Sokol
Nellora
Stříbrný vítr zakotvil krátce po východu slunce, když se přístav probouzel do nového rána. Bezmračná obloha slibovala, že bude hřejivý jarní den. Město bylo velké a prosperovalo z námořního obchodu, přesto však bylo v docích téměř prázdno. Krom hejna racků a několika válečných galér, zde bylo k vidění už jen necelý tucet obchodních karavel a několik lodí, jejichž trupy a vůně dřeva prozrazovaly, že byly na vodu spuštěny teprve před několika dny.
Když vystupovala z lodi, necítila ani úlevu, ani zklamání. Ale usoudila, že princezna by měla mít radost z toho, že po dlouhých dnech na moři konečně zase cítí pevnou půdu pod nohama, a tak úzkou lávku mezi lodí a molem doslova přeběhla s předstíraným nadšením.
Mezitím co námořníci vykládali její zavazadla, nasála raní vzduch spolu s pachy města a vydala se na malý průzkum okolí.
Město vonělo směsicí nejrůznějších vůní. Od zápachu čerstvých i zkažených ryb, přes závan kouře a vlhkého kamene, až po vůni koření a čerstvého dřeva. Stejně jako na pachy, bylo město bohaté i barvami. Dvou až třípatrové hrázděné domy hrály odstíny modré, zelené, červené nebo žluté a každý z nich měl zároveň jinou barvu střechy, než byly trámy v jejich stěnách. Ulice byly vydlážděny šedým kamenem a celý přístav byl obehnán vysokou hradbou z masivních šedomodrých kamenů. Tomu všemu dominovala objemná strážná věž na východním břehu doků, na jejímž vrcholu plápolaly dva praporce. Černobílá šachovnice s třemi zlatými křídly, a oranžový prapor posetý kameny a lemovaný runami. Jsem zpět. Pomyslela si.
Když se vracela k lodi, dva z jejích strážných ji spěchali naproti.
„Princezno, neměla by jste se zde potulovat sama.“ řekl starší z nich ve společném jazyce.
„Pročpak?“ zeptala se, „je toto město snad nebezpečnější než Pentos?“
„Podle toho co jsme se doslechli, je tato země ve válce. Není pro vás bezpečné pohybovat se tu sama bez doprovodu.“
Měla chuť říct mu, že kdyby je někdo napadl, bude zachraňovat spíš ona jeho, než on jí. Rozhodla se však ponechat žoldnéře v jeho mylných představách.
„Dobrá, budu tedy velmi ráda, když mě doprovodíte do některého z hostinců. Mám strašlivý hlad.“
Bloudili městem už asi hodinu a dosud stále nenarazili na hostinec, který by byl otevřený a odpovídal jejímu postavení. Ulice města se mezitím zaplnily lidmi. Z oken pekáren vonělo čerstvé pečivo. Tržnice byla plná rybářů prodávajících svůj raní úlovek. Obchodníci s vínem, kořením, ovocem a uzeninami vykřikovaly do davů ceny a pěli chválu o svém zboží. Ten nejhlučnější ze všech stál na umělém pódiu, které si udělal ze tří rozměrných sudů a lákal kolemjdoucí na ochutnávku vynikajícího piva.
„Nejlepší pivo jaké jste kdy mohli pít! Sníh roztál a zima je pryč. Za Zdí kvetou zimní růže a na trůnu se střídají králové jako v kartách. Ale dobré pivo z Údolí chutná stále stejně skvěle.“ Pak si v davu všiml jí a jejího doprovodu. „A co vy vzácná paní? Ať pocházíte odkudkoli a pijete tam cokoli. Tady u nás se pije dobré pivo a vy by jste jej měla také ochutnat, jinak vás místní nebudou mít rádi ani z poloviny tak, jako mají rádi sami sebe!“
Jakoby nestačilo, že už tak vzbuzovala dost pozornosti. Teď si jí krom zvědavých dětí prohlížely i desítky, možná stovky dalších párů očí. Z uliček, stánků, i z otevřených oken vysokých domů. Na takovou pozornost nebyla zvyklá a nejraději by se rozeběhla pryč a schovala v nejbližší krysí uličce. Její hnědo-žluto-oranžové šaty zdobené zlatou nití a myrskou krajkou byly sice schované pod obyčejným pláštěm, ale i tak zůstávala na obdiv její krásná snědá tvář s tmavě hnědými vlasy, naolejovanými a spletenými do dvou dlouhých copů. Na čele se jí blyštily tři mosazné kruhy zpodobňující srpky měsíce a plášť měla sepnutý mosaznou sponou ve tvaru slunce s jantarem uprostřed. Přehodila si přes hlavu kápi a pokynu svým strážcům, aby jí davem protlačili cestu k hostinci na konci tržnice.
Když se k němu konečně dostali a chtěli zatlačit do dveří aby se dostali dovnitř, dveře se otevřely samy. Objevil se v nich tlustý hostinský s plešatou zpocenou hlavou a za límec držel mladého chlapce ve špinavém cestovním oděvu.
„Žebráky tu netrpíme! Rozumíš?“ Křikl muž na chlapce a mrštil jím ven na ulici. Ten se rozplácl na kamenné dlažbě jak široký, tak dlouhý, přímo před jejíma nohama. Když muž spočinul zrakem na ní, narovnal se a jeho rozčílení bylo rázem pryč.
„Vítejte vzácná paní. Omlouvám se za toho pobudu. Náš podnik je jen pro slušné lidi. Ne pro žebráky a zloděje jako je on. Vy jste v mém hostinci samozřejmě vřele vítaným hostem.“ Hostinský se pokusil o něco, co mělo být možná úsměvem.
„Pokud jsou vaši hosté tak slušní, jako vy sám pohostinný, mohla bych si to brát jako urážku.“ Hostinskému zmizel úsměv a nahradil jej křivý výraz, kterým si jí a její společníky důkladně prohlížel.
„Jak se jmenuješ chlapče?“
„Já?“ Zeptal se zmateně chlapec. Rychle se zvedl ze země a uklonil se jí. Přitom se na ní ani jednou nepodíval a upíral pohled na špičky svých bot.
„Já, ehm, Aungus, jmenuji se Aungus moje paní. Nechť se vám zlíbí.“
„Ne tak blízko hochu.“ Varoval ho jeden z jejího doprovodu a poodstrčil chlapce rukou trochu dál od princezny.
„To není třeba. Tohle není Meereen nebo Braavos. Žijí tu jistě mnohem čestnější lidé než u nás.“ Uklidňovala svého strážného a sama si v duchu říkala, jak směšně a naivně to znělo. Taková teď ale jsem, princezna Nellora.
„Takže Aungus, hmm. Pověz mi chlapče, je tohle nejlepší hostinec ve městě?“
„Já, mno, myslím,.. myslím že ne, moje paní.“
Hostinskému naběhla do tváří barva. Už se nadechoval aby něco řekl, ale Nellora jej zadržela mávnutím prstu.
„A zavedeš nás do nejlepšího hostince ve městě?“
„Ano moje paní.“ Přikývl chlapec a stále svým pohledem vypaloval díry do svých bot.
„Pak tedy jdeme!“ Zavelela princezna a zanechali tlustého muže ve dveřích jeho hostince se zlostí sršící mu z tváře.
Hostinec stál v jedné ze strmých uliček města, které vedly nahoru ke kasárnám a malé pevnůstce, o které jim chlapec cestou nahoru řekl, že zde ještě před několika dny sídlil Lord Grafton. V zemi se rozpoutala válka a město obsadil Yohn Royce, který vede povstání proti Lordu protektorovi. Přesto že bylo město obsazeno bez boje, byl Lord Grafton zajat a správa nad Rackoměstem byla svěřena rytíři jménem Damon Shett.
Hostinec byl úzký, ale vysoký. Sevřený mezi dvěma dalšími domy, stejně vysokými a úzkými jako on. Uvnitř je přivítal hostinský s výraznou špičatou bradou na které měl dlouhou prošedivělou bradku, se kterou vypadal jako kozel. A tak ho také přezdívali i místní hosté.
Kozel je zavedl po schodech nahoru, na ochoz ve druhém patře, odkud bylo vidět na všechny stoly pod nimi. Narychlo ještě opucoval stůl špinavým hadrem a nabídl jim pečené jehněčí, kozí sýr a šest korbelů piva.
„A co ty tu zase pohledáváš? Už máš čím zaplatit?“ Zeptal se hostinský Aunguse, jakoby si ho teprve teď všiml.
„Chlapec si dá to samé co my. Je tu s námi.“
Kozel vypadal překvapeně. „Ach, takže jsi si konečně našel práci? Nečekal jsem, že budeš brát má slova vážně. Hmm, takže sedm korbelů piva, je to tak?“ Hostinský se otočil, odkráčel zpět dolů a zmizel za dveřmi do kuchyně.
Když už se konečně pustili do jídla a Kozel pro ni našel i soudek dornského vína, zavítal k jejich stolu jakýsi muž, který dosud posedával u jednoho z ostatních stolů na ochozu, a jenž se představil jako Garse Arryn.
