě balíku krajek a jemného lnu předala také drobnou roličku pergamenu. Všechna slova v ní ukrytá sice nebyla stejná jako v dopise, který Mořská štika odvážela směrem do Meereenu, jejich smysl ale, stejně jako řádky o tom, co bylo řečeno mezi princeznou a jejím poslem, odpovídal pravdě.

Obsah poselství, znovu přepsaný, pak prošel dalšíma rukama, aby se o něco později dostal ke dvěma mužům. První z nich, zvyklý brát lidem jejich tajemství, se nad dopisem dlouze zamyslel. Pak usoudil, že pokud se nestane nic dalšího, může být princeznin zásah jejich věci snad dokonce opravdu užitečný.

Druhý z těch, co tajnou zprávu získali, byl muž s krátkou špičatou bradkou. Pro něho měla Ariannina slova úplně jiný význam. První slabina, pomyslel si, když dočetl. Každý uchazeč o trůn je má. A pokud někdo uvažuje nad tím, že by se stal jeho spojencem, měl by je jistě znát všechny předem.

 

ALAYNE

Hostinec, kam dorazili krátce po poledni, byl mnohem útulnější, než Alayne původně očekávala. Z dálky dokonce budil dojem malého šlechtického stavení. Jenže zblízka bylo až příliš vidět, jak je honosný štít načatý rzí a děravá dlažba ve dvoře se začouzenými okny už jen vzpomínají na to, co zažily v lepších časech. Vyřezávané dveře opravené surovými prkny naštěstí dobře držely teplo a z kuchyně se táhla slibná vůně hrachové polévky s uzenou rybou a skopového pečeného na česneku, což muselo ke spokojenosti stačit každému, kdo se od rána trmácel po hrbolaté silnici z Údolí.

Vjeli dovnitř čtvercového dvora. Následovali je dva soumaři a dvacet ozbrojenců. Konečně za sebou nechali rozeklaná úbočí hor, kde malým skupinám poutníků hrozilo neustále nebezpečí od psanců a vzpurných horských klanů. Tohle byla už civilizovanější část země, byť také ještě poznamenaná válkou, sotva den jízdy od Královské cesty. Mohli si proto dovolit nechat zbytek doprovodu na jednom ze statků poblíž silnice, protože v hostinci, obsazeném kvůli nim dalšími hosty, by pro další vojáky nezbylo místo. Tito muži se k nim měli připojit zase až zítra při odjezdu.

Alayne se rozhlédla kolem sebe. Dvůr pokrýval z větší části udupaný sníh zašlapaný do bahna a slámy. Z původního dláždění pod ním nezbylo téměř nic, neboť všechny kameny, co se ještě nerozpadly na štěrk, kdosi vyloupal a použil na opravu zdí hostince. Na druhém konci dvora se krčil houf ubožáků, mezi nimiž se našli dva nebo tři obyčejní tuláci, ti ostatní ale zjevně patřili k církvi. Byli to hlavně vrabčáci, z toho dvě ženy, které kvůli jejich bezpečí doprovázeli také Nuzní druhové, což bylo patrné podle jejich znaku se sedmicípou hvězdou a podle kusů chatrné rezaté zbroje, co měli na sobě. Chyběly jim jen obvyklé sekery, které museli na rozdíl od šlechtického doprovodu odložit ještě před vstupem do hostince. Alayne si uvědomila, že v posledních dnech potkávají žebravé mnichy mnohem častěji než v Údolí. Přestože byli na obtíž, málokdo se je odvážil ze svého domu vyhnat, a to z prostého důvodu – že by se brzy vrátili v ještě větším počtu. Většina těchto chudáků si nové příchozí prohlížela s neskrývanou zvědavostí smíšenou navíc ještě s pohrdáním.

„Naši stateční ochránci víry,“ poznamenal Petyr Baeliš. „Kdyby si místo modliteb raději vykovali pořádné meče, mohli by jí být i užiteční.“ Seskočil z koně a pomohl sesednout také Alayne, která ho za to odměnila úsměvem. Usmál se také a setřel jí prstem z tváře osamělou vločku. Naklonil se přitom tak blízko, že se dívčiny tváře lehce dotkl vousy. V minulém roce si znovu nechal narůst bradku, kterou si předtím oholil na přání své zemřelé manželky. „Ta schůzka, kvůli které jsme sem přijeli, mi zabere celé dnešní odpoledne,“ řekl. Důvod jednání Alayne znala, mluvili o něm cestou. Válka značně narušila zaužívané obchodní vztahy na Trojzubci a přišel čas dát je do pořádku. Hosté, kteří zabrali zbytek pokojů, byli kupci, které sem právě z tohoto důvodu lord Baeliš pozval. Další obchodní schůzka se měla konat na panství jednoho z říčních lordů poté, až překročí Rubínový brod, a ta třetí přímo v cíli jejich cesty, v Harrenově. Petyr Baeliš pokračoval: „Předtím se spolu najíme a pak, jestli budeš chtít, máš v patře připravený pokoj. Najdeš tam lázeň a můžeš ochutnat i zdejší medové pečivo, jsou jím tu dost známí.“

„Děkuji ti. Jsi milý, že při všech starostech myslíš ještě i na mě.“ Občas k ní býval podobným způsobem pozorný, a to na cestě ocenila mnohem víc než jindy v pohodlí domova.

„Jak jinak,“ odpověděl jí.

Nicméně když po jídle smyla špínu ze silnice a mohla se v klidu převléknout, ulevilo se jí, že tentokrát má svůj pokoj poměrně daleko od jeho místností. V posledních dnech, zvlášť poté, co vyjeli Krvavou bránou z Údolí, se jí Petyrovy doteky začínaly zdát snad až příliš důvěrné. K tomu pár dvojsmyslných narážek, jaké si k ní předtím nikdy nedovolil. Začala tedy přemýšlet, co k němu ve skutečnosti cítí. Byl jejím ochráncem a jediným přítelem, kterému musela naprosto důvěřovat. Vždyť co by s ní bylo, kdyby o něj přišla? Stačí jen, aby někomu prozradil její pravé jméno, a bude ztracená. Jenže teď viděla něco víc – že jedná, jakoby si přál překročit určitou hranici. V Údolí ji zatím chránilo postavení jeho nemanželské dcery a snoubenky jiného muže, co se ale může stát na této cestě, si vůbec nebyla jistá. Začínala si říkat, jestli byl jejich společný výlet do Harrenova vůbec dobrý nápad. Uniknout alespoň na pár týdnu ze života podobného vězení v Údolí se předtím zdálo nádherné. Jenže nyní… Napadlo ji, zda její zasnoubení s Harry Hardyngem nebyla nakonec jen další z Petyrových her. Tak přece zabránil Harrymu se oženit s jinou ženou a mít vlastní manželské potomky, tedy dědice Údolí následující za lordem Robertem a za Harrym samotným. Zdraví malého lorda Roberta se při jeho pobytu v Měsíční bráně hodně zlepšilo, společnost jiných dětí a spánek bez utišujících léků mu velice prospěly. Že by se tedy Petyr vrátil k původnímu plánu provdat ji za Roberta Arryna a Harryho jen tímto způsobem držel stranou? Alaynin snoubenec sice oceňoval její krásu, ale ne původ. Mnoho lásky jí tedy neprojevoval – na rozdíl od muže považovaného za jejího otce. Honem zaplašila vzpomínku na Orlí hnízdo s hradem ze sněhu a chutí ukradeného Petyrova polibku, který toho tolik způsobil. Kdyby v Údolí věděli, že lorda Jona Arryna otrávila jeho žena, aby se mohla vdát za lorda Baeliše, a ten ji odstranil, když viděl, že ze žárlivosti je schopná zabít i mě… Jenže tak daleko jako tehdy to mezi námi už přece nedojde, říkala si. Musím být opatrnější a nezůstávat s ním zbytečně sama.

Její pozornost si navíc právě vyžádalo něco jiného. Z chodby před svým pokojem zaslechla zvýšené hlasy připomínající hádku. Místo Lothora Bruna, který odjel s posláním na jih, ji v posledních týdnech většinou hlídal, stejně jako právě teď, jiný Petyrův muž. Jmenoval se Harlan. Za jeho zády se mu většinou říkalo Dráteník, ne snad proto, že by dokázal opravit rozbité nádobí, ale podle jeho opasku obtočeného zašlým měděným drátem. Alayne slyšela vyprávět, že právě tímto tenkým kusem kovu prý dokázal uškrtit několik lidí. Jenže právě teď se s oním novým strážcem někdo přel a dost neodbytně trval na svém. Šla tedy zjistit, oč se vlastně jedná.

Když otevřela dveře, ukázalo se, že na prahu klečí jeden z potulných mnichů ze dvora. Byl to rozložitě stavěný muž, jenže hubený jako většina následovníků víry, oblečený v režném plátně a odřené ovčí kůži. I když se pokorně hrbil a neměl u sebe zbraň, bylo jasné, že Harlan rozhodně nemá nejmenší chuť vpustit ho k ní dovnitř.

„Co se děje?“ zeptala se ostře.

„Moje paní, přišel tě prosit o peníze. Prý na jídlo pro jeho chudé bratry.“

Mnich zlehka poodhrnul kápi, která mu zakrývala téměř celý obličej. Alayne se zarazila. Ještě že se Harlan v tu chvíli díval na vetřelce a ne jí do tváře.

„To je v pořádku,“ odpověděla. „Ať počká. Najdu pro něho nějakou almužnu.“

Nechala je venku a sama se vrátila dovnitř. Chvíli hledala peníze ve své brašně s oblečením, teprve pak si uvědomila, že právě tam žádné nemá. Vzpamatovala se a nejistýma rukama našla váček s mincemi odložený na stolku mezi toaletními potřebami. Odpočítala z něj menší částku, jakou považovala za vhodnou.

„Tady.“

Mnich sevřel darované mince pevně do dlaně. „Sedm ať vám to oplatí,“ řekl drsným, skřípavým hlasem. Dodal k tomu šeptem ještě cosi, co zřejmě zaslechla jen Alayne. Teprve poté, stále skloněný k podlaze a zahalený do svých hadrů, vycouval ke schodišti.

Harlan přesto nevypadal spokojeně. „Lordu protektorovi se to líbit nebude. Nařídil, že tě nemá nikdo rušit. Natož takový zavšivený žebrák.“

„Vždyť to byl jen zbožný bratr,“ řekla mu smířlivě. „Nezapomeň, že jsem vyrostla v klášteře. Je přece mojí povinností pomáhat těm, kdo svůj život věnovali víře.“

Harlan jen něco zahučel. Alayne doufala, že to byl souhlas. Alespoň to znělo dost podobně.

