Výtažek z poslední Branovy kapitoly, jež uzavírá Vichry Zimy
*…*
Když znovu otevřel oči, uviděl svého otce. Kráčel po točitém schodišti vzhůru, v ruce pevně třímající svůj dlouhý meč, z jehož chladné čepele stále ještě odkapávali sloupečky čerstvé krve. Chtěl jít za ním. Všechno mu vysvětlit. Ale nemohl. Stejně jako tisíckrát předtím se ani tentokrát nedokázal pohnout. Snažil se křičet, zavolat na něj, aby se alespoň otočil. Marně. Jeho slova jako by nikdo neslyšel. Přemýšlel, proč ho vrána poslala zrovna sem. Věděl, že se musí dostat výš.
Když silueta muže definitivně zmizela v ohybu kamenité věže, vzpomněl si na poslední lekci, kterou se minulého dne naučil. Zatnul ruce v pěst a snažil se vší silou myslet jenom na ty slova, přesně jak ho vrána učila. V tu chvíli už byl v malé místnosti plné překrásného hedvábí, s nástěnými malbami draků lemujícími kamenité zdi všude kam se podíval.
Z malého okénka přímo před ním na něj rudě zářily vysoké hory Dorne a svěží větřík jemně cuchal jeho nasládlé vlasy. Ve skutečnosti to nebyly vlasy, se kterými si vítr pohrával, nýbrž zelená plíseň, která lemovala vršek police do které se převtělil tentokrát. Dříve by mu to vadilo. Neměl rád, když se převtěloval do čehokoliv tak úzkého a neopečovávaného. Teď mu to ale bylo jedno. Věděl, že se musí dozvědět, co se tady stalo. Věděl, že Jon to potřebuje vědět.
„Slib mi to Nede,“ uslyšel najednou ženský hlas. Když se znovu rozhlédl po místnosti, spatřil svého otce klečícího u postele. Žena, která na něj mluvila, byla mladčí než Ned. Byla zahalena sametovou přikrývkou a v rukách chovala malé, právě narozené dítě. Když jí chvíli pozoroval, byl by dal ruku do ohně, že to musí být Arya a že se všechno tohle teprve stane. Jak rád by tomu sám věřil. Vidět zase svého otce naživu a svou sestru. Věděl ale, že to není možné. Jeho otec je mrtvý. Mrtvý a nikdy tomu nebude jinak.
„Slib mi to Nede,“ řekla znovu žena. „Milovala jsem ho. On ale musí vyrůstat po tvém boku. Bohové to tak chtěli. Proto nám připravili všechno tohle utrpení. Robert se to nikdy nesmí dozvědět, zabil by ho a zabil by i tebe. Víš to líp než já. Ty ho musíš vychovat, jako svého vlastního. Prosím tě, Nede. Slib mi to. Rhaegar tak pevně věřil, že je tohle…“
„Já vím na co Rhaegar věřil,“ odpověděl Ned rázně. To už mu po tvářích stékaly slzy. „Slib mi to,“ opakovala stále žena. „Slib mi, že ho vychováš a jednoho dne mu řekneš pravdu. Slib mi to Nede, nemám už moc času. Slib mi to.“
Ned se na ní znovu smutně podíval a cosi jí pošeptal do ucha. Bran ho neslyšel, nicméně tvář ženy se najednou celá rozzářila. To bylo to poslední co Bran viděl. Než se stačil dozvědět víc, byl opět zpátky u Jona.
„Co si viděl teď?“ zeptal se ho Jon trpělivě. A tak mu Bran znovu všechno slovo od slova převyprávěl. Když skončil, Jon vypadal zaraženě.
„Co to znamená?“ zeptal se Bran opatrně. Jon sklopil hlavu. V očích se mu jemně leskly zárodky nových kapek, jež se měli co nevidět změnit na slzy stékající po jeho tváři.
Až teprve teď, si všimnul meče v Jonově ruce, který žhnul rudě jako ten nejjasnější oheň. „Že Mellisandra měla pravdu, můj drahý bratranče,“ odpověděl Jon a rozmáchl se proti Branovu hrudníku.
Bran nechápal co se děje. Až na svém těle ucítil náraz oceli. Oceli, chladné jako zimní vítr. V tu chvíli se vznesl napříč celou jeskyní pach krve.