Drak a růže
Roh, to musel být zvuk rohu. Jemně odstrčila teplé tělo spícího bratříčka, posadila se na lůžku a naslouchala. Zvenčí se ozývaly rozčílené mužské hlasy, následoval zvuk kroků. Když procházeli kolem jejich domku, podařilo se jí zachytit několik slov. Žena…divocí ? Skupina mužů se vzdálila. Následné ticho narušovalo jen praskání ohně, zkontrolovala bratra, který dál spokojeně oddechoval, venkovní rozruch ho naštěstí neprobudil. Přitáhla mu deku až k bradičce a pak chvíli sledovala žhavé uhlíky, mezi kterými občas probleskl oranžový plamínek. „Gaio?“ Trhla sebou a otočila se po směru hlasu. „Gaio?“ Sklonila se, aby si natáhla boty. „Už jdu, počkejte chviličku.“ Domem se rozlehl sípavý kašel. Gaia přistoupila k posteli, která stála naproti té její. „Potřebujete něco maminko?“ Z drobných rozpraskaných rtů splynula prosba, „vodu!“ Gaia opatrně podepřela matce hlavu a k ústům přiložila naplněnou misku. Matka její pomoc vděčně přijala a hltavě pila dokud jí v tom nezabránil další záchvat kašle. Gaia starostlivě přiložila ruku na její čelo, zdálo se žhne snad ještě více než rozpálené uhlíky v ohništi. Popadla prázdné vědro, hodila na sebe vlněný pléd a vyšla před dům.
Měsíc byl v úplňku, jeho mléčně bílá záře poskytovala dostatek světla, téměř jako za dne. Gaia se rozhlížela okolo sebe, hledala stopy po nedávném rozruchu. „Co ho asi způsobilo?“ Měla by se vrátit zpátky dovnitř a přiložit matce na čelo studený obklad. Zvědavost však byla příliš silná, snad nebude vadit, když se chviličku zdrží. Vydala se za odrazem plamenů, který probleskoval mezi domky. Dřevěné stavby byly nízké, posazené jedna vedle druhé a tvořily několik soustředných kruhů. Uprostřed se nacházelo široké volné prostranství s velkým ohništěm, kde seděli na stráži dva hlídači, kteří se starali, aby oheň nevyhasl. Osada byla obehnána kolovou hradbou a několik stop hlubokým příkopem, přes který vedl uzoučký padací most. Gaia se ocitla u ohně, kde seděli dva muži zabraní do vzrušeného rozhovoru. Nepřítomně jí kývli na pozdrav a pokračovali v rozmluvě. Gaia je pomalu obešla, poklekla kousek od nich a předstírala, že nabírá sníh z velké hromady nahrnuté v místech, kde bývala studna. Mezitím dávala pozor, aby jí neuniklo ani slovíčko.
Starý Tom se nakláněl k mladíkovi sedícímu po jeho boku. „Prej sem před několika dny přitáhli ze severu spolu s vostatníma. Prej už je tam u nich taková zima, že ženským černají a upadávají prsy, no a chlapům…“ starý Tom se odmlčel, aby dodal svým slovům na dramatičnosti, pak se uchechtl. „Ale co ti budu povídat, to ty tvoje mladý vušiska nepotřebujou slyšet, beztak sis to už domyslel sám.“ Anthony se naoko otřásl odporem a pobídl Toma, aby pokračoval. „Ale taky se povídá, že se přestěhovali kvůli jelenům, rozumíš? Jsou to takový obrovský potvory s hustým bílým kožichem, kterej tě v zimě slušně zahřeje a taky na sobě mají dost sádla a masíčko, lepší sem nejedl, to ti povidám.“ Tom na kumpána spiklenecky mrknul a pokračoval. „Většinou to bejvaj normální slušný lidi jako třeba ty nebo já. Jenže se mezi nima taky najde pár černejch ovcí. Abys věděl, většina jich přitáhla ze severních lesů a k nim nejspíš bude patřit i vona.“
Gaia málem přepadla dopředu, kdo je ona? Co si pamatovala, tak Tomovi neřekl nikdo jinak než Starej Tom. Maminka se jí jednou svěřila, že mu tak taky vždycky říkali a tatínek dodal, že je ten plesnivej dědek ještě všechny přežije. Tom byl malé shrbené postavy, temeno hlavy měl holé a na ramena mu v tenkých slepených pramíncích splývaly řídké bíle vlasy. Jeho oči měly vodnatou modrou barvu a obličej brázdily hluboké vrásky. Jednou se s Tonym pokoušeli je všechny spočítat, tak jako se u stromu počítají letokruhy, aby podle nich určili Tomův věk. Nakonec se jim to nepodařilo, ne úplně, protože bradu měl Tom zarostlou hustým šedivým vousem. Podle Anthonyho počtů mu mohlo být minimálně sto padesát. Tom byl hotovou studnicí vědomostí, co se týče příbuzenských vztahů ve vesnici a dalekém okolí, lovu divoké zvěře a strašidelných příběhů.
Tom sebou zavrtěl, aby se mu pohodlněji sedělo a zhluboka se nadechl. „Jenže jsou i jiný kmeny, se kterýma se ty vostatní moc nebratříčkujou. Od Mrazoklů sem prej táhnou Lovci kostí. Není to sice moc početnej kmen, ale v ostatních dokáže jenom malinká poznámečka vo nich vyvolat třesavku. To ti povídám, tyhle Lovci kostí za sebou prej nenechávají žádný mrtvoly, a když se náhodou střetnou s nějakým jiným kmenem, bývá z toho vobyčejně krvavá řež.“ Starej Tom se rukou pleskl do stehna a Anthony leknutím vyletěl z lavičky. Tom se tak rozřehtal, až se zakuckal. Tony ho bratrsky poplácal po zádech, a když se ujistil, že stařík ještě dýchá, požádal ho, aby mu o těch Lovcích řekl víc. Tom začal něco o pojídání lidského masa, ale to už Gaia neposlouchala, procházela okolo hodovního sálu, podlouhlé dřevěné budovy sloužící k různým poradám a shromážděním.
Zevnitř vycházelo světlo, Gaia se přiblížila k pootevřeným vratům a úzkou škvírou nakoukla dovnitř. Rickard, který se během zimy stal vůdcem vesničanů, o něčem živě diskutoval s ostatními staršími. Opodál hloučku mužů stála žena oděná do špinavých potrhaných hadrů. Gaia ji nepoznávala. Měla skloněnou hlavu, dlouhé rovné černé vlasy jí zakrývaly obličej. Její bledá pokožka se ve světle loučí zdála téměř průsvitná, kostnaté hubené ruce měla v ochranitelském gestu spojené na vystouplém kulatém břiše. Gaia vydechla údivem, nedokázala si představit, že by někdo, kdo vypadá jako chodící mrtvola, mohl donosit zdravé dítě. Přesto se zdálo, že žena je ve vysokém stupni těhotenství a nechystá se umírat ani potratit. Z náhlého popudu neznámá prudce zvedla hlavu a její černé oči se na okamžik zabodly do těch Gainých, ta ihned uskočila ode dveří, jako by ji odtlačila nějaká neviditelná síla. Po chvíli Gaia sebrala odvahu a znovu nahlédla dovnitř, temné oči neznámé na ni stále hleděly pohledem, ze kterého jí stydla krev v žilách. Gaia se obrátila a rozběhla se k domovu.
Přikládala mámě na čelo studený obklad, horečka neklesala. „Vyprávěj mi holčičko. Pověz, o čem se ti dneska zdálo.“ Gaia se na matku usmála a povzbudivě jí stiskla ruku. „Ano, ano prosím povídej.“ Za sukni ji zatahal Solo. Gaia ho pohladila po jemných zlatých kadeřích. „Tak dobře Sluníčko, ale musíš mi slíbit, že mě nebudeš přerušovat.“ Solo vážně přikývl, v oříškových zlatě tečkovaných očích se rozzářilo světýlko zájmu. Gaia si k matčinu lůžku přisunula stoličku a bratříčka si posadila na klín. Co se vzhledu týče nebyli si ti dva příliš podobní, zatímco Solo měl kudrnaté lesklé vlásky barvy pěšince, její byly rovné se zemitými odstíny hnědé. Jeho oči zářily zlatem, její byly temně zelené jako borové jehličí. „Barvy, jako by na dobro zmizely ze světa,“ přemítala Gaia. Už to bylo několik měsíců, kdy naposledy na kůži pocítila hřejivý dotek slunečních paprsků. Teď je všechno šedivé, bílé, chladné. Dny, kdy se bosýma nohama brodila vysokou hebkou trávou, naslouchala zpěvu ptáků, sbírala voňavé květy, se zdály být vzdáleným snem.
„Kdysi existovala jedna vzdálená země. Na jednom jejím konci si nekonečná zeleň rozlehlých travnatých plání podávala ruku s blankytně modrou oblohou. Na tom druhém padala ve strmých srázech do tmavých mořských hloubek a drolila se na špičaté ostré útesy ukryté pod neklidnou zpěněnou hladinou. Její povrch nepokrývaly lesy ani kameny, nepřetínaly rokle ani vysoká pohoří nebo říční toky. Zvlněné oblé kopce a rozlehlé roviny byly vystlané měkkým mechem a vysokou jemnou trávou.
Na nejvyšším z pahorků rostla růže. Osamocená a ztracená v zelené záplavě. Její poupě se každou noc otvíralo v nádherném zářivém květu, který hrál všemi odstíny modré. Od temné modři úsvitu přes šedivá bouřková mračna až po oslnivé ledové záblesky. Barvy se přelévaly z jednoho okvětního lístku do druhého a okolní kopce hladilo jejich hebké tlumené světlo.