Petyr Baeliš se zatím zavřel s pozvanými kupci v hlavní hostinské místnosti, kde už celý boční stůl zakrývaly vzorky látek, zlatnického zboží a svitky k účetnictví. Na rožni se peklo kořeněné sele, vykrmené ještě v Údolí, a jeho vůně i hluk hlasitého rozhovoru doléhajícího až do patra dávaly tušit, že se jednání protáhne nejspíš až do večera. Vojáci z jejich doprovodu proto dostali volno. Sešli se ve dvou menších šenkovních místnostech, kde v klidu pili, hádali se při hře v kostky a brali si z široké pánve opékané klobásy. Jen několik z nich se muselo zříct tohoto potěšení a zůstat na stráži venku před bránou do hostinského dvora.

Alayne tedy měla zbytek odpoledne jen pro sebe a obchodní jednání jí dokonce poskytlo trochu více volnosti než jindy. Napadlo ji, že by tento čas mohla využít jinak, než jen k odpočinku. Oblékla se do teplých svrchních tmavých šatů, podšitých rezavou popelčinou a k nim si vzala důkladné zimní boty vystlané beránkem, plášť a rukavice. Nezapomněla na to hlavní – váček s penězi. Tentokrát před jejím pokojem držel stráž Joel, snad jediný z jejich lidí, co pocházel z Petyrovy vlastní vesnice u Prstů. Zastoupil Harlana, kterého si odvedl lord Baeliš jako svou vlastní osobní stráž na obchodní jednání, nejspíš proto, že na rozdíl od jiných dokázal Harlan udržet jazyk za zuby. S Joelem bylo pro Alayne ovšem mnohem snadnější pořízení. Stačilo mu kývnout a sešli společně zadním schodištěm dolů ke kuchyni. Tam jim upovídaná hostinská naplnila výměnou za trochu stříbra koš chlebovými plackami a zbytky od oběda a s ním se vydali do zadní části dvora, kde se pod přístřeškem chránícímu stelivo pro koně našlo na otepích slámy útočiště pro žebravé mnichy i další chudé pocestné. Alayne mezi ně začala rozdělovat jídlo s drobnmi mince. To jí vysloužilo hrst přemrštěných díků a především velkou strkanici, takže nohatý Joel měl náhle co dělat, aby svou paní dokázal uchránit před všemi, kdo se na ni náhle s nataženými dlaněmi a křikem sesypali.

Nicméně i tak stačila Alayne postřehnout, že jeden z mnichů dává před jídlem zřejmě přednost možnosti získat si lepší střechu nad hlavou. Využil totiž zmatku a vešel do stáje, kromě uvázaných zvířat jinak téměř opuštěné. Když tedy první nápor polevil, strčila Alayne rychle napůl vyprázdněný koš do rukou Joelovi. „Už jich mám dost,“ řekla. „Jen se zajdu ještě na chvíli podívat za svojí klisnou. Rozdej jim všechno, co zbylo, a počkej tu na mě. Hned se vrátím.“

Svou klisnu našla vedle ostatních koní klidně stát uvázanou u žlabu s krmením. Pohladila ji po rozcuchané hřívě a nabídla jí z dlaně kousek rozlámaného chleba. Mnich zatím poodešel stranou, nejspíš aby ji nerušil. Kromě něj byl v zadní části stáje ještě pacholek, který právě sedlal tři odpočinuté koně. Ta zvířata zřejmě patří některému z Petyrových kupců, napadlo Alayne. Jiní hosté tu kromě přece nás nejsou. Možná se nemohou zdržet až do večera a chtějí proto odjet dostatečně brzy před západem slunce. Doufala jen, že sedlání bude brzy hotovo. Bylo jí jasné, že kvůli Joelovi čekajícímu venku nemá mnoho času. Kdybych se zdržela, přijde se za mnou podívat. A když se mu nebude zdát něco v pořádku, poběží hned za Petyrem. Snad bude chvíli trvat, než se odváží vytrhnout ho z jednání.

Naštěstí už byl na řadě poslední kůň, statný chundelatý hnědák s dlouhýma ušima. Podomek si ověřil, že jeho sedlo dobře drží na svém místě, poplácal koně po krku a odešel. Alayne zůstala ve stáji sama, jen s mužem stojícím ve stínu, zahaleným v kutně mnicha.

„Jak jsi mě tu našel?“ zeptala se tiše. Oslovení „pane“ se sem dnes nehodilo.

Mnich se narovnal. Sundal si kápi. Tvář pod ní měl zjizvenou snad ještě víc než dříve a chybělo mu téměř celé ucho, rozhodně ale nebylo možné splést si ho s nikým jiným. Jen hlas měl změněný, trochu chraplavý a tišší.

„Slyšel jsem o dceři lorda protektora z Údolí. Napadlo mě, že bys to možná mohla být ty. Musel jsem se o tom přesvědčit. Když jsem proto slyšel, že jedete do Harrenova, vydal jsem se za vámi. A když jsem poznal, že jsem se nemýlil… Musel jsem tě zase vidět zblízka. Mluvit s tebou.“

„Myslela jsem si, že…“

„Že jsem mrtvý, ptáčku? Moc k tomu nechybělo.“

Dřív z něho mívala strach, ale dnes kdovíproč ne. Přitom i bez brnění a meče musel být stále nebezpečný pro každého muže. Natož pro osamělou dívku. Vzpomněla si na noc, kdy ho viděla naposled. Obloha hořela, před hradbami zuřila bitva a on si k ní přišel svou pro slíbenou píseň. Zdálo se jí, že od té doby přešlo století a ne jen pouhý rok.

„Ty ses dal opravdu na víru?“ Stále si nemohla srovnat v hlavě, v jakém oblečení ho teď vidí.

„To bys ode mě nečekala, viď?“ Pokrčil rty v jakési napodobenině úsměvu. „Ale vlastně jsem ještě nestačil složit všechny sliby. Starší bratr, opat z kláštera, kde jsem žil, mi to zatím nedovolil. Možná měl pravdu.“

„Chtěl jsi mi opravdu něco důležitého, nebo šlo jen o to, abych přišla za tebou?“

Sandor Clegane zvážněl. „Ne. Musím ti něco říct. Potřebuješ to vědět. Když jste sem přijeli a viděl jsem, jak ti ten darebák pomáhal z koně a ty ses na něho usmívala… Kdybys jen věděla, co je ve skutečnosti zač.“

„Myslím, že Petyra znám za tu dobu už celkem dobře,“ řekla opatrně. O hodně lépe než většina lidí. Znala teď na rozdíl od nich jeho tajné dopisy i plány. Také jeho věrné muže. A možná ještě mnohem víc.

Cleganovi zachrčel hluboko v krku podivný zvuk. Jenže smích to rozhodně nebyl. „Opravdu? A řekl ti o sobě všechno? Řekl ti i to, že to byl právě on, kdo…“

„Povím ti, co řeknu já tobě.“ Ten hlas se najednou ozval zvenčí. Ve vchodu do stáje stál Petyr Baeliš a hned za ním s taseným mečem v ruce také Harlan. „Zmiz odsud. Okamžitě.“

Oba muži vešli dovnitř. Byli sami, ale dobře ozbrojení. Čekali proto, že je vetřelec hned poslechne, jenže nestalo se nic, krom toho, že se zase rychle ukryl pod kápí. Petyr tedy jen kývl svému strážci: „Dobrá. Zavři vrata.“ Sundal z trámu dlouhý bič a hodil ho Dráteníkovi. „Tuhle záležitost si vyřídíme tady.“

Ve stáji se po zavření těžkých vrat zešeřilo. Harlan s bičem v ruce čekal jenom na přímou výzvu. „To přece není nutné,“ pokusila se namítnout Alayne. „Jen mi vyprávěl…“ Na Petyra Baeliše to však nemělo žádný vliv. Pouze zavrtěl hlavou a zvedl ruku. Mnich se zatím konečně pohnul z místa, znovu se shrbil a zamířil k vratům. Alayne se nadechla k další prosbě. Doufala, že se jí podaří přesvědčit Petyra, aby změnil názor. Jenže ve chvíli, kdy Clegane procházel kolem pytlů s ovsem, musel uhnout stranou a jeho kápě se přitom nešťastně zachytila o příliš nízký trám. Byl to jen okamžik, kdy mohli všichni spatřit jeho tvář, přesto stačil. Petyr Baeliš jej okamžitě poznal.

Zarazil se jen na chvíli. „Nenapadlo mě, že ruším milostné setkání.“ Popošel směrem k dívce. „To jste si domluvili předem? Opravdu dobrá práce, máte můj obdiv.“ Stál teď jen na krok blízko, přímo za ní.

Než stačila cokoliv říct, Sandor Clegane se rychle rozhlédl a našel si vlastní zbraň. V tmavém koutě se totiž skrývaly odložené, zapomenuté vidle. Chytil je do rukou a šance se najednou vyrovnaly.

Harlan to pochopil a zarazil se. Předtím si mohl snadno zavolat posily. Jenže teď bylo jasné, že dřív, než by stačil otevřít vrata, setkal by se se zbraní stejně nebezpečnou jako oštěp. Jeho pán však jednal hned. Krok a sevřel Alayne pevně levou rukou kolem těla. „Tak dobrá. Změníme hru.“ Přiložil jí meč ke krku. To přece nemůže myslet vážně, pomyslela si zděšeně. Vždyť si ze mě právě udělal rukojmí.

Malíček kývl na Dráteníka. „Běž pro další muže. Okamžitě.“

Harlan se pohnul směrem k vratům. Sandor Clegane mu ale zastoupil cestu. Ohodil svoji zbraň. „To je v pořádku. Půjdu sám.“

Petyr Baeliš jen zavrtěl hlavou. „Ne. Na to zapomeň. Víš přece dobře, proč. Jestli se ale o cokoli pokusíš, odnese místo tebe ona.“

Clegane se jen zasmál. „Tak vypadá pravá krysa. Rád by sis to děvče nechal, jenže když je zle, chráníš si raději svou vlastní kůži. To myslíš, že se dám kvůli ní zabít? Jen si ji nech.“

Vtom se venku před stájí ozvaly hlasy. Petyr ho chce ve skutečnosti hlavně zdržet, uvědomila si Alayne najednou. Harlan ani nemusí nikam chodit. Brzy někdo vejde dovnitř, nejspíš naši vlastní muži. Za chvíli jsou tady. Ti nebudou váhat a okamžitě splní Petyrův rozkaz.

