Katova spravedlnost
Počasí bylo suché a bezútěšné, slunce se vznášelo vysoko na obloze a mraky kolem něj nabývaly zvláštních tvarů. Nad Rudou Baštou se vznášel pach smrti; neviditelný opar krve a násilí, přinášejíce nejistotu, žízeň a pochmurné myšlenky. Zaplňoval ovzduší starého hradu už od smrti bouřlivého krále, po jehož skonu se seveřané pokusili vyvraždit kamenné síně a uzmout pro sebe Železný trůn.
Ser Ilyn byl rád za alespoň tu trochu akce v jeho stereotypním povolání. Když potyčka v hradu vypukla, popravčí to přímo cítil ve svých kostech. Vyšel tehdy ze svého pokoje, meč nabroušený, až se lesknul v ponurém slunečním světle. Jeho stará hradní čepel v tu chvíli konečně po dlouhé době okusila chuť krve, když se s křupnutím zaryla do těla nebohého vojáka, jehož stará napodobenina plnovousu za zabarvila rudými kapkami a bledé oči na něj zíraly s nepopsatelnou hrůzou.
Znuděně seděl ve svém starém, zaprášeném pokoji a přejížděl zaobleným brouskem po masivní čepeli. Když se na ní člověk pozorněji podíval, mohl na ní vidět malé vlnky, vzniklé v důsledku nesčetného překládání tepané oceli přes sebe. Valyrijská ocel. Vždycky ho fascinovaly zbraně vyrobené tímto způsobem, ať už to byly obyčejné dýky či obouruční meče, jako byla tato zbraň, která kdysi patřívala lordu Starkovi z dalekého Zimohradu.
Bylo divné, jak se lidé dokázali přetvařovat a měnit strany rychleji, než by drak spálil otep slámy. Ilyn o tom seveřanovi slýchával, že je to velice čestný muž, který by raději strčil ruku do ohně, než aby zradil svého dlouholetého přítele, se kterým dokonce rebeloval proti dračím panovníkům a riskoval pro něj svůj život. Kat k němu nechoval lásku, ale za tenhle čin ho alespoň respektoval jako schopného válečníka a dobrého muže. Byla to, koneckonců, částečně i jeho zásluha, že Šílený král už nesedí na jeho kdysi zarputile drženém trůnu.
Ještě bych měl jazyk, nebýt toho proklatého hajzla. Kdyby ho předtím nestihl zabít ser Jaime, nepochyboval o tom, že by se na Aeryse vrhnul jako šílenec a ubodal ho k potupné smrti, protože to bylo jediné, co si ve svém mizerném životě zasluhoval. Naneštěstí, Ilyn celou bitvu o Královo Přístaviště prospal na otepi slámy ve stájích opilý, což si celý život vyčítal a nesmírně se za to styděl. Tehdy dávno, kdy pod vlivem rozjařenosti ze soudku dobrého vína vyřkl onu osudnou větu, si zapřísáhl, že se už nikdy v životě nenapije alkoholu. Nakonec však skončil tak, že se opíjel dnem i noci, ve stájích spával v neustálém zápachu koňských výkalů a nemytých štolbů, jež ho často vyháněli ostrými vidlemi ven. Jelikož si na ně nemohl beze zbraně ani jazyka nic dovolit, musel vydržet šikanu od jakéhokoli hradního floutka, kterému se zrovna zachtělo si do někoho praštit. Teď už si na mě takhle nedovolí.
Jeho místnůstka byla malá a stísněná, ideální bydlení pro někoho, kdo nechtěl být příliš znám a nevadila mu ponurá samota. Jeho kroužková zbroj, jako vždy bez jediného smítka rzi, byla položená na dřevěném stolku postaveném v rohu pokoje. Byla vykována u jednoho z nejlepších zbrojířů v Králově přístavišti a stála ho mnoho useknutých hlav, než nastřádal částku potřebnou k jejímu vyhotovení. Nástroje Královy Spravedlnosti musejí být ty nejlepší, jaké si je možno pořídit, říkal si často Ilyn, jinak by mohl královu spravedlnost vykonávat každý.
