Bohužel kompletní putování Eurona nebude ve zbývajících knížkách publikováno. Proto přidám pouze to, co z jeho historie budou prozrazovat následující dvě knížky a kdo ví, třeba někdy na toto téma napíše GRRM Dugs and Egg. Do té doby musí postačit toto…
Výtažek ze Samovi kapitoly uprostřed Vichrů Zimy
*…*
Toho večera však nešel do učňovské jídelny jako obvykle. Zastavil se v krčmě U Brku a Korbele, kde se měl s Alchemistou konečně setkat. Sednul si k prázdnému stolu, v ruce stále žmoulajíc promoklý cár pergamenu. Nevěděl co si o tom má myslet. Několikrát přistihl sám sebe, jak se strachy celý chvěje. V hlavě mu znovu proběhla otázka, co tu vlastně dělá? a proč si teď neužívá chuť husté kroupové polévky s telecím masem v teple vyhřáté citadely.
„Teď už se určitě servíruje desert.“ Posteskl si polohlasem a na chvíli myslel jenom na salát ze sladké trávy, špenátu a slív, sypaný drcenými ořechy, který teď mohl spolu se svými druhy po soustech spokojeně uklízet do útrop svého žalůdku. Na místo toho seděl promoklý v odporném pajzlu, kde už jenom pečené hovězí, které si v nelibosti objednal, chutnalo odpornějš než to nejhorší jídlo, které kdy byl nucen jíst na Zdi. Původně si chtěl dát jeho oblíbené úhoře pečené v hlívě, taková jídla ale v těchto dobách dostávali jen vojáci či vysoce postavení hodnostáři.
Když polknul poslední sousto, přistihl se jak opět sní o časech, kdy byl ještě na severu. Vzpomněl si na Jona a přemítal, co by v jeho situaci udělal on. Určitě by neutekl. Zůstal by tu, ať už po něm chce ten cizinec cokoliv. Ta myšlenka mu dodala odvahu. Dokonce natolik, že si objednal další kus hovězího, který podle jeho soudu chutnal ještě hůř, než ten předchozí. Napil se jablečného vína a zvídavě se rozhlédl kolem.
V hospodě bylo živo. Nebylo divu. Železná flotila, která před několika dny obklíčila město, mohla zaútočit každou chvíli, a tak si tu v posledních dnech kdejací žoldnéří a námořníci, jež v těchto těžkých dobách ztratili svou živnost, užívali své možná poslední chvilky života. Sam si toho ale nevšímal. Hledal někoho jiného. Někoho konkrétního.
Třeba už tu dávno je a pozoruje mě. Pomyslil si, přičemž ho opět opustila veškerá odvaha a on se zase začal celý třást. Znovu si přečetl krátký pergamen, když do hospody vstoupil záhadný muž. Měl zahnutý nos, husté černé kudrnaté vlasy a sotva viditelnou jizvu na pravé tváři.
*…*
Výtažek ze Samovi předposlední kapitoly Vichrů Zimy
*…*
Když vstoupil dovnitř, oněměl úžasem.
„Euron zítra zaútočí, nemáme moc času tedy,“ pokračoval Alchemista svým tipicky klidným hlasem.
Sam se ani nezmohl na odpověď. Byl tak okouzlen krásou hořících svící, že na chvíli úplně zapomněl kde je. Svíce byly vysoké, zakroucené a jejich hrany vypadaly ostřeji než většina mečů, které kdy měl tu možnost spatřit. Tři byly černé, jedna zelená a všechny dohromady vydávaly tak jasné a krásné barvy, že marně vzpomínal, jestli vůbec někdy viděl něco tak fascinujícího. Bíla, vypadala jako ten nejčerstvěji napadaný sníh. Žlutá, jako třpitící se zlato. Červená se měnila v plameny a samotný stín, jež svíce vydávaly, byl tak černý, že svět v oněch místech vypadal, jako by vůbec neexistoval.
„Nemáme moc času, slyšíš?“ Ozval se znovu Alchemista, tentokráte už výrazně vážněji a naléhavěji. „Slyším, samozřejmě. Já, já jen -“ než to stihl dopovědět, Alchemista pokračoval.
„Dneska musíš poznat pravdu. Euron je nepřítel. S Marwynovou smrtí však nepočítal, proto máme ještě naději a trochu času. Ukážu ti co vím a co je třeba, aby se nikdy nedostalo do špatných rukou.“
Jeho zvědavost pro tentokráté porazila jeho přirozený strach a tak se soustředěně zadíval přímo do plamenů svící.
