Konec věku nevinnosti
Prolog:
Když staří Valyrijci zdobili své nevěsty květy lilií, mělo to podobný význam, jaký těmto ušlechtilým květinám přisuzujeme dodnes. Již tehdy symbolizovaly čistotu, něžnou krásu a nevinnost. Existuje jedna stará malba. Dračí paní podává kvítek bílé lilie mladé dívce, která se dívá z obrazu se směsí obav i očekávání. I květy lilií podléhají přírodnímu cyklu a křehká poupata se jednou rozvinou. Věk nevinnosti spěje ke svému závěru a tam venku mimo obraz čekají na dívku všechny vůně světa…
I. Kam chodí lvi
Tyrion se zhluboka a s rozkoší nadechl nádherně lahodného, svěžího jarního vzduchu, krátce se rozhlédl, jestli není nikdo na dohled, rozepnul si poklopec, vytáhl svůj drahocenný nástroj a pohvizdujíce si základní motiv z Poppiholla la hoppipolla li, začal dlouze a vydatně močit do trávy u cesty.
K Pánu Casterlyovy skály a Strážci západu by se asi nehodilo, že takhle bezstarostně vykonává svou potřebu na veřejnosti, avšak Tyrion jen málo dbal na to, co si o tom kdo myslí. Popravdě řečeno, jeho mysl teď zaměstnávaly úplně jiné věci. Tyrion v krátkosti rekapituloval svůj život. Co stihnul vykonat, co ne, co se mu podařilo, a kde utrpěl nezmar. Dá se něco takového probrat během jednoho čůrání? napadlo ho skepticky a zároveň pobaveně, a hned si na to i odpověděl: v mém případě zřejmě ano.
Když vynecháme to nepodstatné, pár událostí zastiňovalo ostatní. Nejdřív ty dobré; vždycky nejdřív ty dobré.
Zachránil svoje město – bojoval za ně a zachránil ho před dobytí nepřítelem. Poznal radost z boje, to divoké opojení, a nalezl svou odvahu.
Splnil si svůj dětský sen- letěl na drakovi. Proletěl se na té bestii, viděl pod sebou krajinu a křičel přitom z plna hrdla, zatímco mu vítr rval slova od úst a svištěl mu kolem uší.
Povznesl svůj rod – obnovil jeho majestát a sílu; aspoň si to namlouval. Vrátil Lannisterům zpět jejich hrdost, sílu a úctu ostatních.
Dokázal se vrátit domů. Po všem to zoufalém bloudění po celém světě našel cestu domů do Casterlyovy skály.
Co dál? Zažil dobré dny; pár jich bylo. Kéž by jich bylo víc. Ale to jsou každodennosti a pro ty není čas ani místo.
Teď ty špatné věci, ty opravdu špatné; jeho osobní prohry. Zamračil se při pohledu na zlatý oblouk, který pomalu ale jistě slábl a klesal.
Ztratil nos – prkotina, ale musel s ní žít každý den; znal lidi, kteří ztratili mnohem důležitější části svého těla: například jazyk nebo ruku – a nezlomilo je to.
Ztratil svého bratra i svou sestru – každého z nich postrádal jiným způsobem; oba mu však zvráceným způsobem chyběli.
Zabíjel. Zabil člověka – svého otce. Nelitoval toho – přesto ho to tížilo jako noční můra, která nikdy nepřestávala bít křídly před jeho obličejem, když přestal dávat pozor.
A úplně nakonec věc, se kterou se nedokázal smířit dodnes – nedokázal ochránit a udržet u sebe milovanou bytost, ztratil její lásku a ztratil i ji samotnou; vzpomínky na ni mu drásaly srdce a přiváděly ho k šílenství, její nářek mu zněl v uších jako nesnesitelná výčitka, byl v každém jeho zlém snu.
Zklamal v tom nejdůležitějším – neuměl odpovědět na tu nejzákladnější otázku, která jediná ho udržovala při životě – nevěděl, kam odcházejí děvky.
Nezanechal na tomto světě svého potomka, svou krev, pokračovatele rodu.
Smutně potřásl hlavou a svěsil ji. Stihnul to právě včas.