„Slyšela jsem, že všichni Arrynové jsou mrtví.“
„Vládnoucí linie Arrynů z Orlího hnízda ano, vzácná paní. V Údolí však žije mnoho Arrynů pocházejících z vedlejších větví rodu. Potomci sourozenců a bratranců. Naše rodina je zde v Rackoměstě významnými obchodníky.“ Vysvětlil jí bohatě oblečený muž. O jeho původu nebylo pochyb.
„Promiňte, ale já tu nejsem kvůli tomu, abych rozmnožila své bohatství. Jsem vyslankyní královny Daenerys a má cesta je čistě diplomatická.“
„Královny? Odpusťte, do královských záležitostí mi nic není, ale znamená to, že se královna Daenerys, Matka draků jak jí říkáte, nepřipojí ke svému synovci na Železném trůnu?“
„O tom mi není určeno s vámi mluvit. Má slova a dar jsou určena pouze tomu, jenž v Údolí vládne.“
„V tom případě mi bude ctí, doprovodit vás do Runokamene.“
„Lord Royce je pánem Údolí?“
„To zatím ne, ale Lord Baelish je jen další uchvatitel. Nechal zemřít malého Roberta Arryna, Lorda Údolí. A zbavil se i Harryho, jeho právoplatného dědice. Lord Royce měl oba velmi rád a rozhodl se, vzít spravedlnost do svých rukou. Na jeho straně stojí mnoho lordů této země a jsem si jist, že jej podpoří i sám král.“
„Pokud je tedy pravda, co říkáte. Vydám se za ním hned zítra.“
„Nač čekat, vyrašme na cestu ještě dnes. Lord Royce brzy opustí svůj hrad a vyrazí to bitvy. Mohla by jste se s ním minout.“
„Dnes jsem již z cestování unavená,“ přikryla si dlaní ústa a předstírala zívnutí, „chci se prospat v měkké posteli. Na lodi jsem takový luxus neměla k dispozici. Chci si připomenout, jaké to je. Pokud Lorda Runokamene minu, pojedu za ním třeba i na bitevní pole. Moc si cením vaší nabídky, ale do jeho hradu to není daleko, a já mám své vlastní statečné rytíře.“
Garse nevypadal příliš spokojeně, ale i tak se usmál, uklonil a odešel z hostince.
Než dojedli, začínala litovat, že do Západozemí nepřiplula převlečená za starou nemocnou stařenu, neboť do hostince dorazil další muž, jenž po krátkém rozhovoru s hostinským, také zavítal k jejich stolu. Představil se jí jako Oswell Kettleblack a zajímal se o cíl její cesty. Když se dozvěděl o jejím poslání, nabídl se, že jí zařídí doprovod do Měsíční brány.
„Petyr Baelish je stále platným Lordem protektorem. Věřím, že cíl své cesty zvážíte dobře. Mohu vám zařídit bezpečnou cestu, až k Měsíční bráně.“
„Velmi si vážím vaší nabídky, ale má cesta směřuje jinam. Zítra ráno odjíždím do Runokamene.“
Oswell nedal své zklamání najevo a odešel tak rychle jako přišel.
„Na které hrady a lordy bychom narazili po cestě k Měsíční bráně?“ Zeptala se mladého chlapce, který právě ochutnával misku se sušenými švestkami.
„Po cestě je jen jeden,“ Aungus se před ní nejspíš stále styděl, neboť i nyní hleděl spíše do talíře než na ni, „Železodubský hrad Lady Waynwood. Jejím znakem je Černé kolo na zeleném poli.“
„A na čí straně je Lady Waynwood?“
„Lady Anya je na straně Lorda protektora. Lord Royce jistě brzy vypochoduje se svou armádou, aby obléhal tento hrad.“ Odhadoval chlapec.
„Zdá se, že máš o zdejším kraji dobrý přehled. Jsi opravdu jen obyčejný žebrák?“
„Já, moje paní, já umím dobře poslouchat, nic víc.“
„Někdo jako ty by se mi v mé družině hodil. Byla bych velmi ráda, kdyby jsi se připojil do mých služeb a nadále cestoval s námi.“
„Já,.. já nemohu moje paní. Jsem jen obyčejný tulák a jsem na cestách, protože.. protože někoho hledám.“
„A jak dlouho už hledáš?“
„Již několik měsíců, má paní.“
„Služba u mne by nebyla na dlouho. Jen na pár dní, možná týdnů, dokud by mé poslání zde nebylo hotové. Co říkáš? Přijímáš mou nabídku?“
„Já,.. a..ano, bude mi ctí vám sloužit moje paní.“
„Výborně,“ řekla Nellora z vesela, „pokud jsme tedy všichni dojedli, je čas vyrazit a jít sehnat nějaké koně na cestu.“
„Moje paní. Tento hostinec nabízí i nocleh,“ oznámil jí jeden z jejích žoldáků, „a čerstvé koně můžeme klidně sehnat až ráno.“
„Kdepak. Zítra touto dobou budeme již daleko odsud. Nehodlám zde zůstávat déle než je nezbytné. Chci být na cestě ještě před polednem.“
Alayne
Wallace Waywood ji podržel dveře když vstupovala do soláru jejího otce. Přitom se na ní po celou tu dobu usmíval a nespouštěl z ní oči. Úsměv mu na tvářích vymodeloval dva malé ďolíčky. Vypadalo to, jako by ji chtěl vyseknout nějakou lichotku, ale neřekl jediné slovo.
V soláru Petyra Baelishe bylo plno. Lordi a serové, kteří se po zdvižení praporců Bronzového Yohna připojili na Petyrovu stranu, se dnes sjeli sem do Měsíční brány, aby se společně poradili s Lordem protektorem a naplánovali průběh války.
Malíček seděl ve vyřezávaném křesle, hned vedle krbu. Před ním u stolu seděli ostatní lordi a serové, včetně jedné lady. Mezi nimi na stole ležela rozložená mapa Údolí. Ser Lothor Brune na ní rozmisťoval malé dřevěné figurky. Bílé a červené. Nikdo z přítomných si jejího příchodu nevšiml a nevěnovali pozornost ani její přítomnosti. Přistoupila ke stolu a začala všem postupně plnit poháry vínem ze džbánu, který právě přinesla.
„Bronzový Yohn má své muže zde i zde.“ řekl Ser Lothor a položil dvě červené figurky někam na uskupení poloostrovů zvané Prsty.
„Kteří lordi to jsou?“ Zeptal se Petyr.
„Lord Royce Coldwater a Lord Eustace Hunter.“
Stála zrovna vedle Harlana Huntera a dolévala mu pohár, když zaznělo jméno jeho bratra. Bylo slyšet jak zaskřípal zuby.
„Není to žádný Lord!“ vyprskl Harlan náhle, „ten titul náleží mě a on není nic víc, než jen bratrovrah, a nejspíš zabil i našeho otce. Takoví si zaslouží jen smrt, a ne titul.“
Alayne si vzpomněla na to, co jí o něm kdysi říkal Malíček. Že to právě on zabil Lorda Huntera a brzy nejspíš zabije i svého bratra, který se stal novým Lordem Dlouholukova. Což se také stalo. I když to původně vypadalo jako nehoda. Podle prvních zpráv, Gilwood umrzl ve sněhové vánici, když venku na nádvoří svého hradu bloudil opilý a spoře oblečen.
Jenže Harlan měl starší bratry dva. Po smrti nejstaršího z bratrů se lordem stal Eustace a Harlana obvinil z vraždy. Tomu nezbylo nic jiného, než uprchnout a pokusit se hledat spravedlnost u Pána Údolí. To bylo ještě předtím, než Harry beze stopy zmizel a Údolí tak zůstalo bez svého Lorda.
„Dobře víš Harlane, že jako Lord protektor nemám pravomoc vzít tvému bratrovi jeho titul. To však nemění nic na tom, že je Eustace zrádcem stejně jako Yohn Royce. Pokud zvítězíme. Bude Dlouholukov tvůj.“ Ujistil ho Malíček.
„A co Symond Templeton?“ Zeptala se Lady Waynwood.
„Podle posledních zpráv, vyrazil se svými muži na pomoc Lynderlyům, aby se obě nepřátelská vojska nemohla spojit a zahájit obléhání Hadolesa.“ odpověděl jí Ser Lothor. „Ale již týden jsme nedostaly žádné nové zprávy.“
„Obávám se, že Prsty nám byly odříznuty.“ Prohlásil Petyr.
„Mno, aspoň že Malíček nám zůstal.“ zažertoval Harlan, ale jeho vtipu se nezasmál nikdo kromě jeho samotného.
