V pokoji jednoho meereenského domu probudily první sluneční paprsky, zabloudivší otevřeným oknem, jednu ženu. Tato žena bude hrdinkou naší povídky. Již není mladinkou nevinnou dívenkou, ale ještě má před sebou podstatnou část života. Její život nebyl vždy peříčko, přesto zlé časy přežila, dokázala se nadechnout a začít znovu. Uplynulo již hodně vody od dob, kdy se do Meereenu dostala a nechala za sebou starý život, avšak stále se jí čas od času vracely myšlenky na minulost, které ji nedávaly spát. O těchto myšlenkách nám ovšem poví později sama.
Dnes se této ženě opět změní život. Dnes se něco stane, ona o tom však ještě nemá ani zdání. V klidu vstává a začíná s ranními úpravami, jako každé jiné ráno, aniž by něco tušila. Tak pojď, milý čtenáři. Pojď prožít příběh dne, který této ženě změní život.
Oblékla se do lehkých světlých šatů, sedla si k zrcadlu, aby rozčesala své dlouhé vlasy. Poté je naučeným pohybem sepnula na temeni a začala si prohlížet svoji tvář. Už nebyla nejmladší, ale stále měla velmi půvabné rysy. Na její tváři se dalo nalézt pár jemných vrásek, ale každý drobný nedostatek vyvážily krásné tmavé oči. Přiblížila se k zrcadlu a pozorovala svoje oči… Už nemá ten nevinný, dětský výraz jako mívala v mládí. Její zážitky se jí podepsaly do rysů tváře, ale svým způsobem to její tváři dodalo na ještě větší zajímavosti. Měla ve tváři něco, co se nedalo jasněji popsat, něco, co ji změnilo. Usmála se na sebe. Její úsměv byl velmi krásný, ale přesto mu něco chybělo. Nesmála se od srdce. Úsměv pro ni byla maska. Ale bylo jednodušší ji nosit, než odhalovat lidem svou minulost. Pryč s takovými myšlenkami, musím začít dělat něco užitečného, pomyslela si. Vyšla z pokoje a po schodišti sešla do prostorné místnosti, která se používala jako jídelna.
U dlouhého stolu seděla její paní a snídala. „Dobré ráno, paní,“ řekla jí, „vy už jste vzhůru?“ Paní se na ni otočila a pokynula, aby si sedla. „Ano, drahá, my starší už toho moc nenaspíme. Posnídej se mnou, prosím,“ řekla jí paní a ukázala na bohatě prostřený stůl. Na některé „pochoutky“, které byly v Meereenu oblíbené, si nikdy nezvykla. Kdo to kdy viděl, jíst kobylky a podobnou havěť… Na druhou stranu zde bylo dobré podnebí pro různé druhy ovoce, takže hlady rozhodně netrpěla, paní pro ni měla pochopení, a proto se na stole vždy našlo něco i pro ni. „Theio, dnes máme opravdu krásný den, že?“ obrátila se na ni paní domu. Theia, to bylo její jméno. Líbilo se jí, vždyť si ho také sama vybrala… „Máte pravdu, paní, dnes to vypadá na překrásný den,“ odpověděla jí a usmála se, „co máte dnes v plánu? Půjdeme na trh?“ „Ano, před obědem. A odpoledne nás navštíví Nhazdar Zhak,“ významně na Theiu mrkla, „určitě přijde hlavně za tebou.“ Nhazdar byl prostředním synem jedné významné meereenské rodiny. Vždy se na Theiu díval jako na obrázek a byl celkem milý, ale ji to nechávalo chladnou. O muže neměla nouzi. Vypadala stále velmi půvabně, její klidné a disciplinované chování se zřejmě mužům líbilo a navíc v Meereenu působila se svými západozemskými rysy celkem exoticky, všechny zájemce ale odmítala. Neměla pocit, že nutně potřebuje manžela a navíc ji žádný z nápadníků ani nezaujal. Pozornosti přijímala s úsměvem, ale netečně a bez většího zájmu. Usmívala se, ale její srdce zůstalo nedotčeno. A paní ji do sňatku nenutila, za to ji měla Theia ještě raději.