S pocitem poctivě odvedené práce oklepal poslední kapičky, zhoupnul se v kolenou, zašněroval si kalhoty a pomalu vykročil zpátky, ke svým povinnostem, před kterými nešlo utéct, k lidem, které mnohé neměl rád, ale musel se s nimi setkávat, k věcem, jež se od něj očekávaly, a které neměl zdaleka tak rád, jako své sny, k dnům, které zřejmě potrvají až do konce jeho života; Tyrion se váhavě a neochotně vracel vládnout a strážit Západ, pokračovat v poslání svých předků a prapředků, až navěky věků.
Procházel kolem právě rozkvetlých květů lilií a nezavadil o ně ani pohledem.
II. Kam chodí krysy
Viděl slunce v její tváři. Její smích byl jako pohlazení ranním vánkem, rozpustilý a nevinný jako od malého děvčátka. Její oči zářily, když se smála. Její ústa se usmívala, když ho viděla přicházet. Její ústa vyslovovala jeho jméno. Tyrione, říkala. Tyrione, smála se. Tyrione, volala. Tyrione, plakala.
Ne, neplač, to nesmíš.
Obloha potemněla. Zvedl se vítr. Odněkud sem doléhaly hrubé hlasy. Řinčení zbroje. Oplzlý smích. Někdo ho pevně držel za ruce a za ramena. „Dívej se.“ Nechtěl se dívat, chtěl se vytrhnout. Škubal sebou. Kopal. Křičel. Plakal. Prosil. „Dívej se!“ Tvrdý, přísný hlas, ve kterém nebylo stopy po soucitu.
A tak se díval. Díval se až do konce.
Když bylo po všem, padl tváří k zemi a připadal si, jako by mu vyrvali srdce z těla.
Už nevolala. Už nekřičela. Už neplakala.
Ticho bylo děsivé. Neodvažoval se vzhlédnout, neměl sílu vstát.
Když ho vlekli bezvládného pryč, nikde ji už neviděl. Už nikdy ji neviděl.
Někdo křičel do tmy.
Tyrion se probudil s přiškrceným zaúpěním, vytřeštil oči do tmy a lapal po dechu jako tonoucí, jež se vynoří z hluboké vody, než si uvědomil, že to byl jen sen.
Jen sen. Starý známý sen.
Vydal ze sebe směšný, zajíkavý zvuk, víc zvířecí než lidský, a otřel si studený pot z čela. Prudce oddechoval a třásl se jako v horečce. Trvalo chvíli, než se uklidnil a byl schopen normálního myšlení.
Někdo zabušil na jeho dveře.
„Pane! Pane Tyrione!“
To se mi snad ještě zdá, pomyslel si Tyrion mrzutě, vzápětí však zbystřil: když ho budí v tak pozdní hodinu, musí jít o něco skutečně naléhavého.
Pustil dovnitř komořího,vyslechl ho, rychle se oblékl a spěchal dolů do královských kobek hluboko pod zemí, do jedné z cel, vyhrazených prominentním vězňům.
Celkem devět dveří a mříží dělilo od svobody nejhlubší patro zatuchlých kobek pod Casterlyho skálou. Tady se čas zastavil. Délka dnů zde ztrácela význam. Hodiny nebo roky, vše splývalo v jednotvárnou nicotu, prokletí nečinnosti uzamčené do čtyř hrubých kamenných stěn. Šílenství tu prodlévalo trpělivě a tiše a nabízelo svou konejšivou náruč všem, co ztratili naději, že ještě někdy spatří denní světlo. Odtud se na svobodu již nevycházelo.
Krátká smradlavá chodba a na každé straně po třech celách; na konci jedna.
Tyrion si ke svému překvapení povšiml, že dvě cely jsou obsazené – kromě té jediné na samém konci, která ho zajímala nejvíc. Uvažoval, kdo jsou ty bytosti v okovech, kteří kdysi dávno byli lidmi, ale už na to dávno zapomněli; a čím se asi prohřešili, že je stihl tak krutý trest. Nikdy dřív zde nebyl; nepovažoval za nutné nasávat místní atmosféru více než bylo nezbytně nutné.
S čerstvým vězněm na konci chodby si ale rád chtěl promluvit osobně.
