Dlouhá noc Eddarda Starka
Eddard Stark pohlédl k západu, nad obzorem se pomalu ztrácely poslední sluneční paprsky. Ned odvrátil svůj zrak a obrátil koně zpátky k temné hradbě lesa, která se před ním tyčila. Stromy tiše zpívaly ve větru a mírně se skláněly jeho směrem. Ned si zhluboka povzdechl, ramena měl shrbená a hruník se mu s každým nádechem svíral neznámou úzkostí. Cítil tíhu, jakoby spolykal hromadu kamení, která ho teď táhla k zemi. Smutně sklonil tvřář a chvíli naslouchal. Šum lesa se mu v hlavě prolínal s ozvěnou, která neustále sílila. Zpočátku slyšel jen tichý šepot a postupně rozeznával slova pronášená sladkým ženským hlasem, který byl stále nalehávejší. Zrychlil se mu tep a jeho hruď se prudce zvedala a znovu klesala. Téměř cítil, jak se mu o ucho otírají cizí rty opakující pořád dokola totéž, cítil jak ho studený dech hladí po tváři, až mu běhal mráz po zádech. Roztřesený hlas přerostl v nesnesitelný křik. „Slib mi to, Nede!“
Ned silně stiskl víčka k sobě ve snaze uniknout před zoufalým nářkem. Náhle se ocitl ve ztemnělé místnosti. Ve vzduchu se mísil pach krve s vůní růží. Uviděl před sebou Lyannu. Jeho sestra ležela na lůžku a v jejím obličeji bylo znát vyčerpání. Její kůže byla velmi bledá a tenká téměř průsvitná, napínala se přes lícní kosti a zvýrazňovala propadlé tváře. Měl strach se jí dotknout, aby se nerozpadla na prach. Lyanna mu pevně svírala ruku a hleděla na něho očima, které nepoznával. Byly to oči staré ženy, hluboko posazené do vyhublé tváře, unavené a vyhaslé. „Slib mi to, Nede.“ Ta prosba jí splynula ze rtů spolu s poslední vydechnutím a její drobná ruka v jeho dlani náhle ochabla. Ned sebou prudce trhl a výjev se rozplynul.
Narovnal se v sedle, znovu si povzdechl a popohnal svého koně směrem k lesu. Teď není čas na vzpomínky, měl poslání, které nesneslo odkladu. V náručí držel drobný uzlíček, když si ho jemně přitiskl k hrudi, cítil jeho teplo. Z bílého plátna vykukovalo krátké černé chmýří a drobný tvoreček se v jeho pažích neklidně vrtěl. Neda přepadly chmurné myšlenky. „Zima se blíží“, pomyslel si a otřásl se pod náporem mrazivého větru. „Už není cesty zpět“, řekl si a vyjel mezi stromy.
Slunce se dávno schovalo za kopce a jeho místo na obloze zaujal Měsíc, jehož mléčně bíle světlo občas problesklo mezi větvemi. Jeho kůň lehce proplouval lesním porostem po vyšlapaných stezkách, aniž by ho musel vést. Cestu, kterou společně projeli mnohokrát, dobře znal. Ned si přitáhl k tělu plášť, aby se ochránil před narůstajícím chladem. Tušil, že léto se pozvolna chýlí ke konci. Slova jeho předků, slova jeho rodu se nakonec vždy ukázala jako pravdivá. Ani tentokrát tomu nebude jinak. Vzpomněl si na Cat, je to silná žena, přesto mu dělalo starosti, jak se vyrovná s drsnými podmínkami na severu. Ned se zadíval na droběčka stuleného ve svém náručí, Catlyn bude jistě zuřit. Sám se sebou sváděl vnitřní boj, jeho manželka je hrdá žena, nebude snášet vetřelce, které ho on hodlá přijmout za člena svojí rodiny. Nakonec se podřídí jeho vůli, ale v jejím srdci bude dál vřít nenávist k tomu ubohému stvoření, které za nic nemůže. Bude ho vnívat jako hrozbu pro svoje děti a bude jím opovrhovat. Ptal se sám sebe, zda je správné vystavit nevinného bezbranného tvorečka, který se k němu teď důvěřivě tisknul, zlosti svojí ženy. Zastavil koně a rozhlédl se kolem sebe. Pátral zrakem mezi mohutnýmo kmeny v naději, že mu dají odpověď. Les mlčel.