***
Po snídani se šla projít do zahrady. Domy v Meereenu měly nádherné zahrady, často zde byla jezírka nebo fontány a také zde rostlo velké množství ovocných stromů a různých exotických květin s omamnou vůní. Milovala meereenské zahrady, byly tou nejkrásnější věcí na tomhle městě. Utrhla jeden žlutý kvítek a zastrčila si jej do vlasů. Tak krásný den už dlouho Meereen nezažil, a hlavně tak klidný…
Situace v Meereenu byla napjatá. Město se před časem dostalo do područí nové vládkyně, královny Daenerys Targaryen, která nastolila nový řád. Ale poté proti Daenerys vytáhla yunkaiská armáda a v době, kdy královna za podivných okolností zmizela (Na ulicích bylo možné zaslechnout různé verze královnina zmizení, od útěku, únosu, zapojení magie až po smrt, ale kdo věděl, kde je pravda… Jisté bylo jedině to, že ve městě nebyla.), se královská armáda utkala s protivníky. Zatím byly útoky na město odraženy, ale nepřátelé se stále nacházeli před branami města, královská armáda utrpěla značné ztráty a nebylo jisté, že stačí zregenerovat do dalšího útoku. Vyřešení sporu diplomatickou cestou vypadalo nereálně, obzvlášť když nebyla přítomna vládkyně města. Ale co mohl dělat lid Meereenu jiného, než čekat, jak se situace vyvine? Ani uvnitř města nebylo vše v pořádku, po nocích zde řádili Synové Harpyje a nad městem občas létali královnini draci, kteří byli stejně tak nebezpeční. Ale nebála se, v domě své paní byla v bezpečí. Prozatím… Raději ani nepřemýšlela nad tím, co by se dělo, kdyby nepřátelské armády vtrhly do města. Kdyby bylo znovu zavedeno otroctví. Kdyby se něco stalo s její drahou paní… Přemýšlení by beztak nic nevyřešilo, neměla kam jít. Nikdo ji nikde nečekal, nikdo by jí nepomohl. Byla odkázána k trpělivosti a víře v dobrý konec. Stejně nic jiného posledních pár let nedělala. Jen se nechala unášet životem…
Její život plynul jako voda a dny jí splývaly. Nebyla nešťastná. Žádné strasti ji v posledních letech nepotkaly a nikdo jí nijak neubližoval, neměla důvody k pláči. Ale nebyla ani šťastná. Její život byl poklidný a nevzrušivý. Přesto někdy měla toho klidu dost a přála si, aby se něco stalo. „Vždyť v Meereenu se toho poslední dobou děje dost,“ uchechtla se sama sobě. Přesto si v duchu odpověděla, že zrovna tyto události neodpovídaly tomu, na co čekala. Ne, nebudu přemýšlet nad hloupostmi, zařekla se a vracela se po cestě zpátky do domu.
***
O nějaký čas později se s paní vydaly do města na trh. Přestože město sužovaly nepříjemnosti, trh byl dnes plný lidí. Nakoupily nějaké ovoce, maso a jiné potřebné věci. „Theio, jdu se podívat po nějaké látce na nové šaty. Můžeš se zatím podívat po nějakém medu?“ „Jistě, moje paní, podívám se po něm“ odpověděla jí Theia a vydala se opačným směrem. Prošla kolem stánků s květinami a kůžemi. Pak uviděla to, co hledala. U stánku byl hlouček lidí, kteří nakupovali a hovořili. Když přišla blíž, zaslechla úryvky z jejich hovoru. „… a pak je zahnali na útěk. Starý pobočník královny je pořád ve formě, říkám vám, že se nemáme čeho bát. Kdyby náhodou opět zaútočili, tak jsme dobře chráněni,“ rozšafně povídal okolo stojícím muž s tmavými, spletenými vlasy. „To byla jen náhoda. Štěstí, nic víc. Příště už by to mohlo být horší. A ty ohnivé potvory mi taky v noci na klidném spánku nepřidají,“ kontroval mu menší zavalitý muž s bradkou. Theia přistoupila blíž ke stánku a naklonila se k prodavači, aby ji lépe slyšel, „Dvě sklenice medu, prosím.“ Rozhovor za ní mezitím vesele pokračoval dál. „Ale kdybyste viděli, co za vojáky mají ti před branami, tak byste takové strachy neměli. Už dlouho tam řádí Bílá klisna, spoustu jich zemřelo a jsou dost pobití,“ řekla žena v zeleném tokaru. „Bude to jeden honor,“ obrátil se na Theiu prodavač. Sáhla do kapsy pro peníze, podala je prodavači a začala dávat medy do tašky. „Lhoqar tam byl, přímo v tom boji. Co ten tam viděl za věci…“ dostal se ke slovu opět muž se zapletenými vlasy: “Dokonce říkal, že tam viděl trpaslíka. Škaredý, blonďatý skřet. Dokonce měl i dvojbarevné oči, hotový ďábel.“ Theia sebou cukla, druhá sklenice medu jí vypadla z ruky a rozbila se o zem. Prodavač se na ni podíval, “Někdo do vás šťouchl? Nebojte se, slečno, já vám dám jiný.“ „Ne, to je v pořádku,“ usmála se na něj Theia, „to je moje chyba…“ A odešla hledat svoji paní. Ne, to určitě není on, je to jen náhoda, přesvědčovala sama sebe. Někdo jí poklepal na rameno, trhla sebou. „Theio, drahá, co se tak lekáš? Máš snad černé svědomí?“ rozesmála se její paní. „Ale to nic, jen jsem se trochu zamyslela,“ odpověděla Theia a bok po boku se vydaly k domovu.