Honem uvažovala, jak tomu zabránit. Nemohla tušit, že asi před rokem stál Sandor Clegane v bitce proti přesile jen s dívkou, kterou předtím unesl. Jenže tohle nebyl ani souboj ozbrojených mužů. Byli dva na jednoho a Alayne se přitom nemohla hnout z místa. Neměla zbraň, natož aby ji uměla použít. Zůstala jí jen slova s jejím vlastním strachem.

Co mám říct, abych Petyra přesvědčila, že tu o nic nejde? přemýšlela nešťastně. Jeyne ze Starokamenů nebo jiná dáma z písní by možná dokázala i za těchto okolností vše vysvětlit a uklidnit oba soupeře. Jenže jak to mám dokázat já? Místo rozumného činu se jí myšlenky jen pletly v hlavě a nic vhodného ji nenapadlo. Pár zbytečných přiškrcených slov, na která se vzmohla, nikoho nezajímala a přesvědčit Petyra jinak se zdálo nemožné. Ke všemu stále cítila jeho meč nebezpečně blízko. Jestli mě miluje, proč zašel tak daleko? říkala si. Nejspíš se ho muselo dotknout, co jsem udělala. Jestli věří, že jsem ho chtěla podvést… Byl by opravdu schopný v krajní nouzi použít ten meč proti mně?

Hlasy venku se zase vzdálily. Znovu tu stáli dva ozbrojení muži proti jednomu s holýma rukama a mezi nimi ona. Viděla, že Harlan je zatím opatrný, nicméně i jí bylo jasné, že se připravuje k útoku. Co teď? Zoufale se rozhlížela kolem. Nenašla nic, co by jí pomohlo. Pokusila se tedy uklidnit. Někdy slova nepomohou, řekla si v duchu. Nejsem Jeyne ani Jonquil. Jsem… V duchu vyslovila jedno jméno, které nikdo nesměl znát. Právě to jí ale dodalo sílu.

Snad by stačilo jen na chvíli odvést pozornost, napadlo ji. Jenže jak? Konečně byla schopná přemýšlet. Co kdybych zkusila předstírat, že jsem omdlela? Možná bych Petyra svou vlastní vahou stáhla dolů. Jenže ji držel pevně a rukojmí, i když bezvládné, zůstane rukojmím. Rukama hýbat nemohla, měla je těsně přitisknuté k tělu, jako svázané provazem. Zůstaly jí volné jenom nohy. Petyr má na nohou jen lehké holínky z jelení kůže, uvědomila si najednou. Zato její vlastní boty měly patu okovanou kvůli chůzi na ledu. Mám to zkusit? Opatrně přenesla rovnováhu na levou nohu. Všichni čtyři si už mezitím přivykli na šero ve stáji. A proto, když se Sandor Clegane podíval na chvíli jejich směrem, dokázala zachytit jeho pohled a opětovat jej. Viděla, že pochopil. Teď.

Napjala se a prudce, jak nejvíc dokázala, dupla muži, který ji držel, patou na nárt. Ten sykl a na chvíli ztratil pozornost i rovnováhu. Ostří jeho meče přitom přejelo Alayne přes klíční kost, takže ucítila pálivou bolest a svoji krev.

Sevření kolem ní však povolilo. Clegane na nic dalšího nečekal. Vrhl se ihned po Malíčkovi, sevřel mu zápěstí a vykroutil mu z ruky meč. Odtrhl od něj dívku, kterou odstrčil stranou, a pak už bylo velmi rychle po všem. Ani Harlan, který místo otevření vrat hned spěchal na pomoc svému pánovi, neměl žádnou šanci. Po několika úderech do čepele protivníka se zbytečně kryl před klamným výpadem a to byl jeho konec.

Poté, co i on s chroptěním vydechl naposled, nastalo ticho. Alayne klečela u mrtvého těla Petyra Baeliše. Tak se to přece stát nemělo, pomyslela si zoufale. Chtěla jsem mu dát jen šanci k útěku. Jenže co teď?

Šaty měla od krve, své vlastní i Petyrovy. Koně, zvláště ti cizí a uvázaní poblíž, zneklidněli a začali podupávat. Sandor Clegane, který si dívčina zranění kvůli jejímu tmavému oblečení hned nevšiml, vzal zatím mrtvému opasek s pochvou, aby si jej zapjal vedle svého. Souboj, který mu zjevně připomněl staré časy, vzal s sebou zřejmě také značnou část jeho pokory. Když ho teď Alayne viděla s mečem v ruce, vypadal najednou stejně jistě jako dřív. Botou odstrčil stranou Harlanovo tělo se stejnou lhostejností, jako by to byla překážející větev, a šel do zadní části stáje pro osedlaná zvířata. Zvládnout je mu chvíli trvalo kvůli pachu krve, který koně znepokojoval. Jeden z nich se dokonce bránil se natolik, že ho musel s klením nechat být. Zbývající dva se nakonec dali přesvědčit.

Alayne se mezitím se trochu vzpamatovala. Přitiskla si látku na okraj své rány. Ta byla naštěstí mělká, jenže se táhla pořádný kus od klíční kosti směrem dolů. Dalo se čekat, že po ní zůstane patrná jizva. A to bylo štěstí, že se čepel nedostala hloub.

„Ukaž.“ Clegane přehodil uzdy koní, co se už trochu uklidnili, na hák u sloupu. Prohlédl si dívčino zranění a pomohl jí jej ovázat, zkušeně, jako ten, kdo něco podobného musel dělat mnohokrát.

„Půjdeš se mnou?“ zeptal se jí pak.

Zavrtěla hlavou. „Ne, ale ty musíš jít hned. Zkusím je na chvíli zdržet.“

„Myslíš? Někteří z těch na dvoře viděli, že sem jdeš za mnou. Určitě ti uvěří, že s tím nemáš nic společného?“

Budou muset. „Udělám pro to, co půjde. Řeknu jim…“ Co bych jim jen mohla říct, aby tomu uvěřili? „Že jsi mě chtěl okrást a Petyr mě bránil. Pošlu je jinam, než pojedeš.“

„Sám teď nevím, kam půjdu.“

Alayne se znovu sklonila k mrtvému. Jemně mu zatlačila oči. „To sis ode mě nezasloužil,“ zašeptala.

Sandor jí položil ruce na ramena. Chvíli oba mlčeli.

Vtom zaskřípěla vrata a dovnitř stáje znovu proniklo nízké odpolední světlo. „Tady jsou, pojďte!“ Všichni u vchodu teď museli vidět oba mrtvé v kaluži krve na zemi a Clegana s koňmi a mečem, jak stojí vedle ní. „Vrazi! Honem, chyťte je!“ vykřikl kdosi venku.

Zbývalo jen pár okamžiků. Sandor Clegane ji rychle zvedl ze země a vyhodil do sedla. Okamžitě pak vyskočil za ni, druhého koně škubl za uzdu a svého vlastního surově pobídl patami. Hnědák ostře vyrazil ven, další kůň vedle něj a pod jejich kopyty skončilo několik nejbližších lidí včetně dvou vojáků i žebravého mnicha.

Brána hostince naštěstí zůstala otevřená. Překvapení vojáci, kteří hlídali cestu, je nestačili zastavit. Pak už se kolem nich míhal jen spěch a padající stíny stromů a ty ji tryskem unášely pryč, co nejdále od pronásledovatelů i od života dívky zvané Alayne.

 

SANSA

Odpoledne hodně pokročilo a západ slunce, putujícího nízko nad obzorem, se přiblížil. Rákosí i větve stromů dnes celý den pokrývala jinovatka. Na zemi ležela tenká vrstva sněhu. Dva jezdci – mladá dívka a vysoký muž – v ní zanechávali jasně čitelné stopy. Brzy budou muset sesednout, aby si našli tábořiště na noc. Teď v zimě se stmívalo velice brzy. I jejich koně si zasloužili více času na odpočinek, protože z chudé pastvy, většinou skryté pod sněhem, nabírali sílu mnohem méně než z dobrého sena či ovsa v teplé stáji, což na nich začínalo být znát.

Když se uprchlíkům podařilo setřást pronásledovatele, začali teprve přemýšlet, kterým směrem se vydat. Údolí a všechny hlavní cesty se teď pro ně jako pro štvance uzavřely. K moři, snad jen kromě Krabího zálivu, měli zase příliš daleko, neboť dostat se do některého z přístavů dříve než zpráva o jejich útěku bylo pro ně za těchto okolností nemožné. Krajinu navíc pravidelně pročesávaly vojenské hlídky snažící se dopadnout povstalce a udržet pořádek v neklidných vesnicích. A vlastně ani peněz už jim mnoho nezůstalo.

Zbývala ještě jedna možnost, na které se oba nakonec shodli – území bažin začínající na hranici mezi říčními krajinami a Severem. I když ani tam nemohli čekat, že je někdo přijme s otevřenou náručí, byla to v této situaci nejspíš nejlepší naděje, jakou měli. Vydali se tedy k severozápadu.

Po nebezpečném skrývání poblíž Královské cesty, neboť uhnout daleko od ní se kvůli obavě ze ztráty směru neodvážili, se dostali k močálům. Levý tok Zeleného Bodce, který přes ně protékal, mohl Sansu s jejím průvodcem dovést až ke Stráži u Šedé vody nebo alespoň k některé obydlené vesnici. Jenže sledovat jej v množství drobných přítoků a jezírek se ukázalo být těžší, než se zdálo. A také jejich cesta, vedoucí zatím spíše ještě po okraji bažin, byla plná nástrah. Naštěstí alespoň v tom jim pomohl mráz, protože často zpevnil půdu v místech, kde by se jindy propadli po prvních pár krocích.

V podvečerním světle pronikajícím oparem u řeky si nakonec našli vhodné místo pro tábor v jedné zátočině, kde uvázali koně ke stromu. Kamenů na ohniště tu leželo dost, jen se suchým dřevem to bylo horší. Na noc ho ovšem budou potřebovat.