Nejdříve neviděl nic víc než plápolající oheň. Brzy se ale začaly ukazovat první obrazy. Zprvu nejasné a rozmazané. Postupem času ale ostřejší až dokázal zřetelně rozeznat i tvář. To je on. To je Euron.
Štíhlý muž stál na přídi válečné galéry, když jeho loď konečně zastavila u vzdáleného mola tamního přístaviště. Sam ten přístav vůbec nepoznával. Usoudil, že se jistojistě nejedná o žádný přístav v Západozemí, ale nepamatoval si, že by o něčem podobném četl ani v knize Přístavy Svobodných Měst, kterou shodou okolností nedávno dočetl. Všechno kolem bylo temné. Dřevo, ze kterého bylo postavené molo, mělo zvláštní odstnín hnědé, který se i za jasného světla jevil spíše jako špatně zbarvený popel. Lidé, kteří procházeli kolem, na sobě neměli klasické šedé nevýrazné obleky, nýbrž všechny možné kombinace černé, doplňené o červené či fialové doplňky. Když si v dáli všimnul tlustého obchodníka, ani jeho šperky a znatelně drahá róba nehýřili jinými barvami.
Nemohl si na to zvyknout. Kromě dvou náhrdelníků, které spozoroval kolem krku místních kurtizánek a drobných barevných doplňků na oděvech místních, nebyla nikde ani zmínka po jakékoliv zelené, žluté nebo modré barvě. Voda zde byla šedá a dokonce i všechny stromy, které v okolí viděl, měly výhradně červené listy, jež se ševelily v odpoledním vánku. Všechno bylo zahaleno do hávu tmy. Ashai. Uvědomil si. Při té myšlence ho zamrazilo.
Co však Sama udivovalo nejvíce, byla otrhaná vlajka plápolající uprostřed přístavu. Fialová lebka v černém poli. Marně přemýšlel, zda-li tento symbol kdy viděl. Bylo to navíc v rozporu se všemi zvyklostmi tvoření erbů, neboť v Západozemí bylo dlouholetou tradicí, že na tmavém pozadí musí být zákonitě světlý znak, aby se v bitevním poli armády lépe rozeznaly. Nakonec však dospěl k závěru, že běloba na tomto místě není vidět skoro nikde. Dokonce i nebe, leč bez mráčku, mělo prapodivný odstnín fialové. Po krátké době mu došlo, že právě podivně zbarvená obloha vykresluje tyto barvy takové, jaké jsou a usoudil, že v jiných městech, by všechno co vidí, zaručeně vypadalo veseleji.
Nikoliv však zde. Nikdy nic podobného neviděl a při vší úctě k tajemnému městu, ani na vlastní oči vidět nechtěl. I když byl tisíce mil daleko a nahlížel do vzdálené minulosti, nemohl ze sebe setřást prapodivný strach, kterým bylo toto místo prosycené od brány až k moři.
Euron se dal mezitím do pohybu. Měl na sobě lehkou vázanou vestu z kvalitní hnědé kůže, dlouhé černé kalhoty a kožené boty. Meč po jeho boku se kýval ze strany na stranu, když pomalu vystupoval z lodi. Došel na břeh a nechal zbytek posádky napospas kontrole dvoum strážím, které měly na hrudi ten samí symbol, jaký Sam viděl na zdvyžené vlajce.
Vydal se rychlým krokem do hlouby města. V úzkých uličkách míjel rozzlobený dav, ve kterém Samovi všichni připadali krutí a zlí. Dokonce i trhovec, prodávající ryby v malém krámku, kolem kterého Euron procházel, vypadal jako by z každého kolemjdoucího nejraději strhal cáry masa a přidal je do své sbírky prodávaného zboží. Samovi z toho naskakovala husí kůže. Znova ho zamrazilo, ale dál sledoval Euronovi kroky.
Ten po krátké chvíli odbočil do jedné z bočních uliček, kde zmizel v útrobách chátrajícího domu. Uvnitř byla tma. Jediné světlo vycházelo ze svíce, marně plápolající uprostřed prázdné místnosti.
„Přinesl jsi co jsem chtěl?“ ozvalo se náhle, aníž by Sam věděl, okdud ten zvuk pochází. „Přinesl,“ odvětil Euron jistým hlasem. „Dračí vejce je na smluveném místě.“
„Dobře,“ odpověděl neznámý hlas. „Moje část dohody je již splněná. Roh už netrpělivě čeká, až bude moct změnit svého majitele.“
S těmi slovy se v jednom z rohů za hlasitého zahřmění propadl kus podlahy. Sam měl pocit, že ten zvuk musel slyšet celý Ashai. Eurona to však nerozhodilo. Najednou před ním stálo dlouhé kamenité schodiště a on věděl co má dělat.