***
U oběda jí paní vyprávěla, jaké látky si na trhu koupila a co si z nich nechá ušít, ale Theia ji poslouchala jen na půl ucha. „Theio. Theio, drahoušku, posloucháš mě? Stalo se něco?“ Theia se na ni usmála, „Ne, vůbec nic se nestalo. Omlouvám se, jsem dnes trochu unavená a bolí mě hlava.“ „Nejlepší bude, když si půjdeš lehnout a chvíli se prospíš,“ mile jí odpověděla paní. „Ráda bych šla, ale nevím, kdy přesně dorazí Nhazdar…“ „Ale Theio, jsem si naprosto jistá, že na tebe rád počká,“ mrkla na ni paní spiklenecky. „Toho se právě také obávám,“ usmála se na ni Theia. „Oficiálně přichází za mnou, takže bude muset přetrpět mou starou maličkost a když tě bude chtít vidět, tak si bude muset počkat, až se probudíš,“ rozesmála se paní. „Dobrá, půjdu se tedy prospat,“ řekla Theia a odešla do svého pokoje. Lehla si na postel a zavřela oči, chtěla hned usnout a spát a spát… Ale nemohla, hlavu měla plnou myšlenek.
V Meereenu byla už dlouho, dostala se sem vlastně náhodou. Mohla dopadnout mnohem hůř, mohla skončit v bordelu nebo dokonce mrtvá, ale měla to štěstí, že potkala manžela svojí drahé paní a ten ji vzal s sebou do Meereenu. Byl to cizí člověk, nemusela mu věřit, mohlo se stát cokoliv, ale byla v takovém rozpoložení, že jí to tenkrát bylo úplně jedno. I když byl Meereen otrokářské město a pán s paní byli hodně bohatí, vždy se k ní chovali spíše jako k hostovi než jako k služebné. Neměli žádné děti a později, když pán domu zemřel, tak ji jeho vdova začala brát jako přítelkyni a dokonce by se dalo říct, že i jako určitou náhradu potomka. Paní věděla, že pochází ze Západozemí a také, že ji potkaly ošklivé věci, ale nevěděla jaké přesně. Nikdy se jí neptala, asi vycítila, že by o tom Theia nerada mluvila. Ostatně, nechtěla na to ani myslet, natož o tom mluvit. Ty zážitky v sobě hluboko pohřbila. Přesto někdy, za teplých meereenských večerů, kdy sedávala na terase a poslouchala zvuky noci, k ní přicházely myšlenky, kterým se přes den tak bránila. Kdysi byla vdaná. Kdysi dávno… Přemýšlela, jakou cestou se asi jeho život vydal, zda se znovu oženil a jestli je šťastný. Dozvěděl se někdy, jak to doopravdy bylo? Ví, že byla obviněna naprosto neprávem? A proč na to vůbec teď myslí?! To na tom trhu, to byla jen náhoda… Druzí synové můžou mít s sebou kdejakou verbež. Určitě to byl jen někdo podobný. Nebyl to on. A stejně by ho za nic na světě nechtěla vidět. Nejlepší bude, když to zaspí… A usnula.
***
Probudila se pozdě odpoledne, slunce bylo ve třetí čtvrtině své denní cesty. Zaposlouchala se a uslyšela smích, Nhazdar už je tady. Upravila se a za chvíli sešla dolů, v kuchyni seděla jen její paní. Podívala se na Theiu, „Sluší ti to, drahá, vyspala ses do krásy. Už je ti lépe?“ „Ano, paní, hlava už mě nebolí. Nhazdar již odešel?“ zeptala se, ale věděla, že je to hloupá otázka. Nikdy by neodešel, aniž by ji viděl… „Ale kdepak, Nhazdar na tebe čeká v zahradě, běž za ním,“ odpověděla jí paní. A tak Theia šla. Ostatně bylo by neslušné, kdyby nešla a Theia vždy dělala to, co se slušilo a patřilo.