Sansa se na chvíli unaveně posadila na kmen vyvrácené vrby. Toužebně si přitom vzpomněla na sbírku léčivých mastí v dílně mistra Luwina. Sama by teď potřebovala jeho laskavou péči a především postel pod střechou, jenže v nic takového doufat nemohla. Vždyť museli být vděční za trochu jídla, které se jim cestou podařilo získat. V sedlových brašnách koní, na kterých uprchli, našli jen tenkou přikrývku, měch s vínem, hrst sušeného ovoce a lískových ořechů. Další den pak měli štěstí, protože se jim podařilo nakoupit zásoby na jedné samotě. K domku se tehdy vydal jen Sandor Clegane, protože toulavý mnich nestojí nikomu za pozornost, na rozdíl od dívky v jeho společnosti. Od té doby se však podobná příležitost nenaskytla a jídlo jim pomalu začínalo docházet.

Zatímco chvíli odpočívala, její společník zbytečně dlouho prohlížel koně, jako kdyby se jí vyhýbal. Na smrti Petyra Baeliše nesli vinu oba. Tehdy v první chvíli nad tím Sansa vůbec nepřemýšlela, ale později v ní začaly hlodat hořké výčitky. Sandor Clegane se jen bránil, jenže ona… Proč jen byl tak tvrdohlavý a hned neodešel? Všechno by dopadlo jinak. Celý Petyrův život a tolik jeho plánů zničených… kvůli čemu vlastně? Co jen ti dva mezi sebou mohli mít? A marně si opakovala, že šlo ještě o další život a pokud chtěla Clegana zachránit, musela jednat. Jen jestli jsem si vybrala správně, říkala si.

To ji trápilo nejvíc. Petyr sice zašel až příliš daleko, ale jen proto, že z její strany nečekal žádný odpor. Pokud šlo o Sandora Clegana… Tenkrát v hostinci přece jasně viděla, že se změnil. Jakoby našel svůj vnitřní klid, který mu dříve scházel. Zároveň jí však jaksi připomínal meč, kterému ztupili ostří, a nejspíš si to o sobě myslel i on sám. Jenže v boji se ukázalo, že je tomu jinak. Ten meč své ostří vůbec neztratil, bylo jen skryté. Ani ne bezpečně v pochvě, spíše zahalené tenkou látkou, kterou meč lehce prořízl, když jej bylo třeba znovu použít. Septon by možná řekl, že ocel rozbitou Válečníkem překoval a scelil Kovář, napadlo Sansu. Jenže co se stane teď, když si ji Válečník vzal zpátky? Že bych se tolik zmýlila?

Oči těch dvou mrtvých se k ní v posledních dnech stále vracely. Stačilo, aby se podívala na Cleganovu spálenou tvář a cítila, že z něj má teď kvůli těm dvěma mrtvým málem stejný strach jako kdysi ze starého Ohaře. Vždyť kdyby jí chtěl ublížit, bránila by se mu jen těžko. Sledovala ho proto s ostražitostí, které si jistě musel všimnout. A i když se jí zatím nedotkl ani špatným slovem, právě kvůli němu ztratila jediného ochránce, kterého dosud měla, a znovu se ocitla na útěku.

Kromě nejnutnějšího spolu proto v posledních dnech téměř nemluvili. Jediné, co se od něj dozvěděla a čím ji velmi překvapil, bylo krátké vylíčení jeho cesty s Aryou. Se skutečnou Aryou, kterou unesl kvůli výkupnému povstalcům, ne s ubohou Sansinou přítelkyni Jeyne Poolovou, nastrčenou na Zimohrad při pokusu uklidnit Sever. Sansa se dozvěděla, že Sandor putoval s Aryou několik týdnů, dokud nenarazili na bandu rváčů, kteří ho zranili tak, že málem zemřel. Proto pak o Aryu přišel a kam zmizela, už nevěděl. On sám přežil jen díky léčitelskému umění představeného z malého kláštera, který mu nabídl útočiště a nový život.

Když se posadil vedle ní, vzpomněla si Sansa na něco, k čemu se od útěku z hostince nedostali. Možná že právě to byl důvod, proč vlastně k celému neštěstí došlo. „Co jsi mi vlastně chtěl říct o Petyrovi?“ zeptala se.

„Kdy?“

„Tenkrát ve stáji. Těsně předtím, než na nás přišli.“

Viděla na něm, že nemá vůbec chuť se k tomu vracet. Nedala se odbýt. „Tehdy se ti zdálo důležité. Teď už ne?“

Cosi jen zabručel. „Zabil ti otce. Vědělas to?“ Když hned neodpovídala, podíval se na ni. „Ne, jistě že ne. Jinak byste spolu tak dobře nevycházeli.“

Jen vydechla a zavřela oči. Pak se musela zeptat. „Jak to víš?“

„Snadno. Byl jsem u jeho rozhovoru s králem. Mluvili o tom venku na hradbách, aby je nikdo jiný neslyšel. Jen já. Kvůli psovi, co držel stráž, neměli žádný důvod dávat si pozor na jazyk.“ Znechuceně si odplivl. „Varys sice dokázal přemluvit královnu, aby dala tvému otci možnost odejít k Hlídce, jenže takový trest se lordu Malíčkovi nezdál dost velký. Když předtím zjistil, že bude výhodnější přidat se ke královně, uplatil městskou hlídku v její prospěch. A pak… Byl to on, kdo přesvědčil nového krále, aby si bývalého pobočníka nenechával v zádech. Žádného zrádce, kterého by pořád ještě následoval celý Sever – právě tak to řekl. Ještě mu poradil nařídit popravu až v poslední chvíli, kdy už ho nikdo, ani matka, nedokáže zastavit. Jen Payne a Janos Slynt o tom věděli předem. Vzpomínáš si přece, jak rychle mu při tom byli k ruce?“

Sanse se málem udělalo zle, když si vzpomněla, co se stalo ten den na náměstí před Velkým Baelorovým septem. Jak tehdy Joffreyho prosila a jak se její otec zbytečně tolik ponížil, jen aby ho nakonec stejně zabili. Tys to věděl taky, uvědomila si hořce. Jenže věrný pes přece nemůže zradit svého pána. A za Joffreovým rozkazem stál Petyr. Že by k tomu měl i svůj vlastní důvod? Nejspíš ano, pochopila zděšeně. Tak proto nechtěl nechat Sandora za žádnou cenu odejít. Věděl, že až se to dozvím, je mezi námi konec.

„Petyr stál vždycky o moji matku,“ řekla hluše. To mi přece řekl, když mě odvedl z Králova přístaviště. A pak i tetě Lyse těsně předtím, než ji vyhodil z Měsíčních dveří. „Musel to udělat kvůli ní. Potom si vybral mě. Jenže… moje matka je teď mrtvá. A Robb s otcem, Bran i Rickon.“ To všechno ji vedlo dál, ke vzpomínce na to, co se stalo ještě předtím. Vždyť by k tomu možná nedošlo, kdyby… Najednou jí do očí vhrkly slzy. „Zavinila jsem to já. Nikdy by jim nemohli ublížit, kdybych tehdy při odjezdu otce poslechla a nešla se rozloučit s Joffreym.“ Schoulila se do sebe a skryla hlavu do dlaní. Plakala tiše, jako malá dívenka, kterou musela přestat být už před lety. Jako by se ocitla pod obřím balvanem, odkud už nikdy nedokáže uniknout, kvůli jednomu hloupému rozhodnutí, které nijak nemohla vzít zpátky. Čekala na ně přece loď, na které mohli všichni bezpečně odplout domů. Místo toho Sansinu rodinu vyvraždili a ona sama se stala rukojmím. Pak ji kvůli jejímu dědictví násilím provdali, a když se jí podařilo uprchnout, musela za to být vděčná právě muži, který k neštěstí její rodiny přispěl. Vždyť jsem žila pod střechou otcova vraha. A byl to pro mě jediný přítel! Napadlo ji, že alespoň to měla poznat mnohem dřív. Sevřela prudce dlaně. Náhle se ani nemohla nadechnout z touhy po pomstě mrtvému člověku a z pocitu hanby zároveň.

Muž, který seděl teď vedle ní místo Petyra Baeliše, ji objal kolem ramen. Kromě koňského potu a bahna, kterým byli cítit oba, k ní pronikl i pach z jeho týdny nepraného oblečení. Tak blízko sebe už dlouho nebyli.

„Každý občas uděláme chybu, ptáčku,“ řekl jí tiše. „Myslíš si, že za to můžeš sama? Kolik ti vůbec tenkrát bylo, jedenáct nebo dvanáct? Tvému otci třikrát tolik. Přitom se zmýlil podobně jako ty. Doplatil na svoje vlastní zásady, na čest a ohledy k jedné mizerné ženské a jejím dětem. Na důvěru k tomu zbabělci Renlymu i dalším. Krom toho, myslíš, že Varys stál o Roberta na trůně? Sledoval všechno, co se hnulo. Musel vědět, že královna něco chystá. A nezastavil ji.“

Už nemohla plakat, jenom se chvěla. Zlehka se dotkl jejích vlasů. „Přestaň na to vzpomínat. To by tě zabilo. Viděl jsem takové blázny, co neuměli jít dál.“

Odtáhla se od něj. Napřímila se. Oči ji pálily a sotva dokázala mluvit. „Co mám teď ale dělat?“

Jen pokrčil rameny. „Zeptal jsem se kdysi někoho na totéž.“

„A co ti ten člověk poradil?“

Podíval se do dálky, jako kdyby teprve hledal správná slova. Pak jí zamyšleně odpověděl: „Musíš to nechat za sebou.“ Odmlčel se a pokračoval. „Odlož, co nemůžeš změnit. Zapomeň co nejvíc a nech si jen to, co budeš ještě k něčemu potřebovat.“

Sansa potřásla hlavou. „Já ale nesmím zapomenout. Ani nechci.“ Jak bych jen mohla.

„Dobrá.“ Přikývl jí na souhlas. „Jak myslíš. Pak ale budeš muset udělat něco jiného.“

Kdyby to mělo smysl, pomyslela si nešťastně Sansa. Nic na světě už je nepřivolá zpátky. „Co myslíš, že bych ještě mohla?“

Vzal do rukou její dlaň a s nezvyklou opatrností ji otevřel. Položil své prsty na její a řekl: „Musíš dokázat, že se to všechno nestalo zbytečně. Teď se přece můžeš vrátit na Sever. Možná, že tě tam potřebují.“

„Jak?“

Mlčky ukázal za ni. Z padající tmy mezi křovinami se mezitím vylouplo z močálu několik postav. Měly v rukou oštěpy a pomalu přicházely až k nim. Byli to bažináři.