Jednoho dne nad krajem přelétal stříbrný drak. Omámen sladkou vůní růže přistál na zemi a položil se vedle ní. Jeho purpurové oči zůstaly připoutány její kouzelnou krásou, dokud nepřišlo ráno a květ se nezavřel. Drak plakal a prosil růži , dlouze a tklivě jí zpíval, nic nebylo platné, musel počkat, dokud se na oblohu znovu nevyhoupne Měsíc. Takto drak strávil tři dny, čtvrtého dne poznal, že jeho srdce patří růži a nebude schopen ji jen tak opustit. Každou noc seděl vedle růže, oči přikované k jejímu květu. Často k ní tiše a bázlivě promlouval, zpíval jí o dávných časech, vyprávěl příběhy, které mu zrovna přišly na mysl.
Jednou o dvou lvech, kteří společně skolily mocného jelena, vládce lesů. Zatímco společně hodovali na jeho mrtvole, kolem dokola vyrostl trnitý růžový plot, který jim navždy uzavřel cestu ven. Jindy o chrabrém rytíři, jehož zem sužovali dva draci. Jeden ohnivý a druhý z ledu. Rytíř oba draky zabil. Jednou zpíval jeho meč píseň ohně, podruhé píseň ledu. Když se ale objevil třetí černý a nejmocnější drak, meč mlčel a rytíř padl. Růže naslouchala a její záře rozjasňovala noc, jakoby nad kopci vyšlo druhé Slunce a drak seděl na místě, vyprávěl a zpíval, až léto pominulo a nastoupila zima a drak zahříval růži svým horkým dechem, dokud sníh neroztál a růže znovu nevykvetla. Takto připoután drak strávil sedm let.
Osmého roku drak pocítil neznámou sílu, která mu zatemňovala mysl a rozechvívala srdce. Drak začal být neklidný, začínal tušit, že bude muset růži opustit a odejít z této země. Drak obcházel po vrcholu kopce, chrlil oheň a spaloval okolní porost. Stále častěji obracel svůj zrak do dálek a přemýšlel, co jej tam čeká, možná další růže, možná ještě kouzelnější než tato nebo něco jiného. Drak věděl, že musí odejít, ale stále růži silně miloval a nechtěl se jí vzdát. Proto se rozhodl, že ji utrhne a vezme s sebou. Tak učinil, vyrval růži z půdy připravený odnést ji pryč. Záhy však svého činu hořce litoval. Růže uvadla a všechny její okvětní lístky zčernaly a opadaly. Drak plakal a tesknil po své růži, žal ho spaloval a nedal se utišit. Vylétl vysoko na oblohu a pálil a ničil vše co mu přišlo do cesty. Nakonec, když mu nezbýval dostatek sil a slzy vyschly, vrhl se z příkrého srázu do rozbouřeného moře a víc jej oko nespatřilo.“
Dveře se rozlétly, stál v nich Rickard. Se zachmuřenou tváří shlížel na tmavovlasou dívku, která houpala na koulenou malého chlapce. Obraz se vzdaloval, bylo stále těžší rozeznat tvary, vše začala pohlcovat bílá mlha. Viděla chlapce se smutným pohledem. Brodil se vrstvou rudého listí, byl stále blíž a blíž, jeho rysy byly nyní ostřejší, usmíval se a napřahoval ruku …
Bledý chlapec
Probudila se, brzy bude svítat. Sebrala svůj skromný majetek a sbalila ho. Je načase připravit se na cestu. Vyšla ven a poplácala svého poníka po hřbetě. Houževnaté zvíře s dlouhou srstí vyměnila s jedním seveřanem za lístek na loď. Poslední loď, která mířila na jih k Letním ostrovům a ještě dál přes moře, do zemí věčného dne. Její cíl leží jinde. Tak jí to ukázal on. Vídá ho ve svých snech, někdy je čarostromem se smutným obličejem vyřezaným v kůře, jeho rudé listí se chvěje ve větru a šeptá. Vypráví o lidech, které nikdy nepoznala, o místech, která nikdy nespatřila. Několikrát se jí zjevil v podobě obrovského vlka, běžel do tmy a ona ho musela následovat. Dnes v noci byl chlapcem s bledou kůží a červenýma očima, které ronily krvavé slzy. Nerozuměla tomu, co jí ukázal a proč? Když si vzpomněla na zlý pohled té ženy ze snu, zježily se jí chloupky na zátylku. Přejela si rukou po holé lebce a usmála se, kdyby měla vlasy, nejspíš by jí vstávaly hrůzou na hlavě. Nebylo příliš praktické si je s nadcházející zimou oholit, ale bylo to tak bezpečnější. V těch dobách, kdy se podzim chýlil ke svému konci a zemi začaly sužovat mrazivé severní větry, bylo lepší být špinavou tulačkou s tuctovým obličejem a holou hlavou.
Obloha znachověla, vycházelo Slunce. Vystoupalo jen kousíček nad obzor a jeho studené paprsky odhalily žalostný pohled na zmrzačenou krajinu, kterou nyní přikrývala čerstvá vrstva sněhu. Ohlédla se za sebe na trosky bývalého hostinského domu, který jí dočasně poskytl přístřeší. Podobně nyní vypadá většina kdysi obyvatelných míst v Západozemí. Nasadila si na hlavu teplou čepici z králičí kůže a pobídla poníka k chůzi. Den potrvá jen chvíli, čím víc se bude blížit k hranici Dlouhé noci, tím méně světla. Potřebovala se dostat na Královskou cestu a po ní pak dál na sever, kam až jí bledý chlapec ukáže. Během války nebylo bezpečné se tudy pohybovat. Všude okolo číhali zloději a vrazi. Někteří měli na prsou lva, jiní zlovlka nebo nějaké další zvíře? Na tom nezáleželo, potkat jedny nebo druhé obyčejně znamenalo v lepším případě potíže, v horším smrt. Nyní je cesta volná, nikdo se po ní neubírá, leží hluboko pod sněhem vydlážděná kostmi padlých.
Ti, co přežili a není jich mnoho, se většinou zdržují na jihu u pobřeží. Dál za Černovodou už nejsou žádná sídla lidí, jen opuštěná království. Přitáhla si plášť blíže k tělu. Vítr nabíral na síle a sluneční záře rychle ubývalo, dál bude muset pokračovat skrz černou tmu. Sníh tu nebyl příliš hluboký, přesto velmi zpomaloval postup. Obloha byla zatím jasná, až vyjdou hvězdy, pomohou jí určit správný směr, nepotřebovala žádnou mapu, jednu měla přímo nad sebou. V duchu žehnala starému mistrovi, který ji nutil sedět dlouhé hodiny nad nákresy souhvězdí a nepolevil, dokud se jí jednotlivé obrazy nevryly hluboko do paměti. Snad nebe vydrží dlouho čisté.
Kratičký den vystřídala noc. Temně modrou klenbu oblohy narušovaly bíle zářící body, které marně soupeřily o nadvládu s jasným srpem Měsíce. Kam oko dohlédlo táhla se bezlesá rovinatá krajina, kterou na západě ohraničovaly kopce. Tíživé ticho přerušovalo jen hvízdavé skučení větru. Tohle nebylo poprvé, co se snažila překonat zasněženou pláň. Poslední pokus ji stál téměř všechny její síly a zásoby potravin se nebezpečně ztenčily. Mráz ji bodal do tváří a na šále, kterou si zakrývala obličej, se tvořily bílé krystalky. Nohy jí těžkly s každým dalším krokem stále víc. Vyčerpaný poník se potácel vedle ní, jednu chvíli si nebyla tak úplně jistá, kdo tu koho táhne. Vichr bičoval povrch země a v sílících nárazech se znovu a znovu vrhal proti osamoceným poutníkům. Divočina se je snažila vypudit ze svého srdce, nepatřili sem, jejich horká těla stále ještě plná života nezapadala do strnulého chladného světa. Vítr zvedal čerstvě navátý sníh do výšky a obrovskou rychlostí jej metl před sebou. Ledový bič nemilosrdně šlehal zesláblá těla vzdorujících tvorů, bral jim dech ze rtů a ukrádal drahocenné teplo.
Dívka si jednou rukou bránila oči, druhou za sebou vláčela nebohé zvíře. Tentokrát to nevzdá, celou svou bytostí se zatvrdila proti rozpoutaným živlům a rozhodla se bojovat. Na východě bylo vidět černou hráz mraků přicházejících od moře. Pokud ji bouře stihne v otevřené krajině, bude to pravděpodobně znamenat smrt pro ni i jejího chlupatého společníka. Bylo příliš pozdě vracet se k troskám, které jí minulou noc poskytly útočiště. Jedinou možností je pokračovat kupředu. Bláznivé rozhodnutí, ale v tu chvíli jí přišlo lepší padnout nepokořena, než se zoufale svalit do závějí a poddat se hlubokému spánku, ze kterého nelze procitnout.
Náhle jakoby něco zahlédla. V dálce stála nízká bledá postava, byl to on. Zamířila tím směrem. Když ušla kus cesty, vůbec se k chlapci nepřiblížila, zdálo se jakoby se jí vzdaloval. Zatnula zuby a následovala stín. Počasí se horšilo, po hodině už nebyla téměř schopná chůze, přesto sebrala síly a začala stoupat na vrchol kopce, z něhož na ni smutně hleděl Bledý chlapec. Jeho obraz se pomalu rozostřoval, stával se průsvitným, když se i s poníkem vyškrábali na vrchol, zbyla z něj jen pouhá šmouha, kterou v okamžiku rozfoukal vítr. Na tom nezáleželo, byly zachráněni. K úpatí kopce se na závětrné straně choulila malá víska. Některá stavení byla úplně rozbořená nebo nesla známky poškození ohněm, ale pár budov si ještě zachovalo střechy.
K zemi se začaly snášet sněhové vločky. Pocestní přistoupili k jedné z chatrčí, která vypadala vcelku slušně, dívce se s námahou podařilo odsunout překvapivě pevně držící dveře. Právě včas, bouře měla za chvíli propuknout v plné síle.
