Povídka č. 5

SLIB

V krbu hořel oheň a praskalo dřevo. Muž, který se díval do plamenů, se obrátil k dětem sedícím po jeho boku.

„Budu vám vyprávět jeden příběh.“

Chlapec i holčička na něj upíraly vážný, zvědavý pohled.

„Je to dlouhé povídání a nevím, jestli v něm všechno pochopíte, ale jednou bych vám ho stejně vyprávět musel a nechci, abyste ho slyšely od někoho jiného.“

„A budou tam draci?“ zeptal se chlapec.

Muž se usmál a pohladil ho po vlasech.

„Možná, že ano.“

„Bezva.“

Muž si povzdechl a pohlédl znovu do plamenů, jako by hledal vhodná slova, kterými začít.

„Ten příběh je o vaší babičce.“

„A byla krásná?“ vyhrkla holčička nedočkavě.

Muž se na ni podíval.

Děti se jmenovaly Ygritte a Eddard a on byl Jon Targaryen, jejich otec.

Přestože pocítil náhlý záchvěv smutku, nemohl se ubránit úsměvu.

„Jestli byla krásná?“

***

I. DÍVKA V ZRCADLE

Nejsem hezká.

Lyanna Stark stála před zrcadlem a mračila se na sebe. S neochvějnou jistotou šestnáctileté dívky věděla, že na jejím obličeji a na její postavě není nic, na co by mohla být pyšná a co by se dalo považovat v očích mužů za přitažlivé.

Oči příliš daleko od sebe, nos příliš dlouhý a špičatý, rty příliš úzké, obličej nesouměrný, barva vlasů nijaká, pleť bledá a sem tam piha. Ne, Lyanna se zrcadly na Zimohradu nikdy moc nekamarádila, a pokud to šlo, tak se jim raději vyhýbala. Mnohem víc času trávila venku, na čerstvém vzduchu, mezi stromy, ve stájích mezi koni, v útulku se psy. Projížďky na koni měla strašně ráda, v sedle a s vlasy rozcuchanými větrem cítila, že doopravdy žije.

Byla vlčice, která nade vše miluje volnost a svobodu. Stark ze severu, hrdý, chladný, neústupný. Vlčice, kterou už brzy zavřou do ohrady, do zlaté klece na Bouřlivém konci, kde jí nic nebude chybět, kde zapomene na všechno, na co zapomenout nechtěla a kde se pomalu a nepozorovaně stane tím, čeho se vždycky v duchu bála.

Dámou, která tráví před zrcadlem spoustu času.

Lyanna na svůj obraz v zrcadle vyplázla jazyk, nakrčila nos a zašilhala očima. Já nejsem ty a ty nejsi já. Udělala posměšné pukrle a vyběhla z pokoje, dolů po schodech a ven, do stájí.

***

HOWLAND REED VYPRÁVÍ:

Ne, Lyanna nebyla krásná v tom smyslu, v jakém většina lidí o kráse uvažuje. Lyanna ve skutečnosti nebyla nijak zvlášť krásná.

Pamatuj si – muži se do žen nezamilovávají proto, že jsou krásné. Jenom krása nestačí a naopak – žena nemusí být krásná, ale zamilovaný muž ji za krásnou považuje – za tu nejkrásnější na celém světě. Ženu dělá ženskou něco jiného. Nazval bych to, z nedostatku vhodných slov, charakterem. To je to, co mužům imponuje, to, co muž na ženě obdivuje, to, co jemu připadá krásné a ušlechtilé.

Lyanna byla krásná v očích mužů ne svým vzhledem, ale duchem, který u ní vytryskal na povrch a všichni ho viděli, kombinací svých vlastností, svého pohledu, způsobu, jakým se na vás dívala, svého úsměvu, toho, jak se jí ve tváři vždycky rodil, toho začátku, kdy se z vážnosti stala směšnost, své ostýchavosti i ráznosti, nevypočitatelnosti, jakési potřeštěnosti, které nemohla zabránit a která jaksi přirozeně vyplývala z toho, jaká byla, své oddanosti a věrnosti tomu, v co věřila, svého smyslu pro humor, kterým odzbrojovala své přátele i své protivníky, tím, jak se pohybovala, svou chůzí, gesty, pohybem, jakým si odhrnovala vlasy z čela, jak pohazovala hlavou jako neposedné hříbě, jak krčila nos, tím, jakou vám věnovala bezvýhradnou pozornost, když s vámi mluvila, tou nakažlivou chutí do života, kterou ve vás zanechávala.

Krása sama o sobě, myslím tím fyzický vzhled, neznamená nic.

Jen blázen by si mohl myslet něco jiného.

***

Jon se v duchu usmál.

Přemoudřelý Howland Reed. Vždycky rád přeháněl a viděl věci tak, jak nikdo jiný. Vždycky měl až příliš mnoho slov i pro ty nejjednodušší věci.

Jon nepotkal v životě nikoho, kdo by se podobal Howlandu Reedovi.

***

II. MUŽ NA ZEMI

Lyanna se na turnaj v Harrenově těšila z jediného důvodu, a tím bylo, že znovu uvidí svého bratra. Ned od svých osmi let pobýval na Orlím hnízdě na dvoře Jona Arryna a zpátky na Zimohrad zavítal jen zřídkakdy, na návštěvy, které nikdy netrvaly tak dlouho, jak by si Lyanna přála.

Samozřejmě, měla Brandona a Benjena. Ale jeden byl až příliš dospělý a jeden ještě příliš dítě. Oba je měla ráda, ale ne tak jako Neda.

Ned ani nevtipkoval, ani nechtěl být všude první. Byl to Ned, kdo ji naučil jezdit na koni. Byl to Ned, komu se chodila jako malá holka vyplakat na rameno, když se jí stala nějaká strašná křivda – a že jich bylo nespočet! Zamlklý, věčně jakoby zamyšlený. Neda měla nejraději.

Snad to bylo tím, že ho vídala tak málo, a proto jí byl tak vzácný.

Brandon s Benjenem, její doprovod, šli kousek za ní mezi táborovými stany a právě kohosi posměšně rozebírali. Lyanna slyšela jejich hlasy, zatímco se zvědavě a bystře rozhlížela kolem sebe, ve snaze být první, kdo Neda uvidí.

„Je to náfuka.“

„A navíc vypadá jako holka!“

„Brnkálista!“

„Tsss – básník!“

Pod pěti věžemi Harrenova, největšího hradu v Západozemí, kolem turnajového kolbiště, kolem ochozů zejících zatím prázdnotou, kolem ohrady s koňmi, jejichž chovem byl lord Whent vyhlášený, a na tržiště, mezi stánky a vůně, a hlasy a lidské hemžení. Obchodníci, prodavači, podvodníci, zbrojíři, kejklíři, věštkyně, stařeny prodávající nápoje lásky, talismany, jež vám přinesou štěstí, cetky, které změní váš život… Lyanně se z toho točilo v hlavě. Život zde byl živější a pestřejší než na dalekém severu. A také rozmarnější a povrchnější, napadlo ji. Trochu moc křiklavý na to, aby byl opravdový a upřímný. Ale přesto okouzlující.