*   *   *

V krbu praskala olšová polena posypaná hrstí kouřící a lehce čpící rašeliny. Venku za okny padal mokrý, těžký sníh. Sansa se vděčně ukryla do záhybů přikrývky z ondatří kožešiny, kterou jí její hostitel nabídl. Ještě se úplně nevzpamatovala z náročné cesty, kdy především několik posledních dní v bažinách už opravdu vyčerpalo její síly. V rukou ji hřál pohár svařeného vína, který svou kořeněnou vůní přivolával vzpomínku na domov. Tady byli oba dva konečně v bezpečí – tak dlouho, jak jen si budou přát. Pro vrahy lorda protektora z Údolí by se zřejmě jiné útočiště hledalo na stovky líg daleko jen těžko.

Když se před několika dny setkali v bažinách s lidmi Howlanda Reeda, stali se z nich v podstatě zajatci. Měli štěstí, že jako osamělí poutníci nebyli považováni za hrozbu, takže po nich alespoň nikdo nestřílel ze zálohy. Když odevzdali zbraně, odvedli je oba do Stráže u Šedé vody. Sansa o to sice požádala sama, ale v případě jako byl tento, by se velitel hlídky, který je našel, rozhodl stejně.

Do Reedova sídla je ovšem čekal ještě dlouhý pochod. Kvůli terénu museli brzy sesednout z koní a většinou nebylo možné použít ani čluny, protože tomu bránil led pokrývající zvolna tekoucí, v těchto místech téměř stojatou říčku, tak odlišnou od nižšího toku Bodce u Dvojčat. Nezbylo jim proto než se plahočit za svými průvodci nepřívětivou zasněženou krajinou. Museli s nimi zůstat, i kdyby nechtěli, protože jinak neměli šanci ujít víc než pár kroků. Bažináři je vedli klikatou cestou mezi skalami, napůl zamrzlými tůněmi a kořeny stromů trčícími z močálu jako rozbité pasti lovců. Museli obcházet tekuté písky, i v zimě velmi nebezpečné. Několikrát se stalo, že narazili na další hlídku. Tato část bažin byla zřejmě mnohem střeženější, než se zdálo. Nocovali obvykle pod jednoduchými přístřešky z větví a jedenkrát v chudičké vesnicí složené z obytných člunů zakotvených na řece. Místní lidé se s nimi rozdělili o vlastní večeři a nabídli jim pečeného kostnatého okouna, ječnou kaši a polévku ze sušených stromových hub. Sansa by přísahala, že v jídle kromě jiného zahlédla také kousky žabí kůže i ocas mloka.

Když se však za spletí potoků a říček spojujících se místy v jezero před nimi konečně u mola z nevyrovnaných prken vynořila kamenná pevnůstka s jedinou věží, obklopená domky na dřevěných sloupech a ploty spletenými z proutí, měla Sansa najednou zvláštní pocit, že se vracejí na místo, jaké už dobře zná. Ten dojem ještě umocňovala zástava se zlovlkem vlající na věži. Takovou viděla naposled už hodně dávno.

Howland Reed je sice očekával, jenže Sansa byla po dlouhé cestě tak unavená, že s ním první den nedokázala vůbec promluvit. Ještě v bráně jí podklesly nohy, takže ji dovnitř museli odnést. Spala pak celý zbytek dne a ještě kus dalšího. Teprve poté dokázala vstát. Když se dala do pořádku, zjistila, že na ni už velmi netrpělivě čeká lord Reed. Hned po jejich příjezdu se totiž setkal alespoň s jejím společníkem, aby zjistil, kdo jsou. Musel být jistě překvapen, slova jsou ale jedna věc a pravda druhá. Kdyby šlo o jiné jméno, možná že by jim uvěřil snadněji. Ohařův obličej znalo v Sedmi královstvích hodně lidí, jenže Sansa svůj vlastní původ musela prokázat jinak.

Což nebylo tak snadné, jak se mohlo zdát. Howland Reed byl totiž snad jediný z otcových vazalů, s nímž se ještě nikdy nesetkala. Pro začátek jí pomohlo alespoň to, že si konečně mohla smýt hnědou barvu z vlasů, čímž zdůraznila svoji podobu matkou. Ostatní záleželo na tom, jak dokáže jejich hostitele přesvědčit slovy.

Lord Reed si ji nejdřív ze všeho velmi pečlivě prohlédl. Když usoudil, že našel známé rysy, začal se jí, velmi důkladně, téměř jako soudce, ptát na její útěk z Joffreyovy svatební hostiny, jestli měla podíl na jeho smrti a také na dobu, kdy se skrývala v Údolí. Potom chtěl, aby mu odpovídala na složité otázky týkající se příbuzenských vztahů Starků, Tullyů a dalších jim blízkých menších rodů. Kromě toho se zajímal dopodrobna o zvyky jejího otce, Zimohrad a jeho okolí. To vše znal v jistých ohledech lépe než ona sama, i když z dřívějších let. Spíše než rozhovor však jeho otázky připomínaly skutečný výslech. To Sansa sice mohla po zkušenosti Seveřanů s falešnou Aryou Stark očekávat, přesto si chvílemi říkala, jestli se vůbec ještě dokáže ovládnout, aby mu odpovídala zdvořile.

Naštěstí to, co se Reed dozvěděl, zřejmě uznal za dostatečné. Oslovil pak totiž Sansu konečně jejím vlastním jménem a začal se k ní chovat mnohem vlídněji než s onou chladnou odtažitou zdvořilostí, s jakou ji původně uvítal. Také ji pozval, aby s ním po večeři zašla vypít pohár horkého vína.

„Jsem rád, že jsme se setkali, moje paní,“ řekl, když spolu usedli jen dva sami u stolu v jeho soláru. Byla to poměrně malá, útulná místnost s nízkým stropem a s kamennými zdmi obloženými topolovým dřevem. Na zdech visely kožešiny, křídla vodních ptáků, kůže z ještěrkolva i nejrůznější zbraně – od loveckých tesáků, otlučených štítů a dýk až po ohmatané oštěpy a staré trojzubce s ulámanými zuby. Okna s tabulkami vyrobenými z rybích měchýřů chránily před zimou zvenčí okenice, zevnitř pak lehce vybledlé, žlutě a zeleně obarvené, hustě tkané závěsy připomínající síť. U krbu stálo křeslo se stoličkami vyrobenými místo ze dřeva z propleteného rákosu. Ani sám Howland Reed rozhodně neskýtal právě obvyklou ukázku lorda. Byl menší postavy, stejně jako většina lidí z bažin. Nosil velmi krátce střižený vous a k opasku si bral obvykle místo meče, tady zbytečného, jen rybářský nůž nebo dlouhý tesák. Měl široké, huňaté obočí a jeho oči připomínaly barvu vody chvíli před deštěm. Vypadal zřejmě starší, než ve skutečnosti byl. Smál se jen málokdy, a když občas přece, ukázal přitom zvláštní, ostrý smysl pro humor. Svým klidem Sanse určitým způsobem připomínal mistra Luwina, tím spíš, že ve Stráži žádného vlastního mistra neměli. „Doufám, že mi odpustíš, že jsem se tě předtím tak dlouho vyptával,“ pokračoval Reed. „Ve skutečnosti už totiž nikdo nedoufal, že tě ještě najdeme živou. Zpráv o tobě se na Sever dostalo jen málo. Ty poslední snad byly ještě o tvém zmizení z Králova přístaviště.“

Sansa přikývla. „To je v pořádku.“ Trocha zdvořilosti neuškodí. „A musím ti znovu poděkovat, že jsi zachránil nás oba. Jen jsem měla strach, jak mě vůbec přijmeš. Vždyť už dlouho nosím jiné jméno.“ Jméno patřící nepřátelům, povzdechla si trpce v duchu.

Starší muž s vousem prokvetlým šedými nitkami se na ni zlehka usmál. „Všichni tu přece víme, že jsi do svého svazku nevstoupila dobrovolně. Pro nás jsi stále zůstala lady z rodu Starků a jistě i ve svém srdci. Dobře, že jsi našla cestu do mého domu.“

Pak se rozhovořil o zprávách, které se k němu dostaly. „V Horách a v Údolí je teď rušno jako v rozbitém vosím hnízdě. V jednom hostinci cestou do Harrenova někdo zavraždil lorda Baeliše. Povídá se, že snad dívka, kterou dlouho považovali za jeho dceru.“ Souhlasně klepl prsty o stůl. „Dokonce jí v tom pomohl jeden zbožný bratr. S ním že pak také utekla.“ Přimhouřil oči: „To nedělá právě dobré jméno církvi. Nejvyšší septon má nejspíš hodně co vysvětlovat. A i když vazalové mladého lorda Arryna jeho poručníka vůbec neoplakávají, dělají alespoň navenek vše pro to, aby vrahy dopadli. Pátrá se po celém kraji, především na cestách směrem ke všem přístavům. Lady Myrandu Royce totiž napadlo, že to děvče má jistě v úmyslu dostat se zpátky do Svobodných měst, kde mu snad zůstali nějací příbuzní.“

Sansa si pomyslela, že za to musí být Randě vděčná. Ta jediná tušila, že Alayne ve skutečnosti nemá s Braavosem nic společného.

Její hostitel pokračoval: „Lordi a rytíři Údolí se zatím sváří mezi sebou, kdo převezme velení. Největší slovo má mezi nimi stále Nestor Royce. O své právo na postavení protektora se však začali hlásit i jiní – jak jeho bratranec Bronzový Yohn, tak Morton Waynwood, Symond Templeton a dokonce mladý ser Harrold, kterého podporují někteří Waynwoodové. Ovšem Lyn a Lyonel Corbrayové nezůstávají pozadu, i když se ještě ani mezi sebou nedohodli, kdo z nich má přednost.“

Dolil jí z konvice do poháru víno. „Mám pro tebe ale i další, velmi důležité zprávy, které tě potěší. Pro začátek – o tvém nejmladším bratrovi.“ A pověděl jí o Rickonovi, který je možná stále naživu, i to málo, co věděl o Branovi.