V Nedovi se znovu ozval ten tenký našeptávající hlásek. Lyanna je mrtvá, nikdy by se o tom nedozvěděla. Zemřela s klidně, s vědomím, že vyslyší její prosby. Teď odpočívá ve studené zemi, už jí nemůže nikdo ublížit. Na druhou stranu Catlyn bude muset roky trpět pro slib, který dal své zesnulé sestře. Bude trpět, protože poruší slova, která vyslovil v den, kdy si ji bral za svou. Měl by zlomit srdce jedné ženy, aby duše té druhé mohla odpočívat v pokoji? Z klubíčka bílého plátna, které držel v rukou, se ozvalo neklidné zavrnění. Ned se otřásl. Náhle dospěl k rozhodnutí. „Ano, takhle to bude nejlepší“, řekl si nahlas. Seskočil z koně a kvapným krokem zamířil mezi stromy.
Hledal místo, které kdysi s Robertem objevili, když tudy projížděli ještě jako chlapci. Už tehdy ho zasáhla magická síla, která z té louky vyzařovala. Dlouho bloudil temným lesem a mnohokrát musel zastavit a vzpomínat, aby určil směr, kterým se vydat dál. Dlouho bloudil, než lesní porost začal řídnout a stromy ustupot a mezi větvemi prosvítalo stále více světla. Ned zůstal stát na okraji lesa. Opatrně a s úctou položil nohu do měkkého mechu a ohromením rozevřel oči, znovu ho zasáhlo kouzlo toho tajemného místa. Hleděl do tváře prastarého čarostromu, který na něho upíral smutný pohled z protějšího konce mýtiny. Krvavě rudé listí vypadalo v noci, jako by bylo černé, zatímco bílá kůra stříbřitě zářila ve svitu Měsíce. Uprostřed louky stál veliký plochý černý kámen. Ned se k němu nesměle přiblížil a znovu obdivoval jeho dokonalost. Třesoucí se rukou váhavě přejel po jeho lesklém povrchu, nikde nebylo znát stop po lidském zásahu. Vyvrhnutý z hlubin země tam stál už celé věky.
Ned poklekl na jedno koleno vedle kamene, opatrně položil svůj náklad do mechu a začal rozmotávat pruhy bílé tkaniny. „Mrzí mě to, Jone.“ Pronesl tiše. Odhrnul poslední kousek látky a ze svého doposud bezpečného útočiště čiperně vyskočila malá černá chlupatá kulička. Ned vstal a o krok ustoupil. „Nedívej se na mě tak, Jone! Tohle je opravdu jediné možné řešení. Já vím, Lyanna mě prosila, ať se o tebe postarám, ale to není možné. Víš, moje Cat nesnáší kočky. Pokaždé, když se v její blízkosti nějaká objeví, začne kýchat, celý její obličej se nafoukne a…nedívej se na mě tak, je to pravda.“ Ned se usmál, když mu hlavou prolétla vzpomínka. Catlyn reagovala úplně stejně, když se ocitla poblíž Jamieho Lannistera, zvláštní. Poté pohlédl do velikých žlutých očí, které na něho tázavě hleděly a pokračoval. „Moje setra, buď jí země lehká, tě zbožňovala. Já si tě ale nemůžu nechat.“ Ned pohladil černé kotě po hlavě. „Jsi malá chytrá šelma, dokážeš se o sebe postarat sám. Catlyn, by tvoji přítomnost nesnesla. V den, kdy jsem spojil svůj život s jejím, jsem přísahal, že nikdy do domu nepřivedu žádnou kočku.“
Za jeho zády se ozvalo hlasité zapraskání. Ned ztuhl a rychle sáhl po meči. „Jen klid, příteli. To nebude nutné, přicházíme v míru.“ Ned se pomalu otočil a spatřil dvě málé postavy. Nebyly vyšší než děti, byly oděny do tmavých plášťů sahajících až na zem a jejich kůže byla stejně bledá jako kůra čarostromů. Jedna z těch bytostí, držela v náručí lidské dítě. Druhá postava promluvila, hlubokým laskavým hlasem, který se vůbec nehodil k drobnému tělu. „Přícházíme, abychom do tvých rukou předali toto dítě.“ S těmi slovy k němu jeho druh napřáhl paže a podával mu ho. Ned si všimnul, že je to chlapec. V odmítavém gestu ustoupil o krok dozadu a nervózně se začal ošívat. „Ne, to není možné…já…totiž Catlyn!“ Jedna z postav zkřivila tvář v podivném úšklebku. Nedovi po chvíli došlo, že se pokouší o úsměv. Náhle ho napadla bláznivá myšlenka. Mohl by vzít nohy na ramena, je mnohem větší než oni, neměli by šanci. „Ach, drahý příteli, přece se neobrátíš zády k vlastní krvi.“ Ned strnul a překvapením otevřel ústa v němém výkřiku.