Nikdy nevěděl, co dělat s časem, kdy zrovna nemohl nikomu oddělit hlavu od těla, nebo ho král nepovolal, aby ho někam doprovázel. Většinou jenom ležel na své nepohodlné posteli, zíral do stropu a přemýšlel o tom, co všechno by nyní mohl dělat, kdyby dokázal mluvit se svým okolím. Ještě si pamatoval svůj bývalý hlas, vysoký, pevný a nekolísající, hlas, kterým si často vysloužil poslušnost svých bývalých spolubojovníků. Velitel čestné stráže lorda Tywina, pche. Neměl jsem se k nim vůbec dávat. Pár stříbrňáků za týden bylo sice dobrým lákadlem, ale o jazyk kvůli nim opravdu přijít nechtěl. Kdybych to jen věděl.
Na jeho oprýskané dveře kdosi dvakrát zaklepal. Co po mně zase chtějí, u všech čertů? Namáhavě vstal z postele, protáhl svoje staré klouby a otevřel dveře. Za nimi stál lannisterský strážný se špatně neoholenou tváří a na rameni purpurovým pláštěm, jehož utržený střapec mu volně vlál.
„Sere Ilyne, jeho výsost král Joffrey tě volá k popravě. Je to neodkladné. Připravili jsme vám na nádvoří vašeho koně.“ Způsob jeho mluvy naznačoval, že se v katově společnosti necítí zrovna příjemně.
Neříkala královna, že mě tu nebude potřeba? Ilyn na vojáka chvíli zamyšleně pozoroval, než se začal znepokojeně ošívat, a nakonec stroze přikývl. Král je král, pomyslel si. A trochu čistého zabíjení přece jenom nikdy neuškodí. Otočil se do svého pokoje, vzal kliku a s bouchnutím zavřel dveře. Hned potom uslyšel kroky na kamenných schodech, jak se vzdalovaly do horních pater.
Ser Ilyn Payne si naučenými pohyby oblékl svoji kroužkovou zbroj a připevnil si Led na popruh, který měl na zádech. Pečlivě si ho utáhl koženým řemínkem, aby během chůze meč neplandal a neřezal ho do zad. Když byl navlečený a připravený, vykročil hrdě z místnosti a vyšel po kamenných schodech nahoru na udusané nádvoří. Kůň již na něj čekal připravený, jeho černá hříva byla ponuře rozcuchaná a jizva pod okem se mu leskla. Dlouhý čas přemýšlel, že by dal svému hřebci nějaké zlé a smrtonosné jméno, dokud si neuvědomil, že by to jméno nedokázal nikomu sdělit. Od té doby mu v duchu říkal prostě Kůň.
Zvony v dálce vyzváněly královu smrt, jejich monotónní dunění se rozléhalo po městě a pomalu se stalo běžným zvukem každodenního života v Králově přístavišti. Pamatoval si, kdy posledně zvonily zvony – po smrti krále Aeryse; zvonily jeden, jediný den, jako pochmurné zadostiučinění nad jeho šílenou vládou. Nezasluhoval si ani vteřinu smutku. Kdybych zemřel já, nikdo by pro mě zvony nezvonil, i když jsem rozhodně nenapáchal tolik zvěrstev jako ten kretén. Ale Ilyna Paynea bohužel nikdo rád neměl, všichni z něho měli… nedalo se to nazvat strachem, spíše se všichni v jeho společnosti cítili nepříjemně. Malá děvčátka se rozplakávala a utíkala ke svým matkám, kdykoli se na ně podíval, vojáci se na něj dívali ostražitě a s nedůvěrou. Nevěstky se od něj odvracely při jejich práci, aby mu alespoň nemusely koukat do poďobané tváře. Mají zatraceně dělat svoji práci, ne se bát.
Podal Led štolbovi, kterému očividně dalo práci ho vůbec udržet nad zemí, a sám vyskočil na svého koně. Nohy dal do kožených třmenů, meč si pověsil zpět na rameno, až se pod jeho tíhou málem prohnul. Slábnu stářím. Nakonec se podíval na štolbu s tázavým výrazem v očích, v naději, že hoch pochopí jeho nevyřčenou otázku. Naštěstí byl chytřejší, než by se z jeho hloupého kulatého obličeje mohlo zdát.
„Bude to na Visenyině kopci, můj… můj pane. Očekávají vás tam, prý si máte pospíšit.“ zabručel hoch nervózně, odvraceje pohled od katovy tváře.