Seděl na lavičce pod rozkvetlým stromem. Když ji uviděl přicházet, rozzářil se mu jeho snědý obličej. „Theio, čekám tu na tebe. Vypadáš nádherně, jako vždy.“ „Děkuji, Nhazdare,“ usmála se na něj Theia, „pročpak jsi přišel?“ „Přišel jsem ti něco říct…“ A jéje, zase mi přišel oznámit, že mě miluje, pomyslela si Theia. Svým způsobem jí to lichotilo, ale nadšení z toho nepociťovala. Sedla si vedle něj a Nhazdar rychlým pohybem vytáhl kytici, kterou skrýval za zády. Růže. Vždycky jí nosil růže. Bylo to milé, ale ona měla ráda lilie, odjakživa. Ty ovšem v Meereenu bůhví proč nerostly. „Děkuji,“ řekla a vzala si kytici, „tak copak jsi mi přišel říct?“ Vypadal trochu nejistě, bylo jí ho líto… Byl to hodný muž, na člověka z otrokářského města až nečekaně hodný. „Co kdybychom se šli trochu projít?“ zeptal se jí. „Vlastně, proč ne. Pojďme,“ odpověděla mu, jak nejmileji to dokázala. Nechtěla ho trápit, svým způsobem ho měla ráda. „Víš, Theio, přemýšlel jsem…,“ začal. „Ano? A na co jsi přišel?,“ usmála se Theia. Upřel na ni svoje tmavé oči: „Chci, aby ses za mě provdala, Theio. Chci si tě vzít.“ Tohle nečekala… Dnes ji poprvé překvapil. „Víš, Nhazdare, já si nemyslím, že je to…“ začala, ale Nhazdar ji přerušil. „Prosím, nic neříkej. Teď mě poslouchej. Já vím, že mě nemiluješ, ale mně to nevadí. Časem určitě začneš. Nevadí mi, že nejsi bohatá a že jsi kdoví odkud. Nebudu po tom nikdy pátrat ani se tě vyptávat… Budeš si žít jako královna, mám dost peněz pro nás oba, můžeš mít, cokoliv budeš chtít. Můžeme odcestovat z Meereenu, určitě se to dá zařídit. A nikdy tě nebudu do ničeho nutit. Chci jen, aby sis mě vzala a byla se mnou. Neodpovídej hned. Rozmysli si to, prosím, máš na to tolik času, kolik budeš potřebovat.“ Pohladil ji po tváři a odešel.
V šoku si sedla na lavičku. Takhle dlouhý proslov nikdy předtím neměl. Většinou se jejich rozhovor odehrával stylem: „Theio, miluju tě.“ „Nemiluješ, ty si jen myslíš, že mě miluješ.“ „Ale ne, opravdu tě miluju.“ „Ale nemiluješ, vždyť mě vůbec neznáš.“ „To nevadí, stejně tě miluju.“ Ale dnes to bylo jiné, dnes zněl dostatečně přesvědčeně. Myslel to vážně. Vlastně byla ráda, že po ní hned nechtěl odpověď. Nevěděla by, co říct. Nhazdar byl milý a byl bohatý, i když peníze nikdy nebyly věcí, která by ji zajímala. A přestože se jí tyto exotické typy nikdy moc nelíbily, byl i vcelku pohledný. Určitě by byl hodný manžel. Ale chce být vůbec vdaná? Kdysi byla vdaná… Ale to už je dávno.
Napadlo ji, jak je strašně hloupá, že nad tím vůbec přemýšlí. Proč ji to po tak dlouhé době ještě trápí? Vždyť jí nevěřil… Raději věřil lidem, kteří ho nikdy nemilovali zdaleka tak jako ona. Měla by na něj zapomenout. Vytěsnit ho ještě hlouběji, úplně pryč. Navždy. A hlavně by se na něj měla zlobit. Ano, asi se stále zlobila a měla pro to pádné důvody. Ublížil jí… Přesto jí probleskla hlavou otázka, která ji trápila častěji než ostatní, a ať se sebevíce snažila, ať si ji sebevíce zakazovala, stejně se jí neubránila: Myslí na mě ještě? Ne, tak přesně kvůli tomu jsem šla spát, abych tyto myšlenky zahnala, pomyslela si. Nebudu na to myslet. Je to pryč. Stalo se to tak dávno, že teď už to snad ani není pravda. Můžu mít nového manžela… A vlastně proč ne? S Nhazdarem by se měla dobře. Předložil jí jasnou a vcelku rozumnou nabídku, zaslouží si minimálně, aby o tom opravdu přemýšlela.