Bran a Rickon přežili to strašné vraždění. Sansa tomu v první chvíli nemohla uvěřit. Vždyť je považovala za mrtvé tak dlouho, ztratila je přece ještě dřív než matku a Robba. Přitom chybělo málo, aby se Rickon dostal do bezpečí Bílého přístavu. Teď je sice za mořem nebo snad v zajetí, ale mohou po něm, stejně jako po Arye, alespoň pátrat. Jednou je zase uvidím. A snad dokonce i Brana? Sansa nevydržela sedět. Vyskočila, a protože se musela o svou radost podělit, objala pána domu a dala mu rychlý polibek na vousatou tvář. Tentokrát nechtěla plakat, jenže oči ji zradily a nedokázala to skrýt. Zato lord Reed vypadal potěšeně. Jestli ještě pochyboval o jejím původu, musela ho přesvědčit právě teď. Odkašlal si. „Uvědomuješ si ale, paní, že dědický nárok synů lorda Eddarda na Sever má přednost před tvým vlastním?“

Zamyšleně přikývla. To byl jediný důvod, proč o mě stáli Tyrellové i lord Tywin. Proč mě přijala teta Lysa. Jenom můj původ, nic víc. Najednou se musela usmát. „Jenže dokud jsem vdaná, mám místo toho právo na Casterlyovu skálu, že?“

Trefila přesně a smáli se tomu nakonec oba dva. „Zimohrad nebo Rudá bašta to sice nejsou, ale lord Tywin se ti jejich ztrátu snažil nahradit, jak jen mohl,“ uzavřel nakonec lord Reed. Zavrtěl hlavou. „Jenže to není vše, co se tu v poslední době přihodilo.“

A řekl jí o vyrovnání účtů s Freyi ve Dvojčatech, ke kterému došlo jen před několika dny. Přispěli k němu také jeho lidé, kteří dostali za úkol předem prozkoumat a připravit cestu. Tou pak provedli oddíly Seveřanů, rozptýlené po menších skupinách, až k oběma hradům. Šli zrádnými, křivolakými stezkami v zarostlých mokřadech na březích řeky, jaké by žádná armáda s jízdními jednotkami použít nemohla. Pro několik stovek pěších vojáků s minimální výstrojí však byly dostatečně schůdné. Tak bylo možné přepadnout sídlo Freyů, s posádkou zesláblou kvůli válce na jihu, zároveň z obou stran. Když navíc několik mužů vyslaných tajně ještě před hlavním útokem zajistilo bezpečnost zajatců a další z nich zaútočili v pravou chvíli na stráže u bran, bylo dobytí celé pevnosti otázkou jediného dne.

Sansa také pochopila, že Reed získal zprávy, které se od něj dozvěděla, díky spojením nutným pro jeho vlastní podíl na přípravě útoku. A to ještě nebylo všechno. Nakonec jí lord Reed řekl i to, co se stalo večer po obsazení Dvojčat Seveřany. O tom, jak Velký Jon Umber poté, co ho s ostatními vězni vysvobodili ze žaláře, promluvil v hlavní síni jako svědek o poslední vůli svého krále. Takže všechny intriky k získání dědičky Zimohradu byly nakonec zbytečné, pomyslela si Sansa. Robb se rozhodl jinak. Smála by se znovu, kdyby to zároveň nesouviselo se smrtí tolika jí blízkých lidí.

Robbova volba ji velmi překvapila, to jistě ano. Jenže když se nad jeho důvody zamyslela… Nic lepšího se vlastně nemohlo stát, řekla si. Místo sporného dědického nároku mám zase svoji rodinu. A Sever krále, kterého potřeboval.

Lord Reed dodal: „Ve Dvojčatech jsme získali vlastní rukojmí a předpokládám, že brzy zaútočíme i na Mořskou stráž, kvůli osvobození Jasona Mallistera a jeho syna. Mimochodem, Mallister je dalším ze svědků odkazu tvého bratra. Proto jsou teď na cestě naše jízdní oddíly a nejbližší z nich táboří poměrně blízko odsud. Dnes jsem jim poslal o tobě vzkaz. Proto už se nebudeš muset dál skrývat a abych ti zaručil bezpečnou cestu, doprovodím tě k nim sám a pojedu s tebou pak až do hlavního tábora.“

To znamená, že se konečně vrátím domů. Sansa si oddechla. Jen o hostitelově nabídce doprovodu si pomyslela, že je sice ušlechtilá, ale zbytečná. Možná mi přece jen nedůvěřuje, napadlo ji. Na druhou stranu to chápala. Kdyby ho oklamala, neexistoval lepší způsob, jak odhalit podvodnici.

„Nerada bych tě obtěžovala v tak špatném počasí náročnou cestou, pane,“ odpověděla zdvořile. „Stačí nám jen zásoby a několik spolehlivých mužů. Budu ti velice zavázaná i tak.“

Howland Reed se na ni podíval. Jako by měl před očima něco jiného, než o čem právě mluvili. Pak pokývl hlavou.

„Nejde tu jen o pouhou zdvořilost. Rád bych zároveň splnil určitý slib, na který už jsem téměř zapomněl. Dlouho se totiž zdálo, že jej nebude možné splnit. Ale možná že k tomu přišel vhodný čas. Jestli mě omluvíš,“ řekl a odešel na chvíli z místnosti.

Když se vrátil, přinesl s sebou, zabalené každý zvlášť do voskovaného plátna, tři svitky. První z nich byl zřejmě podle značky jen písařův opis. Ty ostatní ale byly opatřeny pečetěmi, které se rýsovaly i přes plátno. Howland Reed vzal do ruky jeden z nich. Byl poměrně malý, psaný na zašlém pergamenu, s hlavní pečetí z bílého vosku. Lord Reed jí ho podal.

Když začala dokument číst, nejdříve úplně nechápala jeho smysl. Šlo o svitek sepsaný před téměř osmnácti lety jejím otcem. Týkal se… Když si uvědomila čeho, vzhlédla. „To naše matka nikdy nevěděla,“ řekla užasle.

„Jistěže ne.“ Lord Reed se opřel v křesle. „Bylo to příliš nebezpečné. I tahle část pravdy. Něco z ní znal lord Arryn a další svědci této listiny. Myslím, že alespoň dva z nich jsou ještě naživu. Jeden septon, dnes v poměrně důstojném postavení, a také jeden rytíř z rodu Dayneyů. Když jsme tehdy přijeli do Hvězdopadu, bylo těžké skrýt pravdu. Vždyť k onomu nešťastnému boji nemělo nikdy dojít.“ Sansa si uvědomila, že podle otcova vyprávění to byl nejspíš právě Howland Reed, kdo zabil sera Arthura Daynea. Do Hvězdopadu pak Eddard Stark přijel vrátit Dayneův meč. Snad chtěl i něco dalšího. Jenže lady Ašara zemřela a on si musel poradit sám. Sansa se zachvěla zimou a znovu se rychle napila horkého vína.

Lord Reed pokračoval: „Všichni svědci ale přísahali mlčenlivost. Jinak to kromě nás dvou nevěděl nikdo. Možná nebylo třeba riskovat a sepsat ještě i tuto listinu. Jenže kdo by pak po letech potvrdil, jak se tvůj otec rozhodl. Ani tito lidé však neznali obsah druhého svitku, který jsme přivezli z jihu.“

Podíval se na ni se vší vážností. „Krátce před bitvou na Trojzubci byl totiž narychlo tajně sepsán jistý dokument, který byl svěřen jednomu z rytířů Královské gardy. Tuším, že přímo Arthuru Dayneovi. Svědky byli také někteří z jeho bratrů v přísaze s dalšími důvěryhodnými šlechtici. Snad existují ještě dvě kopie tajně uložené v Hvězdopadu a ve Starém Městě. Mám zde také opis celého textu, bez pečetí. O vzniku tohoto druhého svitku tedy vědělo také jen málo lidí a většinou jsou mrtví. Dokument později předali tvému otci. A ten ho svěřil mě, když jsme se vraceli domů, protože pro něj neměl jiné, bezpečnější místo.“

Položil před Sansu druhý, mnohem rozměrnější pergamen. Byl to zjevně královský výnos, neboť kromě jiných byl opatřen i stuhou s velkou černou a rudou pečetí. Sansa ještě nikdy v životě takovou neviděla, přesto ji poznala okamžitě. Existovali stěží dva nebo tři lidé, kteří ji kromě krále Aeryse mohli před lety použít. Howland Reed pak přešel přímo k věci.

„V tomto dokumentu, o jehož existenci už téměř nikdo neví a jehož krycí pečetě jsme se nikdy neodvážili zlomit, abychom nepoškodili jeho pravost, uznává princ Rhaegar za dědice s právem na jméno rodu svého každého, i nemanželského potomka s lady Lyannou Stark.“

Sansa najednou zjistila, že nedokáže udržet pohár, neboť ji prsty přestaly poslouchat. Musela víno odložit na stůl. Když se trochu vzpamatovala, zvedla hlavu a podívala se na lorda Reeda. „To přece znamená…“ začala tiše.

Howland Reed to dořekl za ni.

*   *   *

Když lord Reed pověděl Sanse i zbytek příběhu, seděli nějakou dobu oba mlčky. Jediným zvukem v místnosti byl jen praskot polen, která se v krbu v zajetí ohně měnila v popel. Sanse se přitom vybavil plamen louče, kterou kdysi držela v ruce, když jako dítě procházela společně s otcem kolem jednotlivých hrobek kryptami pod Zimohradem.

Kromě jiného si však musela také vzpomenout na dopis doručený Petyru Baelišovi jedním z tajných kurýrů sotva před měsícem. Četli ho společně. Dozvěděli se z něj o vážné, snad smrtelné nemoci, která zasáhla ruku jistého významného muže. Na základě toho pak Malíček poslal na jih Lothora Bruna, aby právě tohoto člověka znovu ujistil o loajalitě Údolí, ale nic víc. A pak se jí zdálo, že znovu slyší Tyrionův hlas ten večer, kdy jí vyprávěl o Krvavé svatbě. Zavřela proto na chvíli oči a snažila se představit si svou rodinu v době, kdy ještě žili všichni společně tenkrát před návštěvou krále Roberta. To vše totiž bylo nutné zvážit společně s tím, co jí lord Reed právě řekl.

Po delším přemýšlení, kdy vzala v úvahu, co bylo třeba, ho nakonec oslovila.

„Pane,“ podívala se na něj přímo, „když už jsi to tajemství opatroval tolik let… Co kdyby u tebe odpočívalo ještě o něco déle?“

Vyvedla ho tím z míry snad tolik, jako on předtím ji. Viděla, že se hluboce zamyslel nad jejími důvody. Také v jeho odpovědi cítila otázku: „Znamená to, že ty sama zcela nevěříš muži, kterého si jako dědice vybral tvůj bratr.“

Sansa se pokusila zformulovat své myšlenky i sama sobě. „Ne, to ne. Ve skutečnosti si myslím, že Robb vybral dobře. Jenže oč jde, je mnohem složitější. Podle toho, co se právě děje na jihu Západozemí, bychom se mohli dostat do ještě těžší situace než Království Hor a Údolí.“ I o jeho osudu Petyr Baeliš vyjednával dlouho. A vzhledem ke zprávám, které měl, stále pod různými záminkami oddaloval, aby se otevřeně připojilo k princi Aegonovi.