Petyr pokračoval, jakoby jeho poznámku neslyšel: „Lord Lyonel zůstává na svém hradě, aby jej bránil a držel tak všechny Yohnovi vazaly na sever od Údolí. Z Prstů tedy nemůžeme očekávat žádnou pomoc ani my, ani on. Naše pozornost by se tedy měla soustředit na Železodubský hrad. A počítat s tím, co máme aktuálně k dispozici.“
Po zbytek rady dolévala Alayne víno všem kromě Sera Lothora, který pil pouze vodu, a Sera Donnela, který nechával svůj pohár prázdný. Po celou tu dobu Naslouchala všemu co bylo v místnosti řečeno a prodiskutováváno. Železodubský hrad bude bránit Morton Waynwood a na pomoc jim dorazí tři tisíce mužů ve službách Lorda protektora. Velet jim bude Ser Shadrick. Donnel odjede s několika muži ke Krvavé bráně, aby se připojili k její stráži. Lord Nestor byl sice obviněn ze zanedbání péče o malého Lorda Údolí, a za trest poslán na Zeď. Jeho následovník Albar je ale také Royce a mohlo by ho napadnou, podpořit ve válce Yohna a vtrhnout jim do zad. Lord Jasper Retfort se chtěl přidat k Bronzovému Yohnovi, ale dříve než stihl cokoli udělat, přihnali se k němu muži Lorda Waxleyho a začali ho obléhat v jeho rudé pevnosti. Lady Waynwood se také obávala, že by se k povstání mohla připojit také Silnopíseň, ale Petyr jí ujistil, že Lord Benedar zůstane ve svém hradě a nebude se do této války nijak zapojovat. Každý muž má svou cenu. Vzpomněla si Alayne na Malíčkova slova, když spolu jednou o Lordu Belmorovi mluvili.
Když rada skončila a džbán s vínem byl prázdný, zůstala v soláru s Malíčkem o sama. Přitáhl jí k sobě a vynutil si její polibek.
„To tě naučil ten chlapec? Líbání zřejmě nebyla z jeho lepší vlastnost. Rozhodně ne tak dobrá jako jeho schopnost zmizet v ten nejnevhodnější okamžik.“
Přitiskla se k němu blíž a pokusila se napravit svůj polibek dřív než si jej od ní vyžádá sám.
„To už bylo lepší.“ Usmál se na ní. Jeho dech byl cítit hřebíčkem a v ústech se mu držela chuť kořeněného vína.
„Řekl jsi schopnost zmizet? Znamená to snad..“
„Ano znamená. Ať už to byl kdokoli, Yohn nejspíš nemá s jeho zmizením nic společného. Nebo prokoukl Sera Lyna a začal mu podstrkovat falešné informace.“
„Pak je tedy celá tato válka zbytečná?“
„Z každé války se dá vytěžit něco dobrého. I z této můžeme něco získat, i když jsme na první pohled v menšině.“
„Nemohli by nám přijít na pomoc Lordi z Říčních krajin? Jsi přeci stále Lordem Harrenova.“
„Jsem pánem Říčních krajin jen tak dlouho, dokud na Železném trůnu sedí lev. A jak jistě víš, náš nový král kožich nenosí. Ten titul mi sice daroval sám Joffrey, ale pro draka jsou všichni předchozí králové jen uchvatitelé, ať už to byly lvi nebo jeleni.“
„Když mu odpřisáhneš věrnost, třeba ti titul ponechá. Nebo tě dokonce učiní Lordem Údolí.“
„To samé ale může udělat i Bronzový Yohn, a on to jistě udělá. A kterému z nás potom král vyhoví, co myslíš? Navíc by to znamenalo, že zůstaneš na vždy mou nemanželskou dcerou. I zlovlci jsou pro draka zrádci a uchvatitelé, stejně tak jako pstruzi a sokoly. To by sis přála moje milá?“
„Ne.“ Přála bych si jít domů. Na Zimohrad. Slíbil jsi mi ho, a zatím je stejně v nedohlednu jako všechny ty pohádky, kterým jsem věřila jako malá.
„I když už sníh roztál a ledy povolily. Za Úzkým mořem se prý z hlubin moře probouzejí krakatice. Draci brázdí oblohu a jejich dech maže města z map. Sever je zničený zimou a válkou falešných králů. A bohatství Casterliovy skály už je jen legendou. Co bylo skutečné se rozplynulo, a co se zdálo snem, stává se skutečností. V takových časech je každé bezpečné místo určeno pro to nejcennější co máme. A to nejcennější co mám, jsi ty. Zítra ráno se vydáme nahoru na Orlí hnízdo.“
Osamělí poutník
Z kopce byl dobrý výhled dolů do Údolí. I když ne tak velký jako z hor které je obklopovaly. Vysoká luční tráva měla žlutou až rezavou barvu a zdálo se, že po těžkém zimním sněhu nemá sílu se znovu vzchopit. Dole v nížinách už však rostla tráva nová, zelená, a v ní se třpytily potůčky a jarní bystřiny. Alespoň do chvíle než slunce zapadlo za hřeben hor. Tady ve stínu Obrova kopí přicházela tma dříve než bylo jinde obvyklé, takže polovinu cesty putovali za tmy, což bylo nebezpečné a bezpečné zároveň. Záleželo na tom, kdo byl jejich pronásledovatel. Na travnatých pláních v Údolí Arryn bylo lesů velmi málo a z dobrého kopce bylo za jasného dne vidět na míle daleko. Proto se také rozhodla opustit svůj doprovod a uprchnout uprostřed noci pryč z hostince, kde tu noc přenocovali. Vlastně se na cestu nevydala sama. I když původně to tak zamýšlela.
Když se plížila pryč z hostince, překvapil ji u vchodu Aungus. Nebo spíš překvapila ona jeho. Jenže chlapec se jí neptal proč, nebo kam prchá. Jen se zeptal, jestli může jít s ní. Jakoby v tu chvíli věděl, proč z hostince prchá. Chlapec si nezasloužil být teď a tady navždy umlčen, ale také tu nemohla nechat svědka jejího záhadného zmizení. A tak mu dovolila jít s ní.
To bylo před pěti dny, v blátivé vesničce s dřevěným, zimou polámaným mlýnem, shlížejícím dolů na vísku z větrného kopce. Tehdy byly necelý den jižně od Železodubského hradu. Jenže ten byl již obklíčen rytíři Bronzového Yohna a putovat kolem něho mohlo přinést komplikace. Proto se rozhodla dále pokračovat sama a pěšky. Mimo cesty. Daleko od všech měst a vesnic. Od zvědavých očí. A jeden, či dva osamělí tuláci jsou méně nápadní než sedmičlenná skupina jezdců.
Chlapec však nebyl přítěží. Byl docela bystrý. Uměl dobře lovit raky v řekách a potocích, nebo trefit veverku obyčejným kamenem. A měl také znalosti o zdejším kraji, které se jí při cestě hodily. Byl však také lhářem. Poznala to. Pozná když lidé lžou. A Aungus lhal o svém jméně.
Pohlédla vysoko nad sebe na vrcholek hory dominující zdejším horám. Na jeho vrcholku se v zapadajícím slunci leskl bílý hrad jako malý křišťálový drahokam. Tam nahoru se může dostat jen sokol nebo měsíc, a chlapec není ani jedno z toho, i když skrývá své pravé jméno.
Když sešla zpět dolů k osamělé olši kde se utábořili, Aungus již rozdělal oheň a opékal nad ním dva čerstvě ulovené raky.
„Jsme už jen necelý den cesty od Měsíční brány.“ Oznámila nenuceně a přisedla si vedle něho k ohni.
Chlapec byl tichý a za celou tu dobu, co spolu cestovali toho moc nenamluvil a tak se toho o něm příliš nedověděla. Nebo přesněji, o jeho minulosti. I nyní seděli u ohně v naprosté tichosti a zvukovou kulisou jim byl praskot ohně a šumění listí nad jejich hlavami.
Když byli po jídle a noc byla černá jako uhel, ulehli pod strom ke spánku.
„Aungusi,“ rozhodla se v ten moment přerušit ticho, „jaké je tvé pravé jméno?“ Spíš to byla jen hlasitá myšlenka, nebo taková hra, než že by jí to opravdu zajímalo.
Ze tmy se dobu neozývala žádná odpověď, až už to vypadalo, že již chlapec usnul a neslyšel jí. Ale pak promluvil: „Aungus, Aungus je mé pravé jméno.“
„Lžeš. Kdo je ten koho hledáš?“
Chlapec mlčel.
„Dobrá, nech si svá tajemství. Ale nemohu věřit někomu, jehož jméno neznám.“
„Když vám řeknu moje pravé jméno. Řeknete mi to vaše, moje paní?“
To jí zaskočilo. Chvíli nevěděla co říct, a přemýšlela, co ho mohlo přimět, pochybovat o jejím jméně.
„Dobrá,“ souhlasila nakonec, „tajemství za tajemství.“
„Podrick, mé jméno je Podrick. A ten koho hledám byl mým pánem, totiž chci říct, je stále mým pánem. Ale před několika lety zmizel. A já si nemyslím, že je mrtví.“
„Takže jsi jen věrný služebník? A kdo byl tvým pánem. Harrold Hardyng? Mladý Sokol?“ Pak si vzpomněla na své zásady a povinnosti a řekla: „Počkat, vlastně to raději, ani nechci vědět.“
„A vy? Jaké je vaše pravé jméno moje paní?“
Každý kdo slouží má jen jednoho pána kterému může být věrný.
„Jsem nikdo, a zároveň kdokoli. Jsem jen stín, který nemá žádné jméno. Věřím ti, a věřím i tvému jménu. A když se budeš každou noc v duchu modlit a zmíníš ve svých modlitbách i jméno svého pána. Pak jej jednoho dne jistě najdeš.“
„A k jakým bohům bych se měl modlit, má paní?“
„Ke kterýmkoli chceš. Pravý bůh je jen jeden, a ten má mnoho podob. Když se budeš modlit správně, vyslyší tě kdekoli.“ Nevěděla, jestli ho tato odpověď uspokojila, ale na víc se již neptal.