Lovci kostí
Gaia padla na kolena do sněhu. Rukama opatrně začala odhrnovat sníh, dokud zpod něj nevykoukl třpytivý kvítek. Tahle zvláštní rostlinka kvetla pouze za zimních nocí prozářených měsícem. Droboučké průsvitné plátky okvětí byly protkané tmavě modrými žilkami. Jak na ně dopadalo mléčně bílé měsíční světlo, stříbřitě se leskly. Děti lesa jim říkaly zimněnky, její kořeny byly odporné chuti, ale zato dokázaly nasytit hladového člověka. Vývar z květů měl léčivou moc. Pokud ho připravily Děti, dokázal srazit vysokou horečku, vyčistit a zacelit otevřenou ránu nebo vyléčit kašel. Lidé nebyli plně schopni využít zázračné účinky zimněnky a používali ji pouze ke snížení horkosti. Dlaněmi obklopila rostlinu, jakoby ji chtěla chránit před krutým mrazivým světem. Kvítek vydával slabé teplo. Gaia vytáhla zpoza opasku dýku a zabodla ji do hlíny vedle křehkého pokladu. Půda byla měkká. Gaia začala rýt nožem okolo, za chvíli se jí podařilo vykopat kořen. Utrhla květ zavinula jej do plátna a opatrně ukryla do koženého vaku. Z tlustého kořene v místě, kam nechtěně řízla, vytékalo namodralé mléko, Gaia jej uložila zvlášť.
Díky jejím snům si vesničané stihli vytvořit bohaté zásoby ještě před tím, než udeřila zima a pak dlouhá noc. Věřili jí, protože již dříve se některé její vize ukázaly být pravdivé. Vstala, oprášila si sníh z šatů a vydala se zpátky k vesnici. Možná nebylo moudré se toulat sama mimo bezpečí střežené osady, ale Gaia se nikdy v divočině nebála. Upřednostňovala samotu a klid před hlučnou společností. Měla ráda, když jí nad hlavou šuměly větve stromů a pod nohama cítila jehličí. Cestou míjela starý čarostrom, který rostl na okraji lesa, na chvíli se zastavila naslouchala. Vzduchem se nesl tichý šeptavý hlas. Ba…bb..bááách. Gaia strnula na místě jako přimražená. Je to tu zas. Vstávaly se jí chloupky po celém těle, dech se zrychlil, srdce tlouklo jako o závod. Proti ní se tyčila hrozivá hradba starého hvozdu. Zčernalé kmeny obtékala hustá přízemní mlha jako mlčenlivá šedivá řeka. Její tělo se začalo neovladatelně třást. Cáry mlhy nabývaly různých tvarů, nejprve se zdály být lidské, pak se hrozivě zvětšily do podoby obrů s modrýma očima a začaly se pozvolna přibližovat.
Ze stínu lesa vystoupila tlupa válečníků. Byly oděni do silných vrstev kožešin a v rukou drželi těžké kyje, někteří měli jednoduché luky a oštěpy. Muži, jenž kráčeli ve předu nesli dřevěné hranaté štíty potažené vydělanou kůží, na kterých byl bílou barvou nakreslen tvar lebky. Když se na ně Gaia zadívala pozorněji všimla si jistých zvláštností, přes kožešiny nosili muži ještě něco, vypadalo to jako šedivé brnění, ale bylo divné. Gaie hrůzou uvízl dech v hrdle, ti muži měli na sobě lidské kosti. Nemohla se hnout z místa a mlčenlivá armáda se k ní rychle přibližovala. Jeden z mužů na ni upíral tvrdý chladný pohled, jakoby se díval skrze ni. Už byl téměř na dosah, Gaia spatřila každičký detail jeho obličeje. Hustý tmavý vous, na kterém ulpívaly krystalky ledu, podivné rudé ornamenty zdobící jeho tváře a bíle obláčky páry srážející se mu u úst. Byl téměř u ní a nezpomaloval v chůzi, už je od sebe dělilo jen několik málo kroků. Gaia pevně stiskla víčka. Když je znovu otevřela muž zmizel. Jeho druhové ji lhostejně míjeli. Gaia se otočila, ten muž pokračoval, aniž se jen o kousíček vychýlil z původního kurzu, jeho postava se teď zdála být průhledná. Ostatní členové jeho kmenu ho následovali, procházeli okolo ní nebo skrze ni jako duchové. Gaia prudce vydechla, šli směrem k osadě.
Rozběhla se, když míjela přízraky, rozplývaly se v mlhavé cáry a mizely. Vzhledem k tomu, jak byla vize jasná, nezbývá mnoho času. Vzpomněla si na ten divoký kmen, o kterém mluvil Starý Tom. Nazval je Lovci kostí, nyní chápala proč. Musí stihnout varovat ostatní, než sem nepřítel dorazí.
Hlad
Před několika dny překročila Černovodý proud. Bývalému královskému městu se raději obloukem vyhnula. Muž, od kterého koupila Chlupáče, ji varoval, že si tam udělal hnízdo jeden z mazlíčků královny Daenerys, té proklaté děvky, jak se vyjádřil. Nezazlívala mu jeho zášť proti Matce draků. Během poslední bitvy proti Bílým chodcům prý ty nezvladatelné bestie chrlily oheň i proti vlastním řadám. Muž sám během ní ztratil mnoho přátel a veškeré jeho naděje se nyní upínaly k jižním přístavům, ze kterých měly vyplout lodě mířící do zemí léta. Martellové postavili několik obrovských bytelných lodí arch. Slyšela, že většina odplula ještě před tím, než zima udeřila naplno. Jedna loď ale stále kotvila v přístavu a čekala na poslední přeživší ze severních končin. Vstup na takovou loď byl možný pouze, pokud člověk vlastnil zvláštní minci s tajným znakem. Ona jednu takovou náhodou měla a Seveřan měl poníka. Ona šla vstříc ledovým pouštím, on prchal za Sluncem. Obchod proběhl rychle ke spokojenosti obou zúčastněných stran.
Podrbala Chlupáče na hlavě, k nákladu na jeho hřbetě nedávno přibyl pytel naplněný kořeny stříbřité rostlinky, kterou jí ve snu ukázal Bledý chlapec. Chutnaly sice odporně, ale dokázaly zahnat hlad a poník si na ně taky brzy zvykl. Nepamatovala si, kdy se naposledy dosyta najedla. Svíravý pocit, jakoby se jí útroby scvrkávaly do sebe, se stal běžnou součástí života stejně jako tísnivá samota. Jejím jediným přítelem byl teď její čtyřnohý společník. Němá tvář byla také jediná, která znala všechna její tajemství. Občas mu svým starým kartáčem na vlasy vyčesávala z dlouhé srsti vločky sněhu a povídala si s ním. Když se jí podařilo rozdělat oheň, seděli společně bok po boku a pozorovali tančící plameny. Když ne, musela vykopat úkryt ve sněhu a Chlupáč posloužil jako vyhřívaný polštář. Po poslední bouři se nebe vyčistilo a žádná další pohroma nebyla naštěstí v dohledu. Jedinými nepřáteli byly mráz a hluboké závěje sněhu, zatím se jim je dařilo překonávat pomocí sněžnic, které nasadila sobě i poníkovi.
„Zdá se, že tu kromě nás dvou není živé duše, kamaráde.“ Zatahala za uzdu a pobídla Chlupáče k rychlejší chůzi. „Pamatuješ si ještě na Rudou Baštu? Vysoké štíhlé věže shlížející ze skalnatého vrchu dolů na velkoměsto pulzující životem.“ Pocítila, jak jí tuhnou svaly v obličeji. Život sídelní město králů Západozemí dávno opustil. Vzpomněla si na matku, jak stála na břehu, nedokázala si vybavit její přesnou podobu, kterou zub času vybělil a obrousil tolik, že zbyla jen nejasná vysoká postava zalitá zlatou září Slunce, zvedající paži, aby jí zamávala na rozloučenou. Od té doby o zdejších událostech věděla jen z doslechu. Mladý král Joffrey zemřel a na jeho místo dosadili jeho mladšího bratra. Malého chlapce, který měl sotva dost rozumu, aby dokázal uhlídat svoje koťata, natož pak celé království. Vládu držela v rukou jeho matka, nebo si to alespoň myslela.
Tahanice o moc mezi Tyrelly a Lannistery přeťal příchod Vlčí dívky a Královo přístaviště se koupalo v krvi. Netrvalo dlouho a hradby Rudé bašty zdobila hlava královny Cersei i jejího malého syna. Mladá Vlčice neznala slitování a s pomocí hadů z Dorne rozpoutala ve městě vražedné peklo, během kterého skončila přibitá na hradbách nejedna plavovlasá hlava. Zmije poté usoudily, že je na čase vypořádat se i s trnitým plevelem. Vyhladovělé ztýrané obyvatelstvo ochotně naslouchalo jejich jedovatému našeptávání. Chátra se vzbouřila a pod vedením Aryi Stark se vydala na pochod spravedlnosti, pevnost padla. Pak ale přitáhl do města Falešný drak uplatnit svůj nárok na železné křeslo a mlčenlivé oči Vlčí dívky brzy shlížely na město ze stejného místa jako ty lví.
Poníkovo odfrknutí ji donutilo přenést se duchem zpět do současnosti. Vzpomínky se vytratily. Postupovali pozvolna kupředu, den a noc se spojily dohromady v nekonečnou černou tmu. Mráz zalézal pod kůži a nepříjemně štípal, ale nebylo to tak zlé, jak očekávala. Snad zima pomaloučku zmírňovala tuhé sevření, ve kterém několik let věznila celé Západozemí. Chlupáč se náhle zarazil a zůstal stát. Táhla za uzdu a snažila se ho přimět k pohybu. Marně, poník se zasekl na místě a nehodlal pokračovat dál. „No tak, příteli, měj rozum. Dnes musíme ujít ještě aspoň kousíček.“ Zvíře se začalo vzpírat, neklidně pohazovalo hlavou a koulelo očima. „Ššššš, klid, klid. Co se děje, bojíš se snad něčeho?“ Položila mu ruku na čelo a snažila se jej uklidnit. Nervózně se rozhlížela kolem sebe. Daleko nedohlédla, temná neprostupná bariéra jí v tom bránila. Měsíc byl ukrytý za mraky. Ticho prořízlo táhle zavytí. Neslo se nad krajem, jeho tón se stupňoval do výšin, ve kterých se náhle zlomil a ustal. Znovu zavládlo tísnivé ticho, ale netrvalo dlouho a tmou se nesla stejně zoufalá kvílivá odpověď.