Došel až k masivním mřížím a pohlédl na zuboženou postavu v otrhaných hadrech. Vypadal vyděšeně, neboť věděl, co ho čeká, přesto když spatřil Tyriona, zdálo se, jako by se mu ulevilo. Snad očekával příchod samotného kata.
„Tak tedy vítej,“ pronesl Tyrion chladně. „Zrádce v protargaryenském spiknutí, vrah mého strýce Kevana Lannistera, krysa, která dříve bývala pavoukem. Trvalo dlouho, než jsme tě konečně našli.“
Holohlavý muž vstal ze země, kde se choulil.
„Čeká tě pomalá smrt shnitím zaživa,“ připomněl mu Tyrion. Pohlédl na něj přes mříže. „Vážně jsi myslel, že ti to projde?“
„Nechybělo moc a já bych stál na tvém místě a ty na mém,“ řekl Varys a tiše se zahihňal. „Můj pane.“
„Moc ne,“ připustil Tyrion a spokojeně poklepal nehtem o chladný kov mříže. „A nejsem tvůj pán.“
„Vzpomínáš si jistě, že jsem to byl já, kdo tě pustil na svobodu a daroval ti tak život, když jsi byl odsouzen k smrti?“ prohodil Varys neutrálně.
„Škoda jen, že jsi nás potom zradil; do té doby jsem měl pro tvé skutky jistou slabost.“
Eunuch pokýval přemítavě hlavou.
„Osoby za mřížemi se vyznačují zvýšeným stupněm upřímnosti. Věř mi, je to tak. Pozoroval jsem to na Nedu Starkovi a koneckonců i na tobě. Nehodlám se nijak obhajovat. Zvolil jsem stranu, která prohrála. Věděl jsem, že riskuju, ale v sázce byl celý nový svět. Nechci tě nudit svými motivacemi ani všemi neočekávanými maličkostmi, které se nakonec ukázaly být rozhodující.“
„Jsi laskavý.“
„Přesto jsem bezedným zdrojem tajných informací a jen blázen by se jich vzdával pronic zanic.“
„Zřejmě mi chceš zalichotit tím, že mě odmítáš považovat za blázna,“ přerušil ho Tyrion. „Nicméně shniješ tu stejně.“
Varys si podřepl a pohlédl Tyrionovi zblízka do dvoubarevných očí.
„Přišel sis pro otázku, viď.“
Na to Tyrion ani nepomyslel. Ale dávalo to smysl. Varysovi jeho zaváhání neuniklo.
„Odpovědi zrádce jsou bezcenné,“ pokusil se ho odbýt Tyrion.
„Ale ne ty, které se týkají jedné hromadně znásilněné dívky,“ zachichotal se Varys.
Tyrionova tvář ztvrdla. Ruka se mu mimoděk sevřela v pěst.
„Jak se opovažuješ mluvit o …“
„Ale ona… ona žije, můj pane!“
Tyrion se zasmál. Chtěl se rozesmát na celé kolo a vzápětí dostal chuť Varyse udeřit přes ústa. Málem to i udělal.
Varys to postřehl a pozvedl před tvář loket v obranném gestu.
„Ne! Ona… opravdu.“
Tyrion na něj užasle hleděl. Polkl.
„Říkáš to jen proto, aby sis zachránil život.“
„Přísahám, že mluvím pravdu.“
„Lžeš.“ Tyrion cítil, že se mu chvěje hlas. Ne, to on se chvěl.
„Nechceš vědět, kde je?“ zašeptal Varys. Tyrion měl pocit, že Pavouk mu vidí až do koutku duše. Nic nemohlo zůstat skryto jeho všepronikajícímu pohledu.
„Lžeš,“ opakoval Tyrion umíněně. Také on ztišil hlas. „Lžeš, ale já tu lež chci slyšet. Chci ji slyšet hned. Hned teď.“
Celý se chvěl. Nemohl se přestat chvět.
Když vycházel po točitých schodech nahoru zpátky do světa živých, zdálo se mu, naprosto nepochopitelně, že je ve vzduchu cítit slabá vůně lilií.
III. Kam chodí děvky
Tyrion sestoupil z koně a snažil se tvářit nenápadně, jak jen to šlo. Vyrazil v přestrojení za „obyčejného člověka“, ale trpaslíků jste po cestách zrovna moc nepotkávali, takže jeho utajení bylo velmi chatrné.