Pozorně naslouchala tichu a předstírala svůj spánek. Na chvíli se jí zdálo, že slyší něčí hlas. Jakoby vítr v trávě a ve větvích stromu šeptal její jméno. Jako by jí varoval a prosil ji, ať nedělá to, co se chystá udělat. Naslouchala dál, ale nic víc už nezaslechla.
Když si byla naprosto jista, že Podrick spí, potichu vstala. Nahmatala mezi svými věcmi dlouhý štíhlý meč. Jeho ostří se zalesklo ve světle hvězd. Tolik krve již ochutnal a čeká, až bude moci ochutnat další. Ale ne dnes. Ne tuto noc. Připjala si jej k opasku. Sbalila své věci a přehodila si je přes rameno. Tichá jako stín.
Naposledy se ještě ve tmě podívala na místo, kde ležel chlapec a tiše ve spánku vydechoval. Hodně štěstí, Podricku. Otočila se a zmizela do tmy. Tentokrát již sama.
Opuštěná nevěsta
Když byla v pokoji sama, klekla si k velké dřevěné truhle pod oknem a otevřela ji. Chvíli se v ní přehrabovala, než narazila na šaty, které byly schované až úplně na dně. Když se k nim dostala, byla z úhledně srovnané hromádky ostatních šatů jen nevzhledná kupa zmuchlaných hadrů. Nezáleželo na tom, stejně ty šaty nenosila. Byly všechny příliš krásné a příliš bohaté na dívku jejího postavení. Byla bastard jménem Kámen. Jen další bezcenný šutr v řekách Údolí Arryn. Mohla být opět Sansou a všechny ty krásné šaty mohla zase nosit. Jenže i nadále zůstávala Alayne Kámen.
Když držela v rukou balíček bílých šatů, uvědomila si, co všechno mohla získat, a o co všechno v jednom krátkém okamžiku přišla. Rozevřela balíček hedvábí a vlny, a spočinula pohledem na zlovlkovi vyšívaném šedou nití. Opatrně našlapoval po sněhově bílé vlně pláště a cenil své obnažené tesáky. Silný a nebojácný, ale osamělý. Ztracený a poslední ze své smečky. Když jej vyšívala, nepřipadal jí tak osamělý. A snažila se, aby i on byl veselý, jako v tu chvíli byla ona. Jenže jak by mohl být veselý když byl sám. A šedá nebyla nikdy radostná barva.
Obracela svatební šaty ve svých rukou a prohlížela si všechny jejich záhyby, živůtek s popelčinou, rukávy bohatě zdobené bílými perlami a stříbrem.
Oblékla by si je v den své svatby a byla by zase Sansou, Paní Zimohradu. A Harry by byl Sokolem a Lordem Údolí. Společně by pak vládli Severu i Údolí a jednoho dne, možná i Říčním krajinám, odkud pocházela její matka. Nebyla by sice královnou Západozemí, jak o tom kdysi snívala, ale byla by alespoň královnou Severu.
Jenže to by se nesměla stát ta podivná věc. V den její svatby Harry zmizel a nikdo ho dosud nenašel. Ani živého, ani mrtvého. A stejně jako on, zmizel také Ser Morgarth, který byl jeho osobním strážcem.
Petyr obviňoval Bronzového Yohna z únosu a ten zase obviňoval jeho. Sama nevěřila, že by byl Yohn něčeho takového schopný. A nakonec jí i Petyr potvrdil, že to nemohl být on. Jenže když ne Yohn, kdo tedy? Měla pocit, že poslední dobou už nemlže věřit ani Malíčkovi.
Konečně v šatech našla to co hledala, malou lahvičku od inkoustu, ve které byla vzácná barva dovezená až z Lysu. Barva měnila její zlatohnědé vlasy na tmavě hnědé, které nosí Alayne. Jenže když lahvičku otevřela, zjistila, že je již téměř prázdná. Nabarvila si tedy zbytkem jen vlasy nad čelem, okolo spánků a uší, a rozhodla se česat si vlasy tak, aby ostatní místa, kde se jí již objevovala tullyovská hněď, nebyla vidět. Co budu dělat příště, až vlasy opět odrostou? Musím získat nějakou novou barvu. Nebo… Ta myšlenka jí připadala bláznivá. Možná nejsem k něčemu takovému dost odvážná. Jenže jsem Stark a zlovlci se ničeho nebojí.
Když uklízela šaty zpět do truhly, znovu se zahleděla na vyšívaný symbol jejího rodu. Vzpomněla si na svou Lady a přála si, aby tam teď byla s ní. Chtěla jí drbat za ušima a rozmazlovat ji. Dovolila by jí spát s ní v posteli a tulili by se k sobě celou noc. I když venku již téměř všechen sníh odtál a na Orlím hnízdě hořely ohně v krbech bez přestání. Noci tu byly stále chladné a ona si tak připadala o to víc osamělá.
Sfoukla svící a šla spát, doufajíc, že se jí zase bude zdát o Lady. O sokolu létajícím vysoko nad Údolím. Nebo o Branovi, který se na ní vždycky usmívá z pod čarostromu a vypráví jí příběhy o jejich otci, o Lyanně a Brandonu Staviteli. O růžích rostoucích za Zdí. O medvědici a zimním slunci a o malém chlapci z ostrova kostí, který znovu postavil Zimohrad. Pak usnula a konečně si zase nepřipadala tak osamělá.
Falešná princezna
Svoje věci si schovala v lese, v úpatí hory. Vzala si na sebe ty nejteplejší věci které mohla, tak aby se zároveň mohla stále rychle a hbitě pohybovat. Kolem pasu si omotala asi třicet stop dlouhé lano. Na stehně levé nohy měla připevněný řemínek s malou vrhací dýkou a několika váčky, naplněnými drobnými triky a kouzly které jí naučily, když byla ještě kočkou z kanálů Braavosu. Na záda si zavěsila svůj meč a rozhodla si ponechat tvář princezny. Dlouhé vlasy spletené do dvou dlouhých copů, na konci oba spletené do jednoho, jí nijak nepřekážely a diadém z mosazných měsíců zabraňoval, aby jí vlasy při šplhání spadly přes oči. Vydala se na cestu ještě před západem slunce. Bezmračná obloha slibovala bezvětrnou a klidnou noc, ozářenou stříbrným světlem měsíce.
V úpatí hory byla cesta strmá a kamenitá, ale dala se bez problému zvládnout až do úrovně první brány. Kámen, tak se jmenuje první ze tří bran, jak si pamatovala z Podrickova vyprávění. Vihla se mu tím, že si cestu zkrátila šplháním po strmém skalnatém úbočí hory. Mezi Kamenem a Sněhem byla cesta ještě lemována stromy, a tak se nemusela obávat, že by jí z vrcholku mohl někdo vidět.
Když konečně dosáhla úrovně třetí brány zvané Obloha, začaly se kolem objevovat jazyky sněhu. Noc se přehoupla do druhé poloviny a na obloze se začínaly objevovat mraky.
Úsek mezi Oblohou a Orlím hnízdem šlo překonat několika způsoby. Jednou z cest je schodiště uvnitř hory, vedoucí do sklepení hradu. To by znamenalo dostat se přes stráže a několikero zamčených dveří, což by zanechalo stopy o návštěvě cizí osoby, a to bylo nežádoucí. Druhá cesta vedla po laně rumpálu, kterým se nahoru vytahovaly velká vědra s náklady a zásobami. Jenže rumpál byl vytažený, a tak jí zbyla už jen třetí možnost. Pokračovat nahoru stejným způsobem jako se dostala až sem.
Raději se nedívala dolů. Jen nahoru. Skála měla dlouhou paměť. Na jejím povrchu bylo mnoho prasklin a úchytů, jako vrásky a jizvy na kůži starce. Bylo jich tolik, že když jí měsíc chvílemi nesvítil na cestu, šplhala se zavřenýma očima. Bylo to stejné jako když jí muži bez tváří vzali oči.
Jedinou překážkou byl vítr. Neustále šeptal do uší. Vyzýval její vlasy a šat k tanci. Jako by chtěl aby se vrátila dolů. Rychleji, než by sama chtěla.
Udělala krok. Pak další. Byla to náročná a zdlouhavá cesta, ale ona byla silná. Krok doprava. Ruka do úchytu nad jejím ramenem. Stříbrné světlo měsíce jí radilo kam sáhnout. Kam položit nohu. A vítr stále protestoval.
Další krok. Potom další. A znovu. Šlo to rychle. V žádném z úchytů nezůstaly její prsty déle, než na tři zabušení srdce. Lehce jako pírko.
Vítr a měsíc za jejími zády dál sváděli souboj. Nechávala je jejich hrátkám a šplhala vzhůru. Nad její hlavou se třpytily bílé stěny hradu. Odsud zdola vypadaly jako podivná bílá plástev. Ledová plástev.
Vítr si přizval pomocníka. Kolem jejích úst se začaly objevovat obláčky dechu. Rychlé tempo však jejímu tělu dodávalo stále dostatek tepla.
Krok vpřed. Ruku do praskliny vpravo. To je ono. Bílý hrad byl s každým zabušením srdce blíž a blíž.