Sansa navíc v posledních letech znala svého někdejšího bratra jen z doslechu. Jak se rozhodne po takové zprávě, si netroufala odhadnout. Přitom na tom tolik záleželo. Možná později, ale zatím… „Když Jon zjistí, že kromě jiných stojí proti svému bratrovi, že by snad dokonce měl jednat proti němu…“

Jon je teď Stark, řekla si pro sebe, a jestli někdo dokáže ubránit Sever, pak on. Ale ve chvíli, kdy se dozví o svém původu, postavíme proti sobě dva Targaryeny. Aegon zatím válčí na jihu. Údolí, které neměl sílu dobýt, se snažil získat vyjednáváním, to se ale časem může změnit, zvlášť teď, po Malíčkově smrti. Mohl by pak zaútočit i na nás. Jon sice Aegona nezná, není mu blízký, jako byl Robb, ale mají stejného otce, který se pokusil alespoň částečně napravit, co se stalo. Co když se proto Jon rozhodne uznat nárok svého staršího bratra a podpořit jej jako našeho krále?

Aegon by, podle toho, co o něm slyšela, možná mohl být mužem hodným Železného trůnu. Jenže my jsme pro něj jen částí říše, kterou mu upřeli. Kromě toho spoléhá na podporu Jona Connigtona, který je vážně nemocen, což tají i před ním. Draci, jediná síla, co kdy donutila Sever pokleknout, zůstali za mořem s královnou Daenerys. A za nynější samostatnost jsme zaplatili strašnou cenu. Pokud by se ale naopak Jon rozhodl právě z těchto důvodů bojovat proti Aegonovi, bude to pro něj pak mnohem těžší. Jestli zůstal takový jako dřív, má pro něj čest zřejmě stejný smysl jako kdysi pro mého otce.

Howland Reed si povzdechl. „Možná máš pravdu, má paní. Jenže zima se nejspíš brzy vrátí v plné síle. Trvá už rok a podle všech známek teprve začala. Zdá se, že bude mimořádně dlouhá a krutá. Mnozí se nedočkají jejího konce.“ Odmlčel se. Sansa si říkala, nač nebo na koho přitom právě myslí. „Ani život v našich krajích už není takový, jaký býval,“ pokračoval lord Reed. „Lidé přišli kvůli válce o většinu poslední úrody, a ze zásob na zimu museli začít brát mnohem dříve, než je obvyklé. K tomu se probudilo nebezpečí, které čekalo skryté za Zdí po tisíce let.

V Údolí, odkud přicházíš, se zatím žije v dostatku. Jak sama víš, vládne tam mnohem teplejší podnebí, protože jej okolní hory ochraňují před drsnými větry. Dobře se tam daří i obchodu. Ale tady už k horským klanům dosáhl hlad, stejně jako na některé další části Severu nejvíc postižené válkou. Když jsme se konečně zbavili železných i Boltonů, podařilo se díky lepší správě zásob a Bílému přístavu zajistit jídlo těm, kdo nejvíc potřebují. Jenže nejpozději za rok či dva dolehne bída na všechny a je možné, že zimní bouře uzavřou naši cestu k moři. Podobně jsou na tom i v říčních krajích a ty teď díky tvému bratru Robbovi patří rovněž k Severu.

Proti návratu pod současnou vládu Králova přístaviště by se jistě postavili všichni z nás. Ale pokud celý jih, včetně Dorne, kde lidé stále ještě mohou sklízet úrodu, přejde do lepších rukou, snad by se nám lépe jednalo z této pozice. Je možné, že nakonec ani nedokážeme najít jiné východisko, jak přežít.“

Jistě. To Sansa chápala. Mnohem lépe, než by Howlanda Reeda napadlo. „Přísahat znovu Targaryenům není jediná možnost.“

„Co potom zbývá?“

Alayne je pryč, pomyslela si Sansa. Ale něco mi po ní přece zůstalo.

Takže odpověděla: „Údolí.“

 

PRINCOVA MILENKA

Ve tmě ložnice se ozvalo tiché klapnutí dveří.

Pak mužské kroky. To je on, uvědomila si Arianne. Aegon. Konečně se vrátil. Nikdo jiný to být nemohl. Jiného muže by stráže zastavily a navíc poznala jeho kroky.

Vyskočila z pokrývek, ve kterých na něj čekala polovinu noci, a zavolala ho jménem. Objali se, ale jinak než obvykle. Jen ji držel pevně v náručí a mlčel. Cítila, jak ji potřebuje, jenže v tom tentokrát úplně chybělo cokoli připomínajícího vášeň. Muselo se tedy stát něco důležitého. V bitvě o Dračí kámen, k níž došlo před několika dny z části na moři a napůl v pobřežních skalách, jasně zvítězili, to věděla. Že by mezitím přišly nové, špatné zprávy z Roviny? Ze severu? Vstoupila mezi nás jiná žena? Arianne zatím nedokázala to nebezpečí pojmenovat, jenom ho vnímala celým tělem.

Najít v sobě odvahu k té otázce nebylo vůbec snadné, přesto musela vědět, čemu je třeba čelit. „Co se stalo?“ zeptala se jemně.

Kdyby ho dobře neznala, mohla by si snad myslet, že pláče. Ale na to byl vždycky příliš hrdý. „Griff je mrtvý,“ řekl nakonec.

Potřebovala se ujistit, že slyšela správně. „Jak? To přece není možné.“

„Pohřbili jsme ho minulou noc. Na hranici, jak si to přál. Proto jsme se zdrželi.“

Jon Connigton zemřel. Tou zprávou se pro ni měnilo naprosto všechno. „Jak se to stalo?“

Musela počkat, až se trochu ovládl. „Příliš riskoval v bitvě o Kámen. Díky němu jsme pevnost získali mnohem dříve, než jsem čekal. Ale ztratit právě jeho...“

Věděla, co pro něho Connigton znamenal. Z doby, kdy se musel skrývat, zůstalo Aegonovi několik věrných přátel – ser Rolly, známý jako Kachna, jeho první přísežný meč. Pak lady Lemore, která mladého prince v přestrojení za septu vzdělávala v otázkách víry, a také Haldon Půlmistr, co sice studoval, ale nikdy nesložil zkoušky v Citadele. A především lord Jon Connigton, nejdůležitější z nich, muž, který sloužil jako pobočník ještě králi Aerysovi. „Byl pro tebe jako otec, já vím,“ řekla.

Ještě pořád se zdálo, že ji úplně nevnímá. „Nezemřel hned, trvalo to několik dní, téměř celou zpáteční cestu. Chtěl se vrátit domů. Proto jsem pořád ještě doufal…“

Ruce měl úplně studené. Pokusila se ho tedy zahřát svým teplem, přestože jí samotné bylo zima. Příliš to nepomohlo. „Počkej chvíli.“ Vyvinula se mu z náručí aby nasypala hrst dřevěného uhlí do ohřívadla. Pak ještě vyměnila oharek svíce v lampě za novou. Světlo sice vyprostilo pokoj ze tmy, jenže oslava vítězství, kterou mu chtěla dát, se změnila v něco úplně jiného.

„Nevíš ještě všechno.“ Přece jen tu byl zase s ní. Z obličeje mu vyčetla, že od Connigtonovy smrti nejspíš vůbec nespal. „Trval na tom, že ho nikdo nesmí ošetřit na bojišti. Že jej nejdřív musíme odnést do kajuty. A když ho tam Haldon konečně prohlédl, pochopili jsme, proč.“

Cítila v jeho slovech hrůzu, která se nějakým způsobem dotýkala i jí. Haldon sice nenosil mistrovský řetěz, v léčitelství se ale vyznal dobře.

„Co jste zjistili?“

„Měl šedý lupus.“

Najednou jako by ji kolem těla obemkly železné obruče. „Jak dlouho?“

„Zřejmě rok či dva. Zasáhlo mu to celou paži i hrudník. Delší čas bylo zřejmé, že není v pořádku. Řekl bych, že snad od našeho návratu do Západozemí. Vzpomínám si, že od té doby začal nosit rukavice a bral si je pokaždé i  ke stolu. Také ztrácel obratnost, to bylo zjevné. Před námi to pokaždé odbyl s tím, že v zimě má každý právo vzpomínat na stará zranění. Tak oklamal dokonce i Haldona, i když ten prý už měl v poslední době jisté podezření. To jsem se dozvěděl až později.“ Odmlčel se a teprve po chvíli pokračoval. „Divím se, že to vůbec dokázal skrývat tak dlouho. Ta ztuhlost už si pomalu začala brát jeho tvář, šplhala se mu po krku… Nejspíš právě proto tolik spěchal na rozhodující bitvu. Věděl, že bude jeho poslední. Nechtěl mi dokonce ani říct, kdy přesně jeho nemoc začala, ale to si troufáme s Haldonem dost přesně odhadnout. Protože kdy a jak se nakazil, myslím, že dobře víme.

Zavřela oči. Jak je možné se tak strašlivé nemoci bránit? „Co ti ještě pověděl Haldon? Doufám, že ty…“ Neodvážila se na takovou možnost ani pomyslet. Nejraději by zapomněla, co před chvílí slyšela, jako by to mohlo vymazat hroznou skutečnost.

Konečně se na ni usmál. „Neměj strach. Kdyby se to mělo přihodit, tak během posledních měsíců, kdy jsme spolu byli denně. Podle Haldona to znamená, že mám zřejmě štěstí a ta nemoc se mě nemůže dotknout. Jen doufám, že se nic nestalo ani tobě.“

Úleva z té dobré zprávy jí podlomila nohy. Zachytil ji. Najednou byla znovu v jeho náručí, na společném lůžku. Teď musel myslet zase jenom na ni. Zapomněl na válku i na problémy spojené s budováním království kvůli starosti o svou milenku. Vždyť byla nejbližším člověkem, který mu zůstal. A jak byla Arianne před chvílí vyděšená, tak ji teď nečekaně stejnou silou zaplavil pocit velkého štěstí. Dovolila si tajný úsměv, který raději ukryla za přikrývkou. Protože z toho, že by se nakazila přímo od Jona Connigtona, strach neměla. Strávila s ním mnohem méně času, než Aegon tušil.