Není nový? Tohohle jsem tu ještě neviděl. Zeptat se ho však nemohl, tak nechal nevyřčenou otázku nevyřčenou a zabořil zvířeti paty do slabin.
Stráže u brány byli právě zaměstnáni soubojem o to, kdo nejvíce pobaví jakousi nevěstku z dolních čtvrtí. Ani jeden z nich si nevšiml projíždějícího sera Ilyna, jehož kůň hlasitě klapal. K čemu tady jsou? Ti by si nevšimli ani beranidla projíždět branou.
V páchnoucích uličkách horních čtvrtí to dnes velice žilo. Nový příliv přistěhovalců z říčních krajin se velice podepsal na už předtím dost špatné úrovni obyvatelstva, kterou bylo Královo Přístaviště prakticky pověstné. Tam, kde neudržovali pořádek zachmuření příslušníci městské hlídky, žil zločin. Lidé tam kradli svým sousedům a mnoho pochybných obchodníků z Města Racků či Bílého přístavu tam prodávalo svoje jídlo za vražedné ceny. Ilyn při pohledu na ně přemýšlel, zda je nebude muset někdy v nejbližší době popravit také. Poslední dobou byl jeho meč stále nabroušený, ostrý, a často umývaný od zaschlé krve.
Jezdci, chodci i povozy mu spěšně ustupovali z cesty po pouhém pohledu na jeho tvář. Někdy, když měl Ilyn špatné chvilky, ho dokonce mrzelo, že působí na lidi tak špatným dojmem. Určitě jsou i muži odpornější a děsivější než já. Třeba Skřet. Bylo to nechutné stvoření, děsivá hříčka přirody, která měla jedině to štěstí, že se narodil do správné rodiny. A nikdo mu nevytrhnul jazyk.
Když dojel k mramorovému náměstí na Vysenyině kopci, slunce svítilo přímo nad jeho hlavou. Před Velkým Baleorovým septem, jehož sedm věží se lesklo na odpoledním slunci, postával hlouček lidí. Stál tam král Joffrey, jehož oblek byl z honosné purpurové tkaniny, s krásně vyšitými jeleny a lvy, vyobrazené zlatými a stříbrnými nitěmi. Na hlavě se mu leskla třpytivá koruna, která téměř splývala s jeho dlouhými kučeravými vlasy. Povídal si s Ohařem, jehož bílý plášť ošklivě kontrastoval
s jeho spálenou tváří. Kolem nich postávali ostatní členové Královské gardy s jejich bílými štíty a kovovými přilbicemi, ochraňovali chlapeckého krále a nedůvěřivým pohledem pozorovali sera Ilyna. Hlupáci, ani svého předchozího krále jste nedokázali ochránit.
Královna byla oděna v černém smutečním šatu prošitém lesklámi černými perlami. Její krásné zlaté vlasy splývaly v pramenech až do půlky jejích zad, lesknoucí se v odpoledním světle. Hezká ženská, pomyslel si ser Ilyn, ale zlá a mocichtivá. Nechtěl bych mít takovou po svém boku.
Při pohledu na něj nejdříve chvíli vyplašeně zírala, pak stočila hlavu ke svému synovi. Ser Ilyn se mezitím sesednul ze svého koně a postavil se k mramorovým schodům. S nevýrazným zájmem pozoroval několik septonů, chodíce za svými denními pracemi a jejich novice, kteří se v rozích náměstí modlili ke svým sedmi bohům.
„Říkala jsem ti, že toho kata nepotřebujeme! Ten hlupák se nám přizná. Dobře víš, že si nemůžeme dovolit riskovat jeho smrt.“ řekla královna šepotem, ale Ilyn ji přesto zřetelně slyšel.
„Však já to nějak zařídím, matko.“ řekl Joffrey tónem, který naznačoval, že se o tom nechce dále bavit.
„Pokud ho zabiješ, říše bude krvácet. Ze severu se k nám nahrnou všichni vazalové Starků a Řekotočí a bude jen otázkou času, kdy tě probodnou ve spánku.“
„Nepoučuj mě, matko.“ řekl Joffrey.