Vítr svou hru vzdal. Nebo se snad jen schoval aby vyčkával a nastrčil jí do cesty jiného protivníka. Nad její hlavou se třpytil sníh. Není cesty zpět.
Vnořila prsty do křehké krusty a nahmatala další úchyt pod jejím povrchem. Lehce jako pírko.
Kdysi znala chlapce který uměl také tak dobře šplhat. Už jako malý kluk lezl po stěnách věží. Procházel se po střechách a díval se na svět z výšky. To vše, ještě předtím, než se z něho stal mrzák. Ale teď už je ten chlapec dávno pryč. Stejně jako ta holka, která byla jeho sestrou.
Náhle vítr tasil svůj trumf. Vehnal měsíci do tváře mrak, aby jí cestu ponořil do tmy a jí samotnou opět vyzýval k tanci. Tentokrát však zuřivěji než předtím. Přitiskla se těsně ke skále. Klidná jako stojatá voda. Nehybná jako skála. Jsem vytesána z kamene.
Vítr zuřil. Ztrácel trpělivost. A zima se kradla skrze její prsty do jejího těla.
Rozhlédla se okolo a všimla si, že po její pravici je ve skále výklenek s opuštěným ptačím hnízdem. Jeho majitel byl pryč. Možná ne na dlouho. Možná navždy. Snad nebude vadit, když si tu na chvíli odpočinu. Jenže mezi ní a výklenkem byla asi šest stop široká stěna pokrytá tenkou vrstvou kluzkého ledu. Jediný způsob jak se tam dostat bylo skočit.
Chladem již pomalu přestávala cítit prsty. Teď, nebo nikdy. Rozhoupala své tělo a skočila.
Samým překvapením se málem zapomněla chytit, když se před ní z hnízda zvedla dvě bledá křídla. Vykřikla jako malá vystrašená holka a na poslední chvíli se stihla chytnou okraje římsy.
Rychle se vyhoupla nahoru a přehodila nohu přes hranu. Když se pokusila zachytit pukliny nad její hlavou. Objevily se před ní dva pařáty s drápy ostrými jako jehly. Rychle ucukla zpět a sáhla přes rameno pro svou vlastní Jehlu. Rychle jako had.
Zmatený sokol byl však i tak rychlejší, a než stihla cokoli udělat, drápy se jí zasekly hluboko do ruky. Bolest jí málem donutila upustit svou zbraň a tak ji nenapadlo nic lepšího než začít rukou zuřivě mávat aby dravce setřásla. To jí však způsobovalo ještě větší bolest a jeho váha jí narušovala rovnováhu. Přitáhla se proto blíž ke skále a pokusila se zvednout na koleno aby přenesla těžiště a mohla svým soupeřem udeřit o stěnu skály. Dravec však, jako by jí četl myšlenky. Povolil své sevření a vrhl se proti její tváři. Zavřela oči a ve snaze vyhnout se útoku ztratila stabilitu a začala padat na bok. V ten moment si říkala, že je to její konec, že spadne dolů.
Jenže pád naštěstí neměl dlouhého trvání. Když otevřela oči, zjistila že leží v sokolím hnízdě a její soupeř je pryč. Na obočí cítila slabý zásah jeho pařátu a s úžasem si uvědomila, jak je hnízdo ve kterém leží silné a dobře vystavěné. Opatrně se zvedla na nohy a zavěsila Jehlu zpět na svá záda. Zápěstím jí pulzovala silná bolest a vše čeho se dotkla se barvilo její krví.
Sokol plachtil okolo a ostražitě ji pozoroval. Chvíli to vypadalo že znovu zaútočí, ale nakonec jen proletěl těsně nad její hlavou a odletěl pryč.
Než se vítr znovu uklidnil, krev na jejím obočí se srazila ve strup a západní obloha se začala barvit do nachové. Ruku si narychlo obvázala kouskem látky ze svých šatů aby se mohla opět vydat na cestu. Odtud k úpatí hradu to bylo už jen několik desítek stop které jen tak tak překonala s bolestí v ruce. Než tam došplhala, byl její provizorní obvaz zbarven do ruda a dolů k lokti jí stékaly pramínky krve.
Poslední část výstupu vedla po stěně samotného hradu. Spáry mezi větrem ošlehanými kameny byly hluboké, tím jak se do nich po stovky let zakusovaly živly, takže její ruce snadno nacházely místa pro své prsty. Poslední část výstupu by klidně mohla překonat slepá.
Když konečně proklouzla otvorem v podlaze do místnosti s rumpálem, na východním obzoru již vycházelo slunce. Cesta jí trvala déle než očekávala. Nebyl proto čas odpočívat. Nahoře v komnatách čeká jméno, a ona nese dar, který musí být předán.
Sokol
Alayne se probudila zrovna, když venku začínalo svítat. Opět se jí zdál podobný sen jako již mnohokrát předtím. Tak skutečný a tak živý. Vznášela se nad krajinou jako pták a pod ní bylo celé údolí. Malé vesničky, potůčky, úrodná pole a pastviny. Louky s prvními jarními květy a vysoké štíty hor s posledním sněhem na svých vrcholcích. Vždy, když vycházelo slunce, opouštěla své hnízdo skryté pod bílým kamenným hnízdem lidí a stoupala vysoko na oblohu, kam již dosahovaly paprsky slunce a údolí pod ní bylo stále ještě zahaleno ve tmě. Jednou se snažilo doletět tak vysoko jak to jen šlo a dotknout se hvězd. Jindy se vydala dolů do údolí, na lov. Ale ze všeho nejraději se jen tak vznášela na obloze a pozorovala probouzející se krajinu pod sebou.
Dnes to bylo jiné, ze spánku ji probudila jakási dívka s lesklými kotouči ve vlasech. Šplhala po stěně hory jako pavouk a když vtrhla do jejího hnízda, vykřikla a vyhnala ji pryč, ohánějíc se dlouhou rovnou větví, tenkou jako stéblo trávy. Meč, určitě to byl nějaký meč. A ta dívka vypadala.. vypadala jako princezna.
Připadalo jí to celé jako bláznivý sen, ale přesto vstala z postele a vyklouzla ven na balkón. Jakoby čekala, že onu dívku nalezne viset pod svými okny. Venku však bylo všechno stejné jako kdykoliv předtím. Stejně krásné. Lesy a louky. Vesničky a majestátní hrad dole pod horou. Slunce barvilo štíty pohoří do zlata a dole pod ní, na stěnách Obrova Kopí, nebylo nic jiného než Alyssiny slzy a poslední zbytky sněhu. A stejně jako každé ráno nad její hlavou kroužil sokol a zdravil jí svým voláním.
Jak tam tak stála v chladném raním vzduchu, měla chuť vklouznout zpět do postele a znovu se vnořit do snů. Jenže to znělo jako něco, co by udělala Sansa. Alayne taková nebyla a Sansa, která se možná brzy znovu zrodí už vůbec ne.
Gretchel se mezi tím již také vzbudila a přiložila dřevo do krbu. Když Alayne vklouzla zpět dovnitř, pospíchala k ní stařena s županem.
„Ne, to nebude třeba. Převléknu se.“ Zadržela jí Alayne.
Z šatníku si vybrala jednoduché tmavohnědé šaty s bílým lemováním na rukávech a živůtku.
Protože bylo na hradě ve spoustě síní stále chladno, přehodila si ještě přes ramena plášť v tmavomodré barvě a sepla jej lakovanou sponou, kterou jí kdysi daroval Petyr.
„Připrav mi něco rychlého k snídani než se vrátím, prosím. A vyřiď Wallacovi, že s ním chci po snídani mluvit.“
„Jak si má paní přeje, odpověděla stařena.“
Wallac je ten praví. Ujišťovala sama sebe. Lidé kteří milují se neptají co dělat. Udělají cokoli.
Nezvaný host
Orlí hnízdo byl malý hrad a kdyby byl plně osídlen, nebylo by zde skoro žádné nenápadné či odlehlé místo, kam by se mohla před jeho obyvateli schovat. Na štěstí tomu tak nebylo. Přebývalo zde tak žalostně málo lidí, že působil spíše opuštěně. V mnoha síních bylo chladno. Na chodbách nestály žádné stráže a mnoho komnat bylo prázdných. První hustěji obývaná místnost ji přilákala nejen hlukem a teplem, ale i svou vůní.
Tichá jako stín. Přikradla se chodbou k dubovým dveřím místnosti, o které bylo zcela jisté, že slouží jako hradní kuchyně. Za nimi byly slyšet čtyři ženské hlasy. Mluvily jedna přes druhou.
„Vejce, chléb a snad trochu medu.“ Promluvil mladý dívčí hlas.
„A slanina?“ Zeptala se druhá žena. Podle hlasu výrazně starší.
„Dnes ne.“
„Možná nějaký sýr a svařené víno. To bílé s čerstvými fialkami.“
„Och. Citrónové zákusky došly. Bastard se dnes bude muset obejít bez nich.“ Zvolala vesele dívka.
„To nevadí. Paní si přála rychlou snídani.“ Odpověděl jí hlas, který bez pochyb patřil nějaké stařeně.
„Kam ten spěch?“ Zajímala se čtvrtá postava. Její hlas naznačoval, že nejspíš trpí rýmou.
„Nevím.“
„Ser Lothor po snídani také odjíždí.“ Ozvala se ta starší.