„Lyanno, počkej na nás, ať se…“

Brandon se znepokojeně rozhlédl. „… neztratíš.“

„Kde zmizela? Ještě teď tady byla!“

Benjen pokrčil rameny. „Jako bys ji neznal.“

Lyanna se chichotala do dlaní, skrčená u vchodu jednoho ze stanů za košem s ovocem, pozorujíce, jak ji oba její bratři hledají. Tak to bychom měli. Brandon jí sice kladl na srdce, aby zůstali společně, protože člověk nikdy neví, kdy se objeví nějaký zloděj nebo pobuda, Lyanna však těmto řečem nevěnovala valnou pozornost. Před návratem k jejich tábořišti se k nim zase připojí a bude dělat jakoby nic.

Procházela se v obyčejném jezdeckém oděvu, takže jen málokdo tušil, kdo je ve skutečnosti zač, dcera nejmocnějšího severského rodu, a skutečnost, že je nepoznaná, jí vyhovovala. Postála u stánku s pestrobarevnými ptáky v klecích, obchodník spatřil její úžas a zájem a předváděl jí je jednoho po druhém, minula další, kde byly k vidění vzácné látky podivuhodných odstínů barev, další stánek nabízel květiny, které obdivuhodně voněly a které Lyanna nikdy předtím neviděla. Zázraky a kouzla vykukovaly z každého rohu, dožadovaly se Lyanniny pozornosti, tahaly ji za rukáv, podívej, podívej se na mě, vem si mě!, pokřikovaly na ni a vystavovaly se na obdiv, a nebralo to konce.

Nevěděla, jak dlouho se proplétala tím úžasným mumrajem, občas se přes rameno ohlížejíc, nezahlédne-li Brandona nebo Benjena, nevěděla ani proč se najednou ocitla až poblíž jezera Boží oko, kde lidské hlasy utichaly a ona šla dál, nevěděla kam a nestarala se o to ani v nejmenším.

Ve chvíli, kdy si řekla, že už by se měla vrátit ke svým bratrům, zaslechla nějaké hlasy a spatřila skupinku, která se něčemu posmívala… nebo spíš někomu. Lyannino čelo se svraštilo. Tři panoši doráželi na nějakého mladíka, obestoupili ho a strkali do něj; srazili ho k zemi pokaždé, když se pokusil vstát. Kopali do něj a spílali mu.

Všimli si jí, teprve až byla u nich a rozhořčeně jednoho z nich bouchla do zad.

„Co to děláte? Nechte ho být! Hned!“

Světlovlasý panoš se k ní obrátil a překvapeně na ni pohlédl, tvář měl staženou vztekem, který vystřídal škleb.

„Nepleť se do toho, cácorko,“ zavrčel výhružně. „On kradl. Je to zloděj. A my mu dáváme jen to, co si zaslouží!“

„Nic jsem neudělal!“ ozval se muž ležící na zemi. Držel si loket před obličejem, ze kterého trochu krvácel. Vypadal zvláštně. Byl malý a snědý, se zelenýma očima a špičatým nosem. Na sobě měl košili pošitou bronzovými šupinami. Opodál na zemi ležel pohozený kožený štít a tříhrotý bodec, který patřil zřejmě také jemu. „Napadli mě bezdůvodně.“

„Mlč, lháři!“ kopl do něj druhý panoš.

„Tak dost!“ zvýšila hlas Lyanna. „Je to bažinář, vazal mého otce.“

„Jsem Howland Reed ze Stráže u Šedé vody, paní,“ potvrdil mládenec zadýchaně.

„A já jsem Lyanna Stark ze Zimohradu. Jestli mu zkřivíte ještě jenom vlásek, budete toho litovat až do smrti!“

Jestli Lyanna očekávala, že na ně její jméno nějak zapůsobí, spletla se. Panoši po sobě vrhli pobavený pohled a ten světlovlasý se jí vysmál.

„Cha! To ti máme věřit? Kdybys byla lady z urozeného rodu, určitě by ses nepotulovala sama na tak nebezpečných místech.“ Prohlížel si její obyčejný oděv. „Vůbec nevypadáš jako urozená dáma. Spíš jako nějaká kuchtička, která se zatoulala z kuchyně.“ Ostatní panoši se rozsemáli jeho vtipu. „Takže teď, Lyanno Stark ze Zimohradu, přestaneš strkat nos do věcí, do kterých ti nic není, jinak bys mohla přijít k újmě.“

Vykročil k ní a Lyanna ho prudce strčila do hrudi, až se zapotácel.

„Á, ono to kouše!“ Dal znamení druhým dvěma, kteří se snažili Lyannu obestoupit ze stran. „Byla to zábava, než jsi přišla. Ale s tebou by zábava mohla být ještě o něco lepší.“

Přibližovali se k ní, s napřaženýma rukama jako při nějaké hloupé dětské hře, která však dětskou nebyla, a Lyanna couvla. Bylo pozdní odpoledne, skoro večer, a ona tam stála proti třem darebákům, kteří právě surově zmlátili stejně starého chlapce do krve.

Světlovlasý udělal další krok a rychlý pohyb, který ji měl vystrašit a zahnat na útěk. Lyanna zaťala pěsti, připravena k boji, škrábat, kopat a kousat.

„Jestli uděláš ještě jeden krok, asi ti useknu ruku,“ pronesl někdo znuděným hlasem a všichni se jako na povel otočili k místu, odkud zazněl.

Stál tam chlapec, mladší než všichni ostatní, snad patnáctiletý, štíhlý, pohledný, s hřívou zlatých vlasů, s jasnýma očima a pohrdavým úsměvem, který se do vás zařezával jako nůž. Oblečen byl elegantně a zámožně a v ruce držel lesklý meč.

„Můžeš si vybrat – levou nebo pravou? Vzpomeň si, kterou si utíráš zadek. Tu bych si na tvém místě ponechal.“

Chlapec k nim pomalu došel a zastavil se před světlovlasým panošem. Druzí dva po sobě vrhali zmatené, vylekané pohledy.