Zastavil kus od místa, které mu udal Varys a zbytek cesty chtěl urazit pěšky. Byla to malá vesnička v údolí pod Casterlyho skálou, tak blízko, že to Tyrion považoval za jakýsi drsný žert. Celou dobu mu byla tak nablízku!
Přemýšlel, jestli si z něho Varys jenom vystřelil; a jestli ne, co řekne, až ji potká.
Napadaly ho desítky stupidních vět, které vzápětí pohoršeně zavrhoval. Návaly inspirace prokládal tresty, které udělí Varysovi za to, že mu tak dětinsky naletěl.
Blížilo se k polednímu, slunce svítilo a hřálo a Tyrion se v kapuci trochu potil. Prašná polní cesta se svažovala z mírného kopce a do zatáčky k dřevěné chalupě s doškovou střechou na konci vesnice. Tyrion se kradl obezřetně kolem plotu jako zloděj slepic, sám nevěděl proč. Srdce mu poplašeně tlouklo, rozhlížel se na všechny strany. Opatrně vykoukl. Nikde nikdo. Všude ticho a klid. Jen koruny stromů šuměly. Ospalé poledne. Varysův poslední žertík, pomyslel si zuřivě. Popošel ještě kousek blíž a naskytl se mu výhled na zadní stranu dvorku.
Pak se mu zastavilo srdce, protože ji spatřil. Byla to ona. Její tvář byla o patnáct let starší, ale nebylo nejmenších pochyb. Byla to Tyša. Jeho milovaná Tyša. Dívka, do které se bláznivě zamiloval, a kterou nepřestal bláznivě milovat po celý svůj život. Dívka, o které byl patnáct let přesvědčen, že je mrtvá a že už ji nikdy neuvidí. Dívka, u které ho bolelo srdce, když se na ni díval. Stála od něj pár kroků a nevěděla o něm. Nemohl tomu uvěřit.
Stála na dvorku v prosté zástěře a házela zrní slípkám, které kolem ní dychtivě a nedočkavě poskakovaly.
Ve tváři měla slunce. Měla výraz, který Tyrion neviděl už tak strašně dlouho, a o kterém se tak strašně bál, že by ho mohl zapomenout. Ten výraz, který v něm odjakživa probouzel touhu ji pohladit a vzít do náruče. Výraz, který způsobil to, že se do ní zamiloval. To slunce ho kdysi oslnilo a naplnilo jeho nitro štěstím. To slunce pro něj bylo vším.
Už už otevíral ústa, aby na ni zavolal, aby ji upozornil na svou přítomnost.
Tyšo, to jsem já, Tyrion. Přišel jsem k tobě. Nezapomněla jsi?
Ze dveří chalupy vyběhlo dítě, malá holčička, následována o něco větším chlapcem. Tyša přestala krmit slepice, rozpřáhla ruce a chytila holčičku do náruče. Malá vzrušeně pištěla a Tyša se smála a točila se s ní dokola. Chlapec Tyše cosi rozrušeně říkal, ta ho pozorně poslouchala a pak mu vlepila lehký pohlavek za uši. Chlapec se tvářil zkroušeně.
Ze stodoly naproti vyšel podsaditý muž ve zralém věku, s obyčejnou, nijak hezkou, zpocenou tváří. Když přišel k Tyše, usmál se, lehce se dotkl její ruky a vešel do chalupy.
Tyša i s dětmi zamířila za ním. Na dvorku zůstaly pobíhat jen slepice.
Tyrion se na to díval se zatajeným dechem, s pootevřenými ústy, tichý jako pěna. Pak mu zakručelo v břiše. Byl čas oběda.
Povzdychl si. Jeho sen byl u konce.
Usmál se, položil na zem kytici čerstvě natrhaných lilií, opatrně a s úctou, a potají, nepozorovaně jako zloděj či nezvaný host, aby jej nikdo nezahlédl, vyšel po cestičce lemované šumícími stromy pryč od malého nuzného domku, který neměl nikdy navštívit, na cestu, po které kráčel sám, ale srdce měl lehké, tak strašně lehké, protože věděl, že jeden starý známý sen se mu už nikdy nevrátí.
Když odcházel, zdálo se mu, že cítí všechny vůně světa.