„Jeho lordstvo se nejspíš také chystá k odjezdu.“ Přidala se ta nejmladší.
„Prchají pryč, tím jsem si jistá. Královo vojsko brzy dorazí ke Krvavé bráně.“
„Tady se nám nemůže nic stát. Orlí hnízdo je nedobytné.“
„To říkala i Lady Lysa. A jak to s ní dopadlo.“
„Pche, Snad si nemyslíš, že nám sem nahoru pošlou nějakého zpěváka, aby nás všechny omámil svými písněmi, a pak nás jednu po druhé vyházel Měsíčními dveřmi?“ Zasmála se žena s ucpaným nosem.
„Zbyl ještě nějaký modrý sýr?“ Stařena jako by jejich rozhovor ignorovala.
„Jo, je tam nahoře.“ Odpověděla jí starší žena.
„A co Harlan? Zabil svého otce i bratra. Klidně by mohl zabít i Lorda protektora.“ Pokračovala dívka.
„Ty těm povídačkám věříš?“ podezírala jí ta s rýmou, „jeho Lordstvo tvrdí, že je nevinný.“
„Nevím, ale já mám z toho muže strach.“
„Ale proč by jinak Ser Lothor opouštěl hrad? Kdo jiný by měl vědět, jestli jsme tu v bezpečí, než kapitán stráží?“ Zauvažovala starší žena a znělo to, jakoby si právě ústa plnila soustem chleba.
„Slyšela jsem, že Tyrellové chtějí jeho hlavu.“
„Aby ne. Vždyť na Černovodě zabil Rytíře Květin.“
„To je hloupost. Ten přece padl v Bouřném Konci.“
„Myslím, že to víno je již svařené.“ Stařena opět přerušila jejich rozhovor.
„Přidej ještě jeden pohár pro Lady Anyu, prosím.“ Požádala ji jedna z dívek a dala se do smrkání.
„A co Lord Royce?“ zeptala se když skončila.
„Co je s ním?“
„V noci ho přeci přivedly sem nahoru a zavřely do nebeské cely.“
„Cože? Kdo ti to řekl?“ Tázala se překvapeně nejmladší dívka.
„Nikdo. Vždyť ho teď ve velké síni vyslýchají.“
„U sedmi. Jak to že se to dovídám až teď? Jdu zjistit co se děje.“
„Počkej, a kdo odnese tu snídaní?“ Zadržela ji starší žena.
„Ach jo,“ povzdechla si dívka, „jeho Lordstvo je teď stejně v síni. Než se vrátí, bude víno tak jako tak studené…“
Dále už nebylo potřeba poslouchat. Vše co potřebovala vědět, věděla. Poodběhla od dveří a skryla se ve stínu za nedalekým rohem, kde nesvítila žádná pochodeň. Pro jistotu ještě překontrolovala svůj nově uvázaný obvaz na ruce. Na jednom místě červeň prosákla na povrch ale jinak se zdálo, že krvácení přestalo a nehrozilo, že by za sebou zanechávala krvavé stopy.
Když služebné vyšly jedna po druhé ven z kuchyně s podnosy obloženými jídlem, stačilo vybrat tu správnou z nich a potichu se plížit za ní.
Dcera lháře
Muž před nimi klečel na kolenou a hleděl do země. Oděv který měl na sobě byl potrhaný a špinavý. Jeho šedé vlasy, vousy a dokonce i husté obočí bylo stále plné zaschlé krve. Měl rozseknuté ucho a nejspíš i něco s rukou, soudila Alayne podle toho jak si ji držel pevně přitisknutou k tělu. Bylo zvláštní vidět mohutného a silného muže jako je Bronzový Yohn, takto zničeného a na kolenou. Přesto však neklečel se shrbenými zády jako muž který právě utrpěl drtivou porážku a když vstoupila do síně, zvedl hlavu a prohlížel si ji šedýma očima plnýma nenávisti. Měla pocit, že kdyby mezi ní a jím nestál Ser Lothor a Ser Shadrick, vrhl by se na ní a pěstí by jí rozdrtil všechny kosti v těle.
V síni byly ještě krom Petyra přítomni také Lady Anya Waynwood, Ser Harlan Hunter a mistr Colemon.
„Alayne, má dcero. Jdeš právě včas.“ prohlásil Malíček když jí uviděl vcházet dovnitř, „Podívej! Ser Lyn ti posílá dar. Vraha tvého manžela.“
„To je lež! S tou vaší svatbou nemám nic společného!“ Stihl vykřiknout Lord Royce než ho jeden ze strážných udeřil do tváře.
Nenacházela ta správná slova, kterými by mohla ocenit takový dar, a tak se jen postavila vedle Petyra a hleděla na Yohnovu zničenou tvář.
„Takže ty říkáš, že únos Harryho není tvá práce?“
„Samozřejmě, že lže.“ pustil se do toho Ser Harlan, „Je stejný zrádce jako můj bratr. Vrazi a lháři. Proto se spolu také spojili. Falešná mince k falešné minci.“
„A co Ser Lyn?“ bránil se Yohn, „Ten muž mi odpřisáhl věrnost a pak proti mně tasil meč. Mě se zdá, že všichni vrahové a lháři pracují pro tebe Malíčku. Nemám pravdu Harlane. Jen nám hezky pověs jak jsi zabil svého bra..“ Yohna umlčela další rána pěstí, po níž vyplivl na zem jeden ze svých zubů. Připojil se na zemi k dalším dvěma, které ztratil, už když se jej snažili dostat na kolena.
„Bronzový Yohne,“ Petyr vstal z křesla přistaveného vedle prázdného trůnu z čarostromu, „jsi obviněn z únosu Harrolda Hardynga, Lorda Orlího hnízda, nejvyššího pána Údolí a obránce východu. Nebezská cela by ti měla rozvázat jazyk.“
Petyr kývl na Sera Lothora a Šedou myš a ti Yohna začali vláčet pryč ze sálu. Ten však ještě stihl naposledy promluvit: „Stejně jste všichni poraženi. Král je na mé straně. Jeho armáda už je na cestě. Jde si pro tvou hlavu Malíčku. slyšíš? Jsi mrtví muž.“ Hlas odezněl za dveřmi síně.
„Co budeme dělat teď?“ ptala se Lady Anya, „Yohnův syn povede dál válku proti nám. Železodub se nám podařilo ubránit, ale pokud se k němu připojí i královo vojsko, jsme ztraceni. Pokud se Yohn nepřizná, nemáme šanci Harryho najít dřív, než sem dorazí král.“
„Na tyto otázky neznám odpovědi. Musím si vše nejprve důkladně promyslet, Očekávám každou chvíli havrana s důležitou zprávou. Mějte prosím strpení. Odpoledne svolám v mém soláru poradu. Teď mě prosím omluvte. Čekají mne další neodkladné záležitosti.“
Lady Waynwood se uklonila a odešla ze sálu. Ser Harlan nevypadal moc spokojeně, ale také bez námitek odešel.
„Ty ne má dcero, chci si s tebou promluvit.“
„Ano otče?“
„Dnes ráno dorazil dopis od našeho přítele z Králova přístaviště. Král se zasnoubil, že neuhodneš s kým.“
„S Dornskou princeznou?“ Zkusila tipnout.
„Kdepak. Zdá se, že král má svou vlastní hlavu a zamiloval se do půvabné růžičky. Zřejmě mu nikdo dosud neprozradil, že ta panna nosí svým manželům jen smrt. Možná budeme mít štěstí a král zemře ještě dřív, než sem dorazí Tyrellské vojsko.“
„Tyrellové?“
„Ať už je Aegon do Margaery zamilovaný nebo ne, Tyrellové mu jdou vstříc, jednou z maličkostí, kterou pro něho mohou udělat, je ukončit tuto válku. Krom toho, Fossowayové zaplatí vysokou odměnu za hlavu Sera Lothora. Tihle jižanští lordi jsou tak plní nenávisti a pomsty. Kdyby jejich dědeček zakopl v lese o kořen. Jeho vnukové budou i po sto letech toužit pokácet celý strom.“
„Bronzový Yohn přeci bojoval na straně Roberta Baratheona. Pomáhal mému otci bojovat proti Targaryenům. Jak mohou být teď spojenci.“
„Royce udělal jen to, co jako vazal Arrynů musel udělat. Kdyby král popravil každého, kdo proti targaryenům kdykoli v minulosti pozvedl meč, vládli by v Západozemí jen duchové. Krom toho, náš nový král, jak se zdá, ani není tak úplně pravým drakem.“
Tomu Sansa nerozuměla, ale neptala se. Kdyby jí to Petyr chtěl vysvětlit, udělal by to.
„Ráno dorazil ještě jeden dopis,“ pokračoval Petyr, „ze severu. Zdá se, že na Zimohradském trůnu sedí nový král. Tentokrát je to údajně svůj nejmladší bratr Rickon.“
Sanse se ta zpráva zdála jako další podvrh.
„To nemůže být pravda, Rickon a Bran přece zemřeli ještě před zimou. Zabil je Theon.“ Žil a vyrůstal s námi na Zimohradu a po celou tu dobu si v srdci uchovával nenávist, jen aby nás pak mohl zradit a mé bratry zabít. „Nejspíš je to jen další lež Boltonů, stejně jako s mou sestrou Aryou.“ Ta už je také dávno mrtvá. I Robb je mrtví. Můj otec i má matka. Možná už je mrtví Jon. Můj nevlastní bratr.