„Pamatuješ na-“
„Nepoučuj mě!“ vykřikl Joffrey zarputile, s umíněným výrazem v obličeji. Z toho by nemusel být špatný král, pomyslel si ser Ilyn, nenechá se ovládat ženskou slabostí. Jeho matka se od něj odvrátila se zahanbeným výrazem v očích. Hrubě okřikla kolem procházejícího septona s velkou bichlí v ruce, který spěšně odpochodoval do knihovny na druhé straně náměstí.
Ze záhybu Kovářské ulice se vynořila skupina lannisterských strážných, držící mezi sebou ztrhaného muže s umaštěnými hnědými vlasy. Zíral netečně do země a nechal se vést, jeho noha byla obvázaná hnijícím obvazem. Jeho oči byly smutné a smířené se svým osudem. Lord Eddard Stark, velký pán Zimohradu. Měl by stát hrdě i přes svoje nohy, dostává se mu pocty. Lidé na něj hned tak nezapomenou, když ho popraví veřejně na náměstí. Budou ho proklínat, ale nebude to zase jen další mrazivý strážce Severu.
„Otče!“ ozval se přidušený výkřik. Ze dveří septa vyběhla dívka s umučeným výrazem, zlatohnědé vlasy měla rozevláté, šaty se jí pletly pod nohama. Oči měla zarudlé od pláče. Sansa. Joffrey by si měl vybírat lepší lidi, tahle hloupá holčička mu za to nestojí.
Její otec se na ní ztrhaně, ale potěšeně podíval.
„Sanso…“
Sansa Stark ho chtěla obejmout, ale vojáci se nejdřív podívali na krále, zda jí to mají dovolit. Joffrey po chvilce váhání přikývl a stráže ho na chvíli pustili, ovšem vytáhli ze svých kožených pochev meče a namířili je na něj, aby nemohl uprchnout. Vždyť stěží kulhá, tupci hloupí. Kolem postávající septoni se zaujetím přihlíželi ve svých šedých róbách, někteří s lítostí, někteří se zaujetím.
Dcera se vrhla do otcovy náruče a chvilku v ní setrvávala. Ten chlap musí odporně páchnout, vypadá pomalu jako kostlivec.
Joffrey celou scénu pozoroval s pohrdavým pobavením, jeho koutky zvednuté v posměšném úsměvu.
„Užij si to, zrádče, bude to tvoje poslední objetí s tvojí milou dceruškou. Ani neuvidíš její blonďaté synáčky, až je jí udělám.“
Sansa se na krále překvapeně a zahanbeně podívala. „Joffe-“
„Tvoje Výsosti. A už toho bylo dost. Svolejte celé město! Ať všichni vidí, jaká je ve městě spravedlnost.“ Konečně, v tomhle horku se to nedá vydržet.
Nahoře ve zvonici začal vyzvánět velký bronzový zvon, jeho dunění se začalo Ilynovi rozléhat v uších a zařezávalo se mu do bubínků. Všiml si, že to mají naplánované velice dobře. Všechny ostatní zvony ve městě téměř okamžitě utichly a za chvíli zvonil jen ten nad ním, jehož zvuk se rozléhal po celém městě. Zatímco ho sluhové začali rozhoupávat, celá společnost se začala přesouvat ze schodů Baleorova septa na mramorovou tribunu. Kat zůstal stát blízko zdi septa, ale zaznamenal, že lorda Eddarda odvádějí dovnitř do bílého chrámu. Chtějí z toho dokonce mít velké představení. No, já jim ho dávat nebudu, jeden sek a jde se pryč.
Netrvalo dlouho a na koních přijeli Malíček i eunuch Varys, který byl oděný v róbě z nějakých drahých látek, jeho kulatý obličej stále holý jako dětská tvář. Sesedli s koňů, dva štolbové v hnědých vestách jim je odvedli do stájí a oba dva vyšli elegantním krokem na tribunu, procházejíce kolem ustupujících strážných.