S úlevou se stulila se k němu. Když spolu byli poprvé, nevěděla úplně, co si má myslet o jeho zkušenostech. Podle to, co jí později vyprávěl, mohla být dokonce i jeho první ženou. Jenže se nechoval zcela podle toho. Možná tedy už předtím poznal jinou dívku – a pak další, později, na válečném tažení. Tím si byla naprosto jistá. Chránila se ovšem cokoliv z toho mu vyčítat, ani se na žádnou z nich nevyptávala, protože tím by jim mohla dodat na důležitosti. Věděla, že Aegona nikdy nedokáže ovládnout tak dobře jako jiné muže, které znala. To nebyl nezkušený ser Arys, její přítel Drey, dokonce ani Temnohvězda, jejichž slabiny dokázala najít. S Aegonem se mohla od začátku snažit o jediné – aby jí dával přednost před ostatními ženami. Což se jí podařilo. Patřili k sobě způsobem, jaký nezažila předtím s nikým jiným.

Teď si vychutnávala jednu z jejich společných chvil. Dole pod oknem zněly hlasy služebnictva smíšené s halasením vojáků, kteří se vrátili do pevnosti jako vítězové. Pod tím vším se hluboce ozýval příboj, díky klidnému počasí o něco tišší než obvykle. Společně pak naslouchali těmto zvukům domova. Arianne roztáhla závěs, který téměř dokonale nahradila tma protkaná jen světlem z loučí na hradbách a lampami na nádvoří. K tomu si vzali mezi polštáře podnos se studenou večeří, který čekal připravený na stolku u dveří. Během jídla s ní Aegon začal mluvit o svých plánech na nejbližší týdny.

„Uvidíš, teď po našem posledním vítězství si Lannisterové konečně i sami před sebou přiznají, že se ocitli v pasti. Patří nám většina z jižní části Západozemí a ze severu je svírá téměř uzavřená hranice na Trojzubci. Mnoho prostoru už jim nezůstalo. Je to vidět i z jejich obnoveného spojenectví s Vysokou zahradou. Vždyť bez Tyrellů by byli dávno ztraceni.“

„Takže se pokoušejí vyjednávat?“

Posadil se. „Jak jsi to uhodla?“ Díval se jí přitom do očí, zřejmě zkoušel poznat, co si právě myslí.

Arianne ve skutečnosti věděla o nabídce vyjednávání od svého otce, ale řekla jen: „Napadlo mě to. Zřejmě jim už opravdu nezbývá žádná další možnost.“

Lehl si zase vedle ní. Protáhl se přitom spokojeně jako leopard odpočívající na větvi stromu. „Poslali za námi lorda Rykkera a navrhují setkání na Tarthu. Nevěřím sice, že chtějí nabídnout přímo svou kapitulaci, nicméně všechno tomu nasvědčuje.“ Zamyslel se. „Možná bys tam mohla jet se mnou, dát jim najevo, jak je naše vzájemné spojenectví pevné.“

Mohlo by být ještě pevnější. Jenže tomu zatím bránila překážka silnější než zdi Bouřlivého konce. V uvažování nad náhlou změnou situace téměř zapomněla poslouchat, co jí vypráví dál.

„Dobytím Dračího kamene jsme získali silnou základnu poblíž hlavního města. Pokud bude třeba, můžeme z něj vést rozhodující útok a žádní Tyrellové nám na rozdíl od Stanise nevpadnou do zad. Otázkou zůstává, jestli přes Illyriovo ujišťování můžeme ještě počítat s příchodem Daenerys. Řekl bych, že ani Griff už o ní v poslední době nemluvil tak často jako dřív.“

Dračí žena. Arianne si při vyslovení královnina jména vzpomněla na den, kdy před nimi ve Slunečním kopí ser Archibald Yronwood poklekl s kostmi jejího bratra. Nedokázal tehdy přitom odtrhnout zrak od podlahy. Doran Martell mu však rozdíl od ostatních neřekl nic. Jenže od té doby jej nemoc sevřela s dvojnásobnou silou. A v jeho pohledu, když Yronwood i Gerris Drinkwater vyprávěli, jak Qeuntyn zemřel, bylo všechno, co cítila sama. Ani nezapomněla, jak se její otec zachvěl, když mu řekli o svém prvním setkání targaryenskou královnou a také o snad neúmyslném ponížení, s jakým přijala nabídku spojenectví. Arianne s bratrem si sice nebyli nikdy příliš blízcí, měli však společnou krev a toto byla urážka, jakou nikdo z Martellů nemůže prominout. Proto nelitovala dopisu, který svého času poslala do Meereenu. Věděla, že i otec by jí to nyní schválil.

Pokud však Daenerys uvěřila falešné zprávě, že se právoplatný dědic říše už oženil s princeznou Dorne, nikdy se do Západozemí nevrátí. Na trůn by mohla dosáhnout jen jako Aegonova druhá manželka a tento zvyk targaryenští králové během staletí postupně opouštěli. Zdejší lidé ho, stejně jako jejich blízké příbuzenské sňatky, beztak vždy považovali spíše za trpěnou zámořskou zvláštnost než za právo nebo poctu. Jen málokterý lord by si přál takto provdat svoji dceru. Druhořadé postavení Daenerys jistě nepřijme, což si Jon Connigton dobře uvědomoval. Dokonce i jestli Varys zjistil, co se stalo, a odjel do Meereenu, aby se vše pokusil osobně vysvětlit, zbývá ještě dost času změnit původní lež ve skutečnost.

Arianne bylo jasné, že jejím rozhodnutím je pro ně síla draků zřejmě ztracena. Dala tomu ale přednost, neboť to, co už získali, jí stačilo více než dost. Vždyť pád Králova přístaviště se získáním Dračího kamene přiblížil na dosah.

Původně sice doufali, že bude možné poměrně snadno připojit k jejich území ještě alespoň část ze severní části Západozemí. Naděje v tomto směru vkládal Jon Connigton především do Království Hor a Údolí, s nímž mělo Dorne díky Malíčkovi dobré vztahy už dlouho. K tomu však nakonec nedošlo. Právě Aegonova válka o jih totiž umožnila Severu se nadechnout. Brzy poté zvedli hlavu i říční lordi, kteří po osvobození většiny rukojmích z Dvojčat začali společně s povstalci bojovat o každý cíp svého území. Válka o hranici Trojzubce teď na oplátku pomohla zase Aegonovi, neboť v době útoku na Dračí kámen odvedla na východ do vnitrozemí část armády Tyrellů a především královnina bratra. Nemilosrdná zima, která se usadila v těchto válkou vyčerpaných krajích, by ovšem nejspíš Sever i Trojzubec, spojené ještě Robbem Starkem, přiměla časem zapomenout na samostatnost a obnovit staré sliby Aegonovu rodu. Tím by je získali také.

Tento plán ale utrpěl ránu z nečekané strany, protože Petyr Baeliš náhle zemřel. Zanechal po sobě zvláštní odkaz, jaký jistě nezamýšlel – Sansu Lannister. Malíček ji dlouho ukrýval pod jménem své nemanželské dcery přímo v Údolí, kde s ní měl své vlastní záměry. Zasnoubil ji s jedním z dědiců Údolí a dokonce se říkalo, že snad byla blízká i jemu samotnému. Jenže ta dívka se mu nakonec vzepřela a Malíček svou chybu zaplatil životem. Vztek královny Cersei na oba nebyl nic vedle škody, co se stala pak. Neboť když lady Sansa našla ochranu u nevlastního bratra, využila beze zbytku svůj vliv na mladého Roberta Arryna i jeho lordy. Díky tomu nakonec připadlo válkou dosud nedotčené Údolí s chráněným přístupem k moři, zásobami i vojskem do rukou seveřanů. Vše proběhlo tak rychle, že nikdo jiný neměl čas jednat dříve. Z této strany se tedy prozatím museli spokojit s pouhým spojenectvím, které zvláště zpočátku chutnalo na jazyku velmi hořce.

Byla to však část země spoutaná zimou a Arianne dávala přednost laskavosti pokročilého podzimu, jaký svým způsobem ještě vládl v jižních krajích. Navíc, kdo může tušit, co přinese budoucnost? V posledních letech jako kdyby králové nebyli pevnými základními kameny říše, ale jen keři zbavenými listí, jaké dokázal i s kořeny vytrhnout ze země každý. A co teprve smršti, které se přes ně do jara přeženou.

Objala Aegona a přitiskla se k němu. „Možná by ses měl ještě před tou schůzkou na Tarthu dát korunovat králem Západozemí,“ navrhla mu. „V Dračím kameni.“

Trhl sebou. „K čemu?“

„Dalo by to váhu tvému postavení a potvrdilo tvůj původ. Vždyť ve skutečnosti už jsi králem.“

Vstal a odešel k oknu, ze kterého bylo vidět na vyprázdněné nádvoří. Díval se ale na noční oblohu, dnes díky cloně mraků prázdnou, bez jediného střípku světla hvězdy či měsíce. Když pak Arianne odpověděl, bylo to hlasem, jaký od něho ještě nikdy neslyšela. Zdálo se, že neodpovídá jen jí, ale zároveň každému, kdo by se jej kdy mohl zeptat na totéž.

„Nestojím o zbytečný obřad. Prázdný titul přece z nikoho krále neudělá, musí za tebou stát činy. Jen si vzpomeň na Stannise a Renlyho, nebo i na královnu Rhaenyru. Ani to, že nakonec usedla na Železný trůn, jí říši nezískalo.“ Vrátil se k ní. „Ne. Až se dám korunovat, bude to ve Velkém septu Králova přístaviště.“

Rozuměla mu. Sama by sice jednala jinak, ale to, jak se rozhodl, o něm vypovídalo nejvíc. Tak mohl odpovědět jen muž, který si úctu ostatních zaslouží. Právě proto bude on tím pravým králem Západozemí. Ten čas jistě přijde.

Objala ho tedy znovu. Nastala chvíle, na kterou dlouho čekala.

„Musím ti něco říct.“ Pohrávala si s jeho vlasy a lehce ho přitom líbala na rameni. „Nejsem si ještě úplně jistá, to budu, až přijde ještě další obrat měsíce. Ale myslím,“ usmála se na něj, „že když jsi byl se mnou naposled, stalo se něco velmi důležitého.“

Překvapila ho tím. Dobře věděla, proč se takové možnosti vždycky vyhýbal, ale viděla, že je teď šťastný. Ta radost brzy překryje jeho žal nad ztrátou přítele. Pak nechá stranou Connigtonovy rady a místo marného čekání na jinou ženu začne uvažovat nad tím, co může dát svému dítěti. Arianne věděla, že pak se její sen konečně splní.