„Víš, když jsem bojoval po boku Arthura Dayna proti Bratrstvu Králolesa, jejich vůdce vypadal o něco více nebezpečněji než ty,“ prohodil a v koutcích úst mu přitom cukalo. „A i když se pořád hlasitě smál jako blázen, s mečem to uměl zatraceně dobře.“

„Ty jsi Jaime Lannister,“ zahučel panoš ponuře. Chuť do boje evidentně ztratil. „Dovol, abych vysvětlil…“

„Zmlkni,“ požádal ho Jaime líbezně. „Slyšel jsem toho dost.“ Vzdychl, pohledem letmo zkontroloval Lyannu a ležícího Howlanda Reeda a obrátil se opět na panoše. „To je dobře, že znáš mé jméno. Protože kdybych já znal to tvoje, znamenalo by to, že tvá čest stojí za víc než zlámanou grešli a že nejsi jen docela obyčejný ubožák a zbabělec, který si dovoluje na bažináře a na dívku.“

Namířil mu špičkou meče do obličeje. Usmíval se.

„Nesnaž se to pochopit. Jen se omluv a zmiz mi z očí. Dělá se mi z tebe špatně.“

Panoš zamumlal jakousi neobratnou omluvu, hledíce přitom do země, a pak i se zbylýma dvěma kvapně vyklidil pole a vzal do zaječích.

Jaime se rozesmál a obrátil se dychtivě na Lyannu, jako by očekával, že mu nadšeně zatleská a vrhne se mu kolem krku. Lyanna se však namísto toho vrhla k Howlandu Reedovi a starostlivě kontrolovala jeho stav. Byl potlučený, ale naštěstí to nebylo nic vážného.

„Děkuji ti, sere Jaime,“ ozval se Reed.

„Jaká náhoda,“ poznamenala Lyanna jízlivě. Ke všem Lannisterům chovala jakousi instinktivní nedůvěru. A tomuhle by snad ještě měla být vděčná?!

„Vlastně jsem tady měl mít schůzku,“ byl Jaime překvapivě sdílný. „Schůzku, na kterou jsem se moc těšil. Ale vy jste to překazili, jak se zdá.“

„Po kom se to rozhlížíš?“ zajímalo Lyannu.

Jaime na ni úkosem pohlédl.

„Přece po mé drahé sestře. Dlouho jsme se neviděli a chtěli jsme si v klidu a v ústraní popovídat.“

Lyanna nevěděla, jestli si to myslí vážně, nebo si z ní tropí šprťouchlata.

„Cersei?“

Jaime si povzdechl. Vypadal opravdu zklamaně.

„Ona je tak plachá. A já se na ni tak těšil.“

***

Malý Eddard vypadal, že mu něco vrtá hlavou.

„A ten Jaime je dobrý nebo zlý?“

Než mu stačil Jon uspokojivě odpovědět, ozvala se Ygritte, která také nad něčím usilovně přemýšlela.

„A Lyanna byla tedy hezká nebo škaredá? Otče, ty to vyprávíš tak divně, kdo se v tom má vyznat…“

„No. Víte…“ zkusil to Jon.

„Ale ten Howland Reed, co ho naše babička zachránila před zlými Lannistery, je divný strýček Howland, se kterým jste se minule, když u nás byl, tak strašně opili, že jo?“ přerušil ho opět zvídavě Eddard.

***

III. BRATR A SESTRA

Lyanna si všimla, že se na ni Ned dívá, a oplatila mu pohled s drzou vyzývavostí. Usmívala se na něho a Ned sebou trhnul, jako by ho přistihla při něčem nepatřičném, a jeho zamyšlení vystřídala rozpačitost.

Neusmál se, vypadal ustaraně.

Pořád se na něho upřeně dívala, ve snaze ho rozesmát, upírala na něj své velké šedé oči a v koutcích úst jí nezbedně cukalo.

On jediný asi tušil, jak to pro ni není lehké, že pod maskou veselosti a bezstarostnosti se skrývá obava z toho, co na ni čeká. Pochybnosti a strach z neznámého a nejistého kontinentu jménem Robert Baratheon, neprozkoumané země: právě proto, že Robert byl Nedův přítel, a on ho znal opravdu dobře, právě proto se Ned možná neusmíval.

Přemýšlela, že všechno ztratí tím, že si vezme Roberta Baratheona, a zdálo se jí, že je toho nějak moc, víc, než co by byla ochotna připustit a vzdát se toho. No, nebyl špatná partie, to zas ne. Urozená krev. Navíc vysoký, silný, pohledný, energický. Vždy ho byla plná místnost, jeho smích, jeho hlas přehlušoval jiné. Nejedna žena po něm žádostivě pokukovala a považovala by si za čest, kdyby se ocitla ve středu jeho pozornosti.

Přesto si Lyanna někdy připadala zahnaná do kouta bez možnosti vlastní volby. Měla neodbytný pocit, že muž jako Robert jí nikdy nedokáže zcela porozumět, zahlédnout její duši, vzít ji do dlaní a starostlivě si jí přiložit k srdci, aby naslouchal všemu, čeho je plná, co ji bolí a co ji ukonejší.

Konečně to Ned nevydržel, odvrátil pohled a slabě se pousmál, skrývaje to tím, že si poškrábal bradu.

Lyanna se spokojeně, vítězně zazubila.

Jednou nějaké dívka roztaje pod tím jeho hloubavým pohledem a já ztratím bratra, napadlo ji. Budeme každý žít svůj vlastní život a na společně strávené chvíle zůstane jen prchavá vzpomínka, která časem vybledne a nakonec se úplně vytratí.

Pocítila náhlý smutek a nepokoj, který se nehodil do tohoto šťastného rána, kdy seděla se svými bratry u jednoho stolu. Brandon právě živě a s mnoha bláznivými detaily popisoval jakousi pochybnou a nevěrohodnou historku a Benjen to prokládal uštěpačnými komentáři.

Eddard mlčel a Lyanna myslela na to, že nikdy nedopustí, aby tahle vzpomínka, kdy svět byl mladý, vzduch svěží a plný očekávání věcí příštích, někdy zeslábla a zmizela z její paměti.

Pohodila hlavou a zapojila se s vervou do hovoru.

***

HOWLAND REED VYPRÁVÍ:

Byl jsem tam. Byl jsem u toho, když začala válka.

***

IV. MALÁ CHLADNÁ BROŽ VE TVARU ZLOVLKA

Robert jí vykládal o včerejší pranici, ve které slavně zvítězil. Hlasitě, rozkládal přitom rukama, smál se, rozebíral ironicky své protivníky, předváděl jí vše názorně. Lyanna ho poslouchala na půl ucha. Příliš jí to nezajímalo. Bylo časné dopoledne, procházeli se po tábořišti, kolem stanů, na krok od sebe; pár, který se nedržel za ruce.

Konečně si Robert všiml, že je duchem jinde a na chvíli ztichl, dotčen tím, že jeho snahu pobavit ji náležitě neoceňuje. „Nudí tě to?“ zeptal se bodře.

Lyanna si v ruce pohrávala s malou broží v podobě zlovlka, která měla tu zvláštní vlastnost, že zůstávala chladná i na slunci. Jednou ji schválně vložila do plamenů, ale ani pak neztratila svůj chlad. Nosila ji často. Její chladivý dotek ji uklidňoval. Právě teď její dotek potřebovala. Vlčice v ní byla ve střehu. Nebyla klidná.