Vrátila se do domu a našla paní v její ložnici. „Tak co, Theio, zase další kytice růží?“ usmála se na ni paní. „Kdyby jen to…,“ odpověděla Theia. „Požádal mě o ruku.“ „A co jsi mu na to odpověděla?“ chtěla vědět paní domu. „Nic, zatím. Mám si to rozmyslet. Co mám dělat? Poraďte mi, prosím…“ „Ale drahoušku, to si musíš rozhodnout sama. S tím ti já nemůžu pomoct. Pojď, sedni si ke mně.“ Theia se posadila vedle své paní na postel. „Theio, co se dnes stalo na tom trhu? A neříkej mi, že nic. Jsem sice stará, ale nejsem hloupá. Poznám, že tě něco trápí.“ „Víte, moje paní, možná se v okolí objevil někdo z mojí minulosti… Slyšela jsem, jak si na trhu vyprávějí, že mezi Druhými syny je člověk, který se nápadně podobá někomu, koho jsem kdysi znala.“ „A ty bys ho chtěla znovu vidět?“ zeptala se Theii paní. „Já nevím. Opravdu nevím…“ odpověděla Theia, „Asi ne, ublížil mi. Hodně. Kdysi jsem se zařekla, že už ho nikdy nechci vidět.“ „Lidi říkají spoustu věcí, které tak nemyslí, drahá. Jsi si opravdu jistá, že sis to nerozmyslela?“ zeptala se jí ustaraně paní, „Třeba ho potřebuješ vidět, abys mohla jít dál“. Theia se na svou paní podívala zoufalým pohledem, „Nevím. Nějak si už nejsem jistá ničím…“
Nyní se naše hrdinka dostala na rozcestí… Jak má odpovědět na otázku, která jí byla položena? Může přijmout Nhazdarovu nabídku, stát se jeho ženou a žít klidným a zajištěným životem. Mohli by z Meereenu odejít někam, kde je klidněji, někam, kde nehrozí válka. Časem ho třeba začne mít ráda a určitě by jí nikdy neublížil. A je vůbec láska ke spokojenému životu nutná? Není to jen přežitek, který nemusí být dopřán všem?
Přesto se jí stále vkrádá na mysl nedořešená minulost… Podaří se Theie zapomenout? Může vůbec zapomenout, když nezná odpovědi na otázky, které ji trápí? Mohla by se vydat svého manžela hledat… A mohla by získat odpovědi. Co by se ovšem stalo, kdyby ho našla? Stačilo by to k upokojení její neklidné mysli? Je možné, že by zjistila věcí, které ani ve skutečnosti vědět nechce… Třeba ji její manžel ani nebude chtít vidět. A může mu vůbec někdy odpustit?
Co myslíš, čtenáři? Která cesta je ta správná? A je vůbec některá z nich správná? Tak se tedy pojďme podívat, kterou cestu si vybrala a jak náš příběh bude pokračovat…
Ani nevěděla, jak se dostala z domu, paní s ní poslala služebného, aby jí pomohl při cestě z města a zpět. Ale ona vůbec cestu nevnímala. Vůbec nepostřehla, jak to zařídil, ale byli před branami města a mířili k táboru Druhých synů. Veškerý klid, který si za ty roky vypěstovala, byl tatam. Srdce jí bušilo a ona nevěděla, co bude dělat, když ho náhodou nalezne. Co mu řekne? Měla by mu říct, jak moc jí ublížil. A že nikdy nebyla děvka, jak mu jeho otec tvrdil. A také, že mu nikdy neodpustí to, že jí nevěřil. Měla by mu to říct a vrátit se zpátky do Meereenu. Tak za dvě hodiny se začne stmívat, napadlo ji, do té doby bych se určitě měla vrátit zpátky… „Paní… Theio,“ zašeptal jí do ucha služebný, „támhle někdo jde. Přímo k nám…“ A opravdu. Šel k nim vysoký, statný muž. Měl na sobě západozemské brnění a vypadal jako medvěd. „Co tady děláte? Ztratili jste se?“ zeptal se jich. „ Já…“ začala Theia, „ já někoho hledám.“ „Vážně? Tady?“ zasmál se Západozemec, „ A já bych vám nestačil?“ „Nezlobte se, ale já hledám muže menšího vzrůstu… O hodně menšího,“ odpověděla mu Theia. „Jak moc malého?“ zeptal se jí pobaveně,“ Tady máme docela velký výběr.“ „Velmi malého, dalo by se říct, že je to trpaslík.“ „Aha, tak ty jsme tady měli dva. Ale jeden umřel…“, začal. Zatajila dech. Snad jsem sem nešla zbytečně… „Bohužel zemřelo to trpasličí děvče a ten horší nám zůstal. Je někde ve stanech, je z její smrti v šoku. Docela se spřátelili,“ řekl a mávl rukou k řadě stanů. „Aha, mockrát vám děkuji,“ odpověděla mu a vydala se ke stanům. Sluha zůstal se Západozemcem.