Vlci. Zmateně se začala přehrabovat věcmi, připevněnými na hřbetě poníka, až nahmatala krátký luk. V toulci zbylo jen pět šípů. Zatraceně, stejně na tom nezáleží, protože těžko něco zastřelí poslepu. Mrak odplul a bíle světlo zalilo krajinu. Držela zbraň v ruce, natáhnout tětivu jí sebralo víc sil, než čekala. Je to dlouho, co se naposledy najedla do sytosti a ještě déle, co držela v ruce luk. Pomalu se otáčela a prohledávala očima zasněženou planinu. Dokončila půlkruh okolo poníka a zastavila se. V dálce se proti bílému pozadí rýsoval černý stín. Prsty povolily, vzduchem zasvištěla střela a o několik stop minula svůj cíl. Znovu nabila, jak nejrychleji dokázala, ale stín byl pryč. Třásla se po celém těle, cítila, jak se jí bolestně napínají šlachy v paži. Nebyla si jistá, jak dlouho to takhle vydrží. Zdálo se jí, že koutkem oka zaznamenala rychlý pohyb po svém boku, vystřelila a ozvalo se bolestné zaskučení. Chlupáč stál na místě, proměnil se v sochu. Divila se, že se nedal na útěk. Čekala na další útok, ale nic se nestalo. Možná, že se jednalo jen o osamocený kus a ne celou smečku. Nehodlala dál vyčkávat na místě, aby to zjistila. Teď chtěla být co nejdál od tohohle proklatého místa.
Matka
„Požadují jen vydání té ženy, pak prý odtáhnou pryč.“ Rickardův zasmušilý pohled se upíral do plamenů v ohništi, které stálo uprostřed hodovní síně. „To řekli?“ Tony potřásl hlavou. „Ano, prý jen chtějí vydat toho démona v lidské kůži a pak nás tady klidně nechají shnít.“ Rickard se k němu obrátil. „A co když ji vydáme, jakou máme záruku, že dostojí svému slovu? Co s tou ženou chtějí udělat. Jak vědí o její přítomnosti zde?“ Anthony zrozpačitěl. „Já…říkali ještě, že ducha lze osvobodit jen za pomocí ohně a pak…ehm, to je všechno, pane.“ Starej Tom přikyvoval. „Slovu zablešenýho divocha, co jí lidský maso, se nedá věřit.“ Odplivl si do ohně. „Stačí jim jen chvilku počkat nebo zahrnout příkop sněhem a můžou si pro tu ženskou přijít sami a pak v klídku můžou vybrakovat naše zásoby a zase si pěkně vodejít.“ „Třeba nechtějí zbytečně riskovat další životy svých lidí, vědí, že jsme ozbrojení a budeme se bránit.“ Odporoval jeden z mužů. „Pokud by to bylo tak jednoduché Tome, proč by vyjednávali?“ Tom mlčel.
„Gaio?“ Rickard ji přivolal k sobě, položil jí ruce na ramena a zadíval se jí do očí. „Viděla jsi ještě něco? Třeba něco, co by se mohlo týkat té ženy?“ „Ne pane, snažila jsem se přečíst něco z její minulosti nebo budoucnosti, ale ona zůstává zahalena ve stínech, skrytá před mým zrakem.“ Rickard se zachmuřil ještě víc. „Nerad bych jen tak ponechal nevinného člověka tak krutému osudu, jakým je smrt upálením.“ Přejel si dlaní po tváři v zoufale bezradném gestu. Starej Tom se začal ošívat, jakoby měl ještě něco na jazyku. „Třeba by to nebyla zas taková škoda, teda alespoň podle toho, co povidala bába Páleníková, určitě nebyla.“ Páleníková byla stařena, u které neznámou ubytovali. „Páleníková tvrdí, že ta ženská je už dávno mrtvá. Od té doby, co tam je, se prý nedotkla žádnýho jídla, nespí, jenom furt zírá ven na Měsíc a její kůže je prej studená jako led a nekrvácí, když do ní člověk řízne.“ Anthony protočil oči. „U všech bohů Tome, chceš snad tvrdit, že do ní ta baba řezala, aby zjistila, jestli krvácí.“ „Em, no já …“ Tony, ještě nedomluvil, měl se stařenou nevyřízené účty od té doby, co se svěřila jeho matce s tím, že chodí dovádět do kapradí s lesními vílami. Samozřejmě, že jeho matka si domyslela, že to nebyly lesní víly. „Ta bába si nevidí na špičku nosu, natož do huby. Navíc má až moc bohatou představivost. Vsadím se, že v tom, co ti ta čarodějnice nakecala, není pravdy, co by se za nehet vešlo.“ Tom zrudnul v obličeji. „Ty drž hubu, ty mlíčňáku. Ty nic nevíš…“ K hádce se přidávali další. Gaia opatrně přistoupila k Rickardovi, který celou vřavu zamračeně sledoval. „Já, už musím jít zpět za mámou. Kdyby mě bylo ještě potřeba, víte, kde mě hledat.“ Rickard mlčky přikývl a ona ochotně opustila vyhřátou místnost, ve které se udělalo až příliš dusno.
Vracela se zpátky ke svému domu. Matce se po odvaru ze zimněnky udělalo lépe a horečka klesla. Včera byla dokonce schopna se posadit a pohoupat bratříčka na kolenou. Gaia se usmála. I přes neštěstí, které jejich vesnici potkalo, nedokázala nyní cítit smutek. Zatlačila, do dveří, aby je otevřela, v tu chvíli se zarazila. Něco není v pořádku, něco jí bránilo vstoupit. Opřela se do dveří s větší sílou a vpadla dovnitř. Nad lůžkem její matky se skláněla kostnatá shrbená postava, jakmile ji spatřila vcházet, odskočila od postele. Byla to ta podivná žena. Co tu dělá, tady by být neměla. Gaia pomalu kráčela k lůžku, na kterém spočívalo nehybné tělo. Tušila, co uvidí, přesto … musela se přesvědčit na vlastní oči. Matka klidně ležela na zádech, víčka zavřená, jakoby usnula, jen její pleť byla příliš bledá a tváře propadlé, hruď se nezvedala v pravidelném rytmu dechu. Vztáhla paži a položila dlaň na její čelo, bylo chladné. Mysl chvíli vzdorovala jasným faktům, ale postupně na ni dolehla tíha skutečnosti, její matka je mrtvá. Gaie vytryskly z očí slzy, vrhla se k posteli a třásla s ochablým tělem. „Maminko, maminko, probuďte se, prosím vás.“
Gainým tělem otřásaly nezadržitelné vzlyky. Svírala matku v náručí a její oči těkaly po ztemnělé místnosti, dokud nespočinuly na temné postavě té ženy. Tvář jí křivil hrozivý škleb, usmívala se. Žal v okamžiku vystřídal neovladatelný vztek. „Ty.“ Žena mlčela a dál se usmívala. Gaia najednou stála na nohou, ruku zapletenou ve špinavých mastných vlasech cizinky. Prudkým pohybem jí smýkla na podlahu, zvrátila jí hlavu do zadu a odhalila bělostné hrdlo. Žena neprojevila ani náznak strachu a šíleně se chechtala, nevydávala však při tom ani hlásky. Gaia vytasila dýku a přitlačila ji k bělostné tenké pokožce pod bradou. Neobjevila se ani kapka krve. „Ty…vypadni, okamžitě vypadni z mého domu a už se nevracej!“ Otevřenými dveřmi ženu nešetrně vyhodila ven. Ta tvrdě dopadla na zem a chytila se za vystouplé břicho. Ještě se naposledy obrátila a přes rameno vrhla na Gaiu ublížený pohled, pak s námahou odklopýtala pryč, stále se držíc za břicho.
Gaie se před rty srážely obláčky bílé páry, do plic si prudce razil cestu mrazivý vzduch. Srdce jí divoce bušilo v hrudi. Něco je jinak, něco je špatně. „Solo?!“ Gaia s křikem vtrhla zpátky dovnitř. Byl pryč, její malý bratříček byl pryč. Zvenčí se ozval strašlivý řev. Vyběhla ven, z domů vycházeli muži, s pláčem padali na kolena do sněhu, nehty si drásali maso z tváří a rvali vlasy z hlavy. Vzduch prořízlo dlouhé zatroubení…jedno, druhé a třetí. Měsíc zmizel za mraky a na Gaiu padla ta nejhlubší tma, jakou kdy v životě pocítila.
Náčelník oddálil roh od rtů. „Tito lidé zaplatily. Démon je opustil a vzal si s sebou jejich srdce.“ Zabodl do sněhu oštěp, na jehož konci byla naražena holá lidská lebka. Na temeni byl rudý otisk dlaně. Válečníci se odvrátily od vesnice vstříc temnému hvozdu, pryč od prokletého území.
Vlčice
Strach. Poprvé pocítila tísnivé sevření skutečné hrůzy, která jí pronikala až do morku kostí. Z oblohy se řídce snášely sněhové vločky. Rychle, musí jít tak rychle, jak jen to bude možné. Poník jí klusal po boku. Vnímala jeho nervozitu i svou vlastní, každý sval v těle měla napjatý jako strunu. Postupovali podél hranice lesa, každou chvíli se kradmo ohlížela za sebe nebo pátrala pohledem mezi stromy. Sníh jí křupal pod nohama, na kterých měla nasazené sněžnice. „Aúúúúúúúúú.“ Ozývalo se jí za zády a další a další kvílivé hlasy se přidávaly v odpověď. Byli stále blíž. Téměř cítila na krku jejich horký vlhký dech. Chlupáč spěšně klopýtal kupředu, třásl se, jakoby měl každou chvíli vyletět z kůže. Příliš dobře rozuměla jeho pocitům, sama na tom nebyla lépe. Do cesty se jim postavil veliký vyvrácený kmen. Vytí vlčí smečky se blížilo.