„Ano, až na to, že ta zpráva tentokrát nepřišla s růžovou pečetí. Ale se zelenou, černou a tyrkysovou. A s celou řadou dalších podpisů lordů severu. A prý má ten chlapec po svém boku zlovlka. Alayne, jak vypadal zlovlk tvého bratra?“
Sansa si musela nejprve vzpomenout, jak vůbec vypadala její Lady a ostatní zlovlci. Jonův byl celý bílý. Robbův se jmenoval Šedý vítr, takže byl šedý a Bran svého zlovlka ani nestihl pojmenovat, než se mu stala ta nehoda. „Chundeláč byl černý, a měl zelené oči.“
Náhle si Sansa vzpomněla na jeden ze svých nedávných snů. Byl v ní Bran a tentokrát jí nevyprávěl žádný ze starých příběhů. Ukazoval jí hrad, který vypadal jako Zimohrad. Byl zničený a jeho hradby a střechy byly zasypané sněhem. Ale v zasvěceným háji kráčel malý chlapec v bílém plášti a po jeho boku se držel zlovlk. Černý jako uhel, a jeho oči zářily jako dva smaragdy. Je možné že by ten sen mohl být skutečností? To by ale znamenalo že…
Petyr nad ní stál zamyšlený a pozorně si jí prohlížel. Prsty si pohrával se sponou drozda na jeho plášti a z jeho tváře vyčetla náznak strachu. Možná nejistoty, nebo mírné paniky.
„Sanso!“ To bylo zvláštní. Bylo tomu již dlouho co jí oslovil pravím jménem. „Nová situace si žádá nové plány. Musím okamžitě vyrazit do Měsíční brány. Ty tu zůstaň a starej se o naše hosty. Tady budeš v bezpečí.“ Pak se otočil a spěšně odešel chodbou do své komnaty. Ani jí nedal polibek na rozloučenou, tak jako vždycky. To mohlo znamenat jen jedno.
Stín
Svařené víno na stole již téměř vychladlo. Vařená vejce, chléb a med ležely na talíři dále bez povšimnutí. Měla hlad. Od večera předchozího dne nic nejedla, ale na jídlo teď nebyl čas.
Oheň v krbu skomíral v podobě několika rudých uhlíků posledního polene, a tak jediným zdrojem světla byly sluneční paprsky pronikající diamantově tvarovanými okenními tabulkami. Většina jich byla křišťálově průzračná, kromě několika menších, které byly zbarveny do modra.
Krom krbu zde byla také postel. Pár stolů a židlí. Závěsy z přepychového modrého sametu. Šatní skříň. Truhlice a psací stůl s čistými pergameny, vyhořelým svícnem, brkem a již vyprázdněným kalamářem. Pokoj měl také balkón se silným kamenným zábradlím. K posteli přivázala lano které si přinesla sebou omotané kolem pasu. Bylo krátké, ale stačilo k tomu, aby vyhodit z okna a sešplhat po něm do okna spodního pokoje, o kterém se již sama přesvědčila, že je prázdný a neobývaný.
Byla tu již dobrou půlhodinu sama. Čekala ve stinném koutě s Jehlou připravenou v pravé ruce. Již začínala přemýšlet o jiném plánu, když bylo za dveřmi slyšet kroky. Osoba byla sama a podle těžkých kroků se zdálo, že je oblečena ve zbroji. Kroky stoupaly nahoru po točitých schodech a když byly u dveří nejsilnější, bez přestávky pokračovaly dál a za chvíli odezněly na dalších schodech vedoucích do vyššího patra věže.
Dále přečkávala ve stínu. Nehybná jako kámen. Klidná jako stojatá voda. Trpělivá jako strom.
Když uplynulo několik dalších minut, byly slyšet na schodech další kroky. Rychlejší a lehčí než ty předchozí. Zvuk se zastavil v momentě, kdy byl slyšet nejhlasitěji. Kruh ve dveřích se otočil a dveře se se zasténáním otevřely. Do pokoje vkročila vysoká osoba v tmavém plášti. Zavřela a zamkla za sebou dveře. Pak se vydala napříč místností k protějšímu oknu. Cestou však zaváhala u stolu s jídlem. To byl moment na který čekala.
Stín opustil svůj úkryt. Tichým a lehkým krokem se zezadu přiblížil k cíli. Rychle jako jelen. „Valar Dohaerys“
Osoba se polekaně otočila a na jejím rameni se v pásu slunečního světla zaleskla lakovaná spona ve tvaru drozda. Stín poznal svůj cíl a Jehla vystřelila vpřed. Ostří meče snadno proniklo látkou oděvu a zajelo hluboko mezi žebra oběti.
V ten moment poznala, že se stala chyba. Uměla ovládat meč téměř stejně dobře pravou rukou, jako levou a přesto její zásah minul srdce.
To však nebyla jediná chyba. Ještě něco bylo špatně.
Ptáček
Pospíchala nádvořím do východní části hradu. Hlavou jí létaly všemožné myšlenky. Mysl ji zalétla k truhlici v jejím pokoji. K šatům které byly schované uvnitř. Pak si znovu vzpomněla na ten sen. Byl tak skutečný. Všechny byly tak zkutečné. Co když je opravdu naživu. Co když žije i Bran. Srdce jí bušilo jako zvon. Co když jsou ty příběhy které ji vyprávěl skutečné? Je vůbec něco takového možné?
Snažila si vzpomenout na všechno co jí Bran ve jejích snech ukazoval. O jejich otci, o Lyanně a o Jonovi. A ještě jeden, jeden příběh byl o Petyrovi a jejich matce. Nesmím ho nechat odjet.
Na posledním schodu málem zakopla. Zdálo se jí, že někde na konci chodby slyší mluvit Maddy. Nevěnovala tomu pozornost.
Další myšlenka se stočila k nebeským celám. Bronzový Yohn nenávidí Alayne, Petyrovu dceru, ale Sansa je dcera Eddarda Starka. Její otec a Yohn byli dobří přátelé. Když ho získám na svou stranu, bude při mne stát celé Údolí. Harry mne miloval. Byla to opravdová láska. Byla bych teď Paní Údolí kdyby tu noc nezmizel.
Zahla vpravo a vyběhla po schodech nahoru. Ale co když Yohn lhal a chce se sám stát Lordem Údolí jak tvrdí Petyr? Nevěřila tomu. Yohn je čestný muž. Možná jeden z posledních na tomto světě. Musí být.
Další myšlenka zalétla k Seru Lothorovi. Bude i on stát při mě? A Lady Waynwood?
Otočila kruhem ve dveřích a zatáhla za něj.
V její komnatě bylo šero a z ohně v krbu zbyly jen žhavé uhlíky. Jediná jistota kterou mám, je Wallace. Snad mu Gretchel vyřídila můj vzkaz. Kde vůbec je?
Vydala se k truhle na druhém konci pokoje. Cestou jí však něco zarazilo. Zastavila se u stolku se snídaní a nasála vůni fialek. Víno nebylo jejím oblíbeným nápojem, ale fialky měla ráda. Uvědomila si, že ještě nejedla a že má hlad. Letmo přelétla pohledem stůl. Jednu věc milovala víc než fialky. Citróny. Jenže přišlo zklamání. Gretchel žádné citrónové zákusky nepřinesla.
Z myšlenek na jídlo jí však vytrhl cizí hlas za jejími zády.
Když se vyděšeně otočila, projela jí hrudí ostrá bolest. Úder jí donutil udělat krok zpět a opřít se o stůl. Něco jí vyrazilo dech a když pohlédla dolů, z hrudi jí trčelo ostří štíhlého meče. Jak? Proč? Kdo?
Zmateně zvedla hlavu aby se podívala svému vrahovi do tváře. Stála před ní dívka. Tak krásná, že by klidně mohla být princeznou. Měla snědou pleť a ořechově hnědé vlasy spletené do dvou dlouhých copů. Na čele se jí leskly tři mosazné srpky měsíce. Jedinou vadou na kráse byl krvavý škrábanec na jejím obočí.
Vypadala úplně stejně jako ta dívka ve snu, až na ty oči. Ty šedé oči viděla již mnohokrát předtím a myslela, že už je nikdy neuvidí. Oči vlka.
„Aryo?“
Ztracená vlčice
To ne, to nemůže být pravda. Kousla se do rtu.
Ta osoba která stála před ní vypadala jako její sestra. Ale její sestra byla již dávno mrtvá. Tahle dívka byla starší, vyšší a měla tmavé vlasy a šaty prosté dívky. Ale přesto vypadala stejně jako ona. Mé vlastní oči mě klamou.
Vytáhla Jehlu ven z jejího těla. Dívka vyjekla bolestí. Opřela se loktem o stůl a klesla na koleno.
„Arya je mrtvá. Odkud znáš to jméno?“
„Aryo jsi to ty? To jsem já, Sansa. Copak mě nepoznáváš?“
Neviděla a necítila v jejích slovech žádnou lež. Nechápala to, nerozuměla tomu. To není její sestra, je to jen nějaká Alayne Kámen. Bastard z Údolí. Měla by jí umlčet jednou pro vždy. Měla by to celé ukončit. Ale její ruka s mečem zůstávala nadále nehybná. Jen si vyslechnout jméno které bylo vysloveno a předat dar. Dar milosti. Neklást zbytečné otázky. Nemáme právo soudit jiné.