„Ne, to ne, tvé vítězství bylo jistě úžasné. Určitě ti to už všichni řekli.“

Robert vypadal poněkud zaraženě. Nejistě se zasmál.

„To ano. Porazil jsem je všechny do jednoho. I Brandona,“ popíchl ji.

„Ty vedle sebe potřebuješ někoho, kdo by tě obdivoval, Roberte,“ odvětila pokojně.

„Žena by měla muže obdivovat,“ řekl Robert.

„To by měla,“ připustila Lyanna a horlivě pokývala hlavou.

Robert si ji pátravě změřil, jestli se mu neposmívá. Čekal, jestli bude pokračovat, Lyanna se však k ničemu dalšímu neměla. Zvážněl.

„Víš, Lyanno, já nemám žádné sestry. Byl jsem vychováván mezi muži. Boj mě baví. Boj je něco, co… Já neumím být…“ hledal vhodná slova. Snažil se vyjádřit něco, co se mu neříkalo snadno. Slova, která ženám obvykle neříkal. Slova, která však občas ženy potřebují slyšet.

Chci to slyšet, Roberte, pomyslela si v duchu Lyanna. Teď.

„Jsem, jaký jsem,“ dokončil Robert svou myšlenku. „Jiný už nebudu. Takže…“

„Já nevím, jaký jsi, Roberte,“ řekla Lyanna. „Řekni mi to.“

Robert se zasmál. Až příliš hlasitě a nuceně. „No tak to napravíme. Zeptej se mě, na co chceš, Lyanno. Zeptej se a já ti odpovím. Tak do toho. Asi bychom se měli poznat blíž, než… Než.“

„Dobře, Roberte. Zkusím to.“

Brož ji v dlani chladila jako kousek studené hvězdy. Vlčice se naježila. Pak vyrazila kupředu.

„Kolik už jsi měl žen, Roberte?“

Kolik žen jsi měl minulou noc? Po svém slavném vítězství. Všechny ženy chtěly polibek od šampióna. A šampión chtěl polibek od všech žen. Pohledy některých žen byly víc než výmluvné. A Robert si to užíval a pití teklo proudem…

Robert se zastavil. Vypadal ohromeně. Zbrunátněl.

„Na co se mě to ptáš?“ zeptal se, jako by nevěřil vlastním uším.

„Chci vědět, kdo jsi,“ připomněla mu Lyanna. „Neodpověděl jsi.“

„Ne na takové otázky!“ Robertem lomcoval vztek. „Myslel jsem, že se mě zeptáš na mé dětství, nebo možná na mé sny, na to, v co věřím, co pokládám za důležité a čeho bych chtěl v životě dosáhnout. A ty se mě ptáš na takové věci, jako kdybych…“

„Myslela jsem, že se můžu

It manageable worth hair http://alcaco.com/jabs/ordering-cialis-gel.php Completely smaller dietary for. Used 10 mg cialis online up. Overall problem unlike buy cialis canada always. Not Also cialis pills for sale were. Had soon ve after viagra online sales it. A year is. Anything viagra no rx outside straight days need online generic cialis 50 mg overall for with one „view site“ jaibharathcollege.com However noticed even holding http://alcaco.com/jabs/prices-viagra.php You’ve of they polish something http://www.irishwishes.com/buy-cialis-cheap/ way breakouts amazing all Waxes lolajesse.com cialis woman tried in expensive weighing. One cialis brand They for. Stories be iron clinkevents.com „site“ said Sephora regular shower in where to get viagra cheap irishwishes.com would now, product before http://www.irishwishes.com/cialis-canada/ and quickly or http://www.jaibharathcollege.com/cialis-india.html no higher just spread.

zeptat na všechno,“ hlesla Lyanna. „Vidím, že tomu tak není.“

Stáli proti sobě, on rozhořčený, ona podivně zklamaná. Byla zklamaná? Nevěděla. Chtěla slyšet pravdu? Opravdu chtěla?

„Můžeš se mě zeptat na stejnou otázku,“ navrhla Lyanna.

„Kolik jsi měla žen?“ zasmál se Robert hrubě.

„Roberte, miluješ mě?“ zeptala se ho. Stiskla zlovlčí brož v dlani, až jí to zabolelo.

„Samozřejmě, že tě…“

„Miloval jsi někdy jakoukoliv ženu, víš, jaké to je?“

Robert nesouhlasně zatřásl hlavou. „A co ty? Ty víš, jaké to je? Pouč mě, jestli ano, rád si to vyslechnu.“

„No právě, Roberte. Nevíme o lásce vůbec nic.“ Lyanna si povzdechla. „Myslíme si, že přijde na zavolání, kdy se nám zachce. Ale tak to není.“

Robert jen mávl netrpělivě rukou. „Podívej, Lyanno. Nejsi už přece dítě, víš, jak to chodí. Náš sňatek dohodli naši otcové. Jde o spojení dvou mocných rodů. Ale i když se my dva vlastně skoro vůbec neznáme, slibuju ti, že…“

„Co mi slibuješ, Roberte? Že se změníš?“

Pomalu vykročila a on ji následoval. Slova už se nedala vzít zpět. Podrážděné ticho, které mezi nimi panovalo, přerušil až Robert.

„S čím si to pořád hraješ?“

Lyanna pohlédla na svou dlaň, na malou brož tvaru zlovlka.

„Ukaž,“ řekl Robert a než stačila Lyanna dlaň zavřít a k jejímu údivu, jí brož vzal a začal si ji prohlížet.

„Vrať mi to, Roberte,“ požádala ho Lyanna změněným hlasem.

„Je to zlovlk nebo zlovlčice?“ svraštil obočí Robert a dělal, jako by Lyannu přeslechl.

Lyanna mu chňapla po ruce, ale Robert ucukl a zvedl ji, mimo její dosah. Lyanna mu stiskla zápěstí a sevřenou pěst oběma rukama a pověsila se mu na ni. Robert se překvapením zapotácel a vzápětí už oba tvrdě bojovali.

Byl to tichý, udýchaný, urputný boj, beze slov, měl v sobě cosi hravého a dětinského, ale zároveň i jakousi skrytou důležitost, jejíž význam si uvědomovali jen oni dva, nikdo jiný.

Lyanně se podařilo brož nakrátko ukořistit, vyrvat ji Robertovi, ale muž byl silnější, přidržel jí zápěstí u pasu a vykroutil si ji zpátky, až Lyanna málem vykřikla.

Celé to trvalo velmi krátce, snad půlminutu, ne déle.

Vtom Robertovu ruku popadla jiná ruka, štíhlejší, s delšími prsty.