Shodila ze zad svůj náklad, suché roští na podpal, které se jí podařilo uchránit. Vytáhla sekyrku z vaku na hřbetu poníka. Snažila se z padlého stromu osekat nějaké větve, šlo to ztuha, dřevo bylo zmrzlé. U všech Sedmi, tohle možná nebude vůbec hořet. Přesto pokračovala dál. Snesla větve na hromadu, vyndala křesací kameny a dala se do rozdělávání ohně. Uslyšela další zavytí, ruce se jí třásly, kameny jí neustále padaly do sněhu, kůži na prstech měla rozedřenou do krve. Puzena zlověstným kvílením to zkoušela pořád dokola. K jasným oranžovým plamenům a životadárnému teplu se teď upínaly veškeré její naděje. Odskočila jedna jiskřička a pak další, zběsile třískala kameny o sebe a přikládala suché klestí. Ozvalo se zapraskání, dřevo olízl malý žlutý jazýček. Ze všech sil se drobný plamínek snažila udržet při životě a opatrně mu přidávala další potravu.
Mokré dřevo nechtělo hořet, jen jí vhánělo do tváře oblaka štiplavého kouře. Po chvíli se jí podařilo rozfoukat vcelku uspokojivý ohýnek. Přidávala pozvolna další větve a plameny za nedlouho ozařovaly široký kruh půdy jasným nazlátlým světlem. Uvázala zjančeného poníka ke kmeni, jen pár stop od ohně. Připravila si luk a poslední tři šípy. To ticho bylo k zbláznění. Občas ze tmy zasvítil pár planoucích očí a zase rychle zmizel. Napočítala jich nejmíň tucet. Plížili se okolo, v uctivé vzdálenosti od plamenů , které v nich vyvolávaly přirozený respekt. Jenže na jak dlouho? Jak dlouho dokáže zadržet šelmy pološílené hlady od útoku na snadno se nabízející kořist? Z hrdla se jí dral hysterický smích. Z tohle se nejspíš nedostanou živý. Vyděšený čtvernožec a slabá ženská proti tlupě hladových vlků. Alespoň jich vezme pár s sebou. Napnula luk a vyčkávala.
Má se snažit trefit pár očí ve tmě nebo počkat, až se některý odváží do osvětleného kruhu? Měla nervy napjaté k prasknutí. Vlci opatrně obhlíželi situaci, žádnému se zatím nechtělo vyjít s kůží na trh. Klid narušilo bolestné zavřeštění, prudce sebou trhla a obrátila se tím směrem. Na hřbetě poníka visel obrovský černý vlk, vystřelila a trefila ho do krku. Vlk padl mrtvý do sněhu. Chytila nebohé vzpínající se zvíře za uzdu a snažila se ho trochu uklidnit. Vykulené oči na ni hleděly vyčítavým pohledem plným bolesti a rozšířené nozdry prudce nasávaly vzduch. Chyba, vlci okamžitě využili její nepozornosti a zaútočili. Než stačila znovu napnout luk, jeden se vrhnul přímo na ni. Při snaze uhnout mu z cesty upadla a praštila se do hlavy, obraz před jejíma očima se rozmazal. Hmátla rukou do ohně a vytáhla hořící větev, vší silou praštila do rozlícené chlupaté šelmy, která se jí tlapami opírala o hruď a snažil se jí rozervat krk. Ozvalo se zasyčení a do nosu ji udeřil pach spáleného masa. Vlk se odbelhal zpátky do stínů, na jeho místo nastoupili tři další. Stála zády k ohni a v dlani svírala hořící větev. Chlupáč se taky rozhodl nedat těm bestiím nic zadarmo, a zuřivě kopal kolem sebe, skončilo to nejednou bolestivou ránou do čumáku. Proti přesile, která se k nim blížila, ale neměl šanci ani jeden z nich.
Náhle jí něco silně udeřilo do zad, padla vpřed tváří do sněhu, ztratila svou větev. Bohové, co je to? Před ní se tyčila obrovská chlupatá hora, vztekle chňapala po vyděšených vlcích a trhala vše, co jí přišlo do cesty. Vyškrábala se na nohy a s otevřenými ústy zírala na obrovského vlka, který se postavil mezi ni a rozběsněnou smečku. Byl dokonce větší než její poník. Menší druhové zřejmě poznali, že jsou poraženi a dali se zbaběle na útěk. Stála přikovaná na místě a čekala co se bude dít. Monstrum se otočilo proti ní, byla to samice. Probodávala ji ocelově šedýma očima, ve kterých se odrážela divokost a bezbřehá zášť. Obnažila obrovské bílé špičáky ostré jako dýky a z hrdla se jí dral ven hluboký bublavý zvuk podobný hřmění.
Ty oči, to nejsou oči zvířete. Jednou už takové viděla. Vzpomněla si na Aryu Stark, jak stojí před Baleorovým septem a za špinavé světlé vlasy drží v napřažené ruce hlavu dívky se zmrzačeným uchem. Její pohled byl stejně divoce planoucí jako pohled tohoto vlka, když pronášela jasným klidným hlasem. „Vlk vycítí lva na sto líg.“ Pak odhodila hlavu do sroceného davu a odkráčela. Strach jí sevřel útroby a na čele jí vyrazil studený pot. Vlk vycítí lva na sto líg. Vlčice nahrbila hřbet, připravena ke smrtícímu výpadu. Teď už chápala, nepřišla ji zachránit, ale přišla bojovat o kořist, která náležela jen jí.
V duchu se připravovala na to, jak se ji ostré tesáky zaryjí do masa. Něco se ale změnilo, vlčice zabloudila pohledem za její rameno a její chování se rázem obrátilo. Sklopila uši, stáhla ocas mezi nohy, bojácně se přikrčila a jedním skokem zmizela mezi stromy. Ona sama se s úlevným vydechnutím sesunula k zemi. Při pádu ztratila čepici, přejela si rukou po temeni hlavy, na které jí začínalo rašit jemné chmýří. Možná je na čase přestat se bát duchů z minulosti. Po kolenou se doplazila k Chlupáčovi, který vyčerpaně ležel na zemi, přes bok se mu táhl ošklivý krvavý šrám. Naštěstí neměl žádnou končetinu zlomenou, zdá se, že bude moci pokračovat v cestě.
Zrak jí padl na chuchvalec černých chlupů ležící opodál ve zrudlém sněhu. Jak jí mohla nahánět strach tahle zubožená kostra potažená kůží. Propadlý břich naznačoval, že tvor nejspíš nežral celé týdny. Potlačila soucit a odtáhla mrtvé tělo k ohni, dnes bude k večeři pečený vlk.
Jiný
Horké slzy jí stékaly po tvářích. Jak se prodírala se zmrzlým lesním porostem, zakopávala a ostré větve ji šlehaly do obličeje. Vyhnali ji ze vsi. Potom, co se to stalo. Poté, co všechny ženy zahynuly a děti zmizely z povrchu světa. Některým se nelíbilo, že ona přežila a rozhněvaně na tu skutečnost poukazovali. Rickard byl nakonec nucen jim naslouchat a pod tlakem mužů šílených žalem se rozhodl ji odsoudit k bloudění v mrazivé pustině. Když se naposledy ohlížela za sebe, spatřila, jak z míst, kde stávala vesnice stoupá hustý černý dým. Vzduchem se nesl odporný nasládlý pach. Nechtěla přemýšlet nad tím, co se tam stalo, automaticky zvedala chodidla a potácela se dál.
Byla si jistá tím, že za vším stojí ta žena, nikdo si nevšimnul, že v sobě nosí zlo a pak už bylo příliš pozdě. Hustě sněžilo, téměř neviděla na cestu. Příliš jí na tom nezáleželo, nemá kam jít. Naproti ní se zjevila malá postavička. „To snad ne, už zase.“ Pomyslela si sklesle Gaia. Postava se vydala trhaným klátivým krokem směrem k ní. Jak se přibližovala, s hrůzou si uvědomovala, že ji poznává. Bez přemýšlení se rozběhla k ní a objala drobné tělíčko. „Solo, bratříčku. Bohové, myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím.“ Tiskla ho k sobě s pocitem, že jeho kůže je nezvykle chladná. Odstrčila ho od sebe na délku paže. Oči měl úplně černé včetně bělma, takže se zdálo, že na ni hledí jen prázdné oční důlky. Pleť na tváři měla bledou našedlou barvu a rty měl promodralé. Plavé zlatavé vlásky ztratily svůj lesk a připomínaly jí mokrou umaštěnou slámu. Gaia se zhrozila a ihned od toho podivného stvoření odstoupila. Tohle není její bratr.
Chlapec se usmál a odhalil dvě řady zčernalých zubů. „Nenávidím tě.“ Promlouvalo to k ní hlubokým cizím hlasem, který se ani trochu nepodobal hlasu člověka. Pomalu se sunul vpřed, nevydával při tom vůbec žádné zvuky, jako by byl pouhým stínem. „Ty…nenávidím tvou horkou krev, nenávidím tvoje bijící srdce, tvou teplou kůži, nenávidím tě.“ Řvalo to na ni z plných plic. „Dívej se, jak tvoje děti křičí hrůzou a umírají. Sleduj, jak tvůj svět pozvolna uvadá, aby uvolnil místo jinému.“ Všimla si, jak se mu na spánku odchlipuje shnilé maso od kosti, kůže se roztékala a odhalovala provazce svalů na čelisti. „Já jsem jiný, jsem jiný, jsem lepší než ty.“ Tvář mu zkřivil zlověstný škleb. „Teď budeš trpět.“ Drobné tělo se náhle dalo do pohybu neuvěřitelnou rychlostí a srazilo ji na lopatky. Kolem hrdla se jí sevřely malé dětské ručky a snažily se z ní vytlačit život.