Nahlédla do prvního stanu, nikdo tam nebyl. Přešla ke druhému, vevnitř byla partička mužů, hráli nějakou hru a popíjeli u toho. Rychlým krokem se vydala ke třetímu stanu. Už z venku šlo vidět, že ve stanu je tma. Rychlým pohledem prohlédla stan. Tady taky není… Už se chystala otočit ke dveřím a pokračovat dál, když v rohu stanu uviděla schoulenou drobnou postavu. Osoba se nehýbala. Udělala tedy směrem k ní krok a zaostřila zrak. Náhle ji bodlo u srdce. Byl to on. Byl starší a na jeho tváři byly viditelné změny, přesto by jej kdykoli poznala. Byl to její muž. Nevěděl o ní, přišla tiše a on byl ve zřetelně utlumeném stavu. Seděl a bez hnutí koukal do protější stěny. Zkameněle stála a pozorovala jej. Cítila tíhu na hrudi, v krku jí vyschlo… Přemýšlela, proč sem vůbec přišla, co od toho očekávala. Mám mu něco říct? Pozná mě? A chci vůbec, aby mě poznal? Možná bych se měla otočit, odejít a už nikdy se k tomu nevracet. Měla bych asi mít radost, že taky není šťastný, říkala si. Přesto radost necítila… Točila se jí hlava. Zavřela na chvíli oči a zhluboka se nadechla. Když je otevřela, stále tam byl. Tiše a nehnutě seděl v rohu.
„Tyrione,“ hlesla ochraptělým hlasem. Pomalu otočil hlavu a upřel na ni vyhaslé oči. Měl tak prázdný pohled… Pohled plný netečnosti. Nepoznal mě, proletělo jí hlavou. Asi bych měla odejít, stejně byla chyba sem vůbec chodit. Co jsem si myslela, že se stane?! Chtěla se otočit a zmizet. V tom si všimla změny v jeho výrazu. Jeho oči ožily, viděla v nich něco, co by snad mohlo být jiskřičkou zájmu. Jeho pohled se začal vyjasňovat, rysy jeho obličeje změkly…. Po tváři se mu koulela obrovská slza. „Tyšo…,“ řekl tiše. „Tyšo, ty sis pro mě přišla? Já umírám?“ Sklonila se k němu a usmála se. Usmála se tak, jako už dlouho ne. Ze srdce, opravdově. „Ne, ty hlupáčku, neumíráš,“ pohladila ho po špinavé tváři a rozesmála se. Smála se na celé kolo a po tvářích jí tekly slzy. Nezapomněl na mě…. Nezapomněl.
A tak tam seděli, smáli se a plakali. Dva zlomení, zbloudilí lidé, kteří se střetli až na druhém konci světa. Cesta k tomuto okamžiku byla dlouhá a bolestivá, přesto ten cíl stál za to. Teď už se našli napořád. Tyrion, Skřet z rodu Lannisterů a Tyša, dcera mlynáře, jeho první a poslední žena, jediná, která ho milovala a jediná, kterou miloval on.
Zde naše vyprávění končí, milý čtenáři. Nebylo sice řečeno úplně vše, ale to, co je důležité, jsme se dozvěděli. Zbytek příběhu záleží na těch dvou, ale věz, že se již nikdy nerozdělí. Nyní už mi zbývá jen Ti poděkovat za pozornost a čas, který jsi čtení věnoval, a popřát Ti hezký zbytek dne.