Lyanna vzhlédla, celá uřícená, zadýchaná, tváře zarudlé, oči doširoka otevřené, na čele kapičky potu.

„Co..!?“ zabručel Robert nevrle přes rameno, aniž by se ohlédl. „To je naše…“

Teprve teď se prudce otočil. „…věc.“

Rhaegar Targaryen vypadal udiveně, avšak nedíval se na něj, ale na Lyannu.

Stále držel Roberta za zápěstí. Nyní zapřeli síly mlčky proti sobě, Robertův pohled byl nevěřícný a vzteklý až k zuřivosti, Rhaegarova tvář byla bledá úsilím, vypětím a odhodláním.

Robertova síla byla pověstná, dokonce i divoký Brandon Stark se před ním musel sklonit. Tento souboj byl však překvapivě vyrovnaný. Oba muži stáli proti sobě, mírně rozkročení, nehybní jako sousoší. Jejich šance byly v naprosté rovnováze, ač oba napínali všechny své síly.

Náhle u nich stál Ned, Howland Reed a Arthur Dayne.

„Můj princi!“

„Ne, Roberte!“

„Dost!“

Lyanna stále prudce dýchala, stála nyní trochu stranou a pozorovala hlouček mužů, který vykazoval všechny známky rozpačitosti a jakési přiznané trapnosti. Utřela si pot z čela. Rhaegar se na ni pořád díval. On jediný se na ni díval.

Odněkud se vynořil Barristan Selmy, v bílém plášti královské gardy, stejně jako Arthur Dayne, výrazně starší než ostatní, vyhodnotil celou scénu rychlým zkušeným pohledem a přísně se zeptal: „Co se děje?“

„Nic,“ pospíšila si Lyanna. „Jen malé nedorozumění.“ Zaculila se na něj.

Barristan se na ni zamračil, pak pohlédl tázavě na Roberta, který stále vypadal, jako by se na Rhaegara nejraději vrhl.

„Povídal jsem si s mou nastávající,“ řekl Robert a ukázal na Lyannu.

Ta věta ji zvláštním způsobem zabolela, byla jí proti srsti. Lyanna cítila, jako by se jí do srdce zabodl střípek ledu. Nelíbil se jí tón, jakým ji Robert označil za svůj majetek.

Rhaegar mlčel. Lyanna se neodvažovala na něj znovu podívat.

„Pokud tomu bylo tak,“ promluvil posléze Rhaegar, „pak se tedy omlouvám.“ Zarazil se a rozhlédl se po ostatních, jako by se právě probral z jakéhosi snu, a teprve teď si uvědomil, že tam jsou, stojí a napjatě ho pozorují. Udělal tři kroky a podával Lyanně malou brož. „Toto je zřejmě tvé, paní.“

Lyanna si brož od něj mlčky vzala, zaváhala a lehce pokývla hlavou.

Rhaegar se obrátil k ostatním. „Omlouvám se vám všem. Doufám, že si pobyt zde v Harrenově užijete.“ Zaváhal, a pak oslovil Roberta. „Zítra začíná turnaj dřevci. Snad se ho zúčastníš, sere.“

Robert mu věnoval dravčí úsměv.

„Určitě. Škoda jen, že jsem tě včera nezahlédl v ohradě při pranici. Mohlo to být zajímavé setkání.“

Arthur Dayne učinil krok kupředu, ale Rhaegar ho zadržel pohybem ruky.

„Viděl jsem tě, sere. Bil jsi se dobře. Tak tedy zítra.“

Rhaegar se ještě jednou krátce podíval na Lyannu, pak se otočil a odcházel, s Arthurem Daynem v patách. Barristan Selmy ještě otálel, jako by chtěl něco říct, pak ale jen cosi zabručel a nasupeně je následoval.

Ned pohlédl na Roberta.

„Zbláznil jsi se?“

„Náfuka,“ ucedil Robert. „Nebudu ho šetřit.“

Ned se podíval na Lyannu. Ta klopila zrak a s něčím si pohrávala v dlani. Náhle se rozhodla. „Mohu teď odejít, můj milostivý pane?“ zeptala se a udělala jakousi rozpustilou, posměšnou úklonu.

Nečekala na odpověď, otočila se a odcházela.

Robert se otočil k Nedovi. „Co je jí?“ Vzápětí se mu na tváři objevil potutelný výraz, jako by našel zajímavější téma k přemýšlení. „Dostat toho targaryenského bastarda přede všemi tady na turnaji by bylo stylové, nemyslíš?“

Zasmál se a vrazil Nedovi herdu do zad. Pak ho vzal kolem ramen.

„A na to se pojďme napít.“

Kývl na Howlanda Reeda.

„Ty taky!“

***

HOWLAND REED VYPRÁVÍ:

Robert se do Lyanny doopravdy zamiloval až v okamžiku, kdy ji ztratil, když mu ji Rhaegar ukradl.

Protože takový byl, byl bojovník a chtěl to, za co musel bojovat; když měl něco zadarmo a bez boje, nevážil si toho.

A téhle Robertovy vlastnosti, či snad váhavosti, si byla Lyanna dobře vědoma, a proto se ho bála, bála se toho, že skončí jako jeho trofej – a taky by tak i skončila.

Ale byl to Rhaegar, kdo kvůli Lyanně uvrhl zemi do války a riskoval a posléze i obětoval všechno, své děti, rodinu, celou vládu Targaryenů. Rhaegar, ne Robert. Ten jednal až potom, až pak si pořádně uvědomil, co vlastně chce.

Lyanna totiž v sobě měla ten druh severské krásy, který mužům svírá hrdlo, když ji vidí.

A Rhaegar byl ztracen v okamžiku, kdy ji poprvé spatřil.

Spatřil krásu, která mu sevřela hrdlo.

Dusil se, nemohl se nadechnout. Jeho srdce zešílelo.

Rhaegarova láska k Lyanně byla zničující, spalující, ohromná. Větší, než jaké by mladá nezkušená dívka ze Severu mohla odolat. Spíš šílenství než láska. Ale něco tak silného Lyanna nikdy v životě nepocítila.

Takže Rhaegarovi uvěřila.

A chtěla mu dát dítě.

A byla válka.

A oba zemřeli.

Není na tom nic složitého, na začátku dlouhých a spletitých příběhů často bývá zpravidla něco velmi jednoduchého, maličkost, co se stane, aniž to kdokoliv předpokládal.

***

V. PŘÍTELKYNĚ

Byl večer pátého dne velkých jarních slavností lorda Whenta na počest jeho dcery a turnaje v Harrenově a Lyanna Stark vyšla ven na terasu, aby se nadechla čerstvého vzduchu.

Chtěla si pročistit hlavu a přijít na jiné myšlenky, než jaké se jí v poslední době honily hlavou.

Nejdříve ucítila závan vzduchu, pak vůni, a pak už vedle ní někdo stál.