Na náměstí se začal srocovat dav z celého města. Ilyn stál za strážemi pod tribunou, skrytý většině nepozorných pohledů davu, ale někteří si ně něj začali ukazovat a mluvit ke svým sousedům. Jen si ukazujte, jsem na to zvyklý. Byly tam všechny druhy lidí, co se dají ve městě sehnat – byli tam obyčejní dělníci, unavení od každodenních prací, vojáci, vyzbrojení kopími a oděni ve své kroužkové zbroji se zlatým pláštěm. Byli tam obchodníci z celého světa, černovlasí Norvošané, lidé z Letních ostrovů s pletí tmavou jako ebenové dřevo, Braavosané se svými oděvy s purpurovými znaky a kdesi také zahlédl tu vránu, co sem přišla za Starkem až od mrazivé Zdi na severu. Z Ulice sester vyjížděly povozy se čtyřmi koly, lidé se snažili na ně naskakovat, aby lépe viděli. Z budovy za ním vykukovalo mnoho septonů, starých i mladých, tlustých i hubených. Bohové nedělají rozdíly.
Dva zlaté pláště vyvedly lorda Eddarda před dveře Baelorova septa a vyšly s ním na mramorovou tribunu. Vypadalo to, že ho převlékli. Měl na sobě kabátec se zlovlkem vyšitým perlami a na ramenou těžký šedý plášť, jenž jeho osobě alespoň propůjčoval určitou důstojnost. Králokat má zvláštní zálibu v probodávání urozených lidí, pomyslel si při pohledu na jeho nohu.
Za ním stál starý nejvyšší septon, jeho obřimné břicho mu viselo přes pás. Zakrývala ho dlouhá bílá róba velká jako menší plachta, s hvězdou vyšitou sedmi různými barvami nití, jedna pro každého boha. Na hlavě se mu skvěla obří koruna z drahých kovů, které se leskly v odpoledním slunci a dodávaly jeho nejblžšímu okolí zvláštní, mnohobarevný odstín. Plýtvají pěnezmi na takovéhle zbytečnosti, místo aby je použili na výrobu zbraní a těžbu kovů. Je válka, kruci, a bohové mohou počkat.
Mezitím už bylo náměstí přecpané lidmi, kteří se navzájem strkali a nadávali si na prosluněném mramorovém povrchu. Dokonce i na sochu starého krále Baelora Požehnaného vylezl nějaký špinavý floutek a pozoroval scénu kolem sebe z krásně vyvýšeného místa mezi jeho velkými kamennými chodidly. Lidé netrpělivě očekávali začátek popravy, bavili se mezi sebou navzájem a jejich hlasy tvořily hlasitý, nesrozumitelný šum. Nikdo na tribuně neřekl ani slovo, všichni mlčeli jako na pohřbu a shlíželi do davu. Já stejně nemám na vybranou.
Ilynovi bylo přes jeho černý plášť velice horko, což jenom podporovala jeho kovová zbroj. Pohlédl na rytíře Královské gardy, kteří se ve svých plátovaných brněních museli na pražícím slunci přímo upékat. Pod nimi se nejspíš potili jako otroci ve Volantisu, ale žádný to na sobě nedal znát. Rytíř Gardy by se radši upekl, než by poskvrnil čest svého krále. Že ano, sere Jaime?
Velký kovový zvon se pomalu utišil, pomalu doznívajíce jako ztracená ozvěna. Dav se mezi sebou pomalu přestal bavit. Zaplňoval nyní celé náměstí, byl i v ulicích, které do něj vedly, natěsnán hlava na hlavě.
Zrádce začal mluvit. „Jsem Eddard Stark, lord Zimohradu, pobo-“ Lidé ho neslyšeli a začali nespokojeně vykřikovat, aby mluvil hlasitěji. Velitel stráží v jeho černozlatém brnění ho ošklivě nakopnul do boku svou okovanou botou.
Stark po něm vrhl nenávistný pohled a začal mluvit velice jasným a zřetelným hlasem tak, aby ho slyšelo celé náměstí. Jen křič, seveřane, aby celé město slyšelo, jak jsi nás chtěl zbavit krále.
„Jsem Eddard Stark, lord Zimohradu a pobočník krále a přišel jsem, abych se před zraky bohů i lidí přiznal k zradě.“ Davem to zašumelo, někteří začali pískat a vykřikovat různé posměšky, jako „Do pekel s tebou, zrádče!“ a „Teď už se ti nechce trůnu, co?“. Strážný před Ilynem se uchechtl. Stark začal mluvit ještě hlasitěji, teď přímo křičel a jeho hlas se rozléhal mezi budovami.