„Máš být Alayne. Bastard Lorda protektora. Malý ptáček z Údolí. Ty jsi.. Ty jsi..“
„To je mé faleščné jméno. Skrývám se. Myslela jsem že jsi mrtvá. Že jste všichni mrtví. Že jsem zůstala sama. Poslední.“
Sansa si rukou držela ránu kam jí zasáhla Jehla. Hnědé šaty kolem její dlaně byly tmavě rudé jako pohár velmy hustého vína. Arya před ní stála jako opařená. Bez jediného pohybu. Hlavou jí létaly nejasné myšlenky a nedokázala se na nic soustředit. A najednou ztratila svou prodlouženou paži. Jehla z ničeho nic ležela na podlaze a její ruce se zvedaly vzhůru. Dlaněmi si zakryla tvář.
Sansa
Princezna přejela rukama po své tváři. Odshora dolů a hned na to byly její dlouhé vlasy pryč. Mosazné srpky měsíce se s rachotem kutálely po podlaze a před ní se objevila tvář její sestry.
Stála před ní. Živá, z masa a kostí. Žádný sen, žádná lež. Nenáviděla svou sestru. Obviňovala jí za spoustu věcí, které se jí staly. Ale to bylo již tak dávno. Teď měla radost že ji vidí. Chtěla jí obejmout. Chtělo se jí plakat. Byla tak šťastná, že jí zase vidí.
Jenže všechna ta radost se jí rozplývala před očima. Protékala jí mezi žebry a prsty ven z těla, stejně tak jí mezi prsty unikal život. A s unikajícím teplem jejího těla jí opouštěla také síla.
„To jsi neměla být ty. Měla zemřít Alayne Kámen.“ Snažila se jí vysvětlit Arya.
„A také že zemřela.“ usmála se na ní, „Teď jsem zase Sansou. Tak jako jsem byla předtím. Než jsem se stala Alayne.“
V tu chvíli si vzpomněla na to, proč sem přišla a proč tak pospíchala. Na dopis který ráno dorazil a na všechny ty podivné sny, které se jí zdály.
„Aryo, teď mě dobře poslouchej. Ať jsi přišla odkudkoli a skrývala jsi se kdekoli. Musíš se vydat na Zimohrad. Vrátit se domů.“
„Já nemůžu. Zimohrad je zničený. Naši rodiče a bratři jsou mrtví. Viděla jsem to na vlastní oči.“
„Ne všichni. Aryo. Rickon je na Zimohradě. Je králem severu, a já. Myslím, že tam je i Bran, sedí v háji a modlí se k čarostromu, abych se vrátila. Abychom se vrátily obě. Aryo, já,“ podívala se dolů na své zakrvácené ruce a šaty. Bolest jí činila problémy dýchat. Já umírám. „Musíš se tam vydat mí mne.“
„Já ti pomůžu. Vydáme se tam spolu, uvidíš. Mistři ti pomůžou. Viděla jsem i kněze, který dokázal vyléčit mnohem horší zranění.“ Přiklekla k ní a pokusila se jí odtáhnout ruku od bodné rány.
„To je v pořádku. To nic není… mívám sny… Aryo, musíš se tam vydat i beze mne.“ Pokusila se na ní usmát. „Vždycky jsi byla víc Stark než já. Teď musíš být ty dědičkou Zimohradu, místo mne.“
Arya nad ní dobu stála a vypadalo to, že neví co má dělat.
„Každou chvíli sem někdo přijde. Chytnou tě. Musíš odsud utéct.“
„Ať klidně přijdou. Nikdy mě nechytí. Třeba je všechny zabiji když budu muset.“
„Co se to s tebou stalo? Aryo,..“ Do úst se jí dostala krev. Teplá, slaná chuť. „Aryo, musíš utéct. Prosím. Slib mi že najdeš naše bratry a pomůžeš jim. Slib mi to.“
Arya, jako duchem nepřítomná, pomalu sebrala ze země štíhlý meč. Přešla na druhou stranu pokoje. Otevřela okno a vyhodila ven lano které bylo přivázané k noze postele. Pak se jedním krokem ocitla na okenním sedátku a po druhém už stála v okně. Pak se na ní naposledy podívaly její šedé oči. Z její tváře nešly vyčíst žádné emoce. Ani strach, ani smutek nebo vztek.
„Je mi to líto sestro. Nemůžu tě žádat o odpuštění, ani ti nemůžu nic slíbit. Arya je mrtvá. Teď už jsem jen Nikdo.“ Pak zmizela a okno zůstalo prázdné.
Dovnitř vanul jen studený vzduch a vše okolo obklopilo ticho. Nemohla dýchat. Její šaty byly nasáklé krví a po tvářích jí stékaly slzy. Tentokrát to byly slzy beznaděje. Chtěla se postavit, ale nohy už jí neposlouchaly. Podařilo se jí akorát svalit se na podlahu.
Ležela tam sama a v komnatě byla čím dál větší tma a zima. Sledovala smítko prachu, které se jí před očima pomalu snášelo k zemi. Stříbrnou minci která se třpytila v šeru na konci pokoje. Cítila vůni fialek, kouře a čerstvého chleba. Závan čerstvého vzduchu jí chladil slzy na tvářích. Než zavřela oči, zdálo se jí, že slyší někoho bušit na dveře a volat její jméno. Už ani necítila bolest.
Pak se náhle světlo kolem ní rozjasnilo a ona znovu otevřela oči. Obklopily jí mraky bílé jako sníh a vítr si pohrával s jejími zlatohnědými vlasy. Cítila jej na bosých nohou, mezi prsty a všude po celém těle. Měla pocit, že létá. Že létá vysoko v oblacích a celý svět leží tam dole pod ní. Tak takovéhle to je? Zemřít?
Pak její tělo vydechlo naposled.
Arya
Zpět dolů šplhala tak rychle jak jí jen ruce a nohy dovolovaly a když byla konečně v úpatí hory, měla ruce sedřené do krve, šaty potrhané k nepoznání od těch původních a obvaz na její ruce byl opět nasáklý krví. Našla své věci v dutině stromu, přesně tak, jak je tam zanechala.
Po celou cestu dolů nad její hlavou kroužil sokol a každou chvíli se jí připomněl svým voláním. Aby na něho náhodou nezapomněla. Aby nezapomněla, že jí sleduje.
Je to tvoje vina. Chtěla na něho vykřiknout, ale pak si uvědomila, že to ona vyšplhala tam nahoru a ten pták jen bránil své hnízdo. A nic to nezměnilo na tom, že cílem byla její sestra a ona jí zabila.
Celou cestu dolů zvládala beze strachu a bez emocí. Ale když unaveně přiklekla k potůčku, aby se několikrát napila, uviděla na hladině vody svou tváře. Svou pravou tvář, Aryu Stark. Všechno co se tam nahoře stalo, se jí v ten okamžik vrátilo zpět do paměti a najednou viděla rozmazaně a do vody odkapávaly její slzy. V tu chvíli se tam chtěla vrátit. Udělat všechno jinak. Prosit a odpouštět, slibovat a plakat. Ale to už nešlo. Co se stalo nelze změnit. Slzy naštvaně setřela tím, co jí zbylo z rukávu.
Potok stékal dolů, do údolí. Rozléval se do šíře a mizel v kapradí. Měla chuť zmizet stejně jako on. Chtěla zapomenout. Ponořit se do chladné vody a odplynout pryč. Jenže nemohla. Někdo na ní čekal. Jména která byla vyslovena. Pak se jí vybavily poslední slova její sestry. Pokud bylo všechno co říkala pravda, pak by se měla vydat na sever. Jenže cesty domů nejsou nikdy jednoduché. Jít na sever mohlo být stejné, jako jít na jih. Mince má vždycky dvě strany.
Její žaludek měl hlad, ale jí se chtělo spíš zvracet, než jíst. Slunce už dávno zmizelo za horami a chvíli na to jej nahradil měsíc. Znovu si vyměnila obvaz a smyla z Jehly krev. Srpek měsíce jí přitom pozoroval. Jako by se na ní bohové skrze něj usmívali. Vysmívali se jí. Nenáviděla je, nenáviděla je všechny.
Už nemohla pokračovat dál. Byla tak unavená. Ulehla proto ke spánku pod jedním vzrostlým stromem, po jehož kmeni ztékaly pramínky smůly. Než usnula, věnovala své myšlenky tiché modlitbě. Modlitbě, kterou v sobě kdysi pohřbila. Nebo si to alespoň myslela.
„Ser Gregor, Dunsen, Sladký Raff, Ser Illyn, Ser Meryn,“ pak na chvíli zaváhala a poté pokračovala, „Černá Perla, Dívenka, Laskavý muž, Lorďátko, Šilhavec,..“
Poznámka autora: V průběhu psaní jsem si uvědomil/a, že jsem se nejspíš odtrhl/a od zadaných témat. Berme to tak, že až Mistr své dílo dokoná, bude tato povídka alternativní realitou. Doufám 🙂