Přiblížilo se to tak blízko k jejímu obličeji, až ucítila chladný smrdutý závan. Snažila se odtrhnout od sebe drobné dlaně, nehty zarývala té obludě do tváří. Železné sevření však nepovolovalo. Gaia cítila, jak ji pomalu začíná opouštět vědomí. Bezmocně lapala po dechu, šátrala rukama kolem sebe, jedna jí sklouzla k opasku, její dýka. Zvedla ji a vší silou to bodla do zad, nic se nezměnilo, démon ji škrtil dál. Znovu se odhodlala k odporu a přejela ostřím po tenké kůži na jeho krku. Prsty povolily, Gaia spatřila širokou rozšklebenou ránu, ze které se začala řinou černá odporně zapáchající tekutina. Lesem se rozléhal křik, ze kterého stydla krev v žilách. Démon bojoval o život. Gaia na nic nečekala, koleno mu přitlačila na hruď, přišpendlila ho k zemi a sekala a řezala do mrtvého rozpadajícího se masa. Křik se změnil v šílený dětský smích. Pokračovala, dokud se jí nepodařilo oddělit démonovi hlavu od těla. Černá krev jí potřísnila obličej a šaty. Vstala a odkopla tu odpornou šklebící se věc do dálky.
„Co jsem to udělala, co jsem…“ Hlas se jí zlomil, zbraň jí vypadla z dlaně. Okolo nehybného torza dětského těla se tvořila tmavá kaluž. Neovladatelně se roztřásla. Tohle nebyl její bratr, byla to nějaká odporná věc, co na sebe vzala jeho podobu. Udělala dobře, že to zabila. Sněhové vločky divoce tančily ve větru, chlad jí pronikal až do morku kostí. Zvedla pohled od mrtvoly, chumelenice houstla. Vločky se k sobě začaly shlukovat a spojovat se. Vytvářely vysoké bílé postavy, které se daly do pohybu, jejich oči plály bledě modrým světlem. Na sobě měli brnění, které zvláštně pableskovalo a měnilo barvu, jako když sluneční paprsky dopadají na vodní hladinu. Jeden z válečníků přistoupil k ní. Projela jí ostrá bolest. Voják držel v ruce ledovou čepel, která jí právě trhal útroby. Hledí zakrývající jeho tvář se rozpustilo a odhalilo podobu muže, který jí připadal povědomý. „Solo.“ Jeho ústa se pohybovala, ale nic z nich nevycházelo. „Mrzí mě to.“ Odezírala mu ze rtů. Pak se v jeho očích rozžehl modrý plamen, odvrátil se od ní a připojil se ke svým druhům. Nohy jí selhaly a sesypala se do sněhu. Rukama si zakrývala zející díru v hrudi, jakoby se snažila zadržet život, který jí unikal v jasně červené záplavě z těla. „Odpouštím ti bratříčku.“ Zašeptala do ticha.
Hrdina
Poslední sen jí srazil náladu pod bod mrazu. Od té doby žádný další nepřišel, několikrát se jí podařilo zabloudit a bylo čím dál těžší vypátrat něco k snědku. Proč jí tohle Bledý chlapec ukazoval, jakoby už takhle neklesla na duchu až na samé dno. Začala pochybovat o smyslu téhle bláznivé výpravy. Podle horských hřbetů, temně se vzpínajících proti noční obloze usoudila, že by se mohla nacházet poblíž Údolí Arryn. Nepokoušela se raději překonávat horské průsmyky a doufala, že hory nějakým způsobem obejde. Držela se v místech, kde tušila královskou cestu. Pár předešlých dnů měla divný pocit, že ji někdo pozoruje z dálky a ve snech viděla obrovského šedivého vlka s rudýma očima, který na ni číhá ve stínech. Pokoušela spát, co nejméně sny jí nepřinášely žádnou útěchu ani odpočinek, pronásledovali ji v nich démoni a obrovští vlci. Byla tak vyčerpaná, že měla pocit, že její tělo už ani nepatřilo jí, ztrácela nad ním vládu, přesto dál vykonávalo pohyby a postupovalo kupředu. Chlupáč na tom nebyl o mnoho lépe, zranění se mu ještě stále úplně neuzdravilo. Věděla, že má bolesti, ale nedokázala v sobě najít sílu a jeho trápení ukončit.
„Tak to vidíš, kamaráde. Tady kráčíme vedle sebe. Párek ztroskotanců honících se za přeludem.“ Chlupáč pohodil hlavou. Představovala si, že to bylo souhlasné přikývnutí. Najednou na ně padl stín a to doslova. Stočila pohled ke stromům rostoucím ve skupinkách na horských úbočích. Sotva by se to dalo nazývat lesem. V temnotě tušila pár očí, které je pozorují. Snad zahlédla i pohybující se šedou postavu nebo se dočista zbláznila. Ale ne, začalo se to velkou rychlostí blížit k nim. Nezmohla se na nic víc, než jen tupě zírat jak silueta nabírá lidských tvarů. Ucítila horký poryv větru. „To není možné.“ Pomalu se začala otáčet, ale v tom k ní někdo přiběhl a strhnul ji stranou k sobě. Koutkem oka zahlédla černá křídla, a záblesk bílých zubů, za chvíli ucítila zápach spáleného masa. „Chlupáč..“ Vyjekla vyděšeně a snažila se vyprostit, ale silné paže ji pevně drželi přimáčknutou k zemi. Vítr zvířil sníh a vynesl jej v bílém oblaku do výšky. Černý stín zmizel, cizí paže ji pustily.
„To ne!“ V místech, kde před tím stál Chlupáč, zbylo kolo roztátého sněhu a půda pod ním byla spálená. Oči jí zalily slzy. „Tohle sis nezasloužil kamaráde.“ Schovala tvář do dlaní a rozplakala se. „Ty brečíš, kvůli smrti poníka?“ Zarazila se. „Byl to věrný přítel.“ Muž se odmlčel. „Těžko dneska hledat věrné přátele.“ Změřila si cizince pohledem. Pod šedivým pláštěm lemovaným bílou kožešinou se skrývala vysoká statná postava, kápy měl staženou hluboko do obličeje, takže zahlédla jen krátký vous protkaný stříbrem. Ukázal na brašnu, kterou měla přehozenou přes rameno. „To je všechno, co ti zbylo.“ Přikývla. „Pojď za mnou.“ Váhala, neznala toho člověka. Proč ji zachránil, co tady dělá, co když ji plánuje znásilnit a pak zamordovat. Cizinec se zastavil. „Hodláš na tom místě zapustit kořeny nebo by ses raději někde v teple najedla do sytosti?“ Nervózně přešlápla z jedné nohy na druhou. Její prázdný žaludek dal hlasitě najevo svůj názor. Rozhodla se neznámého následovat.
Mlčky stoupali bok po boku do příkrého svahu. Když uklouzla, cizinec jí pomohl znovu vstát. Vyšplhali na zledovatělou skalní římsu. „Tudy.“ Cizinec ji vedl směrem k otvoru zejícímu v úbočí hory. Držela se u stěny a opatrně našlapovala, aby neztratila rovnováhu. Šla za ním dovnitř úzkým tmavým tunelem. Jeskyně byla mnohem větší, než se na první pohled zdálo. Muž rozsvítil louči připevněnou ke zdi a poté se pustil do rozdělávání ohně. Kousek od ohniště stála lavice hrubě sbitá dohromady z několika dřevěných prken. „Klidně se posaď.“ Řekl muž a pokynul paží směrem k lavici. Ochotně ho poslechla a sesunula se na ni. „Už to bude hezkých pár let, co jsem naposledy viděl ženu. Obzvláště pak v těchto nehostinných končinách.“ Ztuhla a mimoděk se dotkla dýky připevněné k opasku. Mezi poleny vyšlehly oranžové plameny. Muž zkřivil ústa v úsměvu. „Nemusíš se bát, ode mě ti žádné nebezpečí nehrozí.“ Pustila dýku, ale zůstávala ve střehu. Muž se posadil na lavici vedle ní, strhl si kápy z hlavy a odhalil dlouhé tmavé vlasy svázané do uzlu. Kůži v oblasti jednoho oka měl ošklivě zjizvenou. „Jak se jmenuješ?“ „J…Joanna, ale lidé mi většinou říkají jen Jo.“ Muž pokýval hlavou a zahleděl se do plamenů.
Následovala jeho příkladu, spojila ruce v klíně a sledovala oheň. Cítila, jak se jí tělem rozlévá příjemné teplo. Bylo to zvláštní být po tak dlouhé době znovu ve společnosti jiné lidské bytosti. Připadalo jí to až neskutečné, ale je tady dýchající z masa a kostí a sedí po jejím boku. Nevěděla, jak by se měla chovat, možná by měla o něčem zapříst rozhovor, ale o čem? Asi bude lepší být zticha, třeba by mohla cizince rozhněvat, kdyby řekla něco neuváženého a on by ji pak vyhodil zpátky na mráz. Nechtělo se jí opouštět pohodlné bezpečí jeskyně, proto raději pevně sevřela rty a zírala do ohně. Muž odvrátil zrak od ohniště a dlouze se na ni zadíval. Naštěstí se mu naskýtal pohled na lepší polovinu její tváře. Ona sama raději dál hypnotizovala očima plameny a zarytě mlčela, její žaludek, ale omítal hrát podle pravidel, která si v duchu nastolila a hlasitě se přihlásil ke slovu. Cítila, jak jí do tváří vstupuje horkost. Muž se prudce zvedl z lavice, až sebou leknutím cukla a odešel někam hlouběji do jeskyně. Když se vrátil, držel v ruce kus sušeného masa a podával jí ho se slovy. „Málem bych zapomněl, že jsem ti kromě tepla slíbil také večeři.“ Se slovy díků vděčně přijala nabízené sousto. Muž si odepnul široký opasek, ke kterému měl připevněnou pochvu s dlouhým mečem, opřel jej o stěnu a usedl zpět na svoje místo.