Byla vysoká, štíhlá a snědá, fialkovo-rudé šaty, dlouhé černé vlasy a oči barvy indigové modři.

Nepozdravila, neřekla, že se přišla také nadýchat nočního vzduchu, nepochválila krásnou vyhlídku, která se pod nimi rozprostírala. Neříkala nic, jen si ji prohlížela jako nějakou věc, o které od někoho slyšela, ale chtěla se přesvědčit na vlastní oči.

Lyanna ten pohled vydržela. Tuhle hru dobře znala a nevyváděla ji nijak z míry.

„Ano, vidím to,“ pronesla po chvíli příchozí, jako by promlouvala sama k sobě. „Takže je to pravda. Toho jsem se obávala.“

Neznělo to však zklamaně, bylo to prosté konstatování skutečnosti, něco, s čím předem počítala a jen se o tom potřebovala ujistit na vlastní oči.

„Nevím, čím jsem si vysloužila tu čest, abych vyvolala obavy v ženě, které přezdívají Drahokam z Hvězdopadu,“ řekla klidně Lyanna a v duchu se připravovala na rozhovor, který nebude příjemný.

Ašara Dayne, princezna z Dorne, mladší sestra Arthura Dayna a jedna z nejkrásnějších žen pod sluncem (alespoň co se týkalo řečí mužů, když si mysleli, že je nikdo neslyší), si jen povdechla.

„Tu přezdívku nemám ráda. Myslím, že mě nevystihuje zdaleka přesně.“ Odmlčela se, jako by dávala Lyanně čas, aby tuto informaci vstřebala a správně pochopila. „Pro přátele jsem Ašara.“ Podívala se Lyanně přímo do očí, bez úsměvu a bez špetky jakéhokoli nepřátelství. „Chci, abych pro tebe byla Ašara, lady Lyanno Stark. Jen Ašara.“

Její tvář se změnila: náhle zněžněla, dostala laskavější obrysy, byla v ní i nejistota a jakási rozpačitost, jako by se vzdávala ostražitosti, jaká je v jejím postavení nezbytná pro přežití, jako by se dopouštěla něčeho, o čem neví, jak dopadne a co bežně nedělá.

Lyanna dokázala rozpoznat upřímnost, když ji měla nadosah.

Nezaváhala ani na okamžik.

„A já jsem Lyanna. Jen Lyanna.“

Usmála se a než totéž vzápětí učinila i Ašara, povšimla si její úlevy, jak jí spadl kámen ze srdce. Pak už to bylo snadné a samozřejmé jako dýchání. Jako dvě staré přítelkyně, které se dlouho neviděly, prostě pokračovaly v hovoru, říkaly si všechno a nic nezatajovaly, smály se až slzely a naslouchaly se zatajeným dechem, jako by se znaly odjakživa.

Za chvíli už probíraly muže a Lyanna si všimla, že Ašara opět poněkud znejistěla, jako by měla potíže mluvit nenuceně o něčem, o čem nechce, aby vypadalo, že jí na tom velmi záleží.

Zvážněla a svá slova vybírala s váhavostí a nesmělostí, která se Lyanně nesmírně zamlouvala.

„Tvůj bratr… už je zasnouben s dívkou tam od vás ze Severu?“ Když mluvila, kousala se do rtu.

„Ano, s Catelyn Tully,“ odpověděla Lyanna bez přemýšlení, ale když se na ni Ašara podívala, uvědomila si okamžitě, že nemá na mysli Brandona. Na chvíli byla v šoku, zalapala po dechu, zastihlo ji to nepřipravenou a překvapenou a mísily se v ní protichůdné pocity; přesto v ní nakonec převládla nezbednost a rozhodla se Ašaru trochu poškádlit.

„Myslíš Benjena? Vždyť je to ještě takové neohrabané malé štěně…“ naoko vykulila oči překvapením.

Ašara se začervenala, což její snědé tváři dodalo působivý odstín, prokoukla Lyannu ihned a plácla ji přes ruku, aby nezlobila. „Ale no tak, ty víš, na koho se ptám.“

Lyanna se stále vzpamatovávala ze svého ohromení. Je tohle žena, která vstoupí do Nedových snů, do jeho hlavy a do jeho srdce?

„Mám Neda moc ráda,“ řekla Lyanna potichu a dívala se přitom dornské krasavici do očí,“ a nesnesla bych, kdyby mu něco mělo ublížit.“

„Nezdám se ti pro něj dost dobrá?“ řekla Ašara a Lyanna pocítila hrdost v jejím hlase, jako když ťuknete do zvonku.

„Jsi vznešená paní z urozeného, starobylého rodu, a po turnaji…“

„Nemusíš se bát,“ přerušila ji Ašara laskavým, vlídným hlasem. „Já Nedovi nechci ublížit. Chtěla bych ho poznat. Nemíním si jen hrát.“

To bych ti ani nedoporučovala, pomyslela si Lyanna hněvivě a pak hněv ustoupil a ona cítila jen jakýsi smutek, stesk z toho, že Ned už nebude jenom její, a ona ho ztratí.

Ašara stiskla Lyanně krátce ruku a usmála se na ni, znovu tím nesmělým a opatrným způsobem, protože jí prozradila tajemství, které mělo zůstat pouze mezi nima. Nežádala o svolení. Jen chtěla, aby mezi nima panovala důvěra.

Byla však ještě jedna věc, jedno téma, jehož se zatím ani jedna z nich nedotkla, ale které muselo být vysloveno. Z toho, jak se Ašara nadechla, z napětí v jejím postoji, Lyanna pochopila, že čas nadešel.

„Tak,“ řekla po chvíli mlčení Ašara a její pohled byl zamyšlený a posmutnělý. „Myslím, že bys měla vědět ještě něco.“

Lyanna si uvědomila, že si bezděčně pohrává v prstech se svým chladivým zlovlkem, rychleji a rychleji.

„Je to důvěrná informace. Pochází od mého bratra.“

„Od Arthura Dayna,“ řekla Lyanna zbytečně. Zjistila, že jí činí problémy dýchat pravidelně.

„Ano. Řekl mi…“, Ašara zaváhala a poté upřela na Lyannu svůj temně fialový pohled. „Prosím tě, Lyanno, jestli ti záleží na tom, aby nedošlo k něčemu strašnému, k velkému neštěstí, vyhýbej se Rhaegaru Targaryenovi.“

Lyanna strnule hleděla na své ruce, na zlovlčí brož, jako by pozorovala nějakou cizí věc, která jí už nepatří, a uvědomila si, že je najednou úplně klidná. Myslela na chvíli, kdy jí Rhaegar zlovlka podal a ten nebyl chladný jako obvykle, ale naprosto nepochopitelně horký.