Sam byl zmatený. Už slýchával příběhy o znovuzrozených dracích. Většina ale ukazovala na krásnou mladou královnu, jež jim vládne. Obraz se na chvíli rozplynul a Sam znovu uslyšel Alchemistův hlas. „Ten drak, se do Západozemí nedostane. Roh je prokletí, kterého bychom se měli obávat a je toho víc. Sleduj a pochopíš.“
Než se nadál, opět uviděl Eurona, kráčejícího po schodech dolů. Našlapoval pomalu, ale jistě. Ani jednou se neohlédl, ani jednou nezapochyboval. Když sešel poslední schod, zjevil se před ním dlouhý tunel, osvícený pochodněmi. Jednu vzal a vydal se kupředu. Společnost mu dělalo hejno neposedných netopýrů, splašeně přelétávajících ze strany na stranu. Jednoho dokonce musel odehnat pochodní. Netopýr však místo aby odletěl, vletěl přímo do plamenů pochodně, přičemž s hlasitým zapištěním vzplál jasným světlem a po krátké chvíli spadl na zem, přeměněný v popel. „Pitomej netopýr“ odfrkl si Euron a pokračoval dál.
Tunel ústil do rozlehlé místnosti, ve které, krom hromady kamení, nalezl co hledal. Zaprášený roh vypadal, jako by se nepoužíval již roky. Byl černý a obrovský. Červené pruhy zdobily celý jeho povrch a dodávaly jeho vzhledu uřčitý nepopsatelný nádech tajemna.
„Tvůj život je tvá cena,“ oznámil znenadání ženský hlas. „Budeš vypadat stejně, budeš uvažovat stejně, ale nebudeš už dále člověkem,“ pronesla líbezným hlasem a Sam v Euronových očích na okamžik záhledl strach. Teprve teď si všimnul ženské postavy stojící nyní už ve znatelně rozpoznatelném rohu jeskyně. Její temně černá róba, zdobená rudými drahokamy sahala až k podlaze. Tvář měla zahalenou v kápi, takže jí nebylo vidět do tváře. Jediného čeho si Sam všimnul, byla plná ňadra vystupující zpod upnuté róby.
„Tvým úkolem bude dostat se do Citadely, kde již budou hořet svíce. Použij je a najdi velký náklad dračího skla, putujícího do Západozemí. Nesmí se tam nikdy dostat! Marwyn budiž ti nápomocen. Pak bude tvůj dluh splacen a draci uposlechnou každého tvého slova.“
Když ženský hlas domluvil, Euron vytasil meč. „Mýlíš se Yaerys,“ řekl výhružným hlasem a rozběhl se směrem k záhadné ženě. Ani né vteřinu poté už bylo všem. Bez jediného náznaku nebezpečí, se Euron z ničeho nic svalil na chladnou zem. Bez poslední myšlenky. Bez jakéhokoliv času na to, aby změnil byť jen výraz ve svém obličeji. Bez dechu. Bez duše. Bez života.
Sam tomu nerozuměl. Přistihl se, jak se celý chvěje, když se obraz znovu rozplynul. „Ser Jorah již i s nákladem vyrazil z Ašáje. Qaithe mu v tom pomáhá. Nesmíme dopustit, aby se Euron ke svícím dostal,“ řekl Alchemista svým již opět klidným hlasem. Plameny, jež ještě před chvílí nabízely tuto nevídanou podívanou, byly rázem pouhým zábleskem plápolajícího ohně. Jako by chtěly Samovi pomoct, aby tu tíhu myšlenky nemusel snášet sám. „Ale vždyť umřel?“ Namítl nechápavě Sam.
„Umřel a teď je znovu mezi námi,“ pokračoval Alchemista. „Ty ho musíš zastavit!“
„Já, ale jak?“ Vyhrkl překvapený Sam. Odpovědi už se ale nedočkal. Vmžiku byl Alchemista pryč a on zůstál sám v přítomnosti dračích svící. Nedávalo mu to smysl. Nevěděl co má dělat. Chvíli mlčky seděl a snažil se přemýšlet, když v tom pod krkem ucítil chlad nabroušené čepele. V úleku vytřeštil oči. Na okmažik doufal, že je to jenom další obraz plamenů svící. Vzpřímený muž stojící v místnosti byl však skutečný. A co hůř. Přes pravé oko měl přetaženou černou pásku. Euron! Pomyslil si Sam.
Svíce krátkým zapraskáním vyplnily nastálé ticho, jež narušoval pouze pramínek ztékajícího vosku, jež z ničehonic začal vyvěrat z rozpálené zelené svíce.
*konec kapitoly*