S chutí se pustila do jídla. Zuby trhala maso a rychle jej polykala, jakoby měla strach, že jí ho každou chvíli někdo sebere od úst. Později jí z toho bude určitě špatně. Přemítala, že muž nejspíš usoudil, že pro něj nepředstavuje žádné nebezpečí. Taková úvaha byla na místě, kdyby chtěl, dokázal by jí zlomit vaz jedním prstem. Ona by se naproti tomu nezmohla na příliš velký odpor. Sousto jí uvízlo v hrdle a ona se ke svojí hanbě začala dusit. Muž ji jemně poplácala po zádech jako malé děcko, pak sáhl za sebe a podal jí kožený vak naplněný vodou. „Je mi líto tvého ztraceného přítele.“ Vrátila mu vak zpět. „Hmm.“ „Co tu vlastně sama pohledáváš?“ Tušila, že má na jazyku ještě jednu otázku. A jak jsi se zatraceně dokázala dostat až sem? Rozhodla se, že to zkusí s pravdou. „Já, následovala jsem svůj sen.“ Muž se zatvářil zmateně. „Aha, no tedy. Nuže dobrá, lidé mají zdá se…různé sny.“ Sám si vydatně přihnul z vaku s vodou. Odvážila se mu také položit jednu otázku. „A, kdo jsi ty?“ „Já jsem Jon, Jon Sníh.“
Úžasem jí poklesla čelist. Hlavou jí zběsile vířily divoké obrazy a myšlenky. No jistě, musel to být on, všechno tomu jasně nasvědčovalo, ta jizva, ten plášť… „Ty, ty jsi vedl Noční hlídku, byl jsi u pádu Zdi a bojoval po boku královny Daenerys a Stannise Baratheona proti Bílým chodcům. Ty…ty jsi hrdina, jsi Azor Ahai.“ „Ne, já nejsem Azor Ahai.“ „Ale…“ Výmluvným gestem zadržel další proud slov, který se na něj chystala vychrlit. „Byla to ona. Přišla se třemi draky z Železných ostrovů, právě včas, aby zachránila svět. Jen s velkou nechutí se spojila s Uchvatitelovým bratrem, ale nešlo to jinak, pokud jsme chtěli tuhle válku vyhrát. Byla to ona, kdo proklál černé srdce velkého Jiného a zaplatila za to svou paží. Jediná pravá královna Západozemí, jediná která je dokázala spasit, aby pak nakonec padla ve válce proti tomu spratkovi, co tvrdil, že je drak.“ Tmavě šedé oči se zúžily hněvem. „Faleš jeho slov se prokázala ve chvíli, kdy si ho Drogon upekl k večeři.“ „Ehm, já slyšela jsem, že máš velkého bílého vlka, kde je on?“ „Skončil v Drogonově břiše stejně jako Aegon Falešný Drak a tvůj poník.“ Jon si odplivnul. „Ta bestie mi dluží pár životů.“ Dál seděli beze slov, dokud se jí nezačala klížit víčka. „A jaký je tvůj příběh, Jo?“ Něco mu zamumlala v odpověď a brada jí klesla na prsa.
Myslí se jí míhaly podivné obrazy. Viděla Jona Sněha, jak objímá drobnou stříbrovlasou ženu a něco jí šeptá do ucha. Pak tu ženu viděla znovu. Se slzami v očích a s rozžhaveným kouřícím mečem v ruce, který vrazila bílému drakovi do srdce. Královna Daenerys se jí zjevila na křídlech obrovského černého draka, který chrlil oheň na ostrovy pod sebou. Vize se střídaly stále rychleji, jedna za druhou. Jon Sníh stíná mečem hlavu rudé kněžce. Královna Daenerys na hřbetě Drogona jede proti ledovému obrovi sedícímu na bílém slepém hadovi. Daenerys přijímá pohár s vínem od stříbrovlasého chlapce… pak ta samá žena ležící na podlaze s pramínkem krve stékajícím z úst… dívka s kaštanovými vlasy běží zasněženým lesem… Jon Sníh bojuje se zeleným drakem… Aegon v plamenech…Královo přístaviště v plamenech…malý chlapec s černými důlky místo očí k ní vztahuje paže, třese s ní a ona křičí.
„Jen klid. To je pořádku, už je to dobré. Byl to jen zlý sen.“ Jon se nad ní skláněl, ruce položené na jejích ramenou. „Musíš se rozhodnout. Buď se přidáš ke mně, nebo jdi svou vlastní cestou.“ „Kam se chystáš.“ „Zabít draka.“ „Pak půjdu s tebou, ta bestie mi taky dluží jeden život.“ Jon se usmál.
Poslední drak
Orlí hnízdo, kdysi hrdá pevnost na vrcholu hory, shlížející na rozlehlé bohaté údolí. Dnes jen kouřící dračí sluj, kralující mrtvé zemi. Jon rázoval ve předu, rozhodnutý sprovodit ze světa posledního draka. Jo spěchala za ním s těžkým pytlem plným zásob na zádech. Než vyrazili, hrdinně prohlásila, že ponese vše, co jí naloží. Během cesty se mnohokrát proklínala, za ta neuvážená slova. Jon byl mlčenlivý společník, mnoho toho nenamluvil a než něco řekl, dlouho svá slova zvažoval. Jo se zmohla nanejvýš na přikývnutí nebo tichou jednoslovnou odpověď a už vůbec ji nenapadlo si stěžovat na těžký náklad. Shledala, že v ní přeci jen zbyl ještě kousíček hrdosti a ten si hodlala ponechat i za cenu bolavých zad. Během strastiplné cesty do údolí se mezi nimi vytvořilo něco jako přátelství nebo alespoň ona by ráda věřila, že je to přátelství. Když dorazili k troskám Měsíční brány, měla pocit, že pytel srostl s jejími zády. Jon jí pomohl ho shodit na zem. „Pokoušet se vyšplhat nahoru je čiré bláznovství.“ Řekla zakláněla hlavu, jak se pokoušela dohlédnout k vrcholu. „Možná, někomu se zase může zdát jako bláznovství pokusit se zabít draka.“ „Ale ty už jsi jednoho draka skolil.“ Jon mlčel.
Později, když oba seděli u ohně Jon promluvil. „Ty se mnou do Orlího hnízda nepůjdeš, zůstaneš tady dole.“ Jo pozorovala tančící plameny a naslouchala uklidňujícímu praskání ohně. Tušila, že nemá cenu se s ním o tom přít, učinil rozhodnutí za ně za oba. Přitáhla si kolena pod bradu a schoulila se do sebe, jakoby se chtěla co nejvíc zmenšit a uniknout tak jeho zkoumavému pohledu. Nikdy už se jí nezeptal na její minulost a ona mu za to byla vděčná, Jon jí cestou sem o sobě pověděl lecco. Jedna věc jí však stále vrtala hlavou. „Ty a Daenerys…vy…miloval jsi ji?“ Jon na ni překvapeně pohlédl. „Měl jsem ji rád, to ano. Měl jsem ji rád jako svou vlastní sestru.“ To v Západozemí může znamenat mnohé. Jon spatřil její rozpačitý výraz a v očích se mu rozsvítily jiskřičky pobavení. „Náš vztah byl čistě platonický. Kdysi jsem miloval jednu ženu, ale… to už je dávno.“ Utnul Jon diskusi a klackem prohrábnul oheň. Když se ukládala ke spánku popřál ji Jon sladké sny a těžko při tom skrýval ironii v hlase. „Tobě taky Jone.“ Odvětila Jo. Dlouho ještě zírala do žhavých uhlíků, než konečně zavřela oči a ponořila se do sladkých hlubin spánku. Asi po dvou hodinách ji Jon vzbudil a vystřídali se na stráži. I když se zdejší krajina zdála opuštěná a bez života, stále ještě hrozilo, že někde ve skalách číhají stínokočky, které se nezalekly draka a brousí si zuby na nic netušící oběti.
Když se probudila, skoro měla pocit, jakoby svítalo. Rozlepila oči, ohniště bylo vychladlé. Okolní skály osvětlovala zvláštní namodralá zář. Jakoby si moře a obloha vyměnily místa, nebe se vlnilo v modrofialových záblescích, které pozvolna přecházely v zelenou a zase zpátky. Nádherná podívaná jí vyrazila dech. Jiná skutečnost ji ale srazila zase hezky zpět na zem. Jon byl pryč.
***
Když se dívala dolů do tmy z úzké příkré stezky, znovu přemýšlena nad tím, jak vlastně došla k rozhodnutí, že na tu zatracenou horu vyšplhá. Samozřejmě, že je to jeho chyba. Neměl jen tak zmizet bez jediného slova, bez rozloučení. Několik hodin bojovala sama ze sebou, přikázal jí, že zůstane dole, ale proč je tak odešel? Polární záře osvětlovala krajinu dostatečně, takže usnadňovala výstup. Možná proto se rozhodl hned odejít, ze strachu, že ustane a on se po tmě do Orlího hnízda nedostane. Mysl jí však nahlodávala ještě jiná předtucha, mnohem temnější, takže se jí raději příliš nezaobírala a přesto ona byla důvodem, proč se rozhodla k šílenému kroku následovat Jona Sněha do dračího doupěte. Opřel se do ní poryv větru, Jo zakolísala, chodidlo na zledovatělé skále jí podklouzlo a najednou pod nohama měla prázdno a padala.
Než se zřítila do propasti zachytila ji něčí ruka, Jon. Pomohl jí zpět na pevnou půdu. Z jeho očí šlehaly blesky, rty pevně semknuté do úzké tvrdé linky. Hrubě ji vytáhl na nohy, chytil ji za ramena a zatřásl s ním. „Blázne, co tě to napadlo. Proč si sem chodila, přeskočilo ti snad úplně? Kdybych se náhodou neohlédl, kdybych se náhodou nemusel vrátit zpět…uvědomuješ si vůbec, že sis nejmíň tisíckrát mohla zlámat vaz a nikdo by tvoje polámané tělo nikdy nenašel, nikdo by neslyšel tvůj nářek ztrácející se v kvílení větru. Zasloužila bys nafackovat, aby se ti v té tvé zmatené mysli konečně udělal pořádek!“ Řval na ni Jon z plných plic, tvář blízko u ní, až cítila na kůži jeho horký dech, rozhněvané oči zabodnuté do těch jejích. Jon ji v okamžiku pustil, svoje ruce odtáhl rychle, jakoby se popálil. Odmotal kus lana, které měl přehozené přes jedno rameno a mlčky jí podal jeden konec. Nejradši by se na něm oběsila, stud jí vehnal červeň do tváří. Měl pravdu, zachovala se jako idiot. Uvázala si lano kolem pasu, dál pokračovali beze slov.