„Matka nám chlapce svěřila s prosbou o pomoc, chtěla, aby vyrůstal tam, kde sídlili jeho dávní předci. Chtěla, abychom to dítě předali tobě, protože je z tvé krve.“ Nedovi se prudce rozbušilo srdce. „To není možné.“ Řekl si pro sebe. Vzpomněl si na jednu noc, kdy s Robertem mnoho pili a ráno se probudil vedle cizí ženy. Wylla mu na svou matku přísahala, že k ničemu nedošlo, jen jí bylo v noci chladno, proto se k němu ve spaní přitulila. Jedna z postav na něho vrhla zachmuřený pohled. Pak se mu v hlavě objevil obraz jeho sestry. „Ne, to není možné. Rhaegar mi řekl, že Lyanna upadla na schodech.“ Postavičky se na sebe navzájem podívaly a současně pokrčily rameny. Ned si je podezřívavě změřil očima. Co vlastně dělal Benjen těch několik měsíců za Zdí? „A nebo…“, vzdychl Ned a uviděl před sebou Ašaru a její krásnou tvář zbrázděnou žalem. Eddard zaklel a sám sobě přísahal, že na pítí už se nikdy víc nepodívá.
Malý človíček si hlasitě odkašlal, aby připoutal jeho pozornost a pokynul rukou. Ned přistoupil blíž a sklonil se ke rtům, které šeptem zpečetily jeho osud. Ned zavřel oči a z plic vypustil všechen vzduch, pak se zhluboka nadechl a napřímil se. Malý muž se k němu obrátil. „Chlapcův původ by měl prozatím zůstat v utajení.“ Ned souhlasně přikývl. Pocítil, jak se mu ramena opět ohýbají pod nesnesitelnou tíhou. Cizenec na něho vrhl soucitný pohled. „S mým druhem jsme cestou přemýšleli nad nějakým vhodným vysvětlením, které by jsi mohl prozatím poskytnout své rodině. Ned popošel blíž a naslouchal. Malý muž spustil. „Ehm, byla jedna žena a její matka se znala se synem bratra…Nedovi v hlavě zmateně vířily myšlenky… a jeho sestřenice musela opustit svoje…čeká ho pár těžkých let… otec jeho otce se na něj strašlivě hněval a matka jeho sestry poté…Catlyn bude zuřit a doplatí na to ten nebohý chlapec… pak náhle před sebou uviděl světlo a věděl, že vše bude dobré a obrátil svého oře zpět k sídlu svojí pratety…vybavil si její tvář, tentokrát ale byla zarudlá hněvem s očima sršícíma nenávistí, v duchu se přikrčil před bouří, která ho doma čeká…A to je konec příběhu.“ Ned potřásl hlavou, aby zahnal protivné myšlenky, pozvedl oči a střetnul se s dychtivým pohledem jednoho z cizinců. „Zní to dostatečně důvěryhodně?“.
Eddard Stark uháněl mezi stromy stále větší rychlostí a nelítostně štval svého koně dál a dál. V náručí držel drobný živý uzlíček. Přitiskl ten poklad pevněji ke svojí hrudi a ucítil jeho teplo. Dorazil k okraji lesa a prudce zarazil svého koně, který se divoce vzepjal na zadních a zastavil. Zvíře stěží popadalo dech a po šíji mu stékaly pramínky potu. Ned skouzl ze sedla na zem a pohlédl na temné kamenné hradby, které se před ním v raním šeru tyčily. Nad obzorem svítaly první sluneční paprsky a pozvolna odhalovaly známou krajinu. Ned se sklonil k tvorečkovi, kterého nežně držel v rukou. Chlapec měl tmavé vlasy a zvědavě si ho prohlížel šedýma očima. Ke svému údivu Ned shledal, že mu velmi připomíná jeho mrtvou sestru. V hrudi se mu vzedmula vlna náklonosti, usmál se na chlapce a klidným hlasem k němu promluvil: „Vítej doma, Jone.“