„Zradil jsem víru svého krále a důvěru svého přítele Roberta. Přísahal jsem, že ho budu bránit a ochraňovat, a přesto ještě předtím, než jeho krev vychladla, zosnoval jsem plán, jak zbavit trůnu jeho syna, zabít ho a zmocnit se koruny pro sebe.“ Ser Ilyn si představil Eddarda jako krále. Rozhodně lepší useknout mu hlavu, než ho vidět s korunou. Tihleti lidé vládnou jenom pustinám, neví nic o opravdovém kralování.
„Ať jsou nejvyšší septon a Baelor Milovaný a Sedm svědky pravdy, kterou zde nyní říkám: Joffrey Baratheon je jediným pravoplatným dědicem Železného trůnu a z milosti všech bohů
pánem Sedmi království a ochráncem říše.“
Kdosi z velké masy lidí po něm hodil kámen, který se s tichým plesk zabořil do Eddardovy tváře a odrazil se na zem. Někdo z davu vykřikl. Tenký pramínek krve stékal zrádci po obličeji a vpíjel se do jeho hnědých vousů. Zanedlouho začaly létat další kameny, několik se jich trefilo do zlatých plášťů kolem odsouzeného, jejichž brnění vydalo hlasitý zvuk po prudkém nárazu. Před krále a jeho matku se postavili Meryn Trant i Balor Swann a oba zvedli své bílé štíty na jejich ochranu. Nad davem začalo kroužit několik vran, temných zvěstovatelek smrti, a jejich černá křídla vrhala na Ilyna stíny, zatímco mu prolétaly nad hlavami.
Když kameny ustaly, starý septon poklekl ve svém rouchu před krále a královnu. Chraplavým, ale rázným hlasem, pod kterým byl znát odstín vína, pronesl:
„Podle toho, jak hřešíme, tak také trpíme.“ Jak jsem zhřešil tehdy, když mi vytrhli jazyk? Říkal jsem jen a jen pravdu. „Tento muž se zde, na tomto svatém místě, před tváří bohů i lidí, přiznal ke svým zločinům.“ Septon zvednul ruce. „Bohové jsou spravedlíví, a přesto nás Baelor Požehnaný také učil, abychom byli milosrdní. Co se stane s tímto zrádcem, Tvoje Výsosti?“ pohlédl s tázavým pohledem na chlapeckého krále.
Dav začal vykřikovat, ale Joffrey si jich nevšímal. Vystoupil zpod jeho ochránců a odpověděl na septonovu otázku.
„Moje matka si přeje, abych lordu Eddardovi dovolil dát se k černým, a lady Sansa prosí o milost pro svého otce.“ To snad ne… že bych tady přece jenom byl zbytečně?, pomyslel si kat a pozoroval, jak se král podíval na Sansu a konejšivě se na ní usmál. Nakonec se obrátil zpátky k šumícímu davu a vysokým chlapeckým hlasem pronesl: „Jenomže ty mají měkká srdce žen. Dokud budu vaším králem já, zrada nikdy nezůstane bez trestu. Sere Ilyne, přines mi jeho hlavu!“
Konečně. Dav před ním nadšeně zaburácel, Varys vyběhl na tribunu a začal krále zuřivě přemlouvat, jeho matka k němu též naléhavě mluvila. Joffrey jenom samolibě vrtěl hlavou. Před Ilynem ustoupily stráže a on vykročil rázným krokem na tribunu, míjejíce všechny urozené lordy Králova přístaviště, všechny oči v řvoucím davu hleděly na něj. Připadal si jako slavný a oblíbený muž, jako nejlepší král, nejzbožnější septon.Ozval se pláč zrádcovy dcery, sladká hudba v uších spravedlnosti, který si měla zanedlouho vybrat svoji daň.
Přišel k odsouzenému, v jeho modrých očích spatřil smířený výraz. „Udělej to rychle,“ řekl Stark Ilynovi, aniž by se na něj podíval. To se neboj. Kapitán stráží vydal příkaz. Ilyn vážně přikývl a vytáhl Led z pochvy, jehož vlnkovaná čepel se leskla v odpoledním světle, těžká, ale smrtonosná. Odměřil si seknutí, zvedl čepel nad hlavu. Lid na náměstí zatajil dech, a on švihnul, jistě, mocně a spravedlivě. Svět kolem něj zaburácel a Ilyn se cítil živý jako nikdy předtím.