Drak rozbořil hrad až do základů. Sem tam čněly k obloze zbytky věží jako zčernalé zuby. Obrovské kusy spadaných kamenů na některých místech zahradily cestu, takže je museli pracně přelézat. Každý krok byl riskantní, nešlo odhadnou, kdy člověku povolí pevná zem pod nohama. Na místě, kde stávalo sídlo Arrynů zůstala jen očazená hromada suti, na které si nyní hověl spící drak. Jeho hladká černá kůže odrážela modrozelené odlesky, podle nichž bylo možné určit, kde se zhruba nachází. Víčka měl zavřená a z jeho nozder stoupaly k nebi úzké proužky bílého dýmu, bez kterých by vypadal jen jako obrovská neživá masa černé skály. Společně se schovali za zbytkem nějaké zdi. Jon opatrně vyhlédl ven a pak se znovu přikrčil zpátky. Obrátil se k ní a zašeptal. „Ty zůstaneš tady a nepohneš se z místa, jestli uvidím, jak vystrkuješ hlavu zpoza kamene, tak přísahám, že ti ji vlastníma rukama utrhnu.“ Vážně přikývla na souhlas. Jon se zdál být o trochu klidnější.
Jon vytáhl z pochvy svůj meč, jeho čepel vydávala slabé zlatavé světlo. „To je…“ Jon ji přikryl dlaní ústa a vztekle zavrtěl hlavou na znamení, že teď se s ní o tom nehodlá bavit. Pak vyrazil z úkrytu. Chvíli bylo nesnesitelné ticho, které přerušovalo jen pravidelné odfukování spícího draka. Přilepila se co nejvíce k zemi a v tom okamžiku by s ní nejraději splynula. Slyšela, jak jí strachy cvakají zuby o sebe. Ozvalo se strašlivé zaburácení, země se otřásla a vzduchem se nesl hrozivý řev, který směle mohl svojí intenzitou soupeřit s úderem hromu. Vší silou si přitlačila dlaně k uším, stočila se do klubíčka a chtěla být neviditelná. Řvaní neustávalo, cítila ohnivý žár. Neodvažovala se zvednout hlavu ani otevřít oči, hrůza ji přišpendlila ke zdi, za kterou zuřilo peklo. Modlila se, ať už to skončí. Připadalo jí, že uběhla celá staletí, než děsivý ryk ustal a krajina se opět ponořila do hrobového ticha.
K nohám jí s žuchnutím dopadlo něco těžkého. Leknutím se jí skoro zastavilo srdce. Zrak jí padl na veliký bílý špičák. „To je za tvého poníka.“ Nad ní stál Jon od hlavy až k patám pokrytý tmavou krví, v ruce svíral meč z jehož čepele šlehaly jasné zlaté plameny. Dokázal to, drak byl mrtev.
***
Seděli v jeskyni u ohně, Jon spálil svůj šedivý plášť a oblékl jiný, černý. Od té doby, co zabil draka neřekl jediné slovo. Vyzařoval z něho zvláštní klid. „Víš…“ Při zvuku jeho hlasu sebou polekaně trhla. „Nepočítal jsem s tím, že se z výpravy na Orlí hnízdo vrátím živý. Chtěl jsem umřít. Ať už v dračích plamenech nebo pádem do propasti, smrt se zdála být jedinou správnou volbou, Těšil jsem se, až mě obejme její chladná náruč.“ Když nic neříkala, pokračoval. „Viděl jsem umírat příliš mnoho lidí. Postupně odcházeli všichni moji přátelé, můj otec, moji bratři a sestry, všichni, které jsem miloval a já tu zůstával, abych o samotě čelil životu, o který jsem nestál. Smrt byla jedinou správnou volbou, z Dračí sluje jsem se neměl vrátit živý.“ Jo vyskočila na nohy a postavila se proti němu, tak aby mu viděla do tváře. „Nemáš pravdu, tak tomu není. Dokud člověku bije srdce v hrudi, stojí za to bojovat o každé další nadechnutí. Já už nemám rodinu a nikdy jsem neměla žádné přátele, kromě té ubohé němé tváře, která mě provázela cestou na sever. Viděla jsem tolik strašných věcí, až se zdá být nemožné, že je lidská mysl schopná je všechny pojmout a uchovat, aby se pokaždé, když znovu zavřu oči vracely se vší svou děsivostí a hrůzou.“ Odmlčela se. „Nikdy, nikdy mi nepřišlo na mysl to ukončit…ne, pořád se nechci vzdávat a zbaběle prchat…ne, já budu bojovat, dokud ze mě tenhle krutý svět nevyrazí poslední nadechnutí a srdce se nezastaví!“ Na to se Jo otočila na patě, odkráčela ven z jeskyně a nechala tam Jona Sněha sedět spolu se slovy, která vyřkla, visícími ve vzduchu.
Černý vlk
Už druhý den z vyvýšeného místa pozorovali, jak se ztemnělé mořské vlny tříští o rozeklaná skaliska. Jon se tentokrát rozhodl následovat svůj vlastní sen a tohle bylo místo, kam je oba zavedl. Jo několik dní nespala, pronásledovaly jí čím dál horší noční můry, které jí nedopřávaly oddechu. Bála se zavřít oči, bála se toho, co uvidí tentokrát. Sil jí ubývalo, přesto se stále zatvrzele bránila spánku. Jon se zadíval na její bledý obličej a na čele se mu objevila starostlivá vráska. „Měla by sis odpočinout.“ „Ne, nepotřebuji…já to vydržím.“ Jon se nadechl k odpovědi. „Nemá cenu hrát si na hrdinku, sotva pleteš nohama a já tě na zádech nosit nebudu.“ Jo se usmála. „Na nic si nehraju, jen se mi zrovna nechce spát a …“ Ze rtů jí uniklo dlouhé zívnutí. „To vidím, jak se ti nechce spát.“ Jon vzal její ruku do svojí hřejivé dlaně a stiskl ji. „Neboj se, jen se o mně klidně opři. Já, budu na tebe dávat pozor, se mnou ti nic nehrozí. Jen zavři oči, já tě budu držet, budu střežit tvůj spánek. Nemusíš mít strach, já tady budu…budu tady s tebou.“ Tomu nešlo odolat, hlava jí pomalu klesla na jeho rameno. Cítila, jak ji druhou paží objal. Víčka se jí klížila, svět se rozmazával. Konečně, přichází spánek.
Viděla chlapce, ale jeho kůže už nebyla bledá a vlasy šedivé. Jeho jasné oči se usmívaly, podal jí ruku a ona přijala. Společně se procházeli po louce poseté květinami, zalité letním Sluncem. Tančili omámení sytou vůní květů, horké paprsky je hladily na kůži. Chlapec se od ní odtrhl a běžel vstříc černému stínu, který se k nim přibližoval. Vypadal jako obrovský vlk, měl uhlově černou srst a jeho zelené oči na ni hleděli zeleným divokým pohledem, ale nebyla v něm hrozba. Chlapec zvíře objal kolem krku a šťastně zabořil obličej do jeho měkkého kožichu. Opatrně vztáhla paži, dotkla se hebké srsti…vlk se rozplynul v bílém světle.
„Skoro jsem se bál, že tě neprobudím. Zdá se, že tohle nebyl až tak špatný sen.“ Jon se na ni usmíval. „Ne, byl to dobrý sen.“ Odvětila Jo a prohrábla si rukou krátké vlasy. „S tou rozcuchanou zlatou kšticí vypadáš jako lvíče. Myslím, že se mi to líbí.“ U všech Sedmi, ví to. Jo strnula a hledala v jeho očích záblesk nenávisti, ale z těch vyzařovalo jen teplo a něha. „Už jsem ti to několikrát říkal, nemusíš ze mě mít strach, nechci ti ublížit.“ Prsty jemně přejel po její zmrzačené tváři. „Něco bys měla vidět.“ Vstala a šla za ním. Pobřeží se tonulo v mléčně bílém šeru. Slunce však nebylo vidět. Jon ukázal do dálky na širé moře. Nad obzor se vyhoupla velká tmavá skvrna. „To je loď.“ Vykřikla s úžasem Jo. Jon ji objal kolem pasu, chytil ji za bradu a obrátil její obličej směrem k sobě. „Jo…nebo já vlastně nevím, jak bych ti teď měl říkat. Víš, něco se ve změnilo, Já, chtěl jsem se zepta,t jestli bys ve dnech, co to plácám…chtěla bys stát v budoucnu po mém boku. Čekají nás těžké zítřky, já vím, ale já bych jim chtěl čelit společně s tebou.“ Jo opětovala jeho objetí a schovala tvář na jeho hrudi. „To bych chtěla Jone Sněhu. Být tady pro tebe, během těch nesnadných zítřků, co nás čekají.“ Cítila, jak jeho počáteční strnulost opadla a on se uvolnil, jakoby mu z ramenou spadlo těžké břemeno.
Jo koutkem oka pozorovala obzor, loď plula s větrem o závod. Už byly jasně rozpoznatelné její obrysy a také světlá zástava třepotající se ve větru, černý zlovlk ve stříbrném poli. Jejich svět umíral a na jeho místo nastupoval jiný. K osamocenému plavidlu se pozvolna přidávala další. Král severu vedl svůj lid zpět k domovu. Jo cítila, že konečně nalezla onen mlhavý neznámý cíl, za kterým celou dobu směřovala. Bezpečný přístav v těch pevných paží, které zároveň nabízely lásku a přátelství. Věděla, že Bledý chlapec se usmívá z koruny čarostromu. Čas vlků skončil, čas lidí nastal.