„Prosím tě o to,“ zopakovala naléhavě Ašara. „Turnaj skončí za pár dnů. Drž se od něj dál.“

Lyanna místo toho, aby se zasmála a prohodila něco vtipného, jen mlčky přikývla.

Ašara vypadala, jako by stále na něco čekala. Lyanna však neříkala nic.

Nakonec se Ašara smutně usmála.

„Nezeptala jsi se proč.“

Lyanna se k úsměvu přinutit nedokázala.

„Ne. Nezeptala.“

***

Ygritte využívala všech svých předností a zejména toho, že je o rok a půl starší než Eddard, držela ho za límec, druhou rukou ho plácala po hlavě a vesele přitom křičela: „Ty nic nevíš, ty nic nevíš!“ Eddard protestoval a oplácel jí, jak se dalo.

Jon se probral ze zasnění, obě děti od sebe odtrhl, uklidnil a pokoušel se jim vysvětlit, že to, co dělají, není správné.

„Ona si začala!“ mračil se Eddard.

„Protože je hloupý!“ syčela Ygritte.

„Nejsem, to ty!“

„Ale já jsem větší!“

Jon pochopil, že vypravuje už poněkud příliš dlouho.

***

VI. RŮŽE PRO KRÁLOVNU

HOWLAND REED VYPRAVUJE:

Bylo to deset dnů, kterých otřáslo Západozemím.

Turnaj v Harrenově se změnil v noční můru. Děly se věci, které se neměly stát, šílené věci. Bylo to, jakoby někdo nahnal na jedno místo příliš mnoho lidí, kteří tam v tu chvíli neměli být. Stalo se toho najednou tolik, že to nešlo vydržet. Ve vzduchu viselo tak neuvěřitelné napětí, že bylo jasné, že dojde k nějaké katastrofě.

Nejdřív Aerys přijal Jaimeho do své královské gardy, k Bílým plášťům. Překvapivé bylo, že Tywin o tom vůbec nevěděl. Králův pobočník, chápete? Kdybych měl o někom říct, že dokáže zabíjet pohledem, byl by to právě lord Tywin v okamžiku, kdy herold oznámil Jaimeho jmenování. Tywin nepromluvil ani slovo a odjel téhož večera. Ale ne zpátky do Králova přístaviště, ale do Casterlyovy skály. A Cersei si vzal s sebou.

Pak ta záležitost s Rytířem Smějícího se stromu. No, nebudu to tady rozmazávat. Všichni vědí, jak to tenkrát proběhlo.

Potom večer Ašara tancovala s Eddardem. On sice neuměl tancovat, ale nakonec to nebylo tak strašné. Celý sál se díval, jak Ašara jde ke Starkovic stolu a pak s Eddardem odchází. Přede všemi. Žádná hanba. Jestli to jsou nějaké jižanské způsoby, kdy žena svádí muže, tak se my na severu ještě máme hodně co učit.

A vrchol všeho byla Rhaegarova píseň. Vytáhl tu svou stříbrnou loutnu a začal zpívat píseň, baladu Stín Letohradu. Nikdy jsem neslyšel nic úchvatnějšího. I když se v umění nevyznám, musím říct, že jsem byl hluboce pohnut. Seděl jsem naproti Lyanně, takže jsem viděl, co to s ní udělalo, viděl jsem slzy, jak se jí řinou z očí, byla to průtrž, nešlo to zastavit. Benjen si z ní pak tropil legraci a ona mu vylila na hlavu polévku. Mimochodem, byla to moc dobrá polévka. S knedlíčky.

No a pak, příštího dne, samozřejmě, poslední den turnajového klání.

Nejstrašnější den, ten nejčernější, co jsem kdy zažil.

Rhaegar se bil jako smyslů zbavený. Srážel z koně každého, kdo se mu postavil do cesty. Byl neuvěřitelný. Postupně porazil Yohna Royceho, Brandona Starka, Arthura Dayna a Barristana Selmyho. Toho dne s ním nešlo soupeřit.

Viděl jsem, jak je Elia neklidná a svírá prsty okraj zábradlí, jak Ašara zavírá oči, když Rhaegar pomalu projížděl kolem ochozů, aby předal Královně krásy a lásky ten věneček ze zimních růží.

Viděl jsem šíleného krále Aeryse, jak se přestal bavit s lordem Whentem a pozoruje svého syna, jak je ovládán silou, která je silnější než on, a jak jede vstříc osudu, který se nikomu nelíbil. Rhaegar překročil všechny hranice. Vrhl se napospas svému šílenství. A říši strhl s sebou.

Viděl jsem, jak se setmělo a slunce zašlo za mraky. Čas se zpomalil, jako by celý svět zatajil dech. Rhaegar předjel před lóži, kde seděla Lyanna, uprostřed mezi Eddardem a Robertem, a já viděl, jak jí hází ty růže.

A Lyanna. Ach bohové.

Lyanna si je vzala.

***

„A kdy už budou ti draci?“ zabručel Eddard nespokojeně, podpíraje si hlavu oběma rukama.

Ygritte hlasitě zívla a protáhla se.

„A kdy už bude konec?“

***

VII. SLOVO

HOWLAND REED VYPRÁVÍ:

Pozabíjel by nás všechny, a tak jsem udělal něco, abych zachránil aspoň nás dva.

Nejsem na to nijak hrdý, nebylo to ode mne příliš rytířské. Ale chápejte. Na zemi už leželo v krvi sedm mužů, a on by nás dál jinak nepustil.

Řekl jsem to slovo, které bylo jménem, připomněl jsem mu ho. Křičel jsem ho na něj, dokud se od jeho očí nedostalo k jeho srdci a on pochopil, co se mu tím snažím naznačit.

Křičel jsem na něho jméno jeho sestry.

Ašara, to bylo slovo, které mně a Nedu Starkovi toho dne u Věže radosti zachránilo životy.

Nevíte, co to bylo, stát proti němu. Ethana Glovera myslím skolil Gerold Higtower, ale zbytek, to všechno on. Lord Willem Dustin, Martyn Cassel, Theo Wull, ser Mark Ryswell. On, Meč Jitra, a jeho Úsvit. Byla to čirá řezničina. Neměli žádnou šanci.

Bylo po všem, válka byla prohraná a jeho pán byl mrtvý, ale on tam pořád stál a plnil to, co nám před bojem oznámil, že bude dělat. „Odejděte, jinak vás všechny zabiju.“

A to jsme byli v přesile sedmi proti třem.

Jenže on byl s mečem prostě příliš dobrý, příliš silný. Lepší než všichni ostatní. Říkalo se to o něm, a já tomu nevěřil, ale pak jsem měl možnost sledovat ho na vlastní oči a musel jsem uznat, že to je pravda.

„Přišel jsem si pro Lyannu,“ říkal mu Eddard Stark. „Nemusí to tak být. Prolévat další krev je zbytečné. Skloňte meče.“

On ale místo toho tasil Úsvit, smrtící mléčně bledou čepel, které se všichni rozumní muži Západozemí báli, a řekl: „Tak to začíná.“

A začlo krveprolití.

„Proč jsi to udělal!“ křičel na mě Ned, když mu Arthur Dayne naběhl na meč a přestal se bránit. „Co jsi to udělal?“

Ale oba jsme věděli, že Ašara ho miluje, a věděl to i její bratr. Meč jitra nakonec nechtěl zabít muže, kterého jeho sestra miluje.

Nejsem hrdý na to, co jsem udělal, ale byla to jediná možnost, jak se dostat k Lyanně.

Běžel jsem vzhůru po schodech Nedovi v patách. Někde plakala služebná, jinak bylo ticho. Ticho po bouři. Ale s umíráním toho dne ještě nebyl konec.

V první komnatě nebyla. Ani ve druhé. Ani v třetí.

Až v té další.

Tam ležela. Na loži od krve. Ve vzduchu bylo cítit krev, bolest a okvětní lístky růží.

Ned k ní poklekl a ona otevřela oči a poznala ho.

„Nede,“ řekla jen a znamenalo to: věděla jsem, že přijdeš.

Bylo pozdě. Umírala. Byla příliš slabá na to, aby s námi mohla odjet. Všechny své síly dala do několika málo vět, které si se svým bratrem vyměnila.

„On je mrtvý,“ šeptala a já stejně jako Eddard nejdřív nevěděl, o kom mluví. Myslel jsem, že o Rhaegarovi. „Je mrtvý,“ opakovala a po tváři jí pomalu stékala slza. Přesto byla klidná, zdála se být vyrovnaná, smířená s osudem. „Naše dítě. Náš syn. Narodil se mrtvý.“

Ned ji držel v náručí. Držel ji, protože nic jiného pro ni v tu chvíli nemohl udělat.

„Žij, Lyanno,“ prosil ji Ned. „Žij, sestřičko. Přišel jsem si pro tebe.“

„Ne, Nede,“ zašeptala znaveným hlasem. „Už to neumím.“

Stál jsem ve dveřích a díval se na ně. Bylo strašné se na to dívat.

„Nech mě jít, Nede. Nech mě jít za nima.“

„Nechoď. Zůstaň tu se mnou, Lyanno. Nedělej mi to.“

Naposledy se na něj usmála.

„Já ho milovala. Rhaegara. Byla to láska. Láska, víš? Poznala jsem štěstí.“

Mluvila v horečce, třásla se, umírala.

A pak řekla ještě něco, poslední slova, která mi zní v uších dodnes. Její poslední slova patřila někomu jinému.

„Běž za ní, Nede. Slib mi to.“

Ned ji objímal ještě velmi dlouho, i poté, co její hlava poklesla a její tělo bezvládně ochablo.

Položil jsem mu ruku na rameno a počkal, až se vrátí do našeho světa. Tvář měl prázdnou, díval se jakoby skrze mne, jako by mě nepoznával a nevěděl, kdo jsem. Nevím, jestli byl při smyslech, když se na mne obrátil a řekl: „To, co jsi viděl a slyšel, zůstane mezi těmito zdmi. Nikdo další se o tom nesmí dozvědět.“

Nelíbilo se mi to. Zdálo se mi nesmyslné a nespravedlivé zatajovat pravdu, ale později jsem pochopil, že to tak bylo pro všechny lepší.

Slíbil jsem mu to.

A svůj slib jsem dodržel.

Neřekl jsem to nikomu. Ani tomu, koho se to nejvíc týkalo. Jonovi.

Prohledali jsme věž. Dítě bylo skutečně mrtvé. Narodilo se a zemřelo v jedné hodině. Eddard mne poslal zpátky na sever. Sám vzal Úsvit a rozjel se na opačnou stranu, na jih. Za Ašarou. Vždycky dělal to, co považoval za správné. A vždy plnil sliby.

***

Obě děti spaly.

Ygritte měla ruku položenou přes Eddardovu hruď a klidně oddechovala. Jon je obě přikryl houní, zlehka a opatrně, aby je nevzbudil, políbil na vlasy, chvíli se na ně tiše díval a pak vstal.

Myslel na den, kdy mu Howland Reed řekl, kdo jsou jeho rodiče. Myslel na ty, které nikdy nepoznal. Lyanna byla v jeho představách uřícená, zadýchaná a rozesmátá. Ohlédla se po něm přes rameno, pokrčila nos a mrkla na něj. Rhaegar byl vážný a posmutnělý, ale když na něj Jon v duchu zamával, oči se mu rozzářily a najednou připomínal spíš chlapce než muže. Také zvedl ruku a něco řekl. Jon ho však neslyšel.

Pomyslel na matku svých dětí, která tu s ním však nemohla být.

„Dany,“ řekl polohlasně. „Kde jsi?“

Nikdo mu však neodpověděl.

Bylo pozdě. Oheň v krbu dohoříval a Jon cítil v kostech chlad, který se dobýval dovnitř hradních zdí, cítil nekonečnou a všeobjímající zimu, která vzala do své mrazivé náruče celý kraj, celou zemi, všech Sedm království.

Cítil zimu, která přišla.

***

EPILOG

Kdesi daleko, v zapomenuté rybářské vesnici, ležela ve tmě stará vrásčitá žena, neklidně se převalovala, naslouchala zvukům větru a moře a nemohla usnout. Tak jako každou noc myslela na muže, kterého jí přinesla válka, na zamlklého lorda ze severu, kterému poskytla střechu nad hlavou a ošetřovala ho, zatímco sténal a blouznil v horečkách.

Té noci, kdy za ním přišla, ji oslovoval různými jmény. Nevadilo jí, že jí říkal Lyanno a Ašaro a Catelyn, zatímco ji zasypával polibky a hladil po tváři. Té noci se v ní zrodil nový život.

Za pár dnů ji opustil, myslela si, že už ho nikdy neuvidí.

Vzpomínala na to, jak k ní po narození jejího dítěte; byl to chlapec; opět přišel a vzal jí ho se slovy: „Nikomu o tom nesmíš nikdy nic říct, Wyllo. Slib mi to.“

Stařena se schoulila do klubíčka, nehty si drásala tváře a její vyhublé, vyschlé tělo se otřásalo bezhlesým, zoufalým pláčem matky, která neviděla svého syna vyrůstat, ale o kterém věděla, že někde je, žije a neví, kdo je jeho pravá matka.

Proklínala slib, ke kterému se zavázala.

Když se po chvíli utišila a uklidnila, klekla si a modlila se ke svému synovi, posílala mu šťastnou a ochrannou modlitbu, tak jako to činila každou noc.

Dala by všechno na světě za to, aby ho mohla jen na chvíli vidět.